Diagnostika a terapie hrou - historie a současnost
Autor: Pavel Humpolíček, pro časopis Psychologie dnes (ročník 10., číslo 12.)
Hra
Když se řekne hra, jistě se nám vybaví nespočet situací, které je možno tímto slovem popsat.
Jako děti jsme si hráli téměř po celou dobu, kdy jsme právě nespali či nejedli.1
Zejména pro
mladší (předškolní) děti je hra skutečným základem komunikace (kdo nevěří, ať si s
malým človíčkem začne povídat nebo ať navštíví nejbližší školku nebo si posedí u pískoviště
nebo ...). Jako hru (hrovou činnost) však můžeme označit také nemalé množství projevů v
chování lidí (i zvířat) obecně. Pokud máte doma kočku či psa, nebo se rádi díváte na
přírodovědné populárně-naučné pořady, jistě mi i v tomto dáte za pravdu. Nicméně
předmětem tohoto článečku není podrobný výklad z pohledu etologie (vědy, která
objektivními metodami zkoumá chování živočichů), proto se nadále budeme věnovat pouze
hře a jejímu významu u člověka.
S hrou je to podobné, jako s mnoha dalšími předměty psychologického zkoumání - kolik
odborníků, tolik názorů a definic. Ve stručném přehledu se proto podívejme na různé pohledy
různých autorů a autorit na funkci hry.
Hra tak může být chápána jako přirozená lidská potřeba (J. A. Komenský), prostředník k
přirozenému odpočinku (A. Lazarus) či k odčerpání přebytečné energie (H. Spencer). G.S.
Hall spojuje hru s rekapitulací fylogenetických období v ontogenetickém vývoji (atavistická
teorie hry) a K. Gross hře přisuzuje funkci přípravy a přípravného učení. Hra může sloužit
jako stimulant růstu, či k procvičování naučených úkonů (teorie následných cvičení); může
přinášet slast, funkční libost či umožňovat katharktické odreagování (S. Freud, K. Bühler,
D. Carr). Díky hře se také mohou řešit problémy (M.H. Erickson), může pomáhat při
asimilaci (J. Piaget), či nevědomě plnit nerealistická přání (L.S. Vygotskij) nebo poskytovat
zdánlivé uspokojení potřeby moci a sebeuplatnění (A. Adler). S. L. Rubinštejn pragmaticky
dodává, že hra je pro dítě prací, a známé přísloví pak: "Kdo si hraje, nezlobí".
Aby nevznikl dojem, že hra má v životě lidském místo pouze v dětství a dospívání, zkusme si
uvědomit, kolikrát si hrajeme jen během jednoho dne:
A) Ráno odcházíme do práce (školy) a utrhne se nám tkanička u boty. Můžeme reagovat
mnoha způsoby (vzít si jiné boty/tkaničky; s nadávkami hodit boty do kouta; obvinit
spolubydlícího, nebo manželku, že nám s tkaničkami jistě něco udělala; nakopnout
psa, protože nám rád tkaničky ohryzává; .......; nebo si tkaničky tvůrčím způsobem
spojit nebo zkrátit a vyrazit do víru dne). Jak jste jistě poznali, hra, je přítomna ve
všech uvedených příkladech (možná kromě toho prvního, fádně praktického).
B) V práci (škole) sedíme na nudné schůzi (přednášce) a: znuděně se díváme z okna;
kreslíme si umělecké obrázky na papír, přestože nás kreslení nikdy nebavilo;
povídáme si se sousedem; vtipnými a tvůrčími dotazy doplňujeme a obohacujeme
průběh schůze/přednášky; kritizujeme přednášejícího; přemýšlíme nad tím, co bude
odpoledne; ....
C) Odpoledne jdeme vyvenčit psa. Učíme ho aportovat, smějeme se při tom, honíme se
po louce; a nebo klábosíme s dalšími venčícími pejskaři a pejskařkami.
Zřejmě je jasné, že by se dalo podobným způsobem pokračovat (a zmínit i ono malé procento
dospělých , kterým například hra "na vojáčky", "na doktora", "na maminku a tatínka", "na
slepou bábu", nebo "na policajty a zloděje" učarovala "na celý život").
1
Nicméně ani to není jisté (např. jíst prvně lžičkou či vidličkou může být pro někoho těžkým úkolem, ale pro
jiného námětem ke hře; a o snech také nelze s jistotou tvrdit, že si v nich dítě nehraje).
1
Z výše uvedených příkladů je také patrné, že některé navyklé způsoby hry, či řešení situací
(schémata) si můžeme přinášet z dětství a dospívání do dospělosti, kde se projevují svým
svébytným způsobem - i nadávky či obvinění manželky může být nazváno "hrou" (zajímavě o
tom píše například zakladatel Transakční analýzy Eric Berne ve své knize ´Jak si lidé hrají´).
Hra se tak (mimo jiné) může v dospělosti stát jak nástrojem manipulace, tak podkladem pro
tvůrčí a neobvyklá řešení (ve vědě, umění i běžném životě).
Stručně lze říci, že u člověka je hlavním znakem hry svobodná vůle a určitý stupeň odpoutání
se od běžných způsobů zacházení s předměty, látkami a myšlenkami. "Člověk hravý" (´homo
ludens´) tak může být tvůrčím či zábavným, nebo si zkrátka hrou činit život příjemnější a
zajímavější.
Pro hru u dětí pak Heinz Heckhausen uvádí hlavních znaků celkem pět: (1) Hra není vázána
účelem. (2) Hra plní funkci v aktivačním okruhu. (3) Při hře se jedinec vyrovnává s reálným
světem. (4) Ve hře je bezprostřední cílová perpektiva. (5) Hra má charakter quasi-reality.
Předpoklady pro praktické uplatnění znalostí o hře v diagnostice a terapii dětí
Dosud sice nebyla vytvořena jasná a zevrubná teorie hry2
, nicméně ve vývojové psychologii a
psychodiagnostické praxi bylo hře a jejím specifickým prvkům odpovídajícím věku či rodu
(pohlaví) věnováno již mnoho pozornosti. Znalosti a teorie vývojové psychologie našly
nejedno uplatnění v psychodiagnostické praxi - například ve vývojových škálách, testech
sociálních dovedností, testech tvořivosti či klinických diagnostických metodách. Spolu s
Jaroslavem Šturmou pak lze snadno parafrázovat Sigmunda Freuda: "Hra je jednou z
´královských cest´do duše dítěte (dalšími jsou zejména kresba a sen)."3
. Počátkem dvacátých
let 20. století přichází na psychodiagnostickou i psychoterapeutickou scénu dokonce celá
oblast tzv. diagnostiky a terapie hrou, v Evropě zejména díky H. von Hug Helmuthové a M.
Lowenfeldové (viz dále).
Hra patří k základním pozorovatelným projevům v chování dítěte. Seznámíme-li se tedy se
základními vývojovými specifiky, může nám právě tento - pro děti velmi častý - projev
přinést další cenné informace.4
V psychologické praxi se hry nejvíce využívá (diagnosticky i terapeuticky) v rámci tzv.
hrových projektivních metod5
(Testy světa, Test mikrosvěta; Test vesnice, metoda Erica, Hra
s pískem, Scénotest aj.). Možnosti využití hry však jsou nejen při práci s konkrétní metodou,
neboť hrové chování - především u dětí - vyvolávají velice různorodé podněty - prvek hry tak
2
Autoři těch nejznámějších (jako H. Spencer, G.S. Hall, K. Gross a další) vždy zdůrazňují jen některý z
jednotlivých aspektů hry, případně se zaměřují jen na některé vývojové období lidského života.
3
Ač se to může zdát málo pravděpodobným, Sigmund Freud skutečně stál také na počátku terapeutické práce s
dětmi. V roce 1909 totiž publikoval knihu "Analýza fobie pětiletého chlapce", která je svým způsobem prvním
praktickým i teoretickým podnětem k diagnosticko-terapeutickému využití hry. Malého Honzíka (Hanse) sice
Freud analyzoval zprostředkovaně (chování Hanse analyzoval - dle Freudových instrukcí - jeho vlastní otec),
nicméně právě zde se poprvé objevuje tzv. "dvojí pojetí hry", tedy jednak jako naplnění pudového přání
jednak jako katharktické abreakce.
4
Například typický průběh ve vývoji jedince (ontogenezi) je od (A) her psychomotorických (dítě pohybuje
tělem, pohyby opakuje, postupně do hry přibírá další předměty, zajímá se o zvláštnosti těchto předmětů i
prostředí - explorativní chování, ap.), přes hry (B) fantazijní (symbolické) a (C) rolové (dítě proměňuje neživé
předměty v živé, hraje si s fantaziemi, sny, představami, napodobuje pohádkové postavy, hraje si na maminku a
tatínka, automechanika či kuchařku atp.), ke hrám (D) stavebním a (B) hrám s pravidly (stavění z kostek,
stavebnic, a propojování této hry s vlastní fantazií; sociální hry - "Zlatá brána", karetní, deskové ... či sportovní a
jiné kolektivní hry).
5
Bývají opět různými autory označovány různě: manipulační (M. Svoboda), expresivní (J. Šípek) či scénické
nebo mimetické (V. Borecký). Podstatou je možnost volného vyjádření a projekce pomocí různého materiálu - v
tomto případě figurek lidí a zvířat, kostek, domečků, autíček atp.
2
můžeme vnést například do kresby, manipulace s různými předměty, do práce se skupinami
(rodinou) ap.
Při pozorování a záznamu hry (který slouží například k podrobnějšímu rozboru a následně
cílenější intervenci) můžeme využívat buď specifických záznamových protokolů jednotlivých
metod, nebo protokolů sloužících primárně k pozorování chování, případně volného záznamu
(písemný, audio či video záznam).
Historický exkurz zaměřený na metody hrové diagnostiky a terapie
Sigmund Freud (1856-1939) v roce 1909 publikuje knihu „Analýza fobie pětiletého
chlapce“. Právě tuto práci lze považovat za první, která poukazuje na možnosti hry (zejm. její
abreaktivní prvek) a analýzy dětí.
Hermine von Hug Hellmuth, jakožto první představitelka hrové terapie (neboť při své
terapeutické práci s dětmi jim jako médium sdělení nabízela právě hru) publikovala v roce
1913 knihu „Z duševního života dítěte“.
Melanie Klein (1882-1960) využívala především sexuálních interpretací hry (jako obdobu
analytické práci s dospělými). Hra je pro Kleinovou "projekcí potlačeného a nevědomého
materiálu" - analogicky s volnými asociacemi dospělých (snaží se tedy analyzovat a
interpretovat spíše jednotlivé prvky hry). Pracuje s tzv. nesystematizovaným pozorováním hry
a v roce 1937 publikuje článek „Psychoanalýza dítěte“, v němž popisuje herní materiál, který
při práci s dětmi využívá. „Hra je jí v tomto smyslu projekcí zvnitřněných raně objektních
vazeb a přenosu“ a při její interpretaci využívá obdobných postupů jako při analýze snu
(archaická řeč symbolů). Kleinová místy aktivně zasahuje do hry – například tím, že
naznačuje možná řešení.
Margareta Lowenfeld (1880-1973) - zpočátku „osamělá běžkyně“ oprošťující se od
analytických vlivů, jako první (r. 1929) sestavila jeden z tzv. „Testů světa“.6
Odmítá
interpretaci během hry a zasahování do hry. Je přesvědčena, že „jedině dítě samo může
výtvorům své hry nejlépe porozumět“ a klade důraz především na terapeutický aspekt hry.
Anna Freud (1895-1982) obdobně jako M. Kleinová pracuje s archaickými a fylogeneticky
staršími výrazovými prvky řeči, kterou známe ze snů - interpretuje symbolický obsah
hrových témat. Ve hře se pak, dle Freudové, zpracovávají především okamžiky všedního dne.
Klade důraz na rovinu terapeut-klient - aspekt přenosu citů ke členům rodiny na terapeuta.
Dora Kalff (1904), inspirována M. Lowenfeldovou, využívá hrové techniky na pískovišti.
Kalffová, jakožto žákyně C.G. Junga, byla analyticky orientována. „Cílem je nabídnout
chráněný prostor pískoviště, jenž podpoří kontakt s nevědomím, pomůže vyjádření
preverbálních zkušeností a uvolní zablokovanou energii tak, aby se uplatnily regenerativní
síly v samotném dítěti“.
Charlotte Bühler (1893-1974) v roce 1934 navštívila londýnský Institut pro dětskou
psychologii, kde působila - tehdy již dobře známá a světově uznávaná M. Lowenfeldová. Jako
první se pak pokusila o standardizační studie Testu světa (M. L.). Pro diagnostiku tak (v r.
1955) vypracovala set se 160 předměty (viz Obr. 2???)7
, pro terapii ponechala předmětů 300.
V roce 1956 vydává „Picture World Test“.
Gerdhild Irmgard Elisabeth von Staabs (1901-1970) - Scénotest rozvíjela od roku 1939 a
knižně zveřejnila první informace o metodě až roku 1943 (z důvodů války). Ve své práci se
hlásí k psychoanalytické tradici Sigmunda Freuda, jeho žáků (C.G. Jung, A. Adler) a
neoanalýze (H. Schultz-Hencke). „Původně vytvářela test jako diagnostický nástroj, který
měl sloužit k objasnění psychologických souvislostí zejména u neurotických dětí. Během
6
Tzv. Welt-test. Nechala se inspirovat například knihou George Wellse „Floor Games“. Ve hře pracuje s
předřečovými, prelogickými prožitky, se systémy primárním oproti sekundárnímu (racionální myšlení).
7
Snímek byl pořízen ve FTN v Praze-Krči s laskavým svolením PhDr. Dany Krejčířové.
3
užívání v praxi se však brzy ukázal být Scénotest velmi vhodným nástrojem i při terapii
neurotických poruch.“8
. Scénotest svým obsahem materiálu vychází z psychoanalytické
tradice. Také von Staabs je ve svých intepretacích scén a při terapeutické práci se
Scénotestem silně ovlivněna psychoanalytickými východisky a terminologií. V novějších
pracích věnovaných Scénotestu však psychoanalytické východisko metody zůstává poněkud
stranou.
Gosta Harding (1906-1976) je autorem metody Erica. Při jejím vytváření byl inspirován
návštěvami M. Lowenfeldové a byl podpořen nadací Erica Foundation, která se i
v současnosti zabývá prací se znevýhodněnými dětmi a Erica-method tak zůstává stále
aktuální, je vydávána a hojně využívána (především ve skandinávských zemích – Švédsko,
Dánsko ale také v zámoří - USA).
Henri Arthus je autorem Testu vesnice (další z modifikací Testu světa M. Lowendfeldové –
tentokrát pro francouzkou oblast).
Hans Zulliger (1893-1965) při své práci s dětmi zdůrazňoval především přínos hry jako
takové - děti se zbavují symptomů spíše hrou než pomocí interpretací.
Jako tři nejvýznamnější přístupy v psychoanalytické terapii hrou jsou uváděny přístupy
Melanie Kleinové, Anny Freudové a Hanse Zulligera.
Významnými představiteli diagnostického využití hry jsou pak především Margaretta
Lowendfledová a Charlotte Bühlerová.
Z dalších významných představitelů terapeutických směrů využívajících při práci hru
můžeme jmenovat například nedirektivní na klienta (člověka) orientovaný přístup Virginie M.
Axlineové, dětskou gestaltterapii Violet Oaklanderové, či různé behaviorální postupy.
Z české psychologické teorie i praxe jmenujme za všechny dva nejznámější odborníky, kteří
se (mimojiné) zabývají hrovou diagnostikou a terapií - Vladimíra Boreckého a Danu
Krejčířovou.
Přehledové práce zaměřené na hrovou diagnostiku a terapii publikovali například Charles E.
Schaefer a Kevin J. O´Connor (1991, 1994, 2000).
"Současnost" hrové diagnostiky a terapie
Stávající podoba hrové diagnostiky a terapie zřejmě nejvíce navazuje na myšlenky a postupy
dvou výše jmenovaných osobností vycházejících ze dvou směrů tzv. nedirektivní
psychoterapie: V. M. Axlineovou a V. Oaklanderovou.
V hrové terapii9
se tak ke slovu kromě písku a (krabicí či stolem) vymezeného prostoru
dostávají ke slovu mnohé další materiály (hlína, prstové barvy, kamínky, papír, maňásci, ...,
zkrátka "co dům dá") i větší prostory (např. herny - tedy pokoje určené výhradně pro hrovou
terapii - individuální i skupinovou).
V zahraničí není výjimkou, když na klinickém či poradenském pracovišti je určen jeden
odborník, který se věnuje výhradně hrové diagnostice/terapii a má k tomu určenu svou vlastní
místnost či metodu.10
Další možností je vymezení jedné místnosti či celého zařízení, kde se
hrové diagnostice a terapii věnuje odborníků několik.
Hrová činnost je stále z velké části cíleně uplatňována především v oblasti dětské
psychoterapie a psychodiagnostiky.
8
Právě Freudova dvojí interpretace hry jako naplnění pudového přání a jako katharktické abreakce dává
pochopit, proč diagnostický aspekt neoddělitelně souvisí s terapeutickým
9
Psychoterapie a psychodiagnostika jsou spolu samozřejmě neoddělitelně propojeny.
10
Takový člověk pracuje systematičtěji zejména s dětmi, které mají nějaké konkrétní potíže - např. sy CAN;
nebo s dětmi, s nimiž si v rámci běžné terapie ostatní kolegové "nevědí rady" ap.
4
Britská asociace hrových terapeutů (BAPT) definuje současnou podobu hrové terapie jako:
"...dynamický proces mezi dítětem a terapeutem, kterým dítě prochází svým vlastním tempem
a podle vlastního rozhodnutí (programu), a s využitím určitých témat - minulé a současné,
vědomé a nevědomé - která mají vztah (ovlivňují) k jeho/jejímu životu v současnosti. Vlastní,
vnitřní zdroje dítěte umožňují - s podporou terapeutického vztahu - pokročit ve vývoji či
dosáhnout změny. Hrová terapie je orientována na dítě, jejím primárním médiem je hra a
sekundárním jazyk (řeč)."
V psychoterapeutické práci s dospělými je hra využitelná například "s pomocí" písku
(navazujíce na tradici D. Kallfové a C.G. Junga), při práci s představami, symboly
(vycházejíce např. z KBT a jiných postupů pracujících s fantazií a imaginacemi) či sugescemi
(hypnoterapie), při skupinových výcvicích (např. sociálně-psychologických), v oblasti práce s
úkoly či ve "hře se slovy" aj.
V této chvíli by bylo zřejmě vhodné opět zdůraznit, že terapeuticky pojatá hra v žádném
případě není manipulací!
Aktuální metody hrové diagnostiky a terapie
V této kapitole budou záměrně opomenuty metody zaměřené na vývoj dítěte (ontogenezi) tzv.
vývojové škály (např. Gesellovy, Bayleyové - BSID aj.) a vyhneme se také zobecňujícímu
sklonu, že veškerá diagnostika dětí může být spojena s hrovou činností.
Bude zde tedy zmíněno pouze několik specifických metod, které s hrovou diagnostikou a
terapií souvisí poněkud úžeji a čerpají zejména ze schopnosti člověka promítat (projikovat)
své zkušenosti, obavy či přání do neživých předmětů.11
Welt-test (M. Lowenfeldová, Ch. Bühlerová) podstata metody byla popsána v textu k
jednotlivým autorkám. V praxi je stále využíván (v České republice i v zahraničí).
Erica Method (G. Harding) je dobrou ukázkou tzv. „klasického Testu světa“, kdy s pomocí
figurek a dalšího materiálu na pískovišti (suchém či mokrém) využívá hry k diagnostice i
terapii (viz Obr. 4???)12
. Erica-method má zajímavě rozpracován systém záznamu,
skórování i interpretačních kritérií. Metoda je v praxi využívána zejména ve
skandinávských zemích a v USA.
Scénotest (G. von Staabsová) byl stručně popsán výše. Metoda je využívána v praxi zejména
v německy mluvících zemích (nejčastěji jako součást tzv. vývojových baterií) a také v
České republice.
Doll-play techniques (např. Doll-play test T. Moora) s využitím různých druhů figurek či
panenek se snaží odhalit vnitřní nebo vztahové konflikty a naznačit možné formy
nejvhodnější intervence. Například panenky se zjevnými druhotně sexuálními znaky jsou
využívány při práci s dětmi sexuálně zneužívanými či týranými.13
TAT, CAT (H. Murray, Ch. Morganová; L. a S. Bellakovi) jsou metodami, jejichž podstatou
je soubor obrázků, k nimž dítě či dospělý vymýšlí příběh (k jednomu obrázku jeden
příběh). Tyto metody získávají opět na popularitě i v České republice (v zahraničí ji ani
nikdy neztratily). V Anglii vytvořil N. Mueller podobné metody (MUG a The Teddy
Bears´ Picnic), které jsou rovněž založeny na obrázkových předlohách, k nimž dítě vypráví
11
Nebudeme se zde tedy věnovat ani různým technikám, které specifickým způsobem využívají záznam tzv.
volné hry, či technikám rozhovoru, práce se skupinou, hodnotícím kritériím hry ani různým dotazníkům či
škálám. Na to vše zde není dostatek prostoru a zájemci najdou podrobnosti v literatuře či na internetu.
12
Snímek byl pořízen na dětském klinickém pracovišti Fakultní nemocnice v Malmö.
13
Česká republika má jedny z předních odborníků v této oblasti, kteří úzce spolupracují například s kolegy z
Francie.
5
6
příběh (povídku). Metody jsou určeny zejména pro děti s emocionálními potížemi a děti s
problémovým chováním.
POKIT (K. Mogford-Bevanová) je metodou určenou pro malé děti (12-48 měsíců). Je
založena na pozorování volné hry dětí (s dvěma standardními "typy hraček") a jejím
systematickém záznamu. Hra pochází z Anglie a je využívána také v USA (zejm. v oblasti
tzv. vývojové psychodiagnostiky).
Z dalších metod mohou být za všechny jmenovány alespoň česká úprava Dětského
apercepčního testu CATO (Boš, Strnadová), nebo psychodiagnostická hra pro děti i dospělé
Osobnostní poker (Hugentoblerová, Oettli a Ruckstuhlová).
Tento článek byl pouze stručným nástinem možností využití hry a také historie a současnosti
jejího uplatnění v psychologické praxi. V příštím čísle Psychologie dnes se poněkud blíže
zaměříme na jednu z výše jmenovaných metod - Scénotest, a pokusíme se základní informace
z tohoto článku obohatit o konkrétní praktické i výzkumné zkušenosti.
Literatura:
Gitlin-Weiner, K., Sandgrund, A., Schaefer, Ch. (Eds.) (2000). Play Diagnosis and
Assessment. New York: John Wiley & Sons, Inc.
Langmeier, J., Balcar, K., Špitz, J. (2000): Dětská psychoterapie. Praha: Portál.
Oaklander, V. (2003). Třinácté komnaty dětské duše. Dobříš: Drvoštěp.
O´Connor, K. J., Schaefer Ch. E. (Eds.) (1994). Handbook of Play Therapy: Advances and
Innovations. New York: John Wiley & Sons, Inc.
Staabs, G. von (2001). Scénotest. Praha: Testcentrum.
Svoboda, M. (ed.), Krejčířová, D., Vágnerová, M. (2001). Psychodiagnostika dětí a
dospívajících. Praha: Portál.
Internetové odkazy:
http://www.bapt.info
http://www.a4pt.org
http://www.phil.muni.cz/~hump