Jan Hus a nabodeníčka
JANA PLESKALOVÁ
(Příspěvek vznikl s podporou projektu GAČR č. 405/03/1418 Dějiny české jazykovědné
bohemistiky)
Je obecně rozšířeno, že Jan Hus je autorem originální pravopisné reformy, kterou
navrhl ve svém latinsky psaném traktátu De orthographia Bohemica. Základem tohoto
pojednání je myšlenka opuštění spřežkového pravopisu a jeho nahrazení grafickou soustavou,
v níž se hlásky latině cizí označují pomocí diakritik kladených nad znaky pro hlásky příbuzné
(výslovností blízké). K zachycení měkkých konsonantů a tvrdého l se nad příslušné písmeno
klade tečka (tzv. nabodeníčko krátké, punctus rotundus) - ż,s,c,r,d,t,n,l, k označení dlouhých
vokálů čárka (tzv. nabodeníčko dlúhé, virgula) – á,é,í,ó,ú,ý. Tento výklad se v menších
obměnách traduje téměř ve všech dílech 2. poloviny 20. století, jež se nějakým způsobem
dotýkají vývoje českého pravopisu (např. Havránek, 1936, s. 38; Cuřín, 1974, s. 109;
Křístek, 1978, s. 697-698; Šlosar-Večerka, 1982, s. 68). Pro zajímavost ještě dodejme, že
uvedené poučení o Husovi a diakritickém pravopisu patří k nemnoha pevně zafixovaným
jazykovědným znalostem, které si absolventi středních škol do života odnášejí. Tuto
skutečnost potvrzují např. posluchači oboru český jazyk a literatura Filozofické fakulty MU.
Při této příležitosti nebudu řešit otázku autorství onoho latinského traktátu ani
problematiku jeho nejednoznačné datace (1406, 1410, 1411, 1412, 30.-40. léta 15. stol.) či
nepřesného označování (spis vyšel podvakráte, a to vždy pod názvem Orthographia
Bohemica: Šembera, 1857; Schröpfer, 1968). Cílem mého příspěvku bude sledování osudů
termínů nabodeníčko krátké, nabodeníčko dlúhé, a to se zaměřením na jejich dodatečné
spojení s tímto světoznámým spisem.
Jak bylo naznačeno výše, termíny nabodeníčko krátké, nabodeníčko dlúhé se v tomto
latinském traktátu (dále Orthographii) vůbec nevyskytují. Diakritika jsou označována pouze
termíny latinskými, a to punctus rotundus (diakritické znaménko ve funkci dnešního háčku) a
gracilis virgula (diakritické znaménko ve funkci dnešní čárky). V závěru spisu se sice několik
českých jazykovědných termínů objevuje, ale nabodeníčko mezi nimi není. Vyvstává otázka,
jak a kdy se tyto termíny dostaly do takové blízkosti Orthographie, že s ní začaly být
spojovány. Např. Křístek (1978, s. 697-698) konstatuje: …Jinak navrhuje Hus užívat pro
zachycení hlásek, které latinská abeceda neobsahuje, znaků pro hlásky příbuzné, odlišených
diakritickým znaménkem. Je jím tečka nad písmenem, tzv. nabodeníčko krátké (punctus
rotundus)… Délku samohlásek navrhoval Hus označovat čárkou nad písmenem (tzv.
nabodeníčko dlouhé, virgula)…“. Flajšhans (1924, s. 229) jde ještě dále: (Hus) … přijal
soustavu značek rozlišovacích, čárek a teček, jak jsme viděli již u skladatele Legend. Jenže
Hus soustavu provedl veskrze a důsledně; dlouhou, tenkou čárkou (říkal jí ´nabodeníčko
dlúhé´) označoval dlouhé samohlásky …, tečkou (´nab. krátké´) označoval souhlásky znění
od latiny odchylného… - a všechny ty své zásady uložil v latinském traktátě o pravopise…
Formulace spojující oba termíny (latinské i české) mohou být chápány tak (a jak mi mnozí
studenti potvrdili, opravdu tak chápány jsou), že nabodeníčko krátké i dlúhé se v Orthographii
vyskytují, a to jako staročeské ekvivalenty lat. termínů punctus rotundus a virgula.
O diakritickém pravopise se zmiňují všechny gramatiky 16.-18. století, ale žádná
z nich nabodeníčko krátké či dlúhé neuvádí. Např. B. Optát (1533) a později J. Blahoslav
(1571) užívají termínů tenká čárka (diakritické znaménko nad vokály) a vršek (diakritické
znaménko nad konsonanty), příp. puňkt, puňktíček, M.V. Štejer (1668) hovoří o proužku,
čárečkách (diakritické znaménko nad vokály) a puňktíčku či puňktíku (nad konsonanty),
Tomsa (1793, s. 5) k nim přidává kolečko nad ů apod. Z uvedeného vyplývá, že termíny se
základem nabodeníčko nemohly být v té době rozšířené. Je tedy více než pravděpodobné, že
k jejich spojení s (Husovou) Orthographií muselo dojít nejdříve v 19. stol. A opravdu tomu
tak bylo.
V roce 1827 (podle Zíbrta, 1903, a Flajšhanse, 1927) objevil Fr. Palacký
v třeboňském archívu anonymní latinský traktát, který obsahoval originální návrh na
diakritickou úpravu pravopisu. Nazval jej Orthographia Bohemica a po důkladném studiu
přisoudil Husovi. V roce 1855 jej opsal a svůj opis postoupil k vydání Šemberovi. Při této
příležitosti mu poslal i své výpisky z tematicky blízkého doslovu k bibli Šafhauzské (dále
Doslov), jenž obsahoval zajímavé údaje o zásadách revize překladu a o jeho pravopise. Mezi
nimi jsou poznámky vysvětlující užití diakritických znamének: …Také věz, ktož čteš v této
biblí, kdež nalezneš nad i krátké nabodeníčko, žeť má spěšně to slovo řčeno býti, jako takto:
město latíně civitas; a kde dlúhé, že to slovo s prodlúžením má řčeno býti, jako takto: miesto,
latíně locus etc. (Výbor z české literatury doby husitské 2, 1964, s. 524). Šembera tento
Doslov omylem pokládal za Husovu předmluvu k bibli a takto nazvaný (10. Z bible
Šafhausské,…Z položené tu předmluvy Husovy… Šembera, 1857, s. 44-45) jej vydal zároveň
s Orthographií pod souhrnným názvem Mistra Jana Husi Ortografie česká (1857). Doslov
tvořil část Přídavku k Ortografii, kam byly zahrnuty všechny tehdy známé úryvky z
Husových děl dokládajících jeho zájem o jazyk. Oba texty (Orthographii i Doslov) pak
převzal Erben (1868, s. 260) jako vydavatel do sebraných spisů Husových a od té doby začaly
být oba texty, jejichž autorství bylo přisuzováno Husovi, spojovány. Přestože se
nabodeníčko krátké vztahovalo v Doslovu pouze ke krátkému i jakožto protějšku í dlouhého,
bylo později vztahováno především k termínu punctus rotundus užívanému nad konsonanty.
Podle mínění některých badatelů (J. Vlčka, F.M. Bartoše aj.) je Doslov dílem Husovým a vznikl
v souvislosti s Husovým podílem na revizi českého biblického překladu (druhá redakce české bible). Je
zachován ještě v tzv. Nymburské bibli z r. 1462. - Ale je třeba připomenout, že dodnes nebylo Husovo autorství
jednoznačně prokázáno ani v případě Orthographie, ani v případě Doslovu (Vidmanová, 1982, s. 88; Kyas,
1997, s. 73,100-101).
Na počátku 20. století nalezl V. Flajšhans v pražském kapitulním rukopisu excerpta pořízená z jiného
(nám neznámého) opisu tohoto traktátu, ale ani v těchto textech se nabodeníčko neobjevilo. Opis byl zpřístupněn
až ve vydání A. Vidmannové (1982).
Ti badatelé, kteří o Husově autorství obou děl nepochybují, začínají svá pojednání o
spisku Orthographia Bohemica doplňovat údaji z Doslovu k bibli Šafhauzské, protože jej
považují za součást Husových pravopisných bádání. Velmi názorná jsou v tomto ohledu díla
Flajšhansova (1901, s. 155; 1924, s. 229), v nichž se oba texty dokonce volně prolínají.Tak se
postupně vytváří a upevňuje spojení obou děl až do té míry, že se nabodeníčko krátké/dlouhé
klade s termíny v Orthographii užívanými na stejnou úroveň: punctus rotundus, tzv.
nabodeníčko krátké… Ještě Gebauer (1871, 1894) znalý těchto faktů nabodeníčka v
souvislosti se spiskem Orthographia Bohemica neuvádí, ale heslo nabodeníčko v jeho
Slovníku staročeském ke správnému pochopení původu tohoto termínu mnoho nepřispělo.
Autor hesla E. Smetánka svou zkratkovitou formulací opět navozuje dojem, že oba termíny
(nabodeníčko – punctus rotundus) patří k sobě, neboť jako pramen dokladu nabodeníčko
krátké uvádí: „ HusE. 3, 260 (z HusOrth). (Gebauer, 1904, s. 438) (Za upozornění na pravé
autorství děkuji dr. M. Homolkové z Ústavu pro jazyk český AV ČR.) Autoři historických
mluvnic F. Trávníček (1935, s. 35-36) a později též i M. Komárek (1958, s. 65) se ve svých
stručných exkurzech o vývoji pravopisu opřených o Gebauerovo Hláskosloví (1894) o
nabodeníčku vůbec nezmiňují, zato díla věnovaná vnějším dějinám češtiny je už uvádějí
téměř pravidelně. První tak učinil B. Havránek (1936, s. 38) a ostatní v tom pokračují (Cuřín,
1974, s. 109; Křístek, 1978, s. 697-698; Šlosar-Večerka, 1982, s. 68). Jak bylo ukázáno výše,
nikde v nich sice není explicitně řečeno, že se nabodeníčka v Husově Orthographii vyskytují,
ale stejně tak v nich nikde není konstatováno, že v Orthographii nejsou.
Není mnoho publikací, které se o nabodeníčkách zmiňují přesněji. Z 20. století jsou to
např. K. Novák (1934, s. 68) odvolávající se na vydání Erbenových sebraných spisů
Husových, dále Staročeský slovník (1968, s. 17), který v hesle nabodeníčko uvádí zmíněný
doklad z bible Nymburské, a J. Vintr (1985, s. 163) citující jako pramen těchto termínů zase
jen bibli Šafhauzskou. (V obou biblích, Šafhauzské a Nymburské, se text až na drobné
lexikální a syntaktické odchylky shoduje; srov. ediční poznámku ve Výboru z české literatury
doby husitské II, 1964, s. 531.)
Vyjdeme-li z toho pravděpodobnějšího předpokladu, že Hus je autorem spisku
Orthographia Bohemica, pak se zdá, že nemohl být autorem Doslovu, a tedy ani tvůrcem
termínů nabodeníčko dlúhé, krátké. Jak jinak bychom vysvětlili, že je neuvedl v závěru
Orthographie mezi jinými českými termíny, a co je ještě závažnější, proč by se ve svém
traktátu Výklad viery, desatera božieho přikázanie a modlitby Páně (podle Šembery, 1857, s.
41, a Vintra, 1985, s. 174) uchyloval k obecnému opisu znameníčko svrchu, když by už
jednou vymyslel a v Doslovu k bibli uvedl nabodeníčka. Ovšem tyto úvahy už zdaleka
překračují rámec mého příspěvku.
Navzdory anonymitě děl Orthographia Bohemica a Doslov k bibli Šafhauzské a díky
souhře různých náhod přežily termíny se základem nabodeníčko, ač doložené pouze
v jediném textu uchovaném ve dvou biblích, až do 19. století, kdy byly pevně spojeny
s Husovým jménem a zároveň s touto významnou osobností se vryly do paměti národa.
PRAMENY
Erben, K. J. (ed.) (1868): Předmluva z bible Šafhausské. In: Jan Hus – Sebrané spisy české.
Praha.
Gebauer, J. (1904): Slovník staročeský. Praha. 2. vyd. Praha 1970: Academia.
Gramatika česká Jana Blahoslava (1571). In: M. Čejka - D. Šlosar - J. Nechutová (eds.),
Brno 1991: MU Brno; v ní je text první české mluvnice (B. Optát, P. Gzell, V. Philomates,
1533) a Blahoslavův komentář otištěn paralelně.
Novák, K. (1934): Slovník k českým spisům Husovým. Praha: Česká akademie věd a umění.
Schröpfer, J. (ed.) (1968): Hussens Traktat „Orthographia Bohemica“. Die Herkunft des
diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die älteste
zusammenhängende Beschreibung slavischer Laute. Slavistische Studienbücher 4.
Wiesbaden: Otto Harrassowitz.
Staročeský slovník, sešit 1 (1968): Praha: Academia.
Šembera, A.V. (ed.) (1857): Mistra Jana Husi Ortografie česká. Zvláště vytištěna z Biblioteky
slovanské vydávané Františkem Miklosičem. Vídeň: Leopold Sommer.
Výbor z české literatury doby husitské II (1964): K vydání připravili B. Havránek aj., Praha:
ČSAV.
Štejer, M.V. (1668): Žáček aneb Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb
tisknouti). 4. vyd. D. Nečas (ed.) (2001), Praha: Akropolis.
Tomsa, F. J. (1793): Naučení, jak se má dobře česky psát. Pro české školy… Praha: nákladem
cís. král. normální školy.
LITERATURA
Cuřín, F. a kol. (1974): Vývoj českého jazyka a dialektologie. 4. vydání, Praha: SPN.
Flajšhans, V. (1901): Písemnictví české slovem i obrazem od nejdávnějších dob až po naše
časy. Praha: nakl. Grosman a Svoboda.
Flajšhans, V. (1924): Náš jazyk mateřský. Dějiny jazyka českého a vývoj spisovné slovenštiny.
Praha: nákladem České grafické unie A.S.
Flajšhans, V. (1927): Zlomek Husova traktátu o pravopise. Časopis Národního musea, 101, s.
6-9.
Gebauer, J. (1871): Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. Praha: E.
Grégr.
Gebauer, J. (1894): Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví. Praha a Vídeň:
nákladem F. Tempského.
Havránek, B. (1936): Vývoj spisovného jazyka českého. Československá vlastivěda. Řada II.
Praha: Sfinx, Bohumil Janda.
Komárek, M. (1958): Historická mluvnice česká. 1. Hláskosloví. Praha: SPN.
Křístek, V. (1978): Staročeské pravopisné systémy. Dodatek. In: J. Bělič - A. Kamiš -K.
Kučera, Malý staročeský slovník. Praha: SPN, s. 693-698.
Kyas, V. (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha:Vyšehrad.
Šlosar, D.-Večerka, R. (1982): Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Praha: SPN
(skriptum).
Trávníček, F. (1935): Historická mluvnice československá. Praha: Melantrich A.S.
Vidmanová, A. (1982): Ke spisku Orthographia Bohemica. Listy filologické, 105, s. 75-89.
Vintr, J. (1985): Česká gramatická terminologie do r. 1620. Wiener slavistisches Jahrbuch 31,
s. 151-185.
Zíbrt, Č. (1903): Šafhauská bible. Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy,
slovesnost a umění, 12, s. 41-46.
RESUMÉ
Zusammenfassung
Jan Hus und die „nabodeníčka"
Der Beitrag befasst sich mit der Geschichte der orthographischen Termini
„nabodeníčko krátké" (= ein Punkt als diakritisches Zeichen über dem
Buchstaben) und „nabodeníčko dlúhé" (= ein Strich als diakritisches Zeichen
über dem Buchstaben) unter besonderer Berücksichtigung ihrer nachträglichen
Verbindung mit dem Traktat „Orthographia Bohemica".