Úvodní lekce B 1. Vznik řeckého písma 1.1. Řekové užívali v nejstaršíchhistoricky doložených fázích svého kulturního vývoje zcela odlišného písma než je dnešní, tzv. lineárního písma B. Šlo o písmo slabičné (tj. každý dílčí znak odpovídal slabice, nikoli hlásce) a užívalo se ho jako úřední písemné normy v palácových kancelářích mykénské říše na Krétě a v pevninském Řecku ve 14. a 13. stol. př. Kr. Toto písmo navázalo bezprostředně na lineární písmo A, jímž byla zapisována dosud nerozluštěná předřecká krétština v kulturním období mínójském (tj. v 17.-15. stol. př. Kr., ojediněle ještě i později). Zápisy v linárním písmu B se v řecké společnosti nikdy nestaly běžným kulturním jevem - byly omezeny na palácovou administrativu. Po pádu mykénské říše kolem r. 1200 př. Kr. toto písmo upadá do zapomenutí a není později nikdy zmiňováno. ^ 1.2. Následující tři století je řecká kultura negramotná, což znesnadňuje soudy o tom, jak vlastně řecká civilizace v tomto období (označovaném jako temná staletí) vypadala. Řecko z temných staletí vstupuje do evropských kulturních dějin s razancí, která z něj učinila kulturního patrona Evropy: v oblasti ekonomické udržuje bohaté kontakty se západosemitským Východem (v té době pro ekonomiku Středomoří naprosto rozhodujícím) i s italickými národy Apeninského poloostrova, v kulturní oblasti disponuje homérskou epikou, jež je stále pokládána za základ evropské literatury, a v jazykové oblasti je vybaveno písmem nového typu. 1.3. Klasické řecké písmo, jehož přejetí se obvykle klade do 9. stol. př. Kr., je přímo odvozeno od západosemitských písem, která bývají poněkud zjednodušeně (spíš v souladu s antickou řeckou tradicí nežli s moderním semitistickým pohledem) označována j ako foiníckä (fénická). Je také přesnější mluvit o písmech, nikoli písmu, protože v jednotlivých semitských osadách se užívalo různých lokálních abeced, a tento stav je charakteristický i pro Řecko. Starořecké znakové systémyjsou se západosemitskými téměř totožné—Rekové přebírají i většinu názvů pro písmena" Písmeno Původní jméno pro semitské písmeno Řecké označení Latinské označení pro řecké písmeno A äleph ctA(poc alpha B běth běta r(A) gimel yá|i|ia gamma A däleth béXxa delta E hě eí, ě i|nA.óv epsilon (F) wäw FaC, ôíya|i|ia Z (i) zayin zěta H hěth r\xa čta 0O) íěth thěta I yôdh ÍCÔTOC iôta K käf KKTTTTtt kappa, cappa A (L) lämed Aá|iPôa, Aápôa lambda Podrobnosti o prehistorii řečtiny a speciálně o její mykénské fázi a lineárním písmu viz v publikaci A. Bartoňka: Prehistorie aprotohistorie řeckých dialektů, Brno 1987, s. 61-84. 2 Pokud jde o výslovnost jednotlivých písmen a význam mezinárodních fonetických značek sloužících k popisu této výslovnosti, viz kapitolu o řeckém fonologickém systému (3.) a tam uvedené vysvětlivky. 20 Úvodní lekce B M mčm |i(ö my N nun vß, vw ný EH sämekh E,ei, E,i, E,i> xý, x! 0 'ayin OÚ, Ö |ilKpÓV omicron n pě Tteí, Ttí Pí (M) sadě ocčv (?) (9) qöf 9ÓTtTta P res rhö S sin oíy|ia, oíy|ia sigma T täw lav tau Y (var. wäw) ú, ú i|nA.óv ypsilon 0 (peí, (pí phi X X", XÍ ch! i|jeí, i|jí psí Q cb, cb |iéya omega (var. sämekh ?) oá|iTtl 1.3.1. Základní odchylku od semitského písma představuje důsledně hláskové použití znaků. Zatímco semitská grafika navazovala na slabičný princip tím, že zaznamenávala v každé slabice pouze konsonanty, Řekové využili skutečnosti, že počet řeckých konsonantů je výrazně nižší a uplatnili nepotřebné znaky pro záznam vokálů, což poprvé v kulturních dějinách lidstva umožnilo zaznamenávat přesnou fonetickou podobu slov. 1.3.2. Vokalickou hodnotu získaly semitské znaky älef (řecké «A(p«), hě (ř. ei, později ě \|/!Aóv), yôdh (ř. iô)T«), 'ayin (ř. oú, později ô |j,iKpóv), wäw (ř. ú, později ú \|/!Aóv). Zvláš složitý byl vývoj písmene wäw, které Řekové přejali vlastně dvakrát, ze dvou odlišných semitských variant: jednou v grafické podobě F (ř. F«C, později podle tvaru ôíy«|j,|j,«) pro označení semivokálu [w], jednou v podobě T pro označení vokalického [u]. V klasické době, když sám semivokál [w] zanikl, přestalo se písmene F užívat. Znakové systémy různých řeckých kulturních oblastí byly po celou klasickou dobu odlišné. Lišily se jednak tvarem písmen, který odrážel různé lokální varianty písem semitských, a především soustavou tzv. komplementárních (doplňkových) znaků pro skupiny hlásek se sykavkami a pro hlásky aspirované, což představovalo řeckou inovaci oproti abecedám semitským. Jednotlivé typy abecedních systémů se dodnes tradičně označují podle barev, jimiž je A. Kirchhoff pro přehlednost vyznačil na mapové příloze svých Studií"': A. zelené abecedy (Kréta, Théra, Melos), bez komplementárních znaků B. modré abecedy (východořecké) a. světlemodré (Attika, Paros, Naxos), rozšířeny o znaky [p^1] a X [k^1] b. tmavomodré (pobřeží Malé Asie s přilehlými ostrovy, Korint, Argolis Megara a jejich kolo- nie) - rozšířeny o znaky [p*1] a X [k ] a T [ps] C. červené abecedy (západořecké) (zbývající část Řecka, především Peloponnés, Boiótie, Lokris, Fókis, Thessálie a jejich západní kolonie) - rozšířeny o znaky [p*1] a X [ks] a T [k*1] Z popisu typů vyplývá, že zatímco ve východořecké oblasti (v modrých abecedách) chyběl ve srovnání se západem znak pro spojení [ks], na západě naopak znak pro [ps]. Modré abecedy řešily tento poci ováný nedostatek dodatečným zapojením semitského sämek, které až na ojedinělé výjimky jiné uplatnění nenašlo. V západních abecedách se příležitostně objevuje pro [ps] znak X (psaný i 5K), ale většinou se toto spojení rozepisuje analyticky IIE, resp. E. 3 Kirchhoff, A.: Studien zur Geschichte des griechischen Alphabets, Gütersloh 1887^. 21 Úvodní lekce B 1.3.3. Kromě rozdílů v komplementárních znacích, jichž využil ke klasifikaci Kirschhoff, panovala v Řecku dále nejistota ve využívání semitských znaků pro sykavky, které byly v západosemitských dialektech čtyři, kdežto v řečtině jen dvě, a pro zadopatrové (velární) hlásky. 1.3.3.1. Pro běžnou sykavku [s] využívá se v řeckých abecedách střídavě semitského sadě a sin (v řecké terminologii okv a oíy[ia). Naproti tomu celkem jednotně se užívá semitského zayin (ř. £fji;«) pro hláskovou skupinu [zd]; jen ojedině se v této funkci objeví semitské sämek v podobě ř. čjí. Naprosto výjimečně plní tuto roli písmeno vzešlé zřejmě z jiné podoby semitského sämek, totiž ř. nazývané pozdějšími gramatiky oá|j,7Ti. V klasické době se už v textech prakticky nevyskytuje. 1.3.3.2. Pokud jde o veláry, užívá se v řeckých abecedách zpočátku dvou různých znaků pro neznělé [k]: KK7T7TK (před předními vokály) a 9óttttk (před zadními). Později toto rozlišování zaniká ve prospěch písmene kkttttk (9Ó7T7TK ovšem mezitím našlo uplatnění na Apeninském poloostrově, kam se řecká abeceda dále stěhovala, a dalo např. vznik latinskému Q). 1.3.4. Nejednotnost také panovala v označování hlásky [h], která během klasické doby postupně v řeckých dialektech zanikala, a dále dlouhých vokálů a diftongů, v nichž existovaly mezi řeckými dialekty značné rozdíly. 1.4. V Athénách jako kulturně určujícím centru se až do konce 5. stol. př. Kr. užívala abeceda odlišná od dnešní řecké, totiž: A, B, A pro [g], A, E pro [e], [ei], [e:] i [se:], I pro [zd], H pro [h], ® pro [ť], I, K, L, M, N, 0 pro [o], [ou], [o:] i [O :], n, P, 2, T, T, o pro [ph], X pro [kh]. Teprve r. 403/2 př. Kr., když se Athény vzpamatovávají z porážky v peloponnéské válce a hledají nové politické partnery, dochází za archonta Eukleida k pravopisné reformě, jíž Athény přejímají iónskou abecedu z Mílétu: A, B, T, A, E pro [e], I pro [zd], H pro [se:], ® pro [ť], I, K, A, M, N, * pro [ks], O pro [o], II, P, 2, T,Y, 0,X, Y pro [Ps],Q pro [0:J. Touto reformou se v Athénách zavádí grafický systém prakticky totožný s dnešním; rozdíly spočívají vlastně už jen ve změně tvaru některých písmen (I - Z, ® - 0, * - S). Následnou kulturní autoritouAthénJejichž standard j e napodobován, se podařilo během hellénistického období do této podoby postupně sjednocovat i ostatní řecké abecední systémy. 1.5. Celou tuto dobu ovšem existovaly pouze znaky majuskulní (velká písmena), při psaní nebylo zvykem oddělovat slova a směr psaní nebyl pevně dán. V nej starší době převažovalo psaní zprava doleva. Později bylo velmi obvyklé tzv. PouoTpo(pr|ôó v, řec., jako když se volské spřežení točí při orbě", tj. střídavé psaní zleva doprava a zprava doleva. Později teprve (v Athénách od konce 6. stol.) převládlo psaní výlučně z levé strany. Od 5. stol. se s rozvojem běžné úřední agendy, soudních záznamů a korespondence vytváří zvláštní modifikace písmen, určená pro pohotové ruční psaní, tzv. kurzíva. 1.6. Diakritické znaky pro melodické prízvuky a pro tzv. přídech (zbytek pův. hlásky [h] na počátku slov) v klasické době neexistovaly. Objevují seteprvevhellénistických filologických příručkách, především u Aristofana Byzantského (250-180 př. Kr.) azvláštějeho žáka Aristarcha Samothráckého (kolem r. 150 př. Kr.). V písemných záznamech filologů se objevují paradoxně teprve tehdy, když jevy, které vyznačují, přestaly v běžně mluveném jazyce existovat a filologové ve snaze udržet povědomí o starším fonetickém stavu nemohli se už opírat oj azykový cit mluvčích. Systém těchto značek se ovšem v hellénistické době lišil od systému současného, a především nebyl součástí běžného pravopisu. Regulérní součástí písma se diakritika stává teprve v byzantské době, kdy se také (a to v 9. stol.) objevuje vedle majuskulní řady písmen i řada minuskulní. 22 Úvodní lekce B 2. Moderní grafika a výslovnost klasické řečtiny 2.1. Moderní způsob zápisu klasické řečtinyje složitý a filologicky rozpornýjev, který se v dnešní podobě definitivně ustálil až počátkem 19. stol. Rozpornost spočívá v tom, že aplikuje byzantskou grafiku (tj. rozlišování majuskule a minuskule a povinný zápis diakritiky) na starořeckou jazykovou realitu. 2.2. Vrcholný paradox j e ovšem tradiční výslovnost řečtiny. Koncem 15. stol., kdy humanističtí intelektuálové západní Evropy po pádu Kónstantínopole přicházejí do kontaktu s řeckou inteligencí v emigraci a mají možnost se seznamovat s řečtinou, je řecká výslovnost zcela odlišná od výslovnosti doby klasické a shodná s dnešní výslovností novořečtiny. Proto také první slavná tištěná gramatika německého filologa Filippa Melanchthona (vi. jm. Schwarzerd) Institutiones linguae Graecae (1518) předpokládájako samozřejmou tuto novodobou výslovnost (podle svého zastánce Johanna Reuchlina bývá latinsky označována pronuntiatio Reuchliniana a podle charakteristické výslovnosti písmene r) [i] ještě častěji jako itacismus). O něco později se přední evropský humanista Erasmus Rotterdamský (14667-1536) pokusil rekonstruovat původní attické hláskosloví klasické doby ve slavném traktátu De recta Latini Graeciquesermonispronuntiatione (1528) a jím navržená pravidla jsou latinsky označována pronuntiatio Erasmiana, česky erasmovská výslovnost, anebo podle výslovnosti písmene r) [e] jako etacismus. AutoritaErasma Rotterdamského se prosadila a s výjimkou Řecké republikyjsou erasmovská výslovnostní pravidla používána dodnes téměř obecně (i když s odchylkami podle mateřského jazyka klasických filologů), ačkoliv je dobře známo, že historické výslovnosti neodpovídají. 2.3. Při studiu standardních řeckých textů v klasické attičtině musí tak mít dnešní grecista na zřeteli přinejmenším 3 různé fonetické realizace, které zápis může reprezentovat: 2.3.1. Původní historická výslovnost klasického období je filologicky vlastně nej důležitější, protože odráží skutečný stavjazyka v době, kdy text vznikal. Jen tento způsob výslovnosti umožňuje pochopit hláskové změny, které v jazyce probíhaly vlivem vzájemného působení skutečně vyslovovaných hlásek, případně chyby, kterých se písař vlivem skutečné výslovnosti mohl dopouštět. 2.3.2. Tradiční erasmovská výslovnost, přestože jde o mylnou teoretickou konstrukci, která se v živém řeckém jazyce v žádném historickém období nemohla pochopitelně uplatnit, je důležitá ze zásadních praktických důvodů: jde o nejběžnější způsob, jak klasickou řečtinu vyslovovat v odborném styku i na veřejnosti (s výjimkou Řecka samotného). 2.3.3. Dnešní novořecká (reuchlinská) výslovnost, často opomíjená mezi klasickými filology a ještě více bohužel mezi západokřesťanskými teology, je důležitá jednak pro pochopení vývoje klasické řečtiny přes hellénistickou koiné do novořečtiny, jednak proto, že řada novořeckých výslovnostních pravidel platila v řečtině zhruba od přelomu letopočtu. Všechny texty z doby římského císařství (tedy např. texty novozákonní a křesťanské) byly tedy od svého zrodu vyslovovány způsobem blízkým novořeckému aznalost této výslovnosti má pro ně stejný význam jako znalost klasické výslovnosti pro texty klasické. Pro odborné kontakty s novořeckou klasickou filologií je také nutné vzít na vědomí, že se v Řecku tímto způsobem vyslovují i texty klasické a předklasické. 23 Úvodní lekce B 3. Fonologický systém klasické attičtiny a jeho vztah ke grafice V následujících tabulkáchje popisován systém hlásek v attickém dialektu koncem 5. stol. př. Kr. (j de tedy o skutečnou výslovnost v klasickém období); j ednotlivým hláskám je přiřazován moderní způsob zápisu (tj. grafika běžná v současných evropských edicích). Pod každou tabulkou j sou pak komentovány ty příp ady, kdy se erasmovská nebo novořecká výslovnost od historické liší. 3.1. Vokalismus Klasická řečtina disponovala bohatým inventářem vokálů (5 fonémů krátkých, 7 dlouhých) aještě nápadnější byl systém diftongů(7 krátkých, 5 dlouhých). Celýtento systém se během 4.-1. stol. př. Kr. radikálně zredukoval tím, že zanikla vokalická délka (prodloužení vokálu se stalo pouze průvodním j evem přizvukovaných slabik, j ako j e tomu v dnešních románskýchj azycích), diftongy zanikají většinou monoftongizací a řada otevřených a středních vokálů a diftongů se úží na zavřené. 3.1.1. Monoftongy 3.1.1.1. krátký monoftongismus Vokály přední střední zadní hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. vysoké (zavřené) I i,i [i] [i] [i] Y Y,i) [yľ [y] [i] [i] středové E E, 8 [e] [e] [e] 0 O, o [Ol [o] [o] nízké (otevřené) A A, a [»] [a] [a] 1 V mezinárodní fonetické abecedě (International Phonetic Alphabet, zkr. API) znak pro střední vysoký vokál, výslovnostně blízký např. hlásce zapisované v němčině ü, ve francouzštině u anebo v ruštině hi. 3.1.1.2. dlouhý monoftongismus Vokály přední střední zadní hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. vysoké (zavřené) I i,i [i:ľ [i:] [i] Y Y,u [y:] [y:] [i:] [i] středové El El, El [e:]2 [e] [i] OY Ou, Ol) [o:]3 [u:] [u] H [e:] [i] Q Q, oj [o:]5 [o:] [o] otevřené A A, a [a:] [a:] [a] V přepise API se dvojtečkou : vyznačuje délka vokálu. 2 Znakem [e] se v přepise^P/vyznačuje úzké [e] výslovnostně blízké hlásce zapisované ve francouzštině é např. égalité [egali'te]. Jde tedy o hlásku užší než je český vokál zapisovaný e. 24 Úvodní lekce B Znakem [o] se v přepise^P/ vyznačuje úzké [o] výslovnostně blízké hlásce zapisované ve francouzštině au, příp. eau např. niveau [nivo], audessus [oďsy]. Jde tedy o hlásku užší než je český vokál zapisovaný o. 4 V přepise^P/znak pro široce otevřené [e], výslovnostně blízké hlásce vyslovované v anglických slovech bag [bceg], bad [bced] apod. 5 V přepise^P/znak pro široce otevřené [o], výslovnostně blízké hlásce vyslovované v anglických slovech stop, [stop], body [bodi] apod. 3.1.2. Diftongy 3.1.2.1. Krátký diftongismus Diftongy přední střední zadní hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. zavřené El El, 81 [e'l [e1] [i] YI Yl, 1)1 [y'l [y.1 [i'] [i] Ol Oi, oi [o1] [o1] [i] EY El), 81) [e"l [e°] [ev] [ef] OY Oi), oi) [o"l [u:] M otevřené AI Al, ai \A [e] AY Au, au [»"1 [a"] [av] M 3.1.2.2. Dlouhý diftongismus Diftongy přední střední zadní hist. grafika moderní grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist. grafika moderní grafika hist. výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist. grafika moderní grafika hist. výsl. eras, výsl. nov. výsl. středové HI hi, n [*:'] [e:] [i] QI Qi, a) [o:1] [o:] [o] HY Hl), T|l) [e:"] [iv] [if] QY Qu, o)i) [o:"] [o:"] [ov] [of] otevřené AI Ai, a [a:1] [a:] [a] 3.2. Konsonantismus Systém konsonantů byl v klasické řečtině na rozdíl od vokalismu velmi prostý; šlo zřej mě o 15 fonémů (v některých případech s alofonními variantami). Tento vcelku minimální inventář nebyl sice dalším vývojem už redukován, ale systém byl úplně změněn rozsáhlým posunutím závěrových hlásek na úžinové. 25 Úvodní lekce B Konsonanty labiální (retné) dentálni (zubné) velární (zadopatrové) hist, graf. moder, grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, graf. moder, grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. hist, graf. moder, grafika hist, výsl. eras, výsl. nov. výsl. znělé B B, P (6) [b] [b] [v] A A, ô [d] [d] [ó]' r r, y [g] [g] [jl [y]2 závěrové (okluzívy), tj. explozívy (raž ené) neznělé n n, n [Pi [P] [P] T T, T [t] [t] [t] K K, K [k] [k] [c]3 [k] aspiráty *, diftong. V moderní grafice jsou tyto případy vy značo vány znakem " (lat. tréma, č. tréma,i. biaXvxiKá) umísťovaným nad druhou samohlásku: 6v'íkóq, 7t potili áp%Gd, npaůvcj, Pot. Tento znak se vypouští tam, kde z umístění značek pro přídech a přízvuk (viz 4.4.2.) vyplývá, že nejde 0 diftong: áíôiog, ávTivoc,. 4.3. Přídech 4.3.1. Řečtina původně disponovala regulérním hrdelným fonémem [h], v průběhu klasické doby a zvláště v období hellénistickém však tato hláska postupně zanikala a byla vyslovována jen na počátku některých slov. Samostatný grafém pro tento zvuk byl v Athénách zrušen eukleidovskou reformou (viz 1.4.). 4.3.2. Na rozdíl od pragmatiků eukleidovské pravopisné reformy cítili později hellénističtí j azykovědci teoretickou potřebu vyznačovat polohu zaniklého [h] kvůli j ednoznačnosti (existovala slova, jež se původně lišilapouze přítomností [h] a ta se zánikem hlásky stávala víceznačnými). Tak se od hellénistické doby znovu obj evuj e grafická značka pro přítomnost [h] na počátku slova (a také značka pro jeho nepřítomnost, což je ze systémového hlediska poněkud nadbytečné). Tvar 1 označení těchto značek se ustalovalo během byzantské doby, kdy se staly pravopisnou normou, do současného stavu: Znak Význam Řecké označení Latinské označení České označení • [-] nvev[ia ifyikóv (ií t|nA,rj) spiritus lěnis přídech jemný (lenis) • [h] nvev[ia 6aav (r| ôaoeia) spiritus asper přídech ostrý (asper) 4.3.3. Erasmovská výslovnost odpovídá historickému stavu: ostrý přídech jako [h]; v novořecké výslovnosti se znaky pro přídech ignorují. 4.3.4. Pokud jde o moderní typografická pravidla pro umísťování přídechových značek, jsou zcela shodná s pravidly o umísťování značek prízvuku (viz 4.4.2.) 27 Úvodní lekce B 4.4. Prízvuk 4.4.1. Charakter řeckého prízvuku 4.4.1.1. Slovní prízvuk v klasické řečtině byl pohyblivý a melodický. Pohyblivost spočívala v tom, že mohl připadat na některou ze 3 posledních slabik slova. Melodičností se označuje zdůrazňování přizvukovaných slabik nikoli silou tónu, nýbrž specifickou intonací. Základní intonační typy byly 3: stoupavá, klesavá a stoupavě klesavá. Poloha a intonační typ řeckého prízvuku byly fonologické, tj. jejich změnou bylo možno měnit význam slov: vó|io<; 'zákon' x vo|ió<; 'pastva' (půc, 'světlo' x cpcóc; 'muž' ei|ií jsem' x eí|ii jdu' áycóv'boj' x cžycov 'když vedu' Pío<; 'živoť x fiióc, 'luk'. 4.4.1.2. V klasické době přesto nebyl prízvuk v písmu vyznačován a bylo nutno se ho při četbě domýšlet ze souvislosti, jak je běžné i v moderních jazycích. Když se v hellénistickém období začal měnit melodický přízvukna dynamický (důrazový), snižovala se vlastně distinktivní (rozlišovací) schopnost jazyka: zatímco původní intonační škála měla (včetně nepřízvučnosti) 4 polohy, dynamický přízvuk umožňoval jen 2: důraz - bez důrazu. Gramatikové ve snaze konzervovat zanikající přízvukové rozdíly vytvořili systém značek, který se v byzantském období vyvíjel a v moderní době ustálil do této podoby: Znak Význam Řecké označení Latinské označení České označení stoupavá intonace itpoowôía ô^eia accentus acutus prízvuk ostrý (akut) klesavá intonace itpoawôía ßapeia accentus gravis přízvuk těžký (gravis) nebo stoupavě klesavá intonace •npoouôía •nepioiicjpÉvri (o^ußapeia) accentus circumflexus přízvuk průtažný (cirkumflex) 4.4.1.3. Erasmovská výslovnost těchto znaků je shodná s jejich výslovností v pozdní hellénistické době: realizují se důrazovým přízvukem bez ohledu napůvodní intonační typ. Podobná j e výslovnost novořecká, která navíc dlouží přizvukovaný vokál. 4.4.2. Způsob zápisu diakritických značek 4.4.2.1. Znakypřídechu apřízvuku se v moderní konvenci umísťují nad minuskulní vokál (přídechnadnáslovnývokál),umajuskulních písmen vlevo nahoře vedle písmene: 'EXXáQ, ávrjp. Přídech ostrýj e kromě toho závazně zapisován nad náslovným Q-, což zřej mě souvisí se zvláštním způsobem artikulace řeckého [r] (z téhož důvodu jsou řecká slova na q- přejatá do latiny vždy přepisována pomocí rh-): QTJxcop, ' Póôoc; (lat. rhětor, Rhodus). 4A.2.2. Pokud se ve slabice setkává přídech s přízvukem, vzniká kombinovaná značka, vníž se ostrý nebo tupýpřízvuk klade za přídech a průtažný nad něj: ópo<;, 6po<;, cov, cbv, "Epcoc;. 28 Úvodní lekce B 4.4.2.3. U krátkých diftongů se diakritická značka připisuje až nad druhou složku diftongu (tj, nad i nebo u): avióc,, eú, EÚKA.eíôr|<;. 4.4.2.4. U diftongů dlouhých se naopak postupuj e stejně jako u monoftongů a diakritická značka se proto zapisuje nad vokálem s iota subscriptum nebo v majuskule vlevo nahoře vedle vokálu s iota adscriptum: aôco, "Aiôr|<;, 'Qiôeíov. 4.4.3. Pravidla o kladení prízvuku 4.4.3.1. Pro stanovení polohy prízvuku v řeckém slově se zavádí pojem mora definovaný jako myšlená metrická jednotka odpovídající délce krátkého vokálu (slabikajednomorová). Dlouhý vokál nebo diftong má délku 2 mor (slabika dvoumorová). Přízvuk ostrý nebo tupý lze realizovat na slabice jednomorové, přízvuk průtažný pouze na slabice dvoumorové. Výjimečné je postavení některých diftongů: -ai v koncovémpostavení představuje vždy slabiku jednomorovou; -oi je jednomorové v koncovkách substantiv, zatímco v koncovkách sloves zabírá 2 mory. _4A3.2. Obecná přízvuková pravidla:_ 1. Přízvuk nese vždy jedna z posledních 3 mor slova. Z definice mory vyplývá, že u slov, která končí dvoumorovou slabikou, může být přízvuk pouze na poslední nebo předposlední slabice. 2. Slovesný tvar má přízvuk co nejdál od konce slova. Pro určení slabiky nej vzdálenější od konce slova se doplňuje zásada (platná nejen u sloves), že předposlední slabika má nezávisle na své délce hodnotu 1 mory, tj. nebrání posunu prízvuku na 3. slabiku od konce, pokud je poslední slabikajednomorová. 3. Poloha a typ prízvuku u ostatních slovních druhů jsou libovolné. U ohebných slovních druhů jsou však při skloňování shodné s nom. sg., pokud to délka koncovky umožňuje. Z tohoto pravidla existuje ovšem řada výj imek, které budou postupně probrány u jednotlivých kategorií substantiv. Pokud délka koncovky neumožňuje podržet přízvuk v podobě shodné s nom. sg., mění se nejprve typ (průtažný na ostrý), a není-li to možné, i poloha. 4. Stojí-li přízvuk na dlouhé předposlední slabice, za níž následuje slabika krátká, je tento přízvuk závazně průtažný. U sloves může tato situace nastat jen v tom případě, že jsou dvouslabičná (viz pravidlo 2), kdežto v případě osatních slovních druhů i u delších slov, mají-li v nom. sg. přízvukna dlouhé předposlední slabice (srov. pravidlo 3). 5. Na poslední slabice se ostrý přízvuk realizuj e j en před pauzou. Uprostřed výpovědi vždy přechází na tupý. 29 Úvodní lekce B Polohou před pauzou se zpravidla myslí taková, za níž v grafice následuje interpunkce předělu (tečka, čárka, středník, pomlčka). Změna ostrého prízvuku na těžký se konvenčně také neprovádí u samostatně stojících izolovaných výrazů (v gramatickém výkladu, ve slovníku apod.) Je-li v těchto případech přesto u slova uveden přízvuk těžký, jde o konvenční způsob zápisu pro tzv. príklonku (viz 1.2.). 4.4.3.3. Kromě obecných pravidel existuje řada pravidel dílčích, která se týkají jednotlivých deklinačních a substantivních typů a budou probírány v souvislosti s těmito typy. 4.4.3.4. Existuje tradiční terminologie, která klasifikuje řecká slova z hlediska jejich přízvukového (vlastně intonačního) typu. Podoba těchto termínuje založena na řeckém označení jednotlivých přízvuků4 (viz 4.4) a celá klasifikace pozůstává v rozlišování slabik (nejde tedy v tomto případě o mory), na které mohou jednotlivé druhy prízvuku připadnout. Jednotlivé varianty, které s ohledem na výše uvedená pravidla pro kladení prízvuku připadají v úvahu, jsou označovány takto: Typ prízvuku Vzdálenost přizvukované slabiky od konce slova 3. slabika 2. slabika 1. slabika akut proparoxytonon paroxytonon oxytonon gravis — — barytonon cirkumflex — properispomenon perispomenon 5. Moderní interpunkční znaky Interpunkční zásady při zápisu starořeckých textů s v hlavních rysech shodují s interpunkčními pravidly moderních jazyků a podle mateřského jazyka vydavatele také kolísají (např. při psaní čárek oddělujících hlavní nebo vedlejší věty, přístavek, několikanásobný větný člen, participium apod.). V několika nápadných detailech respektují však tyto edice byzantskou tradici shodnou s pravopisem novořečtiny: a) středník má podobu • b) otazník má podobu ; c) dvojtečky a uvozovek se v autentických edicích užívá zřídka; bývá-li (obvykle pro názornost v učebnicích) přímá řeč vyznačena, plní úlohu dvojtečky zpravidla středník • (moderní dvojtečky : se užíváj en ojediněle); uvozovky mají v těchto výjimečných případech v souladu s novořeckou tradicí častěji podobu « » nežli středoevropské „ ". Při psaní velkých písmen v textu se ne zcela jednotně používá rovněž zásad moderních: Přestože jde o slova původem řecká, j sou do češtiny převzata latinským prostřednictvím a v českém odborném textu se s nimi zachází jako s českými slovy latinského původu. 30 Úvodní lekce B vlastní jména a počátky vět jsou vyznačovány majuskulí. Odlišnost proti češtině zde spočívá v tom, že velmi často bývají (podobně jako v latině) psány s majuskulí i pří dávná jména odvozená od jmen vlastních: ' EXXx\vikóq 'řecký', ' Pco|iaio<; 'římský'. Naproti tomu psaní velkých písmen na začátku vět není samozřejmostí a v řadě edic se majuskule používá jen na začátku větších celků (odstavců, kapitol). Cvičení 1. Podle transkripčních zásad uvedených v předchozích výkladech přepište následující text a) výslovností klasického období, b) výslovností erasmovskou. Vzor: xr|ve(; Ka\ yépavoi -rov avibv Xei[iúva évé|iov-ro. a) [khÉě:nes kai géranoi tôn autôn le:mO:na enémonto] b) ['che:nes kai 'geranoi ton au'ton lei'mo:na e'nemonto] tou Aiô<; ya|ioCvTO<; ttccvtoc xá (cpa ávrjveyKav ôcôpa, éKaoxov ó,ti éôúvaxo. ócpi<; oě épTicov QÓôov ávaAaPcbv tú oxó\iaxi ávépr]. iôcbv ôe aúxôv ô Zeix; ěq>r|- «tcôv cžAAcov TiávTcov xčt ôcôpa A.a|iPávco- áTiô ôe tou ooú OTÓ|iaTO<; oú A.a|iPávco.» ô Xóyoq ôr|A.oi, óxi t(ôv TTOVripCÔV aí X«pixe<; CpoPepaí eíOlV. (Ezopova bajka 248)5 2. Podle transkripčních zásad uvedených v předchozích výkladech přepište následující text a) výslovností erasmovskou, b) výslovností novořeckou. Vzor: vuvi ôe |íévei níaiic,, ékníc,, &yánr\, ia ipía lavia- |íeí(gjv ôe toútcjv r| &yánr\. a) [nýni de 'menei 'pistis | eľpis | a'gape: | ta 'tria 'tauta | 'meidzo:n de 'tu:to:n he: a'gape:] b) [ni'ni: óe 'me:ni 'pi:stis | el'pi:s | a'ya:pi | ta 'tri:a 'ta:fta | 'mi:zon óe 'tu:ton i a'ya:pi] év ápxř) r|v ô Xóyoc, Kai ô Xóyoq r]v npdc, xôv ôeôv, Kai ôeô<; r]v ô Xóyoq. oúto<; r]v év ápxř) npdc, tov ôeóv. Tiávxa ôi' aúxoú éyévexo, Kai XWPK aúxoú éyévexo oúoě év, ô yéyovev. év aúxcp (coŕ] r|v, Kai r| (coŕ] r]v tô cpcb<; xcôv ávůpcÓTicov. Kai tô cpdx; év xťj OKOiía cpaívei, Kai r| OKOTÍa aÚXO OÚ KaiélaPeV. (Evangelium Janovo 1, 1-5)6 3. a) Přepište následující slovesné tvary a umístěte v nich prízvuk i přídech (všude lenis) podle výše uvedených pravidel (vokály a, i, v jsou krátké, není-li u nich označena délka: ä, i, ti), b) Pojmenujte každé slovo z hlediska přízvukového typu. ôicoke, ôicoKei, ôicoKexai, Tipäxxe, Tipäuxei, eTipaxxe, Aeyei, Aeye, Aeyouaiv, eůeAe, au|icpepei, Tipoaayopeuouaiv, cor|ů"r|oav, Tixů"r|v, eiTiov, eAeyovco, Auouai, AeA.u|iai, eAu-ů"r|v, Tieiůeiv, ETieioavTO, 7ie7ieia|iai, e7ieiaů"r|v, |ie|ivr|oo, |ie|ivr||iai, cocpůr|v, avaPaivei, oio|iai, oiei, cpo|ir|v, cpou, cpeuo, o|ívu|íi, eiôov, iôoi|ii. Překlad textu: Když se Zeus ženil, přinesla zvířata dary, každý co mohl. Připlazil se také had s růží v tlamě. Zeus ho uviděl a povídá: Přijmu dar od každého, ale ze tvé tlamy nic brát nebudu. Bajka ukazuje, jak úsluhy zlých vzbuzují obavy. 6 Překlad textu: Na začátku bylo slovo, a to slovo bylo u boha, a to slovo byl bůh. To bylo na začátku u boha. Skrze něj všechno vzniklo, a bez něj nevzniklo nic z toho, co vzniklo. V něm byl život, a ten život byl lidské světlo. A to světlo září ve tmě, a ta tma ho nepohltila. 31 Úvodní lekce B 4. U následujících substantivních tvarů určete správnou polohu prízvuku u jednotlivých pádů podle tvaru nom. sg. a) ávôpcoTioc;: ávôpcoTiov, ávôpcoTicov, ávôpcoTicp, ávôpcoTte. b) ôíkouoc;: ôikouw, ôikouoi, ôikouou, ôikoučč, ôikouou, ôikouoc c) ôcôpov: ôcopou, ôcopcp, ôcopa, ôcopoic;, ôcopcov d) x^pä: x"P«<;, XWP«K, X^pai, x^päv e) ctypoiKoc;: áypoiKoi, áypoiKO), äypoiKov, áypoiKcov 32