Teorie na svých okrajích
Miroslav Petříček
Věda je teorie a teorie je věda. Avšak tato tautologie je vnitřně soudržná jen zdánlivě. Tak například má „teorie", pokud se tohoto slova používá v souvislosti s chápáním umělecké tvorby, velmi specifický ráz a patrně v ní platí i jiná paradigmata než ve vědách přírodních či exaktních. Je otázka, zda tuto odlišnost bereme dostatečně vážně na vědomí. A zda není naopak na místě připomínat si i banální fakta: teorie (či „vědeckost") v humanitních vědách trpí často tím, že chce své modely a postupy obhajovat v konfrontaci s paradigmaty takzvaných přísných věd místo toho, aby se hlouběji zabývala svou odlišnou povahou: takto si ve zbytečné polemice s přísnou vědou své modely sama před sebou skrývá, přizpůsobujíc je tomu, čím nejsou.
Takto lze zhruba vyznačit téma následující úvahy, která by měla mít čtyři hlavní body, jež napřed stručně naznačím, a teprve poté se je pokusím rozvést.
1. Odlišnost spočívá ve východisku, jímž je pro humanitní vědy zkušenost, například zkušenost uměleckého díla, ať literárního, ať jiného. Anebo také: zkušenost události (zejména v historiografii). Momentem této zkušenosti je to. co se už od dob Wilhelma Diltheye označuje slovem jedinečnost. Je ale otázka, co tímto slovem míníme dnes. Není totiž vyloučeno, že tradiční vymezení, jehož původ je v novokantovské škole (nomothetické versus idiografické vědy), je neblaze poznamenáno tím, že je symetrickým protikladem obecnosti, jak je definována přírodní vědou, a ta pak definuje i onu jedinečnost, s níž mají co dělat „vědy" o člověku. Takto se ztrácí ze zřetele, že přísná, zobecňující věda, se zabývá podobnostmi, zatímco humanitní obory kladou důraz na diference, jež jsou podobnostmi zastírány.
2. Jedna z. možných terapií: vrátit se před rovinu teorií, proniknout pod vrstvu, v níž se teorie (všeho druhu) teprve budují. Jedním z nejpozoruhodnějších momentů tohoto předteoretického pole je setkání s rezistencí, a to jakožto produktivní. Chci tím naznačit toto: pokud by například texty neodkazovaly (přímo) k mimotextové realitě, ani zdaleka by to ještě nemuselo znamenat, že by nemohly být místem, kde se realita ukazuje. Třeba tak, že určité texty (možná ale všechny) jsou neredukovatelně neprůhledné, to jest že se vzpírají snaze učinit je zcela transparentními. Rezistují, podržujíce v sobě vždy cosi neprostupného (což je možná i motivem oné „nezáměrnosti", na kterou na konci své dráhy upozorňoval Jan Mukařovský). Tato rezistence by pak na jedné straně mohla být klíčem k tomu, jak chápat jedinečnost, a na stra-
5
Teorie na svých okrajích
ně druhé by mohla odkazovat k tomu, co by bylo lze nazvat potřebou, nezbytností či nevyhnutelností interpretace (třeba v tom smyslu, v němž Gilles ve své knize o Proustovi říká, že znaky nás nutí myslet).
3. Tato předteoretická rovina nerozlišuje obory, tedy neexistují v ní separované disciplíny, jako je filosofie, estetika, vědy o přírodě a vědy o člověku, její popis tedy není svázán s jazykem a slovníkem nějaké určité disciplíny, což znamená, že ani filosofická perspektiva zde není jediná oprávněná (anebo jinak: že i ona je zde na místě). Cílem ale není vypracovat v této věci nějakou filosofickou myšlenku; spíše jde o anamnézu, návrat do stavu před oddělením oborů. Současně je ale možné na několika nápadných příkladech ukázat, že tímto směrem se zdají směřovat jinak odlišní autoři či rozdílné koncepce (dekonstrukce stejně jako fenomenologie) a že je možné toto směřování rozpoznat i v detailech, například v zájmu o onen typ indexikálního znaku, kterým je stopa, ale třeba i v různých re-interpretacích klasického pojetí mimésis (ve výtvarném umění Georges Didi-Huberman).
4. Odtud by pak bylo možné učinit i jistý závěr: ona předteoretická zkušenost je nějak přítomná v každé teorii (té i oné) jako její okraj. A to buď ve smyslu ne zcela kolonizovaného území, anebo (možná) ve smyslu filosofického okraje každé teorie (aniž by to znamenalo, že se filosofii vrací její nadvláda).
1. Odlišnost východiska
Různé teoretické disciplíny zabývající se uměním pracují s určitým pojmovým aparátem, slovníkem, pracují s pojmy a pojmy i vytvářejí, avšak jejich zvláštnost spočívá v tom, že tyto pojmy jsou neoddělitelné od konkrétní (a to znamená též osobní, subjektivní) a historicky situované zkušenosti, kterou svým způsobem vyjadřují. Například interpretace vychází ze setkání s tím, čemu se interpret snaží porozumět, a tomuto setkání dává určitý souvislý výraz; avšak výraz je vždy souhra individuální zkušenosti a obecných pojmů, aniž jedno může nahradit či zastoupit druhé. Zkušenost vjedno se svým výrazem, se svou Darstellung, takto současně přesahuje své vlastní hranice, pokud přes pojmy směřuje za pojmy, jimiž se vyjadřuje, protože ona věc, o které promlouvá, se nemá stát zrcadlem, v němž nahlíží sebe samu. To velmi přesně říká parafrází adornovského pojetí zkušenosti Roger Foster: „Konkrétno nevystupuje jako nahraditelná položka, případ něčeho, co má společného s jinými věcmi. Každou věc tvoří spíše její čitelný povrch, z něhož se konstruuje univerzálno jedinečně a materiálně vázané na tuto věc. Univerzálno se v ní zrcadlí jako jedinečná konfigurace tvořená jejími různými vztahy k jiným věcem" (Foster 2007, s. 3). A k tomu by bylo možné dodat mnoho přímých citátů, protože právě
Miroslav Petříček
Theodor W. Adorno je v tomto bodě (pokud jde o místo zkušenosti v humanitní „vědě") maximálně inspirující. Tak například když ve své Negativní dialektice říká: „Nikoli naivní myšlenka ví, jak málo dosahuje k myšlenému, a přece musí stále mluvit tak, jako by je cele měla. To ji sbližuje s klaunstvím. Nesmí ovšem jeho rysy zapírat, protože pouze ty myšlence otevírají naději na to, co je jí odepřeno." Anebo na jiném místě: „Tváří v tvář totálnímu panství metody zahrnuje filosofie moment hry, který by z ní tradice jejího zvědečťování chtěla vypudit" (Adorno 1975, s. 25-26).
Pojem, řeknu-li zcela totéž, ale poněkud jinak, je vždy spjat s celou tkání vztahů a s kontextem, který tento pojem utváří a dotváří a v němž je vidy nově zakoušen, je spjat s tkání vztahů a kontextem, které spoluformují jeho (kognitivní) význam. Pokud nemá být tento význam ztracen, musí se pojem otevírat k výrazu (to je moment individuální, subjektivní) a výraz se musí snažit stát se pojmem (moment obecný), jak také říká Adorno. Expresivní moment, moment subjektivního a historického zakoušení světa, je v pojmu neredukovatelný právě proto, že skrze něj je v teorii přítomna právě její předteoretická zkušenost, dějiny, materiální svět. K tomu citát poslední:
Jestliže se jazykový výraz cele nezvnějšňuje do pojmů, pak ani pojmy nejsou -jak to hlásá pozitivistická věda - rovny definicím svých významů. Definice samy jsou výsledkem zvěčnění, zapomnění; nikdy nejsou tím, čím by tak horlivě být chtěly: plně adekvátní s tím, k čemu pojmy směřují. Fixované významy jsou vylomené ze života řeči. Jejími rudimenty jsou však asociace, které se neroz-pouštějí v pojmových významech, nýbrž se s diskrétní nutností navazují na slova. Jestliže se básni podaří vzbudit v pojmech asociace a jimi korigovat moment signifikace, pak se [... ] začnou pojmy samy hýbat. Jejich pohyb se má stát ima-nentním pohybem díla. Asociacím je třeba naslouchat tak citlivým uchem, že přilnou ke slovům samým, a nikoli k nahodilému individuu, které s nimi zachází" (Adorno 1981, s. 437).
I proto kladl Adorno takový důraz na esej jako jednu z privilegovaných forem „výkladu" teorie v humanitních vědách či ve vědách o člověku. Ale to se již dostávám k druhému bodu.
2. Setkání s rezistencí
Pochopení specifičnosti „teorie" ve vědách o člověku či v uměnovědách předpokládá analýzu setkávání s jejich předměty před tím, než budou tyto předměty vysvětleny nějakým definitivním a „disciplinárním" pojmovým aparátem, ne-
6
7
Teorie na svých okrajích
boli je třeba uchopit tyto pojmy v okamžiku, kdy se z předteoretické půdy teprve začínají vynořovat, poznat tak říkajíc jejich rodný list. Proč? Protože jedním z velmi nápadných rysů této zkušenosti je, že to, čemu se snažíme porozumět, se vzpírá tomu, aby bylo beze zbytku zvnějšněno do pojmů. Což znamená, že klíčem k hledané specifičnosti humanitněvědných „metod" je to, co zbývá, a co zbývá proto, že rezistuje. Což je na jedné straně důležitá charakteristika jedinečnosti, ale na druhé straně to rovněž znamená, že cílem interpretace není tento odpor zlomit. Toto vzpírající se zbývání je možná dokonce sama podstata našeho předmětu.
A je to rovněž jeden ze silných momentů Derridovy dekonstrukce. V souvislosti s úvahou o řeči jako sdělování totiž Jacques Derrida zavádí v eseji „Signatura, událost, kontext" jistý neologismus, jenž má vystihnout jednak to, že řeč je schopna sdělovat identické obsahy, jednak obsahy nové (velmi zhruba řečeno). Jeho úvaha dospívá nakonec k tomu, že podmínkou je neodstranitelný moment non-identity, totiž to, že v opakování nějakého znaku se jeho význam uchovává i ve změněných kontextech, aniž se ale toto významové jádro (toho, co je všem výskytům společné) vyjevuje jinak než jako to, co v řečeném vždy ještě zbývá neřečeného. A právě k této mezeře, kterou je znak vždy oddělen od plně definovaného významu a každá zkušenost od svého významového vyplnění (adornovsky řečeno: k tomuto vychylování pojmu k výrazu a výrazu k pojmu), odkazuje Derridův „pojem" restance non présente.
Ve slově „restance" slyšíme obojí: zbývání (a to neredukovatelné) i rezistenci; určení „non-présente" pak poukazuje k tomu, že to, co se takto dává, nelze nikdy cele, to jest právě beze zbytku, zpřítomnit, například učinit zcela transparentním, což působí právě i „přežívání" (díla, textu, zkušenosti), protože z naší strany této „struktuře" odpovídá potřeba, nezbytnost, nevyhnutelnost interpretace - aniž by ale interpretace měla vést k nějaké likvidaci všeho toho, co zbývá neřečeného. Proto „předmět", jemuž se snažím porozumět (ať je jím dílo, ať je jím zkušenost, jak ji formuluji), není nic substanciálního, nýbrž je to cosi, co je identifikovatelné pouze skrze svá opakování, v nichž vychází najevo a jež jsou jakoby stopami, které zanechává.
Že toto vseje nějak obecným shrnutím určité širší (řekněme: filosofické) perspektivy, která je charakteristická pro poslední třetinu 20. století, by bylo možné doložit až nápadnou sbíhavostí různých motivů v různých oblastech, například právě v zájmu o fenomén stopy. Na jeho počátku je pravděpodobně původně docela stručný článek italského historika Carlo Ginsburga „Stopy: Kořeny vědeckého paradigmatu" z roku 1979, který byl pak v rozšířené verzi několikrát přetištěn, vyšel i knižně a dočkal se četných komentárů. Jeho já-
Miroslav Petříček
drem je pokus identifikovat ve fenomén stopy a ve čtení ze stop a ve stopách jiné epistemologické paradigma, právě to, jež zakládá odlišnost věd o člověku, a tedy i snaha o kritický návrat k takové interpretační metodě, která vychází z pozůstatků, zapomenutých zbytků či marginálních dat, a to jakožto stop čili indexů. Jejich marginálnost je totiž pouze sekundárním efektem dominantního postavení „galileovského paradigmatu". Jinak řečeno: zanedbatelnost těchto stop tkví v tom, že to jsou příznaky jedinečnosti (detail ušního lalůčku na malbě vypovídá o osobitosti malíře více než to, co podléhá malířské konvenci, avšak analogickým indexem jsou například i freudovská přeřeknutí). Fenomén stopy stojí ovšem za pozornost také i z jiného důvodu - je to totiž místo, kde se sémiologie (stopa je znak) setkává s fenomenologií (stopa je specifický způsob ukazování). Ale fenomenologie v tomto střetnutí se stopou prochází hlubokou modifikací (která ji na druhé straně sbližuje s Derridovou dekonstrukcí).
Stopa je, stručně řečeno, přítomnost nepřítomného jako nepřítomného. Kdekoli cosi rozpoznáváme jako stopu, tam máme před sebou i nepřekonatelnou distanci, v níž se zdržuje to, co stopu zanechalo. To je konstitutivní nedostupnost, ne-návratnost, ale to neznamená, že by se zde nic neukazovalo. Neboť jednak je zpřítomněna sama nepřítomnost nepřítomného, jednak (ale současně) máme před sebou velmi zvláštní způsob ukazování, totiž ukazování (se) neukazujícího (se) jakožto neukazujícího (se), a to je dokonce možná základ všeho jevení, důvod, proč užíváme slova „jev". To, co uniká, se ukazuje, ale jakožto unikající a ve svém unikání; takto se ale ukazuje, takto o sobě dává vědět právě jedinečnost (jakožto diference), aniž sejí děje nějaká újma, aniž je odsouvána svým zobecňováním. Její rezistencí je její unikání.
Tím se ale vracím k již řečenému: co je rezistence předmětu, jemuž se snažím porozumět? Vzpírá se svému naprostému zprůhlednění, ustupuje, a to je způsob, jímž se tento předmět odpírá: právě takto a pouze takto se ukazuje jako on sám, jako cosi jedinečného. Dává se tak, že se odpírá.
To je samozřejmě jen velmi povšechný a zjednodušený popis složitější sítě vztahů. Abych alespoň trochu tuto situaci konkretizoval, zdůrazním v ní další moment. Stopa je index; index je ve vztahu k tomu, co označuje, tak jako otisk je to, co zbývá, když se noha dotkla země, anebo jako fotografie, jež je světelným otiskem toho, co stálo před objektivem, anebo také jako prst, který se na dálku jakoby dotýká toho, k čemu ukazuje, protože kdyby nějak nedosahoval, neukazoval by jako index. Ale distance se zde nikdy nezruší. V tomto smyslu je tedy dotek důležitý aspekt: setkáváme-li se s jedinečným, znamená to, že jsme se jej v jeho unikání dotkli; rezistence je taktilní zkušenost. Každá stopa je jeho otiskem. Ale právě v této chvíli se můžeme zastavit a položit si otázku: co je tedy interpretace?
8
9
Miroslav Petříček
Teorie na svých okrajích
Interpretace implikuje distanci vzhledem k interpretovanému, protože je od něho nějak odchýlená - odchýlená právě po způsobu interpretace, jež je interpretací potud, pokud toto její odchylování znamená navazování nové kontinuity mezi interpretací a tím, co je interpretováno. Moment odchýlení je ovšem podstatný: interpretace je taková message, kterou vnímáme jako novou informaci jen na základě diference vzhledem k tomu, co očekáváme.
Je-li ale interpretaci vlastní jak diskontinuita, tak i kontinuita, potom vyvstává otázka: nezahrnuje v sobě interpretace - a to právě jakožto odchýlení -rovněž moment mimetický, garantující kontinuitu tak, jak ji garantuje například dotek a otisk? Neboť (a to, co následuje, je pouze řečnická otázka): byla by vůbec interpretace interpretací, kdyby v ní mimetický moment zcela absentoval? Vždyť je zcela zřejmé, že interpretace musí nějak zůstat v doteku s interpretovaným, jinak interpretací není.
4. Filosofické okraje teorií
Právě toto vše pak zjevně ospravedlňuje esej jako privilegovanou, ač nikoli jedinou formu, v níž se tak často vyjadřuje věda o člověku i věda o umění. Avšak esej v tomto smyslu pak už není pouze žánr: esej je mnohem spíše metoda, metoda hledání takové metody, jež by byla přiměřená tomu, čemu chceme porozumět a co chceme interpretovat (což je vždy cosi jedinečného), a to znamená, že esej je současně cosi jako výklad, ale i ustavičná reflexe na postup tohoto výkladu, a že esej zahrnuje rovněž i moment mimetický - protože není interpretace tam, kde není nějaká minimální míra identifikace s interpretovaným. Cílem není rezistenci interpretovaného překonat, nýbrž rozpoznat v ní smysl.
Ale to všichni známe z vlastní zkušenosti, jakmile začneme psát: ruka drží pero a píše; její pohyb sice sleduje tvar písma, avšak na druhé straně se snaží být nápodobou myšlenky, která se má do tohoto písma otisknout. Nic z toho ještě není ani teorie, ani věda. Avšak pro humanitní obory je nesmírně důležité, aby věděly, co se děje na jejich okrajích.
« Theory and Science, 1979, f » Scientific Paradigma . Theory a
-Ärar
Theory in Its Margins wQrks) necessary to regard them as tra
Literatura
Adorno, Theodor W. Negative Dialektik. Frankfurt/M. : Suhrkamp, 1975. Adorno, Theodor W. Noten zur Literatur. Frankfurt/M. : Suhrkamp, 1981. Foster, Roger. Adorno: The Recovery of Experience. State University of New York Press, 2007.
10