jakoby tu vylovil ne lid, ale utopence a ne utopence, ale cosi mezi idioty a opicemi – týž člověk
namaloval ten nádherný, veliký, necudně cudný akt v „Krůpějích krve“, tu pohádku krve a květ země,
ten rozezpívaný zemský  oheň, do něhož jest přimíseno cosi z toho, čím jiskří se hvězdy – ten akt,
při němž musím stále myslit na mistry docela staré a docela velké, Giorgiona, Tiziana, Tintoretta,
ne pro způsob a nerozpoltěnou celost výtvarného cítění – ne pro způsob malby, ale pro její rasu.

            Ano, tento člověk jest veliká ébauche: půl dítě a půl stařec a přitom celý divoch.
Maluje ne rukama, ale gesty, a ne gesty, ale instinkty. Maluje cosi drásavého: půl starý svět, půl
nové peklo, něco, co bylo vykopáno z hrobů tisíciletí, a cosi, co vyvřelo teprve včera a je horké
ještě a nemá sedlých a pevných tvarů. Je současně střízlivý do drzosti a tupé nudy, i blouznivý do
smyslné snivosti a pohádkovosti, nejstarší bláto světa i štěstí příliš horké a mladé a proto bez
pleti a krvácející ještě. Jest malířem monumentální ohyzdnosti i křehkého šarmu a kouzelné grácie.
Jsou v něm obrazy rozbité na tříšť, zlomkovité a nevykoupené i neposvěcené, a několik jiných, které
zni do dálky jako zvony a tyčí se jako sloupy.

            Jest surový barbar  i rafinovaný dekadent, bytost chaotická i charakteristická, polobůh
i polozvíře, spíš přírodní síla a výtrysk temných hlubin rasy než ovládnutý kulturní svět a hvězda.
Půl privilej, půl kletba a celý osud – slib, jehož naplnění teprve svítá.

            Jak určit scénu, kterou v něm snad připravuje? Pokusím se o to tak, že jmenuji nejprve
jeho protinožce, typ, který vyvrcholuje v absolutní čistotě všecky tendence protivné tendencím
Munchovým.