Veronika Weisfeitová

                                                                                        učo: 416156


                       Psychologické aspekty přípravy na veřejné vystoupení

            Tato práce není psána z pohledu posluchače, ale z pohledu umělce, kterému přímý kontakt
s publikem nečiní radost a není smyslem života, ale naopak v důsledku toho trpí úzkostnými stavy –
především trémou. Vztah umělce a publika je v tomto případě velmi zkomplikovaný.

            Tréma je výraz, který označuje stav emočního napětí. Je přirozenou reakcí na zvýšenou
psychickou zátěž a zdravá dávka je dokonce mnohdy prospěšná. Avšak nervozita, která přerůstá
hranici únosnosti, je naopak nervozitou velmi destruktivní. Taková tréma působí negativně nejen na
úspěšnost výkonu, ale i na realizaci základních sociálních potřeb. Jde o zvláštní formu tzv.
„naučeného strachu“, který řídí momentální chování člověka. Působí zde několik faktorů. Faktor
primárnosti představuje první negativní zážitek s trémou. Ten se usadí do podvědomí a může poté
působit jako „vyvolávač trémy.“ Faktor frekvence, při kterém se jedná o frekvenci opakujících se
negativních prožitků na pódiu, ale i během přípravy. Faktor generalizace způsobuje zevšeobecnění
trémové reakce na všechny podobné situace. Při působení faktoru imitace se úzkostná a napjatá
atmosféra situace, vyvolaná někým dalším, přenáší i na umělce. Tréma může mít různé příčiny, a
proto rozlišujeme několik druhů. Tréma maladaptivní se projevuje v případech, kdy působí
neočekávaná či nová situace. Typickým příkladem je nové prostředí či nové publikum. Tréma motivační
se vyskytuje v případě výkonu, na kterém umělcovi zvláště záleží. Je způsobena přílišnou motivací a
může být pro výkon ohrožující. Tréma podmíněného reflexu vychází z určitého subjektu, který
napomáhá ke vzniku této trémy. Vztahuje se tedy pouze např. k určitým osobám, k určitému prostředí
apod. Tréma antropofóbní je projevem chorobného strachu z lidí. Jedná se o specifický druh trémy,
kvůli které umělec nemůže veřejně vystupovat, a tudíž ani vykonávat svoji profesi. Tréma
z utkvělých představ se dostavuje až po skončení, kdy si umělec rozebírá svůj výstup a objevuje
nedostatky a chyby, kterých se dopustil. Má strach z kritiky a negativního postoje publika, ačkoliv
byl ve skutečnosti jeho výkon bezchybný.

            Vztah umělce a publika je vztahem výkonu a jeho odměny. Hudebník předává
prostřednictvím umění cosi ze sebe. Publikum v ideálním případě tyto impulzy přijímá a následně
umělce odmění potleskem. Mnohdy ale bohužel vzniká mezi umělcem a publikem bariéra. Místo, aby se
posluchači oddávali požitku z krásné hudby, spíše posuzují a kritizují. „ Jascha Heifetz říkával,
že ze tří tisíc lidí, kteří přijdou na jeho koncert, dva tisíce devět set devadesát devět přijde
proto, aby ho přistihli zahrát falešnou notu…“[1] Z toho vyplývá, že i když sólista není spoután
trémou, jeho hudební komunikaci může brzdit negativní postoj posluchačů.

            Velmi důležitý, stejně jako v životě, je první dojem. „Již dříve, nežli začneme hrát,
měli by mít posluchači k nám pozitivní vztah.“[2]Každý umělec si postupem času najde svůj osobitý
způsob vystupování. Samozřejmě v rámci svého temperamentu a povahy. Zdravé sebevědomí je důležitou
vlastností umělce, ale neměl by v žádném případě působit arogantně či dokonce povýšeně. „Je načase
opustit dávno překonaný piedestal romantického kultu umělce, překročit svůj stín, zapojit se do
přímého kontaktu s publikem, sestoupit z „výšin“ na roveň recipientů ve vzájemném tvůrčím
dialogu.“[3]Z vystoupení by tedy měla vyzařovat pokora, radost a přátelský vztah k publiku.
Nezapomínat na to, že každá obava sólisty se velmi rychle přesune i na posluchače. Vzniká tak
stísněná atmosféra, která je nepříjemná pro obě strany. Chování na pódiu je nedílnou součástí
vystoupení a může velmi oslabit a narušit celkový dojem. Na to by neměl umělec při své
psychologické přípravě na vystoupení zapomínat.

Ve vztahu umělce a publika by tedy měl fungovat princip umělecké komunikace. Tím se docílí pouze v
případě, kdy se umělcova touha „dávat“ setká s touhou publika „přijímat“. Z toho vyplývá, že by si
každý umělec měl vytvořit jakousi síť kanálů, díky kterým bude na publikum přenášet proud své
umělecké komunikace, bez ohledu na trému nebo jiné nesnáze, jimž je na pódiu před publikem
vystaven. Proto by umělec neměl zapomínat na to, že psychologická příprava na veřejné vystoupení je
stejně tak důležitá, jako je příprava technická či interpretační.



Použitá literatura

Havas, Kato. Nebojte se trémy. Praha: Edition Supraphon, 1990.

Gola, Zdeněk. Mentální příčiny při veřejném vystupování a jejich odstranění. Ostrava: Grafie, 1995.

Holas, Milan. Malý slovník základních pojmů z hudebníky pedagogiky a hudební psychologie. Praha:
Akademie múzických umění v Praze Metodické centrum HAMU, 2001.

PEŘINOVÁ, Ludmila: Povoláním – člověk. Talent, roč. 13, číslo 9/10.

ŠOLÍNOVÁ, Michaela:: Psychologie přípravy na veřejné vystoupení. Talent roč. 3., str. 2-5.

Kulka Jiří, Poledňák, Ivan, Pražáková, Zdeňka. Psychologie pro konzervatoře. Praha: SPN, 1988.
________________________________

[1]                                                             Havas, Kato. Nebojte se trémy.
Praha: Edition Supraphon, 1990, str 23.

[2]                                                             Gola, Zdeněk. Mentální příčiny při
veřejném vystupování a jejich odstranění. Ostrava: Grafie, 1995, str 17.

[3]                                                             Peřinová, Ludmila. Povoláním –
člověk, rozhovor s Janem Škrdlíkem. Talent, roč. 13, číslo 9/10, str. 24.