Interpretace (nejen) obrazových dat
Michal Černý
Naše kultura je stále víc zaměřená na obraz – ať již jde o rozvoj televizního vysílání nebo
internetu -obě média intenzivně pracují s obrazem, jako základním komunikačním prostředkem. Člověk
je tak stavěn před problém, jakým způsobem má těmto datům porozumět a jak je má chápat. Stojíme tak
mezi Nitzeho tvrzením, že nemůžeme odmítnout možnost, že svět zahrnuje nekonečné množství
interpretací[1] a současně zcela přirozeným požadavkem pozitivistické pozice, jenž vyžaduje možnost
porozumět fenoménům, které nás ovlivňují.
Velmi často dnes není problém v tom, že by divák nerozuměl tomu, s čím je v galerii nebo muzeu
konfrontován, ale spíše v absenci jasného referenčního rámce, do něhož by mohl viděné a prožité
zasadit.[2] Symbol je něčím co je na jedné straně závislé na kulturním rámci tvůrce i diváka, ale
současně může být silně individuální.
Zajímavou skupinou symbolů, které je možné v obrazových datech nalézt, jsou takové obrazové
prostředky, které naopak představují určitou kulturně a dějinně nezávislou vrstvu vyjadřovacích
prostředků, kterým by porozuměl dnešní člověk velkoměsta stejně dobře, jako Viking či neandrtálec.
Takovým, příkladem může být letící šíp, který odkazuje na pohyb či určení směru, tak jak se sním
setkáváme na jeskyních malbách, stejně jako na dopravních značkách či logu Škody Auto.
Pokud usiluje o interpretaci nějakého uměleckého díla či jiného netextového zdroje dat, můžeme
začít pohledem na trojí co:[3]
1. Co je to?
2. Co to znamená?
3. Co to znamená pro mě?
První otázka se vztahuje k samotnému dílu a nevyžaduje žádné speciální znalosti či dovednosti. Měli
bychom se podívat na styl a druh objektu, který sledujeme. Druhá rovina se také týká opět díla jako
takového, ale vyžaduje již znalosti ohledně stylu, autora, doby atp. Je zřejmé, že bez těchto dvou
kroků není možné samotnou interpretaci díla provést, ale současně nejde o vlastní interpretaci. Ta
nastupuje až na základě dobrého znalostí faktů, která ústí do třetí otázky - Co to znamená pro mě?
Je jistě zajímavé sledovat ještě jeden rozměr v oblasti vizuální tvorby, totiž její roli v oblasti
lidského poznání. Velký znalec mentality Rusů Tomáš Špidlík to ilustruje na známém příkladu. Pokud
chce Středoevropan něco vysvětlit, užívá pojmy a slova. Až když příjemce nepochopí, snaží se
nakreslit obraz. Člověk Východu postupuje právě opačně. Primárním nositelem sdělení je zde obraz,
což se projevuje také v oblasti architektury nebo náboženství.
Právě z oblasti náboženství pochází zajímavý příklad spojení obrazu a slov. Ikony, tedy obrazy
užívané v pravoslavné církvi v rámci kultu, se namalují, ale píší. Autor má přesně zadané postupy a
zná symboliku stejně, jako věřící. Interpretace obrazu je pak (při dobré odborné vybavenosti osob)
velice podobná, bez ohledu na interpretujícího. Zajímavé je, že ač se také na Západě prosadila řada
symbolů a figur, nikdy nedošlo k tomu, že by byly obrazy psány.
Problém postomoderny
Tento pojem pochází z knihy Jeana-Françoise Lyotarda O postmodernismu (La condition postmoderne),
která vyšla v roce 1979. Základní myšlenkou je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění. S tím
souvisí také značně kritičtější přístup k umění, vývoji světa a vědy. V rámci postmoderny existuje
silná skepse, která se týká existence pozitivní evoluce lidského poznání a celkového rozvoje.
V dnešní době bychom mohli říci, že důraz na pluralitu popisu reality zašel tak daleko, že lze
hovořit o eklekticismu a synkretismu.
Myšlenkové podhoubí postmoderny je relativně zřejmé, jde totiž o kritiku moderny, která se jeví
jako vyprázdněná, nekulturní a problematická. Selhání některých elit, stagnace kultury a rozvoj
pokleslých uměleckých žánrů vytvořili kontext, ve kterém se postomoderna mohla plně rozvinout.
Zajímavé v tomto ohledu je, že se jí daří podstatně lépe v Evropě, než v zámoří či třeba
v Japonsku.
Právě pád hodnot a autorit je pro postmodernu typický a objevuje se nejen v ní, ale také třeba
v moderní filosofii či analytické etice. Primárně se musíme shodnout na tom, co znamenají pojmy,
kterých užíváme. Až na základě této shody se spolu můžeme o nějakém problému vlastně bavit. Tímto
způsobem by bylo možné shrnout základní prvky budování postmoderní kultury.
Ta přitom zasahuje do literatury (Umberto Eco, Salman Rushdie), výtvarna (Robert Barry, Andy
Warhol), architektury (architekti Charles Jenks, James Frazer Stirling), divadla (Václav Havel) i
dalších oblastí. Často se nám může zdát, že nějaké umělecké dílo zobrazuje něco zcela jiného, než o
čem nás poučuje autor v úvodním slově. Důvody jsou zřejmé – jiný slovník, než je naše intuitivní
chápání reality.
Z hlediska výše řečeného představuje chaos postmoderny zásadní problém v tom, jakým způsobem lze
vnímat a interpretovat současné umění. Není možné jít cestou znalosti jednotlivých uměleckých forem
a symbolů, ale spíše studovat jednotlivé osobnosti a kontext, ve kterém díla vznikají. Často jde
v rámci postmoderny právě více o kontext, než nějakou univerzální kvalitu díla nebo kvalitu jeho
„řemeslného“ provedení.
Logo, erb, značka
Zajímavou oblastí jsou také speciální obrazové objekty, které mají speciální způsob interpretace.
Prvním ze třídy objektů, o kterém bychom se mohli zmínit je logo. Jak již jazyková struktura slova
napovídá, je spojen s řeckým logos, což je slovo či pojem. Jde o grafické vyjádření slova, které
označuje firmu, organizaci, produkt či značku. V současné době vznikají různé žebříčky hodnoty
značek a právě loga jsou jejich nedílnou součástí. Stávají se součástí firemní identity,
marketingových kampaní atp.
V našem kulturním kontextu byl mimořádně důležitý erb či znak. Heraldika[4] (z latinského heraldus
– herold) je pomocná věda historická, která se zabývá studiem pravidel a zvyklostí, podle nichž se
znaky tvoří, popisují, určují a kreslí.[5] Právě oblast znaků a erbů je totiž pěkným příkladem
toho, že mohou existovat přesná pravidla, která nám umožňují obrazům rozumět. Jistě ne vždy
dokonale, ale podle počtu střapců snadno poznáme, zda jde o erb kněze, biskupa či kardinála,
podobně jako nám prozradí různé klenoty či přilby.
O značkách jsme již také hovořili v samotném úvodu. Jejich tvorba musí vycházet z dobré znalosti
sociálních etnologických studií, protože (na rozdíl od erbů) nemohou počítat se znalostí jejich
uživatele, ale přesto mu musí být dostupné a snadno pochopitelné. Jde o snad vůbec nejsložitější
oblast užitného designu, které se často nevěnuje dostatečná pozornost.
Shrnutí
Interpretace obrazových dat a jejich převod na informace není vždy jednoduchou záležitostí. Přesto
je možné říci, že do dnešní intelektuální výbavy každého člověka tato činnost bezesporu patří. Od
čtení grafů a tabulek, přes inforgrafiku až po porozumění výtvarnému umění a jeho reflexi.
Současná pluralita je někde mezi přesnými návody a popisy, které dnes intenzivně čerpají z věd jako
je psychologie, sociologie atp. a chaosem postmoderny, která zavrhla všechna a pravidla, hodnoty a
autority. Přesto se také v tomto světě musí člověk postmoderní společnosti vyznat a nějakým
způsobem s takto získanými informacemi pracovat.
Literatura
BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 165 s.
ISBN 8086429113.
LYOTARD, Jean-François. O postmodernismu: postmoderno vysvětlované dětem : postmoderní situace.
Vyd. 1. Praha: Filosofia, 1993, 206 s. ISBN 8070070471.
NIETZSCHE, Friedrich. Radostná věda, aforismus 374. Praha: Aurora, 2001.
PROKEŠ, Jan. VV027 Kultura postmoderny. [online]. [cit. 2012-10-03]. Dostupné z <
http://www.fi.muni.cz/~qprokes/postmoderna/postmoderna.htm>
ZÁLEŠÁK, Jan. Rámce interpretace (K interpretaci obrazů v odborných diskurzech a ve výtvarné
výchově) [online]. 2007 [cit. 2012-10-03]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Pedagogická
fakulta. Vedoucí práce Radek Horáček. Dostupné z: .
________________________________
[1] F. Nietzsche: Radostná věda, aforismus 374. Praha: Aurora, 2001.
[2] ZÁLEŠÁK, Jan. Rámce interpretace (K interpretaci obrazů v odborných diskurzech a ve výtvarné
výchově) [online]. 2007 [cit. 2012-10-03]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Pedagogická
fakulta. Vedoucí práce Radek Horáček. Dostupné z: .
[3] Tamtéž
[4] Dále pak analogicky vexilologie, sfragistikou.
[5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Heraldika