1/4 Morfématičnost pravopisu Výrazový plán morfému jsme dosud popisovali na jediné rovině, morfonologické, již jsme vytvořili přeuspořádáním inventáře fonématicko-prosodématického. Ta však není schopna vyčerpávajícím způsobem popsat zvukovou realitu jazykového výrazu. Protože je těsně vázána na významově relevantní diference zvukového výraziva, nemůže postihnout ty obsahové diference, jež nejsou zachyceny v abstraktním systému jazyka, leč dají se v konkrétních textech interpretovat podle konkrétních kultúrně-sociálních norem. Takové existují. Výslovnost vypovídá o krajově-společenském zařazení mluvčího, stejně jako o jeho pocitovém rozpoložení. Právě tyto záležitosti by měla popisovat samostatná rovina foneticko-prosodická. V předchozí kapitole (3.0.1) jsme konstatovali, kolik ještě zbývá práce jenom pro dobudování fonologického aparátu, jenž by výstižně popsal jazykový znak v rozpětí periodickém, tedy o velikosti věty. Základní potíž spočívala už v úkolu oddělit fonetické od fonologického. Nyní formulujeme další úkol: kontinuum toho, co je «pouze» fonetické, uchopit v několika rozměrech (e.g. regionální - sociální - emoční) tak, aby se pokryla co nej větší oblast fonetických diferencí, jež v celku národního jazyka jsou předmětem normativní interpretace. Pokládám za svou povinnost tento úkol formulovat, i když se k němu blíž vyjádřit nedovedu: není v mých silách vytvořit vlastní výkladový aparát a - žel - nevím o pracích, na něž bych mohl přímo odkázat.1 Pojednání o výrazovém plánu jazykového znaku uzavřeme alternativní podobou, jež jistě nemá tak bohaté možnosti výrazové, jako zvukový výstup, zato se však opírá o široce sdílený a vysoce ceněný soubor norem jisté reflexe jazykových vztahů. Ona reflexe může být hodně vzdálena pojmově uvědomělým reflexím jazykovedným, vytváří však jedinou představu o národním jazyce, jež je přítomna ve vědomí celého národně-jazykového společenství. Mluvit jsme se jako jedinci naučili spontánně za překvapivě krátkou dobu. Po mnohem delší čas jsme pak výrazně později - a v kolektivu - byli učeni psát. 4.1 Grafématická rovina a její postavení vzhledem k ostatním rovinám popisu věty Psaný jazyk se v lidských dějinách objevil nesrovnatelně později než jazyk mluvený, dávno však již představuje samostatnou a rovnocennou podobu výrazového plánu. V našich civilizačních podmínkách se stal dominantním prostředkem jazyka nespontánního, intelektuálně reflektovaného projevu, a i když se nyní v tomto ohledu jeho postavení může měnit, zůstávají v nás kulturní návyky s tím spojené. Nejvýraznějším kulturním návykem je sama skutečnost, že než vůbec započneme jazykový projev, uvědomíme si, zda jeho výstup bude psaný nebo mluvený, a od toho odvodíme základní strategii pro výstavbu zamýšleného textu. Již klasické příklady Josefa Vachka (1942) uvádějí, že chceme-Ii reprodukovat něčí rozhořčení a víme, že půjde o projev psaný, spíše než po nápodobě artikulačních 1 Pro Češtinu, jazyk našeho pojednání, stejně jako pro litevštinu, předmět našeho pojednání, existují velmi záslužné popisy dialektů (lituanisté se navíc mohou pochlubit působivým multimediálním výstupem, spojujícím mapy, zvukové nahrávky, fonetické přepisy i fonologické popisy), mně však jde o komplexní výklad, jenž by regionální rozměr integroval do rozměrů dalších a váhu jednotlivých složek by dokázal ohodnotit. Není každý z nás prof. Higgins, leč každý uvnitř svého rodného a národního jazyka interpretujeme výslovnost v jakýchsi protikladech «vlastní» vs. «cizí» a v jakémsi poměru «věcné» vs. «citové». Caput 4 Morfématičnost pravopisu 79 zvláštností na grafický způsob No to je ne-ho-ráz-nost! sáhneme po opisu No to je nehoráznost, zvolala rozhořčeně. Vzájemný vztah obou podob si pak plně uvědomíme při úkolu použít původně psaný text pro takový mluvený projev, v němž mluvenost zakládá výraznou estetickou hodnotu, třeba při jevištním či rozhlasovém čtení. Herec a režisér se ocitají před dilematem, zda spíše ctít psanost předlohy, jež přirozeně vedla na vyjádření No to je nehoráznost, zvolala rozhořčeně, nebo mluvenost představení, kde rozhořčení lze herecky vyjádřit na ploše vlastního výrazu No to je nehoráznost! a komentář je nadbytečný. Do sféry psaného jazyka patří nejen inventáře základních prostředků, písmen a interpunkce, ale též prostředků mnohavrstevnatého členění psaného projevu: odstavce, oddíly a kapitoly; rozvržení stránky, nadpisy, záhlaví, poznámky a vůbec hierarchické rozdělení textu na hlavní a doprovodné; číslování, grafické zvýraznění a jiné orientační prostředky; změny písma pro odlišení použitých jazykových výrazů (cf. Ephodos: Institutio legendi, pp. x - xi). 4.1.1 Grafématická rovina coby prostředek specifického uchopení věty ve funkčně generatív-ním popisu vědomě nepostihuje všechny možnosti psaného jazyka. Pojmenování «grafématic-ká», analogické k pojmenování roviny fonématické, zdůrazňuje, že se soustředíme na to, co je v psaném vyjádření relevantní pro uchopení systémových vztahů významových. Protože FGP nepočítá s nějakou navazující rovinou «grafickou», odsuneme výše naznačené možnosti grafického zpracování textu, jež jistě jsou též velmi funkční, do sféry druhého přístupu k jazyku, tedy do kultúrně-sociálních norem pro interpretaci konkrétních textů. Dodejme, že oněm normám podřizujeme nejen rozbor textů již utvořených, ale též utváření textů nových. Základními druhy jednotek grafématické roviny jsou grafémy a interpunkce, a s nimi v dalším výkladu plně vystačíme. Grafém důsledně pojímáme jako funkční jednotku psaného jazyka, nikoliv jako synonymum pro písmeno. Definujeme jej nad písmeny stejně jako foném nad hláskami, tedy schopností rozlišovat význam v psaném jazyce. Znaky i (ióta) a y (ypsilon) představují v češtině dva grafémy, ačkoliv reprezentují týž foném, protože na nich lze v psaném jazyce postavit významový rozdíl, cf. {pil} :: {pyl} nebo {psi} :: {psy}, zatímco znaky ť a f (případně d, ď a d) představují tři «alografy», grafické varianty téže jednotky, protože v psaném českém jazyce na nich žádný významový rozdíl postavit nelze.2 Z výše přijatého rozhodnutí vyplývá, že odlišné grafémy představuje též protiklad «malého» a «velkého» písmene, cf. {hana} :: {Hana}, {sparťan} :: {Sparťan}. I různé druhy tiskařské sazby budou pro nás představovat pouze alografy grafémů, uznáváme však, že je lze intelektualizovat přinejmenším natolik, aby změna sazby dávala «fo-nologický» signál funkčně obdobný třeba prosodématům. Psaná čeština nedovoluje rozlišit /#'neřeklbixmuto#/ :: /#'neřeklbixmu + 'to#/, majíc jedině {neřekl bych mu to}, a nejspíš by pro zapsání dvou fonotaktických slov sáhla po alternativním morfii, příznakově přízvučném, cf. {neřekl bych mu toto} (= {viděl jsem ho} :: {viděl jsem jeho}). Angličtina, kde je větná prosodie funkčně vytížena mnohem víc než v češtině, vyjadřuje - zvláště v beletrii - větný prízvuk v exponovaných místech kursivou, cf. {I shouldn't tell him that} :: {I shouldn't tell him that). 2 Nepříliš elegantní zápisy leť, leť i let, případně hleď, hleď i hleď omluvíme jako výraz typografického omezení psacího stroje nebo počítačové tiskárny (při té příležitosti čtenáře prosím, aby právě z onoho důvodu omluvil, že mezi ť, d' a dalším písmenem zeje v mém tisku mezera větší než jinde uvnitř slova, cf. leťte, hleďte), pokud by se však ony navzájem různé zápisy vyskytovaly současně uvnitř jediného textu, pokládali bychom to za typografickou chybu. 80 Morphemata Liber I Nakonec si uvědomme, že i mezera mezi grafémy coby hraniční signál dokáže rozlišit význam, cf. {Jiří mu vynadal} :: {Jiřímu vynadal}, {ze mě se radovat nebude} :: {země se radovat nebude}, zatímco příslušné fonématicko-prosodématické zápisy /#'jiřímu +' vinadal#/, /#'zemňese+'radovat+'nebude#/ jsou homonymní. V pojetí FGP stojí grafématická rovina mimo posloupnost ostatních rovin, jež popisují větu v řadě funkcí a forem, tedy mimo posloupnost rovin (tektogramatická -* fenogramatická ~> morfématická ~> morfonologická ~* fonetická), ke každé z nich - kromě fonetické - však nabízí formy pro vyjádření jistých jejích funkcí. Rozeberme si to. 4.1.2 Funkcí grafématického zápisu (v jistém jeho výseku) může být přímo zápis tektogra-matický. Příkladem poslouží rozdíl přívlastku volného a těsného, či protiklad přívlastku několikanásobného a postupně rozvíjejícího, tedy případy odlišné determinační závislosti tek-togramatické (TGR), jež jsou v syntaktické závislosti fenogramatická (FGR) vyjádřeny stejnými větnými členy. Zde funguje interpunkční znak čárka. Zápisy {australský lidožravý krokodýl} :: {australský, lidožravý krokodýl} vyjadřují odlišení (bez čárky) a referenční ztotožnění (s čárkou) obou závislých jednotek, takže z determinace {australský, lidožravý krokodýl} vyplývá, že j iní krokodýli než lidožraví v Austrálii nežijí, zatímco determinace {australský lidožravý krokodýl} připouští i výskyt australských krokodýlů nelidožravých. Rozdílný determinační vztah se projevuje i ve větách o zápisech {Naši klienti, pojištění proti úpadku, dostanou v takovém případě kompensaci.} :: {Naši klienti pojištění proti úpadku dostanou v takovém případě kompensaci.}, kde z první (s čárkami, přívlastek volný) vyplývá, že kompensaci dostanou všichni klienti, protože coby «naši klienti* jsou automaticky pojištěni proti úpadku, kdežto z druhé (bez čárek, přívlastek těsný) plyne, že ji dostanou jenom ti, kdo se proti úpadku zvlášť pojistili.3 Až na TGR by rovněž bylo nutné umístit rozlišení pojmenovávacích jednotek podle «nomen-klatúry», souborů ozvláštnělého pojmenování. Nomenklatura se projevuje výlučně grafématic-ky, protikladem iniciální majuskule a minuskule, cf. {Viděl hospodu na mýtince.} :: {Viděl hospodu na Mýtince.} :: {Viděl hospodu Na mýtince.} :: {Viděl Hospodu na mýtince.}. 4.1.3 Funkcí grafématického zápisu (v jistém jeho výseku) může být zápis fenogramatický, a to i takový, jakému neodpovídá žádné morfématické vyjádření. Tak syntaktická funkce "vedlejší věta" (scilicet větný člen s plně samostatnou vnitřní predikační strukturou) vyžaduje v češtině grafématickou formu s interpunkčním znakem "čárka" (odhlížíme od zvláštností koordinace), zatímco ve francouzštině je táž forma (čárka) podmíněna prosodématickou hranicí kola, což třeba umožňuje rozlišovat u vedlejší věty přívlastkové přívlastek volný a těsný.4 3 Uvedené rozdíly v determinační závislosti tektogramatické nejsou postižitelné syntaktickou závislostí fenogramatickou, nejsou zachycovány ani morfématicky, mohou však být vyjádřeny na morfonologic-ké rovině prosodématicky. Nicméně adekvátní popis zvukového vyjádření stále patří spíš k desideratům větné fonologie a při dostatečně velkém přívlastku (měřeno počtem slabik) bývá těžko rozhodnout, zda intonační předěl funkčně odráží zvláštní determinační vztah nebo jen fyziologickou nutnost kola. Na rozdíl od zvukového je grafématické vyjádření zřetelné a jednoznačné. 4 Čeština je nucena psát {Naši klienti, kteří jsou pojištěni proti úpadku, dostanou v takovém případě kompensaci.} vždy s čárkami, takže na rozdíl od participiální konstrukce nemůže volnost a těsnost přívlastku rozlišit. Caput 4 Morfématičnost pravopisu 81 Hezčí příklad zdánlivě nabízí dvojice spojeného a nespojeného zápisu {nebojácný člověk} (= odvážný) :: {ne bojácný člověk} (nýbrž obezřetný), nicméně zde jde nejen o rozdílné struktury větněčlenské, ale též o rozdílné morfémy, ba dokonce o rozdílné morfy, které sice sestávají ze stejných fonémů, leč nesou rozdílné prosodémy. Syntaktický protiklad s grafématickou podobou {nahoru} :: {na horu} sice není na morfo-nologické rovině rozlišen prosodématicky, zato je rozlišen na rovině morfématické jako dále nemodifikovaný morfém příslovce vs. morfém lexikální jednotky "hora" s jistými morfémy gramatickými.5 Za fenogramatickou funkci grafématické formy lze jistě pokládat i vyjádření kongruence mezi větnými členy, pokud se děje pouze v psaném jazyce bez opory v jazyce mluveném, cf. {ľami que j'ai rencontré} :: {les amis que j'ai rencontrés} 'přítel, kterého jsem potkal' :: 'přátelé, které jsem potkal', {spolužáci se jí vyhýbali} :: {spolužákyně se jí vyhýbaly};6 nicméně tento vztah budeme primárně popisovat na rovině morfématické. 4.1.4 Funkcí grafématického zápisu (v jistém jeho výseku) může být zápis morfématický, a to bez ohledu na morfy, které jediné zprostředkovávají jeho zvukovou realizaci. Tak česká lexikální jednotka "pes" ve spojení s gramatickým morfémem N.pl je vyjádřena grafématickou formou {psi}, kdežto ve spojení s gramatickým morfémem A.pl formou {psy}, přestože oba morfémové komplexy jsou fonématicky obslouženy stejným morfem /ps-i/. Podobně ve francouzštině se vyjadřuje gramatický morfém 3.pl ind.praes act ve spojení s lexikálním morfem libovolného slovesa (až na čtyři výjimky) formou grafématické «koncovky» {-ent}, přestože fonématickou formou téhož morfému je koncovka nulová. Grafématická rovina tak dokáže v psaném jazyce odstraňovat homonymii, jež v jazyce mluveném vzniká při přechodu od morfému k morfiím, ať už jde o homonymii «čis-tě» lexikální, cf. čes. {bidlo} :: {bydlo}, fr. {signe} :: {cygne}, nebo gramaticky podmíněnou, cf. čes. {bít} :: {být}, {bil} :: {byl}, fr. {je crois} :: {je croís}, (je crus} :: {je crús}.7 4.1.5 Zdaleka nej častěj ší funkcí grafématického zápisu je však zápis morfonologický. A zdaleka nejčastější pravopisné problémy pocházejí z toho, že grafématický zápis nehledí k fono-taktickému celku morfonologického slova, nýbrž rozkládá jej do dílčích morfii, z nichž některé zvýrazňuje na úkor ostatních, a to vše nejednotné. Posloupnost fonotaktických slov /rus/ - /ruskí/ - /rušťl/ - /rušťina/ je v češtině zachycena ve shodě s fonologickou stavbou celku, aniž se stará o morfovou hranici 5 To vše jsou důsledky lexikálně-syntaktického předporozumění, jež vylučuje morfem nahoře z definičního oboru morfému hora, stejně jako vylučuje morfémy doma (kde?) a domů (kam?) z definičního oboru morfému dům. Kdybychom morfématický rozbor prováděli v jiných definičních oborech, opírajíce se o jiné lexikálně-syntaktické předporozumění, mohlo by grafématické rozlišení {nahoru} :: {na horu} být formou funkčního rozdílu čistě fenogramatického. ft Psaný přísudek jistého druhu (s příčestím minulým) se ve francouzštině shoduje s předmětem a v češtině s podmětem takovým způsobem, jakým to vyslovovaný přísudek nečiní v češtině nikdy a ve francouzštině jen při j istých podobách příčestí, cf. {le travail que j'ai fait} = l...'ítl :: {les études que j'ai faites} = /...'fet/. 7 Za «čistou» lexikální homonymii označuji případy pojmenovávacích jednotek, jaké nelze odlišit ani v žádném z komplexů, jež «lexikální» morfém tvoří s «gramatickými». Na rozdíl od příkladu bidlo :: bydlo, v češtině izolovaného, lze totiž většinu tradičních českých homonym odlišit gramaticky, cf. rys, výr "masc.anim" :: rys, vír "masc.inanim", skot "sg tantum" :: Skot "sg et pl". 82 Morphemata Liber I /rus-&-sk/, cf. {rus} - {ruský} - {ruští} - {ruština},8 zato posloupnost /francouz/ -/francouskl/ - /francoušťl/ - /francoušťina/ je zachycena tak, aby se vždy vyjádřil základový lexikální morf /francouz-/, na nějž se napojují morfy kmenotvorné, cf. {francouz} - {francouzský} - {francouzští} - {francouzština}, kdežto posloupnost /lotiš/ - /lotišsk!/ - /lotišťí/ - /lotišťina/ vyčleňuje základový morf /lotiš-/ v prvních dvou odvozeninách, ne však v poslední, cf. {lotyš} - {lotyšský} - {lotyšští} -{lotyština}. 4.1.6 Těžko ale vymyslet jev, který by se dal přesvědčivě interpretovat jako grafématická forma funkce fonetické, a to nezávisle na její fonématické podobě.9 Přijímáme proto rozhodnutí dívat se na grafématickou rovinu jako na alternatívu k fonetické. 4.1.7 Úhrnem můžeme prohlásit, že grafématická rovina vytváří alternativní podobu výrazového plánu jazykových znaků. Primárně se uplatňuje u znaků minimálních, čili morfémů (s plným vědomím jejich proměnlivosti, cf. 1.4), a právě k tomuto úkolu využívá svého základního instrumentářia, grafémů. Sekundárně pak u znaků komplexních, najmě u vět, vyjadřuje některé rysy jejich syntaktického členění (jak z roviny fenogramatické, tak tektograma-tické), k čemuž využívá svého druhotného instrumentář ia, interpunkce. Ta může, ale nemusí přihlížet k větné prosodii. Zcela marginální je potom ozvláštnení některých pojmenovávacích jednotek jako «nomenklatúrních kádrů», k čemuž slouží počáteční majuskule. Grafématicky vyjádřená nomenklatúra je jediný jev, jímž by psaný jazyk vůbec mohl specificky obohatit inventář jazykového významu. Nemusíme však pojmenovávací nomenklatúry (není jediná, jde o mnoho malých a navzájem nezávislých soustav) nutně vykládat jako součást abstraktního jazykového systému. Osobně dávám přednost možnosti uchopit jednu každou nomenklaturu jako kulturně-sociální normu. 4.2 Litevský pravopis Základním úkolem grafématické roviny je písemné vyjádření morfémů. Vyjadřování jiných vztahů, syntaktických i pojmenovávacích, jež jsou vlastní hlubším, funkčně vzdálenějším rovinám, se v písmu děje v míře mnohem menší. Ve funkční vazbě na morfém jsou grafémy alternatívou k fonémům.10 Zvukový výstup morfému, morf, je jasně vymezený fonotaktický celek. Interpretujeme jej, opírajíce se o svou jazykovou zkušenost, aniž jej uvědoměle lingvisticky analyzujeme uvnitř explicitního systému. Grafématické vyjádření morfému je však s jistou analýzou neoddělitelně spjato. Sice též čteme a píšeme automatizovaně, leč zdaleka ne plně automaticky. Vědomá kontrola je stále přítomna: byli jsme vychováni, že se při psaní 8 Odhlížíme teď od české zásady psát příslušníky národa s počáteční majuskulí. Dodejme, že ruský pravopis na rozdíl od českého morfovou hranici /rus-&-sk/ vyznačuje, cf. {pyccKHŽ}. 9 Musíme odhlédnout od příznakového zápisu výslovnostních zvláštností či vad, což v psaném jazyce představuje odchylku od pravopisu, tedy od systémové grafématické podoby. 10 Pozorný čtenář teď jistě namítne: A co prosodémy? Patří ke kulturním danostem vývoje evropského písma, že funkční role prosodémů jsou v písmu zaznamenávány velmi nedostatečně. Litevskou situaci probereme v části 4.2.3. Caput 4 Morfématičnost pravopisu 83 myslí na věci, na něž při mluvení rozhodně nemyslíme (v češtině třeba na životnost podmětu nebo na pád zájmena já), a že napsané si po sobě přečteme, než vůbec vydáme z rukou. Přestože grafémy - ať již samy nebo v kombinacích - jsou schopny postihnout foné-matický inventář daného jazyka, grafématické vyjádření morfému se od fonématického liší. Rozdíl je v tom, že grafématické vyjádření někdy postihuje morf jako celek (sc. celek fono-taktický, jinak zvukový morf uchopit ani nemůžeme), někdy zase na úkor celku zvýrazňuje ne snad přímo část morfu, spíš jistý sématický výsek morfému, jemuž dává zvláštní podobu, jako by byl dílčím morfem. Souboru zásad, jež určují, kdy se morfém písemně zachycuje v celku, kdy po částech, a hlavně po jakých částech, říkáme pravopis. 4.2.1 Korespondenci litevských grafémat (grafémů) a fonémat (fonémů) jsme předvedli v částech 3.1.2 a 3.1.6 předchozí kapitoly. Celkově se vyznačuje velkou jednoznačností. Vzhledem k této korespondenci budeme též mluvit o grafémech «vokalických» a «konsonan-tických». Připomeňme hlavní rysy. • Odhlédneme-li od palatální korelace, má každý konsonantický foném zvláštní graféma-tický protějšek. V domácích slovech pouze centrální ItJ a periferní hl jsou vyjádřeny spřežkami, po řadě {dž} a {dz}, v přejatých slovech se pak Ixl vyjadřuje spřežkou {ch}.11 • Konsonantické grafémy vyj adřuj í nepříznakový nepalatální foném. Palatál nost se v pís-mu nevyznačuje, je-li příslušný foném palatalizován kontextově, tedy následující přední samohláskou nebo následujícím palatalizovaným konsonantem, a vyznačuje se grafématickou spřežkou {Ci}, kde C zastupuje libovolný grafém odlišný od {j}, včetně spřežek, v tom jediném případě, kdy palatální příznak může být funkční, tedy před zadní samohláskou, cf. 3.3. • Krátké vokalické fonémy mají jediný grafématický protějšek, dlouhé krajní a středové (ne však nekrajní nestředové) mají po dvou protějšcích: fi/ ~ {y},{i};/ú/ ~ {ů}, {u};/ě/ ~ {e}, {e}; lži ~ {a}, {a}. V grafématech {e}, {a} se setkávají dvě fonémata, a sice /éY, /ě/, případně /ä/, /a7. Zásady litevského pravopisu se týkají především dvou okruhů, volby mezi alternativami vo-kalických grafémat a volby mezi grafématy pro znělé a neznělé souhlásky v konsonantických skupinách. Postižení palatální korelace nepředstavuje pravopisný problém. Jedinou výjimkou je kolísání v analýze kořenových palatálních labiál. Týká se pouze tří kořenů, lexikálně však velmi produktivních, jež představíme v podobách {biaurůs} //{bjaurús} 'ošklivý, hrozný', {piáuti}//{pjáuti} 'krájet, řezat, sekať a {spiáuti} //{spjáuti} 'plivat'. Druhá z uvedených variant, ta s {j}, odpovídá soudobé pravopisné normě, první, s {i}, pak normě starší, a zároveň je analogická normě soudobé ve všech jiných případech, cf. {niaurus} 'pochmurný', {liáuti} 'přestat', {griáuti} 'bořit, povaliť. Pravopisný spor, kdysi vášnivě prožívaný, vychází z rozdílných názorů na fonologickou analýzu fonetických skupin [b'iau] a [p'iau], totiž zda /b'au/, /p'au/ nebo /b'jau/, /p'jau/. Vzhledem k tomu, že litevský jazykový systém nemá 11 Nikoliv digraf, ale grafématická posloupnost {d-ž} je v litevštině též možná a systém ji aktualizuje na morfových švech složenin, e.g. {júodžemis} = /'juod=žém-is/'černozem', cf. juodójižěmé 'černá země', {puodžiedýs} = /puod=žie'd-Ts/'hrnčíř', cf. púodus žiědžia 'hrnce (na hrnčířském kruhu) vytáčí'. Aktualizovanou grafématickou posloupnost {d-z} neznám, nicméně slovotvorná potence systému ji připouští, e.g. *{rudzuikis}, *{rudzuikena}, cf. rudäsis zuíkis 'hnědý zajíc' (oproti bílému zajíci), *{medzylé} ^mědis 'strom' &zýlé 'sýkorka', cf. mědšarké ' ťuhýk ' = /'měd=šark-é/ <-mědis 'strom' & šarká 'straka'. Vzhledem k okrajovosti fonému Id a k cizosti fonému /h/ by grafématickou posloupnost {c-h} bylo nutné do litevštiny importovat z jiného jazyka. 84 Morphemata Liber I znaky postavené na protikladu /b7 :: /b'j/ ani /p7 :: /p'j/, je celý fonologicky motivovaný spor fonologicky irelevantní. Dodejme, že všude tam, kde existuje morfologická analogie, se palatami labiály píší {biau}, {piau}, cf. {läbas} 'dobrý, blahodárný' -» {labiaú} 'raději, spíše' ~ {gěras} 'dobrý' -» {geriaů} 'lépe', {läpé} iiška' -» {lapiáuti} iovit lišky' ~ {žvéris}'divoké zvíře' -> {žvěriáuti} 'lovit zvěř', cf. 3.4.7. Drobný a fonologicky vzato zcela zbytečný pravopisný problém vytváří dvojí přístup k ná-slovnému [jiě], jež se zapisuje s grafémem j ve slově {jiě} = [jiě] 'oni' a v několika vlastních jménech, všude jinde pak s grafémem i, e.g. {iěšmas} = [jiěšmas] 'rožeň', cf. 3.4.7. Klouzavé polohlásky [u], [i] na konci slabičného vrcholu, jejichž fonologicky status jsme též rozebírali v 3.4.7, se zapisují důsledně {u}, {i}, leda by vznikly přehodnocením slabičné hranice po apokopě následující slabiky; v takovém případě se použije konsonantic-kých grafémů výchozího slova, cf. {sudiěv} = [su|dieu] < {súdievú}'sbohem', {dangúj} = [dan] gul] < {dangujě} 'v nebi'. 4.2.2 Dlouhý vokalismus v koncovkách se pravopisně opírá hlavně o grafémy «nosovkové», {i, u> a}-12 Nejvýrazněji to vidíme v kategoriích A.SG a G.PL všech deklinací, v zakončeních sg&pl.masc agentívních participií predikátových (cf. III/8.1), ale i jinde. Alternativních grafémů {y, ů, a, e} se používá mnohem méně, jen ve vybraných gramatických kategoriích vybraných deklinačních schémat a typů (cf. 111/2,3): {ů} jedině v koncovce N.PL schématu II, cf. {narsús súnús} = {nařs-ůs sun-ůs} 'stateční synové', k čemuž přidáme ještě nominativ izolovaného slova {jůs} = {jůs} 'vy'; {y} ve schémam niv koncovkách N.PL, e.g. {pa-tys žvérys} = {pät-ys žver-ys} 'samy šelmy', L.SG&PL, e.g. {kelyje, širdyse} = {kel-yjě, šird-ysě} 'na cestě, v srdcích', a ještě u typu I.b v koncovkách V&N.sg, leč pouze za jistých prosodických podmínek, e.g. {arkly, arklys} = {arkl-ý, arkl-ýs} 'kůň'; {a} jedině ve tvarech D&L.sg MASC složeného adjektívního skloňování, cf. {jaunajam} = {jaun-ájam} = /jau'näjam/et{jaunajame} = (jaunäjame} = /jau'näjame/'mladý'; {e} se v roli/ě/neuplatní vůbec, odhlédneme-li od nominativu izolovaného slova {mes} = {měs} 'my'. Uvnitř kmene platí zásada, že «nosovkové» grafémy se píší tam, kde podle historicko-srovnávacích dokladů, či alespoň podle tradičních představ byla původně nosovka, nenosov-kové pak tam, kde takové důvody nejsou. Celá oblast je však vystavena nemalé svévoli. Nej-větší se projevuje ve slovesných kmenech ind.PRAES, jež prokazatelně nesou příznak kmeno-tvorného rozšíření -n-. Tam se nosovkových grafémů užívá pouze pro středové /ě/, /ä/, cf. {gvera} = {gvěra} :: {gvero} = {gvěro} 'rozviklal se', {bala} = {b|la} :: {balo} = {bálo} 'zbělel', zatímco krajní íll, /ůV se píší {y}, {u}, cf. {byra} = {býra} :: {biro} = {biro} 'sypalo se', {kliůva} = {kliůva} :: {kliuvo} = {kliúvo} 'zavadil'.13 Na počátku slova charakterizuje nosovkový grafém předponu oproti vlastnímu kmeni, e.g. {iprastas} = {I-prastas} 'obvyklý' (cf. pá-prastas 'obyčejný', pri-pmte_s 'zvyklý') vs. {ypatus} = {ypatús} 'zvláštní, osobitý', {ypač} = {ýpač} '(ob)zvlášť, zvláště'; {savoka} = {sá-voka} 'pojem' (cf. su-vókia, nu-vókia 'chápe, rozumí') vs. {savitas} = {sävitas} 'osobitý' (cf. sävas 'svůj, vlastni"). 12 Název «nosový» či «nosovkový» je historický a nemá se zvukovou skutečností nic společného. 13 Zdá se, že v celé kmenotvorné opozici ind.praes :: ind.praet nejde o morfonologické proměny kmenotvorného -n-, spíš o jakékoliv rozrůznění dlouhých /ä/ a Itl, jež se vyskymjí v obou kmenech: v ind.PRAES jako pozůstatek po původních dvojhláskách an a en, v ind.praet v důsledku dloužení pod přízvukem. Kmeny o krajních samohláskách, jež se pod přízvukem nedlouzí, mají v ind.praet krátkou slabiku. Caput 4 Morfématičnost pravopisu 85 Distribuce nosovkových a nenosovkových grafémů je značně komplementární. Vyskytují se mezi nimi vůbec «fonologické» opozice? Funkčnost protikladů {a} :: {a.}, stejně jako {e} :: {e} snadno dokážeme, sáhneme-li po korespondencích {a} ~ /ä/, {e} ~ /ě/, protože pak se můžeme opřít o gramatické koncovky, cf. I.sg {várna}, {gérve} :: {várna}, {gérve} A.sg 'vrána', 'jeřáb'. Zůstaneme-li nicméně při zobrazení dlouhých samohlásek, znám pro každý pár po jediném příkladu, sc. {gražinti} = {gražinti} :: {gražinti} = {gražinti} ('zkrášlit' :: 'vrátiť), {těsi} = {tesi} ::{tesi} = {tesi} ('dokáže, dodrží' :: 'pokračuješ v čem, prodlužuješ co'). Funkčnost protikladu {y} :: {i} dokládají uvnitř kmene nahodilé dvojice {žýsti} = {žysti} :: {žisti} = {žisti} ('rozkvétat' :: 'sát'), {lýsti} = {lysti} :: {Ústi} ~ {lísti} ('hub nouť :: 'lézt') a systémově koncovky V.sg {arklý} = {arkly} :: {arkli} = {árkli} A.sg 'kůň'. Funkčnost protikladu {ů} :; {11} prokázat nedovedu; nic ji však nevylučuje, a s ohledem na analogie budeme dvojici {u}, {ti} pokládat za grafémy potenciální. 4.2.3 V celé práci opakovaně - pro pozorného čtenáře časem jistě i nudně - zdůrazňujeme, že litevský morf je plně popsán teprve propojením fonémat a prosodémat. Alternativní grafé-matické vyjádření morfému odráží velmi pečlivě stránku fonématickou (s jakousi vlastní mor-fématickou interpretací), prosodématickou však zanedbává. Prostředky na to má, vyložili jsme je v části 3.2.3 předchozí kapitoly, leč neužívá jich.14 V předchozí části jsme grafématické zápisy uváděli vždy zdvojeně, nejprve bez proso-dématických značek, pak s nimi. První podobaje standardní, druhá velmi příznaková. Proso-dématická stránka všech grafématických slov textu se vyznačuje jedině v žánru jazykově didaktickém, najmě při zvláštním zaměření na ortoepii, tedy v čítankách a v učebnicích litev-ského jazyka. Ze stejných důvodů ji vyznačujeme i v této práci (autor jejich opakováním učí zároveň sám sebe). Prosodématická stránka osamoceného slova se vyznačuje v textech žánru encyklopedického, kde se dbá na vyčerpávající informaci o jednotlivých heslech; týká se to slovníků (jak jazykových, tak obecně naučných) i monografií (nejrůznějšího žánru). Jinak se prosodémata vyznačují ad hoc, chce-li pisatel předejít nejistotě, v básni rytmické, v prose -beletristické i naučné - významové. Za příklad rytmické motivace vezměme první polovinu prostřední strofy básně «U jezera v Drukšé» (Maironis: Pavasariobalsai, Kaunas 19448, p.70). Zní Tekějo měnuo. Iš kalnú I Žiedai kvepéjo jazminu, I Žavédami jausmtis; 'Tu vyšel měsíc. Ze svahů / voněly květy jasmínu, / okouzlujíce cit;'. Verše mají jambický spád, stopově jsou děleny 4 +4 +3. Pouze poslední slovo posledního verše zaznamenává přízvuk, jenž zdůrazňuje konec již po 3. stopě. Ve druhé půlce téže strofy není koncová 3. stopa vyznačena přízvukem, protože končí jednoslabičným slovem, jehož přízvučnost je jasně vidět již z grafické vydělenosti, cf. Laivelis supa mus. 'A loď nám objal chvit.' Za příklad významové motivace vezměme dvě pasáže z odborné monografie (Paulius Subačius: Tekstologija. Teoňjos ir praktikos gairěs, Vilnius 2001). Na str. 40 hned pod nadpisem Kritinis leidimas 'kritické vydání' čteme Tai dokumentiniu duomenu visuma bei teksto istorijos íyrimu grindziamas leidimas, kartais dar vadina-mas istoriniukritiniu leidimu. 'To je souhrnem historických dokladů a výzkumem minulosti textu podepřené vydání, jemuž se někdy říká i vydání historickokritické.' 14 K fenologické neadekvátnosti dvojjediného značení prízvuku a intonace v litevštině jsem se vyjádřil v předchozí kapitole (cf. 3.2, zvláště pak 3.2.4). Uvědomme si, že bez prosodématických značek se zvýší funkční zatížení grafémat, o němž jsme psali v 4.2.2, cf. {gražinti} :: {gražinti}, {tesi} :: {tesi}, {žisti} :: {žysti}, {Ústi} :: {lysti}, {arkly} :: {arkli}. Mnohé dvojice se dokonce stanou homonymní, cf. 'hodí' {mes} = {měs} :: {měs} = {mes} 'my'. 86 Morphemata Liber I Prízvuk je vyznačen pouze u slova vísuma. Zdůrazňuje, že jde o instrumentál a nikoliv nominativ (yisumä), který by mohl vést na nežádoucí porozumění *'To je souhrn historických dokladů a o výzkum minulosti textu opřené vydání,...'. Na straně 26 je 3. věta 1. odstavce rozdělena na dvě argumentační části výrazy viena 'za prvé' a antra 'za druhé'. Oba výrazy jsou bez prosodémat nejednoznačné, cf. víena 'za prvé' vs. vienä 'prvá', aňtra 'za druhé' vs. antra 'druhá', leč autor po vyznačení prízvuku nesáhl, protože ze syntaktické stavby souvětí je jasné, který ze zmíněných výrazů je zapsán. Čtenáře prosím, aby si uvědomil, že grafická podoba litevštiny, jakou potkává zde, tedy se soustavným vyznačováním prízvuku a intonace, je výjimečná a že v autentických textech se s ní nesetká. Zároveň ho prosím, ať se nezlobí, že následující část bude bez prosodématic-kých značek: nechci jeho pozornost zahlcovat přes míru. 4.2.4 Pravopisné zásady pro uplatňování konsonantických grafémat vycházejí z představ o struktuře kmene. Připomeňme si obsah oddílu 3.6 předchozí kapitoly: výchozí kmen litev-ského slova je obecně jednoslabičný, oba konsonantické svahy mají pevnou strukturu o jistém maximálním počtu konsonantů a jistém jejich druhovém pořadí. Každé kmenotvorné rozšíření finálního úseku se této struktuře přizpůsobuje co do počtu i druhového složení. Kmenotvorná rozšíření úseku iniciálnflio podléhají zvláštnímu režimu. Ve finálním úseku kmene probíhají tři morfonologické procesy: zjednodušování souhlásek ve shodě se schématem jejich druhové distribuce, vyrovnávám znělosti a vyrovnávání palatál-nosti. Palatálnost není pravopisný problém a druhová distribuce fonémat se přímo odráží v druhové distribuci grafémat. Pravopisu se týká jedině vyrovnávání znělosti. Zásada zní zdůraznit spíš identitu kořene než zvukovou skutečnost komplexního kmene (s výjimkou dvou kmenotvorných rozšíření, jež mají pravopisnou přednost před identitou kmene). Odchylky od této zásady se pak zdůvodňují ztrátou motivovanosti. • S ohledem na identitu kořene se píše {bégti} = /békti/ < /bég-&-ti/ 'běžet', cf. {bégo} 'běžel', stejně jako {lékdamas} = /légdamas/ < /lék-&-dam-as/ 'létaje', cf. {léké} 'létal'. Pokud kořenová finála předtím prošla druhovou úpravou, drží se jednotná podoba oné úpravy, i když druhotně podstupuje znělostní vyrovnávání, cf. {vedé} 'vedl' = /ved-é/ -* /ved-&-ti/ > /věsti/ = {věsti} ->{vesdamas} = /vezdamas/ < /ves-&-dam-as/'veda', {meté} 'házel' — /met-é/ ->/met-&-ti/ > /mesti/ = {mesti} -*{mesdamas} = /mezdamas/ < /mes-&--dam-as/ 'házeje'. Více zde uvádět nemusíme. Produktivní odvozování patří do morfologie a na příslušných místech zmíníme kromě výstupu fonématického též výstup grafématický. • Identita kmenotvorného rozšíření převáží u slovesných morfů -s- a -k-, jež značí futurum a imperativ: {megzti} 'plést (svetr)' = /meksti/ < /megz-&-ti/ -» /megz-&-s/ > /meks/ = {megs} 'bude plést' (grafématický zápis uchovává znělé g z kořene a přidává neznělé s za kmenotvorné rozšíření), {vežti} 'vézt' = /vešti/ < /vež-&-ti/ -» /vež-&-s/ > /veš/ = {veš} 'poveze' (grafématický zápis vyjadřuje neznělost, již přineslo kmenotvorné rozšíření, udržuje však tupou sykavku, jež byla v původním kmeni — a jež morfonologicky zůstává i po stažení dvou sykavek do jediné); {bégti} = /békti/ < /bég-&-ti/ 'běžet' -» /bég-&-k/ > /bék/ = {bék}'běž\ leč {megzti} = /meksti/ < /megz-&-ti/ ^/megz-&-k/ > /meksk/ = {megzk} ' pleť ' (mezi g a k leží jiná souhláska).15 Neznělost kmenotvorného rozšíření vynikne v případech, kdy výsledný kmen přijímá samohlásko- Caput 4 Morfématičnost pravopisu 87 • Zato identita rozšíření -st-, jež vytváří příznakové kmeny prézentní, ustupuje identitě kořenové frikatívy (sykavky), za niž se napojuje: {irzo} 'rozčílil se' = /irzo/ -» /irz-&-st-a/ > /irsta/ = {irzta}, {grižo} 'vrátil se' = /grTžo/ -* /gnž-&-st-a/ > /grišta/ = {grižta}. Iniciální úsek litevského kmene se do morfologických procesů zapojuje výjimečně. Zepředu jej může rozšířit pouze souhláska přinesená předponou při odvozování, či jiným kmenem při skládám. V obou případech - prefix i kompositum - vzniká morfový šev (fenologická jednotka vnitřní předěl, cf. 3.0.3), jenž brání tomu, aby se finální konsonantický úsek prvního morfu spojil s iniciálním úsekem druhého morfu do jediné řady podléhající morfonologic-kému vyrovnání. Vnitřní předěl může na fonetické rovině zaniknout, a tím způsobit dodatečné zjednodušení souhláskového shluku, v litevském pravopise je však důsledně zachován.16 Píše se {pússeseré} s /'pus = seser-é/ vzdor fonetickému zjednodušení ['pus'es'er'é] 'sestřenice', dosl. "polosestra", stejně jako {užžélti} = /už='žel-ti/, ačkoliv je běžné [u'ž'el'ťi] 'zarůst'. Důsledné psaní zdvojených grafémů vyjadřuje fonologičnost vnitřního předělu, cf. {paritinťi} = /pa= 'rit—in—ti/ = [pa'r'iťin'ťi] :: [pa'r'.iťin'ťi] = /par='rit-in-ti/ = {parritinti}, kde první výraz znamená 'odvalit' (něco o kus dál) a druhý 'dovalit' (něco až domů), přičemž fonologický rozdíl se foneticky projeví protikladem nepříznakového [r] a zdlouženého [r.]. Na konci slova (před vnějším nebo koncovým předělem) může stát jedině souhláska neznělá a nepalatalizovaná. Pro pravopis je relevantní pouze znělost. Souhlásky, jež se na konci slov vyskytují soustavně, tedy v kmenech slov neohebných a v zakončeních slov ohebných, jsou vesměs znělé nepárové, cf. {dár} ' ještě ', {tegúl} ' ať ', nebo párové neznělé, cf. {dirbs} = /'dirb-s/ > ['ďirps] ' bude pracovat ', {dirbk} = /'dirb-k/ > ['ďirpk] ' pracuj ', takže grafématický zápis jen reprodukuje podobu fonématickou. Znělá souhláska se do koncové pozice dostane výlučně apokopou, tedy odstraněním následující samohlásky, ba leckdy i celé slabiky jiného slova, najmě ohebného. Apokopa není produktivní vztah morfologické derivace (později proti ní vyčleníme morfologicky produktivní krácení pod názvem tronkace, jež rozhojňuje inventář alomorfů), leč zakládá vztah «etymologický», totiž povědomí o souvislosti. Na rozdíl od morfologického vtahu se etymologický vztah neopírá o žádnou explicitní derivační cestu; taková vůbec nemusí existovat, a pokud se nějaká předloží, sotva je jednoznačná. Pro pravopis má však etymologický vztah zásadní význam. Píšeme {bemáž} 'téměř, skoro, málem', protože uznáváme etymologický vztah s predikatívem mäia "(je) málo", adverbiem mazal 'málo' i adjektivem mäžas 'malý', aniž zkoumáme, zda v pozadí {bemáž} je právě derivační cesta přes predikatívní výraz be mäia kó~ "je (toho) málo, co schází", či jiná. Píšeme {daugmáž} a synonym-ně {maždaúg} 'víceméně', odvolávajíce se dále na vágní etymologický vztah k dau-giis 'hojný', případně daugiaú 'více', aniž potřebujeme vědět, zda výrazy maždaúg a.daugmaž«vQ skutečnosti* vznikly z příslušných adverbií, predikatívů nebo adjektiv. Píšeme {lig} 'dokud', protože onen výraz koexistuje se synonymním {ligi}, takže etymologickou znělost g zdůvodníme apokopou, leč píšeme {tik} 'pouze', protože nemáme žádné */tig-/, s nímž bychom tento výraz mohli etymologicky spojit. vou koncovku, takže se ocitá v postavení kontextově nepodmíněném, cf. {megsiu} = /meks-iu/ 'budu plést', {veši} = /veš-i/ 'povezeš', {bék-ite} = /békite/ 'běžte1. 16 Připomeňme si, co jsme vykládali o genesi afrikát (polosykavek) v části 3.3.3 předchozí kapitoly (shrnutí bodů A+B, bod C). 88 Morphemata Liber I Litev ská lituanistika cítí potřebu vysvětlovat všechny odchylky od pravopisné zásady, že při znělostní spodobě převažuje konsonantismus výchozího kmene, běžně ztotožňovaného s kořenem, ztrátou morfologické motivovanosti. Tuto potřebu nemusíme sdílet: nejsme rodilí mluvčí, kteří litevsky přirozeně hovoří a jsou konfrontováni se «schválnostmi» psaného jazyka; přistupujeme k litevštině jako k cizímu jazyku, jehož výrazy se učíme dvojmo, fonématicky a grafématicky. Dovolím si dokonce prohlásit, že potřeba omlouvat grafématiku ztrátou motivace naopak svědčí o tom, že povědomí motivace zůstává, či že si je lituanisté možná dodatečně vytvářejí. Etymologická motivace se hledá především tam, kde lze důvodně tušit jistou vágní sémantickou jednotu kořene. Pravopisné příručky (LKRS §18) i výklady vývoje jazyka (Zinkevičius VI: 188) zmiňují příklady jako {áukštas} vs. {áugštas} 'vysoký', {slúoksnis} vs. {slúogsnis} 'vrstva', kde první grafika - s {k} - odpovídá nyní platnému pravopisu i vždy platnému fonématickému znění, kdežto druhá - s {g} - opakovaně vznášeným požadavkům etymologickým, jež spojují séma "vysoký" s definičním oborem morfému áuga 'roste' na základě významových rysů "vzrostlý", "urostlý" (pro což má litevština zvláštní slova augus, augótas, jejichž existence jen podporuje tušení kořenové jednoty) a séma "vrstva" s oborem morfému slúogas 'materiál k zatížení', sluogúoti 'přikrýt vrstvou (kamení, zeminy), a tak zatížit' (opět nějak tušíme kořenovou jednotu). 4.2.5 Dosud j sme se zabývali pravopisnými jevy uvnitř slova. Opírali jsme se o slovo mor-fématicky vymezené jako o funkci, k níž grafématická rovina dodává formu, a zdůrazňovali, že grafématická forma nereprodukuje fonotaktický celek formy fonématicko-prosodématické, nýbrž vyděluje menší úseky, jež interpretuje jako dílčí formy zvýrazňující jisté sématické výseky morfématické funkce. Oněmi výseky byly kmen, kmenotvorná přípona, předpona, koncovka. Podívejme se nyní na litevské pravopisné jevy, jež přesahují rozměr morfématického slova, či je alespoň problematizují. Nejprve dodejme dvě věci ke vztahu kmene a koncovky. Především mnohé koncovky se ve zvuku redukují. Redukce je tak běžná, že ji nepokládáme za (vedlejší) fonetické formy jediné fonématické funkce, nýbrž za fonématické alomorfy gramatických morfému. V písmu se redukce nijak zvlášť nevyznačuje, zvláště pak ne znaménkem apostrof, jež v jiných jazycích slouží právě k vyznačování redukce, obecně jakékoliv části slova, v češtině nepovinně, cf. kdy's mu to řek'?, ve francouzštině povinně, cf. c'est qu'il m'a dit ďattendre ' vždyť mi říkal, ať počkám '. Litevština píše {gyvěnat} = /g!ř věnat/ jako redukovanou variantu ke {gy-věnate} = /gľvenate/'žijete, bydlíte',{Lietuvój} = /lietu'voj/ = [ľietu'voi] vedle{Lietuvo-jě} 'na Litvě'.17 Přesto litevština apostrof má a používá. Odděluje jím koncovku od kmene, jejž zapisuje podle pravopisných zásad jiného jazyka. Jde především o vlastní jména. I ta jsou substantivy, skloňují se a podléhají paradigmatickému zařazení. Musí tedy mít koncovku, cf. Cha-teaubrianďas (N.sg). Apostrof nevyznačuje začátek koncovkového morfu, nýbrž konec jmé- 17 Chtěl bych zdůraznit, že v litevštině - na rozdíl právě od češtiny - není «neslušné» redukované tvary psát. Čeština jimi běžně mluví, leč stydí seje zapisovat: uznáváme redukci poetickou, cf. zář, kol, neb, vyhýbáme se však redukci nepříznakové jakoponesem, uříz, leda by šlo o citát z básně, cf. „My na rakev je doneseni. " I „My drobné svíce ponesem. " nebo Uříz Z vrby větev na kolíček, I co způsobí, o tom pan Červíček I nic se nenadál. Caput 4 Morfématičnost pravopisu 89 na zapsaného podle zásad cizího jazyka. Část onoho výrazu přitom může být interpretována už jako koncovka. Jméno Goethe je zařazeno k ě-deklinaci a jeho poslední samohláska se hodnotí jako nominatívní koncovka, přičemž na německé -e se pohlíží jako na litevské paradigmatické -é, cf. kat-ě (N.sg) 'kočka'. Při skloňování vznikají grafické tvary Goethe's (G.sg), cf. kat-és, Goethe'i (D.sg), cf. kat-ei, Goethe'je (L.sg), cf. kat-éje, kde apostrof stojí vždy uprostřed koncovky. Rozsáhlou kapitolu litevského pravopisu tvoří otázky spojeného a rozděleného psaní morfé-matických skupin. Rozdíl je významotvoraý, cf. {tai negeras pavyzdys} 'to je špatný příklad' :: {tai ne geras pavyzdys} 'to není dobrý příklad' (první příklad je vyloženě zavádějící či odstrašující, kdežto druhý pouze nešikovně zvolený), přičemž oddělené psaní vyjadřuje dva fonotaktické celky a spojené jeden, sc. {tai negeras pavyzdys} :: {tai ně gěras pavyzdys}; podobně {sávo dienás praléido pusiáu gulomis} :: {sávo dienás praléido pusiáugulomis}, kde jde o rozdíl, zda dotyčný trávil své dny napůl vleže (půl dne prospal a půl dne prohýřil) nebo vpololeže (protože mu zdravotní stav jinou polohu těla ani nedovoloval). V obou příkladech spojené a rozdělené psaní jasně postihuje různé syntaktické vztahy, cf. III/5.1.6. Ne funkčním, někdy přímo nefunkčně samoúčelným litevským pravopisným problémem je spojené a rozdělené psaní morfématických komplexů, jež tvoří jeden syntaktický celek: príklonka gi se spíše spojeně s příslovcem jednoslabičným, leč odděleně od příslovce dvouslabičného, cf. jaugi' jestlipak už ' vs. tuojau gi' jestlipak hned ' (a odděleně od adjektiv jak dvojslabičných, tak jednoslabičných, cf. koks gi ' jakýpak ', mažas gi ' vždyť malý '); komplex viskos ' všechno ' se píše dohromady, komplex daug kas ' leccos ' odděleně, ačkoliv oba komplexy tvoří jediný fonotaktický celek, vždy s přízvukem na první slabice, a skloňují se podle téhož paradigmatického typu. Tuto oblast litevské jazykové skutečnosti nebudeme vykládat pod hlavičkou pravopisu, nýbrž v příslušných oblastech gramatických. O komplexech «zájmenných», tedy substantívních a adjektívních pojednáváme v 6. kapitole III. knihy tohoto svazku, o komplexech adverbiálních pak ve svazku navazujícím. S protikladem spojeného a rozdělého psaní souvisí v litevštině užívání spojovníku, lit. brukšnělis. Protikladem ke spojovníku je spojka. Spojovník vyjadřuje takovou koordinaci větných členů, jež se interpretuje jako případ referenční totožnosti či vedlejší predikace, cf. ka-vině-skaitykla 'kavárna-čítárna' (jediné zařízení) vs. kavině ir skaitykla 'kavárna a čítárna' (dvě zařízení). Zvláště široké pole uplatnění má spojovník u adjektiv, jež se v litevštině - na rozdíl do češtiny - nekoordinují pomocí adverbiálních tvarů. Potom stojí spojovník v protikladu jak ke spojce, tak k juxtapozici, cf. leksikaliniai ir semantiniai klausimai 'otázky lexikální a sémantické' (jedny otázky se týkají lexika, druhé sémantiky) vs. leksikaliniai-semanti-niai klausimai 'otázky lexikálně-sémantické' (otázky se týkají zároveň lexika a sémantiky) vs. leksikaliniai semantiniai klausimai 'otázky lexikálněsémantické' (týkají se lexikální sémantiky, nikoliv tedy sémantiky gramatické).18 18 Proto jsem též v oddíle 4.2.3 překládal rozebíraný litevský příklad kritinis leidtmas... kartais dar vadinamas istoriniukritiniu leidimujako 'kritické vydání... někdy též zvané historickokritické'. Nejde o koordinaci dvou postupů, historického a kritického, což by vedlo podle míry ztotožnění na vydání historické a kritické, lit. istorinis bei kritinis leidimos, nebo historicko-kritické, lit. istorinis-kritinis leidimas, nýbrž o upřesnění, že použitá kritika je historická, nikoliv estetická či morální, takže výsledkem je vydání historicky kritické, čili historickokritické. 90 Morphemata Liber I Již jsme konstatovali (2.2.2), že litevština nemá príklonky, jež by se na český způsob «vol-ně» pohybovaly po větě, tedy připojovaly k větnému členu kteréhokoliv druhu v závislosti pouze na jeho postavení ve větě. Produktivní príklonky se vážou na slovesný tvar. Litevské pravopisné příručky (LKRS §32) se rozepisují o samohláskové kontrakci, k níž dochází u sloves začínajících na samohlásku. Jde nicméně o záležitost morfonologickou, pravopisem pouze reprodukovanou, cf. {něsti} = /'něsti/ < /ne-&-'ěsti/ 'neexistuje', {nérä} =/né'ra/