Josef Škvorecký: Zbabělci



Já nevim, třeba vám to je proti srsti, jak vám to tady vypravuju, že sem si klidně namlouval Němku
a lidi zatim umírali v koncentrácích, ale jednak, koukejte, bůhví co kdo dělal, a jednak s Němcema
já se taky vůbec nebavil, ale tohle byla hezká holka a krom toho já pojal úmysl, že jí svedu a pak
jí nechám, a to by se v jistym smyslu mohlo taky považovat za uškození nepříteli.

...

„Ale vždyť je to nesmysl,“ řek sem odvážně. Ale nebyla to odvaha. Měl jsem s tou holkou pocit, že
jí můžu věřit, ačkoliv to byla taková zřejmě stoprocentní nacistka, že i dyž všem těm blbostem
věří, vůči mně se podle nich chovat nebude.

„Nesmysl, nevidíte to?“ opakoval jsem.

„To si myslíte vy,“ řekla Trudi. „Češi si to myslí, a Židi si to taky myslí, protože je to pro ně
nepříjemné.“

„Ale my na to kašlem.“

„Ne,“ usmála se slabě a zavrtěla hlavou. „Ale já to chápu. Vědět, že člověk patří k nějaké nižší
rase, to není jistě nic příjemného.“

                             (Lexa vypráví o jeho setkání s Němkou Trudi Krausovou) Neděle 6.5.1945


Vzpomněl jsem si zas na chudáka Hroba, jak stál poslušný a nadšený ve frontě k zápisu do armády a
jak pak zůstal nehybně ležet v trávě. Jestli někdo, tak tenhle za něco stál. Ale nechtělo se mi
říct o něm, třeba jen v duchu, vlastenec. To si nezasloužil. Vlastenci byli pan Jungwirth a
Macháček a Kaldoun a ti. Ti na to měli patent a docela jsem jim ho schvaloval. Ale Hrob nebyl, Hrob
byl něco lepšího. Vzpomínal jsem na dobu, kdy za mnou ve škole při čtení jídával chleba a z huby mu
vonělo, kdy chodil v kalhotách sešitých ze záplat a kdy se hladově díval, jak Berta v deset hodin
požírá dva párky. Bylo mi ho líto, že skončil tak bídně a brzy, a myslel jsem na jeho matku, teď
asi ječící a uslzenou a uřvanou, a pak mi najednou přišli směšní a pitomí pan Kaldoun a Moutelík a
ti, a já sám tam mezi nima jako vůl! Hrůza. Ale nechtěl jsem se s tím už patlat.

                                      (Danny se dívá na fotky vystavené na náměstí) Pátek 11.5.1945


Sebral jsem kufr se saxofonem a vypadl jsem z nádraží, kufr mě tížil a táhl k zemi a já šel kolem
rozehřátého západního průčelí Irenina domu přes most s vytrženým zábradlím a pod smutečníma vrbama
nahoru k Port Arthuru. Z něho už byla slyšet muzika. Šel jsem pozdě. Otevřel jsem dveře a uviděl
jsem je všechny. Seděli v řadě, bez kabátů a s popuštěnýma kravatama a slunce na ně dopadalo oknem.
Benno s uslintanou trumpetou u huby, Lexa s bledými prsty na klapkách klarinetu, Venca nafukující
tváře a pokyvující pístem, Harýk se zkříženýma nohama s gibsonkou v klíně, Jindra s kloboukem na
hlavě a s basou v objetí a za baterií bubnů myší pihovatá tvář Brynychova. Vyluzovali zrovna
ansámbl z When the Saints Go Marchin’ In. Vencův tailgate trombón rytmicky praskal a nad ním Benno
hrál škádlivou melodii, prostě a dojemně. Za stolem u okna dopadalo slunce na Luciiny zlaté vlasy a
na namalovanou pusu Bennovy Heleny. Sundal jsem kabát a otevřel jsem kufr. Tóny z orchestru na mě
padaly jako uzdravující lázeň. Honem jsem vyndal saxofon, sestrčil jsem oba kusy dohromady, dal
jsem si kšandičku kolem krku a pověsil jsem saxofon na ni. Pak, tak jak jsem byl, vpadl jsem jim do
toho s šel jsem pomalu ke své židli. Při chůzi jsem hrál. Prsty mi šly samy a vůbec jsem nemyslel.
Bylo to tak přesné a svobodné, byl to život. Tohle byl život.

                                                          (Danny na zkoušce kapely) Pátek 11.5.1945