6. téma: Umělecké dílo jako sociální proces (a sociální jednání) (25.10. 2012)

podtémata, problémy, pojmy: nezamýšlené důsledky produkce kultury (dílo jako vedlejší produkt, externalita), psychologické a filosofická zdroje, koncept potřeb a „potřební aktéři“, „erotický“ život díla (L. Hyde, A. Appadurai, B. Latour); dílo jako jednající aktér (aktant, -Latour, Gell, Freedberg), směna a dar; materialita díla (Williams, Alsop in Zolberg) 

- v perspektivě  sclgie dílo není dílo ústředním tématem zkoumání ani předpokládaným smyslemsociálních činností a procesů

 

 1) Kritika pojetí umění jako komunikace: tradiční komunikační schéma (Shannon-Weawer) vyděluje dílo jako balíček se sdělením, který do nějaké formy vložil a zabalil (a tedy zakódoval) autor a posílá jej nějakým kanálem k divákovi; tato představa je ovšem dnes naivní a málo použitelná

výhrady: 1) linearita, 2) jednosměrnost 3) striktní oddělování obsahů od kanálů, autora od producenta aj.; schéma utilitárně redukuje obrovskou škálu pojetí, fungování procesů v důsledku inspirace kybernetikou je kriteriem komunikačního schématu informace jako podíl nového - tedy vůči očekávání 

          A ) transakční komunikace - představa sdělení (významu či obsahu) a celku komunikace jako jádra procesů ve světě umění

          B) rituální komunikace - představa sdílení (obecenství, obcování) jako sociálního těžiště procesů  ve světě umění

co to je rituál a s čím souvisí (1) neohraničenost symbolů, extatičnost a emotivnost rituálu –odsouvají rozumění obsahu; jde spíše o solidarizování se, připojení se ke kolektivitě)                    - -komunikace druhého typu (rituální) akceptuje v setkání s dílem i neporozumění, zklamání či odmítnutí                                                                                                                                                                     - v tom konotuje (archaismem obecenství či obcování):

                 1) obecenstvo,

                 2) obec (komunitu spojenou ideově),

                 3) communio (mše –rituál mysteriozní proměny jež spojuje, vytváří obecenství)

Ilustrací tohoto pojetí je návštěva divadla či vernisáž (prožitek je dán již prostředím, resp jeho "slavnostním" rázem (Gadamer) a sociálním rámcem - i (ještě) bez identifikovatelného obsahu díla

2) Co stojí v centru pozornosti jako smysl, význam jednání světa umění (- není-li to objekt umění)?

- "alchymická" koncepce: dílo je jenom záminkou niterných procesů v osobnosti tvůrce (ve smyslu Jungovy individuace), je jenom metabolitem, nutným výstupem ze soustředěné činnosti, ale není nositelem ústředního významu. V tomto smyslu má "proces tvorby", expresivita, sebevyjádření autora přednost před konstruovaným artefaktem; protějškem na straně recipeienta/konzumenta je pak proces katarze (proměna struktur osobnosti v důsledku působení díla; analyzován již u Aristotelav souvislosti s řeckou tragedií: očištění od vášní), u Zusky "prolomení ego restrikcí" nebo "kognitivní disonance"

- práce s hodnotami - především vce smyslu produkce hodnot; nicméně také destrukce, problematizování a provokace hodnot (v krajně materialistickém smyslu je smyslem produkce umění "vytvářet rezervoár materiální hodnoty pro světový trh s uměním"

-práce se sociálními útvary; umění generuje sociální relace a uskupení (minimálně jako publikum)

- hra bez jakéhokoli jiného účelu, než jaký má sama o sobě (a osvobodivý potenciál herní činnosti, jež je vytržením z každodennosti)

3) Časovost umění

Někdejší rozlišování časových a prostorových umění v estetice (diskutoval je Lessing v Laokoonovi) je odsunuto do pozadí akceptováním časovosti jako důležité dimenze všech uměleckých druhů v několika momentech: 

- produkce díla je spojena se zvláštním časovým rámcem prožívání (metafora hry a slavnosti u Gadamera)

- význam díla se realizuje v historickém čase - je třeba ke konkrétnímu dílu "připočíst všechny momenty jeho procesuální existence" říká Zolberg (1990 s poukazem na studii M. Akrich); přitom nelze určit "objketivní stanovisko" jež by umožňovalo hierarchizovat proměňující se významy díl, jedny zvýznamnit, jiné potlačit. Podobně říká Bourdiue, že je tolik významů díla, kolik je čtení díla.

- stárnutí díla je (Bourdieu) hned ve dvojím smyslu důležitou klasifikační charakteristikou - posun do role klasického díla je současně "neutralizací" autora díla jakožto konkurenta

-také přetrvávání díla ve vědomí širšího publika je jistou (významnou) časovou dimenzí existence díla