FRANZ KAFKA PROCES Dramatizace Jan Grossman Použito překladu Rio Preisnera Tato dramatizace byla napsána pro divadlo Na zábradlí a měla v tomto divadle premiéru 26. května 1966 Zatření (Pokoj K. V posteli leží K., 2. HLÍDAČ: To není naše věc, abychom vám to vysvětlovali. Prekračujú svou pravomoc, pane, už tím, že s vámi přátelsky rozmlouvám, neslyší to, doufám, nikdo než František, ten se k vám rovněž choval vlídněji, než dovolují naše předpisy. 1. HLÍDAČ: Řízení je zahájeno, ostatní se dovíte v pravý čas. 2. HLÍDAČ: Máte Štěstí, že jste dostal za hlídače právě nás dva. Ani du budoucna si nemůžete přát nic lepšího. 1. HLÍDAČ: Teď budete musit nosit horší košile, ale tyhle, když dovolíte, vám schováme s ostatním prádlem, a jestli vaše věc dopadne dobře, všechno dostanete v pořádku zpátky. 2. HLÍDAČ: U nás budou vaše věci uloženy bezpečněji než ve skladišti, ve skladišti dochází často k zpronevěrám nebo tam svršky za čas prodají, ať už je řízení skončeno nebo ne. i. HLÍDAČ: A dneska trvají procesy dlouho. Skladiště by vám sire vyplatilo, co za svršky strží, ale to je pakatel, protože při prodeji nerozhoduje výše nabídky, ale výše úplatku, a i tento pakatel se stále zmenšuje, jak jde zboží bůhví kolik let z ruky do ruky — o tom bychom vám mohli vypravovat, pane. K.: Já rozumím žertu, pánové, tohle je však na mne trochu silný tabák. Ale prosím, jak je libo. (K. do skříně hledat doklady) i. HLÍDAČ: Zdá se, že má rozum. (Klepáni, vejde Grubacho=vd't se snídani. Dozorci ke dveřím, berou snídani) K:. Jen pojďte dál, paní Grubachová. (Grubachová s omluvami mizí) Proč nešla dál ? 1. HLÍDAČ: Nesmí. Jste přece zatčen. K:. Co je to za nesmysl? Zatčen, a takovým způsobem! z. HLÍDAČ: Zas už začínáte? Nemůžeme vám odpovídat, copak jste neslyšel? K.: Budete musit! Tady jsou moje osobní doklady a vy mi ukažte svoje a především zatykač. 2. HLÍDAČ: Panebože, copak se nedovedete vpravit do své situace a musíte jako naschvál dráždit zrovna nás, lidi, kteří jsou vám ze všech bližních teď nejbližší? 1. HLÍDAČ: Svatá pravda, pane. (Hlídači jedí) K.: Trvám na své žádosti. Zde jsou mé doklady. 2. HLÍDAČ: A co je nám po nich? Jste vážně horší než malé dítě. Co vlastně chcete ? Skoncovat svůj obrovský proces tím, že se s námi, hlídači, bavíte o legitimaci a o zatykači ? Jsme obyčejní zřízenci, v takových lejstrech se ani nevyznáme, a pokud jde o vaši věc, máme vás deset hodin denně hlídat, za to jsme placeni a tečka. Víc nejsme a nemůžeme, ale to nám dá rozum, že vysoký úřad, kteiému sloužíme, podrobně prověřuje důvody a osobu zatčenéhb, samozřejmě dřív, než takové zatčení nařídí. V tom se nemůže stát chyba. i. HLÍDAČ: Náš úřad, pokud ho znám, a já příkladně znám jenom jeho nejnižší stupně, nehledá, přece vinu v obyvatelstvu, ale je, jak se praví v zákoně, vinou přitahován. A pak posílá nás, hlídače. Takový je zákon. K.: Takový zákon neznám. 1. HLÍDAČ: Slyšíš ho, Vildo, přiznává, že nezná zákon a zároveň tvrdí, že je nevinen. 2. HLÍDAČ: Mluv s ním, když nemá z ničeho pojem. K.: Doveďte mne okamžitě k svému predstavenémuI 2. HLÍDAČ: Až on nařídí, dřív ne. A můžu-li vám radit, chovejte se klidně a vyčkejte, jak o vás bude usneseno. Nerozptylujte se zbytečnými myšlenkami, seberte se, budou se na vás klást velké nároky, i. HLÍDAČ: Radime vám dobře, pane, ačkoliv jste se k nám nechoval, jak by zasluhovala naše ochota. Ať jsme co jsme, ve srovnání s vámi jsme svobodní lidé — na to nezapomínejte. Přesto vám rádi skočíme naproti do kavárny pro nejakou maličkost k snídani, jestliže máte peníze. (K. si vezme jablko, napije se a ulekne na f (/Stel. Pauza) HLAS (z vedlejšího pokoje); Josef K.! K,: Konečné] 1. HLÍDAČ: Co vás napadá? Chcete jít před dozorce v košili? Dá vás seřezat a nás taky! K.: Nechte mě! Když mč přepadne ráno v posteli, nemůže očekávat, že ho přijmu v bůhvíjaké parádě! 2. HLÍDAČ: To se nedá nic dělat. ' 1. HLÍDAČ: Mějte rozum! Sako! K.: Směšné ciráty! 2. HLÍDAČ: Černé, musí být černé! K.: Prosím, jak je libo. Však to ještě není hlavní přelíčení. Jestliže se tím celá věc urychlí, beze všeho. (Odchází) Nemám se snad taky napřed vykoupat ? Výslech před dozorcem (Vedlejší pokoj. Dozorce za stolem, Kabinsteiner, Kullich, Kaminer. Vchází K.) DOZORCE: Josef K. ? K. (kývne) DOZORCE: Události dnešního rána vás patrně velice překvapily ř K.: To jistě překvapily; ale neřekl bych, že velice. DOZORCE: Ne velice? K.: Totiž, abyste mi správně rozuměl — Mohu se posadit ? DOZORCE: Nemá se to — ale — K. (zůstane stát); Jak bych to vyjádřil: samozřejmé jsem velice překvapen, ale když je člověku třicet a od malička se musí probíjet — odkázán sám na sebe — a to je můj případ — jaksi se otuží a lec- jaké to překvapení si hned tak nepřipustí. Zejména to dnešní ne. DOZORCE: Proč zejména to dnešní ne? K.: Nemyslím, ze to byl všechno nějaký žert, takový žert by snad nestál za tolik námahy, musili by do toho být zapojeni všichni obyvatelé pensionu, že ano, a samozřejmě i vy všichni, a to už by jaksi přesahovalo meze žertu; jak tedy znovu říkám, nemyslím si, že to byl žert — DOZORCE: Zcela správně. K.i Avšak na druhé straně to jistě nemůže být nic vážného. Jsem obžalován, prosím, ale nemohu najít sebemenší vinu, pro kterou by mě mohl někdo žalovat. Ale i to je, řekněme, vedlejší. Hlavní otázka zní: kým jsem obžalován? Který úřad vede řízení? Jste úředníci? Výkonné orgány? Nikdo z vás nemá uniformu, pokud bychom nechtěli považovat za uniformu vaše obleky — ale to jsou spíš jakési civilní obleky, že ano? Jenom v této věci bych si přál mít jasno a jsem přesvědčen, že jakmile se tato záležitost vysvětlí, rozejdeme se jako nejlepší přátelé. DOZORCE: To se ovšjm mýlíte. My všichni jsme tady pro vaši věc zcela vedlejší, vlastně o ní téměř nic nevíme. 1 kdybychom měli nejdokonalejší uniformy, nevypadala by vaše záležitost o nic hůř než vypadá. Nejsem vůbec zmocněn sdělit vám, že jste obžalován, respektive nevím, zda jste obžalován. Jestliže hlídači žvanili něco jiného, tak jenom žvanili. A i když teď neodpovím na vaše otázky, mohu vám poradit jedno: nemyslete na nás a na to, co se s námi stane, myslete na sebe. A nevynášejte se zbytečně svým pocitem nevinnosti, kazí to dojem, kterým jste na mne zapůsobil a to nebyl dojem špatný. ( Pauza ) K.: Ale vždyť je to všechno nesmysl! — Prokurátor Hasterer je můj dobrý přítel, mohu mu zatelefonovat ? DOZORCE: Samozřejmě — ale proč? Jaký to má smysl ? K.: Proč? Vy se mě ptáte po smyslu, vy, kteří tu provádíte nejnesmyslnější věci? To je k zbláznění! Tamti pánové mě nejdřív přepadnou v posteli, teď tu postávají u dveří a dívají se, jak ze mne dělá- te Šaška, jsem údajně zatčen — a „proč" mám telefonovat prokurátorovi! Prosím, jak je libo, nebudu mu telefonovat! DOZORCE: Ale proč byste netelefonoval? Račte. K.: Ne. Už se mi nechce. (K. spatří v okne diváky) Jděte pryč! Tady není žádné divadlo! (Diváci zmizí) Čumilové dotěrní! Neuvěřitelná bezohlednost! (Pauza) Tak jak, pánové? Moje záležitost, jestli se nemýlím, je zřejmě skončena. Nelámejte si už hlavu, zda jste postupovali správně či nikoliv, smažme to a podejme si ruku na usmířenou. Máte-li stejný názor, prosím — DOZORCE (vstává): Tak prosté to, bohužel, není. Tím neříkám, že si máte zoufat. Proč taky, jste jenom zatčen, nic víc. Bylo mou povinností vám to oznámit: to jsem učinil a viděl jsem, jak jste zprávu přijal. To je pro dnešek všechno a můžeme se rozloučit, ovšem jen próza tím.. Teď asi chcete do banky? K.: Do banky? Jak mohu jet do banky, jsem přece zatčen! DOZORCE (na odchodu): Jistě. Ale to neznamená, že nemůžete vykonávat svoje povolání; ve vašem obvyklém způsobu života vám nebude bráněno. K.: Pak to zatčení není asi tak strašné. DOZORCE: Nic takového jsem neříkal. K.: Ale přesto jste hrozně spěchal mi to oznámit. DOZORCE: Moje povinnost. K.: Hloupá povinnost. DOZORCE: Snad. Ale ztrácíme Čas zbytečnými řečmi. Myslel jsem, že chcete jít do banky. Protože dáváte pozor na každé slovíčko, dodávám: nenutím vás, abyste jel do banky, myslel jsem, že vy sám si přejete jet do banky. Pro ten případ, abych vám to usnadnil a váš příchod do banky vzbudil co nejmenší pozornost, zařídil jsem, aby vás čekali tito pánové, vaši kolegové. (Dozorce odejde, K. poznáva leď své kolegy) K.: Dobrý den. Pan Rabinsteiner, pan Kuílich a pan Kaminer, že ano? Promiňte pánové, nepoznal jsem vás. Tak půjdeme do práce, že ano ? f Mladíci mu úslužně shánějí oblelení, odchod ven. Setkání s Grubachovou. Na schodech jeden z „diváků") Nedívejte se tam! (Na ulici) Je už pozdě, pánové, vezmeme si taxíka! (Kaminer se rozbíhá pro taxíka) První banka (K. pracuje v bance. Kanceláří projde náměstek) NÁMĚSTEK: Servus, kolego. Abych nezapomněl, mohu vás pozvat na zítřek na oběd ? Bude tam náš zákazník z Itálie, rnoc mi na tom záleží, přijde také prokurátor Hasterer, toho přece dobře znáte, buďte tak laská v, tuším se na shledanou. (Náměstek zmizí, K. usedá. K. zívni, přichází iXabinstcincr) K. (předávaje mu spisy, jakoby mimochodem) : Buďte tak laskav, přidělal jsem vám, pane Rabinsteinere, dneska práci navíc, rád bych se umluvil — RAB IN STEINE R (strne, jako by se lekl) K.: Bylo to po prvé, ale ujišťuji vás, naposled. Děkuju vám, (Rabinsteiner s úklanou odchází. K. zvoní, přichází Kullic/i. K. předávaje mu spisy, jakoby mimochodem) To dnešní tak zvané zatčení, pane Kullichu, úplný nesmysl, nevím, co o tom soudíte vy, ale považuji za svou povinnost omluvit se vám — KULLICH (strne, jako by se lekl) K.: Opravdu mě to mrzí. Děkuju vám. (Kullich s úklonou odchází, K. zvoní, přichází Kaminer. K. předávaje mu spisy, jakoby mimochodem) Groteska ta dnešní epizoda, jindy by to člověka i pobavilo -— KAMINER (strne, jako by se lekl) K.: — ale darmo mluvit, člověk nemá na hlouposti kdy. Děkuju vám. (Kaminer s úklonou odchází. Telefon zvoní. K. jej zvedá) HLAS TELEFONU (s poruchami) .■---v záležitosti prešetrovaní některých bodů vašeho procesu. Vezměte laskavě na vědomí, že tato prešetrovaní se budou nadále opakovat, nikoliv každý týden, ale přece jen pravidelně — ve vašem i obecném zájmu, aby proces byl co nejdřív skoncován, proto je třeba postupovat důkladně a---■ kdybyste si přál jiný termín, bude vám podle možnosti vyhověno, prešetrení se mohou konat i v noci, ale v tom případě je důvodná pochybnost —■--námitek, dostavte se v určenou hodinu do ulice-- (Vejde náměstek. K. zavěsí telefon) NÁMĚSTEK: Špatné zprávy? K.: Nikoliv, pane náměstku. Ale bohužel vás "musím požádat o prominutí. Na zítřek jsem zadán a nevím --- NÁMĚSTEK: Škoda, kolego, škoda, škoda. (Náměstek odchází) Servus, kolego. Paní Grubachová (K. přichází do pensionu. Paní Grubachová zašívá) K.: Pořád plné ruce práce. GRUBACHOVÁ: Přes den patřím nájemníkům; pro sebe mám jen večery. K.: A já vám ještě přidělávám práci. G K UBACHOVÁ: Vůbec o tom nemluvte, pane K., to je maličkost; nestojí to za řeč. K.i Stát se to v mé bance, poradil bych si jinak: mám tam podřízené úředníky, telefon, státní a domácí linku, člověk je pořád v práci, myslí a reaguje, v bance by mě takové zatření i pobavilo. Nu, co se stalo, stalo se, člověk se pořád učí, vlastně jsem o tom ani nechtěl mluvit, ale těší mě, že se shodujeme, vážím si názoru tak rozumné ženy, jako jste vy. (Paní (Srubacho-vá nereaguje a šije dál. Pauza) Slečna Biirstnerová je doma? GRUBACHOVÁ: Ještě nepřišla. K.: Rád bych se jí taky omluvil, ta ranní příhoda ji určitě obtěžovala. GRUBACHOVÁ (náhle reaguje): Ach, slečna Burstnerová. Noc co noc, pane K., chodí pozdě, někdy až k ránu, jinak je to hodné a milé děvče, svatá pravda, ale měla l>y na sebe víc hledět, už dvakrát jsem ji zahlédla tady na rohu a pokaždé s jiným pánem, chraň bůh, abych pomlouvala, já nikoho nepomlouvám, ale jde mi, chápejte, o pověst domu. K. (rozlícen): Když vám jde o pověst domu, tak musíte dát výpověď mně! (K. odejde) První soud (Hustý* déšť. K. jde z banky k soudu). K.: Promiňte, hledám jistého truhláře Lanze —? (Záporné odpovědi. Po několikerém opakování otázky osloví pradlenu) Truhlář Lanz, nebydlí tady náhodou ? PRADLENA: Prosím, račte — (K. vstupuje do pře-| lidněné místnosti, hned se vrací) K.: Jde patrně o nedorozumění, já hledal jistého truhláře Lanze —-PRADLENA: Ano, prosím, jen račte dovnitř. Hned za vámi zavřu, po vás už tam nikdo není. K.: Už teď je tam hlava na hlavě. (K. 'vstupuje do sálu, holčička ho vrede k pódiu, kde sedí soudce a rádce. Jak K. rozráží shromáždění, dělí se dav na levý a praiý tábor — ulička mezi nimi zůstává. Soudce upozorněn na K. vytahuje hodinky) SOUDCE: Předvolán na 12,10. (Mručení v sále vpravo) Přišel jste pozdě. (Mručeni vpravo zesílí a zvolna slábne) K.: Snad pozdě, ale přece. Tady mě máte. (Potlesk vpravo ) SOUDCE: Nejsem za takových okolností povinen podrobit vás výslechu. (Mručení vpravo) Udělám to výjimečně a za předpokladu, že se podobné zpoždění nebude nikdy opakovat. Předstupte. (K. vtlačen na židle. Soudce se probírá lejstry) Josef K. ? K. (gesto) SOUDCE: Malíř pokojů? K.: Nikoliv. První prokurista známé banky. (Vpravo smích. K- se k němu přidá. Vlevo výhružné ticho) Vaše otázka, pane vyšetřující, respektive vaše konstatování — „malíř pokojů" — je sama o sobě výmluvným svědectvím o charakteru celého řízení, jak se proti mně vede. Můžete zajisté namítnout, že se tu o žádné řízení nejedná, a v tom případě mi nezbude než s vámi souhlasit: opravdu, řízení je to jen tehdy, jestliže je jako řízení uznám. A já je — když dovolíte — uznávám, aspoň na okamžik a především ze soucitu; má to zřejmě zapotřebí, je tuze podvyživené. Neříkám „lajdácke", ale i loto označení vám nezištně nabídnu, pro případ, ?e byste se rozhodl podniknout léčebnou kůru podle osvědčeného, a vám snad aspoň z doslechu známého receptu „Poznej sebe sama." (Ticho v sále. Příchod pradleny přivábí několik pohledů. Pauza. K. uchopí soudcova lejstra) Spisy vyšetřujícího soudcel Spisy vyšetřujícího soudce! (Hodí sešity zpátky) Pardon, neračte se vyrušovat. Říkejte si v těch lejstrech klidně dál. (Otírá si štítivě ruce. Soudce rovná lejstra. V publiku nejistá reakce) Můj případ je ojedinělý a pokud se mne týče, klidně bych jej pominul a založil ad acta. Avšak nejde o mou osobu. Jde o všeobecný postup, který se uplatňuje i proti jiným lidem, stejně nevinným a daleko bezmocnějším, než jsem já anebo zcela bezmocným. A za ty já zde stojím, a mluvím jejich jménem! (Ojedinělý potlesk, volání„Krnvo"!) Neucházím se o řečnickou popularitu; ani bych si netroufal třeba v konkurenci s panem vyšetřujícím soudcem-. Chci jen veřejné pojednat o veřejném zlořádu. Před deseti dny jsem byl zatčen. Sám fakt zatčení je irelevantní, dokonce k smíchu, ale to sem nepatří, a my si povšimneme zdánlivých podružností. Byl jsem přepaden ráno v posteli: zřejmě omylem, místo jakéhosi malíře pokojů, který se patrně provinil právě tak strašně jako já. Pokoj okupovali dva raubíři, kteří si tu vedli jako doma, já byl pro ně vzduch — s tou výjimkou, že mi velice vybraně naznačovali, jak a čím bych jc mohl podplatit, nabízeli mi „úschovu" prádla a šatstva, a dokonce ze mne mámili peníze, že prý mi doskočí pro snídani, když mi předtím mou vlastní snídani beze studu sebrali a snědli, mně před očima. Pak jsem byl odveden do druhého pokoje, který obsadil dozorce. I zde jsem všemožně zachoval formu — a věřte mi, nebylo to snadné — a klidně se zeptal po příčině zatčení. Co myslíte, že dozorce odpověděl? Nic. Nic—a snad opravdu nic nevěděl. Prostě mě zatkl. Ale to provedl dokonale: dokonce dal k této příležitosti přivést ke mně do bytu tři úředníčky naší banky, aby celé zatčení sledovali a mohli o tom vypravovat dál a tak poškodit moji pověst, prostě-„pracovat" v úřadě tak, jako měla v místě bydliště „pracovat" bytná a služka, které byly po celou dobu drženy v přilehlých pokojích. Já se tomu dneska směju, pánové, protože všechny tyto rafinované plány slavně zkrachovaly, byla to klu-kovina, která mi způsobila nejvýš pár nepříjemností. Ale ptám se vás —a to je proč tady biju na poplach: nemohl by mít tentýž případ, u jiného Člověka a za jiných okolností, daleko horší, dokonce katastrofální následky? (K. spatří, že soudce dává znamení) Pan vyšetřující dává komusi jakási znamení! Já netušil, že tu račte mít své lidi. V tom případě rád udělám pauzu, řekněte jim jasně, kdy mají tleskat a kdy pískat, nač tuhle posunčinu, nebuďte ke mně přepjatě zdvořilý: nerad bych, aby kvůli mně přišli o svůj plat. (Soudce se radí se svým společníkem. Neklid a šum v sále. K. udeří do stolu) Hned budu hotov! Jde mi o věcný a nezaujatý rozbor situace, myslím, že ho máte zapotřebí. Debatu si račte nechat na potom, nemám kdy a hned odejdu. (Sál utichne) Za celým tímto takzvaným soudem se skrývá jakási velká organizace, o tom není pochyb. Tato organizace zaměstnává nejenom lupičské hlídače, indo-lentní dozorce a vyšetřující soudce, ale nepochybně i hierarchii vyšších soudcovských sborů a s nimi nezbytnou administrativu, nepřehlednou armádu sekretářů, písařů, doručovatelů, četníků, sluhů a jiných pomocných sila—já se to nebojím vyslovit — snad dokonce i katů! A smysl této organizace, pánové ? Zatýkají se nevinní lidé a vedou se proti nim nesmyslná a zpravidla — jako v mém případě ■— bezvýsledná řízení. A teď se vás ptám: Je vůbec možné, aby takto absurdní organizace od základů až po střechu neprohnívala tím nej-horšfm úplatkářstvím ř Proto kradou hlídači zatčeným šaty a prádlo rovnou s těla, proto se dozorci beze strachu vloupávají do cizích bytů, proto jsou nevinní lidé ne vyslýcháni, ale ponižováni a zesměšněni — veřejně, přede všemi! Hlídači mi vypravovali jen o skladištích, kam se dovážejí svršky zatčených. Já pánové, bych rád viděl ta skladiště, kde se povaluje ostatní, poctivě získaný majetek těchto obětí — pokud ho ovšem nerozkradly příslušné administrativní orgány. (V sálu zaječeni: Student přitiskl ke zdi pradlenu. Pozornost celého sálu, oživení a •vzrušeni jako při zápasu. K. seskočí s pódia, chce pomoci pradleny dav se slije v celek a brání mu. K. zápasí s davem —■ všimne si proměny, všichni jsou jiní, mají odznaky atd.) Takhle je to tedyl Vy všichni jste úředníci! Vy jste ta zkorumpovaná banda, proti které já mluvil, ježíšikriste. Kolik vám platí za tenhle kompars, ale sehráli jste to dobře, publikum jako živé, po- lovina tleská, polovina mlčfl Anebo je to součást \ vaší odborné výuky? Na každý pád jste se dobře pobavili — poslouchat manifesty za nevinně odsouzené, to musí být k popukání! Rozhodně jste — pusť nebo tě praštím — neztratili drahocenný čas, chytrý člověk se učí všude. (K. se prodírá davem a odchází) Mnoho zdaru! V té vaší živnosti! (Soudce se prodírá za K. a je u východu dříve. Soudce K. zastaví) SOUDCE: Moment, pane. Vy si to možná neuvědomujete, ale já jenom, abyste si to uvědomil. Vy jste dneska měl být podroben výslechu, a výslech, to je pro obžalovaného výhoda, ale vy jste výslech odmítl, čímž jste se výhody zřekl, a výslech je pro obžalovaného vždycky výhoda. K.: Darebáci! Já kašlu na vaše výslechy! (K. odejde) Sleřna Burstnerová (K. klepe na dveře slečny Búrstnerové) BURSTNEROVÁ: Kdo je? K.: Já. BURSTNEROVÁ: Ach, pan K. (Burstnerová otvírá dveře, K. vchází) K.: Musím s vámi mluvit, aspoň na okamžik, můžu ? BURSTNEROVÁ: Tak pojďte. Jsem k smrti utahaná, kolik je hodin? Tak se posaďte. K.: Rád bych úvodem řekl — BURSTNEROVÁ: Úvody já neposlouchám. K.: Tím lépe. Chtěl bych se omluvit za ono vyrušení. Poslali ke mně vyšetřující komisi — BURSTNEROVÁ: Ach ano, říkali mi, kdo mi to jen říkal? Tak vy jste byl zatčen! Na mou duši. Ukažte se? Opravdu zatčen! A komise se — kvůli vám? Chlapík, chlapík! K.: Myslíte tedy, že jsem nevinen? BURSTNEROVÁ: Ví m já? Ale jaké to bylo? K.: Strašné. BURSTNEROVÁ: Strašné — jak strašné? K.: Já vám to předvedu, chcete? (K. zaujaté předvádí „zatčení", Biirstnerová se nudí, odejde za stěnu a svléká se) Ráno se probudím, a v pokoji stojí cizí chlap — druhý se objeví za chvíli — kdo jste, ptám se. Neodpoví, jenom mi sdělí, to už ten druhý, že jsem zatčen: nesmím odejít, nesmím dostat snídani — paní Grubachová ji donesla, ale oni mi ji před očima snědli. Takhle sedí přede mnou a polykají mou snídani a zároveň mi dokazují, jak si mohu blahořečit, že jsem se dostal do rukou právě jim. Já rozumím žertu pánové, řeknu na to, ale — (Svlečená Burstnerová mezitím dojde ke K) BURSTNEROVÁ: Chlapík, chlapík. K, (chce říci její křestní jméno, ale nevzpomene si) Sle — (Burstnerová povalí K. na postel. Zápas. Vtom se ozve krátki! a pravidelné zaklepání. Oba strnou) Vedle přece nikdo není. BURSTNEROVÁ: Od včerejška tam spí synovec paní Grubachové, kapitán. Já na to zapomněla a vy jste tak křičel, bože, bože! K.: Vezmu všechno na sebe. BURSTNEROVÁ! Tiše. K.: Všechno vysvětlím, paní Grubachová mi uvěří, je na mně závislá, půjčil jsem jí větší obnos, bude říkat co budu chtít — BURSTNEROVÁ: Ticho, sakra, já se zblázním. (Náhle něžně) Nezlobte se, je pozdě. K.: Já třeba řeknu, že jsem vás přepadl. BÚRSTNEROVÄ: Je pozdě. A podívejte, kapitán rozsvítil, a baví se. K.: Ne — BURSTNEROVÁ: Nezlobím se, už běžte. (Jako mrtvá se dá zulíbat. Pak K. odběhne a zimo-mřivě se svléká ve svém pokoji) Druhý soud ( Místnosti soudu. Příchod Josefa K. Setkáni s pradlenou) PRADLENA: Dneska není schůze. K.: Prosím ř PRADLENA: Schůze. Dneska není. K.: Dneska není. Proč by nebyla? (Pradlena otevři dveře do sálu. K. vstupuje za ní. Sál je prázdný) Mohu se podívat? PRADLENA: Ne, proboha, to se nesmí. K. (pohled) PRADLENA: Patří vyšetřujícímu soudci. K.: Zákoníky? PRADLENA: (gesto) K.: A první zásadou je odsuzovat nejenom lidi nevinné, ale především nevědomé. (K. rozhodnut odchází.) Děkuji vám, to mi stačí. * PRADLENA: Mám vyšetřujícímu soudci něco ohlásit ? K.: Vy ho znáte ř PRADLENA: Jak by ne. Manžel je soudní sluha. Bydlíme tu. Ale ve dnech, kdy jsou schůze, musíme místnost vyklidit. Já vím, vy se divíte, ale nedivte se, manželovo zaměstnání má mnohou nevýhodu. K.: Tomu se nedivím: ale vy jste vdaná. PRADLENA: Ano. — Myslíte, co se stalo posledně, jak jsem vás vyrušila, když jste mluvil. K.: Ovšem. PRADLENA: To vám neuškodilo, na mou duši ne. Snad bylo lip, že jsem vás přerušila, i tak se o vás potom dlouho mluvilo, a ne dobře, to mi věřte. K.: To vás ovšem neomlouvá. PRADLENA: Ten, co mě objímal, mě pronásleduje už dávno. Snad se všem lidem nelíbím, ale jemu strašně, chodí za mnou jako slídný pes, a proti tomu se nedá nic dělat, nic, nic. I manžel se s tím musil smířit, jinak by přiselo místo: ten člověk je totiž student a podle všeho dosáhne brzy vyššího a mocnějšího postavení. K.: Krásně to do sebe zapadá! Začínám tomu vašemu soudu rozumět. PRADLENA: Hnus! Vy tady asi chcete zjednat nápravu, viďte? Určitě, zdálo se mi to podle vaší řeči, slyšela jsem sice jen kousek, začátek jsem zmeškala, a když jste končil, ležela jsem s tím studentem na podlaze. Je to hnusné. — Povede se vám to ? K.: Zjednat nápravu — nikdo mč takovým úkolem nepoveril, a sám o své vůlí bych se do toho soudnictví nikdy nevměšoval, proč taky! Ale prý jsem zatčen — respektive jsem zatčen — a musím tudíž jednat: ve své záležitosti a kvůli sobě. Mohu-li při tom nějak prospět i vám, prosím, velmi rád. Vy byste mohla třeba prospět zase mně. PRADLENA: A jak? K.: Například mi ukázat tamty knihy. PRADLENA: Ano, ano, ano. (Prohlídka knih) K.: Tolik špíny, fuj. (Listuje knihou) Tak tyhle zákoníky se zde studují. A tihle lidé mě mají soudit! PRADLENA: Já vám pomůžu, chcete? K.: A co váš manžel? A jeho představení? Nebojíte se ? PRADLENA: Bojím se jen tam, kde se chci bát. Máte krásné oči, tmavé. Ukaž: ano, tmavé. Já prý mám taky krásné oči, ale vy mnohem krásnější, určitě, všimla jsem si už minule, hned jak jste přišel, a taky kvůli těm očím jsem pak přišla na schůzi, to jindy nedělám, dokonce ani nsemím. K.: Děkuju — ale potřeboval bych někoho, kdo má styk s vysokými úředníky. Vy jistě znáte jen podřadné zaměstnance, prohánějí se jich tady celá hejna, a žádný z nich by nemohl ovlivnit konečný výsledek mého procesu. Čili: mně by to neprospělo, a vám uškodilo. Nač se tedy namáhat: klidně si pokračujte ve svých praktikách, co byste byla bez nich. Škoda: abych se přiznal a alespoň trochu vám oplatil vaši poklonu — i vy se mi líbíte, zvlášť teď, když se na mně díváte tak smutně — k čemuž ovšem nemáte nejmenší příčiny. Patříte k cechu, který já musím potírat a ve kterém vám je ovšem dobře, dokonce studenta milujete a jestliže ho nemilujete, dáváte mu alespoň přednost před vlastním manželem. PRADLENA: Ne, nesmíte pryč, myslet si o mně • takový věci a odejít. Nepustím vás, copak byste teď mohl odejít ? Nemůžete kvůli mně ani chvilenku zůstat ? K.: Vy mi nerozumíte. Záleží-li vám opravdu na tom, abych zůstal, beze všeho zůstanu, prosím: mám kdy, konec konců jsem předpokládal, že se bude konat přelíčení. Chtěl jsem vás jen požádat, abyste punkto mého procesu nic nepodnikala, proto nemusíte plakat. Mně je přece zcela lhostejné, jak proces dopadne, a kdybych byl odsouzen, dám se při rozsudku do smíchu. Úředníci řízení ostatně zřejmě zastavili —■ ať už z lajdáctvf nebo dokonce ze strachu — anebo je zastaví co nejdřív. Nevylučuji samozřejmě, že proces povedou naoko dál — v naději na nějaký větší úplatek. To je ovšem naděje naprosto lichá, protože já, a to mohu prohlásit už dnes, nikoho uplácet nehodlám. Můžete mi prokázat jedinou laskavost: vyřiďte jim to, panu vyšetřujícímu soudci a všem ostatním, zcela bez obalu: pánové, čekáte zbytečné. Soudu se tak ušetří zbytečná práce a mně pár nepříjemností: ty ovšem rád podstoupím, jestliže této vrchnosti zasadí pádnou ránu. A aby ji zasadily, o to se postarám. Znáte se ostatně s vyšetřujícím soudcem ? PRADLENA: Jak by ne. Na něj jsem myslela nejdřív, nevěděla jsem, že je jen podřízený úředník, ale když to říkáte vy, bude to asi pravda. Ale přesto si myslím, že zpráva, kterou podá nahoru, má velký vliv, a on píše tolik zpráv. Podle vás jsou úředníci lenoši, snad ano, ale všichni určitě ne, vyšetřující soudce jisté ne, napíše toho hromadu, poslední neděli trvalo zasedání až do večera, a když všichni odešli, zůstal vyšetřující soudce v síni, musila jsem mu donést lampu, měla jsem jen malou kuchyňskou, ale byl spokojen, a hned se dal do psaní. Mezitím přišel manžel, měl tu neděli volno, došli jsme pro nábytek, zařídil si zase pokoj, pak přišli na návštěvu sousedé a bavili jsme se při svíčce a na soudce jsme zapomněli, a pak jdeme spát, a najednou V noci, bylo už hrozně pozdě, se probudím, vedle postele stojí soudce, stíní lampu rukou, aby světlo nepadalo na manžela, bylo to zbytečné, manžel má tvrdé spaní, já se k smrti vylekala, ale soudce byl hrozně vlídný, a šeptal, abych byla tiše, pořád prý psal, celou tu dobu, a ted mi vrací lampu, a že prý nikdy nezapomene, jak jsem vypadala ve spaní. To vám říkám, jen abyste věděl, že vyšetřující soudce píše mnoho zpráv, hlavně o vás, protože víš výslech byl hlavním bodem nedělního zasedání, a takové zprávy nemohou být bez významu a taky, abyste věděl, že se soudce o mne zajímá, a že právě teď, v první době — asi si mě teprve povšiml, mohu' na nčj mít velký vliv. Včera mi po studentovi, to je jeho důvěrný spolupracovník, poslal dárek, hedvábné punčochy, prý za to, že uklízím zasedací síň, ale to je jen záminka, úklid je moje povinnost a manžel je za ni placen, jsou to krásné punčochy, až moc jemňoučké, skorém se pro mne nehodí. (Spatří studenta) Tiše, Bertold se dívá. (Student ve dveřích kyne pradleně) Prosím vás, nezlobte se, nemyslete si o mně nic špatného, musím teď k němu, podívejte se, jak je šeredný, ty křivé nohy. Hned se vrátím, a jestli mě vezmete sebou, půjdu, půjdu, hned, karn budete chtít a můžete si £e mnou dělat co chcete, jen když se dostanu odsud, pryč odsud, pryč odsud, pryč, co nejdál a navždycky! (Pradlena k studentovi. Hovorí s ním) K. (netrpěliví přechází) (Pauza ) STUDENT: Jestli je vám to dlouho, můžete vypadnout. To jste mohl ostatně už dávno, nebo jste mé neráčil vzít na vědomí? K.: Je mi to dlouho, jak říkáte. Ale to se dá lehce napravit, když odejdete. Jestliže jste sem ovšem přišel studovat — jste prý student — rád vám uvolním místo a odejdu s touto dámou. Máte zřejmě co dělat, abyste to dotáhl na. soudce. Nejsem sice podrobně obeznámen se zdejší juristikou, ale ani v ní snad nestačí hrubiánství, které vy ovšem ovládáte s příkladnou drzostí. STUDENT (k pradleně): Neměli ho nechat bez dohledu, já to soudci povídal. Mezi výslechy měl mít alespoň domácí vězení. ■K.: Nežvaňte. Jdetn. STUDENT: Podívejme. PRADLENA: Nic naplat, poslal pro mí vyšetřující soudce, nemůžu s vámi, nesmím, au, ta mrcha mě zaboha nepustí. K.: Nedám vás. Osvobodím vás. PRADLENA: Proboha, co vás napadá. To by byl můj konec. K.: Tak jdi. Táhni, slyšíš. A vás už taky nechci vidět. (Přichází sluha) SLUHA: Neviděl jste zde, prosím — dámu — K.: Soudní sluha ? SLUHA: Ano, prosím. Ach — pan obžalovaný K., ; promiňte, teď vás poznávám, pěkně vítám. (Podává K.ovi ruku. Pauza) Ale na dnešek, pěkně prosím, není stanoveno žádné zasedání. K-: Vím. (Pauza) Mluvil jsem před chvílí s vaší ženou. Už tu není. (Gesto) Student ji odnesl k vyšetřujícímu soudci. SLUHA: Tak to vidíte. Pořád a pořád mi ji odnášejí. Dneska je neděle, mám mít volno, a oni mě pošlou s hlášením, zaručeně zbytečným, jenom aby mě odsud dostali. Nepošlou mě daleko, to je zase pravda, a tak utíkám, co mi síly stačí, snad to stihnu vrátit se včas, říkám si, v úřadě, kam mě poslali, vyřídím svoje hlášení v cuku letu, jen tak ho křiknu mezi dveřmi, ti lidé tam mi ani nemohou rozumět, a hned letím zpátky, sotva dechu popadám. Ale student je rychlejší. Má ovšem, jak račte vidět, kratší cestu, seběhne po schodech s půdy, a šup nazpátek. Nebýt tak závislý, dávno bych ho rozmačkal tady o tu zeď. V noci se mi o tom zdává: tuhle leží, rozpláclý, ruce od sebe, roztažené prsty, křivé nohy stočené do kolečka, a kolem dokola samé krvavé cákance. — Ale to je sen. K.: A jiná pomoc není? SLUHA: Drahý pane! (Bezmocné gesto) A je to pořád horší horší a horší, zatím ji nosil jen k sobě, a teď — já to ovšem čekal už dávno — ji nosí i k vyšetřujícímu soudci. K.: Není to tak trochu i její vina? SLUHA: Jak by nebyla! Hlavní její vina! Pověsila se mu na krk. A on, ten běhá za každou. Jenom tady v domě ho vyhodili už z pěti bytů, do kterých se vplížil. Má žena je ovšem z celého domu nej-krásnější — a právě já se nesmím bránit. K.: Pak se ovšem nedá nic dělat. SLUHA: Dalo by se, drahý pane, dalo. Jen kdyby toho studenta, až mi zas poleze za ženou, někdo pořádně spráskal: je to zbabělec, po druhé by se neopovážil. Ale já nemůžu, nesmím, a jiný mi to kvůli neudělá, každý se studenta bojí — má moc. To by mohl udělat jedině člověk, jako jste vy. K.: Proč jako jsem já? SLUHA: Račte být přece obžalován? K.: Tím je student pro mě nebezpečnější: mohl by ovlivnit ne snad výsledek procesu, ale třeba předběžné vyšetřování. SLUHA: To je pravda, pane, to jistě. Ale přesto si toho studenta při nejbližší vhodné příležitosti vezmu do parády. SLUHA: To bych vám byl velice povděčen, drahý pane. K.: Podobnou pozornost by si patrně zasloužili i jiní vyšší úředníci. Možná, že všichni. SLUHA: Ano ano, ano. Jinač už to nejde, člověk je pořád rebelant. (Gesto) Co naplat, musím se hlásit v kanceláři. Neračte jít se mnou ? K.: Nemám tam co pohledávat. SLUHA: Já že byste si prohlédl úřadovny, nikdo si vás nevšimne. K.: Stojí za podívanou? SLUHA: Inu, já myslel, že by vás to zajímalo. K,: Dobrá, Půjdu s vámi. (Cesta do úřadoven. Kanceláře s úředníky. Po chodbách žadatelé. K, málem upadne) Na lidi se tu mnoho neohlížejí. SLUHA: To ne. Vůbec na nic se neohlížejí, Pohleďte: čekárna. (Žadatelé vstávají) Obžalovaní. Všichni, co jich tu vidíte, jsou obžalovaní. K.: Moji kolegove. (K. přistoupí k jednomu muži) Nač tu čekáte ? MUŽ (není schopen odpovědět) SLUHA: Tady pán se ptá, nač tu čekáte, tak odpovězte! MUŽ: Čekám — prosím — (koktá, nemůže mluvit) (Kolem se tvoři shluk lidí) SLUHA (k shluku): Pryč, pryč! (K muži) Tak mluvte! MUŽ: Před měsícem jsem podal ve své věci několik návrhů na vedení důkazu a nyní čekám na vyřízení. K.: Vynaložil jste zřejmě velké úsilí. MUŽ: Ano, prosím, je to, prosím, moje věc. K.: Každý ovšem není téhož názoru. Já například jsem rovněž obžalován, a nepodal jsem ani návrh, ani nepodnikl nic podobného. Co o tom soudíte? MUŽ: Nevím, prosím. (Pauza) Já jsem návrh podal. K.: Vy asi nevíříte, že jsem obžalován? MUŽ: Prosím, zajisté — K.: Nevěříte —í (K. srazí muže. Shluk žadatelů) SLUHA: Pryč, pryč, rozejít se! Uvolněte chodbu! (K. jde dále se sluhou) Obžalovaní bývají velmi nedůtkliví. K,: Viděl jsem, jak to vypadá, a půjdu. SLUHA: Neviděl jste ještě všechno, drahý pane. K.: To mi stačí. Jak se dostanu k východu? SLUHA: Snad jste už nezabloudil? Na roh, vpravo chodbou a rovnou,ke dveřím. K.: Pojďte laskavě se mnou, je tu tolik chodeb. SLUHA: Jenom jedna, prosím. Nemohu 5 vámi zpátky, mám nejvyšší čas podat hlášení. K.: Pojďte se mnou! t SLUHA: Neračte se rozčilovat — K.: Pojďte se mnou! j SLUHA: Tiše, proboha, všude kolem jsou kanceláře! Když nechcete jít sám, musíte počkat, podám hlá- ' šení a vrátím se. ' K.: Nechci čekat a nebudu. Musíte se mnou! Hned! ' Se mnou! Se mnou! i (Shluk lidi. Sluha mizí. Objeví se Informátor. Dívka, j Shluk lidí mizí) DÍVKA: Pán si přeje? Nechcete se posadit? Malá závrať, to nic, to se přihodí skorém každému, kdo sem přijde poprvé. Vy jste tu poprvé, že ? Je to z horka, slunce praží do střechy a vzduch z toho rozpáleného dřeva houstne a těžkne. Ve dnech s velkou frekvencí, a to máme skorém pořád, se tu nedá ani dýchat. A když uvážíte, že se tu denně suší prádlo, a to nemůžeme nájemníkům zakazovat, nepřijde vám taková nevolnost jako něco zvláštního. Ale člověk si brzo zvykne, uvidíte po druhé, po třetí. Už je vám lip? Tady zůstat nemůžete, rušíme frekvenci. Odvedu vás do pokoje pro nemocné, ano ? K.: Už je to Jepší. (Zhroutí se) INFORMÁTOR: Pánovu nevolnost vyvolala zřejmě zdejší atmosféra. Bude asi nejlíp, když ho dovedeme nikoliv do pokoje pro nemocné, ale vůbec z kanceláří prostě ven. K.: Ano, ano, to je ono. Za chvilku mi bude dobře, nic mi není, potrebujú nanejvýš trochu podepřít, nebudu dlouho obtěžovat, jen kdybyste mě laskavě dovedli ke dveřím, je to kousek, posadím se chvíli na schody a hned mi bude dobře, panebože co to tak najednou, neuvěřitelné, sám jsem úředník, tedy člověk zvyklý kancelářskému vzduchu, ale zde je to patrně trochu moc, sám jste říkal, buďte tedy tak laská v — INFORMÁTOR: Vida, v čem to vězí. Pánovi je nevolno pouze tady, nikoliv vůbec. DÍVKA (klepne ho přes prsty) INFORMÁTOR (smích): Ale ne, co vás napadá. Chci pána opravdu vyvést ven. DÍVKA (K.ovi): Nesměje se ve zlém. Ten pán je Informátor. Poskytuje stranám všechny nutné informace, a poněvadž není veřejnost s naším soudnictvím dostatečně obeznámena, žádá se informaci mnoho. Informátor vám perfektně zodpoví každý dotaz, můžete si ho vyzkoušet. Mimo to nosí neustále elegantní oděv. My úředníci jsem dospěli k názoru, Že Informátor, který jedná výhradně se stranami — přijde s nimi do styku vždycky jako první z nás —musí působit důstojným domem, a proto je třeba, aby se oblékal s vybranou elegancí. My ostatní, podívejte například já, se oblékáme prostě, skorém chudě, staromódne — a nač taky pro nás vyhazovat peníze za šaty, celé dny vysedáváme v kancelářích, často tu i spíme. Ale pro informátora jsme považovali elegantní oblek za naprostou nezbytnost. Ředitelství nám jej samozřejmě nepřidělilo, bývá v těch věcech trošku podivínské, a tak jsme-uspořádali mezi sebou sbírku — přispěly dokonce i některé strany — a koupili jsme informátoru tyhle nádherné šaty a ještě jedny. Takhle už může působit důstojným dojmem, posuďte sám — jenomže on to všechno kazí a kazí a nedá si říci: pořád se směje a leká lidi. INFORMÁTOR: Tak jest. Ale nechápu, slečno, proč pána obtěžujete našimi intimitami, myslíte, že ho zajímají? Podívejte: sedí si tu a zřejmě, a právem, myslí na svoje záležitosti. DÍVKA: Musila jsem mu vysvětlit, proč se smějete; váš smích zněl jako urážka. INFORMÁTOR: Pán by mi zajisté prominul i horší urážky — jen kdybych ho vyvedl ven, nemám pravdu, pane ? K. (míří) INFORMÁTOR: Vztyk, vztyk, vy třasořitko! K. (vstává): Děkuji vám oběma, mnohokrát děkuji. (Informátor a. Dívka vedou K. ven) DÍVKA (šeptá K.ovi): Nemyslete si proboha, že informátora stůj co stůj vychvaluju, jde mi jen o pravdu. Není zlý, vůbec by nemusel vyvádět nemocné strany, to není jeho povinnost, a vidíte, dělá to. U nás není nikdo zlý, všichni bychom rádi pomohli, ale jednou jsme soudní úředníci, a tak si každý myslí: kouska citu nemají. A to mě bolí. (Docházejí mezi žadatele. K muži, s nímž K. prve mluvil) INFORMÁTOR (K.ovi): Nechcete se posadit? MUŽ (osloví Informátora, omluva): Vím, že dnes nemohu obdržet vyřízeni svých záležitostí. Ale říkal jsem si, že přece jen přijdu a počkám, je neděle, mám kdy a jestliže neruším — INFORMÁTOR: Neomlouvejte se, proč? Vaše pečlivost je chvalitebná, a řekl bych přímo vzorná. Zabíráte zde sice zbytečně místo, ale zatím mě to vysloveně neobtěžuje, nemám proč vám bránit, chcete-li dopodrobna sledovat, jak se váš proces vyvíjí. Posaďte se. DÍVKA (K. ovi): Jak dovede mluvit se stranami! INFORMÁTOR (K.ovi): Nechcete se posadit? K.: Ne, děkuji, rozhodně ne. (K. skorém omdlévá. Vedou ho dál) INFORMÁTOR: Tak prosím. K. ( komoře) K.: Co se tu děje ř HLÍDAČI: Máme dostat nařezáno, protože ty sis na nás u soudu stěžoval. K.: Stěžoval —- to není přesná formulace. Já jenom popsal, co a jak se událo u mne v bytě. A bezvadně jste se nechovali, to snad uznáte. 2. HLÍDAČ: Víte vy, jak nás platí? Já mám rodinu a tady František pomýšlí na ženění, to člověk pochopitelně hledí trhnout kde se co dá, z gáže se neuživíme, kdybychom dřeli do noci, do noci. i. HLÍDAČ: Svedlo mě vaše prádlo. Samozřejmě, nesmí se to, ale prádlo bere každý a vždycky, předpis nepředpis, prádlo dostává odjakživa hlídač. z. HLÍDAČ: Copak človčk — když už má tu smůlu a zatknou ho — potřebuje prádlo? 1. HLÍDAČ: Mluvit se o tom nesmí — to dá rozum! Jak se o tom mluví, je zle! (Mrskač práskne bičem) K,: O tom jsem nebyl informován.Taky jsem nežádal, abyste byli stíháni, mně šlo o princip. 2. HLÍDAČ: Slyšels to, Františku? Já povídal, že pán nechce, aby nám nařezali. Ani nevědě], že nám nařežou, sám to říká. MRSKAČ: Nech je žvanit! Trest je spravedlivý a nikdo mu neujde. 2. HLÍDAČ: Nevěř, nevěř! (Kryje se před další Mrskačovou ranou) Trestají nás jen proto, žes nás ty udal! Jinak by se nám nic nestalo, i kdyby o všem věděli! Copak je tohle nějaká spravedlnost ? Oba dva — a zvláště já — patříme lěta mezi prvotřídní hlídače — uznej sám, jak dokonale jsme tě hlídali a měli jsme oba naději dostat časem místo mrskačů, jako tady ten, který měl jediné štěstí, že ho nikdo neudal —- tyhle věci se udávají málokdy. (Mrskač práskne bičem) A teď je po všem! Budeme na tom hůř, ne lip, a ke všemu nám nařežou ! (Mrskač ho opět práskne) K.: Opravdu to tak bolí? 2. HLÍDAČ: Musíme se svlíknout do naha! K.: Ach tak. (Mrskači) Opravdu se jim nedá nějak pomoci ? MRSKAČ (s úsměvem): Ne. (Hlídačům) Svlíkat, svlíkat! (K.ovi) Nesmíš jim taky všechno věřit, strachem nevědí co mluví. Třeba tenhle, a to, co povídal o svých nadějích — k smíchu! Podívej, tlusťocha, každá rána se ztratí v tom žvanci sádla! A víš, čím se tak vykrmil? Koho zatkli, tomu sežral snídani, jen tak, ze zvyku. Že ti ji taky sežral ? K. (sklopí oči) MRSKAČ: Já si to hned myslel. A řekni sám: může dělat dýchavičné prase, mrskače ? Nemůže, to je naprosto vyloučeno. z. HLÍDAČ: Znám tlustější m rskače, a jaké mrskače! MRSKAČ: Kuš a svlíkat! K.: Pusť je, nebude to zadarmo. MRSKAČ: A pak mě udáš a seřežou i mě. K.: Měj rozum, já je neudal: proč bych ti chtěl platit za jejich svobodu. Ale oni nejsou vinni, vina je organizace. z. HLÍDAČ: Ano, ano, ano... MRSKAČ: Kuši (Bije 2. hlídače) Jsem zjednán, abych řezal, tak řežu! Lehneš, potovoro ? (i .hlídač využije iéto chvíle a přitočí se k Josefovi K.) r. HLÍDAČ: Jestli se ti nepovede zachránit nás oba, zachraň aspoň mě. Vilda je starší, všechno si tak nebere, už ho jednou seřezali, ale já se ještě do takové hanby nedostal, ale všechno, co jsem dělal, zapříčinil Vilda, on mě vedl v dobrém i ve zlém, dole před bankou čeká moje snoubenka, chtěli jsme se brát — a teď taková hanba — MRSKAČ: Už toho mám dost. A jedem! (Mrskač začne oba hlídače bičovat. Hlídači nelidsky řvou ) K. (prchá kedveřím) : Tiše, proboha, nekřičte! Tiše! (Hlídači se vrhají ke K., aby je zachránil. K. ustupuje na chodbu a zavírá za sebou dveře. Na chodbě se objeví sluha) SLUHA: Pane prokuristo — K.: Nic, nic. Co je to za hluk ? Nějaký pes na dvoře ? Pokračujte v práci! (K. odchází do své kanceláře) Druhá banka (Strýček. K. přichází. Během rozhovoru se objevuje Kullich, Kaminer, Rabinsteiner) STRÝČEK: Konečně! Josefe! K.: Vítám vás strýčku, to jste mě potěšil — STRÝČEK: Musím s tebou mluvit, důvěrně, mezi čtyřma očima — K- (gesto) STRÝČEK: Josefe — (Usazení strýčka) Co jsem to slyšel, Josefe? Co jsem to slyšel! K. (hledí z okna) STRÝČEK: Ty se díváš z okna, Josefe! Prokrista-pána, mluv! Je to pravda? Jsem tvůj poručník a mám právo vědět všechno! Všechno, rozumíš? Je to pravda, Josefe ? K.: Nevím, co myslíš, milý strýčku. STRÝČEK: Josefe. Pokud se pamatuji, vždycky jsi mluvil pravdu. Mám si tvou odpověď vykládat jako zlé znamení? K.: Ach tak. Slyšel jsi zřejmě o mém procesu. STRÝČEK: Ano. Slyšel jsem o tvém procesu. K.: A odkohopak? STRÝČEK: Psala mi Erna, tvoje sestřenice, moc se o ni poslední dobu bohužel nestaráš, ale přesto se všechno dozvěděla, dneska jsem od ní dostal dopis, a rozumí se, že hned jedu za tebou, to je snad dostatečný důvod. (Čte dopis) „Josefa jsem už dlouho neviděla, minulý týden jsem se stavovala v bance, ale nepustili mě k němu, že prý má důležité jednání, tak jsem čekala a když jsem čekala déle než hodinu, zeptala jsem se, jestli to jednání bude trvat dlouho. Sluha řekl, že asi ano, neboť jde patrně o ten proces, který se vede proti panu prokuristovi. Já se ho ptala, jaký proces, zda se snad nemýlí, ale on pravil, že se nemýlí, že je to proces, a to těžký proces, ale víc, že neví. Že by sím rád panu prokuristovi pomohl, protože pan prokurista je hodný a spravedlivý pán, jenomže neví, jak do toho, a že by si jen přál, aby se pana prokuristy ujali nějací vlivní páni. Rozumí se, že jsem těm řečem nepřikládala valný význam, řekla jsem sluhovi, aby si dal dobrý pozor a nikomu o tom nic neříkal, že jsou to všechno zřejmě třesky plesky. Avšak potom jsem už musila jít, poněvadž jsem měla před vyučováním hodinu klavíru. Avšak bylo by snad dobře, kdyby ses, nejmilejší tatínku, až zas přijedeš, na tu věc přeptal, snad bys mohl zasáhnout svými vlivnými známostmi. Kdyby toho však nebylo třeba, a to doufám, dostane tím tvoje dcera aspoň brzy příležitost, aby tě zase objala, z čehož by měla velkou radost." (Složí dopis) Hodné dítě. —• Tak co ty na to ? K.: Je to pravda, strýčku. STRÝČEK: Pravda? Co je pravda? Jak to může být pravda ? — Prokristapána, Josefe! Jaký.proces? Snad ne trestní? K.: Trestní proces, strýčku. STRÝČEK: A to mi říkáš jen tak a klid ně si tu sedíš ? K.: Čím budu klidnější, tím lepší bude výsledek; ničeho se neboj, strýčku. STRÝČEK: Ničeho se neboj — to mi nestačí! Josefe! Milý Josefe, pamatuj na sebe, na svoje příbuzné, na naše dobré jméno! Doposavad jsi byl naší chloubou, nechceš se přece stát naší han- bou! Nelíbí se mi, jak se chováš, takhle se nechová nevinně obžalovaný, pokud má v sobě ještě nějakou sílu. Josefe, pomůžu ti. Já ti pomůžu. Oč jde? Něco s bankou, viď? K.: Nc, strýčku, banky se to netýká. Ale mluvíš příliš hlasitě, všichni si toho všímají a poslouchají nás. Půjdeme raději ven, ke mně, tam ti rád zodpovím všechny otázky. Jsem si vědom své povinnosti vůči tobě a celé rodině. STRÝČEK: Správně, velmi správné, Josefe. Pojď, pojď, pospěšme si. (Odchod Josefa K. a strýčka) První návätéva u advokáta Na cestě i advokátovi. STRÝČEK: Musím si jaksepatří všechno rozmyslet, bydlím už dvacet let na venkově a to pak člověk ztrácí celý ten přehled a všelijaké konexe, Nejdů-ležitější je neztrácet čas. Půjdeme teď k advokátu Huldovi, je to můj bývalý spolužák. Znáš to jméno Huld, neznáš? To se divím. Známy obhájce, proslul zejména jako chudinský advokát. A já mám k němu velkou důvěru, především jako k Člověku, to především. (Příchod do domu) Osm hodin, safraporte, to není právě vhodná doba pro návštěvy stran. Ale Huld mi nezazlí, je to starý spolužák, ve škole jsme bývali nejlepší kamarádi. (Zvonek. Otevře se ípehýrka) Asi nová panská. Bojí se cizích lidí. (Znovu špehýrka) Otevřte! Jsou tu přátelé pana advokáta. (Objeví se nájemník) NÁJEMNÍK: Pan advokát je nemocen. STRÝČEK: Jak prosím? Nemocen, říkáte —? NÁJEMNÍK: Už otevřeli. (Lenka se svíčkou otevře dveře, strýček táhne K. dovnitř) STRÝČEK: Trvalo vám to. Pojď Josefe, pojď. LENKA: Pan advokát je nemocen. STRÝČEK: Josefe, pojď, drž se mně — A copak, zase se srdcem ? LENKA: Asi ano. (ľstup do tmavého pokoje. Lenka se svíčkou. Advokát leží na posteli) ADVOKÁT: Kdo je to, Lenko? STRÝČEK: Albert! Tvůj starý přítel! Spolužák! ADVOKÁT: Ach, Albert! STRÝČEK: Copak, kamaráde, je ti opravdu tak zle? Nevěřím, nevěřím: srdíčko nás vždycky postraší a pak se nám vysměje. Za chvilku bude dobře, jako vždycky. ADVOKÁT: Snad ano. Aleje to horší než kdykoliv předtím. Sotva dýchám, nespím, a slábnu den ze dne. STRÝČEK: To se podívejme. A jestlipak se o tebe vůbec někdo řádně stará? Máš tady nějak smutno, tak pošmourno. Nebyl jsem tu dávno, ale posledně to tu vypadalo všechno útulněji, to se pamatuju. A ta tvoje křehotinka tě taky asi moc nepotěší, nebo se před námi jen tak dělá. ADVOKÁT: Jsem nemocný č4ověk a potrebujú klid, klid především. A Lenka se o mě stará, je hodná. STRÝČEK: Buďte tak laskavá, slečno a nechte nás chvíli o samotě, potrebujú tady s přítelem projednat osobní záležitostí. LENKA: Vidíte přece, že pán je nemocen. Nemůže projednávat žádné záležitosti. STRÝČEK: Sakramente — slečno — mám snad rozum a nebudu od pana advokáta žádat nemožnosti. ■ ADVOKÁT: Před Lenkou můžeš m [uvit o všem. STRÝČEK: Běží o důvěrné záležitosti a netýkají se mne. ADVOKÁT: A koho tedy? STRÝČEK: Mého synovce; přivedl jsem ho sebou. Dovolíš? Prokurista Josef K. ADVOKÁT: Ach, pan prokurista K.! Odpusťte, vůbec jsem si vás nevšiml. Běž, Lenko, běž! (Lenka odchází) Tak ty ses nepřišel podívat na nemocného, Jys přišel na poradu. Výborně. STRÝČEK: Jak ta jezinka zmizela, hned vypadáš lip. Ale vsadím se, že poslouchá za dveřmi. (Otevře dveře, nikdo tam není) ADVOKÁT: Křivdíš jí. Ale co se týče tvého pana synovec, byl bych šťasten, kdyby má síla stačila na tak nesnadný úkol. Udělám, co bude v mé moci, ale nevím, nevím: V tom případě snad abychom přibrali ještě někoho jiného. Ale po pravdě řečeno, ta věc mč zajímá natolik, že bych ani nedokázal zůstat stranou. A i kdybych to nevydržel se srdcem, bude to aspoň důstojný konec. Anebo jsem vám nerozuměl ? Přál jste si přece hovořit se mnou o svém procesu ? STRÝČEK: To se rozumí, že ano. (K.ovi) Co zase chceš ? K.: Zajisté — ale jak o mně a o mém procesu víte ř ADVOKÁT: Jsem přece advokát, stýkám se s lidmi od soudu a hovoříme o nejrůznějších procesech. A ty nejvýznačnčjší si člověk zapamatuje — zejména, jde-li o proces synovce některého z přátel. K.: Vy jste ve styku s lidmi od onoho soudu? STRÝČEK: Ptáš se jako dítě, mlč radši! ADVOKÁT: S kým jiným bych měl být ve styku, když ne s lidmi svého oboru. K.: Äle vy přece pracujete v justičním paláci a ne někde na půdě — STRÝČEK: Povídám ti, .mlč! ADVOKÁT: Plynou mi z toho velké výhody i pro vlastní klientelu, o všech ani nemohu mluvit. Vinou mé choroby tyto styky v současné době poněkud ochably, ale přesto za mnou tu a tam zaskočí od soudu dobrý přítel, a tak se leccos dovím. A možná že víc než ti, kteří se těší plnému zdraví a tráv! u soudu celé dny. Právě dnes jsem měl potěšení uvítat zvláště milou návštěvu. (Z kouta vstává ředil cl kanceláří) Vy jste nás totiž překvapili. Pan ředitel kanceláří — ach promiňte, dosud jsem nepředstavil — to je můj přítel pan Albert K. a zde jeho svnovec pan Josef K., prokurista. Pan ředitel kanceláří byl tak laskav a poctil mě návštěvou. Význam takové návštěvy unií ocenit jen člověk, který ví, jak je pan ředitel kanceláří přetížen prací. Nu, ale přišel, a původně jsme se chtěli bavit v klidu, a když ty, Alberte, jsi bušil na dveře, pan ředitel kanceláří se přestěhoval se židlí a se stolkem do kouta, teď se však ukazuje, že bychom si mohli — budete-li si ovšem přát — o celé záležitosti pohovořit společně, a že se tedy můžeme sesednout. Prosím, pane řediteli kanceláří. ŘEDITEL: Mohu se bohužel zdržet jen pár minut, úřední práce volá. Zajisté však neopominu příležitost poznat přítele svého přítele. (Mezitím rána oďvedle. K. se odpoutává a jde do vedlejší místnosti. Ruka se setká s rukou Lenčinou) LENKA: Rozbila jsem talíř o zeď, abyste přišel. Ukažte ruku. (Vede ho do druhého pokoje. Portréty) Tady. (Posadí se) Já myslela, že přijdete s,ím. Jak jste se objevil, pořád se na mě díváte a díváte, a teď mě necháte čekat, až vás musím zavolat sama, proč? Ale říkejte mi Lenka. K.: Rád. Ale dovolte mi nejprve, abych vám vysvětlil svoje podivné chování. Je to prosté: předně jsem musil poslouchat všechno to tlachání starých pánů, nemohl jsem zničehonic, bez pádného důvodu, zmizet, to přece pochopíte. Za druhé jsem člověk nesmělý, skorém ostýchavý. A vy taky —Lenko — nevypadáte jako někdo, koho lze dobýt naráz. LENKA: Ne, ne. Já se vám nclíhila. A nelíbím se vám ani teď. K.: Líbit se — můj Bože — co to znamená! LENKA: Och. (Pauza. K. prohlíží portréty) K.: Kdo je to? í LENKA: Soudce. K.: Třeba ten múj. LENKA: Chodí k nám často. Tady je ještě jako mladík, ale stejné se tomu obrazu nemohl ani před lety podobat: je totiž malý, maličký, rozumíte, malinkatý. Na obraze se dal vytáhnout na výšku a roztáhnout do šířky. Ješita. Rozumíte, ješita! Ješita jako všichni tady. Já taky. Já jsem taky ješitná. A štve mě, že se vám nelíbím. Štve mě to, štve mě to, štve. K.: Lenko — (Napůl objeti) Jakou má hodnost? LENKA: Vyšetřující soudce. K.: Zas jen vyšetřující soudce. Ti vyšší se zřejmě schovávají. (Pauza) Ale sedí na nějakém trůnu! LENKA: Sedí na obyčejné kuchyňské židli, přes kterou přehodili starou deku. K.:Ale — LENKA: A co vy pořád myslíte na ten svůj proces? K.: Promiňte. Myslím na nřj spíš málo. LENKA: Ne, ne. Neústupný, tvrdohlavý, paličák — všichni to říkají! K.-: Kdo všichni? LENKA: To nesmím říct, nechtějte vědět jména. Ale vzpamatujte se, uvědomte si, co děláte: proti soudu není obrany, člověk se musí přiznat. Přiznejte se rychle, při nejbližší příležitosti se přiznejte, pak z toho můžete vyklouznout, snad, ale jinak ne. Samozřejmě to nejde bez cizí pomoci, ale neméjte strach, já vám pomůžu. K.: Vy se nějak vyznáte v těch soudních kličkách, v celé té sviňárně — Potvoro. (Povalí ji, krátký zápas) LENKA (vydechne): Ano, ano, ano. K. (vstane): A jestli se nepřiznám ? LENKA: Tak vám nemůžu pomoci (Pauza) A nač taky, vy přece o mou pomoc nestojíte. (Pauza) Máte slečnu ? K.: Ne. LENKA: Nelži, mate. K : Mám. (Ukazujefotografii) Mám a dokonce nosím s sebou její fotografii. LENKA (dětsky): Ukaž, ukaž! (K. jí dává fotografii) Ujde. Ale hodně se šněruje, viď? Pěkná, trochu statná, a to tady tancuje, nebo co? — Je na vás určitě hodná, tyhle typy dovedou být hodné. — Dovedla by se za vás obětovat ? K.: Nevím, totiž, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, asi ne, ne, jisté by se pro mě nedovedla obětovat: taky jsem to po ní nežádal. Dovolte, vlastně jsem si ten obrázek jakživ neprohlížel tak důkladné jako vy. LENKA: Takže vám na ní moc nezáleží? Takže to vlastně není vaše slečna? K.: Jak by nebyla. Co jsem řekl, to platí. LENKA: Aťsi. Ale stejně by vám nescházela, kdybyste ji ztratil. Nebo vyměnil. Za jinou. Třeba za mě. K.: Snad. Ale proti vám má jednu přednost: Neví nic o mém procesu. A kdyby věděla, nelámala by st tím hlavu. A rozhodně by mě nepřemlouvala k povolnosti. LENKA: To není přednost. Jestli nemá jinou přednost, neztrácím naději.—Má nějakou tělesnou vadu:? K.: Tělesnou vadu? LENKA: Ano. Tělesnou vadu. Já totiž mám takovou tělesnou vadu, malou, podívejte — (Ukazuje ruku s blankou) K.: Zvláštní hříčka přírody. — Roztomilá tlapička. (K. políbí Lenčinu ruku, Lenka ho povalí, zápas) LENKA: Ó, vy jste mě políbil! Vy jste si mě vyměnil. Vyměnil jste si mě, vidíte, teď jste si mě vyměnil. Teď jsi můj. (Konec milostné scény) HLAS STRÝČKA: Josefe! Josefe! K. (vymaňuje se z objetí) LENKA: Tady máš klíč, přijď kdy chceš. (K. běží ven, na ulici čeká strýc) STRÝČEK: Hochu, hochu, jaks mohl něco takového udělat. Ani nevíš, jak sis uškodil, všechno bylo na nejlepší cestě, a ty si zmizíš s takovým cumplo-chem, zřejmě je to advokátova milenka, copak to nevidíš, a ty s ní zalezeš na bůhvíkolik hodin, slovo neřekneš, ani se neuráčíš nějak se omluvit nebo vymluvit, ne kdepak, ty si s ní prostě zmizíš, a my mezitím sedíme, strýček, který se o tebe stará do úmoru, advokát, kterého je třeba získat pro tvou věc, a především ředitel kanceláří, takové velké zvíře, drží v tomto stadiu celou tvoji záležitost v ruce, všichni se radíme, jak a kterak ti pomoci, já musím na advokáta hezky zpolehoučku, ten zas oťukává ředitele, a ty, kterému by na tom mělo nejvíc záležet, místo abys mě podporoval, ty si prostě zmizíš a zůstaneš bůhvíkde s tou holkou. Nakonec se to už nedá ututlat, ještě díky bohu, že to jsou zdvořilí a vychovaní lidé, nemluví o tom, nezmíní se slovem, šetří mě, ale všechno má své meze, a když už není o čem mluvit, raději mlčí, a tak sedíme všichni celou věčnost a posloucháme, jestli přece jen nepřijdeš, ale kdepak, všechno je marné, pak vstane ředitel, zůstal beztoho déle než zamýšlel, a poroučí se, je vidět, jak mě lituje, ale pomoci mi nemůže, chvilku ještě postává ve dveřích, je to opravdu jemný člověk, ale potom, co naplat, odchází. Já byl samozřejmě rád, že je pryč, všechno už na mě padalo, a co teprve advokát, jak na toho to působilo, je to nemocný člověk, nemohl ze sebe vypravit ani slovo, když jsme se loučili, tomu jsi neposloužil, říkám ti, přivedeš do hrobu člověka, na kterého jsi odkázán, a mě, svého strýčka tady necháš stát hodinu v dešti a užírat se strachy, sáhni, jak jsem promočen. (Oba odcházejí) Třetí banka (K. dosedne za stůl, přichází jeden z úředníků) K.: Nel Nemám kdy! Že nenvím kdy! Že prosím za prominutí, ale nemám kdy! Že prosím ty pány, aby přišli zítra nebo pozítří nebo kdykoliv jindy anebo můžeme tu smlouvu projednat telefonicky, ale teď nemám, chápete, kdy! (Úředník vycouvá ke dveřím, 'ľam se objev! náměstek ) NÁMĚSTEK: Ale, ale kolego. Jste přetížen, přepracován, kamaráde, potřebujete si odpočinout. Převezmu to jednání za vás, to je samozřejmé, neděkujte, neděkujte. (Úředníkovi) Ať přijdou ti pánové do mé kanceláře, pane kolego. (K.ovi) Servus, kolego, servus! (Náměstek odejde) Druhá návštěva u advokáta (Lenka vítá K. v předsíni, pak ho vstrčí do pokoje. Advokát sedí u stolu) ADVOKÁT: Podobných procesů jsem. vyhrál už mnoho, když ne zcela, tedy alespoň z části. Nebyly to procesy tak obtížné, jako je váš, ale vyhlížely často mnohem beznadějněji. První podání — zde leží téměř hotovo — je nejvýznamnější: dojem, jakým zapůsobí obhajoba na počátku, určuje namnoze směr celému řízení. Bohužel — a na to vás musím upozornit — se tato první podání u soudu obvykle ani nečtou: přiloží se prosté k spisům s připomínkou, že důležitější než všechna podání je výslech a pozorování obžalovaného. To je sice politováníhodný fakt, ale na druhé straní se nemusí přeceňovat: nesmíme zapomínat, že řízení je neveřejné, lze je zveřejnit, pokládá-Ii to soud za nutné, zákon sám však zveřejnění nepredpisuje. Proto nemají ani obžalovaný ani jeho obhájce přístup k žalobním spisům, neví se tudíž — nebo alespoň přesně ne — proti čemu se má první podání vlastně obracet: může tedy jen náhodou obsahovat něco, co by mohlo mít pro věc podstatný význam. Skutečně výstižná a průkazná podání lze vypracovat až později, kdy průběhem výslechu vyniknou konkrétnější body obžaloby anebo kdy se jich můžeme alespoň trochu přesněji dohadovat. (Záchvat. Přichází Lenka, utiíí advokáta, odchází) Za takovýchto poměrů, jak račte chápat, je obhajoba ve svízelné situaci. I to je ovšem záměr: obhajoba není totiž zákonem ve vlastním smyslu dovolena, je jím pouze trpěna. Soud chce obhajobu pokud možno zcela vyloučit, vycházeje z názoru, že všechno má spočívat jen a jen na obžalovaném. Třebaže jsou tak všichni, kdož v procesech vystupují jako advokáti, popravdě pouze advokáty pokoutními, nebylo by nic falešnějšího, než vyvozovat z toho závěr, že u tohoto soudu obžalovaný advokáta vůbec nepotřebuje. Dokonce pravý opak je pravdou: u žádného soudu není advokát důležitější a nutnější než u tohoto. Advokát právě tak jako obžalovaný — jak jsem. již podotkl — nemá sice možnost nahlédnout do spisů a nesmí být zpravidla ani přítomen výslechům. Ale může a musí postávat u dveří pokoje, kde se výslech koná, a hned po výslechu se obžalovaného vyptat na obsah a směr šetření, a tak sbírat informace a tím i podklady pro obhajobu — třebaže takto získané informace a tím i podklady pro obhajobu, to si nezapírejme, bývají zkreslené a chaotické; pochopitelně obžalovaný je zaujat, neobjektivní, rozptýlen nejrůznějšími starostmi. Ale i z těchto pravidelně zmatených zpráv vysoudí obratný advokát víc než jiní. (Druhý záchvat) Rozhodující roli zde totiž sehrají advokátovy osobní styky: Jimi se pak advokát vsouvá do přísné uzavřenosti sondu: nejspodnější organizace soudu, jak jste jistě sám poznal, má určité mezery, likna-. vost úředníků, nedbalost, dokonce šlendriánství atakdále: a tu lze vyzvídat a uplácet, vyskytly se dokonce případy odcizení celých soudních spisů. Skutečnou cenu mají ovšem jen poctivé osobní známosti s vyššími úředníky, to jest s nejvyššími úředníky nižších stupňů. Pouze jejich prostřednictvím je možno pozvolna ovlivnit běh procesu. A jen málokterý advokát se může vykázat podobnými známostmi jako já: úředníci, zpravidla vysocí, přicházejí, jak jste viděl, ke mně — nemusím tedy postávat v soudní předsíni — a ochotně mi posky- tují informace — zjevué nebo snadno rozluštitel-né — o dalším průběhu procesu. A mnohdy je lze zpracovat ve prospěch obžalovaného. A to je velký úspěch, i když — pozor — ne vždycky zaručený a trvalý. I když úředník zaujal nové, pro obhajobu příznivé stanovisko, odejde pak rovnou do kanceláře a vydá pro příští vyšetřování směrnice ještě přísnější k obžalovanému, ale tudfž zcela protichůdné názoru, pro který se jej advokátovi podařilo během rozmluvy získat. Proti tomu. není ovšem obrany: v rozhovoru s advokátem vyslovil úředník svůj soukromý, neoficiální a tudíž zcela nezávazný názor. (Třetí záchvat) Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že úředníci jsou na advokáta v mnohém odkázáni. V důsledku soudní organizace, bazírující na utajení procesu, chybí úředníkům kontakt s obyvatelstvem; sešnč-rováni zákonem přestávají chápat reálné lidské vztahy, jejich podmínky a souvislosti a stanou často uprostřed procesu zcela bezradní: zejména když se jedná o procesy zcela banální anebo naopak výjimečně komplikované. A tu přicházejí k advokátovi o radu, a za nimi utíká sluha s balíky spisů, které jsou jindy tajné. Desítky byste jich mohl vidět, a jakých pánů, kterak postávají tady u okna a zoufale hledí do ulice, zatímco já studuji spisy, abych jim mohl poradit. Bezradnost těchto úředníků je však zároveň dokladem vážnosti a zodpovědnosti, s jakou pojímají svou funkci; nezavinili si své nesnáze sami; jejich postavení není lehké — struktura soudu je složitá, hierarchie jednotlivých složek a instancí a jejich závislostí je nepřehledná i pro člověka nejvýš zasvěceného. Veškerá řízení, račte si uvědomit, jsou zpravidla tajná i pro nižší úředníky: úředníci tedy mohou jen zcela výjimečně poznat a sledovat proces v jeho celku. Je jim přidělen toliko malý úsek procesu, ten musí zpracovat, aniž se kdy dozvědí, na co tento úsek navazuje anebo kam vede, případně kde a jak skončí. Úředníci tak vědí o případu obvykle méně než obhájce, který má proti nim jednu nespornou výhodu: zůstává po celou dobu procesu aspoň trvale ve styku s obžalovaným. A právě v tomto směru se úředníci mohou od advokáta dovědět mnoho cenného. Nesmíte proto zoufat, nač ? Všechno, jak račte vidět, není zdaleka ztraceno, výsledek je, v dosavadním stadiu, dokonce velmi potěšitelný. (Nejsilnějíí záchvat. K. ustupuje do vedlejšího pokoje. Jeho tápající ruka uchopí ruku Lenčinu: Lenka je zde. Tma — pauza. K. a Lenka leží vedte sebe) K.: Jenom nevzbudit pozornost! Učit se chápat! Rozumětl Poznávat! Všechno jak račte vidět, není zdaleka ztraceno! LENKA: Tiše. K.: Jenom hlupák by se bouřil. Soud je přece věcný a nezranitelný. Pohneš-li jeho částí, pohneš jen smítkou v mraveništi, mraveniště se to netkne, škrábnutí, které se lehko vyhojí a bude pak ještě pevnější, ještě bdělejší, přísnější a zcela neproniknutelné ! (Odvedle záchvat) LENKA: Tiše, tiše. . K.: A ty? Podkopeš si půdu pod nohama a zřítíš se do propasti, odkud tě žádná moc nevytáhne, odkud nedohlédneš ani na toho nejspodnějšího z posledních úředníků, ke kterému ses pracně doškrábal. (Odvedle záchvat) LENKA: Tiše, tiše, tiše. K.: Lež a čekej! Hledat cestu — kam? Pomoc — od koho? Intervenovat — nesmysl! Sepisovat podání — proboha! LENKA: Tiše. K.: Pardon: tiše! Výsledek je velmi, velmi potěšitelný. Tiše: nerušme pana advokáta; pracuje pro nás. (K. utíká pryč. Lenka běží za ním na ulici. Hustý déšť) LENKA: (volá za mizejícím K.): Naší záchranou je vždycky smrt! Ale proč tato? Čtvrtá banka (K.u svého stolu, vstává, jde i oknu. Vejde náměstek, posadí se ke K.ovu stolu. V ruce má obraz, prohlíží ho) NÁMĚSTEK (prohlížeje obraz, rozesměje ^.-„Nálada". Dílo jakéhosi mistra Titorelliho, jak se doopravdy jmenuje nevím, ačkoliv za mnou chodí léta, po- každé s obrázkem, strčím mu tu a tam stovku, znáte to. Posledně mě napadlo, jak se taková žebrota vlastně živí, i zeptám se, a on, že prý malováním podobizen. Jakých podobizen ? Pro soud. Pro jaký soud ? A mistr mi začne vypravovat o svých stycích se soudem a o soudu vůbec — člověk by nevěřil, jaké konexe může mít takový mazal, prostě směšné. (Zvážní s pohledem na portrét) Vy máte proces, kolego, že ano ? Promluvte s tím Titorellim, nemyslím, abyste ho zval do banky, to rozhodně ne — ale když se u něj příležitostně zastavíte — já vím, že je to hloupost, určitě ano — ale na žádný pád to nemůže škodit. Tady je adresa s mou vizitkou. (Náměstek K.ovi podává visitku. K. gesto, snad chce poděkovat) t Není zač, není zač. (Náměstek rychle odchází, ve dveřích se zastaví) Abych nezapomněl: večer bude třeba doprovodit našeho italského zákazníka do katedrály, chce vidět nějaké ty pamětihodnosti, buďte tak laskav, kolego, smluvil jsem to napevno, kdybyste se obtěžoval, pár těch italských slovíček je pro vás maličkost, že ano, děkuju vám, servus, kolego, servus. (Náměstek odejde) Malíř Titorelli (K. na chodbě před Titorelliho ateliérem. Setkáni s první holčičkou) K.: Promiňte, hledám jistého malíře pana Titorelliho — (Holčička odběhne. K. jde dál. Setkání s druhou holčičkou ) Malíř Titorelli, bydlí zde ? (Holčička v smíchu odběhne. K. jde dál. Setkáni s třetí holčičkou) Pan Titorelli, nevíte náhodou — (Holčička se všemi ostatními, které ied vyběhnou, mu ukáže cestu) TITORELLI: Akademický malíř Titorelli. (Vtom se holčičky nahrnou za Josefem K. Titorelli jim zastoupí cestu) Jedeš! Potvoro! Pusřl Uhnil K.: Jste tady v domě, jak vidím, velice populární. TITORELLI: Rošťandy, chvíli nedají pokoj. Jednou jsem jednu z nich portrétoval, račte se posadit, a od té doby s nimi není k vydržení. Když jsem doma, tak si netroufají, ale sotva odejdu, určitě se sem aspoň jedna z nich vplíží, posadí se před zrcadlo a maluje si štětcem pusu, a ty ostatní většinou řádí kolem a udělají z ateliéru boží dopuštění — kolikrát se vrátím s dámskou návštěvou, tedy s dámou, kterou mám portrétovat, dovedete si představit, v jakém se ocitám postavení. Holky si daly udělat klíč od mých dveří a půjčují si ho mezi sebou, je to k zbláznění, jako tuhle, vrátím se pozdě večer, jdu rovnou do postele, najednou mě něco štípne do nohy, kouknu pod postel a vytáhnu odtamtud jednu z těch bestií, řehní se mi do očí. Bůhví, proč se tak za mnou táhnou, já je k sobě nelákám, dokonce naopak, sám račte vidět, ruší mě v práci; je to kříž, pane, je to kříž, nemít ten ateliér zadarmo, dávno bych se byl vystěhoval. HOLČIČKY: Už můžeme? TITORELLI: Ne! i. HOLČIČKA: A já sama taky ne ? TITORELLI: Ne! Rozhodně ne! K.: Byl jsem k vám doporučen jedním vaším přítelem. TITORELLI (jen letmo nahlédne do dopisu)-- Přejete si vyhotovit portrét, nebo máte zájem o koupi některých obrazů? Poslední práce, prosím. Podobizna. Slušná věc, zatím spíš skica. K.: To je nějaký soudce; ne? TITORELLI: Ano, prosím. Věrná podoba, jenom ten trůn jsem nikdy neviděl. K.: Tedy dílo imaginace. TITORELLI: Zcela tak. Respektive, náš zákazník, náš pán. Pastel, prosím. Pastel nedovoluje rozpoznat detaily nábytku a rekvizit, tedy se pro takový účel vlastně nehodí. Ale soudce si pastel přál, a soudcové mají zvláštní povolení dát se malovat jakkoliv. Portrét je mimo to určen pro jistou dámu. (Titorelli se pouští do opravy portrétu. Pauza) K.: Jak se jmenuje ten soudce? TITORELLI: To prosím nesmím povědět. (Titorelli pracuje dále. Pauza. Hluk holčiček) Vy si ten svůj proces berete moc k srdci. Ale to je pochopitelné. Nechcete si ostatně odložit? Je tady teplo, že ano, ale já potrebujú k práci teplo, a po této stránce je ateliér velice výhodný. (K. je vyčerpán, odkládá si svrchník a usedá. Titorelli mu pomáhá) Vy račte být nevinen ? K.: Úplně nevinen. TITORELLI: Pak je věc zcela prostá. K.: Na první pohled snad. Ale řízení se zaplétá do takových složitostí a nuancí, že odkrývá jakousi obrovskou vinu tam, kde původně a fakticky nebylo vůbec nic. TITORELLI: To jste řekl správně. (Pauza) Ale vy jste nevinen ? K.: Samozřejmě. TITORELLI: To je hlavní věc. K.: Znáte soud lip než já, já ho znám jen z doslechu a od nejrůznějších lidí: ale všichni se shodují na tom, že když soud někoho obžaluje, zůstává pevně přesvědčen o jeho vině a je těžké toto přesvědčení zvrátit. TITORELLI: Těžké? Nemožné! Kdybych vám tady vymaloval všechny soudce, jednoho vedle druhého, a vy jste se před tím plátnem hájil, budete mít větší úspěch než před skutečným soudem. (Zvenku znovu hluk holčiček) i> HOLČIČKA: Titorelli, už ten člověk půjde? TITORELLI: Kuš! Nevidíte, že mám s pánem jednání? 2. HOLČIČKA: Budeš ho malovat? 3. HOLČIČKA: Nemaluj ho, Titorelli, takovou šeredu! 1. HOLČIČKA: Titorelli, my už jdeme, ano? TITORELLI: Ticho, nebo vás shodím se schodů! Sednout a mlčet. Račte prominout. (Pošeptá K.ovi do ucha) Ty holčičky taky patří k soudu. K.: Prosím? TITORELLI: Že taky patří k soudu. Všechno patří k soudu. K. (nechápe) TITORELLI: Ale nebojte se. Já vás z toho dostanu. K.: Jak? Sám jste říkal, že před soudem neplatí žádné důkazy. TITORELLI: Před soudem ne. Ale za soudem: v poradnách, v kancelářích, na chodbách — anebo tady v ateliéru. Už můj otec byl soudní malíř, [ a soudní malíř, to je postavení, které se dědí. Soudní malba je vysoce specializovaný obor, který má rozmanitá, složitá a především tajná pravidla, a ta jsou výhradním majetkem pouze určitého okruhu rodin. Jenom ten, kdo tato pravidla ovládá, je schopen a zmocněn malovat soudce. A já ta pravidla mám, po otci, tady leží v zásuvce, a i kdybych o ně přišel, mám tady, v hlavě, další a další pravidla, bez kterých jsou ona psaná pravidla — v případě, že by je někdo odcizil — úplně na nic. AU-k věci: jde o to, jaký druh osvobození si přejete. Mám tu tři možnosti: „skutečné osvobození", „zdánlivé osvobození" a „odklad". K.: Skutečné osvobození — TITORELLI: —je ovšem nejlepší, ale na ně nemá nikdo vliv. Tady rozhoduje výhradní nevina obžalovaného. Vy sice jste nevinen, a mohl byste se v tomto případě na svou nevinu spoléhat, ale pak byste nepotřeboval mou pomoc. V úvahu přicházejí tedy druhé dvě možnosti. Předně zdánlivé osvobození. Kdybyste si je přál, napíšu potvrzení, že jste nevinen, tedy jakousi záruku, a dám je podepsat soudcům, kteří mi chodí sedět. Toto potvrzení pak předložím soudci, který má váš proces. K.: A soudce vám uvěří? TITORELLI: Po určitých formalitách, ale uvěří. Už jen proto, aby vyhověl mně a svým známým. Má zdůvodnění, pro které vás může osvobodit. K.: Budu tedy osvobozen. TITORELLI :Samozřejmě. Samozřejmě jen zdánlivě, respektive dočasně. Nejnižší soudcové — a pouze do tohoto okruhu sahají moje známosti-—nemohou nikoho osvobodit s konečnou platností; to může učinit výhradně nejvyšší soud, s kterým styky nemáme, a také mít nechceme. Nejnižší soudcové mohou toliko od žaloby ustoupit. Řízení jako takové tím nebude zrušeno, ale pouze obohaceno o potvrzení neviny, osvobozovacího nálezu. K.: Čili proces pokračuje v nové podobě dál. TITORELLI: Samozřejmě. Obvykle dojde brzy k novému zatčení, ale je tu vždycky možnost vymoci opít další a zase další zdánlivé osvobození. (Pauza) Nechcete si odložit sako? (K. si svléká sako. Holčičky venku hlučí) 1. HOLČIČKA: Svlfk si sako. 2. HOLČIČKA: Holky, už si svlík sako! TITORELLI: Jsou to děti, myslí si, že vás budu malovat. K.: A další možnost? TITORELLI: Zdánlivé osvobození varn patrné nevyhovuje; pak bychom tu měli odklad. Odklad záleží v tom, že proces trvale udržuje v nejniž-ším instanČMÍm stadiu. K tomu je třeba, aby obžalovaný a jeho poradce, a zejména poradce, zůstávali neustále v osobním styku se soudem, zachovávali si jeho přízeň a působili na něj. Proces tíiu, pochopitelně, není rovněž přerušen, ale obžalovaný se zde nemusí obávat nenadálých zvratů, jaké hrozí při zdánlivém osvobození — nová a nová zatčení atd. Řízení sc pohybuje v malém, uměle vymezeném okruhu, jsou s tím spojeny určité nepříjemnosti, například výslechy, ale ty jsou zpravidla kratičké, a když Člověk neiná čas, může se omluvit nebo se předem st soudcem dohodnout na jistém termínu, v podstatě jde o to zachovávat s vyšetřujícím orgánem pravidelný styk. (K. -vstává a obléká se. Venku hluk holčiček) i. HOLČIČKA: Už vstává! z. HOLČIČKA: Oblíká se! 3. HOLČIČKA: Holky, uz se oblíká! TITORELLI: Už chcete odejít? Ano, ano, je tady dusno, nechtěl jsem vás taky zdržovat podrobnostmi, snad se mi podařilo aspoň v obrysu vysvětlit podstatu věci. K.: Ano, děkuji. TITORDLLI: Obě metody, krátce řečeno, usiluji o totéž: aby obžalovaný nebyl odsouzen. K.: A zároveň aby nebyl osvobozen. TITORELLI: To je ono. Přesně. (K. na odchodu) K.: Přijdu zas brzo. TITORELLI: Ale určitě. — Ještě okamžik: nechtěl byste se podívat tady na ten obraz, je momentálně na prodej. (Titorelli demonstruje obraz) „Nálada". Olej. K.: Znamenitá práce. Vezmu si ho. TITORELLI: A tady je protějšek, variace téhož motivu. (Titorelli demonstruje další obraz) K.: Krásné krajiny. Vzal bych si i tenhle. TITORELLI: Vidím, že máte pochopení pro nuance. Měl bych zde, v tomto případě, ještě jeden. (Titorelli demonstruje třetí obraz) K.: Všechny tři, všechny tři. Pověsím si je v kanceláři. Co jsem dlužen? TITORELLI: O tom se dohodneme. K.: Dobře, pošlu si zítra sluhu. 'TITORELLI: Není třeba, dám vám je hned s sebou. (Titorelli dává K.ovi obrazy. K. se potácí s obrazy ven. Titorelli volá za ním) Málokdo má, pane, smysl pro tento žánr, je to prý moc smutné, takové pohřební, říkají lidi, ale na to je třeba mít vkus. (Doprovází K.) Tudy pane prokuristo, račte! (Vtom se shora vyřítí holčičky, vrhnou se na Tito-relliho a povalí ho) Potvory! Jedeš! (Směje se) Vidíte, už s vámi nemůžu! Na shledanou! Přijďte brzy! Nekousej, čunř! A dlouho se nerozmýšlejte! (K. se vypotácí ven.) Chrám K. (vstup do chrámu. Kroky. Čekání. Posadí se, listuje albem. Vstává, prohlíží obraz. Kazatelnu. Cesta do hlavní lodi. Kostelník. Stařena. Pod kazatelnou objeví K. kněze. Kněz opřen o zábradlí, připraven vystoupil. K. poklekne a pokřižuje se. Kněi. vystoupí na kazatelnu. K. se ohlíží po stařeně a nenápadně odchází. Kněz na kazatelně upravuje knot světla) KNĚZ: Josef K.! (Pauza. K. se zastaví) Josef K. (Ukáže před sebe rukou) K.ÚV HLAS: Ano. (K. předstupuje před kněze) KNĚZ: Jsi obžalován. K.: Ano, dostal jsem vyrozumění. KNĚZ: Já jsem vězeňský kaplan, K.: Ach, tak. KNĚZ: Dal jsem tě povolat, abych s Tebou pohovořil. K.: Já přišel provést velechrámem jednoho z našich hostí, Itala, který — KNĚZ: Zanech podružných věcí.-— Co to máš v ruce ? Modlitby? K.: Ne —to je průvodce městskými pamětihodnostmi. KNĚZ: Dej to pryč. K. (odhodí velkým obloukem průvodce) KNĚZ: Tvůj proces vyhlíží zle. Víš to? K.: Ano — ale já nejsem vinen, je to omyl! Všichni jsme přece lidé — KNĚZ: Tak mluví viníci — K.: I ty jsi proti mně? KNĚZ: Nikoliv. Ale vykládáš si chybně skutečnosti. Rozsudek není opodstatněn ničím jiným než procesem, nepřijde najednou, nýbrž vzniká pozvolna ze soudního řízení a jeho způsobu. K. (sklopí hlavu. Pauza): Všechno nemůže být přece ztraceno. Zbývá ještě možnost — KNĚZ: Přespříliš vyhledáváš cizí pomoc. Zejména u žen. Zbytečně. K.: Myslíš? Ach, ženy mají velkou moc. Stát za mnou jenom několik z těch, co znám, určitě prorazím. Jsou to holkaři, celý ten soud: ukaž soudci ženskou a poběží za ní proces iieprncts, j'.'ii aby ji dostal první! KNĚZ (skloní hlavu j ako v modlitbě. Pauza. Kostelník v dálce zháší svíčky) K.: Ty se na mě zlobíš ? (Mlčiní) Soud! Soud! Soud ! Nevíš jakému soudu posluhuješ. — Já se tě nechtěl dotknout, říkám jeti to, co jsem zažil 11a vlastní kůži. KNĚZ (vykřikne): Slepče! Na dva kroky před sebe nevidíš ? K.: Pojď ke mně dolů. (Pauza. Kněz jako by se domodlil. Sestupuje z kazatelny dolů ke K) KNĚZ: Teď už mohu. Klameš se v soudu. V preambuli zákona je o tomto klamu psáno a je o něm psáno toto: Před zákonem sedí dveřník. I přijde muž z venkova a prosí,aby jej vpustil dovnitř. Nemohu, praví dveřník. Muž se ptá, bude-Ii smět vstoupit později. Snad, odvětí dveřník, nyní však ne. Ježto brána k zákonu je otevřena jako vždy, snaží se muž alespoň kradí nahlédnout dovnitř. Spatřiv to dveřník, zasměje se a praví: Jsi-li v pokušení, zkus vejít přes můj zákaz, ale pamatuj si: já jsem mocný, a jsem pouze nejnižší dveřník: v každé síni stojí další a další dveřníci, jeden mocnější druhého — jenom pohlédnout na třetího je i nad mé síly. Takových nesnází se muž z venkova nenadál — zákon, myslí si, má být přístupný komukoliv a kdykoliv — ale když si podrobněji povšimne dveřníka v kožichu, jeho velkého špičatého nosu, dlouhých tenkých tatarských vousů, rozhodne se, že raději počká, dokud se mu nedostane povolení vejít. Dveřník mu dá stoličku a dovolí mu, aby se posadil stranou dveří. A muž tam sedí dny a léta. Čas od času se pokouší, aby byl vpuštěn a unavuje dveřníka svým doproíováním. A tu ho dveřník vvslýchá, vyptává se ho na rodný kraj a na jiné podrobnosti, ale jeho otázky jsou neúčastné a vždycky končí sdělením, že ho stále ještě nemůže vpustit. Muž se na cestu zaopatřil mnoha věcmi a nyní vynakládá jednu po druhé, i ty nejcennčjší, aby dveřníka podplatil. Ten sice vše přijímá, ale vždycky praví: „Jen proto, aby sis nemyslel, že něro zanedbáváš." A léta plynou a muž stále pozoruje dveřníka, zapomíná pro něj na ostatní dveřníky, neboť tento první se mu zdá být jedinou překážkou, pro kterou nemůže vejít do zákona. I proklíná ho, nejprve hlučně, později unaveně, a když zestárne, tu své kletby jen šeptá, ochabuje, slábne inu zrak. Ale v té houstnoucí tmě — neví, zda se kolem něho opravdu stmívá, či zda ho tak klamou jen oči — poznává jakousi zář, která neuhasitelně tryská z dveří zákona. Nebude žít už dlouho. A chvíli před smrtí se mu v hlavě shluknou všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, kterou, kup.idivu, dveřníkovi dosud nepoložil. Nemůže vztyčit už tuhnoucí tělo, pokyne jenom a dveřník se k němu musí hluboko sklonit, neboť rozdíly ve velikosti těch dvou se změnily v neprospěch muže. „Co bys ještě rád věděl," ptá se dveřník, „ty nenasytný." „Všichni se přece snaž! dospět k zákonu," praví muž. „Jak to, že po celá léta nežádal o vpuštění nikdo mimo mne?" A tu dveřník, poznávaje, že muž je v posledním tažení, vykřikne, aby ještě zastihnul jeho hynoucí sluch: „Zde nemohl být vpuštěn nikdo jiný. Tento vchod byl určen pouze pro tebe. Ted jdu a zavřu ho." (Pauza) K.: Dveřník tedy toho muže oklamal. KNĚZ: Neukvapuj se. ■ K.: Vyslovil spásnou větu, až když muži nebylo pomoci. KNĚZ: Nebyl dřív tázán. A byl jen dveřník a jako dveřník splnil svou povinnost. K.: Nesplnil. Snad bylo jeho povinností nevpustit nikoho cizího, ale tohoto muže vpustit měl: vchod byl pro něho určen. KNĚZ: (vztahuje ruku): Nemáš dost úcty k tomu, co je psátlo, a pozměňuješ příběh. Příběh o vpuštění obsahuje dvě důležitá prohlášení. První o tom, že dveřník muže nesmí vpustit. Druhé: tento vchod byl určen pouze pro tebe. Mezí oběma prohlášeními není rozpor. Naopak, druhé dokonce míří k prvnímu. Dokonce se lze domnívat, a mnozí vykladači jsou toho názoru, ze dveřník učinil vír, než bylo jeho povinností, a že toto „víc" je snad i mezerou v jeho plnění služby. Ačkoliv tlveřník přísně dbá přesnosti a je si vědom významu služby („Já jsem mocný") zachovává úctu k nadřízeným („Jsem pouze nejnižší dveřník"), není úplatný („Jen proto, aby sis nemyslel, že něco zanedbáváš"), jedná velice vlídně a nevystupuje jako výhradně úřední osoba. Hned na počátku príbehu zažertuje, když přes výslovný zákaz muže vybízí, aby vešel do dveří, a pak ho nepošle pryč, nýbrž mu dá, jak se praví, stoličku a dovolí mu usadit se stranou dveří. Trpělivě a léta snáší mužovo doprošování; pomáhá mu výslechy a dotazy; blahosklonné přijímá dárky a s vrozenou velkomyslností přehlíží mužovy kletby. Ne každý dveřník by se zachoval takto. A nakonec, když muž těsně před smrtí jen pokyne, skloní se k němu, aby mu dal příležitost položit poslední ot.'uku. K.: Znáš ten příběh lépe než já. — Myslíš tedy, že muž nebyl oklamán? KNĚZ: Existuje mnoho výkladů. Podle některých byl dokonce oklamán dveřník. K.: To je přinejmenším přehnané. KNĚZ: Proč? Dveřník zach ází s mužem jako s člověkem podřízeným, ale ve skutečností je on podřízen jemu. Muž z venkova je svoboden, může jít, kam chce, jen vchod do zákona je mu zakázán, a nadto jediným člověkem, dveřníkem. Naproti tomu dveřník je službou vázán, nesmí se vzdálit od brány, a podle všeho nesmí ani překročit její práh, i kdyby chtěl. Neslouží všeobecně zákonu, ale přímo tomuto vchodu, a tedy i muži, jemuž je vchod určen, po mnoho let takto sloužil zřejmě zbůhdarma, čekaje na příchod muže, který přišel dobrovolně, tedy až kdy se mu zachtělo. I konec dveřníkovy služby je určen koncem mužova života, dveřník tedy zůstává do poslední chvíle muži podřízen. A řlká-li dveřník posléze: „Teď jdu a vchod zavřu", kterak jej může zavřít, když se na počátku praví, že brána k zákonu je otevřena jako vždy? A v samotném ukončení příběhu, tak se aspoň mnozí domnívají, stojí dveřník svým věděním rovněž pod mužem, neboť unií. vidí záři tryskající z bran zákona, zatímco dveřník jako dveřník stojí zřejmě zády ke n hodu, a žádnou změnu nepozoruje. K.: Snad. Odůvodněno je to dobře. Snad byl dveřník oklamán,ale v tom případě jeho klam oklamal i muže. Dveřník možná nebyl podvodníkem, ale určitě to byl hlupák, kterého měli vyhnat ze službv. Tvůj příběh — KNĚZ: Můj příběh nedává nikomu právo dveřníka soudil. Ať se jeví jakýkoliv, je dveřník přece jen sluhou zákona, náleží tedy k zákonu a lidský soud ho nikdy nepostihne. Pochybovat o jeho hodnosti by znamenalo pochybovat o zákoně. K.: To znamená, že všechno, co dveřník pravil, musíme pokládat za pravdu. A tu vyvrací sáni příběh. A tos mi ty sám dokázal. KNĚZ: Já ti dokázal jenom jedno! Nemusíme všechno pokládat za pravdivé. Musíme to pokládat za nutné. K.: Smutná bilance. I.ež se nastoluje jako světový řád. (Pauza) Je pozdě. Musíme být blízko hlavního vchodu ? KNĚZ: Ne. Daleko od něho. Už chceš odejít? K.: Čekají mě v bance. Jak se dostanu ven? (K. odchází. Kněz za ním volá) KNĚZ: Podél zdi, drž se pořád zdi, na konci najdeš východ. (K. odchází) K. (zarazí se): Počkej! KNĚZ: Ček ám. (Pauza) K.: Chtěls ještě něco — ode mne? KNĚZ: Ne. Třetí návštěva u advokáta K. (klepe. V stup. Block se svíčkou v ruce, v. domácích šatech, nc-li ve spodním prádle, henka v kombiné zmizí v dalších dveřích) : Vy jste tu zaměstnán ? BLOCK: Nikoliv, prosím. Pouze návštěvou, za účelem, jednání, pan advokát mě zastupuje — K. (ho zarazí výmluvným pohledem. Pauza) BLOCK (pochopí a začne si upravovat zevnějšek) : Promiňte — já — K.: Jmenujete se ? BLOCK: Block. Obchodník Block. K.: To je vaše pravé jméno? BLOCK: Zajisté, nač bych, prosím — K.: Dobře, dobře. (Block chce odejít) Jen se posaďte. (Block se posadí) Dávno vás pan advokát zastupuje? BLOCK: Víc než pět let — tady, jestli račte, mám všechno přesně sepsané — můj proces začal hned po manželčině smrti, ano, déle než půl šestá roku. K.: Příkladní věrný klient. BLOCK: Proboha — ne? Vy to víte? Ježíšikriste, neprozraďte mě — K.: Copak nemám prozradit? BLOCK: Vy — jste — nic K.: Nevěděl. Tak co nemám prozradit? BLOCK: Ježíšikriste, ježíšikriste — K.: Chci to vědět! BLOCK: Ježíšikriste — K.: Mluvte! (Pauza ) BLOCK: Mám kromě pana advokáta ještě jiné advokáty. K. (zklamán, rozesměje se): Na tom přece není nic zlého! BLOCK: Nesmí se to, A nejpřísněji je zakázáno najímat pokoutní advokáty. Já jich mám pět. K. Pět pokoutních advokátů? BLOCK: S šestým vyjednávám. K.: A všechny potřebujete? BLOCK: Kdo nechce proces prohrát, nesmí zanedbat ani jednu zdánlivou maličkost, která by mu třeba mohla prospět. Já na proces vynaložil celou hotovost, provozní kapitál, všechno, dřív jsem měl podnikové kanceláře přes celé patro, dneska pracujú v kamrlíku v zadním traktu, bez personálu, s jedinou pomocnou silou. A k tomu to věčné vysedávání u soudu, je to ztráta času, pane, a dřina, sám račte vědět, jak se tam těžko dýchá — •K.: Jak víte, že já tam byl? BLOCK: Viděl jsem vás, prosím, procházet čekárnou. Sedím tam skoro denně. K.: Měl bych tam taky zaskočit — aspoň tu a taní. Sotva mč přijmou tak uctivě jako tenkrát, pokládali mě za nějakého soudce, asi, bůhvíproč. BLOCK: Ne, to my věděli, že jste obžalovaný a že budete — (Block se zarazí) K.: Že budu co ř BLOCK: A to jsou hlouposti. Kačte rozumět, lidi, když dnv a týdny vystávají vedle sebe a pořád přetřásají svoje případy, ztrácejí už jaksi soudnost a z věčné nejistoty propadnou nakonec babským pověrám. Tak prý se podle obličeje a podle rtů pozná, jak proces toho kterého dopadne. Hloupost, jak říkám, taky to většinou neklape, ale ten člověk, co jste ho oslovil, prý poznal podle vašich rtů, že budete brzo odsouzen. K. (gesto) BLOCK (oprava): A zároveň si přečet znamení — na vašich rtech — že bude brzo odsouzen i on. Proto ze sebe nevypravil kloudný slovo. (K. si prohlíží rty zrcátkem) Hlouposti, jak račte — K.: Co je na nich zvláštního ř Já nic nevidím. BLOCK: Taky ne, taky ne. Nic. Vůbec nic. Hloupé pověry. K.: Jsou to hloupé pověry. Halucinace, chorobné představy lidí —kteří nedovedou jednat—ale jen čekat, čekat, čekat, čekat — (K. vytrhne dveře. Z nich vyběhne —pryč ze scény — Lenka v kombiné) Lenka je vaše — slečna? BLOCK (záporné, zděšené gesto): Proboha! (Vtom vstup oblečené Lenky, nese talíř s polévkou) LENKA: Miláčku. K. Dobrý večer. Bylas v košili. (K. zakroutí Lence ruku, Lenka zaúpí, zároveň K. obejme) LENKA: Já ti to vysvětlím, pojď vedle. K.: Nechci, abys mč líbala a nechci jít vedle, mluv tady! , LENKA: Svlékni si kabát, pojď, advokát dostal záchvat, všechno ti — K.: Tak mu dones polívkuI Utíkej! (Vyrazí jí talíř •z rukou) Nebo je tady pro toho ? (Gesto na Blocka) LENKA: Tak mi přece pomoz, Rudi, nevidíš, co si myslí, nech už tu svíčku, proboha, co márn ježíši dělat, co už mám dělatI BLOCK: Není proř žárlit, pane, aspoň já bych nevěděl. K.: Já taky ne. LENKA: Já se pana Blocka ujala, je uejvětší advokátův klient, ale advokát ho nemá rád — snad právě proto — ani cítit ho nemůže, viď Rudi, přijímá ho, jen když má dobrou náladu. Co já se tím natrápím: ohlásím pana Blocka, teď, říkám si, bude ta pravá chvíle, jenže advokát se rozhodne přijmout ho až za dva za tři dny, kdy tu Rudí zrovna není, a to je konce, všechno abychom začali znova. A tak jsem panu Blockovi říkala, zůstávejte tu na noc — kolikrát si pro něj advokát poslal v noci — abyste byl pořád v pohotovosti. Stává se ovšem, že si pro něj advokát pošle, obyčejně v noci, ale když zjistí, zeje Rudi připraven, zase rozkaz odvolá, řekněte sám, pane Bločku ř Proto zde Rudi přespává — K. A jistě rád! LENKA: Rád! Pojďsein! K nozel K noze! A zpátky! Pomalu, zpátky! Znovu! Na pelech! Ukaž pánovi kde nocuješ! Na pelech! Rudi! K.: Ulož pána, klíč snad nepotřebuje! LENKA: Blbče! Ty můžeš k advokátovi, kdy chceš, ty můžeš! Přes den, večer, po půlnoci, když je mu zle, ale to je pro tebe samozřejmé, ty nevíš, že to pro tebe zařídili tvoji přátelé, já, nikdo jiný, já, já, já — ale já to udělala a dělám ráda, ale nemusíš mi za to děkovat, já nestojím o tvoje děkování, poděkuj se, komu chceš, mně ne, já si to zakazujú — K.: Já jsem jeho klient. Mám mu proto každý den nejdřív děkovat a potom žebrat anebo obráceně? LENKA: Svlékni si kabát. Josefe, miláčku, svlékni si kabát. Já ti to řeknu. Já ti to řeknu. Všechno ti řeknu. Já ti — K.: Ztratil jsem trpělivost a zájem o tuto službu. Propouštím pana advokáta. BLOCK: JežíšikristeI LENKA (oněmí) K.: Nepřeji si, aby mě nadále zastupoval. Definitivně. (K. bííÁ ke dveřím, Lenka se snaž. i zadržet ho, Block zachraňuje Lenku. K. je rychlejší,