HUDBA
inspirováno obrazem G. Klimta
„Die Musik“
Slyším její hlas
zastřený, tklivý
v zátiší za zvuky strun
prostírá se
v modrozelené jeseni.
Zní vemlouvavá harfa
a kytary drží křehkou linii
umírajíce do ticha
pak klávesy piana rozezní
Paván pro zesnulou infantku.
Oněměla pod stíny tónů
hnědé kadeře ztrácející se v šeru
její ruka do strun se vložila
nepřítomně, zmateně
bloudí v makovém poli.
V odloučení teskně se smráká
tisíce melodií za palisádou těl
odívají ji v podzimní šat
a ona sama v sobě
hudbou zrcadlí se.
.
PÍSEŇ PODZIMU
V paprscích perutí
slunce zazívá
v odlescích stojatých
zeleň rozplývá
sebe v podzimu.
V tajemství okru
listy melancholí
krvácejíce bolestí léta
vítr nese z polí
hlas tažných ptáků.
Kročeje křídel
ptají se na cestu
hvězdáře v modrém peří
podoben věrozvěstu
na sny dálku měří.
Na vinici ticho
ve sklepích zraje léto,
vybásněné v duši
zní daleko do kraje
píseň podzimu.
ROZHOVOR MUŽE A DĚVČÁTKA
Co je to smutek?
To, když pohádky nekončí šťastně.
Co je to žal?
Smutek s jinými vlásky.
Smutek a žal jsou bratříčci?
Ano, bratři z jedné matky vzešlí.
A kdo je jejich maminka?
Tu má každý v sobě a záleží jen na něm jestli
bude mít děti.
A ta tvoje má děti?
Ano, hodně dětí. A každý den se rodí nové.
Ale to ti musí být smutno?
Ano.
A proč se tedy stále usmíváš?
Člověk musí nějak bojovat.
Jako rytíři?
Ano, jako rytíři z pohádek.