Gottfried Benn NOTTURNO Ve vedlejším pokoji kostky na stůl, v sousedství dvojice ve stadiu prisávaní, s kaštanovou větví na klavíru přistupuje k tomu příroda - prostředí, jež se mi zamlouvá. Tady mizí myšlenkové procesy, mořská nemoc, která ve dne zpracovává dávicí centra, ztrácejí se v alkoholu a v mlhavosti -konečně ztráta bytí a únik duše! Na vlnách ležet - jistěže možno utonout, to je však otázka času - čas ale - před oceány - ? Ty byly předtím, před vědomím a před početím, nikdo jak rybář nelovd jejich obludy, nikdo netrpěl hlouběji než do tří metrů a to je málo. ZKÁZY Zkázy - ale kde nic už není k zpustošení, i trosky stárnou s čekankou, jitrocelem na náznaku humusu zahryzlém jako země - Zkázy - to přec jen říká: kdysi tu byla hmota, stavba, klenba -ó krásné slovo plné názvuků plnosti, bohatství a rodných niv - Zkázy - ó šedé slovo sedmispáče s oblaky, sprškou, temnem v listoví, s platností na dlouhý čas - kdy mělo být léto s limonádami, s orosenými poháry zmrzliny a s večírky za jasné noci na pláži. Výrazové krize a záchvaty erotiky: to je člověk dneška, jeho nitro: vakuum, kontinuitu osobnosti uchovávají obleky, které - jsou-li z dobré látky - vydrží deset roků. Zbytek fragmenty, polozvuky, náběhy k melodiím ze sousedních domů, černošské spirituály nebo Ave Maria. FINIS POLONIAE Finis Poloniae -řečnický obrat, jenž nehledě k historickému obsahu znamená zánik velikých říší. Zapeklitá atmosféra, vše dýchá stísněně, obojaký vzduch - kdyby měl myšlenky, byly by to myšlenky na neevropské monzuny a žlutá moře. i..:.. Co je veliké, zaniká samo sebou, samo sobě říká poslední hlásku, cizí píseň, většinou zneuznanou, příležitostně trpěnou - Finis Poloniae - možná v deštivý den, málo oblíbený, avšak v daném případě šelest štěstí a pak sólo lesních rohů, na závěr jednu hortenzii, nejpokojnější z květin, která v dešti vydrží až do listopadu, tiše do jámy. NA ZDI STÍN Na zdi stín větví, rozechvěný v poledním vánku, to je sdostatek země, a co se týče oka, sdostatek účasti na nebeské hře. Kam ještě hodláš dorazit? Odepři přece novým dojmům tu vtíravost - němě ležet, své vlastní polnosti vidět, celé to léno, obzvláště dlouho prodlévat na máku, nezapomenutelném, protože přinášel léto - kam se podělo - ? MŘÍŽE POZDĚ Mříže jsou uzamčeny a co hůř: trčí zdi -: jsi sice zachráněný, koho však zachránils ty? Splav, tři topoly a jíva, nad moře míří rackův stín, tak tomu v rovinách bývá, tam, odkud pocházím, pak srst a kůži každým rokem jsem v křečích shazoval a napájel se mocným lokem, který mi kdosi jiný dal, tak, jiný - píseň hryže mě v hořkém sevření -zachrámly mě mříže: jsou k neotevření. ZÁTIŠÍ Když opadalé vše tu leží, myšlenky, nálady, dueta, vše oloupané - bez kůže tu leží, staniol žádný - a co je stažené - všechny kožešiny odplavaly - krvavými spojivkami civí do němoty -: co to má být? Otázka otázek! Nikdo rozvážný však už ji neklade -renesanční reminiscence, barokní nabubřelosti, zámecká muzea - jen žádné další vrty, spodní voda nikde, studny tmavé, styly vyčerpané - čas najednou jaksi tichý, hodina dýchá nad džbánem, je pozdě, údery rozdány, ještě trochu držení, clinche, gong - rozdám celý svět, komu postačí, ať se raduje: hráč nemá zvážnět, piják nemá odejít do pouště Gobi, i dáma s brýlemi činí si nárok na štěstí: má je mít - jezero tiše odpočívá obroubeno pomněnkami a zmije se smějí. I Staré a těžké stromy ve velkých parcích a zahrady plné květin, zavlhle zmatené - podzimní sladkost, vřesové polštáře podél dálnice, všecko je Lůneburská step, fialová a neplodná, snění, jež nikam nevede, do sebe vrostlá nať, jež brzy zhnědne - otázka měsíce -aniž rozkvetla. Tolik o přírodě. A městem v laskavém svitu jedou vozy s pivem, nosítka doznívání, i bezstarostnost před stavy podráždění, před žízní a neukojeností -co se neukojí? Jen malé kruhy! Ty velké tonou v přemírách. V Prociťuj - věz však, že tisíciletí cítila -moře a zvířata, bezhlavé hvězdy to zdolají dnes jako kdysi - mysli - věz však, že ze všech nejurozeněj. se zmítají ve vlastním lodním prostoru, jsou jenom žlutou barvou pampelišky, i jiné barvy hrají svou hru - to všechno věz a tu hodinu nes, žádnou jak tuto, každou jak ji odnášej vstříc, lidi, anděle, cherubíny, perutě černé, světlý zrak, neměl jsi z toho nikdy nic. VI Nevidíš, jak někteří stanou? Mnozí se zády otočí, vysocí, štíhlí, nemají na vybranou, všichni jdou k mostům - a ty jsou čí? Skloní své hole, hodinky zdrží, pro světlé cifry tma je skrýš, figury, houfy u černých strží a všechny pláčou - nevidíš? MNOHÉ PODZIMY KVETINY Když mnohé podzimy se slijí v tvé krvi, ve tvých myšlenkách a štěstí léta pozakryjí, ztučnělé růže smeťte v prach, celou tu pompu, štukatury, ples krasavic, noc beze slov, krepdešín, dřív než padnou chmury, než zahrká vám lehký kov, břemena, listí, zkyslé víno, cár geránií za ploty -co potom jsi, mdlá měkkotino, čím tomu v duši čelíš ty? JEN DVĚ VĚCI Tolika světy jsem prošel, skrz já, ty, my, skrz pláč, vše ale hatilo se na věčném ptaní: nač? Otázka přímo dětská. Pozdě jsi poznal její dno: ať řád, ať vášeň všecka, jen jedna věc vše přečká: Ty musíš. To je ti určeno. Sníh, růže, moře a mrak, co rozkvetlo, to musí ztlít, jsou jen dvě věci: prázdno a pak sám sebe vyslovit. TRISTESSE Stíny se plouží nejen v šerých hájích, lán asfodelů před nimi je rozprostřen, putují mezi námi a jsou v jinotajích tvých objetí, když kolébá tě sen. Co je to maso - z růží je a z trnů, co jsou to ňadra - vrásky, samet, žár, co vlasy, ramena - och, slastí trnu v těch důlcích - zrak je zralý na požár: Kdysi: to člověk plno blízkých znával. Když nelaskáš už tuto minulost, nenaslouchej jí: tichá nebo rvavá zaklínání si jednou řeknou: dost. Pak listopad, samotu smutek kypří, hrob nebo hůl sloužící ochrnutému -nebesa nežehnají, jenom cypřiš se tyč! tu a rozhrnuje tmu. Jezero, šedivou krví podzimu zcela otrávené, nakazilo i mne. Zkormouceně přijal břeh, zbaven štěstí, posypán listím, mé kroky jak hlínu hrobů. Pak park a v něm záhon: zavahT květinami celou tu bídu, jezero, mračna, vichr na zahradě, a křičel: Jsem naprosto nezničitelný! Ožehnu smrti její chladný ksicht. Jak všechno rudé, žárné, plamenné se kurví z mých stehen! Nazdar! TOPOL Zdrženlivý, nerozevřený liponky a větvovím, aby vzkřikl do azuru -: jen kmen jsem, sevřenost, vysoká chvějivá křivka. J meh prchá, zabiječ semen, a kdy šumělo kol mého pně žehnavé tříštění blesků jednotu rozpolcujíc, daleko rozhazujíc byvší stromoví? A kdo viděl topolů lesy? Samojediný a na korunním čele křikuplný cejch, jenž přirezedoval neklidné noci i den nad sladce zející zánik zahrad, jenž mu usává kořen, užírá kůru, do mrtvých prostorů vybízí kudy kam. LOUČENÍ PAK- Plníš mě tak jako krev čerstvou ránu a cestou stružky stékáš do dolin, šíříš se jako noc než dojde k ránu, kdy louku zbarví rozsochatý stín, kveteš jak růže, zahrad je však málo, samoto stárnutí - vše stále níž -, živote navíc, když se sny nám lámou, příliš se trápit, vědět přespříliš. Odcizen záhy bludu skutečností, odpíraje si rychle daný svět i klamem jednotlivin znaven dosti, když žádná nechce k jáství náležet; teď z prahlubin, nedotknutelných nyní, nezraditelných slovem, znamením, musíš jít dolů, mlčenlivý, stinný, k noci a smutku, k pozdním růžím svým. Ještě se vídáš ve slávě své fámyľ -: tos přece byl - ach, jak ses zapomněl! Byl to tvůj obraz? Hýřils otázkami? Tvé slovo, svit tvých nebes, měls je? Měl! Mé slovo, svit mých nebes - běsné, sněné, mé slovo, svit mých nebes, samé Ne -Kdo prožil to, na sebe zapomene a starých časů již se nedotkne. Z posledních dnů: žár, prostory jak dómy, k cíli v dálce tě žene voda prý, veliké světlo halí staré stromy a ze stínů si tvoří odraz hry, bez plodů, bez koruny z klasobraní den ani žní se neptal na jméno - hraje svou hru, cítí svůj svit a aniž se rozpomíná - vše je řečeno. Jak mladou kdysi znab jsme tě, tváři, z níž slíbali jsme slzy, třpyt i jas, náhle tě skreslil první příznak stáří: raného kouzla - žijíc - pozbylas. Luk kdysi, jemuž všechno poštěstí se, šíp rudě opeřený v terči tkví, zvonkohra notující všechny písně: - "Jiskřivá číše" - "Luční tajemství" - Znamenún dalším tvář se rozechvěla, v podčelí hlídkuje už, temný mrak, poslední hodina, tak osamělá -tu luznou tvář noc zastře pak. RŮŽE Když růže, marná sláva, z keřů či ve vázách započnou opadávat, i slzy padnou, ach. Sen o trvání hodin, o střídě začátků a změn, sen - před žalem, jímž se brodím: růže jsou dány vplen. Blud, přelud o vzkříšení, o růstu nastokrát, blud - před pádem, před mlčením: když skončen růží pád. TICHO Ticho, oživené zevnitř: byvší děje, nejranější svazky, něžné, zrušené smrtí; i dny plné jasmínových keřů a ovocných pohárů mezi dvojicí naprosto si důvěřující, dva plameny. Ticho, ze vzdálených dvorců přípravy slavností, rodácké pocity: klepání koberců, po nichž pak, čerstvě položených, půjdou kroky mnohých šťastných a zamilovaných. Ticho, někdejší a budoucí, určené cizím, a je-li dnešní, zbývá temný zvuk: „Zůstaň mi ještě po boku, možná už nedlouho, přespříliš rozpadu ve mně, ta tíha, ta únava." N E ŽÁDNÝ SMUTEK Na tomhle lůžku, téměř postýlce, umřela Droste-Hulshoffová (lze spatřit v jejím muzeu v Meersburgu), na téhle pohovce Hólderlin ve věži truhlářově, Bilke, George asi ve švýcarských nemocnicích, ve Výmaru spočívaly veliké černé oči Nietzschovy na bílém polštáři až do posledka - všecko teď harampádí anebo dávno pryč, neurčitelné, nepodstatné ve věčném bezbolestném rozpadu. Nosíme v sobě zárodky všech bohů, gen smrti i gen rozkoše -kdo oddělil je: slova od věcí, kdo smísil je: tu trýzeň a to lože, na němž se končí, dřevo s proudy slz, ubohý domov na tak krátký čas. Ne, žádný smutek. Příliš, příliš daleko je lože, daleko jsou slzy, už žádné Ne a žádné Ano, tělesná bolest, narození, víra, nic nežb bezejmenné vlnobití, nadzemský zákmit, pohyb ve spánku, pohnuté lože, slzy -jdi už spát!