Giacomo Leopardi TRISTAN A JEHO PŘÍTEL PŘÍTEL Přečet] jsem vaši knihu. Je melancholická, jak je vaším zvykem. TRISTAN Ano, j ak je mým zvykem. PŘÍTEL Melancholická, neutěšená, zoufalá, je vklět, že se vám tento život jeví jako ohavnost. TRISTAN Co vám mám říci? Pořád mi vězela v hlavě Máznivá myšlenka, že lidský život je nešťastný. PŘÍTEL Nešťastný, ano, snad. Ale nakonec přece jen... TRISTAN Ne, ne, naopak, je neobyčejně šťastný. Právě jsem změnil názor. Ale jak vám říkám, když jsem tu knihu psal, nešla mi ta bláznivina z hlavy. A byl jsem o tom tak přesvědčen, že bych očekával všechno jiné, jenom ne to, že o svých pozorováních začnu pochybovat; zdálo se mi, že mi každý čtenář musí dát ve všem hned za pravdu. Předpokládal jsem, že třeba vznikne spor o užitečnosti či škodlivosti těch postřehů, ale ve snu mě nenapadlo, že by někdo mohl popírat jejich pravdivost. Dokonce jsem si byl jist, že moje nářky, protože běží o všeobecně známá zla, rozezvučí ozvěnu v srdcích každého, kdo je vyslechne. A když jsem pak slyšel popírat ne pouze jednotlivá dílěí tvrzení, ale celek, a říkat, že život není nešťastný, a jestliže, se mi tak jeví, je to pouze výsledek mého chorobného stavu nebo jiného osobního trápení," nejprve jsem byl ohromen, zmaten, zkameněl jsem údivem a několik dní jsem měl pocit, že jsem se ocitl v jiném světě: pak jsem se sebral a trochu mě to zlobilo; pak jsem se zasmál a řekl jsem si: lidé jsou v podstatě jako manželé. Manžel, pokud chce žít v klidu, musí věřit, že jeho manželka je věrná; každý se tím řídí, i když půl světa ví, že pravda je docela jiná. Když někdo chce či musí žít v nějaké zemi, udělá dobře, když ji považuje za jednu z nejlep-ších v celém obyvatelném světě; a za takovou každý svou vlast považuje. A protože lidé chtějí žít. potřebují věřit, že je život krásný a že stojí za to; a tak tomu věří. A popudí je každý, kdo si myslí něco jiného. Protože lidé v podstatě vždycky něčemu věří: ne tomu, co je pravda, ale tomu, co se jim hodí, třeba jen zdánlivě. Už uvěřili a uvěří tolika hloupostem, ale nikdy neuvěří, že nic nevědí, že nic neznamenají, že nemají v co doufat.3 Filozof, který by kázal kteroukoliv z těchto tří pravd, neudělá štěstí, ani neshroniáždí sektu stoupenců, zvláště ne mezi prostým Údem; protože tyto tři zásady jsou vesměs pramálo vhod tomu, kdo chce žít: prvni dvě se dotýkají lidské pýchy a třetí zase vyžaduje odvahu a pevnost ducha, aby se jí dalo uvěřit. Ostatně, první dvě také. A Udě jsou zbabělí, slabí, nešlechetného a omezeného ducha; jsou vždycky ochotni doufat v dobré, protože kdykoli odevzdaně změní názor na to. co dobré je, podle toho, jaká nutnost vládne jejich životu; jak říká Petrarca,*4 rychle skládají zbraně před svým osudem, pohotově a rozhodně se smiřují s jakýmkoliv neštěstím a spokojí se jakoukoliv náhradou za to. co jim bylo vzato, co ztratili, přizpůsobí se za jakýchkoliv podmínek jakémukoli těžkému a barbarskému údělu, a když už nemají nic, co by je těšilo, jsou s to žít pro falešnou víru, tak odolnou a zakořeněnou, jako by to byla víra nejpravdivější a nejopodstatněnější. Co mohu dělat já? Jako se v jižní Evropě smějí manželům zamilovaným do nevěrných žen, tak já se směji lidstvu zamilovanému do života: a zdá se mi pramálo mužné, že se lidé nechají dobrovolně klamat a podvádět jako hlupáci, takže nejenom trpí, ale jsou ještě přírodě a osudu jen pro posměch. Nemluvím o klamech představivosti, nýbrž o poblouzení rozumu. Tyto mé city se prý rodí z nemoci, nevím; vím jen, že ať už jsem nemocen či zdráv, cupuji lidskou zbabělost, odmítám jakoukoli útěchu a jakýkoli dětinský sebeklam a mám odvahu snést ztrátu všech nadějí, bez zachvění pohlédnout na pustotu života, neskrývat si žádné lidské neštěstí a přijmout všechny důsledky bolestné, ale pravdivé filozofie. Vždyť není-li k ničemu jinému, alespoň poskytuje silným hrdé potěšení strhnout pláštík ze zahalené a tajemné krutosti lidského osudu. Tohle všechno jsem si říkal, neboť když jsem viděl, jak mé názory všichni odmítají, jako se odmítají věci nové a neslýchané, měl jsem dojem, že jsem si tu bolestnou filozofii snad vymyslel sám. - Ale jakmile jsem si všechno znovu rozvážil, vzpomněl jsem si, že je asi tak nová jako Šalamoun a Homér a ti nejstarší básnící a filozofové, které vůbec známe; na každé jejich stránce najdeš podobenství, příběhy a sentence, které mluví o propastech lidského neštěstí; jedni tvrdí, že člověk je nejbídnější ze všech živočichů; jiný říká, že by bylo nejlépe vůbec se nenarodit, a kdo se už narodil, měl by raději zemřít v kolébce; třetí, že kdo je bohům milý, umírá ndád,5 a jinde najdeš další podobné průpovídky.* A také jsem si vzpomněl, že od oněch časů až do včerejška všichni básníci, všichni filozofové a velcí i malí spisovatelé tak či onak opakovali a dokazovali totéž. A tak jsem nad tím znovu kroutil hlavou; v údivu, rozhořčení a smíchu jsem trávil dlouhý čas: až jsem si konečně všechno promyslel do větší hloubky a poznal jsem, že neblahý osud člověka je jeden z nej zakořeněnějších bludů rozumu, kdežto popření tohoto omylu a zjištění, že život je šťastný, to jsou nej větší objevy devatenáctého století. Konečně jsem prohlédl a přiznávám teď, že jsem se mýlil, když jsem myslel, jak jsem myslel. PŘÍTEL A změnil jste názor? TRISTAN Jistě. Snad nechcete, abych odporoval pravdám, které mi zjevilo devatenácté století? PŘÍTEL A věříte všemu, čemu věří naše století? TRISTAN Ovšem. A co je na tom divného? PŘÍTEL Vy věříte, že zdokonalitelnost člověka nemá hranic ? TRISTAN Zajisté. PŘÍTEL Věříte, že lidský rod se skutečně den ze dne vyvíjí k lepšímu? TRISTAN Ano, jistě. Pravda, někdy si myslím, že pokud jde o tělesnou sílu, ve starověku vydal jeden člověk za čtyři našince. A tělo je člověk: protože (nehledě k ostatnímu) velkodušnost, odvaha, vášně, schopnost činu i rozkoše, všechno, co dává životu cenu a proč stojí za to žít, závisí na zdatnosti těla, a bez těla není nic takového myslitelné. Kdo má slabé tělo, není muž, iile dítě; ba ještě liůř, jemu je souzeno stát a přihlížet, jak ostatní žijí, on může nanejvýš klábosit, ale život není pro něho. Proto kdysi tělesná slabost znamenala hanbu i v nejkultivovanějších staletích. Ale u nás již odedávna výchova nepovažuje za nutné myslit na tělo, na něco tak nízkého a přezíratelného, myslí na ducha: a aby pěstovala ducha, ničí tělo; nedbá, že ničí-li je, ničí také ducha. 1 když připustíme, že by se ve výchově dalo něco napravit, žádnou nápravu nelze zjednat, dokud se od kořene nezmění moderní uspořádání společnosti, aby byly uvedeny do souladu ostatní stránky soukromého a veřejného života, které dříve každá svým dílem napomáhaly zdokonalení a uchování těla a nyní napomáhají k jeho zkáze. A následek je ten, že ve srovnání se starověkem jsme o málo více než děti, ve srovnání s námi byli lidé starověku skuteční muži. Když lo říkám, srovnávám individuality a individuality, masy (abych užil přepůvabného moderního slova) srovnávám s masami. A dodávám, že staří byli nesrovnatelně životnější než my i v systémech morálních a metafyzických. Takovými malichernými výhradami se samozřejmě nedám zviklat a pevně věřím, že lidský rod je stále na vzestupu. PŘÍTEL Věříte také, jakpak by ne, že vědění, či jak se říká, osvícenost, neustále spěje dál. TRISTAN Zajisté. I když vidím, že sice roste žízeň po vědění, ale vytrácí se vůle studovat. A je to s podivem, když spočítáte, kolik vzdělanců, ale skutečných vzdělanců, žilo současně vedle sebe tak před sto padesáti lety a ještě později, a když vidíte, že jich bylo nesrovnatelně více než nyní. Ať mi nikdo neříká, že vzdělaných je málo, protože znalosti se už nesoustřeďují v několika individualitách, ale jsou rozděleny mezi mnoho lidí; a že nadbytek druhých vynahrazuje ojedinělost prvních. Znalosti nejsou jako bohatství, které lze dělit či shromáždit, ale suma je stále stejná. Kde všichni vědí málo, tam se málo VÍ; protože vědění jde za věděním a nerozptyluje se. Povrchní vzdělání není rozdělení znalostí mezi mnohé, ale zbožíčko společné všem málo vzdělaným. Ostatek vědění patří pouze vzdělaným a jeho nej větší část těm nejvzdě-lanějším. A až na náhodné případy jenom len, kdo je neobyčejně vzdělaný, individuálně vybavený nesmírným kapitálem poznatků, jen ten je s to solidně rozmnožovat a dále rozvíjet lidské vědění. Nyní, výjimku tvoří snad Německo/' odkud se ještě nepodařilo učenost vypudit, je den ze dne vzácnější vidět vyrnsiat takové vzdělané bdi, nezdá se vám? Rozvíjím lylde úvahy jen tak, abychom měli o čem diskutovat a' abychom si trochu zafilozofovaH, je to spíše jen sofistika, ne že bych nebyl přesvědčen o tom, co říkáte. Naopak, i kdybych viděl, že je svět zaplaven šarlatánskymi ignoranty na jedné straně a naioukanými ignoranty na druhé, přesto bych věřil, jak věřím, že vědění a osvčta jsou neustále na vzestupu. PŘÍTEL Potom tedy věříte, že toto století předčí všechna předcházející? TRISTAN Jistě. Tak o sobě soudí každý věk, i ten nej-barbarštější; a tak věří i moje století a já s ním. A kdybyste se mě zeptal, v čem jiná století předčí, zda v tom, co souvisí s tělem, či v tom, co se týká ducha, odkázal bych vás k tomu, co jsem již řekl. TRISTAN Zkrátka, abychom to řekli dvěma slovy myslíte si o přirozenosti a osudu člověka a sveta (led nemluvíme o literatuře ani o politice) totez, co 81 myslí noviny? TRISTAN Právě. Věřím a sdílím hlubokou filozofii novin, které vyhubily každou jinou literaturu a všechno obtížné a nepříjemné studium. To jsou učitelé a světla přítomnosti. Nemám pravdu? CKÍTEL Naprostou pravdu. Jestliže to všechno říkáte vážně, a ne jako vtip, jdete s námi. TRISTAN Ano, jistě, jdu s vámi. PŘÍTEL Ale co teď provedete se svou knihou? Chcete, aby se dostala do rukou potomků se všemi těmi pocity, které tak protiřečí vašim dnešním názorům? TRISTAN Potomkům? To je k smíchu, žertujete: a kdybyste to snad nemyslel jako vtip, musel bych se smát ještě víc. Nemluvím o sobě, ale myslím na jednotlivce a všechno osobité v našem devatenáctém století: chápejte, o potomky se nemusíte bát, ti na tom budou zrovna tak jako předkové. Individualita ustoupila před masami, říkají elegantně moderní myslitelé. Čímž má být řečeno, že je zbytečné, aby jedinec o něco usiloval, poněvadž ať jsou jeho zásluhy jakékoliv, nemůže si už v bdělém stavu ani ve snu dělat naději ani na tak ubohou odměnu, jako je sláva. Nechte to na masách. Co si masy počnou bez jedinců, když se z jedinců skládají? Mohu jen čekat a doufat, že mi to vysvětlí znalci individuí a mas, ti dnešní světlonoši.7 Ale abych se vrátil ke knize a k potomkům; jak víte, stačí dnes k napsání knihy většinou méně času, než potřebujete, abyste ji přečetl. Cena odpovídá tomu, zač dílo stojí, a trvání je úměrné ceně. Osobně si mysbm, že příští století udělá přes obrovskou bddiografii devatenáctého století nádherný škrt, nebo si řekne: Mám celé knihovny knih, které stály dvacet třicet let dřiny, a třeba i méně, ale ve všech je uložena velká práce. Ty si přečteme nejdříve, protože jc pravděpodobné, že se v nich najde něco kloudného; a teprve až nebudu tmi co číst, sáhnu po těch improvizovaných produktech. Příteli, naše století je století kloučků, zbyla jen hrstka mužů a ti aby se krčili hanbou jako ten, kdo mezi kul havými chodí zpříma. A tihle hodní chlapečkové st kasají, že svedou ve všem všudy to, co v jiných dobách dokázali muži, a pouštějí se do toho opravdu jako kluci, zbrkle, bez poctivé přípravy. Dokonce doufají, že úroveň, k níž civilizace dospěla, že přítomnost a budoucnost jednou provždy osvobodí je i jejich pokračovatele od nezbytnosti v potu tváře léta dřít. aby byli k něčemu. Před několika dny mi jeden můj přítel, obratný a pracovitý člověk, řekl, že i průměrnost je dnes vzácná; jako by všichni byli neschopní, jako by všichni hyb uezpňsobdí pro úřady a úkoly, k núnž byli povolám z nutnosti, štěstím či volbou. Zdá se mi, že v tom je hlavní rozdíl mezi naším stoletím a jinými věky. Vebkost byla vždycky něčím ojedinělým, stejně jako dnes, ale v jiných stoletích ovládala pole průměrnost, v našem věku nicotnost. Proto se nadělá tolik hluku a zmatku, každý se do všeho hrne, nikdo si ani nevšimne těch několika velikánů, kteří - jak věřím - jistě někde jsou; ale v obrovském množství konkurentů si nemohou prorazit cestu. A tak zatímco se ti nejpodřadnější považují za vyvolené, tuctovosl a nicotnost výsledků se staly společným údělem nej-podřadnějších i nej znamenitějších. Ale ať žije statistika! Ať žijí ekonomické, etické a politické vědy, kapesní encyklopedie, příručky a tolik jiných krásných vymožeností našeho století! Ať žije navěky devatenácté století! Je možná věcně chudé, ale je bohaté a štědré, pokud jde o slova; a to bylo vždycky dobré znamení, jak sám víte. A utěšujme se, že ještě dalších šedesát let bude mít slovo a bude vykládal své rozumy jen toto století. FÍiÍTEL Jak se mi zdá, mluvíte poněkud ironicky. Ale neberete v úvahu, že naše století je století přechodu. TRISTAN Och, co z toho vyvozovat? Všechna století víceméně byla či budou období přechodu, protože lidská společnost nikdy nezůstane stát na místě a nikdy nepřijde století, v němž by dosáhla stavu, který by měl trvat. Takže toto nádherné slovo bud není pro devatenácté století žádnou omluvou, nebo ta omluva platí pro všechna století. Zbývá jen prozkoumat, kam vede cesta, kterou se dnes společnost ubírá, zda probíhá přechod od dobrého k lepšímu, nebo od špatného k horšímu. Chcete mi možná říci, že je to přechod jako takový, to jest prudká ziněna jednoho eivdizačního stupně v jiný, od předcházejícího zcela odlišný. V tom případě mi dovolte, aby mi ta prudká změna byla jen k smíchu, a povím vám, že každý přechod musí probíhat pomalu: protože jestliže proběhne jedním rázem, zakrátko bude zase všechno jako dřív a bude se muset začít od začátku krok za krokem. Tak se to dělo vždycky- A má to svůj důvod, protože příroda se nevyvíjí skoky7, a když přírodu popoháníme, nevede to k trvalým výsledkům. Nebo, abych se vyjádřil lépe, takové překotné přechody jsou jen zdánlivé, nikoli skutečné. PŘÍTEL Prosím vás, nerozvíjejte takovéhle úvahy ve společností, nadělal byste si spousty nepřátel. TR1STAN Na tom nezáleží. Teď už mi nepřátelé aui jřátelé nemohou nijak ublížit. ľRISTAN A ještě pravděpodobnější je, že vámi budou >ohrdat, protože se nevyznáte v moderní filozofii a pře-tlížíte pokrok civilizace a osvěty. TRISTAN Velice mě to mrzí, ale co se dá dělat V Když mnou budou pohrdat, budu se s tím muset nějak smířit. PŘÍTEL Ale jak vlastně, změnil jste názor, nebo ne? A co uděláte se svou knihou? TRISTAN Nejlepší by bylo ji spáht. A když ne spálit, schovat ji jako knihu básnických snů, výmyslů a melancholických vrtochu, nebo jako výraz autorova smutku:8 protože mezi námi, můj drahý příteli, věřím, že vy a všichni ostatní jste šťastní; ale pokud jde o mne, s vaším dovolením a s dovolením tohoto století, já jsem velice nešťastný: vím, jak na tom jsem, a všechny noviny obou světadílů mě nepřesvědčí o opaku. PŘÍTEL Já neznám příčiny neštěstí, o němž mluvíte. Ale jestli je někdo šťastný nebo nešťastný, to je jeho osobní věc, to může posoudit jenom on sám a jeho soud nemůže být mylný. TRISTAN Naprosto správně. A navíc vám upřímně prozradím, že já se nesmiřuji se svým neštěstím, neskláním Mavu před osudem, ani s ním nesmlouvám, jak to dovedou jiní lidé: a mám odvahu čekat toužebně na smrt a toužit po ní nevýslovně, vroucně a upřímně jako málokdo. Nemluvil bych tak s vámi, kdybych si nebyl jist, že až přijde má hodina, skutečnost neusvědčí má slova ze lži; dosud sice nevidím konec svého života, ale přece jen v hloubi duše cítím, ba mám skoro jistotu, že ta hodma není daleká. Jsem příliš zralý pro smrt, zdá se mi příliš absurdní a neuvěřitelné, jsem-li v duši mrtvý a svůj životní příběh jsem už jednou uzavřel, že bych měl ještě trvat čtyřicet nebo padesát let, jak mi příroda vyhrožuje. Už při té myšlence mi běhá mráz po zádech. Ale jako se to stává s ka?