Suzanne Renaud
Klekání
Jak báseň Verlaina lne večer k zemi plaše, a ticho naslouchá v něm voáy šepotání; jen chórem cvrčků chví se srdce niv a plání;
již, aby jalo ptáky pomalé, sny naše,
na šedých pěšinách, kde ssouvají se zdiva,
napíná šero v skrytu osidla svá sivá;
na čirém pahorku apoštol topol, přímý a mlčenlivý, v podál světa rozjímá si, a jakby na nebesa zdvihal země hlasy,
jež, k odplutí se strojíc, silná zjeveními,
dí v tiché modlitbě, a spolehnuta, snivá:
„ Ó Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá."
A hle, jak v sadě utišené duše naší naděje bledá kvítka, kterých zahradnice už nedbala, zas pučí, rosu boží vítajíce,
jež zvonem vzdáleného klekání se snáší.
Do tmy naslouchám...
Do tmy naslouchám,
jak neviditelné tvé prsty věští,
ó dešti,
ve slabounkém klepotání do oken mi... Zachvívám
se pokaždé, a vzpomínka chvil uprchlých mne raní!
Na ty vzpomínka, již dávno byli, a jichž volají mne kvily teskné, známé, tichounce se táží zdali nezapomínáme, zdali věrně jsme na stráži--
Večer déšť na Všecky Svaté, poplach to, jejž stíží rozeznáte, jsou to v odnášejícím je vání poztráceny, mdly a rozechvěly, zimomřivé hrany věcí, které umřely.
Jizba je milá...
Jizba je milá; a je hluboká, mdlou libostí a dumou dýchá; kol srdce svého cítím zdaleka se slévat světa vlnobití tichá...
Pokoji monotónní, beze slávy, zda nejsi štěstím, a ty jedině?... Verš chvěje se jak rozpuklý květ žhavý na paměti mé vodní hladině...
Vzpomínky, vzpomínky!...
Vzpomínky, vzpomínky!... Vy okřídlené roje, lehounce na srdce mé opět slétněte se, jak kolem nádrže, kde z zastřeného zdroje vzlyk v píseň truchlivou a výsměšnou se vznese!
Vzpomínky, vzpomínky!... Holoubci křehkých vnad, jste moji, povyk dne ať mi vás neoddálí! Jest hroby zalidněn můj samotářský sad, tich večer přichází, svět do dálav se halí!
Nechť slova z dávna, slova moudrosti a blaha si najdou ozvěnu ve vašem úpění, nechť vaše křídla, jako popel hebká, vlahá, lichotku probudí v per každém zachvění.
Poleťte po řadě, Minula drazí ptáci,
tu radost navraťte mi, jež se cestou ztrácí,
a dlouho zobejte, usedše na rameni,
z mé ruky, vztažené k vám, drobty mého snění!
Udejde-li pán, dům počne dumy přísti jsa pln tichých kroků, záhad, skrytých tváří, láká, aby přišli, mladí nebo staří, ti, jež vichr smrti odvál jako listí. Chodí šeptati si s ním? Dípotají, v čem je osud náš, v čem naděje, kde zrada, a kdy naše dni tvář zkoušlcy potkají? -Když pak hospodář, zas doma, břímě skládá, v stínu záclon ještě zahalen je host, kdesi vlídná sestra, zachmuřená vdova, všude a zas nikde, prázdno, přítomnost; šramot nahodilý, prohozená slova, jakby vycházela, vzlyky nebo vzdech, Z tajemného srdce, sevřeného v zdech.
Jak šepotaví andělé mha, jitřní slunce na čele, kleká si na práh našich dveří;
a zřím ji jasnou, rozehránu, jak věnec z listů suchých vanu v plen dává, jak se listy čeří;
Jeseň shasíná, v trpkosti hrobem voní,
hořce tichne zahrada,
poslední plod upadá,
pokorné své sudbě umíráčkem zvoní.
Bříza v nedalekém háji svítí sbohem kyne, bledá ruka; v ohbí cesty svoje muka, starou otep, musíme si naložiti.
V šlehající výhni, v háji, kladivo zní - datel daleký; úděl náš tam ukovají železem a nachem na věky.
Je to den, jímž osten proniká, chvíle, litující, že jest živa; pevně k oknu nám ulpívá čelem žebrového staříka...
Slzy zvonů stékají po šedivých nebes tiši, půjde zima po kraji záhy v rouchu barvy myší.
slast přehořká se k srdci tulí, když, věci, jež jste pominuly, chutnáme truchlá kouzla vaše
a zříme, v očích dávné žaly, tři topoly, jak v kalné dáli tři dlouhé slzy plynout plaše.
Ta širá zimní krajina připomíná děti zbloudilé v lesích, dostavník času uváznuvší ve sněhu, opožděného dráteníka, jehož vousy jsou plné hvězdiček a nesrozumitelných řečí, vrány, jež drásají pláň svými zrezavělými nůžkami, mlýn, kde šepotá zrní snů, piskot vodního ptactva, jako vyšedší z mlhavého očistce, skučící smečku mraků, jež luna strhuje za svým letem.
Ach! Je tu příliš větru, příliš dálek, příliš ticha, příliš loučí uhaslých v rozjezděných cestách, příliš slz, ustydlých na konečcích větví, příliš kroků, jejichž stopa je navždy ztracena...
Kam prchnout? Kam se uchýlit? Do jizby tak malé, že se nadmutá peřina skoro dotýká nízkého stropu, do jizby zavřené a plné jako vejce, kde budeme podobni dřímajícímu zárodku.
Sem nevnikne sveřepý vítr otázek bez odpovědí, ani náměsíčný sníh, jenž bláznivě křepčí kolem okapů. Sem nepronikne lidské šílenství, více než kdy předtím zatvrzelé v drásání vlastních údů, šílenství, jež bičuje zdi měst svou plamennou kšticí. Ale té bědy vyhnanca!... Vzali jim otcovský dům, oděv duše, a oni odcházejí strašlivě nazí, náhle zakrslí a podobni starým štěpům u nekonečných cest, které již. nestoupají k Bohu. Tato běda vešla do naší podstaty jako cvrček do krabičky, jako tikání do hodin, a teď nám užírá srdce v tlumeném chrupání.
Konec zimy
Lípy
Slunná chvíle tančí pod velikou lipou a ztrácí, jeden po druhém, tisíce zlatých pantoflíčků.
Jak mořské břehy šumí ticho v dáli, včel zlatým pískem bzučí krajina, v závěji vůní lípa usíná, dum popel doutná, neustálý.
Včera byl opět vlahý a podmračný den, kdy se léto, náhle našedlé, obaluje prachem jako hmyz stavějící se mrtvým, a prozrazuje se už. jenom vůněmi.
Unavena jednotvárnou prací, majíc myšlenky jako zality olovem v drtivém smutku, který nás obkličuje, cítíc, že se probouzí stará rakovina exilu, tupě hlodající na podstatě duše, šla jsem si sednout pod naši košatou, kvetoucí lípu, a tam jsem s divoucí vůní ucítila usmíření, sestupující na duši. Je někde něžnější vůně, těžká a něžná jako ruka přítele na unaveném rameni, svěží a uspávající jako lehounké ruce z dávna ? Vznáší se nám okolo duše, zázračný závoj, a líbezně hladí bolestnou tvář našich skrytých trýzní.
Lípo, milosrdný Samaritáne večeru krvácejících na okraji cest, neskonale mírný starce, přišlý z hlubin věků a nesoucí vždy pohotový balsám, nikdy nechybějící hůl poutníkovu, snílku obtížený věky, jenž se pošeptmu rozpomínáš v dlouhých soumracích letních, spouštěje si k bradě, vonnější nad bradu Aaronovu, vlasy bzučící včelami a sny!
Sklání se k rybníku
bílá dědina,
jak vejce v košíku.
Neroste ze hlíny květina jediná, jen rudá peřina u modré peřiny.
V sadě pod jabloní - kmen k zemi se kloní -dvě kůzlata skáčí v bělosti, že pro ni srdci je až k pláči.
Tak každá dědina se na nás dívá, zkřehlá, zádumčivá, a vzpomíná.
Stejné jsou hospody, kříž, smrček u vody, babčina plachetka, žal do ní kvítek tká.
Volají husy
pod oblaka zasmušilá, slast hořká dusí, jež na duši se usadila
z tolika sněhu, z tolika strastí...
Můj kraj
Hřbitůvek zapadlý v horách, kamenitý, skoro bez květin, kde sníh pomalu ozařuje mrtvé, nejvzdálenější od světa;
palouk usazený na okraji nebes, tichounce dumající v hazuce z šedých travin;
vesnice okolo drsného kostela, hospůdka žlutá jako říjen, krám podobný krabici neškodných barviček; dům oděný režnou kutnou, dům starý a chromý, jenž má u pasu zasunuty zlaté růžence kukuřičné; temná kuchyně, čpějící syrovátkou a vínem, již okrašluje krvavé světlo pelargonie, ukřižované na úzkém okénu; stezka chvějící se užovkami, a jež sama uniká jako had mezi rozpálenými kameny pod balsámovou bledostí planých plaménků;
a, po té vyprahlosti, hle, svěží hřímání vodopádu, proudy, jež se hrnou a rostou jako veliké, křišťálové kapradí, a opodál v lese zpěv pily, podobný vrčení kouzelného kolovratu staré vědmy;
hory, jež v červáncích radostně potřásají hlasy ozvěn, vpád světla a, tu a tam, údolíčko ještě namodralé, pozdvihující zvonici, jejíž hrot už jiskří v mlze jako veliká krůpěj rosy na tenatech jitřního pavouka;
Zimní zahrada
Hledíc na zimní zahradu, přemýšlím o minulosti. Také nebyla bez jam a skvrn, ale sníh vzpomínky ji pomalu očistil; spočívá tam jako oslnivá pláň, nepřístupná.
Kde jsou přátelé? Kde je jejich pohled, jejich úsměv, teplejší a sílivější než chléb a víno ? Nezapomínají, vím, ale neúprosné ticho staví mezi nás ledovou zeď a naše násilím umlčená úzkost může o nich jen v dálce rozjímat jako němá sestra.
Myšlenka se potuluje po zahalené a bílé zahradě, vpisuje tam váhavou a přerušenou větu jako ptačí pěšinku, větu, která nebude nikdy čtena.
A hle, znenadání, slétajíc z těžké haluze, prostírá se straka na sněhu, s křídly široko roztaženými jako smuteční list.