Alena Starobová, 341 950


Výuka stylu

"Když jednou připustíme tento nedostatek, je potřeba ho napravit; neboť co bychom mohli přiřadit k
formě, v níž se realizuje myšlenka, pokud to není samotný obsah myšlenky. Je možné k pravopisu,
který se týká slova, přiradit styl[P1] , jež se týká věci?“

Larousse byl v tomto subverzní[P2]  reformátor a jeho iniciativa musela připadat svého času
nejednomu G[P3] enerálnímu Inspektorovi naprosto skandální, stejně jako našim současníkům se
[P4] jeví vzdělávací školské návrhy z prvního desetiletí 20. století. A bylo to z toho důvodu, že v
jeho metodě ve vzdělávacím systému nebyla nejdůležitější všeobecná norma, jejíž[P5]  pravidla
pravopisu výrazně sjednocovala výchozí body, ale nejdůležitější byl výraz, a to explicitně a
záměrně, který pro něj představoval styl. Celkem vzato slohová práce jakožto kreativní cvičení se
jeví [P6] oproti karikatuře imitace [P7] čili diktátu, že ji [P8] není možné napsat bez dobré
znalosti lexika, a tím pádem i pravopisu. Při slohové práci se učíme jazyku a nacvičený[P9]  jazyk
se nazývá „styl“.

________________________________

 [P1]něco jiného než styl – symetricky s předchozí větou

 [P2]nehodí se; „až podvratný/  nebezpečný...“

 [P3]ne velká písmena

 [P4]za „jako“

 [P5]jíž, tedy té normě

 [P6]to ne, „se prosadila“

 [P7]leda: imitací, nebo karikující imitaci

 [P8]a tu

 [P9]lépe: vysoké úrovně/ školený/ vytříbený