Andrea Kalužová

                                                                                Odborný překlad II.

Snaží se vzchopit. Marně. Emoce, které ji zaplavují při pohledu na vévodu de Nemours nebo při
pouhém pomyšlení[P1]  na jeho jméno, demonstrují její poraženou vůli. Navzdory[P2]  svému
přesvědčení, a aniž by to měla v úmyslu, vždy podlehne slabosti a spáchá činy, které ji k něčemu
zavazují. Plné vědomí, [P3] které projevuje, jí nemůže pomoci.

Paní de Chartres si této náklonnosti všimla, avšak byla velmi vážně nemocná. Pozvala tedy svou
dceru k lůžku. „Jste na pokraji záhuby,“ sdělila jí. Připomněla jí povinnosti, kterými je zavázána
svému manželovi, a povinnosti, které má vůči sobě samé, a poté se plně odevzdala na milost a na
odpovědnost své dceři. Najednou v ní zvítězila křehkost nad autoritou a rozhodla se, že svůj věčný
život předá do rukou kněžny de Clèves. „Jestliže vás kromě ctnosti a povinnosti může k tomu, co si
přeji, donutit i něco jiného, tak vězte, že mé štěstí, které se, jak doufám, dostaví po opuštění
tohoto světa, pokazí, uvidím-li vás poklesnout jako ostatní ženy.“ To byla poslední slova paní de
Chartres. Tato řeč kněžnou de Clèves otřásla. Nemusí věřit v posmrtný život, aby se cítila zavázána
zesnulé, a, protože sledovala s prozíravostí plnou zármutku, že nad ní vždy zvítězí a přemůže ji
její náklonnost, uchýlila se k mimořádnému rozhodnutí.

Vydala se napospas svému muži a svěřila se mu tím, že mu svěřila, že je zamilovaná do jiného muže.
[P4] „Je pravda, že mám důvod odejít od dvora a chtěla bych se [P5] vyhnout nebezpečí, ve kterém se
mnohdy ocitnou dívky mého věku. Nikdy jsem nedala najevo slabost a nebála bych se ji projevit,
[P6] kdybyste mne nechal svobodně odejít od dvora nebo kdybych ještě měla paní de Chartres, aby mě
vedla. Ať je mé rozhodnutí jakkoli nebezpečné, činím tak s radostí, abych vám [P7] mohla být i
nadále hodna. Tisíckrát vás prosím o odpuštění, jestliže se vám mé pocity protiví, alespoň mé
počínání vám protivné nikdy nebude[P8] . Pomyslete na to, že k takovému činu je třeba mít muže
v lásce a vážit si jej víc, než by kdy bylo možné uvěřit. Veďte mě, mějte se mnou soucit a milujte
mě ještě, jestli jste toho schopen.“ Tento výstup v době, kdy román vyšel, všechny ohromil. Dokonce
vyvolal pohoršení. Lidé v salonech se hádali. A francouzský časopis Mercure Galant zahájil anketu,
takový průzkum veřejného mínění, který vypracoval výřečný[P9]  ředitel časopisu Donneau de Visé:
„Ptám se, zda počestná žena, která si váží svého naprosto čestného muže,[P10]  a kterou neustále
přemáhá vášeň k milenci, kterou se snaží potlačovat všemi možnými prostředky, ptám se, zda takováto
žena, která chce odejít někam, kde nebude vystavena pohledu milence, o němž ví, že ji miluje, aniž
by věděl, že by ho rovněž milovala, a která ke svému odchodu nemůže přesvědčit svého muže, aniž by
mu vyjevila city, které chová pro [P11] milence, před kterým chce uprchnout. Udělá [P12] lépe,
svěří-li vášnivé [P13] tajemství svému muži, než aby mlčela a snášela nepřetržitý vnitřní boj,
jemuž by byla vystavována během nevyhnutelných setkání s milencem, od nějž nebude moci
odejít[P14] , dokud toto tajemství neodkryje.“[P15]

Tento styl, který je neobyčejně propletený[P16]  otázkou [P17] milostné kazuistiky, čtenáře
časopisu Mercure neodradil. Právě naopak. Odpovědi se pod pseudonymy, které byly rozmanité a
zároveň okouzlující, jen hrnuly. Céleste Allobroge, le Berger des rives de la Juine nebo le
Géomètre de Guyenne[P18] , o němž si lidé často mysleli, že jde o spisovatele de Fontanelle, a
kterého kniha a sporný výstup kněžny naprosto uchvátily[P19] . Nicméně většina čtenářů jejich
nespokojenost sdílela. Přiznání kněžny de Clèves bylo nevhodné a zároveň zhoubné, neboť narušilo
manželský klid. Podle Bussy-Rabutina toto výstřední přiznání překračovalo nejen pravidla slušnosti,
ale i pravděpodobnosti. Nesmělo a ani nemohlo[P20]  existovat. Takové chování bylo[P21]
nepřípustné. L‘Insensible [P22] de Beauvais, který údajně tlumočil jednomyslný názor svých přátel,
tvrdil, že žena musí „neustále vnitřně bojovat a dokonce v boji zemřít“, než aby snad trápila svého
manžela.

Dnes jsme na propast [P23] vzdálení od takovýchto úvah[P24]  plných pohoršení. Nejvyšší hodnotou
již není klid, ale štěstí. Slušnost od období Rousseaua nahradila upřímnost[P25] . Díky vývoji
rovnoprávnosti úloh již není muž pánem. Nakonec jsme vznešenou literaturou, zejména knihou Kněžna
de Clèves, přece formováni, abychom posuzovali pravděpodobnost textu podle světla, které vrhá na
dvojakost [P26] mezilidských problémů. Kněžna de Clèves nechce svým přiznáním rozbít pouto, které
ji pojí s manželem, ale naopak jej chce posílit.


________________________________

 [P1]zaslechnutí jeho jména/ zmínce o něm

 [P2]Význam je: Je to..., když podlehne... a

 [P3]lépe: prozíravost/ zdravý úsudek

 [P4]tato věta velmi dobrá

 [P5]že bych se

 [P6]!!! že ji projevím – to je rozdíl

 [P7]vás

 [P8]věta výborně

 [P9]lépe něco, co se hodí i k písemnému projevu – mnohamluvný...

 [P10]bez čárky

 [P11]k

 [P12]zde musíte spojit do souvětí

 [P13]milostné

 [P14]lépe: se mu vzdálit/ utéci před ním

 [P15]nebo „neprozradí“

 [P16]šroubovanou

 [P17]ukázkou

 [P18]pseudonymy lze překládat

 [P19]v té větě chybí hlavní sloveso

 [P20]souslednost – přít. čas

 [P21]je - souslednost

 [P22]viz P 18

 [P23]buď „na hony“, nebo nás dělí propast

 [P24]pohoršených úsudků

 [P25]není poznat kdo co

 [P26]lépe na nejednoznačné ... problémy