Škola stylu

Budeme-li zjednodušovat, mohli bychom se s danou otázkou vypořádat takto: „Na počátku byla

škola“. Škola, lépe řečeno jistá škola: ta, která od roku 1880 bdí nad „francouzským slohem“
(Balibar,

1985b, str. 258), což znamená především „univerzalizaci národního jazyka, jež je založena na

gramatické elementaci[P1] “ (Bailabr, 1985a, str. 347). Elementaci, která předložila jako oběť

colinguismus. [P2] Ten zaručoval[P3]  mimo jiné i „stylistickou“ různorodost a „stylistický“
relativismus.

Právě[P4]  škola uděluje důtky a [P5] pokárání a [P6] hodnotí kvalitu „stylu“ slohových cvičení
žáčků. Nabízí se zde připomenout hodnocení na rukopisech [P7] z francouzštiny na střední[P8]
škole: „úloha je nepodařená, žádné myšlenky, špatný styl“, „pozor na projev a úpravu[P9] “,
„formulujte příhodněji“, „novinový styl“ atd. Můžeme však také zavzpomínat na posudky
vysokoškolských disertací: „vzhledem k publikování práce bude uchazečka[P10]  muset tu a tam
uhladit svůj styl“, najdou se i „rezervy[P11]  ve stylu a pravopise“ či „projev“ plný „nánosu
[P12] a polovičatostí“ atd. Zdá se, že od šesté třídy až po doktorát se jisté doporučení téměř
vůbec nemění. Tolik předpisů a všechny směřují k sestavení obecné lingvistické a rétorické normě,
[P13] která bude sloužit jako značka[P14]  pro odlišení těch, kteří nevědí, [P15] od těch, kteří
vědí – tedy těch, kteří ovládají správné užití jazykových projevů [P16] v celé jejich mnohosti.
Projev slohového cvičení totiž nesmí být ten, [P17] který je používán na školním hřišti, ani ten,
který člověk přijímá[P18]  v rodině – každopádně[P19]  alespoň pokud chce být jedinec přijat
učitelem, kamarády či rodiči jako sociálně bezproblémový element.

Škola, místo[P20]  vzdělávání, kde nás učí pracovat s vyjadřováním, přednesem a výrazivem s ohledem
na [P21] kontext. Výborně. Ale vezměme na vědomí, že navzdory popírání všech po sobě jdoucích
reforem[P22]  školní praxe výuka stylu a obecně vzato psaní nezná většinou jinou ctnost[P23]  než
„imitaci“. Tento základní princip platí pro[P24]  obecnou teorii už od pradávna a souhlasí
s Platonovým vyobrazením Prótagora.[P25]  Přesto [P26] člověk[P27]  už asi deset let může
zaznamenat teoretický a pedagogický vývoj, přinejmenším co se týče úmyslů. Žák, pod záštitou
[P28] vytváření textu, se musí naučit imitovat, to jest napodobovat a opakovat doporučené projevy,
standardizované normy, vybrané a předávané pro jejich společenskou ucelenost[P29] . Vrstva[P30]
jazyka musí být totiž neutrální, transparentní, diskrétně elegantní.

Toto platí samozřejmě pro samotný jazyk, tedy vyjadřování, ale stejně tak i pro kompozici či pro
poetiku vyprávění. To vše se známou francouzskou posedlostí „plánem[P31] “, který je jen jinou
rovinou postupů antického řečnictví, kde stylizace zůstává neoblomně podrobená triádě
úvod/stať/závěr, ať už je její úroveň jakákoli. Podle zvolené terminologie lze následovně mluvit i
o počáteční situaci/rozuzlení/konečné situaci, aniž by to změnilo myšlenku konstruktivní
strukturace. Dále spočívá zvládnutí argumentačních cvičení (komentář daného textu, kompozice, atd.)
také ve schopnosti přepracovávat a obnovovat doporučovaný logický a diskurzivní model, buď podle
trojčlenného plánu[P32]   teze/antiteze/synteze[P33]   nebo podle [P34] schopnosti přejít [P35] od
nejmenšího k rozsáhlejší jednotce. Jak výstižně shrnuje jedna postava z románu Alphonse de
Lamartina z roku 1849, když soudí jeden ze svých literárních výtvorů: „V této literatuře [P36] není
ani začátek, ani konec, ani střed, ani gramatika, ani nic z toho[P37]  co se obyčejně rozumí pod
pojmem styl.“  Toto shrnutí zůstává platné i dnes, ať už se nám to líbí nebo ne. Slovo styl je
zkrátka používáno jako syntéza, jako lexikalizované hyperonymum[P38]  pro popsání [P39] všech
vyprávěcích, skladebních a vyjadřovacích postupů.

________________________________

 [P1]to byste byla na čtenáře přísná, vždyť tomu není rozumět , zkuste dohledat a nějak definovat;
pojem příp. nechat v uvozovkách

 [P2] – nejde o předložení oběti, ale že ne něco muselo obětovat/ oželet/ nebrat v úvahu a pojem
opět definujte (počešťujeme – lingv -)


 [P3]nevíme, zda je to klad, proto „představoval/ znamenal/ s sebou nesl..“

 [P4]Právě tato...

 [P5]spojené s chování, zde jde o „slohovky“, tedy spíše „ostře vytýká“ apod.

 [P6]když

 [P7]to ne, jde o úlohy, slohová cvičení

 [P8]nižší

 [P9]závěrečnou kontrolu

 [P10]nevhodné - kandidátka

 [P11]výhrady ke

 [P12]v textu se tomu říká jinak, hledejte výraz

 [P13]normy

 [P14]lépe: měřítko

 [P15]lépe: umějí/neumějí

 [P16]vyjadřování

 [P17]stejný jako

 [P18]volněji:  pouřívá

 [P19]ne,  to znamená „v každém z těchto případů“, ale doslova nepřekládáme

 [P20]chybí sloveso – podívejte se na fr. souvětí

 [P21]podle

 [P22]volněji a srozumitelněji, nejspíš vedl. větou

 [P23]hodnotu „napodobování/ nápodobu“

 [P24]ZA/JAKO... vidíte ten rozdíl ve smyslu?

 [P25]to ne! Dohledejte.

 [P26]že

 [P27]lépe: můžeme...

 [P28]co to znamená?

 [P29]lépe: přijatelnost

 [P30]ne, úroveň

 [P31]osnova

 [P32]osnovy

 [P33]?

 [P34]?

 [P35]postupovat

 [P36]v dopisech. Lépe: nemají ani... ani...

 [P37]čárka

 [P38]lépe: nadřazený pojem

 [P39]vynechat