Ve čtvrtek 24. 10. jsem chyběla, tak Vám posílám přeložené i to, co bylo na minulou hodinu.


Avšak myšlenka gramatické správnosti (což je obyčejná kopie pravopisné správnosti - nejzásadnějšího
ze všeobecných nároků na domnělé požadavky [P1] komunikace) není nikdy daleko od hodnocení
„jazykové úrovně“, tedy prvního ztvárnění[P2]  stylu. Gramatická cvičení Noela a Chapsala a
některých dalších (Letellier, atd.) praktikovala ve velkém chybný pravopis. Žákům se předložila
chybná znění vět, která museli opravit. Kritérium pro určení „správného“ a „špatného“ bylo v
dodržování údajně gramatických pravidel, ale také pravidel společenských, která předepisují
vyjadřování se [P3] takovým či jiným způsobem a především používání určitých slov a jiných ne. A
tak vznikla absolutní záměna [P4] mezi gramatickým pravidlem a stylistickou správností: chybné
znění nebylo jen to, která nerespektovalo pravidla dohody, ale také to, které nerespektovalo zásady
komunikace, které byly nepřímo dány společenskou hierarchií. Volba slov tak byla pro žáka
rozhodujícím úkolem. V této normativní perspektivě je to tedy stylistický princip, který dává svou
logiku gramatické iluzi.

V roce 1857 vydává Pierre Larousse Lexikologickou metodu čtení (Méthode lexicologique de lecture),
která se s novými vydáními přeměnila na Lexikologickou výuku stylu (Cours lexicologique de style)
pro školy, která není nic jiného než mluvnice „našeho jazyka, jazyka tak krásného, tak metodického,
že, vyjma galicismů, není snad výrazu, obratu ani věty, která[P5]  by neuznávala přísné zákony
logiky a uvažování“ (Larousse, 1887, p.iv). Může tomu být snad jinak? „Gramatika je umění mluvit a
psát správně, to znamená umění dobře vyjadřovat své myšlenky, a to jasně, stručně a dokonce s
elegancí. „Gramatika“ má základ v řeckém slově  gramma, které znamená „litteratura“ (ibid., p. v).
Přeskočme[P6]  ale etymologické zjednodušení, které připodobňuje[P7]  písmeno jakožto znak psaní
k literární metonymii [P8] ve své celistvosti, což můžeme nazvat silně popiratelným[P9]  přežitkem.
Larousse se vehementně rozčiluje nad omezením gramatiky na pouhý pravopis představující přehnanou
zaujatost formální kvalitou na úkor smyslu a expresivity a viní ji z beztrestného ohlupování žáků.
„Jakmile byla tato mezera rozpoznána, bylo třeba ji zaplnit.  Co jsme však mohli dát vedle formy,
kterou obléká myšlenka, pokud to není samotný základ myšlenky? A vedle pravopisu, který pojednává o
slově, pokud to není styl, který pojednává o věci?“ (ibid.).

Larousse byl v tomto podvratným[P10]  reformátorem a jeho iniciativa se musela zdát mnohým
generálním inspektorům jeho doby stejně skandální jako návrhy na vědění [P11] ve školách v 90.
letech našim[P12]  současníkům. Jeho metoda totiž už neumísťuje[P13]  do středu pedagogického
systému obecnou normu, jejíž pravopisná pravidla mocně kodifikují značky, [P14] ale výslovně a
dobrovolně tam umísťuje výraz, což je pro něho styl. Zkrátka proti diktátu - karikatuře
napodobování,[P15]  se prosazuje slohový projev - invenční cvičení, které se neobejde bez dobré
znalosti slovní zásoby, a tedy pravopisu. Slohová cvičení, to je škola jazyka a vzdělaný jazyk se
nazývá styl.

________________________________

 [P1]domněle nezbytné požadavky

 [P2]lépe: praktického projevu

 [P3]vynechat

 [P4]ještě jasnější by lao „zaměňování/ směšování s...“

 [P5]-é – mn. č. - ly

 [P6]ne, „pomiňme“

 [P7]směšuje

 [P8]metonymicky s celou literaturou

 [P9]lépe: sporným

 [P10]až (stylisticky schůdnější vyjádření)

 [P11]lépe: vzdělávací

 [P12]století

 [P13]lépe: neklade

 [P14]špatně pochopeno, pravidla pravopisu vymezují do velké míry tu normu

 [P15]to ne, lépe např: směšnému napodobování apod.