Tuto knihu vydávám nejen proto, že ji mám rád, ale také jako vděčnou vzpomínku na překladatele, přítele a dobrého člověka malíře Zdeňka Přibyla.
Nakladatel
ó TtXáaoíC rjcpáviaev
Aristoteles.
4-13
Q
ÚSTŘEDNÍ KNIHOVNA
FILOZOFICKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY
BRNO
w
P Trigon, 1996 Translation © Zdeněk Přibyl Ulustrations © Michael Rittstein, 1996 ISBN 80-85320-85-1
I
„Gdototutaxmrdí," hádal pohoršený Gabriel. „To není možný, oni se jakživi nemejou. V novinách píšou, že v Paříži není ani jedenáct procent bytů s koupelnama, tak se nedivím, ale člověk se může mejt i bez toho. Ti všichni tady okolo si s tím asi moc práce nedaj. Jinač ale to přece není výběr nej větších špindíru Paříže. Nedá se předpokládat, že by lidi, co čekaj na Slavkovským nádraží, páchli hůř než lidi, co čekaj na nádraží Lyonským. Ale stejně je to strašnej puch/j
Gabriel vylovil z rukávu hedvábný kapesníček barvy fialové a ucpával si nos.
„Co to tu tak smrdí?" pronesla hlasitě jakási tetka.
Nemyslela na sebe, když to říkala, nebyla egoist-ka, chtěla mluvit o parfému, co zaváněl od toho pána.
„To, matičko," odpověděl Gabriel, jenž nešel daleko pro odpověď, „to je Barbouze, parfém od Fiora."
„To by nemělo bejt dovolený, takhle votravovat vokolí," pokračovala tetka, jistá svým právem.
„Jestli dobře rozumím, matičko, tak si myslíš, že tvůj přirozenej pach připomíná růžověj keř. Tak to se mejlíš, matičko, to se mejlíš..."
„Slyšíš to?" povídá tetka mrňousovi vedle, asi tomu, co měl právo lézt na ni legálně. „Slyšíš to, jak mě uráží to prase tlustý?"
Mrňous odhadoval Gabrielovyjpzměry-a řekl si, to je vazba, jenže tiJiroznější jsou dycky dobrý, to nikdy nezneužívá svý síly, to by bylo vod nich zbabělý. A jak byl nabroušen, křikl si:
„Smrdíš - é - gorilo."
Gabriel si povzdechl. Už zas použít násilí. Tahle povinnost ho otravovala. Od počátku člověčenstva
to nepřestalo. Ale, konečně, co musí být, musí být. Není to jeho, Gabrielova chyba, že to byli vždycky padavkové, co nasírali svět. Přece však dá ještě jednu možnost tomu hmyzovi: „Opakuj to eštějednou."
Trochu udiven, že silák odpovídá, malý muž si dal na čas, aby yykroužil následující odpověď:
„Eštějednou opakovat co?"
Mrňous nebyl nespokojen svou replikou. Jenže ta almara trvala na svém. Naklonila se k němu, aby vyřkla tuhle jednofázovou čtyřslabiku:
„Tocoskecal..."
Střízlík dostal strach. Teď měl ještě čas vykovat si nějaký slovní štít. První, na co přišel, bylo: „Zaprvé vám nedovoluju mně tykat." Prdlavko," nato Gabriel prostě. Napřáhl ruku, jako by chtěl dát osloviteli po hubě. Ten se bez odporu poroučel na zem, lidem mezi nohy Chybělo málo a dal se do breku. Naštěstí, hele, vlak vjíždí do nádraží, změna krajiny. Voňavý zástup zaměřuje své mnohonásobné pohledy k projíždějícím, kteří začínají defilovat, v čele muži obchodu se svými aktovkami a zdáním, že umějí cestovat lépe než ti druzí.
Gabriel hledí do dálky, ty budou asi až na konci, ženský, to je vždycky až na konci, ale ne, z proudu vybíhá žabka a oslovuje ho:
Jasem Zazi, voco, že seš strejda Gabriel?" „Správně, jsem to já," odpovídá Gabriel, dbaje na výslovnost, „ano, já jsem tvůj strejda."
Děcko se baví. Gabriel, zdvořile se usmívaje, ji bere do náručí, zvedá ji do úrovně svých úst, líbá ji, ona líbá jeho, pak ji staví na zem. Ty ňáko voníš," dí dítko. „Barbouze od Fiora," informuje obr. „Kápneš mně trošku za ouška?" „To je parfém pro muže."
„Tak jQvidíš," říká Jeanne Lalochérová, konečně přišla, „chtěl sis to vzít na starost, tady to máš." To bude dobrý," na to Gabriel. „Můžu ti věřit? Rozumíš, nechci, aby se nechala znásilnit celou rodinou."
6
„Ale mamá, však dobře víš, žes posledně přišla akorát včas."
„Každopádně," na to Jeanne, „nechci, aby se to opakovalo."
Můžeš být klidná/' ujišťuje Gabriel.
„Dobře. Tak vás tu najdu pozítří u vlaku v šest hodin šedesát."
„U odjezdu/' zpřesňuje Gabriel.
„Natíirlich," na to Jeanne, která druhdy žila
v okupované zóně.
„A jinak, co tvá žena, v pořádku? „Ti děkuju. Nestavíš se u nás?" „Nebudu mít čas."
„To vona je dycky taková, gdyž má šamstra, vysvětluje Zazi, „rodina, to pro ni neexistuje." „Nashle, miláčku. Nashle, Gaby" Mizí,
Zazi komentuje situaci: „Toká."
Gabriel krčí rameny Neříká nic. Chápe se Zazina kufříku. Pak se projeví: „Dese," praví.
A jak vyráží, odhazuje napravo i nalevo vše, co potká na své dráze. Zazi klusá vzadu.
Strejdo," křičí, „pojedeme metrem? „Ne."
„Jaktožené?
■ *+
Zastavila se. Gabriel se zastavuje také, obrací se, odkládá kufřík a začíná vysvětlovat:
Jasněžene. Dnes to není možný. Je stávka. Je stávka?"
„Zcela určitě: je stávka. Metro, dopravní prostředek vysloveně pařížský, usnulo pod zemí, protože jeho zaměstnanci se štípacími kleštěmi zastavili veškerou činnost."
„Ach ti rošťáci/' zvolala Zazi, „ach ti ničemové. Tohle mně udělat! Mně!"
„To nedělají jenom tobě," poznamenává Gabriel, dokonale objektivní.
„Musíš se s tím vyrovnat," kázal Gabriel, jehož fráze někdy zaváněly tomismem lehce kantorským. \
Pak, přecházeje do tónu osobního, dodal:
„Teď je třeba pohyb. Charles čeká/'
„Ach, tuhletu já znám/' rozkřikla se Zazi zuřivě, „to jsem už četla v pamětech generála Vermota."
„Ba ne," pravil Gabriel, „ba ne. Charles je kámoš a má taxíka. Tak jsem ho pro nás najal, kvůli tý stávce, jeho taxíka. Rozumělas? Tak jdeme."
Znovu se chopil jednou rukou kufříku a druhou odváděl Zazi.
Charles čekal opravdu, pročítaje v týdeníčku rubriku krvácejících srdcí. Hledal, už léta hledal nějakou prorostlou venuši, které by mohl věnovati dar pětačtyřicíti třešní svého jara. Jenže takové, co si takhle, v tomto plátku naříkaly, mu vždycky při-padaly buď jako husy, nebo šeredy k pohledání. Cil stébla slámy v údolí nářků a v nejcitlivější panence objevoval kr^vu ve vší mohutnosti.
„Brýden, maličká," pozdravil Zazi, aniž se na ni podíval, ukládaje sfpečlivě tiskovinu pod zadek.
„Ta má ránu, ta jeho kára," usoudila Zazi.
„Nastup," vyzval ji Gabriel, „a nebuď snob/'
„Doprdele snob," pronesla Zazi.
„Ta je srandovní, ta tvoje neteřička," soudil Charles, zatáhl za knoflík a roztočil svůj mlýn.
Lehkou, ale mocnou rukou vstrčil Gabriel Zazi do taxíka a usedá vedle ní.
Zazi protestuje:
„Dyť mě umačkáš," řve plna zuřivosti. „To se dá čekat," poznamenává stručně Charles klidným hlasem. Startuje.
Kousek jedou a Gabriel ukazuje krajinu velkolepým gestem.
„Ach, Paříž," pronáší povzbuzujícím tónem, „jaké to krásné město. No podívej se, není-li to krása."
„Já na to kašlu," říká Zazi, „jediný, co jsem chtěla, bylo jezdit metrem."
„Metrem!" bečí Gabriel, „metrem!! Heleď, tamhle ho máš!!!"
A ukazuje prstem cosi ve vzduchu.
Zazi vraští obočí. Nevěří.
8
ft
Metro?" opakuje. „Metro," dodává s opovrže-
ním, „metro je pod zemí, metro. No né..." „Tohle," říká Gabriel, „je nadzemní." „Taktopak není metro."
„Já ti to-vysvětlím," na to Gabriel. „Někdy vyjede zpod země a pak se zas pod zem vrátí."
„Tosoukecy."
Gabriel se cítí bezmocný (gesto) a pak, snaže se změnit rozhovor, ukazuje znovu něco na jejich cestě. „A támhle, heleď, Pantheon!"
„Co všecko musí člověk přeslechnout," protestuje Charles, aniž by se obrátil.
Jel pomalu, aby si maličká mohla prohlížet vzác-
nosti a navíc se poučit.
„Tak to snad není Pantheon?"
V jeho otázce je něco uštěpačného_
„Ne," prohlašuje Charles důrazně. „Ne, ne a ne.
To není Pantheon."
„Ä co by to potom podle tebe bylo?" PosměšnoaLlónu se stává skoro jurážlivou pro druhého, jenž ostatně spěchá přiznat porážku.
Já nevím," praví Charles.
No tak vidíš."
Ale Pantheon to není."
On je totiž Charles prese všecko paličák. „Zeptáme se někoho z chodců," navrhuje Gabriel.
Chodci," na to Charles, „jsou šmahem voli." Svatá pravda," prohlašuje Zazi slavnostně. * Gabriel ustupuje. Objevuje nový předmět nad-
sem.
„A tohle," volá, „to je..."
Ale slovo mu přerušuje Charlesův vítězný pokřik:
„Už to mám," huláká, „to, co jsme viděli, docela určitě nebyl Pantheon, to bylo Lyonský nádraží."
„I tak možno," připouští Gabriel nenucené, „ale to už je pryč, tak o tom nemluvíme, zatímco támhle, maličká, koukejse, jaká je to krásná výstavnost, to jsou Invalidi..."
Ty si spad z višně," nato Charles, „to nemá
s Invalidama nic společnýho."
9
„iaK uuura,   poviua KjčiuLiei, „Kuyz. iu ntpou
Invalidi, řekni nám cototedaje!"
„Nevím to určitě/' váhá Charles, „ale budou to nanejvejš kasárna v Reuilly"
„Vy oba/' prohlašuje Zazi snášenlivě, „ste dva pěkný srandisti."
„Zazi/' prohlašuje Gabriel, navlékaje důležitou tvářnost, kterou najde ve své šatně bez námahy, „budeš-li chtít opravdicky vidět Invalidy s opravdickým náhrobkem opravdickýho Napoleona, tak tě
■
tam dovedu."
Didoprdele i s Napoleonem," odpovídá Zazi. Mě nezajímá ani za nehet ten fouňa s tím svým kloboukem jako vůl." Co tě tedy zajímá?" Zazi neodpovídá.
„Ano/' hlásí se Charles s neočekávanou rozto-milostí, „co tě zajímá?"
„Metro."
Gabriel vzdychá, Charles neříká nic. Nato Gabriel dál pokračuje v řečnění a znovu vzdychá.
„A kdypak jí bude konec, tý stávce?" ptá se Zazi, nafukujíc svoje slova zuřivostí.
Copak já vím," říká Gabriel, „já se do politiky
r/
nepletu.
„To není skrz politiku," míní Charles, „to je skrz žrádlo."
„A vy, pane," ptá se ho Zazi, „vy taky někdy stávkujete?"
„Jasný jak facka. To je nutný, gdyž chcem zvejšit tarif."
„Spíš by vám měli snížit ten váš tarif, s károu,
jako je ta vaše, hnusnější snad už nedělaj. Ta určitě
pamatuje první světovou válku, co?"
„Brzo budeme doma," praví Gabriel smířlivě. „Hele, trafika na rohu."
Na kterýmpak rohu?" ptá se Charles ironicky Na rohu ulice, co bydlím," odpovídá Gabriel
prostoduše.
Tak tedy," na to Charles, „to není tenhleten
„Cože," brání se Gabriel, „ty mně chceš tvrdit, že to není tenhleten?"
10
„laK teaa aost,   Knci ^azí, „přece iieuuuete
__j_______ ti
zacmat znovu.
Ne, to není tenhleten/7 odpovídá Charles Gabrielovi.
„Je to fakt pravda/' přiznává Gabriel, když míjejí trafiku, „tadyhle sem nikdy nebyl/'
Hele strejdo," ptá se Zazi, „to gdyž takhle blbneš, to děláš schválně nebo jen tak?"
To tobě pro legraci, mé dítě," odpovídá Gabriel. „Nic si z toho nedělej," radí Charles Zazi, „to von naschvál nedělá."
Chytrý to není," soudí Zazi. Doopravdy, je to tak," vysvětluje Charles, „že
někdy to dělá schválně a někdy ne.
„Svatá pravda!" volá Gabriel, „jako gdybys věděl vocode. Tohle všecko (gesto) je sranda: Pantheon, Invalidi, kasárna v Reuilly, trafika na rohu, všecko. Fakt: sranda."
Pak dodává, vyčerpán:
„Lidi, lidi, to je bída!"
„Nechceš se zastavit na jeden aperitiv?" ptá se Charles.
To je nápad.
Ve Sklípku?
„Na St. Germain-des-Prés?" navrhuje Zazi třesouc se dychtivostí.
„To snad ne, holčičko," praví Gabriel, „jak si to představuješ? To se už přeci dávno nenosí.
„Jestli chceš ŕíct, že nejdú s dobou," na to Zazi, „tak ti hlásim, že šiju mé vúl." Slyšíš to?" ptá se Gabriel.
race.
Co chceš?'' na to Charles, „to je mladá gene-
Mladá generace," oznamuje Zazi, „na vás..." Tak dost, tak dost," zaráží ji Gabriel, „my jsme
rozuměli! Co kdybysme šli do trafiky na rohu? Na našem rohu," poznamenává Charles.
Ano," souhlasí Gabriel, „a pak zůstaneš na
večeři s námi."
„Nebylo to samozřejmý?" „Jasně." „Tak co tedy."
11
„Tedy to potvrzuju."
„Není co potvrzovat když to je samozřejmý." Tak řekněme, že ti to připomínám pro případ,
že bys zapomněl."
„Já jsem nezapomněl."
„Tedy zůstaneš s námi na večeři." „Tak co?" říká Zazi, „napijem se doprdele nebo ne?"
Gabriel se souká obratně a pružně z taxíka. Všichni se sesednou okolo jednoho stolku na chodníku. Servírka nedbale přichází. Zazi hlásí okamžitě
sve praní:
Jednu kokakolu," poroučí
Nemáme," zní odpověď. „No tohle," protestuje Zazi, „vyšte ale podnik!" Je rozhořčena.
„Pro mě," hlásí Charles, „to bude jedno beau-
jolais.
tt
A pro mě," žádá Gabriel, „grenadinu. A ty?
ptá se Zazi.
„Už jsem řekla: kokakolu." „Vždyť ti říkala, že nemají."
Ale já chci kokakolu. „Chtít můžeš, jak chceš," pronáší Gabriel s krajní trpělivostí, „vidíš přece, že nem."
Pročpak to nemáte?" ptá se Zazi servírky. Jó -" (gesto). „Půlka míchanýho, Zazi," navrhuje Gabriel, „to ti neříká nic?"
/A
„Já chci kokakolu a nic jinýho." Všichni se zamyslí. Servírka se škrabe na stehně. Vedle mají," říká nakonec. „U Taliána." Takco?" ptá se Charles, „dostanu to beaujolais?" Servírka jde pro ně. Gabriel bez námahy vstává. Rychle mizí a brzo se vrací s lahví, z jejíhož hrdla trčí dvě slámky Staví to před Zazi.
„Tumáš, maličká," pronáší velkomyslným tónem.
Zazi bere beze slova láhev do ruky a začíná si hrát se slámkou.
„Notak vidíš," říká Gabriel kámošovi, „bylo to snadný Pro děti musíš mít pochopení."
12
„Tak tady to je," hlásil Gabriel.
Zazi odhaduje dům, ale nesděluje své dojmy
„Tak co?" ptá se Gabriel, „půjde to?"
Zazi naznačuje, že se zatím zdrží soudu.
„Já," říká Charles, „se stavím u Turandota, musím si s ním promluvit."
„Rozumím," souhlasí Gabriel.
„Co je na tom k rozumění?" ptá se Zazi.
Charles sešel po pěti schodech, které Vedly k chodníku k hospodě „Sklípek", otevřel dveře a postoupil až k pultu, od okupace dřevěnému.
„Brýden, pane Charles," pozdravila Madla Nožka, která zrovna obsluhovala hosta.
„Ahoj, Madlo," odpověděl Charles, aniž se na ni podíval.
„Tak to je vona?" ptal se Turandot. „Samo," odpověděl Charles. „Je větší, než jsem čekal." „No a?"
„Se mně nelíbí. Říkal jsem Gabymu, že nechci v domě žádný historie."
„Hele, dej mi jedno beaujolais."
Turandot ho obsloužil mlčky a se zamyšlenou tváří. Charles vyřídil svoje beaujolais, utřel si kníry hřbetem ruky a díval se roztržitě ven.
K tomu bylo třeba vztyčit hlavu a ještě nebylo vidět než nohy, lýtka, nohavice a někdy, měl-li divák štěstí, dokonce celý pes, jezevčík. Klec pověšená vedle špehýrky sloužila za obydlí smutnému papouškovi. Turandot naplnil Charlesovu sklenici a sám si lízl, Madla Nožka se postavila za pult vedle patrona a přerušila ticho:
„Pane Charles," oslovila hosta, „vyšte melancholik."
„Doprdele melancholik," odpověděl Charles.