Úvod do studia dějepisu
Část III:
Metody a metodologie
(Mgr. Jiří Němec, Ph.D.)

Literatura
nBERNHEIM, Ernst: Úvod do studia dějepisu. Praha 1931. (něm. Einleitung in die
Geschichtswissenschaft. Praha 1985)
(tzv. velký Bernheim byl něm. orig. Lehrbuch der historischen Methode und der
Geschichtsphilosophie. Berlin 1889 – 1. vydání)
nHROCH, Miroslav a kol.: Úvod do studia dějepisu. Praha 1985.
nŠINDELÁŘ, Bedřich: Úvod do studia historie. Brno 1981.
nBARTOŠ, Josef: Metodika a technika historické práce. Praha 1982.
nBŮŽEK Václav a kol.: Úvod do studia historie. České Budějovice 1994.
nZWETTLER, Otto – VACULÍK, Jaroslav – ČAPKA, František: Úvod do studia dějepisu a technika
historikovy práce. Brno 1996 (skripta PaedF MU)
nBARTL, Július: Úvod do štúdia dějepisu. Bratislava 1997.
nJINDRA, Zdeněk (ed.): Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin. Sv. 1. O předmětu bádání,
genezi a historiografii oboru. Praha 1997.
nMYŠKA, Milan: Problémy a metody hospodářských dějin. Metodické problémy studia dějiny sekundárního
sektoru. Ostrava 2010.
n
Časopisy k teorii a metodám dějepisectví
Dějiny – teorie – kritika (od 2004)
History and theory (od 1960, 48. ročník v roce 2008, USA)

Tradiční popis „etap“ historikovy práce
(M. Hroch)
n1. stanovení tématu
n2. heuristika a kritika
n3. analýza a interpretace
n4. syntéza a sepsání poznatků v odpovídajícím jazykovém tvaru – v historickém textu
n
nCharakteristické je trvalé prolínání a návraty mezi heuristikou, kritikou, analýzou a
interpretací.
nViz problém hermeneutického kruhu.
n

Postup práce podle Umberta Eca
nNejen pro přípravu diplomové či seminární práce čti Ecovu knihu Jak napsat diplomovou práci.
n1. stanovení přesného tématu
n2. shromáždění existujících podkladů a dostupných dokumentů
n3. seřazení a uspořádání shromážděného materiálu
n4. ohledání tématu ve světle shromážděného materiálu
n5. organické uspořádání všech předchozích teoretických úvah na dané téma
n6. uspořádání veškeré látky do textu tak, aby čtenář pochopil myšlenkový záměr práce a aby byl sám
schopen vyhledat tytéž materiály a dokumenty, aby se s nimi mohl případně zabývat vlastními silami
n

Čtyři dobré rady („pravidla“) Umberta Eca
nejen pro studenty, kteří to s výsledkem výzkumu myslí vážně a chtějí ho zdárně dokončit
n
n1. Téma ať (pokud možno) odpovídá Vašim zájmům!
n2. Prameny nutné pro zpracování tématu Vám musí být dostupné!
n3. Zpracovatelnost všech podkladů a pramenů ať odpovídá Vaší kulturní úrovni.
n4. Metodologické předpoklady pro daný výzkum nechť co nejvíce odpovídají Vašim zkušenostem a
průpravě.
n
n

„Historie jako věda“
nForma vědeckého poznání, zkoumající lidskou společnost v minulosti.
nVěda zabývající se přednostně diachronními vztahy před vztahy synchronními.
nSpolečenská neboli sociální věda
nPříbuzné vědy
n1. archeologie, dějiny umění, dějiny literatury, pomocné vědy historické
n2. sociologie, ekonomie, politologie, kulturní antropologie (etnologie)
n3. přírodní vědy – paleontologie, geologie, klimatologie
nJako každá věda pracuje na základě určitých formalizovaných pravidel a specifickými přístupy a
metodami.
nOtázka interdisciplinarity
nVěčná otázka o vědeckosti versus literárnosti historie (Aristoteles – historie je literární žánr,
H. White – historie podléhá literárním pravidlům literárního vyprávění)
n

Obory historiografie
ndělení podle historických epoch
n dějiny starověku
n dějiny středověku (medievalistika)
n dějiny novověku
n soudobé dějiny (Zeitgeschichte)
ndělení podle hlavního předmětu zkoumání
n politické dějiny
n sociální dějiny
n hospodářské dějiny
n kulturní dějiny
n právní dějiny
n
nprostorové členění
univerzální dějiny (světové, obecné, globální)
národní (státní)
regionální

Metoda, metodologie, metodika
nMetoda – z řec. meta hodos (cesta kam)
n
nobecně „způsob, jak dosáhnout jistého předem stanoveného cíle; ve vědě – systematický postup při
poznávání předmětu zkoumání, který má určitý teoretický základ“ (Filozofický slovník, Olomouc 1995,
s. 269)
n
n„kontrolovaný proces vytvoření historické znalosti“
n
nMetody jsou jen nástrojem v rukou badatele, jehož vhodné použití může přinést poznání nových
historických faktů.
n
nMetodologie
n- teoreticko-filozofická disciplína zabývající se zkoumáním základních principů, cílů, kategorií a
metod určitého vědeckého oboru
n
nMetodika
n- souhrn zásad, pravidel, návodů a konkrétních postupů při praktickém použití metod při vědeckém
výzkumu

Základní metody historiografie
n- přímá a nepřímá metoda
n- induktivní a deduktivní metoda
n- komparativní metoda
n- metoda sondy
n- modelová analýza
n- typologická metoda
n- kvantitativní metoda (historická statistika)
n- geografická metoda
n- filologická metoda
n- ikonografická metoda
n- biografická metoda
n- metoda orální historie
n
n

Přímá a nepřímá metoda
nPřímá metoda
n- bezprostřední čerpání informací z jednoho nebo více historických pramenů, prověřených jejich
vnější i vnitřní kritikou
n- nejběžnější postup tam, kde jde o prostý popis historické skutečnosti
nNepřímá metoda
n- čerpání informací z pramenů jejich dalším zpracováváním (kombinace pramenů, provádění
jednoduchých matematických operací, aplikování znalostí z jiných vědních oborů a PVH,…)
n- běžný, ale náročnější postup pro rekonstrukci a porozumění složitějším vztahům, pro otázky po
příčinách a důsledcích
nObě metody jsou od sebe vzájemně neodlučitelné; lze je používat jednu po druhé, samostatně i
paralelně zároveň.
nObě dohromady tvoří východisko každého historického výzkumu a předcházejí použití dalších
historických metod.

Induktivní a deduktivní metoda
n- obecné vědecké metody, užívané běžně, samozřejmě a často neuvědoměle
nIndukce
n- metoda zobecnění = z empiricky z pramenů získaných jednotlivých faktů vyvozuje obecné závěry
n- pokud je znám celý soubor – úplná indukce (v historiografii výjimečně); jinak a častěji neúplná
indukce (nutno ovšem znát většinovou část zkoumané množiny).
nDedukce
n- vyvozování závěrů podle pravidel formální logiky z několika premis
n- použití pro určení souvislostí různých historických procesů, především pokud je nelze vyčíst z
pramenů, a pro orientaci v nashromážděném empirickém faktografickém materiálu
n- premisy nejsou nezpochybnitelné axiomy! nutná veliká obezřetnost!
n

Komparativní (srovnávací) metoda
n- porovnání dvou a více různých skutečností, které vykazují nejméně jedno (lépe více) srovnatelné
kritérium s cílem získat informace o shodách, podobnostech a odlišnostech
-tyto lze využít pro určení shod a rozdílů, klasifikaci, typologizaci, hierarchizaci jevů a
především pro výkladovou komparaci - zjištění obecných a vztahových souvislostí jevů, jejich
kauzálních stavů a charakteristik
n
-srovnávat lze snad vše, co lze definovat, např. určitá území, instituce, průběh historických
událostí a situací, sociální skupiny, přijímání nebo odmítání idejí, hodnotové řády, právní regule
a jejich vývoj, kariéry a strategie
n
nPravidla – 1. jasně definovat objekt komparace, 2. určit co komparací sledujeme, 3. stanovit
kritéria a hlediska, 4. vyjasnit si vztah k chronologii
n
nKomparaci lze provádět diachronně (v časově různých minulostech na stejném teritoriu, nutné pro
periodizací) nebo synchronně (ve stejném minulém čase na různých teritoriích nebo v různých
oblastech).
n
nVytváření analogií – úsudků o pravděpodobné shodě dvou a více jevů v určitém podstatném znaku nebo
směru.

Metoda sondy
n- neboli metoda „reprezentativního výběru“
nZkoumání obecné skutečnosti na základě jedné konkrétní situace nebo události.
nDochází ke zpracování vybraného, reprezentativního vzorku dat, jejichž výsledky jsou
generalizovány.
nSonda nemá podat ucelený obraz, naopak má záměr zjednodušit, soustředit se jen na jisté vlastnosti
a rysy.
nVhodné pro výzkum, kde je obrovské množství dat, které z různých důvodů nelze zpracovat
(nedostatek času, nákladnost…). Např. historická demografie.
n
nTři možnosti výběru:
n - náhodný výběr (pravděpodobnostní)
n - systematický výběr
n - výběr pomocí nezávislého znaku

nMetodu sondy lze ovšem použít ještě v jiném smyslu – jako metodu zjištění povahy problému analýzou
jeho náhodné části. Výsledky pak nejsou konečnou fází výzkumu, ale jen přípravným, orientačním
krokem.

Modelová analýza
n- poměrně nová, stále ještě nepříliš využívaná metoda.
n- především v hospodářských a sociálních dějinách.
n
nVytváří se zjednodušený model určitého složitého a komplexního historického fenoménu. Základní
vztahy se v modelu objevují jen ve studovaných souvislostech. Modelové zjednodušení má pomoci
objasnit složité souvislosti.
n
nPostup:
n1. stanovení objektu modelování a jeho vyjmutí z komplexu ostatních jevů
n2. definování systému a vztahů uvnitř systému
n3. formulování hypotézy či hypotéz
n4. vytvoření blokového schématu
n5. případná kvantifikace

Příklad blokového schématu vytváření tržních okruhů v 18. a první polovině 19. století
J. Hroch, Úvod do studia dějepisu, Praha 1985, s. 226.
DSCN4702

nJinou formou modelové analýzy může být i vytváření „typického“ zástupce určitého jevu („typický
žoldnéř“, „typický obchodník“, „typická bitva“…).


Typologická metoda
n- nástroj dalšího třídění a kategorizace historických jevů, tedy zpřehlednění a zjednodušení
souvislostí.
nNavazuje na komparativní metodu, která vytvořila prostor pro určení shod a diferencí mezi
zkoumanými jevy.
nUmožňuje také srovnávat srovnatelné, přičemž vyniknou jednotlivá specifika.
n
npodstata: z jednotlivých jevů, jež mají společné určité charakteristické prvky, se vytváří
základní vzory s vlastní vypovídající hodnotou.
n
nUrčení: pro výzkum takových historických jevů, které patřily k jedné části společenské
skutečnosti, ale zároveň se v mnohém lišily. Zjednodušeně – jsou si na první pohled podobné, na
druhý pohled se ale přece v něčem odlišují.
n
n
n

nJak? Při výzkumu upřednostňujeme určité skutečnosti a charakteristiky, které jsou pro vymezený
soubor prvků společné, a upřednostníme je před jinými skutečnostmi, které tyto prvky v souboru
navzájem odlišují. Nelze ji použít tam, kde nelze souhrn prvků zřetelně vymezit.
n
nZvláštní forma – ideální typy (Max Weber)
n
nPeriodizace – zvláštní druh uplatnění typologické metody, aplikované nikoliv synchronně, ale na
určitý jev v čase. Nevytváří tradiční typy, ale „chronotypy“, na základě určitých charakteristik
definované periody, v časovém kontinuu odděleném „událostními“ mezníky.
n

Kvantitativní metoda
nHavránek, J.  – Petráň, J.: Základy statistické metody pro historiky. Praha 1963.
n
nPopisuje historické procesy pomocí interpretace číselných údajů, tabulek a grafů, vypracovaných
matematickou analýzou pramenných údajů.
n
nKde? Nejčastěji v hospodářských, sociálních, ale i v kulturních dějinách aj.
n
nPoužití: přednostně tam, kde jsou číselné údaje k dispozici nebo kde lze údaje z pramenů
kvantifikovat.
n (např. koncentrace majetku, proměna poddanských dávek, daňového zatížení, šíření nových
technologií - knihtisku, parního stroje, hospodářská či obchodní závislost, vědecké či umělecké
kontakty podle četnosti korespondence nebo uměleckých sbírek, kultur. význam podle četnosti
publikací a recenzí)
n

Historická statistika
nViz Kubišův oddíl (Hroch 1985, s. 216-222).
nSamostatná disciplína, pracující výhradně kvantitativní metodou.
nZaměření: kvantitativní výzkum hromadných jevů s cílem jejich utřídění a sledování souvislostí a
příčinností v historickém procesu, příp. definování „zákonitostí“.
nPoužití: zpravidla pro období od 18. století, kdy moderní stát začíná sbírat demografické a
ekonomické údaje – první záměrné „statistiky“ (např. sčítání lidu). V „předstatistickém období“ jen
na základě vytváření dílčích statistik (z urbářů, soupisů poddaných, městských knih, zemské desky,
apod.).
nPodmínka: Zjištění vzniku a reprezentativnosti údajů cestou kritiky pramene, protože prameny v
„předstatistickém“ období odrážejí statistické údaje jen zprostředkovaně, a tudíž nepřesně a
neúplně.
n
n
n

nPrameny pro historickou statistiku
n
n1. prameny „statistického typu“, jež jsou již výsledkem statistického šetření (jsou zároveň dílčím
zpracováním historické skutečnosti)
n2. prameny formalizované, zachycující hromadné jevy institucionálního typu
n3. prameny neformalizované, zachycující jednotlivé jevy, u nich je třeba hledat společné
kvantifikovatelné charakteristiky
n
n

Historická demografie
nViz oddíl E. Maura (Hroch 1985, s. 255-258).
nA úvodní oddíly kapitol knihy Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1998.
nČasopis: Historická demografie (od 80. let)
n
n- historická disciplína, užívající jako jednu z hlavních metod demografickou statistiku
n- na pomezí historie a demografie (odkud teoretická východiska a pojmový aparát)
nÚkol: studium historického vývoje počtu, skladby, rozmístění a pohybu obyvatelstva od nejstarších
dob až po současnost.
nProč? Údaje o proměnách počtu obyvatelstva (narození, úmrtí, hustota, migrace a mobilita – taky
sociální mobilita, národnostní, náboženská, sociální skladba, podoba a složení rodiny) pomáhají
rozumět širším historickým procesům, událostem a historickým změnám.

Možnosti historické demografie v závislosti na pramenech
n1) do konce 13. století
n jen antropologické a genetické analýzy kosterních pozůstatků, tzv. paleodemografie
n2) 13. – konec 15. století
n v hrubých obrysech a v lokálním měřítku lze studovat v písemných pramenech (berní knihy, urbáře)
např. početnost obyvatelstva, národnost, majetkovou a sociální strukturu
n3) 16. – pol. 19. století
n první hromadné evidence jevů demografické povahy (katastry, poddanské seznamy, soupisy podle
víry, zpovědní seznamy, církevní matriky, sčítání lidu) umožňují (ovšem na základě náročné
excerpce) odpovědět na většinu demografických otázek
n4) pol. 19. století – současnost
n k dispozici je státem připravovaná pravidelná demografická statistika obyvatelstva

Příklad 1
DSCN4704


příklad 2
DSCN4705


příklad 3: vystěhování do Vídně v roce 1910
DSCN4706


Geografická metoda
nSemotanová, E.: Historická geografie českých zemí. Praha 2002.
nKučera, Z.: Historická geografie mezi geografií a historiografií. Historická demografie 34, 2007,
s. 9-19.
n
n- zkoumá historickou problematiku s ohledem na geografické prostředí, v němž historické dění
odehrává, nejen jako pasivní jeviště, ale jako nutnou podmínku a také výsledek života lidské
společnosti
n- nejjednodušší technikou je již geografická identifikace a lokalizace dění
n- zjištění geografických údajů umožňuje např. vytvořit si představu o osídlení, zemědělské či jiné
hospodářské činnosti, o předpokladech vojenského tažení, bitvy či válečnické strategie, o
možnostech mobility obyvatelstva, o předpokladech utváření státních hranic apod.
nPramenem často mapy a plány, historické popisy krajin apod.
n
nVýsledkem geografické metody může být prostorové znázornění dění na mapě či plánku či rekonstrukce
určitého zaniklého historického prostoru.
n

Historická geografie
nDisciplína studující proměny geografického prostoru v čase, stojí na pomezí mezi přírodní a
společenskou vědou - geografií a historií, také archeologií, historickou demografií, dějinami
osídlení, hospodářskými dějinami a z přírodních věd kartografií, geodézií, botanikou, pedologií,
hydrologií, klimatologií, ekologií.
n
nStuduje stav, vývoj a proměny geografického prostředí v minulosti, příčiny, které tyto proměny
způsobily, jejich následky a příslušné zákonitosti. Rekonstruuje zaniklou krajinu, objasňuje
historické souvislosti současného stavu krajiny. (Semotanová)
n
nStuduje např. vývoj a podobu
n1. určité části Země v daném historickém čase (např. Judea v čase narození Krista, Čechy v době
středověké kolonizace)
n2. fyziognomických, strukturních a funkčních prostorových jednotek v minulosti (např. proměna
říčních systémů mezi středověkem a novověkem, proměny lesa v novověku, vývoj krajiny pod vlivem
industrializace země…)
n
nMetody: soubor historických, geografických, kartografických metod a metod hraničních oborů
n
nPříklad rozsáhlého použití historickogeografické metody  F. Braudel, Středomoří a středomořský
svět v čase Filipa II. (1949).

Historická klimatologie
nRudolf BRÁZDIL – Oldřich KOTYZA, Současná historická klimatologie a možnosti jejího využití
v historickém výzkumu, Časopis Matice moravské – Supplementum I, 2001, s. 17–59.
n
nZabývající se historickým vývojem a proměnami klimatu a jeho vlivem na lidskou společnost. Stojí
na pomezí historií a klimatologií.
n
ncíle:
n1. Provést časovou a prostorovou rekonstrukci počasí a podnebí před pravidelného meteorologického
měření.
n2. Studovat citlivost minulých společností a ekonomik na kolísání klimatu, klimatické extrémy a
přírodní katastrofy.
n3. Studovat společenskou percepci klimatu a jeho vlivu.

Filologická metoda
n- metoda využívající jazyk jako hlavní historický pramen
n- slovní zásoba podává cenné svědectví o existenci (a neexistenci) vztahů, institucí a předmětů,
neboť platí, že jazyk má pojmenování jen pro to, co je vnímáno a existuje (např. označení pro dnes
již neexistující činnosti a řemesla)
n (srov. také dějiny pojmů – Begriffsgeschichte jako kulturní dějiny nebo dějiny myšlení)
n
nČasté použití:
n- kritika pramenů
n- onomastika – analýze vlastních jmen, především toponomastika (nauka o jménech zeměpisných:
choronyma, toponyma, oronyma, hydronyma, jména traťová) – účinný nástroj studia dějin osídlení,
méně antroponomastika (nauka o osobních jménech).
n
nPodmínka? Vždy vycházet ze všech historicky dochovaných názvů, nikdy však současných.
n
nOmezení? Výsledky mají hypotetický charakter!

Ikonografická metoda
nIkonografie od eikon (obraz) a grafein (psát)
n
nMetoda „rozboru obrazů“ (image), vypůjčená z dějin umění.
nMetoda analyzující obrazové (dvou i trojrozměrné) neboli ikonografické materiály s cílem porozumět
motivům vzniku i myšlenkovému světu, jenž tyto materiály zplodil.
n
nikonografie (rozbor stylu, námětu a přímého významu)
nikonologie (rozbor vnitřního smyslu a symbolů, analýza kolektivního kulturního myšlení nebo
světonázoru, jež se odráží v daném uspořádání obrazu)
n
nOd 60. let 20. století roste její význam nejen pro dějiny umění, ale i pro hospodářské (plány
továren, výrobních provozů, zobrazení manufaktur, vyobrazení strojů, mapy zalesnění, železnic),
sociální (plány a obrazová výzdoba sídel, domů, kulturních institucí, zobrazení práce, řemesel)a
kulturní dějiny, dějiny mentalit a každodennosti (žánrové obrázky, veduty měst, pohlednice,
dokumentární a rodinné fotografie, film), nebo i pro politické dějiny (zobrazení symboliky moci a
řádu nebo např. politická ideologie ve filmu).
n
n Estetická hodnota díla je při analýze druhořadá, rozhodující je intence autora, téma, to, čím
konkrétně je téma tvořeno, ale i to, co na obraze schází, tedy jak to odráží myšlenkový svět
autora.
nKromě toho je důležité i to, co je zobrazeno jaksi mimochodem – jako odraz toho, co bylo přirozené
a normální (např. zobrazení výbavy kuchyně na žánrovém obrázku z života na zámku apod.)
n
n

Biografická metoda
n
nBiografie = řec. Životopis
-jako vědecký žánr líčí individuum v historicko-sociálním a kulturním kontextu, popisuje
individuální historii života, která zahrnuje nejen vnější podmínky, nýbrž také duchovní a duševní
vývoj jedince
n (zahrnuje v sobě různé aspekty sociálního světa – vztah struktur a individuálního jednání,
perspektivu obecného i perspektivu jedince)
-dříve dějiny „velkých“ osobností (vládců, umělců, „géniů“), jež „tvořily“ dějiny
-dnes popis a porozumění vzájemného vztahu mezi individuálním a kolektivním, proto také dějiny
„malých“ nebo „průměrných“ lidí a lidí na okraji společnosti
n
n
nBiografická metoda pomocí biografické analýzy usiluje osvětlit určitý obecný historický fenomén
(např. proměnu názorů a identit; analýza konkrétního jednání – kolaborace, přizpůsobení, odpor;
proměna každodennosti).
nSoudobé nástroje biografické analýzy:
n socializace, společenské sítě (social network), generace, habitus, přijetí a působení jeho
myšlenek, děl a činů
n
nProsopographie (kolektivní biografie, analýza kariérních linií):
n analýza velkého souboru biografií osobností určitých historických skupin nebo institucí (např.
vědecká instituce, městský úřad, spolek nebo určitého zaměstnání – úředníků, politiků, podnikatelů,
řemeslníků apod.) s cílem zjistit obecně platné shody, podobnosti a vztahy v individuálních
biografiích
nMetoda jednotné hledání životopisných údajů pro všechny, využití stejnorodých pramenů, práce s
kvalitativními charakteristikami.

nMetoda orální historie (oral history)
n
nViz Vaněk, M.- Mücke, P. – Pelikánová, H.: H.: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické
aspekty orální historie. Praha 2007.
nhttp://www.coh.usd.cas.cz/cs/oralni-historie
n
-metoda kvalitativního charakteru, v historiografii používaná výhradně v soudobých dějinách, jakož
i v sociologii,etnografii a kulturní antropologii
-odvíjí se od techniky záznamu osobního ústního vyprávění a vzpomínek aktérů, svědků a pamětníků
minulých událostí a dob
-specifikum: využitelná informace (poznatek, fakt) vzniká za aktivního přispění historika –
„tazatele“ -, který klade otázky a navozuje téma rozhovoru, a aktéra, pamětníka, svědka událostí –
tzv. „narátora“ -, který v osobním rozhovoru (tazatelem zaznamenávaném) odpovídá a bezprostředně a
spontánně sděluje své vzpomínky
-
nCílem:
n- získání konkrétních, individuálních a spontánních vzpomínek na historické události, každodenní
života v minulosti nebo celkovou souvislost individuálního života ještě žijících pamětníků, které
by bez osobního přispění historika-tazatele, byly ztraceny
n- doplňuje a za určitých okolností může i nahrazovat informace z nedostatečně dochovaných nebo
bádání dosud nezpřístupněných pramenů
-
-
n
n