Politicko-geografická situace v oblasti Kašmíru a přilehlých himálajských
regionů po roce 1947.
Když v roce 1947 vyklidila Velká Británie své mocenské pozice v Indii,
byla tím mimo jiné velmi znepokojena odpovědná místa v Tibetu,který ve
změněné situaci postrádal britské velmocenské záruky své bezpečnosti proti
Číně a hledal jejich náhradu v Indii. Indie však v této době hlasitě proklamovala
tzv. indicko-čínské bratrství - ideu vykonstruovanou na základě kulturních styků
ve 3.-8. století n.l, jejichž historický význam byl povýšen na důkaz o odvěkém
přátelství státy mezi oběma. Nikdo ze zúčastněných si v té chvíli
neuvjedomoval, že přátelství toto bylo založeno pouze na skutečnosti, že ačkoliv
se velmi výrazně ovlivňovali kulturně, Čína a Indie spolu nikdy doopravdy
nesousedily. V momentě, kdy se v letech 1950-1959 naplnily tibetské obavy a
Čína se stala sousedem indického svazového státu, vypadala již situace zcela
jinak. Byly to právě národy a území, ketré po staletí staletí zprostředkovávaly
kulturní styky obou velmocí, které se nyní dostaly do soukolí jejich
protichůdných zájmů. Počátek nezávislosti Indie v roce 1947 a rozdělení státu
na Idnii aPakistán zapříčinily, že se území Kašmíru, jednoho z formálně
nezávislých domorodých knížectví s převahou muslimského obyvatelstva, ale
pod vládou hindské dynastie Dogrů , stalo předmětem vleklých sporů mezi
oběma snovými státy. Britové nemohli jednoduše garantovat jeho nezávislost,
tak jako tomu bylo u zbytku subkontinentu, ale knížectví se mělo připojit k
Indii, nebo k Pakistánu Váhavost Mahárádži Hari Singha v této otázce byla pro
Kašmír osudnou chybou. Protože má Kašmír nábožensky, ale také geograficky
blíže k Pakistánu, a protože si pakistánské úřady byly vědomy nerozhodnosti
hindského mahárádži, odhodlaly se k jednostrannému kroku s cílem ovládnutí
Kašmíru.Ze severozápadu vstoupily do Kašmíru jednotky patanských kmenů a
spolu s vnitřní revoltou naprosto parylyzovaly maharádžovu armádu. Tomu v
dané situaci nezbylo nic jiného, než se s žádostí o podporu obrátit na indickou
vládu. Cenou za pomoc byla samozřejmě opce Kašmíru k Indii. Plenící patanské
jednotky postupovaly ve směru na hlavní město knížectví Šrínagar příliš pomalu
a tím svoji akci odsoudily k neúspěchu. U Baramuly došlo ke konfrontaci s
indickými sbory. Celý konflikt trval až do 1.1.1949, kdy vstoupilo v platnost
příměří sjednané na půdě OSN. Nepatrná část Kašmíru zůstala pod kontrolou
Pákistánu, ale vlastní kašmírské údolí bylo pevně v rukou Indie.
Z počátku bylo území spravováno jako autonomní oblast s vlastní vládou a
prezidentem. Maharádžův syn Karan Singh byl prvním mužem v této funkci.
Součástí indického svazu byl Kašmír formálně prohlášen až v roce 1957, a to
přes ostré protesty Pákistánu, který opakovaně žádal provedení referenda v
zemi, čemuž se Indie pod různými záminkami opakovaně vyhýbala. V dalším
konfliktu tentokráte s Čínou Indie v r. 1962 uhájila své pozice na území
bývalého himálajského království Ladakh, patřícího od poloviny minulého
století ke Kašmíru. Číňané obsadili pouze rozlehlou, ale pustou a nezalidněnou
planinu Aksai Čin, která měla pro Čínu jako spojnice dvou dalších čínských
území strategický význam. Zejména tento konflikt však vedl Indii k mohutnému
posilování infrastruktury a vojenské přítomnosti v těchto vysokohorských
regionech. Nejvýznamějším počinem byla stavba letiště v Lehu ( hlavní město
Ladakhu ) a vysokohorské silnice Leh - Kargil - Šrínagar. Tato aktivita měla
hned několik významných následků: Zapříčinila příliv civilizace do horských
převážně buddhistických oblastí Ladaku a Zanskaru do té doby relativně
izolovaných od světa a závislých na tradičních obchodních stezkách spojujících
Indii se Střední Asií. Čínská okupace Tibetu, napětí mezi Čínou a Indií
zapříčinily dále přerušení těchto tradičních komunikací a izolaci Indií
spravovaných území od Tibetu, na kterém byly tyto regiony po staletí závislé
kulturně a nábožensky. Tyto skutečnosti způsobily celkovou změnu kulturní a
politické situace v himálajském regionu a dostaly tuto oblast na politickou mapu
světa