Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, protože jsme s Tondou jedna ruka. Taktéž si půjčujeme knížky. On má plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v Praze, Vpád Pasovských a Bílá paní Rožmberská. Na jedné jest obrázek s nápisem „Dvacaterák se obořil na knížete". Veliký jelen se již již chystá parohy probodnout knížete pána, vtom však jeho věrný myslivec vystřelil smrtící ránu, čímž si zavázal knížete k vděčnosti. Taky má Tonda sharkovky a kliftónek habaděj. Všecko má, protože pan Bejval říká, že si potrpí na vzdělání a nelituje groše.
Tonda má převzít povoznictví po svém otci a slíbil mně, že by pak si mne vzal za pacholka. To by bylo pěkné. Jenomže sám Tonda nechce zůstat doma, ale míní se odebrat do světa, protože je vynálezcem. On vynalezl takové palčivé sklíčko. Když svítí slunce, tak říká: „Dej sem ruku, já ti něco ukážu, ale nesmíš se dívat, protože bys mně vynález prozradil." Tak podržíš
ruku, chvilku nic, ale za chvilku zařveš bolestí a na ruce máš červený flíček. Tonda říká, že až bude velký, že za ten vynález dostane houf peněz a koupí si motorku.
Jeho otec, pan Martin Bejval, je ze všech nej-silnější. Každému se postaví bez bázně, každého přepere. On mně připadá jako Lamželezo, Drti-mosaz a Skopcenakopec, jak jsem to četl v jedné knížce, co nám půjčuje pan učitel ze školní žákovské knihovny a musí se v pořádku odvést, jinak rodiče neb jejich zástupci to musejí zaplatit. Jednou se pan Bejval z legrace pustil do křížku s panem Plachetkou, sládkem, co má taky strašnou sílu, on byl ve válce a všechny nepřátele přemohl. Oni tedy zápasili, byli červení, zhluboka dýchali a pan Bejval praštil panem Plachetkou o zem, jen to žuchlo, on zná ty správné hmaty. Všichni se smáli, pan Plachetka řekl: „Fuj, ty kujóne!" a musil dát na pivo. V Sokole zdvihne pan Plachetka stokilovou činku tahem, nikdo to po něm nedokáže. Pročež chci také bý-ti závozníkem, abysem měl sílu. Všichni úhlavní nepřátelé budou přede mnou prchati, zachraň se, kdo můžeš. Nikoho se neleknu, třeba by byl po zuby ozbrojen jako loupežník Horia, co chodil s Gloskou.
Pročež jsem rád, že jsem hoch, jenom mužský dovede všechny nepřátele pokořit, aby prosili
o milost, že už to víckrát nebudou dělat. Holky se sice taky perou, ale nemá to žádnou cenu, jenom se chechtají nebo brečí. Neumějí si hrát, mají samé takové pitomé hry a chtějí se vdávat. Ale žádný mužský si je nevezme, protože není s nimi žádná legrace. Když si hrají na svatbu, tak ženicha dělá zase jenom děvče, přičemž se divně kroutí a špulí ústa, aby bylo vidět, že je ženich.
Musíte vědět, že jsem byl ve velkém nebezpečí, že zůstanu holkou, neboť každý kluk, když se narodí, je nejdřív ďouče a pak teprve hoch. Nosil jsem až do svého čtvrtého roku holčenčí sukýnky, protože naši říkali, že se musejí dotrhat. Byla to pro mne velká hanba, hoši se mnou nechtěli nic mít a můj bratr Ladislav, co je nyní kupeckým mládencem, se proto za mne styděl. Pamatuji se, jak jednou kolem našeho domu šli nějací páni a já jsem stál na prahu a cucal jsem certličku. Vedle mne stál Ladislav a taky cucal certličku. A jeden z těch pánů ukázal na mne a povídal: „To je hezká holčička."
„To není prauda," odvětil Láďa uraženě, „nýbrž je to kluk."
„Vždyť nosí sukýnky, tak jakýpak kluk?"
„Tak se podívejte!" řekl Láďa a zdvihl mně sukýnky.
Páni se smáli a říkali: „A přece je to holka,"
a Láďa na ně vyplázl jazyk, vzal mne za ruku a pravil: „Pojď domů!" Ale to už je dávno, to jsem byl ještě malý, dneska jsem už velký.
Bylo moje velké štěstí, že se nám narodila Mančinka, škoda že jsem právě nebyl doma, protože mne tatínek poslal pro cihličku kvasnic a řekl, abych pak šel na oběd k strejdovi Emilovi a nevrátil se až večer. Když jsem se vrátil, tak byla u nás paní Štichauerová a chovala Mančin-ku zabalenou v peřince. Mančinka měla docela malý obličej, červený jako jablíčko, a v peřince vypadala jako vánočka. Paní Štichauerová pravila: „To je tvoje sestřička," a velela mně: „Řekni: Pánbůh požehnej!" Já jsem to nechtěl říci a maminka ležela v posteli a byla nemocná.
Od té doby, co se narodila Mančinka, dostal jsem kalhoty a tak jsem se stal doopravdy klukem. Dopadlo to tedy se mnou dobře. Když byla naše Mančinka docela malá, tak měla místo nosu knoflík, a věřte mně to nebo ne, dovedla si cucat palec u nohy. Kolikrát jsem to po ní zkoušel, ale ne a ne to trefit. Však já se to musím naučit, a až to budu umět, to bude slávy. Potom se musí schovat i Jirsák Čeněk, co chodí se mnou do školy a Jirsákovi dělají čepice a papuče. Jirsák Čeněk dovede si obrátit klapky u očí a vypadá hrozně, oči má červené jako čert. Jednou ho tak uviděla Kozí Kuncka, co na náměstí
22 prodává ovoce, cukrdlata, kokošky, jakož i pomeranče. A odplivla si: „Fuj, parchantě, to jsem se lekla. Na tebe, skotáku, patří pořádná metla."
„A na vás dvě," odvětil Jirsák Čeněk a poskakoval a mečel: „Méé, Kozí Kuncka!"
„To je teď mládež!" hrozila se ovocnářka. „Nemá to kázeň, ani boží bázeň," a hrozila: „Počkej, ty kluku nezdárná, já tě dám polecajto-vi."
My jsme se smáli. A Jirsák Čeněk si hned zapsal do notesu: „Posmíval jsem se starým lidem," jelikož si zapisuje hříchy do zásoby, aby měl ke svaté zpovědi nejvice hříchů ze všech hochů. Jirsák Čeněk se vsadil, že když chce, dokáže hřešit proti všem božím přikázáním. Aby se mohl vyzpovídat, že zhřešil také proti přikázání: Nesesmilníš, napsal na zeď Heřmanovy továrny neslušný nápis.
Do školy nemám daleko, jenom asi čtvrt hodinky, a pak co by kamenem dohodil. Ráno mne nemohou dostat z postele. Obzvláště v zimě, když se sněhové vločky lepí na okno a vítr ťuká a volá. holá, holá! Po ránu je tma a u nás se svítí petrolkou. V dřímotě slyším, jak se Kristýna štrachá po kuchyni, jak zívá, ach, bože, bože, mele kávu a něco bublá. Na kamnech voda v hrnku bublá a mně to připadá, že Kristýna je
v hrnku pod pokličkou a hněvivě se vaří. V peřinách je teploučko a já si myslím, že jsem zvíře v doupěti, krtek, jezevec nebo co, mám pod zemí klikaté chodby, a když přijde myslivec, tak uprchnu druhým východem, tak jsme se to učili v hodině živočichopisu. Ten myslivec, to je Kristýna, ta mne tahá z postele, vstávej, lenochu, je čas do školy. Já s ní zápasím a křičím: „Nech mne, ty Rampušando!", neboť ona pochází ze vsi Rampuše, která jest položena vysoko v horách. A umí česky jako německy, se svými příbuznými mluví po haťalácku jako ti mužové, co přivážejí dříví z hor. Na horách rostou třešně, takové červené, malinké a strašlivě sladké. Když Kristýna se vrátí z hor, kdež navštívila rodiče, přináší vždycky pytlík těch sušených třešní, tím se mi nejvíce zavděčí.
V zimě se myju nerad, voda je studená a štípe do tváří, kávu pak honem si vypijú vstoje, ještě dobře, že si knihy do brašny složím už večer, takže jsem hned venku. Kristýna pokaždé za mnou vyběhne a křičí: „Ty kluku nevzdělaná, aní jsi tatínkovi a mamince neřekl spánembo-hem, no počkej!" To je pravda, pročež na Ram-pušandu vypláznu jazyk. Ona mně hrozí pěstí, já se nebojím. I pravím ji: „Tak abys věděla, ode dneška se jmenuješ Rampepurda," ona se směje jako blázen, ona má šamstra a bude se vdávat.
Na cestě se stavím pro Bejvala Antonína a tomu okamžitě oznámím, že Kristýna jest vlastně Rampepurda, a jemu se to líbí. Tak se smějeme.
Vždycky se snažím, abych se vyhnul domu, kde bydlí pan Fajst. On je úředník na odpočinku, nemá co dělat, a proto se do všeho plete. Nejvíce si všímá školní mládeže, které vytýká různé nezdoby. Hlavně na mne má spadeno a já mu přece nic nedělám. Najednou se odněkud vyřítí, popadne mne za límec a baterkou mně svítí do uší, jestli je mám čisté. Nejsou-li uši řádně vymyty, pak vzkřikne: ha! a vede mne zpátky k nám do kvelbu. Jemu je to jedno, jsoucí v krámě lidi nebo ne, a křičí: „Podívejte se, pane velkoobchodníku, jaké zahnojené uši má váš synátor, hanba, hanba." Tatínek na to vece: „To víte, pane Fajst, dětí se člověk neuhlídá." Načež mně vynadá a panu Fajstovi se poděkuje, ale já vidím, že mu to není vhod, jenomže my jsme obchodníci a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany, kdyby se pan Fajst urazil, tak by nám nedal utržit. Já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum. Možná že panu Fajstovi plivnu na okno. Nebo mu strčím do kapsy něco nemravného, například chcíplou myš. O tom budeme s Bejva-lem pilně uvažovat.
Celou ulici Palackého skáčeme o jedné noi kdo to déle vydrží, nebo jdeme pozpátku, to 1 ké každý nedokáže a pak se zastavíme před c krářstvím pana Svobody. Ve skříni tu jsou k láčky, krémové trubičky, rohlíčky a dorty, růž vé, hnědé a zelené. Také čokoládové placičk posypané takovými bílými a červenými semi ky. Tak stojíme s Bejvalem Tondou před výk] dem, prstem ukazujeme na dorty a říkáme značnou rychlostí: „To je moje, to je zas tvoj> a tak se jako rozdělíme o celý výklad.
I tázal jsem se Bejvala, zda by se bál, kdyl ho na noc zavřeli do cukrářství. Bejval Anton odvětil, že by se ani trochu nebál, že by ta všecko sežral.
Já bysem se taky nebál a taky bych všecl sežral. Ale na hřbitově bych se bál. Tam v je nom kuse straší. Kdo naposled umře, tak me ostatními nebožtíky nemá žádnou úctu, to zrovna tak, když přijde do školy nový žák. T; ten nový umrlec musí sedět na čerstvém hrob zahalený v prostěradlo, a vartuje. To musí b otrava! Já bysem nechtěl mít na krchově služb ani kdyby mně někdo za to dal celý pytel bt ských oříšků, k tomu album cizozemských zn mek, modrý svetr a palčivé sklíčko.