I/l Morfém: jazykový znak i jazyková funkce 1.0 Úvod Pražský lingvistický kroužek, k jehož tradici se tato práce hlásí, viděl od počátků své poslání ve studiu jazyka podle principů funkčních a strukturálních. Ony principy samy o sobě nepředstavují ani teorii, ani metodologii, nýbrž noetické stanovisko. Princip strukturální vyjadřuje přesvědčení, že jazykový systém jakožto celek výrazových prostředků nabývá vlastností, jež z jeho jednotlivých složek nelze odvodit, a právě tím je svým složkám nadřazen; princip funkční pak postihuje zásadu, že jeden každý výrazový prostředek jazyka zkoumáme - vedle jeho strukturálních vztahů uvnitř celku - též se zřetelem k jeho schopnosti postihovat mimo-jazykovou skutečnost, což umožňuje ptát se na jeho účel. Právě popsané vymezení lingvistické práce se výslovně neodvolává na jazykový znak, emblematický pojem nové lingvistiky XX. století, leč představa účelného výrazového prostředku je jazykovému znaku přinejmenším blízká. Je možné a užitečné srovnávat jednotlivé jazykovedné školy - pražskou, kodaňskou, ženevskou - právě podle toho, které pojmy si zvolily jako prvotní a explicitní, které ponechaly jako druhotné, pouze implicitní.1 Zde se omezím na konstatování, že pražská škola neprošla pozdněstrukturalistickými a poststrukturalistickými polemikami o znakovosti. Vedle příčin mimooborových, vnějšně historických pokládám za důležité uvést i příčinu vnitřní: ony polemiky tematizovaly znak, v pražském kontextu málo explicitní, nikoliv vztah funkce a formy, pro pražany naopak primární. Jistě nem nutné litovat dobových chvil dobové slávy, je však užitečné právě teď, když vášně dávno pominuly a meritum věci se nadlouho ztratilo ze zřetele mediálního zájmu, jenž žel existuje i ve vědě, vrátit se k problému znakovosti. Nemusíme opouštět nám blízký, pro autora téměř «rodný» metajazyk funkce a formy, musíme však umět z něho překládat do metajazyků jiných.2 1.1 Jinakost binárního znaku Binární jazykový znak, tak jak jej zavedl Ferdinand de Saussure, byl ve své době revoluční—a revolučním jakožto koncept trvale nosný zůstává. Saussurův znak přichází v době, jež byla na znakovost citlivá a hledala v ní cestu k řešení svých potíží: matematika i filosofie procházejí programem formalizace a obě chtějí dát příklad, jak vnést pořádek do vědy vůbec. Tím se přirozeně aktualizovala i tradice uvažování o znaku. Tento na první pohled vstřícný kontext se však ukázal jako zdroj hlubokých nedorozumění, ba hlavní překážka pro přijetí Saussurova programu. 1 Jazykovednou školu vymezujeme jako soubor textů, totiž lingvistických prací, rozlišujíce případně v oněch souborech texty centrální a texty podle různých hledisek periferní. 2 Není možné v tomto úvodu - a neodpovídá to ani charakteru této práce - bibliograficky pokrýt podanou charakteristiku pražské školy. Pro starší období lze má tvrzení ověřit pomocí terminologického slovníku Josefa Vachka (1960), ovšem s vědomím, že Vachek odhlíží od literárně-estetické dimense pražské školy (zde nejpřímější vstup nabízejí sebrané práce Jana Mukařovského, Felixe Vodičky, Jiřího Veltruského); pro novější období lze argumentovat už jenom znalostí konkrétních textů. 4 Morphemata Liber I 1.1.1 Aktualizovaná tradice byla aristotelsko-scholastická. Ta ve spojení s řečí uvažuje o třech položkách označování. Vyjádřeno jazykem aristotelským, jsou to jsoucna ve světě, jejich odrazy v lidské mysli a vyjádření oněch odrazů v lidské řeči, jazykem scholastickým pak uox "slovo" - conceptus "pojem" - res "věc". Dvojsložková jednota Saussurova signi-fiant - signifié ruší a vyvolává otázku: lze-li snadno ztotožnit signifiant a uox, jaký má potom vztah signifié ke zbývajícím dvěma členům? váže se pouze na jeden z nich a druhý vypouští? spojuje snad oba dohromady? Otázka je špatně položená a strukturní lingvistice lze vyčítat, že málokdy projevila odvahu ji odmítnout. Dobové zaměření na formalizaci a odhodlání převést obsahové problémy na formální kalkul, což určovalo tehdejší představu o nové roli znaků ve vědě, vedly zároveň k metaotáz-kám o obecných vlastnostech znakových systémů, tedy k sémiotice. Mimo jiné vznikla různá třídění znaků, třeba s ohledem na vztah mezi «skutečným» a «zástupným», což je základ soustavy index - ikona - symbol, nebo s ohledem na modus existendT, což je základ soustavy symptom - signál - symbol. Největší užitek z toho lingvistika má, prohlásí-li, že v obou případech se zaměřuje na symboly, a celým dělením se přestane zabývat. 1.1.2 Struktúrnělingvistickou práci s jazykovým znakem vymezíme po štrukturalistickú, tedy negativně. Je-li referenční ten přístup, pro který interpretace jazykového výrazu jakožto znaku končí nalezením mimojazykové skutečnosti, k níž onen výraz odkazuje, a je-li infe-renční ten přístup, pro který interpretace jazykového výrazu jakožto znaku končí nalezením mimojazykové skutečnosti, jež užití onoho výrazu vyvolala, bude náš přístup diferenční a bude spočívat v porovnávání jazykového výrazu jakožto znaku s jinými výrazy jakožto znaky. Referenční přístup, související s tradicí zmíněnou v části 1.1.1, uvádí do jazykovědy sémantiku logického modelování, inferenční přístup, příznačný pro tzv. «pragmatický obrat v jazykovědě*, sémantiku logického modelování přímo neodmítá, spíše ji odsouvá jako málo důležitou a vysoko nad ni coby hlavní kritérium pro hodnocení jazykových výrazů klade úspěšnost řečového aktu, při němž jsou ony výrazy použity. Při diferenčním přístupu chceme vystavět jazykovou sémantiku uvnitř jazyka a z jazyka. Přináší to s sebou požadavek integrovat do jazykovědy řadu jevů kultúrně-sociálních. A je to tak v pořádku, uvážíme-li, že jazyk je jevem kultúrně-sociálním.3 1.1.3 Diferenční porovnávání jazykových znaků se může dít dvojím způsobem, či spíše ve dvojím prostředí: uvnitř abstraktního systému, což nám umožňuje porovnávat libovolný znak s libovolným znakem coby dvě systémové položky, a uvnitř konkrétního textu, což nás nutí porovnávat znak o konkrétním výskytu pouze s těmi znaky, jež se v daném textu též vyskytují.4 Tato dichotomie jistě vyvolá myšlenku na saussurovskou dvojici langue a parole, a proto pokládám za nutné zdůraznit odlišnost. Nejde nám zde o protiklad viditelného vnějšího projevu a skryté vnitřní síly, jež se jakoby zezadu projevuje. Jde o dvojí modus existendí jazykového znaku: znak v potenci a znak aktualizovaný; v potenci porovnáváme možnosti růz- 3 Použitá terminologie (referenční, inferenční, diferenční) i charakteristika práce s jazykovým znakem, která se k jednotlivým přístupům váže, se vědomě opírá o program interpretatívní sémantiky, jejž formuloval Francois Rastier (1987, 2001; tam i podrobnější bibliografie). 4 Za text zde i jinde přirozeně uznáváme i projev v jazyce mluveném, důraz je na konkrétnosti a situační jedinečnosti jazykového projevu. Caput 1 Morfém: jazykový znak i jazyková funkce 5 ných znaků volně kombinovatelných, v aktualizaci pozorujeme účinek souvýskytu konkrétních znaků v konkrétních spojeních. Abstraktnost systému spočívá pouze ve volné kombinovatelnosti jeho položek. Jinak může jít o systém velmi úzký a velmi přesně určený, vázaný třeba na jazyk jediného díla, jediného mluvčího, jisté malé skupiny mluvčích. Zdaleka nejtěžší je snažit se pojmout jako jediný abstraktní systém celý národní jazyk, byť i jen v jistém jeho časovém výseku. Má-li tato práce za předmět abstraktní systém novodobé spisovné litevštiny, znamená to, že popisuje jazyk velmi zvláštních textů, totiž konkrétních gramatik a konkrétních slovníků (jejichž výčet jsme podali hned z kraje). Zvláštní jsou tím, že samy spisovný systém jen málo dokládají a mnohem víc předkládají návody na tvorbu potenciálních (sic!) textů, tak aby byly uznány za spisovné. A právě tím se budu hájit proti dvojím námitkám, jež lze předvídat, jednak totiž že mnou předvedené výrazy se neužívají, a to buď vůbec, nebo ne tak, jak tvrdím, jednak že tam a tam tehdy a tehdy byl doložen výraz, který mým popisem není pokryt. Ano, možná. Má neprominutelná odpovědnost je za logicky konsistentní popis systému (struktury) jazyka, jejž zmíněné slovníky a gramatiky kodifikují coby spisovnou normu. Netěší mě být spolu s nimi zaslepený k mnoha projevům soudobého úsu, ale přijímám, že se podobným neblahým věcem nevyhnu.5 Konkrétnost textu pak vyžaduje mnoho znalostí o jeho řečové, případně přímo literární existenci. K nejdůležitějším patří žánrové zařazení textu, v němž vidíme výraz společenské normy určující, jak je vnímán text, jeho tvůrce i jeho příjemce. To vše zásadním způsobem ovlivňuje, které distinktívní rysy užitých znaků dojdou aktualizace a které nikoliv. 1.2 Morfém jako minimální znak Ve většinovém proudu strukturní lingvistiky - a to napříč jejími školami - je morfém definován jako minimální jazykový znak. Jde samozřejmě o znak v binárním pojetí, avšak namísto Saussurova názvosloví signifiant - signifié budeme v dalším používat Hjelmslevových pojmů pian de ľexpression a pian du contenu. Bylo by na místě tyto výrazy do češtiny přeložit jako «rovina výrazu», či «rovina výrazová*, a «rovina obsahu*, či «rovina obsahová*, leč v té konkrétní jazykovedné teorii, z níž naše práce vychází, označuje rovina zásadní pojem zcela jiné povahy, a proto toto slovo pokládáme v celé práci za terminologicky vázané. Budeme tedy raději rozlišovat výrazový a obsahový plán binárního jazykového znaku. 1.2.1 Pro morfém jako pro každý jazykový znak je prvořadá zásada solidarity obou plánů: nepřipouštíme v plánu výrazovém nic, co nemá interpretaci v plánu obsahovém, a nezavádíme do plánu obsahového nic, co nemá vyjádření v plánu výrazovém. Morfém je v obou svých plánech komplexní, někdy dokonce velmi komplexní, což se projevuje tím, že jak jeho výraz, tak jeho obsah popisujeme souborem elementárních jednotek. V čem spočívá minimálnost morfému? Ve spojení obou komplexních podob jazyko- 3 V použitém protikladu přebírám Hjelmslevovu opozici struktura :: usus z dvojice jeho programových děl Sproget "Jazyk/Reč" a Omkring sprogteoriens grundlceggelse "O základu teorie jazyka/řeči". Neargumentuji protikladem langue :: parole z (Pseudo-)Saussurova Coursdelinguistiquegenerále, ani Hjelmslevovým protikladem sprog (= paradigmatický systém) :: tekst ( = syntagmatický proces). 6 Morphemata Liber ] vých plánů, jak je umožňuje jazykový systém: ubereme-li cokoliv z plánu výrazového, nebude již v systému daného jazyka možné zbylou část obsahově interpretovat, ubereme-li cokoliv z plánu obsahového, nenajdeme v jazykovém systému žádný výraz, kterým by se zbylá obsahová struktura projevila. Právě uvedené zásady musíme kultivovat konkrétní prací nad konkrétním jazykovým materiálem. Začneme principem solidarity. České výrazy {neseme} a {nesem} (fenologický /'něsěmě/, /'něsěm/), litevské {něšame} a {něšam} (fenologický /'n'esam'e/, / 'n'ešam/) představují v příslušných jazykových systémech dvojí protějšek výrazového plánu k jediné obsahové podobě "l.pl ind.praes slovesa nese". Chci-li zdůraznit znakovou solidaritu výrazu a obsahu, můžu hledat obsahové rozlišení obou výrazů v pojmech "stilově vyšší/formálnější" a "stilově nižší/důvěrnější", leč za cenu značného konfliktu s úsem. Jiná možnost je oba výrazy ponechat jako rovnocenné vyjádření téhož obsahu a princip solidarity dvou znakových plánů oslabit konstatováním, že jazykový systém připouští u svých znaků různé druhy asymetrie, včetně té, kdy jediné podobě obsahové odpovídá několik podob výrazových.6 Princip minimálnosti zase musíme smířit se skutečností, že část výrazového plánu jednoho morfému může dobře posloužit jako samostatný výrazový plán jiného morfému. Tak vedle morfému o výrazovém plánu čes. {neseme} = /'něsěmě/, iit. {něšame} = /'n'esam'e/ a obsahovém plánu "l.pl ind.praes slovesa nese", který je v obou jazycích shodný, máme morfémy čes. {nese} = /'něsě/, lit. {něša} = /'n'ěša/, ve výrazovém plánu zkrácené oproti předchozím o poslední slabiku, jejichž obsahový plán je čes. 3.sg ind.praes a lit. non-pers7 ind.praes téhož slovesa nese.8 S minimálnosti morfému jakožto znaku tedy musíme pracovat v tom smyslu, že po redukci výrazového plánu již na výsledek nelze uplatnit původní podobu plánu obsahového a je jen věcí «náhody», pokud výslednému výrazu lze v systému jazyka přiřadit nějaký jiný obsahový plán. Výrazovému plánu morfému říkáme morf a popisujeme jej v jednotkách zvaných fonémy (či fonémata) a prosodémy (případně prosodémata). Obsahovému plánu morfému budeme říkat sémém a budeme jej popisovat v jednotkách zvaných sémata, jež budeme uskupovat do kategorií různých hierarchických vztahů. Morfémy popisujeme diferenčně, tedy výhradně porovnáváním jednoho morfému s jinými morfémy, přičemž vždy pracujeme s oběma plány současně. Cílem je stanovit inventář elementárních jednotek, z nichž se podoba jednoho i druhého plánu utváří. Žádná jednotka neexistuje sama o sobě, vždy pouze v důsledku možného protikladu k jiné jednotce. Rozlišujeme, zda morfémy porovnáváme uvnitř abstraktního systému nebo uvnitř konkrétního textu. Podívejme se nyní na specifika práce v jednom a druhém prostředí. 6 Uvedenou asymetrii připustíme tím spíše, že jsme zvyklí na asymetrii opačnou, kdy jedna podoba výrazu má k sobě několik podob obsahu, a to jak nahodile, cf. čes. ženu "A.sg podstatného jména žena" a ženu "l.sg ind.praes slovesa žene", lit. vilko "G.sg podstatného jména vlk" a vilko "ind.praet slovesa vleče", tak soustavně, cf. čes. ženy N.pl & A.pl, lit. vilku l.sg & N.du, kterážto pádová homonymie platí pro všechny lexikální jednotky z příslušných formálních paradigmat. 7 Rys non-pers znamená "neosoba" a z důvodů, jež vyložíme ve II. knize, odpovídá v litevštině českému rysu 3. slovesné osoby bez rozlišení čísla. Ostatně právě proto jsme v předchozí poznámce pod čarou nespecifikovali mluvnickou osobu litevského slovesného příkladu. 8 V češtině můžeme přímočaře pokračovat a vypustit poslední hlásku, čímž dostaneme znak {nes} = /'nes/ ~ 2.sg imper, zatímco v litevštině získáme nový znak současným vypuštěním poslední samohlásky a zkrácením první, cf. {něš} = /'n'ěš/ ~ non-pers ruT. Caput 1 Morfém: jazykový znak i jazyková funkce 7 1.2.2 Práci uvnitř abstraktního systému známe pod názvem «komutační test»: máme-li podezření na jednotku plánu výrazového, hledáme takové dva morfémy, aby se jejich obsahové plány lišily jakkoliv (požadujeme pouze, aby rozlišení bylo presvedčivé, zřejmé, nevyvolávající další diskusi), kdežto jejich výrazové plány jedině tím, že jeden obsahuje sledovanou jednotku a druhý ve stejném kontextu obsahuje na jejím místě jednotku jinou, či vůbec žádnou (toto rozlišení naopak je předmětem diskuse). Můtatls mútandís lze charakterizovat stanovování jednotky plánu obsahového: hledáme dvojici morfému ve výrazovém plánu jakkoliv rozlišených (jen když ten rozdíl již bude stát mimo diskusi), a v plánu obsahovém rozlišených právě jen výskytem sledované jednotky oproti výskytu jiné, či nevýskytu vůbec žádné jednotky při striktním zachování všech ostatních jednotek v okolí. Je vidět, že jde o činnost kulturní povahy, již nelze provádět bez zacvičení, kde hlavní sílu představuje zkušenost a konečným argumentem je jistá shoda ve společenství lidí, kteří se této práci věnují. To, co jsme právě řekli, platí samozřejmě pro veškerou vědu. V případě strukturní lingvistiky je třeba vyzdvihnout následující: 1° Předvedení dvojice morfému, jež rozlišují vyšetřovanou jednotku, představuje pouze závěrečnou fasi mnohem delšího procesu. Je to fase deduktivní, přísně logická a vypadá, jako by ji mohl vykonat každý, kdo dokáže správně pracovat jen se svým rozumem. 2° Deduktivní fasi předchází fase intuitivní.9 Právě v ní je vůbec možné najít «podezřelou» jednotku, u níž se budeme snažit prokázat, že je skutečnou jednotkou, právě v ní se hledají dvojice morfému, jež poslouží pro následnou fasi deduktivní. 3° Najdeme-li průkaznou dvojici komutujících morfému, závěr je jasný. Co však říct, když vhodnou dvojici nenajdeme? Že rozdíl není? nebo že se jej nepodařilo prokázat? Pouze společně sdílená zkušenost určuje, kdy je rozumné přestat hledat rozlišující morfémový pár a začít se na tušený rozdíl dívat, jako že skutečným rozdílem není. Zároveň je ale třeba zůstat otevřený a připravený změnit svůj pohled, pokud se rozlišení někdy v budoucnu najde. Pro práci v abstraktním systému je příznačná možnost neomezeného výběru komutačních dvojic. Toto zdánlivé bohatství však provází ne-li přímo chudoba, pak určitě velká střízlivost. Rozumné výsledky dává pouze porovnávání morfému v omezených kategoriích. V plánu výrazovém je to konečný inventář fonémat (obvykle několik málo desítek, vzácně kdy přes šedesát) a mnohem méně, pouze pár jednotek prosodémat slabičného rozpětí; stále však chybí vyčerpávající popis výrazového inventáře v rozpětí větné periody.10 V plánu obsahovém jsou to jistě standardní gramatické kategorie, na něž v jazyce dbáme - byť i automaticky - vždy (číslo a pád jména, způsob a čas slovesa), sotva ale jemné rysy lexikálního významu. 1.2.3 Právě obrovský potenciál lexikálního významu způsobuje, že zkoumání abstraktního jazykového systému je dvojím, vzájemně nekompatibilním způsobem rozděleno na lexikon 9 Novodobá filosofická reflexe novodobé vědy, čímž máme na mysli to, co zakládá současnou tradici filosofického uvažování o vědě, staví proti deduktivnímu kroku krok induktivní. Tradičnost tohoto postoje se projevuje tím, že protiklad dedukce a indukce se stal pevnou součástí naší filosofické propedeutiky. Jde o terminologické přejmenování odpovídající vkusu a záměrům XIX. století, které chtělo i první, předlogickou fasi racionalizovat, ba jistým způsobem algoritmizovat. Descartes ještě beze studu vedle sebe stavěl deduction a intuition. 10 Je li morfém jazykovým znakem minimálním, pak perioda představuje největší útvar, na nějž v abstraktním systému jazyka ještě lze nahlížet jako na jeden znak, a jejž tudíž lze podrobit obdobným komutačním testům jako morfémy. 8 Morphemata Liber I a gramatiku. Existuje rozdělení «teoretické», jež vychází z apriorního pohledu na místo jazykového systému v celku zkoumání jevu lidské řeči; zde uveďme jako příklad Mathesiovu dichotomii funkční onomatologie (= lexikon) vs. funkční syntax (= gramatika). Existuje rozdělení «praktické», jež do gramatiky řadí vše, co lze vytvořit pomocí přehledného výčtu pravidel (tedy i takové slovotvorné, pojmenovávací, lexikologické jevy, jakými jsou stupňování adjektiv, či odvozování deadjektívních adverbií), a co přehlednými pravidly nepopíše, odsouvá do lexika (včetně záležitostí tak výsostne usouvztažňovacích, gramatických, jakými jsou predikační syntagmata). Nekompatibilita obou přístupů se vyjevuje v jejich postoji k výkladovému aparátu, jenž u jevu řeči rozlišuje viditelné projevy (parole, mluva, promluvy) a skrytý mechanismus, který je vytváří (langue, jazyk). Teoretické rozdělení ví, že lexikon je nutné popisovat uvnitř jazyka, i když nemusí vědět, jak se takového úkolu v úplnosti zhostit. Praktické rozdělení, registrující neomezenou proměnlivost znakových obsahů v různých promluvách, vidí vlastní oblast zkoumání jazykových znaků právě v mluvě, v promluvách, a v důsledku toho je velmi náchylné k resignaci na veškeré snahy o systémový popis. V našich úvahách stavíme proti abstraktnímu jazykovému systému nikoliv masu promluv, chápanou jako aproximace veškeré mluvy, což stále zůstává velmi abstraktní, nýbrž zcela konkrétní text, jenž může být jakýkoliv, leč vždy jen jeden určitý. V konkrétním textu se neaktualizují všechny možné obsahy jazykového znaku, ale pouze některé, a aktualizují se v závislosti na celku textu. Celý text je kontextem pro zkoumaný znak, ne však vše v textu onen kontext vytváří. Zkoumáme-li znak - a v dalším se zaměříme na minimální znak, čili morfém - v konkrétním textu, zkoumáme především to, které rysy jeho obsahového plánu se uplatňují, aktualizují, a jak jejich aktualizace souvisí s výskytem jiných znaků (morfémů) v temže textu. Lze namítat, že těžký jazyk je trochu jinak těžký než těžký text a hodně jinak těžký než těžký kufr, neřkuli těžký pokrm, či těžký zápal plic, není však nutné kvůli tomu resignovat na rozbor obsahového plánu morfému těžký. Můžeme postulovat jediné sé-ma "nesnadný" (oproti sématu "snadný") a pracovat s tím, že právě druhý morfém ze syntagmatu aktualizuje sématickou kategorii, v níž se ona nesnadnost projeví: jazyk je nesnadný k naučení; text pro pochopení; kufr k nošení; pokrm ke strávení; zápal plic pro uzdravení. Ze to tak funguje, doložíme i tím, že ve všech uvedených výskytech lze morfém těžký nahradit morfémem lehký a stejné kontexty budou aktualizovat stejné zařazení tentokrát pro séma "snadný". Dosud jsme pracovali s vágně naznačenými kontexty, nikoliv s plně konkrétními texty. Ulehčili jsme si práci, protože sledovaný jev platí pro mnoho textů. Podléhá totiž kultúrně-sociálním normám závazným pro velmi široké společenství českých mluvčích. Tyto normy jsou součástí jazykové kompetence a konkrétnost textu potřebujeme mimo jiné k tomu, abychom věděli, které z mnoha existujících kultúmě-soci-álních norem jsou pro právě daný text důležité. V příkladech výše uvedených jde o normovanou interpretaci s tak širokou působností, že ji lze pokládat za nepříznako-vou a všudypřítomnou. Normy nepokrývají všechna syntagmata: víme-li ještě, co jsou těžké mraky, co bude těžká rostlina? co těžký pramen? Mohou si konkurovat: u syntagmatu těžká kniha volíme mezi normou spojující morfémy kniha a text, jež vede na kategorii «pro pochopení», a normou spojující kniha a kufr coby hmotné předměty, jež vede na kategorii «k nošení*; obě normy přitom patří k těm široce závazným, ne-příznakovým, takže rozhodnutí lze učinit uvnitř konkrétního textu pouze na základě výskytu dalších morfémů, jež aktualizují buď kategorii «k nošení», nebo «pro pochopení". Vyskytují se však i normy platné pro velmi úzké společenství po velmi krátkou dobu. Jedna taková může způsobit, že mezi mediky připravujícími se na zkoušku z in- Caput 1 Morfém: jazykový znak i jazyková funkce 9 terny je zápal plic těžký v sématické kategorii «k naučení*. Jen díky konkrétnosti textu víme, že právě tato zvláštní, příznaková norma je ve hře. Tomu popisu obsahového plánu jazykového znaku, k němuž jsme dospěli uvnitř abstraktního systému, budeme říkat význam, popisu obsahového plánu, k němuž jsme dospěli uvnitř konkrétního textu, budeme říkat smysl. Ve výše rozebíraném příkladu je význam morfémů těžký a lehký jednotně uchopen sématy "nesnadný" vs. "snadný", jejich smysl je pak v každém konkrétním případě upřesňován v kategoriích «k nošení», «k naučení», etc. 1.2.4 V konkrétním textu lze studovaný morfém srovnávat jen s omezeným souborem morfémů, totiž s těmi, jež se v onom textu též vyskytují. Soubor může být tak velký, že prakticky nepocítíme újmu oproti neomezeným možnostem srovnávání v abstraktním systému, může však být i velmi malý. Nicméně zásadní rozdíl nespočívá ve velikosti srovnávacího souboru, nýbrž ve způsobu práce: v abstraktním systému procesem komutace vyhledáváme jednotky znakových plánů, zvláště pak plánu obsahového, jež se vůbec mohou v jazyce vyskytnout; v konkrétním textu pak procesem selekce vyhledáváme takové jednotky znakových plánů, zvláště pak obsahového, jež se v daném případě skutečně uplatňují. Oba postupy se vzájemně předpokládají a potřebují. Vědomé spolupráce obou postupů lze využít i při rozhodování o konkrétních otázkách popisu jazyka. Můžeme třeba uvažovat o obsahové jednotce "aktuálnost slovesného děje"." Pro popis uvnitř abstraktního systému vznikne konflikt: jednotka je důležitá, protože ji lze vztáhnout k jakémukoliv slovesu a sama o sobě dokáže ovlivnit pravdivost výpovědi,12 není však prokazatelná komutací morfémů.13 Za této situace můžeme učinit pragmatické rozhodnutí, že aktuálnost děje nebudeme postulovat v abstraktním systému jako sématickou kategorii slovesných jednotek, což by z ní činilo položku významu, leč budeme ji určovat v konkrétních textech podle výskytu jiných morfémů a za působení kultúrně-sociálních norem, tedy jako položku smyslu. Tímto příkladem zároveň dokládám, že vyšetřování morfémů v konkrétních textech se nemusí týkat jen záležitostí lexikálních, mimogramatických. 1.3 Morfém v posloupnosti funkcí a forem V předchozím oddíle jsme nastínili obecnou výchozí situaci, v níž se ocitá každý, kdo chce uvědoměle pracovat s jazykovým znakem. Nyní se pokusíme ono abstraktní zadání strukturní jazykovědy interpretovat v jedné konkrétní jazykovedné teorii. " Větu hovoří pěti jazyky běžně interpretujeme jako neaktuální, potenciální děj, totiž schopnost hovořit pěti jazyky. Když však Karel Čapek ve svých Obrázcích z Holandska popisuje babylónské zmatení účastníků prvního setkání mezinárodního PEN-klubu, dokládá, jak hovořil pěti jazyky aktuálně: Yes, mijnheer, ce soir it is hier schrecklich horko. 12 Prohlásím-li Karel kouří o osobě, která se jmenuje Karel a která je kuřák, avšak v referenčním okamžiku nemá zapáleno, je mé tvrzení pravdivé s rysem "neaktuální děj", leč nepravdivé s rysem "aktuální děj". 13 Neexistují různé slovesné morfy odlišitelné právě jen aktuálností a neaktuálností děje. Substituce kouřil ** dokouřil "aktuálně" vs. kouřil **přestal kouřit "neaktuálně" nejsou přesvědčivé, protože jejich platnost lze vhodně vytvořenými texty vyvrátit. 10 Morphemata Liber 1 1.3.1 Zaměřili jsme se na morfém jakožto minimální jazykový znak. Jeho minimálnost jsme sice definitoricky vymezili, leč dosud neprodiskutovali v patřičných souvislostech (k tomu v následujícím oddíle 1.4). Zatím se proto na morfém dívejme spíše jako na znak elementární, představující poslední úroveň rozkladu znaků složitějších. Uvědomme si hned, že chceme-li do svých úvah zavést znaky komplexní, a lze předpokládat, že budeme chtít rozlišovat i různou míru komplexity, musíme být připraveni na to, že nás navíc čeká práce se zvláštními prostředky, jež teprve umožňují uchopit nějaký soubor prvků jako jeden složitý celek. Příkladem znakového komplexu může být «syntagma>\ obecně jakýkoliv, obvykle malý soubor prvků propojených jazykovými vztahy determinace nebo koordinace, kde celek komplexu je dán právě zřetelným vztahovým propojením. Jiným příkladem je «figúra», komplex vytvořený zřetelnou konfigurací obsahových prvků, někdy i doprovázený konfigurací výrazovou, a ještě dalším pak «k51on», komplex vytvořený zřetelnou konturou řečového průběhu. Nejsložitější je pak «periodos», komplex vytvořený souběhem všech dříve zmíněných prostředků. V tradici, ke které se hlásíme, je komplexním protipólem k morfému, elementárnímu jazykovému znaku, věta. Ve větě coby komplexním znaku pracujeme jak se syntagmatickou propojeností (v pojmech závislosti a koordinace, případně též apozice), tak s obsahovou konfigurací (uchopenou pojmem významu) a zvukovou konturou (v jazyce mluveném explicitní, v jazyce psaném implicitní),14 přičemž periodičnost odpovídá rekurentní schopnosti věty použít jako svou vlastní část — jinou větu. Věta bude v dalších úvahách ústřední znakovou jednotkou pro zkoumání jazykového systému. Ústřední v tom smyslu, že všechny prvky jazykového systému budeme popisovat a vyhodnocovat právě podle role, již hrají při utváření vět. Popis věty se děje komutací všech jejích složek uvnitř abstraktního systému: tato lexikální jednotka proti jiným, zde systémově též možným, tento syntaktický vztah proti jiným, zde systémově též možným, tento intonační průběh proti jiným, zde systémově též možným. 1.3.2 V dualitě štrukturalistické práce stojí vedle věty, komplexního znaku z abstraktního jazykového systému, výpověď, elementární konkrétní text. Výpověď, situačně ukotvený akt užití jazykového výrazu, je konkrétní právě svou vazbou na jedinečnou událost. Z toho vyplýva nejen referenční ujasnení všech já, ty, teď a iaďy, ale především vyjasnení společenských norem určujících, jak je text zařazen a vnímán, které sématické rysy se proto aktualizují, které naopak potlačují. Vzhledem k duálnosti věty a výpovědi není možné jednu definičně odvozovat z druhé. Větu definujeme na straně abstraktního systému jako jazykový výraz vyhovující požadavkům jistého obecného schématu, výpověď na straně konkrétních textů jako elementární textovou (promluvovou) událost spočívající v situačně ukotveném užití jazykového výrazu. Patří ke kultúrně-společenským normám našeho řečového chování, že vzorová výpověď je větná,15 a větné výpovědi jsou nepříznakovým útvarem předpokládaným 14 Věty, jež píšeme, mají pro nás zvukové kontury, věty, jež čteme, a to i pouze v duchu, zvukovými konturami opatřujeme. Navíc jsme vychováni k tomu, že při psaní příznakové kontury větné zaznamenáváme a při čtení podobné záznamy vyhledáváme. 15 Od prvního stupně základní školy se dětem vštěpuje zásada, že odpovídáme celou větou, a učí se vyjadřování v celých větách. Caput 1 Morfém: jazykový znak i jazyková funkce 11 v každém textu - psaném i mluveném - z okruhu promluv připravených, nespontán-ních. Mezi spontánními texty jistě doložíme nesmírně mnoho výpovědí nevěrných, drtivou většinu z nich ale interpretujeme jako aktuální elipsy větné, čili jako věty, jejichž různě velká část pouze nebyla vyřčena, protože byla dána již situačně, samým aktem výpovědi. Nevětné výpovědi neeliptické se uplatňují hlavně v řečových signálech: Hodinářství (nápis), Dobrý den. Aha? Hmm... Zatraceně! Je-li pro nás výpověď textem elementárním, musíme zavést zvláštní aparát pro uchopení textu komplexního, podobně jako potřebujeme zvláštní prostředky k tomu, abychom jistý soubor elementárních znaků mohli povýšit najeden znak komplexní. I o takovém úkoluje nutné vědět, když chceme popisovat morfémy jistého jazyka, není však nutné jej v této souvislosti řešit. Cestu k řešení bychom hledali přes pojem «isotopie», cf. Greimas (1966), Rastier (1987). Dodejme, že zavádíme-li větu a výpověď, je užitečné zavést též pojmy větného a výpovědního ekvivalentu, protože větu lze konvenčně nahradit jiným jazykovým výrazem, výpověď pak třeba nejazykovým gestem. 1.3.3 Úkol popsat morfém jsme si zpřesnili do zadání popsat morfém vzhledem k jeho systémově možným postavením ve větě. Pro každý plán jazykového znaku zavedeme zvláštní popisnou rovinu — a záhy se ukáže, že potřebujeme rovin víc. Pro plán výrazový postulujeme rovinu, jíž se běžně říká fonologická, jíž však zde budeme raději říkat fonématicko-prosodématická. Strukturní jazykozpyt má bohaté zkušenosti se stanovováním inventáře jednotek, z nichž jsou utvářeny morfy, tedy ten aspekt morfému, jenž přísluší výrazovému plánu. Stále však zůstávají otevřené otázky u popisu výrazového plánu věty coby komplexního celku. Rovině fonématicko-prosodématické věnujeme rozsáhlou 3. kapitolu této I. knihy. V plánu obsahovém je náš úkol mnohem těžší. Popis sémému, což je právě obsahový aspekt morfému, zásadně závisí na definičních oborech, v nichž morfém diferenčně popisujeme. To platí nejen pro konkrétní texty, ale též pro abstraktní věty. Ve vztahu k větě je přitom morfém jak elementárním znakem (představujme si pojmenovávací jednotku), tak komplexotvorným prvkem (představujme si prostředek větného usouvztažnění). Nejširšími definičními obory pro popis morfému (sémému) v abstraktním systému jazyka jsou tedy třída pojmenovávacích jednotek, říkejme jí lexikon, a třída prostředků usouvztažňovacích, říkejme jí gramatika, dva obrovské soubory, jež v úplnosti sotva obsáhneme a mezi nimiž vedeme dělicí čáru někdy nahodile, někdy nezřetelně. Z uvedených definičních oborů jistě vze-jdou zcela odlišné popisy sémému, opřené o zcela odlišné kategorie sémat, ale kvůli tomu ještě nemusíme postulovat zvlášť lexikální a zvlášť gramatickou rovinu popisu věty. Právě naopak, věta je útvarem lexikálně-gramatického propojení, takže rovina, či spíše roviny jejího popisu by měly produkty obou definičních oborů propojovat. Otázka počtu rovin popisujících obsahový plán věty se dá položit jako otázka interpretačního rekursu. Séma "nominativ" (oproti sématům "akuzativ", "genitív", etc, doložitel-ným v jiných morfémech téhož definičního oboru), jež samo je jistě legitimním prvkem plánu obsahového, můžeme interpretovat jako výrazový prvek dalšího jazykového znaku, jenž pak ve svém obsahovém plánu má prvek "podmět" (kdežto v jiných znacích příslušného definičního oboru doložíme propojení "akuzativ" ~ "předmět", "genitív" ~ "přívlastek", etc), výrazový prvek "podmět" může být v ještě dalším - stále však jazykovém - znaku propojen s obsahovým prvkem "agens" (kdežto v jiném znaku téhož definičního oboru, uplatnitelném v pasivní větě, s obsahovým prvkem "patiens"), u výrazového prvku "agens" lze rozlišovat obsahové rysy "vědomý", "záměrný", "dobrovolný" etc. 12 Morphemata Liber 1 Na podobném principu ostatně stojí laciné postmoderní kritiky struktura!ismu, jež tvrdí, že se znakem se nedá pracovat, protože každé signifié je zároveň signifiantpro nějaké jiné signifié. Budiž. Štrukturalistický přístup však spočívá v tom, že si vymezím řád či řádové pásmo svých znaků — a pustím se do interpretační práce. 1.3.4 Pro práci s jazykovým znakem tedy potřebujeme vědět, kdy svůj interpretační rekurs zastavíme. Funkční přístup, z něhož vycházíme, si za kritérium zvolil pravdivostní relevanci, jež zvláštním způsobem propojuje větu a výpověď. Dosud jsme u výpovědi zdůrazňovali hlavně to, že její situační ukotvenost předurčuje kultúrně-sociální normy pro výběr relevantních sématických kategorií. Situační ukotvenost však předurčuje i výběr referenčních odkazů pro užité jazykové výrazy. Můžeme tedy u (vhodně formulované) výpovědi porovnat jazykově podané vztahy se vztahy vytvořenými v nějaké mimojazykové skutečnosti - lhostejno, zda «opravdu reálné*, či «pouze fiktívní» - a z porovnání usoudit, je-li výpověď pravdivá, či nepravdivá.16 \/Ä*,, i,,,™„i„„„í ;„r.,,i,^,„', .„,x„.i,,:„™„ A:e—______j:.__i„____„„ „__ v nu, iwuipicAJii jai.yy z.ii