NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Při denním jasu, a při noci, když je tichá, Pán tvůj tě neopustil ani tebou nepohrdá. A bude pro tebe poslední věru lepší než první a Pán tvůj tě zajisté obdaří ke tvému uspokojení. Což nenašel tě jako sirotka - a v útulek tě nepřijal? Bloudícím tě nalezl - a správnou cestu ti ukázal, nuzákem tě nalezl - a bohatství ti věru dal! ■ Co sirotka se týče, toho neutiskuj, co žebráka se týče, toho neodstrkuj. Však o dobrodiní pána svého vypravuj! Tento úryvek z posvátného textu nám poskytuje představu o tom, jakou význaJK*s] nou úlohu v lidském životě sehrává už po tisíciletí náboženská víra. Říká nám, ží) Bohu záleží na každém z nás; že nám dává lásku a útěchu, obživu i přístřeší. BVW deme-li chválit Boha a důvěřovat v Jeho dobrotu, dočkáme se odměny v příští životě. Jak uvidíme v této kapitole, neslibují všechna náboženství odměnu v posmrtnlE životě; s tou či onou formou religiozity se však setkáváme v každé lidské spolfl nosti. I u těch nejstarších kultur, které známe z archeologických vykopávek, cházíme zřetelné pozůstatky náboženských symbolů a rituálů. Od úsvitu lidítV přes celý průběh jeho dějin patřilo náboženství k základním součástem hdskí bytí a mělo ohromný vliv na to, jak lidé vnímali okolní svět a jak na něj reagovl Právě uvedený citát z posvátného textu nám ukazuje náboženské přesvědfil jako zdroj útěchy a podpory. Víme však dobře, že už mnohokrát se stalo také zd jem prudkých společenských zápasů a konfliktů. Srovnejme si úvodní citát t; sledujícím: Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího srdce, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte s bratřími jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Je-li to možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. překrývají a uznávají některé společné proroky; přesto se vzájemně odmítají a zahrnují do kategorie „nevěřících". Od 11. do 13. století podnikla evropská vojska několik válečných tažení, tzv. křížových výprav, na Blízký východ, aby „osvobodila Svatou zemi" od muslimů. Tyto války patří dodnes k nejkrvavějším v historii, přestože byly na obou stranách vedeny ve jménu jediného pravého Boha; tisíce lidí zahynuly a křesťanští i muslimští bojovníci se v průběhu dvou staletí dopouštěli četných ukrutností. Během první křížové výpravy se Evropané zmocnili rozsáhlých území a významných měst včetně Jeruzaléma, ale na konci deváté výpravy, v roce 1272, se muslimům podařilo dobýt celou Svatou zemi zpět. Jedním z nejhorlivějších zastánců křížových tažení byl sv. Bernard, opat velkého kláštera v Clairvaux a vůdčí osobnost tehdejšího křesťanského světa. „Požehnáni jsou mučedníci, kteří padnou v boji!" napsal. „Plesej, statečný obránce víry, dá-li ti Pán život a vítězství, ale raduj se a dojdi slávy ještě větší, jestliže zemřeš a setkáš se s Pánem" (Koenigsburger, 1987). Jak může náboženství zapůsobit na lidi takovou silou, že jsou ochotni se za jeho ideály obětovat? Proč je všudypřítomnou součástí každé lidské společnosti? Za jakých okolností dokáže lidi spojovat, a kdy je naopak rozděluje? Abychom na tyto otázky dokázali odpovědět, musíme si nejprve vysvětlit, co vlastně náboženství je, a podívat se na některé z rozmanitých forem toho, v co lidé věří a co praktikují. Vyložíme si rovněž hlavní sociologické teorie náboženství a pokusíme se analyzovat různé typy náboženských organizací, s nimiž se můžeme setkat. Nakonec se zamyslíme nad osudem náboženství v moderním světě. Mnoha pozorovatelům se totiž zdá, že s nástupem vědy a moderního průmyslu ztrácí náboženství své ústřední postavení ve společenském životě, které dříve zaujímalo. Studium náboženství je podnětné a náročné, neboť klade velké nároky na sociologickou imaginaci. Chceme-li analyzovat náboženské praktiky, musíme se snažit porozumět mnoha různým přesvědčením a rituálům, s nimiž se v různých kulturách setkáváme. Musíme být citliví k ideálům, jež jsou zdrojem hlubokého prožitku věřících, a přitom nezapomínat, že náboženské skupiny sledují i veskrze světské cíle (například získání nových přívrženců nebo finančních prostředků). Musíme mít trvale na zřeteli rozmanitost náboženských přesvědčení a způsobů ■ jejich vyjadřování, ale nemůžeme se přitom vzdát snahy o poznání povahy náboženství jako obecného jevu. Podobně jako předchozí úryvek jsou i tato slova mocným sdělením väeobjl cí lásky a Boží dobroty. Připadá nám zvláštní, že by věřící, kteří se řídí učenlfSj ního z nich, mohli cítit nevraživost k těm druhým. Přesto se tyto dvě skupiny f cích již po staletí ocitají v krvavých konfliktech. První citát je z totiž z Koránu f 93, český překlad Ivan Hrbek, Odeon, 1991), druhý z Nového zákona (se li, j Římanům, ekumenický překlad). Islám a křesťanství se ve svém původu ÍAttt DEFINICE NÁBOŽENSTVÍ Na světě existuje tolik náboženství a jsou tak rozmanitá, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout na společné definici. V západní společnosti si většina lidí představuje náboženství podle křesťanského modelu: jako víru ve vyšší bytost, jež nám přikazuje, abychom na tomto světě dodržovali určitá mravní pravidla, a slibu- 412 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ je nám posmrtný život. Bylo by však velkou chybou se domnívat, že něco podobného platí obecně pro všechna náboženství. Abychom se osvobodili od tohoto eurocentrického pohledu, řekneme si nejprve, které vlastnosti křesťanského světonázoru se zobecnit nedají. Na prvním místě samozřejmě platí, že nemůžeme ztotožňovat náboženství s vírou v jednoho boha - monoteismem. Většina náboženských systémů uznává více božstev. I v některých formách křesťanství je situace komplikovanější než v čistém monoteismu (židovském nebo islámském), neboť například katolíci uctívají kro- , mě Boha Otce, Syna a Ducha Svatého i Pannu Marii a četné svaté. Jiná náboženství, například buddhismus, naopak žádná božstva nemají. Za druhé nemůžeme klást rovnítko ani mezi náboženství a mravní přikázáni, typu Desatera, které dal Bůh ve Starém zákoně Mojžíšovi. Představa, že bohy zajÍT > má naše chování na tomto světě, je mnoha náboženstvím zcela cizí. U starých Řeků ' například bylo bohům lidské jednání zpravidla lhostejné. % Za třetí neplatí ani rozšířená představa, že každé náboženství vysvětluje, jak vznikl svět a člověk. Židovsko-křesťanský mýtus o Adamovi a Evě má svůj protěi-; šek v mnoha jiných mýtech o původu světa a člověka; opět však existují náboženství, která se touto otázkou nezabývají. Konečně za čtvrté: pojem náboženství není totožný ani s představou něčeho nadpřirozeného, co už ze své podstaty přesahuje rámec našeho smyslového pozná,» \ ní. Konfuciáni například kladou důraz na přirozenou harmonii světa, a ne na pravdy, jež se skrývají za zjevnou skutečností. Všem náboženstvím je naopak společné, že používají soustavy symbolů, vyvolá*' vají pocity úcty nebo bázně a jsou spojena s kolektivními rituály nebo ceremonie? ly. U každého z těchto prvků se musíme na chvíli zastavit. Bez ohledu na existenci bohů se v každém náboženství vyskytují bytosti nebfl| předměty, které jsou považovány za posvátné a stávají se předmětem uctívání. N8j| které kultury věří v „božskou sílu", ne v personiíikované bohy. Jinde se setkáváraÉÍ s jedinci, kterým je prokazována posvátná úcta, přestože nejsou považováni znj bohy (Buddha, Konfucius). i Náboženské rituály jsou velice rozmanité. Za rituální činy považujeme modlJwj by, zpěvy, bohoslužby v nejširším slova smyslu, půsty a mnoho dalších projevrM patří sem i přikázaná a zakázaná jídla. Protože se rituální činy obracejí k nábožafifefj ským symbolům, jsou obvykle vnímány jako něco zcela odlišného od béžnýc! životních úkonů a postupů. Jestliže zapálíme svíčku, abychom uctili nebo usmíf| svého boha, má to zcela jiný význam, než když ji zapálíme z praktických důvoďí I když některé rituály často provádí jedinec o samotě, znají všechna náboženíÉ také kolektivní ceremoniály, k nimž obvykle dochází na zvláštních místech -1 svatyních (chrámech, kostelích) nebo na posvátné půdě. ;a Existenci kolektivních ceremoniálů považují obvykle sociologové za j&(UJ§ z hlavních faktorů, jímž se odlišuje náboženství od magie, i když hranice mezi nií není úplně zřetelná. Podstatou magie je snaha zasáhnout do chodu událoslí p£m střednictvím kouzel. Přestože rovněž používá rituálních praktik, týká se obvy^ 414 jedinců, a ne celé komunity věřících. Lidé často hledají pomoc v magii, jestliže je postihne neštěstí nebo jim hrozí nějaké nebezpečí. Klasická studie Bronisiawa Malinowského z Trobriandových ostrovů v Tichomoří například popisuje, jak tito lidé před dlouhými a riskantními plavbami provádějí celou řadu magických rituálů. Když však vyplouvají jen na ryby do klidných vod místní laguny, pak se do žádných rituálů nepouštějí. V moderní společnosti už sice většina magických praktik zanikla, ale v nebezpečných situacích se dosud běžně setkáváme s projevy poverčivosti, která nemá k magii daleko. Mnozí lidé, kteří mají nebezpečná povolání nebo jsou do značné míry závislí na náhodě a štěstí - horníci, rybáři nebo sportovci - mají své malé rituály nebo nosí v krizových obdobích různé talismany. Příkladem může být tenista, který si na důležité zápasy bere vždy určitý prstýnek. Také astrologické představy, které jsou pozůstatkem předmoderního magického uvažování, se dodnes těší velké oblibě, přestože většina lidí nejspíš nebere předpovědi horoskopů příliš vážně. ROZMANITÉ FORMY NÁBOŽENSTVÍ V tradičních společnostech má náboženství v sociálním životě většinou ústřední postavení. Náboženské symboly a rituály jsou často spojeny s hmotnou kulturou a uměním dané společnosti - hudbou, malířstvím nebo sochařstvím, tancem, vyprávěním a literaturou. Malé kultury nemají samostatnou vrstvu kněží; vždy se však vyskytují jedinci znalí náboženských (ale i kouzelnických) praktik. Jedním typem takového specialisty je šaman (slovo pocházející z jazyka sibiřských Even-ků). Šaman je výjimečný jedinec, jemuž se přisuzuje schopnost vstupovat - prostřednictvím rituálu - do styku s duchy nebo vyššími silami. Mnozí šamani jsou však spíše kouzelníky a léčiteli než náboženskými vůdci v pravém slova smyslu. Totemismus a animismus Dvě formy náboženství, s nimiž se často setkáváme v malých kulturách, představují totemismus a animismus. Slovo „totem", které pochází z jazyků severoamerických Indiánů (Odžibvejů), používáme jako obecný termín k označení určitého druhu zvířete nebo rostliny, považované v určitých kulturách za posvátné. Každý klan či příbuzenstvo má obvykle svůj vlastní totem, s nímž jsou spojeny různé rituální aktivity. Totemické představy nám mohou připadat poněkud vzdálené, ale i v moderní společnosti se (v méně významném kontextu) vyskytují symboly podobné totemům, například zvíře či rostlina ve znaku sportovního klubu. Jako animismus se označuje víra v duchy, kteří obývají tentýž svět jako živí lidé. Někdy přinášejí dobro, jindy šíří zlo; mohou mít značný vliv na chování lidí. I NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ V některých kulturách se jim například připisuje původ nemocí nebo šílenství. Známým jevem je posedlost duchy, kteří zcela ovládnou chování jedince. S animistickým pojetím světa se setkáváme nejen v malých kulturách, ale ve větší či menší míře i u řady „velkých" náboženství. Ve středověké Evropě byli ti, které posedli zlí duchové či sám ďábel, často pronásledováni jako čarodějnice nebo čarodějové. Některé malé a zdánlivě „jednoduché" kultury mají ve skutečnosti velice komplexní systémy náboženských představ, daleko přesahující načrtnuté schéma to-temismu či animismu, jak jsme je právě načrtli. Nuerové v jižním Súdánu mají například složitý teologický systém, v němž hraje ústřední roli „duch nebes" (Evans-Pritchard, 1956). Takové náznaky monoteismu však u menších tradičních kultur nejsou příliš obvyklé, neboť převažují polyteistické systémy s větším počtem bohů. MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Tři největší monoteistická náboženství - židovství, křesťanství a islám - vznikla v oblasti Středního východu a vzájemně se v průběhu staletí ovlivňovala. Židovství (judaismus) Judaismus je z monoteistických náboženství nejstarší - jeho počátky sahají asi do doby 1000 let před Kristem. Židovský národ tehdy tvořili kočovníci, jejichž náboženští vůdci, proroci, se sice inspirovali představami okolních náboženství, ale na rozdíl od nich pevně věřili v jediného, všemohoucího Boha. (Většina sousednícJl , národů byli polyteisté.) Tento všemohoucí Bůh vyžaduje dodržování přísných 4 mravních pravidel. Židovské komunity přetrvávaly rozptýleny v diaspoře (v Evropě, Asii a severní' Africe). Často byly vystaveny pronásledování, které vyvrcholilo vyvražděním mlll« onů Židů nacisty za druhé světové války. Až do vzniku státu Izrael (v poválečnéUI;' období) nebyl na světě žádný stát, kde by židovství bylo oficiálním náboženstvím, Křesťanství l Mnohé židovské názory byly převzaty křesťanstvím, které je učinilo součástí svtf í věrouky. Ježíš byl ortodoxní Žid a křesťanství původně vzniklo jako židovská S8j&>,« ta; není ani zcela jisté, zda chtěl Ježíš vlastně založit nové náboženství. Svými!* učedníky a stoupenci byl považován za Mesiáše (odvozeno od hebrejského slOVfi Mašiach, které znamená „pomazaný"), na jehož příchod Židé čekají; jméno „KrlM tus" je vlastně řecký výraz pro totéž. Hlavním šiřitelem křesťanství však byl PaVll, i římský občan hovořící řecky, jenž kázal na mnoha místech Malé Asie a Řecka a dtl * křesťanství podobu organizovaného náboženství. Světová populace podle vyznání, 1993 Náboženství Počet vyznavačů Procento světové populace Křesťané 1 869 282 470 33,5 Katolíci 1 042 501 000 18,7 Protestanti 382 374 000 6,9 Ortodoxní 173 560 000 3,1 Anglikáni 75 847 000 1,4 Ostatní 195 000 470 3,5 Muslimové 1 014 372 000 18,2 Bez vyznání 912 874 000 16,4 Hinduisté 751 360 000 13,5 Buddhisté 334 002 000 6,0 Ateisté 242 852 000 4,3 Čínská náboženství 140 956 000 2,5 Nová náboženství 123 765 000 2,2 Kmenová náboženství 99 736 000 1,8 Sikhové 99 736 000 0,4 Židé 18 153 000 0,3 Ostatní 49 280 000 1,0 Zdroj: Statistical Abstract of the United States (Statistická ročenka USA, 1994, str. 855) Zpočátku byli křesťané krutě pronásledováni, ale nakonec přestoupil na novou víru i císař Konstantin a učinil ji oficiálním náboženstvím římské říše. Na dva tisíce let se stalo dominantní silou západní kultury. Křesťanství má dnes více vyznavačů než kterékoli jiné náboženství a je také rozšířeno do všech koutů světa více než kterékoli jiné. Hlásí se k němu téměř dvě miliardy lidí, kteří jsou ovšem po stránce organizační i teologické rozděleni do mnoha různých církví. Hlavní větve představují církev římskokatolická, východní ortodoxní směry (řeckokatolická církev, pravoslaví) a protestantismus. Islám Islám, dnes druhé největší náboženství na světě, založil v sedmém století po Kristu prorok Muhammad. V přísně monoteistickém světě islámu vládne jediný Bůh, Alláh, jemuž podléhá veškerý lidský život i příroda. Věřící muslim má pět základních povinností, které jsou označovány za pilíře islámu. První z nich je islámské vyznání víry: „Není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok." Druhou je modlit se pětkrát denně - vždy po obřadné očistě a obrácen směrem ke svatému městu, Mekce (v dnešní Saúdské Arábii). Za třetí má muslim povinnost dodržovat ramadán, měsíc půstu, v jehož průběhu smí jíst a pít až po setmění. Za čtvrté mu islámský zákon ukládá, aby dával almužnu chudým; toho často využívá stát, který tím zdůvodňuje vybírání daní. Konečně za páté se od věřícího očekává, že se alespoň jednou za život pokusí vykonat pouť do Mekky. 416 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Muslimové uznávají zásluhy starších proroků (mezi něž řadí i Mojžíše a Ježíše), protože i jejich ústy mluvil Alláh. Teprve Muhammadovo učení je však pro ně dokonalým vyjádřením Jeho vůle, vtělené v Korán. Islám se postupně rozšířil z arabského světa (Blízkého východu a severní Afriky) do řady oblastí na jih od Sahary, do Malé Asie, středoasijských zemí a přes indický subkontinent (Pákistán, Bangladéš) až na Dálný východ (Malajsie, Indonésie). Počet jeho vyznavačů již překročil jednu miliardu. K muslimům a jejich názorům se krátce vrátíme ještě v části věnované islámským revolucím. NÁBOŽENSTVÍ INDIE A DÁLNÉHO VÝCHODU Hinduismus Náboženské systémy vzniklé v Indii a na Dálném východě se výrazně liší od m>\ noteistického židovství, křesťanství nebo islámu. I Hinduismus představuje vůbec nejstarší z velkých náboženských tradic, kteří ' v dnešním světě hrají významnou úlohu. Toto polyteistické náboženství má mno*l ho různých forem - jednotlivé směry vyznávají různé bohy, jejichž význam v prů* [ běhu tisíciletí narůstal nebo upadal. Mnozí autoři se proto domnívají, že by bylB'J vhodnější považovat hinduismus spíše za soustavu příbuzných náboženství, miiO«í nich kultů a náboženských praktik, volně spojených několika společnými myšlsr kami. Většina hinduistu věří v cyklus reinkarnací: všechna živá stvoření jsou součá| věčného procesu zrození, umírání a znovuzrození. Součástí hinduismu je i Ind' ký kastovní systém, v jehož hierarchii zaujímá každý jedinec takové sociálni w tuální postavení, jaké si zasloužil v předchozím životě. Každé kastě jsou předepi ny jiné povinnosti a rituály, na jejichž dodržování do značné míry závisí budot osud jedince, jeho příští reinkarnace. Hinduistický pohled na svět připouští (na rozdíl od pohledu monoteistů) BX, tenči různých náboženských přesvědčení, která se mohou překrývat, aniž \)y\ vzájemně vyvracela. Neexistuje ostrá hranice mezi „věřícími" a „nevěřícími". HÍ duismus se rovněž obvykle nepokouší obracet jiné lidi na „pravou víru", jak 10 óé křesťanství a islám. Zůstává omezen převážně jen na indický subkontinent, Mlj k němu hlásí přes tři čtvrtě miliardy stoupenců. Buddhismus, konfucianismus a taoismus Buddhismus, konfucianismus a taoismus bývají někdy označovány za etická náí ženství Dálného východu. Namísto uctívání bohů kladou důraz na etické ld«j| jež umožňují člověku vnímat přirozenou harmonii a jednotu vesmíru. Buddhismus je odvozen z učení Siddhárthy Gautamy, později nazvaného Bul dha (probuzený). Historický Buddha se narodil jako princ Siddhártha v šestém století před Kristem a jeho učení se vyvíjelo v kontextu hinduistické tradice. Odmítl však hinduistické rituály a kastovnictví. Podle Buddhy může člověk uniknout z věčného cyklu reinkarnací, když se zřekne veškeré touhy. K vysvobození vede cesta sebekázně a meditací, jejichž konečným cílem je dosažení nirvány, stavu naprostého duchovního naplnění. Podobně jako hinduismus toleruje i buddhismus mnoho variant včetně víry v různá místní božstva a netrvá na jediném možném výkladu. Ačkoli do značné míry ztratil vliv v Indii, kde vznikl, udržuje si velký významv řadě států Dálného východu, kam se postupně rozšířil - v Thajsku, Barmě a na Šrí Laňce, ale i v Číně, Japonsku a Koreji. Konfucianismus byl základem kultury vládnoucích vrstev ve staré Číně. Konfu-cius (K'ung Fu-tzu) žil v šestém století před Kristem, a byl tedy současníkem Bud-dhovým. Podobně jako Lao-tse, zakladatel taoismu, je Konfucius považován spíše za učitele než za náboženského proroka, jakými byli zakladatelé velkých náboženství na Blízkém východě. Svými stoupenci není uctíván jako bůh, ale jako „nejmou-dřejší z mudrců". Snahou konfuciánů je přizpůsobit lidský život vnitřní harmonii přírody; velký důraz kladou na uctívání předků. Taoismus vychází z podobných zásad; klade důraz na meditaci a nenásilí jako „cestu" k ušlechtilejšímu životu. Konfuciánství a taoismus do značné míry ztratily svůj vliv, protože je čínská vláda důsledně potírá. Přežívá však řada praktik, které z nich pocházejí, a v běžném čínském životě se uplatňují mnohé prvky konfuciánského myšlení. TEORIE NÁBOŽENSTVÍ Názory sociologů na náboženství jsou dosud významně ovlivněny představami tří „klasiků" sociologické teorie, Marxe, Durkheima a Webera. Ani jeden z nich nebyl věřící; všichni tři se domnívali, že význam náboženství bude v moderní době upadat a považovali je v zásadě za iluzi. Stoupenci té či oné víry sice mohou být plně přesvědčeni o správnosti svých názorů a rituálů, ale - jak soudili Marx, Dürkheim a Weber - už sama rozmanitost existujících náboženství a jejich zjevná vazba na různé typy společnosti tyto nároky zpochybňují. Je zřejmé, že pokud někdo přijde na svět v australském kmeni lovců a sběračů, budou mu dána do vínku jiná náboženská přesvědčení než tomu, kdo se narodil v indické kastovní společnosti nebo ve středověké katolické Evropě. 418 NÁBOŽENSTVÍ Marx a Feuerbach Přestože jeho názory na náboženství měly obrovský dopad, Marx sám tuto oblast nikdy soustavně nestudoval a vycházel především z díla některých filosofů a teologů počátku 19. století. Rozhodujícím vlivem na něj zapůsobil zejména filosof Lud-wig Feuerbach svým slavným dílem Podstata náboženství (Das Wesen der Religion, 1841). Podle Feuerbacha sestává náboženství z idejí a hodnot, které si lidé v průběhu svého kulturního vývoje sami vytvořili, ale mylně se domnívají, že jejich zdrojem jsou vyšší síly či bohové. Protože lidé nedokáží plně pochopit své vlastní dějiny, připisují své (sociálně podmíněné) hodnoty a normy bohům. Biblický příběh o Mojžíšovi, jemuž Bůh svěřil desatero přikázání, je tedy mýtem o původu mravních zásad, jimiž se židé a křesťané řídí. Dokud nepochopíme povahu náboženských symbolů, které jsme sami vytvořili, jsme podle Feuerbacha odsouzeni k tomu být vězni dějinného pohybu, který nás bude ovládat. Vytváření bohů či nadpřirozených sil nezávislých na lidech je podle něj projevem odcizení. Hodnoty a myšlenky vytvořené lidmi ztrácejí svou skutečnou povahu a stávají se (domnělým) výtvorem něčeho cizího, mimolidského, což { mělo v minulosti negativní důsledky. Poznáme-li však, že podstatou náboženství, je odcizení, může to být podle Feuerbacha velkým přínosem pro budoucnost. Jakmile lidé pochopí, že hodnoty vyjadřované v podobě náboženství jsou ve skuteč* nosti vlastní jim samým, budou moci své ideály realizovat na tomto světě, místo aby čekali na jejich naplnění v posmrtném životě. Moc připisovanou křesťanské? mu Bohu mohou lidé vzít do vlastních rukou. Křesťané věří, že Bůh je všemohoth cí, zdroj všeobjímající lásky, zatímco lidé sami jsou nedokonalí a chybující. Feuei> bach však byl přesvědčen, že se v lidských společenských institucích skrývá mocnýá zdroj lásky a dobra i schopnost rozhodovat o našich vlastních životech a že tytOg zdroje mohou přinést ovoce, pokud pochopíme jejich skutečnou povahu. Marx přijal Feuerbachovu tezi, že podstatou náboženství je odcizení, „faleálllfl vědomí". Všeobecně se o něm soudí, že měl k náboženství přezíravý vztah, ale n& to tak úplně pravda: považoval náboženství za citlivé místo v bezcitném světě, útočiště před krutou každodenní realitou. Náboženství v tradiční podobě pocL Marxe zanikne, ba dokonce musí zaniknout. Ne však proto, že by ideály a hodn$l ty, které ztělesňuje, byly samy o sobě špatné, ale proto, že lidé tyto pozitivní lao| noty a ideály použijí ke zlepšení lidského údělu v reálném pozemském živci Neměli bychom se bát bohů, které jsme sami stvořili, a neměli bychom do njj nadále vkládat naděje, které můžeme sami realizovat. Slavná Marxova fráze „náboženství je opium lidstva" vyjadřuje jeho názor,. náboženství je v jistém smyslu ideologií: nabádá ke smíření s nespravedlľlfll a křivdami v tomto životě a odvádí od nich pozornost příslibem lepšího, příjt, světa. Náboženské názory a hodnoty často ospravedlňují majetkovou a mocenJÉ nerovnost a učí lidi tomu, aby byli pokorní a neodporovali útlaku. NÁBOŽENSTVÍ Dürkheim a náboženský rituál Na rozdíl od Marxe strávil Emile Dürkheim významnou část své intelektuální dráhy studiem náboženství a navíc obrátil svou pozornost od křesťanství k malým mimoevropským kulturám. Jeho dílo Elementární formy náboženského života (Les formes élementaires de la vie religieuse, 1912) zůstává dodnes základním kamenem sociologie náboženství. Dürkheim nespojoval náboženství se sociální nerovností nebo mocí; namísto toho je považoval za ztělesnění společnosti a jejích „institucí" jako celku. Jeho kniha vychází ze studia totemismu australských domorodců, který považoval za nejprostší či („nejelementárnější") formu náboženství. Jak už bylo řečeno, představová] totem určité zvíře nebo rostlinu, která měla pro danou skupinu zvláštní symbolický význam. Byl posvátný a jako takový se stával předmětem uctívání ve formě různých rituálních aktivit. Dürkheim vnesl do definice náboženství rozdělení na posvátné a profánní. Posvátné předměty a symboly jsou odděleny od běžného života, od profánní sféry. Zvíře nebo rostlinu zobrazenou na totemu je zakázáno jíst, s výjimkou rituálních příležitostí; ostře se tak odlišuje od ostatních zvířat, která lze lovit, a plodin, které je dovoleno sbírat. Proč je však totem posvátný? Podle Durkheima proto, že se stal symbolem skupiny či komunity samotné a reprezentuje její ústřední hodnoty a ideály. Úcta, kterou lidé projevují totemu, ve skutečnosti pramení z úcty k zásadním hodnotám dané společnosti. V každém náboženství tedy společnost zbožšťuje a uctívá sebe samu. Dürkheim kladl velký důraz na to, že podstatou náboženství není nikdy jen víra jako taková. Ke každému náboženství patří pravidelná ceremoniální a rituální aktivita, při níž se jeho vyznavači setkávají. Tyto kolektivní ceremoniály vyjadřují a upevňují pocit vzájemné solidarity mezi nimi. Vytrhují jedince z běžného profánního života s jeho každodenními starostmi a povznášejí ho do sféry vyšších sil, připisovaných totemům či bohům. Ve skutečnosti jsou však tyto vyšší síly projevem kolektivního působení na jedince. Ceremonie a rituály jsou v Durkheimově pojetí nezbytné pro soudržnost sociálních skupin. Proto se s nimi setkáváme nejen při bohoslužbách jako takových, ale také v klíčových životních situacích, při nichž dochází k zásadnímu přechodu z jedné kategorie do druhé - například při narození, sňatku a smrti. Takřka ve všech společnostech se při těchto příležitostech provádějí nějaké obřady nebo rituály. Podle Durkheima jsou takové kolektivní ceremoniály potvrzením skupinové solidarity v době, kdy se lidé musejí vyrovnávat se zásadními změnami ve svém životě. Pohřební rituály dávají najevo, že kolektivní hodnoty se smrtí konkrétních jedinců nezanikají, a umožňují tak truchlícím pozůstalým, aby se vyrovnali se svými změněnými podmínkami. Truchlení není pouze spontánním výrazem smutku nad ztrátou dotyčného jedince - nebo nanejvýš jen u těch osob, které jeho smrt hluboce osobně zasáhla - ale především povinností, kterou skupina svým členům ukládá. V malých tradičních kulturách prostupuje náboženství takřka všechny oblasti lidského života. Náboženské ceremoniály na jedné straně potvrzují existující hod- 420 421 NÁBOŽENSTVÍ noty, ale současně umožňují také vznik nových představ a myšlenkových kategorií. V Durkheimově pojetí totiž náboženství není jen souborem pocitů a činností; předurčuje také způsoby uvažování jedinců v tradičních kulturách. I nejzákladněj-ší kategorie lidského myšlení, včetně času a prostoru, mají podle Durkheima svůj původ v náboženských pojmech. Například pojem času se odvíjí od počítání intervalů mezi náboženskými obřady. Durkheimova vize proměny náboženství S rozvojem moderních společností se vliv náboženství zmenšuje, protože náboženská vysvětlení ustupují vědeckým a rituální aktivity hrají v životě jedince podstatně menší roli. Dürkheim souhlasil s Marxem, že tradiční náboženství, spočívající v uctívání bohů, pomalu mizí. „Staří bohové jsou mrtvi," napsal. Tvrdil však, že v jistém smyslu bude náboženství, byť ve změněné podobě, dále pokračovat. I moderní společnosti musejí upevňovat svou soudržnost v rituálech, jež potvrzují jejich hodnoty; lze proto očekávat, že se objeví nové ceremoniální aktivity, jež ty dosavadní nahradí. O těch se sice Dürkheim nevyjádřil nijak určité, ale zdá se, že měl na mysli oslavu humanistických a politických hodnot, jakými jsou svoboda, rovnost a spolupráce. ( Někdy se setkáváme s tvrzením, že většina moderních států vlastně propaguje jakési občanské náboženství (Bellah, 1970), jehož symboly představují státní hymna a vlajka, zatímco k rituálům patří například pravidelné parlamentní volby. , Je sporné, zda můžeme v tomto kontextu oprávněně hovořit o „náboženství", neboť zmíněné symboly a praktiky mohou docela dobře koexistovat například s tradičními církvemi. Jen těžko však můžeme popřít, že tyto symboly a rituály využívají obdobných sociálních mechanismů, jaké se uplatňují u tradičních forem ná* boženství. Weber a světová náboženství i Přestože se Dürkheim pokoušel své argumenty zobecnit pro všechna náboženství, ,| opíral se ve skutečnosti o velmi omezený počet příkladů. Naproti tomu Max Webef * se pustil do systematického studia náboženství v celosvětovém měřítku. Dosud-'.'! žádný z jeho předchůdců si nestanovil úkol tak ohromného rozsahu. ■>-Weber soustředil svou pozornost především na ta náboženství, která označil JSir světová - ta, která získala obrovský počet stoupenců a zásadním způsobem ovlivní nila historii lidstva. Podrobně se zabýval hinduismem, buddhismem, taoismeBJ,| a starověkým judaismem; ve své slavné práci Protestantská etika a duch kapttaM&á mu (Die protestatntische Ethik und der Geist des Kapitalismus, původní vydátít] 1904-5) i jinde provedl důkladnou analýzu vlivu křesťanství na vývoj západní ciVÍ»| lizace. V dokončení zamýšlené studie o islámu mu však zabránila předčasná snU'lv| Weberův přístup se zásadně liší od Durkheimova, neboť se soustřeďuje na ífl\M NÁBOŽENSTVÍ vislost mezi náboženstvím a sociálními změnami, jimž Dürkheim věnoval jen malou pozornost. Kontrastuje také s postojem Marxovým: Weber totiž tvrdí, že náboženství nemusí být jen konzervativní silou, a dokládá na historických příkladech, že může být naopak hnací silou dramatických sociálních transformací. V protestantismu - zvláště pak v jeho puritánske variantě - spatřuje zdroj kapitalistických názorů typických pro moderní západní společnost. První podnikatelé byli převážně kalvinisté a jejich snaha po hmotném úspěchu, která napomohla hospodářskému rozmachu Západu, byla původně motivována záměrem sloužit Bohu. V kaMn-ském pojetí byl totiž úspěch na tomto světě považován za projev Boží přízně. Weber považoval veškerá svá studia světových náboženství za jeden ucelený projekt. Jeho analýza vlivu protestantismu na rozvoj Západu je součástí tohoto širšího záměru, jehož cílem je porozumět vlivu náboženství na sociální a hospodářský život nejrůznějších kultur. Rozborem východních náboženství dospěl Weber k závěru, že představovala nepřekonatelnou překážku pro rozvoj průmyslového kapitalismu, k jakému došlo na Západě. Příčinou nebyla „zaostalost" těchto východních civilizací, ale skutečnost, že prostě přijaly jiná hodnotová měřítka, než jaká postupně převládla v Evropě. Jak ukazuje Weber, došlo v Číně a Indii v různých obdobích k významnému rozvoji obchodu i manufakturní výroby a růstu měst, aniž to vedlo k zásadním sociálním změnám, jaké se projevily v počátcích západního průmyslového kapitalismu. Jednou z hlavních příčin, které takovému vývoji bránily, bylo podle Webera náboženství. Za jeden z příkladů považuje hinduismus, který nazývá náboženstvím „jiného světa": jeho nejvyšší hodnotou je totiž uniknout strádání hmotného světa a dosáhnout vyššího stupně duchovní existence. Náboženské cítění a motivace hin-duismu nekladou důraz na kontrolu nebo ovládání tohoto světa. Naopak, hinduismus považuje hmotnou realitu za závoj skrývající skutečné poznání, k němuž by lidé měli směrovat své úsilí. Ani konfucianismus, byť se soustředil na tento svět, nepodporoval věcnou a racionální aktivitu směřující k jeho ovládání; směřoval spíše k harmonii mezi člověkem a světem. Bohatství pro něj nebylo příznakem ctnosti jako pro puritány, ale jen podmínkou k tomu, aby lidé mohli žít ctnostně a věnovat se sebezdokonalování. Proto konfucianismus podle Webera nepřispíval k ekonomickému rozvoji. Přestože Čína dlouho zůstávala nejmohutnější a kulturně nejrozvinutější civilizací na světě, její dominantní náboženské hodnoty bránily tomu, aby se ekonomický rozvoj mohl stát sám o sobě významným cílem, a ne jen prostředkem. Křesťanství považoval Weber za nauku o spase, která hlásá, že lidé mohou být „spaseni", pokud se ztotožní se zásadami tohoto náboženství a budou se řídit jeho morálními ponaučeními. Významnou roli zde sehrává pojem hříchu a Boží milosti, která může jedince od hříchu osvobodit. To vnáší do křesťanství určité napětí, emocionální dynamiku, která je východním náboženstvím víceméně cizí. Nauky o spáse mají „revoluční" charakter. Zatímco východní náboženství vedou věřícího k pasivnímu postoji vůči vnějšímu světu a existujícím společenským podmínkám, v křesťanství je obsažen trvalý zápas proti hříchu, jenž může vést k revoltě proti součas- 422 423 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ nému řádu. Náboženští vůdcové (po vzoru Ježíšově) přicházejí s novou interpretací přijatých doktrín a stimulují tak změnu dosavadních mocenských struktur. * Hodnocení Marx, Dürkheim i Weber vystihli určité obecné vlastnosti náboženství a jejich názory se v jistém smyslu doplňují. Marx právem tvrdí, že náboženství má mnohdy ideologickou povahu, neboť legitimizuje zájmy vládnoucích skupin na úkor těch druhých: lze to dokázat na nesčetných historických příkladech. Křesťanství nesporně sehrálo významnou úlohu při snahách evropských kolonizátorů o podmanění jiných kultur. Misionáři, kteří obraceli „pohany" na křesťanskou víru, byli jistě upřímně přesvědčeni, že tak činí pro jejich dobro; svým učením však přispěli k destrukci tradičních kultur a nastolení bělošské nadvlády. Většina křesťanských denominací tolerovala nebo dokonce podporovala otroctví ve Spojených státech a jiných částech světa až do 19. století. Vznikaly doktríny, které ospravedlňovaly otroctví jako Boží záměr a hodnotily neposlušnost otroků jako vzpouru nejen proti pánu, ale i proti Bohu. Weber má nicméně také pravdu, když upozorňuje na podnětný a někdy i revoluční charakter náboženských ideálů, schopných rozvrátit existující společenský řád. Přestože církve zpočátku podporovaly otroctví v Americe, později právě zástupci různých křesťanských vyznání sehráli významnou úlohu v boji za jeho zrušení. Náboženské přesvědčení stálo u zrodu řady sociálních hnutí usilujících 0 nápravu křivd a nespravedlností, například amerického hnutí za občanská práva černochů v 60. letech 20. století. Řadu sociálních změn (a četná krveprolití) navo*; dilo i tím, že stimulovalo vznik ozbrojených střetnutí a válek. 1 | U Durkheima se s tím, že náboženství může lidi také rozdělovat, téměř nesetkáni váme, neboť kladl důraz především na jeho roli při sjednocování společnosti. Přei«| to lze s pomocí jeho myšlenek bez větších obtíží vyložit nejen vznik solidarity, alt ■ 1 rozpory, konflikty a změny. Odpor proti jiným vyznáním totiž do značné mírjrj vychází ze zanícení pro hodnoty vyznávané uvnitř společenství. I Jedním z hlavních přínosů Durkheimovy teorie je jeho důraz na rituál a cerertt{É niál - na pravidelná setkávání věřících a na „přechodové rituály" související s lútHÉ nimi životními zlomy, tj. narozením, vstupem do dospělosti, sňatkem a smrti (vu| Gennep, 1997 [1908]). ľ¥ Ve zbývající části této kapitoly budeme čerpat z myšlenek všech těchto tří aUtM rů. Nejprve se podíváme na různé typy náboženských organizací a zamyslímtáT nad vztahem náboženství k ženám. Potom se budeme zabývat náboženslsflij hnutími, která vystupují proti zavedenému společenskému řádu - milenaňstUSM mi hnutími středověké Evropy a některých mimoevropských kultur ve 20. stoiflC Pokusíme se porozumět jednomu z nejvýznamnějších případů náboženského 9» rození v současném světě, islámskému fundamentalismu, a nakonec se zastavŮM u postavení náboženství v dnešních západních společnostech. til TYPY NÁBOŽENSKÝCH ORGANIZACÍ Weber a Troeltsch: církve a sekty Ve všech náboženstvích existují společenství věřících, ale formy jejich organizace mohou být velmi různé. Max Weber a jeho současník, historik náboženství Ernst Troeltsch, rozlišovali mezi církvemi a sektami. Církev definovali jako velkou a zavedenou náboženskou organizaci (například katolickou nebo anglikánskou); sektu jako menší, obvykle méně organizovanou skupinu zapálených věřících, která vzniká převážně na protest proti vládnoucím církvím, jako tomu bylo u kalvinistů nebo metodistů. Církve mají obvykle formální, byrokratickou strukturu, s celou hierarchií náboženských úřadů. Za normálních okolností reprezentují konzervativní stránku náboženství, neboť jsou integrální součástí existujícího institucionálního pořádku. Většinu jejich stoupenců tvoří lidé, jejichž rodiče byli rovněž členy dané círve. Typické sekty chtějí objevit a sledovat „pravou cestu" a mají sklon se distancovat od většinové společností. Jejich členové se často stýkají jen mezi sebou a zavedené církve pokládají za zkažené. Většina sekt považuje všechny členy za rovnocenné a má jen minimální hierarchii. Menšina stoupenců se stává členy, protože už v sektě vyrostli; větší část však tvoří ti, kdo k ní aktivně konvertovali. Becker: denominace a kulty Původní Weberovu a Troeltschovu typologii církví a sekt dále rozvinuli pozdější autoři, především Howard Becker (1950), který definoval další dva typy, denominace a kulty. Jako denominaci označuje sektu, která „vychladla", ztratila svůj původní protestní charakter a změnila se v instituci. Sekty, které přežijí delší dobu, se nevyhnutelně stávají denominacemi. Kalvinisté, metodisté nebo kvakeři byli původně velice radikálními sektami zanícených věřících, ale s postupem času se zařadili do „středního proudu". Ze strany církví jsou dnes denominace považovány za víceméně legitimní; existují bok po boku a nezřídka spolu také harmonicky spolupracují. Kulty se podobají sektám; bývají však méně ohraničené a mnohdy mají velmi omezenou dobu trvání. Většinou jsou tvořeny jedinci, kteří odmítají to, co považují za hodnoty vnější společnosti. Lidé se nestávají jejich formálními členy, ale řídí se určitými teoriemi nebo dodržují předepsané způsoby chování. Kulty svým členům mnohdy nebrání v tom, aby si udržovali jiné náboženské vazby. Podobně jako sekty se i kulty často soustřeďují kolem inspirujících, charismatických vůdců. Jako současné příklady na Západě můžeme uvést okultisty a spiritisty nej různějšího ražení nebo vyznavače transcendentálni meditace. 424 425 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Robert Wuthnow: sociolog jako věřící Mnozí sociologové, kteří studují náboženství, jsou členy nějaké církve. V hloubí srdce jsou možná přesvědčeni o tom, že některé náboženství má blíže k Boží pravdě než jiná. Může však sociolog sladit osobní víru s profesionální objektivitou? Odpověď na tuto otázku nám poskytuje Robert Wuthnpw, jeho? kniha Křesťanství ve 21. století: co nás čeká (Christianitý in the Twenty-first Century: Reflecfions on the Challénges Ahead, 1993) se zabývá budoucnosti' křesťanství. Wuthnow se netají tím, že své téma pojednává jako sociolog i jako křesťan. Jako křesťanovi mu leží na srdci udržení vitality církví v příštím stojetí. Jako sociolog se pokouší objdšnit, jdk na církve a jejich členy působí společenské změny. Na základě svých rozhovorů se členy církví dospěl Wuthnow k závěru, že se vytváří nová ekumenická identita, protože hraníce jednotlivých denominací přestávají být důležité. „V minulosti lidem záleželo na tom, že jsou baptisté nebo presbyteriáni, právě tak jako na tom, že jsou křesťané," říká. „Dnes si však křesťané uvědomují svou blízkost k jiným křesťanům na celém světě." Jaká bude úloha denominací v globalizovaném světě? Wuthnow je přesvědčen, že členové církví chtějí „myslet globálně a jednat lokálně". To znamená, že hledají společnou identitu s ostatními věřícími ve* světě, aje sdružuji se s podobně smýšlejícími lidmi ve svém okolí. Jestliže se Lily a Sam považují za presbyteriány, není to výrazem věrnosti této denominaci; spíše „se cítí dobře se členy ■ místní kongregace a jejím pastorem,' budova kostela odpovídá jejich vkusu a není příliš daleko". Wuthnow tvrdí, že církve mohou zůstat životaschopné jen tehdy, pokud „vytvoří pro lidi pocit komunity založené na vzájemné podpoře a péči o obec". . Přestože je křesťan, klade si Wuthnow ; sociologické otázky a jeho styl analýzy je r; objektivní. Jeho respondenti v něm viděli spíše univerzitního profesora než jednoho ze svých řád. Zdá se, že Wuthnowova křesťanská orientace nezkreslila jeho výběrdat. ' Je pro vás těžké se ubránit vlivu vlastních, názorů na náboženství, když premyslíte o sociologických problémech; jakými jsou sekularizace nebo fundamentqllsmus? Hodnocení Čtyři uvedené kategorie mohou být pro analýzu některých aspektů náboženských organizací užitečné, ale při jejich používání je třeba značné opatrnosti - už proto, že odrážejí specificky křesťanské tradice. U mimoevropských náboženství, například islámu, mnohdy nelze hovořit o církvi jako samostatné instituci, zřetelně vymezené od ostatních. Jiná zavedená náboženství zase postrádají rozvinutou oficiální hierarchii. Například hinduismus je vnitřně natolik heterogenní, že se v něm prakticky nesetkáváme s projevy byrokratické organizace. Nemělo by rovněž velký smysl označovat jednotlivé směry hinduismu jako „denominace". Pojmy „sekta" či „kult" se snad dají používat ve větším rozsahu, ale opět s určitou opatrností. Ve velkých světových náboženstvích mnohdy existují skupiny podobné sektám, které se rozcházejí s jeho ortodoxní podobou a vyznačují se pevností ve víře a orientací dovnitř, tedy vlastnostmi charakteristickými pro západní sektá-ře. Mnohé z nich, například na půdě hinduismu, se však ve skutečnosti blíží spíše tradičním etnickým komunitám než křesťanským sektám (B. Wilson, 1982). Často postrádají horoucí zanícení, typické pro křesťanské zastánce „pravé víry", protože východní „etická náboženství" tolerují větší názorovou rozmanitost. Skupina se může dát svou cestou, aniž by proto vzbuzovala nevoli etablovaných organizací. Termín „kult" se hojně používá například pro některé typy milenaristických hnutí. Ty však často odpovídají spíše Weberově a Troeltschově definici sekty než Bec-kerově pojetí kultu. Přestože jsou poněkud eurocentrické, pomáhají nám pojmy jako „církev", „sekta" či „denominace" vyjádřit poměr mezi dvěma protichůdnými tendencemi, které spolu v každém náboženství zápolí, totiž sklonem k institucionalizaci a snahou po obrodě. Všechny náboženské organizace se po čase stávají byrokratickými a nepružnými. Náboženské symboly však působí na věřící značnou emotivní silou a vzpírají se tomu, aby byly redukovány na pouhou rutinu. Trvale proto vznikají nové sekty a kulty. Na tomto místě můžeme využít Durkheimovu dichotomii mezi posvátným a profánním: jestliže se náboženské aktivity stávají pouhým mechanickým opakováním, pak se posvátná dimenze pozvolna vytrácí a rituály i víra splývají s běžným, profánním životem. Na druhé straně však mohou rituály oživit jedinečnost náboženského prožitku a stát se zdrojem inspirace, jež povede k odklonu od dosavadní ortodoxie. Takové skupiny se pak odtrhnou, vytvoří protestní nebo separatistické hnutí, anebo se jinak odliší od zavedené podoby rituálu a vyznání. náboženství a zeny Jak už bylo řečeno, jsou církve a denominace náboženská seskupení se stanovenými systémy podřízenosti. V těchto hierarchiích - podobně jako v jiných oblastech společenského života - obvykle není místo pro ženy. V případě křesťanství je tento rys zjevný, ale ani ostatní velká náboženství se v tomto směru od křesťanů příliš neliší. Jak si lidé představují bohy Křesťanství je (podobně jako židovství a islám) jednoznačně mužskou záležitostí nejen co do obsazení hierarchií, ale i ve sféře symbolické. Přestože zejména katolíci někdy uctívají Pannu Marii jako božskou bytost, Bůh Otec i Syn mají mužskou povahu - a Eva byla stvořena z Adamova žebra. V Bibli se setkáváme s mnoha ženskými postavami, které jsou hodny následování, ale hlavní role patří přece jen mužům. Všichni proroci Starého zákona i Ježíšovi apoštolove v Novém zákoně jsou muži. Ženské hnutí tuto skutečnost pochopitelně nenechalo bez povšimnutí. V roce Aid NÁBOŽENSTVÍ 1895 vydala feministka Elizabeth C. Stantonová sérii komentářů k Písmu pod názvem Ženská bible, v níž hlásala, že muži a ženy byli stvořeni jako rovnocenní a Bible by to měla odrážet. Mužská orientace Bible podle ní nesvědčí o Božím záměru, ale o tom, že ji sepsali muži. Když anglikánská církev v roce 1870 jmenovala komisi, která měla (jako už mnohokrát v historii) provést revizi a modernizaci biblických textů, nebyla v ní ani jediná žena. Stantonová proto vytvořila komisi složenou ze 23 žen, které jí měly radit při práci na Ženské bibli. Prohlásila, že není důvodu považovat Boha za bytost mužského rodu, neboť všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, a jedna z jejich kolegyň dokonce zahájila konferenci o právech žen modlitbou k „naší Matce na nebesích", což vyvolalo prudce odmítavou reakci církevních autorit. V jiných náboženstvích se dosti běžně setkáváme s bohyněmi, které si lidé někdy představují jako „žensky" jemné a milující, jindy však jako kruté a ničivé. Po-r .-' měrně často se vyskytují například bohyně války, přestože ve skutečném životě je žena-válečnice naprostou výjimkou. Dosud neexistuje žádná rozsáhlejší studie o symbolické a reálné účasti žen na jednotlivých náboženstvích; zdá se však, že taková, v nichž by dominovaly bohyně nebo kněžky, se objevují zcela ojediněle ; (Bynumetal., 1986). J Učení některých buddhistických řádů přiznává ženským postavám významnou úlohu (platí to zejména o mahájánové větvi buddhismu). Jak však poznamenává j jedna z předních znalkyň, zůstává i buddhismus jako celek - podobně jako křes* 4 ťanství - „převážně mužskou institucí, v níž převládá patriarchální mocenská struk- j tura" a ženský prvek „je spojován převážně s tím, co je světské, bezmocné, profánní a nedokonalé" (Paulová, 1985, str. xix). V buddhistických textech se objevují! protichůdné obrazy žen, které nepochybně odrážejí ambivalentní postoje mu?ú . k ženám v reálném světě. Na jedné straně jsou ženy zpodobněny jako moudré, mt^g teřské a laskavé, na druhé straně jako záhadné a hrozivé bytosti, přinášející hro*' bu poskvrny a zla. ... Přijmeme-li Feuerbachův názor, že náboženství vyjadřuje hlubinné hodnotyj společnosti, může nás převaha mužského prvku v náboženské obraznosti jen a li ží překvapit. Účast žen v náboženských organizacích V buddhismu mohou ženy vstupovat do řádů - a to byla odedávna hlavní možní., přímého vyjádření ženské religiozity také v křesťanském světě. Řádová aktivit'!^ odvozena od praktik prvotních křesťanů, kteří žili v extrémní chudobě a věno se modlitbám. Někdy byli nejen jednotlivci (kteří často žili jako poustevnicí),, i skupiny mnichů či jeptišek téměř nezávislí na oficiální církvi; té se však poí kem středověku podařilo dostat většinu řádů pod svou kontrolu. Začaly vjf, kláštery jako pevné, hierarchicky řízené instituce, jejichž příslušníci byli pod, ni autoritě katolické církve. Významným obdobím zakládání nových mužll NÁBOŽENSTVÍ řádů bylo 12. až 13. století (cisterciáci, augustiniáni). Ženské řády sice už také existovaly, ale ve větší míře začaly vznikat až asi o dvě století později. Počet řeholnic se výrazně zvýšil počátkem 19. století, kdy začaly mnohé ženy vstupovat do řádů proto, že jim poskytovaly šanci na vzdělání a profesionální dráhu. Příslušnost k řádu jim umožňovala vykonávat povolání učitelky nebo zdravotní sestry. Když se tyto profese od církve posléze oddělily, počet uchazeček o vstup poklesl. Přestože se rituály a řehole jednotlivých řádů liší, všechny jeptišky jsou považovány za „nevěsty Kristovy". Až do 50. či 60. let tohoto století se v některých řádech provozovaly složité „zásnubní" ceremoniály: novicka byla ostříhána, dostala řádové jméno a „svatební" prsten. Novicka má ještě právo odejít a také řád ji může odmítnout; po několika letech však skládá slib a stává se definitivně jeptiškou. Ženské řády se dnes vyznačují poměrně značnou názorovou rozmanitostí a jejich způsob života je nebývale různorodý. Některé jsou velmi konzervativní: jeptišky žijí ve starých klášterních budovách, oblékají se zcela tradičním způsobem a dodržují starodávná řeholní pravidla. Jiné se přizpůsobily nejen moderním budovám, ale i civilnímu oblečení. Katolická církev jeptiškám v 60. letech umožnila zmírnit někdejší přísné řehole, takže už nemají zakázáno v jistou denní dobu hovořit s ostatními a nemusejí chodit s rukama založenýma pod hábitem. Mniši a jeptišky sice podléhají církevní hierarchii, ale sami na ni obvykle nemají větší vliv. Existence ženských řádů nikdy ženám neposkytla větší pravomoci v církvi jako takové. I když se dnes projevuje stále větší tlak ženských organizací, stále ještě v katolické církvi - právě tak jako v anglikánské - dominují téměř výlučně muži. V roce 1977 vyhlásila Svatá kongregace pro doktrínu víry v Římě, že se ženy nemohou stát katolickými kněžími. Jako důvod uvedla, že Ježíš nepovolal mezi své apoštoly ani jedinou ženu. Rok 1987 prohlásila katolická církev za „rok Madony", aby ženám připomněla jejich tradiční úlohu manželek a matek. Ve svém pastýřském listu publikovaném v květnu 1994 potvrdil papež Jan Pavel II., že katolická církev nepřipustí, aby mohla být žena vysvěcena na kněze. „Aby byla odstraněna jakákoli pochybnost v této věci zásadního významu," uvedl, „prohlašuji, že církev nemá právo svěřit úlohu kněží ženám a že toto rozhodnutí má definitivní platnost pro všechny věrné členy církve." V anglikánské církvi mohla žena až do roku 1992 zastávat funkci diákona, ale ne kněze. Diákonka mohla na pokyn kněze udělovat určité svátosti a křtít, ale jiné základní náboženské rituály, například požehnání nebo sňatky, jí byly odepřeny. Oficiálně zůstávala součástí laické obce. V roce 1986 vydala komise Generální synody anglikánské církve (jejího nejvyššího orgánu) zprávu o legislativních otázkách, které by bylo nutno vyřešit v případě svěcení žen na kněze. Spíše než tím, co si přejí ženy samotné, se přitom zabývala tím, jak předejít očekávané kritice těch anglikánů, kteří se s něčím podobným nebudou ochotni smířit. Zatímco mnohé protestantské sekty a denominace ženy již dávno zrovnoprávnily, takže mohou vykonávat povolání kazatelek či farářek, katolická a anglikánská církev patří v tomto ohledu k nej konzervativnějším organizacím v moderní společ- NÁBOŽENSTVÍ nosti. V srpnu 1987 dostal Graham Leonard, anglikánský biskup města Londýna, v rozhlasovém pořadu otázku, zda by se změnilo křesťanské pojetí Boha, kdyby se před oltářem pravidelné objevovala žena. Odpověděl následujícími slovy: „Myslím, že ano. Kdybych ji tam spatřil, asi bych dostal chuť ji obejmout..." Prohlásil, že právě nebezpečí sexuální přitažlivosti mezi ženou-kněžkou a mužem jako členem kongregace je důvodem, proč svěcení žen nepřichází v úvahu. V náboženství, právě tak jako v jiných sférách, „vychází iniciativa od muže a žena ji přijímá" (Jenkins, 1987). V roce 1992 se anglikánská církev rozhodla, že svěcení žen na kněze přece jen povolí. Biskup Leonard nato oznámil, že spolu s dalšími souvěrci přestupuje k římským katolíkům. Proti reformě se však postavili nejen muži; vznikla i ženská protestní organizace, která považuje plné svěcení žen za svatokrádežný čin, jímž se anglikánská církev odchýlila od zjevené biblické pravdy. CHILIASTICKÁ (MILENARISTICKÁ) HNUTÍ Existence a počet chiliastických (milenaristických) hnutí jednoznačně dokládají, že náboženství je často hnacím motorem aktivního úsilí o společenské změny. (Termín milenarismus je odvozen od milénia, tisícileté vlády Kristovy, předpově-zené v Bibli; chiliasmas znamená totéž, ale vychází z řečtiny). Chiliastická hnutí se vyskytují v celé historii křesťanství. Jejich příslušníci očekávají okamžité kolektivní spasení věřících v důsledku brzké apokalypsy nebo návratu ztraceného zlatého věku. Ve středověku vznikala taková hnutí převážně mezi chudými vrstvami křesťanského Západu; později se objevila také mezi kolonizovanými národy v jiných částech světa. Joachimité NÁBOŽENSTVÍ bez ohledu na své předchozí náboženské přesvědčení, se sjednotí v křesťanské vroucnosti a dobrovolné chudobě, dosavadní církev zanikne a kněží budou pobiti německým císařem. Když rok 1260 minul, aniž došlo k očekávanému kataklyzmatu, bylo „milénium" odloženo na pozdější datum - a pak znovu a znovu. Nadšení joachimitů však neklesalo. Oficiální církev je odsoudila, ale oni v ní viděli nevěstku babylonskou a v papeži Antikrista, bestii z Apokalypsy. Očekávali, že se nový spasitel vynoří z jejich vlastních řad jako „andělský papež", vyvolený Bohem k tomu, aby obrátil celý svět k životu v dobrovolné chudobě. Jednu ze skupin joachimitů vedl jistý Fra Dol-cino, který v čele více než tisíce ozbrojenců bojoval proti papežovým vojskům v severní Itálii. Nakonec byli poraženi a zmasakrováni. Dolcino byl upálen na hranici jako kacíř, ale dlouho po něm vznikaly další skupiny, které se jeho příkladem 14 inspirovaly. Tanec duchů Velice odlišným případem chiliastického hnutí byl tzv. tanec duchů - kult, který vznikl mezi americkými prérijními Indiány na konci 19. století. Jejich prorok Wowoka předpovídal apokalyptické události: bouře, vichřice, zemětřesení a záplavy, které smetou bílé vetřelce, zatímco Indiáni přežijí a prérie se opět zaplní bizony a jinou lovnou zvěří. Po katastrofě měly všechny rozdíly mezi lidmi zmizet a ti běloši, kteří by do země přišli, by žili s Indiány v míru. Rituál tance duchů se šířil prérií od jedné komunity k druhé, podobně jako pozdější kulty v Nové Guineji. V průběhu tance a zpěvu se účastníci dostávali do stavu podobného transu. Celý obřad vycházel dílem z tradičního slunečního tance, provozovaného Indiány dávno před příchodem bělochů, a dílem z myšlenek načerpaných v kontaktu s křesťanstvím. Existenci hnutí ukončil masakr u Wounded Knee, kde bílí američtí vojáci povraždili 370 indiánských mužů, žen i dětí. Jako příklad chiliastických hnutí, která zmítala středověkou Evropou, můžeme uvést joachimity 13. století (Cohn, 1970). V tomto období rostla všeobecná prosperita a katolická církev začínala bohatnout. Mnozí opati změnili své kláštery ve' velkolepé hrady. Biskupové si stavěli paláce, v nichž žili obklopeni stejným bohatstvím jako světští feudálové, a papež si vydržoval nákladný a oslnivý dvůr. Joachl-mismus vznikl jako reakce na tyto tendence v oficiální církvi. V polovině 13. století začali někteří františkáni, jejichž řád kladl důraz na odříkání bohatství a hmotných požitků, protestovat proti rozmařilému životu církevní" hierarchie. Vzniklo hnutí, které se opíralo o proroctví opata Joachima z Fiore, jenž byl v té době už asi padesát let mrtev. Joachim předpovídal, že brzy přijde třetí a poslední věk křesťanství, věk Ducha svatého. Radikální františkáni, kteří si říkali spirituálové, byli přesvědčeni, že nový věk nastane už v roce 1260: všichni lidé, Povaha chiliastických hnutí Proč vznikají chiliastická hnutí? Existuje několik společných prvků, které jsou vlastní většině, ne-li všem z nich. Prakticky u všech se setkáváme s „osvícenými" vůdci či učiteli, proroky, kteří se odvolávají na staré náboženské ideály a volají po jejich skutečném naplnění. Získávají si stoupence, protože jsou schopni pojmenovat to, co druzí pouze neurčitě cítí, a dokáží využít emocí, které je vyburcují k činu. Proroci hráli v náboženstvích usilujících o spásu, zejména v křesťanství, už odedávna významnou úlohu. Vůdcové chiliastických hnutí namířených proti koloniálnímu útlaku byli většinou s křesťanskými názory a praktikami dobře obeznámeni. Mnozí byli dokonce misijními učiteli, kteří svou přejatou víru obrátili proti těm, kdo je v ní vyškolili. 430 NÁBOŽENSTVÍ Chiliastická hnutí často vznikají tam, kde došlo buď k zásadní kulturní změně, anebo mnoho lidí náhle zchudlo (Worsley, 1970). Obvykle přitahují ty vrstvy, které v důsledku takových změn trpí pocitem hluboké deprivace, takže už nejsou ochotny snášet dosud přijímaný status quo. Ve středověké Evropě byla chiliastická hnutí často posledním zoufalým útočištěm těch, kdo náhle přišli o všechno. Například rolníci v dobách hladomoru často následovali proroky, kteří jim nabízeli vizi „světa obráceného vzhůru nohama", v němž vláda konečně připadne chudým. U národů podrobených koloniálnímu útlaku vznikají podobná hnutí jako zoufalá reakce proti zániku jejich vlastní kultury, která mizí pod náporem západních dobyvatelů. Někteří autoři označují chiliasmus prostě za vzpouru chudých proti privilegovaným (Lantenari, 1963) nebo utlačovaných proti mocným. V mnoha případech se tento faktor nesporně uplatňuje, ale k vysvětlení to nestačí. Některá chiliastická hnutí, jako například zmínění spirituálové, se rodí z vlivů a pocitů, které zpočátku příliš nesouvisejí s hmotným nedostatkem či útlakem. SOUČASNÝ VÝVOJ NA POLI NÁBOŽENSTVÍ: ISLÁMSKÁ REVOLUCE V jedné věci se Marx, Dürkheim i Weber shodovali: všichni tři byli přesvědčeni o tom, že náboženství bude v moderním světě hrát stále okrajovější úlohu, tedy o nevyhnutelnosti sekularizace. Ze všech tří by snad jedině Weber býval ochoten připustit, že by tradiční náboženský systém jako islám mohl zažít skutečné obrození a stát se základem významného politického dění na konci dvacátého století, Přesně k tomu ovšem v 80. letech v fránu došlo. Odtud se pak islámský fundamen-talismus (hnutí usilující o doslovný výklad svatých textů) v posledním desetiletí významně rozšířil i do dalších zemí, například do Egypta, Sýrie, Libanonu a Alžírska. Čím si lze tuto rozsáhlou islamizaci vysvětlit? Vývoj islámu Abychom tomuto jevu porozuměli, musíme si něco říci o islámu jako tradičním náboženství a o charakteru sekularizace v moderních státech s muslimským obyvatelstvem. Podobně jako křesťanství je i islám náboženstvím, které neustále vyzý» vá své zastánce k činnosti: v Koránu najdeme mnoho výzev k boji „za pravdu Boží", ať už proti nevěřícím, či proti těm, kdo vnášejí do muslimské komunity zkaženost. V průběhu staletí zažil islám mnoho reformátorů a (opět podobně jako křesťanství) dal vzniknout řadě odnoží. Dvě z nich, charidžité a šíité, se oddělily již na samém počátku jeho historie. Sekta charídžitů hlásala přísné rovnostářství, odmítala vei* kerá majetková privilegia a učila, že kdo se dopustí těžkého hříchu, ten přestává NÁBOŽENSTVÍ být muslimem. Jako sekta se sice dlouho neudrželi, ale stali se v jistém smyslu předchůdci všech následujících fundamentalistických hnutí, tj. hnutí usilujících o návrat k „podstatě" islámu. Druhá velká odnož, šíité, si udržela svůj vliv až do dneška. Šíitský islám byl od 16. století oficiálním náboženstvím Persie (Íránu) a stal se posléze hlavním myšlenkovým zdrojem íránské revoluce. Šíité se hlásí k odkazu Muhammadova zetě imáma Alího, o kterém soudí, že svou zbožností a dalšími ctnostmi převyšoval všechny vladaře své doby. Alího následovníci byli považováni za pravé vůdce islámu, protože na rozdíl od skutečně vládnoucích dynastií pocházeli přímo z Prorokova rodu. Šíité byli proto přesvědčeni, že vláda bude nakonec vrácena do rukou Muhammadova oprávněného dědice, jenž odstraní nadvládu dosavadních režimů a křivdy jimi spáchané. Muhammadův dědic bude přímým zástupcem Božím a bude vládnout podle zásad Koránu. Velké šíitské komunity existují i v jiných zemích Blízkého východu (Iráku, Turecku, Saúdské Arábii aj.), ale i v Indii a Pákistánu. Ve všech těchto státech však dominantní větev islámu představují sunnité, kterých je většina. Sunnitě dodržují řadu tradic odvozených od Koránu, které jsou ve srovnání s nesmlouvavými šíity tolerantnější vůči odlišným názorům. Navíc prošly i doktríny sunnitů samotných značným vývojem (zejména v posledních dvou až třech stoletích pod vlivem expanze západní civilizace). Islám a Západ Od středověku až do 18. století trval s menšími či většími přestávkami zápas mezi křesťanskou Evropou a islámskými říšemi. Mauři až do 15. století ovládali velkou část dnešního Španělska; takřka současně s jejich ústupem se na Východě objevili Turci, kteří rozšířili svou moc na celý Balkán (dnešní Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a státy bývalé Jugoslávie) a Maďarsko. V průběhu 19. století však Evropané většinu z těchto území dobyli zpět a ovládli i tradičně arabská území v severní Africe, která se dostala do koloniálního područí. Tento zvrat měl katastrofální důsledky pro islám a jeho civilizaci, kterou muslimové považovali za nejvyspélejší myslitelnou formu, převyšující všechny ostatní. Skutečnost, že muslimský svět nebyl schopen účinně čelit šíření západní kultury, vedla ke vzniku reformních hnutí, usilujících o obrodu islámu v jeho původní čistotě a síle. Všechna tato hnutí spojovala jedna vůdčí idea: že na výzvu Západu musí islám odpovědět potvrzením a upevněním své vlastní identity. Ve 20. století se tato idea rozvinula do mnoha různých podob a sehrála významnou úlohu v tzv. islámské revoluci, k níž došlo v Íránu v letech 1978-79. íránská revoluce byla původně motivována odporem vůči šáhovi Mohamedu Rézovi, který se pokoušel prosazovat modernizaci podle západního modelu, například pozemkovou reformu, volební právo žen a sekularizaci vzdělání. Hnutí, které šáha svrhlo, sdružovalo zástupce rozmanitých proudů, nejen islámské fundamentalisty. 1 NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ Jeho dominantní postavou se však stal ajatolláh Chomejní, náboženský vůdce, který přišel s novým radikálním pojetím šíitských ideálů. Po svém vítězství vytvořil Chomejní vládu založenou na tradičním islámském právu, která se nazývala „zástupcem Alího". Islámská revoluce prohlásila Korán za základ veškerého politického a ekonomického života. Obnovené islámské právo (šarí'a) znovu zavedlo přísné oddělení obou pohlaví; ženy nesmějí vycházet na veřejnost nezahaleny, homosexuální praktiky se trestají zastřelením a cizoložství ukamenováním. Tato přísná islamizace je provázena výrazným nacionalismem, zaměřeným především proti západním vlivům. Ideologie islámské revoluce si klade za cíl spojit celý islámský svět proti Západu. Vlády těch států, v nichž šíité představují menšinu, se s novými íránskými vládci nespojily; ve většině těchto států však islámský fundamentalismus získal značnou popularitu a stimuloval i nejrůznější formy obrody islámu v jiných zemích. Cílem íránské revoluce byla naprostá islamizace státu; učení islámu se mělo stát základem přenesení veškeré činnosti vlády a společnosti na náboženský základ. Tento proces zdaleka nebyl dovršen a existují síly, jež vystupují proti němu. Zápasí spolu tři skupiny: radikálové usilující o prohloubení a „vývoz" islámské revoluce, konzervativci (převážně islámští duchovní), kteří získali dominantní pozici a jsou s daným stavem spokojeni, a pragmatici směřující k tržním reformám, kteří chtějí ekonomiku otevřít zahraničními obchodu a investicím. Tato skupina rovněž vystupuje proti přísné islamizaci právního systému a jeho dopadu na situaci žen a rodiny. Z předchozího období šáhova „prozápadního" režimu zůstalo po islámské revoluci zachováno více, než se obvykle předpokládá - mj. velká část zákonných ustanovení týkajících se rodiny - a ženy mají v Íránu mnohem aktivnější loli ?; na veřejnosti než v mnoha jiných islámských zemích, například v Saúdské Arabu | Šíření islámského fundamentalismu . Hnutí usilující o obnovu islámu zjevně nelze chápat jen jako náboženský fenomén /• Zčásti jde o reakci na mohutný vliv Západu, o hledání vlastních národních a kul-3 turních kořenů. Je sporné, zda můžeme tato hnutí, byť i v jejich nejlundainenta-lističtější podobě, považovat za pouhou obnovu tradičních myšlenek. Podstata^ je zřejmě složitější. Obnovují se sice některé tradiční praktiky a způsoby živo»| ta, ale dochází k tomu v kombinaci s novými prvky, specifickými pro modernfcj dobu. I| V posledních patnácti letch si fundamentalistická hnutí získala značný vil?! v mnoha zemích severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie. Objevují se obavy,! že islámský svět směřuje ke konfrontaci s těmi částmi světa, které jeho víru nesdlii lejí. Islámské země zjevně odolávají vlně demokratizace, která se šíří po velké čáí»| ti světa. Ze 39 států, v nichž je islám dominantní formou náboženství, lze pouJ!t§ hrstku považovat za liberální demokracie. Jedním z takových příkladů je Turecko,! přestože v 60. a 70. letech zažilo několik období vojenské vlády. 5 I V některých jiných zemích, které byly po jistou dobu poměrně demokratické, došlo ke zvratu. Příkladem může být Alžírsko, kde vláda v roce 1991 povolila svobodné volby. Když se však ukázalo, že k vítězství směřuje strana ovlivněná islámským fundamentalismem, bylo druhé kolo zrušeno a moci se ujala armáda. Od té doby se země nachází prakticky ve stavu občanské války mezi vládou a islámskými povstalci. Kdyby se radikální islamisté dostali k moci v Alžírsku, mohly by je sousední země brzy následovat. Egypt, kde žije 55 milionů obyvatel, má své vlastní fundamentalisty, kteří tam chtějí nastolit náboženský stát - podobně jako mnozí muslimové v Maroku nebo Libyi. Politolog Samuel Huntington (1993) varuje, že se zápas mezi západními a islámskými názory může stát součástí celosvětového „střetu civilizací", který bude důsledkem skončení studené války a postupující globalizace. V mezinárodních vztazích přestávají dominovat jednotlivé národní státy; soupeření a konflikty se budou týkat rozsáhlejších kultur a civilizací. Právě takový konflikt nastal na území bývalé Jugoslávie, v Bosně, kde se střetli křesťanští Srbové s bosenskými Muslimy. Islám a křesťanství jsou náboženství, která si činí nárok na jistotu, na zvláštní přístup k Božímu slovu. Křesťanství se naučilo soužití s kapitalismem a demokracií, a má-li Max Weber pravdu, přispělo i k jejich vzniku. Pro mnoho muslimů je zřejmě takové přizpůsobení daleko obtížnější, neboť si kapitalistické podnikání a liberální demokracii ztotožňují s tlakem západní kultury. Navíc islám odmítá vést dělicí čáru mezi veřejnou a soukromou sférou svých věřících. Přesto však mají tyto dvě „civilizace", křesťanství a islám, více společných rysů než toho, co je odlišuje, o čemž ostatně svědčí i dva citáty v úvodu této kapitoly. Obě tato náboženství ve své tisícileté historii inspirovala stovky krvavých válek; obě však také mají velmi silnou tradici tolerance a umírněnosti. Musíme doufat, že tyto dvě kultury najdou cestu, jak žít v míru vedle sebe. Nyní se podíváme na novější vývoj náboženství v západních zemích. SOUČASNÝ VÝVOJ NÁBOŽENSTVÍ NA ZÁPADĚ V západní Evropě se v poslední době vynořila celá řada nových náboženských hnutí. Vycházejí z nejrůznějších náboženských tradic, které byly na Západě donedávna téměř neznámé. Většina z nich přichází ze Spojených států nebo z Orientu. Jejich členstvo tvoří častěji konvertité než ti, kdo byli v daném náboženství vychováni. Převažují mezi nimi vzdělaní lidé ze středostavovských rodin. Většina nových náboženských hnutí vyžaduje po svých členech daleko více času a závazků, než si nárokují zavedené církve. O některých je známo, že používají techniku tzv. bombardování láskou, aby si získaly naprostou oddanost jedince. Potenciální konvertita je zaplavován projevy pozornosti a bezvýhradné, okamžité lásky tak dlouho, dokud ho tato citová ofenziva nevtáhne do skupiny. Některá ta- 0.1A NÁBOŽENSTVÍ Američtí misionáři zaplavují býva^ově^vaT Pád komunismu otevřel bývalý Sovětský svaz vlně nové ^evangelizace'', která přichází zejména ze Spojených států. Ruská'pťavasíavríá církev vyjadřuje své obavy z vlivu nových náboženských hnutí, k nimž patří například stoupenci kultu Hare Krišna, a mnoho fundamentalistických křesťanských skupin. Tyto obavy sdílejí i ostatní zavedené církve, například katolíci. Jen v samotném Rusku dnes působí > více! než tři stovky, amerických mísfy ŕ' nichž je^wa^fňásiJiai úzertirbývaíého;« Sovětskéhoísvaz,u a ďo Východní, Evropy přes 2000 misionářů ročně. Tyto skupiny přinášejí zcela jiné pojetí víry, než učí a vyz'n4«ájít^éjšf«(rkvi»,'-Miiozif.'ZitéehtO'i'': fundamentalistů vůbec nepovažují místní ^církve za.skutečné křesťanské. Jejich ' evangelizační záptfivycházímíoio jiné i z přesvědčení, že tyto starší církve jsou \ jakýmisi odpadlíky, ne-lt přímo dílem ■ ďáblovým. Američtí misionáři s sebou mnohdy přinášejí názor, že americký způsob;- v života jepro křesťana.ten nejsprávnější. Pro obyvatele zemí, které vnímají západní životní styl jako vysněný ideál, to může >. ■ být velmilákavé: Představtteléi* 'etablovanýehícíukví se však obávají, že ; tyto hodnoty mohu způsobit rozkol mezi křesťany v bývalém,východním; blqku ..'r« á podkopat tradiční hpdnoty vzájemnosti a solidarity,které přežily komunistické J| pronásledovaní, ale hrozí jím-nebezpeci 'ameriokésskonzumní evangalizaoe''i ková hnutí (moonisté, scientologové) bývají občas obviňována z „vymývání mozků": snaží se ovládnout myšlení svých přívrženců do té míry, že tito lidé ztratí schopnost samostatného rozhodování. Výzkumy však ukazují, že tuto představu rozhodně nelze zobecnit. Většině náboženských hnutí se takovou nadvládu nad svými členy získat nepodaří a ani o ni neusilují. Potenciální členové jsou obvykle schopni jejich „námluvy" odmítnout, pokud si to přejí. Aktivita zavedených církví má sklon k trvalému mírnému poklesu. V Anglii a Walesu chodilo v roce 1851 jednou týdně do kostela 40 procent obyvatel, ale o sto let později už to bylo jen 20 procent a dnes se tento počet blíži pouhým deseti pro-: centům. Vývoj je ale poněkud nerovnoměrný, protože se pokles týká jen velkých trinitářských církví, tj. těch, které vyznávají trojjediného Boha - Otce, Syna a Ducha. K těm patří anglikánská církev (nominálně se k ní dosud hlásí 70 procent Bri-, tů, ale většina z nich zavítá do kostela jen párkrát za život, pokud vůbec), katolíci, metodisté a presbyteriáni. Počet členů netrinitářských denominací, jako jsou mor- ' moni nebo Svědkové Jehovovi, se naopak zvýšil. í Mnohem větší vliv na běžný život než kdekoli jinde v Západní Evropě mají ná- f boženské rozdíly v Severním Irsku. Střety mezi katolíky a protestanty, k nimž tam 'J dochází, bývají prudké a násilné, přestože se jich účastní na obou stranách pouze | menšina věřících. Vliv náboženství v Severním Irsku lze jen těžko oddělit od dal» k šleh faktorů, které se na nepřátelství podílejí: většina katolíků doufá ve spojení Ir* j ské republiky a Severního Irska do jediného národního státu, zatímco protestanti | tuto verzi odmítají. Kromě náboženství se zde uplatňuje i nacionalismus a různé 1 politické názory. NÁBOŽENSTVÍ Náboženství ve Spojených státech: rozmanitost a fundamentalismus Postavení náboženských organizací ve Spojených státech se od Evropy výrazně liší. Náboženská svoboda byla vtělena do americké ústavy daleko dříve, než se tolerance a rovnoprávnost různých vyznání prosadila v kterékoli jiné západní společnosti. První američtí osadníci byli puritáni, kteří uprchli před náboženským útiskem ze strany politické moci v Anglii; trvali proto na úplném oddělení církve od státu. Američané nikdy neměli „oficiální" církev, jakou představovali v jejich původní vlasti anglikáni. V dnešních Spojených státech nacházíme daleko větší rozmanitost vyznání než v kterékoli jiné průmyslové zemi. V ostatních západních zemích je obvykle většina obyvatel alespoň nominálními členy jedné hlavní církve - ve Velké Británii anglikánské, v Itálii, Francii nebo Španělsku katolické. Američané se z 90 % považují za křesťany, ale hlásí se k nejrozmanitějším proudům, církvím a denominacím, od nepatrných skupin čítajících jen pár set členů přes 90 náboženských organizací, které vykazují více než 50 tisíc přívrženců, až po 22 největších, jež přesahují jeden milion. Padesátimilionová obec římských katolíků je vůbec nejpočetnější církví v USA; přesto zůstává menšinou, která představuje jen 27 % amerických věřících. Asi 60 % tvoří protestanti, rozdělení do četných denominací (baptisté, metodisté, luteráni atd.). Největší nekřesťanskou skupinou jsou židovské kongregace, které mají asi šest milionů členů. Míra religiozity ve Spojených státech je daleko vyšší než ve většině evropských zemí. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného v roce 1985 věřilo 95 % Američanů v Boha; 80 % se hlásilo k víře v zázraky a posmrtný život, 72 % věřilo v anděly a 65 % v ďábla (Stark a Bainbridge, 1985). V roce 1994 uvedlo 84 % amerických respondentů, že se považují za „věřící". Tentýž dotazník ukázal, že 44 % Američanů chodí alespoň jednou týdně do kostela nebo synagogy; většina z nich tvrdila, že jsou ve své kongregaci aktivní. Naproti tomu ve Velké Británii chodilo jednou týdně do kostela pouze 14 %, ve Francii 10 % a ve Švédsku pouhá 4 % (viz The Economist, 8. července 1995, str. 20). V roce 1995 byl nad Bosnou sestřelen americký pilot Scott O'Grady; prožil šest dramatických dnů, než se ho podařilo zachránit. „Ze všeho nejdříve bych chtěl poděkovat Bohu," řekl světovým sdělovacím prostředkům. „Nebýt Jeho lásky ke mně a mé lásky k Němu, nebyl bych to přežil. To On mě zachránil a mé srdce to ví." Kdyby byl něco podobného prohlásil britský nebo francouzský pilot, vyvolalo by to mírný údiv, ale u Američana to bylo všeobecně považováno za zcela normální. Od druhé světové války probíhá v USA dosud nejmohutnější vlna zakládání nových náboženských hnutí (včetně nebývalého štěpení a sjednocování existujících denominací). Většina z nich po čase zaniká, ale některá z nich dosáhla pozoruhodného úspěchu. Příkladem je Církev sjednoceni, kterou založil Korejec Sun Myung Moon. Tato sekta se objevila na americké scéně na počátku 60. let, kdy vykazovala 4ae NÁBOŽENSTVÍ NÁBOŽENSTVÍ 20 40 60 80 procento populace považují se za věřící □ účastní se jednou nebo víckrát týdně bohuslužeb Procento věřících v jednotlivých zemích, 1990-1993 Zdroj: World Values Study Group, převzato z The Economist 8. července 1995, str. 20. všechny typické rysy chiliastického hnutí. Moonovi přívrženci přijali jeho proroctví, že svět skončí v roce 1967, ale když se v tom roce nic zvláštního nestalo, nevedlo to k zániku sekty. Podobně jako mnozí jiní vůdcové chiliastických hnutí se Moon z neúspěšného proroctví poučil, upravil svou doktrínu a získal tak ještě více přívrženců. Učení „moonistů" je směsicí křesťanského fundamentalismu, antiko* munismu a východních vlivů; noví členové procházejí přísným náboženským drilem. Nejvýznamnějším rysem amerického vývoje v posledním čtvrtstoletí je ovšem | nárůst křesťanského fundamentalismu, který hlásá, že veškerá politika, vláda, pod« nikání, rodinný život a lidská činnost vůbec by se měla řídit striktně podle Biblí. (Capps, 1990). Fundamentalismus je reakcí proti liberální teologii a proti těm li*? dem, kteří občas zajdou do kostela, ale jinak neprojevují o náboženství aktivní zá-; jem. K nej vlivnějším skupinám tohoto typu patří Konvence baptistů amerického ;«§ Jihu (Southern Baptist Convention) se třinácti miliony členů a adventisté sedmého 3 dne. Rozhodující podíl na změnách, k nimž došlo od 60. let na americké nábožetl" j líMtffŕ"& "lajjtirmir-ird sdělovací prostředky (rozhlas a televize). Jako prvníj Tdelně využívat baptistický kazatel Billy Graham, který si po* i mocíTrr3^^B(Jdií získal ohromný počet přívrženců. V posledních dvaceti ]*> tech jsme svědky stále rafinovanějšího a systematičtějšího využívání médií k šířeni. náboženských poselství a získávání finanční podpory. Vznikly „rozhlasové a lelí- J vizní církve", které se orientují spíše na působení v mediálním prostoru než na 81» 'f lkávání místních kongregací. Prostřednictvím satelitní televize dnes mohou být tyta náboženské pořady vysílány nejen do ostatních průmyslových zemí, ale i do Třetího světa (například do Afriky a Asie). K průkopníkům „mediálních církví" patří právě fundamentalisté a jiné skupiny usilující o konverzi nevěřících. Jedna z příčin spočívá v tom, že televize pěstuje kult hvězd, který je jako stvořený pro působení charismatických jedincům; umožňuje jim pravidelně promlouvat k tisícům nebo dokonce milionům diváků. Po vzoru Billyho Grahama se objevili další extrémně úspěšní „televangelisté" (Jim Bak-ker, Jerry Falwell, Pat Robertson), kteří se zaměřili takřka výlučně na rozhlas a televizi. Některé z těchto kazatelů časem postihly různé finanční nebo sexuální skandály, které značně poškodily jejich pověst. Objevují se proto názory, že mediální církve už překročily svůj zenit. Je možné, že američtí fundamentalisté začínají ztrácet své dominantní postavení, ale spojení náboženství a hromadných sdělovacích prostředků tím pravděpodobně nekončí. Jak jsme viděli v kapitole 14, představují televize, rozhlas a další formy elektronické komunikace jeden z určujících faktorů současného světového vývoje, což bude nepochybně i nadále stimulovat jejich využívání k náboženským účelům. Kazatel Pat Robertson, který se v roce 1988 neúspěšně ucházel o kandidaturu na prezidenta za republikánskou stranu, založil vlivné politické hnutí nazvané Křesťanská koalice. Tato koalice má dnes 1,6 milionu členů a značné finanční prostředky, které jí umožňují účinnou lobbystickou a propagační činnost. V roce 1995 předložila návrh „smlouvy s americkou rodinou", jejíž součástí měl být zákaz potratů, daňové úlevy pro rodiny, zpřísnění podmínek ve věznicích a potlačení pornografie. Liberální představitelé amerických církví na to reagovali svou „Výzvou k obnově". Souhlasili s argumentem Křesťanské koalice, že se morální hodnoty musejí stát znovu součástí politické debaty, ale namísto konzervativních hodnot republikánské pravice vyzdvihli ideály humanismu a tolerance. Americký křesťanský fundamentalismus se šíří prostřednictvím misionářů i do východní Evropy, zejména do bývalého Sovětského svazu. Zvláště silný je však jeho vliv v zemích Latinské Ameriky, kde se vysílají americké televizní programy. Protestantské směry typu letničních hnutí se dnes výrazně prosazují v tradičně katolických zemích, jako jsou Brazílie a Chile. ZAVER: NÁBOŽENSTVÍ, SEKULARIZACE A SOCIÁLNI ZMENY Viděli jsme, že ve Spojených státech vzkvétají vedle etablovaných církví i četné kulty a sekty, zatímco v Íránu a jiných oblastech Středního Východu, v severní Africe a na indickém subkontinentu se dynamicky rozvíjí islámský fundamentalismus, jenž úspěšně vzdoruje západním vlivům. Severní Irsko zůstává po staletí ostře rozděleno na protestanty a katolíky, jejichž aktivisté mezi sebou často otevřeně bojují. Papež je na svých cestách po Latinské Americe nadšeně vítán miliony 438 439 NÁBOŽENSTVÍ katolíků. Když si to všechno představíme, může nám tvrzení o poklesu významu náboženství v moderním světě připadat málo věrohodné. Sociologové se přesto víceméně shodují, že se dlouhodobý trend k takovému poklesu skutečně projevuje. Proces, v němž náboženství ztrácí vliv nad mnoha sférami společenského života, označujeme jako sekularizaci. Má několik dimenzí. Na prvním místě stojí pokles členství a aktivity v církvích a náboženských organizacích, který se s výjimkou USA projevuje ve všech průmyslových státech. Podobný vývoj, jaký jsme popsali na případě Velké Británie, byl zaznamenán po celé západní Evropě, nevyjímaje ani katolické země jako Francii a Itálii. Italové se nadále účastní bohoslužeb a významných náboženských rituálů ve větším počtu než Francouzi, ale pokles je patrný v obou případech. Druhý z hlavních rozměrů sekularizace se týká toho, do jaké míry si církve a jiné , náboženské organizace udržují svůj společenský vliv, majetek a prestiž. V minulosti se církve těšily velké úctě a měly významný vliv na vlády a společenské institu-ce. Do jaké míry to ještě platí? Odpověď na tuto otázku je jasná: i když se omezíme jen na průběh 20. století, vidíme zřetelný pokles společenského a politického vlivu náboženských organizací, a to v celosvětovém měřítku (byť se setkáváme i s výjimkami). Představitelé církví už nemohou automaticky očekávat, že budou mít vliv na držitele moci. Některé zavedené církve jsou sice i nadále velice majetné a různá nová hnutí rychle bohatnou, ale mnoho etablovaných náboženských organizací zápasí s rostoucími finančními problémy. Kostely a jiné modlitebny jsou často na prodej anebo chátrají. Třetí významný rozměr představují názory a hodnotová měřítka lidí, tedy míra jejich religiozity. Míra účasti na bohoslužbách ani společenská prestiž a vliv církvi-; totiž zjevně nejsou přímým výrazem toho, čemu lidé věří a jaké mají ideály. Mnozí-J lidé mají hluboce osobní vztah k Bohu a věří v křesťanské či jiné zásady, aniž by SUJ pravidelně účastnili bohoslužeb či jiných veřejných rituálů. A naopak, pravidelná účast nemusí nutně vyplývat ze silného zaujetí pro náboženské myšlenky. Někdo 3 chodí do kostela jen ze zvyku nebo proto, že se to od něho v jeho komunitě očS*| kává. Podobně jako u jiných aspektů sekularizace musíme i u religiozity znát co Ml přesněji minulý stav, chceme-li zhodnotit její současný pokles. V mnoha tradičníd společnostech, středověkou Evropu nevyjímaje, bylo náboženské zaujetí v každ*í denním životě mnohdy menší a sehrávalo méně významnou roli, než se běžně sov dí. Historické studie například ukazují, že v Anglii mělo mnoho obyčejných }ii k víře dost vlažný přístup. Ve většině kultur, zvláště pak ve větších tradičních spí lečnostech, existovali i náboženští skeptici (Ginzburg, 1980). id Přesto je nesporné, že vliv náboženských myšlenek na naše uvažování je dnigp daleko menší, než tomu bylo v tradičním světě - zvláště pokud pod pojem ni.lj|«f ženství zahrneme i celou škálu nadpřirozených jevů, ve které lidé věřili. Věta z nás už prostě nevnímá ve svém okolí trvalé uplatňování božských a duchovnlflíÉli sil. Některé z hlavních zdrojů napětí v současném světě, například mezi IzraelMft [ a okolními muslimskými zeměmi, jsou alespoň částečně náboženského charakli*í 440 NÁBOŽENSTVÍ ru. Většina konfliktů a válek však má sekulární ráz a vychází z různých politických a ekonomických zájmů. Ať už hodnotíme kterýkoli ze tří rozměrů sekularizace, dospíváme nutně k názoru, že se vliv náboženství za posledních sto let snížil. Můžeme tedy uzavřít, že se autoři 19. století vlastně nemýlili a že odumírání náboženství bude prostě jen poněkud delším procesem, než Marx, Durkheim a Weber předpokládali? To je velice sporné. Spíše se zdá, že náboženství ve svých tradičních i nových podobách zůstane i nadále přitažlivé. Moderní racionalistické myšlení a náboženské představy dnes existují bok po boku a vládne mezi nimi značné napětí. Mnohé aspekty naší existence se staly doménou racionalistického uvažování a nezdá se, že by se v dohledné budoucnosti mohly z jeho nadvlády vymanit. Lze však očekávat, že se budou nadále objevovat reakce proti racionalismu, které povedou k obdobím náboženského oživení. Na světě je nejspíš jen velmi málo lidí, kteří nikdy v životě nepocítili ani záblesk náboženského citu. Věda a racionalismus navíc mlčí o tak základních otázkách, jakými jsou smysl a cíl lidského života - otázkách, jimž naopak náboženství vždy věnovalo prvořadou pozornost. 441