Stratifikace a třídní struktura společnosti Proč jsou některé skupiny ve společnosti bohatší nebo mocnější než jiné? Jakouj mírou nerovnosti se vyznačuje moderní společnost? Jakou má jedinec z chudých! poměrů šanci, aby se dostal na špičku ekonomického žebříčku? Proč i v prosperu-1 jících společnostech dosud existuje chudoba? Takové a jiné otázky si budeme klást j v této kapitole a hledat na ně odpověď. Analýza sociálních nerovností patří k n ej 4 významnějším oblastem sociologie, protože hmotné prostředky, které mají lid$| k dispozici, do značné míry určují podmínky jejich života. SYSTÉMY SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE Ve všech typech společnosti se vyskytuje nerovnost. I v těch nejprimitivnějších| kulturách, v nichž téměř neexistují majetkové rozdíly, existuje nerovnost mezili jedinci, mezi muži a ženami, mezi mladšími a staršími. Určité osoby mají vyšší sta*! tus než jiné například tehdy, jsou-li úspěšnější při lovu anebo je-li jim přisuzována! schopnost navazovat spojení s duchy předků. K popisu nerovností používají socio-1 logové termínu sociální stratifikace. Stratifikaci můžeme definovat jako struktur rovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí a pro názornost ji přirovnat k<| geologickému vrstvení v zemské kůře, jemuž se hierarchické řazení jednotlivých společenských vrstev podobá. Rozlišujeme čtyři základní systémy stratifikací: otroctví (resp. otrokářství), feaj4 ty, stavy a třídy. Někdy se vyskytují i souběžně. Například ve starověkém Řeckla a Římě nebo ve Spojených státech před občanskou válkou existovaly vedle sebe jalfl třídy, tak otrokářství. Otroctví a otrokářství Existence otroctví představuje extrémní formu nerovnosti: někteří jedinci jsou do«i slova majetkem jiných. Právní podmínky otrokářství se v různých společnostech lišily. Někdy byli otroci prakticky úplně bezprávní [jak tomu bylo například v jižT." části Spojených států), jindy se svým postavením blížili spíše služebnictvu. Ve Spojených státech, v Jižní Americe a v karibské oblasti byli otroci v 18. a IÚ století využíváni téměř výlučně k fyzické práci na plantáži nebo v domácnostech! Naproti tomu ve starověkých Athénách plnili nejrůznější úlohy, z nichž mnohff byly velmi zodpovědné. I když byli vyloučeni z politického a vojenského životy" Stratifikace a třídní struktura společnosti mohli vykonávat mnohá jiná zaměstnání. Někteří byli vzdělaní a působili jako stáť ní úředníci; jiní provozovali řemesla, jimž se vyučili. Ve starém Římě, jehož vlád* noucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Někteří bohatí otroci byli dokonce současně otrokáři, tj. vlastníky jiných lidí. S těmi nejníže postavenými, kteří pracovali na plantážích nebo v dolech, se však často zacházelo velmi krutě (Finley, 1968, 1980). Lidé uvržení do otroctví se často bránili a bouřili. Dějiny jsou plné vzpour otroků, jimž se občas podařilo společně získat svobodu. Systémy založené na nucené práci otroků, například na plantážích, nebyly příliš stabilní; jedinou cestou k dosažení vysoké produktivity práce byl totiž neustálý dohled spojený s krutými tresty. Otrokárske systémy se neosvědčují dílem proto, že vyvolávají odpor, a dílem proto, že ekonomické i jiné motivace jsou účinnější než přímé donucování. Lze říci, že otrokářství je prostě málo efektivní. Obchod s otroky, který prováděly západní státy od počátku koloniální éry až do 19. století, představoval poslední - byť současně nejrozsáhlejší - otrokársky systém v historii lidstva. Po osvobození otroků v Severní a Jižní Americe je otroctví v insti-lucionalizované podobě postupně odstraňováno a dnes již ze světa prakticky vymizelo. Kasty Slovo kasty bývá spojováno především s kulturami indického subkontinentu, Termín „kasta" přitom není indického původu, nýbrž pochází z portugalského casta, |ež znamená „rasu" nebo „čistokrevnou" skupinu. Indové sami nemají žádný tei> min pro kastovní systém jako celek, ale užívají řadu slov označujících jeho jednoť livé části, z nichž nejvýznamnější jsou varna a džátí. Jako varna se označují čtyfl kategorie seřazené podle své společenské prestiže. Pod těmito čtyřmi skupinami figurují „nedotknutelní", jejichž postavení je ze všech nejnižší. Džátí jsou lokální definované skupiny, v jejichž rámci se kasty konstituují. Kastovní systém je velice složitý a navíc se jeho struktura místo od místa minii dikže ve skutečnosti vytváří spíše volně řazenou soustavu nejrůznějších pftdlUV rt praktik než jednotnou hierarchii. Některé zásady jsou nicméně celé soustavé apQ-léčné. Příslušníci nejvyšší varny, bráhmani, ztělesňují stav nejvyšší čistoty, ZfltfnV co nedotknutelní tu nejnižší. Bráhmani se musí vystříhat určitých forem kontaktu * nedotknutelnými a jedině nedotknutelní smějí vstupovat do styku se zvířaty ntbfl Utkami považovanými za nečisté. Existuje úzká souvislost mezi kastovnlm aytťé* lnem a hinduistickou vírou v reinkarnaci; pokud totiž jedinec nebude dodriOVIt llliiály a povinnosti předepsané jeho kastě, ocitne se v příští reinkarnaci v nlžllfn postavení. Indický kastovní systém nikdy nebyl úplně statický. Je sice vyloučeno, aby M (fdlnec za svého života přesunul z jedné kasty do druhé, ale celé skupiny mohou íiučnit - a také již mnohokrát změnily - své postavení v kastovní hierarchii, oce Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti V mimoindickém kontextu se pojem kasty někdy užívá pro dvě nebo více etnických skupin, které jsou od sebe víceméně odděleny a každá z nich usiluje o dodržení „rasové čistoty". V takových situacích obvykle brání vzájemnému míšení mezi skupinami mocná tabu (popřípadě i zákony). Po zrušení otroctví v jižních státech USA například zůstala mezi bělochy a černochy taková propast, že někteří autoři popisují tehdejší sociální stratifikaci jako kastovní systém. Podobně byl pojem kasty používán v případě Jihoafrické republiky, kde se donedávna praktikovala přísná segregace mezi bělochy a černochy, přičemž zákony zakazovaly vzájemné sňatky i sexuální styk mezi oběma rasami (viz též kapitola devátá: Etnicita a rasy). Stavy Stavy patří k dějinám feudální Evropy, ale existovaly i v řadě jiných tradičních civilizací. Feudální stavy byly tvořeny vrstvami, které měly vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti; některé z těchto rozdílů byly přitom zakotveny v zákonech. V Evropě představovala nej vyšší stav šlechta, „urození". Druhým stavem byli knězi, kteří se přes své nižší postavení těšili řadě privilegií. Ti ostatní, jimž se začalo říkat „třetí stav", tvořili heterogenní skupinu od nevolníků přes svobodné rolníky až po obchodníky, řemeslníky a měšťany. Na rozdíl od indických kast nebyly hranice stavů zcela neprostupné; do jisté míry byl tolerován společenský vzestup jedince, ať už prostřednictvím sňatku, nebo povýšením do šlechtického stavu za služby prokázané panovníkovi, a někdy si mohl bohatý obchodník titul prostě koupit. Zbytky tohoto systému ještě přežívají ve Velké Británii, kde jsou dodnes uznávány dědičné tituly a významní podnikatelé nebo státní úředníci mohou být za své' zásluhy povýšeni do rytířského či šlechtického stavu. Stavy se v minulosti vyvíjely všude tam, kde existovala tradiční aristokracie založená na „urozenosti". Ve feudálních systémech, jaké existovaly ve feudální Evropě, měly úzký vztah k lennimu vlastnictví půdy a sloužily proto spíše ke stratifikaci na lokální úrovni než v rámci celého státu, jak tomu bylo v centralizovanějších . tradičních říších - například v Číně a Japonsku. Někdy vycházely rozdíly mezi sta-1 vy z náboženských představ, ale jen zřídka tak důsledně, jak tomu bylo v hinduis-tickém kastovním systému. Třídy Třídní systémy se v mnoha směrech liší od otrokárskych, kastovních i stavový ských. Je třeba se zmínit především o čtyřech následujících rozdílech: 1. Na rozdíl od jiných typů stratifikace nejsou třídy vymezeny ani náboženský*! mi, ani zákonnými ustanoveními. Příslušnost k třídám není založena na dědičném postavení plynoucím ze zákonů či zvyklostí. Třídní systémy se obvykle vyznačuji méně pevnými hranicemi než jiné typy stratifikace a hranice mezi nimi nejsou ni- kdy přesně stanoveny. Neexistují také žádná formální omezení, jež by bránila sňatkům mezi příslušníky různých tříd. 2. Příslušnost k určité třídě je přinejmenším do jisté míry získaným atributem jedince a není prostě „dána" při jeho narození, jak je běžné u jiných typů stratifikace. Daleko častěji než v jiných systémech se zde také vyskytuje sociální mobilita - ať už vzestupná nebo sestupná. (U kast, jak už bylo řečeno, je individuální přesun z jedné do druhé vyloučen.) 3. Podkladem třídního rozdělení jsou ekonomické rozdíly mezi skupinami jedinců, tj. nerovnost ve vlastnictví hmotných prostředků a schopnosti jimi disponovat. U jiných typů stratifikací naopak převládají mimoekonomické faktory, například náboženské. 4. U ostatních systémů stratifikace je nerovnost vyjádřena především prostřednictvím osobních vztahů, tj. vzájemných závazků a povinností mezi jedinci: mezi pánem a nevolníkem, otrokářem a otrokem, příslušníkem vyšší a nižší kasty. V třídních systémech jde naopak především o širší vazby neosobního typu. Jedním ze základů třídních rozdílů je například nerovnost platů a pracovních podmínek, která se týká všech příslušníků určité kategorie zaměstnanců a závisí především na celkovém ekonomickém uspořádání společnosti. Třídu tedy můžeme definovat jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má velký vliv na jejich způsob života. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. V západní společnosti lze rozlišit tři hlavní třídy. Vyšší třídu tvoří zaměstnavatelé, bankéři, průmyslníci a špičkoví manažeři - zámožní lidé, kteří vlastní anebo přímo ovládají výrobní prostředky. Střední třídu představují „bílé límečky", tj. úředníci a odborníci. Dělnic- „Povídám, musíme si spolu někdy zajít na oběd.' •JKCL Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti kou třídu pak tvoří manuálně pracující. V některých průmyslových zemích, například ve Francii a Japonsku, se až do současnosti významně uplatňuje i čtvrtá třída, zemědělci. Ve většině zemí Třetího světa jsou dosud zemědělci zdaleka nejpočet-nější třídou. Nyní se podíváme na nejvýznamnější teorie sociální stratifikace, které na poli sociologie vznikly. Soustředíme se přitom především na to, co z nich vyplývá pro moderní průmyslovou společnost. TEORIE STRATIFIKACE V MODERNÍCH SPOLEČNOSTECH Nejvlivnějšími teoretiky sociální stratifikace byli Karel Marx a Max Weber na jejichž myšlenky většina pozdějších teorií navazuje. Z těchto pozdějších autorů se zastavíme u dvou - Erika Olina Wrighta a Franka Parkina. čitý počet dní v každém měsíci na jejich pozemcích. V moderní kapitalistické společnosti se zdroj tohoto vykořisťování stává méně zjevným a Marx věnuje velkou pozornost jeho objasnění. V průběhu pracovního dne vytvářejí dělníci podle Marxe více hodnot, než jejich zaměstnavatel potřebuje k tomu, aby je zaplatil. Tato nadhodnota je zdrojem zisku, který připadne kapitalistovi. Rozsah majetkové nerovnosti v kapitalistickém systému Marxe fascinoval. V minulosti sice aristokraté žili v přepychu, který se nedal srovnat se způsobem života rolníků, ale agrární společnosti byly celkově vzato poměrně chudé; životní úroveň by v nich zůstala nízká, i kdyby všichni feudálové zmizeli. S rozvojem moderního průmyslu se však bohatství vytváří v daleko větším měřítku než kdy předtím, a dělníci z toho přesto mají jen malý prospěch. Zůstávají poměrně chudí, zatímco majetné třídy dále bohatnou. Navíc vede rozvoj moderních továren a mechanizace výroby k tomu, že se práce často stává krajně monotónní a ubíjející. Vytváří sice náš blahobyt, ale často je fyzicky náročná a současně nudná - jako v případě továrního dělníka, který den za dnem vykonává tytéž úkoly ve stále stejném prostředí. Teorie Karla Marxe Velká část Marxova díla se týká sociální stratifikace a především tříd, takže je poněkud kuriózní, že u něj nenacházíme žádnou systematickou definici samotného pojmu „třída". Rukopis, na kterém pracoval těsně před smrtí (později vydaný jako součást jeho hlavního díla, Kapitálu), končí právě otázkou „Čím se vyznačuje třída?" Jeho koncepci tříd proto musíme odvodit z jeho díla jako celku. V něm si však různé pasáže věnované třídám občas protiřečí, což vedlo k mnoha sporům o to, „co chtěl vlastně Marx říci". Alespoň základní rysy jeho pojetí jsou však poměrně jasné. Povaha tříd Pro Marxe je třídou skupina lidí, kterou spojuje její vztah k výrobním prostředkům, tj. zdrojům obživy. Před vznikem moderního průmyslu byly těmito výrobní* mi prostředky především půda, dobytek a nástroje používané v zemědělství nebo pastevectví. Dvěma hlavními třídami tradičních společností jsou proto v Marxovi4 pojetí vlastníci půdy (ať už jde o statkáře, šlechtu nebo otrokáře) a ti, kdo na DÍ| pracují (svobodní zemědělci, nevolníci nebo otroci). V moderní průmyslové spo-| lečnosti získávají na významu továrny, kanceláře, stroje a kapitál potřebný k jejich! zakoupení. Hlavní třídy tudíž tvoří ti, kdo disponují těmito novými výrobními prOjl středky, tj. průmyslníci čili kapitalisté, a na druhé straně ti, kdo jim prodávají svou \ pracovní sílu, tj. dělníci, které Marx občas označoval poněkud archaickým výrazem „proletariát". Vztah mezi třídami je podle Marxe založen na vykořisťování. Ve feudální spoleô* f nosti musí nevolníci přímo odevzdávat část úrody svým pánům nebo pracovat Uj|| Složitost třídních systémů Marxova teorie sice tvrdila, že v každé společnosti existují dvě hlavní třídy - majitelé výrobních prostředků a ti, kdo je nemají - ale připouštěla také, že skutečnost je daleko složitější, než by se z tohoto modelu mohlo zdát. Kromě dvou základních tříd rozeznával Marx i takzvané přechodné třídy, které jsou pozůstatkem předchozích výrobních způsobů, například zemědělci v moderní společnosti. Marx věnoval pozornost také tomu, jak se třídy vnitřně štěpí. Lze uvést několik příkladů: 1. Ve vyšší třídě dochází často ke konfliktům mezi finančním kapitálem (bankéři) a průmyslníky. 2. Majitelé drobných podniků a vlastníci nebo manažeři velkých korporací mívají rozdílné zájmy. Jedni i druzí patří mezi kapitalisty, ale politika, která prospívá jedné z těchto skupin, se často obrací proti té druhé. 3. Nejnižší příčku v dělnické třídě zaujímají dlouhodobě nezaměstnaní, jejichž životní podmínky jsou podstatně horší než u většiny dělníků. Tuto vrstvu dnes často tvoří hlavně příslušníci etnických menšin. Marxovo pojetí tříd se zaměřuje na objektivní ekonomickou nerovnost ve společnosti. „Třída" v jeho pojetí nevyjadřuje to, co si jedinci nebo skupiny o svém postavení myslí, ale objektivní podmínky, které jim umožňují v různé míře disponovat hmotnými statky. Teorie Maxe Webera Weberův přístup ke stratifikaci vychází z Marxovy analýzy, ale v řadě bodů ji pozměňuje a rozvíjí. Mezi jejich teoriemi nacházíme dva hlavní rozdíly. SSÄ Stratifikace a třídní struktura společnosti 1. Weber sice přijal Marxův názor, že třídní příslušnost vyplývá z objektivně daných ekonomických podmínek, ale přikládal značný význam při tvorbě tříd i celé škále ekonomických faktorů, které Marx pominul. Podle Webera nezáleží třídní rozdíly jen na vlastnictví nebo kontrole výrobních prostředků, ale také na dalších ekonomických faktorech, které bezprostředně nesouvisejí s majetkem. Patří k nim především dovednosti, znalosti, osvědčení a kvalifikace, které mají zásadní vliv na to, jaké zaměstnání kdo ve společnosti získá. Odborníci například vydělávají více a mají lepší pracovní podmínky než průmysloví dělníci. Jejich kvalifikace, vyjádřená tituly, univerzitními diplomy a dalšími získanými schopnostmi, jim na trhu práce dává lepší postavení než těm, kdo takovou kvalifikaci nemají. Mezi dělníky samotnými pak mají vyučení nebo jinak kvalifikovaní šanci na vyšší mzdu než pracovníci bez kvalifikace. 2. Weber rozlišoval kromě tříd i dvě další základní formy stratifikace v moderní společnosti, které označil jako status a stranu. První z těchto pojmů převzal z historie středověkých stavů, neboť německé slovo Stand znamená stav i status. Status Ve Weberové teorii se jako status označuje rozdílná úcta či prestiž, které se jednotlivé sociální skupiny těší. Rozdíly ve statusu jsou často nezávislé na třídní příslušnosti a „prestiž" může být jak pozitivní, tak negativní. Vysoký status mají v západní společnosti například lékaři nebo právníci. Skupinám, které jsou pro svou negativní „prestiž" často vystavovány diskriminaci, říkáme páriové. V Evropě tuto roli v minulosti sehrávali Židé, kteří byli vyloučeni z řady zaměstnání a nesměli zastávat žádná oficiální postavení. Bohatství sice za normálních okolností většinou propůjčuje lidem vysoký status, ale z tohoto pravidla existují i četné výjimky. Například zchudlá šlechta se ve Velké Británii těší značné úctě, přestože tito potomci starých rodů už svůj majetek dávno ztratili - a naopak, zbohatlíci jsou často terčem opovržení. Zatímco příslušnost k určité, třídě je dána objektivně, status záleží na subjektivním hodnocení sociálních rozdílů. Třídní příslušnost je odvozena od majetku a příjmů; status od rozdílných životních stylů. Strana V moderní společnosti je podle Webera významným aspektem moci vytváření po* litických stran, které mohou ovlivňovat sociální stratifikaci nezávisle na třídní příslušnosti a statusu. Pojem „strana" v širším smyslu znamená skupinu osob, která spolupracuje, protože má společný původ, cíle nebo zájmy. Marx měl sklon vysvětlovat jak rozdíly ve statusu, tak podstatu stran na základě třídního hlediska. W*> ber však dokládá, že ani jedna z těchto kategorií se nedá vysvětlit pouze třídními rozdíly, i když s nimi úzce souvisejí. Status a stranická příslušnost mohou být odvozeny od třídních rozdílů, ale můži Stratifikace a třídní struktura společnosti tomu být i naopak: právě status a strana mohou změnit ekonomické postavení jedinců a skupin, takže mají vliv na jejich třídní příslušnost. Strany často apelují na zájmy, jež překračují hranice tříd; mohou být založeny například na náboženském nebo nacionalistickém programu. Marxista by se mohl pokusit vysvětlit konflikt mezi katolíky a protestanty v Severním Irsku z třídní perspektivy tím, že mezi katolíky je více dělníků. Weberův zastánce by ovšem namítl, že takové vysvětlení je nepřesvědčivé, protože i mnoho protestantů patří k dělnické třídě. Strany, k nimž se lidé hlásí, skutečně vyjadřují jejich náboženské rozdíly, a ne jen jejich třídní postavení. Weberovy práce o sociální stratifikaci mají velký význam, protože ukazují, že se v životě lidí významně uplatňují i jiné dimenze než pouze třídní. Většina sociologů se shoduje na tom, že Weberovo schéma představuje pružnější a komplexnější východisko pro analýzu stratifikace než Marxovo. Marxovy a Weberovy myšlenky se v sociologii dodnes široce uplatňují, i když většinou ve značně upravené podobě. Někteří autoři rozvíjejí Marxovy představy, jiní navazují na Webera. Protože obě tato východiska jsou v mnoha směrech podobná a v dalších se doplňují, vznikly i pokusy o jejich syntézu. Abychom viděli, jakým směrem se tyto tendence ubírají, seznámíme se stručně se dvěma novějšími teoretickými perspektivami. Teorie tříd podle Erika Olina Wrighta Teorie amerického sociologa Erika Olina Wrighta se opírá do značné míry o Marxe, ale používá i myšlenky Maxe Webera (Wright, 1978, 1985). Podle Wrighta existují v moderní kapitalistické výrobě tři dimenze kontroly nad ekonomickými prostředky, podle nichž lze rozlišit hlavní společenské třídy. Těmito třemi dimenzemi jsou 1. investice nebo finanční kapitál, 2. fyzické výrobní prostředky (půda, továrny, kanceláře) a 3. pracovní síly. Každou z nich ovládá určitá skupina lidí patřících ke třídě kapitalistu; ani jedna není pod kontrolou dělníků. Mezi těmito dvěma póly jsou však skupiny, jejichž postavení není tak jednoznačné. Wright jejich příslušníky označuje jako osoby s rozporným postavením, protože mohou ovlivňovat určité aspekty výroby, ale do jiných zasahovat nemohou. Patří sem například „bílé límečky" - administrativní pracovníci a příslušníci odborných profesí, kteří jsou sice v námezdním vztahu k zaměstnavatelům právě tak jako manuální dělníci, ale mají obvykle větší šanci ovlivňovat dění na pracovišti. Weberovský přístup Franka Parkina Britský autor Frank Parkin vychází spíše z Webera než z Marxe (Parkin 1971,1979). Stejně jako Weber přijímá i Parkin Marxovu tezi, že základem třídní struktury je vlastnictví výrobních prostředků. Považuje však tento majetek pouze za jednu 261 Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti z možných forem sociálního uzavírání (sociál closure), sloužícího menšině k získání moci nad většinou. Sociální uzavírání lze definovat jako proces, v němž se určité skupiny snaží získat monopol na určité zdroje či prostředky. Kromě majetku či bohatství může být k sociálnímu uzavírání využita i většina dalších atributů, které Weber uváděl v souvislosti se statusem - například etnický původ, jazykové nebo náboženské rozdíly. Při sociálním uzavírání dochází ke dvěma protichůdným procesům. Jedním z nich je exkluze (vylučování): snaha vlivných skupin nepřipustit „ty druhé" k podílu na tom, čeho si cení, tj. neposkytnout jim určitá privilegia. Příkladem mohou být i americké bělošské odbory, které v minulosti odmítaly přijímat černochy, aby si udržely své vlastní výsady. Podstatou uzurpace (oklesťování) je naopak snaha méně privilegovaných získat podíl na zdrojích, které si dosud monopolizovali ti druzí - v již uvedeném příkladě například úsilí černochů o právo odborově se organizovat. Za určitých okolností může jedna a tatáž skupina uplatňovat obě tyto strategie zároveň. Například bělošské odbory, které vylučovaly příslušníky etnických menšin, se současně snažily oslabit monopolní postavení zaměstnavatelů, tj. požadovaly větší podíl na prostředcích podniku. Parkin to nazývá zdvojeným uzavíráním. V tomto bodu se jeho teorie stýká s Wrightovou tezí o rozporné třídní příslušností; obě totiž ukazují, jak se skupiny uprostřed dané stratifikace prosazují vůči skupinám nadřazeným, ale současně se snaží vymezit vůči těm, kdo jsou pod nimi. Rozdíly v majetku a příjmech Marx byl přesvědčen, že další vývoj průmyslového kapitalismu přinese stále větší rozdíly mezi bohatstvím menšiny a bídou většiny populace. Domníval se, že mzdy nikdy výrazněji nepřekročí úroveň potřebnou k prosté obživě, zatímco bohatství se bude hromadit v rukou vlastníků kapitálu. Na nejnižším stupni ve společnosti, zvláště pak mezi osobami často či trvale nezaměstnanými, „bude stále více zoufalství, úmorné dřiny, otroctví, nevědomosti, surovosti a mravního rozkladu..." (Marx: Kapitál, str. 645). Jak uvidíme, měl Marx pravdu, když předpokládal, že v průmyslové společnosti nezmizí ani chudoba, ani rozsáhlé majetkové rozdíly. Mýlil se však, když se domníval, že příjmy většiny lidí zůstanou extrémně nízké. Také jeho přesvědčení, že menšina bude stále více bohatnout na úkor většiny, se ukázalo jako nesprávné. Většina lidí v západních zemích je na tom dnes po hmotné stránce daleko lépe, než na tom byly srovnatelné skupiny v Marxově době. Chceme-li zjistit, do jaké míry a proč k tomu došlo, musíme se podívat na změny v distribuci majetku a příjmů, které proběhly přibližně v posledních sto letech. Za majetek považujeme všechno, co jedinci vlastní (nemovitosti, půdu, akcie a cokoli, co lze prodat). Pojmem příjmy budeme označovat mzdu či plat v placeném zaměstnání a výtěžek z investic, například úroky nebo dividendy. Pro většinu lidí je zdrojem příjmů námezdní práce, ale bohatí je získávají převážně z investic. TŘÍDY V DNEŠNÍ ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI Někteří autoři se domnívají, že úloha tříd v dnešní západní společnosti je poměrně málo významná. Ani Marxovi největší odpůrci dnes nepochybují o tom, že asi před půldruhým stoletím, v časné fázi vývoje průmyslového kapitalismu, existovaly značné třídní rozdíly; od té doby se však někdejší propast mezi udřenými chudáky a bohatými průmyslníky výrazně zmenšila. Daně namířené proti bohatým a sociální dávky pro ty, kdo si nedokážou vydělat na živobytí, vedly k vymizení největších extrémů na obou koncích. Navíc dnes všeobecný přístup ke vzděláni umožňuje všem talentovaným jedincům, aby našli cestu na špičku společenského a ekonomického systému. Tento obrázek však zdaleka není přesný. Třídní rozdíly sice možná hrají menší roli, než předpokládal Marx, ale ve skutečnosti existuje jen málo sfér společenského života, v nichž by se neuplatňovaly. Promítají se i do tělesného stavu: v nižších ] třídách je v průměru vyšší kojenecká úmrtnost a nižší porodní váha novorozenců, vyšší nemocnost dětí i dospělých a kratší střední délka života. Nej významnější typy duševních a fyzických chorob, od ischemické choroby srdeční přes rakovinu a cukrovku až po záněty plic a chronickou bronchitídu, se vesměs vyskytují častěji ni nižších stupních společenského žebříčku (1986). Majetek Spolehlivé informace o distribuci majetku se získávají jen obtížně. Některé země uvádějí přesnější statistiky než jiné, ale mnohé věci lze přesto pouze odhadovat. Zámožní lidé obvykle nezveřejňují údaje o celém rozsahu svého majetku; často se říká, že o bohatých vlastně víme mnohem méně než o chudých. Jisté ovšem zůstává, že bohatství je ve většině zemí soustředěno v rukou poměrně malého počtu lidí. Ve Velké Británii vlastní jedno procento osob asi 17 procent veškerého osobního majetku, čímž se rozumí majetek patřící jedincům, ne organizacím. „Horních deset procent" populace má ve svých rukou asi polovinu veškerého majetku v zemi. Výraznější nerovnost nacházíme ve vlastnictví akcií a cenných papírů: jedno procento nejbohatších Britů vlastní asi 75 procent soukromě držených akcií. Přesto i na tomto poli dochází k určitým změnám. Zatímco v roce 1986 vlastnilo nějaké akcie pouhých 14 procent obyvatel (a v roce 1979 dokonce jen 5 procent), dnes už je akcionářem každý čtvrtý Brit. Mnozí lidé si poprvé koupili akcie za privatizačního programu konzervativní vlády; většina těchto podílů je však malá. Institucionální vlastnictví akcií navíc roste daleko rychleji než individuální; podíl individuálních akcionářů trvale klesá a v letech 1963 až 1990 se snížil na polovinu. V USA je rozložení celkového majetku ve společnosti podobné, ale koncentrace vlastnictví akcií a cenných papírů je ještě výraznější: 10 procent nejbohatších ro- 263 Stratifikace a třídní struktura společnosti din vlastní 90 procent podnikových akcií a 95 procent cenných papírů. Čtyřicet procent akcií a cenných papírů drží v rukou nejbohatší vrstva tvořící 0,5 procenta americké populace (400 tisíc rodin). Příjmy Jednou z nejvýznamnějších změn v západních zemích za poslední století byl růst reálných příjmů většiny pracujících lidí (reálným příjmem se rozumí nominální příjem po odečtení inflace, což umožňuje srovnávat různá historická období). Reálné výdělky manuálních pracovníků v západních společnostech jsou dnes třikrát až čtyřikrát vyšší, než tomu bylo u jejich předchůdců na přelomu století. U kvalifikovanějších prací, zejména pak u odborných profesí a manažerských funkcí, bylo zlepšení ještě o něco výraznější. Pokud jde o příjem na hlavu a rozsah zboží či služeb, jež lze za tento příjem pořídit, je většina lidí v západním světě nesrovnatelné zámožnější než kterákoli jiná většinová populace v celé dosavadní historii lidstva. Jedním z hlavních důvodů tohoto růstu příjmů byla rostoucí produktivita práce, na které měl rozhodující podíl vývoj průmyslových technologií. Hodnota zboží a služeb připadajících na jednoho pracovníka víceméně trvale roste (přinejmenším v mnoha průmyslových odvětvích) už od počátku tohoto století. I distribuce příjmů ovšem zůstává velmi nerovnoměrná. Na 20 procent rodin připadá například ve Velké Británii polovina celkových příjmů (1994) a v USA 44,6 procenta. Pět procent Američanů vydělává 17,6 procenta z celkových příjmů, kdežto 20 procent nejchudších jen 4,4 procenta příjmů. Navíc se průměrný hrubý příjem na hlavu u této nejchudší pětiny Američanů za období 1977-1992 snížil o pět procent, zatímco u nejbohatší pětiny se ve stejném období o devět procent zvýšil. Daňové zatížení nejbohatších vrstev bylo přitom v roce 1992 nižší než v roce 1977. Jednotlivé třídy v západní společnosti Vyšší třída V západní společnosti představuje vyšší třídu poměrně malý počet jedinců a rodin vlastnících značný majetek (odpovídá asi jednomu procentu populace). Uvnitř této skupiny jsou poměrně značné rozdíly mezi statusem tradičních bohatých rodin a zbohatlíků. Rodiny, které vlastní určitý majetek po dobu mnoha generací, se často dívají pohrdavě na toho, kdo zbohatl vlastním přičiněním. I když se obě skupiny za určitých okolností prolínají, bývá lidem, kteří se povznesli z chudších poměrů, často odepřen přístup do kruhů, v nichž se pohybují etablovaní příslušníci bohatých vrstev. Jak zdůrazňovali Marx i Weber, propůjčuje majetek lidem moc; nepřekvapuje proto, že zástupci vyšší třídy mají blízko k hlavním mocenským pákám. Jejich vliv plyne dílem z přímé kontroly průmyslového a finančního kapitálu, dilem z přístupu k vedoucím pozicím v politické, vzdělávací a kulturní sféře. 264 Stratifikace a třídní struktura společnosti „A než jsme se vrátili, měli jsme na Ferrari i na Rollsu botičku. No řekni, není to pro mě typické, takováhle smůla?" Klasickou ilustraci vzestupu nových vyšších tříd nám poskytuje průmyslová revoluce ve Velké Británii. V 19. století se britská vyšší třída skládala ze tří podskupin - velkostatkářů, finančníků a průmyslníků (Scott, 1991). První z nich považovala sebe samu za aristokracii, ale v průběhu století začala tento status přiznávat i úspěšnějším příslušníkům finanční skupiny. Průmyslníci, kteří působili spíše na severu země, nebyli do „aristokratických" kruhů přijímáni a do jisté míry se jich také sami stranili. Posléze však jejich bohatství dosáhlo takových rozměrů, že je ostatní skupiny už nemohly přehlížet. Na konci 19. století už průmyslníci investovali i do půdy a do bankovního a pojišťovacího sektoru, zatímco statkáři rozšiřovali své příjmy o zisky z vedení průmyslových podniků. Proces splývání těchto tří majetných skupin pokračuje podle Scotta po celé 20. století, i když až dosud přetrvávají některé konflikty a rozdíly. Občas se například finanční kruhy v City dostávají do křížku s představiteli průmyslových koncernů, protože strategie výhodné pro jednu skupinu nemusí být nutně příznivé i pro druhou. Velkostatkáři jako zvláštní skupina už prakticky neexistují. Mnohé někdejší velkostatky jsou dnes veřejným či státní majetkem a ty ostatní mohou tradičním způsobem vést jedině lidé, kteří získali peníze z jiných zdrojů. Střední třída Termín střední třída zahrnuje lidi pracující v mnoha různých typech zaměstnání. Podle některých autorů k ní dnes náleží většina obyvatel vyspělých západních zemí, protože se v nich výrazně zvýšil poměr „bílých límečků" na úkor manuálně pracujících (viz kapitola 12: Práce a ekonomika). Střední třídu v západní společnosti tvoří tři podskupiny, které jsou dosti zřetelně vymezeny. První z nich je stará střední třída, tvořená drobnými nezávislými podnikateli či živnostníky, majiteli malých obchodů a soukromě hospodařícími zemědělci. V britské populaci po většinu 20. století počet samostatně výdělečně činných 265 Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti osob klesal, ale v posledních patnácti letech se opět zvyšuje (z 6,7 procenta v roce 1981 stoupl do roku 1991 na 10 procent). Jedna studie se zabývala tím, co samostatně výdělečně činní jedinci z roku 1981 dělají v roce 1991; z těch, kteří zůstali na trhu práce, už provozovaly samostatnou výdělečnou činnost pouze dvě třetiny (Fielding, 1995). I mezi těmito dvěma třetinami však byla řada lidí, kteří ve zmíněném desetiletí zkoušeli štěstí v různých typech podnikání. Malé soukromé podniky jsou daleko méně stabilní než velké a nadpoloviční většina jich do dvou let od založení zkrachuje. Pět let po svém vzniku přežívá ve Velké Británii pouhých 20 procent těchto podniků. Malé firmy a obchody často nemohou reálně soutěžit s velkými koncerny, supermarkety a komplexy restaurací. Jestliže se stará střední třída přesto nezmenšuje tak, jak předpovídali mnozí teoretici včetně Marxe, lze to připsat velké zásobě uchazečů, kteří jsou ochotni zkusit štěstí v malém soukromém podniku. Za každého neúspěšného drobného podnikatele či živnostníka tak rychle přichází nová náhrada. Drobní podnikatelé a živnostníci bývají často politicky velmi vyhraněnou skupinou. V některých zemích, například ve Francii, mnozí z nich trvale podporují politické strany krajní pravice. Vyšší střední třída se skládá především z odborníků nebo pracovníků v řídících funkcích. Do této kategorie patří velký počet jedinců a skupin, jejichž názory a postoje lze jen nesnadno nějak zobecnit. Především mezi zástupci odborných profesí však poměrně vysoké procento lidí zastává liberální názory v sociálních a politických otázkách. Oxfordský sociolog John Goldthorpe nazývá tuto skupinu service class (servisní třída) a zahrnuje do ní členy odborných profesí, manažery a techniky, tedy kategorie, které se (jak ještě uvidíme) v moderní společnosti stále rozrůstají. Tento termín je však poněkud matoucí, neboť jím Goldthorpe nemyslí osoby pracující ve službách, ale spíše ty, kdo „slouží" potřebám zaměstnavatelů a vytvářejí administrativní aparát pro vedení jejich podniků či organizací. Poskytují jim specializované vědomosti a manažerský „know-how"; oplátkou dostávají určitá privilegia jako vysoké platy, jistotu zaměstnání a vedlejší výhody jako soukromá pojištění. V posledních dvou desetiletích, kdy firmy usilují o zeštíhlení a účinnější boj s konku» rencí, se ekonomické podmínky této skupiny stávají často nejistými. Někteří jejl příslušníci proto přecházejí k samostatné výdělečné činnosti. Nižší střední třída představuje heterogenní kategorii, která zahrnuje nižší úředníky, učitele, zdravotní sestry a další skupiny. Přestože se jejich pracovní podmiň-ky a platy často příliš neliší od manuálních pracovníků, vyznačuje se většina z nich; odlišnými sociálními a politickými postoji. Nejednoznačný charakter střední třídy jako celku do jisté míry vystihují výlií zmíněné teorie E. O. Wrighta a Franka Parkina: příslušníci střední třídy jsou sku* tečně v „rozporné" situaci „dvojího uzavírání", neboť se ocitají pod tlakem prolálf chůdných vlivů a zájmů. Mnozí příslušníci nižší střední třídy se například identifikuji se stejnými hodnotami jako ti úspěšnější, přestože sami v příjmech zaostávají • i za lépe placenými manuálními pracovníky. Dělnická třída Dělnická třída je tvořena manuálními pracovníky a podobně jako střední se skládá z několika odlišných skupin. Její vnitřní členění se řídí mimo jiné mírou kvalifikace. Vyšší dělnická třída, známá též jako „dělnická aristokracie", je tvořena kvalifikovanými dělníky a má lepší příjmy a pracovní podmínky než ostatní. Některé dovednosti náročných manuálních povolání, například sazečů nebo tiskařů, sice v důsledku technického rozvoje ztratily na významu, ale ekonomické postavení kvalifikovaného dělnictva jako celku se nadále zlepšuje. V mnoha oborech mají tito pracovníci poměrně vysoké platy a jejich pracovní místa jsou podstatně méně ohrožena rostoucí nezaměstnaností než místa méně kvalifikovaných dělníků. Nižší dělnická třída se skládá z pracovníků nekvalifikovaných nebo jen částečně kvalifikovaných, jejichž zaměstnání jsou obvykle také méně placena. Další rozdíl mezi jednotlivými dělnickými povoláními spočívá v tom, zda dotyčný pracuje na plný nebo částečný úvazek a jakou má jistotu, že své zaměstnání neztratí. To lze ilustrovat na rozdílu mezi centrálními a periferními oblastmi hospodářství. Za centrální oblasti jsou považovány ty, kde dělníci pracují na plný úvazek, dostávají relativně vysoké platy a jejich pracovní místa nejsou dlouhodobě ohrožena. Naproti tomu v periferních oblastech jsou pracovní místa nejistá, výdělky nízké a mnoho dělníků pracuje jen na částečný úvazek. V centrálních oblastech hospodářství převládají kvalifikovaní dělníci, kteří jsou obvykle organizováni v odborech, zatímco v periferních oblastech je naopak odborová organizovanost nízká. „Underclass" Významnou demarkační čárou uvnitř dělnické třídy se stala v mnoha zemích hranice mezi etnickou většinou a znevýhodněnými menšinami. Tato znevýhodněná skupina, označovaná termínem „underclass", má výrazně horší pracovní podmínky i životní úroveň než většina populace. Mnozí z jejích příslušníků jsou dlouhodobě nezaměstnaní nebo svá zaměstnání rychle střídají. Ve Velké Británii tvoří značnou část této skupiny černoši a Asiaté. V některých zemích na evropském kontinentě je dnes velká část této sociální vrstvy tvořena přistěhovalci, kteří v dobách větší prosperity - před dvaceti lety - mívali řádná zaměstnání: to platí například o Alžířanech ve Francii a Turcích v Německu. O povaze této „underclass" se v sociologii vedou vášnivé spory. Ty se do značné míry soustřeďují na USA, především pak na situaci chudých černochů žijících ve velkoměstech. William Julius Wilson tvrdí, že se americká černošská populace rozdělila do dvou skupin. Ve své práci Klesající význam rasové příslušnosti (The Declining Significance of Race), vycházející z výzkumů provedených v Chicagu, dospěl Wilson k závěru, že v USA po druhé světové válce vznikla rozsáhlá černošská střední třída, složená z „bílých límečků" a příslušníků odborných profesí. Afroa-meričané už zdaleka nežijí jen v městských ghettech a ty, kteří tam zůstávají, tam podle Wilsona drží spíše ekonomické faktory než aktivní diskriminace - jinými slo- 267 Stratifikace a třídní struktura společnosti vy spíše třídní než rasová příslušnost. Staré rasové bariéry mizí. Nemohou-li se černoši vymanit z ghetta, je to dáno převážně ekonomickými faktory (Wilson, 1978). Wilsonovy teze rozpoutaly bouřlivou výměnu názorů, která trvá až do současnosti. Konzervativní politolog Charles Murray souhlasil s jeho názorem, že ve většině velkých měst vzniká „underclass" tvořená černochy. Podle jeho názoru je však za jejich pád na dno společnosti zodpovědný právě systém sociálních dávek, jehož účelem bylo situaci černochů zlepšit. Lidé, kteří se stávají závislými na sociálních dávkách, si podle Murraye vytvářejí „kulturu chudoby" a ztrácejí motivaci k tomu, aby si hledali zaměstnání, budovali pevnou komunitu nebo pevné manželské svazky (Murray, 1984). Wilson na Murrayova tvrzení reagoval tím, že rozšířil svou dosavadní argumentaci o další poznatky doložené výzkumy v Chicagu. Stěhování bělochů z center na předměstí, úpadek průmyslových podniků ve středu měst a další ekonomické problémy městských aglomerací vedly podle Wilsona k vysoké míře nezaměstnanosti u černých mužů. Formy sociální dezintegrace, na které upozorňoval Murray - například rostoucí počet svobodných černých matek - vysvětluje Wilson zmenšováním počtu dostupných „sňatku schopných" (tj. zaměstnaných) mužů. Murray posléze přenesl svá pozorování na Velkou Británii (1990). Podle něj sice ještě ve Velké Británii neexistuje jasně definovaná „underclass", ale vývoj k tomu rychle spěje. Tato pokleslá třída se bude skládat nejen z příslušníků etnických menšin, ale i z bělochů z chudých oblastí, v nichž postupuje sociální dezintegrace. Murrayovy práce se však setkaly se značně kritickou odezvou ostatních sociologů. K oprávněnosti Murrayových tvrzení se ještě vrátíme. Nejdříve se však podíváme na změny, k nimž dochází na vyšších příčkách společenského žebříčku. Změny v třídní struktuře Rozplývá se vyšší třída? Jak už bylo řečeno, člení se vyšší třída (právě tak jako ostatní třídy) odedávna na několik podskupin. Podle některých autorů však už dospěla k takovému stupni roztříštěnosti, že jako ucelená kategorie už vlastně přestává existovat. V 19. a na počátku 20. století - tvrdí tito autoři - byla příslušnost k vyšší třídě závislá na ma« jetku, ať už šlo o průmyslové podniky, finanční ústavy nebo půdu. Dnes však ui půda, jak bylo řečeno, není významným zdrojem moci; v ekonomice dominuji; velké koncerny, které nepatří jednotlivcům. Mají tisíce akcionářů, jejichž vliv na vedení podniků je zanedbatelný. Skutečná moc přešla do rukou špičkových mani«, žerů, kteří firmy vedou, ale nevlastní: jsou prostě výkonnými úředníky nebo odA| borníky. John Goldthorpe proto ve svém schématu nerozlišuje žádnou vyšší třídu, ale je&i „servisní třídu", v jejíchž nejvyšších patrech figurují ředitelé podniků, špičkoví | odborníci a administrátoři. Jiní autoři poukazují na rostoucí význam institucionální Stratifikace a třídní struktura společnosti ního vlastnictví akcií (viz kapitola 12: Práce a ekonomický život), z čehož vyvozují, že soukromé vlastnictví kapitálu ztrácí na významu. Vysoké procento akcií dnes drží v rukou pojišťovny nebo penzijní a podílové fondy, na nichž se podílí velmi rozsáhlá část populace. Přibližně polovina obyvatel Velké Británie například investuje do soukromých penzijních fondů. Všichni sociologové však názor o mizení vyšší třídy nesdílejí. Jak tvrdí John Scott, o jehož analýze měnící se povahy vyšší třídy už byla řeč, mění vyšší třída svou podobu, ale přitom si zachovává své výsadní postavení. Skládá se z osob spojených určitou „konstelací zájmů" s mocí velkých podniků. Řídící pracovníci velkých koncernů sice nejsou jejich majiteli, ale často mají také možnost získat velký počet akcií, což je spojuje s podnikateli starého typu a „finančními kapitalisty". K posledně zmiňované kategorii, která dnes tvoří jádro vyšší třídy, patří ředitelé pojišťoven a jiných organizací, jež jsou významnými institucionálními akcionáři. Odborníci, manažeři, administrátoři Růst počtu osob pracujících v těchto kategoriích souvisí s významem velkých organizací v moderních společnostech (viz kapitola 11: Moderní organizace). Svůj podíl na jejich rozmachu mají také ty oblasti hospodářství, v nichž se významně uplatňuje úloha státu - státní správa, vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. (Přes rozsáhlou privatizaci pracovalo v roce 1994 asi 28 procent britských pracovních sil ve státních podnicích a mezi příslušníky odborných profesí - lékaři, účetními, právníky apod. - byla dokonce státních zaměstnanců většina.) Odborníci, manažeři a vyšší úředníci vděčí za své postavení především svým kvalifikačním předpokladům (titulům, vysokoškolským diplomům atd.). Většina z nich má v západních zemích dobré pracovní vyhlídky a platové podmínky a jejich odstup od lidí vykonávajících běžná nemanuální zaměstnání se v posledních letech spíše zvýšil. Někteří autoři dokonce začínají odborníky a vyšší kasty „bílých límečků" považovat za zvláštní třídu „odborníků a manažerů". Rozdíl mezi nimi a jinými nemanuálními pracovníky však není tak hluboký a jednoznačně vymezený, aby opravňoval jejich vyčlenění do samostatné skupiny. Feminizace a proletarizace Ve srovnání s minulostí dnes daleko větší počet lidí vykonává nemanuální zaměstnání; zůstává však předmětem vášnivých sporů mezi sociology, lze-li v této souvislosti hovořit o přesunu ke „střední třídě". Dochází zde ke dvěma procesům. První 7. nich spočívá v tom, co se poněkud nepřesně nazývá feminizací rutinních nemanuálních činností, které dnes bývají častěji svěřovány ženám. Jak ještě uvidíme, je otázka vztahu společenských tříd a pohlaví dosti komplikovaná. Za druhé dochází ke snižování kvalifikace potřebné pro práci v mnoha těchto zaměstnáních. Řada dovedností, které byly dříve po těchto pracovnících vyžadovány, už ztratila svůj význam, protože je zčásti nebo docela nahradily stroje. To se 268 Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti týká například kdysi prestižní práce tajemníků a písařů, které nahradily mnohem méně prestižní sekretářky. Počítání, psaní i organizační dovednosti byly zčásti vytlačeny zavedením psacích strojů, kopírek a posléze i počítačů. Mezi feminizací a snižováním potřebné kvalifikace existuje dokonce i přímá souvislost. S rostoucím počtem osob pracujících v postavení tajemníků nebo nižších úředníků roste i procento žen v těchto typech zaměstnání - a práce se stává jednotvárnější. Ženy také převažují na nižších příčkách rostoucích oblastí komerčních služeb, mezi prodavači a nákupčími. Harry Braverman ve svém vlivném díle Práce a monopolní kapitál (Labour and Monopoly Capital), napsaném před více než dvaceti lety, dospěl k názoru, že většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Místo aby se stále větší počet lidí zařazoval do střední třídy, nastává podle Bravermana „proletarizace": tito lidé jsou pohlcováni šířící se dělnickou třídou, k níž musíme připočítat mnohá „nemanuální" zaměstnání (Braverman, 1974). Většina sociologů se domnívá, že Bravermanova teze je poněkud přehnaná. Některá zaměstnání procházejí v důsledku technických změn procesem změny kvalifikace, a ne jejího snížení; nevyžadují méně dovedností, ale naopak více. To platí například o těch, v nichž se projevilo zavedení počítačů (i když je pravda, že na některých se tentýž proces projevil negativně). Navíc třídní příslušnost dospělé osoby závisí i na postavení jejího manželského partnera. Ženy vykonávající méně kvalifikovanou úřednickou nebo sekretárskou práci jsou často provdány za muža pracující v lépe placených nemanuálních zaměstnáních; rodina jako celek pak náleží ke střední třídě. Pokud jde o teorii proletarizace nižších nemanuálních zaměstnání a těch, kdfl ' v nich pracují, dospěly různé studie k protichůdným výsledkům. Rosemary Cromp* tonová a Gareth Jones (1984) sledovali pracovníky banky, místního úřadu a pojil" ťovny. Zjistili, že ženy pracující v nižších úřednických funkcích měly daleko menlí šanci na povýšení než muži. Většinu zaměstnání, jimiž se zabývali, považovali; autoři za „proletarizovaná": pracovníci nebo pracovnice museli prostě vykonávat určitou rutinní činnost a neměli větší prostor pro vlastní iniciativu. Muži mají čaíf těji příležitost z takových zaměstnání uniknout; proto se pokles týká předevSl: nemanuální práce žen. Gordon Marshall a spol. (1988) pohlížejí na tyto závěry i na Bravermanovy m1» zory kriticky. Rozmlouvali s muži a ženami v různých zaměstnáních a ptali se jiCB zda jejich současná práce vyžaduje méně dovedností, než když s ní začínali. Payi ze čtyři procenta dotázaných tvrdila, že se jejich práce stala méně náročnou, ptfg čemž mezi feminizovanými typy zaměstnání a ostatními typy nemanuální práot byl jen minimální rozdíl. Autoři dospěli k závěru, že „bílé límečky" mají dolUfl ve své práci větší možnost vlastního rozhodování než většina dělníků a také se dále považují za příslušníky „střední třídy" daleko častěji než lidé pracující nuálně. Jak se mění dělnická třída Ve většině průmyslových zemí žije značný počet chudých lidí, ale převážná část osob vykonávajících manuální zaměstnání už dnes mezi chudé nepatří. Jak jsme se zmínili, příjmy manuálních pracovníků od počátku století významně rostou. Toto zvýšení životní úrovně se promítá do rostoucí dostupnosti spotřebního zboží ve všech společenských třídách. Asi 50 procent britských dělnických rodin dnes například vlastní dům nebo byt, v němž žijí. Valná většina má auta, pračky, televize a telefony. Fenomén bohatnoucí dělnické třídy ukazuje i další možnou cestu ke „středosta-vovské společnosti". Sociologové, kteří mají typickou slabost pro šroubované termíny, si tuto tezi označili francouzským slovem embourgeoisement (zburžoazně-ní). Znamená vlastně „přechod ke střední třídě". Už v 60. letech se pokusil tuto hypotézu ověřit John Goldthorpe se svými kolegy. Jejich výzkum byl založen na rozhovorech s dělníky v automobilovém a chemickém průmyslu v Lutonu a publikován ve třech svazcích, které se často označují jako Studie o zámožných dělnících (Affluent Worker, Goldthorpe et al., 1968-9). Sledovali celkem 229 manuálně pracujících - a pro srovnání také 54 „bílých límečků". Mnozí z dělníků se do oblasti přistěhovali, když hledali lépe placenou práci, a jejich mzdy byly skutečně poměrně vysoké. Vydělávali více než většina níže postavených „bílých límečků". Autoři studie dospěli k jednoznačnému závěru: hypotéza se nepotvrdila, dělníci se nestávají novou střední třídou. Jejich postoj k vlastní práci označil Goldthorpe za instrumentální: považovali ji za prostředek k dosažení určitého cíle, jímž byl vysoký plat. K pracovní náplni jako takové neměli žádný zvláštní vztah; byla většinou jednotvárná a nezajímavá. Ve svém volném čase se nestýkali s lidmi pracujícími v nemanuálních zaměstnáních ani si nekladli za cíl postoupit na společenském žebříčku. Peníze, které vydělali, měli určeny na nákup různých druhů zboží a majetku. Od doby této studie nebyl proveden žádný výzkum, který by s ní byl po všech stránkách srovnatelný. Nelze proto jednoznačně říci, zda závěry jejích autorů dosud platí (předpokládáme-li, že ve své době odpovídaly skutečnosti). Dnes se všeobecně soudí, že pod vlivem úpadku řady výrobních odvětví a vlivu konzumního stylu života dochází k fragmentaci nebo přímo k rozpadu tradičních dělnických komunit starého typu. O tom, jak daleko už tato fragmentace postoupila, se však dosud vedou spory. Štěpení uvnitř dělnické třídy neodráží jen rozdíly mezi jedinci, ale spíše mezi domácnostmi. Podle Pahlovy studie dělnických rodin v Kentu nazvané Dělby práce (Divisions of Labour, 1984) se dělnické domácnosti dělí do dvou skupin. Jedny jsou „bohaté na práci", což znamená, že dva nebo více jejich členů mají stálé zaměstnání; tito lidé obvykle bydlí ve vlastním domě a bývají dobře materiálně zajištěni. Domácnosti „chudé na práci" naopak trvale zápasí o to, aby vystačily 8 penězi. Je nesporné, že vnitřní stratifikace dělnictva i celé společnosti dnes záleží nejen na typu zaměstnání, ale i na rozdílném charakteru spotřeby a životního stylu. Mo- Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti děrní společnost je v mnoha směrech konzumní, orientovaná na hromadění a spotřebu zboží. Ve svém „masovém" charakteru do jisté míry překonává třídní rozdíly (například lidé patřící k různým třídám často sledují stejné televizní programy). Na druhé straně však mohou být třídní rozdíly také umocněny vlivem různého „vkusu" a životního stylu (Bourdieu, 1986). Otázka „underclass" Již zmíněné tvrzení Charlese Murraye o formování „underclass" ve Velké Británii a na evropském kontinentu je dosud předmětem sporů. Podmínky pro její vznik nastávají v některých oblastech severovýchodní Anglie, kde došlo k útlumu prů-myslu a značnému nárůstu nezaměstnanosti. Jednou z těchto lokalit se ve svém výzkumu zabývala Lydia Morrisová, která studovala problém nezaměstnanosti u tří skupin manželských dvojic. První skupina se vyznačovala tím, že muž ztratil zaměstnání před více než rokem; ve druhé skupině pracoval posledních dvanáct měsíců na jednom místě; a ve třetí právě v posledních dvanácti měsících nastoupil do nového zaměstnání. Studované osoby byly takřka bez výjimky bílé pleti. Ve Velké Británii totiž nezaměstnanost není tak zřetelně „černošským" problémem jako ve Spojených státech. Z hlediska sociální inkluze - tj. toho, zda mají jedinci a rodiny nějaké podpůrné sítě - nalezla Morrisová mezi všemi třemi skupinami jen malé rozdíly. Ani ti, kteří byli více než rok nezaměstnaní, ještě nepřestali hledat práci a nebyli vůči ní destruktivně naladěni. Situace těchto mužů vyplývala z dlouhodobého ekonomického úpadku celé oblasti, jejich vlastní nízké kvalifikace a relativního nedostatku ', neformálních kontaktů, jež by jim mohly pomoci najít v dané oblasti zaměstnáoii Ukázalo se nicméně, že většina dlouhodobě nezaměstnaných mužů měla také ] zaměstnané partnerky a největší procento nezaměstnaných přátel. Přesto dosplů Morrisová k závěru, že její výzkum „neposkytuje přímé důkazy o zřetelně odlišní! kultuře .underclass'" (Morrisová, 1993, str. 410). Tato studie ovšem neposkytuje žádnou definitivní odpověď; týkala se jen jed části Anglie, v níž nejsou příliš zastoupeny etnické menšiny. Celkově se zdá, tendence k narůstání ekonomických bariér a sociální exkluzi, která je dnes typlc pro Spojené státy, začíná přece jen narůstat i v Západní Evropě. Situace městli chudiny ve velkých městech typu Londýna, Manchesteru, Rotterdamu, Frank tu, Paříže či Neapole se zhoršuje. V Hamburku, který je co do průměrného příjl na hlavu nejbohatším evropským městem a má největší procento milionářů v 1 mecku, se setkáváme také s nejvyšším procentem osob nezaměstnaných a žijíc ze sociálních dávek (o 40 procent více než činí celoněmecký průměr). V hami ské metropolitní oblasti zanikla v letech 1979 až 1984 třetina pracovních v průmyslu. Většina chudých a nezaměstnaných v zemích Západní Evropy jsou sice původ obyvatelé těchto států, ale přibývá mezi nimi také přistěhovalců první i druhé) nerace, kteří nenacházejí cestu z upadajících čtvrtí velkoměst; roste také proč neúplných rodin. K příkladům patří čtvrti Moss Side v Manchesteru, Gallusviertel ve Frankfurtu nebo Nieuwe Western v Rotterdamu. Skupina nizozemských sociologů zpovídala několik set osob žijících v chudších čtvrtích holandských měst. Na rozdíl od Lydie Morrisové zjistili, že 55 procent dlouhodobě nezaměstnaných přestalo hledat práci. Autoři výzkumu dospěli k názoru, že se většina z dotazovaných rozhodla na práci rezignovat a žít ze sociálních dávek (Engbersen et al. 1993). SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE: ROZDÍLY MEZI MUŽI A ŽENAMI Studie, které se zabývaly sociální stratifikací, si dlouho vůbec nevšímaly žen - jako kdyby neexistovaly, anebo jako kdyby z hlediska dělby moci, bohatství a prestiže nebyly ani významné, ani zajímavé. Přitom už sama příslušnost k určitému pohlaví představuje jeden ze základních faktorů sociální stratifikace. Neexistuje žádná společnost, v níž by muži nedisponovali v té či oné sféře sociálního života větším bohatstvím, statusem a vlivem než ženy. Jeden z hlavních problémů vztahu mezi sociální stratifikací a příslušností k mužskému či ženskému pohlaví je zdánlivě prostý, ale ve skutečnosti obtížně řešitelný. Jde o to, nakolik můžeme nerovnost mezi oběma pohlavími v moderní době chápat jako třídně podmíněnou. Nerovnost mezi mužem a ženou má totiž starší historické kořeny než třídní systémy. Muži jsou nadřazeni ženám i ve společnostech lovců a sběračů, kde žádné třídy neexistují. V moderních společnostech jsou však třídní rozdíly obvykle natolik výrazné, že se nesporně do značné míry „překrývají" s nerovností obou pohlaví. Hmotné zajištění většiny žen vyplývá z postavení jejich otce či manžela. Lze proto tvrdit, že nerovnost mezi pohlavími by měla být odvozena z třídního rozvrstvení společnosti. Velmi výstižně formuloval tento názor Frank Parkin ve svém klasickém díle o sociální stratifikaci: „Status ženy s sebou nepochybně nese ve srovnání s muži řadu nevýhod, jež se týkají řady oblastí sociálního života - pracovních příležitostí, vlastnictví majetku, příjmů atd. Tyto nerovnosti, které bývají spojovány s rozdíly mezi pohlavími, však nejsou pro teorii stratifikace užitečné, protože u valné většiny žen závisí jejich přístup ke společenským a ekonomickým privilegiím především na postavení jejich rodiny, respektive muže, který stojí v jejím čele. I když současné ženy sdílejí určité společné vlastnosti, plynoucí z jejich ženství jako takového, nebývá jejich hmotná situace určena jejich vlastním zaměstnáním, ale spíše zaměstnáním jejich otců a manželů. Připusťme, že manželky a dcery nekvalifikovaných dělníků mají něco společného s manželkami a dcerami bohatých statkářů; daleko nápadnější a významnější jsou však rozdíly v jejich celkovém postavení. Příslušnost k ženskému pohlaví bychom mohli realisticky považovat za významnou dimenzi sociální stratifikace jen v případě, kdyby znevýhodnění žen překračovalo třídní rozdíly" (Parkin, 1971, str. 14-15). Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti V souladu s touto argumentací lze uvést, že i dnes mají mnohé ženy těžiště v „soukromé" sféře, tvořené rodinou, dětmi a domácností. Naproti tomu muži vedou život spíše „veřejný" a rozhodují o distribuci bohatství a moci: svět placené práce, průmyslu a politiky patří spíše jim. O názoru, že postavení žen v sociální stratifikaci je obvykle závislé na třídní příslušnosti mužů, se donedávna příliš nepochybovalo. V poslední době se však o tomto tématu začínají vést spory. John Goldthorpe hájí to, co nazývá „konvenčním postojem" v analýze společenských tříd: považuje placenou práci žen za poměrně málo významnou, což umožňuje zařadit ženy do stejné třídy, do níž patří jejich manželé (Goldthorpe, 1983). Zdůrazňuje přitom, že tento postoj není projevem mužského šovinismu, ale naopak přiznáním skutečnosti, že ženy mají v pracovní sféře nadále podřízené postavení. Častěji než muži pracují na částečný úvazek; jejich placené zaměstnání bývá čas od času přerušováno kvůli dětem. Protože je žena většinou ekonomicky závislá na svém manželovi, odvozuje se její třídní příslušnost od jeho. Goldthorpeovy argumenty mohou být terčem kritiky z několika důvodů. Za prvé se vyskytuje mnoho domácností, v nichž má příjem ženy zásadní význam pro udržení ekonomického postavení rodiny a jejího způsobu života, takže spoluurčuje její příslušnost k dané společenské třídě. Za druhé může zaměstnání ženy ovlivňovat i to, jakou práci bude vykonávat její manžel; nemusí tomu být vždy obráceně. I tam, kde žena vydělává méně než muž, může její zaměstnání rozhodujícím způsobem ovlivňovat jeho společenské postavení. Tak tomu bývá dejme tomu v případě, kdy je muž nekvalifikovaným nebo částečně kvalifikovaným dělníkem, zatímco žena vede malý obchod: její povolání pak má zásadní vliv na celkové postavení rodiny. Za třetí existují mnohé „třídně smíšené" domácnosti, v nichž muž vykonává práci „vyšší kategorie" než žena (anebo naopak, což se však děje méně často). Protože se jen málokteré studie takovými domácnostmi zabývají, nemůžeme s jistotou říci, zda je vždy na místě považovat v těchto případech za rozhodující činitel právě zaměstnání muže. Někdy může být realističtější považovat muže a ženu za příslušníky různých společenských tříd, přestože žijí ve společné domácnosti. Za čtvrté stoupá počet rodin, v nichž je jedinou výdělečně činnou osobou žena. Pokud nepobírá výživné od svého bývalého manžela, jež by ji stavělo na jeho ekonomickou úroveň, sama zodpovídá za svou příslušnost k té či oné společenské třídě (Stan-: worthová, 1984, Walbyová, 1986). Závěru, že ekonomické postavení ženy nelze jednoduše odvodit od postavení * jejího manžela, nasvědčují také výsledky sociologických výzkumů. Švédská studia Leiuffsrudaa Woodwardové (1987) prokázala, že „třídně smíšené" rodiny jsou běžnou záležitostí; většinou měl vyšší postavení muž, ale v menšině případů tomu* bylo obráceně. Z tohoto výzkumu rovněž plyne, že se rozdílné postavení muífj a ženy v takových svazcích promítá do rodinného života - například při rozhodO" vání o tom, kdo zůstane doma s nemocným dítětem. Pokud měla žena v práci vylil postavení než muž, připadla obvykle tato odpovědnost jemu. Debata pokračuje Goldthorpe a další autoři nicméně uvádějí i další argumenty na podporu „konvenčního" přístupu. Tvrdí, že pro potřeby výzkumu lze domácnosti uspokojivě hodnotit podle zaměstnání výše postaveného z obou partnerů, ať už je jím muž nebo žena. Připomínají také, že průzkumy, které se zvlášť zabývaly postavením manželek, nakonec nedospěly k zásadně odlišným závěrům, ale jen k určitým modifikacím (Goldthorpe et al., 1988). Jiní autoři naopak navrhují úplně opustit pojem „příjem domácnosti" a posuzovat každého jedince zvlášť. Příslušnost ke společenské třídě by pak vyplývala přímo ze zaměstnání, které daný jedinec vykonává, bez ohledu na jeho domácí zázemí. Tento přístup použil například Gordon Marshall se svými kolegy ve studii o společenských třídách ve Velké Británii (Marshall et al., 1988). I tento pohled má ovšem svá úskalí, neboť zahrnuje do jedné skupiny všechny ty, kdo nemají placené zaměstnání, od žen v domácnosti přes důchodce až po nezaměstnané. Posledně jmenované lze sice hodnotit podle posledního zaměstnání, které zastávali, ale pokud už delší dobu nepracují, může to být dost problematické. Navíc se ukazuje jako velmi zavádějící, jestliže úplně pomineme úlohu rodinných poměrů. Už z toho, zda jedinec žije sám nebo v partnerském svazku, mohou plynout velmi rozdílné pracovní příležitosti. Studie Normana Booneyho (1992) ukázala, že ženy s vyššími příjmy mají obvykle dobře situované partnery a že manželky odborníků a řídících pracovníků většinou vydělávají více než jiné zaměstnané ženy. Z toho lze usuzovat, že by rostoucí zaměstnanost žen mohla vést ke zvýraznění třídních rozdílů mezi domácnostmi, jež by nebyly dostatečně zřetelné, pokud bychom hodnotili jejich členy nezávisle na sobě. V manželství totiž obvykle oba partneři patří co do zaměstnání buď k relativně privilegovaným, anebo spíše ke znevýhodněným členům společnosti. SOCIÁLNÍ MOBILITA Zabýváme-li se společenskou stratifikací, musíme vzít v úvahu nejen rozdílná ekonomická postavení či zaměstnání, ale i to, co se v průběhu času děje s jejich nositeli. Pro pohyb jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého používáme termínu sociální mobilita. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru či dolů po socioekonomickém žebříčku. Ti, kteří získávají vlastnictví, příjem nebo status, se označují jako vzestupně mobilní; kdo se pohybuje v opačném směru, jsou sestupně mobilní. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tj. přesuny do jiných čtvrtí, měst nebo oblastí. Vertikální a laterální mobilita se často kombinují. Například u zaměstnance obchodní firmy může být povýšení spojeno s přechodem do pobočky působící v jiném městě nebo dokonce v jiné zemi. Stratifikace a třídní struktura společnosti Pokud nás zajímá kariéra jedince a jeho vzestup či pokles na sociálním žebříčku, hovoříme obvykle o mobilitě intragenerační. Můžeme se však zabývat i tím, do jaké míry následují děti v typu zaměstnání své rodiče nebo prarodiče; v takovém případě jde o mobilitu intergenerační. Srovnávací výzkum sociální mobility Míra vertikální mobility ve společnosti je jedním z významných měřítek její „otevřenosti", neboť ukazuje, nakolik mohou nadaní jedinci narození v méně zámožné rodině stoupat po socioekonomickém žebříčku. Jak „otevřené" jsou v tomto smyslu dnešní průmyslové společnosti? Sociologické výzkumy věnované sociální mobilitě se provádějí už více než půl století a mnohé z nich přinášejí i mezinárodní srovnání. K průkopníkům na tomto poli patřil Pitirim Sorokin: ve své práci z roku 1927 pojednal o celé řadě různých společností, mezi nimiž nechyběla ani stará Čína a antický Řím. Provedl také první podrobnou studii sociální mobility ve Spojených státech. Dospěl k názoru, že v USA existuje daleko méně příležitostí k rychlému vzestupu, než by se mohlo zdát z populárních amerických mýtů. Techniky, které Sorokin používal k získávání dat, však byly poměrně primitivní. Daleko věrohodnější a ucelenější obraz o sociální mobilitě ve Spojených státech poskytl o čtyřicet let později výzkum Petera Blaua a Otise Dudleyho Duncana (1967). Zůstává dodnes nejpodrobnéjší studií o sociální mobilitě, jaká kdy byla v jedné zemi provedena. (Přes svůj rozsah ovšem dokládá jednu tendenci, o níž už byla řeč - sledovanými osobami byli totiž výlučně muži.) Blau a Duncan shromáždili informace o vzorku dvaceti tisíc mužů z celých Spojených států. Dospěli k závěru, že v USA sice existuje značná vertikální mobilita, ale v drtivé většině jde o pohyb mezi kategoriemi, které jsou vzájemně dost blízké. Sociální mobilita spojená s velkými posuny je poměrně vzácná. Pohyb směrem dolů sice existuje, a to jak v kariéře jedince, tak mezi generacemi, ale objevuje se mnohem vzácněji než pohyb vzhůru. Důvodem je skutečnost, že pracovních míst pro „bílé límečky" a příslušníky odborných profesí přibývá daleko rychleji než míst dělnických, což oteví* rá dělnickým synům šance na získání nemanuální práce. Snad nejslavnější mezinárodní studii o sociální mobilitě vytvořili už v roce 1959 Seymour Martin Lipset a Richard Bendix, kteří zpracovali údaje z devíti průmyslových zemí - Velké Británie, Francie, Západního Německa, Švédska, Švýcarska, Japonska, Dánska, Itálie a Spojených států. Těžištěm jejich výzkumu byl přesun od manuální práce k nemanuální. Proti původnímu očekávání neprokázali, že by Spojené státy byly otevřenější než zkoumané evropské společnosti: celková vertikální mobilita přes hranici dělící manuální práci od nemanuální činila ve Spojených státech 30 procent, zatímco ve zkoumaných evropských zemích kolísala mezi 27 a 31 procenty. Lipset a Bendix dospěli k názoru, že všechny tyto průmyslové země procházejí podobnými změnami, jejichž podstatou je všeobecná expanze nemanuálních pracovních míst, vedoucí ke srovnatelné míře vzestupné mobility. Jiní Stratifikace a třídní struktura společnosti autoři však jejich závěry zpochybňují a tvrdí, že mezi těmito zeměmi lze najít významné rozdíly, vezmeme-li v úvahu také mobilitu sestupnou nebo spojenou s velkým posunem (Heath, 1981, Grusky a Hause, 1984). Robert Erikson a John Goldthorpe ve své práci Stále v pohybu (The Constant Flux, 1993) podávají zprávu o svém nejnovějším výzkumu sociální mobility v Západní i Východní Evropě, Spojených státech, Austrálii a Japonsku. Analyzují přitom údaje z dvanácti „národních" studií, jež víceméně pokrývaly období prvních sedmdesáti let 20. století. Nezjistili žádnou dlouhodobou tendenci ke zvyšování celkové míry vzestupné mobility; ta sice kolísala, ale „bez zjevné tendence ke zrychlení či zpomalení" (str. 367). Spojené státy nevykazovaly významně větší míru mobility než ostatní zkoumané země. Sestupná mobilita Sestupná mobilita je sice méně častá než vzestupná, ale přesto patří k běžným jevům. K přesunům tohoto typu nezřídka dochází i v rámci jedné generace. Bývá pak spojena s psychickými problémy a obavami jedinců, kteří si nedokáží udržet životní styl, jemuž přivykli. Jednou z hlavních příčin sestupné mobility je propouštění. Především lidé středního veku, kteří ztratí práci, si jen těžko nacházejí nové zaměstnání. Jindy si nacházejí takové pracovní zařazení, které jim přináší nižší příjmy než v minulosti. V USA podle několika studií z posledního desetiletí dochází k růstu jak intergenerační, tak intragenerační sestupné mobility V průběhu 80. a na počátku 90. let došlo v USA poprvé od druhé světové války k poklesu průměrných reálných příjmů osob vykonávajících nemanuální zaměstnání středního stupně. I když pracovních míst tohoto typu ve srovnání s ostatními dále přibývá, nemohou vždy naplnit takové představy o životní úrovni, s jakými byla dříve spojována. Hlavní příčinou těchto změn jsou restrukturalizace a zeštíhlování podniků, vynucené rostoucím tlakem celosvětové konkurence. Zanikají pracovní místa jak pro dělníky, tak pro nemanuální pracovníky; nahrazují je špatně placené částečné úvazky. Zvláště častá je v USA sestupná mobilita u rozvedených nebo opuštěných žen s dětmi. Jako ilustrace může posloužit příklad Sandry Boltonové z knihy Johna Schwarze Zapomenutí Američané (The Forgotten Americans). Sandřin osud ukazuje, že tvrdá práce a poctivost samy o sobě nemusí stačit. Byla šest let vdaná a měla dvě děti. Manžel ji však často bil a úřady hrozily Sandře odejmutím dětí, pokud od něho neodejde, protože je v jeho přítomnosti považovaly za ohrožené. Dva týdny předtím, než ji soud konečně rozvedl, naložil manžel veškerý nábytek a cennosti na nákladní auto a zmizel; už ho nikdy nespatřila a nedostala od něj nikdy ani dolar výživného. Zatímco v manželství vedla po hmotné stránce zajištěnou středostavovskou existenci, od rozvodu žila z ruky do úst. Snažila se dostudovat a uživit přitom sebe i děti různými manuálními pracemi, ale výdělky na to ne- 277 Stratifikace a třídní struktura společnosti stačily. Musela začít pracovat na plný úvazek jako sekretářka ve zdravotním středisku; děti jí zatím hlídala sousedka. Nakonec se jí podařilo dokončit školu díky večernímu a prázdninovému studiu, ale ani pak nenašla zaměstnání, kde by vydělala více než jako sekretářka. Protože její plat nestačil na běžné výdaje rodiny, našla si ještě druhou práci - začala po večerech pracovat jako prodavačka v samoobsluze, a přesto s penězi vyjde jen taktak. „Člověk se snaží jednat zodpovědně," říká, „a je za to potrestán, protože mu současný systém prostě nedává šanci. Vždyť pracujú jako soumar. Co víc už můžu dělat?" (Schwarz, 1991) Sandra klesla následkem rozvodu ze vcelku zajištěného postavení do chudoby -a podobných případů najdeme mnoho nejen ve Spojených státech. Sociální mobilita a úspěch Mnozí lidé v moderní společnosti jsou přesvědčeni, že každý může dosáhnout vrcholu, pokud dost tvrdě a vytrvale pracuje. Čísla však ukazují, že se to podaří jen málokomu. Proč je to tak obtížné? V jistém smyslu je odpověď velmi jednoduchá: i ve společnosti, v níž by neexistovaly žádné překážky a každý by měl přesně stejnou šanci dosáhnout nejvyššího postavení, by se to podařilo jen mizivé menšině. Vrchol socioekonomického uspořádání má tvar pyramidy a počet míst na samotné špici, zaručujících moc, status či bohatství, je nutně omezený. Jen dva nebo tři tisíce osob z celkového počtu 58 milionů obyvatel Velké Británie mohou například získat ředitelská místa v některém ze dvou set největších podniků. Navíc však ti, kdo mají bohatství a peníze, disponují řadou možností, jak si své výhody udržet a přenést je na své potomky. Mohou svým dětem zajistit nejlepší možné vzdělání, které jim často umožní získat dobře placená místa. Navzdory daním z majetku a dědickým daním si zámožní lidé obvykle dokáží zařídit, aby děti zdědily velkou část jejich bohatství. Většina těch, kdo se dostanou až na vrchol, startuje z výhodných pozic - jejich rodiče jsou majetní lidé nebo příslušníci odborných profesí. Ze studií o lidech, kteří dokázali zbohatnout, vyplývá, že velmi málo z nich začínalo opravdu „z ničeho". Valná většina těch, kdo „vydělali velké peníze", na počátku své dráhy zdědila nebo dostala alespoň skromné jmění, a to posléze rozmnožila. Problémy při výzkumu sociální mobility Výzkum sociální mobility naráží na četná úskalí. Ne vždy je například jasné, zda přesun od manuální práce k nemanuální představuje opravdu společenský vzestup, neboť kvalifikovaní dělníci mohou mít lepší ekonomické postavení než mnoho lidí vykonávajících nižší kancelářské práce. Charakter jednotlivých pracovních zařazení se v průběhu času mění, takže nelze vždy s jistotou říci, zda jde opravdu Stratifikace a třídní struktura společnosti o „stejné" zaměstnání jako dříve (připomeňme si například vliv mechanizace a počítačů na kancelářskou práci). Další problém představuje otázka, v jakém bodě jejich kariéry máme jednotlivé generace srovnávat. V době, kdy syn či dcera vstupuje do pracovního procesu, bývá často i rodič ještě zaměstnán. Mnohdy se na společenském žebříčku pohybují rodiče i děti zároveň - většinou stejným směrem, méně často ve směru opačném. Máme je srovnávat na začátku, anebo na konci jejich kariéry? Se všemi těmito obtížemi se lze do jisté míry vyrovnat, například pozměnit kategorizaci pracovních zařazení, pokud ve sledovaném období prošla zásadní změnou. Rutinní kancelářskou práci lze také zahrnout do jedné skupiny s kvalifikovanou dělnickou prací a sledovat pouze výstupy a vstupy do této kategorie. Při studiu intergenerační mobility se můžeme pokusit (pokud nám to získané údaje umožňují) o srovnání rodičů a dětí jak na začátku, tak na konci jejich kariéry. Žádná z těchto strategií však není zcela uspokojivá; zdánlivě přesná čísla uváděná ve studiích sociální mobility je radno přijímat s jistou opatrností, zvláště jde-li o mezinárodní srovnání. - ■> ■ i aI 0 0 Wii 278 279 Stratifikace a třídní struktura společnosti CHUDOBA A NEROVNOST Co je to chudoba a jak bychom ji měli definovat? Většinou se rozlišuje mezi chudobou absolutní a relativní. Hranice absolutní chudoby (nouze) se jako jeden z prvních pokusil určit Charles Booth, který v roce 1889 konstatoval, že v Londýně žije 387 tisíc lidí „velice chudých", 220 tisíc „téměř hladovějících" a 300 tisíc „hladovějících" - dohromady asi třetina obyvatel města. Jeho práce vyvolala všeobecné pobouření: jak to, že ve zřejmě nejbohatší zemi na světě, v samém středu ohromného impéria, existuje tolik chudoby? Booth zavedl jako měřítko chudoby pojem „životního minima", jehož podstatou je naplnění základních potřeb k zajištění uspokojivých fyzických podmínek, tj. dostatku jídla a náležitého přístřeší. Předpokládal, že tyto potřeby jsou pro lidi obdobného věku a fyzických dispozic víceméně shodné, ať už žijí v kterékoli zemi. Z této představy vychází většina analýz chudoby na celém světě i dnes. Definice chudoby vycházející ze životního minima však v mnohém selhávají -zvláště pokud toto minimum vyjadřuje konkrétní finanční částka. Takové jednotící kritérium totiž obvykle vede k tomu, že se někteří jedinci ocitají nad oficiální hranicí chudoby, přestože jejich příjmy ve skutečnosti nestačí ani na uspokojení základních potřeb. Příčinou může být třeba to, že v některé části daného státu jsou daleko vyšší životní náklady než v jiné. Navíc takové výpočty na základě životního minima neberou v úvahu vliv všeobecně rostoucí životní úrovně. Naše představy o tom, co je chudoba, bychom proto měli realisticky přizpůsobit normám a očekáváním lidí ve společnosti i úrovni ekonomického růstu. Nadpoloviční většina obyvatel světa dosud žije v příbytcích bez koupelny či sprchy, ale v průmyslové společnosti si lze život bez tekoucí vody jen stěží představit. I definici relativní chudoby však provázejí četné obtíže; většinou se opět řídí příjmovými kritérii, která mnohdy nevyjadřují skutečné potřeby lidí. Proč chudoba nemizí? Je prokázáno, že propracovaná a systematicky uskutečňovaná sociální politika může - spolu se strategií zaměřenou na snižování nezaměstnanosti - chudobu značně omezit. Příkladem může být Švédsko, kde se podařilo absolutní chudobu téměř úplně eliminovat. Za tento úspěch ovšem společnost platí určitou cenu, a to nejen ve formě vysokých daní. Cenou za potlačení chudoby je i nárůst byrokratických vládních struktur, jež si mohou přisvojit značnou politickou moc. Čím více je však distribuce bohatství ve společnosti ponechána jen na tržních mechanismech, jako tomu bylo v osmdesátých letech ve Velké Británii, tím větší je výsledná majetková nerovnost. Konzervativní vlády vycházely z ekonomických teorií, podle nichž mělo snížení daní pro jedince i podniky umožnit rychlejší ekonomický růst. Ten měl přinést ovoce jak bohatým, tak chudým. Reálné výsledky 280 Stratifikace a třídní struktura společnosti však závěry těchto teorií nepotvrzují. Ať už podobná politika vede ke zrychlení hospodářského rozvoje či nikoliv, bývá jejím důsledkem prohloubení rozdílu mezi chudými a bohatými - a dokonce i zvýšení počtu lidí žijících pod hranicí životního minima. Často se setkáváme s názory, že si chudí lidé svou chudobu zavinili sami, a s nedůvěrou vůči těm, kdo „bezpracné" žijí „na podpoře". Mnoho lidí je přesvědčeno, že by nezaměstnaní mohli práci najít, kdyby se opravdu snažili. Tyto názory však 1979 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 Graf ukazuje poměr příjmů nejbohatších 10 procent mužů k 10 procentům s nejnižšími příjmy. Čím vyšší poměr (na svislé ose), tím výraznější nerovnost. Zdroj: Independent on Sunday, 21. července 1996 Srovnání rozsahu a efektu sociálních programů sedmi západních zemí Velká Británie USA Izrael Kanada Norsko Německo Švédsko Procento osob s nízkými Procento úplných rodm Procento rod^torfi Dřfirnv iimž státní s nízkými příjmy, jimž občanu s n.zs.m. pnjmy, oř spěvelTzaručuje státní příspěvek zaručuje jimž socialn. pnspevek £F PrŮměrnéh° Stf" PrŮměrnéh° gino^mu 68,5 38,1 50.0 52.7 80.1 78.8 87,8 63,1 19.4 42,9 40.5 56.4 69,8 76.5 77.0 71,5 58.1 84,4 94,0 88,4 99,9 Zdroi- Upraveno podle: T. M. Smeeding et al. Poverty, Inequality, and Income Distribution in CoZaZtZZspective (Chudoba, nerovnost a distribuce příjmů z komparat.vn, oerspekt.vy, 1990, •tr. 30-1 a 67) 281 Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti neodpovídají skutečnosti. Například v britské společnosti asi čtvrtina osob, které žijí pod hranicí chudoby, práci ve skutečnosti má, ale nevydělá si dost na to, aby se povznesli přes práh životního minima. Většinu těch ostatních tvoří děti mladší 14 let, staří lidé, nemocní a tělesně postižení. Přestože se často soudí, že si spousta lidí nárokuje sociální dávky neoprávněně, vyskytují se (ve Velké Británii) podvody při žádosti o podporu v necelém jednom procentu případů. To je podstatně méně než u daňových přiznání; podle odhadů se více než 10 procent oprávněné daně ztrácí v důsledku podvodů nebo úniků. Chudoba a závislost na podpoře Chudoba nemusí být celoživotní: významné procento chudých lidí buď zažilo lepší časy, anebo mohou očekávat, že se jejich situace v budoucnu zlepší. Pro mnoho lidí je však chudoba doživotním trestem, což platí zvláště pro dlouhodobě nezaměstnané. Kritikové dnešní podoby sociálního státu tvrdí, že takový stát vytváří „závislost na podpoře". Příjemci sociálních dávek se údajně stávají závislými právě na těch programech, které by jim měly umožnit nezávislou a smysluplnou existenci. Jde přitom nejen o hmotnou, ale i o psychickou závislost na těchto příjmech. Namísto aktivního přístupu k životu se jejich příjemci uchylují k rezignaci a pasivitě, k očekávání trvale natažené pomocné ruky státu. Pojem závislosti na podpore je kontroverzní; mnozí autoři popírají, že by šlo o rozšířený jev. „Být na podpoře" je podle nich všeobecně považováno za zdroj hanby, takže se většina lidí snaží z této situace pokud možno uniknout. Carol Wal-kerová vyhodnotila výzkumy věnované tomu, jak lidé žijící ze sociálních dávek organizují svůj život, a nalezla velmi odlišný obrázek, než jaký vykreslují ti, kdo považují život „na podpoře" za snadné řešení. V jedné studii odpovědělo 80 procent respondentů, že od chvíle, kdy se stali závislými na sociálních dávkách, za- < znamenali pokles životní úrovně. Téměř všichni se museli potýkat s většími obtí-1 žemi než předtím. Na druhé straně je třeba říci, že menšině může sociální podpora 2 přinést zlepšení životních podmínek. Příkladem může být nezaměstnaný, jenž | dovrší šedesátku, čímž mu vzniká nárok na zvýšení příspěvků o 30 procent. Do kategorie osob, jejichž životní podmínky se mohou díky sociálním dávkami zlepšit, patří i některé matky-samoživitelky. Výzkumy ukazují, že asi třetina osa-f mělých rodičů, vesměs žen, je na tom po rozpadu manželství (tj. když začnou po- • bírat sociální dávky) lépe než předtím. Pro valnou většinu se však finanční situactl zhoršuje. Pouze 12 procent osob žijících ze sociálních dávek tvrdí, že se jim „daří docelí, dobře". Většina jen „taktak vyjde" nebo „má potíže". Jen těžko se plánuje; spoření! na budoucí výdaje nepřichází v úvahu a každý účet, který přijde, přináší starosti,; Jídlo je sice důležité, ale když peníze nestačí, šetří se často právě na něm. Walkero-i vá uzavírá: „Navzdory tomu, co hlásají novinové titulky, by si většina lidí žijíclc ze sociálních dávek raději vybrala něco jiného, kdyby jim někdo nabídl reálnou alternativu. Většina z nich se v této situaci ocitla proto, že v jejich životě došlo k nějaké traumatické události: přišli o zaměstnání, ztratili partnera nebo se zhoršil jejich zdravotní stav" (Walkerová, 1994, str. 9). Ať už je skutečný rozsah závislosti na podpoře jakýkoli, zápas s ní se stal jedním z hlavních cílů reformy sociálního státu. Jednou z nevýznamnějších reforem bylo zavedení programů směřujících k opětnému začlenění příjemců sociálních dávek do pracovního procesu. Zatímco ve Velké Británii a jiných evropských zemích se takové programy teprve zavádějí, ve Spojených státech už existují delší dobu, což nám umožňuje zhodnocení jejich výsledků. Daniel Friedlander a Gary Burtless studovali čtyři americké vládní programy, jejichž cílem bylo povzbudit osoby závislé na sociálních dávkách, aby si našly placené zaměstnání. Všechny čtyři programy měly určité společné rysy Finančně stimulovaly ty nezaměstnané, kteří aktivně hledali práci, a podávaly jim informace o tom, jak nacházet pracovní místa. Kromě toho nabízely i příležitost k doplnění vzdělání a kvalifikace. Cílovou skupinou byly převážně matky-samoživitelky, které pobíraly příspěvky na podporu rodin se závislými dětmi; tyto příspěvky tvoří nej nákladnější položku v celém americkém systému sociálních dávek. Friedlander a Burtless zjistili, že zmíněné sociální programy skutečně přinášely výsledky: jejich účastnice nacházely práci dříve než jiní nezaměstnaní. Jejich výdělky navíc několikrát převýšily cenu samotného programu. Nejméně úspěšné se ovšem ukázaly u těch, kteří jejich pomoc potřebovali nejvíce, totiž u osob, které byly bez práce už dlouhou dobu. Cílem podobných programů je pozitivně stimulovat příjemce sociálních dávek, aby si hledali placená zaměstnání. Někteří analytici sociálního systému však volí spíše „bič" než „cukr" a přiklánějí se k tvrdšímu přístupu. Navrhují, aby bylo možno podporu za určitých okolností výrazně zkrátit nebo úplně odejmout. Příkladem by mohla být situace, kdy osamělá matka s jedním dítětem, závislá na podpoře, porodí dalšího potomka. Kritikové ovšem namítají, že zkrácení nebo odejmutí podpory může postižené dohnat ke zločinu nebo prostituci, aby si vydělali na živobytí. Experimentů tohoto druhu se zatím odehrálo jen málo, takže je zatím předčasné je hodnotit (Friedlander a Burtless, 1994). Bezdomovci Většina chudých lidí má trvalé bydliště nebo přístřeší. V posledních dvaceti letech však na ulicích velkých měst (a nejen v Británii) vídáme stále více těch, kdo žádný domov nemají. Ve Spojených státech se začala problému bezdomovců věnovat v 80. letech Mar-Iha Burtová; jejím cílem bylo zhodnotit působení vládního programu (Emergency limd and Shelter Program), jenž vznikl jako reakce na povážlivý nárůst počtu osob bez přístřeší nebo hladovějících. Burtová našla mezi bezdomovci takové, kteří se Stratifikace a třídní struktura společnosti Stratifikace a třídní struktura společnosti dobrovolně rozhodli žít na ulici, spát „nadivoko" a zbavit se všech omezení a starostí spojených s majetkem. Valná většina však žádné takové přání neměla. Byli to prostě lidé, kteří se ocitli „za dělicí čárou" a byli k bezdomovectví dotlačeni okolnostmi, které nedokázali zvrátit (Burtová, 1993). Po ztrátě trvalého bydliště vzniká často bludný kruh, v němž jedna deprivace podmiňuje druhou. Podobně jako chudobu nemůžeme ani bezdomovectví definovat tak snadno, jak by se mohlo zdát. Ještě před dvěma generacemi si většina lidí pod pojmem domov představovala rodinné prostředí a za bezdomovce byli považováni ti, kdo obývali laciné ubytovny nebo svobodárny. Říkalo se jim bezdomovci (homeless), protože žili sami a málokdy se vídali se svou rodinou nebo příbuznými. V průběhu posledních dvou nebo tří desetiletí se situace změnila. Stále totiž přibývá lidí, kteří žijí osaměle z vlastního svobodného rozhodnutí. Pojem bezdomovec byl proto přenesen na rostoucí kategorii těch, kdo vůbec nemají kde spát - buď nacházejí dočasné útočiště v charitativních útulcích, anebo přespávají na ulici, v parcích, na nádražích nebo ve zchátralých, opuštěných budovách. Ve Velké Británii se kategorie bezdomovců skládá z několika různých skupin. Asi čtvrtinu představují lidé, kteří strávili nějaký čas v psychiatrické léčebně. Až do 60. let, kdy nastalo masové propouštění chronických psychiatrických pacientů z léčeben, by se jistě alespoň část těchto osob nacházela v ústavech (viz kapitola 8, Deviace a zločin). Většinu bezdomovců ovšem netvoří bývalí psychiatričtí pacienti, ba dokonce ani alkoholici nebo drogově závislí. Nejčastěji jde o lidi, kteří se ocitají na ulici, protože je postihla nějaká osobní katastrofa - často i několik pohrom současně. Žena, která se rozvádí, může například přijít nejen o domov, ale i o práci. Jindy jde o mladého člověka, který měl konflikty s rodinou a vyrazil hledat štěstí do velkého města bez jakéhokoli zajištění. Výzkumy ukazují, že nejsnáze se v postavení bezdomovců ocitají lidé z níže postavených dělnických rodin, nekvalifikovaní, s velmi nízkými příjmy. Významným ukazatelem je dlouhodobá nezaměstnanost. Většina sociologů se shoduje na tom, že klíčovou - byť nikoli dostačující - podmínkou pro vyřešení situace bezdomovců je zajistit jim přiměřenější bydlení, nďj představují dočasné útulky, ať už bude přímo financováno vládou nebo ne. Chri.8* topher Jencks uzavírá svou knihu Bezdomovci (The Homeless, 1994) těmito šlový? „Ať už se lidé ocitli na ulici z jakéhokoli důvodu, lze jejich osud nejspíše zlepšit I poskytnutím přístřeší, které jim zaručí potřebnou míru soukromí a stability. Beif stabilního bydlení nemá žádná jiná pomoc šanci na úspěch." TŘÍDY, NEROVNOST A EKONOMICKÁ SOUTĚŽIVOST Je rostoucí třídní nerovnost nezbytnou daní za zajištění hospodářského růstu? Podobná tvrzení jsme často slýchali zejména za vlády Margaret Thatcherové, kdy st tvrdilo, že snaha jedince o zbohatnutí stimuluje ekonomický rozvoj, protože íjfl hnací silou veškeré vynalézavosti a soutěživosti. Na druhé straně však existuje mnoho materiálů, jež podobné názory zpochybňují. Michel Albert ve své knize Kapitalismus proti kapitalismu (Capitalism vs Capitalism, 1993) systematicky srovnává dva modely podnikání a ekonomické organizace, z nichž jeden označuje jako „americký" a druhý jako „rýnský". První z nich, jehož příkladem je kromě USA i Velká Británie, vychází z převážně deregulovaných trhů a slabší role sociálního státu; je provázen značnými majetkovými rozdíly mezi bohatými a chudými. Příkladem druhého typu jsou státy ležící podél toku Rýna, tj. Německo, Švýcarsko a Nizozemí. Má však některé společné vlastnosti i s Japonskem a jinými úspěšnými asijskými ekonomikami. V rýnském modelu převažují kolektivní zájmy nad individuálními. Tyto společnosti nejsou agresivně individualistické; ústřední roli při zajišťování stability sehrává komunita, obec a podniky spolu s odbory. Ve srovnání s americkým modelem jsou relativně rovnostářské a vyznačují se menšími majetkovými rozdíly mezi bohatými a chudými. Albert tvrdí, že rýnský model je v celosvětové konkurenci úspěšnější než americký právě pro svůj „rovnostářský" charakter. Tento názor se opírá mimo jiné o analýzu úspěchu, kterého v posledních třiceti letech dosáhla řada asijských zemí (například Japonsko, Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan). Státy s nízkou mírou majetkové nerovnosti většinou prosperují lépe než ty, v nichž se setkáváme s velkou propastí mezi bohatými a chudými. Je pravděpodobné, že začlenění chudých lidí do širší společnosti jim dává větší příležitost i motivaci ke zlepšení vlastní situace než opačný stav, kdy jsou od zbytku společnosti odříznuti. Vztah mezi majetkovou nerovností a hospodářským růstem však zůstává do značné míry nevyjasněn. ZAVER Ekonomická nerovnost je trvalým rysem všech společenských systémů s výjimkou společností lovců a sběračů, v nichž ovšem žádné velké bohatství nevzniká. V moderní společnosti je nerovnost vyjádřena především třídními rozdíly, jež do značné míry ovlivňují život jedince, ale nikdy zcela neurčují jeho osud; ve společnosti existuje značná sociální mobilita. Někteří lidé se nicméně ocitají v chudobě, z níž se jim nedaří uniknout. Pojem „relativní chudoba" je vlastně vyjádřením majetkové nerovnosti ve společnosti. Existují názory, že hluboké rozdíly (s jakými se setkáváme například ve Velké Británii) nejenže přestávají stimulovat hospodářský růst, ale dokonce působí proti němu. V takovém případě by ovšem snaha o překonání chudoby a beznaděje - jis-lě žádoucí už sama o sobě - mohla znamenat i ekonomický přínos. 284