1
Úvodní lekce
Latina jako jazyk
Latina je indoevropský jazyk a patří do skupiny tzv. italických jazyků. Indoevropské obyvatelstvo
přišlo do Itálie na přelomu 2. a 1. tisíciletí. Latina byla původně jazykem obyvatel oblasti kolem Říma,
které se nazývá Latium. Společně s expanzí Říma se rozšířila nejen po Apeninském poloostrově, ale
na řadu dalších území, např. na území dnešní Francie nebo Španělska. Zejména v západní části římské
říše postupně překryla jazyky původních obyvatel. Z latiny vznikly na těchto územích románské
jazyky. Ve východních částech římské říše se většinou neprosadila, protože zde měla pevné místo
řečtina, která byla jazykem vyšší kultury a vzdělanosti.
Zejména ve středověku byla latina jazykem církve a kultury. Postupně se vedle ní začaly
prosazovat národní jazyky, některá díla (např. vědecká) se však latinsky psala i v novověku.
Během dlouhé historie se latina jako jazyk proměňovala. Rozlišuje se několik období jejího vývoje,
která v hrubých rysech dělení na období v historii literatury. Dělení je však pouze přibližné, protože
hranice mezi jednotlivými obdobími nejsou ostré.
Archaická latina: od počátků (první nápisy pochází ze 7. stol.) do 1. stol. př. Kr.
Klasická latina: 1. stol. př. Kr. až období kolem přelomu letopočtu.
Latina stříbrného období: od konce klasického období do přibližně roku 200 po Kr.
Pozdní latina: přibližně od roku 200 po Kr. až do období konstituování středověké latiny
(konvenčně se umisťuje na přelom 8. a 9. stol.)
Klasická latina, která se pokládá za vrchol latinského jazyka, se zakládá na jazyku několika klasických
autorů, zejména Cicerona. Je tedy do jisté míry abstrakcí, která byla později předávána
prostřednictvím gramatiků. I v klasických textech lze totiž najít odchylky od systému pravidel. Znalost
pravidel klasické latiny je však nezbytným základem a referenčním rámcem pro studium latiny jiných
období.
Výslovnost, abeceda, přízvuk
Latinská abeceda vychází z řecké alfabety. Písmo se do Říma dostalo prostřednictvím Etrusků.
VÝSLOVNOST
Výslovnost latiny většinou používaná v České republice je tzv. středověká, zakládá se tedy na
výslovnosti latiny ve středověku (např. Cicero se čte jako [cicero]).
V řadě evropských zemí se však uplatňuje tzv. výslovnost restituovaná, která se snaží se co nejvíce
přiblížit předpokládané výslovnosti v období klasické latiny (např. Cicero se čte jako [kikero]).
Přednostně se budeme věnovat středověké výslovnosti, ve výkladu však bude upozorněno na
nejdůležitější rozdíly s výslovností restituovanou.
V latině jsou stejně jako v češtině samohlásky (vokály), dvojhlásky (diftongy) a souhlásky
(konsonanty).
VOKÁLY
Latina má 5 krátkých a 5 dlouhých vokálů, které se vyslovují stejně jako v češtině. Délka se zapisuje
vodorovnou čárkou nad vokálem.
a ā
e ē
i ī
o ō
u ū
2
Délky se však objevují pouze v učebnicích či školních čítankách. Římané délky nezaznamenávali, a
proto nejsou uvedeny ani v edicích originálních textů. Pokud je nutné zdůraznit, že je některý vokál
krátký, napíše se nad něj oblouček, např. ă.
Měkké „i“ se v sousedství jiného vokálu vyslovuje jako [j] nebo [ij] (např. Italia [Italija]). Mezi dvěma
vokály se vyslovuje jako [jj] (např. maior [majjor] „větší“).
Měkké „i“neměkčí výslovnost předchozího d, t, n, skupiny di, ti, ni se tedy vyslovují tvrdě [dy], [ty],
[ny].
Tvrdé „y“ se objevuje pouze ve slovech přejatých z řečtiny a nepatří do základního souboru latinských
vokálů.
DIFTONGY
Latina má tyto diftongy:
diftong středověká výslovnost restituovaná výslovnost příklad (stř. výslovnost)
ae [é] [ae / ai] maestus [méstus] „smutný“
oe [é] [oe / oi] poena [péna] „trest“
au [au] [au] aurum [aurum] „zlato“
eu [eu] [eu] eheu [eheu] „ach“
Diftong eu se neobjevuje příliš často.
Nemá-li se ae nebo oe vyslovovat jako dvojhláska, naznačuje se tato skutečnost pomocí znaku ē nebo
ë, tedy aë, aē (např. aēr „vzduch“) a oē, oë (např. poēta „básník“). Často se rovněž jedná o slova
řeckého původu.
KONSONANTY
Latina má méně konsonantů než čeština, chybí jí zejména č, š, ž, dž, ř, ň.
Mnoho latinských konsonantů vyslovujeme stejně jako v češtině: b, d, g, p, f, m, n, l, r.
Mezi konsonanty, které se buď vyslovují odlišně, nebo je třeba k nim doplnit další komentář, patří:
Konsonant h
Konsonant -h- sice vyslovujeme stejně jako v češtině, v klasické latině se však pravděpodobně
vyslovoval velmi slabě, jako určitý přídech.
Konsonant v
Konsonant -v- je ve středověké výslovnosti stejný jako české (labiodentální) [v], kdežto v restituované
výslovnosti se vyslovuje obouretně, podobně jako anglické w. V klasické latině se v písmu zapisovalo
stejně -u- a -v- pomocí znaku V. V moderních edicích klasických textů se někdy naopak používá
společný znak -u-.
Konsonanty x a s
Konsonanty x a s se vyslovují nezněle [ks], [s]. Ve středověké výslovnosti však skupina ex
následovaná vokálem získává znělost: [gz] (např. exemplum [egzemplum] „příklad“). Konsonant
s mezi dvěma vokály se stává znělým [z] (např. nāsus [názus] „nos“). V restituované výslovnosti
zůstávají i v těchto případech oba konsonanty neznělé.
Skupina su a ngu
Skupina su a ngu se vyslovuje jako [sv] a [ngv] (např. suāvis [svávis] „sladký“, lingua [lingva]
„jazyk“)
Skupina qu
Skupina qu se vyslovuje jako [kv], např. quis [kvis] „kdo“.
3
Po konsonantu q v latině vždy následuje -u-, nikdy nemůže stát samostatně.
Konsonant c
Konsonant c se vyslovuje jako:
[k]: před a, o, u causa [kauza] „důvod“, cōnsul [kónzul] „konzul“, cūra [kúra] „péče“
na konci slova sīc [sík] „tak“
před jiným konsonantem facta [fakta] „činy, skutky“
[c]: před e, i, ae, oe Cicero [Cicero], caelum [célum], coepī [cépí] „začal jsem“
Ve zdvojeném -cc- se první -c- vždy vylovuje jako [k] (následuje za ním konsonant) a druhé -c- podle
toho, co za ním následuje:
accūsō [akúzó] „obviňuji“
ecce [ekce] „ejhle, hle“
V restituované výslovnosti se všechna c vyslovují jako [k] (např. Cicero [Kikero], Caesar [Kaesar]).
Písmeno k se v původní latinské slovní zásobě vyskytuje pouze ve slově Kalendae „Kalendy, první
den v měsíci“.
Skupina ti
Následuje-li po skupině -ti- vokál nebo diftong, vyslovuje se jako [ci], např. dīvitiae [dývicié]
„bohatství“.
Výslovnost [ty] zůstává zachována v těchto případech:
-i- ve skupině -ti- je dlouhé přízvučné (viz níže), např. tōtīus [tótýus] „celého“;
skupina -ti- následuje po s, t, x, např. ōstium „ústí“, Atticus;
skupina -ti- se vyskytuje ve slově řeckého původu
V restituované výslovnosti se -ti- vždy vyslovuje [ty].
Konsonanty řeckého původu
Ve slovech přejatých z řečtiny se mohou objevit tyto konsonanty:
z: vyslovuje jako [z], např.
ph: vyslovujeme jako [f], ačkoliv původně se jednalo o p s přídechem (s určitým náznakem
hlásky h), např. philosophia [filozofia] „filozofie“
th: vyslovujeme jako [t], např. theātrum [teatrum] „divadlo“
rh: vyslovujeme jako [r], např. rhētor „řečník“
Mezi aspirované souhlásky (tj. s přídechem) patří také ch [kh], které však vyslovujeme jako [ch], viz
výše.
4
ODLIŠNOSTI MEZI ČESKOU A STŘEDOVĚKOU LATINSKOU VÝSLOVNOSTÍ
středověká
výslovnost
příklad
ae [é] maestus
oe [é] poena
oë / oē [oe] poēta
c + a, o, u [k] causa, cōnsul, cūra
c + e, i, ae, oe [c] Cicero, caelum, coepī
c na konci slova [k] sīc
ti ti + vokál, diftong [ci] dīvitiae
tī [ty] tōtīus
s, t, x + ti [ty] ōstium, Atticus
su su + vokál / diftong [sv] suāvis
ngu ngu + vokál / diftong [ngv] lingua
qu [kv] quis
ex ex + vokál [egz] exemplum
s vokál + s + vokál [z] nāsus
ph [f] philosophia
th [t] theātrum
rh [r] rhētor
PŘÍZVUK
Zatímco v češtině je přízvuk na první slabice, v latině může být na různých slabikách. Přízvuk se
v latině věžně nezapisuje, je-li třeba ho naznačit či zdůraznit, používá se čárka (např. é, ḗ).
Důležitým faktorem pro pozici přízvuku v latině je délka slabik. Slabika může být dlouhá:
přirozeně: obsahuje dlouhý vokál nebo diftong
pozicí: je uzavřena skupinou dvou nebo více konsonantů (x se počítá za dva konsonanty, qu za
jeden, h se za konsonant nepočítá).
Výjimkou z druhého pravidla je tzv. skupina mūta cum liquidā, tj. skupina, kde na prvním místě stojí
p, b, d, t, c, g a na druhém r, l. Tyto slabiky jsou v klasické próze pokládány za krátké, v poezii mohou
být krátké i dlouhé (tzv. syllaba anceps „obojetná slabika“).
V přízvukování latinských slov se uplatňuje tzv. penultimové pravidlo (tj. pravidlo předposlední
slabiky).
Je-li předposlední slabika dlouhá nebo jedná-li se o dvouslabičné slovo, je na ní přízvuk (např.
ómnēs „všichni“, monḗtur „je napomínán“, conténdō „zápasím“).
Je-li předposlední slabika krátká, je přízvuk na třetí slabice od konce (např. fḗmina „žena“).
Jednoslabičná slova mají přízvuk v případě, že se nejedná o příklonky (slova bez přízvuku, která se
opírají o předchozí slovo).
Latina a její gramatika
Latina je velmi blízká češtině ve způsobu, jakým vyjadřuje vztahy mezi jednotlivými členy věty.
Jména (podstatná, přídavná, zájmena) se skloňují a slovesa časují. Tento systém je doplněn
předložkami a dalšími slovy s gramatickou funkcí. Díky tomu nemá latina pevně daný slovosled ani
nemusí povinně vyjadřovat podmet věty (jako např. angličtina).
5
V latině lze rozeznat deset slovních druhů (římští gramatici však uváděli devět, protože nepočítali
částice jako samostatný slovní druh). Latinské názvy některých z nich jsou běžnou součástí
lingvistické mezinárodní terminologie, a je proto nutné se je naučit.
Český název Latinský název Lingvistický termín
Podstatné jméno nōmen substantīvum substantivum
Přídavné jméno nōmen adiectīvum adjektivum
Zájmeno prōnōmen pronomen
Číslovka numerāle
Sloveso verbum verbum
Příslovce adverbium adverbium
Předložka praeposītiō prepozice
Spojka coniunctiō
Částice partikule
Citoslovce interiectiō interjekce
Substantiva, adjektiva, zájmena a některé číslovky se skloňují, slovesa se časují. Ostatní slova jsou
neohebná. Příslovce se však mohou stupňovat (srov. české „dobře – lépe – nejlépe“).
Substantiva se dělí do pěti tříd, tzv. deklinací, a slovesa do čtyř tříd, tzv. konjugací. Každá z těchto
tříd má svůj způsob skloňování nebo časování.
K prvním třem deklinacím substantiv patří také adjektiva. Zájmena mají své vlastní skloňování, které
se však podobá skloňování substantiv a adjektiv.
Jména a slovesa jsou charakterizována tzv. gramatickými kategoriemi, mezi které patří např. rod,
číslo, pád, čas, způsob atd.
ÚVOD DO DEKLINACE
Latina má šest pádů, dvě čísla a tři rody. Jejich názvy jsou rovněž součástí mezinárodní terminologie,
a proto je nutné se tyto názvy naučit.
Pád (cāsus)
1. pád cāsus nōminatīvus nominativ nom.
2. pád cāsus genitīvus genitiv gen.
3. pád cāsus datīvus dativ dat.
4. pád cāsus accūsātīvus akuzativ ak.
5. pád cāsus vocātīvus vokativ vok.
6. pád cāsus ablātīvus ablativ abl.
Latinský ablativ v sobě zahrnuje český 6. pád (tzv. lokál) a 7. pád (tzv. instrumentál). Používání pádů
v latině a češtině je často podobné, mezi oběma jazyky však jsou i odlišnosti.
Číslo (numerus)
jednotné numerus singulāris singulár sg.
množné numerus plūrālis plurál pl.
Rod (genus)
mužský genus masculīnum maskulinum m.
ženský genus fēminīnum femininum f.
střední genus neutrum neutrum n.
6
SUBSTANTIVA
Substantivum je ve slovníku zapsáno v této podobě:
fēmina, ae, f. žena
nominativ singuláru genitiv singuláru rod význam
Všechny uvedené údaje jsou nezbytné pro práci s latinským substantivem a nelze je odvodit. Je
proto nutné se je naučit nebo vyhledat ve slovníku.
Latinská substantiva se dělí do pěti deklinací. Základním kritériem však není rod, jak je tomu
v češtině, ale zakončení tzv. kmene na určitou samohlásku nebo na souhlásku. Termínem „kmen“ se
označuje slovní kořen rozšířený o tzv. kmenový vokál. Z praktického hlediska je pro zařazení
k deklinaci rozhodující zakončení genitivu singuláru, které je uvedeno ve slovníku.
1. deklinace 2. deklinace 3. deklinace 4. deklinace 5. deklinace
genitiv singuláru -ae -ī -is -ūs -ēī / -eī
kmenový vokál -ā- -ō- souhláska / ī- -ū- -ēPřípadné
odchylky v genitivu se mohou vyskytnout u slov přejatých z řečtiny (viz 12. lekce)
Nominativ není pro zařazení do deklinace spolehlivým vodítkem. Slova se stejně zakončeným
nominativem mohou totiž patřit do různých deklinací, např.:
servus, ī, m. „otrok“ 2. deklinace
corpus, oris, n. „tělo“ 3. deklinace
exercitus, ūs, m. „vojsko“ 4. deklinace
Každá deklinace má svůj vzor nebo svoje vzory pro skloňování, viz příslušné lekce.
Tvary jednotlivých pádů se zásadně vytváří tak, že se od genitivu singuláru odtrhne koncovka,
čímž vznikne tzv. genitivní kmen. K němu se pak přidávají koncovky dalších pádů (např. fēmin-ae >
fēmin-).
ADJEKTIVA
Latina má dva typy adjektiv, které se označují podle deklinace, k níž patří a podle níž se skloňují:
adjektiva 1. a 2. deklinace
adjektiva 3. deklinace
Ve slovníku jsou uvedeny dva nebo tři tvary, které odpovídají zakončením pro jednotlivé rody,
případně pády (např. bonus, a, um „dobrý“, brevis, e „krátký“).
Adjektiva 1. a 2. deklinace jsou ve slovníku zakončena na -us, -a, -um (např. bonus, a, um „dobrý“)
nebo -er, -(e)ra, -(e)rum (např. pulcher, chra, chrum „krásný“). Ostatní adjektiva patří do 3. deklinace.
Čtvrtá a pátá deklinace adjektiva nemají.
Adjektiva se stejně jako v češtině shodují v rodě, čísle a pádě se jménem, ke kterému náleží.
ZÁJMENA
Zájmena se dělí na několik druhů, podobně jako v češtině. Ve skloňování vykazují určité zvláštnosti, a
proto je nelze zařadit k některé deklinaci. Jedná se o různorodou skupinu, viz jednotlivé lekce.
7
ÚVOD DO KONJUGACE
GRAMATICKÉ KATEGORIE
Latinské sloveso má gramatické kategorie osoby, čísla, způsobu, času a rodu. Proti češtině nemá latina
jako samostatnou kategorii vid. Těmito kategoriemi jsou v plném rozsahu charakterizována slovesa
v určitém tvaru (verba finīta) a částečně také slovesa v neurčitém tvaru (verba infinīta), která se
rovněž označují termínem „jmenné tvary slovesné“ (např. infinitiv, participium, gerundivum apod.).
Termíny spojené s gramatickými kategoriemi slovesa je nutné se naučit jako součást mezinárodní
terminologie.
Osoba (persōna)
Latina má 3 osoby, které nemají speciální označení:
1. os.
2. os.
3. os
Číslo (numerus)
jednotné numerus singulāris singulár sg.
množné numerus plūrālis plurál pl.
Způsob (modus)
oznamovací modus indicātīvus indikativ ind.
„spojovací“ modus coniunctīvus konjunktiv konj.
rozkazovací modus imperātīvus imperativ imp.
Latina nemá podmiňovací způsob (tzv. kondicionál), ale na rozdíl od češtiny má konjunktiv, který
vyjadřuje škálu různých významů (přání, zákaz, pobídku, podmínku,…).
Infinitiv
K těmto třem způsobům lze ještě přiřadit infinitiv:
infinitiv modus īnfīnitīvus infinitiv inf.
Latina má celkem šest infinitivů:
infinitiv prézentu aktiva infinitiv prézentu pasiva
infinitiv perfekta aktiva infinitiv perfekta pasiva
infinitiv futura aktiva infinitiv futura pasiva
Čas (tempus)
Latina má celkem šest časů – jeden přítomný, dva budoucí a tři minulé.
přítomný čas tempus praesēns prézens préz.
souminulý tempus imperfectum imperfektum impf.
minulý tempus perfectum perfektum pf.
předminulý tempus plusquamperfectum plusquamperfektum plpf.
budoucí futūrum prīmum futurum I fut. I
předbudoucí futūrum secūndum / exāctum futurum II fut. II
Prézens, imperfektum, perfektum a plusquamperfektum se vyskytují v indikativu i konjunktivu,
futurum I a II pouze v indikativu.
8
Rod (genus)
činný genus actīvum aktivum akt
trpný genus pasīvum pasivum pas.
Určujeme-li slovesný tvar, řadíme obvykle gramatické kategorie tak, jak je to uvedeno ve výčtu, např.:
laudō: 1. osoba singuláru indikativu prézentu aktiva, zkráceně 1. os. sg. ind. préz. akt.
JMENNÉ TVARY SLOVESNÉ
Jmenné tvary slovesné jsou odvozeny od sloves, ale nemají tvary pro jednotlivé osoby. Mají často také
vlastnosti typické pro jména, některé z nich se mohou např. skloňovat. Mezi jmenné tvary slovesné
patří:
příčestí participium participium ptc.
gerundivum gerundīvum gerundivum gerv.
gerundium gerundium gerundium ger.
supinum supīnum supinum sup.
Gerundivum, gerundium a supinum čeština nemá, a proto neexistují ani česká označení.
Participia má latina celkem 3: participium prézentu aktiva, participium perfekta pasiva a participium
futura aktiva.
Participia, gerundivum a gerundium se skloňují. Supinum má pouze jeden tvar.
STRUKTURA SLOVNÍKOVÉHO HESLA
Sloveso je ve slovníku obvykle uvedeno v této podobě:
laudō, āre, āvī, ātum
1. os. ind. prézentu aktiva infinitiv 1. os. ind. perfekta aktiva supinum chválit
„chválím“ „chválit“ „pochválil jsem“ není český ekvivalent
Některá slovesa nemají slovesnou řadu úplnou, na místě chybějícího tvaru se píše pomlčka —.
Někdy je na konci slovesné řady uveden ještě tvar zakončený na -ūrus (tzv. participium futura aktiva).
Bývá to zejména v případě, že od slovesa není doloženo supinum, od něhož se tento tvar tvoří, např.
vīvō, ere, vīxī, — , victūrus „žít“.
Všechny údaje uvedené ve slovníku jsou nutné pro správné časování či interpretaci slovesného
tvaru. Nelze je odvodit, a proto je nutné se je naučit nebo je vyhledat ve slovníku.
DĚLENÍ DO KONJUGACÍ
Latinská slovesa se dělí do čtyř konjugací podle zakončení kmene na určitou samohlásku nebo na
souhlásku. Příslušnost ke konjugaci lze poznat podle zakončení prvních dvou tvarů uvedených ve
slovníku (tj. 1. osoby indikativu prézentu aktiva a infinitivu prézentu aktiva).
1. konjugace 2. konjugace 3. konjugace 4. konjugace
1. os. sg. ind. préz. akt. -ō -eō -ō / -iō -iō
infinitiv préz. akt. -āre -ēre -ere -īre
příklad laudō, āre
„chválit“
moneō, ēre
„napomínat“
legō, ere „číst“
capiō, ere „chytat“
audiō, īre
„slyšet“
Jak je patrné z tabulky, 2. konjugace má v 1. osobě -eō a v infinitivu dlouhé -ē- (-ēre), kdežto 3.
konjugace má v první osobě -ō nebo -iō a v infinitivu krátké -e- (-ere).
9
PRÉZENTNÍ A PERFEKTNÍ SYSTÉM
Slovesné tvary lze rozdělit do dvou velkých skupin, na tvary tvořené od prézentního kmene (prézentní
systém) a na tvary od perfektního a supinového kmene (perfektní systém). Prézentní systém je ve
slovesné řadě zastoupen prvními dvěma tvary, perfektní dalšími dvěma (tj. perfektem a supinem).
Podoba perfekta a supina může být u některých sloves odlišná, např.:
scrībō, ere, || scrīpsī, scrīptum psát
pellō, ere, || pepulī, pulsum zahnat
Do prézentního systému patří:
indikativ prézentu, imperfekta a futura I
konjunktiv prézentu, imperfekta
imperativ
infinitiv prézentu
participium prézentu aktiva, gerundium, gerundivum
Do perfektního systému patří:
indikativ perfekta, plusquamperfekta a futura II
konjunktiv perfekta, plusquamperfekta
infinitiv perfekta, futura
participium perfekta aktiva, participium futura aktiva, supinum
Nejprve se budeme zabývat prézentním systémem a následně perfektním systémem.