Epistemologie: znalost
[Vyšlo v Krob, J., Šmajs, J. (eds.): Gnoseologie. Masarykova univerzita, 2006]
Hlavním a vlastně jediným tématem epistemologie je poznávání, tedy proces, při kterém
subjekt získává nějakou znalost. Zde budu věnovat pozornost dvěma základním
epistemologickým otázkám: co je to znalost a jaké jsou druhy znalosti. Podle klasického
vymezení znalosti subjekt S ví propozici P tehdy, jsou-li splněny následující tři podmínky: (i) S
věří, že P je pravdivá; (ii) P je pravdivá; (iii) S má dobrý důvod věřit, že P je pravdivá.
Podívejme se v krátkosti na všechny uvedené nutné podmínky znalosti, přičemž hlavní
pozornost budeme věnovat třetí podmínce.
i. podmínka přijetí
Propozice může být znalostí jedině tehdy, pokud je o ní subjekt přesvědčen, tj. pouze v
případě, je-li obsahem intencionálního mentálního stavu „věřit, že“. Podstata je zřejmá,
jestliže jsem na pochybách, zda platí P, pak těžko mohu hovořit o tom, že skutečně vím P.
Bylo by chybou zaměňovat podmínku přijetí P s podmínkou uvědomování si P. Zde si lze
pomoci rozlišením mezi soustředěným přesvědčením a dispozičním přesvědčením: P je
soustředěné přesvědčení tehdy, pokud si S uvědomuje, že věří v P; u dispozičního
přesvědčení si S není vědom, že věří v P, pokud není jeho pozornost upřena patřičným
směrem. Jestliže věřím, že jsem plešatý, neznamená to, že si tuto skutečnost neustále
uvědomuji. Propozice může splňovat podmínku přijetí, aniž by musela být v centru pozornosti
subjektu.
Není toto vymezení podmínky přijetí příliš volné? Představme si, že by si S v knize přečetl
složitou matematickou rovnici, jejíž pravdivost by mu byla na první pohled zřejmá a S by tudíž
bez okolků uvěřil, že tato rovnice je pravdivá. S však neumí číst a s&nbsdanou rovnicí nemá
žádnou jinou možnost se setkat. Lze propozici, jež je významem dané rovnice, chápat jako
obsah jeho dispozičního přesvědčení? Je možné tvrdit, že S věří, že daná rovnice je pravdivá?
Na jedné straně potřebujeme vztah mezi přesvědčením a propozicí uvolnit, abychom
neomezovali znalost jen na aktuálně uvědomované obsahy mysli, na druhé straně však toto
uvolnění nemůže být příliš masivní, neboť by to mohlo vést k paradoxní vševědoucnosti.
Pro potřeby lepšího vymezení podmínky přijetí proto nabízí někteří badatelé omezení
dispozičního přesvědčení na stav, kdy (a) S zvažoval a vědomě přijal danou propozici a
zároveň (b) by S danou propozici znovu přijal, kdyby s ní byl konfrontován. Subjekt tak může
věřit, že daná propozice platí i v případě, že tato propozice není aktuálně v centru jeho
pozornosti, avšak pouze tehdy, byla-li daná propozice již dříve obsahem jeho uvědomovaného
intencionálního mentálního stavu „věřit, že“. I toto zpřesnění však lze zpochybnit.
Představme si člověka, který věřil, že Pythagorova věta platí. Tento člověk utrpěl vážné
poranění mozku, při kterém zapomněl všechny svoje dřívější matematické znalosti – jeho
matematický smysl však zůstal nedotčen a pokud by byl znovu konfrontován s Pythagorovou
větou, znovu by věřil, že tato rovnice platí. Znamená to, že tento člověk má dispoziční
přesvědčení, že Pythagorova věta platí? Jak vidíme, vedle předchozího vědomého přijetí
propozice (podmínka a) a její přijatelnosti (podmínka b) hraje ve vymezení přesvědčení, jež se
mohou stát znalostmi, svoji roli i paměť.
ii. podmínka pravdivosti
Jedině pravdivá propozice může být znalostí; nelze vědět něco, co není pravda. Nehraje roli,
jak silně je subjekt přesvědčen o pravdivosti dané propozice a jaké indicie hovoří pro její
platnost: je-li je daná propozice nepravdivá, subjekt ji prostě a jednoduše vědět nemůže.
Spory se nevedou o to, zda znalost propozice předpokládá její pravdivost, vedou se však o
to, jaké jsou vlastně podmínky pravdivosti propozice – koncepce znalosti je závislá na
koncepci pravdivosti.
iii. podmínka zdůvodnění
To, že S věří v platnost propozice P a to, že P je pravdivá, nezaručuje, že S ví P.
Představme si, že pan Novák každý týden sází v loterii tatáž čísla, přičemž každý týden
znovu a znovu věří, že tentokrát to musí vyjít a právě jeho čísla budou vítězná. Jednoho dne
jsou čísla pana Nováka skutečně tažena z osudí. Pan Novák věřil, že padnou jistá čísla
(podmínka přijetí), tato čísla skutečně padla (podmínka pravdivosti), avšak nelze hovořit o
tom, že by pan Novák věděl, která čísla padnou. Pan Novák tažená čísla uhodl, neboť měl
zkrátka štěstí. Důvodem zavedení třetí podmínky je vyloučení právě takového epistemického
štěstí. S-ova víra musí být ospravedlněná, tj. S musí mít k dispozici postup, který zvyšuje
pravděpodobnost toho, že propozice je pravdivá. S musí mít dobrý důvod věřit, že P.
Typickým způsobem ospravedlnění nějakého tvrzení je předložení důkazu, že toto tvrzení
platí. Jaké důkazy tedy můžeme předložit, chceme-li dokázat, že danou propozici skutečně
víme? Klasický postup epistemického ospravedlnění spočívá v přijetí určitých tvrzení, jež
nepotřebují důkaz, přičemž všechna ostatní tvrzení lze pomocí těchto výchozích tvrzení
ospravedlnit. Přesvědčení je znalostí pouze tehdy, je-li deduktivně odvoditelné z výchozích
jasných a zřetelných tvrzení. Tento postup se osvědčil při ospravedlňování komplikovaných
apriorních tvrzení: tvrzení je chápáno jako ospravedlněné tehdy, je-li teorémem daného
axiomatického systému. Jak je to však s ospravedlněním přesvědčení založeného na
smyslových datech či na paměti? Lze i v těchto případech předpokládat nějaké elementy,
jejichž pravdivost je dána a vše ostatní je dokazováno pomocí těchto elementů? Která
smyslová data jsou výchozí?
Alternativní způsob epistemického ospravedlnění vychází z předpokladu, že ospravedlnění
jednoho přesvědčení je závislé na jeho souladu s ostatními přesvědčeními, aniž by musela být
předpokládána nějaká základní či privilegovaná přesvědčení. Tato koncepce znamená
především přesunutí důkazního břemene: nutnou podmínkou klasického ospravedlnění je
předložení pozitivního důkazu (tj. posloupnosti kroků, jež vedou od některé základní pravdy k
ospravedlňovanému tvrzení), nutnou podmínkou alternativního ospravedlnění je pouhá
absence negativního důkazu (tj. nedochází ke kolizi s jinými přijímanými přesvědčeními). Mění
se požadavek na sílu ospravedlnění. Podle klasické verze se ospravedlnění děje podle principu
„všechno, nebo nic“: přesvědčení je ospravedlněné pouze tehdy, jsme-li schopni explicitní
dedukce z výchozích tvrzení. Toto pojetí je však v rozporu s intuicemi, jež by přisoudily
subjektu znalost propozice i v případě, že není schopen předložit její vyvození z
privilegovaných tvrzení. Podle alternativní koncepce je možné považovat přesvědčení za
ospravedlněné tehdy, pokud není v kolizi s ostatními přesvědčeními a zároveň pro toto
přesvědčení existuje dostatečně rozumný důvod (přičemž jednotlivé postoje k tomu, který
důvod je v tom kterém případě dostatečně rozumný, se pochopitelně různí).
Třetí způsob, jak ospravedlnit přesvědčení, není založen na vzájemném vztahu propozic,
nýbrž na způsobu, jak dané přesvědčení tvoříme. Přesvědčení je považováno za
ospravedlněné tehdy, je-li zprostředkováno osvědčeným kognitivním procesem. Za
ospravedlněné přesvědčení je tedy například možné považovat přesvědčení vytvořené na
základě opakovaného měření přesným přístrojem, nikoli však přesvědčení formované na
základě kuloární šeptandy. Řečeno novinářským žargonem, zatímco předchozí postupy se při
ospravedlnění soustředily na odvoditelnost informace, respektive na její relativní přijatelnost a
bezkonfliktnost, poslední uvedená strategie ospravedlnění klade důraz na spolehlivost zdroje.
Gettierův problém
Koncepci znalosti jakožto ospravedlněného pravdivého přesvědčení zpochybnil Edmund Gettier
pomocí dvou slavných protipříkladů. V obou případech jde o destruktivní typ myšlenkových
experimentů, které splňují výchozí definiční podmínky, avšak vedou k absurdním závěrům.
Podívejme se podrobněji na Gettierův první příklad: předpokládejme, že dva muži, pan Smith a
pan Jones, usilují o totéž místo ve firmě. Předpokládejme rovněž, že pan Smith je důvodně
přesvědčen o tom, že ono místo dostane pan Jones a že pan Jones má v kapse deset mincí.
Pan Smith je tudíž přesvědčen i o tom, že místo dostane muž, jenž má v kapse deset mincí.
Z nějakého důvodu však místo nakonec získá sám pan Smith. Navíc, což pan Smith netuší, má
on sám v kapse deset mincí. Jeho přesvědčení, že místo získá muž, jenž má v kapse deset
mincí, bylo ospravedlněné; ukázalo se, že bylo i pravdivé. Jsou tak splněny všechny tři
definiční podmínky – je tudíž na místě tvrdit, že pan Smith věděl, že místo dostane muž s
deseti mincemi v kapse?
Argumentační kostru Gettierova myšlenkového experimentu lze zachytit následovně:
1. Znalost je ospravedlněné pravdivé přesvědčení.
2. Jestliže je znalost ospravedlněné pravdivé přesvědčení, pak nutně platí, že jestliže subjekt má
ospravedlněné pravdivé přesvědčení P, pak subjekt ví P.
3. Jestliže každý, kdo má ospravedlněné pravdivé přesvědčení P, ví P – a jestliže pan Smith má
ospravedlněné pravdivé přesvědčení X, avšak z chybných důvodů – pak pan Smith ví X díky
epistemickému štěstí.
4. Není možné cokoli vědět díky epistemickému štěstí.
5. Je možné, že pan Smith má ospravedlněné pravdivé přesvědčení X, avšak z chybných důvodů.
Definice znalosti je formulována v (a), kde funguje jako zdroj modálních tvrzení, jejichž
platnost je podrobena dalšímu zkoumání. V (b) je provedena extrakce kýženého modálního,
zde nutného tvrzení. V kroku (c) se zavádí kontrafaktuál, který říká, že kdyby byla možná
situace, kterou zachycuje myšlenkový experiment, pak by to v kombinaci s (b) vedlo k jistým
podivným závěrům. Podle kroku (d) je podivný závěr nemožný, krok (e) postuluje situaci
popsanou v myšlenkovém experimentu jako možnou.
Jakým způsobem se vyrovnat s tímto myšlenkovým experimentem? Nabízejí se dvě cesty,
upozornit na pouhou zdánlivou absurditu závěru (anti-d), případně zaútočit na samotnou
možnost myšlenkového experimentu (anti-e). První nabízený způsob je skutečně extrémní:
museli bychom připustit, že může existovat náhodná znalost, což by setřelo rozdíl mezi
znalostí a uhodnutím. Tento způsob obrany proti Gettierovu experimentu předpokládá oslabení
nutných podmínek, v konečném důsledku se vzdáváme podmínky ospravedlnění. Druhý
nabízený způsob jde opačným směrem: je třeba posílit definici znalosti o dodatečnou
podmínku, jež zamezí ospravedlnění přesvědčení na základě chybných důvodů. Klasická
definice znalosti je neúplná a vyžaduje rozšíření, znalost je třeba degettierizovat. Jaké jsou
možnosti?
Jedna z cest spočívá v dodatečném omezení epistemického ospravedlnění, jež nesmí být
založeno na nepravdě. V inferenčním postupu platného ospravedlnění se musí vyskytovat
pouze relevantní pravdivé věty; obsahuje-li ospravedlnění nějakou nepravdivou propozici,
stává se nedůvěryhodným. Problém Gettierova experimentu je podle této strategie založen na
tom, že pan Smith ospravedlnil svoje přesvědčení na základě nepravdivého předpokladu, že
práci dostane pan Jones.
Druhý způsob degettierizace rovněž navrhuje omezit způsoby ospravedlnění, nikoli však
vyloučením nepravdivých propozic, nýbrž zpřesněním použité metody: není podstatné, na
základě jakých dat znalost ospravedlňujeme, podstatné je, jak jsme k těmto datům přišli. Pan
Smith ospravedlnil svoje přesvědčení na základe kognitivního procesu, jenž není důvěryhodný
(někde to zaslechl, pochybný slib od vedoucího).
Třetí způsob degettierizace poukazuje na to, že korektní ospravedlnění musí být natolik úzká
relace mezi přesvědčeními, že zanikne v okamžiku, kdy výchozí přesvědčení přestane být
pravdivé. Jestliže ospravedlňuji svoje přesvědčení, že bude pršet, na základě výchozího
přesvědčení, že televizní předpověď se nemýlí, pak v okamžiku, kdy moje výchozí přesvědčení
přestane být pravdivé (tj. dojde k chybné předpovědi, případně z jiných důvodů ztratím
důvěru v televizní předpověď), přestane být ospravedlněné moje přesvědčení, že bude pršet.
V okamžiku, kdy přestalo být pravdivé, že práci získá pan Jones, přestalo být ospravedlněné
Smithovo přesvědčení, že práci získá muž s deseti mincemi v kapse.
Navzdory výše popsaným definičním pokusům zůstává znalost širokým a nesnadno
uchopitelným pojmem. Již víme, že má co dělat s přesvědčením, pravdivou propozicí, dobrými
a dostatečně pevnými důvody. Podívejme se teď na znalost nikoli se záměrem určit její
dostatečné a nutné podmínky, nýbrž se záměrem najít a rozlišit její různé podoby.
Knowledge Argument
Zajímavým příspěvkem k diskusi ohledně kategorizace znalosti představuje myšlenkový
experiment Franka Jacksona známý jako Knowledge Argument, ve kterém akvizice nové
znalosti vede k fatálním ontologickým důsledkům. Předpokládejme, že Mary vyrostla v
černobílém pokoji; nezáleží na tom, z jakého důvodu. Kontakt se světem mimo její černobílý
pokoj byl zprostředkován výhradně pomocí černobílých obrazovek, a Mary tak nikdy ve svém
životě neviděla červenou barvu. Navzdory okolnostem vyrostla z Mary skvělá vědkyně, která
se specializuje na neurobiologii, kognitivní psychologii a filozofii mysli. Díky obsáhlému studiu
se Mary dozvěděla o červené barvě všechno, co lze: zná její vlnovou délku, ví, jak světlo
této vlnové délky působí na sítnici, jakým způsobem se vzruchy přenášejí do mozku, atd.
Mary má k dispozici všechny fyzikální informace o červené barvě a jejím vnímání. Co se stane,
když Mary ze svého černobílého pokoje vyjde a spatří rudou růži? Dozví se něco nového?
Získá znalost, kterou předtím neměla?
Struktura a zacílení toho myšlenkového experimentu opět vynikne při analýze pomocí kvintetu
nekonzistentních propozic:
1. Všechny pravdy o našem světě jsou odvoditelné z fyzikálních pravd.
2. Jestliže jsou všechny pravdy o našem světě odvoditelné z fyzikálních pravd, pak nutně platí, že jestliže
subjekt zná všechny fyzikální pravdy o vnímání červené barvy, pak subjekt zná všechny pravdy o
vnímání červené barvy.
3. Jestliže každý, kdo zná všechny fyzikální pravdy o vnímání červené barvy, zná všechny pravdy o
vnímání červené barvy – a jestliže Mary zná všechny fyzikální pravdy o vnímání červené barvy, avšak
neví, jaké to je vnímat červenou barvu – pak Mary zná a zároveň nezná všechny pravdy o vnímání
červené barvy.
4. Není možné znát a zároveň neznát všechny pravdy o vnímání červené barvy.
5. Je možné, že Mary má všechny fyzikální znalosti o vnímání červené barvy a zároveň neví, jaké to je
vnímat červenou barvu.
Mary poprvé vnímá červeň, konečně tedy ví, jaké-to-je vidět červenou barvu. Podstatné je,
že ačkoli již ve svém pokoji měla Mary k dispozici úplnou fyzikální informaci o vidění červené
barvy, přesto se dozvěděla něco nového o světě a o našich schopnostech tento svět vnímat.
Znamená to tedy, že nová znalost, kterou získala díky nezprostředkovanému kontaktu s růží,
není fyzikální?
Všimněme si, že Knowledge Argument pracuje s vágním pojmem úplná fyzikální informace,
kterému lze rozumět přinejmenším dvěma způsoby. První, epistemologická interpretace chápe
úplnou fyzikální informaci o individuu jako znalost všech procesů, jež jsou vyjádřitelné
jazykem fyziky. Druhá, ontologická interpretace rozumí pod úplnou fyzikální informací o
individuu znalost všech patřičných fyzikálních údajů, které vytvářejí to, čemu říkáme fyzikální
fakt. Jinými slovy, je-li myšlenkový experiment platným protiargumentem a všechny pravdy o
našem světě nejsou odvoditelné z fyzikálních pravd, co z toho plyne? Situaci popsanou v
Knowledge Argumentu lze formálně zachytit následovně:
(P1) Mary má úplné fyzikální znalosti.
(Z1) Mary zná všechny fyzikální fakty.
(P2) Mary získá novou znalost.
(Z2) Existuje nefyzikální znalost.
(Z3) Existují nefyzikální fakty.
Jak vidíme, důsledkem výchozích premis (P1, P3) a mezizávěru (Z1) jsou tvrzení, jež hovoří o
rozšíření pojmu znalosti (Z2), respektive o rozšíření ontologické báze (Z3). Experiment tak
vede k epistemologickým závěrům: všechny fyzikální znalosti o jistém faktu nemusí vždy být
totéž, co všechny znalosti o tomtéž faktu (Z2); experiment však rovněž vede k mnohem
zásadnějšímu ontologickému důsledku: fyzikální fakty o našem světě nejsou všechny fakty o
našem světě (Z3) – což je tvrzení, které je v přímém rozporu s velmi silnou ontologickou
koncepcí známou jako fyzikalismus.
Proti Knowledge Argumentu je možné vznést dvě základní námitky: nejprve věnujme
pozornost té, které se snaží zpochybnit přechod od Z2 k Z3, tj. námitce, která na jedné
straně připouští rozšíření pojmu znalosti i mimo fyzikální doménu, na druhé straně se však
brání zavedení nefyzikálních faktů.
Existence nefyzikální znalosti totiž není pro fyzikalismus letální, problém představují až
nefyzikální fakty. Pokud se nám podaří ukázat, že nová znalost nevede nutně k novým
faktům, je možné myšlenkový experiment přijmout a zároveň otupit jeho ostří. Připusťme
tedy, že Mary získala novou znalost, znamená to však, že s novou znalostí se vždy
automatický pojí nové fakty? To, že osoba získá novou znalost o nějakém předmětu přece
ještě nutně nevede k tomu, že existuje nějaký fakt týkající se tohoto předmětu, který
dotyčná osoba neznala. Dovolím si zde parafrázovat pěkný příklad Nida-Rümelinové:
[fakt] K je v Brně.
[znalost] K zná polohu všech lidí na zeměkouli.
[znalost] K po úrazu neví, kde je.
[znalost] K po úrazu neví, že je K.
[znalost] K ví, že k je v Brně.
[nová znalost] K se dozví, že je K.
[nová znalost] K se dozví, že je v Brně.
V našem příběhu K získal novou znalost, aniž by to však předpokládalo existenci nějakého
nového faktu. K může znát svoji polohu dvěma způsoby: z perspektivy první osoby (já jsem v
Brně) nebo z perspektivy třetí osoby (K je v Brně). Podobně Mary může být s červenou
barvou a jejím vnímáním obeznámena dvěma způsoby, z perspektivy první osoby (nefyzikální,
jaké-to-je) nebo z perspektivy třetí osoby (fyzikální). Znalost jen jednoho způsobu
neznamená, že znalost toho druhého je v nějaké souvislosti s novým, nefyzikálním faktem.
Epistemologická verze Knowledge Argumentu fyzikalismus neohrožuje a dokud se hovoří o
starých a nových znalostech, je vše v pořádku. Problém nastává až v okamžiku, kdy se do
hry dostanou nové fakty. Z tohoto zjištění vychází i obvyklá fyzikalistická strategie, jak se s
příběhem Mary vyrovnat. Jestliže připustíme, že Mary po propuštění ze svého černobílého
pokoje získala novou znalost, nicméně tato nová znalost neznamená existenci nového faktu,
pak je úplnost fyzikalistické teorie zachována. Tak jako v příběhu nešťastného K neznamenalo
zjištění, že je v Brně, nový fakt, podobně se to má i s Mary a znalostí, jaké-to-je vidět
červenou barvu. Mary v pokoji znala všechny fakty, její znalosti o těchto faktech ovšem byly
neúplné.
Strategie nová znalost/starý fakt není jedinou možnou kritickou reakcí na Knowledge
Argument. Výše jsme představili polemiku založenou na odmítnutí přechodu od C2 k C3, tj. od
tvrzení, že Mary po opuštění pokoje získala novou znalost, k tvrzení, že tato znalost se týkala
nového faktu. Soustřeďme se teď na strategii, jež problematizuje přechod od C1 k P2. Poté,
co Mary vyšla ze svého černobílého pokoje, nezískala novou znalost o nových či starých
faktech, pouze si osvojila některé nové dovednosti. Mary se naučila rozlišovat barevné
vjemy, zapamatovávat si je a představovat. Tyto nové dovednosti mají velký praktický
dopad, avšak nijaký vliv na ontologickou povahu světa; díky nim dokáže Mary lépe
kontrolovat svoje chování, dokáže lépe předpokládat chování ostatních, aniž by to ovšem
mělo fatální ontologické důsledky. Uvedená kritika Knowledge Argumentu vychází z rozdílu
mezi znalostí že a znalostí jak.
Čeho se znalost týká?
Standardní rozlišení znalostí je vedeno se zřetelem k intencionálnímu obsahu přesvědčení: v
úvodu tohoto textu jsme skrytě předpokládali, že znalost se vždy týká nějaké propozice.
Vedle těchto propozičních znalostí ovšem existuje široké pole i tzv. praktických znalostí:
vedle toho, že S ví, že hlavním městem Slovenska je Bratislava, může S i vědět, jak vyrobit
kvalitní víno či jak se plave motýlek. Místo zavádějícího pojmu praktická znalost je lepší
používat termíny dovednost či schopnost, na první pohled by se však mohlo zdát, že tyto
termíny se ne zcela překrývají. Bezruký Petr může vědět, jak se navléká nit, ale omezená
motorika mu neumožňuje tento úkon provést – znamená to, že Petr má praktickou znalost,
ale nikoli dovednost? Domnívám se, že nás zde klame jazyk: návěstí ví, jak nemusí vždy nutně
odkazovat k praktické znalosti. Někdy může jít o zkratku za propoziční znalost: jestliže Petr
ví, jak se navléká nit, znamená to, že ví, že tento konec nitě musí přijít do tohoto otvoru,
atd. Nechci však tvrdit, že každá praktická znalost je zároveň i propoziční znalostí: Petr může
vědět, jak se jezdí na kole, aniž by musel znát postup, či může rozeznat francouzská vína,
aniž by přesně věděl, na základě jakých vlastností.
Vraťme se zpět k Knowledge Argumentu: podle výše uvedené námitky není správné tvrdit, že
Mary si osvojila novou propoziční znalost. Mary se naučila jen cosi nově používat, zjistila, jak
se vnímá červená barva a jaká fenomenální zkušenost se s tím pojí. Jaké kritické námitky lze
proti této úvaze vznést? Znalost, kterou Mary získá při kontaktu s novou barvou, není jen
znalost jak: vedle toho, že se v takové situaci naučíme, jak si tuto barvu zapamatovat,
rozlišit a představit, se přece naučíme například i tomu, kterým barvám je podobná, případně
jaké mentální stavy v nás probouzí. Při kontaktu s novou barvou si Mary vedle praktických
znalostí prostě nemůže neosvojit i některé propoziční znalosti.
Zde kritika ovšem míjí svůj cíl. Námitka vůči Knowledge Argumentu totiž netvrdí, že jediná
znalost, kterou lze získat při kontaktu s novou barvou, je nepropoziční. Tvrdí, že, jediná
znalost, kterou není možné získat jinak než kontaktem s novou barvou, je nepropoziční. Při
vnímání nové barvy pochopitelně získáváme mnoho různých znalostí, ovšem ty znalosti, které
nelze získat jinak, jsou výhradně praktické. Mary znala předem všechny fyzikální fakty, díky
kterým měla k dispozici i všechny propoziční znalosti. Po opuštění pokoje a kontaktu s
červenou barvou si osvojila novou praktickou fenomenální znalost.
Preciznější námitka proti nové schopnosti je založena na téže pochybnosti o striktně
nepropoziční povaze nové Maryině znalosti. Při kontaktu s novou barvou dojde k osvojení
znalosti jaké-to-je, přičemž tato znalost jaké-to-je není redukovatelná na znalost jak.
Fenomenální znalost neznamená jen nepropoziční a praktická. Jak jsme již řekli, zastánci nové
schopnosti ztotožňují fenomenální znalost se schopností rozeznávat, pamatovat, představit a
díky tomu lépe řídit svoje chování. Kritikové poukazují na to, že tato analýza fenomenálních
znalostí není úplná. Ztotožníme-li fenomenální barevnou zkušenost s praktickou schopností
zapamatovat, představit a rozlišit tuto barvu od ostatních, narazíme na problém: fenomenální
znalost může vysvětlit praktickou znalost, naopak to ovšem nelze. Tato námitka se obrací k
předpokladu strategie nové znalosti a napadá nevhodnou zkratku, kterou tato strategie dělá
mezi fenomenální a praktickou znalostí. Po opuštění pokoje si Mary osvojí novou znalost,
přičemž tato znalost má fenomenální povahu, tj. týká se toho, jaké-to-je. Pokud by se tato
nová znalost týkala nové schopnosti a neměla by co do činění s novým faktem,
nepředstavoval by Knowledge Argument pro fyzikalismus žádné nebezpečí, jelikož nová
znalost by neznamenala nový (nefyzikální) fakt. Problém ovšem je, že Maryinu novou znalost
nelze jednoduše redukovat jen na praktickou znalost. Pokud víme, jaké-to-je vidět červenou
barvu, pak dokážeme vysvětlit naši schopnost identifikace této barvy; avšak ze znalosti
identifikace červené barvy nedokážeme vysvětlit jaké-to-je.
Odkud znalost získáváme?
Další rozlišení souvisí se zdroji znalosti: zde je třeba především upozornit na rozdíl mezi
apriorní znalost, kterou získáváme čistě na základě dedukce, a aposteriorní znalostí, která se
neobejde bez empirické zkušenosti. Zajímavější otázka, kterou je možné si položit v
souvislosti s Knowledge Argumentem, se týká rozdílu mezi znalostí z popisu a znalostí z
obeznámenosti. Autorem této distinkce je Bertrand Russell, který znalostí z popisu míní vztah
mezi subjektem a pravdivou propozicí, zatímco znalostí z obeznámenosti vztah mezi
subjektem a pravditelem. Jestliže vím, že mě právě teď bolí hlava, není to znalost získaná
vztahem k propozici, nýbrž vztahem k bolesti samotné, tj. jde o znalost z obeznámenosti.
Jestliže znám Petra, může to být znalost na základě například vyprávění (tj. z popisu) či na
základě osobního kontaktu (tj. z obeznámenosti), záleží na kontextu. Nemohu ovšem vědět,
že hlavní město Slovenska je Bratislava, na základě obeznámenosti s tímto městem.
Mary v pokoji disponovala úplnou znalostí z popisu, avšak neměla znalost z obeznámenosti s
daným fenomenálním stavem. Jacksonův myšlenkový experiment tak lze mimo jiné chápat i
jako argument pro tvrzení, že znalost z obeznámenosti není redukovatelná na znalost z
popisu. Tato neredukovatelnost může mít dvojí příčinu: některá zkušenost z perspektivy první
osoby není plně popsatelná z perspektivy třetí osoby, případně, některá zkušenost plně
popsaná z perspektivy třetí osoby není dostatečně silná k tomu, aby evokovala zkušenost z
perspektivy první osoby.
Tento text je postaven na dvou slavných myšlenkových experimentech. V první části jsme
sledovali, jak Gettierův problém napadá klasickou definici znalosti a nutí ke stanovení
dodatečných podmínek; ve druhé části jsme na pozadí Maryina příběhu pokusili znalost
kategorizovat a určit některé její základní podoby.