Stylistika! Zemánková, Inka (roz. Anna Inez, Koníčková); (prov. Holubová); (prov. Bednaříková), jazzová zpěvačka, pedagog, narozena 4. 8. 1915 (1922,1925), Praha, zemřela 23. 5. 2000, tamtéž. Poprvé se s jazzovou hudbou setkala v Pardubicích u sousedky, která vlastnila desky s černošskými spirituály. Krátce při pobytu v Hradci Králové se učila hrát na klavír. Poté se přestěhovala s matkou do Bratislavy, kde ji matka přihlásila do dětské baletní školy, ale byla hned přijata do elévky baletu Slovenského ND k profesorce Ele Fuchsové. První pokus prosadit se jako zpěvačka, byl v době, kdy bydlela na Slovensku. V té době k sobě uskupení Singing Girls hledalo členku. I přesto, že by Zemánková byla vybrána do uskupení Singing Girls, toto angažování nevyšlo. V době, kdy se hlásila na konzervatoř, jí zemřela matka. [PK1] Její otec zemřel v jejích dvou letech a matka od dalšího manžela utekla do Bratislavy. Poté se Zemánkové ujala přítelkyně její matky, paní Zemánková, a přestěhovaly se do Prahy. Inka rozená Koníčková, tak přijala příjmení Zemánková. V Praze pak odstartovala svou kariéru. V roce 1938 začala spolupracovat s Bobkem Bryenem (vl. jm. Ladislav Bobek) a hned s nimi odjela hostovat do Zlína. Zde natočila krátkou filmovou reklamu s názvem Pneumatika. Jelikož Zemánkové Bryen nedovolil, aby realizovala nabídku nahrávat v brněnském rozhlase, tak se po návratu do Prahy s Bryenem rozešla a přešla ke Karlu Slavíkovi a jeho Blue Music a Karlu Vlachovi se kterým v roce 1939 nahrála svou první desku Ráda zpívám hot. V roce 1940 začala spolupracovat také s R. A. Dvorským a od roku 1941 působila u Jaroslava Maliny v kavárně Vltava. Stala se také na krátký čas 1941–42 členkou Bajo-tria. V roce 1941 byla na popud R. A. Dvorského oslovena režisérem Martinem Fričem, který natočil film Hotel modrá hvězda, ve kterém nazpívala píseň spolu se skupinou Lišáci, Slunečnice. Ta jí přinesla obrovskou popularitu. Už před vznikem Hotelu modrá hvězda měla dostat hlavní roli v nově vznikajícím jazzovém filmu, jenže z jeho natočení nakonec sešlo z politických důvodů. Za války dostala příkaz odjet s orchestrem Karla Finka vystupovat pro české dělníky nasazené v německých továrnách. Po 2. světové válce zpívala krátce s orchestrem Ladislava Habarta a spolupracovala v Pardubicích s orchestrem Ježkova trombonisty Stanislava Kukačky. Od roku 1948, kdy vystoupila v Lucerně, jí byla nejdříve omezena činnost později pak zakázáno zpívat pro její až příliš americký způsob vystupování. Poté odjela do Liberce spolu s manželem Václavem Holubem, kterého si vzala v roce 1944. V Liberci zpívala s tanečním orchestrem Ladislava Bareše. Navštěvovala také hodiny zpěvu u Jiřiny Logačevové. Pracovala tu i jako traktoristka, neboť jí bylo zakázáno zpívat. Po přeložení manžela do Prahy působila v kavárně Mánes s orchestrem Slávy Kunsta, poté v kavárně Valdek Ladislava Bezubka. Spolupracovala s Karlem Krautgartnerem v pořadu „ Hledáme písničku pro všední den“ nebo na zahájení filmového festivalu v Karlových Varech. V 60. letech vystupovala v zahraničí. Nejdříve zpívala v Polsku, do kterého byla pozvaná polskými producenty po vystoupení v Praze, kdy Zemánková zaskakovala za nemocnou zpěvačku v kapele Echtnera, který jí právě pro toto vystoupení vyjednal povolení ke zpěvu. Dále vystupovala ve Francii ve spolupráci s Bobkem Bryenem, ve Švýcarsku a Východním Německu (NDR). Návrat na československou hudební scénu nastal v 70. letech, kdy nahrávala s ORO, ČSR Brno a ČSR Praha. V roce 1984 se znovu provdala jako vdova za Josefa Bednaříka. Vyučovala zpěv na pražské lidové konzervatoři v Praze. Vystupovala v pořadu Muzeum populární hudby. Roku 1992 se objevila v Manéži Bolka Polívky. Měla i svůj vlastní televizní seriál, který se jmenoval Věčně zpívající slunečnice. V roce 1990 o ní Československá televize natočila dokument Bloudění v rytmu. Od mala byla krátkozraká a šilhala. Šilhání se zbavila po zdařilé operaci, ale do konce života jí zůstalo devět dioptrií. Nazpívala za filmové hvězdy písně ve filmech Panna (Věra Farbasová), Rukavička (Nataša Gollová), Okénko do nebe (píseň Káčata). Za švédskou zpěvačku Alici Babs, která ve filmu Zpívající děvče zpívala anglicky, Zemánková přezpívala část písně německy, tento film se promítal za doby Protektorátu. Pro své swingové „off beat“ frázování, osobitý témbr a glissandové ozdoby se stala průkopnicí mezi jazzovými zpěváky v Československu. Diskografie Ráda zpívám hot (Ultraphon 1939); Ranní ptáče (Ultrapohon 1939); Má láska je jazz (Ultraphon 1940); Cvrček muzikant (Ultraphon 1940); Melodie Jiřího Traxlera 1. díl (Ultraphon 1940); Kamil Běhounek ve svých písních 1 a 2. díl (Ultraphon 1940); V objetí tvém (Ultraphon 1940); Káčata (Ultraphon 1940); Dívka v rytmu zrozená (Ultraphon 1940); správně k rytmu zrozená Pláče nebe… (Ultraphon 1940); Když mlha padá (Ultraphon 1941); Bloudění v rytmu (Ultraphon 1941); Stalo se jednou (Inserát) (Esta 1941); Já a deštník (Esta 1941); Dívka mi zpívá (Esta 1941); Ticho prosím! (Esta 1941); Plavé dámy (Esta 1941); Slunečnice (Ultraphon 1941); Komu to patří? (Esta 1941); Zítra tou dobou (Esta 1941); Bé – Bé (Ultraphon 1941); Zamilovaný čmelák (Ultraphon 1941); S cikánkou kolem světa (Ultraphon 1941); Měsíc má dlouhou chvíli (Die ewige Liebe) (Supraphon 1965); Jódl polka (Hoch in der Bergen) (Supraphon 1966); Hava Nagila (Supraphon 1966); Brasílio (Supraphon 1966); Kéž (Eleonora) (Supraphon 1970); Věci tak bláhové (These foolish things) (Supraphon 1970); Nos kytky na pustou stráň (Hallo, Mr. Happines) (Supraphon 1975); Jaro táhlo krajem (Supraphon 1975); Dívka k rytmu zrozená 1939-1944 (Supraphon 1982); Slunečnice (Globus 1992); Zlaté hity – Inka Zemánková (Hurikán 1997); Literatura I. Lexika EJ (Zemánková Inka). Kotek^2 (s. 167, 170, 172). II. Ostatní [Vla]: Úmrtí (Hudební rozhledy, 2000, č. 9, s. 21). Zt [= Bohumil Zíta]: První dáma českého swingu Inka Zemánková (Lidové noviny, 4. 8. 2000). Rohál, Robert: Lesk a bída slavných českých žen (Praha 2002, s. 243-260). Suchý, Ondřej: Inka Zemánková. Dívka k rytmu zrozená (Praha 2006). Kateřina Kučerová ________________________________ [PK1]slovosled