Komzák, Karel, skladatel, kapelník, varhaník, pedagog, narozen 4. 11. 1823, Netěchovice (u Týna nad
Vltavou), zemřel 19. 3. 1893, tamtéž


 Již v raném věku se u něho projevilo hudební nadání, které zdědil po svém otci. Od šesti let hrál
na housle, od devíti na varhany, brzy zastupoval varhaníka při bohoslužbách.  Absolvoval školu
v Kolodějích nad Lužnicí, otec ho na dva roky zapsal do školy ve Weikertschlag v Dolním Rakousku,
kde se Karel naučil německy. Poté studoval v Českém Krumlově na tříletém učilišti (do roku 1839).
V roce 1839 odešel do Prahy, kde studoval varhaní školu (1839–40) a absolvoval pedagogický kurz u
sv. Jindřicha (1841–42), chtěl studovat na pražské konzervatoři, ale kvůli špatné finanční situaci
rodiny si to nemohl dovolit.

Po dokončení školy se na přímluvu hraběnky Terezie Vratislavové Komzák stal podučitelem
v Kolodějích. Věnoval se nadále hudbě, účinkoval ve vesnických kapelách, vedl kapelu vltavotýnských
rodáků, hrál při mších v okolních obcích. V roce 1847 mu Alois Klar, manžel Karoliny Marie Anny
Vratislavové, nabídl místo v Zemském ústavu pro choromyslné, kde se následujících 19 let staral o
hudební povyražení pacientů a působil jako varhaník v kostele. V ústavu sestavil Komzák
z postižených pacientů orchestr, jeden z koncertů navštívil císař František Josef a arcivévoda
Maxmilián.

Komzák si však chtěl sestavit kapelu, s níž by mohl vystupovat na veřejnosti, a tak absolvoval u
Pražského vojenského spolku kurs instrumentace. Roku 1854 dostal oprávnění řídit své vlastní
hudební těleso – salónní orchestr, se kterým hráli převážně dobové tance a který se těšil veliké
oblibě. Koncerty se odehrávaly především na Střeleckém ostrově a na Žofíně, po proniknutí věhlasu
orchestru do zahraničí odehrál i úspěšný koncert v Hamburku. Violistou této kapely byl Antonín
Dvořák, na kterého Komzák rád vzpomínal po celý život a s nímž si celá jeho rodina vybudovala velmi
přátelské vztahy. Dvořák dokonce učil Marii, nejstarší z Komzákových dětí, hře na klavír.

Komzák řídil také Sbor pražských ostrostřelců, která se záhy stala nejlepším tělesem z pražských
pluků. Pokoušel se také o komponování. Jeho první skladba Camelien - Quadrille (Čtverylka Kamelie)
uspěla a tento úspěch byl pro Komzáka podnětem k dalšímu komponování. Po otevření Prozatímního
divadla v roce 1862 zde získal Sbor nabídku hostování, roku 1865 se stal stálým orchestrem.

Tentýž rok přijal Komzák místo vojenského kapelníka 11. pěšího píseckého pluku. Tento pluk působil
v italském Tridentu. Italové v té době nechovali k Rakušanům přátelské vztahy, nejdříve odmítali
kapelu poslouchat, později si ji však zamilovali a nakonec litovali Komzákova odjezdu. Pluk často
měnil místo pobytu, působil v Linci (od r. 1866), Hradci Králové (1871), Praze (1874) a Plzni
(1877). Orchestr byl velmi oblíbený, hrál moderní repertoár a úpravy lidových písní.

V roce 1876 dostal Komzák lukrativní nabídku k hostování v USA na světové výstavě v Chicagu, po níž
mělo následovat půlroční Turné v Bostonu, Washingtonu a New Yorku, on ale tuto lákavou nabídku z
rodinných důvodů odmítl.

Během působení pluku v západních Čechách často hostovali v lázeňských městech. S plukem nastudoval
také náročné Dvořákovy Slovanské tance (1879–80), za což sklidil nemalé uznání.

Po přeložení 11. pluku do Hercegoviny roku 1880 se rozhodl Komzák zůstat v Praze. Nechal se ale
přesvědčit k řízení pěšího pluku č. 74 Nobile. Toho pak často litoval, atmosféra německého pluku se
velice lišila od přátelské píseckého. V té době byl také vydán zákaz hrát české vlastenecké písně,
na kterých si Komzákův orchestr zakládal. Několikrát přesto zákaz porušil a následovala cenzura –
musel vždy předkládat seznam skladeb, které byly na programu.

V říjnu [PK1] 1881 však navzdory schválenému programu začal hrát na koncertě proti veškerému
očekávání „Kdybys měla má panenko sto ovec“. České publikum se přidalo zpěvem a koncert se změnil
v demonstraci. Zpráva o této události se rozšířila po celých Čechách, Komzákovi chodili děkovné
dopisy vlastenců. Komzákův čin schvalovalo i několik členů vojenské posádky, maršálek Philipovič,
který přesvědčil Komzáka k řízení 74. pluku, se k celé záležitosti dokonce vyjádřil: "Generálů máme
jako prasat, Komzáka však jen jednoho".

Poté se Komzák rozhodl odejít předčasně do penze, vrátil se do Netěchovic, kde plánoval již zůstat.
Opět se ale nechal přemluvit a stal se kapelníkem 88. pěšího berounského pluku v Praze. Roku 1885
byl vydán zákaz hrát české písně všem vojenským kapelám, nesměly se hrát písně Hej Slované a Kde
domov můj, které Komzák vždy s oblibou zařazoval do programu. Nakonec se proti nařízení postavil,
odmítal hrát, dokud bude tento zákaz pokračovat a svěřil kapelu zastupujícímu šikovateli.
Obecenstvo, které na koncertě nevidělo oblíbeného kapelníka začalo [PK2] protestovat. Zákaz byl
odvolán a Komzák několik následujících let mohl hrát, co chtěl.

V roce 1888 se rozhodl odejít na odpočinek, tentokráte natrvalo. Komponování se věnoval i nadále,
mnoho skladeb z pozdějšího období má blízký vztah k rodnému kraji, např. Vltavotýnská polka,
Vesničtí muzikanti a Na Vltavě. Psal skladby pro svého syna Karla, tehdy již věhlasného a
oblíbeného hudebníka.

V roce 1890 zemřel Komzákovi v Netěchovicích otec Jan. Karel to těžce nesl, to se projevilo i
podlomeným zdravím. Sám zemřel 19. března 1893 na mrtvici v nedožitých sedmdesáti letech. Pohřben
byl za obrovské účasti obyvatel z okolí na hřbitově v Týně nad Vltavou. Na poslední cestu přišla
svému kapelníkovi zahrát hudba vltavotýnských rodáků jeho vlastní skladbu Poslední cesta.

Názory na jeho dílo jsou dodnes nejednotné. Mnozí mu vytýkají propagandu monarchie, Komzákův život
však toto tvrzení popírá. Jeho písně byly i dlouho po jeho smrti oblíbené po celém
Rakousko-Uhersku, jeho dílo čítá přes 200 tanců, pochodů, směsí a fantazií na lidové písně (Zvuky
české Čech a Němec).

V Komzákových stopách pak velice úspěšně kráčel i syn Karel Komzák.



Schönherr, Max, Brixel, Eugen: Karl Komzák: Vater – Sohn – Enkel. Ein Beitrag zur
Rezeptionsgeschichte der österreichischen Popularmusik. (Wien 1989).

Sudová, Martina: „Kadlíku, muziky se nikdy nepouštěj...“. Sága rodu Komzáků. (Rodopisná revue
on-line 12, 2010, č. 11–12, s. 1) odkaz?

Naxos: Karel Komzak I. [online] [cit. 25. 10. 2013]. Dostupné z
http://www.naxos.com/person/Karel_Komzak_I/23406.htm

Kotek?

Grove?

ČSHS?

MGG?

PHS?

Otta?


autor?
________________________________

 [PK1]Je nutné mít tento odstavec tak podrobně?

 [PK2]čárka