1014
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993
PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ - SUPPLEMENTUM 2
f. no í
SVK-UK Brno
Editors
JAN FRIDRICH, JAN KLÁPŠTĚ, PAVEL VAŘEKA Editorial Board
JAN BOUZEK, MILOŠ ČIŽMÁR, PETR CHARVÁT, JAN RULE,
NATALIE VENCLOVÁ, ZDENĚK SMETÁNKA, PETR SOMMER, JIŘÍ ZEMAN
Art Editor
MARCELA HLADÍKOVÁ
Technical Editor IVANA HERGLOVÁ
Type-setting and Technical Editor MAHULENA JARKOVSKÁ
32S348*
Vydáno s podporou Grantové agentury Akademie věd České republiky (Třinácté století v Čechách, reg.č. 90207) a Grantové agentury České republiky (Archeologie města Mostu, reg.č. 404/93/1036).- This volume was issued with an financial support of the Grant Agency of the Academy of Sciences of the Czech Republic (Bohemia in the 13ih century, code No.90207) and of the Grant Agency of the Czech Republic (Archaeology in the town of Most, code No.404/93/1036).
ť-fí  U t Íl J «\ T í T	'■9
UNiVcFU T N í KNIHOVNA	
	'ň SO/
© Institute of Archaeology, Prague 1994
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993
Památky archeologické - Supplementum 2
OBSAH
Jan Ktápště - Pavel Vařeka: Úvodem k Mediaevalia Archeo-logica Bohemica 1993 — Introduction to Mediaevalia Archeo-5-8 ......................................... logica Bohemica 1993
Jan Klápště: Změna - středověká transformace a její předpoklady — Transformation - la transformation medievale et ses 9-59......................................... conditions préalables
Naďa Profantová: K nálezům ostruh z konce 7.-9. stol. v Če-60-85 ......................................... chách — Spurs from the 7th - 9th century in Bohemia
Michal Lutovský - Kateřina Tomková: K problematice nej-mladších raně středověkých mohyl v Cechách - pohřebiště u Hlohoviček — Issues concerning the final phase of early medieval barrows in Bohemia - a report on the cemetery near 86- 106 ......................................... Hlohovičky
106 - 107 ......................................... Jaroslav Fráňa: Studium složení kovových nálezů z I Ilohoviček
Petr Meduna: Cesty ve středověku - středověk v cestách — 108-116 ......................................... Medieval roads - a journey into the Middle Ages
Zdeněk Smetánka: K problematice trojdílného domu v Čechách a na Moravě v období vrcholného a pozdního středověku — A discussion of problems associated with the three-part house in Bohemia and Moravia during the period of the High 117-138......................................... and Late Middle Ages
Pavel Vařeka: Customs and rites connected with the building process of a rural house and its importance for the study of archaic notions about space and landscape — Význam obřadů a zvyklostí spojených se stavbou vesnického domu pro poznání 139 - 144 ......................................... archaických představ o prostoru a krajině
Miroslav Richter: Hrnčířská pec ze Starého Mýta (k otázce počátků vrcholně středověké keramiky) — Töpferofen aus Staré Mýto (Zur Frage der Anfänge der hochmittelalterlichen 145-157 ......................................... Keramik)
Karel Nováček: Hornická sídliště - příspěvek ke studiu středověkého neagrárního osídlení — Mining settlements: the 158 - 170 ......................................... study of non-agrarian medieval settlement activities
Zdenka Nemeškalová-Jiroudková - Lubomír Nemeškat: Dva nálezy mincí 15. a 16. století z Mostecka — Zwei Münzfunde aus dem 15. und 16. Jahrhundert in Most und Hořany, Bez. 171-180......................................... Most
Věra Čulíková: Rekonstrukce synantropní vegetace středověkého města Mostu — Rekonstruktion der synanthropen Vege-181 - 204 ......................................... tation des mittelalterlichen Most
üSlVERZjrN/
I
2610028348
VARIA
Michal Bureš - Vojtěch Kašpar - Pavel Vařeka: Preliminary Report on the 1992-1993 excavations at the medieval site near to St Peter's church, Prague — Předběžná zpráva o výzkumu 205-214 ......................................... sídliště u sv. Petra v Praze v letech 1992-1993
Mark Beech: The medieval settlement near to St Peter's church - environment and economy — Středověké sídliště u 215 - 218 ......................................... kostela sv. Petra - přírodní prostředí a ekonomika
JiříMilitký - Petr Zavřel: Archeologické výzkumy v historic-219-221 ......................................... kém jádru Českých Budějovic v roce 1993
222 ................................................ Karel Nováček: Archeologický výzkum v Plzni v roce 1993
Karel Nováček - Pavel Vařeka: Libkovice, okr. Most - zá-
223 - 224 ......................................... chranný archeologický výzkum (předběžná zpráva)
Jazyková spolupráce M. Beech (angličtina), H. Janů (angličtina), li. Dragounova (němčina), J. Kvapilová (francouzština), A.-M. Páleníčková (francouzština).
Na obálce vyobrazení města z Vídeňské bible krále Václava IV. (foto Prokop Paul).
I
■
Vydává, roziiŕuje, informace o předplatném podává a objednávky přijímá Archeologický ústav AV ČR (redakce tamté?.), 118 01 Praha I, Letenská4. Ordes from Albania, Bulgaria, China, C.I.S., Cuba, Hungary, Mongolia, North Korea, Poland, Roumania, Vietnam and Yugoslavia should be sent to Artia, Ve Smečkách 30, 11127 Praha 1, Czechoslovakia. Distribution rights for other countries: Kubon & Sagner, P. O. Box 34 01 08, D-8000 München 23, GFR. Tiskne Adalbert Praha, spot s r.o., 182 00 Praha 8, Klapková 2. Tento svazek vyšel v květnu 1994.
ISSN 0031 -050fi
ÚVODEM K MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993
INTRODUCTION TO MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993
Jan KLÁPŠTĚ - Pavel VAŘEKA
Nové postavení archeologie, které se v českých zemích postupně vyhraňuje od r. 1989, nachází svůj přirozený výraz i ve změnách publikační struktury. Česká archeologie se vrací do evropských souvislostí a neobejde se bez zvýšeného podílu cizojazyčných publikací. Brzy po listopadu se proto změnila i podoba našeho nej-staršího časopisu, Památek archeologických. Archeologie se ale zároveň nemůže uzavřít domácímu prostředí, i zde usiluje o podstatně širší dialog. Vztah těchto dvou nároků, určený poměrem k evropským souvislostem a zároveň k našim národním dějinám, živě pociťujeme v archeologii středověku. Vhodnou příležitost k řešení spatřujeme v doplnění Památek archeologických o řadu Supplementa.
Sborník Mediaevalia Archaeologica Bohemica 1993 (MARB 1993) vychází hlavně ze dvou grantových úkolů řešených v oddělení archeologie středověku Archeologického ústavu AV ČR: Třinácté století v Čechách, Archeologie města Mostu. Na vydání svazku byla soustředěna značná část finančního zajištění obou úkolů, jimž zároveň Supplementum 2 Památek archeologických nabídlo vítanou součást prezentace dosažených výsledků. Při jasné preferenci grantových úkolů jsme se již nyní pokusili o širší záběr, který by v principu měl být otevřen rozpětí od doby stěhování národů až, k nejmladším archeologicky studovaným tématům. Chtěli bychom zároveň přispět k překonání umělé hranice mezi tzv. slovanskou a tzv. středověkou archeologií. Do pohybu by se měl dostal i rámec geografický, sledující evropské souvislosti studovaných jevů.
V současné době se postupně stabilizuje síť archeologických pracovišť v Čechách, postupně vzniká jejich "přirozené" uspořádání. Už dnes stouplo množství institucí oprávněných provádět archeologický výzkum, zvýšila se jejich různorodost. Vše nasvědčuje tomu, že v následujících letech zejména archeologii středověku čeká značné množství terénních akcí záchranného charakteru. Dříve nebo později však příslušná křivka začne klesat a archeologické možnosti se budou uzavírat či měnit. Extenzívní etapa, v níž se právě ted' nacházíme, ovšem zvyšuje nároky na informační vazby uvnitř oboru, Jedním z kroků k jejich posílení by měl být i tento sborník.
Obsah MARB 1993 otevírá studie Klápště, která se snaží o širší uchopení problematiky středověké transformace a zasahuje přitom do řady otázek diskusní povahy. Doufáme, že přispěje k ověření systému kladených otázek i k hledání přesnějších odpovědí. - Při studiu raného středověku i u nás stoupá snaha postihnout význam Časné elity. Příspěvek k evidenci této vrstvy nabízí N. Profantová přehledem nálezů nejstarších ostruh v Čechách. - Závěr raně středověkého mohylového pohřbívání byl v české archeologii ještě nedávno posuzován značně rozdílnými způsoby. Krok k přesnějšímu řešení přináší "opožděná" publikace výzkumu v Hlohovičkách, provedeného již v r. 1922. M. Lutovský a K. Tomková zdůvodňují datování mohylníku do 10. stol. a mj. přispívají i k dalšímu ze závažných témat raného středověku, ke studiu dálkové směny_. - Rekonstrukce sítě raně středověkých cest může otevřít i cestu k modelovému poznávání struktury rané společnosti. Právě tímto směrem se vydal P. Meduna. Je jistě přirozené, že na některých rozcestích zůstávají otázky vybízející k další diskusi, rozebírající i naše argumentační postupy. - Otázku geneze trojdílného vesnického domu si kladou archeologové a etnografové od sklonku minulého století. Z Smetánka vychází z důsledné kritiky reliktů nejstarších vesnických staveb trojdílného půdorysu z Čech a Moravy, které bezpochyby představují pramenný fond evropského významu. Formování nového typu vesnického domu, chápané jako součást asynchronních změn mezi raným a vrcholným středověkem, nabízí zajímavá srovnání s ostatními částmi Evropy, kde docházelo k obdobným procesům. - Archaické chápání prostoru a krajiny, rozebírané P. Vaře-
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993, Pamňtky archeologické - Supplementum 2, Praha 1994 5
Evaluation of medieval pottery forms a considerable amount of work for medieval archaeologists. In most cases we are dealing with pottery which underwent the process of consumption and only few finds directly result from the investigation of medieval pottery workshops. M. Richter appears to be on good terms with Medieval potters. He adds the pottery kiln from Staré Mýto to the other two kiln sites he has already excavated within Bohemia. This remarkable dataset provides a surprising picture of contrasts within medieval life. It also provides an amusing critique of the usually adopted simplified models.
Settlements connected with medieval mining activities have not previously been of a great interest within Czech medieval archaeology. K. Novacek's paper summarises this topic (not well known in Bohemia) based on the results of European research, particularly the intensive investigations carried out in some regions of Germany and France. Numismatic research has always traditionally had a place in Památky archeologické, and MARB is no exception. Z Nemeškalová-Jiroudková and L. Nemeškal present information on two coin-hoards, dating to the Jagello-period (late Middle Ages), which were found witliin a completely devastated part of Bohemia. An outline of their historic circumstances will be completed by a future complex study of coin-finds from the Most region.
Environmental archaeology still represents a relatively undeveloped area within Czech medieval archaeology. Complex publication delays have generally lowered the interest of many archaeologists in undertaking systematic data retrieval, and in addition have stifled their motivation to develop more suitable or sophisticated methods (such points are touched upon by M. Beech). It is important to especially point out that an increase of the above-mentioned problems in recent years has not been prevented by the proclamation for a "complex rational study of medieval agriculture". Numerous large data-sets still remain unstudied in storage. New dangerous tendencies have emerged within Bohemia recommending the more simplified use of environmental data. Although this may certainly speed up the procurement of results and increase the number of publications, the value of information obtained will be proportionately of a lower value. The archaeological excavation of the town of Most has a particularly important role in this respect. Questions posed during the 1970-1980's, of European wide importance, have not until now been published due to a considerable delay. Individual chapters are finally beginning to be published: the arehaeobotanical analysis of macroremains, palynology, dendrochronology and osteology. Reading tile paper of V. Čulí-kovd we should not neglect to point out the very paradoxical situation that the manuscript evaluating the arehaeobotanical macro-remains from the medieval town of Most (including 251,000 seeds and fruits) was already completed in May 1986 (!). Basic information is now published here, particularly for Czech readers. It is clear that arehaeobotanical remains found witlu'n the domestic environment can make an important contribution towards the reconstruction of the environment. This has been ably demonstrated by the extensive work carried out by E. Opravil. We must await further more complete publication of the Most arehaeobotanical data. It is currently being prepared for full publication in German.
The final four contributions all share one common feature, i.e. they are all preliminary reports from recent rescue excavations. The recent excavations near to St.Peter's Church in Prague follow on from the earlier excavations carried out on the 13th century settlement. The main tasks were already partly determined by earlier work carried out at the site. The planned elaboration and evaluation of archaeological data from the whole locality is somewhat problematic, combining the evidence from previous excavations carried out over 20 yaers ago, the previous documentation being of variable quality. The increase in destruction of part of the historical heritage as represented by archaeological data is already taking place in České Budějovice (as well as in many Czech towns). Rescue excavations taking place there in 1993 have provided vital new information concerning the study of the origins and development of this Medieval town. Plzeň, another important Czech royal town, has already provided interesting data from the rubbish layers of Medieval wells. The first large-scale excavation of a town plot was carried out in 1983, enabling the reconstruction of the main development phases of this basic component of Medieval towns. The village of Libkovice, situated in the coal mining area near to Most, faces complete destruction by coal mining in spite of various civic and ecological protests. Libkovice represents only one of more than 100 sites which have been destroyed within this region. The recent excavation there has demonstrated the structure of the early medieval settlement, and has provided important archaeological data for the study of the formation of High Medieval villages and their development up to the present day, including changes to medieval farmsteads and houses.
ZMENA - STREDOVEKÁ TRANSFORMACE A JEJÍ PŘEDPOKLADY
TRANSFORMATION - LA TRANSFORMATION MEDIEVALE ET SES CONDITIONS PRÉALABLES
Jan KLÁPŠTĚ
V problému, zda dějiny vytvářejí hlavně lidé, či abstraktní schémata historických zákonitostí, dávám přednost prvému názoru. Z Fiala
Zvykli jsme si, že téma transformace středověké společnosti, procesu spojovaného ve střední části Evropy především se 13, stol., tvoří trvalou součást české archeologie středověku. Zájem sahá od prosté pramenné evidence až k diskusi o otázkách obecných, včetně otázky Proč ? - z jakých příčin - transformace vůbec probíhala, Chceme-li se nyní uchýlit ke druhému z uvedených pólů, přitahuje nás možnost alespoň trochu přesnějších otázek a trochu úplnějších odpovědí. Takový postoj (byť v podstatě vždy relativní) by opravňoval jak současný stav studia, shromažďující již značné množství poznatků, tak i současný pohyb české společnosti, nastavující nové pohledy na leckterou dějinnou kapitolu. Přirozený aktuální kontext nacházíme v řadě evropských zemí, které souběžně s procesem sjednocovacím prodělávají proces diferenciační, nesený vyhraněnějším hledáním vlastní identity. Právě ve středověké transformaci bývá spatřováno významné rozcestí na cestě k evropskému dnešku, k modernímu ekonomickému systému, ale třeba i k britskému individualismu atd. (nověji např. Hodges 1989; Randsborg 1991). Shodné pozadí spojuje i rozsáhlou badatelskou aktivitu vztaženou k výročí Kapetovců (r. 987; např. Barral i Alíel, ed., 1987) či k době sálské dynastie (1024-1125; např. Böhme, ed., 1992a; 1992b). Také zde tvoří jádro zájmu zásadní proměna středověké společnosti, byť především z popularizačního hlediska spojená s nápadnějším a obecně přístupným rámcem politických dat. Historická reflexe míří do kolektivního sebeuvědomění, stává se jedním z dílčích zdrojů národní sebedůvěry a rovnováhy. Přičítáme jí i naději, že by přece jen mohla korigovat "válku pamětí", přece jen tlumit předpoklady nacionalistických vzedmutí.
Transformace středověké Evropy patří k obrovitým tématům a za tímto měřítkem nezaostává ani rozsah příslušné literatury. Už dávno by zaplnila prostornou knihovnu, jejíž fondy bychom navíc nedokázali striktně ohraničit. V Čechách není snadné tuto literaturu evidovat, natož získávat ke studiu. Takové podmínky samozřejmě odrazují od pokusů o celkovější pohledy. Základ ke "Změně" mohl vzniknout jen díky pobytu na Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži, uskutečněnému v r.1992 na pozvání M. Jean-Marie Pesez, Directeur ďétudes. Náčrt většiny kapitol se stal jedním z podkladů přednáškového cyklu pořádaného v r. 1993 pod vedením doc. Zdeňka Smetánky na Filosofické fakultě University Karlovy. Tato příležitost spojená s řadou diskusí vydatně pomohla hledání konečného pojetí textu. Věcný základ v mnohém čerpal ze studia středověkého osídlení SZ Čech, úkolu uzavřeného v r. 1992 rukopisem Paměť krajiny středověkého Mostecka.
1. Obecná východiska
Rozdíly mezi starším a mladším středověkem jsou i v dnešním evropském bádání oceňovány různými, leckdy až protichůdnými způsoby. I dnes se např. ve Francii, v zemi neobyčejného a dlouhodobého zájmu o da-
ří
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEMICA 1993, Památky archeologické - Supplementum 2, Praha 1994
9
nou problematiku, střetávají jednoznačné výklady o radikální změně či přímo o feudální revoluci kolem roku 1000 (např. Fossier 1982a) s koncepcemi podtrhujícími vývojovou plynulost. Oponenti teorie o středověké transformaci odmítají názory o hluboké společenské proměně a registrované změny odkazují jen a jen do oblasti nevyrovnaného pramenného svědectví. Tak hluboká názorová diferenciace nás ovšem nutně vrací k diskusi o celkové stavbě našich soudů. Jednotlivé přístupy samozřejmě odlišuje jejich teoretické pozadí, značný vliv připadá i nestejným možnostem různých vědních oborů, vedených vypovídacími schopnostmi a neschopnostmi jejich pramenů. Náš pohled opřeme v prvé řadě o svědectví archeologie, která např. právě v Čechách často hovoří o podstatných rozdílech mezi starším a mladším středověkem, mezi dobou spjatou ještě s archaickým světem a dobou otevírající novou kontinuitu. Obsahem příspěvku se tak stává i diskuse o obecném dosahu archeologické interpretace a o významu těch částí minulosti, které nám může přiblížit.
Samozřejmým východiskem je nám pojetí archeologie jako jedné z věd o člověku, která se přitom (už vzhledem k této ambici) neuzavírá sama do sebe, ale vyhledává produktivní kontakty zejména s přístupy vlastní historie a sociální (kulturní) antropologie. Společně naplňovaným cílem by se měla stávat historická antropologie středověku. Není asi třeba zdůrazňovat, že přístup, o nějž usilujeme, má co nejméně společného s "archeologickou archeologií", ať již vytvářející "nezávislý" svět archeologické teorie či ponořenou do mechanické miniaturizace informací. Na druhé straně ani dnes nechybějí rezolutní soudy některých historiků, vykazující archeologii z řešení skutečně klíčových dějinných otázek, souvisejících např. právě se vztahem mladšího a staršího středověku (např. Barthélemy 1992). Tento leckdy konfliktní kontext nepovažujeme za nic víc, než za jednu z důrazných výzev k ověření smyslu zvoleného přístupu. Zároveň sdílíme přesvědčení, že i archeologie musí co nejdříve opustit hluboce zakořeněný koncept pilného hromadění dílčích poznatků,' z nichž posléze, prostým součtem, vzejdou výsledky zcela nové a společensky závažné kvality. Ani archeologie nemůže čekat na zázrak. Chce-li být moderní vědou, musí se rozvíjet systémem dobře kladených otázek.
V obecném pohledu prvořadý nárok spatřujeme v nalézání cesty mezi dvěma nejpodstatnějšími úskalími společenských věd, totiž mezi apriorním schematismem "nezvratných historických zákonitostí" a pojetím extrémně subjektivním. Obě krajnosti, které i přes protiklady shodně přitahují zásobou hotových odpovědí, se právě dnes podivuhodnými způsoby prostupují i v archeologii. Nevím, prožíváme-li skutečně velký přelom ve vědě. Nepochybně jsme se však ocitli v kontrastním vyhrocení mezi zjednodušeně chápanou kauzalitou a jen nezávazně hravými přístupy k minulosti. Chceme-li archeologii pěstovat jako jednu z věd nabízejících právě dnešní společnosti určitý díl kulturní rovnováhy, nezbývá, než procházet mezi magnetismem obou zmíněných úskalí. Takovou cestu však nelze vykonávat se zavřenýma očima, oba póly tvoří přirozené součásti poznávání, k nimž třeba znova a znova určovat náš vztah. V pozadí subjektivistického přístupu najdeme nepochybně správný soud: historik či archeolog vnímá svoje historické téma očima své doby a problémy minulosti rozebírá jako východisko k řešení otázek dneška. Každá interpretace se stává sociálně podmíněným fenoménem, spojeným s dobou, z níž vychází zájem pozorovatele. Na tento nijak nový postřeh lze reagovat buď efektní postmoderní rezignací nebo zdlouhavou a v principu vždy nejistou kultivací vztahů mezi poznávacím subjektem a historickou skutečností. - Začněme problematikou počátečních poznávacích kroků. Prvotní přístup tak či onak vymezujeme trojím směrem.
a) V pohledu synchronním dělíme vzdálenou historickou skutečnost do různých částí, chceme tyto části poznat samy o sobě a zachytit jejich vzájemné relace. Některé přístupy zároveň kladou na určitou část historické skutečnosti obecný apriorní důraz. Takové pojetí není ani zdaleka vyhrazeno pouze Marxovým následovníkům. Zřejmě znovu a znovu vyplývá z přílišné absolutizace konfigurace časově úzce vázané (a v tomto smyslu někdy skutečně jednoznačně vyhrocené). Marxistické pojetí dějin lze právě dnes a v naší části Evropy až příliš lehce představit jako jednou provždy uzavřenou kapitolu. Velmi snadno bychom mohli odkázat na poetické vyjádření polského historika A. Michnika, srovnávající diskusi o historickém materialismu s mlácením už uhynulého koně. Pohled na širší souvislosti třeba v západní archeologii (z množství literatury např. Spriggs, ed., 1984) však rychle doloží, že ekonomický determinismus, představa o obecné závislosti vědomí na materiálních faktorech, evolucionistická koncepce následnosti společensko-ekonomických formací atd. uzavřenou kapitolu prostě netvoří. Ortodoxní i různě revidovaný historický materialismus zůstává na scéně a diskuse o něm by jistě měla zhodnocovat i naše vlastní zkušenosti.
Pevně vyhraněné členění celkového společenského či kulturního systému do tzv. subsystémů se pokusila přijmout procesuálni archeologie 60. a 70. let. Subsystémem se stala oblast subsistenční, technologická, oblast sociálních vztahů, symbolická, oblast směny. Jejich poměr neměla určovat žádná apriorní hierarchi-zace. Kritika ale záhy zdůraznila, že táž aktivita zcela běžně prostupovala více subsystémových dimenzí najednou a přirozeně v sobě slučovala různorodé komponenty. Už staré historické bádání dobře vědělo, že historické jevy vznikají kumulací řady různých okolností. Oprávněnost kritických výhrad jistě nelze
10
Obr. 1. Čechy, rekonstrukce raně středověkého osídleni. A - Mapa J.SIámy (1967) rozlišuje tři etapy sídelního postupu: 1 místa nejstarší-lio osídlení, 2 kolonizace do poloviny 10. stol., 3 kolonizace do poloviny 11. stol. Schematizovaný výsledek lze dnes doplnit řadou regionálních sond, vyrovnanější představa o celku a jeho vnitřní dynamice však chybí. B - Ch. Higounel (1966) při rekonstrukci lesního pokryvu v rané Evropě mohl pro Čechy využít jen méně kvalitní podklady. Postupoval navíc v příliš širokých a statických kategoriích, pokoušel se nastínit minimální slav lesfl v 5. až 11. stol. C - G. Fourquin (1969) předchozí mapu pozoruhodně upravil a uvedl do dalíí literatury (např. Duby 1973; Dehrl 1982). - Fig. 1. La Bohéme, reconstruction de la colonisation du Haut Moyen Age. A - Carte de Sláma (1967) avec trois étapes du progres de colonisation: 1 la colonisation la plus ancienne, 2 la colonisation jusqu'au milieu du X* siěcle, 3 la colonisation jusqiťau milieu du Xle siěcle. B - Ch. Higounet (1966) n'a pu consulter, pour la Bohéme, que des sources de moindre qualité quant á la reconstruction de la couverture forestiěre en Europe primitive. En outre, il a procčdé ä des catégories trop larges et trop statiques; il a essayá de tracer 1'état minimal du terrain forestier du V au XT s. C - G. Fourquin (1969) a remanié remarquablement la carte precedente et ľa fait mentionner dans les oeuvres qui ont suivi (par exemple Duby 1973; Delorl 1982).
zpochybnit, v radikální formulaci však mohou sahat až k obecným mezím poznávání, které se prostě bez určité schematizace neobejde. S extrémní kritikou se sice ze schematismu snadno a rychle uvolníme, brzy se však vzdáme výkladových možností a ocitneme se ve volné subjektivní hře, odkázané na jednotlivé dílčí příklady.
Přijatelné zmírnění jsme se nejprve snažili dosáhnout soustavným rozčleněním částí příliš abstrahovaných (např. obvyklých 5 až 6 subsystémů) na komponenty více dílčí a tím i určitější. Konečná redakce "Změny" však dospěla ke kompromisnímu řešení. Po řadě pokusů nezbylo, než ze záměru složit volně pro-členěnou mozaiku, slevit. Zájem o celistvější výklad vedl ke spojování původně dílčích kapitol a vnější stavba výsledného textu se v podstatě přiblížila k subsystémovému členem. Názvy jednotlivých částí naznačují hlavní směr pohledu, volně ale doplňovaný dalšími aspekty. Kritické výhrady bylo možno upřesnit: jakkoli
11
1
vydělené části nechápeme v pevně uzavřeném smyslu. Jejich širší vymezení usnadňuje popis, snaha o interpretaci by se však měla vyhýbat obecně formulovaným otázkám vedeným přáním slyšet obecně platné odpovědi. Každá dějinná situace je jedinečná a její poznávání se neobejde bez znalosti právě jí vlastních konkrétních podmínek. Z podceňování této skutečnosti (a z přílišného důrazu na tzv. vývojové zákonitosti) nepochybně vyplývaly hlavní nesnáze tzv. subsystémového přístupu.
Samozřejmým požadavkem zůstává definovaný vztah k celkové (živé) struktuře vzdálené skutečnosti, byť třeba vázaný hranicemi archeologické evidence. Teprve tento vztah dovoluje postoupit za fyzickou realitu věcí, k obecnějším strukturám, s nimiž byly naše prameny svázány. Příklad nabízí studium sídelních forem, k nimž se obratí značná část archeologického zájmu. Všechny rekonstrukce sídelního obrazu a jeho proměn samy o sobě zůstávají v podstatě na povrchu společenského vývoje. Vlastním smyslem studia je však cesta hlouběji, k momentům konstitutivním. Takovou cestu může v příznivých situacích otevřít právě soustavný důraz na vztah k "živé skutečnosti". Není asi třeba opakovat, že pro naznačenou orientaci představuje někdy ostře proklamovaný dualismus archeologie a historie něco zcela umělého a zavádějícího.
b) Ohled diachrónni vyjímá rámec příčinných souvislostí na časové ose. Českou problematiku 13. stol. lze například sevřít tradičním rozmezím let 1197 a 1306, svázaným s vládou posledních Přemyslovců. Lze ji však také chápat jako završení tendencí s mnohem a mnohem delší působností, zasazených hluboko do raně středověkého kontextu. Teoretické východisko širšího pohledu nabízí koncepce mnohosti objektivního času, jíž do historického bádání uvedl F. Braudel (1902-1985) a která se právě dnes těší intenzivnímu zájmu evropské i zámořské archeologie, i když jí často skýtá jen módně střižený kabát, Rozhodně se ale nepřidáme k těm, kteří mechanicky hledají archeologický protějšek tří časových rovin, v podstatě arbitrárne stanovených F. Braudelem (např. 1958). Za zásadní považujeme výchozí princip různě členité časové stupnice, odpovídající různé časové dimenzi jednotlivých historických jevů. Mnohdy dramatický událostní povrch snadno zakrývá podstatnější tendence, které se naplňují v dlouhém trvání, spojujícím životy generací. Svým širokým měřítkem (a proto i svou samozřejmostí) snadno unikají každodenní pozornosti současníků, záznamu středověkých kronikářů i stránkám novin. Bezprostřední evidenci se leckdy vymykají i podstatné kulturní či sociální změny, vyrůstající jako kumulativní důsledek dlouhodobých procesů. Nemusíme asi zdůrazňovat, že posun k dějům dlouhého trvání je příhodný pro archeologii, která jinak tradičním historikům závidí právě onen třpyt jedinečných událostí. Takovému úkolu, jakým je studium středověké změny, může koncepce dosazující historické jevy do jim vlastních časových rozměrů pomáhat jedním neobyčejně cenným aspektem. Překonává totiž pokušení příliš zjednodušeného kontrastního přístupu, stavějícího proti sobě úzce zaostřený snímek situace před změnou a po změně. Následné srovnávání, poznamenávané zřejmě vždy nerovnoměrností pramenného svědectví, snadno vytváří zkreslenou interpretační strukturu, s níž příliš lehce a přímočaře spějeme k cíli hledání - k evidenci společenských proměn. Pojetí inspirované F. Braudelem, dosazující každou sociální aktivitu do jí vlastních časových rozměrů, nepochybně nabízí výklad mnohem vyrovnanější.
c) Třetím směrem našich pohledů stanovíme teritoriální záběr a jeho vnitřní členem. Na jednom pólu do české země vkládáme systém regionálních sond, směrovaných k jejímu reprezentativnímu obrazu. Přitom ale tak či onak studujeme jednu z kapitol evropské proměny, nepoznatelnou bez znalosti mnohem širší mozaiky. Právě zde se postupně otevírá jedna z aktuálních archeologických příležitostí překračovat úzké zahledění do vztahů sousedních národů. Dnešní archeologická literatura komparační pohledy nepostrádá, zatím je však soustředuje do pásma od evropského severu přes Británii, Francii k Itálii a Středozemí. Velké části kontinentu zůstávají mimo, přestože i ony tvořily a tvoří součást téhož světa a svým dílem (i svou jinakostí) patřily a patří ke zdrojům evropského pohybu. Právě zde, právě v příliš jednoduchých odkazech na "rostoucí okrajovou roli" oné "jiné Evropy", zaznívá výzva, jíž by české bádání nemělo přeslechnout. S podobnou problematikou se pochopitelně vyrovnává archeologie a historie řady evropských zemí. Snahu o vyvážená řešení lze sledovat například v archeologii dánské (Randsborg 1990 aj.). Není pochyb o podmíněné platnosti pojmů centrum a periferie, odvozovaných běžně ze schématu /. Wallersteina (např. 1974). V celistvém podrobněji zaostřeném pohledu na evropské prostředí s jakkoli pročleňovaným vztahem centrum/periferie sotva vystačí- i me. Představa centra odporuje skutečným evropským poměrům, v nichž politickou decentralizaci a vnitřní rozrůznění řadíme k hlavním faktorům dlouhodobě podmiňujícím kulturní i ekonomický růst (např. Rands-borg 1992, 22). Chceme-li, lze znovu připomenout obraz mozaiky, překvapivě pestré a navzájem složitě spjaté.
Zdůrazněme nejprve hlavní teze, které se potom pokusíme doložit nebo alespoň diskusně vyhrotit. • Středověká transformace patří historii dlouhého trvání. Proces soustředěný v Čechách do 13. stol vyrůstá z předchozího dlouhodobého vývoje. Samotná transformace byla součástí evropských proměn, bez tohoto kontextu zůstává neuchopitelná. Při hledání příčin nesdílíme teorie jediného či prvotního hybatele, působí-
12
tího obdobně jako síly školní fyziky. Taková pojetí neúnosně zjednodušují historický proces a v jeho sche-
....., ,.,„•,' mj, předpokládají princip jakýchsi pevných dějinných počátků. Vzhledem k jedinečnosti každé
i..,i,„ické situace se snažíme vyhnout obecně formulovaným otázkám, očekávajícím všeobecně platné ,»lf„vidi. Shoda příčin nemusí vést ke stejnému výsledku, shoda ve výsledku nevyžaduje totožnost pří-,'ín Snahu o jednoznačné odpovědi obecné povahy, nevázané konkrétními podmínkami, považujeme za mvildějlcí jak v jistě trvalé diskusi o poměru člověka a jeho kultury k přírodnímu prostředí, tak i ve | Uutnlm výkladu společenského vývoje. V prvém ohledu vzniká obecný kontrast mezi kulturou či spo-Itřnottl na jedné a přírodou na druhé straně. Důsledkem se nutně stává sociální nebo geografický determinismus. V kultuře spatřujeme především projev lidské tvořivosti, nikoliv snad pouhou adaptační SépOViď, znovu a znovu vyvolávanou nárazy proměnlivých vnějších podnětů. V rámci multikauzálního jAladu, oceňujícího význam třeba nenápadných, ale dlouhodobě působících faktorů, zdůrazňujeme po-hyh v oblasti sociálních vztahů. Právě ten opakovaně otevíral (doslova si vynucoval) další a další mož-nttltl celkového růstu středověké společnosti.
2. Přírodní prostředí a kulturní vývoj
/Jljcm o historii klimatu a o ekologické otázky vůbec se obecně vystupňoval od 60. let. Do diskusí věd o člověku jej vtahovala snaha o celistvější poznání minulosti, úzce ovšem spojená se stínem nemocí moderního Nvčla, vyvolávajících náš vnímavější vztah k životnímu prostředí. I tady najdeme velmi rozrůzněná stanovis-
1000
Obr. 2. A - Četnost dochovaných listin vydaných v českém prostředí do 20. let 13. stol. {Pánek ■ Hladík 1968). B - Vývoj četností anglosaských listin (Hodges 1989). Kvantitativní vzestup souvisel s vytvářením nové majetkové struktury, s procesem, jehož zásadní součást tvořil nástup pozemkové Šlechty. - Fig. 2. A - La quantité des documents conserves, publiés dans les pays tchěques jusqu'aux années vingt du XIII' siěcle. B - Ľévolution des documents anglo-saxons. L'augmentation quantitative est liée á la formation de la nouvelle structure de biens, au processus dont le fondement repose sur l'apparition de la noblesse fonciěre.
13
ka, i když také zde pokud možno vyrovnanou orientaci nabízela věda už v závěru 19. stol. Tehdejší názorové střety vedly mj. k uvážlivým formulacím, problematizujícím ten či onen determinismus a vyjadřovaným např. slovy "příroda nabízí, člověk disponuje". Odkazy na přírodní faktory, zejména na faktor klimatický, často slouží při snaze o výklad pohybu pravěké či středověké společnosti. Právě podnebí je totiž činitelem proměnlivým, působícím vně kulturního systému. Příčinný odkaz se nabízí a může takřka vždy sáhnout do zásoby odpovědí. Slyšíme, že příčina expanze starých Germánů spočívala v klimatickém ochlazení, Vikingy naopak mělo do pohybu uvést oteplení atd. I dnes zaznívají hojné a velmi důrazné autoritativní hlasy spatřující směrodatnou příčinu středověké transformace v příznivém klimatickém vývoji.
Na počátku současné etapy zájmu o klimatologii, v 60. letech, stál jednoduchý optimismus, ten však během doby nahradilo kritické vystřízlivění. Úkol vlastně spojuje různé problémové okruhy, samotnou rekon-strukci historického klimatu a postižení vlivu klimatické variability na činnost člověka, V antropologickém ohledu se navíc stýká vliv na celkovou energetickou bilanci (vyvolávaný např. krutou zimou) s působností klimatické situace na zemědělskou produkci. Podrobnější rozbory (zejm. Alexandre 1987) právě svou důkladností (a tedy spíše paradoxně) ukázaly, že o středověkém klimatickém vývoji víme příliš málo a příliš nepřesně (cf. např. Ornato 1988; Pfisíer 1988).
Obecné schéma středověkého klimatického vývoje je přijímáno sice s diskusí, ale bez zásadních rozporů. Někdy před r. 1000 mělo začít klimatické optimum, které ještě zasáhlo 13. stol. Vrchol, ověřovaný i odkazem na proměny sluneční aktivity, bývá kladen do doby kolem r. 1150. Století 14. a 15. přinesla období přechodné, zahrnující nejprve určité zhoršení, vystřídané asi mezi léty 1465-1550 opětným zlepšením. S polovinou 16. stol. měla nastoupit "malá doba ledová". Takové schéma i dnes rozhodující měrou závisí na rozboru písemných pramenů vyprávěcí povahy. Jejich omezená četnost nutí ke srovnávání povšechných charakteristik, posuzujících zpravidla zimní teplotní poměry a letní vlhkost. Široký musí být i srovnávací geografický rámec, např. v rozboru P. Alexandre se Evropa severně od Alp stala jedním jediným celkem. Na místě je nepochybně otázka, o Čem vlastně výsledné schéma svědčí.
Při nedostatku vhodných dat se uchylujeme k jakýmsi souhrnným ukazatelům, i když vlastním tématem antropologický orientované klimatologie je variabilita. Také v hojně dokumentovaných staletích převažují roky "normální", unikající pramennému svědectví. Záznam totiž přitahovaly jevy pamětihodné a tedy zřetelně výjimečné. Pro posouzení takové zásoby dat chybí jakýsi "bod normality". Uvažujeme-li v rámci nastíněného schématu, nespočíval by asi rozdíl mezi středověkým optimem a malou dobou ledovou v prostém počtu zim tvrdých či mírných, let suchých či deštivých. Měl by být v nějak horších špatných zimách a nějak nepříznivějších nepříhodných létech. Takový rozměr však užívaným ukazatelům uniká. Víme také, že předpokládaný dlouhodobě příznivý rámec zahrnoval i roky klimaticky kruté. V rozmezí středověkého optima alespoň vzpomeňme, jak špatné zprávy z řady evropských zemí provázejí 2. desetiletí 12. stol. K ověření tehdejších i dalších výkyvů během 11.-13. stol. nám stačí prolistovat zápisy kronikáře Kosmy a jeho pokračovatelů. Právě tady si můžeme připomenout i vyčerpání, které mohla mimořádně krutá zima vyvolat. Zvlášť drastický obraz se vztahuje k zimě r. 1282, která už beztak zbědovanou českou zemi přivedla na samý kraj možností. Má smysl nad líčením tehdejších hrůz opakovat, že i rok 1282 patřil do tzv. středověkého optima?
Nejhledanější rovinu tvoří vztah klimatických proměn k zemědělské produkci. Také zde nám údaje typu krutá zima/vlhké léto sotva pomohou. Potřebovali bychom podrobné (ale ovšem kronikársky nevděčné) informace o kritických částech vegetačního cyklu. Příslušné otázky nabízí zemědělská věda, odráží je i lidová pranostika. Tak či onak si rychle ověříme, že zlá bývá právě mírná zima v lednu a únoru, která sněhem neochrání ozimy. Škodí březnové mrazy, málo vláhy v dubnu a květnu, mnoho deště v červnu a červenci atd. Nezapomeňme ani na různé nároky jednotlivých plodin, související mj. s rozdíly v jejich vegetační době. V pramenech nás však jen zřídka zarazí podrobné údaje, jaké čteme k r. 1283: "Jaro suché. 12. května mráz tak silně poškodil vinice a ovocné stromy, že nepřinesly vůbec žádnou úrodu. Uškodil též ozimému i jarnímu setí pšenice, žita, ječmene, hrachu i jiného zrna po celých Čechách tak, že se musila na velmi mnohých místech setba posekat, protože by byla asi jen velmi malou nebo žádnou úrodu nepřinesla k prospěchu lidí." Rozhodl ostrý májový výkyv. K čemu by pro rok 1283 byly zimní či letní indexy?
Ve vztahu proměn přírodních podmínek a kulturního vývoje není společnost v postavení pasivního objektu. Její přirozená reakce na vnější změny spočívá v rozvinutí adaptačních schopností. Provázejí každý ekonomický systém, zvláště však bývají vyvinuty u systémů primitivních. Žijeme ve světě, jehož citlivost na klimatické výkyvy stoupá a nesnadným úkolem se i pro nás stává vyloučení "interpretace od ústředního topení". Středověké zemědělství v mírných evropských podmínkách snáze vyrovnávalo dlouhodobé (sekulární) výkyvy. Velký hlad, přicházející brzy po nevydařené sklizni, souvisel s variabilitou krátkodobou (např. de Vries 1981; Post 1979; 1983; Stanhill 1976; Barker - Gamble 1985, 22). Potřebná informační podrobnost však opět uniká, odhadům "průměrných" klimatických podmínek či "průměrných" zemědělských výnosů,
Obr. 3. Stredovělcý vesnický mlýn u Vyžlovky (o. Kolín) sloužil na málo vydatném potoce (1). kde potřebnou zásobu vody ^omazdoval rybník Vodní plochu uzavírala poměrně široká hráz, při vnějším obvodu zpevněná zdí. Mlýnským kolem otáčela voda vpouštěná do úžla-bí (2 a) s mlynici spojujeme sousední depresi vhloubenou do tělesa hráze (b). Přebytečnou vodu mohl odvádět samostatný prepad (3). Podhrázní mlýn na spoduí vodu klademe do 14. stol. Pracoval ve vsi ze 13. - 14. stol., jejíž usedlosti lemovaly pr.s ušnou tcrénm pánev (7 10 29 30) - Středověkým mlýnům, nejsložitějším technickým zařízením tehdejšího venkova, se zejména po studii M. Blocha (1935) dostává oprávněné pozornosti. V našem chápání jejich provoz šetřil čas a energii, samostatný problém však začíná otázkou co tato úspora znameaatľpro středověkou spokcnost. jak asi byla využita. - Fig. 3. Moulin de viilage du XIV siěcle (v.Uage deserte de Vyžlovka, Bohéme centrále). Un petit étang collectait la reservě ďeau. L'eau en dessous faisait loumer la roue de moulin.
vztahovaným na delší časové úseky, připadá jen a jen pomocný význam. Víme již, že dlouhodobý celkem příznivý průměr mohl zahrnovat i roky špatné úrody a krutého hladu. Následnost několika (2 ci 3) nepříznivých let mohla adaptační schopnosti překročit a vést k hospodářskému propadu. Závisela-h zlá léta na khma-
14
15
tické variabilitě, byl jejich zásah sice krutý, zlepšení však následovalo poměrně brzy. Krizi ovšem mohla vy-ostňt zhoubná síla člověka, válečné ničení zásob a úrody, vybíjení stád. Tehdy se rozpoutávaly žně smrti. Klimaticky kritická situace, násobená ještě krizí politickou, dopadla na české země například na prahu 80. let 13. stol. (cf. již Curschmann 1900). Drásavý obraz, který skládají slova vyprávěcích pramenů jsme již mohli připomenout - hned ale třeba zmínit i opětovný vzestup českého státu v poslední kapitole vlády Přemyslovců, v době krále Václava II.
Otázku, do jaké míry v naší části Evropy působilo klima jako historicky příčinný faktor, posuzujeme velmi opatrně. Ani při interpretaci příčin středověké transformace nenacházíme důkazy opravňující důraz na podnební vývoj. Na rozdíl od rezolutních soudů dlouhé řady evropských autorit se domníváme, že I tzv. klimatické optimum mohlo středověké transformaci nanejvýš nabízet jen relativně příhodný rámec, který sám o sobě neměl rozhodující úlohu. Dodejme ještě, že jisté rozčarování, které následovalo pilnou knihu P. Alexandre, obrátilo důraz klimatologie dvěma směry. Značný zájem míří k lépe dokumentované tzv. malé době ledové, jejíž poznávání by mj. mělo odhalovat určité modelové vazby, dovolující i zpětnou projekci. K hlavním poznatkům patří doklady složitého a leckdy nevyrovnaného vztahu mezi klimatickými trendy a zemědělskými výnosy. Představa o nějaké jednoduché signifikantní korelaci není potvrzována. Očekáváme zároveň, že k podstatnému obohacení klimatologie středověku přispěje rozvoj přírodních věd.
Poměrně vyhraněnou část bádání tvoří energetické či ucelené ekologické pohledy (cf. Smetánka 1989). Už od 30. a 40. let našeho století se objevovaly pokusy analyzovat kulturu jako termodynamický systém, v němž dlouhodobě přibývá energie, energetický nárůst vyvolává růst populace atd. {V/hite 1949; 1959; cf. Shawcross 1972). Schopnost využít energii pro potřeby člověka se dokonce měla stát měřítkem kulturní pokročilosti. "Pevné východisko" těchto v podstatě evolucionistických teorií (ovlivňujících např. V. G. Childa) vzniká zřejmě několikerým zjednodušením teorie přebytku. V archaických společnostech lze sotva biologicky a kulturně ohraničit subsistenční minimum a rovněž přebytek (energetický či ekonomický) zůstává kategorií historicky podmíněnou (Halstead - 0'Shea 1989). Jako absolutní pojem ztrácí v netržních společnostech smysl. Samostatná problematika souvisí se získatelností přebytku, určovanou úrovní efektivity příslušného aparátu. Především však žádný druh přebytku sám o sobě společenský či kulturní růst nepodmiňuje (cf. Renfrew 1972, 39). Důkazy snad nemusíme složitě odvozovat, stačí pohled na leckterou z nedávno \ minulých i současných společností. Naše diskuse usiluje o rozčlenění problému a o zdůraznění jeho mnohem složitěji spjaté a podmíněné podstaty. Nezapomínejme, že v českém bádání "výše nadproduktu" ještě nedávno běžně působila jako autonomní síla pohánějící středověké dějiny, z prezence zemědělského produkčního přebytku přirozeně a samovolně vyrůstaly elementy sociální a politické struktury. S vyslovovanými výhradami zároveň jistě nechceme spěchat do jinak jednobarevné krajnosti a úlohu ekonomického potenciálu podceňovat.
Novější a leckdy obezřetně zdůvodňované studie chápající středověkou společnost jako specifický ekologický systém provázejí nesnáze dané nestejnou uchopitelností základních ekologických kategorií. Jedna z nich obvykle nese název informace. Právě sem spadá i vlastní tvořivý vklad člověka, schopnost rozšiřovat kapacitní možnosti regionů atd. Tato položka bývá v běžných schématech umenšována a překrývána kategoriemi snáze uchopitelnými. Poznávací situace se ale právě touto deformací stává přehlednější, získává zdánlivě pevné vztahy a proměny přírodních faktorů nabízejí lákavou interpretační osnovu.
3. Demografický vývoj, příčiny a důsledky
Začátkem výkladu problematiky 13. stol. v Čechách třeba sestoupit až k počátkům slovanského osídlení a pokusit se přehlédnout dobu svým trváním obdobnou době, která nás dělí od století posledních Přemyslovců. Požadavek takového ohlédnutí je nasnadě. Archeologické svědectví totiž raný středověk představuje jako dobu sídelního postupu, zdlouhavě a s nepochybnými výkyvy rozšiřujícího oikumenu. Základní oporu pro takové tvrzení nabízí nevelký článek J. Slámy (1967) soustředěný na 6. až 11. stol. (obr. 1). V principu obdobné křivky archeologie kreslí jak v Čechách, tak v několika dalších částech Evropy a ukazuje už 2. polovinu 1. tisíciletí jako dobu sídelního růstu (cf. Klápště 1988, 94). Archeologické prameny skládají obraz zatížený hned
Obr. 4. Zemědělské nářadí staršího (1-11) a mladšího středověku (12-21), doklady z Čech/Moravy a Slovenska. 1 - 5 Pohansko u Nejdku, 9. stol., nález v interiéru zemnice zahrnul mj. krojidlo a radlice, z nichž dvě bývají spojovány s rádlem, dvě s pluhem. 6 Gajary-StoliEka, 8,/9.sto!.?, často předpokládaný archaicky doklad plužní radUce. 7,9- 11 Mikulčice, 9. stol., radlice (délka 23,8 cm), srpy a kosa. 8 Ivanovice, 9. stol., symetrická radlice (délka 11,2 cm), podle jednostranného ocelového břitu určená k asymetrické orbě. - 12 Slavětín, kolem r. 1385, vyobrazení pluhu. 13 - 20 Semonice, kolem r. 1300, plužní krojidlo a radlice, hrot otky, zuby bran, srpy. 21 Konňvky, 15. stol., kosa (podle A. Bartoškové, M. Beranové aj.). - Fig. 4. Outils agricoles du Haut (1-11) et du Bas Moyen Age (12 - 21), exemples de la Bohéme, de la Moravie et de la Slovaquie. Pour les socs archaiques, les formes assymétriques sont visibles (6). Celte assymétrie vient soit de la forge, soit ďun labourage unilateral. Quelques pieces symétriques étaient aussi employees de maniere assymétrique, elles étaient munies d'un tranchant unilateral (8). Touš ces outils se différencient fort de la lourde charnie du Bas Moyen Age (14 - environ 1300). Le labourage assymétrique archaíque est á notre avis lié avec des instruments transitoires, entre le labour á ľaraire simple et le labour á la charnie veritable.
17
několikerými chybami, které navíc působí velmi nerovnoměrně. O přesvědčivosti dokladů dlouhodobého vzestupu raně středověkého osídlování však lze sotva vážně pochybovat.
Kolize s výklady čerpanými jen a jen z písemných pramenů nepochybně plynou z mezí psaného svědectví, které se sídelním postupem nebylo svázáno jasnou a obecně platnou příčinnou vazbou. Připomeneme ještě, že vzestup četnosti písemných pramenů čekal až na dobu vytváření nové kvality vlastnických vztahů. Právě tyto vztahy a jejich ještě křehkou rovnováhu pomáhaly stabilizovat listiny vystavované v jazyce sice universálním, obecně ale nepřístupném {obr. 2). Ať chceme či nechceme, celkový pohled na raně středověké osídlování závisí především na archeologii a na rozvíjení jejích možností. Je-li ještě někdy zdůrazňována pouze regionální platnost archeologických poznatků (např. Fossier 1975, 160), lze takovou výhradu snad spojovat s dosud málo reprezentativním stavem bádání (rozvíjeným regionálními vzorky), v principu však podobné soudy mohou sahat až k nepochopení různých možností různých druhů pramenů.
V širším pohledu nelze pominout ani zásadní rozpor současné archeologické interpretace s teorií R. Gradmanna (1865-1950). Ta sice vznikla už na prahu 20. stol., s udivující houževnatostí se ale udržela ná-
J padne dlouho. Spočívala na představě ostrého protikladu mezi otevřenými (stepními) a lesními oblastmi.
j Předpokládala značně statický rozsah oikumeny, který od neolitických počátků čekal až na středověký stát a kláštery, jejichž síla měla teprve dovolit podstatnou kolonizaci lesů. Výklad R. Gradmanna už ve 40. letech zpochybňovala sídelní archeologie a palynologie, jeho principy však hluboce poznamenaly historické bádání. Vstoupily i do díla M. Blocha (např. 1931) a zřejmě také odtud je další a další literatura nabízela nejen k vyslechnutí, ale i ke zprostředkování, dosahujícímu rovněž k nám. Archeologie přitom poměrně záhy ukazovala, že již od neolitu pozitivní i negativní změny rozsahu oikumeny tvořily samozřejmou součást sídelního vývoje.
Ranč středověký sídelní pohyb považujeme za odraz populačního tlaku, za snahu o řešení relativního I přelidňování sídelních areálů. Důvody tohoto dlouhodobého pohybu zůstávají jedním z nejméně jasných a ovšem i nejpřitažlivějších témat. Ocitáme se před složitou problematikou, nad níž se už po generace střetávají různé přístupy, řešící vztah vývoje populačního, technologického, sociálního, ale i působnost faktorů vnějších, v našich podmínkách zejména klimatických. Jistě zvlášť podmanivě působí univerzální řešení, ustavující obecnou prioritu některého z faktorů. Nepochybně se v nich schází záměna části za celek a snaha o jasná přehledná řešení. Uvedeným krokem totiž získáváme tolik cenný pevný bod. V hracím stolku ukrýváme spoluhráče, který vždy vyhrává svou partii. Podobnou diagnózu vztahoval W, Benjamin (1939) k historickému materialismu, platnost jeho slov je však mnohem širší.
Argumenty vkládané do diskuse o předpokladech populačního vývoje bývají často zabarveny politicky, eticky, filosoficky. Tato okolnost souvisí s přirozenou spojitostí mezi pohledem zpětným a snahou o projekci
| příštího vývoje. Nejznámější populační teorií zůstává výklad R. Malthuse (1766-1834). V jeho pojetí může
i populační růst postupně redukovat ekonomický přebytek, cestu z hladu potom umožňuje dokonalejší země-dělství, uvolňující populační vzestup, posléze ústící opět do dalšího krizového období. Nezávislou proměnnou se v tomto pohledu stává ekonomický vývoj, závislou proměnnou tvoří vývoj populační. Podstatně odlišný výklad načrtla v 60. letech E. Boserupová (1965; dále např. 1983), zabývající se tehdy v rámci OSN
! agrární ekonomikou neindustriálních společností. Vyšla z nástinu postupné intenzifikace zemědělství. S každým dalším intenzifikačním krokem spojila nejen vzestup produkce, ale i vzestup pracovních nároků. Doka-
, zuje zároveň, že vše, co vyžaduje více práce, je přijímáno jen v situaci, kdy není vyhnutí. V těchto relacích se růst populace stává nezávislou proměnnou, pozitivně působícím základním faktorem změn v podstatě země-
1 dělství. Koncepci E. Boserupové nelze přirozeně oddělit od kontextu 60. let, od hledání nového vztahu k tzv. třetímu světu. Diskuse vyvolaná názory dánské badatelky minula české prostředí a dnes již nezbývá, než vysoce vynášené a hned zase tvrdě zatracované pojetí ("křiklavý doklad protestantské etiky") posuzovat se značným odstupem.
V dnešních souvislostech třeba začít širším pohledem, soustředěným na adaptační možnosti dovolující řešit rozpor mezi kapacitou regionu a zvýšeným počtem jeho obyvatel. Skládají široké a značně různorodé spektrum, sahající od řešení okamžitých k dlouhodobým, od změn kultivačních postupů až k mýtům. Nejběž-nější odpovědí je vytváření přebytku. Ten ve své prvotní úloze vyrovnával vztah mezi potřebami pravidelné výživy a leckdy velmi nepravidelným získáváním potravy. Ve značně variabilním vlivu populačního tlaku lze podstatnou váhu přičíst několika řešením. E. Boserupová se bez rozboru příčin populačního růstu obrátila k jedné jediné adaptační odpovědi, spadající mezi změny subsistenčního systému, k zemědělské intenzifikaci. Patří sem však i diversifikace, tj. hledání alternativních zdrojů a konzumpce potravy z různých důvodů "nečisté". Další východiska nabízela válečná agresivita přinášející kořist. Významné uplatnění může připadat populační regulaci, zásahům do porodnosti a úmrtnosti. K možným řešením náleží i mobilita, odchod z míst nedostatečných zdrojů. Právě jedna z dnes sugestivně zaznívajících odpovědí označuje za příčinu raně stře-
dověkého pohybu hlad. Prvotním hybatelem se měla stávat obrana proti drastickým důsledkům hladu a boj o prežití měl podmiňovat technický pokrok zemědělství (např. Bonnassie 1989). Hlad žene do světa, v řetězu příčin a následků má svoje místo, sotva jej však lze klást na začátek, jako prvotní příčinu dlouhodobého roz-■.irování sídelní oikumeny. Sotva lze pochybovat o tom, že raně středověký rozvoj sídelní oikumeny znamenití další a další reakci na znovu a znovu se obnovující situaci, v níž rámec užívaných zemědělských postupů nedovoloval zvýšit produktivnost stávajícího sídelního území. Východisko spočívalo v mobilitě, v odchodu f ftsli populace do dosud neosídlených končin. Předpokládáme tedy řešení extenzívní, znovu a znovu rozšiřu-((«( mapu osídlení.
Snaha o hlubší pohled na problematiku vnitřních příčin populačního růstu vyžaduje diskusi o jednotlivých proměnných a příliš obecné soudy nahrazuje rozborem fertility, natality, mortality (cf. např. Hassan 1981). Část bádání spatřuje příčiny v církevní podpoře rodin s více dětmi, dokládané od 11. stol. (Goody l<>83). V literatuře francouzské nechybí ani složitě zdůvodněná teorie o vztahu mezi poklesem počtu církevně určených dní manželské zdrženlivosti a demografickým vzestupem sledovaným od 11. stol. (Flandrin 1983). Důmyslnost těchto konstrukcí je jistě pozoruhodná, samotný pohled na časové rozměry příčinně srovnávaných jevů však rychle ověří, že k vysvětlení našich otázek rozhodně nestačí. Nevystačíme ani s jinak velmi cennými demografickými sondami odvozovanými z písemných pramenů, i ty zůstávají příliš dílčí. Např. doklady o větším počtu dětí v Pikardii od konce 11. stol. jsou závažné (Fossier 1968, 206), z hlediska celkového však mohou odhalovat jen jednu lépe osvětlenou položku z mnohem delší a třeba i rozkolísané řady. I zde třeba uvažovat o zásadním vlivu sice nenápadných, ale dlouhodobě působících tendencí. Touto cestou se populační pohyb může stát pochopitelnější, v diskusi o příčinách se však zřejmě vrátíme k otázkám sociálním, kulturním, ekonomickým.
Obr 5. Orba pluhem podle kalendářových vyobrazení uložených v Britském museu, pravděpodobně nejstarší bezpečný doklad vyspělého středověkého oradla v Evropě. Prvá řada je kladena mezi 1. 969 a 987, druhá do doby po r. 1026 (ms. Cotton Julius A VI a Tiberius B V). - Fig. 5. Labourage á la charrue selon des images de calendriers des X° et XI" siěcle (British Museum, o.c). Cest sans doute le document le plus ancien concemant la veritable charnie en Europe.
18
19
4. Proměny technologické a jejich úloha
Jedna z určujících částí diskuse o společenském vývoji se snaží ocenit význam změn technologických. I tady A úzký důraz právě na tuto stránku vede k jednostrannému determinismu. U nás dobře známé východisko upří-lišněných pohledů poskytovaly krajně zjednodušené formulace marxistických klasiků, v evropském či světovém měřítku však příslušnou kapitolu ani zdaleka nepsali jen dogmatičtí marxisté. Spolu s francouzským "literárním marxistou" Ch. Parainem (1979), vedeným přímočarými slovy Bídy filosofie, lze připomenout amerického neo-evolucionistu L. Whiíe (1962), Prvý z nich kladl do 2. poloviny prvého tisíciletí řadu velkých i malých technických inovací a jejich působnosti přičítal zásadní význam v proměnách společnosti. Druhý přes ideologické rozdíly postupoval velmi podobně a klíčový význam přisoudil nástupu obdobně volených položek - pluhu, bránám, třmenům, vodnímu mlýnu atd. Souhrnem svých pozorování dokazoval ag-;í rární revoluci již v době karolínske. Standardní sebeobrana historického materialismu poukazuje na složitější chápání výrobních sil a vztahů. Může nás ale jen vrátit na rozcestí, z něhož se nabízí cesta buď k souboru zcela obecně přijatelných pravd, nebo zpět k jednostrannému technologickému determinismu (cf. zejm. Ko-lakowski 1977-79).
Studium středověké výroby provází citelný rozpor mezi samozřejmě uznávanou a ochotně zdůrazňovanou potřebou celkového přístupu a stavem pramenné základny, v níž právě z jednotlivých (našemu poznávání dostupných) částí vyvozujeme obecné soudy. Taková situace snadno svádí k přecenění deduktivních konstrukcí a k násilnému zacházení s prameny. Ani nám však nezbývá než začít dílčími pohledy (obr. 3). Ve výkladech proměn středověké agrární výroby zcela tradičně jedno z předních míst zaujímají dějiny I pluhu. Nástupu právě této inovace bývá přisuzován značný vliv na růst zemědělské produkce, na rozšiřování kapacitních možností regionů. V 19. stol. se ocenění úlohy tohoto nástroje vymklo mezím věcného poznávání a vstoupilo do "mytologické historie". Vedle samotných věcných dějin by tak jistě zasluhoval pozornost i rozbor interpretačních stereotypů, které byly a leckdy ještě jsou se středověkým pluhem spjaty. Spor o prvenství v užívání pluhu provázel konfliktní vztahy Němců a Slovanů, pluh se stal citlivou položkou britských i skandinávských dějin. Hloubku sporu ještě násobily neshody terminologické. Dnes běžná terminologie se opírá o stavbu oradla a o povahu jím vykonávané práce. Pluh pracuje asymetricky, radlice půdní skývu na jedné straně ukrajuje a odvalová deska ji obrací na druhou stranu. Na povrchu se ocitá dříve zakrytá vrstva, lépe vybavená živinami, půda se provzdušňuje, upravuje se cirkulace vody. Předchozí charakteristika ovšem hned naznačuje i možnosti uplatnění pluhu. Třeba uvažovat o trvale kultivovaných polích na vlhčích a těžších půdách, nabízejících se k rozvoji obilnářství v severní části Evropy. Stranou zůstává suchý a teplý jih, v jehož lehce propustných a drobivých půdách bývá naopak třeba udržet vláhu. Tam všude dobře sloužilo rádlo, které půdu rozhrnovalo, ale neobracelo a nevystavovalo přílišnému vysychání (např. Jope 1979). Zdůrazněme ihned, že dnes obvyklé rozlišení pluhu a rádla působí jasně a přesvědčivě, v živé skutečnosti se však takový dojem rychle střetává s množstvím obtížně klasifikovatelných přechodných nástrojů (Pesez 1991, 137).
Dějiny středověkého pluhu spojují tři základní kategorie pramenů, shromažďované jazykovědou, archeologií a ikonografií. Ve sporech 19. stol. připadala značná váha jazykovému svědectví, které mělo odhalit stáří pluhu a prioritu jeho germánského či slovanského užití. Novější kritické přístupy ukazují rozrůzněnost jazykových reakcí na změnu povahy věcí a dokládají tak i složité stratigrafické vztahy mezi slovy a věcmi. V tomto světle nelze očekávat přímé ztotožnění slova "pluh" s tím oradlem, které jako pluh definuje naše bádání (Schmidt-Wiegand 1981). Připomeňme si ještě nedávnou terminologickou rozkolísanosťa nezapomeňme na složitou cestu, která právě k nyní obecné definici vedla. Ostatně leckdy si nadále pomáháme upřesňujícím přívlastkem a hovoříme o skutečném, těžkém či záhonovém pluhu, V současné době se s jazykovednými argumenty ocitáme v paradoxní situaci. Kritické názory se ve specializované literatuře zdá zbytečné opakovat, zatímco v literatuře obecně užívané si již překonaná tvrzení uchovávají pevné místo a udržují i "spor o slovo". Například /. Le Gojf (1982) znovu přejímá závěr jazykové chronologie, kladoucí pluh u Slovanů (odpovídající moderní terminologii) už do doby před příchodem Maďarů či dokonce Avarů. Z druhé strany by stačilo zmínit výklad
IL. Niederla (1926) a jeho reservovaný pohled na příslušné lingvistické možnosti.
Archeologie svoje soudy opírá o nálezy částí oradel a o stopy orby. V prvém ohledu shromažďuje železné radlice a krojidla, jejímu svědectví však uniká celkové konstrukční řešení. Nemůže ani poskytnout přímý důkaz presence dřevěné odvalové desky, jedné z určujících částí pluhu. Tyto meze vážně předznamenávají leckdy nesnadné diskusní hledání. K nápadným jevům navíc patří velmi nerovnoměrná nálezová distribuce středověkých částí oradel. Na evropské mapě vystupují dvě mimořádné koncentrace spadající do 8. až 10. stol.
| Jedna z nich, soustředěná na jih Moravy a západ Slovenska, souvisí značným dílem s velkomoravským pros-
Obr. 6. Zeleníce (o. Kladno) a Radomyšl (o. Strakonice), pohřebiště (A) vně a uvnitř sídelního areálu, výraz dvou rozdílných etap středověkého pohřbívání. Prvý příklad zachycuje řadové pohřebiště z 9.-11. stol. o 105 hrobech se 116 pohřby. Výbavu obsahovalo celkem 53 pohřbů: keramické nádoby (30), nože, šperky atd. Kostel sv. Jakuba, datovaný dosud jen přibližně do 12. stol., se nachází v odstupu asi 250 m, nad pramennou situací, s níž zřejmě souviselo i raně středověké osídlení. - Počátky pohřebiště v Radomyšlí spojujeme s kostelem sv. Martina, kladeným k polovině 12. stol. Ze starší fáze odhadované na zhruba sto let zachytil archeologický výzkum 463 hrobů a ostatky celkem 729 jedinci). Výbava, především záušnice a prsteny, doprovodila jen 53 pohřbi). Celkový odhad na vyznačené ploše předpokládá 1000 až 1200 pohřbů. - Fig. 6. Cimetiěres de village (A) á ľextérieur ou á ľintérieur de ľaire d'habitation; exemples de deux étapes diffé-rentes de ľenterrement medieval. Le premiér exemple montre un lieu de sépulture du IX* au XIe siécle (116 enterrements - Zeleníce, Bohéme centrále). Les débuts du deuxieme cimetiére sont Liés á la construction de ľéglise verš le milieu du XIIe siécle. Durant la plus ancienne perióde qui durait environ 100 ans, on estime environ á mille le nombre des sépultures (Radomyšl. Bohéme du Sud).
20
21
tředím. V rámci Československa zmiňovala M. Beranová (1980, 174) celkem asi 80 radlic, z příslušných hromadných nálezů mohla A. Bartošková (1986) dokumentovat 23 radlic. Nověji byla v podstatě současná koncentrace představena na Balkáně, v oblasti prvé bulharské říše. Příslušný soupis vypočetl přes 50 lokalit s nálezy železných částí oradel (Henning 1987). Srovnejme hned, že E. Gringmuth-Dallmer (1982) na rozlehlém území Německa, Nizozemí a Švýcarska zaznamenal jen 15 radlic kladených do 6. až 12. stol. Velmi nízká nálezová četnost charakterizuje i prostředí francouzské či britské. Naznačované nesrovnalosti nás na tomto místě zajímají především v podmiňující vazbě k nevyrovnanosti celkových závěrů, na vysvětlení ale čekají i jejich vlastní příčiny. V pozadí nelze hledat jen nerovnoměrný stav terénního výzkumu či nálezové evidence. Působnost těchto faktorů jistě nebudeme popírat, v dané situaci je však především třeba uvažovat o rozdílech v živé kultuře, v zacházení s posuzovanými částmi zemědělského nářadí. Příslušné nálezy bývají spojovány s obchodními sklady, s úkryty v časech zvýšeného nebezpečí, nechybějí ani úvahy o ukládání rituálním. Snaha o důkaz té či oné možnosti se ale zatím bohužel ztrácí v přílišných nesnázích.
Mezi radlicemi spadajícími do 1. tisíciletí poutají zvláštní pozornost tvary charakterizované jistou mírou asymetrie. Právě ta by měla předznamenávat nástup pokročilého oradla či dokonce už dokazovat přináležitost k pluhu. Nesouměrné radlice z 8. až 10. stol. jsou někdy dosazovány do nekompromisního předpokladu: "Mohou existovat pluhy bez asymetrické radlice, asymetrické radlice bez pluhů však doložit nemůžeme" (Beranová 1968, 535). Starobylé raně středověké užívání pluhu předpokládal i F. Šach, který soudil, že v 7.-9. stol. byl v našich zemích vývoj pluhu dovršen. Připomeňme ale, že spojitost mezi velkomoravským pluhem a zaplavovanou travnatou nivou, o níž F. Šach (1961, 106) uvažoval, byla následujícím paleobotanic-kým bádáním vyloučena (Opravil 1983). Dnes tak příznačná niva totiž vznikala až v mnohem mladší době. -Citovanou literaturou byl sice raně středověkému "pluhu v pravém smyslu" přisouzen sporadický výskyt a nevelká účinnost, při hodnocení soudobé společnosti se mu ale dostala značná váha. Zároveň se s přispěním cizojazyčných publikací právě toto pojetí stalo pevnou součástí evropské literatury a jedním z nemnoha vkladů českých historických oborů do širšího povědomí (namátkou Gille 1962, 30; White 1962, 49 ; Le Mené 1977, 138; Fossier 1984, 108). Lehkému pluhu by také měly odpovídat asymetrické radlice z Balkánu, i jim byl přičten podstatný význam v marxistickém pojetí přechodu od otrokárske k feudální společnosti (Henning 1987).
Všimněme si nejdříve svědectví z Moravy a Slovenska. Důležité postavení bývá dáváno nálezu z Gajar-Stoličky, předanému sice bez dostatečných nálezových okolností (Eisner 1946, 103), běžně však kladenému do 8. až počátku 9. stol. (obr. 4:6). Důraz se obrací k asymetrickému tvaru (někdy doplněnému působivější rekonstrukcí) a k nápadně nestejnému příčnému profilu, zesilujícímu levou hranu. V souhrnu by tato radlice měla být svými určujícími znaky "úplně analogická" plužním radlicím ze Semonic, datovaným do doby kolem r. 1300 (Beranová 1980, 190), Obdobným způsobem byly vyňaty dvě "pokročilejší" ze čtveřice radlic nalezených na hradišti v Pohansku u Nejdku (obr. 4:4,5). Sotva se však lze vyhnout pochybám a otázce, ne-ní-li detailní morfologie radlic, poškozených i korozí (a někdy navíc kresebnou dokumentací) přeceňována. Smysl pro tvarový detail nechceme jistě potlačit, zdá se však, že se v daných případech blížíme k opačnému extrému. Do popředí se jednoznačně dostaly aspekty vývojové, vyňaté na úkor otázek funkčních. Ale právě funkční pohled, důraz na účinnost nástroje, nepochybně sbližuje např. všechny radlice z Pohanska u Nejdku i nález z Gajar-Stoličky a společně je jasně odděluje od semonických příkladů. Připomeňme, že délka prvé skupiny činila 13 až 15 cm, šířka zůstávala mezi 8 až 10 cm. Radlici ze Semonic, výrazně asymetricky vykovanou ze zhruba 3 kg železa, charakterizuje více než dvojnásobná velikost 38,6 x 25,2 cm (obr. 4:14).
Výkladu raně středověkých radlic by mohly pomoci metalografické poznatky, které však u nás na srovnatelné úrovni provázejí pouze dvě radlice (Pleiner 1967). Od soustavnějšího zájmu snad odrazuje většinou prostá kovářská práce, někdy poznamenaná i hrubými opravami. Této charakteristice odpovídá posuzovaná radlice z Pohanska u Nejdku, v celém profilu vytvořená z měkkého železa (obr. 4:2). Překvapivý výsledek však složil rozbor radlice z Ivanovic (o. Vyškov; obr. 4:8). Drobný a zcela souměrný tvar totiž na jedné straně obsahuje tvrdý ocelový břit, protějšek zůstal z měkkého železa. Jedna z hran měla tedy pracovat s větší námahou. Opíráme se bohužel o jeden jediný nález, i ten však obohacuje představu o asymetrickém osazování některých radlic 8.-10. stol. - V celkovém pohledu můžeme ke skupině asymetricky užívaných radlic přičíst některé kusy vykované v mírně asymetrickém tvaru, některé zprvu souměrné radlice poznamenané nesouměrným opotřebením, jakož i kusy formálně zcela symetrické, zpevněné však pro jednostrannou námahu. Kvantitativní struktura takového závěru nám ovšem uniká, alespoň u třetí z vypočtených možností by přesnějšímu uchopení pomohly soustavné metalografické rozbory.
V moravském, slovenském i bulharském raně středověkém prostředí není třeba pochybovat o výskytu oradel s nevelkými asymetricky pracujícími radlicemi. Víme už, že výklad opřený o ostré formální rozlišení pluhu a rádla neváhá a v příslušných radlicích vidí starobylé doklady skutečného pluhu. Zdůraznili jsme ale, že toto pojetí přednostně vedou aspekty vývojové a hledisko funkční zůstává v pozadí. Zásadní funkční roz-
Obr. 7. Čimicc (Praha 8), archeologické výsledky zachycují dlouhodobý vývoj raně středověkého sídelního areálu (l,la,2a,2) a dvě základní etapy feudálního sídla (A,B). Na levobřežní potoční terase doložen prostorový posun, osídlení začalo v 6,/7. stol. v poloze 1 a uzavřelo se někdy kolem poloviny 13. stol. v poloze 2, 2a. Z hlediska sociálního profilu daného místa přitahuje zvláštní pozornost interpretace dvou vzájemné překřížených žlábků, vyhloubených v poloze 2. Jejich evidovaná délka činí 14 a 24 m, chronologicky by měly spadat do 1. poloviny 13. stol. - Na pravém břehu výzkum odkryl tvrz ohrazenou knihovým příkopem (B) a starší situaci (A), z níž přednostní zájem poutá objekt budovaný kvádříkovou technikou. Tuto stavbu o dochovaném půdorysném rozměru 7 m přeťal příkop tvrze. - Půdorys vsi zakreslený podle mapy z poloviny 19. stol. už změnilo rozdělení panského dvora, který stál západně od návsi (podle předběžných zpráv V. Humla). - Fig. 7. Čimice (aujourďhui Prague 8). Les résultats archéologiques montrent 1'čvolution de longue durée de ľaire ďhabitation qui a fonctionné děs les Vlc- VIIC siécles (emplacement 1) jusqu'au milieu du XIIIC siěcle environ (emplacement 2, 2a). Sur la rive droite du ruisseau, la archeologie a mis en valeur le lieu de dcux étapes fondamentales de la demeure féodale (A, B). dílnost např. semonických radlic od starších dokladů nás nabádá k pohledu diferencovanějšímu, uvažujícímu i o přechodných oradlech mezi rádlem a těžkým pluhem. Oporu mj. spatřujeme ve svědectví o asymetrické i orbě se symetrickým nástrojem, prováděné vlastně rádlem nakláněným na jednu stranu (např. Comet 1987; Pesez 1991; Bentzien 1980, 65). Příslušné oradlo bývá charakterizováno vodorovně umístěnou radlicí, jejíž působení usnadňovalo krojidlo a jeho svislý řez. Právě s takovým nástrojem bychom mohli spojovat část diskutovaných raně středověkých nálezů. Zatím nevyhraněné zůstává i vhodné terminologické odlišení archaic- j ké asymetrické orby. Zřejmě bychom měli uvažovat o samostatném vývojovém článku. Část odborné literatury hovoří o "starším lehkém pluhu", takové označení však zásadní různost spíše stírá.
Několikrát jsme si připomněli, že diskusi nad archeologickými nálezy částí raně středověkých oradel vedeme v územně i časově velmi těsném rámci. Pracovní stopy uchované po někdejších polích ale nabízejí ještě užší "kousek pevniny". Jejich evidence zůstává značně nerovnoměrná, soustředěná do nevelkého pásma při Severním moři (Gringmuth-Dallmer 1983). Asi bez zvláštních rozborů lze dnes už odmítnout přímočaré rozlišení mezi křížovou orbou rádlem a paralelní orbou pluhem. V závislosti na půdních a vegetačních podmínkách mohlo totiž také rádlo pracovat v jen souběžných liniích. Složitější otázku však otevírají doklady nesouměrných paralelních brázd, jejichž výplně se vzájemně překrývají. Zvlášť zřetelný doklad tohoto druhu, kladený už do 1. stol. př.n.l., pochází z Feddersen-Wierde (Haarnagel 1979, 264). O asymetricky vedené orbě lehčích půd u severoněmecké lokality pochybovat nelze, výpověď fotodokumentace je jasná. Vlastní interpretace ale opět vrací otázku vztahu mezi jednoznačným a volnějším determinačním přístupem k asymetrickému působení oradla. Podle některých názorů měl v ekonomice závislé především na chovu dobytka, jen okrajově doplňovaném obilnářstvím, sloužit pluh. Na časné zařazení stop asymetrické orby ve Feddersen-Wierde navazuje teorie, která počátky pluhu spojila právě s hustě zatravněnými plochami u Sever-
22
23
ního moře. Odtud se dokonalé oradio mělo "rychle" rozšířit i do provinciálního Podunají (Steensberg 1980; 1986). Značná část literatury výklad stop z Feddersen-Wierde přijímá, někdy zaznívají hlasy opatrné až kritické (např. Wailes 1972). Právě k těmto rezervovaným názorům se přiklání i naše hodnocení. Pro ztotožnění stop orby při březích Severního moře s pluhem známým z mladšího středověku nám totiž bezpečné opory chybějí. Asi mnohem spíše budeme opět myslet na lehčí asymetricky užívaná oradla, vybavená symetrickými a případně i nevelkými mírně asymetrickými radlicemi. Taková představa ostatně neodporuje ani nečetným dokladům železných částí oradel ze západu střední Evropy (Gringmuth-Dallmer 1982). Cenné ověření úvah | o archaické asymetrické orbě očekáváme od standardních experimentů, rozvíjených především v Dánsku (např. Lerche 1986). Dosavadní zkušenosti z rozmanitých pokusů jsou jistě pozoruhodné (např. Henning 1987, 68), v našem hledám však povahu důkazu nemají. ^     Hledáme-li pevné opory, najdeme prvý evropský doklad plužního oradla nové kvality ("těžkého pluhu") v ikonografických pramenech. Nabízí jej dvojice britských kalendářových vyobrazení, z nichž starší patři ještě do 10., mladší do 11. stol. Obě kalendářové řady spojuje táž tradice, sahající snad do kontinentálního (remešského) prostředí (Boutemy 1970). Na měsíc leden připadla orba těžkým pluhem s předními koly, s kro-jidlem a radlicí zřejmě provázenou odvalovou deskou. Oráč se opírá o kleče, pohůnek pobízí dva páry dobytčat (obr. 5). Příslušný archeologický protějšek skládáme až s nápadným opožděním. V Čechách si asi málokdy uvědomíme, jak evropsky cenné postavení připadá nálezu ze Semonic (obr. 4:14). Slova L. Nieder-la (1916) "je to však vždy nejstarší, dosud mi známý, skutečný český pluh" neztratila ani dnes svou platnost a semonický doklad navíc našel své místo i v evropské literatuře (např. Peset 1991). Souhrnný pohled | na bezpečné doklady těžkého pluhu svědčí o spojitosti počátků takového oradla s transformací středověké j Evropy, jíž postupně sledujeme od doby kolem r. 1000, a která se v českých zemích ve své podstatě naplňo-í vala ve 13. stol. Cesta k uplatnění těžkého pluhu totiž sledovala cestu ke stálým a v poměrně pevném systé-■mu uspořádaným zemědělským pozemkům, na nichž podstatně stouply nároky na orbu. \      Diskusí o příčinách pro nás přílišného důrazu na raně středověké počátky těžkého pluhu záhy opustíme úzké meze dějin techniky a dostaneme se k otázkám obecnějším. Pojetí dějin pluhu např. u M.Beranové je svázáno s koncepcí "zásadní revoluční přeměny v zemědělské výrobě", která se stala základem feudalizace Evropy. Odtud vyplývala jedna z cenných kapitol řetězu nezvratně působících zákonů: "Po dovršení kvalitativního přelomu v zemědělství v 8.-9. stol. mohlo a muselo dojít ke změně výrobních vztahů, k sociální revoluci" (Beranová 1982). Argumentaci F.Šacha (1961) předznamenávají blízké souřadnice. Období mezi léty 450 až 1250 mělo být dobou, v níž se u nás vyvinula "výrobní soustava trojhonného zemědělství, která byla také základním znakem výroby po celou dobu feudalismu a která určovala i společenský řád tohoto dlouhého období." Nesporně se ocitáme pod tlakem tzv, přirozených předpokladů, jejichž váha ovlivňuje celkovou argumentační stavbu. Význam pluhu i dalších fenoménů je potom snadno nadhodnocován a posouván do příliš starého kontextu.
Rozměr problému je ale ještě mnohem širší, teorie "velkého raně středověkého přelomu" byla totiž zvlášť rozvíjena v Německé demokratické republice i v Polsku. V prvém případě se důrazně opřela o marxistický schematismus, ve druhém však čerpala z odlišných zdrojů. Část polské literatury zřejmě uvažovaným směrem vedl vyhraněný vztah k národním dějinám a k jejich středoevropským souvislostem. Odtud možná vyplývalo i podle našeho názoru příliš úzké časové vymezení dané historické kapitoly, sledované často jen do 11. stol. Tím se však vytrácelo srovnání s mladší situací a s mladšími proměnami, které by mohlo nabízet vyrovnanější pohled. Je-li naše úvaha přiměřená, vracela by v principu obdobnou otázku poměru konkrétních archeologických poznatků a širšího názorového pozadí každé z obecnějších interpretací. Rozbor problému by i na české straně zasluhoval soustředěnou pozornost. Jeho naléhavost podtrhuje závažná revize sídelně archeologických opor předložená nedávno /. Henningem (např. 1991) a soustředěná na území Dolní Lužice. Připomeňme, že v diskutované teorii připadla důležitá úloha výkladu hradiště Tornow, jehož stáří je nyní odsouváno až do doby o 200 let pozdější a podstatným dílem spojováno s expanzí německého státu v 10. stol. Při snaze o interpretaci se zároveň v nové podobě vrátily staré otázky poměru "německého" a "slovanského" kulturního prostředí. Již vyslovená stanoviska potvrzují, že ani tady by náš hlas neměl chybět.
Problematiku pluhu nelze oddělit od otázek způsobů středověké zemědělské výroby. Od 19. stol. sledujeme koncepce založené na představě postupné intenzifikace, směřující od žárového zemědělství k vícepol-ním regulovaným systémům. Takové schéma je i dnes často přijímáno, setkali jsme se s ním i v teorii E. Boserupové. Provází ho však řada otevřených problémů. K prvořadým otázkám patří obecný rozsah užívání ohně v zemědělství raného středověku. Oheň v lesní krajině nabízel poměrně snadné uvolnění půdy k zemědělské činnosti. Vzrostlý les po vykácení a vysušení poskytoval palivo dostatečné k likvidaci či alespoň k podstatnému narušení vegetačního krytu. Složitější situace nastávala na zatravněných či krovinatých plochách, kde oheň sám o sobě nemohl vážně zasáhnout kořenový systém. V takových podmínkách etnografie popisuje i značně složité způsoby spalování drnu (Sigaut 1975).
O0, , Vroutek(o. Lonny). Archeologicky v^A^,
SĽ sídlem Hrabinu, doloženým v 1. tretine 13. stol. Jadro sUuace ^Z^ttJt^o lo po vLených do interiér,,. Pri „ž 130 cm, steny zajišťovala plen.a z kameň spojovaných j lem. ^^^Nor^SLt). La recherche archeológie prés de
25
24
Se zdařením ale bývají spojovány další pozitivní účinky, podmiňující žárové zemědělství, které se k pomoci ohně uchyluje víceméně soustavně. Do takového širšího výčtu obvykle patří vliv na koloběh půdních živin (zejména dusíku), úprava půdní kyselosti, zlepšení struktury půdy, likvidace rostlinných škůdců. Působnost těchto faktorů však zůstává předmětem diskuse, v níž nechybějí ani velmi skeptické soudy o možných přínosech žďáření (např. Peské 1987). Přímé prameny shromažďované archeologií středověku postrádají bezpečné a jednoznačné doklady zdaření a žárového zemědělství (např. Gringmuth-Dallmer 1990). Příslušné závěry se proto vyznačují malou průkazností a zůstávají příliš závislé na obecných deduktivních představách. V prvé řadě víme, že oheň ve službě zemědělců vyžadoval jen řídce osídlenou krajinu se značnou převahou lesů. Žárové zemědělství bychom proto snad mohli spojovat s počátky slovanského osídlení Čech, mohlo se | ale znovu a znovu uplatnit i při postupném rozšiřování sídelních oblastí. Krajně extenzívní přístup se obešel i bez oradla, jehož nasazení ostatně bránily jen slabě narušené systémy kořenů. Výskyt archeologických dokladů oradel potom extenzívnímu zdaření protiřečí. Předpoklad žárového zemědělství někdy bývá omezován poukazem na skutečnost, že první Slované se u nás usazovali ve staré kulturní krajině, v místech před nimi bezprostředně obydlených (Zeman 1976, 214), v končinách se značnou zemědělskou tradicí (Beranová 1986). Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry je tento způsob uvažování směrodatný v archaických podmínkách a v prostředí, v němž opuštěná pole zhruba po jednom lidském pokolení opět pohlcoval vzrostlý les.
Základní význam v raném středověku přisuzujeme přílohovému zemědělství, opřenému o systém ponechávající vždy část zemědělského zázemí ladem. Povaha a rychlost snižování půdní úrodností patří ale k velmi rozdílně hodnoceným tématům. Zásadně důležitou orientaci nabízejí dlouhodobé zemědělské experimenty, mezi nimiž prvořadé místo zaujímají pokusy v britském Rothamstedu, prováděné od poloviny 19. stol. Podle opakovaných zjištění těchto i dalších standardních experimentů výnosy na nehnojených polích zřetelně klesají až po 20 - 30 letech a potom sc vcelku dlouhodobě stabilizují na 60 - 80 % počátečních výnosů (např. Luning 1980). Srovnávací rozbory ukazují, že půda ponechaná jako úhor či pastvina akumuluje podstatně více vázaného dusíku než nehnojené pole užívané k pěstování obilí (např. Clark 1992). Tento jev nepochybně patřil k důvodům přílohového hospodaření. Obnovené zásoby živin se znovu uvolňovaly dlouhodobě, jejich vliv se zase neomezoval na krátkodobý efekt. Proto také dnešní experimenty vedené jen několik málo let nejsou v daném ohledu citlivé a postrádají prostě smysl. Provozní meze uvažovaného systému na jedné straně určovala žádoucí obnova úrodnosti půdy, na druhé straně snaha zabránit návratu přirozené (zejm. lesní) vegetace. Vyne-! cháni pozemku z obdělávacího cyklu mohlo navíc zásadně snížit výskyt plevelů. Na postupné zkracování několikaletých přílohu působil vzestup sídelní hustoty a tím i potřeba intenzivnějšího využívání zemědělské půdy. Daný vývoj směřoval k převážně jednoletému odpočinku polí, tedy k systémům začleňujícím do svého cyklu úhorování.
Při studiu intenzivnějších soustav středověkého zemědělství bývá už od 19. stol. přisuzováno zvlášť významné místo trojpolnímu systému. I tady nacházíme podobné nesnáze jako u dějin pluhu. I tady se musíme vymaňovat z názorů zakořeněných od minulého století, i tady předběhly obecné kategorické soudy rozbor konkrétních pramenných dokladů. Ani zde nechybějí vážné nesnáze terminologické. Značnou tradici trojpolí přisoudil germánskému prostředí již A. Meitzen (1822-1910), který předpokládal zásadní uplatnění tohoto systému od doby karolínske až do 18. - 19. stol. Protějšek takového pojetí vytvářeli např. badatelé v českých zemích a v Polsku, kteří rovněž právě na tento systém kladli velký důraz a shledávali doklady jeho starobylého užívání.
Pojem trojpolí ale leckdy směšuje dva rozdílné přístupy. Starší původ nesporně připadal individuálnímu \ střídání ozimu, jaře a úhoru, prováděnému vždy podle nároků jednoho hospodáře, v rámci jeho vlastních pozemků. Druhý přístup byl kolektivně vázaný, určený jednotným pravidlem uplatňovaným na všech polnostech dané sídelní komunity. Příslušné zázemí bylo proto rozděleno do tří srovnatelných částí a každý hospodář držel v každé z třetin vždy zhruba stejný díl, aby v každém roce mohl očekávat zhruba shodné výnosy. Tento systém někdy bývá označován jako regulované trojpolí, jindy jako hospodaření trojhonn£ Oba systémy se mohly uplatnit až v lidnatém prostředí, nutně už kladoucím větší důraz na zemědělské výnosy než na produktivitu práce.
V evropských písemných pramenech 8.-10. stol. nacházíme různě průkazné stopy tří základních částí zemědělského cyklu, zemědělskou rotaci mohou odrážet i nálezy paleobotanické. Příslušná svědectví o jarní a podzimní setbě a o úhorech však nic neříkají o topografické situaci, o způsobu rozdělení souhrnu hospodářských ploch. Pevné rozdělení zemědělského zázemí zachycují až poměrně pozdní prameny. V bezpečných i když pořád sporadických dokladech je jejich mez i ve vyspělých obilnářských oblastech hledána ve 12. -13. stol. (Slicher van Bath 1966, 61; Bader 1957, 46; 1962, 58; 1973, 94; Ott 1970). Zvlášť si připomeňme výsledek šetření, které pro Pikardii provedl R. Fossier (1982b). I v krajině "stvořené pro obilí" mohl nástup trojhonného hospodářství zachytit až od konce 13. stol. Úvahy o starším výskytu, např. v 10.-11. stol. na území německém, vyslovují spíše volný předpoklad či hypotézu (Rôsener 1986, 60; Hildebrandt 1988, 284; srv.
26
nh 9 Bedřichův Svě.cc (o Mösl) dvě etapy jednoduchého šlechtického sídla. A - Sídlo se dvojicí částečně zahloubených staveb (2, 3), TS^^aZ1) U objektu 2 předpokládáme vícepodlažní řešení, opřené o masivní dřevěnou konstrukct. 2. třetina ÄÄÄii SÄ JSS částečně zahloubených staveb, se ^""^slľľéXľdľ.ľp ' íľSvír 13 a počátek 14 stol. - Fig. 9. Bedřichův Světec (Bohéme Nord-Ouest). La recherche archéologique pres de 1 église de la pre-miíe moi ié du X l'ti cle a découver, deux étapes d'une simple demeure seigneuriale. A - La cour avec une pane de bafmentspart.e 1-ITenJ enfotis (2 3). fennée ďune palissade (1). B - La motte seigneuriale avec une paire de construct.ons cnfou.es part.ellement (6.7), limitée par le fossé (5).
27
též Derville 1988). U nás byl nedávno z diskuse o počátcích trojhonného uspořádání s jistotou vyloučen příklad ze středočeských Unětic, k němuž dosavadní literatura přistupovala se značnou důvěrou (Smetánka 1991). V Cechách a v Polsku skládáme jasné doklady vícepolních regulovaných systémů až od 14. stol. (Graus 1957, 42; Podwiňska 1962, 175). I později zůstává otevřenou otázkou míra uplatnění těchto kolektivně vázaných postupů. Jejich zavedení vyžadovalo souhru několika předpokladů, v prvé řadě bezpečnou shodu společných zájmů. Tu po stabilizaci majetkové držby mohla zřejmě zaručit jen jednoznačná moc vrchnosti, dovolující tak radikální zásah do vesnické struktury. Zdá se, že podíl vícepolních regulovaných systémů bývá ve středověké ekonomice přeceňován. Důraz na jeho úlohu, běžný na stránkách učebnic či historických atlasů, zřejmě značně předbíhá středověkou skutečnost.
K příčinám podle našeho názoru zavádějících úvah o středověkém pluhu či o vícepolních regulovaných systémech patří příliš izolované posuzování právě těchto inovací. Ocenění jejich významu by totiž nemělo být děleno od celkové představy o vývoji středověkého zemědělství, ale ani o vývoji středověké kulturní krajiny. I v tomto vztahu se krajina, postupně měněná lidskou prací, nabízí jako důležitý dějinný svědek. Právě její studium ukazuje zásadní rozdíly mezi starší a mladší středověkou situací. Jak ještě podrobněji připomeneme, teprve v pozdějším středověku vznikaly poměrně pevně stabilizované vesnice s poměrně pevně stanoveným zázemím. Teprve v těchto podmínkách se mohl efektivně uplatnit komplex inovací, do něhož náležel I i pluh či vícepolní systémy. Významnou stránku nové situace totiž spatřujeme ve vytvoření celkového systému polí, který kolem jednotlivých sídel skládal poměrně pevnou mozaiku. Teprve sem, na soustavně obdělávaná pole, zbavená (a stále zbavovaná) kamenů a kořenů, mohl účinně vstoupit i těžký pluh, teprve tady se mohly uplatnit dlouhodobě vázané systémy hospodaření.
5. Směna
Směna přibližuje nejen samotné kontakty různých kulturních areálů, ale i vnitřní strukturu sociálních prostředí. Mechanismus směny, poznávaný na pohybu směňovaných položek, úzce souvisí se stabilitou či naopak se změnou kulturního systému. Hned úvodem třeba zvážit několikerou diferenciaci. Z hlediska dosahu si budeme všímat směny regionální, soustředěné do částí české země, směny vázané do obvodu Čech (resp. českých zemí) a směny dálkové, překračující uvedený rámec. Rozlišení přepravovaných komodit na položky luxusní a užitkové je samozřejmě moderní schematizací, použitelnou jen ve velmi podmíněném smyslu. Svou vlastní podstatou se totiž vzdaluje od nároků archaického světa. Honosná bojovnícka výbava či soubor skvostných šperků byly nezbytným atributem výsostného společenského postavení, na kvalitním meči závisel život bojovníka, jantarový náhrdelník mohl ochránit nemocné dítě a rozhodně tak nebyl pouhou ozdobou v dnes roz-hraničeném chápání. Hlubšímu zájmu však až příliš citelné meze opět stanoví pramenná základna, v níž se stýkají prameny písemné, archeologické a numismatické. Zabýváme-li se především archeologickými doklady, vycházíme takřka bez výhrad jen z materiálů trvanlivých (kov, keramika, sklo, kámen), které se navíc ocitly v situacích dovolujících dlouhodobé uchování. I letmé srovnání s písemnými prameny (cf. již Jacob 1891; Warnke 1964) potvrdí, že archeologovi podstatné položky raně středověkého obchodu prostě unikají: otroci, koně, kožešiny, sukno a další textilie, sůl, med, včelí vosk... Nevyrovnaně také zachycujeme poměr mezi místní a dálkovou směnou. V lokálním měřítku mohly spíše obíhat věci netrvanlivé, trvanlivé položky se nám navíc ve stejnorodém prostředí zpravidla vytrácejí. Naše možnosti svazují několikerá úskalí, přes něž pronikáme k jen velmi dílčím soudům.
Začneme-li opět cestou po časové ose, začneme představou o autarkní společnosti. Předpokládáme, že směnu teprve postupně rozvíjely nároky elity, výrazně soustředěné na výjimečné zboží, získávané dálkovou směnou a sloužící vlastně jako komunikační prostředek. Na cestě k nižším úrovním společenské pyramidy najdeme jednotlivé importované předměty, zbraně a rozmanité ozdoby. Vytvoříme-li představu hospodářsky uzavřeného prostředí českých zemí, jedna položka "užitkové" potřeby bude chybět. Kuchyňskou sůl, konzervující potraviny a dodávající výživě cenné minerály, k nám mohla přinášet jen dálková směna. Není jistě náhodné, že prvá zpráva o dovozu soli se vztahuje už k Velké Moravě. V přemyslovských Čechách se potom na značně rozvinutý a mnohotvárný obchod se solí soustředůje celní řád zahrnutý v polovině 11. stol. do zakládací listiny kapituly litoměřické. Užívání chloridu sodného však patří k jevům kulturním, tedy v čase pro-
ohr. 10. Bedřichův Světec (o. Most), celkový pohled na vesnici v Českém středohoří, ovládanou pozdně románským kastelem sv. Jakuba Vřtšího. Kostel vznikl při raném šlechtickém sídle, které od 30. let 13. stol. zaujímalo západní část nevelkého terénního bloku uvnitř vsi. I olo M. Gojda (AÚ AVČR). - fíg. 10. Bedřichův Světec, vue generále du village avec 1'église St. Jacques. Ľéglise a été construite en i.mt quc composanle de la demeure seigncuriale qui durant les années trente du XII1C siěcle occupait la partie ouesl du bloc de terrain.
měnlivým. Objem časného importu soli do českých zemí bychom proto asi neměli přeceňovat. - I když pohled na počátky raně středověké směny vykreslíme skromně, neboť sčítáme jen malé množství dokladů, jejich samotné vložení do studovaného systému omezuje představu o statické povaze celku. Každá z uvažovaných položek se přirozeně ptá na svůj protějšek, svou protihodnotu. Směnný pohyb i na značné vzdálenosti se mohl uskutečňovat různými způsoby, sahajícími od řetězu recipročních transakcí až k činnosti specializovaných obchodníků.
V archeologicky posuzované skutečnosti se základním ukazatelem "užitkové" směny stává keramika a charakter její distribuce. Zmíníme se ještě o nástupu hrnčířské specializace, k níž v některých částech země docházelo v 9.-10. stol. S jejím hodnocením úzce souvisí i otázka směnných způsobů. V odstupech několika desítek kilometrů se objevují nádoby, evidentně vyrobené stejnou rukou (např. Sláma 1970). Jejich distribuci můžeme vykládat v různých alternativách, o nichž nás obecně zpravuje ekonomická antropologie, navazující na dílo K. Polanyiho (cf. např. Dalton 1969; Humphreys 1969). Hrnčíř, vždy již vázaný na svou specializovanou dílnu, se mohl v rámci reciproční směny buď sám pohybovat mezi potenciálními spotřebiteli nebo sami spotřebitelé mohli výrobce vyhledávat, keramické zboží mohlo vstupovat do redistribuce zprostředkované centrální autoritou a konečně se hrnčíř mohl obracet na trh a jeho mechanismus. Keramika se navíc do oběhu dostávala nejen "sama o sobě", ale i jako obal ochraňující jinou komoditu. Konkrétní povahu materiální transakce a tedy ani jí příslušnou sociální organizaci sotva dovedeme postihnout. Hledáme jen větší či menší pravděpodobnost a víme přitom, že v archaických společnostech leckdy sloužily různé formy směny vedle sebe. Z hlediska dějin směny třeba znovu a na tomto místě ještě důrazněji podtrhnout jeden závažný aspekt: Uvedeme-li do pohybu jakkoli obecné schéma odbytu specializovaného hrnčířství, nutně musíme předpokládat už poměrně široký a diversifikovaný systém přímé směny zboží za zboží. Jev pozorovaný na keramických nádobách se v rámci Čech soustřeďoval do regionů, které archeologie postupně začíná vymezovat. V celkovém pohledu se ovšem i při nevyrovnaném stavu studia rýsují nápadné rozdíly. Přitahuje-li náš zájem
29
2K
situace ve středních a severozápadních Čechách, neměli bychom zároveň zapomínat, že značné části země zůstávaly dlouho a dlouho mimo, vzdáleny od zřetelných kroků k hrnčířské specializaci. - Ani zde se navíc nelze oddělit od evropského pozadí. Širší souvislosti by nás dovedly k diskusi o situaci v karolinském prostředí, v němž rovněž připadá distribuci keramiky značný význam při archeologickém studiu směny. Už během 8. stol. totiž produkce vyspělých porýnských center přesáhla regionální rozměr a vstoupila do směny dálkové. Její rozbor tak vážně mění výklad o naprostém úpadku evropské směnné aktivity, který by podle H. Pirenne mělo přinést právě 8. stol.
Místo české země v dálkové směně zachycujeme jen velmi nevyrovnaně. Doba časného přemyslovského státu dovoluje rozlišit dva směry dálkové směny, jeden vztažený k evropskému severu, druhý k východu. Prvou lépe zřetelnou kapitolu přibližují počátky českého mincování. Základním ukazatelem se stává pohyb raženého kovu, na jehož prvotních příčinách se podílel vývoj značně odlehlý od našich zemí. V poslední třetině 10. stol. vážně poklesl proud arabského raženého stříbra, který od prahu 9. stol. zásoboval evropský sever. Náhradu přinesl směnný region spojující široký obvod Pobaltí se zdroji ve střední a západní Evropě. Potřeba mincovního importu navíc k evropskému severu připojila i území mezi Odrou a Vislou (např. Warnke 1968; Steuer 1987). Přemyslovský stát se tak ocitl při jižním obvodu oblasti, do níž mj. plynuly ražby z dlouhé řady německých mincoven, z porýnského Kolína, Mohuče, Wormsu, z Goslaru i z Řezná {Heß 1990, 115). Zájmu o stříbro, jehož kvalitu jasně ověřila mincovní autorita, brzy vyhovovaly i denáry z českých mincoven. O krok později přibyly ražby uherské (Huszár 1967). Import mince našemu severnímu sousedství dodával směnný prostředek měřený vážením a výrazně se podílel na majetkové thesauraci, na shromažďování bohatství, hojně ukrývaného v nejsnáze dostupné skrýši, v zemi.
Již samotná distribuce hromadných nálezů mincí a nálezů vah a závaží nabízí cenné poznatky. Zatímco Čechy od poslední čtvrtiny 10. stol. patřily k oblastem s vyšší thesauraci, Morava zřejmě zůstávala stranou a častějšího ukládání mincovních souborů se asi dočkala až ve 2. polovině 11. stol. V prvém případě bychom srovnání mohli hledat v končinách při Odře a Visle, ve druhém lze připomenout poměry na Malopolsku. Obě České země i Malopolsko ale zároveň sbližuje jen vzácný výskyt vah a závaží, nesrovnatelný např. se slezskou situací (Wachowski 1974). Čechy navíc od jejich severního sousedství dělil vlastní charakter mincovních souborů. Jejich mnohem užší skladba se zpravidla opírá o převahu domácích ražeb, až na výjimky doplněnou jen malou příměsí bavorských denárů, celkově nízký zůstal i podíl zlomkového stříbra (např. Nohejlová-Prátová 1962). Důvody těchto shod a rozdílů mohly spočívat právě v přechodné poloze Čech, zasazených při okraji oblasti rozevřené od Slezska k Pobaltí.
Ve vlastní struktuře mincovních nálezů spojil Čechy s jejich severním sousedstvím export české mince, projevující se především v souborech uložených na konci 10. a v prvé polovině 11. stol. Nej větší podíl zaujaly ražby Boleslava L, II. a Břetislava I. Oblast charakterizovaná spojitostí mincovního importu, směny pomocí váženého raženého i neraženého stříbra a zvýšenou thesauraci sahala od Slezska ke Švédsku, od Dánska k Finsku a severu Ruska. Mozaika českého mincovního podílu ovšem zůstává velmi rozrůzněná. Jestliže soupis F. Ca-cha (1970; 1972; 1982) znal mimo hranice českého státu 45 nálezů s více než deseti českými denáry, připadly čtyři pětiny na území dnešního Polska, hlavně Slezska a Velkopolska. Soubory s více než stovkou českých ražeb evidoval dvakrát ve Slezsku, třikrát ve Velkopolsku, jednou na Bílé Rusi. V jedinečném centru celé sítě thesaurovaného stříbra, na ostrově Gotlandu, vypočet! novější podrobný soupis 69 nálezů s českými ražbami. Asi ze tří čtvrtin ale zaznamenal jen soubory s jedním až třemi českými denáry, podíl deseti kusů přesáhly pouhé 4 případy. Pro orientaci nezapomeňme, že na temže ostrově, velkém 3152 km2, známe z doby mezi r. 800 a 1140 asi 700 pokladů, z nichž např. 128 obsahovalo denáry řezenské a 161 kolínské. Soustředění českých ražeb do Slezska a Velkopolska zůstává nepochybné. Ale ani tady nepřehlédněme, že z českých mincoven vzešla jen poměrně úzká část polského nálezového fondu. Podle starších údajů vytvořily české ražby z let 970 - 1050 zhruba 3 % z celkem 123 000 mincí nalezených v Polsku (Nohejlová-Prátová 1962). Novější výpočet rozlišil podíl 5 % ve Slezsku, 2 % ve Velkopolsku a 1,2 % v Pomořanech (Tabaczyňski 1987, 211).
V souhrnu se domníváme, že hlavním cílem českého exportu raženého stříbra bylo právě Slezsko a Vel-kopolsko. Jejich prostřednictví český stát zároveň přibližovalo k Baltu a napomáhalo i postupné "osmóze" české mince, dále a dále předávané řetězem směnných transakcí (Kiersnowski 1958). Některé "poklady" s více vyhraněným českým podílem mohou skrývat i přímé kontakty vedené z našeho prostředí (Školský 1953; Nohejlová-Prátová 1962). Vesměs už však zároveň svědčí o intenzívním doteku s Čechám cizím prostředím, se světem spojeným pohybem různorodých ražeb. Připomeňme si soubor z velkopolského Jarocina, uložený po r. 1004. Celkem 107 českých ražeb zaujalo zhruba 14 % z příslušného celku, převyšují je pouze oto-adel-heidské feniky. Další mincovní podíly ale sahají od anglosaského Exeteru až po arabské mincovny v Bagdádu a Samarkandu (cf. Warnke 1964, 125). V souboru ze slezského Maniówa, ukrytém po r. 1034, připadá 185 českým ražbám celých 40 % z popsané části nálezu. Východní kontakt už zmizel, další podíly ale vystu-
30
Otr. li. Příklady různého prostorového uspořeni raně:« f. B.Líka). 2 - Restoky (o.
bou místní kontinuitou sídlení, 1 az 4 stopy ^^^SSi i í ol b - 9./10. stol. I 11*3. *l. d - neurčitý m.adsí do-Chntdim). 1 az6, 8 az 12: stopy asi zpravidla f^21ľí^^ maP » ^iny 19. s.ol. - Fig. U. Exetnp.es de klad; povrchový průzkum J. Frolíka a J W 'ff^T- BMH* (Bohéme Nord-Ouest). A: terrain de iongue conUnutté
Age.
31
67
09
pují opět v širokém rozpětí od Dublinu přes Kostnici k Ostřihomi (cf. Moídtioch 1990, 155). O předělu mezi českou zemí, "střechou Evropy", a oblastí sahající od Slezska k severu, můžeme sotva pochybovat.
Příliš málo víme o směnném protějšku k dálkovému pohybu českých denárů. Archeologie v uvažovaném "protisměru" dovede vyjmenovat jen několik vesměs dílčích položek (Sláma 1963), Zmiňme alespoň jantar, který k nám bezpochyby putoval hlavně ze širokého jižního obvodu Baltského moře. Ještě před počátkem 9. stol. zůstávají nálezy jantaru při pobřeží, které opouštějí jen výjimečně. Do polského vnitrozemí výrazněji vstoupily teprve během 10. a v 11. stol. (Bukowska-Gedigowa 1984). V Čechách se objevují nápadně brzo, už na přelomu 9. a 10. stol., většinou ale i zde pocházejí z pokročilého 10. a z 11. stol. (Krumphanzlová 1970; 1992). Počátek importu jantaru do Čech tedy patří k příkladům časné dálkové směny, podstatnější část se potom shoduje s dobou exportu české mince, Výskyt jantarových ozdob na venkovských pohřebištích svědčí o směně prostupující širokou část společenského spektra, představa o uzavřené sociální struktuře se tak opět dostává do pohybu. Závěrečná mez importu jantaru, hledaná v průběhu 11. stol., se sbližuje s poklesem dálkového pohybu raženého stříbra a víceméně odpovídá vyznívání jedné z etap evropského dálkového obchodu. Naznačená spojitost je velmi pravděpodobná, důsledně kritický pohled ale jistě nepřehlédne nesnáze naší chronologie. V archeologické evidenci totiž ústup jantarových ozdob splývá s opouštěním řadových pohřebišť, té kategorie lokalit, která u nás podmiňuje datování jantaru. S hledaným důkazem se tak snadno můžeme ocitnout v kruhu.
V pokročilém 11. stol. se dřívější velký baltský obchod rozpadl. Hlad po raženém stříbru a jeho thesau-raci skončil, oběh mince se uzavřel do jednotlivých státních celků. Vnitřní směna však ještě dlouho nebyla odkázána jen na početní hodnotu mince. Hlavně velkým transakcím i nadále sloužilo stříbro vážené a ani naturální platy ve středověku nikdy nezmizely (u nás cf. Pánek - Hladík 1968; Kučerovská 1977). Konec dálkového pohybu raženého stříbra podtrhuje jeden problém metodický. Předěl spadající do druhé poloviny 11. stol. vnášel společného jmenovatele do značně rozrůzněných částí Evropy. Nabízí tak příklad složitosti ] vztahů synchronních a diachronních. Měnil se široký evropský kontext, drive spojený dálkovou směnou. Přemyslovský stát se v nových poměrech ocital jako objekt, úpadek dřívějšího druhu dálkových vztahů na něj dopadal z vnějšku. Zároveň se asi i ve vnitřním českém vývoji vyčerpával zájem o "tradiční" dálkovou směnu.
Jestliže raný český vztah k severu a severovýchodu přibližují mincovní nálezy, závisí výpověď o vztahu k východu na nečetných pramenech písemných (TřeŠtík 1973; Polin 1968; Toločko 1988). Daným geografickým posunem opouštíme území, kam plynulo a kde bylo ukládáno ražené stříbro a souběžné archeologické svědectví zůstává velmi skromné (Sláma 1990 s další lit.). Obchod mezi východem a západem se nepochybně uskutečňoval směnou zboží za zboží, mince tu chyběla jako směnný předmět i prostředek. Hlavní uvažované komodity z východních zdrojů (otroci, koně, kožešiny, včelí med a vosk) opět míjejí dosah archeologické evidence. Pozoruhodné archeologické doklady vztahů s východem sice přibyly s novým výzkumem Olomouce, ani jejich výpověď však asi neotevře zásadní změnu důkazových možností (Michna 1982; Bláha 1984; Sejbal 1990). Cennou dílčí kapitolu dokreslují dynastické svazky olomouckých Přemyslovců s Rurikovci. Spadaly do poslední čtvrtiny 11. a prvé poloviny 12. stol. a zřejmě se odvíjely na pozadí vztahů obchodních (Krzemieňska 1987). Celkový výklad však zůstává neurčitý, příliš závislý na obecných představách. Zásadní pokles evropského obchodu s lidmi je vcelku shodně kladen do 11. stol., předchozí význam otroků a obchodu s nimi bývá i dnes posuzován rozdílně (např. Verlinden 1957-77; Karras 1988). Úkol rozlišit v našich pramenech otroky přináší vážné obtíže, předěl překračoval oblast právní a archeologii proto zbývají pokusy spíše diskusní (např. Henning 1992). Dlouhodobě přetrval zájem o východoevropské kožešiny (Delort 1987) a jak nedávno zdůraznila Ch. Warnke (1987), po celý středověk zůstal hledanou komoditou med a včelí vosk. Právě lesy mezi severní patou Karpat a Uralem nabízely hojnost včelích produktů, dovážených na evropský západ. Nároky na spotřebu včelího vosku nás mohou udivovat, souvisely však především se značnou spotřebou svící při náboženských obřadech. Dovedeme-li snad pojmenovat některé z položek východního obchodu, uniká nám jejich skutečný význam ve směnné struktuře. Ten se navíc mohl měnit, vždyť východní obchod trval až do mongolské invaze a pádu Kyjeva 6. prosince 1240.
Diskuse o dálkové směně přetínající obvod naší země úzce souvisí s problematikou vzestupu přemyslovského státu a jeho pražského centra. K celistvější výpovědi se nabízí jediná položka - česká mince. Při hodnocení její rané historie třeba zvlášť ocenit jeden aspekt. Schopnost razit minci a zapojit ji už za vlády Boleslava I. a II. do evropské směny nepochybně posílila bohatství i moc Přemyslovců a jejich státu. I tady však zůstává řada otevřených otázek. Nevíme ani, odkud pocházelo stříbro zpracovávané v Českých mincovnách...
Jedinečné místo v uvažovaných vztazích připadalo rané Praze. Právě tady se splétaly nároky centra panovnické moci spolu s odrazem prosperity bohatých obchodníků, začleněných do dálkové směny. Stačí si jen vybavit mnohokrát citovanou zprávu Ibrahima ibn Jakuba a slova kronikáře Kosmy. Z doby, kdy nás dosud
32
... i pramenná orientace zcela opouští, nabízí výmluvný doklad začlenění Prahy do dálkové směny je-imi skupina tzv. románských domů, genetickým kódem obrácená k Dunaji a k Rýnu. Nejbližší vztah i fte/.no, někdejší římský tábor Regino, středisko karolínskeho východního obchodu, město svázané i \ mi středověkými dějinami, které ve svém obvodu zahrnulo pagus mercatorum i množství raně středo-I  i li domů (Schmid 1977; Strobel 1976). Víme dnes již určitěji, jak rozrůzněná byla chronologie praž-
Obr. 12. Ranč středověká sídelní situace a výsledek vrcholně středověké transformace. 1 - Jenišflv Újezd (o. Teplice), dva starší sídelní shluky (A3) sjednocené do vsi s pravidelným půdorysem jádra i zázemí. 2 - Malé a Vysoké Březno (o. Most), dva starší sídelní shluky (A3) rozdělené do dvou vrcholně středověkých vsí. 3 - Slatinice a Ryzel (o. Most), dva starší sídelní shluky (A,B), ve 13. stol. majetkově oddělené, jedna z lokalit označena německým jménem. Později vytyčeno jednotné katastrálni území. 4 - Řestoky (o. Clirudim), rozptýlený sídlištní komplex složený asi z jednotlivých usedlostí, při vrcholně středověké transformaci spojený do jednotné dispozice. - Fig. 12. Situation de village du Haut Moyen Age et le résultat de la transformation medievale. 1 - JenišťW Újezd (Bohéme Nord-Oucst), deux lieux d'habitation (A,B), liés au village au plan regulier. 2 - Malé a Vysoké Březno (Bohéme Nord-Ouest), deux lieux d'habitation (A,B), divi-sés en deux villages du Bas Moyen Age. 3 - Slatinice et Ryzel (Boheme Nord-Ouest), deux lieux d'habitation (A,B), quant á la fortune, séparés complětement au XIIIC siěcle. Unc des localités (Rezel) dénommée en allemand. 4 - Řestoky (Est de Bohéme), complexe d'habitation disperse, pendant la transformation medievale lié á un seul village.
33
ských domů z pravidelných opukových kvádrů. Některé se hlásí do 2. poloviny 12. stol. (Muk 1986), další podle archeologických důkazů vznikaly až hluboko ve 13. stol. Novější literatura nepochybně právem ještě zdůraznila spojitost pražských kvádříkových domů s bohatým kupeckým prostředím, spjatým s dálkovou směnou. O povaze zboží, které sklady těchto domů schraňovaly, se však jen dohadujeme. Asi nezbývá, než opakovat obecně zvažované položky - kožešiny, včelí med a vosk ... Zároveň bychom chtěli znát vztah aktivity těchto obchodníků k českému světu.
K předchozí diskusi jistě patří ocenění pražského kamenného mostu, vystavěného péčí krále Vladislava a jeho choti Judity už ve 3. čtvrtině 12. stol. Ve střední Evropě měl poněkud staršího předchůdce, který dodnes překračuje dunajské břehy v Řezně, v Praze však vyrostlo dílo podstatně náročnější. Stalo se nejen jedinečným zařízením komunikačním, ale i přesvědčivým a všem zřetelným výrazem panovnické prestiže. Označení opus imperiále jistě nemusíme chápat jen jako účelová slova oddaného kronikáře. S obdobným důrazem na prestižní vyjádření je třeba předřadit "latinskou podobu" Pražského hradu, přestavbu more latina-rum, kladenou k r. 1135. Všechny tyto objekty ještě pro několik pokolení zůstávaly "cizinci" vloženými do srdce českého státu. Podmiňovaly je totiž jednak nároky rezidenční, měřené reprezentačními požadavky vztahovanými zejména k centrům v německých zemích, jednak nároky bohatých obchodníků, spjatých se směnou dalece překračující obvod země. Ani tyto výlučné jevy nelze v úplnosti ocenit bez zvážení předpokladů již dříve v naší zemi vytvořených, zdrojů, z nichž jakkoli jedinečné stavební záměry musely čerpat a bez nichž by se neobešly. Takové proměny, které zásadním způsobem přiblížily české země jako celek "osamělým" inovacím 12.stol., však přineslo až následující století.
6. Pohyb sociální struktury a předpoklady transformace
Dosavadní jakkoliv stručné pohledy na obecně uvažované zdroje středověké změny jakoby chtěly spíše absolutizovat názor, podle něhož většina historických vysvětlení v podstatě nevysvětluje nic. Můžeme však pokročit blíže ke konkrétní mnohotvárné problematice středověké transformace a pokusit se ji sledovat v širokém časovém rozpětí a v příslušné časové následnosti, přibližující následnost příčinnou. Hlavní osnovu takového pohledu se pokusíme odvodit z nástinu pohybu sociální struktury.
6.1.
Jen velmi obecné a neurčité zůstávají úvahy o možných příčinách odstartování raně středověkého sídelního i postupu. Podle demografických studií poznamenal Evropu kolem poloviny 1. tisíciletí hluboký populační pokles, posilovaný ještě morovými epidemiemi ve Středozemí, kladenými do 6. - 8. stol. (Biraben - Le Goff 1969). Vzestupná osídlovací křivka jistě začínala prvými krůčky k vyrovnanější situaci, ke snížení rozporů mezi kapacitními možnostmi regionů a jejich stávajícím využitím. Nezapomínejme zároveň, že na příslušný stav vyrovnání čekala i síť společenských vztahů, narušená předpokládaným extrémním zmenšením populace (cf. Neústupný 1983, 92). Všestranné řešení mohlo spočívat v uvolnění faktorů regulujících porodnost.
Samostatnou kapitolu např. právě v Čechách skládá problematika kontaktů Slovanů s předchozími obyvateli. Vzhledem k velmi omezeným pramenným oporám patří postižení měřítka a povahy této proměny k nejsložitějším otázkám našich raných dějin. V pohledu na starší ("germánskou") situaci seje třeba opírat o nálezy hrobů, doklady sídlišť až na výjimky chybějí. Na druhé straně příliš citelné meze klade krajně malá nápadnost nejstarší slovanské hmotné kultury. Dřívější poměry poněkud osvětlují údaje písemných pramenů, jejich rozbor ovšem neopouští rámec situace mocensko-politické. O kontaktu slovanského a staršího prostředí navíc svědčí hydronyma a oronyma, která vstoupila do našeho pojmenování řek a horstev. I tady lze zřejmě uvažovat dvojím způsobem. Návaznost mohla být konkrétně místní, ale mohla být i volnější, zprostředkovaná zásobou pojmenovávacích prostředků. Předchozí výčet naznačuje, jak obtížně odhadujeme
Obr. 13. Svinéice (o,Most), ves s doklady osídlení od 11. - 12. stol., příklad dlouhodobém,^ ™ ^^h^2£
ďune petite place a pris naissance. Ce n'est qu'en 1342 que le village fut ramene de ,us boem,caU a nu theutun.caU .
34
35
vzdálenost mezi obrazem, který bezpečně skládají jednotlivé pramenné položky a skutečným rozsahem příslušné sídelní mozaiky, skutečným demografickým vývojem. Problém lze však sotva řešit nějakou byť i elegantní deduktivní konstrukcí. Odpověď důsledně vedená písemnými a archeologickými prameny uvažuje o příchodu Slovanů do Čech někdy ve 2. třetině 6. stol. a předpokládá kontakt jen se zbytky germánských či germanizovaných předchůdců {Zeman 1987). Povaha odpovědi o situaci v počátcích 2. poloviny 1. tisíciletí není rozhodně vzdálena od zájmu o středověkou transformaci. Na měřítku, které přiřkneme tehdejší lidnatosti české země totiž závisí i obrys křivky, jíž vykreslíme populační vývoj v následujících staletích. - Jen zcela na okraj doplňme, že nedávné úvahy o českém původu granátů zasazovaných do honosných šperků 6. stol. v Trevíru a v dalších výlučných merovejských dílnách (Arrhenius 1985) zůstávají velmi málo pravděpodobné a spíše připomínají Zimní pohádku s českou zemí položenou na břehu mořském...
6.2.
Při dalším postupu na časové ose se nepochybně obecně shodneme v růstu sociální složitosti, závažné rozdíly však nastanou při snaze o přesnější klasifikaci. Do sídelního obrazu uvnitř české země vstoupila opevněná sídliště, jejichž počátky hledáme v 8. stol. V prvotním výčtu se nápadně projevují lokality položené na okraji či dokonce vně sídelních oblastí, v místech jistě komunikačně odlehlých a nesnadno přístupných (Sláma 1992). Zachycujeme elitu, která výjimečnost svého postavení legitimovala výjimečnými předměty, přinášenými dálkovou směnou. Právě v nedávné době byla nově definována složka spojující prestiž české elity 8. až počátku 9. stol. s produkcí avarského kaganátu (Profantová 1992). Podrobné pozornosti se dostalo i vztahům 'ke světu karolínskemu (Wachowski 1992). Pro 9. stol. lze potom uvažovat o vnitřním rozdělení území Čech do několika antropogeografických uskupení. Tradiční a hluboce vžitý výklad tyto části spojoval s kmeny. Nověji bylo takové pojetí zásadně zpochybněno a závažným úkolem se stává přiměřenější sociálně taxono-mické určení (cf. Graus 1980; Sláma 1983; Třeštík 1988; Kandert 1992).
V českém prostředí si nejprve připomeňme ženský pohřeb v Zelenkách nedaleko zabrušanského hradiště, uložený v mohyle nasypané k věčné připomínce, pro paměť současníků i potomků. Prestiž zesnulé vyjadřovala řada vzácných importovaných předmětů, ukazujících k velkomoravskému prostředí, mezi nimiž vystupuje i římská kamej ze 4. stol. s portrétem vládce ozdobeného vavřínovým věncem. Další mimořádně výmluvný příklad nabízí dvojice bohatých pohřbů z Kolína, ve své výbavě slučující předměty ukazující k prostředí velkomoravskému a pozdně karolínskemu. Protějšek archeologickému svědectví o elitě v Čechách 9. stol. skládají písemné zprávy o duces Boemanorum. Jestliže jsme už zmínili bohatou mohylu poblíž Zabrušan, nelze opomenout ani příběh z r. 857, spojený s civitas Wiztrachi ducis, s lokalitou ztotožňovanou nověji právě se zabrušanským hradištěm (Sláma 1973). Příslušná slova fuldských análů zachycují závažné atributy duces, hovoří o neomezené a zřetelně dědičné vládě, ukazují vazby s elitou v dalších poměrně odlehlých územích.
Významově srovnatelné hroby sledujeme v Evropě od 5. - 6. stol., vždy v krátkém období nástupu raných státních útvarů. Nápadně bohaté obřady provázely odchod "pohanských knížat", jejich pokřtění potomci a dědicové byli již ukládáni dovnitř chrámů, kam s nimi ještě někdy vstupovala tradice starých obyčejů (Müller-Wille 1982; 1983; Randsborg 1991, 69; Roesdahl 1992). Snaha nalézt zřetelné dělítko mezi světem "křesťanským" a "pohanským" se rychle zkříží jak s vypovídacími schopnostmi našich pramenů, tak především se samotnou historickou skutečností. Oba světy se musely hluboce prolínat v chápání duchovním i v samotném zacházení s honosnými předměty s křesťanskou symbolikuu, které nepochybně volně vcházely do obecné směny honosných předmětů. I tady můžeme v nevelkém geografickém měřítku skládat pestrou mozaiku, opětovně přibližující celistvé pochopení Evropy jako složitě diferencovaného kulturního pojmu (např. Van de Noort 1993). Do takové skladby náleží archeologicky zachycený pohřeb franského Childe-rika (+ 481/482), stejně jako kronikářem popsaný odchod litevského Algirdase (+ 1377). Panovníka pochovaného v dnes belgickém Tournai doprovodila honosná výbava, a možná i desítka koní, uložených v blízkém sousedství (James 1988, 58). Pozemská pouť litevského vládce se uzavírala takřka o 900 let později v lesích u Vilniusu, asi 1500 km od Tournai. Pohřeb žehem zahrnul 18 nejlepších koní, skvostné oděvy se zlatem, perlami, drahokamy (Gimbutas 1963). Po několika málo letech přijala Litva křesťanství. Jogaila zvaný Jagel-lo, syn Algirdasův, brzy usedl na polský trůn...
36
6.3.
......ľ se ještě k sociální taxonomii. Předem si ale zopakujme názor, podle něhož užívané (a živě diskutova-
i pojmy nejsou výsledkem, ale jen více či méně přiměřeným prostředkem poznávání. K základním funkci   lěchto  ideálních  typů   (ve  smyslu  M.   Webera)  patří  možnosti   komparační. Problematiky """|mlitografických uskupení v Čechách 9. stol. jsme se už dotkli. Chybějí u nich nezbytné atributy kme-icitáme se s nimi mimo egalitámí společnost, někde mezi "nestálém" a státem. Označení "kmenové kní-Iví" sice dovoluje elementární odborný dialog, vně úzkého smluvního rámce však ztrácí srozumitelnost, i obecněji přijatelné determinaci se lze blížit dvěma směry. Prvý vychází z termínu "náčelnictví". Příslušné mi. ipretační schéma už v 60. letech vypracoval americký antropolog E. Service, do naší literatury jej uvedl /' < linrvát (1989). Termín slouží s širokým rozpětím od eneolitu až do raného středověku, od Tahiti až do i vropy (nověji např. Earle 1987). Definiční charakteristika, opřená o představu o postupném růstu sociální lložltosti, vyčleňuje jako náčelnictví rozvrstvenou společnost, vybavenou ústřední mocí. Základní mocenský llrlbul spočívá v ovládání redistribučního mechanismu, přerozdělujícího produkci specializované výroby. Sí-i' usiFcdní moci si může vynucovat značnou koncentraci pracovních sil. Vláda někdy bývá dědičná a její
1-7-'-ľ-7-^
'      /      / /      J -
Obr. 14. Jesenice (o. Praha - západ). Vesnice s nepravidelným půdorysem, jemuž byl přisuzován archaický původ. Archeologické výsledky však dovolily lokalizovat osídlení 12.-13. stol. a tak určit i mez, po níž teprve mohla začít vznikat půdorysná osnova zakreslená mapou z poloviny 19. stol. (1,2- záchranný výzkum a sběr, cf. Kiápště !988). - Úvahy o časném stáří některých vesnických půdorysů by předpokládaly mnohem plynulejší přechod mezi raně a vrcholně středověkou situací. Jesenický příklad naznačuje i rozdíl v rozsahu plochy zaujímané archaickou a půdorysně stabilizovanou vesnicí. - Fig. 14. Jesenice (centre de la Bohéme). Village ä la tradition ďhabitation du Haut Moyen Age (1, 2), les bases du pian irrégiilier datent du Bas Moyen Agc.
37
mocné nositele při cestě na onen svět může doprovázet okázalé bohatství. Zřejmě žádná položka zvažované charakteristiky se nerozchází se znalostmi o Čechách 9. stol. Obecnějšímu přijetí termínu náčelnictví však u nás asi brání jeho neobvyklost a celkově velmi malá tradice antropologického studia českých dějin.
Jestliže zájem o raně středověké náčelnictví vede k otázce kdy určitá společenská organizace mizí, ptá se pohled opačný na počátky nového jevu, středověkého státu. Zdůrazněme hned, že příslušná proměna neprobíhala náhlým zvratem, ale zdlouhavým pohybem, v němž se prostupovaly prvky nové a staré. Není proto divu, že předěl mezi náčelnictvím a státem bývá nesnadné či nemožné přesně a jednoznačně postihnout i v dobře dokumentovaných situacích, i tam se závěry rozcházejí (např. Claessen 1978, 593). Při studiu raně středověkých Čech bychom si snadno mohli klást principiálně neřešitelné otázky, nepostižitelné v našich pramenech. Neexistuje navíc obecně přijímaná definice státu, spoutávající široké měřítko společenské mnohosti. Dílčí definice oproti náčelnictví zdůrazňují větší sílu ústřední moci, zajišťující nerovné vztahy vládců a ovládaných. Mocenská síla státu dokáže také mnohem účinněji zabraňovat dělení či úplnému zániku celku, jemuž naopak náčelnictví snadno podléhalo (Cohen 1981). V pohledu na českou společnost'9. stol. nelze zřejmě nastavit jednoznačně průkazné hodnocení. Tehdejší česká země v některých svých územních částech pravděpodobně urychlovala přechod od náčelnictví k počínajícímu ranému státu (cf. Claessen - Skalník 1978). Dvojí pojetí "ideálních typů" uvedené do české literatury P. Charvátem (1989) a /. Kandertem (1992) by nemělo zakrýt rozhodující shodu, spočívající v důrazu na vydělování české společnosti 9. stol. z egalitár-ního prostředí (cf. též Žemlička 1989).
Studium dynamiky raně středověké společnosti může zároveň zdůraznit jeden cenný problémový okruh. Hledání vnitřních zdrojů společenského růstu si povšimlo, že poměrně často vystupují příklady několika relativně autonomních celků sloučených do téhož širšího regionu. Jejich vztahy se zabývá teorie "peer polity" (Renfrew 1986; Hodges 1986). Významný zdroj společenského růstu spatřuje právě v interakci vzájemně spjatých společensko-politických jednotek. Přirozeným výrazem se stávalo soupeření příslušných mocenských elit. Obecně předpokládáme, že pokrývání potřeb elity si vyžadovalo organizaci dálkové směny prestižního zboží, ale vyvolávalo i tlak na zemědělskou i nezemědělskou produkci. Mezi projevy soupeření náležel samozřejmě boj, přinášející kořist, ale i tolik potřebné příběhy udatnosti. Stabilizaci vždy ještě nepevné moci napomáhaly různé komunikační prostředky. Patřilo k nim jak podání o hrdinných činech, tak i podmanivý lesk nevídaných předmětů. Právě dálkový pohyb prestižního zboží (tzv. transregionální prestižní ekonomika) proto tvořil obecně výrazný a moderního člověka znovu a znovu udivující znak archaických j společností. I v Čechách zřejmě třeba soupeření jednotlivých antropogeografických seskupení, tradičně považovaných za "kmeny", přiřadit k cenným zdrojům sociálního růstu. Docenění tohoto jevu připadá nepochybně větší váha, než samotnému taxonomickému řešení. Nezapomínejme však, že pohled vnímající daný jev by příslušnou sociální strukturu ještě spíše spojoval s náčelnictvím.
Každá z uvažovaných sociálních taxonomií rozhodně zdůrazní předěl vyvolávaný zřejmě od 40. let 10. stol. nástupem přemyslovského státu, který vyrůstal z již dříve dobře organizovaného rodového útvaru ve středu země. Podstata moci se zásadně mění, českou zemi prostupuje síť mocenských center, přicházejí doklady pevné suverénní vlády, novou zásadní úlohu plní křesťanství (zejm. Sláma 1983; 1985). Teprve tady jednoznačně a bezpečně zaznamenáváme určující znaky raného státu. Naplňování nových možností ovšem čekalo na řadu generací, Kostra státu spočívala na soustavě hradských center a dvorů. Z jejich nároků vycházela gravitační síla, vyvolávající u předních lokalit postupnou koncentraci osídlení, vyžadující a stimulující i vzestup podílu nezemědělské produkce a rozvoj směny. Nezapomínejme opět na časové relace. Hradská soustava vyrůstá ve 2. polovině 10. stol., zásadní rozvoj sídelních aglomerací čekal až na 2. polovinu 12. a počátky 13. stol. Právě v této následnosti znovu spatřujeme cenný ukazatel interpretační, přibližující zdroje pohybu středověké společnosti. Tehdejší "výrobní síly" nelze vydělit jako samostatný sektor, zůstávaly uzavřeny vztahy sociálními a nemohly jakýmsi samospádem podmiňovat např. "revoluční přeměnu zemědělství". Poněkud efektivnější chod zemědělství mohl vyplývat až z pohybu uvnitř sociální struktury.
6.4.
médSľvvl stredo.věkeho -mědělství jsme se již zastavili. Archeologický pohled na proměny nezemědělské výroby samozřejmě podmiňují možnosti a meze archeologické evidence, dovolující přece jen uchopit některé z otázek spjatých s výrobou keramiky a s výrobou a zpracováním železa, Zmínili jsme se už o
lupne specializaci hrnčířské výroby, která začala zřejmě již v době před počátky expanze přemyslovského •Mlu. Příslušné svědectví kladené do 9. - 10. stol. nabízí nástup tzv. regionálních keramických typů, studovali dosud zejména ve středních a SZ Čechách. Tento jev zasluhuje vlastní rozbor, jeho váhu však samu • ibč asi nelze přeceňovat. Doklady hrnčířské specializace totiž poskytují už některá pravěká období. Archeologie železa, jeho výroby a zpracování, otevírá odlišný úhel pohledu na středověkou skutečnost. *t|M i ializace byla samozřejmým a proto starobylým předpokladem takové práce, hutnictví se zároveň muselo II na teritoriálně poměrně úzkou nabídku zdrojů železné rudy. Studium sledující i vývoj společensko-i"i">)-ralického kontextu hutnické a kovářské činnosti předložilo pozoruhodné závěry, v jejichž mozaice opět v y uloupilo v Čechách jedinečné postavení pražské oblasti. Dnes se však zdá, že únosnost některých východi-. v bude třeba znovu ověřit. Podstatnou měrou se totiž odkazujeme na nálezy s nejistou dokumentací, jejichž . ■ . 11> | m chronologické zařazení zůstává citlivým problémem, novější nálezy čekají na publikaci. Nesnáze provázejí i rozlišení hutnické a kovářské činnosti, dřívější určení jsou dnes totiž posuzována mnohem opatr-iirji, Nedávné hodnocení proto končí velmi střídmě: "jisté však je, že osady pražské sídelní aglomerace v II.-12. stol. se dost intenzívně zabývaly přinejmenším úpravou železných lup" (Pleiner 1984, 52). Měřítko velkého tématu se samozřejmě nezměnilo, odpovědi na podstatné otázky související s výrobou a zpracováním železa v rané Praze a v raně středověkých Čechách vůbec však čekají na revizi výchozích informací.
6.5.
Nccháváme-li svůj zájem vést přirozenou časovou posloupností, předbíháme již nástup další ze závažných proměn venkovského prostředí. Od počátků 12. stol. se v českých zemích naplňuje postupný přechod od řadových pohřebišť k základům farní sítě. Východisko archeologického pohledu nabízí topografie míst pohřbívání. Dřívější prostředí charakterizovala pohřebiště položená při okrajích sídelních komor, obvykle v místech různě členitého lemu mezi vlastními zemědělskými plochami a lesem. Obraz raně středověké kulturní krajiny se tak členil do množství buněk, rámujících v těsném vztahu pozemský i posmrtný život jednotlivých komunit. Síť pohřebních míst bezpečně známá z mladšího středověku však skládala strukturu podstatně odlišnou. Zpravidla vstupujeme do vazby k sakrální stavbě, zasazené obvykle přímo v sídlištním jádru (obr. 6).
Zdůrazněme ovšem, že cesta od staré k nové situaci nebyla jednoduchá a obecně přímočará. Souvislejší svědectví o pohřebištích jednotlivých vesnických komunit opouštíme v Čechách nejpozději na počátku 12. stol. Na druhé straně dynamický nárůst sakrálních staveb začíná až se 2. polovinou 12. stol. Při takovém vyjádření se ale uchylujeme k jakési souhrnné dataci, k součtu zanedbávajícímu vážné regionální rozdíly platné pro obě naše opory, pro stavební i písemné památky. Budeme jistě znovu a znovu diskutovat o neúplnosti pramenné evidence, uvažovanou chronologii venkovských kostelů, její časové rozpětí i její regionální diferenciaci však třeba zároveň dosadit ke směrodatnému historickému pozadí. Teprve nástup pozemkové šlechty totiž na venkov uváděl společenskou sílu, která mohla rozhodujícím způsobem budovat síť kostelů příznačnou pro mladší středověk. Poslední datovatclné stopy řadových pohřebišť a počátky vesnických kostelů proto nesporně může oddělovat různě dlouhá doba, trvající v některých regionech třeba tři až čtyři pokolení. Soudu o přímé návaznosti mezi řadovými pohřebišti a sítí kostelů známých z vrcholného středověku (např. z rejstříku papežských desátků) tak zřejmě připadá jen velice podmíněná platnost. V uvažovaném mezidobí se stýkaly dvě tendence. Jednak se postupně prosazovalo pohřbívání k nečetným sakrálním stavbám, budovaným panovníkem či církví, jednak nepochybně dále sloužila pohřebiště nekostelní, dále umístěná v odstupu od sídlišť. Zda a případně v jaké míře už taková místa náležela více komunitám, odhadujeme jen velmi obtížně. Vytrácejí-li se řadová pohřebiště (jako relativně početná kategorie lokalit) někdy na počátku 12. stol., určuje tato velmi volně chápaná mez začátek zřejmě značných posunů v místech pohřbívání. Zdůrazněme přitom, že nárokům už plně stabilizované církevní správy mohly vyhovovat poměrně rozlehlé obvody, příznačné právě pro majetky církve. Sakrální stavby budované pozemkovou šlechtou tvořily samozřejmě 1 cennou součást postupně vytvářené církevní sítě, svou značnou hustotou však asi leckde překračovaly vnitřní nároky farního provozu. V důsledcích někde farní kostely vznikly v sousedních vsích, jinde se ustálily rozlehlé farnosti. Bezpečný závěr přechodného období, rámujícího v některých oblastech životy několika generací, čekal v Čechách až na 13. stol,, na církevní emancipaci a na jasně určenou farní síť.
Předchozí výklad načrtl vnější vývojové obrysy, naše otázky však směřují hlouběji, ke smyslu popisované proměny. Do popředí zájmu jistě náleží výpověď o postupu středověké christianizace, a zároveň i o změ-
38
39
nách v prostorovém a sociálním členění středověkého venkova. Teprve snadno dostupný kostel a s ním spojený klérus mohl na vesnici vnést dlouho nárokovaný přelom. Dovoloval dříve nemožný průnik církve do každodenní skutečnosti, hlubší christianizaci ukončující venkovské dvojvěří. Uvolnění tradičních představ bylo ovšem podmínkou opouštění řadových pohřebišť. Teprve po jejím naplnění mohla dlouhodobě užívaná pohřební místa, po generace citlivá část identity vesnických komunit, upadat v zapomnění, měnit se v pole, pastviny, les.
Proměna, jíž měl projít duchovní svět našich předků, vyžadovala účinnější zásah, než přinášela slova zákazů, která mohl sotva kdo s potřebnou důsledností prosazovat. Důležitý krok, narušující svět staré víry, odrážel přechod od ukládání předmětů do hrobů k odkazům a darům činěným ve prospěch kostela. Změnu pravděpodobně usnadňovalo obecné zakotvení ve sféře recipročních darů. Vzácné svědectví o nové komunikaci s "božskou mocí" obsahuje příběh líčený Kanovníkem vyšehradským k r. 1137. Zázračně uzdravená žena ze vsi Běstviny tehdy sňala své náušnice a obětovala je na oltář kostela, k němuž příslušela. Proces, jehož zásadní kapitolu znamenal přechod od řadových ke kostelním pohřebištím, spočíval hlavně a především ve složitém a rozporném prostupování dvou kultur a v začleňování složek archaických do kultury křesťanské, přirozeně s častým měněním a překrýváním prvotních významů. Pouze tato zdlouhavá cesta mohla měnit náboženskou mentalitu a posléze i tlumit či eliminovat staré pohřební obyčeje. Konstatovali jsme již, že přechod ke kostelním pohřebištím rušil drive mimořádně pevnou složku archaické společnosti, znamenal hluboký zásah do mimořádně citlivé oblasti "rites de passage". Jak přesvědčivě doložil např. již A. van Gen-nep (1873-1957), způsob přechodu na onen svět vždy spolupotvrzoval kulturní podstatu a tedy i stabilitu příslušné komunity. Funkce ritu přitom spočívala v kontrole dynamiky sociálního života.
Vlastním jádrem kapitoly o proměně pohřebišť je studium postupného uvolňování představy posmrtného života jako pokračování života pozemského ve prospěch posmrtného života duše. Volnější prolnutí obou pohledů zůstalo ale trvale příznačným znakem medievalizace křesťanství. Postupně naplňovaný děj otevíral další závažné souvislosti. Archeologická rekonstrukce mj. přibližuje o geografický rozměr posuzované proměny. Jestliže v dřívější situaci svět živých a svět mrtvých spojoval těsný prostorový kontakt, vytvářela nová struktura pro mnohé vesnické komunity podstatně abstraktnější vztahy, sahající mimo důvěrně známý obzor. Středověký venkov získal ve stabilizované farní síti pevnou územní strukturu, svým širším rámcem zřejmě usnadňující i následnou sídelní koncentraci. Pohled obrácený na české prostředí třeba opět dosazovat do evropských souvislostí. I když na tomto místě ani zdaleka nemůžeme mapovat celkovou mozaiku, o shodě základních vývojových tendencí není pochyb. Jestliže zánik merovejských řadových pohřebišť spadal do doby kolem r. 700, uvažuje současné studium o následné etapě rozptýleného pohřbívání (např. Steuer 1988, 31) a posléze o síti svázané do značné míry s kostely při sídlech šlechty. Značný důraz evropského bádání se obrací k ocenění vzniku relativně malých farností, dlouhodobě stabilizujících vazby vesnických komunit. Ve francouzském prostředí bývá počátek vzniku těchto základních buněk venkovského života kladen již před r. 1000 (Aubrun 1986; Fournier 1982).
6.6.
V dějinách šlechty nás při studiu středověkých proměn především zajímá její podíl na procesu vzniku poměrně pevné struktury pozemkových vlastníků, pokrývající celou zemi. Chceme tedy vědět, od které doby lze hovořit o šlechtě pozemkové. V přemyslovském státě se ve světle písemných pramenů poměrně záhy představují dva hlavní zdroje moci elity, totiž služba panovníkovi a vlastnictví lidí a půdy. Právě vzájemnému poměru těchto zdrojů a proměnám jejich relace připadá rozhodující význam při řešení stanovené otázky. Zdůrazněme ihned, že diskuse o fyzické kontinuitě šlechty, v níž se někdy až nesmiřitelně utkávají zastánci a odpůrci teorie o dlouhodobé tradici nobility usazené i ve venkovském prostředí, sleduje vlastně odlišný okruh otázek. Otázky zaměřené na počátky pozemkové šlechty se totiž ptají po zásadní změně v chování elity.
Předchozí rozlišení zřetelně dělí i možnosti jednotlivých skupin pramenů. Od rozborů pohřebišť asi nebudeme očekávat poznatky o počátcích šlechty pozemkové, dosah jejich výpovědi zřejmě ani teoreticky nemůže přesáhnout obecnou problematiku fyzické kontinuity. Předpokládáme, že časná vazba elity k venkovskému prostředí mohla vyplývat z několika zdrojů, jak z vlastních kořenů a zájmů této vrstvy, tak i z potřeb státu. Usazování bojovníků na venkov, do širšího okolí střediskových lokalit, k důležitým komunikacím,
Obr. 15. Vrcholně středověké vesnice a jejich usedlosti. A - Lanu-Gouh Melrand, půdorys bretaňské vsi datované do 11. stol. (André 1982). B - Hohenrode, usedlost ve vsi v pohoří Harz, 12.-14. stol. (podle P. Grimma). C - Svídna (o. Kladno), ves vytyčená před r. 1300 se soustřeďovala při obdélné návsi, obklopené celkem 14 parcelami. Usedlosti I až 3 odkryl archeologický výzkum (Smetánka 198S). -Fig. 15. Villages datant de ľapogée du Moyen Age et leurs fermes. A - Lann-Gouh Melrand, le village de Bretagne du XI" siěcle, B - Hohenrode, villagc de Harz (Allemagnc), XIIC- XIV"siěcle. C - Svídna (centre de la Bohéme), trio de fermes tracé avant 1300.
k citlivým hraničním místům atd., patřilo k příznačným rysům raných středověkých států (pro arpádovské Uhry a piastovské Polsko např. Bakay 1967; Kara 1992). Časná šlechta mohla s těmito lidmi fyzicky souviset, od konce 10. stol. se ale na českých pohřebištích ztrácejí možnosti studia profesních či právních aspektů a vzhledem k celkové absenci pramenů mizejí další osudy uvažované společenské složky v neurčitém stínu. Zůstává různě hodnotná hrobová výbava, jejíž vlastně vždy už skromná výpověď nás poměrně rychle odvádí od vrcholu společenské pyramidy. Teorie o kontinuálním vývoji šlechty na českém venkově se proto snaží navázat archeologické nálezy sledované do počátků 11. stol. s již jasným svědectvím o pozemkové šlechtě, která (nejprve v písemných pramenech) vystupuje od poloviny 12. stol. Zopakujme ještě jednou, i kdyby naznačený přístup chybějící články skutečně našel, prokázal by jen a jen jednu z větví "prehistorie" pozemkové šlechty.
Důkazy o počátcích vlastní "historie" pozemkové šlechty třeba hledat jinde. Skládaje výpověď pramenů písemných, rozbor sakrální architektury a archeologický výzkum vydělených sídel. Začneme-li celkovým pohledem na společensko-topografický kontext sídel elity, rozlišíme trojí druh souvislostí. Na počátku pramenné evidence vystupují samostatně opevněné dvory (či dvorce, moderní terminologie není ustálená), vložené
40
41
dovnitř hradišť 9. až 11. stol. Podle písemných pramenů některé z těchto útvarů náležely knížeti, jiné velmožům. Tvořilo je několik obytných a hospodářských staveb, uzavřených spolu s poměrně širokou volnou plochou do palisádového ohrazení (Sláma 1986, 19). Další článek spatřujeme ve dvorech (dvorcích) budovaných mimo vlastní hradní okrsky, v hradním zázemí, a tím již uvolňovaných z bezprostřední knížecí závislosti. Představa o počátcích těchto sídel se zachycuje Kosmova líčení příběhu bílinského správce Msti-še. Cena dramatické historky zapsané k r. 1061 je značná, poskytuje svědectví výmluvné a nadlouho ojedinělé. Některá další sídla potom písemné prameny uvádějí ve vyspělých aglomeračních útvarech, s uvažovaným typem lokalit spojujeme i tamější koncentrace sakrálních staveb s rozličně zdůvodňovanou raně středověkou tradicí. S
Zvláštní postavení opět připadá situaci pražské, kde pozornost přitahuje nejen množství jrománských kostelů, ale i sociální kontext některých románských domů. Dovolili jsme si již podtrhnout názor o vazbě těchto domů s bohatým obchodnickým prostředím, otázka spíše jednotlivého podílu šlechtických vlastníků však již od základní monografie J. Čárka zůstává otevřena. Víme již, že pražské kvádříkové domy jsou datovány do poměrně širokého intervalu, během něhož mohlo docházet k určitým posunům v jejich sociálním kontextu. Archeologicky je tato problematika jen obtížně dostupná, překvapivě nový pohled však asi slibuje výzkum v Čimicích, ve vsi vzdálené 6 km od středu Starého Města pražského. Čimické tvrzi ze 2. poloviny 13. stol. totiž předcházela starší sídelní situace, která využila stavební techniku blízkou kvádříkovým domům (obr. 7). Nález by mohl svědčit o přijetí v Čechách jinak výjimečné techniky i pro výstavbu časného vyděleného sídla. Bohužel neznáme majetkové souvislosti tehdejších Čimic, místo vystupuje až v r. 1328 v držbě svatovítské kapituly (Huml 1986). Odkryvem ze širšího pražského zázemí se přirozeně vracíme k možnosti větší sociální diferenciace mezi pražskými domy. Prvořadou otázkou, celkově podmiňující další diskusi, zůstává dostatečně přesná chronologie čimického sídla. Předběžné zprávy zatím dovolují starší situaci synchronizovat až s pozdním vývojem pražských románských domů.
Se třetí skupinou posuzovaných sídel vstupujeme na venkov, abychom se už zabývali vlastní teritoriali-zační problematikou a sledovali projevy změněného chování elity. V Čechách od 40. let 12. stol. během zhruba sta let zachycujeme v písemných pramenech osoby, které ztotožňujeme s ranou pozemkovou šlechtou. Mnohdy vystupují spolu s lokalitami, v nichž hledáme i jejich sídla. Leckde místní charakteristiku doplňují sakrální stavby, které otevírají další z cest k diskutovanému tématu. Nastíněné dělení souvislostí raných sídel do tří skupin by vyhovovalo představě o postupné emancipaci šlechty, o jejím postupném uvolňování z vazeb panovníkovy moci, a naznačovalo by tři etapy uvažovaného procesu. Chápeme však rozhodující vývojové tendence skutečně věrně? Nepodléháme přímočaré interpretaci málo reprezentativních pramenů, dosazovaných do "přirozeného" (tedy apriorního) pozadí jedné z teorií o raném vývoji šlechty? Potřebnou jistotu nám může poskytnout souhra s dalšími druhy pramenů.
V písemných pramenech 2. poloviny 12. a počátku 13. stol. sledujeme souběžnou existenci sídel předních mužů v zázemí významných správních hradů i ve venkovském prostředí. Tento vztah by svědčil o tehdejším souběhu obou základních zdrojů moci, urozené služby panovníkovi a vlastní pozemkové držby. Dobu vlastního počátku sídel na venkově zatím nemůže ověřit archeologie, její dosavadní výpověď nás totiž í jistotou nedovede ani k polovině 12. stol., k mezi určované písemnými prameny. Zdůraznit však lze dvojí nezávislé svědectví. - Do 2. poloviny 12. a prvé třetiny 13. stol. spadá v Čechách neobyčejný vzestup četnosti nevelkých vesnických kostelů, z nichž mnohé sloužily právě jako atribut některého z raných šlechtických sídel. Jejich stavební náročnost a výtvarná podoba výmluvně svědčí o nové kvalitě aspirací i ekonomických možností příslušných stavebníků. Právě v prostředí teprve hledajícím majetkovou stabilitu skýtal kostel a jeho nadání cestu k zajištění vlastnictví. Ozvěna slov, která podle kronikáře Kosmy vyřkl bílinský Mstiš r. 1061 dlouho neztratila platnost: "Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel má, nemůže mi odníti." Od doby kolem poloviny 12. stol. zároveň v českých zemích stoupala četnost zlistiňovaných právních aktů. Tento pohyb bezpečně svědčí o nové povaze majetkových vztahů prostupujících venkov (obr. 2). - V souhrnu několika závažných ukazatelů spatřujeme přesvědčivý důkaz nástupu pozemkové šlechty, důkaz podstatných změn v povaze vlastnictví půdy a lidí. Českou zemi jako celek pokry-, lo stabilně určené majetkové uspořádání. Nové šlechtické državy zásadně doplnily mozaiku míst s pevněji uspořádaným zázemím, držených panovníkem či církví. Právě zde mohla aktivita šlechty hledat svůj určitý předobraz. Vrátíme-li se k diskusi o přebytku, sotva budeme pochybovat o tom, že pro jeho tvorbu i získávání otevřel nástup pozemkové šlechty zásadně novou situaci. Časný a výmluvný důkaz nabízí už zmíněné množství venkovských kostelů, budovaných leckdy uvnitř nevelkých majetků, složených třeba jen z jednotlivých vsí.
Snahu o vyvážený pohled nezbytně provází alespoň letmý zájem o širší evropský kontext. Bádání dnes i již v řadě zemí oceňuje význam nástupu dědičné a teritoriální aristokracie, který vyvolával fragmentarizaci dřívějších velkých majetkových domén a kvalitativně proměňoval i povahu veřejné moci. Chronologie počát-
42
43°
\ \ \ \
t  A. •
\"\ /v
\\ -
\   >\ y
V'
>
l Sis ■ > /
A
1        \t- ■
\ y
\        \ \ \       \ \
<
r V
jí-~\
x
425-----V
0 L
tO m
Obr.16. Zaniklá ves Stahlnhain v pohoří Taunus (Hesensko). 14. stol., usedlost odkrytá archeologickým výzkumem v 1. 1985-1986 (Ernst ■ Klápitě 1993). Příslušný celek skládalo 5 staveb umístěných ve volných odstupech. Obytný dům (4) tvořilo dvojdílné jádro s ohništěm v největší místnosti (vyznačeno šipkou) a se dvěma menšími prostorami. Ohniště sloužilo také ve stavbě 3. Otevřenou otázkou zůstává možnost podílu nezemědělské výroby, s níž mohla souviset stavba 5. - Fig. 16. Ferme du viUage deserte de Stahlnhain (Hesse), XlVsiěcle.
ků regionálního a místního zájmu šlechty je přirozeně v různých zemích různá. Na západě Evropy těžiště takových proměn zřejmě spadalo do 9.- 11. stol. Nezapomínejme ani, že v uvažované vývojové etapě hledá právně historické bádání posun v pravidlech majetkového dědictví, vyvolávaný úpravou osobních svazků. Přechod od vztahů kognatických k agnatickým vyřazoval z dědické posloupnosti ženy a tímto zúžením vlastně posiloval majetkovou stabilizaci (např. Schmid 1957; Fichtenau 1984).
Samostatný zdroj poznatků otevírá výzkum vlastní podoby sídel rané šlechty. Situace míst zmiňovaných nejstaršími predikáty, jakož i kontext venkovských sakrálních staveb, přivedly již starší české bádání k úvahám o časných dvorech, o sídelních formách postrádajících výrazné fortifikační prvky a zasazených do bez- : prostředního vztahu k vesnickému osidlem. Taková sídla spojovala funkce rezidenční a hospodářské,
43
/
\ konkrétní řešení odrážela rozdílné možnosti a nároky stavebníků vřazených do rozdílných úrovní pomyslné
) společenské pyramidy. Vlasmi sídelní jádro obvykle uzavíralo jednoduché otýnění, v obytných částech předpokládáme i vícepodlažní objekty, částečně zahloubené a vyrůstající na kamenné plentě či dřevohlinité subs-
,J trakci. Tehdejšímu ohrazení bývá spíše než plná funkce fortifikační přičítán význam majetkově právní, i když ani obranný efekt jednoduchých konstrukcí nemusíme v daném dobovém kontextu podceňovat. Archeologický příklad lokality spojené s mocným rodem nabízí Vroutek u Podbořan (obr. 8), jmenovaný odkazem Hrabišice Kojaty. Do podstatně skromnějších souvislostí nás uvádí Bedřichův Světec (obr. 9), držený nižším šlechticem, bezpochyby svázaným právě s Hrabišici. Ve Vroutku i v Bedřichově Světci se ozdobou sídla stal I kostel, svou podobou opět vyjadřující různou společenskou pozici stavebníků. Leckde ale žádná sakrální
| stavba nevznikla. K příčinám někdy mohl patřit jednostranný důraz na hospodářské funkce příslušné lokality. Příklad tohoto druhu spatřujeme ve Velebudicích u Mostu. Tam archeologický výzkum odkryl rozlehlou ohradu s osami 70 x 65 m, v jejímž rámci se doklady sídlení soustřeďovaly jen do úzkého pásma. Při interpretaci poukazujeme na shodu s ohradami pro chov zvířat. Podle písemných pramenů zároveň víme, že Vele-budice v 1. třetině 13. stol. náležely do rukou mocných Hrabišiců (cf. Klápště 1993).
Diskutované kategorie časných šlechtických sídel se přirozeně projevují v různých částech souhrnné mapy evropských poznatků, dokládaje svědectví písemných pramenů (např. v německém prostředí Bader 1976; Rôsener 1989) i archeologická evidence, v níž se setkává třeba dolnorýnský Husterknupp (Herrnbrodt 1958), normandské Mirville (Le Maho 1984), či anglické Goltho (Beresford 1987). Nabízené srovnání přibližuje pozoruhodný jev. Ve středověkých Čechách nem pochyb o průkazném předstihu v nástupu pozemkové šlechty (a jejích časných sídel) před vrcholně středověkou stabilizací vesnice. Na západě Evropy se oba jevy časově
' značně sbližují a nezřídka bývají kladeny na víceméně shodnou časovou úroveň. U nás příslušná sídla vstupují do prostředí archaické vesnice, aby potom obě sídelní formy souběžně často ještě řadu desetiletí čekaly na vrcholně středověkou transformaci.
Raný středověk (ve výkladu zaostřeném na českou zemi) představujeme jako dobu postupného růstu, dokládaného dlouhodobým rozšiřováním oikumeny, spojujícím životy dlouhé řady pokolení. Zvýšený pohyb odráží 2. polovina 12. a počátek 13. stol. Sem spadal rozvoj sídelních aglomerací u předních hradů přemyslovského státu, venkovem prostupovala síť nového majetkového uspořádání, krystalizace farních obvodů začala hledat obrysy nových vztahů vesnických komunit. Jestliže dřívějšímu postupnému růstu přičítáme do značné míry ^ontánnícharakter, opřený o pohyb vycházející zdola společnosti, právě nástupem pozemkové šlechty přibyla síla nové kvality, zainteresovaná na provozu nově vytvářených majetkových celků. V souhrnu v Čechách na prahu 13. stol. předpokládáme měnící se společnost, otevřenou novým elementům.
....... , ľ>84) z burgundské oblast! Maconnais, kde se v mu fi do vymezeného období
7. Rok tisíc a tři sta navíc
Minulost není nikdy mrtvá. Není ani minutá.
W. Faulkner
Pojem středověké transformace jsme zatím vymezili jen volně, jako přechod ze světa archaického do světa otevírajícího novou dlouhodobou kontinuitu. Rozhodující předěl v řetězu proměn lze stanovovat různými způsoby. Můžeme jej hledat v prosazení zásadních předpokladů transformace a nejspíše tedy položit důraz na nástup pozemkové šlechty, na vytvoření nové majetkové struktury otevírající nové možnosti společenského pohybu. Podobně uvažoval např. A*. Hodges (1989) a v proměnách anglosaského prostředí podtrhl majetkovou stabilizaci v 10. stol. Středoevropská pochybovačnost předpoklady ocení, s důrazem si však raději počká až na výsledky, na vlastní naplnění středověké transformace.
Při takto orientovaném pohledu nabízí základní ukazatel utvoření kvalitativně nové podoby sídel a krajiny jako celku. Východisko poskytuje skutečnost, že krajina je znovu a znovu poznamenávaná lidskou aktivitou, aby se znovu a znovu stávala sociálním prostorem odpovídajícím určité společenské struktuře a jejím nárokům. Tak z krajiny vzniká naše nejcennější památka, významný dějinný svědek, jehož výpověď do značné míry závisí na možnostech archeologie. Slova písemných pramenů totiž ke starším středověkým poměrům
irrégularités peuvent ětre expliquées par des obstacles de fortune.
45
44
daJsun podstatným ústupem lesa vznikla vesnice příznačná pro následující století. Nad bohatstvím burgund-skych písemnost! sr asi vybavíme, že prvá listina z českých zemí spadá k r. 1000 a množství vydané do polo-l| vmy 11 stol. sečteme na prstech jedné ruky. Rozdíl opět ilustruje vývojové posuny, které jsme již mohli zmínit (obr. 2) a zdůrazňuje úlohu archeologického studia českého středověku,
7.1.
Stabilizace vesnice patří ke klíčovým problémům středověké transformace; zdánlivě jasné téma však lze chápat rozdílnými způsoby a již prvými poznávacími kroky mířit ke zmatem'jazyků, ke shodně znějícím, fakticky ale nesrovnatelným soudům. Začněme připomínkou rozdílů mezi oporami stability starší a mladší středověké vesnice.
Struktura raně středověkého osídlení se opírala o kontinuitu sídelních komunit, dlouhodobě vázaných k určitým sídelním areálům. Usedlosti se uvnitř takové buňky mohly soustřeďovat na jedno místo, mohly ale skládat i různou měrou rozdělenou mozaiku. Přirozeně ani v tomto ohledu nezůstávalo osídlení statické, pro-| cházelo změnami a prostorovými posuny, vzestupy i poklesy. Důraz na vazbu k určitému sídelnímu areálu opravňují jak archeologická pozorování, tak i údaje písemných pramenů a územní pojetí místních jmen.
V principech zacházení s prostorem sídelních areálů pozorujeme uvnitř nevelké české země nápadné regionální rozdíly. Při podrobnějším pohledu nikde nenajdeme skutečně "kompaktní" raně středověká sídliště. Zdá se, že i na těch lokalitách, které by se tak jevily při zběžném posouzení (třeba povrchovým průzkumem), ' se totiž v temže časovém horizontu setkávaly jen usedlosti položené v poměrně volných odstupech. Názorný příklad nabídly Břežánky u Bíliny (Bubeník 1975), kde vzdálenosti mezi čtveřicí uvažovaných usedlostí činily zhruba 30 až 60 m (obr. 11:1). Zůstaneme-li v severozápadních Čechách, zjistíme, že podobný shluk mohl tvořit samostatnou sídelní část, označenou i vlastním místním jménem. Jinde ale zaznamenáme širší spojitosti, které se mohly projevit i na výsledku středověké transformace. Dvě archaická jádra v Jenišově Újezdě na Bílinsku dělila vzdálenost zhruba 800 m, středověkou transformací na jejich místě vznikla jednotná vesnická dispozice (obr. 12:1). Další příklad opakuje dva sídlištní shluky oddělené pravděpodobným odstupem okolo 800 m. Zřejmě z majetkových důvodů ale místo jedné koncentrované vsi navázaly dvě nápadně blízké vrcholně středověké vesnice, Malé a Vysoké Březno. Obdobně jako pojmenování je dodnes spíše sjednocuje než dělí i podivně klikatá katastrální hranice (obr. 12:2). Třetí příklad z Mostecka představuje dvojici ranč středověkých sídlišť, která byla ve 13. stol. majetkově oddělena a jedna z lokalit dostala německé místní jméno, "překrývající" starou sídelní tradici. Tak začaly sousedit Slaíinicci a Rezel, teprve mnohem později sloučené do téhož katastrálního území. Snad i u této dvojice lze uvažovat o raně středověké spojitosti, bezpečný důkaz však předložit nedovedeme (obr. 12:3). Zmiňujeme-li rané sídlištní dvojice, bylo by přirozeně možné pokračovat i dále, k diskusi o více diferencovaných a přitom opět vzájemně spjatých strukturách, složených z prostorově oddělených shluků usedlostí označených společným místním jménem (obr. 17).
Doklady raně středověkých rozptýlených sídlištních komplexů se alespoň zatím soustředují do východních Čech. Krajně rozdrobený příklad nabídl povrchový průzkum v Řestokách na Chrudimsku (Frolík - Sigl 1994). Evidoval 9 až 11 sídelních míst, oddělených odstupy 150 až 300 m. Jejich nápadně široká síť prostupuje značnou částí pozdějšího katastru (obr. 11:2; 12:4). Předpokládáme, že zakreslená místa zpravidla odpovídala jednotlivým usedlostem, obklopeným vždy jim příslušným zemědělským zázemím. Toto rozdělení může provázet dlouhá tradice, postupnou diferenciaci právě u Řestok lze sledovat už od 9.- 10. stol. Zároveň ani tady nechybějí stopy vnitřních vazeb, jejichž váha se opět projevila při koncentraci spojené se vznikem vrcholně středověkých vesnic.
i Příčiny regionálních rozdílů v rané sídelní koncentraci či dispersi odhadujeme jen příliš obecně. Systém rozptýlený nabízel snáze dostupné zemědělské plochy a snižoval tak dopravní nesnáze, ztrácel ovšem ekonomické i sociální výhody územního semknutí sídelní komunity. Zvolené řešení přirozeně záviselo i na povaze .terénního reliéfu a jistě snadno si představíme, že rozptýlené sídlištní komplexy vyžadovaly úměrně rozčleněnou síť vodních zdrojů. Sídlištní shluky a komplexy jednotlivých usedlostí se zřejmě lišily povahou sociálních vazeb i nároky na zemědělský provoz. Konkrétní možnosti včetně případných rozdílů ve vlastní zemědělské produkci však zvážit nedovedeme.
Teprve se středověkou transformací spojujeme stabilizaci sídelních forem, vznik relativně pevného a dlouhodobě užívaného půdorysného systému vesnického jádra a příslušného zázemí. Ve vesnici nové po-
I i i niodmčřovaly již životnost usedlostí nanejvýš dvě tři desítky let, důkladnější konstrukce začaly sloužit i  iHikolení. Dům, usedlost, vesnice jako celek skládaly systém určený pro trvání. O změně kvality není
i \ li, její konkrétní míru však určujeme velmi obtížně. Brání nám totiž nedostatečná znalost starších used-ilfívějších staveb obytných a hospodářských. Poznání právě této kapitoly zůstává jedním z mimořádně 1 Imvých úkolů terénního výzkumu (dosud např. Meduna 1992). Teprve novou situaci začal charak-i. lisovat celistvý kultivační areál, svázaný relativně pevným řádem cest a pozemkových hranic. Teprve zde lili niku stabilizace sídelního obrazu vstoupilo na dříve nebývale konkrétní úroveň. Nositelem kontinuity se |||0 prostorové uspořádání vesnice, jejího jádra a zázemí.
Archeologické studium stabilizace sídelních forem se soustředúje na vztah závěru archaického vývoje i r.itiích počátků nové vesnice. V prvém ohledu se může opřít o výzkumy raně středověkých sídlišť a sle-
>\. do které doby trvala jejich archaická podoba. Příklady této kategorie skládají řadu sahající na západě i 11 '|>y do 9.-12. stol. (např. Chapelot 1993; Steuer 1988), u nás do průběhu 13. stol. Příslušná mez poskytu-|r dostatečně přesvědčivý ukazatel, svědectví o počátcích nové kapitoly však shledáváme mnohem obtížněji, iiľltoť k výzkumu zaniklých středověkých vsí a vsí dodnes žijících nacházíme nepoměrně méně příležitostí.
Vzhledem k obecné povaze problému i k nevyrovnanému stavu archeologických možností začněme od BOdelové představy. Ve stabilizaci sídelní formy spatřujeme výraz zásadně změněných nároků na vesnici, na /itk ladní výrobní prostředí středověké společnosti. Měnila se jak povaha samotného zemědělského provozu, luk způsob získávání přebytku (renty). Právě oba tyto úzce spjaté aspekty vyžadovaly nové uspořádání zemědělských ploch i usedlostí, pevné a relativně trvalé rozdělení zemědělské půdy. Jako hnací síla působil zájem pozemkových vrchností, společenský pohyb zároveň začínala ovlivňovat individuální držba zemědělské pů-. dy bezprostředními výrobci. V odborné literatuře bývá tato proměna často spojována s emfyteutizací, s loka-i iini iure theutunicali. Bližší pohled opřený o sídelně archeologickou rekonstrukci však obecnou míru i tukové spojitosti rozhodně nepřipouští. Například v zázemí Prahy či Mostu se ukazuje, že proměny české středověké vesnice neopustily rámec domácího práva, nesvěřujícího svá ustanovení písemnému záznamu (obr. 13). Vztah různých vrchností k právním formám byl ovšem různý a tak nechybějí ani příklady, které liansformaci vesnice a emfyteutizací skutečně sloučily. Podobně jako u městských počátků projevily i u proměn vesnice zvlášť vyhraněné právní vnímání doksanské premonstrátky. Právě s nimi souvisejí prvé dva do-klady "německého práva" na českém venkově z r. 1226 a 1234 (Kotyza - Smetana 1992).
V nových poměrech se bezprostřední výrobci stávali individuálními držiteli určitého dílu půdy a jejich držba byla zatížena konkrétní rentou, která je začleňovala do systému feudálního pozemkového vlastnictví. V projevech těchto vztahů přičítáme jasně a jednoznačně prvořadý význam pevnému rozčlenění vesnice a je- j jího zemědělského zázemí. Do takového rámce potom buď takřka hned a najednou nebo asi mnohem častěji postupně a s různými časovými odstupy přibývaly další složky nové skutečnosti. Někde se zemědělská usedlost stabilizovala záhy, jinde svou pevnou středověkou podobu teprve zdlouhavě hledala. Jasirě tedy podtrhujeme prioritu formální stabilizace osídlení, pevného určení půdorysu vsi a jejího zázemí. Přímý důkaz právě této vesnické proměny (která sama nemusela nastoupit jednorázově) však archeologie přináší poměrně vzácně, neboť časné doklady pevného rozvržení usedlostí či dokonce polí zachycuje jen obtížně. Zástupná úloha proto připadá jevům, jejicliž váha se ve spojitosti s vrcholně středověkými proměnami zásadně měnila, jimž však všeobecně platný a tedy i pro nás vždy a všude jednoznačný význam nepatřil.
Poměrně často bývá kladen důraz na místní stabilizaci osídlení, na počátek dlouhodobé vazby vesnických usedlostí k určité terénní situaci. Volba umístění vyžadovala plochu příhodnou ke stavbě usedlostí, výhodný kontakt se zemědělskými plochami a s efektivně přístupným vodním zdrojem. Někde místní kontinuitu podmiňovala jasně vyhraněná nabídka lokálních předpokladů, která by prostě odlišné řešení ani nedovolila (obr. 13). V širším měřítku k místní stabilizaci přispívalo postupné vy hranování obrysů sítě osídlení, růst sídelní hustoty i vznik pevnějšího majetkového uspořádání. Váha těchto ukazatelů v závěru raného středověku jistě stoupala. Souběžně se navíc zvyšovalo i ovlivnění krajiny člověkem. Zemědělská činnost i urychlovala sedimentační zaplňování nižších částí terénního reliéfu a tím i zánik některých drobných vodotečí, které ještě vystačily předchozímu sídlení. Hlavní projevy těchto procesů měly teprve přijít, už v počátcích 13. stol. ale nechybějí doklady vyčerpávání starších možností. Řešení nabízel přesun do poloh, které leckdy dovolily dlouhou místní následnost, pokračující přes vrcholně středověkou transformaci až do dneška.
Není pochyb, že celková diskuse o raných dokladech místní kontinuity mapuje různorodé faktory se značně nevyrovnanou působností. Především ale jejich vliv skládal tendence působící uvnitř vztahů opřených o kontinuitu sídelních areálů. Počátky místní stabilizace mohou být pozoruhodné v regionálním měřítku, při úzce jednostranném důrazu se s nimi ale snadno a rychle ocitneme mimo kategorie blízké středověké skutečnosti. Důraz na pouhý vztah prostorový by totiž rozhodně neměl zakrýt diskontinuitu ve vlastní povaze vesnických sídlišť. I na jakkoliv dlouhodobě osídlené místo musel vstoupit předěl pevného půdorysného uspořádání. Souhrn českých archeologických výsledků potvrzuje, že vrcholně středověká proměna byla je-
46
47
/( vem obecným, postupně a s různými výkyvy měnícím venkov jako celek. Hypotézy o lokalitách, které by si v podstatě až do mapování v 19. stol. měly uchovat v principu raně středověké uspořádání, dovede bezpečně ověřit jedině archeologie. Ta však obdobné předpoklady vesměs vylučuje (obr. 14). |~ V evropském srovnání ještě dodejme, že ani úvahy spojující nástup pravidelných sídelních fo-| rem s "franskou státní kolonizací" neopouštějí rámec volných hypotéz. Neověřené náměty H.-J. Nitze (např. 1983; 1988) se ale staly běžnou součástí odborné literatury a úvah o značné vyspělosti karolínskeho prostředí. Zároveň lze už shromáždit řadu přesvědčivých kritických výhrad (např. Ott 1970; Glaesšer 1973; Schulze 1974; Filipp 1975; Zadora-Rio 1991; Elmshäuser 1991). Ani pro dějiny osídlení v Čechách není tato diskuse odlehlá, sídelní formy posuzované H.-J. Nitzem by se totiž měly stát i předobrazem vyspělých kolonizačních dispozic, rozšířených v odstupu několika staletí na východě střední Evropy.
Transformace středověké vesnice změnila i nároky na místní kontinuitu. Zatímco v raném prostředí se tato tendence někde uplatnila a jinde nikoliv, v nových poměrech začala platit obecně. Archeologickému studiu se tím nabízí podstatná a jedinečná příležitost. Prokazatelné závěry očekáváme především od soustavného regionálního studia, jemuž klademe otázku, kdy se osídlení soustředilo pouze do sítě známé z mladšího středověku, kdy tedy zmizely stopy přímého sídlení mimo mladší stabilizovanou strukturu. Připomněli jsme již, že izolované příklady mohou být zavádějící, v dobře poznaných regionech ale skládáme reprezentativní síť, která s jistotou odráží závěr archaického uspořádání a tak nepřímo i počátek nové sídelně historické kapitoly.
Teprve ve změněné situaci vystupovala obecná potřeba stavět "pro trvání", teprve tehdy mohla vesnice dostat pevnou stavební podobu. Ani tady však neplatí nějaká přímočará spojitost, O základních tendencích však pochybovat nemusíme, obvyklý důkaz nabízí nástup kamene, určeného ke stavbě zdí nebo alespoň ' i k izolaci konstrukcí dřevěných. Na západě kontinentu bychom opět mohli začít s odkazy na 11.- 12. stol. Takový ukazatel v podstatě platí pro prostředí francouzské (Peset 1985). Pozoruhodné výsledky začaly přibývat z Itálie, např. i v Toskánsku se "kamenné vesnice" znovu objevují až od 11. - 12. stol. (Hodges 1988, 302). Do zhruba téže doby sahají počátky středověkých staveb využívajících kámen i na německém venkově. V diskusi o postupně skládané mozaice zdůrazněme dva aspekty.
Všimněme si nejprve vlastních počátků středověkých vesnických staveb užívajících kámen. Zřejmě definitivně je třeba vyloučit stavbu s kamennou obezdívkou z alsaské lokality Barr, jejíž význam podtrhoval P. Donat (1980). Uvažované merovejské datování bylo totiž nedávno zásadně zpochybněno (Schweitzer 1984). Jedinečné postavení mezitím získaly odkryvy na zaniklé vsi Trainecourt u Mondeville poblíž normandského Caen. Tam se totiž jednoduché kamenné konstrukce objevují už od přelomu 1.1%. stol., aby zprvu sloužily jako podklady uvnitř částečně zahloubených staveb. Celkový vývoj stavební podoby daného sídliště však zatím nem zřejmý, rozsáhlý a ještě neuzavřený terénní výzkum čeká na souhrnnou publikaci (Lorren 1981; 1985; 1992). Již dnes se ale zdá, že podstatně přispěje k diferencovanějšímu a tím i živé skutečnosti bližšímu pohledu na proměny středověké vesnice. Obyvatelům Trainecourt nabízel jen mělce uložený kámen velmi snadno dostupný stavební materiál. "Předčasnost", s níž byl na lokalitě v kraji Calvados užíván, je jistě pozoruhodná, nijak se však nekříží se závěrem, že skutečný nástup stavebního kamene čekal až na středověkou transformaci a až v jejích důsledcích získával nové postavení. I tady zřetelně třeba odlišovat celkové stáří jednotlivého jevu od jeho obecného uplatnění v komplexu vrcholně středověkých proměn.
Jakkoliv zběžný a dílčí pohled na evropské výsledky asi zaznamená pozoruhodný jev. Západoevropská pevně vázaná vesnická architektura užívající kámen začala velmi prostými stavbami. I v mladším vývoji v řešení usedlostí a celkových vesnických půdorysů zůstávají dispozice poměrně málo pravidelné (obr. 15: A, B; 16). Obrátíme-li se k situaci v Čechách, najdeme jistě rovněž příklady nepravidelných řešení mladších v středověkých vesnic, pro 13. až počátek 15. stol. je známe např. u Kostelce nad Černými lesy či v okolí Tá-) bora. V uvažovaném srovnání však nápadně vystupují lokality soustavně rozměřené. Jejich pravidelné uspořádání určuje všechny základní úrovně, sahající od domu, přes usedlost k vesnickému půdorysu jako celku. IV českých archeologických výsledcích připadá zvlášť názorné postavem zaniklé Svídně (o. Kladno), o níž bezpečně víme, že v pevné podobě existovala kolem r. 1300. Pravidelně uspořádanou návesní dispozici skládají usedlosti s různě obestavěným dvorem, u domů se uplatňují trojdílná jádra, slučující pod jednou střechou obytnou jizbu, síň a skladovací komoru (obr. 15:C; Smetánka 1988).
V pohledu uzavřeném jen do obvodu české země sotva postihneme formální vyspělost vesnických půdorysů, vznikajících u nás pň středověké transformaci. Podobně nám právě naprostá obvyklost asi nedovolí ; ocenit jednoznačnou převahu koncentrovaných (tzv. jaderných) vsí. Rozptýlená uspořádání, příznačná pro i'mnohé Části Evropy, na mapě půdorysů českých vrcholně středověkých vesnic vlastně ani nenajdeme. Výsledek vesnických proměn však mohl uchovat různé stopy archaické situace. Vztah Malého a Vysokého Března jsme již zmínili (obr. 12:2), jinde uvažujeme o vlivu starších vazeb na vznik nepravidelného půdorysu (obr. 14; 17).
1km'
\%m*m'"m---*
■'■'ti
B
I
í» ,.*5-<--.-.
; i jLSah?—-— " íí; ~>'"*i \  \        — _____________;       ' "
1+
.ti-i™ mřh-itii Hraäticlcv dvůr rodu Marlcvaniců z 1. polo-0b, IS. Tumov a okolí, svědectví o ^^^^^ SijSSíPrľdcha,e,o jednoduché viny 13. stol. (E) nahradily vrcholně středověké hrady V^W p ™/n osídlení z míst mezi Libuňkou a Stebeňkou (D) spojujeme s Si v lépehajitelné poloze a vybavenéINMWÉ J* nablzí sitUace Nudvojovic (C) - Fig. * Tu,
poěatky města Tůmova (G), zmiňovaného prvně v 70. letech ^^J™ . ľécheUe régionale. Deux des chäteaux-forts da-
nov et.es environs (Nord de la Bohéme). Témorgnage d: a tr sf™" plus ancienne (E; la localité F possédait une demeure « de rapogée du Moyen Age (W) out remote ZJsoixaate-dŕ* du XI* siecle. lis sont maraués en merne
49
48
Transformaci středověkých Čech představujeme jako pozdní kapitolu proměn středověké Evropy. Zdá se, že právě tento časový vztah, spojující následnost i současnost, poznamenával povahu změn uvnitř české země. S výjimkou záhumenicových vesnic při obvodu starých sídelních oblastí přitom nenacházíme sídelní formy, u nichž bychom museli předpokládat převzetí z vnějšího prostředí. Vzhledem k časovým posunům mezi různými částmi Evropy se zřejmě česká "pozdní kapitola" ocitala v kontrastnější situaci, pqdmiňující i kontrastnější výsledky. V uvažovaných souvislostech připadá značný význam pozorování, podle něhož ani pravidelně uspořádaný trojdílný dům, známý z některých českých a moravských lokalit, nenachází svůj jednoznačný protějšek v pramenech z evropského západu (Smetánka 1994). Snad opravdu lze uvažovat o dal-i ších a dalších variantách odpovědí na totožné či v principu velmi blízké nároky. Později utvářené odpovědi mohly ovšem začleňovat a zhodnocovat i zkušenosti z již drive transformovaných částí Evropy.
7.2.
Vývoj od raných šlechtických dvorů ke stabilizovaným sídlům vrcholně středověkým se rozbíhal několika směry, aby vyústil u hradů, tvrzí, ale i u nejběžnějších sídel nižší šlechty pozdějšího středověku, u popluž-ních dvorů. Šlechtické hrady se pod tlakem strategických a prestižních nároků uvolňovaly z místních vazeb venkovského prostředí. Dříve tak citlivá vazba ke kostelu a jeho nadání se vytratila, držba šlechty se totiž dočkala svého pevného zakotvení a vazbu sídla s kostelem zkřížily emancipační úspěchy církve. Hmotný výraz těchto proměn odráží skutečnost, že v běžné výbavě šlechtických hradů už nenašly své stálé místo ani kaple.
Genezi pevné podoby kamenných hradů mohly v různých částech Evropy předcházet a ve vývojové mnohosti i časově doprovázet objekty budované ještě především ze dřeva a hlíny, zasazené ale už do strategicky příhodných "hradních souvislostí" (obr. 18). Nároky na lépe hájitelné sídlo se tak prosazovaly i tehdy, když se noví hradní páni ještě spokojovali se staršími stavebními tradicemi, navyklými na snadno dostupné a snadno použitelné stavební materiály. V Čechách dispozice klasifikované jako přechodný článek mezi raně středověkými hradišti a hrady ve vrcholně středověkém smyslu (Durdík 1978) známe ze založení šlechtických i královských. V principu blízké doklady postupné "změny uvnitř změny" opět známe z různých částí Evropy. Snad stačí jen připomenout lokality švýcarské, kladené právě na přechod mezi curtis a Castrum (např. Meyer 1977; 1983). Obecně srovnatelné objekty přibývají i na půdě britské, francouzské a italské (např. Higham - Barker 1992; Bur 1987). Chronologie už stabilizovaných šlechtických hradů skládá další variaci na již známou stupnici. Ve Francii bývá počáteční mez hledána kolem zlomu tisíciletí (Barthélemy 1990), počet staveb z kamene bezpečně kladených před r. 1100 však ještě zůstává velmi skromný (Pesez 1985). V jihozápadním Německu středověký šlechtický hrad vzniká kolem poloviny 11. stol., ale prosazuje se až ve 12. stol. (Maurer 1969). V Čechách příslušná historická kapitola začala na prahu 2. třetiny 13. stol. \(Durd(k 1978). Blízkou sekvenci skládá nástup vrcholně středověkých tvrzí. Zatímco těžiště výstavby objektů typu motte spadá ve Francii do 11. stol., čekal západ střední Evropy na 12. stol. (Hinz 1981; Le Maho 1984) a české země na průběh 13. stol. (obr. 7; 9).
Stabilizovaná podoba sídel vrcholně středověké šlechty a jejich časově rozrůzněný nástup znovu obměňují otázku vztahu domácího vývoje a vnějších vlivů. Zastavme se u tvrze typu motte. Stavba na nevelkém návrší, umělém či přírodním, chráněná zároveň příkopem, nabízela snadno dosažitelnou odpověď na mnohokrát opakovaný a v podstatě vždy shodný nárok. Jednoduché řešení dovolilo vybudovat strategicky výhodné vydělené sídlo bezmála v jakýchkoli přírodních podmínkách. V evropském měřítku budeme asi sotva předpokládat nové a nové nezávislé objevování téhež účelného řešení, spíše se přikloníme k představě postupné difúze. Položená otázka snadno vyvolá diskusi, která by ale neměla zastínit další problémové roviny. Jestliže v sídelních formách spatřujeme jevovou úroveň, otevírající cestu ke společensky konstitutivním elementům, připadá zásadní význam způsobu návaznosti mezi časnými a vrcholně středověkými sídly. Obě kategorie jistě oddělují nápadné rozdíly, oceňované zejména stavebně historickým bádáním, zároveň je ale některé podstatné znaky spojují. Sídla obecně příznačná pro vrcholně středověké prostředí totiž stavěla šlechta už dříve změněná procesem teritorializace, už drive spjatá s pozemkovým vlastnictvím. Vnitřní vazby nám nejlépe ■ přiblíží ty lokality, které skýtají přímé srovnání starší a mladší sídelní etapy. Spojitost lze sledovat až do poměrně konkrétních nároků, týkajících se např. oddělení části rezidenční a hospodářské (obr. 9). Zvolený příklad dovoluje zdůraznit vývojovou plynulost opřenou o endogenní změny, které svou povahou zároveň
50
I1 „ily zásadní překážky k přijetí exogenních kulturních prvků, ale naopak usnadňovaly jejich difúzi. Uva-J„v»uým vztahům přičítáme značnou váhu, neboť jejich působnost významně spoluurčovala celkovou pova-l,n lun s formace středověkých Čech.
7.3.
'. počátky vrcholně středověkých měst se zásadně mění postavení výroby nezemědělské a její vztah k země-itíhlví a začíná nová kapitola dějin směny. Výrazem a rámcem nových poměrů se stávají městské regiony, ilvré do svých obvodů relativně pevně uzavírají výrobu i směnu. Tato nová struktura prostupuje celou zemí, ■ výmluvně svědčí o završení transformace středověké společnosti. Jednotlivé obvody s jistou dávkou sche-BUtJzace kreslíme na mapě české země, abychom si zároveň ověřili citlivost vztahu mezi městským a venkovským prostředím. Přední centra staršího přemyslovského státu nutně a přirozeně ovládala ekonomicky • inl.7,ité části země a tím posléze otevírala i možnost další návaznosti v odlišné - již městské - kvalitě. Ten-ilim i k takovému druhu kontinuity samozřejmě posiloval společenský a ekonomický profil vyspělých aglomerací, obklopujících právě přední z hradských center.
Řada urbanizačních záměrů ale vstupovala do míst nabízejících podstatně skromnější míru předpokladů. Výhody již koncentrovaného potenciálu dokázali nositelé městského založení poměrně záhy vyrovnat, znásobil ekonomické možnosti zemědělského zázemí však bylo daleko obtížnější. Pomíjíme-h města horní a in ad i některá města vyhraněně vázaná na dálkový obchod, očekával dlouhodobý růst jen městské organismy opřené o dostatečně lidnatý venkov, poznamenaný vrcholně středověkými sociálními a ekonomickými pro- j; měnami. Jedině na trh takových měst mohl z venkova plynout dostatek zboží a tedy i dostatečná poptávka po vlastní městské produkci i po importu z dalších různě odlehlých oblastí. Právě srovnatelná kapacita zázemí mohla poměrně rychle sblížit úroveň měst navazujících na rozdílné kořeny. Pro zásadní vzestup měst zakládaných mimo dřívější přední centra však v síti osídlení středověkých Čech zbývalo jen nemnoho příležitostí. Rozvinuté a přitom "volné" regiony, které mohly přijmout významné středověké město, spočítáme rychle. ()brátíme-li se např. k severozápadu Čech, připomeneme si vývoj královského Mostu i Loun, všimneme si ('homutova. Daleko hojněji se nabízela úkrají příhodná pro menší městské organismy. Některé ze záměrů vstoupily do končin sice rozlehlých, jen chabě ale lidnatých. Rozdíl v potenciální kapacitě regionu a v jeho stávajícím využití dokázala snížit další kolonizace (vyžadující ale řadu let), leckde se však sídelní síť rozvinout nemohla. Nízké výrobní i spotřební možnosti zázemí potom nevyrovnaly jakékoli výhody udělené městské obci a přehnaný úmysl čekal pád až na úroveň přiměřenou regionálním možnostem. Stačí zmínit osudy královské aktivity v kraji pod Bezdězem, kde měla vyrůst trojice významných měst.
Každý z městských záměrů se tedy stával složitě strukturovaným jevem, jehož zdar Či nezdar závisel jak na dlouhodobě působících faktorech, tak i na činnosti Udí svázaných právě s časem městských lokací. Prvý ohled sahá od geografického rozčlenění země, od nestejné nabídky přírodních předpokladů, zahrnuje ale i dlouhodobě utvářenou síť osídlení a osnovu dálkových cest. Vstoupíme-li do vlastních městských počátků a podstatné jevy seřadíme do časového sledu, opakovaně zjistíme pozoruhodnou skutečnost. Sotva najdeme doklady takového přechodu k pokročilejší sídelní formě, který by byl bezprostředně vynucen přímým tlakem ekonomického rozvoje. Přes značné rozdíly sledujeme vztahy spíše opačné, Nezemědělská výroba i po vlastním počátku (lokaci) vrcholně středověkého města teprve postupně opouštěla tradiční vazby a až po různě dlouhé době se v úplnosti prosazovalo stabilizované městské řemeslo. Nejprve musela konkrétní aktivita konkrétních lidí odstartovat počátky vrcholně středověkého města. Teprve potom městský rámec uvolňoval i cestu k ekonomickému rozvoji, k vzestupu výrobní kvantity i kvality. Až na tuto dobu čekaly zásadní změny středověké technologie. Zároveň si samozřejmě dosadíme i celé další spektrum změn městského každodenního života, které sahaly od důsledků nebývale zvýšené hustoty obyvatel (a tedy např. i od zacházení s odpadem) až třeba ke zcela novému vztahu k času a jeho hodnotě.
Mezi světem města a světem vesnice začal pulsovat trh, na němž pohyb zboží začínala řídit cena, vyplý-1 vající ze vztahu nabídky a poptávky. Tržní směnu přinesl středověk a její spojování až s nástupem kapitalismu patří k běžným a důkladně vžitým historickým omylům. Jaksi "náhradou" se setkáváme s přeceňováním středověkého významu peněžní formy směny. Kriterium vytržené ze zcela odlišných podmínek raného kapitalismu se mělo stát obecným měřítkem "pokročilosti", používaným bez respektu k historickým vazbám. Jeden z modelů nově stabilizovaných vztahů nabízejí severočeská města (zejména Litoměřice a Most). V je-
51
I né dobře poznáváme pHlcUd mechmi v «XZ       ^ í mtíCh "**■ Wvž «* P°£-
7.4.
' Snad každá antropologická učebnice nám připomene, že změna patří k základním vlastnostem kultury. Proces, který jsme se pokusili přiblížit, ovšem představujeme jako zásadní předěl českých i evropských dějin. Tradiční český pohled se úzce uzavíral časově i geograficky. Vázal se na "století posledních Přemyslovců" a neopouštěl obvod české země, nové jevy přičítal "vrcholné kolonizaci" a do popředí tak či onak kladl vztah česko-německý. Obdobné meze stejně vytrvale provázely i ostatní "národní" koncepce dějin střední Evropy. Nezapomeňme, že v principu shodné pojetí (byť v "neutrálně" francouzském ladění) ještě nedávno rozvinul Ch. Higounet (1989). O houževnaté vládě jednoduchých řešení v obecném povědomí není samozřejmě pochyb.
Náš důraz se obracel jednak k dlouhodobým předpokladům středověké transformace, jednak k evropským souvislostem vlastního transformačního procesu. Proměny české země ve 13. stol. chápeme jako zhodnocování staletého domácího vývoje a zároveň i jako jednu z kapitol proměn středověké Evropy. Sled listů historického atlasu pohotově opakuje týž jev. Síť hlavních ekonomických, politických a kulturních center zůstávala vlastně vždy vzdálena od geografického středu evropského kontinentu. Česká země, ač starými kos-mografiemi zobrazovaná jako srdce dámy Evropy, si v dlouhých proměnách času udržovala postavem , víceméně periferní. Středověká transformace měnila Evropu postupně, během několika staletí. Jestliže na severu Francie bývá kladena do doby kolem r. 1000, v Čechách spadalo její těžiště až do 13. stol. Relace tohoto druhu vytvářely složité sepětí současnosti a následnosti. Široký rámec politických událostí či dálkové směny spojoval končiny z hlediska transformace velmi rozrůzněné. Nové jevy všude vyrůstaly z dlouhodo-1 bého vnitřního vývoje, v pozdější době a tedy spíše v odlehlejších oblastech se ale na jejich utváření mohly podílet zkušenosti shromážděné již předchozím evropským vývojem. Snad nám pomůže archeologická představa složitě rozrůzněné stratigrafie, slučující vedle míst s bohatě vyvinutým sledem vrstev i situace mnohem méně rozčleněné, uchovávající však podstatné horizonty a kladoucí na blízkou úroveň jevy jinde oddělené třeba i značným odstupem.
Před důrazem na bezpečně rozebraný detail jsme se snažili dávat přednost nástinu celku. Domníváme se totiž, že středověká transformace patří k těm historickým kapitolám, které právě dnes vyžadují rozbor celkové stavby našich soudů. Jinak i tady můžeme jakkoli vybroušené poznatky vkládat do zděděných a leckdy nepřípadných konstrukcí. Podobná "revize" se samozřejmě neobejde bez diskusního hledání.
TRANSFORMATION - LA TRANSFORMATION MEDIEVALE ET SES CONDITIONS PRÉALABLES
Sommaire: 1) Points de depart généraux - 2) Milieu naturel et développement culturel - 3) Développement démographique, causes et consequences - 4) Changements technologiques et leur r61e - 5) Echange - 6) Mouvement de la structure sociále et conditions de la transformation - 7) L'an mil et trois cent en plus.
Cette esquisse de la transformation de la Bohéme medievale cherche á donner une vue ď ensemble sur la problématique du XIIIe sié-cle. On la comprend comme un processus oú "le monde archaique" périssait et les racines de la nouvelle continuité se formaient. Cet essai n'a pu naítre que grSce au séjour 4 l'Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales á Paris, en 1992 sur 1'invitation de M. Jean-Marie Pe-sez, Directeur ďétudes. Le fond reel s'appuie pour une grande mesure sur Pérude de "la mémoire du paysage" de la Bohéme medievale du Nord-Ouest (Klápště 1993).
On voit au XTIIesiěcle en Bohéme, d'une part le sommet du développement regional de longue durée, ďautre part, un des chapitres de la transformation de 1'Europe medievale. Quant á la chronologie, on part de 1'idée que chacune des activités sociales devrait étre étudiée
1    propre dimension de temps. Un exemple en est donné par revolution du peuplement de la Bohéme au Moyen Age (Fig. i). Au • III' »UVlr on met souvent l'accent sur la colonisation de la Bohéme. Mais, on ne peut pas assez apprécier son importance sans une con-•III o globále du processus de colonisation amorcé en Bohéme au VI-VIf" s. Quant au terrain, nous nous appuyons sur la connaissan-m ilu développement á 1'intérieur de la Bohéme. En méme temps, nous voulons élargir cette comparaison á 1'Europe pour sortir du liu Atmil des rapports envers les pays voisins. \
Dans les arcanes de la littérature sur la transformation medievale, il est attirant de trouver une solution universelle donnant la i lie A line des parties de la réalitée étudiée, comme le développement technologique, démographique et méme á des factcurs extérieurs, .ii pUmatiques. Ces solutions ne sont pas adéquates: on y privilégie le désir de netteté et de clarté en substituant le partiel á mhle. Le procédé choisi ici évite les questions trop gčnérales qui exigent toujours des réponses universelles. II ne cherche pas á Mllmltre les grandes theories, mais á découvrir un processus historique coneret.
I iniis la discussion sur les relations du milieu naturel et du développement social et culturel, le texte s'occupe de la climatologie his-ii>ih|iir; il rappelle que par les sources éerites nous ne savons que peu de choses du climat du Moyen Age, Surtout, quand on étudie i Miilunicc du climat sur la production agricole, on aurait besoin d'une quantité de données climatiques détaillées qui ne peuvent pas ětre mnplnťécs par des caractéristiques générales. Le texte suit les differences entre 1'influence des écarts climatiques de longue et de courte •hutě II se penche sur la discussion au sujet de la théorie du surplus agricole, il rejette 1'idée qui veut que les elements de la structure so-ili imissent du simple fait d'un surplus de production agricole. II souligne bien qu'aucun surplus, quel qu'il soit, ne condiuonne en lui-mlmt le développement social ou culturel. Bref, dans le développement climatique, nous nous permettons de voir le cadre plus ou moins Invniiible du développement medieval. On ne peut y chercher la cause decisive de la transformation medievale, dont on discute si souvent njourd'hui.
1 )ans la discussion sur le développement démographique, nous partons de la problématique de revolution de la population duratnt la in unite moitié du premier millénaire. Nous sonlignons 1'unicité des possibilités archéologiques. Les divergences dans les explications ti-i<im sculement á partir de sources éerites sont liées aux limites du témoignage éerit (Fig. 2). Les progres de la colonisation sont considé-ií« iciinme le fait d'une pression démographique, comme le reflet d'efforts plusieurs fois répétés pour résoudre de maniére extensive la mu population relative des aires contemporaines. Une étude plus détaillée dss causes de la pression démographique aměne & dis cuter des
■ onnéqucnces possibles du mouvement de longue durée des différentes variables démographiques et des tendances peu visibles, mais agis-
■ iint i\ long terme. En poursuivant ces idées, on en vient bientdt á quitter 1'idée du mouvement de population spontané et á se poser des qu-mlions sur le mouvement fondamental social (culturel).
I,'accent place sur les changements technologiques met en valeur des elements particuliers: la charnie, le moulin á eau, 1'assolement hlrimal. II přete á leur apparition des consequences presque révolutionnaires. Notre discussion rejette la pression "des conditions narurel-lr»" qui surestime, trěs souvent, l'importance de quelques elements et les repousse dans un contexte trop ancien. L'analyse repétée des questions liées á la charrue medievale et á 1'assolement triennal, montre des problěmes liés á leur apparition archaique. Aux VIHe- X15 siě-
■ Irs, par exemple, on ne peut douter de 1'existence du labourage assymétrique dans les regions de la Grande Moravie ou de PEtat Bulgare. I.os outils employes étaient, sans aucun doute, absolument différents (Fig. 4; 5) de la charrue medievale développée. Nous mettons 1'ncccnt sur 1'idée globále du développement de 1'agriculture medievale, mais aussi du développement du paysage culturel medieval. Ce ii'est qu'au debut du Bas Moyen Age, qu'apparaient des villages au noyau et á 1'environnement relativement stabilises. Ce n'est que la, icliitivementtard, que cet ensemble d'innovations comme la charrue veritable ou 1'assolement triennal pouvaient étre mis en valeur.
2) L' analyse de la transformation de la société medievale se concentre á une evolution concrete et variée. Elle commence par la recapitulation des sources de fond du mouvement de la société du Haut Moyen Age. L'idee de Pavance graduelle de la colonisation pendant le Haut Moyen Age part de la erise prof onde de la population au milieu du premier millénaire environ. Les premiers pas d'une courbe de population ascendente měnent á une situation plus équilibrée, ou diminuent les divergences entre les possibilités de capacité des regions et leur utilisation réelle. On en cherche Pexplication dans des reflexions théoriques. Bn ce sens, Pattention se porte sur la liberalisation des lacteurs culturels qui régularisent la natalité. - Au VIIIs siécle, 1'image du peuplement des pays tchěques est enrichie par des lieux fortifies. A la méme époque, on commence 4 voir Pélite légitimer 1'exceptionnalité de son état par des objets exceptionnels acquis, naturellement, par des échanges. Dans la Bohéme du IX1 siěcle, on en arrive 4 la problématique des groupements antropogéographiques, á qui manque évidemment le caractěre tribal: avec eux nous nous retrouvons quelque part entre le "Non-Etat" et l'Etat. L'interaction de ces groupements représente une des sources du mouvement social. Ces relations se manifestaient par la rivalitě des elites au pouvoir, le développement des échanges 4 distance, mais aussi par la pression sur la production agricole et non agricole.
Environ vers le milieu du X* siěcle, avec les débuts de PEtat des Přemyslides, le fondement du pouvoir se transforme de maniěre fondamentale. La structure de base de PEtat reposait sur le complexe des chateaux-forts (bourgwalls) et des cours princiěres. De leurs exigences émanait une force de gravitation qui attirait vers les localités d'importance une concentration progressive de la population, concentration qui stimulait l'essor de la production agricole et non agricole et le développement des échanges. Mais n'oublions pas, encore une fois, les relations de temps. Le systéme des cháteaux-forts (bourgwalls) s'etend durant la seconde moitié du X° siěcle, alors que le développement décisif des agglomerations se situe durant la seconde moitié du XII" siěcle et an debut du XIlIe siécle. Et précisément dans ce genre d'enchainement nous voyons un précieux indice ďinterprétation. Les "forces de production" ne peuvent pas étre prises, dans la société medievale, comme un secteur indépendant. Elles restaient fermées par les relations sociales et ne pouvaient done pas conditionner d'elles-memes, "la transformation révolutionnaire de Pagricuiture" par exemple. Un fonctionnement plus effectif de Pagriculture ne pou-vait naítre que du mouvement a Pintérieur de la structure sociále.
Děs le debut du Xllc siěcle, dans les pays tchěques, on passe progressivement des cimetiěres en rangées aux cimetiěres bases sur le réseau paroissial. Les époques antérieures étaient caractérisées par des cimetiěres situés hors de Paire ďhabitation, au milieu des terrains agricoles et forestiers. Le paysage était ainsi divisé en une multitude de cellules qui encadraient étroitement la vie terrestre et la vie posilníme des communautés particuliěres. Sur les lieux funéraires du Bas Moyen Age on rencontre, en general, une église construite di-rectement au centre de Paire ďhabitation (Fig. 6). La discussion cherche 4 expliquer cette intervention dans le domaine exceptionnelle-ment sensible des rites de passage. Elle souligne aussi l'importance de la structure territoriale fixe apportée dans les campagnes par le systéme paroissial. Le cadre plus large de cette structure a facilité sůrement la concentration de 1'habitat, liée aux déplacements de quelques communautés.
52
53
Dans I'histoire de la noblesse, au cours de cette etude sur la transformation de la societe medievale, ce qui nous interesse avant tout, c'est la participation de cette couche sociale a l'apparition de la structure des proprietaires fonciers. La ligne de partage coincide avec 1'augmentation du nombre des residences de la noblesse a la campagne. Cette etape apparait, en Boheme, des annees quarantes du XIIC Steele au premier tiers du XIHC siecle. II est hors de doute que l'apparition de la noblesse fonciere ait ouvert une situation tout a fait nou-velle. La couche des proprietaires interesses au fonctionnement elementaire des biens respectifs s'elargit considerafclement et les conditions de formation et d'acquisition des surplus changerent. Un temoignage expressif en est la quantite de petites eglises de campagne construites meme a l'interieur de tres petites proprietes. L'important apport de l'archeologie consiste a nous faire decouvrir les residences de la noblesse du Haut Moyen Age remplacees plus tard par les chateaux-forts, par les mottes seigneuriales ou par les cours du Bas Moyen Age (Fig. 7-10).
En Boheme, le Haut Moyen Age est vu comme une epoque de croissance progressive. II faut attendre la deuxieme moitie du XIIC siecle et les debuts du XIII" siecle pour observer une acceleration du mouvement. C'est la que se situe le developpement des agglomerations pres des chateaux-forts (bourgwalls) les plus importants de l'Etat des Pfemyslides. La campagne etait couverte du reseau du nouveau rapport des biens; la restructuration paroissiale est le debut de nouvelles relations entre les communautes rurales. Au total, en Boheme, au seuil du Xlir5 siecle, on observe une society en pleines transformations et ouverte aux nouveaux elements.
3) L'indice de base de la chaine des transformations m^dievales nous semble etre dans la formation d'une nouvelle apparence qualitative des lieux de peuplement et du paysage en tant que tel. Le paysage est encore et toujours marque1 par l'activite humaine pour devenir encore et toujours tin espace social servant a une structure sociale determines et a ses exigences. De cette facon le paysage devient aussi une source dont la lecture depend pour une grande mesnre de l'archeologie, et de ses possibilites.
Un des problemes - cles de la transformation medievale, c'est la stabilisation du village. La structure du premier peuplement s'appuyait sur la continuity des communautes, lides pour une longue duree avec certaines aires d'habitation. Les demeures, k l'interieur d'une telle cellule, pouvaient se concentrer en un endroit, mais elles pouvaient aussi composer une mosalque diversement divisfc. Ce n'est qu'a la transformation medievale que nous rattachons l'apparition du village au plan stabilise, dans la longne duree. La vitalite de ce nouveau type de village ne dependait plus de bailments construits pour deux ou trois dizaines d'annees. Des constructions plus solides commencent a servir a plusieurs generations. En Boheme, ce processus de stabilisation est net au XIIIC siecle. En memo temps, on observe un changement non seulemcnt dans le fonctionnement agricole en tant que tel. mais aussi un changement dans l'acquisition des surplus. Ces deux aspects lies tres etroitement l'un a l'autre demandaient un nouvel amenagement du paysage. Les seigneurs fonciers servirent certainement de moteur a l'amenagement nouveau de la vie agricole, a sa restructuration dans ce nouvel elat de choses. Les producteurs directs devenaient proprietaires individuels d'une certaine quantite de terre. Cette possession chargee d'une rente les classait dans le sys-teme de la propriete fonciere. Dans les manifestations de ces relations nous voyons l'importance du village au "cadastre" et a l'environnement fixe. Dans ce cadre, ensuite, d'autres elements de cette nouvelle realite apparaissent soit tout de suite et tout a coup, soit et cela beaucoup plus souvent, progressivement. Une comparaison detaillee attire l'attention sur la maturite formelle des plans de village, apparaissant au cours de la transformation de la Boherne medievale. Elle rappelle la domination des villages concentres dans les pays tcheques (Fig. 11-17). - Le texte parle aussi des changements des autres categories de lieux d'habitation. Sur le chemin des chateaux, on rappelle les formes de transition, placees a des endroits avantageux strategiquement, mais construites encore en bois et en terre. L'accent est mis en meme temps sur la continuite de revolution basee sur les changements interieurs qui ne faisaient aucun obstacle de fond a la reception d'elements culturels exterieurs. Les regions urbaines refletent tres nettement le nouvel etat de choses. Elles contenaient sur leur territoire la production et les echanges. Leur nouvelle structure penetra tout le pays en servant en meme temps de temoignage sur l'essor de la transformation dans la Boheme medievale. - Pour resumer, nous avons mis plusieurs fois l'accent sur le changement dans le domai-ne des relations sociales. C'est precisement ce changement qui ouvrit a plusieurs reprises d'autres possibilites de croissance a la societe medievale.
Literatura
Alexandre, P. 1987: Le Climat en Europe au Moyen Age. Contribution á I'histoire des variations elimatiques de 1000 á 1425, d'apres les
sources narratives de l'Europe occidentale. Paris. André, P. 1982: Un village medieval breton du XIC siécle: Lann-Gouh Melrand (Morbihan), Archeologie medievale 12, 155-174. Arrhenius, B. 1985: Merovingian Garnet Jewellery. Emergence and social implications. Stockholm. Aubrun, M. 1986: La paroisse en France des origines au XV6 siěcle. Paris.
Bader, K. S. 1957, 1962, 1973: Studien zur Rechtsgeschichte des mittelaterlichen Dorfes MIT. Weimar.
— 1976: Burghofstatt und Herrschaftseigen. Ländliche Nutzungsformen im herrschaftlichen Bereich, Die Burgen im deutschen Sprachraum 2, Vorträge und Forschungen 19, 249 - 272.
Bakay, K. 1967: Archäologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgründung. Angaben zur Organisierung des fürstlichen Heeres, Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 19, 105-173.
Bange, F. 1984: Lager et la villa: structures du paysage et du peuplement dans la region mäconnaise ä la fin du Haut Moyen Age (IX° -XIe siécles), Annales ESC 39, 529-569.
Barker, G. - Gamble, C. 1985: Beyond Domestication: A Strategy for Investigating the Process and Consequence of Social Complexity. In: Barker, G. - Gamble, C. eds. Beyond Domestication in Prehistoric Europe. Investigations in Subsistence Archaeology and Social Complexity. London, 1-31.
Barral i Altet, X. (ed.) 1987: Le paysage monumental de la France autour de ľan Mil. Paris.
Barthélemy, D. 1990: L'ordre seigneurial (XIC - XIIC siěcle). Paris.
/9P2: La mutation féodale a-t-eUe eu lieu ? (Note critique), Annates ESC 47, 767-777. H,ii (oiková, A. 1986: Slovanské depoty železných předmětů v Československu - Slawische Hortfunde von Eisengegenständen in der
Tschechoslowakei. Praha. Itrnjamin, W. 1939: Geschichtsphilosophische Thesen, cit. podle souboru Dílo a jeho zdroj. Praha 1979.
Iltntíien, U. 1980: Bauernarbeit im Feudalismus. Landwirtschaftliche Arbeitsgeräte und -verfahren in Deutsclüand von der Mitte des ersten Jahrtausends u.Z. bis um 1800. Berlin.
Ilrranová, M. 1968: Počátek pluhu na československém území - Die Anfange des Pfluges auf tschechoslowakischem Gebiet, Archeologické rozhledy 10, 324-330.
1980: Zemědělství starých Slovanů - Die Landwirtschaft der alten Slawen. Praha.
1982: Význam přelomu v zemědělství pro vznik feudální třídní společnosti - Die Bedeutung des landwirtschaftlichen Umbruchs für die Entstehung feudaler Klassengesellschaft. In: Metodologické problémy československé archeologie. Praha, 103 - 107. 1986: Types of Slavic Agricultural production in the 6th - 12th centuries A.D., Ethnologia Slavica 16 1984,7-48.
Ilrresford, G. 1987: Goltho. The development of an early medieval manor, c.850-1150. London.
Hiraben, J.-N. - Le Goff, J. 1969: La Peste dans le Haut Moyen Age, Annates ESC 24, 1484-1510.
Bláha, J. 1984: Časněslovanská osada v Olomouci a počátky řemeslnicko-kupeckého podhradí. Příspěvek k postavení Olomouce v 10.
století - Frühmittelalterliche Siedlung in Olomouc (Olmiitz) und Anfänge der Handwerksproduktion und des Handels in der Vorburg.
Beitrag zur Olomouc - Geschichte im 10. Jahrhundert, Archaeologia historica 9, 133-146. Bloch, M. 1931: Les caractěres originaux de l'lüstoire rurale francaise. Oslo. -   1935: Avěnement et conquétes du moulin á eau, Annales HES 7,538-563. Böhme, H. W. (ed.) 1992a: Siedlungen und Landesausbau zur Salierzeit. Sigmaringen.
1992b (ed.): Burgen der Salierzeit. Sigmaringen. lionnassie, P. 1989: Consommation d'aliments immondes et cannibalisme de survie dans l'Occident du Haut Moyen Age, Annales ESC
44,1035-1056.
Boserup, E. 1965: The conditions of agricultural growth: The economics of agrarian change under population presure. Chicago.
— 1983: The Impact of Scarcity and Plenty on Development, Journal of Interdisciplinary History 14,383-407.
Boutemy, A. 1970: Un calendrier illustre du British Museum (ms. Cotton Julius A VI), Bulletin de la Société nationale des Antiquaires de France, 79-98.
Braudel, F. 1958: Histoire et sciences sociales: la longue durée, Annales ESC 13,725-753.
Bubeník, J. 1975: Slovanské sídliště u Břežánek, okr. Teplice - Die slawische Siedlung bei Břežánky in der Gegend von Bílina, Kr. Teplice, Archeologické rozhledy 27, 642-650.
Bukowska-Gedigowa, J. 1984: Wyroby bursztynowe z Opola - Ostrówka - Die Bemsteinfunde von Opole-Ostrówck. In: Gediga, B. red. Studia nad kultura wczesnopolskiego Opola, W-W-K-G-L, 113-151.
Bur, M. 1987: Le chateau, in: X. Barral i Altet ed. Le paysage monumental de la France autour de ľan Mil. Paris, 73-83.
Cach, F. 1970; 1972; 1982: Nejstarší české mince I, II, IV. - Die ältesten böhmischen Denaren I, II, IV. Praha.
Ciaessen, H. 1978: The Early State: A structural approach, in: H. Ciaessen - P. Skalník eds. The Early State. The Hague - Paris - New York, 533-596.
Ciaessen, H. - Skalník, P. 1978: The Early State: Theories and hypotheses, in: H. Claessen - P. Skalník eds. The Early State. The Hague -Paris - New York, 3-29.
Clark, G. 1992: The Economics of Exhaustion, the Postan Thesis, and the Agricultural Revolution, The Journal of Economic History 52, 61-84.
' Cohen, R. 1981: Evolution, fission, and the Early State. In: H. Claessen - P. Skalník (eds.), The Study of the State. The Hague - Paris -New York, 87-115.
Comet, G. 1987: Le paysan et son outil: essai d'histoire technique des céréales (France, VIIIe - XVe siécles). These presentee pour le doc-
torat ďétat ěs lettres. Universitě de Provence. Aix-cn-Provence. Curschmann, F. 1900: Hungersnöte im Mittelalter. Ein Beitrag zur deutschen Wirtschaftsgeschichte des 8. bis 13. Jahrhunderts, Leipziger
Studien aus dem Gebiet der Geschichte 6.1. Leipzig. Dallon, G. 1969: Theoretical issues in economic anthropology. Current Anthropology 10, 63-102. Delorl, R. 1982: La vie au Moyen Age, Paris.
— 1987: Histoire des fourrures. Paris.
Derville, A. 1988: L'assolement triennal dans la France du Nord au Moyen Age, Revue historique 568, 337-376.
de Vrieš J. 1981: Measuring the Impact of Climate on History: The Search for Appropriate Methodologies. In: Rotberg, R.I. - Rabb, T.K.
(eds.). Climate and History. Studies in Interdisciplinary History. New Jersey, 19-50. Donat, P. 1980: Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa vom 7. bis 12. Jahrhundert. Berlin. Duby, G. 1973: Guerriers et paysans, VIIe-XIIe siecle. Premier essor de ľéconomie européenne. Paris.
Durdík, T. 1978: Nástin vývoje českých hradů 12.-13. století - Entwicklungsskizze böhmischer Burgen aus dem 12.-13. Jahrhundert, Archaeologia historica 3,41-52.
Earle, T. K. 1987: Chiefdoms in archaeological and ethnohistorical Perspective, Annual Review of Anthropology 16, 279-308. Eisner, J. 1946: Sídliště ze starší doby hradištní v slovenském Pomoraví - The settlement from the old ringwale period in the basin of river Morava (Slovakia), Památky archeologické 42, 94-105. Elmshäuser, K. 1991: Königsfreie, Lexikon des Mittelalters V, 1327-1328.
Ernst, E. - Klápšté, J. 1993: Stahlnhain - Eine untergegangene Waldschmiedesiedlung, Hessische Heimat 43, 43-50.
Fichtenau, H. 1984: Lebensordnungen des 10. Jahrhunderts. Studien über Denkart und Existenz im einstigen Karolingerreich. Stuttgart.
Filipp, K.H. 1975: Zur Erforschung der Genese südwestdeutscher Siedlungsstrukturen, Rhcin-Mainische Forschungen 80, 99-112.
Flandrin, J.-L.1983: Un temps pour embrasser. Aux origines de la morale sexuelle occidentale (VIe - Xlc siecle). Paris.
Fossier, R, 1968: La terre et les hommes en Picardie jusqu'á la fin du XIIIC siécle. Paris - Louvain.
54
55
2
— 1975: La démographie medievale: Problěmes de méthode (Xc - XIIIC siěcles), Annales de démographie his(orique, 143-165.
— 1982a: Enfance de l'Europe (X* - XIIC siěcles). Aspects économiques et sociaux. Paris.
— 1982b: L'assolement thermal autour de Saint-Quentin á la fin du XIIIe siěcle. In: Melanges d'archeologie et d'histoire médiévalcs en honneur du Doyen Michel de Boüard, Mémoires et documents publiés par la Societě de l'Ecole des Chartes 27, 147-154.
— 1984: Paysans d'Occident (XIe - XIVe siěcles). Paris.
Fournier, G. 1978: Le chateau dans la France medievale. Essai de sociologie monumentale. Paris.
— 1982: La mise en place du cadre paroissial et revolution du peuplement. In: Cristianizzazione ed organizzazione ecclesiastica delle Campagne nell'alto medioevo: espansione e resistenze, Settimane di studio del Centro italiano di studi sull'alto medioevo 28, Spole-to, 495-575.
Fourquin, G. 1969: Histoire économique de l'Occident medieval. Paris.
Frolik, J. - Sigl, J. 1994: Příspěvek k vývoji osídlení a jeho strukturálním změnám na Chrudimsku, Památky archeologické (rkp.). Gille, B. 1962: Recherches sur les instruments du labour au Moyen Age, Bibliothěque de l'Ecole des Chartes 120, 5-38. Gimbutas, M. 1963: The Baits. New York - Washington.
Glaesser, H.-G. 1973: Alter und Genese der regelmäßigen Langstreifenfluren in den nördlichen Haßbergen, Frankfurter geographische Hefte 49.
Goody. J. 1983: The development of the family and marriage in Europe. Cambridge.
Graus, F. 1957: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II - Histoire de la paysannerie en Bohéme á 1'époque préhussite. Praha.
— 1980: Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter. Sigmaringen.
Gringmuth-Dallmer, E. 1982: Pfluggeräte des frühen Mittelalters im germanischen Raum - Funde und Befunde, Zeitschrift für Archäologie 16,177-184.
— 1983: Friihgeschichtliche Pflugspuren in Mitteleuropa, Zeitschrift für Archäologie 17, 205-221.
— 1990: Zur Technik mittelalterlicher Rodungen, Gleditschia 18, 161-168. Haarnagel, W. 1979: Die Grabung Feddersen Wierde. Wiesbaden.
Halstead, P. ■ O'Shea, J. (eds.) 1989: Bad year economics: cultural responses to risk and uncertainty. Cambridge. Hassan, F.A. 1981: Demographic Archaeology. New York.
Henning, J.1987: Südosteuropa zwischen Antike und Mittelalter. Archäologische Beiträge zur Landwirtschaft des 1. Jahrtausends u. Z. Berlin.
— 1991: Germanen - Slawen - Deutsche. Neue Untersuchungen zum frühgeschichtlichen Siedlungswesen östlich der Elbe, Praehistoris-che Zeitschrift 66,119-133.
— 1992: Gefangenenfesseln im slawischen Siedlungsraum und der europäische Sklavenhandel im 6. bis 12. Jahrhundert, Germania 70, 403-426.
Herrnbrodt, A. 1958: Der Husterknupp. Eine niederrheinische Burganlage des frühen Mittelalters. Köln - Graz.
Heß, W. 1990: Bemerkungen zum innerdeutschen Geldumlauf im 10., 11. und 12. Jahrhundert. In: K. Jonsson - B. Malmer eds. Sigtuna
Papers, 113-119. Higham, R. - Barker, P. 1992: Timber Casües. London.
Higounet, Ch. 1966: Les foréts de l'Europe occidentale du Ve au XIC siěcle, in: Settimane di studio del Centro italiano di studi sull'alto medioevo 13. Spoleto, 343-398.
— 1989: Les Aliemands en Europe centrale et Orientale au Moyen Age. Paris.
Hildebrandl, H. 1988: Systems of Agriculture in Central Europe up to Tenth and Eleventh Centuries. In: Hooke, D. ed. Anglo-Saxon Settlements. Oxford - New York, 275-290.
Hinz, H. 1981: Motte und Donjon. Zur Frühgeschichte der mittelalterlichen Adelsburg, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters - Beiheft 1. Köln - Bonn.
Hodges, R. 1986: Peer polity interaction and socio-political change in Anglo-Saxon England. In: C. Renfrew - J.F. Cherry eds. Peer polity interaction and socio-political change. Cambridge, 69-78.
— 1988: Anglo-Saxon England and the Origins of the Modem World Economy. In: D. Hooke ed. Anglo-Saxon Settlements. Oxford -New York, 291-304.
— 1989: The Anglo-Saxon Achievement. Archaeology and the beginnings of English society. London.
Huml, V. 1986: Příspěvek k osídlení severního pravobřeží Vltavy (Praha 8) do počátku 15. století - Zur Erforschung der Besiedlung des nördlichen rechtsseitigen Ufergeländes der Vitava (Moldau bei Prag) bis in die Anfänge des 15. Jahrhunderts, Archaeologia historical 1,441-459.
Humphreys, S.C. 1969: History, Economics, and Anthropology: The Work of Karl Polanyi, History and Theory 8,165-212. Huszár, L. 1967: Der Umlauf ungarischer Münzen des 11. Jahrhunderts in Nordeuropa, Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hun-garicae 19, 175-200.
Chapelot, J. 1993: L'habitat rural: organisation et nature, in: LTle-de-France, de Clovis ä Hugues Capet (du Vc siěcle au Xe siěcle). Editions du Valhermeil, 178-199. Charvát, P. 1989: Nácelnictví či raný stát? - Chiefdoms or early states?, Památky archeologické 80, 207-222. Jacob, G. 1891: Welche Handelsartikel bezogen die Araber des Mittelalters aus den nordisch-baltischen Ländern? Berlin. James, E. 1988: The Franks. Oxford - New York.
Jope, E. M. 1979: Agricultural implements. In: C. Singeret al. (eds.), A history of technology II. Oxford, 81-102.
Kandert, J. 1992: Rané české státy (konec 9,stol. až 1. polovina 11 .stol.) - Early Bohemian States (End of the 9th century till the first half
of the 11th century), Český lid 79 - suplement, 443-469. Kara, M. 1992: The graves of the armed Scandinavians from the early and middle Viking period in the territory of the first Piast state. In:
Death and Burial. Medieval Europe York 1992 (Pre-printed Papers 4), 167-177. Karras, R.M. 1988: Slavery and Society in Medieval Scandinavia. New Haven - London.
Hfl mawski, R. 1958: Česká mince v raně středověkém Pomořansku - La monnaie tchéque en Poméranie dans les débuts du moyen age, Numismatický sborník 5, 67-98.
A Upili, J- 1988: K některým problémům středověké kolonizace - Zu manchen Problemen der mittelalterlichen Kolonisation, Studia me-diitevalia Pragensia 1, 93-111.
1993: Paměť krajiny středověkého Mostecka - La memoire du paysage du Most medieval. Lom u Mostu (v tisku).
A ,'lnkowski, L 1977-1979: Die Hauptströmungen des Marxismus. Entstehung - Entwicklung - Zerfall. München - Zürich.
Kotyia, O. - Smetana, J. 1992: Zaniklá středověká osada Mury a města doksanského kláštera - Die untergegangene mittelalterliche Ortschaft Mury und die Städte des Doksaner Klosters, Archeologické rozhledy 43, 611-632.
Kiumphanzlová, Z. 1970: Jantar v nálezech hradištní doby v Čechách - Burgwallzeitliche Bernsteinfunde in Böhmen, Sborník Národního muzea A 24, 105-117.
1992: Amber: Its significance in the Early Middle Ages, Památky archeologické 83, 350-371. Ai.rmieňska, B. 1987: Olomoučtí Přemyslovci a Rurikovci, Časopis Matice moravské 106, 259-268.
A uťerovská, T. 1977: Platby poddaného obyvatelstva v období raného a počátcích vrcholného feudalismu - Geldleistungen der Untertanen
zu Beginn des gipfelnden Feudaüsmus, Archaeologia historica 2, 291-298. / »• Goff, J. 1982: La Civilisation de l'Occident medieval. Paris.
l.r Maho, J. 1984: La motte seigneuriale de Mirville (XI" - XII" s.). Recherches historiques et archéologiques. Rouen. Ir Mené, M. 1977: L'economie medievale. Paris.
I.rrche, G. 1986: Ridged fields and profiles of plough-furrows. Ploughing practices in medieval and post-medieval times. A study in experimental archaeology, Tools and tillage 5 (3), 131-156.
Innen, C. 1981: Le village de Saint-Martin de Mondeville (Calvados). Premiers résultats des fouilles (1978-1980). In: A. van Doorselaer (ed.), De Merovingische beschaving in de Scheldevallei. Kortrijk, 169-198.
1985: Le village de Saint-Martin-de-Mondeville de I'Antiquite au haut Moyen Age. In: P. Périn - L.-C. Feffer (eds.), La Neustrie. Les pays au nord de la Loire de Dagobert á Charles le Chauve (VIIC - IXe siěcles). Rouen, 351-361. 1992: Le village de Trainccourt, á Mondeville, Les nouveJles de 1'archéologie 48/49, 80-83. I.lining, J. 1980: Getreidebau ohne Düngung, Archäologisches Korrespondenzblatt 10, 117-122.
Maurer, H.-M. 1969: Die Entstehung der hochmittelalterlichen Adelsburg in Südwestdeutschland, Zeitschrift für die Geschichte des Oberrheins 117 (NF 78), 295-332.
Meduna, P. 1992: K vnitřní struktuře raně středověkých sídlišť - Zur inneren Struktur der frühmittelalterlichen Siedlungen, Archaeologia historica 17,281-289.
Meyer, W. 1977: Die Holzbauten auf der Frohburg, einer hochmittelalterlichen Dynastenburg, Chateau Gaillard 8 (1976), 247-268.
1983: "Salbiiel". Eine hochmittclalterlichc Holzburg im Kanton Luzern/Schweiz, Chateau Gaillard 11 (1982), 233-241. Michna, P.J. 1982: K utváření raně středověké Moravy (Olomouc a historické Olomoucko v 9. až počátku 13. století) - Zur Entstehung
des frühmittelalterlichen Mährens (Olomouc und das historische Gebiet von Olomouc im 9. bis zum Beginn des 13. Jahrhunderts),
Československý časopis historický 30,716-744. Moídzioch, S. 1990: Organizacja gospodareza paňstwa wczesnopiastowskiego na álasku - Wirtschaftliche Organisation des frühen Pias-
tenstaates in Schlesien (10. - 12. Jh.) im Lichte der archäologischen Quellen. W-W-K. Müller-Wille, M. 1982: Königsgrab und Königsgrabkirche. Rinde und Befunde im frühgeschichtlichen und mittelalterlichen Nordeuropa,
Bericht der Römisch-germanischen Kommission 63, 349-412.
— 1983: Royal and aristocratic graves in central and western Europe in the Merovingian period. In: J.P. Lamm - H.-A. Nordström eds. Vendel period studies. Stockholm, 109-116.
Muk, J. 1986: Numerická interpretace rozměrů pražských románských domů - Die numerische Interpretation der Ausmasse von Prager romanischen Häusern, Archaeologia historica 11, 267-270. Neústupný, E. 1983: Demografie pravěkých pohřebišť - The demography of prehistoric cemeteries. Praha. Niederle, L. 1916: Nejstarší české pluhy, Národopisný věstník českoslovanský 11, 1-3.
— 1926: Manuel de 1'antiquité slave II: La civilisation. Paris.
Nitz, H.-J. 1983: Feudal woodland colonization as a strategy of the Carolingian Empire in the conquest of Saxony; Reconstruction of the spatial patterns of expansion and colonist settlement morphology in the Leine-Weser-region. In: B.K. Roberts - RE. Glasscock (eds.), Villages, Fields and Frontiers. BARIS 185, 171-184.
— 1988: Settlement Structures and Settlement Systems of the Frankish Central State in Carolingian and Ottonian Times. In: D. Hooke ed. Anglo-Saxon Settlements. Oxford - New York, 249-273.
Nohejlová-Prátová, E. 1962: Kilka uwag na témat najstarszych znalezisk denarów czeskich i wspólczesnych znalezisk polskich - Some
comments on the oldest finds of Bohemian denars and the contemporary Polish finds, Wiadomoici numismatyczne 6, 133-183. Opravil, E. 1983: Udouií niva v době hradištní - Die Talaue in der Burgwallzeit. Praha.
Ornato, E. 1988: L'exploitation des sources narratives médiévales dans l'histoire du climat: ä propos d'un ouvrage recent, Histoire et me-sure 3, 403-449.
Ott, H. 1970: Studien zur spätmittelalterlichen Agrarverfassung im Oberrhein gebiet. Stuttgart.
Pánek, 1. - Hladík, Č. 1968: Denár a hřivna v českých pramenech do roku 1222 - Denar und Mark in den böhmischen Quellen bis zum
Jahr 1222, Numismatický sborník 10,79-110. Parain, Ch. 1979: Oulils, ethnies et développement historique. Paris.
Pesez, J.-M. 1985: La renaissance de la construction en pierre aprěs l'An Mil. In: O. Chapelot - P. Benoit (eds), Pierre et metal dans le bätiment au Moyen Age. Paris, 197-207.
— 1991: Outils et techniques agricoles du mondc medieval. In: J. Guilaine ed. Pour une archeologie agraire. Paris, 131-164.
Peške, L. 1987: Žárové zemědělství z hlediska koloběhu dusíku, fosforu a draslíku v půdě a rychlosti jejich vyčerpání - Das Brandwirtschaftssystem aus der Sicht des NPK-Kreislaufs im Boden und dessen Erschöpfung, Archeologické rozhledy 39, 317-333.
56
51
Pfister, Ch. 1988: Une retrospective météorologique de l'Europe. Un systéme de reconstittition de Involution du temps et du climat en
Europe depuis le Moyen Age central, Histoire et mesure 3,313-358. Pleiner, R. 1967: Die Technologie des Schmiedes in der großmährischen Kultur, Slovenská archeológia 15,77-188.
— 1984 et al: Dějiny hutnictví železa v Československu I - Geschichte des Eisenhüttenwesens in der Tschechoslowakei I. Praha. Podwiňska, Z. 1962: Technika uprawy roli w Polsce áredniowiecznej - Technique of soil cultivation in mediaeval Poland. W-W-K. Post, J.D. 1979: Climatic Change and Historical Explanation, Journal of Interdisciplinary History 10, 291 -301.
— 1983: Climatic Change and Historical Discontinuity, Journal of Interdisciplinary History 14, 153-160.
Polin, V.M. 1968: Drevnjaja Rus i jevropejskije gosudarstva v X - XIII vv. Istorikonumizmatičeskij očerk. Leningrad. Profantová, N. 1992: Awarische Funde aus den Gebieten nördlich der awarischen Siedlungsgrenzen. In: F. Daim (ed.), Awaren Forschungen. Wien, 605-801.
Randsborg, K. 1990: The Metamorphosis of Antiquity. Centre and Periphery in Europe from 1000 BC to AD 1000, Acta Archaeologica 60(1989), 165-174.
— 1991: The first millennium A.D. in Europe and the Mediterranean: an archaeological essay. Cambridge.
— 1992: Barbarians, classical Antiquity and the rise of Western Europe: An archaeological essay. Past and Present 137, 8-24. Renfrew, C. 1972: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millennium B.C. London.
— 1986: Introduction: Peer polity interaction and socio-political change. In: C. Renfrew - J.F. Cherry (eds.). Peer polity interaction and socio-political change. Cambridge, 1-18.
Roesdahl, E. 1992: Princely Burial in Scandinavia at the Time of the Conversion. In: C.B. Kendall - P.S.Wells (eds.), Voyage to the Other
World. The legacy of Sutton Hoo. Minneapolis, 155-170. Rösener, W. 1986: Bauern im Mittelalter. München,
— (ed.) 1989: Strukturen der Grundherrschaft im frühen Mittelalter. Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte 92. Göttingen.
Sejbal, J. 1990: Die Beteiligung Mährens am Femhandel mit dem Norden im Frühmittelalter nach numismatischen Quellen. In: K. Jonsson -B. Malmer (eds.), Sigtuna Papers. Stockholm, 289-299.
Shawcross, W. 1972: Energy and ecology: thermodynamic models in archaeology. In: D. L. Clarke (ed.), Models in Archaeology. London, 577-622.
Schmid, K. 1957: Zur Problematik von Familie, Sippe und Geschlecht, Haus und Dynastie beim mittelalterlichen Adel, Zeitschrift für die
Geschichte des Oberrheins 105 (NF 66), 1-62. Schmid, P. 1977: Regensburg - Stadt der Könige und Herzoge im Mittelalter. Kallmünz.
Schmidt-Wiegand, R. 1981: Wörter und Sachen. Zur Bedeutung einer Methode für die Friitimittelalterforschung. Der Pflug und seine Bezeichnungen. In: Wörter und Sachen im Lichte der Bezeichnungsforschung. Berlin - New York, 1-41.
Schulze, K.H. 1974: Rodungsfreiheit und Königsfreiheit. Zu Genesis und Kritik neuerer verfassungsgeschichtlicher Theorien, Historische Zeitschrift 219, 529-550.
Schweitzer, J. 1984: L'habitat rural en Alsace au Haut Moyen Age. Riedisheim.
Sigaut, F. 1975: L'agriculture et le feu. Röle et place du feu dans les techniques de preparation du champ de l'ancienne agriculture euro-péenne. Paris - La Haye.
Skalslcý, G. 1953: Český obchod 10. a 11. století ve světle nálezů mincí - Le commerce tchěque des X* et XT siěcles á la lumiěre des trouvailles des monnaies. Numismatický sborník 1,13-43.
Sláma, J. 1963: K česko-polským stykům v 10. a 11.století - Beitrag zum Studium der tschechisch-polnischen Beziehungen im 10. und 11. Jahrhundert, Vznik a počátky Slovanů 4, 221 - 269.
— 1967: Příspěvek k vnitřní kolonisaci raně středověkých Čech - Ein Beitrag zur inländischen Besiedlung Böhmens, Archeologické rozhledy 19,433-445.
— 1970: Příspěvek k dějinám českého hmčířství 9. a 10. století - Ein Beitrag zur Geschichte der böhmischen Töpferei des 9. und 10. Jahrhunderts, Sborník Národního muzea A 24, 157-165.
— 1973: Civitas Wiztrachi ducis. Historická geografie 11, 3-30.
— 1983: Přínos archeologie k poznání počátků přemyslovského státu - Beitrag der Archäologie zur Kenntnis der Anfänge des Přemysli-denstaates. Sborník Národního muzea v Praze A 37,159-169.
— 1985: K některým ekonomickým a politickým projevům raně středověkého přemyslovského státu - Zu einigen ökonomischen und politischen Bekundungen des frühmittelalterlichen Přemyslidenstaates, Archeologické rozhledy 37, 334-342.
— 1986: Střední Čechy v raném středověku. II. HradiStě, příspěvky k jejich dějinám a významu - Mittelböhmen im frühen Mittelalter. II. Die Burgwälle, Beiträge zu ihrer Geschichte und Bedeutung. Praehistorica 11. Praha.
— 1990: Raně středověké Čechy a nirikovská Rus - Early medieval Bohemia and Russia of the Rurik dynasty, Archeologické rozhledy 42,391-397.
— /992.- Příspěvek k dějinám nejstarších slovanských hradišť na českém území - Beitrag zur Geschichte der ältesten slavischen Burgstätten auf böhmischem Boden. In: Sborník Západočeského muzea v Plzni. Historie 8,171-177.
Slichervan Bath, B.H. 1966: The agrarian history of western Europe A.D. 500-1850. London.
Smetánka, Z 1988: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna • The Life of a Medieval Village. The Deserted Village of Svídna. Praha.
— 1989: K problému energetiky v období středověku - Zum Problem der Energetik im Mittelalter, Archaeologia historka 14,43-51.
— 1991: Campus iuxta Suadow et iuxta Colasoy et iuxta Hriunatecz. K otázce systému obdělávání polí v raném středověku - Zur Frage des Systemes der Felderbebauung im frühen Mittelalter, Studia mediaevalia Pragensia 2,105-115.
— 1994: K problematice trojdílného domu v Čechách a na Moravě v období vrcholného a pozdního středověku - A discussion of problems associated with the three-part house in Bohemia and Moravia during the period of the High and Late Middle Ages (c.f. this volume).
Spriggs, M. (ed.) 1984: Marxist perspectives in archaeology. Cambridge.
Stanhill, G. 1976: Trends and deviations in the yield of the English wheat crop during the last 750 years, Agro-Ecosystems 3, 1-10.
Sttrnsberg, A. 1980: Agrartechnik der Eisenzeit und des frühen Mittelalters. In: Untersuchungen zur eisenzeitlichen und frühmittelalterlichen Flur in Mitteleuropa und ihrer Nutzung, Abhandlungen der AdW in Göttingen 116, 55-76. 1986: Man the Manipulator. An Etlino-Archaeological Basis for Reconstructing the Past. Copenhagen. Steuer, H. 1987: Der Handel der Wikingerzeit zwischen Nord- und Westeuropa aufgrund archäologischer Zeugnisse. In: Untersuchungen zu Handel und Verkehr der vor- und frühgeschichtlichen Zeil in Mittel- und Nordeuropa IV, Abhandlungen der AdW in Göttingen 156,113-197.
1988: Standortverschiebungen früher Siedhingen - von der vorrömischen Eisenzeit bis zum frühen Mittelalter. In: G. Althoff et al. (eds.), Person und Gemeinschaft im Mittelalter. Karl Schmid zum 65. Geburtstag. Sigmaringen, 25-59. Strobel, R. 1976: Das Bürgerhaus in Regensburg (Mittelalter). Tübingen.
jach, F. 1961: Rádlo a pluh na území Československa. 1 : Nejstarší orební nářadí - Der Hakenpflug und der Beetpflug auf dem Gebiete der Tschechoslowakei. 1 : Die ältesten Ackergeräte, Vědecké práce Zemědělského muzea (Praha), 25-155.
TabaczyňsH, S. 1987: Archeológia srcdniowieczna. Problémy - žródla - metody - cele badawcze. - Medieval archaeology. Problems. Sources. Methods. Tasks of research. W-W-K-G-L.
Toločko, P.P. 1988: Kiev und seine überregionalen Verbindungen im 9.-11. Jahrhundert, Bericht der RGK 69, 344-357.
Třeštík, D. 1973: "Trh Moravanů" - ústřední trh Staré Moravy - Der "Markt der Mährer" - der Zentralmarkt Altmährens, Československý časopis historický 21, 869-894.
1988: České kmeny (Historie a současnost jedné koncepce) - Die böhmische Stämme (Geschichte und Wirklichkeit einer Konzeption), Studia mediaevalia Pragensia 1, 129-143.
Van de Noort, R. 1993: The context of Early Medieval barrows in western Europe, Antiquity 67, 66-73.
Verlinden, C. 1955-1977: L'csclavage dans l'Europe medievale. Gent.
Wachowski, K. 1974: Wagi i odwažniki na Šíasku wczesnošredniowiecznym na tle porównawczym - Waagen und Gewichte im frühmittelalterlichen Schlesien, ein Vergleichstudium, Przeglad Archeologiczny 22, 173-207.
— 1992: Kultura karolirtska a Slowiansczyzna zacliodnia - Karolingische Kultur und Westslawentum. Wroclaw.
Wailes, B. 1972: Plow and Population in Temperate Europe. In: B. Spooner (ed.), Population Growth: Anthropological Impücations. Cambridge/Mass. - London, 154-179.
Wallerttein, 1. 1974: The Modem World - System. Capitalist Agriculture and the Origins of the European World-Economy in the Sixteenth Century, New York - London.
Warnke, Ch. 1964: Die Anfange des Femhandels in Polen. Würzburg.
— 1968: Zur Problematik des thesaurierten Geldes im frühen Mittelalter. In: M. Claus - W. Haamagcl - K. Raddatz (eds.), Studien zur europäischen Vor- und Frühgeschichte. Neumünster, 302-310.
— 1987: Der Handel mit Wachs zwischen Ost- und Westeuropa im frühen und hohen Mittelalter. In: Untersuchungen zu Handel und Verkehr der vor- und frühgeschichtlichen Zeit in Mittel- und Nordeuropa IV, Abhandhingen AdW in Göttingen 156, 545-569.
White, L.A. 1949: The Science of Culture: A Study of Man and Civilization. New York.
_ ypjp,- The Evolution of Culture. The development of civilisation to the Fall of Rome. New York - Toronto - London.
White, L. jr. 1962: Medieval Technology and Social Change. Oxford.
Zadora-Rio, E. 1991: Les terroirs médiévaux dans le Nord et le Nord-Ouest de l'Europe. In: J. Guilaine (cd), Pour une archeologie agrai-re. Paris, 165-192.
Zeman, J. 1976: Nejstaraí slovanské osídlení Čech - Die älteste slawische Besiedlung Böhmens, Památky archeologické 67, 115-235.
— 1987: Böhmen im 5. und 6. Jahrhundert. In: Germanen - Hunnen und Awaren. Schätze der Völkerwanderungszeit. Nürnberg, 515-527.
Žemlička, J. 1989: "Duces Boemanorum" a vznik přemyslovské monarchie - "Duces Boemanorum" and the origin of the Přemyslid Monarchy, Československý časopis historický 37, 697-721.
58
59
CESTY VE STŘEDOVĚKU - STŘEDOVĚK V CESTÁCH
MEDIEVAL ROADS - A JOURNEY INTO THE MIDDLE AGES
Petr MEDUNA
Nam tantae potestatis hic comes erat, quod usque Roman per continua loca proprias villas sen praedia et per castella milites sibi devotos habebat - neboť ten hrabě byl tak mocný, ze měl po celé cestě souvisle ai do Říma své vlastní vsi a dvory a na tvrzích sobě poddané bojovníky - tak charakterizoval ve svém díle pražský kronikář Kosmas chamského hraběte Rapota (Kosmas II, 29, FRB II, 105-106, překl. K. Hrdina 1947, 113). Zřejmě bezděčně tak skryl v obsahu této věty více než pouhou charakteristiku mocného hraběte, poskytujícího ochranu českému poselstvu na cestě k papežskému dvoru...
Jak dokládají diplomatické prameny, je jedním z charakteristických rysů raně středověkých praedií jejich značná prostorová roztříštěnost. Na mnoha příkladech dokumentovanou rozptýlenou držbu si lze zjednodušeně rozčlenit na centrální lokalitu s jejím nezbytným hospodářským zázemím (cum pertinentibus), nejčastěji několika vesnicemi v těsné blízkosti a na více méně vzdálené jednotlivé lokality či jejich skupiny (např. Nový 1972, 105-137). V závislosti na celkovém množství majetku se pak tento systém člení v podrobnější hierarchii, kdy lze odlišit centrální lokality několika úrovní, zejména u rozsáhlých držav církevních institucí (srov. Richter 1982, 239-264). Mnohem významnější je však samotný původ rozptýlené držby, která - pokud lze sledovat - pochází již z prvotních obvěnění církevních institucí panovníkem. Je nepochybné, že popisovaná držba byla oboustranně rentabilní - jednotliví majitelé realizují ve vlastní režii především ekonomický rozvoj "svého" majetku a rozsáhlá dispoziční práva jsou přitom zárukou regulace tohoto rozvoje z hlediska panovníka - tedy státu. Podstatu této držby nenarušuje ani postupná emancipace majitelů z řad církevních i světských feudálů, signalizovaná zvýšeným zájmem o kodifikaci allodií a imunit od přelomu 12.-13. století (Nový 1972, 82-85; Žemlička 1990 s lit.) a je částečně potvrzením předpokladu o výhodách tohoto systému. Ať již tedy prochází tato držba v následném období jakýmkoli vývojem, určovaným nároky i ambicemi jednotlivých majitelů, je ve své původní podobě odrazem systému, přesahujícího svou strukturou organizaci dominií světských i církevních.
Vraťme se však zpět ke Kosmovč nabídce jednoho z řešení otázky cest v českém státě 11. - 12. století. Historická literatura na více místech upozorňuje na polohu majetků světských i církevních feudálů při cestách nadregionálního významu a pozornosti neušla ani citovaná pasáž (Třeštík 1972, 174; srov. kupř. Tomas 1967, 22; Boháč 1979,166; Štěpánek 1968, 568 s lit.). Význam takového majetku nespočíval pouze v zajištění osobního bezpečí - i když ani tento důvod jistě není zanedbatelným - nýbrž zejména v zajištění občerstvení a odpočinku lidí i zvířat, který poskytovaly "soukromé" etapové stanice. Je tedy pravděpodobné, že sledováním statků privilegovaných vrstev lze získat osnovu jejich možného pohybu po raně středověkých Čechách jako základ pro rekonstrukci komunikační sítě. Podkladů, obsažených převážně v pertinenčních formulích listin i aktových záznamů 11.- poč. 13. století je dostatek a doznaly již řady více či méně podrobných zpracování, v nichž je akcentován zejména celkový obecný trend vývoje pozemkové držby (CDB I - III/2, přehled Nový 1990; Žemlička 1990). Značným přínosem některých prací, z něhož budeme vycházet, jsou detailní topografická určení (Kubů 1979; Čechura 1979), blížící se zde využitým regionálním studiím dějin osídlení (Boháč 1978; Žemlička 1980). Základní orientační práci představuje pochopitelně i diplomatický a topografický podklad toponomastické syntézy (Profous - Svoboda - Šmilauer 1947-1960).
Jak bylo naznačeno, je struktura jednotlivých majetků vnitřně diferencovaná. Pro sledovaný cíl budeme tedy pracovat pouze s výběrem, definovaným na základě několika kritérií. Poněkud stranou našich úvah ponecháme základní "pevné" body komunikační sítě, představované hrady, celnicemi a rezidenčními dvory pa-
108
MEDIAEVAL* ARCHAEOLOGY BOHEMICA 1993. Pamälky archeologické _ Supplemmtum 2 ^ ;pp,.
novníka, byť se u nich někdy shledáváme kromě nejrůznějších forem poplatků i s majetkovým podílem či komplexní držbou jednotlivých feudálů. Kupř. vévoda Děpolt věnuje kladrubskému klášteru i popluží v Domažlicích (CDB I, č.390, s. 399-401), litoměřická kapitula dostává pozemky v Ústí n/L (CDB I, č. 55, s. 58), strahovský klášter obdržel curii v Radonicích (CDB I, č. 156, s. 161) atd.
První kategorie užšího výběru zahrnuje tedy centra "soukromé" držby a může se překrývat s Částí předchozích lokalit. První skupinu tvoří nepochybně kláštery, přičemž soukromé fundace jsou ovšem obsaženy ve druhé skupině, zahrnující sídla a statky nobility. I přes jistý zájem české historiografie o genealogii polarizující se rané šlechty (Žemlička 1990 s lit.), budeme u některých méně známých osob či rodů na rozpacích -zejména při absenci titulatury - s jejich přesnějším zařazením. Určujícím kritériem jejich vstupu do užšího výběru si stanovme majetkové poměry - kupř. dar jinak neznámého Přestána kladrubskému klášteru čítá šest lokalit Či jejich částí spolu se třemi újezdy (CDB I, č. 390, s. 401) a jistě oprávněně zařadíme donátora mezi bohatší část šlechty. Uvedené předchozí dvě skupiny doplňují - a pochopitelně se opět zčásti překrývají - lokality v názvech majetkových celků či první v pořadí jejich výčtu - circuitus..vgezd..Krassowo (CDB I, č. 405, s. 434), predium Mastowa nomine (CDB I, č. 355, s. 320) a podobně.
Další kategorií našeho zájmu bude množství lokalit, tvořících právě onu charakteristickou "roztříštěnou" složku raně středověkých majetků a pro niž bychom snad mohli smluvně užít termín "solitérní". Za ni budeme považovat tu část statků, kde nelze identifikovat některou ze skupin předchozí kategorie a která se skládá nejčastěji z jedné Či dvou lokalit. Její podíl v celkové struktuře držby je přitom dominantní - kupř. na skladbě majetku kláštera sv. Jiří se podílí ve 20. letech 13. století více než 80% (CDB II, č. 378). Pro úplnost dodejme, že zobrazení této kategorie prošlo částečnou redukcí, při níž byly v několika případech vypuštěny skupiny většího počtu lokalit, u nichž nebylo možno jednoznačně určit jejich hierarchii a včlenit jednu z nich do kategorie center. Spojnici mezi oběma kategoriemi tvoří skupina solitérních statků v kompaktních dominiích. Příkladem může být část centrálního dominia kladrubského kláštera, kde mezi ním a Tachovem vynikají statky kapituly mělnické (CDB III/l, č. 51 ,s. 52), kláštera postoloprtského (CDB III/2, č. 218, s. 294), Uta, titulovaného comes (CDB I, č. 390, s. 399) a plzeňského komořího Ratmíra (CDB II, č. 252, s. 242) a shodnou situaci lze ostatně nalézt u všech výraznějších center.
Zdá se tedy, že můžeme výběrem a zobrazením dvou výrazných kategorií - center a solitérů - pokládat pro dané téma výpověď diplomatických pramenů za vyčerpanou. Detailní obsah jednotlivých pertinenčmch formulí není tak podstatným - sledujeme topografii majetků jako celku a nečetné přímé či nepřímé zmínky o cestách by pro tento účel měly pouze charakter "circula vitiosa" - důkazu kruhem, neboť se vždy odehrávají ve vazbě na zobrazené lokality. Síť lokalit jednotlivých kategorií lze však doplnit o jinou formu projevu těchže kritérií, na jejichž základě jsme je vyhledávali v diplomatických pramenech.
Kategorii center lze obohatit o výpověď raně středověké sakrální architektury vesnického prostředí, evidované umělecko - historickým bádáním (Merhautová 1971; Merhautová - Třeštík 1983). Značné regionální rozdíly lze do jisté míry nivelizovat převážně chronologickým výběrem s horní hranicí 20. let 13. století. K této hranici můžeme zcela oprávněně za stavebníky považovat kromě panovníka a církevních institucí téměř výlučně příslušníky nobility, což poměrně přesvědčivě dokládají prameny písemné - místa jako Skviřín, Všehr-dy, Milevsko či Prčici s kostely tohoto období století nesou ve svých predikátech známí držitelé dvorských či hradských úřadů. Pouze jako dílčí doplněk lze v této souvislosti využít chronologických vrstev patro-cinií a v úvahu přicházejí pouze zasvěcení sv. Klimentu a s v. Gothardu, jejichž obliba kulminuje hluboko pod stanovenou horní hranicí a ve většině případů je potvrzena existencí dobové architektury i majetkovou příslušností (Boháč 1973).
Zpřesňujícím doplněním sledované sítě v některých oblastech je i další výběr lokalit z pramenů topono-mastických. Různě četná místní jména typu Brod, Provodín, Stráž, Most a podobně jsou nepochybně odrazem i raně středověkých situací a dodejme že tam, kde jejich tradici dokládají písemné prameny, náleží spíše mezi solitérní majetky, případně tvoří jejich hranice (kupř. Nabrode - CDB I, č. 387, s. 381, ad...Ztrasa -CDB I, č. 156, s. 160). Zcela jinou kategorii představují lokality typu Týn, vystupující zřídka v predikátech šlechty (CDB II, č. 342, s. 351), zato však mnohem častěji v majetcích církve. Bádání již upozornilo na vazbu těchto sídelních útvarů k cestám, zpochybněn byl však jejich původ, přisuzovaný v mnoha případech církvi (srov. Šmilauer 1957, 406; Zápotocký 1973; Smetánka 1978). Pokud lze identifikovat prvního donátora Týnů či jejich obyvatel, je jím ve všech listinách, hlásících se před konec 12. století panovník (kupř. CDB I, č. 55, s. 56; č. 387, s. 381; č. 390, s. 399). Lze však upozornit ještě na jednu skutečnost. Víceméně těsné sousedství přibližně jedné třetiny sídlišť s tímto názvem tvoří osady přesídleného obyvatelstva. Zemí jeho původu jsou nejčastěji Uhry a Polsko, odkud pak vznik osad Hedčany a Krusičany ztotožňuje bádání s polským tažením roku 1039 (Sláma 1985 s lit.). Nenáhodné vazby obou typů místních jmen dovolují tedy pravděpodobně spatřovat i za částí Týnů osobu Břetislava I. a jsou tak mimo jiné důležitým kritériem pro hodnocení významu komunikací, na nichž se tyto drobné centrální fortifikace nacházejí.
109
Je nutno pochopitelně připomenout i možnosti nepřímých svědectví některých pramenů hmotných. Sledování tras komunikací na základě distribuce ranč středověké keramiky, resp. části její vrcholné produkce je do určité míry zkresleno - kromě stavu bádání - jejími koncentracemi v blízkosti center, zahrnujícími zřejmě celou spádovou oblast lokálních trhů, což se pravděpodobně týká i importovaných šperků (Meduna 1992). O něco podrobnější je evidence "ozbrojené složky" raně středověkých vesnických pohřebišť (Krumphanzlová 1979). Její topografie sleduje především uzlové body u brodů a hranic hradských obvodů 10. století a představuje zřejmě militámě-íiskální systém nejstarší přemyslovské správy (Meduna 1993). Dodejme však, že v mnoha případech se tyto lokality - podobně jako u funkčně shodných Týnů - kryjí zejména se solitérní složkou majetků.
Podobnou shodu zaznamenáváme i v případě nálezů depotů sledovaného období, jejichž přínos ke sledované problematice byl již naznačen (Novotný 1985). Zejména značné intervaly evidovaných lokalit v širokém geografickém záběru však neumožnily podrobnější rekonstrukci. I přes spektrum a množství uvedených hmotných pramenů však jejich součet představuje ve srovnání s listinným materiálem podíl nevýrazný a značně regionálně diferencovaný. Přínos hmotných pramenů budeme tedy spatřovat v omezené míře zejména v oblastech, odkud se nám z nejrůznějších důvodů pramenů písemných nedostává. Jak bylo naznačeno, v ostatních oblastech tyto více či méně přesné indikátory cest ve většině případů pouze potvrzují výsledky úvah o implikaci držby a cest.
. Majetky více než čtyřiceti vlastníků z řad církevních i světských v centru Čech a jeho severním a západním sousedství, vybrané na základě popsaných kritérií - zčásti doplněné o doklady nepřímé - představují pestrou, zdánlivě náhodnou mozaiku. Pohled z větší vzdálenosti však odhalí hvězdicovitý tvar se středem v Praze, k němuž se shluky plošek sbíhají - již tato skutečnost může být v nejširším měřítku prvním dokladem reálného základu našich úvah. Různě dlouhé a pestré Unie, složené z katastrů jmenovaných vesnic procházejí krajinou bez ohledu na vodní toky či pohoří i bez ohledu na její pedologické, geobotanické či kUmatické pc<lmínky. V jejich průběhu se střídají černozemní terasy řek starého sídelního území s úzkými údohmi horských potoků, kam vstupovali kolonisté téměř současně se vstupem do pečlivé evidence církevního majetku. Na vzdálených koncích těchto linií nalézáme kromě pohraničních hradů a celnic i protáhlé újezdy, svědčící někdy o dalším kolonizačním postupu, zviditelňujícím tak do té doby latentní trasy cest.
Budeme-U tedy dále hovořit o liních jako o cestách, budeme mít na mysU interval celého katastru jednot-Uvých obcí kolmý k podélné ose Unií. Výjimku tvoří pouze známá místa trhů a celnic zemského i provinciálního významu, kde bychom se v mapě pohybovah jistě s větší přesností. V naprosté většině ostatních lokaUt se přikloníme spíše k trase, vedené po hranici vyobrazených katastrů. Právě zde znají hstiny "velké" či "tržní" cesty jako stabilní prvky krajiny, rovnocenné při ohraničení území horám či potokům (CDB I, č. 124, s. 130; č. 375, s. 348; č. 387, s. 373; srov. Boháč 1982; Smetánka 1992).
Přijmeme-U tedy představu o nenáhodných liniích, můžeme se pokusit o rekonstrukci některých komunikací. Protože však podrobný rozbor všech zobrazených cest přesahuje rozsah této práce, soustředíme se na severozápadní směr, kudy historické bádám vede trasy dvou cest - Srbské a Mostecké (Vávra 1978; 1979 s Ut.). Zdá se ovšem, že raný středověk znal a zejména využíval více alternativ "cesty na severozápad". Jednoznačná je první etapa - spojení Prahy s Budčí. Kromě historických souvislostí je zde doložen krátký úsek "velké cesty" na jižní straně katastru Unětic (Smetánka 1992). Nelze ovšem vyloučit existenci zčásti paralelní severozápadní komunikace přes Ruzyň. OkoU Budce bylo první větší křižovatkou cest a jistě by bylo zajímavé znát původ Týnce v její těsné blízkosti, z něhož získává čeleď vy šehradská kapitula (CDB I, č.387,s.390). Citovaná pasáž pertinenční formule zaáfamiliae z PodJešína, Libušina, Vinoře, Tetína a Týnce - tedy ve třech případech z lokaUt s archeologicky doloženými hradišti (Sláma 1989 s Ut.). Lze tedy snad - i vzhledem k absenci zmínek o Budči ve sledovaném období - považovat dnešní Týnec za název přenesený, v době donace označující centrální část hradiště. Dobový architektonický útvar na akropoU Budce, zjištěný archeologickým výzkumem (Váňa 1986) by tomuto označení odpovídal.
Ať se toto centrum nazývalo jakkoli, cesta se u něho dělila na dvě větve - jedna směřovala k již zmiňovanému PodJešínu, druhá k lokaUtě Kamenne moste, jejíž název pro 12. století budí oprávněnou pozornost (CDB I, č. 387, s. 378; Vávra 1978, 378). Pro tvrzení o dvou cestách uvádí - kromě existence obou uzlových bodů - poměrně přesvědčivý doklad konfirmace majetku kláštera sv. Jiří, datovaná přibUžně k roku 1228 (srov. Nový 1990, 127). Stejně jako v jiných pertinenčních formuh'ch je i zde výčet majetku strukturován a nás bude zajímat popis poplatných vsí pražské provincie. Listina totiž jmenuje lokahty postupně směrem ku Praze a střídavě ze dvou směrů: Veltčže, Blšany, Hořešovice - Hobšovice - Plchov - Osluchov, Ješín - Třebu-sice (CDB II, Č. 378, s. 422). Opačným směrem tedy v prvním případě přes Podlešín a Slaný k Panenskému Týnci (CDB I, č. 390, s. 399), ve druhém případě je dominantní trasa k rezidenčnímu dvoru v Budyni (Jar-loch k r. 1173, FRB II, 464). Slaný bychom v této souvislosti mohU považovat za tržní osadu podlešínského dvora a vzrůst jeho významu klást mezi 20. léta 13. století, kdy citovaná konfirmace uvádí jeho okolí jako
Obr. 1. Centra a solitérní majetky církve a nobility do roku 1240, indikující základní směry dálkových komunikací. Odlišeny jsou převážně početnější majetky církevních institucí knížecího založení: A - Pražský biskup a kanovníci Kostela pražského, B - klášter sv. Jiří, Praha, C - Břevnov, D - Ostrov, E - kolegiátní kapitula sv. Kosmy a Damiána (sv. Václava), Stará Bolestav, F - kolegiátní kapitula sv. Štěpána, Litoměřice, G - kapitula sv. Petra a Pavla, Vyšehrad. H - klášter Panny Maric, Kladruby, I - kolegiátní kapitula sv. Petra, Měbiík, J - Möns Sión - Strahov, K - klášter Panny Marie, Doksany, L - Plasy, M - Nepomuk, N - Johanité. O - řád německých rytířů, Dopbiěno o výběr majetků nobility: 1 - Vršovci, 2 - Zdeslavici a Hroznatá Tepelský. 3 - Drslavici, 4 - Hrabišici.
Knížecí a královská centra a statky jednotlivých majitelů ohraničeny silnou linií, čárkovaně toutéž linií - osady s místním jménem typu "týn", slabá linie - osady s románskými kostely, tečkované indicie cest v místních jménech - Brod, Stráž apod., čerchovaně vymezen rozsah některých lineárních újezdů. Uvedená hierarchie je obsažena i, v zobrazení v případě kumulace jednotlivých kategorií. Jména lokalit jsou uvedena pouze u center provincií 12. století, bodově vyznačeny pohraniční hrady (kresba P. Meduna).
Figure I: Centres and solitary possessions owned by the Church and nobility up to 1240, indicating the basic directions of long distance communications. The marked possessions predominantly represent multiple possessions owned by church institutions, established by the ruling dynasty: A - the Bishop of Prague and the Canonry of the Church of Prague, B - Convent of St. George, Prague, C - Břevnov monastery, D - Ostrov monastery, E - Collegiate Chapter of St. Kosmas and St. Damian, Stará Boleslav. F - Collegiate Chapter of St. Stephan, Litoměřice, G - Chapter of St. Peter and St. Paul, Vyšehrad. 11 - Monastery of St. Mary, Kladruby, I - Collegiate Chapter of St. Peter. Mělník, J - Möns Sion - Strahov monastery, K - Convent of St. Mary, Doksany, L - Plasy monastery, M - Nepomuk momastery, N -Knights of St. John, O - Order of German Knights. Also, selected possessions owned by the nobility: 1 - the House of Vršovici, 2 - the House of Zdeslavici and Hroznatá of Teplá, 3 - the House of Drslavici. 4 - the House of Hrabišici. Outlined with full lines: royal centres and estates of individual owners. Dashed Unes of the same type: settlements bearing local names of the "Týn" type. Thin lines: settlements with Romanesque churches or those indicated by particular consecrations. Dotted lines: indications of roads recorded in such local names as Brod (Ford), Stráž (Guard) etc. Dashed and dotted lines mark the scope of some of the linear parishes. The given hierarchy is also reflected in the graphic projection of such cases where individual categories are cumulated. Names of locations are only specified for provincial centres of the 12th century. Points indicate border castles (drawing by P. Meduna).
110
111
pražskou provincii a rok 1239, kdy papež Řehoř IX. potvrzuje kladrubskému klášteru vsi in provincia Zla-nensi (CDB III/l, č. 101, s. 118).
Vraťme se však na cestu, kterou jsme opustili v Panenském Týnci. Sousedství Úherců spolu s belobrd-ským šperkem a denárem Břetislava I. z tamního pohřebiště (Sláma 1977, 167-168) řadí lokalitu mezi centra, o nichž jsme uvažovali výše a zdá se dokládat akcent na tuto trasu již od poloviny 11. století. Týnec je tedy další křižovatkou, z níž na severozápad k Ohři mířilo několik cest. Její meandrující tok zajišťoval v úseku Le-vousy - Louny množství brodů, z nichž bývá tradičně kladen důraz na brod u "curie" v Radonicích (Vávra 1979, 356-358). Statky kláštera sv. Jiří směřují však již do prostoru Loun a Černčic. V prvním případě jde snad o majetek kladrubského kláštera, posléze v predikátu Šlechtice Jana (CDB I, č. 390. s. 400; CDB II, č. 362, s. 390.), majitele Černčic sice neznáme, relikty staršího zdiva v tamní zčásti pozdně románské svatyni (Merhautová 1971, 105-106) svědčí však nepochybně o významu lokality. Blízkost obchodní cesty indikuje pravděpodobně i starší nález olivovitých perel z černčického katastru (Zápotocký 1965 ,322), jednoho ze čtyř nalezišť těchto šperků v severozápadních Čechách. U výčtu možných křižovatek s vodní cestou nelze opomenout ani brody v Počedělicích, majetku pražského biskupa (CDB II, č. 174, s. 363) a brod v blízkosti levous-kého hradiště, o který projevuje zájem klášter doksanský koupí Křesína (CDB II, č. 286, s. 285). Ještě než definitivně překročíme Ohři, dodejme, že i následný ekonomický rozvoj oblasti, reprezentovaný ve 2. pol. 13. stol. koexistencí města Loun a tržních vsí Slavětína a Pátku na poměrně krátkém úseku oháreckého pra-vobřeží je mimo jiné rovněž dokladem většího množství komunikací. Na levém břehu řeky tedy pokračovala cesta dvěma směry, jejichž hlavním cílem byla tržní centra bílinské provincie. Trasy prvního směru - k Bílině a Mostu - byly určeny jednotlivými brody. Od brodů v okolí Radonic pokračovala cesta k Mnichovskému Týnci, doloženém sice až ve 14. stol. (Charvátová 1979, 320-321 s lit.) kde však sousední Charvatce opět svědčí o původu tohoto uzlového bodu. Chraberce, sousedící s oběma předchozími lokalitami, nalézáme mezi majetky Vršovce Nemoje, o jehož sociálním postavení, byť rozkolísaném, není třeba pochybovat (CDB I, č. 100, s. 105). Starší hrobový nález odtud navíc poskytl nádobu podobnou keramice okruhu některého ze středočeských hradišť (srov. Bubeník 1988, tab.CCLVI.l - Sláma 1977, tab.IX:l, X:4, XLV:1, XXXI:1) -bližší určení nálezu není zatím možné. Následný směr cesty dokumentuje další Nemojova ves - Skršín (ibid.) a interval mezi těmito dvěma lokalitami vyplňují majetky HrabiŠiců (CDB II, č. 64, s. 59). Příslušníci mocného rozrodu zřejmě ovládali i druhou trasu cesty, směřující ke Skršínu a hrabišickému Bečovu (ibid.) od lounského brodu. Nálezy z pohřebiště v Dobroměřících u Loun - bohatě zdobená kaptorga (Koínar 1992, 69-71) spolu s nádobou bílinského okruhu (Bubeník 1988, tab. CCLI,1) - dokládají frekvenci na této trase již někdy od přelomu 10./11. století (srov. KlápM 1993). Okolí Bečova a Skršína pak bylo další křižovatkou na trase i ve směru do bílinské provincie - cesty pokračovaly k mosteckým krčmám a tržišti (Velímský 1992 s lit.) i do bílinské aglomerace s nepochybně stejnou nabídkou etapových atrakcí. Ponechme stranou otázku dalšího průběhu tzv. Mostecké cesty přes Krušné hory - doklady o její existenci jsou na české straně ve sledovaném období pouze archeologické a datovatelné až k počátku 13. století (Velímský - Černá 1990). Z Bíliny se cesty opět rozbíhaly k horám. První vedla k tržišti v Hrabišíně (CDB II, č. 64, s. 59 - dnešní Duchcov) a dále přes Osek - původně sídlo následně pak soukromou klášterní fundaci Hrabišiců - k jejich statkům v dnešním Sasku (ibid.). Starší tradici této cesty snad napovídají nálezy keramiky staro až středohradištní, opakovaně zjišťované v okolí oseckého hradu (Durdík 1981, ostatní nepubl.). Druhou cestou spojíme kastelánskou Bílinu s Teplicemi a tanmím klášterem sv.Ja-na Křtitele a odtud bychom mohli pokračovat nepochybně dále k Chlumci. Je však nutno poukázat na druh pramene, který jsme pro jeho mnohoznačnost prozatím nevyužívali - názvy osad odvozené od jmen hradských a dvorských úředníků. Je tedy nápadné, nalézáme-li nad Teplicemi osadu Mstišov, jedinou toho jména v Cechách, za kterou bychom nejpíše hledali osobu známého bílinského kastelána (Kosmas II, 19, FRB U, 94). Mstišův majetek v tomto prostom by tak mohl být indicií další možné cesty přes Krušné hory.
Potud až cesty, po kterých jsme se vydali od oháreckých brodů. Ze stejných míst, tj. okolí Radonic, však můžeme sledovat druhý směr severozápadní cesty, tentokráte již "Chlumecké". Úsek mezi Ohří a Českým středohořím, procházející okolím Klapého dále k Trebenicím, centru statků kláštera sv. Jiří (CDB II, č. 378, s. 422) je velmi zřetelný a jeho sledování je vcelku bez problémů. V Třebenicích se na tento směr napojovala další cesta vedoucí od Budyně, jejíž počátek jsme již sledovali od Budce ke Kamennému Mostu. Horské prů-smyky Českého středohoří - kde se v okolí Velemína napojovala cesta od Lovosic - pak daly dalšímu průběhu cesty vcelku přímý směr přes Bořislav až ke vsi Brozánky, kde se u říčky Bíliny zřejmě opět rozdělovala ve směr teplický a chlumecký. Druhou, dominantní trasu dokládají majetky Johanitů - zmíněná Bořislav a Hrbovice (CDB 1, č. 246, s. 217), které již ležely na dohled od pohraničního Chlumce (Rusó 1988 s lit.). Za-nechme tedy své fiktivní mercatores zájmu knížecích celníků v zemské bráně a vraťme se zpět k obecněiší rovině této práce.
Na několika místech předchozího textu jsme se dotkli vzájemné implikace, a tedy i vypovídací schopnosti jednotlivých druhů pramenů a jistě nás bude zajímat konkrétní vyjádření tohoto poměru, kupř. v přípa-
dě výše naznačené trasy "Srbské cesty". Počínaje Týncem u Budce, čítá sledovaná linie dvacet šest solitérních statků, resp. třicet dva lokalit - graficky jsou odlišeni pouze první majitelé, nikoli jednotlivé lokality. Naproti tomu archeologických dokladů téhož zájmu, tj. hradů, nalézáme na trase celkem čtvero nesporných -Budeč, Levousy, Klapý a Vlastislav (Sláma 1986; Zápotocký 1992 s lit.). Stejný zájem, vyjádřený dislokací ozbrojené složky ve vesnickém prostředí reprezentují nálezy militárií a jezdecké výstroje na pohřebištích v Brandýsku a Stehelčevsi (Sláma 1977 s lit.). Doplněno o indicie pohybu hodnot v podobě nálezů keramiky zabrušanského a bílinského okruhu vně bílinské provincie a mimo centra - Brandýsek (Sláma 1977, tab. 1:11), Křesín a Třebenice (Zápotocký 1965, obr. 68:10, 96:1) a depoty mincí - Otruby a Chodovlice (Rado-měrský 1956, 15, 22), dostáváme jedenáct položek, které se ve čtyřech případech kryjí s vynesenými majetky, v ostatních tvoří jejich těsné sousedství. I přes zjevnou převahu pramenů diplomatických, vyjádřenou poměrem 26:11 je předchozí úvaha míněna pouze jako metodická klasifikace - praktické využití pro sledované otázky pochopitelně zahrnuje indicie všech druhů.
Topografie majetků však kromě detailnějšího pohledu na průběh jednotlivých tras nabízí i obohacení chronologického rozpětí frekvence na jednotlivých cestách. Zpětně se může promítnout sledováním horizontální a vertikální stratigrafie majetků - zejména v místech křižovatek - i do detailnějších vztahů držby jednotlivých statků a tím i do vnitřní kritiky diplomatického materiálu. Příkladem může být topografie majetků kapituly vyšehradské a kláštera sv. Jiří v okolí Prahy, kdy lze pozorovat na jednotlivých cestách převážně prioritu Vyšehradu ve vztahu k centrálním a uzlovým bodům. Majetkové poměry svatojiřského kláštera "ante 1228" tak mohou být v některých případech vymezeny i "post" obvěnění kapituly vyšehradské, což může potvrzovat hypotézu o mladší dataci části svatojiřských majetků v blízkosti pražského centra (srov. Nový 1991, 127-128).
Kromě těchto otázek, snad až příliš úzce zaměřených, se stále vynořuje otázka základní, která se ptá po smyslu rekonstrukce komunikační sítě. Je skutečně nutné zabývat se strukturou? Odpověď bude spíše záporná, pokud by pouze to bylo cílem - je vcelku lhostejné, jak krajinu cesty prostupovaly, pokud je nebudeme sledovat jako jeden z fenoménů kolonizace. Kladná odpověď je však na místě, budeme-li se ptát po systému, jehož je struktura vyjádřením - tedy po uzlech grafu cest, který vykreslil zájem velkých feudálů a kde je možno očekávat i předmět tohoto zájmu - ekonomická centra jednotlivých regionů. Ta ovšem nemusí být reprezentována v podobě tak výrazné, jako jsou raně středověká hradiště a jejich zvláštní postavení může být z různých důvodů opomíjeno i v pramenech písemných. Rekonstrukce sítě těchto center, a tedy zejména ekonomického systému raně středověkého státu však přesahuje rozsah této práce.
MEDIEVAL ROADS - A JOURNEY INTO THE MIDDLE AGES
"Nam taritae potestatis hie. comes erat, quod usque Roman per continua loca proprias villas seu praedia el per castella milites sibi devotes habebat" ("For such was the might of the Count that he hath his own hamlets and courts, as well as warriors subject unto himself at his strongholds, all along the way to Rome"). This is how chronicler Kosmas of Prague described Rapot, the Count of Cham, early in the 12th century. Without perhaps being aware of it, what he is saying, between the lines, goes far beyond a mere characterisation of an influential nobleman who provided his protection to a Czech delegation on their way to the Papal court.
As documented by written sources, one of the typical features of medieval "praedia" was their considerable spatial dissipation. There are many documented examples of dissipated possessions, whicli can in a simplified way be broken down into a central locality with an economic background of several hamlets within a close proximity, and individual locations isolated or grouped together which were more or less remote. Depending on the total amount of possessions, the system is further differentiated into a more detailed hierarchy with several levels of central localities being distinguished, primarily in the case of extensive possessions owned by church institutions. What is, however, much more significant is the origin of the dissipated possessions. In so far as it can be traced, they originated from the initial donations endowed upon church institutions by the sovereign. Beyond a shadow of doubt, the aforementioned possessions were cost-effecti-ve for both parties: at their own expense, individual owners tried, in particular, to economically develop "their" possessions, far-reaching executive rights ensuring the regulation of this development as required by the sovereign, i.e. the state. The substance of these possessions was also not disrupted by the gradual emancipation of their owners, ecclesiastical and secular feudal lords alike, signalling an increased desire for codification of alodia and their immunities, dating from the turn of the 12-13th centuries. Therefore, no matter what the development of possessions during subsequent periods were, depending on the claims and ambitions of those who owned them, their original form reflected the organisation of both the ecclesiastical and secular dominia.
But let us get back to what Kosmas proposed as one of the possible solutions to the question of roads in the Czech state of the 11 th and 12th centuries. Historiographic literature in numerous cases points to the fact that possessions owned by both ecclesiastical and secular feudal lords were located along roads of trans-regional significance. The significance of such possessions did not consist merely in safeguarding personal security, as in the case of the above quotation, but primarily in providing refreshment and relaxation to people and
112
113
animals at "private" stations along the road stages. It is therefore likely that an overview of the estates that were owned by privileged classes will enable the identification of a web reflecting their possible movements within the early medieval network. Most available sources are represented by documentary evidence referring to some late confirmations which became contractually limited by the year 1240. The results of their partial processing have been, naturally, also taken into account.
As suggested above, the structure of individual possessions is internally differentiated. Having in mind the pursued objective, we will only deal with a specific selection defined upon the basis of a given set of criteria. We will set aside somewhat the underlying "fixed" points of the communications network, represented by castles, customs houses and residential courts of the sovereign as we know them from documentary evidence.
The first of the shortlisted categories includes centres of "private" possessions and may overlap with some of the aforementioned localities. The first group is undoubtedly represented by monasteries and convents, whereas private foundations fall into the second group which comprises residences and estates owned by the nobility. As for some less known personalities or aristocratic families, mainly those lacking titles, the decisive criterion of whether they belonged within this category was made according to their relative social status.
Added to the two groups mentioned above (while, naturally, also overlapping with them to a certain extent) are locations referred to in the names of property complexes, or those heading the lists - "circuitus... vgezd... Krassowo", "predium Mastowa nomine", etc.
Another category to focus on is represented by a number of locations that constituted what we have already referred to as the typical "dissipated" component of early medieval possessions, hereby termed as "solitary". We will include within it those estates where it is impossible to identify features of any of the groups belonging to either of the aforementioned categories and which typically consisted of one or two locations. It is worth pointing out that this category's share of the overall structure of possessions is dominant. For instance, it accounted for over 80 per cent of property items belonging to the St. George's Convent (Convent of St. Jiří) in Prague in the 1220's. In the following map, this category, in a couple of instances, is partly modified, groups of relatively large numbers of locations which lacked a sufficiently definable hierarchy being removed. The link between the two categories is then constituted by groups of solitary estates within compact dorninia.
Having made the selection and mapping of these two distinctive categories, i.e. centres and solitary possessions, it appears that the testimony provided by diplomatic sources in terms of the given subject has been exhausted. Detailed contents of particular documentary sources is not all that important, as what we arc interested in here is the topography of family possessions as a whole. Whereas sporadic remarks concerning roads, direct as well as indirect, would for this purpose only have a nature of "circula witiosa", since they are always linked to the location marked in the map.
What may be added to the category of centres is the testimony provided by early medieval sacral architecture found within rural environments. Considerable regional differences may to a certain extent be levelled out by predominant clironological selection limited to the 1220's. Respecting this limit, it is justified to regard the members of nobility as being the predominant builders, besides the sovereign and church institutions, as shown by documentary records which indicate that locations with churches built in the given period correspond with the titles of clerks at the courts of fortified settlements. Consecration to saints (whose popularity culminated well before the end of the above specified period and which in most cases is documented by the existence of period architecture as well as property nomenclatures) may in this context only be utilised as additional evidence of limited significance.
To make the examined network more precise, we have added to it a further selection of locations quoted within toponymic sources. A variety of local names such as Brod, Provodín, Stráž and Most indicate the topography of roads. Their tradition is also witnessed by documentary evidence: "Nabrode", "ad...Ztrasa". Localities whose local names are Týn represent an entirely different category (i.e. fortified settlements, whose first owner, as documented by deeds issued prior to the end of the 12th century, had always been the sovereign). The fact that they were founded by the ruling dynasty is also documented by statistics, according to which around one third of the settlements bearing this name were located in close proximity to settlements inhabited by transmigrated (removed) populations. Their countries of origin were in most cases Hungary and Poland. Based on this fact, recent research has related the emergence of the settlements of Hedčany and Krusičany to the incursion of Břetislav I to Poland in 1039. Thus, the aforementioned implication becomes one of the important criteria for assessing the significance of communications upon which these small fortifications were located.
It is, of course, no less important to point to the potential contribution of indirect testimonies provided by material evidence. Tracing the topography of communications by following the incidence of early medieval pottery or jewelry may lead to certain distortions due to its concentration around centres, in areas which apparently covered the entire hinterland of local markets.
The account of the "military component" of early medieval village cemeteries is a little bit more detailed. Its topography mainly follows the nodal points and fords, as well as along the borderlines of the administration districts, and seems to represent the military fiscal system within the earliest administration of the ruling Přemysl dynasty. These localities in many instances correspond primarily with what was formally the solitary component of possessions (as in the case of Tyn's, being identical with one another in their functions).
Isolated finds dating to the investigated period show a similar correspondence: considerable intervals separating registered locations within a broad geographic scale is the main factor which makes a more detailed reconstruction impossible.
Despite the range and quantity of material sources, their total contribution, if compared with the documentary evidence, still represents an insignificant portion of the evidence, being highly differentiated across regions. We will therefore take into account their limited significance primarily in those areas where documentary evidence is for various reasons not available.
Possessions of over forty owners (both ecclesiastic and secular) within a specified part of Bohemia have been selected on the basis of the above defined criteria, along with a few additional examples, based on indirect evidence, creating a colourful mosaic whose pattern is seemingly random. Viewing the created map, however, from a distance reveals a star-shaped pattern with Prague at its centre, towards which clusters of parishes converge. This fact in itself can be used, in a broader sense, as the first evidence that our considerations have a basis that corresponds with reality. Lines of various lengths and colours, composed of parish districts of the listed villages, intersect the landscape regardless of water courses or mountain ranges and regardless of pedological, geobotanical or climatic conditions. What we find at the far ends of these Unes, apart from border castles and custom houses, are elongated domains which sometimes testify the existence of advancing colonisation along particular roads.
Thus, whenever speaking about lines in the sense of roads, we will be referring to the span of entire parishes, perpendicular to the longitudinal axis of the line, the only exception being, of course, the established sites of markets and customs houses of both national and
provincial significance. As for the vast majority of the remaining localities, we will give preference to roads which follow the borderlines of depicted parishes. This is exactly where the documentary evidence refer to "large or market" roads as stable landmarks which are (in terms of territory demarcation) equal to mountain ranges and streams.
Thus, if we accept the idea of non-random lines, we can then attempt to outline some of the communications. Detailed reconstruction of the North-West direction, based upon the topography of possessions, represents an alternative solution to the issue of what we call the "Serbian" and "Most" roads.
Taking one of the roads as an example, we can specifically demonstrate mutual implications between particular types of sources, as briefly mentioned earlier in the text, and therefore also their respective information potential. The line in question consists of twenty-six solitary estates, or thirty-two localities. A grapluc distinction has only been made for the first owners, not for individual localities. Archaeological evidence concerning the outline of the investigated road is represented by four fortified settlements and finds of militaria and riding
equipment from two open field cemeteries
Additional indications show a shift of values as represented by three finds of imported pottery
outside the fortified settlements and two coin hoards, providing a total of eleven components which in four cases correspond with the marked possessions. The remaining four constitute their close neighbourhood. Despite the fact that documentary evidence clearly outnumbers other sources (the ratio being 26:11), the above consideration is only meant to serve as methodological classification. In practice, the investigation of these issues naturally utilised all types of evidence.
Topography of possessions, however, also provides (apart from a detailed outline of individual roads) an addition to the clironological range of frequency of roads. By means of examining the horizontal and vertical stratigraphy of possessions, it can be projected backwards to more detailed relationships among possessions of individual estates and, consequently, into internal criticism of the documentary evidence. In the area around Prague, the topography of possessions that were owned by either of the two central church institutions may serve as an example which shows that at individual roads, one of them was always dominant in relation to central points. This fact may contribute towards reflections concerning the chronology of property status of the latter of these two institutions as it came to be known from later confirmations.
Besides these issues which may perhaps be focused too narrowly, the question of their fundamental significance still arises. What is the purpose of reconstructing the communications network? Is it really necessary to deal with the structure? The response would tend to be negative if this would be the only objective. It is, indeed, quite irrelevant what pattern the roads made in crossing the landscape, unless we neglect to investigate them as part of a phenomena of colonisation. It is, however, appropriate if we are concerned with questioning the system of which the structure is an outward expression, i.e. about economic centres within individual regions. Those may not necessarily be represented in such a distinctive form as the early medieval fortified settlements, and their special status may have been for various reasons overlooked even by the documentary evidence. The task of reconstructing the pattern of these centres, in other words reconstructing the entire economic system of the early medieval state, would however exceed the scope of tins present study.
Prameny a literatura
CDB - Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, I., ed. G. Friedrich, Pragae 1904-1907, IL, ed. G. Friedrich, Pragae 1912, III.l., ed. G. Friedrich, Pragae 1942, III.2., ed. G. Friedrich - Z. Kristen, Pragae 1963. FRB - Fontes rerum Bohemicarum 2, ed. J. Emier, Praha. 1874.
Boháč, Z. 1973: K raně středověkému osídlení Čech - Zur frühmittelalterlichen Besiedlung Böhmen, Historická geografie 11, 209-228.
— 1978: Dějiny osídlení středního Povltaví v době předhusitské - Geschichte der Kolonisation des mittleren Moldaugebiets, Prameny a studie 19. Praha.
— 1979: Pozemková držba pražského arcibiskupství v době předhusitské - Der Bodenbesitz des Prager Erzbistums in der vorhussitis-
chen Zeit, Historická geografie 18, 165-203.
— 1982: Katastry - málo využitý pramen k dějinám osídleni - Die Kataster - eine wenig verwertete Quelle für die Besiedlungsgeschichte,
Historická geografie 20, 15-88.
Bubeník, J. 1988: Slovanské osídlení středního Poohří - Die slawische Besiedlung im Einzugsgebiet der mittleren Ohře. Praha.
Čechura, J. 1979: Hospodářský vývoj kláštera v Plasech v době přemyslovské - Die wirtschaftliche Entwicklung des Klosters Plasy in der
Přemyslidenzeit, Historická geografie 18, 233-306. Durdík, T. 1981: Osek hrad Riesenburk, okr. Teplice, Výzkumy v Čechách 1980-1981. Praha. Hrdina, K. 1947: Kosmova kronika česká. Praha.
Charvátová, K. 1979: Osecká klášterní država do poloviny 14. století - Die Besitzungen des Klosters Osek (Entstehung und Entwicklung
bis zum Jahre 1346), Historická geografie 18, 307-350. Klápště, J. 1993: Paměť krajiny středověkého Mostecka - Memory recorded within the landscape of the medieval Most region. Lom u
Mostu, v tisku.
Košnar, L. 1990: Ke vztahům mezi vikinským a západoslovanským prostředím - Zu den Beziehungen zwischen dem wikingischen und westslawischen Milieu, Praehistorica 18 - Varia archaeologica 5, 25-84.
Krumphanzlová, Z. 1979: Některé problémy rozvrstvení společnosti podle archeologie - Einige Probleme der gesellschaftlichen Aufschichtungen nach Bodenfunde. In: Aktuálne otázky výzkumu slovanských populácií na území Československa v 6. - 13. storočí, Nitra, 29-40.
Kuba, E. 1979: Pozemková držba kláštera kladrubského v době přehusitské (do r. 1420) - Die Bodenbesitz des Klosters Kladruby in der vorhussitischen Zeit (bis zum J.1420), Historická geografie 18, 205-232.
114
115
Meduna, P. 1992: "Curia Radunice" a její odraz v archeologických pramenech - "Curia Radunice" und ihr Abbild in archäologischen Quellen, Sborník Společnosti přátel starožitností 3, 27-30. —   1993: K rekonstrukci vnitřní struktury hradské organizace Přemyslovců v severozápadních Čechách - Zur Rekonstruktion der Innerstruktur der Burgwallorganization des Přemyslidcn in Nord-West-Böhmen. In: Lokálne oírodki wladzi paňstwowej w XI-XII wieku, w Europie árodkowo - Wschodniej, Wroclaw, 91-108. Merhautová, A. 1971: Raně středověká architektura v Čechách - Die frühmittelalterliche Architektur in Böhmen. Praha. Merhautová, A. - Třeštík, D. 1983: Románské umění v Čechách a na Moravě - Die romanische Kunst in Böhmen und Mähren. Praha. Novotný, B. 1985: Staré obchodní cesty v Čechách a na Moravě ve světle nálezů mincí z 10. až 13. století a jejich vztahy k archeologickým a písemným pramenům - Hochmittelalterliche Wege in Böhmen und Mähren im Lichte der Depotfunde von Münzen aus dem 10. bis. 13. Jahrhundert und den archäologischen und schriflichen Quellen. In: Denárová měna na Moravě, Numismatica Moravka 6, Brno, 52-85.
Nový, R. 1972: Přemyslovský stát 11. a 12. století - Der Staat der Přemyslidcn im 11. und 12. Jh. Praha.
— 1991: Diplomatické poznámky k donačním listinám českých klášterů a kapitul do konce 12. století - Diplomatische Bemerkungen zu den Donationsurkunden der Böhmischen Kloster und Kapitel bis zum Ende des 12. Jahrhunderts, Studia mediaevalia Pragensia 2, 125-146.
Profous, A. - Svoboda, J. - Šmilauer, VI. 1947-1960: Místní jména v Čechách I.-V. Praha.
Radoměrský, P. 1956: České, moravské a slezské nálezy mincí období denárového (10. - 12. století). In: Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. Praha 1956,5-73.
Richter, M. 1982: Hradištko u Davle - městečko ostrovského kláštera - Hradištko bei Davle - eine Kleinstadt des Ostrover Klosters. Praha.
Rusó, A. 1988: Příspěvek k poznání slovanské lokality v Chlumci, poloha Horka - Beitrag zur Erforschung der slawischen Lokalität in Chlumec, Lage Horka, Archeologický výzkum v severních Čechách 14. Teplice.
Sláma, J. 1977: Mittelböhmen im frühen Mittelalter I. (Katalog der Grabfunde) - Střední Čechy v raném středověku I, (Katalog archeologických nálezů ze hřbitovů), Praehistorica 5. Praha.
— 1985: K některým ekonomickým a politickým projevům raně středověkého přemyslovského státu - Zu einigen ökonomischen und politischen Bekundungen des frühmittelalterüchen Přemyslidenstaates, Archeologické rozhledy 37, 334-342.
— 1986: Střední Čechy v raném středověku II. Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a významu - Mittelböhmen im frühen Mittelalter II. Die Burgwälle, Beiträge zu ihrer Geschichte und Bedeutung, Praehistorica 11, Praha.
— 1989: Střední Čechy v raném středověku III. Archeologie o počátcích přemyslovského státu - Central Bohemia in the early Middle Ages III. Archaeology and the beginnings of the Přemysl-dynasty state, Praehistorica 14. Praha.
Smetánka, Z. 1978: Diskuse o problematice sídlišť typu "týn", Archeologické rozhledy 30, 210-212.
— 1992: Únětice and Levý Hradec in the 12ťh Century: the results of recent ficld work - Únětice a Levý Hradec ve 12. století: výsledky povrchového průzkumu, Archeologické rozhledy 44, 231-242.
Štěpánek, M. 1968: Patrocinia a středověké cesty. Československý časopis historický 16, 551-570.
Tomas, J. 1967: Počátky města Litoměřic - Die Anfänge der Stadt Litoměřice (Leitmeritz), Sborník Severočeského muzea - História 5, 15-64.
Třeštík, D. 1972: Kosmas. Praha.
Váňa, Z. 1986: Budeč - a ducal residence in the centre of Bohemia according to excavations in the latest years. In: Archaeology in Bohemia, Prague, 191-198.
Vávra, 1. 1978: Srbská cesta - Der Sorbische Weg, Historická geografie 17,369-432.
— 1979: Mostecká cesta - Die Strasse von Most, Historická geografie 18, 351-382. Velímský, T. 1992: Hrabišici Všebor a Kojata a počátky vrcholně středověkého Mostu
fange der hoclunittelalterlichen Stadt Most, Český časopis historický 90, 321-334. Velímský, T. - Černá, E. 1990: Výsledky rekognoskace středověké cesty z Mostu do Freiburgu - Die Ergebnisse der Rekognoszierung des mittelalterlichen Wegs aus Most nach Freiberg, Archaeologia historka 15,477-487.
Zápotocký, M. 1965: Slovanské osídlení na Litoměřicku - Die slawische Besiedlung in der Litoměřicer Gegend, Památky archeologické 61,205-391.
— 1973: Pozdněhradištní nálezy z Třebušína. Otázka opevněných sídel doby rané kolonizace 11. - 12. století na severním Litoměřicku, Vlastivědný sborník Litoměřicko 10, 5-25.
— 1992: Raně středověké sídelní komory na dolní Ohři - Frühmittelalterliche Siedlungskammern im unteren Flussgebiet der Eger, Archeologické rozhledy 44,185-215.
Žemlička, J. 1980: Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého sťředohoří do 14. století - Die Entwicklung der Besiedlung des unteren Tales des Böhmischen Mittelgebirges bis zum 14. Jahrhundert (Beitrag zur Geschichte der mittelalterlichen Kolonization in Böhmen). Praha.
— 1990: Ke zrodu vrcholně feudální "pozemkové" šlechty ve státě Přemyslovců - Zur Entstehung des feudalen "Bodenbesitzadels" im Staate der Přemysliden, Časopis Matice moravské 109,17-38.
Die Hrabišicer Všebor und Kojata und die An-
116
K PROBLEMATICE TROJDÍLNÉHO DOMU V ČECHÁCH A NA MORAVĚ V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO A POZDNÍHO STŘEDOVĚKU
A DISCUSSION OF PROBLEMS ASSOCIATED WITH THE THREE-PART HOUSE IN BOHEMIA AND MORAVIA DURING THE PERIOD OF THE HIGH AND LATE MIDDLE AGES
Zdeněk SMETÁNKA
1. Obecné problémy
Problém stáří, přesněji nejstaršího výskytu tzv. trojdílného domu a jeho původu v Čechách a na Moravě, patří k těm problémům, které v současné době obvykle spojujeme se studiem procesu transformace raně středověké vsi ve vesnici vrcholně středověkou. Snaha o poznání stáří trojdílného domu a jeho geneze je ovšem mnohem staršího data. Započala již na přelomu 19. a 20. století, kdy byl trojdílný dům jako celek, nebo jeho základní části, diskutován mnoha filology a etnografy, a to hlavně z hlediska podílu jednotlivých etnik na jeho vzniku a vývoji (Pitterová 1960, Frolec 1970, 3-7). Filologická a etnografická pramenná základna rozprostřená v rozsáhlém geografickém prostoru k takovému kladení otázek přímo vybízela. Dnes, po dalším rozšíření pramenné základny o výsledky novějších archeologických výzkumů, si s větší naléhavostí klademe otázky poněkud odlišné, související s proměnou života Čech na konci raného a na počátku vrcholného středověku.
Termín "trojdílný dům" není sice zcela přesný, ale v zásadě je mnohem přesnější, než někdy užívaný termín "dům tříprostorový". V mnoha případech, s nimiž se setkáváme, mají totiž studované objekty více než tři prostory a pouze jejich jádro je tvořeno třemi základními místnostmi - jizbou, síní a komorou - spojenými pod jednou střechou. Tato zdánlivě samozřejmá definiční podmínka je nezbytná, neboť jinak může dojít ke konfuzi.1 Jizba trojdílného domu je teplý, relativně samostatný, uzavřený obytný prostor, vytápěný hliněnou nebo kamennou pecí, umístěnou v některém z rohů, zpravidla při vstupu do místnosti; pec jako základní vybavení jizby zabírá obvykle značnou část místnosti (až kolem 20 % plochy) a v raném stadiu vývoje je otevřena do obytné místnosti, odkud je obsluhována. Druhou místností je síň, která je zprvu ve své původní podobě i v našich klimatických podmínkách místností chladnou, tedy bez ohně. Dominuje u ní komunikační funkce, i když má řadu funkcí sekundárních. Vstupuje se do ní, a tím i do celého domu, ze dvora, z podélné (okapové) strany domu, a z ní dále do jizby na straně jedné, a obvykle též do komory na straně druhé. Kromě funkce komunikační je nezanedbatelná i funkce izolační, chránící mikroklima jak v jizbě (usnadňuje retenci tepla, ale napomáhá i ventilaci), tak i v komoře. Je to též prostor pracovní, částečně skladový a slouží i jako úkryt pro zvířectvo v raném vývojovém stadiu, i pro lidi. Pravděpodobně až v pozdním středověku se v ní, zatím výjimečně, objevuje druhé ohniště, sloužící rovněž k přípravě stravy a patrně i k příležitostnému ohřevu více lidí - má tedy v této pokročilejší podobě společenskou funkci odpovídající lépe původnímu významu slova "síň". Místností třetí je obvykle komora (komorový dům). Je to místnost uzavřená, pevná, pevnější než jizba; je to ovšem místnost chladná, bez ohniště. Její hlavní funkce je skladovací, slouží i k ukládání cennčj-
1 Obytný dům v usedlosti III na ZSV Bystřec ke klasickým trojdílným domům nepatří; je to spíše cenný doklad variability vrcholně středověkého domového půdorysu, vzniklého možná postupně a přizpůsobujícího se místním podmínkám a nárokům (Belcredi 1986, 427, obr. 4 na s. 428) - Užívání termínu "tříprostorový" a "trojdílný" v odborné literatuře značně kolísá.
MEDIAEVALIA ARCHAEOLOGICA BOHEM1CA 1993, Památky archeologické - Supplements 2, Praha 1994
117
ších věcí, a podle etnografických pozorování je běžně využívána i ke spaní. Komora se někdy částečným zapuštěním do země; přfpádně zvýšením o jedno podlaží, mění v připojenou patrovou sýpku - špýchar (špýcha-rový dům) nebo může být nahrazena chlévem, čímž vzniká chlévní dům, který však již nepočítáme do typu "klasických slovanských" trojdílných domů, i když při výkladu jejich genese hrál podle některých autorů možná jistou úlohu.1
2. Archeologie a trojdílný dům
Rozhodující role při řešení dvou základních otázek svázaných s trojdílným vesnickým domem v Čechách a na Moravě, to jest problému jeho stáří a problému jeho genese, resp. příčin vzniku trojdílného domu, připadá v současné době archeologii, i když ani ostatní disciplíny, které se podílejí na studiu středověké vesnické stavební kultury, nejsou bez významu, především etnografie, historická sémantika a dějepis umění; širší ekono-micko-sociální kontext, bez něhož se trojdílným domem nelze zabývat, poskytuje obecná srovnávací historie.
Novější archeologický výzkum a částečně i povrchový průzkum zachytil trojdílné domy zatím na těchto vesnických lokalitách: ZSV Svídna (k.ú. Drnek, o. Kladno), ZSV Pfaffenschlag (k.ú. Slavonice, o. Jindřichův Hradec), ZSV Mstěnice (k.ú. Hrotovice, o. Třebíč), ZSV Bystřec (k.ú. Jedovnice o. Blansko), ZSV Ko-nůvky (k.ú. Heršpice, o. Vyškov) a ZSV Vilémov (k.ú. Ruprechtov, o. Vyškov).2 Těžiště pramenné základny je ovšem na ZSV Mstěnice, Pfaffenschlagu a do jisté míry i na Svídně. Publikace pramenů s výjimkou ZSV Pfaffenschlag a do jisté míry ZSV Svídna jsou zatím dílčí, dosti rozptýlené, v některých případech téměř nevyhovující, jen s minimální dokumentací. Interpretaci a její kontrolu ztěžuje též fakt, že není rozlišena nálezová, často fragmentárni situace, od vlastní interpretace a jako dokumentace jsou předkládány elaboráty se silnými prvky interpretace, případně přímo rekonstrukce.3 U zděných objektů nebo jejich částí chybí zpravidla též analýza stavebních spár, bez níž je jen těžko možno zaujmout stanovisko ke genezi trojdílného domu i k některým dalším otázkám.4 Analýza spár má ovšem svá metodická úskalí. Obtíže pří jejím provádění plynou hlavně ze skutečnosti, že zdivo nebo podezdívky vesnických domů jsou v naprosté většině v období vrcholného středověku skládány bez malty "na sucho", a vazba ve spojích nemusí být vždy přesně čitelná; často není zachován ani dostatečný počet řádků, který by umožnil vazbu bezpečně posoudit a konečně posuny volněji ložených kamenů mohou být rovněž zdrojem nejistot a omylů (Smetánka 1989).
V zásadě můžeme rozlišit tři druhy trojdílného domu (obr. 1):
A. Dům trojdílný řadový. Základním tvarem tohoto domu je protáhlý obdélník tvořený jizbou, síní a komorou (špýcharem = patrovou sýpkou), řazenými v podélné ose za sebou (patrně např. Nekuda VI. 1987, 38, obr. 2:a - usedlost V na ZSV Mstěnice; srovnej Nekuda R. 1990, obr. 16). K trojdílnému jádru může být v podélné ose připojen další prostor nebo více prostorů, buď na straně jizby, nebo na konci opačném, na straně komory (špýcharu), případně na obou stranách. Rozšiřování trojdílného jádra na obou stranách domu zejména o skladovací prostory, nebo i stáj či chlév, indikuje dobře proměnu ekonomiky a jejích potřeb ve srovnání se starším raně středověkým obdobím. Rozměry těchto protáhlých, aditivně uspořádaných domů mohou být i dosti značné, až kolem 22 x 6 m, většinou jsou však zatím poněkud menší, přičemž trojdílné jádro domu dosahuje obvykle délky kolem 13 - 15 m. Na parcele dvora tyto domy v naprosté většině obsazují podélnou stranu parcely, většinou s jistou preferencí ke světovým stranám, a tedy k maximálnímu oslunění nejvíce frekventovaných částí (Škabrada 1988 - 1991, 68 -70). Zpravidla směřují užší stranou k veřejnému prostoru,
1 Podrobněji k tomu Frolec 1974, 33 - 37. Z jeho studia vyplývá, že pro formování komorového (špýcharového) domu chlévní dům zásadního významu neměl.
2 Smetánka 1988; Nekuda VI. 1972; 1975; 1981; Nekuda R. 1990; Belcredi 1986; např. Šaurová 1971; 1973a; 1977.
3 Např. Belcredi 1986, s. 425, obr. 2A, s. 426, obr. 2B; zajímavým případem v tom směru jsou např, vyobrazení usedlosti II v ZSV Mstěnice - srovnej: Nekuda VI. 1972, 32, obr. 21; 1976a, s. 36 a 37, obr. 3 a 4; 1981, 142, obr. 21; 1982, 47, obr. II; 1984, 26, obr. 3 - Nekuda R. 1990, obr.16; 1991, 51, obr. 4. V některých případech vzniká potřeba znázornění zdiva pouze plnou silnou čarou, nelze ji víak považovat za doklad nálezové situace a je v každém případě interpretací. Také zde by bylo vítané vyznačení spár.
4 Naopak produktivnost analýzy spár (pokud je možná) i u venkovských objektů se poprvé pozitivně projevila při interpretaci domů na ZSV Pfaffenschlag (Nekuda 1975; Škabrada 1978).
118
10m
dcstruovaných objektů, obsahující pravděpodobné ™ Sví(J(Drnek, ^dno district), farmstead III, three-part
lánky. J. KlápStě a J. Richterové) - pokročilé 13. «ž 15. stolell.     *. (Slavonice, Jindřichův Hradec district), three-part h-
■row" living house with additional room (after Z. <*PÍ<*«> *<he sol"h m™ °f ",e h°USe ^ "
ving house with "extended" groundp.an which f^^SlZSSJ^ surface traces, probably including a multi-spatial Nekuda,. C. DV Ostrov (Jedoměliee Kladno ^^^Ll* > ^ »" L " ^ ^ *
three-part (?) house, arranged into a "hook shaped plan (after the u y 15th centuries.
119
k návsi nebo cestě. Okapní (příčná) orientace k veřejnému prostoru je vzácnější. Vstup do těchto domů je z dlouhé, to jest okapní strany, ze dvora do síně. Dům se vyskytuje ve variantě komorové i špýcharové.
B. Dům trojdílný, rozčleněného (rozvinutého) půdorysu (ZSV Pfaffenschlag, Nekuda VI. 1975, např. usedlost I, III ad). Základní sestava "jizba - síň - komora (špýchar)", řazených víceméně do řady za sebou, je obklopena řadou menších, často i dosti úzkých místností, vše sevřeno do jednotného obdélníkového půdorysu. Z hlediska čistě formálního bývá tento půdorys, na rozdíl od "aditivního" principu půdorysu řadového, označován jako půdorys "divizního" principu, i když podle analýzy spár některých objektů na ZSV Pfaffenschlag, byly prostory zdejších domů rovněž přiřazovány adicí postupně, a obdélníkový obvod domu není celistvý, i když opticky tak na první pohled působí. Tento typ se vyskytuje ve variantě komorové i špýcharové.
C. Dům trojdílný "do háku" (např. ZSV Konůvky, Šaurová 1973a, 48, obr .1, usedlost 1 a 3). Základní trojdílné rozčlenění (jizba - síň - komora) lze rozeznat i u víceprostorových domů uspořádaných do tzv. "háku" (L - tvar). Jizba, identifikovatelná podle otopného zařízení, je zatím zjištěna v čele kratšího ramene "L", na ni se napojuje další místnost, snad síň, a v pravém úhlu se lomí hospodářská část o jednom, někdy i o více prostorech. Vzhledem ke komunikačnímu schématu, odlišnému od případů zmíněných v bodech A. a B., není však možno naprosto bezpečně určit, kromě jizby, funkci žádné další místnosti. Zejména umístění dosud zjištěných vstupů, někdy nepříliš zřetelné a jednoznačné, komplikuje určení. Vchod z vnějšku, ze dvora, přes komoru (?), zdá se protiřečit všem dosud známým představám. Proto tento typ domu řadíme mezi objekty s trojdílným uspořádáním jen podmínečně. Nicméně snaha po víceprostorovém, funkčně diferencovaném uspořádání půdorysu venkovského domu, tak typická pro období vrcholného středověku a dobu mladší, je i zde zřetelně vyjádřena.
Archeologické výzkumy přinesly řadu poznatků nejen o dispozici trojdílných domů, ale též o jejich stavební technice, o podobě jejich jednotlivých částí a o jejich vnitřní výbavě. Při výzkumu zaniklých středověkých vsí byly identifikovány z hlediska stavební techniky dvě základní skupiny třídílných domů: a) domy celokamenné, b) domy částečně kamenné, jejichž část, zejména jizba, byla konstruována ze dřeva.
Ad a) - Kamenný trojdílný dům z období vrcholného středověku je zatím znám z prostoru v SZ části Slánská (střední Čechy), tedy z míst, kde je dostatek měkkého křídového kamene a naopak nedostatek kvalitní cihlářské hlíny a podle geobotanické rekonstrukce i omezené množství rovného dřeva (ZSV Svídna, Smetánka 1988, 72-75). Je to tradiční území celokamenné vesnické architektury od období vrcholného středověku až do novověku (Vařeka 1973). Celokamenné vesnické domy z období vrcholného středověku jsou zatím v českém prostředí výjimkou a proto jim věnujeme více pozornosti.
Kamenné zdi jsou u domů zjištěných na ZSV Svídna založeny na rostlém terénu, většinou přímo na roz-větralém skalním podloží, bez speciální základové rýhy. Pevný základ zde zastupuje pouze řádka mohutnějších kamenů (10 - 25, výjimečně až 30/41 cm vysokých, na rozdíl od běžných stavebních kamenů kolísajících výškou mezi 4-11, výjimečně 19/25 cm). Zdivo je oboustranně lícované, skládané bez použití vápenné malty, spojované pouze hlinou. Oba líce zdí jsou konstruovány z větších kamenů, vnitřek zdi vyplňují kameny menší, kamenná drť a hlína. Rohy staveb jsou konstruovány zvlášť pečlivě z větších kamenů. Šířka běžné zdi kolísá mezi 60 - 80 cm, výška zdi na základě zjištěného objemu kamene dosahuje až 190 cm, ale ve skutečnosti nutně přesahovala 200 cm. Postup výstavby spočíval v tom, že co největší kusy zdiva, například celý plášť nebo většina pláště objektu, byly konstruovány vcelku bez spár; příčky jsou obvykle vloženy bez zavázání. Všeobecně lze konstatovat, že zavázaných příček a vnitřních zdí je velmi málo, převažuje přisazení, takže můžeme většinou pozorovat zřetelné stavební spáry. Pravděpodobně snaha klást podle možnosti souvisle bez přerušení větší úseky obvodového zdiva, má čelit zhoršeným statickým vlastnostem zdiva spojovaného pouze hlínou.
Ad b) - Kombinace kamene a dřeva, obojí zastoupené v různém poměru, je druhou zatím zjišťovanou možností při výstavbě středověkého trojdílného domu. Variabilita v této skupině je značná, rozpětí sahá od domů víceméně kamenných s jednou částí dřevěnou až po domy převážně dřevěné s pouhou kamennou podezdívkou nebo jen s kamennou podložkou pod srub.
Domy, u nichž předpokládáme převahu kamene a jen menší podíl dřevěných konstrukcí, jsou uváděny z lokality ZSV Pfaffenschlag (Nekuda VI. 1975). Podle odhadu objemu kamenných destrukcí a podle výšky dochovaných zbytků kamenných zdí (detailnější měření kubatury nebyla provedena) jsou na této lokalitě rekonstruovány kamenné domy, jejichž čelní štítová část, kde byl umístěn obytný prostor, jizba, byla konstruována ze dřeva. Je zajímavé, že tato vysoce pravděpodobná úvaha opřená též o etnografická pozorování a analogie, není ovšem bez problémů z hlediska vlastního archeologického důkazu. Šířka ani dochovaná výška zdiva jizby se někdy příliš neliší od jiných srovnatelných částí domu, tedy např. od síně. Není zde také zjištěna téměř žádná stopa konstrukčního dřeva s výjimkou stop v domě I (Nekuda VI. 1975, 41) a malého kusu v domě IV (ibidem, 52, obr. 49), které jsou patrně pozůstatkem dřevěné stěny mezi jizbou a síní, a potom pravoúhlý zbytek dřeva v domě V (ibidem, 55, obr.52), který však neleží zcela nesporně jen na podezdívce, ale je zčásti uvnitř jizby, mimo podezdívku, a není tedy jisté, zda nemůže být i zbytkem nějakého
dřevěného vyložení jizby (tepelné isolace), jak se domníval J. Škabrada v případě celokamenného domu I na ZSV Svídna (Smetánka 1988, 96), nebo zdaje to kus dřeva spadlý z podezdívky. Pro dřevěnou jizbu v čelní části domů na ZSV Pfaffenschlag však dobře svědčí opravdu dostatek etnografických analogií, ale rovněž důkaz pomocí archeologických nálezů, zejména pomocí nálezů mazanice, který je v případě Pfaffenschlagu důkazem klíčovým, by měl být patrně přesnější, neboť její výskyt je uváděn jako "skoro ve všech objektech, a to v prostoru místnosti B".
Větší podíl dřeva je právem předpokládán u domů na ZSV Mstěnice, i když i zde je v předběžných shrnutích uváděno, "že některé stavby byly celokamenné" (Nekuda R. 1990, 83). Nem ovšem uvedeno, které z nich to jsou, a zřejmě jsou míněny především komory, sýpky (špýchary), ať už jsou to části domů, nebo ty, které stojí isolovaně. Zatím se oprávněně předpokládá, že ve Mstčnicích je většina objektů, tedy i trojdílných domů, nebo jejich částí, stavěna srubovou technikou na podezdívce, pouze špýchary mají celokamenný plášť. Tak je to také zřejmé ze zatím uváděných detailních realistických rekonstrukcí, překračujících však místy značně realitu zjištěnou vlastním archeologickým výzkumem, a proto by měly být považovány spíše za zdařilé rekonstrukce akademické, prezentující nabídku jedné z více možností (Nekuda VI. 1976a, 37, obr. 4) než za nálezový dokument.2
Srubová konstrukce s prakticky nepatrným množstvím použitých kamenů je uváděna ze ZSV Konůvky. Zde není zjištěna ani souvislá podezdívka, ale kameny jsou podle dosavadních interpretací použity pouze jako podložky pod trojdílný srub, postavený v podobě písmene L (Šaurová 1971, 1973a). Dosud nebyl zjištěn středověký trojdílný dům postavený z hlíny.
Základní částí trojdílného domu je jizba. Její plocha v Pfaffenschlagu výjimečně dosahuje 35,5 m2 (dům III), nejmenší výměra je 18,9 m2 (dům VII), jinak vždy přesahuje 20 m2, ve většině případů však nepřekračuje 25 m2. Rozměry zjištěné u jizeb ze Mstčnic jsou v průměru menší; nejmenší výměry jsou přibližně 16 m2 (domy V - VI), největší přibližně 25 m2 (dům XIV), přičemž hodnoty kolísají kolem 20 m2. Plocha jizeb na Svídně je ještě menší (11 - 18 m2). Velikosti jizeb domů na Vilémově jsou zatím s jistou rezervou 26 - 29 m2, na lokalitě Bystřec zatím přibližně 21 m2 (resp. 17 m2), zatímco u lokality Konůvky nemáme v současnosti zatím k disposici jistější údaje, a uváděná čísla mohou být chápána jen jako orientační (25 m2).
Plošná výměra jizby ve vztahu k plošné výměře ostatních místností, tedy její "relativní velikost", je dosti variabilní. Na lokalitě Mstěnice pozorujeme, že jizba je většinou největší prostorou a dokonce u části usedlostí pozorujeme jakýsi sestupný model velikosti - od největší místnosti, tj. jizby, k menší síni, a nejmenší komoře (sýpce-špýcharu); je-li tato stavba patrová, potom je její užitková plocha ovšem dvojnásobná. Porov-náme-li velikost jizby se zbývajícími dvěma částmi trojdílného domu, zjišťujeme, že ve Mstěnicích je obytný prostor co do velikosti prostorem "hlavním", přesahujícím třetinu plochy domu (36-42 %), zatím co v Pfaffenschlagu tvoří jen menší část trojdílného jádra domu, v naprosté většině pod třetinu plošné výměry domu, nebo maximálně její třetinu (22-33 %, pouze u domu III 45 %). Započteme-li do výměry v Pfaffenschlagu i ostatní plochy domu, nejen striktně plochy trojdílného jádra (jizba - síň - patrová sýpka nebo komora), a to i bez sklepů, pak zmenšení podílu jizby oproti prostorům ostatním je zde ještě o hodně výraznější (18,7-27 %, s výjimkou domu III, kde 34 %). Budeme-li uvažovat o sýpkách jako o objektech patrových, pak výsledky budou ještě výraznější. Významný podíl hospodářské funkce vrcholně středověkého domu je zde vyjádřen nejen disposicí, ale i plošnými výměrami jeho částí.
Srovnání obytné plochy vrcholně středověkých jizeb s výměrami obytných prostorů v raném středověku přináší další informace, i když je někdy těžké plochy raně středověkých domů přesně vymezit (Nekuda VI. 1972; 1973; 1978; Nekuda R. 1991, 46, obr. 1). Zpravidla je dost obtížné bezpečné vymezení plochy domu především u "kůlových" objektů, ale i u ostatních druhů stavebních konstrukcí, to jest v našem nálezovém prostředí u zbytků srubů i u jednodušších staveb pletených (souhrnně Venci 1968). Nejjistější údaje z období raného středověku máme k dispozici u zemnic, pokud ovšem zemnice jako taková je objektem "celým". Obvyklou výměrou u raně středověkých zemnic je plocha mezi 9-12 m2, ale jsou známy i zemnice o ploše kolem 20 m2, z Pfaffenschlagu je uváděna i zemnice o ploše 27,5 m2 (Nekuda VI. 1984, 24). Plochy jizeb ve Mstěnicích a zejména na Svídně jsou většinou bližší těmto raně středověkým obytným plochám, než třeba výměře jizeb v Pfaffenschlagu, přesto však plocha jizeb v Pfaffenschlagu, ač jejich absolutní výměra je větší než např. u ZSV Mstěnice nebo ZSV Svídny, tvoří jen 18,7-27 % celého domu a tento poměr rovněž výmluvně charakterizuje proměnu, jakou prodělal zdejší raně středověký dům ve vrcholném středověku.
Základní archeologicky dobře zjistitelnou součástí a zároveň výbavou jizby byla pec kvádrovitého, oválného nebo podkovovitého tvaru, umístěná zpravidla buď v rohu vpravo od vchodu do jizby (např. většina do-
1 V seznamech nálezů není mazanice ani souhrnné registrována; vyjádřeni k problému viz Nekuda VI. 1975, 85. Důležitá zmínka je o mazanici jež "má tvar trojúhelníka s otisky dřeva" (tamtéž, 85). Nověji k problému nedoceňování nálezů mazamce viz Vend 1991.
2 K problému grafických rekonstrukci viz variantním (např. Smetanka - Škabrada - Krajíc 1988).
Chotěbor 1987; všeobecně se nyní přikláníme více k rekonstrukcím náznakovým a
120
121
mů ZSV Mstěnice - s výjimkou domů VIII?, XI, XII; domy na ZSV Svídna), nebo v rohu vlevo od vchodu do jizby (např. ZSV Vilémov, dále tři výše uvedené výjimky na ZSV Mstěnice; na ZSV Pfaffenschlag bezpečně v domech I, V, VIII, XI a XII mladší fáze). Jistou výjimkou je umístění pece v rohu proti vchodu do jizby v domě VII na ZSV Pfaffenschlag. Poloha pece v rohu ovšem není absolutním pravidlem. Pece na ZSV Pfaffenschlag měly před ústím pece předložené otevřené ohniště (Nekuda VI. 1975, 89). Ze ZSV Bystřec a ZSV Konůvky známe i pece mírně z rohu odsazené, a obdobné osazení z rohu lze možná spatřovat i na ZSV Pfaffenschlag u domů II, III a IV, i když naprosto jisté to zde není. Odsazení pece z rohu je pravděpodobně příznakem poněkud odlišného než tradičního, po staletí praktikovaného provozního režimu uvnitř jizby.
Velikost pecí je dosti značná a zabíraly plochu až kolem 20% výměry jizby, to znamená, že jejich strana dosahovala až kolem 200 cm. K nejlépe zachovaným exemplářům patřil zbytek pece z obytného domu usedlosti III na ZSV Svídna, kde bylo použito dvojího kamene k její výstavbě: měkké křídové opuky ke konstrukci vnějšího pláště a žáruvzdorného slepence pro vlastní klenbu pece. Dno bývá vyloženo plochými i drobnými kameny a silně vymazáno; ve výmazu se vyskytnou i střepy. Ústí pece, někdy obložené většími kameny se otevíralo do vnitřku jizby, z níž byla pec obsluhována a vytápěna. Pouze zatím v jediném případě (ZSV Bystřec I) je možné, že pec byla obsluhována z přilehlé síně, nicméně na celé situaci je dosti nejasného a na prvním publikovaném plánku tohoto objektu se tento důležitý jev vůbec nevyskytuje (srovnej Nekuda VI. 1976; 1982, 50 a 51, obr. 14; Belcredi 1986,427, obr. 3,435).
Z vybavení jizby zjišťujeme archeologicky občas úpravu podlahy. Ze ZSV Pfaffenschlag se uvádí výmaz podlahy hlinou (s výjimkou domů II a VII, kde se předpokládá výdlažba kameny), vyskytuje se i jednoduchá vrstva hlíny nebo jen šlapáním zpevněný povrch rostlého terénu (ZSV Svídna). Objevují se též archeologicky zjistitelné stopy uzavření jizby stropem v podobě nálezů souvislých a dobře půdorysně omezených ploch mazanice (např. ZSV Bystřec, ZSV Konůvky, ZSV Vilémov - poprvé Šaurová 1967), nebo jen vyšší vrstva ze stropu propadlého hliněného zásypu uvnitř jizby (Svídna III - Smetánka 1988, 66-67, 97, nepříliš jisté). O odtahu kouře z jizby není na základě archeologického výzkumu nic zjištěno. Odvod kouře dymni-kem do podstřeší a střechou ven můžeme předpokládat, ale archeologicky nelze tento způsob odkouření jizby prokázat, stejně jako odtah kouře pouze dveřmi nebo případně předpokládatelnými průduchy ve zdi.
Střední část trojdílného domu tvořila síň. Na ZSV Pfaffenschlag dosahovala až extrémních hodnot 61 m2 a zabírala až 51% celého domu, nebo dokonce až 58% plochy trojdílného jádra domu. Extrémně nejmenší plochu, pouze jen asi 7 m2, měla síň na lokalitě ZSV Vilémov, a byla to jen úzká chodba (Šaurová 1977). V naprosté většině ostatních případů však plošná výměra síně kolísala; u ZSV Pfaffenschlagu mezi 20 - 49 m2, a byla zde vždy, pouze s jedinou výjimkou (dům III), větší než jizba. Na ZSV Mstěnice byla zjištěna plocha síně mezi 14 - 26 m2 a tato plocha byla menší než plocha jizby, s výjimkou objektu XIV, kde dosáhla 26 m2 a o pouhý I m2 převýšila plochu jizby; z hlediska praktického provozu je to ovšem rozdíl zanedbatelný. Na ZSV Svídna je zjištěna velikost síně mezi 14-24 m2, přičemž v případě starší fáze domu I a v domě II je síň větší než jizba, a v domě III a v mladší fázi domu I je síň menší než jizba. Je pozoruhodným poznatkem, že síň zde byla v průběhu existence domu zmenšena přibližně na velikost jizby a naopak na její úkor výjimečně rozšířena komora, tedy místnost s výrazně skladovací ekonomickou funkcí.
Z vybavení síně nezachycujeme téměř nic. Podlaha bývá upravena obdobně jako u jizby, chybí zatím mazanicové plochy svědčící o důkladnějším stropě. Jediným pozoruhodným zjištěním je snad zmíněný již poněkud nejistý přístup ze síně do topeniště pece v ZSV Bystřec (dům I) a potom bezpečně zjištěné otevřené ohniště při stěně dělící síň a jizbu v domě II na ZSV Svídna (Smetánka 1988, tab. XV). Nejistá stopa ohniště v síni byla nalezena na téže lokalitě v jižním rohu síně v domě III. Datování těchto dvou stop, které předznamenávají proměnu funkce síně z komunikační, výrobní a skladovací funkce, na funkci více obytnou, je nejisté. Přesnější datování tohoto procesu, který znamená postupné vytváření čemé kuchyně v části síně, zatím archeologické nálezy neumožňují. Spíše jen odhadujeme, že k vložení druhého ohniště došlo až v závěru existence vsi Svídny, tedy v pozdním středověku, nejpravděpodobněji někdy koncem 15. století.
Třetím prostorem trojdílného domu je komora či sýpka (špýchar). Ve srovnání s ostatními dvěma prostorami mívá v naprosté většině případů nejmenší výměru (přibl. 12-27 m2). Již tato skutečnost může svědčit o tom, že je to fakticky nejméně "veřejný" prostor domu. Pojmenování tohoto třetího dílu domu je používáno poněkud nejednotné, až zmateně, jeden a týž nalezený útvar je označován jako komora i sýpka případně špýchar. Morfologické rozlišení mezi komorou a špýcharem je opravdu na základě archeologických nálezů dost obtížné a ne vždy přesně možné. Zdá se, že v případě prokazatelného patrového uspořádání této místnosti bude lépe mluvit o sýpce (event. patrové sýpce, špýcharu) a ve shodě s tím i o domě s patrovou sýpkou nebo o domě špýcharovém (např. ZSV Pfaffenschlag I, IX; ZSV Mstěnice II) a tam, kde třetí místnost má jen jedno podlaží, ležící přibližně ve stejné úrovni s podlahou síně a jizby, bude lépe hovořit o komoře a domě komorovém. Že mezi oběma typy domů je z hlediska hospodářského provozu určitý rozdíl, lze odvodit ze skutečnosti, že v některých usedlostech nacházíme společně trojdílné komorové domy spolu se samostatnými, odděleným'
122
TTTTTTTTrr^
1m
3m
c
o
2m
Obr. 2. - A. ZSV Kravín (Turovee, o. Tábor), schéma dvojdílného domu s velkou chlebovou pecí; jižní místnost je obezděná zemnice, místnost severní byla vystavěna na kamenné podezdívce na povrchu terénu. V SV rohu zemnice otopné zařízení. - B. Detail výše uvedeného otopného zařízení na podlaze v SV rohu zemnice (předpecní jáma dlážděná kameny, pec konstruovaná z cihel a dlaždic, v rohu otevřené ohniště s pevně zasazenou tuhovou zásobnicí, předjímající pozdější kamnovec) (Podle Z. Smetánky). - C. ZSV Potálov (Čenkov, o. Tábor), půdorys jednoduché usedlosti současný s pokročilými disposicemi zjištěnými na ZSV Svídna, ZSV Pfaffenschlag, ZSV Mstěnice nebo ZSV Konůvky. Jednoprostorová zemnice (1), menší zahloubený hospodářský objekt (2), studně (3) (Podle R. Krajíce, J. Eislera, M. Soudného) - 14. a počátek 15. století, před 1420. - Fig. 2. - A. DV Kravín (Turovee, Tábor district), scheme of a two-part house with a large bread oven; a sunken floored feature forms the south room, surrounded with stone walls, the north room being built on a stone underpinning directly on the ground surface. At the SE corner of the sunken floored feature there is a heating facility. - B. Detail of the aforementioned heating facility on the floor of the SE corner of the sunken floor feature (pre-oven pit paved with stones, the oven being constructed of bricks and tiles, and an open fire in the comer with a permanently placed graphite storage vessel, later developing into a heated oven water tank) (after Z. Smetánka). - C. DV Potálov (Cenkov, Tábor district), groundplan of simple farmstead contemporary with advanced villages such as DV Svídna. DV Pfaffenschlag. DV Mstěnice or DV Konůvky. Sunken floor feature (1), smaller sunken outsbuilding (2), well (3) (after R. Krajíc, J. Eisler, and M. Soudný) - 14th and early 15th centuries, prior to 1420.
123
sýpkami (špýchary), např. na ZSV Svídna usedlost III (bez zahloubení) nebo na ZSV Mstěnice v usedlosti IV, XII, a V (bez zahloubení) aj. Výjimečně snad dochází až k neobvyklému dodatečnému spojení "komory" a "sýpky" pod jednou střechou (Mstěnice VIII), pokud lze usoudit z předběžně publikované dokumentace (Nekuda R. 1990, obr. 16, 23, 24). Je-li tomu tak, pak skutečnost zjištěná ve mstěnické usedlosti VIII, spolu s dalšími údaji o samostatných patrových sýpkách, umístěných vedle třídílných komorových domů téže usedlosti, může znamenat, že komora plnila v některých případech jiné funkce než sýpka - i když jejich funkce bývá občas chápána jako stejná nebo značně podobná. V některých případech (např. ZSV Svídna III) komora, ve srovnání s izolovaně stojící sýpkou, poskytuje menší míru bezpečnosti před ohněm. I tato skutečnost vypovídá pravděpodobně o odlišnosti funkce obou prostorů. Ve dvojici jednopodlažní komora - patrová sýpka, představuje první patrně běžnou menší "domácí", víceméně "příruční" skladovou prostoru, a jak všeobecně uvádějí etnografové, nechybí jí ani funkce obytná. Patrová sýpka, zejména její horní patro, zvláště pak v poloze izolované, nikoliv však příliš vzdálené od domu, poskytuje spíše úložný prostor pro zásoby dlouhodobějšího charakteru.
S patrovou sýpkou bývá v některých případech spojován další problém, a to problém funkce dolní místnosti a celé sýpky v počátcích výstavby usedlosti. S ohledem na kvalitu dochovaného zdiva, umožňujícího analýzu spár, a vzhledem k nálezu ohnišť, např. v domech I a III na ZSV Pfaffenschlag, usoudil J. Škabrada, že patrová sýpka, jako nejbezpečnější součást trojdílného domu, oddělená i spárami od ostatního zdiva, byla prvním objektem, který sc při zakládání usedlosti stavěl (Škabrada 1978). Pravděpodobně zde působí celkem reálná představa, že během ročního zemědělského cyklu nelze zajistit současně výstavbu složitého kamenného domu a zároveň první výnos z nově klučených polí. Patrová sýpka by tedy představovala provizorium, umožňující úkryt majetku i první ubytování kolonistů, které je později, až to okolnosti dovolí, včleněno do celého domu.
Obdobně se o provizoriích uvažuje i při výstavbě trvalejších domů na městských parcelách u nově zakládaných měst. Zde úlohu provizoria, v mnohém funkčně podobnou patrovým sýpkám, přebírají zemnice, které po výstavbě pevného domu buď zanikají zasypáním, nebo jsou pohlceny sklepem (Klápště - Velímský 1978, zejm. 125). Zemnici jako provizorium známe ovšem i z prostředí vesnického, i když je to zatím ve srovnání s prostředím městským výjimkou (např. ZSV Bystřec, první pol. 13. stol. - Belcredi 1986, 423). Indicie uváděné pro provizorní funkci alespoň některých patrových sýpek na ZSV Pfaffenschlag je možno akceptovat, ale je třeba z argumentů vypustit ohniště v domě III. Představa, že by v sýpce domu III zůstalo 100 - 150 let bez poškození ohniště vymezené dvěma jednoduše vztyčenými plochými kameny je málo pravděpodobné (Nekuda VI. 1975, tab. XVI:3). Spíše lze konkrétní situaci ohnišť v přízemí sýpky na ZSV Pfaffenschlag I a III interpretovat ve shodě s VI. Nekudou jako improvizaci, rozšiřující možnosti ubytování více osob nebo rodin v rámci jedné usedlosti, v jednom domě (Nekuda VI. 1975, 87).
Výstavba trojdílného domu od patrové sýpky nemusela být samozřejmě pravidlem. Zdá se, že funkci provizoria, základního a prvního úkrytu, mohla mít i jizba. Naznačuje to analýza spár u trojdílného domu usedlosti II na ZSV Svídna (Smetánka 1988, 56, obr. 6:b). Zde pravděpodobně nejdříve vznikla jizba a část obvodní zdi; poté byla výstavba přerušena. Teprve později, nelze říci jak mnoho později, byla jizba doplněna o další části trojdílného domu. Nicméně myšlenka zajistit pro první fázi výstavby vsi (usedlosti) kvalitní úkryt pro obyvatele a později ho rozšířit o další funkční části, je zde s výše uvedeným případem ze ZSV Pfaffenschlagu shodná, a odpovídá obecně kolonizační mentalitě, bez ohledu na městské nebo venkovské prostředí.
hypotézu (resp. teorii) nepotvrzují (Dostál 1987, 9-23, s obsáhlým seznamem literárních dokladů). Pokud se vyskytne vzácně raně středověký půdorys se třemi prostory, pak pochází bez výjimky ze sociálně vyššího prostředí, z ranč středověkých hradišť, a ani tam nejsou výsledky vždy nesporné. Dobře známý "trojdílný" dům z Levého Hradce je tvořen dvěma samostatnými jizbami, každá s vlastním otevřeným ohništěm, spojenými společnou síní (Borkovský 1965, obr. 9). S problematikou "trojdílného" domu svým půdorysným uspořádáním vůbec nesouvisí. Ale ani chronologicky tato interpretace není příliš jistá. V poslední době se vyskytly jak námitky proti jeho skutečnému stáří, tak lze vznésti námitky proti uspořádání jeho půdorysu, v němž se pravděpodobně promítají do jedné roviny dvě různé fáze. Stejně tak úvahy o víceprostorových domech románských v podhradních protoměstských aglomeracích (Pitterová 1965) nemají pro náš problém valného významu, a to nejen pro odlišnost sociálního prostředí, ale především pro odlišnost funkčního, i formálně půdorysného uspořádání, jen někdy zdánlivě podobného složitějším půdorysům trojdílným, známým např. ze ZSV Pfaffenschlag.
Reálnější datování nejstaršího výskytu trojdílného domu ve vesnickém prostředí poskytují archeologické výzkumy zaniklých středověkých vesnic. Z dosud zveřejněných výsledků výzkumů vyplývá, že s nejčasnčj-ším výskytem trojdílného domu lze počítat až v průběhu 13. století. Datování je založeno na posouzení nálezů keramiky a není zatím příliš detailní. Pro ZSV Vilémov (Šaurová 1977), ZSV Konůvky (Šaurová 1967; 1973; 1973a) a ZSV Bystřec (Belcredi 1983; 1986; 1987) je zatím publikované datování jen velmi všeobecné a má charakter spíše jen informovaného odhadu; keramika, podle níž je datování provedeno, není zatím dostatečně zveřejněna. Lepší je situace u ZSV Mstěnice a ZSV Pfaffenschlag, kde je zřetelný datovací kontrast dán superpozicí sídlištních objektů s tzv. raně středověkou keramikou, jejíž ukázky jsou pro kontrolu zveřejněny alespoň v orientačně použitelném výběru (např. Nekuda R. 1990, 75-80; Nekuda VI. 1975, 13-37 a ná-sl.; Nekuda VI. 1981, 130 - 132), Z lokality ZSV Svídna jsou známy zlomky keramiky 13. století přímo z podlažní vrstvy v jizbě domu III (Smetánka 1988, 114, obr. 16:4) a u lokality Pfaffenschlag je datování na základě reprezentativního souboru keramiky kontrolováno navíc magnetometricky (Nekuda VI. 1975, 219-221 - F.Hrouda), dendrologicky (ibidem, 199-208 - J.Kyncl) a studiem sedimentů v místním potoce, který přímo vsí protéká (ibidem, 183-198 - E. a K. Rybníčkoví). Ze všech dostupných výsledků vyplývá, že datování před 13. století je nemožné, a dokonce i v rámci 13. století se právě ta nejbezpečnější datování kloní spíše až do druhé poloviny 13. století nebo až na sám přelom 13. a 14. století.
Datovací kriteria získaná archeologicky alespoň orientačně doplňují i výsledky filologického rozboru pojmenování jednotlivých částí trojdílného domu. L. a J. Petráňovi uvádějí, že v názvosloví trojdílného domu, jak senám dochovalo ze 14. století, není nic, "co by nasvědčovalo starému společnému slovanskému kořeni" (Petráňová - Petráň 1988-1991, 26), což samozřejmě poněkud oslabuje představu o dlouhém autochtonním vývoji trojdílného domu již od doby velkomoravské. J. Macek k tomuto problému připomíná, že "teprve na samém konci 13. a na počátku 14. století se mihne slovo: Stube: i v souvislosti se zmínkami o venkovských domech", a to v prostředí, které bývá považováno za klasické území rozšíření jizby (Macek 1988-1991, 52). V Čechách a na Moravě je samozřejmě jizba zmiňována v písemných pramenech v 11. a 12. století, možná i v 10. století (Macek 1988-1991, 53), ale pouze ve vyšším sociálním prostředí, nikoliv ve spojení s prostředím vesnickým. Vcelku tedy výsledky filologů souhlasí s dosavadními výsledky archeologického výzkumu a nejsou v rozporu s poměrně pozdním datováním nejstaršího archeologicky doloženého výskytu trojdílného domu ve vesnickém prostředí Čech a Moravy až do pokročilého 13. století.
3. Nejstarší výskyt trojdílného vesnického domu v Čechách a na Moravě
Pravděpodobný nejstarší výskyt, nebo alespoň předpoklady vzniku trojdílného venkovského domu, byl na základě konstrukcí etnografických hypotéz hledán hluboko v raném středověku, až v době velkomoravské, v podstatě v 9. století (Mencl 1980, 169; o značném stáří trojdílného domu pro úrodné Pomoraví naposled uvažoval i V. Frolec 1987, 66; 1988). Dosavadní archeologické výsledky z období raného středověku tuto
4. Trojdílný dům a ostatní typy vesnických domů ve vrcholném středověku v Čechách a na Moravě
Trojdílný dům, nebo dům s trojdílným jádrem, je nejen v době svého nástupu, ale i v pozdějších letech, ve 14 a 15 století, doprovázen typy jednoduššími, méně vyspělými, a předpokládáme, že jako typ hlavni, perspektivní formující vývoj pozdně středověkého a novověkého vesnického domu se prosazuje až postupně. Existenci současných jednodušších domů dokládají spolehlivě písemné prameny a jejich sémantická analýza {Macek 1988-1991,41-50), obr. 2.
124
Jakého rozpětí kvality obytných vesnických domů může být dosaženo naznačují např. archeologické výzkumy na ZSV Bystřec, ZSV Kravín (k.ú. Turovec, o. Tábor) nebo na ZSV Potálov (k.ú. Čenkov, o.Tábor). Co do variability domovních typů je nejpozoruhodnější ZSV Bystřec. Zde byla podle autora výzkumu zjištěna v usedlosti IV jednoprostorová, přibližně čtvercová kůlová stavba s pletenými stěnami o rozměrech cca 5 x 5 m s pravděpodobnou kůlovou předsíní, patřící ke starší fázi usedlosti; do mladší fáze je přiřazena v podstatě rovněž jednoprostorová, ale srubová stavba, patrně rovněž s připojenou jednoduchou kůlovou síní, nebo s krytým zápražím a s volně stojící sýpkou (Belcredi 1986, 425, obr. 2:A; 426, obr.2:B). Neméně pozoruhodná je na ZSV Bystřec i situace v usedlosti III. Zde, kromě čtvercové, pravděpodobně sroubené jizby, je volněji připojena patrně kůlová síň, a v pravém úhlu další menší roubená stavba {ibidem, 428, obr. 4).
Ještě variabilnější výsledky poskytla ZSV Kravín. Zde byl objeven dvouprostorový dům, jehož obytná místnost byla čtvercová zemnice, jejíž stěny byly však obezděny kamenem kladeným na maltu! V rohu této zemnice bylo umístěno trojdílné otopné zařízení (cihlová pec s předpecní jamou + otevřené ohniště + kamno-vec, tj. trvale instalovaná velká nádoba na teplou vodu, zde tuhová zásobnice, zapuštěná v rohu zemnice přímo do ohniště). Druhá místnost tohoto domu ležela na povrchu terénu a tvořil ji s vysokou pravděpodobností srub na podezdívce, a k celému dvouprostorovému objektu byla připojena velká hliněná chlebová pec (Smetánka 1972, 425 - 426).
Také další výkopy na ZSV Kravín odkryly domy, jejichž ústředním obytným prostorem byla jednoduchá zemnice. Pokusy o rekonstrukci provedené architektem s ohledem na etnografické analogie však ukázaly, jak nejistá a variabilní může být taková interpretace ve srovnání s důkladnějšími zřetelněji čitelnými trojdílnými domy s kamennou podezdívkou (Smetánka - Škabrada - Krajíc 1988). Zemnice nebo polozemnice na vsi ve vrcholném středověku byla hlavním obytným prostorem i na další jihočeské vrcholně středověké vsi, známé dnes jako ZSV Potálov, zaniklé v první čtvrti 15. století. Ve srovnání např. se ZSV Svídna, Mstěnice, Pfaffenschlag, jsou zde zjištěny domy o několik rovin jiné, nižší kvality (Krajíc - Eisler -Soudný 1984).
5. Původ trojdílného vesnického domu v Cechách a na Moravě
Otázka původu trojdílného domu je stále těžko řešitelná, a to i při využití nověji získaných archeologických pramenů. Ty stačí zatím na odmítnutí nebo korekci dosavadních hypotéz, nikoliv však na úplné rozřešení problému. Obtíže jsou způsobeny nejen jejich stále ještě nevelkým množstvím, i když současné nálezy především z Moravy a Čech představují i ve své dnešní podobě základní fond evropského významu, ale především nedostatkem vhodného srovnávacího archeologického materiálu z ostatních částí Evropy.1 V zásadě lze rozlišit dvě hlavní větve interpretace:
1. V prvé skupině hypotéz dominuje myšlenka transferu trojdílného domu do moravského a Českého vesnického prostředí z vnějšku ve víceméně hotové podobě, ať již z jiného sociálního prostředí, nebo z jiného území, a to v čase od raného středověku až po středověk vrcholný.
2. Ve druhé skupině hypotéz je dominující myšlenkou idea autonomního vývoje, a to bud' vývoje lokálního nebo v rámci určitého okruhu.
Ad 1. Transfer trojdílného domu do prostředí moravské a české vrcholně středověké vesnice předpokládá hypotéza A. Pitterové. Podle této autorky měl být trojdílný dům převzat z vyššího sociálního prostředí, kde se vyvinul z potřeb vyšší společenské vrstvy již v období raného středověku. Vyšším sociálním prostředím rozumí autorka jednak hradiště, jednak raně městské prostředí Prahy, s jeho románskými domy. Dobu, kdy by mělo k převzetí ve vesnickém prostředí dojít, blíže neuvádí, zprvu pouze konstatuje, že to bylo až
Novější přehled poskytuje H.W. Böhme, 1991. Pozoruhodná myšlenka je zde vyjádřena ve studii Ch. Reichmanna, (1991, s. 277-298). Při hodnocení změn domu v Telgte (ě. XXXV), jeho funkčního a půdorysného zdokonalování, je jako hlavní příčina změn domu uváděna změna zemědělského systému, provoz na trvale obdělávaných pozemcích, charakterizovaný jako "ewige Roggenbau", zvyšující výnosy obili (ibidem, s. 298) Větší důraz na produkci obilí bývá spojován i se vznikem a rozšířením trojdílného domu v našem prostředí, což vystihuje nepochybně část skutečnosti. - K domům v Telgte viz též Reichmannn 1982. 170-182.
	c /		^ K
			
7
B
j *	S -	-> Š
1 c		
Obr. 3. - Schematické grafické vyjádření teorie vzniku trojdílného zemědělského domu. - A. Vznik podle L. Niederla, a- jednoprostorová jizba a kleť odděleny; b- k jizbě připojena jako inovace síň, klet' oddělena; c- spojení jizby a síně s kletí vytváří elementární trojdílný dům.
- B. Příklad etnografického pozorování K. Moszyrtského na polském Polesí (základ Moszyňského teorie vzniku trojdílného domu). Jednoprostorová jizba a v její těsné blízkosti v ose stojící samostatný "špýchar". Vyplněním prostoru mezi oběma stavbami, plotem nebo ohradou na straně druhé, vzniklo trojdílné uspořádání, s komunikačně výhodnou síní. Hlinne, pow. Stolin - 19. století (Podle K. Moszyňského). - C. Vznik podle K. Moszyňského, a- jizba a špýchar v jedné ose, ale dosud odděleny; b- vytvoření jedné stěny přehrazující mezeru mezi oběma objekty; c- vytvoření druhé stěny v mezeře mezi dvěma objekty a zalirnutí takto vzniklého prostoru pod společnou střechu.
- Fig. 3. - Schematic illustration of the theory of the formation of three-part farmhouses. - A. Formation after L. Niederle, a- single-part living room and chamber ("klet") are separated; b- to the living room is connected the hall as an innovation, still separated chamber ("kief"); c- the connection of the living room and hall with a chamber ("klet") forms a basic three-part house. - B. Example of ethnographic observations of K. Moszyňsky in Polish Polesí (the basis for Moszynsky's theory concerning the formation of the three-part house). A single part chamber and separated storey granary ("špýchar") standing nearby. The three-part arrangement, with the hall forming an advantageous means of communication, was formed by a fence or pale on one side, and later also on the other side. Hlinnc. pow. Stolin -19th century (after K. Moszyňsky). - C. Formation according to K. Moszyňsky, a- chamber with storey granary ("špýchar") in one axis, but still separated; b- formation of a single wall connecting the gap between the two buildings; c- formation of a further wall in the gap between the two buildings, including this space under one roof.
127
126
"mnohem později" {Pitterová 1965, 286); z jednotlivých autorčiných zmínek však vyplývá, že se tak mohlo stát snad až koncem 14. století, nebo ještě v pozdější době.1
Je to málo pravděpodobná hypotéza. Chybí jí souvislejší vysledování chronologické řady od raného středověku, až k prvním projevům ve vesnickém prostředí. Dokladů z prostředí hradišť je málo, některé z nich jsou zřejmě mylné (např. zmíněný již srub na Levém Hradci), neúplné, těžko v detailu posuzovatelné a geograficky značně rozptýlené. Pražské románské domy samy o sobě k prokázání hypotézy nestačí. Jak bylo uvedeno, jsou do značné míry izolovaným, cizím prvkem, s jiným vnitřním uspořádáním funkcí, než jaké vyžaduje zemědělská výroba.
Tuto hypotézu autorka později opustila a spokojila se konstatováním, že třídílné (nebo víceprostorové domy) se nejdříve (v 9. - 11. stol.) uplatnily v nejvyšším společenském prostředí, později (ve 12. a 13. stol.) v prostředí raně městském a konečně od druhé polovice 13. století i na vesnici (Pitterová 1976). Genetický vztah nebo transfer však mezi těmito prostředími není prokázán. V podstatě se jedná o autonomní postupné prosazování víceprostorovosti v závislosti na potřebách, a to i značně navzájem odlišných, jednotlivých sociálních vrstev (k tomu též z etnografického hlediska Frolec 1975; z archeologů Dostál 1987, 20 sq.).
Na transferu je do značné míry závislá i hypothesa V. Mencla. Vychází z umeleckohistorického hodnocení recentních a subrecentních "špýcharových", to jest trojdílných domů. Základním paradigmatem je autorova představa, že nem důležité skutečné stáří konkrétních studovaných objektů, ale stáří jejich typu, což je paradigma umožňující chronologické operace s recentními a subrecentními objekty a promítání jejich svědectví hluboko do minulosti. "Spýcharový" dům si měli podle V. Mencla k nám přinést Slované hotový možná již v době předvelkomoravské a zcela jistě měl existovat v Podunají v době velkomoravské (Mencl 1980, 169-170). Nem' však vysvětleno z jakých zdrojů a důvodů v hypotetickém výchozím místě vznikl, Podunajským prostorem autor samozřejmě myslí i jižní Moravu, kde by tedy tento typ domu měl být velmi starým prvkem. Do části Čech se měl dostat z Podunají zpětně přes Šumavu prostřednictvím Chodska ještě v raném středověku. Důmyslná konstrukce hypotézy a množství dokumentovaného recentního a subrecentního materiálu budí respekt - novější archeologické výzkumy z období raného středověku však pro ni neposkytují žádný záchytný bod, ačkoliv ony jediné hypotézu V. Mencla mohou verifikovat. Autorova jistě oprávněná připomínka, že existují i jiné jevy a hypotézy o nich, pro jejichž verifikaci se dlouho zdálo, že nebude k dispozici nový vhodný materiál, a přece jen se s jistým zpožděním nakonec objevil, nabádá sice k obezřetnosti při odmítání hypotézy, ale výsledky z posledních desetiletí jsou alespoň natolik již početné, že nutí ke skepsi i k tomuto autorovu varování. Navíc klíčový doklad pro údajnou archaickou formu "špýcharového" = později trojdílného domu (jizba + připojený špýchar), vznikl přehlédnutím; V. Mencl, jak poukázal VI. Nekuda, použil výsledků výzkumu z jedné třetiny nedokončeného objektu (Nekuda VI. 1981, 141), který ale i po dokončení výzkumu není zcela prost rysů nejistoty a je třeba vyčkat podrobnější publikace a analýzy tohoto důležitého objektu.
Zatím spíše jen volně uvažovanou, než důkladněji propracovanou a řádně publikovanou, se zdá hypotéza počítající jako s jednou z možností i s transferem trojdílného domu prostřednictvím cizích, především německých kolonistů, ze západní Evropy. Dosavadní archeologické výzkumy nic takového prokázat ani podpořit nemohou, především pro absenci trojdílného domu v západoevropském prostředí, zformovaného obdobným způsobem jaký zjišťujeme ve 13. století v Čechách a na Moravě. Není v této souvislosti bez zajímavosti, že dokonce i v době pozdější než ve 13. století, se na některých lokalitách západně od Čech objevují zatím i stavby mnohem jednodušší (srovnej materiál shromážděný v Böhme 1991, např. ibidem, 1, 161-209, N. Wand - Holzheim bei Fritzlar; souhrnně Donat 1980, 9-69; Wand 1991). Ani transfer zprostředkovaný prostřednictvím "chlévmho domu" se neukázal produktivní (k tomu srovnej též Frolec 1974, 34-36). Při studiu této problematiky se zatím pohybujeme v oblasti čisté spekulace.
Ad 2. Teorii o místním vývoji trojdílného domu v okruhu slovanské kultury formuloval jako první počátkem dvacátého století L. Niederle. Základním paradigmatem jeho teorie je představa o určité jednotě nebo alespoň základní blízkosti slovanské kultury na širším území Evropy, kterážto představa spolu se střídmým evolucionismem mu umožnila využívat etnografického a filologického materiálu ke konstrukci následující hypotézy: Slovanský dům byl původně jednoprostorový (jizba), později k němu byla připojena druhá prostora (síň) a nakonec prostora třetí, původně izolovaně stojící, převážně hospodářská stavba, zvaná "kleť" (Nieder-le 1913, 772 a násl.). Jak poukazují etnografové, své představy o připojení kleti však vytvořil hlavně na relativně geograficky omezeném materiálu z části Moravy, a proto vývojová teorie spojovaná s kletí je částečně odmítána. Nicméně znalost slovanské kultury, konkrétních archeologických nálezů ze širšího území,
1     Při tehdejší absenci spolehlivých výzkumu z vesnického prostředí bylo možno tento v zásadě správný chronologický postřeh opřít pouze o práci J. Hellicha na Poděbradsku [Heliích 1923); k tomu též Smetánka 1965, 253 - 254.
než jen z toho, z něhož čerpal etnografické poznatky, uchránila ho omylu chronologického. Proto i když neměl přímých dokladů pro časové určení vzniku trojdílného domu, s ohledem na tehdejší známý archeologický fond domových nálezů ze širšího slovanského území, dospěl k názoru, že proces spojení kletě s dvojdílným domem, tedy vytvoření domu trojdílného, nemohl nastat "do XI. - XII." století (Niederle 1913, 773, pozn. 1). V tomto datování se s L. Niederlem shoduje i současné badání. Nicméně L. Niederle si v duchu tehdejších paradigmat nikdy nepoložil otázku, proč ke vzniku trojdílného domu došlo, a proč tomu bylo lak relativně pozdě, jak naprosto správně usoudil (obr. 3:A).
V celé jeho teorii má značný význam část dvora zvaná kleť. Zatím co etnografie objekt zvaný "kleť" dobře dokládá, užití filologických faktů naráží na potíže, a L. Petráňová a J. Petráň dokonce upozorňují, že po termínu "kleť" není stop v české středověké slovní zásobě (Petráňová - Petráň 1988 - 1991, 22). Ani důkazy archeologické pro existenci kletě v raném středověku nejsou příliš v našeho prostoru bezpečné. To co bývá z archeologických objektů jako kleť označováno, není v žádném případě jednoznačné. Funkce takto označovaných jednoduchých objektů může být značně různorodá a jen mezi jiným tyto objekty mohou mít i funkce přičítané kleti - důkazy pro spolehlivé určení je však těžko možno předložit (výstižně k tomu Dostál 1987, 24-25; Frolec 1982, 64).
Nejblíže se zřejmě řešení problému přiblížil etnograf V. Frolec, poučený novějšími archeologickými nálezy; jeho základní výsledky ještě z hlediska archeologie v některých aspektech zvýraznil B. Dostál (Dostál 1987). Kromě vlastních etnografických pramenů a úvah (Frolec 1970, 1974), byly jedním z hlavních podnětů pro jeho interpretační pokusy samozřejmě první výsledky moravských archeologických výzkumů zaniklých středověkých vesnic. Jejich výkladu věnoval J. Frolec dlouhodobý zájem a postupně jej v průběhu několika let zdokonaloval (Frolec 1975; 1976; 1982; 1983; 1987, 65-75; 1988, 475-469), až nakonec z původního zamítání hypotézy L. Niederla dospěl k jejímu alespoň částečnému uznání. Opřel se zprvu o poznatky K. Mos-zynskcho (Moszyňski 1929, 536 - 558), který na rozdíl od L. Niederla zaznamenal jako základní obytnou jednotku jednoprostorový dům a poblíž něj samostatně stojící komoru. Prostor mezi oběma objekty měl být postupně uzavírán jednou nebo dvěma stěnami a překrýván střechou (obr, 3:B, Q.
Ke konstrukci vlastní hypotézy opřené o K. Moszyňskčho V. Frolcovi posloužily zejména archeologické výsledky ze ZSV Pfaffenschlag a jako indicie pro svou hypotézu uvedl zejména následující indicie: nevelké rozměry jizby a její dřevěná konstiukce, obojí vázané na starší tradici, dále velký rozměr síně, absence jedné nebo obou jejích stěn a konečně stavební odlišnost "komory" se zbylými zídkami u šíje (vstupu) do zahloubené místnosti, obrácené dovnitř síně.
K takovéto modelové situaci postupného formování trojdílného půdorysu domu v rámci selského dvora počítal J. Frolec zprvu i nálezovou situaci usedlostí II a III na ZSV Mstěnice, jak na ni upozornil VI. Nekuda (Nekuda VI. 1981, 141, obr. 20), jíž si V. Frolec právem rovněž povšiml. Ve svých posledních úvahách o tomto problému vsak hodnocení genese trojdílného domu v usedlosti II na ZSV Mstěnice, na rozdíl od svých starších úvah a shodných představ VI. Někudy (Nekuda VI. 1981, 141 - 143) zásadněji modifikoval (Frolec 1988, 460-466). Zatímco dispozici domů na ZSV Pfaffenschlagu odvozuje pomocí hypotézy K. Moszyňské-ho, genezi obytného domu v usedlosti II a dalších domů na ZSV Mstěnice odvozuje nově z dříve spíše zamítané hypotézy L. Niederla. Zdá se však, že klíčový důkaz, spočívající na zazděném vchodu Špýcharu (patrové sýpky) je omylem1. Nálezová situace svědčí spíše pro představy K. Moszyňského, jak je uvedl i VI. Nekuda (1981, 141, obr. 20). Zároveň s touto změnou náhledu na hypotézu L. Niederla J. Frolec vytvořil širší teorii o genezi trojdílného domu. Trojdílné domy na Pfaffenschlagu a jejich geneze mají odpovídat mladšímu koloni-začnímu pohybu vnějšímu, trojdílné domy na ZSV Mstěnice mají mít odlišnou, starší tradici, odpovídající kolonizaci vnitřní, a zatím neznámé trojdílné domy v nejúrodnějších "velkomoravských" částech Moravy mají být ještě starší, možná až velkomoravské, jako u V. Mencla. Znovu musíme konstatovat, že archeologické doklady z vesnického prostředí pro ně zatím nejsou známy.
1 Pro původně samostatnou existenci špýcharu (patrové sýpky) mohou vskutku svědčit dochované zbytky zídek u sestupné šije. ktere po překrytí prostoru mezi špýcharem a jizbou ztratily podstatnou část své funkce spojované s odíranou vchodu na vnější strane stavby. Co však znamená zazdění tohoto vchodu a otevření nového vnějšího vchodu rovněž s obezděnou šíjí je těžko možno vysvětlit - rozhodně touto stavební akcí obytný dům v usedlosti II ztratil klasické trojdílné půdorysné schéma, protože špýchar nebyl již přístupen zc síně jak je obvyklé. Místní poněkud složitá a ne zcela jasná nálezová situace neumožňuje podle předběžných publikací vysledovat detailněji chronologii stavebních změn v kritických místech, což bráni jednoznačným závěrům o této mimořádně argumentačně důležité nálezové situaci a tím i jednoznačnějším závěrům o genezi celého objektu, který je zatím považován za jeden z klíčových objektů pro genezi typu trojdílného domu.
2 I když v archeologii nejsou vyloučena nejrůznější překvapení, z hlediska celkového studovaného systému a zvláště zemědělského subsystému objev vesnice z doby velkomoravské, v níž by existovaly trojdílné domy. zatím neočekáváme. Pokud by však přece jen existovaly, není jejich archeologické prokázání zcela bez naděje, jak by se mohlo zdát podle dosavadních terénních zkušeností; nové pokusy P. Mttluny (1992) zřejmě určité nové možnosti terénního výzkumu slibují.
128
129
Obr. 4 a 5. - Archeologická situace usedlosti č. 111 na ZSV Mstěnice (Hrotovice, o. Třebíč) náleží k nejdůležitějším pramenům k posouzení možností nejen vzniku trojdílného zemědělského domu, ale především ke studiu vytváření a stabilisaee disposice zemědělského dvora. Zároveň je i pozoruhodným příkladem z oblastí interpretace nálezové situace (pramene), závislé na teoretických představách. - A. Nálezová situace domu č. III, v dobře čitelné podobě se objevila v odborné literaluře např. v i 9tí] a 1990. Dříve se ovšem objevila pňdporysná disposice domu č. III v roce 1972 v pouhé interpretační podobě, palmě podle představ rekonsniujícího architekta (viz B) a v roce 1976, zřejmě pro lepší pochopení celého půdorysu, v pevné schematické podobě, značně již překračující nálezovou situaci (viz C). V souvislosti s problematikou studia genese trojdílného domu vzniklo v roce 19141 znázornění předpokládaného elementárního výchozího stavu vývoje směrem k trojdílnému domu (viz D) a o rok později, 1982, bylo dostupné i dodatečné promítnutí tobolo schématu do původní, mnohem méně úplné nálezové situace (viz E). Přes veškeré peripetie v zacházení s nálezovou silnaci domu č. III, zůstává nevývralná vysoká hodnota původní nálezové sittiace domu č. III a také č. II. pro studium problémů souvisejících se změnou uspořádáni základní zemědělaké sídelní jednotky.
- Fig. 4 and 5. - The archaeological situation at farmstead no. Ill at DV Mstěnice (Hrotovice, Třebíč district) belongs to one of the most important sources for evaluating the possibilities, not only for the formation of farmhouses, but also for the study of the formation and stabilisation of the farmyard. At the same time, it also represents a remarkable example of interpretation of existing known finds (sources), which is largely dependent on theoretical constructions. - A. Finds from house no. Ill were published in a legible form in 1981 and 1990. The groundplan of house no. Ill first appeared, however, in 1972, but only in an interpretative form, probably being made according to the ideas of an architect carrying out the reconstruction (see B), as well as in 1976, in a schematic form, probably for depicting a belter understanding of the entire groundplan (see C). In connection with the problem of the study of the genesis of the three-part house, the model was originally formed in 1981, describing the supposed elementary initial state of the development towards three-part houses (see D). One year later, in 1982, an additional projection of this scheme was applied to the original model, which encompassed far less finds (see E). The considerable value of the finds of houses no. II and III remains indisputable for the further study of problems connected with changes of the arrangement of the basic fanning settlement unit, in spite of all peripeteia in the handling of finds from house no. III.
130
131
D+:A
Naneštěstí nálezová situace usedlostí II a III a do jisté míry i IV na ZSV Mstěnice, o níž se modifikace V. Frolce opírá, není zcela bez problémů, neboť právě na nejdůležitějších místech není situace archeologicky zcela jednoznačně jasná, a jak bylo již poznamenáno, místy je spíše rekonstrukcí, byť velmi pravděpodobnou. Přesto je možno konstatovat, že v dochovaném mstěnickém nálezovém fondu jsou ve výše uvedených třech usedlostech náznaky postupného vzniku trojdílného domu, ať již se přikloníme k hypotéze L. Niederla nebo K. Moszynského. Je někdy těžké z nalezené situace rozhodnout, zda oddělený vznik jednotlivých částí domu je dílem krátkého časového odstupu, daného nutností jednoduchých, víceméně improvizovaných řešení v počátcích usedlosti při zakládání vsi, a je tedy spíše jen konstrukční povahy, nebo zda je výsledkem dlouhodobějšího postupného hledání a nalézání vhodného funkčního uspořádání obytného domu a celé usedlosti (dvora) v delším časovém intervalu. Je škoda, že není, a místy ve Mstěnicích asi ani nemůže být, k dispozici analýza spár. Některé stavební a dispoziční detaily naznačují, že můžeme mít co činit s procesem druhým, s dlouhodobějším hledáním a vytvářením funkčně příznivějšího uspořádání dvora a domu. Je to především proměna uspořádání vstupu do "špýcharu"(patrové sýpky) v usedlosti II, a dále izolovaný, ale těsný výskyt téhož objektu v usedlosti III, a vzdálenější izolovaný špýchar v usedlosti IV, ležící ovšem mimo trojdílný obytný dům, přičemž chronologický vztah mezi zformovaným trojdílným domem a špýcharem je nejasný (obr. 4, 5).
Vcelku však lze akceptovat, ať už je to z jakéhokoliv důvodu, že půdorysné disposice v usedlostech ZSV Mstěnice II a III alespoň naznačují stadia, přes něž se mohla, ne nutně musela, ubírat formace trojdílného domu. Tyto indicie, spolu s dalšími nepravidelnostmi (např. izolovaný špýchar a jeho situace v usedlosti IV) ukazují, že na již dobře vymezených, snad rozměřených plochách usedlostí docházelo k řadě nepravidelností a jejich postupné úpravě. Že tedy v době existence prostorově zformované vrcholně středověké vesnice ještě dochází k hledání nového uspořádání a k proměnám v dispozici uvnitř jednotlivých dvorů. Součástí těchto proměn je zřejmě i vytvoření trojdílného nebo obecně víceprostorového domu. I když na straně druhé známe bezpečné případy (např. ZSV Svídna usedlost III), kdy trojdílný dům je vytvořen od samého počátku vrcholně středověké vsi a může být datován do doby kolem roku 1300. Pokud zatím rezignujeme na analýzu spár, můžeme totéž snad tvrdit též i o části usedlostí a jejich obytných domech i na ZSV Mstěnice.
Zbývá ještě závěrem položit si alespoň otázku, co vyvolalo změnu a prosazování nového typu obytného venkovského domu v období vrcholného středověku nebo co na ni alespoň působilo. Vznik a prosazování trojdílného venkovského domu chápeme jako součást systémových asynchronních změn na přechodu od vesnice raně středověké, k vesnici vrcholně středověké. Je to ovšem změna v rámci celého systému dosti pozdní a zdá se, že je to jedna z těch změn, které jsou samy o sobě méně důležité, k nimiž mohlo patrně dojít až po proběhnutí změn jiných, např. při nebo po parcelační stabilizaci půdorysu celé vsi. Hledat vlastní příčinu vzniku a prosazování trojdílného domu, jak se s tím občas setkáváme, výhradně jen ve změnách hospodářských, především ve zvýšeném výnosu ze selského hospodaření, zvláště pak v produkci obilí, je jistě možné, ale zároveň se .domnívám, že zde významnou měrou spolupůsobila i řada dalších, např. ryze praktických faktorů, jako je např. prostá ochrana před nepřízní počasí při komunikaci mezi izolovanou jizbou a izolovaným "špýcharem". Jedním z dalších, a to závažných faktorů, je patrně i prosazování jiného, racionálnějšího nakládání s prostorem, který odráží jeho změněnou hodnotu. Dokud byl všude dostatek místa a systém hospodaření byl volněji organizován, vesnice i jednotlivé dvory byly volněji uspořádány. V době, kdy volnější prostor se mění v rozměřovanou a právně hájenou areu, kdy celý provoz usedlosti je plošně omezen a zároveň je náročnější, hledají, nabízejí, přijímají a šíří se řešení směřující k racionálnějšímu využití místa, k provozně racionálnímu uspořádání celého dvora na určitě vymezené ploše. K těmto snahám patří pravděpodobně i koncentrace původně rozptýlených funkcí pod jednu domovou střechu, a obsazení jedné strany hospodářského dvora, jehož plocha má teď jinou provozní i faktickou hodnotu, než tomu bylo v době předcházející. Obecně řečeno, i tyto postupné změny jsou změnami způsobenými a podmíněnými změnami v celém systému, jsou součástí jeho vyvažování. Makrokoncentrace, jakou pozorujeme v zacházení s jednotlivými sídlišti, s plochami polí a celé vsi, má svou obdobu v mikrokoncentraci a racionalizaci uvnitř nejmenších sídelních jednotek - usedlostí a jejich dvorů. Vznik trojdílného domu by neměl být studován a vykládán bez kontextu se změnami celého dvora.
Tyto dílčí hypotézy ovšem nemohou vysvětlit vše, neboť vedle vesnic, dvoru a domů, které jim vyhovují, existují, jak bylo uvedeno výše, i vesnice, kde tomu tak nebylo až do jejich zániku ve vrcholném středověku. Podobně jako u mnoha jevů a procesů ve středověku, ani vývoj domu není synchronní, nejen s ostatními prvky systému, ale se značnou asynchronií se setkáváme ve vývoji domu samotného.
A DISCUSSION OF PROBLEMS ASSOCIATED WITH THE THREE-PART HOUSE IN BOHEMIA AND MORAVIA DURING THE PERIOD OF THE HIGH AND LATE MIDDLE AGES
'the problem of the age, the oldest exact occurrence of the three-part house and its origins in Bohemia and Moravia, belong to those problems which are nowadays usually connected with the study of the process of transformation of early medieval villages into villages of the High Middle ages. The endeavor to identify the age of the three-part house and its genesis is however much older. During the end of the 19th and early part of this century the three-part house was already being investigated, either as a complete entity or by its separate components, by many philologists and ethnographers (summarised briefly by Frolec 1970, 3-7).
The core of the tliree-part house is formed by three basic rooms - the chamber (living room), hall and storage room. The chamber of the three-part house was a warm, relatively independent, closed living space, heated by a clay or stone stove, placed in one of the comers, usually next to the entrance to (he room. The stove represented the basic equipment inside the chamber, usually occupying a considerable area within the room. The second room was the hall, which was in its original form, a cool room, i.e. without a fire. The communicative function dominated within it, but it also had many additional secondary functions. It was entered, as was the entire house, from the yard, from the lengthwise side of the house, which led into the chamber on one side, and usually also into the storage room on the other side. Besides the communicative function, the hall also functioned as an isolator, also helping ventilation in the chamber and storage room. The third room was usually a storage room (hence storage room house). It was a closed robust room, more robust than the chamber, a cool room without a fireplace. Its main function was for storage, serving also for (he keeping of valuable items, and according to ethnographic observations was also commonly used for sleeping. The storage room sometimes had the floor sunken into the earth, alternatively it could be elevated by about one storey, being so converted into a storey granary (hence storey granary house). It could also be replaced by a cowshed, in which the cowshed house was formed, which however cannot be included with the types of "classical Slavonic" three-part houses.
Nowadays archaeology plays a considerable role in the investigation of the two basic questions connected with three-part village houses in Bohemia and Moravia, i.e. the problem of their age and genesis, and alternatively, the causes for their formation. The latest archaeological research, as well as recent surface investigations, have described three-part houses in the following village localities: DV Svídna (k.ú. Drnek, o. Kladno), DV Pfaffenschlag (k.ú. Slavonice, o. Jindřichův Hradec). DV Mstěnice (k.ú. Hrotovice, o. Třebíč), DV Bystrce (k.ú. Jedovnice o. Blansko), DV Konůvky (k.ú. Heršpice, o. Vyškov) and DV Vilčmov (k.ú. Ruprechtov, o. Vyškov). The majority of this information is of course derived from DV Mstěnice, Pfaffenschlag and also to a certain degree from Svídna.
Principally it is possible to recognise three basic types of three-part houses (fig. 1).
(A) Row-shaped three-part house.
The main shape of this house is an elongated rectangle formed by a chamber, hall and storage room (storey granary), arranged in a lengthwise axis (apparent at e.g., Nekuda VI. 1987, 38, fig. 2a - farmstead V at DV Mstěnice; c.f. Nekuda R. 1990 fig. 16). To the three-part core it was possible to connect in the lengthwise axis another room or more rooms, either on the chamber side, or at the opposite end, on the side of the storage room (storey granary), and eventually on both sides. The measurements of those elongated, additively arranged houses can be quite remarkable, up to about 22 x 6 metres. Mostly they are however smaller, the three-part centre of the house being usually about 13-15 metres in length.
(B) Three-part house, of divided ("expanded") groundplan (ZSV Pfaffenschlag, Nekuda VI. 1975, e.g. farmstead I, III). The basic combination, "chamber-hall-storage room (storey granary)", arranged more or less into a row, was surrounded by a variety of smaUer, frequently also quite narrow rooms, all bound into the united rectangular ground plan. Tliis type occurs in storage room and storey granary variants.
(C) In some cases, "L" or "hook"-shaped houses were placed with three-part houses (e.g. DV Konůvky, Šaurovd 1973a, 48, fig.l, farmstead 1 and 3). The chamber, identified according to the heating equipment, was found on the head of the shorter arm of the letter "L", and was connected with another room, perhaps a hall. In the right angle, the farming pari was divided into one or sometimes two spaces. Considering the communicative design which is different from the cases mentioned in points A and B, it is however not possible to define with absolute confidence, except for the chamber, the function of any of the other rooms. Nevertheless, the endeavour for a more spatial, functional differentiated arrangement of village house groundplans, so typical for the era of the High Middle Ages, is also clearly expressed here.
Archaeological investigations have provided a wealth of knowledge not only concerning the disposition of three-part houses, but also with regard to their techniques of construction. During the investigation of deserted medieval villages, two basic groups of tltree-part houses were identified, from (he point of view of constniction techniques: (a) all stone houses, (b) part-stone houses, with one part, usually the chamber, being construcled of wood.
(a) - Stone three-part houses, from the era of the High Middle Ages, are currently known from the area to the west of Slánsko (Central Bohemia), i.e. from localities with sufficient supplies of soft chalk stone, with a general lack of quality brick makers clay, and according to geobotanical reconstructions, also with limited supplies of straight timber (DV Svídna, Smetánka 1988, 72 - 75). This forms the traditional area for stone village architecture from the era of the High Middle ages until the modern period (Vafeka 1973).
(b) - Stone and wood houses. A combination of stone and wood, both represented in various proportions, was up until the present time the second possibility. The variability within this group is remarkable, varying from houses made of more or less stone with one wooden part, to houses made of mainly wood with only stone basements, The houses in which we suppose a predominance of stone with minor wooden constructional elements are present at the locality ZSV Pfaffenschlag (Nekuda VI. 1975). It is supposed that the houses from DV Mstěnice were for the most part composed of wooden elements, in spite of the fact that in preliminary summaries it is mentioned that "some of the buildings were all stone built" (Nekuda R. 1990, 83). There is no mention, however, of which buildings are being referred to, and probably they are mostly storage rooms and granaries (storey granaries). Currently it is correctly supposed that in Mstěnice tlie
132
133
majority of features, i.e. three-part houses or their parts, are constructed by a log-cabin technique on a stone basement, only storey granaries having all stone casing.
The basic part of three-part houses is the chamber. Its area in ZSV Pfaffenschlag occasionally reaches 35.5 m2 (house III), the smallest area being 18.9 m2 (house VII), usually exceeding 20 in2, although in the majority of cases not exceeding 25 m2. The measurements obtained from the chambers at Msténice are on the average smaller; the minimum area was about 16 m2 (houses V - VI), the maximum about 25 m2 (house XIV), most of the values oscilating around 20 m2. The chamber area in Svidna is even smaller (11 - 18 m2). The sizes of the chambers from the houses in Vilémov are until now presented with certain reservations at 26 - 29 m2. At the locality of Bystfec they are about 21 m2 (sometimes 17 m2), whilst at Konuvky we currently have no definite information, and the presented figures can only provide us with a general orientation (25 m2).
An archaeologically easily recognisable element, also forming equipment within the chamber, was the stove of rectangular, oval or horse-shoe shape. This was usually placed either in the comer to the right side of the entrance to the chamber (e.g. the majority of houses at Msténice; houses at DV Svidna), or, in the comer to the left of the entrance into the chamber (e.g. DV Vilémov; at DV Pfaffenschlag in houses I, V, VIII, XI and XII early phase). Occasional moving of the stove from the corner was probably an indication of different operational-communicative regimes performed within the chamber, i.e. non-traditional activities practiced during the course of hundreds of years. The size of stoves is quite remarkable and they occupied about 20 per cent of the chamber area, their sides reaching about 200 cm. The stove opening was sometimes faced with large stones, being opened to the interior of the chamber from which the stove was operated and heated. Only in one case (DV Bystfec I) can it be seen that the stove was operated from the adjacent hall, but in this situation it is not entirely clear and on the first published plans of this feature this important fact was not mentioned (cf. Nekuda VI. 1976; 1982, 50 and 51, fig. 14 and 15; Belcredi 1986, 427, fig. 3 and page 435).
The central part of the three-part house was formed by a hall. At DV Pfaffenschlag it reached an extreme value of 61 m2, forming about 51% of the entire house, or about 58% of the area of the three-part core of the house. In contrast, at the locality of DV Vilémov the hall formed an extremely small area, only about 7 m2, being just a narrow corridor (Šaurovd 1977). However, in the vast majority of other cases, the spatial area of the hall varied, at DV Pfaffenschlag being between 20 - 49 m2, and always, with only one exception (house HI), being larger than the chamber. At DV Msténice the hall area was between 14 - 26 m2 and this area was smaller than the chamber, except for feature XIV, where it reached 26 m2 and exceeded the area of the chamber by 1 m2. At DV Svidna the hall size was between 14-24 m2 whilst in the case of the oldest phase of houses I and II, the hall was larger than the chamber. In house III, as well as the earliest phase of house I, the hall was smaller than the chamber. It is remarkable that the hall was, during the house's existence, reduced to approximately the same size as the chamber, and on the contrary, the storage room was extended, i.e. increasing the economic-storage function.
Nearly no equipment from the hall is known, the only remarkable feature is the open fireplace by the wall which divides the hall and chamber in house II atDV Svidna (Smetánka 1988, table XV). Uncertain traces of a fireplace were found at the same locality in the south comer of the hall in house III. The dating of these two traces, which mark the transformation of function of the hall from a communicative, production and storage area to a living function, is not certain. Archaeological finds do not currently allow more precise dating of this process, i.e. the gradual forming of a black kitchen in one part of.the hall. Presumably the second fireplace was installed at the end of the existence of Svidna, i.e. during the late Middle ages. Most probably sometime during the end of the 15th century.
The third space of the three-part house was the storage room or granary (storey granary). When compared with the other two spaces it has in the vast majority of cases the smallest area (about 12-27 m2). This fact provides evidence that it was the smallest "non-public" space within the house. The name of this third part of the house is used more or less heterogeneously, sometimes the term being even misplaced, the same configuration being described as a storage room as well as a granary, or even a storey granary. Determining a morphological distinction between a storage room and a storey granary is indeed quite difficult on the basis of archaeological findings and is not always possible. It seems that in the case of demonstrable storey arrangements of this room, it is better to use the expression "granary" (or even "storey granary") and in accordance with this also the terms "houses with storey granaries" or "storey granary houses" (e.g. DV Pfaffenschlag I, IX; DV Msténice II). Where the third room has only got one floor, lying approximately at the same level as the hall and chamber floors, it is better to use the term "storage room" and "storage room house". From the economic point of view there was some difference between these two types of houses which is clearly evident from the fact that in some farmsteads we can find three-part storage houses together with independent, separate granaries (storey granaries), e.g. at DV Svidna farmstead III or at DV Msténice in farmsteads III, IV, XII, and V. Exceptionally, the unusual additional connection of the "storage room" and "granary" under one roof was possible (Msténice VIII), as far as it is possible to judge from the preliminary published documentation (Nekuda R. 1990, fig. 16, 23, 24). If tins is true then the information observed at Msténice farmstead VIII, together with other data concerning independent storey granaries, located next to three-part storage room houses on the same farmstead, indicates that storage rooms, in some cases, had a different function to that of a granary. This was in spite of the fact that their function was sometimes understood as being the same or quite similar.
In some cases the storey granary is associated with another problem, and that is the problem of the function of the lower room as well as the entire granary at the beginning of the building of the farmstead. With regards to the quality of the preserved masonry, taking into consideration the analysis of joints and with regard to the identification of fireplaces, e.g. in houses I and III at DV Pfaffenschlag, J. Škabrada judged that the storey granary, as the safest part of the three-part house separated also by joints from the rest of the masonry, was the first feature to be built when the farmstead was established (Škabrada 1978). Probably it was due to the notion that during the first year of the agricultural cycle it was not possible to carry out the building of complicated stone houses, whilst at the same time to take the first crops from new fields. Storey granaries therefore represented a provisional arrangement, being a shelter for possessions as well as providing accommodation for the colonists. These later, whenever it was possible, may have been included into the entire house.
A parallel situation can also be witnessed in the provisional arrangements carried out when building more permanent housing on town plots, during the establishing of a new town. Here the role of provisional arrangements, functionally similar to the storey granaries, are represented by sunken houses. After the building of more robust houses these are either abandoned, being infilled, or they are swallowed up by the construction of the new cellar (Kldpšté - Veiímský 1978, mainly 125).
The building of three-part houses separately from storey granaries was of course not the general rule. It seems that the function of this provisional arrangement, the basic and first shelter, could also be as a chamber. This is indicated by the analysis of joints from the three-part houses at farmstead II at ZSV Svidna (Smetánka 1988, 56, fig. 6b). Here probably the chamber and part of the peripheral walls
were the first which came into existence, the construction then being interrupted. Only later, it is not possible to say when, was the chamber completed with the other parts of the three-part house. Nevertheless, the idea to arrange a quality shelter for the inhabitants during the first phase of the village building (farmstead), and later to extend it with other functional parts is identical with the above mentioned case from ZSV Pfaffenschlag. This responds to the general colonisation mentaUty, not paying any respect to the town or village environment.
Probably the oldest occurrence, or at least assumptions regarding the formation of three-part village houses, were made on the basis of constructions of ethnographic hypotheses. An attempt to identify these was looked for in the Early Middle ages, even during the Great Moravian era, principally during the 9th century (Mend 1980,160; the remarkable age of three-part houses for the fertile Moravian basin was most recently also discussed by V. Froiec - 1987, 66; 1988). The available archaeological data from the period of the Early Middle ages do not confirm this hypothesis (or even theory) (Dostál 1987, 9-23, provides an extensive list of literary evidence). If the rare early Medieval ground plan with three spaces occured, then it came without exception from socially higher environments, i.e. from Early Medieval hill-forts (Borkovský 1965, fig. 9), and pre-local agglomerations (Pitterová 1965).
More precise dating of the oldest occurrence of three-part houses within village environments are provided by archaeological research of deserted medieval villages. Currently published research data indicates that most of the early occurrences of three-part houses can be placed during the course of the 13th century. The dating is based on the evaluation of ceramic finds and is not very detailed. For DV Vilémov (Šaurovd 1977), DV Konuvky (Šaurová 1967; 1971; 1973; 1973a) and ZSV Bystfec (Belcredi 1983; 1986; 1987) the dating published is very general and is characterised by rather informed estimates. The ceramics upon which the dating is based are not sufficiently published. A better situation is at DV Msténice and DV Pfaffenschlag, where there is a clear dating contrast provided by the superposition of settlement features with so-called early medieval ceramics. Samples of these are published as a control at least for orientation purposes (e.g. Nekuda R. 1990, 75-80; Nekuda VI. 1975, 13-37, as well as Nekuda VI. 1981, 130 - 132). Thirteenth century ceramic fragments have been identified from the floor layers in the chamber of house III (Smetánka 1988, 114, fig. 16:4) at ZSV Svidna and also from Pfaffenschlag, the dating being based upon a representative ceramic collection which was additionally controlled by magnetometry (Nekuda VI. 1975, 219-221 - F. Hrouda), dendrochronology (ibidem, 199-208 - J. Kyncl) and by sediment studies from a local stream, which flows right through the village (ibidem, 183-198 - E. and K. Rybníček). All available results appear to suggest that the dating of the site prior to the 13th century is impossible, and even within the 13th century the most likely dating inclines towards the second half of the 13th century or even to the boundary of the 13-14th centuries.
The three-part house, or house with three-part core, is accompanied by more simple and less developed types not only during the period of its origin but also during later periods, in the 14th and 15th centuries. It is supposed that the main type, forming the development of late medieval and modern era village houses, only gradually appears. The existence of the presence of more simple houses is proven by reliable written sources and their semantic analysis (Macek 1988-1991, 47 - 50).
Archaeological research at DV Bystfec (Belcredi 1986,425, fig. 2:A; 426, fig. 2B), DV Kravín (Smetánka 1972,425 - 426; Smetánka - Škabrada • Krajíc 1988) and at DV Potalov (Krajíc - Eisler - Soudný 1984) indicate the qualitative lower range of living village houses which were present. In the latter two mentioned localities, sunken huts represent the main living space of the house. When comparing these sites with, for example, DV Svidna, Msténice and Pfaffenschlag, they appear to be different in many aspects, as well as of a slightly lower quality, during the period of the High Middle Ages (fig. 2).
The question of the origin of the three-part house still remains largely unsolved, even when using newly obtained archaeological sources, which only provide sufficient grounds to reject or to modify current hypotheses, although they are not able to totally solve this problem. Difficulties remain due to their insufficient quantity, in spite of the fact that the current finds, mainly from Moravia and Bohemia, represent in their present form a basic information source of European importance.
Basically it is possible to distinguish two main branches of interpretation:
A. Dominant in the first group of hypotheses was the idea of a transfer of three-part houses into the Moravian and Bohemian villages from outside in a more or less ready made form. It was believed that this was made either from a different social environment (Pitterová 1965, 286; 1976 - see objections from the ethnographic point of view by Froiec 1975; from archaeologists by Dostál 1987, 20 seq.), or, that they were introduced from another area, some time during the Early to High Middle Ages. According to V. Mend (1980, 169 - 170), the Slavs probably introduced ready made storey granary houses during the pre-Great Moravian period. They were definitely known to exist in the Danubian basin in the Great Moravian period. However, this does not explain the origin, source and reasons for its so early hypothetical beginning. According to V. Mencl they probably reached parts of Bohemia from the Danubian basin, over the Šumava mountains through Chodsko, during the Early Middle Ages. This particular hypothesis, backed up by relatively recently documented material, has gained a certain amount of respect. However, new archaeological research from the period of the Early Middle Ages does not provide verification of this, although such data can only independently verify the hypothesis of V. Mencl. In addition, the key evidence for the alleged archaic form of "storey granary" house (chamber plus connected storey granary) was probably an inaccurate oversight. V. Mencl, as VI. Nekuda showed, used the results of research from an incomplete exavated house (Nekuda VI. 1981, 141), which even after completion is not totally without problems. It is therefore necessary to wait for more detailed publications and analyses of this important feature.
The hypothesis that the transfer of the three-part house came with foreign, mainly German colonists, from the western neighbourhood of Bohemia, is currently widely believed, although it is less well established and published. Current archaeological research cannot prove or support such an idea, principally because of the absence during the 13th century of three-part houses within the west European environment, formed in a similar way to in Bohemia and Moravia, even if tendencies towards multi-spaciousness in western Europe found their expression earlier than in Bohemia or Moravia. In this context it is interesting that even during the periods later than the 13th century, in some localities west of Bohemia, many more simple buddings occur (compare the material collected in Bohme 1991, e.g. ibidem 1, 161-209, N. Wand - Holzheim bei Fritzla; the summary of Donat 1980,9-69; Wand 1991). The transfer, by means of the "cowshed house", also did not appear to be productive (compare Froiec 1974, 34 - 36), and when considering this topic we begin to enter speculative territory.
B. The second dominant group of hypotheses was based on the idea of purely autonomous slavonie development {fig. .?). The hypothesis concerning the local development of the three-part house was first formulated at the beginning of the 20th century by L. Nicderle (Niederle 1913. 772). According to it, the Slavonic village house originally consisted of a single room (chamber), a second room (hall) later being connected to it, and the third room, originally standing in isolation, but finally being added as a mainly economic building, called a "kief (granary). With reference to various ethnographers, he created his ideas about the connection of "kief based for the most part
134
135
upon a relatively geographically limited spread of data, from part of Moravia. The general validity of this theory and developments connected with "kief" can therefore be partly refuted. The only acceptable part is its chronology. According to L. Nicderle. (he connection of "klet" could not have taken place "until the 11-12th centuries". Nevertheless L. Niederle. following the paradigms of his period, did not ask why the three-part house was created or why it occured at a relatively late date, as he correctly established.
A solution to this problem is probably provided by the ethnographer, V. Frolec, whose basic results from the point of view of archaeology, were in some repects underlined by B. Dostál (Dostál 1987). Besides his own ethnographic sources and considerations (Frolec 1970; 1974). the first results of Moravian archaeological research on deserted medieval villages were one of the main impulses for his own interpretation. He paid longtemi attention to their explanations and gradually developed them during future years (Frolec 1975; 1976; 1982; 1983; 1987; 65-75; 1988. 569-475). finally, partly acknowledging L. Niedcrle's hypothesis, in contrast to his previous refusal of it. In the beginning he was inclined towards K. Moszyriski's opinion (Moszyňski 1929. 536 - 558), who remarked that the single spaced house was the basic living unit, with an adjacent separately standing storage room. He suggested that the space between both features was probably gradually enclosed by one or two walls and overlapped by a shared roof.
With regard to such a model of gradual formation of three-part house groundplans within a farmyard, J.Frolec also included the finds from farmsteads II and III at ZSV Mslěnice (figs. 4 and 5). as shown by VI. Nekuda (Nekuda VI. 1981, 141, fig. 20), and which was rightly remarked upon also by V. Frolec. However, in his latest accounts regarding this problem, the evaluation of the genesis of the three-part house in farmstead II at DV Mstěnice, in contrast to his previous ideas and in accordance with the ideas of VI. Nekuda (Nekuda VI. 1981 141 - 143), was basically modified (Frolec 1988. 460-466). At the same time he derives the origin of the houses at DV Pfaffen-schlag with the help of K. Moszyriski's hypothesis, whilst the genesis of the living house in farmstead II and other houses at DV Mstěnice is newly derived from the previously refuted hypothesis of L. Niederle. It seems however that the key evidence, having its basis upon the entrance (blocked) into tile storey granary, is probably a misunderstanding. The situation of the finds appears to largely favour the ideas of K Moszyriski, as was also mentioned by VI. Nekuda (Nekuda 1981, 141, fig. 20). At the same time with this change of view towards the hypothesis of L. Niederle. J. Frolec created a new, wider theory concerning the genesis of three-part houses. The three-part houses at Pfaf-fenschlag and also their genesis may have responded to an earlier High Medieval external colonisation movement, the three-part houses at DV Mstěnice perhaps having a different, older tradition, responding to older early medieval inner colonisation. Unknown three-part houses in the most fertile "Great Moravian" parts of Moravia could perhaps be even older, maybe even Great Moravian, as has been remarked upon by V. Mencl. It must be restated however that no current archaeological evidence from an Early Medieval village environment confirms this notion.
Unfortunately the situation with regard to the finds at farmsteads II and III, and to a certain extent also at farmstead IV at DV Mstěnice on which the modification of V. Frolec is based, is not without its problems. The archaeological data are not ambiguously clear, and in some places they largely consists of hypothetical, although likely, reconstructions. In spite of this fact it is possible to claim that the preserved finds from Mstěnice are in the above mentioned three farmsteads proof of a gradual forming of the three-part house, even if we incline towards L. Niederle's hypothesis or better towards K. Moszyriski's hypothesis. It is however difficult to determine from the available data if each part of the house was formed separately and if their joining took place over a short period of time. The necessity for more or less simple improvised solutions when forming the farmstead at the foundation of the village, suggests that it may be of largely a constructional character. However, its construction may have also resulted over a much longer time period of gradual searching, in a quest to establish a suitable functional arrangement for the living house and whole farmstead (farmyard). Some constructional and other details indicate that some other processes may be also important, connected with the longterm quest and formation for a functionally favourable arrangement of the yard and house. These are reflected in the arrangement of the entrance into the "storey granary" in farmstead II, but also, in the regular occurrence of the same feature in farmstead III, and a further isolated storey granary in farmstead IV, located however outside of the three-part living house. At the same time, the chronological relationship between the already formed three-part house and its storey granary is here not clear.
We can generally however accept, for a number of reasons, the situation provided by the groundplans from farmsteads II and III at DV Mstěnice. These at least indicate the stages through wliich the formation of three-part houses could have developed (although not necessarily the way they actually did develop). These indications, together with other irregularities (e.g. the isolated storey granary and its location in farmstead IV) show that on well demarcated, perhaps measured out areas of the farmstead, many irregularities and their gradual improvements were taking place. It therefore seems that during the time of the existence of spatially formed High Medieval villages, new arrangements and changes were still being sought after for the layout and design of the farmyard. Part of these changes were probably also the formation of three-part or generally multi-part spatially arranged houses. On the other hand, we also definitely know of several cases (e.g. DV Svidna, farmstead III) where a three-part house was completely formed from the very beginning of the High Medieval village, being dated to about 1300
Finally, one matter remains unresolved and that is the question of what caused the introduction of the new type of village house at the time of the High Middle Ages and which factors influenced it. The formation and introduction of three-part village houses is understood to be part of systematic asynchronic changes taking place during the transition from the early to high medieval villages. It is however quite a late change within the whole system and it seems that other less important alterations could only have taken place after other more important changes occured, e.g. during or after the stabilisation of groundplans of whole villages. Searching for the cause of the formation and assertion of the three-part house in purely economic terms, mainly due to increased profit from farming and especially grain production is certainly possible, but at the same time, it is likely that other factors may have also contributed to an important degree, e.g. purely practical factors, such as a communication link between the isolated chamber and "storey granary". Another serious factor is probably the assertion of alternative, more rational handling of the space, reflecting now its generally changed higher value. If there was unlimited space and the system of farming was freely organised, the village and also each farmyard would have been freely arranged. At a lime when free space was changed into measured out and legally defended areas, the whole farmstead would have been spatially restricted. This in turn would have led to increased demands and the quest for new solutions targeted towards the more rational utilisation of the limited locality and its operation. The rational arrangement of the whole farmyard within a now firmly restricted space would have been sought after such an idea being received and generally spread. The concentration of originally dispersed functions under one house roof as well as the occupation of one side of the farmyard, whose space now had a different operational and factual value to that of the previous time.
was also a result of these endeavours. Generally speaking, these gradual changes were aLso provoked and affected by changes taking place throughout the whole system, being part of its adjustments. The macro-concentration which is observed in the case of each settlement, with areas of fields and the whole village, has its own continuation in the micro-concentration and rationalisation taking place within the smallest settlement units - farmsteads and their farmyards. Therefore, the formation of three-part houses should not be studied and explained outside of the context of changes taking place to the whole farmyard.
These partial hypotheses cannot however explain everything, as besides villages, farmyards and houses, which were compatible with these hypotheses, other villages, farmyards and houses also existed, which were not. Similarly, as with many phenomena and processes during the Middle Ages, even the development of houses is not synchronic with other system elements. Indeed, it should be pointed out that the development of houses is remarkably asynchronic.
Literatura
Belcredi, L. 1983: Zaniklé středověké osady na Drahanské vrchovině ve světle archeologických nálezů - Mittelalterüche Ortswiistungen auf dem Hochland Drahanská vrchovina im Licht archäologischer Funde, Vlastivědný věstník moravský 35, 39 - 45.
— 1986: Přínos archeologie k poznání stavební podoby středověkého venkovského domu (Výsledky výzkumu zaniklé středověké osady Bystřec) - Der Beitrag der Archäologie zur Kenntnis der Baugestall des mittelalterlichen Hauses (Untersuchungsergebnisse der Erforschung der mittelalterlichen Ortswiistung Bystřec), Archaeologia historica 11, 423-440.
— 1987: Půdorysná a stavební podoba středověkého venkovského domu na střední Moravě - Grundriss -und Bauform des mittelalterlichen ländlichen Hauses in Mittelmähren, Archaeologia historica 12, 157-169.
Borkovský, !. 1965: Levý Hradec. Nejstarší sídlo Přemyslovců - Levý Hradec, der älteste Sitz der Přemysliden, Praha. Böhme, H.W. (Hrsg.) 1991: Siedlungen und Landesausbau zur Saüerzeit, 1, 2, Sigmaringen. Donat, P. 1980: Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa vom 7. bis 12. Jahrhundert. Berlin.
Dostál, B. 1987: Stavební kultura 6. - 9. století na území ČSSR - Die Baukultur auf dem Gebiet der ČSSR im 6. - 9. Jahrhundert, Archaeologia historica 12, 9-23.
Frolec, V. 1970: Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají - Die Kulturgcmeinschaft und interethnische Beziehungen in der Volkstümlichen Baukunst in Donauraum, Rozpravy ČSAV, ř. SV 80/3, Praha.
— 1974: Lidová arclútektura na Moravě a ve Slezsku - Folk archilecture in Moravia and Silesia. Brno.
— 1975: K otázce vztahů mezi archeologickými a etnografickými doklady vesnického obydlí - Zur Frage der Beziehungen archäologischer und ethnographischer Denkmäler im Bauernhaus, Archeologické rozhledy 27, 342-345.
— 1976: Pokus o etnografickou interpretaci archeologických výzkumů středověké zemědělské usedlosti - Versuch einer ethnographischen Interpretation archäologischer Untersuchungen mittelalterlicher Bauemgehöfte, Archaeologia historica 1, 49-52.
— 1982: K interpretaci geneze trojdílného komorového domu (Ve světle archeologických výzkumů na jihozápadní Moravě) - Zur Interpretation der Genesis des Wohnspeicherhauses im Lichte der archäologischen Forschungen im Südwestmähren. Archaeologia historica 7, 67-77.
— 1983: Ke genesi a počátkům historického vývoje lidového domu v oblasti moravsko-slovenského pomezí - Zur Genese und zum Beginn der historischen Entwicklung des Volkstümlichen Hauses im mährisch-slowakischen Grenzgebiet, Zborník Slovenského národného múzea 77, Ethnografia 24, 87-119.
— 1987: Vesnická stavební kultura mezi středověkem a novověkem - Die ländliche Baukultur zwischen Mittelalter und Neuzeit, Archaeologia historica 12,47-83.
— 1988: Kontinuita a diskontinuita vesnické stavební kultury na západní Moravě - Kontinität und Diskontinuität der ländlichen Baukultur Westmährens. In: Rodná země, Brno, 449-473.
Hellich, J. 1923: Příspěvek k podobě zaniklých osad na Poděbradsku - (The contribution to the knowledge of DV near Poděbrady), Časopis pro dějiny venkova 10, 1-18; 65-78.
Chotěbor, P. 1987: K problematice kresebných rekonstrukcí stavební podoby středověkých staveb - Zur Problematik zeichnerischer Rekonstruktion der Formen mittelalterlichen Bauten, Archaeologia historica 12, 321-329.
Klapste, J. - Veltmský, T. 1978: Mostecké zemnice 13. století - Grubenhäuser von Most aus dem 13. Jahrhundert (Bericht über den Grabungstand), Archaeologia historica 3, 121-129.
Krajíc, R. - Eisler, J. - Soudný, M. 1984: Metodika a aplikace prospekčních metod a počítačové grafiky při archeologickém výzkumu zaniklé středověké vesnice Potálov, okr. Tábor - Anwendung der graphischen Untersuchungsmethoden auf der Dorfwüstung Potálov, Kreis Tábor. In: Nové prospekční metody v archeologii, Výzkumy v Čechách, Supplementum (ARÚ ČSAV Praha).
Macek, J. 1988 1991: K sémantice středověkého domu a jeho vnitřního členění - Zur Semantik des mittelalterlichen Hauses und seiner inneren Gliederung, Husitský Tábor 10, 47-66.
Meduna, P. 1992: K vnitřní struktuře raněstředověkých sídlišť - Zur inneren Struktur der frühmittelalterlichen Siedlungen, Archaeologia historica 17,281-298.
Mencl, V. 1980: Lidová architektura v Československu - (Vernacular archilecture in Czechoslovakia). Praha. Moszyňski, K. 1929: Kultura ludowa Slowian I - (Folk culture of the Slavs). Krakow.
Nekuda, VI. 1972: Středověká ves Mstěnice - Die mittelalterliche Wüstung Mstěnice (Bez. Třebíč, ČSSR), Vlastivědný věstník moravský 24, 12-47.
— 1973: Raně středověké typy sídlištních objektů ve Mstěnicích - Friimittelalterliche Wohnstätten in der Ortswüstung Mstěnice. Bez. Třebíč, Časopis Moravského muzea 58. 77-96.
136
137
— 1975: Pfaffenschlag, Zaniklá středověká ves o Slavonie - Pfaffenschlag, Mittelalterliche Ortswustung bei Slavonice. Brno. _   1976: Zaniklá středověká osadaBystřec, okres Blansko - (DV Bystřec at Blansko), Časopis Moravského muzea 61, 39-63.
— 1976a: Příspěvek k charakteristice středověké zemědělské usedlosti na Moravě - Ein Beitrag zur Charakteristik der mittelalterlichen Gehöftformen in Mähren, Archaeologia historica 1,33-48.
— 1978: K vývoji zemědělských sídlišť v 10. - 13. století na Moravě ve světle pramenů hmotných - Zur Entwicklung der landwirtschaftlichen Siedlungen Mährens im 10. bis 13. Jahrhundert, Archaeologia historica 3,171-182.
— 1981: Dvacet let archeologického výzkumu na lokalitě zaniklé středověké osady Mstěnice 1960 - 1980 - Zwanzig Jahre archäologischer Forschungen auf dem Gelände der mittelalterlichen Ortswustung Mstěnice 1960 -1980, Vlastivědný věstník moravský 33,129-146.
— 1982: Středověká vesnice na Moravě ve světle archeologických výzkumů zaniklých osad - Das mittelalterliche Dorf in Mähren, Archaeologia historica 7, 33-36.
— 1984: Vesnický středověký dům na Moravě - Das dörfliche mittelalterliche Haus in Mähren, Archaeologia historica 9, 21-37.
— 1987: Základní otázky historicko archeologického studia vesnického sídla, domu a dvora - Grundfragen des historisch-archäologischen Studiums der ländlichen Siedlungen, Häuser und Höfe, Archaeologia historica 12, 33-46.
Nekuda, R. 1990: Třicet let archeologického výzkumu ve Mstěnicích - Dreissig Jahre der Grabungsarbeiten in der Wüstung Mstěnice, Časopis Moravského muzea 75,73-98.
— 1991: Přínos archeologického výzkumu ve Mstěnicích ke studiu hospodářských dějin - Beitrag der Ausgrabungen in der Wüstung Mstěnice zur Wirtschaftsgeschichte des Mittelalters, Archaeologia historica 16,45-53.
Niederle, L. 1913: Život starých Slovanů 1/2 (Slovanský příbytek a dvůr) - (The life of ancient Slavs, The house and ťhe Farnstead).Praha. Petráňová, L. ■ Petráň, J. 1988 - 1991: Středověká lexikografie k názvosloví domu a jeho příslušenství - Mittelalterliche Lexikographie
zuř Terminologie des Hauses und seines Zubehörs, Husitský Tábor 10,17-46. Pitterová, A. 1960: Příspěvek k otázce tzv. franského vlivu na slovanský dům - Ein Beitrag zur Frage des s.g. fränkischen Einflusses auf
das slawische Haus, Vznik a počátky Slovanů 3,189-227.
— 1965: Vývoj základních půdorysných typů tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických pramenů - Die Entwicklung elementarer Grundrisstypen des traditionellen Hauses auf dem Gebiete der ČSSR im Gesichtspunkt archäologischer Quellen, Český lid 52,275-295.
_ 1976: Vztah vesnického a městského domu - Die Beziehungen zwischen Dorf-und Stadthaus, Český lid 63, 204-217.
Reichmann, Ch. 1982: Ländliche Siedlungen der Eisenzeit und des Mittelalters in Westfalen, Offa 39, 163-182.
_ 1991: Der ländliche Hausbau in Niederdeutschland zur Zeit der salischer Kaiser, In: Böhme 1991 (Hrsg.), 1, 277-298.
Smetánka, X. 1965: Současný stav archeologického výzkumu hmotné kultury zemědělských osad X. - XV. století v Čechách - L'etat actu-el des explorations archéologiques concemant la culture materielle des comunes agricoles en Bohéme du 10 au 15 siěcles. Československý časopis historický 13, 239-268.
— 7972; Archeologické výzkumy zaniklých středověkých osad v Čechách v letech 1965 - 1971 - Die archäologische Untersuchung böhmischer mittelalterlicher Wüstungen in den Jahren 1965 - 1971, Archeologické rozhledy 24,417-427.
_ 1988: život středověké vesnice. Zaniklá Svídna - The Life of Medieval Village DV Svídna. Praha.
_ 1989: K problematice trojdílného domu v Čechách - Zur Problematik des dreiteiligen Hauses in Böhmen, Archaeologia historica 14,
319-324.
Smetánka, Z. - Skabrada, J. ■ Krajíc, R. 1988: Příspěvek ke kritice vypovídací hodnoty geodeticko-topografického průzkumu - Ein Beitrag zuř Kritik des Aussagewerts geodetisch-topographischer Untersuchungen, In: Rodná země, Brno, 81 - 98.
Šaurová, D. 1967: Zaniklá středověká osada Konůvky na Slavkovsku - (DV Konůvky near Slavkov)^Vlastivědný věstník noravský 19, 163-174.
_ 1973: Die Erforschung mittelalterlichen Ortswüstung Konůvky, Časopis Moravského muzea 58, 97-101.
_ 1973a: Typické domové půdorysy v zaniklé vesnici Konůvky na Slavkovsku - Charakteristische Hausgrundrisse in der mittelalterlichen Wüstung Konůvky in der Umgebung von Slavkov, Archeologické rozhledy 25, 83-86.
— 1977: Vilémov - zaniklá středověká ves na úpatí Drahanské vrchoviny - Vilémov, eine Wüstung am Fusse des Drahaner Hochlands, In: Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha (ARÚ ČSAV), 264-271.
Škabrada, J. 1978: Sýpky domů v Pfaffenschlagu ve světle struktury vesnického domu jihočeské oblasti ("šíje" vesnických sýpek a středověkých zemnic) - Speicher der Häuser in Pfaffenschlag im Lichte der Dorfhausstruktur des südböhmischen Gebietes ("Hals" der Dorfspeicher und mittelalterlicher Halbgrubenhäuser), Archaeologia historica 3, 355-369.
_ 1988-1991: K možnostem srovnání středověkého a mladšího vesnického domu v Čechách - Zu den Möglichkeiten der Vergleichung
des mittelalterlichen und des jüngeren Dorfhauses in Böhmen, Husitský Tábor 10, 67-86.
Vařeka, J. 1973: K otázce vývoje a geografického rozšíření kamenného domu - Zur Frage der Entfaltung und geographischen Verbreitung des Steinhauses, Český lid 60, 86-94.
Venci, SI. 1968: K otázce interpretace pravěkých staveb - Zur Frage der Deutung der urzeitlichen Bauten, Archeologické rozhledy 20, 490-510.
_ 1991; Fragments of clay daub as source of information on prehistorie architecture. Památky archeologické 82, 406-411
Wand, N. 1991: Das Dorf der Salierzeit. Ein Lebensbild. Sigmaringen.
CUSTOMS AND RITES CONNECTED WITH THE BUILDING PROCESS OF A RURAL HOUSE AND ITS IMPORTANCE FOR THE STUDY OF ARCHAIC NOTIONS ABOUT SPACE AND LANDSCAPE
VÝZNAM OBŘADŮ A ZVYKLOSTÍ SPOJENÝCH SE STAVBOU VESNICKÉHO DOMU PRO POZNÁNÍ ARCHAICKÝCH PŘEDSTAV O PROSTORU A KRAJINĚ
Pavel VAŘEKA
"Z každého domu tam dodnes dýše existenciální úzkost, jež vycházela z vnějšího světa a byla výsledkem jeho démonického působení..." -"An existential anguish emanates from every house, caused by the demonic influence of the external world..." (description of Slovak rural houses - Mend 1980, 75).
Habitation areas are the basic units of human settlement activity in the landscape. The dwelling is one of the most important human needs and it represents one of the most important expressions of human culture. The building of a dwelling represents a fundamantal human activity (besides the obtaining of food and making of clothes), which enables social reproduction, as well as making it possible for man to leave his direct dependence on nature.
A rural house had to fulfill its main function - habitation, and it had to be suitable for agricultural activities, and eventually, for other forms of production activity. A village house also reflected other human needs - it had to satisfy aesthetical and representational needs, as well as needs connected with superstitious notions and ritual beliefs.
The building of a house culturally adopted part of the landscape, creating cultural value, and internally acquired space, separated from the external world. Archaic ideas about space and landscape originated during the process of the reciprocal influence of nature and man, and they are encoded in archaic ritual systems, myths and traditional cultures. Customs and rites concerned with a rural house, especially with its building, represent an important source of information, which can be utilised for the study of traditional notions about space and landscape.
There is rich historical, ethnographic, archaeological and linguistic evidence of these customs and rites in many parts of Europe. In this study I will use the extremly rich ethnographic material from Central, East Europe and the Balkans, which has been collected since the 19th century. I do not attempt to give an exhaustive description and complex analysis of this data. I want to present records which are of great importance for the study of the above specified subject. This huge data set makes detailed systematic sampling impossible. It has already been sampled by ethnographers, both professional and amateur, so that it includes great differences in geographical coverage as well as in methodology and approaches to data retrieval. But I believe, however, that it can be used for analysis of some fundamental symbolic, meanings and values as perceived in the landscape in traditional culture.
The selection of the building material (wood) reflected, besides practical, functional reasons, also ritual notions. There were many taboos connected with the use of some trees for various purposes which originated from old mythologies and rituals (cf. Karwicka 1973; Mannhardt 1905; Zelenin 1933; 1937). Trees were important components of archaic Indo-European religious systems, and they survived as remains of European, pre-Christian cults in some regions until recently. For instance, in Russia and the Balkans, some venerations of trees could be observed as recently as the late 19th and early 20th centuries (Moszyňski 1967, 253).
Taboos concerned with cutting down trees included either "impure" trees, that were regarded as capable of seriously harming human beings due to their potency of evil (Bajburin 1983, 26-34; Černooký 1940, 176;
138
MED1AEVAL1A ARCHAEOLOGICA BOHEM1CA 1993, Památky archeologické - Supplementum 2, Praha 1994
139