II/4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 4.0 Úvod. Slovesný kmen ve formální morfologii 4.0.1 Formální morfologii litevského slovesa jsme v předchozí kapitole vykládali ze strany morfii, jež se přidávají za lemmatické kmeny. Ony morfy se vyznačovaly vysokou specifičností: specifický, tedy jediný a nezaměnitelný morf vyjadřoval dejme tomu futurum, jiný specifický, opět jediný a nezaměnitelný morf, přidávaný za předchozí, vyjadřoval kongruenci slovesné osoby, alternativní morfy napojované za první místo druhého vyjadřovaly participium agentívní či deagentívní, a ještě další morfy, všechny do jednoho specifické, čili jedinečné a nezaměnitelné, vyjadřovaly u oněch participií kongruenci v rodě, číslu a pádě. Infinitívní kmen, na který jako na první a základní morf se toto vše napojovalo, byl nositelem lexikální hodnoty. Nejen futurum, ale vůbec všechny kategorie lexikálně-gramatického okruhu slovesa odvozované od infinitívního kmene byly odvozeny specificky, jedinou možnou, nezaměnitelnou a pro všechna slovesa stejnou posloupností morfů.1 Lingvisticky zkušenější čtenář vidí, že jsem právě vylíčil litevštinu, jeden z klíčových jazyků při výkladu vývoje indoevropské flexe, jako ideál jazyka — aglutinačnftio. Aglutinační-mu ideálu (a každý jazykový typ je ideál, což práce hlásící se k tradici pražské školy nemůže nepřipomenout) se příliš neprotiví ani zbytek slovesné morfologie. Deriváty vycházející z lemmatických kmenů prézentnflio a préteritního se mohou lišit ve vokalismu svých gramatických morfů, dotyčné morfy se však - právě až na odchylky ve vnitřním vokalismu - vždy plně shodují ve své fonématické i prosodématické struktuře. Zmíněné vokalické rozdíly jsou přitom tak jemné, že jejich záměna v mnoha případech vůbec nebrání porozumění, takže je můžeme - v pojmech aglutinačních - označit za svého druhu vokalickou harmonii. Podíváme-li se na druhotná slovesa, odvozená lexikálně kmenotvorným sufixem od jména či jiného slovesa, vidíme, že aglutinační ideál splňují měrou přímo vrchovatou: voka-lismus gramatických morfů v prézentním i préteritním okruhu je u nich dán stejně jednoznačně, jako jsou jednoznačné gramatické morfy derivačního okruhu infinitívního; lexikálně kme-notvorný sufix je přitom ve všech třech lemmatických kmenech stejný, poznamenaný nanejvýše jen jemnými kontextovými variantami (alomorfy). Jediné, co opravdu důkladně narušuje dosud popsanou aglutinační idylu, je stavba lemmatických kmenů sloves prvotních. Jim je tato kapitola věnována prvotně. Jako druhotný účinek pak chceme posoudit slovotvorný potenciál prostředků lemmatické kmenotvorby, neboť jak v tradici pražské školy rovněž nelze nepřipomenout, morfologie je jenom jedna, gramatická a lexikální zároveň. 4.0.2 Slovesná kmenotvorba se děje čtverým způsobem: (1) proměnou kmenové samohlásky (ablautem); (2) neslabičnými kmenovými rozšířeními; (3) slabičnými kmenotvornými sufixy; (4) volbou koncovek (paradigmatickým typem). 1 Uvnitř systému je přitom možné, ba nutné rozlišovat mezi potencí struktury a aktuálností úsu. Struktura systému litevského jazyka dovoluje ke každému slovesu odvodit agentívní i deagentívní participium s modálně-temporálním příznakem "futurum", úsus systému litevského jazyka využívá futurálních participií agentívních plně (potence struktury se aktualizuje), kdežto futurálních participií deagentív-ních tak omezeně (potence struktury se neaktualizuje), že jsme tento derivát raději přeřadili do jiných souvislostí. Podobné přehodnocování nemá žádný vliv na typologické úvahy, jež budou následovat. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 179 Všechny tyto prostředky se podílejí na kmenotvorbě jak gramatické (odvozující kmeny uvnitř jediné lexikální jednotky), tak lexikální (odvozující kmeny dalších lexikálních jednotek) a všechny patří k první vrstvě v morfématické hierarchii morfů (cf. 2.2). Předponami, stejně jako aktualizačními či reflexívními morfy, jež v úhrnu představují druhou až čtvrtou vrstvu morfématické hierarchie, se zde vůbec zabývat nebudeme. Při gramatické kmenotvorbě se prostředky skupin (1) a (2) mohou navzájem spojovat, prostředky skupiny (3) se s prostředky skupin (1) i (2) zásadně vylučují. Volba prostředků skupiny (4) závisí na volbě prostředků všech předchozích skupin. Vedle toho však - zvláště tam, kde sloveso žádného zvláštního prostředku ž prvních tří skupin neužívá - odráží i foné-matickou strukturu prostokořenného kmene. Při gramatické kmenotvorbě, tedy uvnitř lemmatického trojkmení, se prostředky prvních tří skupin vyskytují se zvláštní distribucí, jež na jednu stranu staví kmen prézentní, na druhou pak společně préteritní s infinitívním. Příznakový prostředek je buď na straně první a označuje jenom kmen prézentní, nebo na straně druhé a označuje zároveň kmen préteritní i infinitívní (pouze jeden kmenotvorný sufix má distribuci odlišnou). 4.0.3 Čtenář má důvod cítit se v tomto místě zmaten tím, co všechno označujeme za «prvot-ní», případně «druhotné». Prvotní kmenotvorba, jež stojí v názvu této kapitoly, se vymezuje oproti druhotné kmenotvorbě, jíž se zabývala kapitola předchozí. Obojí je přitom kme-notvorbou gramatickou v tom smyslu, že se odehrává uvnitř jediné lexikální jednotky. Prvotní gramatická kmenotvorba vytváří lemmatické trojkmení, takže ji budeme nazývat též lem-matickou. Druhotná gramatická kmenotvorba vychází od jednotlivých lemmatických kmenů a označuje zvláštní deriváty (participia a procesuálni predikatív v derivačních okruzích kmene prézentnflio a préteritního, specifické derivační podokruhy kmene infinitívnflio.) Jiná věc je pak slovotvorba, kde rozlišujeme slovesa prvotní, primitivní, dále morfologicky nerozebi-ratelná, a druhotná, morfologicky vykládaná jako deriváty jiných slovních jednotek, ať již slovesných či neslovesných. Prvotní a druhotná kmenotvorba se přirozeně týká jak prvotních, tak druhotných sloves. Všechny prostředky prvotní kmenotvorby, jak je uvádí část 4.0.2, jsou zároveň prostředky druhotné slovotvorby — včetně volby konjugačních schémat (tomu se říká slovotvorba morfologickou konversí). V této kapitole se sice soustředíme na jejich kmenotvornou funkci, nakolik však budeme s to, pokusíme seje vykládat i v jejich širších slovotvorných souvislostech. Jde o vědomý pokus proniknout prostředky formální morfologie na alespoň malý kousek území slovní zásoby, jež pro funkčně-strukturální jazykovědu představuje v současné době vůbec nejtěžší úkol. 4.0.4 Výklad kmenotvorby musí pochopitelně pracovat s jednotkou morfologicky vyšší a obecnější, totiž s kořenem. Zatímco na kmen pohlížíme jako na morfém, tedy v binaristickém pojetí jako na znakovou jednotku propojující výraz a obsah, komplex fonématicko-prosodé-matický s komplexem sématickým (cf. 1/1.3), kořen pro nás bude definičním oborem kmenových morfému (cf. 1/1.4). V úvahu připadají definiční obory dva, (i) striktní, předem omezený na lemmatické trojkmení slovesné jednotky a vycházející z předporozumění pro lexikální totožnost oné jednotky, a (ii) vágní, předem neomezitelný, zahrnující vícero lexikálních jednotek, slovesných i neslovesných, a vycházející z předporozumění pro lexikální příbuznost. S oběma obory budeme pracovat a čtenáře prosím, aby průběžným změnám úhlu pohledu věnoval náležitou pozornost. 180 Verbum Liber II Abychom si usnadnili vyjadřování, ukazujeme v této práci na morfém morfém, jak jsme se domluvili v l/l .4.5, na kmenový morfém pak morfem kmenovým. Na kořen ve smyslu (i) lze snad ještě ukazovat lemmatickým trojkmením, byť už to je těžkopádné, na kořen ve smyslu (ii) pak morfovou cestou ukazovat nejde vůbec. Využijeme tedy toho, že primární litevská slovesa mají kmeny o základní podobě jednoslabičné, a budeme jejich kořeny zapisovat jako slabičná schémata. Majuskulemi na okrajích zvýrazníme konsonantické úseky iniciál-ní a finální, jež jsou stálé, minuskulemi uvnitř pak proměnlivou vokalickou složku vrcholu, zaznamenávajíce všechny nebo jen vybrané vokalické alternativy. Zápis K_e/é_L- tak označuje kořen slovesa kěl-ia kél-é kél-ti, kde dochází k ablautu /e7 ** lil, zápis K_e/é/i_L- spojuje předchozí sloveso s jemu blízce příbuzným kyl-a kil-o kil-ti, zápis K_e/é/i/a_L- přidává ke zmíněným slovesům ještě substantiva jako kál-n-as, kal-v-ä (kde -n- a -v- jsou neslabičná kmenová rozšíření; strukturu zmíněných slovesných kmenů jsme podrobně vysvětlili v 2.4.1, na souvislost s uvedenými substantivy pak poukázali v 1/3.5.3). Schématu K_e/é/i/a_L- pak v plánu obsahovém odpovídá jednotná představa pohybu vzhůru, jež se v konkrétních lexikálních kmenech projevuje v podobách "zvedá", "povstává", "hora", "kopec". Vokalickou výplň schématu - zvláště při pojetí kořene ve smyslu (ii) - lze málokdy podat způsobem vyčerpávajícím. Jak poznáme, že už žádná další možnost nepřijde? Ponechat schéma čistě konsonantické však také není bez nebezpečí. Zápis K_L- totiž obsluhuje jak "pohyb vzhůru", tak "bušení" ať už kladivem do železa (käl-a käl-é kál-ti), či cepem do klasů (kul-ia kál-é kul-ti). Těžko se odhodláme přijmout tato dvě slovesa za různé sémantické varianty téhož společného základu, a tudíž za dva kmeny téhož kořene, ještě hůř pak spojíme obecné "bušení" kmenů právě jmenovaných s "pohybem vzhůru" kmenů předchozích, přestože je jasné, že bez rozmachu člověk ránu nedá.2 Na tomto příkladu si dobře uvědomíme tíhu volby definičního oboru jazykových znaků. 4.0.5 Čtenáře prosím, aby si, než postoupí dál, zopakoval výklad konsonantické struktury kmene, podaný v oddíle 1/3.6 a pro sloveso aktualizovaný v částech II/2.3-4. Připomínám používané značení. V libovolný vokál; \ samohláska krátká, V dlouhá, W čistě vokalická dvojhláska, V(V) samohláska nebo čistě vokalická dvojhláska C libovolný konsonant R sonora (r, l, m, n, j, v) R~ vlastní sonora (r, l, m, ri), bez polosamohlásek T nesonora nefrikatívní, zobecněná explozíva (p-b, t-d, č-f, k-g) T~ vlastní explozíva (p-b, t-d, k-g), bez afrikát S nesonora frikatívní, sykavka (s-z, š-ž) 2 Naznačeným úvahám přitom v systému jazyka nic nebrání. Sémantika je spekulativní ze své podstaty (hledám-li v jazyce obraz světa, naplňuji definici spekulativní filosofie) a strukturní sémantika se od nestrukturalistické liší především tím, že spekuluje uvědoměle a s trvalým zřetelem k celku jazyka. Znovu se tak dostáváme k noetickému rozměru morfému a jejich definičních oborů, jímž jsme uzavřeli kapitolu l/l: není kmene ani kořene bez lexikálně-syntaktického předporozumění. Aby se s takovým předporozuměním dalo pracovat ve vědě, musí být sdělitelné a sdílené. Rozebereme-li si, proč snadno spojíme do jediného kořene kěl-ia i kyl-a, proč ještě dokážeme přidat kál-n-as i kal-v-ä, leč neodvážíme se už zahrnout též käl-a a kul-ia, aniž poslední dvě jednotky spojíme do jednoho kořene odlišného od prvého, uvědomíme si, že při svých spekulacích bereme velký ohled na veřejné mínění vědecké obce: první spojení projde snadno, druhé s dobrou pravděpodobností, zbývající už ne. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 181 X komplex guturální explozívy a alveolárni frikatívy v kontextově proměnlivém pořadí (ksllsk - gzllzg, kšllšk - gžllžg) P souhláskový úsek na počátku kmene, iniciální 0 prázdny úsek nebo prázdná pozice v úseku Obecná štruktúra kmene vypadá -S^RM^V) J^5S6TV/ R7- a obdobně budeme zapisovat i kořen, vyznačujíce v něm majuskulemi konsonantické svahy a minuskulemi jednak proměnlivý vokalický vrchol, jednak přídatná souhlásková kmenová rozšíření (jež se ovšem vždy podřizují obecnému pořadí konsonantů). 4.1 Kořenový ablaut 4.1.1 Při výkladu vztahů mezi lemmatickými kmeny jsme upozorňovali na kontextově podmíněné změny nositele slabičné délky (2.3.3). Šlo o vzorce VnR > VR, VnS > VS, V|R > VR|C, VV|R > VR|C Dále jsme se setkali s disociacemi vokalických vrcholů kmene (2.3.1) podle vzorců íll > /i-j/, lul > lu-vl, /au/ > /a-v/, /ui/ > /u-j/ a s dvoukrokovou proměnou /uo/ > /au/ > /a-v/. Všechny tyto procesy postihují kořenový vokalismus v tom smyslu, že vykládají změny mezi vokalickými vrcholy různých kmenů téhož kořene. O všech je nutné vědět — a o všech je nutné vědět, že nepředstavují ablaut. Za ablaut (též «střídu», či «apofonii») označíme morfonologicky jednomístné proměny slabičných vrcholů, které se projevují v kmenových morfech téhož kořene. Podmínka jed-nomístnosti naznačuje, že slabičný vrchol může mít složek víc (v litevském systému nanejvýše dvě). Jednomístná je taková proměna, kdy žádnou z případných složek nelze pojmout jako samostatný morf nesoucí vlastní sématický obsah, ani ji nelze rozetnout slabičnou hranicí, jež se při morfologické derivaci běžně posouvá (1/3.4). Jednomístnou proměnou nemůže být vztah praet kil-o vs. kyl-a praes 'povstává, zvedá se', kde kmen {kýl-} = /'kil-/ < /'kiňl-/ má oproti /'kil-/ dlouhou samohlásku jen proto, že přibral samostatný morf -n- a ten vyvolal druhotné změny podle vzorce VnR > VR. Podobně není jednomístnou proměnou vztah praet llj-o vs. lý-ti Inf 'pršelo', kde préteritní kmen vznikl z infinitívního disociací kořenové samohlásky, aby za sebe mohl přibírat morfy začínající samohláskou, cf. /'II j -ti/ -»/'1I-&-0/ > /'li I -i-o/ > /'lij-j-o/. Uvedená definice ablautu předpokládá, že je už předem dán kořen. Pracuje tedy s předporoz-uměním, o něž se opírá vymezení kořene coby definičního oboru kmenových morfii. Je jasné, že mnohem snáze uchopíme ablaut u kořene striktně vymezeného ve smyslu (i), tedy na základě lemmatického trojkmení slovesné lexikální jednotky, než u kořene vymezeného ve smyslu (ii). Následující výklad se soustředí na kořeny typu (i). O rozšíření do typu (ii) je však nutné stále vědět. Ablaut jsme v této práci poprvé zavedli v oddíle 1/3.5.3. Tam jsme důsledně říkali «kmenotvorný» ablaut, abychom jeho projevy odlišili od morfonologicky jednomístných pro- 182 Verbum Liber II měn slabičných vrcholů koncovkových a předponových. Zde jsme ablaut definovali jako záležitost výlučně kmenovou, takže je kmenotvorný ex děfinltióne a upřesňujícího přívlastku už užívat nebudeme. V lemmatické kmenotvorbě litevského slovesa se uplatňují dva druhy ablautu, kvalitativní a kvantitativní.3 Oba se uplatňují výlučně ve kmenech jednoslabičných. Jejich výskyt se vylučuje s přítomností jakéhokoliv kmenotvorného sufixu. 4.1.2 Kvantitatívni ablaut spočívá ve střídání krátkého a dlouhého stupně kořenové samohlásky; krajní samohlásky mají v obou stupních stejný timbre, krátké středové se střídají s dlouhými úzkými. Krátkým stupněm se vyznačuje kmen prézentní, dlouhým kmen préteritní a infinitívní. Krátký a dlouhý stupeň kořenové samohlásky vedou na krátkou a dlouhou kmenovou slabiku; krátké středové /ě/, /ä/ se v prézentním kmenu pod přízvukem druhotně dlouží na středové /ě/, /ä/, zatímco dlouhý stupeň vyjadřují úzké fonémy /é/, /o/. Dlouhá kmenová slabika utvořená dlouhým vokalickým stupněm může mít intonaci akútovou i cirkumflexo-vou, préteritní a infinitívní kmen jsou přitom vždy intonovány stejně. Kvantitativní ablaut je kmenotvorný prostředek hojný (v moderním spisovném jazyce postihuje na stovku sloves), leč neproduktivní. V centrálních případech se váže na kořeny zakončené souhláskou, a to explozívou (T) nebo sonorou (R); frikatíva se vyskytuje pouze v komplexu s guturálou (X). Schématicky jej zapíšeme P_V_C- ** P_V_C- (C = T, R, X). Préteritní a infinitívní kmen mají při kvantitativním ablautu obecně stejnou podobu. Ve dvou případech nicméně dochází k druhotným změnám, jež obě souvisí s tím, že na préteritní kmen se vždy napojují morfy s iniciálou samohláskovou, na infinitívní pak s iniciálou souhláskovou. Při ablautu P_V_R- *» P_V_R- se v infinitívním kmeni druhotně změní nositel slabičné délky podle vztahu /PV j R-&-ti/ > /PVR j -ti/ (slabika přitom zůstává dlouhá a infinitívní kmen má i při odlišném nositeli délky stejnou intonaci jako kmen préteritní), při ablautu P_V_X- ** PVX- má X v préteritním kmeni podobu S6T7 (stejně jako v kmeni prézentním), kdežto v infinitívním T5S6-ř7i. Centrální případy kvantitativního ablautu sledují schéma P_V_C- *> P_V_C- a *> o väg-ia <* (vôg-é et vôg-ti) 'kradl' e «* é lěk-ia *> (lék-é et lék-tí) 'letěl' u ** ú tup-ia ** (täp-é et täp-ti) 'usedl (do dřepu)' i *» y tir-ia ** (týr-é et tlr-ti < /'t!r-&-ti/) 'zkoumal' Kvantitativní ablaut a ** o je velmi vzácný: současný spisovný jazyk zná vedle väg-ia *» (vôg--é et vôg-ti) 'kradl' pouze kär-ia ** (kór-é et kár-ti < kór-&-ti) 'pověsil, oběsil'; další případy už jsou dialektální či historické, e.g. místo bläšk-ia blôšk-é blôkš-ti nyní už jen blôšk--ia blôšk-é blôkš-ti 'mrštil (čím)', cf. Senn (1966 §502), Otrebski (1965 §557). Střídání u «• ú i i ** y je běžné, zdalek nejhojnější je však e <* é. Centrální případy kvantitativního ablautu se pojí s konjugačním typem (-ia-, -é-), pouze ablaut i ** y se pojí též s typem (-a-, -é-), cf. Tnfrä. 3 Pojmenování je tradiční, i když fenologický neudržitelné: protiklad krátké a dlouhé samohlásky, o nějž při kvantitativním ablautu jde, je stejně kvalitativní jako protiklad mezi dvěma různými krátkými samohláskami, cf. 1/3.1.3. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 183 Periferní případy se odehrávají v jiných konsonantických kontextech. Vlastní kvantitativní proměna _V_ «* _V_ není nijak dotčena. Prézentní kmen je v nich kromě krátkého stupně charakterizován ještě konsonantickým rozšířením T či R. (1) PV-T «* P_V-. Výchozí kořen vůbec nemá souhláskové zakončení. Prézentní kmen s krátkým stupněm se rozšiřuje o raženou finálu T=d. Mezi préteritní kmen a koncovku vstupuje epenthetické -j-. Jediný případ: /'dě-&-d-&-a/ > dě-d-a *» (dé-j-o et dé-ti) 'kladl'. Nedisponujeme morfologickým kontextem, který by umožnil rozhodout, zda -d- je v pozici T5 nebo T7. Volíme-li interpretaci T5, pak z toho jediného důvodu, že finální svah pro výklad obsazujeme postupně, počínaje pozicí nejblíž k vrcholu. (2) PVR-R **■ P_V_R-. Kořen je zakončen na polosamohlásku R4 =j, v. Prézentní kmen s krátkým stupněm se rozšiřuje o sonoru R7=n, před níž se polosamohláska realizuje vokalic-ky, tvoříc s krátkou samohláskou diftong. V préteritu, jež žádné kmenové rozšíření nemá, se polosamohláska realizuje konsonanticky a kmenová samohláska je dlouhá; v infinitivu se kořenová polosamohláska opět ocitá před souhláskou a znovu se realizuje vokalicky, tvoříc diftong s předchozí (původně) dlouhou samohláskou, jež se druhotně krátí. (a) Sloveso el-n-a <* (éj-o et ei-ti) 'šel' je jediný případ kvantitativního ablautu P_V_R4-R7 «> P V R4- pro R4=j, R7=n, P=0; infinitiv vykládáme /'ěj-&-ti/ > ei-ti. (p) Vzor káu-n-a ** (kóv-é et káu-ti < /'kóv-&-ti/) 'pobíjel (nepřátele)', užívá se hlavně v reflexívu jako 'bojoval, bil se', je případ P_V_R4-R7 «* PVR4- pro \=a, \=o, R4=v, R7=n. Dialektálně se místo R7=n vyskytuje i rozšíření R7=y, spisovný jazyk připouští j jako variantu jedině u liáu-n-a/lliáu-j-a ** (lióv-ě et liáu-ti) 'přestal'. Ablaut tohoto druhu potkáme u většího počtu běžně užívaných sloves (pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl 16 kořenů).4 Konjugační typ. Slovesa s kvantitativním ablautem j sou v centrálních případech konjugační-ho typu (-ia-, -é-). Pouze ablaut P_i_R- ** P_j_R- pro R=« se pojí s typem (-a-, -é-), cf. gin-a gýn-ě gln-ti 'hájil, bránil (co)', min-a mýn-é mln-ti '(po)šlapal, (za)dupaľ, skln-a skýn-é skin-ti 'trhal, kácel', trín-a trýn-ě tňn-ti 'třel, mnul', etc; ke stejnému typu se řadí též pil-a pýl-ě pil-ti 'sypal, naléval'. Periferní případy, jež se všechny vyznačují tím, že k prézentnímu kmeni, kde je krátký stupeň, přistupuje neslabičné kmenové rozšíření, mají v prézentu vždy -a-. Slovesa vzoru káuna kóvé káuti jsou typu (-a-, -é-), izolovaná slovesa děda dejo deti, eina éjo eiti (a pouze tato dvě) jsou typu (-a-, -o-). 4.1.3 Kvalitatívni' ablaut spočívá v kořenovém střídání i a e. Stupeň e se uplatňuje v prézentu, stupeň i v préteritu a infinitivu. Postihuje na třicet běžně užívaných sloves. Nová litevská slovesa s kvalitativním ablautem nevznikají. Centrální případy vykazují kmenovou proměnu o schématech PeRT- *> PiRT- a PeRS- ** PiRS-. Kořen je uzavřen dvěma souhláskami, sonorou a nesonorou (explozívou 4 Prakticky k tomuto vzoru patří všechna slovesa s prézentem na -au-n-a a infinitivem na -au-ti, kde -au- není (sic) kmenotvorný sufix, s výjimkou dvou velmi běžných sloves, jež vůbec nejsou ablautová, sc. gáu-n-a gäv-o gáu-ti 'dostal', au-n-a äv-é au-ti 'obul (či jakkoliv jinak si co natáhl na nohy)'. 184 Verbum Liber II či frikatívou). Samohláska podstupující kvalitativní ablaut je tak ve všech třech lemmatických kmenech součástí smíšeného diftongu eR «*• iR, takže kmeny jsou vždy o dlouhé slabice. A vždy jsou přitom intonovány cirkumflexově. Příklady: velk-a *> (vilk-o et viík-ti) 'vlekl, navlékal, oblékal' peřk-a **■ (piřk-o et piřk-ti) 'koupil' kemš-a ** (kimš-o et kimš-ti) 'naplňoval, cpal' leňd-a <* (liňd-o et Hs-ti < /'liňd-&-ti/) 'lezl' Jediné rozdíly, jež mohou druhotně vzniknout mezi kmenem préterita a infinitivu, jsou způsobeny disimilací kořenového T5 = /, d před infinitívním sufixem -ti (jehož iniciála nastupuje do pozice T7), cf. kremt-a ** (krimt-o et krims-ti < /'krimt-&-ti/) 'rozkouši', přičemž výsledné s může ještě vyvolat proměnu podle vzorce VnS > VS, jak dokládá výše uvedený příklad leňd-a liňd-o Hs-ti. Periferní případy mají několik kmenových schémat. Všem je společné to, že kořen není uzavřen dvěma souhláskami, sonorou a nesonorou. Rozlišíme následující podoby: (1) P_e_R-T5- **■ PÍR-. Kořen je zakončen sonorou. V prézentním e-stupni se kmen rozšiřuje o T5=d. Týká se jedině slovesa vér-d-a *» (vi-ré et vir-ti) 'vařil'. Nápadná je zde akúto-vá intonace obou kmenů s dlouhou slabikou, prézentnflio a préteritního. (2) P_e-R4_T5- ** P_i_T5-. Kořen je zakončen alveolárni explozívou. V prézentním e-stupni se kmen rozšiřuje o R4=«. Týká se celkem tří sloves: skre-ň-d-a <* (skríd-o et skris-ti < /skrid-&-ti/) 'letěl' bre-ň-d-a *> (bríd-o et bňs-ti < /brid-&-ti/) 'brodil se' kre-ň-t-a ** (krít-o et kňs-ti < /krit-&-ti/) 'spadl' Dlouhá slabika je pouze v kmeni prézentním a je - tak jako v centrálním případě - cirkum-flexová. K prézentu kre-ň-t-a, který je v e-stupni, existuje ještě alomorf kri-ň-ta s kmenovým rozšířením, leč bez ablautu, tedy v z-stupni zbylých dvou kmenů. (3) P_e_R4- ** P_i_R4-. Kořen je zakončen sonorou R=n a žádné kmenotvorné rozšíření ne-přibírá. Dvojhláska vzniká jedině v infinitívním kmeni, a to pouze druhotně, v důsledku toho, že na infinitívní kmen se napojují výlučně morfy začínající souhláskou. Ve shodě s centrálním případem nese i tato druhotná délka cirkumflexovou intonaci. Týká se všeho všudy dvou sloves: /'gěn-&-a/ > gěn-a <* (gin-é et giň-ti) 'hnal (stádo)' /'měn-&-a/ > měn-a <*■ (min-é et miň-ti) 'připomínal si' (4) P_e-R4- ** P_i-R4-. Kmeny (sic) prézentu a préterita jsou zakončeny sonorou R=y za té zvláštní okolnosti, že préteritní úsek /i-j/, jenž v prézentu podléhá ablautové změně na /e-j/, vznikl disociací kořenového /i/. To je uchováno v kmeni infinitivu a zakládá dlouhou slabiku příznačně intonovanou akútově (krajní dlouhé samohlásky se disociují pouze v akútových slabikách, cf. 2.3.1). Týká se jediného slovesa /'vě-j-&-a/ > věj-a «»(vij-o et vý-ti), znamenajícího jednak 'zaháněl (nepřítele)', jednak 'vil (člověk věnec, pták hnízdo)'. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 185 Konjugační typ. Slovesa s kvalitativním ablautem j sou v centrálních případech vždy konju-gačnflio typu (-a-, -o-). Prézens na -a- si drží i všechny případy periferní. Z nich pouze tři slovesa - případy (1) a (3) - jsou typu (-a-, -é-), sc. vér-d-a <* vi-ré, gěn-a «* gin-é a měn--a ** min-é. 4.1.4 Zvláštní ablautové korespondence. Co jsme v oddílech 4.1.2 a 4.1.3 označili za periferní případy, byly řádné ablautové korespondence V»Vae«»i, k nimž pouze docházelo ve zvláštním souhláskovém okolí. U dvou litevských sloves se však již samy ablauty vymykají dosud poznanému vokalickému průběhu. Popíšeme je proto individuálně. (1) Sloveso liě-ka <* (li-ko et lik-ti) 'zůstal, zanechal' chápeme jako případ kvalitativního ab-lautu P_e_R4T5- ~ P i R4T5- o zvláštním průběhu P_e_R4T5- <* PR4T5-, kde pro P=/, R=j a T=k vzniká v segmentu PR4T5- samohláska i kontextovou proměnou polosamohlásky j podle vzorce Ijk- > lik-. Kmen P_e_R4T5- je navíc poznamenán přesmyčkou lejk- > leik- > Hek-.5 Dlouhá kmenová slabika je cirkumflexová, stejně jako v centrálních případech kvalitativního ablautu. Uvedený výklad se může zdát zbytečně složitý, protože morfonologický systém litev-štiny běžně pracuje s korespondencí i «* ie přinejmenším v koncovkách (cf. jaun-i «*• jaun-íe-ji, tik-i «* tik-íe-si), umožňuje však zařadit ablautové sloveso liě-ka U-ko lik-ti pod šíře užívaný ablaut kvalitativní. Jinak bychom museli postulovat samostatný ab-laut kvantitativní «inversní», s diftongovou délkou ve kmeni prézentním a krátkým stupněm ve kmenech préterita a infinitivu. Žádné jiné litevské sloveso by ale takové střídě nepodléhalo. (2) Sloveso im-a ** ém-é ** im-ti 'vzal' je v litevštině jediné, pro jehož lemmatické trojkmení vůbec nenajdeme uspokojivé vysvětlení v pojmech kvantitativního ani kvalitativního ablautu. Ke střídě v kořeni P_R očividně dochází, v systému však není s čím ji srovnávat. Prézentní a infinitívní kmen sice vykazují stejnou fonématickou strukturu, leč prosodé-ma cirkumflexu v Inf budí podezření: pokud v infinitivu vzniká délka druhotně, změnou slabičné hranice, přesněji přidáním sonorního uzávěru ke slabice původně krátké, bývá intonace nově vzniklé délky akútová, cf. /'vi|r-&-ti/ > /'vír j -ti/ = {virti}. Navíc primární shoda kmenů praes a Inf slovesa příznakově ablautového v praet nemá nikde jinde v litevském systému obdoby.6 Vyložíme raději infinitívní tvar /'ím-ti/ jako následek druhotného krácení kmene ym-, jenž je kvantitativním ablautem odlišen od prézentního im-a, sc. im-ti < /'im-&-ti/. Na cir-kumflex v Inf se díváme tak, že prostě uchovává cirkumflexovou intonaci, jež při kvantitativním ablautu vzniká běžně, cf. tup-ia tůp-é túp-ti, a již dokládá praet ém-é. Préteritní kmen má stejnou cirkumflexovou intonaci jako infinitívní, leč nutí nás postulovat zcela ojedinělou timbrovou změnu íll **- /é/, jakou v kořenech typu (i) neznáme. Jedinou obdobu (dokonce i se stejnou cirkumflexovou intonací) nalézáme v kořenech typu (ii) pro slovesa 'zaskučel, vzlykľ su-riňk-a su-ňk-o su-ňk-ti ** rék-ia rék-é rék-ti 'křičel'. 5 Takový vztah lze v litevštině doložit při ablautu typu (ii), tedy mezi různými lexikálními jednotkami. Nejznámějším příkladem je 'bůh' diěv-as :: deív-é 'bohyně'. 6 Zdůrazněme, že obdoby nemá primární shoda. Sekundární shodu potkáváme běžně, cf. tir-ia týr-é tir-ti < /'tír-&-ti/. 186 Verbum Liber II 4.1.5 Za prosodickou charakteristiku kmene I. druhu označíme jeho schopnost přesouvat svůj prízvuk na prefixový úsek (předklonky, předponu, zvratný morf, cf. 2.4.0). Jde o prvotní iniciativu, centrifugální akci kmene, jež proběhne dřív, než koncovka v akci centri-petální stihne přetáhnout kmenový prízvuk na sebe (2.4.2-3). Říkáme, že kmenový přízvuk je (1) nepohyblivý, pokud kmen svůj přízvuk dopředu nepřesouvá, nebo (2) pohyblivý, pokud přesouvá. Tuto charakteristiku upřesňujeme pouze pro kmeny praes a praet; v derivačním okruhu Inf k přesouvání nedochází (až na participia a predikatívy, cf. 3.8). Obecně platí, že slovesa vykazující ablaut v kořenech typu (i) jsou schopna svým kmenovým přízvukem pohybovat. Zda k přesunutí skutečně dojde, záleží na dalších podmínkách. Pohyblivosti prízvuku totiž dokáží zabránit dvě okolnosti: zařazení ke konjugačnímu schématu -o- (v préteritu i v prézentu, neboť toto schéma je universální) a akútová intonace kmenové slabiky (pro kmeny jednoslabičné, jež při ablautu jedině přicházejí v úvahu). • V centrálních případech ablautu kvantitativního, kde se schéma -o- nikdy neuplatní, závisí pohyblivost výlučně na intonaci. Máme tedy pá-vag-ia pá-vog-é 'ukradl' (cf. väg-ia, vôg-é), iš-lek-ia iš-lék-é 'vyletěl' (cf. lěk-ia, lék-é) oproti í-kur-ia i-kur-é 'založil' (cf. kur-ia, kúr-ě), pá-kel-ia pa-kéí-ě 'pozdvihl' (cf. kěl-ia, kél-é), ně-gin-a ne-gýn-ě 'nehájil'. • Iv periferních případech kvantitativního ablautu závisí pohyblivost primárně na intonaci, cf. nu-káu-n-a nu-kóv-ě 'zabil', ne-liáu-n-a ne-lióv-é 'nepřestal', su-vér-d-a sú-vir-é 'uvařil', pá-de-d-a pa-dé-j-o (zde se v préteritu scházejí obě podmínky bránící pohybu). • V případech ablautu kvalitativního se schéma -o- uplatňuje v préteritu pravidelně, takže pohyblivost přizvukuje povětšinou omezena na prézens, cf. ap-sl-velk-a ap-si-viík-o 'oblékl se', sú-serg-a su-siřg-o 'onemocněl', nú-kre-n-t-a nu-kňt-o (cf. 4.2.6) 'spadl', kdežto v préteritu se pohyblivost projeví jen výjimečně, cf. pri-si-men-a pri-si-min-é 'připomněl si', át-gem-a (oproti neablautovému druhotvaru at-glm-st-a) át-gim-é 'obrodil se, znovu oživl'. • Podle stejných zásad pohybuje svým přízvukem i ablautově zvláštní pá-im-a pá-ěm-é 'vzal, uchopil'. • Dvě slovesa podstupující ablaut nejsou schopna svým přízvukem pohybovat, ačkoliv intonace tomu nebrání. Důvodem je vokalická dvojhláska (4.4.4). Jde o eí-n-a a liěk-a, cf. at-eí-n-a at-ěj-o 'přišel', pa-liěk-a pa-Uk-o 'zanechal' (v préteritu působí -o-). 4.1.6 Za prosodickou charakteristiku kmene II. druhu označíme intonaci a postavení té kmenové slabiky, jež nese přízvuk. U sloves podléhajících ablautu (i) typu je kmenová slabika jediná, záleží tedy jedině na intonaci její délky. Připomeňme nejprve, že slabičná délka vzniklá při ablautu kvantitativním může mít obojí intonaci, akútovou i cirkumflexovou, vždy však stejnou pro oba délkově příznakové kmeny, préteritní a infinitívní, a uchovávanou i při druhotných proměnách jejího nositele, cf. /'kěl-ia/ vs. /'kě|lé/~ /'kél|ti/ 'zvedl', /'bir-ia/ vs. /'be|ré/~ /'beř|ti/ 'sypal'. Pokud v prézentním kmeni vzniká druhotná slabičná délka v důsledku dloužení krátkých středových samohlásek pod přízvukem, pak tato délka nese intonaci cirkumflexovou, což je obecnou vlastností tohoto druhu dloužení, cf. /'kěl-ia/ < /'kěl-&-ia/, /'běr-ia/ < /'běr-&-ia/. Připomeňme dále, že centrální případy ablautu kvalitativního už předpokládají dlouhou kmenovou slabiku tvořenou smíšenou dvojhláskou. Tato délka je vždy cirkumflexová a kvalitativní ablaut na ní nic nemění, cf. peřk-a piřk-opiřk-ti 'koupil'. Charakterizovat proto můžeme jen délky, jež vznikají dodatečným kmenovým rozšířením. Prézens vér-d-a, kde rozšíření -d- dělá z kořenového R4=r sonorní uzávěr, nabývá ve vzniklé slabičné délce standardní Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 187 intonaci akútovou, jakou ze stejných příčin nese i infinitiv vir-ti. Prézens skre-ň-d-a, který přibírá kmenové rozšíření -n- do pozice R4, tedy ještě před kořenové T5=d, nabývá v takto vzniklé délce intonaci cirkumflexovou, ve shodě s kmenotvornou charakteristikou morfu -n-. Zajímavé srovnání nabízejí dvojice kořenů o homonymních podobách G_N a M_N. Z nich vycházejí slovesa podléhající ablautu jednak kvantitativnímu, sc. gin-a gýn-ě gin-ti < /'g!n-&-ti/ 'hájil', mina mýně mínti < /'mín-&-ti/ 'šlapal', jednak kvalitativnímu, sc. gěn-a gin-é giň-ti < /'gín-&-ti/ 'hnal (stádo)', měn-a min-é miň-ti < /'mín-&-ti/ 'pamatoval si'. Infinitivy, ba celé jejich derivační okruhy jsou rozlišeny intonačně: mlnti :: miňti, ginti :: giňti.1 Distribuce intonací odpovídá jednotlivým druhům ablautu: akút mají slovesa o ablautu kvantitativním, kde je akútová i slabika kmene préteritního, cirkumflex mají obě slovesa o ablautu kvalitativním, jenž je na cirkumflex příznačně vázán. Vysvětlovat je třeba právě intonaci cirkumflexovou, protože automaticky, bez přídat-né motivace vzniká akút. Dokládají to dvě slovesa o homonymním kořenu T_N, jež jsou sice kmenotvornými prostředky dobře rozlišena v praes i praet, nicméně Inf mají obě homonymně akútový, protože žádný derivační kontext nemotivoval cirkumflex, sc. fina týně finti < /'tTn-&-ti/ 'naklepával (kosu)' vs. finsta tino finti < /'tln--&-ti/ 'opuchla, otekla (tkáň v těle)'. Kořeny neablautových sloves o schématu P_V_R- mají totiž v kmenech, kde teprve druhotně vzniká dlouhá slabika, nesená smíšenou dvojhláskou, intonaci povětšinou akútovou, cf. käl-a käl-é kál-ti 'bušil (kladivem)', sén-st-a sěn-o sén-ti 'zestárl, zastaral', gím-st-a gim-é gim-ti 'narodil se', bjur-a bjúr-o bjúr-ti 'zkazil se, zhoršil se'. Všimněme si, že akút vzniká jak v infinitivech, tak v těch prézentech, kde - podobně jako v infinitivu - přistupuje za posloupnost /VR/ souhláskové rozšíření -st-, cf./'tín-&-st-a/ > /'tínjsta/ = {tinsta}. Cirkumflex v käl-a käl-é je projevem dloužení kmenové středové samohlásky pod pří-zvukem, cirkumflex v bjur-a je důsledkem morfu -n-, jenž rozšířil prézentní kmen a vyvolal náhradní dloužení kmenové samohlásky podle vzorce VnR > VR. Prosodická charakteristika kmene II. druhu má vliv na přetahování prízvuku z kmene na koncovku Vf (omezujeme se na kmeny praes a praet). Prvotní impuls k takové změně vychází z koncovky, jež nese prosodickou charakteristiku b (cf. 3.3.1). Kmen na tento impuls reaguje tak, že si svůj prízvuk (A) nedá, (B) dá vzít. Je-li kmen jednoslabičný, jako je tomu zde u ablautových sloves, je vlastnost (A) vázána na intonaci akútovou, vlastnost (B) na ostatní případy (cirkumflex a krátká slabika). Je tedy /'dě-dB-&-ub/ > /dě'du/, ale /'dě-jA-&-aub/ > /'dejau/ 'kladl jsem', /'ei-nB-&-ub/ > /eí'nu/ a zároveň /'éjB-&-aúb/ > /é'jaú/ 'šel jsem'. Prosodická charakteristika I. druhu přitom nad II. druhem převažuje, takže přízvuk se octne na předkořenovém morfu dřív, než jej koncovka může na sebe přetáhnout; pokud však k přesunu prízvuku před kmen nedojde, je stále ještě možné jej na koncovku přetáhnout, cf. /pa--&-'cdě-dB-&-ub/ > /'pädedu/, /ät-&-'eí-nB-&-ub/ > /äteí'nu/.8 7 Homonymní jsou pouze tvary non-pers fut, kde dochází k metatonii /'mín-&-s#/ > /'miňs#/, /'gín-&-s#/ > /'giňs#/, cf. 3.4.3. 8 Čtenáři zvyklému na tradiční, sc. spíš více než méně ortografický záznam litevských prosodémat připomínám, že v našem výkladu (1/3.2) je intonace kvalitou dlouhé slabiky nezávislou na prízvuku. Ve fonologickém zápise tedy znaménky akút (') a cirkumflex (~) postihujeme pouze intonaci, a ta zů-stáváj ať už slabičný přízvuk (') spočívá kdekoliv. Fonologický, sc. fonématicko-prosodématický zápis /é'jaú/, /eí'nu/ říká, že kmenová slabika je cirkumflexová a přízvuk spočívá na koncovce (která si jej přetáhla právě proto, že kmenová slabika je cirkumflexová a ne akútová). Odpovídající graféma-tické zápisy jsou samozřejmě {éjaú}, {einú}. 188 Verbum Liber II 4.2 Kmenová rozšíření Za kmenové rozšíření pokládáme souhlásku nebo skupinu souhlásek, jež se zapojuje do finálního úseku a vytváří tak nový, příznakový kmen. Podstatné je, že příznakový kmen nezískává další slabiku (právě slabikotvorností v následujícím oddíle 4.3 odlišíme od kmenových rozšíření kmenotvorné sufixy). Ve struktuře lemmatického troj kmeni poznamenávají kmenová rozšíření vždy příznakově kmen prézentní oproti kmenům préteritnímu a infinitívnímu — a právě vazbou na prézentní kmen odlišujeme kmenové rozšíření od epenthetického -j-, jež brání hiátu mezi vokalickou iniciálou koncovky a vokalickou finálou kmene jak prézentnflio, tak pré-teritního. Již v předchozím oddíle jsme se setkali s kmenovými rozšířeními jako s morfologickým jevem doprovázejícím některé periferní případy ablautu. Nyní předvedeme, že rozšíření je samostatným prostředkem lemmatické kmenotvorby, přičemž vedle případů synchronně neproduktivních existují i případy panchronně produktivní. 4.2.1 Neproduktivní pomocná kmenová rozšíření j sou celkem dvě: - d-, -n-. V kmenovém schématu je umisťujeme do pozic T5 a R7. Při gramatické kmenotvorbě nenesou žádnou sémantickou informaci a vyskytují se jedině v prézentním kmeni. Morfologickou funkcí obou rozšíření je zabránit hiátu mezi samohláskami na konci kmene a na začátku koncovky. Na rozdíl od standardního a produktivního protihiátového prostředku -j- připouštějí rozšíření -«-a -d- ablautové jevy. Rozšíření -d- se uplatňuje jenom ve třech případech: vér-d-a <* (vir-é et vlr-ti) 'vařil, vřel' de-d-a ** (de-j-o et dé-ti) 'kladl' dúo-d-a •*» (däv-é et dúo-ti) 'dal' U slovesa vérda vytváří rozšíření -d- uzavřenou slabiku se smíšenou dvojhláskou VR, tedy prostředí odpovídající centrálním případům kvalitativního ablautu Id **■ lil. U sloves děda a dúoda umožňuje -d- napojit vokalický začátek koncovky na vokalický konec kořene, leč pouze v kmenu prézentním. Ve kmenu préteritním se u dě-d-a «* (dé-j-o et dé-ti) uplatňuje epen-thetický konsonant -j- (navíc dochází ke kvantitativnímu ablautu), kdežto u dúo-d-a ** (däv-é et dúo-ti) dochází ve dvou krocích k permutaci a disociaci kořenové finály, cf. /uo/ > /au/ > /a-v/. Rozšíření -n- se uplatňuje u ablautových sloves vzoru káu-n-a *» (kóv-é et káu-ti), jež jsme vyložili výše (4.1.2 sub 20), u ablautového slovesa eí-n-a **■ (éj-o et eí-ti) 'šel', rovněž již vysvětleného (ibidem sub 2a), a u dvou sloves neablautových: gáu-n-a ** (gäv-o et gáu-ti) 'dostal' aú-n-a ** (äv-é et aú-ti) 'obul' U všech těchto sloves brání -n- hiátu mezi vokalickou finálou kořene a vokalickou iniciálou koncovky. S výjimkou slovesa eí-n-a je uplatnění -n- vázáno na kořeny zakončené na -au-. Kořenové au se ve kmeni préteritním disociuje podle vzorce /au/ > /a-v/, přičemž ve vzoru káu-n-a kóv-é káu-ti složka /a/ navíc podléhá kvantitativnímu ablautu. Ve všech výše zmíněných případech interpretujeme kmenovou pozici -n- jako R7. To proto, že dvojhláskové vrcholy au i ei pokládáme za segmenty _V-R\ kde se polosa-mohlásková sonora (R4 = j, v) kontextově vokalizovala. Rozšíření -n- přidané v pozici R7 nemění intonaci výchozí dlouhé slabiky, ať již akútovou, cf. káu-n-a *» káu-ti, Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 189 gáu-n-a <* gáu-ti, nebo cirkumflexovou, cf. aú-n-a *» aú-ti, eí-n-a «* ei-ti. Tím se, jak uvidíme ve 4.2.2, nápadně liší od rozšíření -n- přidávaného v pozici R4. Rozšíření -d- lze ve všech třech případech, kde se vůbec uplatní, intepretovat v pozicích jak T5, tak T7. A protože výkladový systém nás nutí se pro některou z pozic rozhodnout, volíme T5 — podle zásady, že pozice se (pro výklad!) obsazují v pořadí (4-5-6-7). O epenthetickém -j-, což je další prostředek bránící hiátu, jsme psali už v 2.3.1 a zmíníme se o něm ještě v oddíle 4.3. 4.2.2 Panchronně produktívni plnovýznamová kmenová rozšíření jsou rovněž dvě: -n-(v pozici R4) a -st-. Vyznačují se komplementární distribucí a stejnou funkcí. • Morf -n- rozšiřuje kořeny obsazené krátkou samohláskou a zakončené explozívou (T) nebo sonorou (R); frikatíva může takový kořen uzavírat pouze v komplexu s guturálou (X). Schématicky jeho zapojení popíšeme P_V-n_C- ** PVC- (C = T, R, X), což se nápadně shoduje s kmenovým kontextem kvantitativního ablautu. Rozšíření -n- zaujímá v kmenovém schématu pozici R4, takže rozšířený kmen končí obecně stejnou souhláskou, jakou končí kmen nerozšířený, cf. aňk-a äk-o ák-ti 'oslepl'. Rozšíření -n- vytváří v prézentním kmeni dlouhou slabiku. Tato délka je vždy intonována cirkumflexově. • Morf -st- rozšiřuje kořeny obsazené dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou a zakončené libovolnou souhláskou nebo skupinou souhlásek. Někdy rozšiřuje i kořeny P_V_R4-, cf. ínfrä 4.2.4. Ve většinovém případě, kdy rozšiřuje kmen slabičné již dlouhý, ponechává morf -st- vždy původní intonaci kmenové slabiky, cf. álk-st-a álk-o álk-ti 'hladověl' vs. aíp-st-a alp-o alp-ti 'omdlel'; pokud však rozšíření -st- slabičnou délku teprve samo vytváří, je výsledná slabika akútová (shodně s intonací druhotné délky vzniklé v infinitivu), cf. /'tém-st-&-a 'těm-&-o 'tém-ti/ = tém-st-a těm-o tém-ti 'setmělo se'. 4.2.3 Víme již, že rozšíření -n- se podílí na kmenotvorbě o obecném schématu P_V-n_C- ** PVC- (C = T, R, X). Rozepišme nyní podrobněji, jak daný morf v jednotlivých případech působí. • Pro C = T5 vzniká v prézentním kmeni smíšený diftong P Vn T-. Je prosodickou charakteristikou morfu -n-, že dlouhá slabika, kterou vytváří, je intonována cirkumflexově. Její intonace nijak nesouvisí s intonacemi délek, jež příležitostně vznikají v jiných kmenech. Jde především o préteritní kmen PVC- pro V = /ě/, /ä/, kde se středové samohlásky pod přízvukem dlouží a slabičná délka jimi utvořená je cirkumflexová, ve shodě s obecnými pravidly pro dloužení pod přízvukem (1/3.2.2-3), cf. 'připadlo' teňk-a <* (těk-o et těk-ti) vs. tiňk-a** (tik-o et tik-ti) 'hodilo se'. Dále pak vzniká smíšený diftong z kořene P_V_C- pro C = R ve kmeni infinitívním, kde se za sonoru přidává další souhláska, explozíva či frikatíva. Takto utvořená délka je akútová, cf. šäl-a «* (šäl-o et šál-ti) 'ochladilo se'. Před T5 = b, p se R4 projevuje alomorfem -m-, cf. kimb-a *» (kib-o et kib-ti) 'zavěsil se (kde pevně), ulpěl (na čem)', tamp-a ** (täp-o et táp-ti) 'stal se'. • Při C = X = S6T7 rozšíření R4 = n zaniká s náhradním dloužením kmenové samohlásky podle vzorce VnS > VS. Ze systémové potence se v kořenech na X uplatňují pouze krajní samohlásky (V = i, u); litevský pravopis v tomto případě novou délku zaznamenává {y, ú}, cf. /'dri-ň-sk-a/ > drysk-a » (drisk-o et dňks-ti < /'drisk-&-ti/) 'trhala se (látka)', /'pu-fl-šk-a/ > pušk-a ** (púšk-o etpukš-ti) 'naběhly (komu kde) puchýře'. • Při C = R se rozšíření -n- uplatňuje pouze pro R = j, v, r, l (chybí tedy sonory na-zální). Rozšíření R4 = n opět zaniká s náhradním dloužením kmenové samohlásky, tentokráte 190 Verbum Liber II podle vzorce VnR > VR. Aktualizují se všechny možné podoby V. Musíme myslet na zvláštnost litevského pravopisu, že krajní fonémy fi, ú7 se píší {y, ú}, kdežto středové /ě, ä/ se píší {e, a}, cf. /ska-fi-r-a/ > skgr-a ** (skär-o et skár-ti) 'roztrhala se (tkanina nošením)' /ke-ň-r-a/ > kéj-a *> (kěr-o et kér-ti) 'pukl (pupen)' /ši-ň-l-a/ > syl-a «* (šll-o et šil-ti) 'ohřálo se' /gu-ň-r-a/ > gúr-a «* (gúr-o et gúr-ti) 'drolilo se' Všimněme si, že infinitivy těchto sloves, kde segment VR vytváří dlouhou slabiku, jsou - na rozdíl od prézentů - všechny intonovány akútově. Kmenové schéma P_V_R- může vzniknout též disociací kořene P_V- (týká se jedině krajních samohlásek). I v takovém případě vstupuje rozšíření R4 = n do kmene a následně zaniká s náhradním dloužením, cf. /pu-fl-v-a/ > púv-a «* (púv-o et pú-ti) 'hnil'. Případ PVR-, ať již je R přítomno v celém lemmatickém trojkmení nebo vzniká jen v některých kmenech disociací krajní kořenové samohlásky, otevírá otázku, jež může někomu připadnout samoúčelná, leč přirozeně a nutně vyplývá z logiky našeho výkladu. Jaká je pozice kmenového R ve schématu -S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7- ? Teoreticky se rozhodujeme mezi dvěma krajními možnostmi, R4 a R7, a nemůžeme se držet ničeho jiného než analogického porovnávání. A právě ze systémových srovnání vyplývá, že tato pozice se při kmenotvorbě mění. Pro pozici R4 ve kmeni infini-tívním mluví skutečnost, že kmen P_V_R- přibírá infinitívní sufix -ti, jehož explozíva se zapojuje do řady _R4T5S6T7// R7-. Podobnou úvahu lze vést pro všechny deriváty infinitívního kmene, jejichž specifické morfy vždy začínají souhláskou. Takže nejen v infinitívním tvaru P_V_R-ň', ale vůbec v infinitívním kmeni nemůže vyšetřovaná sonora stát v pozici R7. Zbývá tedy poloha R4. Vzhledem k formální shodě nepřízna-kových kmenů pak musíme pozici R4 postulovat i pro kmen préteritní. A tam, kde R vzniklo disociací kořenového V, je přirozené přiřadit 4. pozici už proto, že stojí nejblíž výchozí samohlásce. Zato v kmeni prézentním musíme předpokládat posun R4 -» R7, aby vůbec bylo možné vložit rozšíření -n-. Argumentujeme-li náhradním dloužením podle vzorce VnR > VR, pracujeme s kmenovým úsekem V_n-R, jejž lze do pozičního schématu _R4T5S6T7// R7- promítnout jedině v podobě V_n4-R7. Vidíme tedy, že stejný foném R vystupuje v různých kmenech téhož kořene v různých polohách. Víme již, že komplexní finála X se podle okolností realizuje S^7 nebo T5S6, takže poziční obměny na konsonantických svazích patří do systémového chování. V části 4.1.3 (sub 2) jsme uvedli tři slovesa, kde zároveň s rozšířením -n- dochází ke kvalitativnímu ablautu. Víc takových případů není. Sloveso kreňta 'padá' má k sobě alomorf bez ablautu, sc. kri-ň-t-a *> (krít-o et kňs-ti). Tak to vypadá v popisu spisovného jazyka, držíme-li se DLKŽ a vyhledáváme-li příklady pomocí jeho retrográdního soupisu (AtgDLKŽ). Thesaurus LKŽ (XIII: 169) uvádí ke smi-ň-g-a smig-o smig-ti 'zapichuje se, proniká hluboko dovnitř', navíc ještě alomorfhí prézens sme-ň-g-a, což odpovídá vztahu kriňta a kreňta, a nelze vyloučit, že se najdou další příklady.9 9 Z kořene SM_i/e_G vychází též sloveso sme-ň-g-a (LKŽ XIII: 142 přidává alomorf sm-ě-g-st-a) směg-o směg-ti, které DLKŽ objasňuje 'zapadají, boří se (nohy do sněhu)', 'rozpadá se, boří se (zeď)'. Lituanisticky vzdělaný rodilý mluvčí mě upozornil, že obě slovesa se v idiolektech (včetně jeho osobního) spojují do jediného o lemmatickém trojkmení smeňga směgo smigti; tato kmenová struktura se v našem výkladu dá popsat jedině jako hybrid. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 191 4.2.4 Podívejme se nyní podrobněji na kmenotvorné působení morfu -st-. • Morf -st- se podílí na lemmatické kmenotvorbě u kořenů charakterizovaných dlouhou slabikou o všech možných nositelích (dlouhá samohláska, dvojhláska vokalická i smíšená). Připomeňme, že je jeho prosodickou charakteristikou, že nemění intonaci dlouhé slabiky, k níž přistupuje. • Zatímco morf -n- vyžadoval dosti striktní konsonantické prostředí, morf -st- před sebou připouští jakýkoliv finální svah, a to i prázdný. Připojuje se za kořenový úsek svahu, do pozic S6!17. • Končí-li kořen na frikatívu (S6 = s, z, š, z), první složka morfu -st- s ní asimilačně splyne. Výsledná sykavka je neznělá (znělost se vyrovnává odzadu), leč tupá, měla-li tuto charakteristiku sykavka kořenová (S6 = š, ž; tupost převažuje nad ostrostí nezávisle na pořadí). Litevský pravopis zapisuje výslednou sykavku tupou či ostrou ve shodě se zvukem, leč znělou či neznělou podle podoby sykavky kořenové, tedy bez ohledu na zvuk, vždy neznělý, cf. /'saús-&-st-a > ['sausta] = {saústa} **■ (saús-o et saús-ti) 'usychal', /'iřz-&-st--a/ > ['iřsta] = {iřzta} «* (iřz-o et iřz-ti) 'rozčílil se', /'plIš-&-st-a/ > ['plísta] = {plýšta} ** (plýš-o et plýš-ti) 'praskl, protrhl se', /'gnž-&-st-a/ > ['grlšta] = {gqzta} *» {griz-o et grg-ti) 'vrátil se'. • Končí-li kořen na alveolárni explozívu (T5 = t, d), ta se před -st- disimilačně změní na s a následně splyne, cf. /'tuřt-&-st-a/ > /'tuřs-st-a/ > ['tuřsta] = {tuřsta} *> (tuřt-o et tuřs-ti < /'tuřt-&-ti/)'bohatl', /'raúd-&-st-a/ >/'raús-st-a/ > ['raústa] = {raústa} **(raúd--o et raús-ti < /'raúd-&-ti/) 'zčervenal, začervenal se'. Explozívy guturální ani labiální se nemění, cf. pyk-st-a <* (pýk-o etpýk-ti) 'zlobil se', geib-st-a *» (geíb-o et geíb-ti) 'ochabl'. Jde o to, že úsek T5S6T7-, jenž v prézentním kmeni vzniká, se může uskutečnit pouze tehdy, když obsahuje alespoň dvě dostatečně odlišné artikulační řady (obě souhlásky z -st- si jsou artikulační řadou velmi blízké). • Pokud alveolárni explozívě předchází alveolárni sonora (vyskytuje se pouze /-n4d5-/, nikoliv l-xŕŕ-l, ačkoliv tomu ze strany systému nic nebrání), dochází postupně ke dvěma jevům: 1° explozíva se disimiluje a splyne podle právě popsaného vzorce a 2° sonora zmizí s následným dloužením podle vzorce VnS > VS, cf. /'brénd-&-st-a/ > /'bréns-st-a/ > /'brénst-a/ > /'brěsta/ = {brésta} «* (brénd-o et brés-ti) 'uzrál, vyspěl', /iš-si-'gafld-&-st--a/ > /iš-si-'gaňs-st-a/ > /iš-si-'gaflst-a/ > /išsi'gästa/ = {išsigästa} «» (išsigaňdo et išsi-gás-ti) 'lekl se'. • Komplexní kořenová finála X se v prézentním kmeni před morfem -st- realizuje v podobě T5S6 a její sykavka pak podléhá asimilačnímu zjednodušení popsanému výše, cf. /'blišk--&-st-a/ > /'blíkš-st-a/ > /'bfflcšta/ = {blýkšta} (blyšk-o et blykš-ti) 'zbledl'. • Kromě kořenů s dlouhou slabikou obsluhuje -st- při lemmatické kmenotvorbě i kořeny o struktuře P_V_R- pro R — n, m. To proto, aby se kmenotvorné rozšíření -«-, jež jinak v komplementární distribuci s -st- obsluhuje právě kořeny o schématu P_V_C-, nesetkalo s kořenovou sonorou artikulačně příliš blízkou (m), ne-li totožnou (n). Morf -st- vytváří v prézentu novou slabičnou délku P_VRj-jf-. Tato délka je intonována akútově, stejně jako délka, jež druhotně vzniká ve kmeni infinitívním, cf. glúm-st-a *» (glúm-o et glúm-ti) 'upadl do rozpaků', ňm-st-a ** (rím-o et ňm-ti) 'uklidnil se'. Pro R = n bychom měli být svědky proměny nositele slabičné délky podle vzorce VnS > VS. To dokládá jedině sloveso /pa--'žin-&-st-a/ > /pa-'žin-st-a/ > /pa-'žľst-a/ = {pažísta} ^(pa-žin-oetpa-žin-tiy'znal, rozpoznal' o deaktualizovaném prefixu pa- a pak vždy prefigované /at-si-'žin-&-st-a/ > /at-si- 192 Verbum Liber II -'žin-st-a/ > /at-si-'žíst-a/ = {atsižísta} **(at-si-žln-oe\at-si-žln-ti) 'rozpoznal, zorientoval se', jež vychází z téhož kořene Ž_i_N- "ví, rozumem a pamětí dovede zařadit". V jiných případech však změna nenastává, cf. sén-st-a *> (sěn-o et sén-ti) 'zestárl, zastaral', tin-st-a ** (tin-o et tln-ti) 'otekl, opuchl', tvín-st-a <* (tvin-o et ťvln-ti) 'rozvodnil se (potok)'. Uvedené příklady j sou jediné, které se mi pomocí AtgDLKŽ podařilo najít jako kořeny o struktuře PVn- přijímající rozšíření -st-. Hodnotíme je tak, že u kořenů S_e_N-, T_i_N- a TViN- převládl ve spisovném jazyce morfonologický záměr udržet charakteristickou podobu i v kmeni prézentním; historicky a dialektálně lze ovšem doložit i sésta, tístalltýsta, tvístalltvýsta, cf. LKŽ (XIL406, XVL390, XVIL301). Kořen o struktuře P_V_R- vykazuje i sloveso mir-št-a *» (mir-é et miř-ti) 'umíral', kde vystupuje varianta -št-. Tento tvar je oblíbeným indoevropeistickým příkladem na souhláskový kontakt r-s > r-š, nicméně uvnitř litevského systému takový výklad neplatí. Sloves zakončených na -r a přijímajících -st- je víc, žádné jiné však po alomorfu -št- nesahá, cf. súr-st-a ** (súr-o et súr-ti) 'stal se slaným', stér-st-a ** (stér-o et stér-ti) 'ztuhl'. A i když se rozhodneme vykládat tvar mlršta jako ojedinělý archaismus indoevropského stáří, musíme zdůvodnit, proč odolal analogickému vyrovnání. Jistě se lze odvolávat na to, že sémantika mlršta je tabu, leč nemáme nic, co by dokládalo obdobné tabuické chování v jakkoli srovnatelném případě. Ponechme prostě, že sloveso mlršta mlrě miřtije zvláštní: má zvláštní podobu rozšíření, zvláštní paradigmatické zařazení, zvláštní intonaci v infinitivu. 4.2.5 U plnovýznamového rozšíření -n- jsme konstatovali, že se na lemmatické kmenotvorbě může podílet zároveň s kvalitativním ablautem (což v současném spisovném jazyce postihuje toliko tři kořeny). U žádného z kořenů přijímajících rozšíření -st- ablaut doložit nemůžeme, alespoň ne v podobách, jež jsme uvedli (kvantitativní a kvalitativní). Rozšíření -st- však doprovází jev, který ablaut připomíná: doprovodné dloužení prézentního kmene, cf. gesta •*» (gěs-o et gěs-ti) 'uhasínal' mäžta «* (mäž-o et máž-ti) 'ustupoval, ubývalo ho' yžta *> (Iž-o et lž-ti) 'praskal, pukal' dústa ** (dús-o et dús-ti) 'dusil se' Kořenů s touto kmenotvorbou dokládá AtgDLKŽ ke třem desítkám. Vyznačují se schématem P_V_C-, jež obecně obsluhuje rozšíření -n-, leč v podobě C = S6, kterou jsme pro působení -n- vůbec neuváděli (pojednávali jsme pouze o komplexu X). U kořenů P_V_S6- se totiž uplatňují obě rozšíření zároveň. Kořenová frikatíva splývá s frikatívou morfu -st- a morf -n-mizí za náhradního dloužení původně krátké kořenové samohlásky (přičemž na rozdíl od kvantitativního ablautu se její timbre nemění), cf. /P_V-n-S-st-/ > /P_V-n-St-/ > /PVSt-/. Všimněme si, že i po grafématické stránce se uplatňuje litevská pravopisná zvláštnost stavící vedle sebe {e_, a.} a {y, ú}. 4.2.6 Slovesa s plnovýznamovým rozšířením -n- a -st-, spadají pod konjugační typ (-a-, -o-). Pro -n- to platí zcela bez výjimky, pro -st- jsou výjimky dvě, oboje typu (-a-, -é-), sc. glm-st-a glm-ě glm-ti 'narodil se', mlr-št-a mlr-é miř-ti 'umřel'. Prosodická charakteristika slovesného kmene II. druhu závisí v tomto případě na intonaci (té jediné) kmenové slabiky, jež nese přízvuk. Rozlišujeme rysy A (slabika akúto-vá) vs. B (slabika neakútová, sc. cirkumflexová či krátká). V jejich důsledku koncovka o prosodickém rysu b na sebe kmenový přízvuk nepřetáhne (<= A) nebo přetáhne («= B). Slo- Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 193 vesa o rozšíření -n- jsou v prézentním i préteritním kmenu charakteristiky B (-n- vytváří v prézentu cirkumflexovou délku, préteritum je slabičné krátké, a pokud se jeho kmen druhotně dlouží, pak na slabiku neakútovou, cf. 4.2.3). Slovesa o rozšíření -st- se ve většině případů vyznačují kořenem o dlouhé slabice. Ta je nějak intonována a podle toho nese rys A či B. Rozšíření -st-, přidávané v prézentním kmeni, tuto charakteristiku nemění. Pokud -st-vytváří novou délku ve slabice původně krátké (jde o kořenová schémata P_V_R-), je tato délka akútová, což vede na rys A, cf. gimsta, mlršta,10 sénsta, pažísta, zatímco odpovídající kmeny préteritní nesou rys B, cf. gimé, mirě, seno, pažino. Intonace infinitivu nemá vliv na přetahování prízvuku z kmene na koncovku (k tomu totiž v derivačním okruhu infinitívního kmene vůbec nedochází). Nicméně i o ní se zde zmiňme. Je-li kořenová slabika dlouhá, má infinitiv intonaci stejnou jako ostatní kmeny. Druhotná délka může v infinitivu vzniknout jedině u kořenů o struktuře PVR-. V případě sloves s kmenotvornými rozšířeními - dokonce nejen plnovýznamovými (4.2.2-5), ale i pouze pomocnými - je dlouhá slabika, jež v infinitívním kmenu druhotně vzniká, vždy akútová — s jedinou výjimkou slovesa mir-št-a mir-é miř-ti 'umřel'. Pokud se rozšíření -n- a -st- uplatňují zároveň (týká se kořenů o schématu PJVS-), je jimi konstituovaná délka cirkumflexová: -n- cirkumfíex vytváří, -st- intonaci nemění. Prosodická charakteristika slovesného kmene I. druhu spočívá v jeho schopnosti přesouvat svůj prízvuk na prefixový úsek (mluvíme o pohyblivosti kmenového prízvuku). Pomocná kmenová rozšíření -d- a -n- (v pozici R7) sama o sobě pohyblivosti nebrání, cf. pá-de--d-a 'podává, pomáhá', mohou tomu však zabránit jiné jevy, jež se zároveň vyskytují, e.g. vokalická dvojhláska v kmeni (at-eí-n-a 'přichází', ap-aú-n-a 'obouvá' vs. áp-av-é), akútová intonace (iš-vér-d-avs. iš-vir-ě 'uvařil', ati-dúo-d-avs. aň-dav-ě 'odevzdal'), konjugační schéma -o- (ap-aú-n-a et ap-av-ě vs. ne-gáu-n-a et ne-gäv-o 'nedostal'), cf. 4.4.3. Plnovýznamová kmenová rozšíření -st- a -n- (v pozici R4) pohyblivosti kmenového prízvuku aktivně brání, a protože tato rozšíření se pojí s préteritem na -o-, což je další inhibitor pohyblivosti prízvuku, můžeme uzavřít, že slovesa příslušné lemmatické kmenotvorby svůj přízvuk nepřesouvají. Jedinými výjimkami jsou préteritní kmeny oněch dvou sloves, jež patří typu (-a-, -é-), sc. i-gim-st-a í-gim-é i-gim-ti 'měl vrozené' (vs. át-gem-a át-gim-é at-gim-ti, cf. 4.1.5), nu-mir-št-a nú-mir-ě nu-miř-ti 'zemřel'. Poučné je srovnání alomorřu át-gem-a a at-gím-st-a, jejichž lemmata shodně pokračují ät-gim-é at-glm-ti. Jasně vidíme, že kmenové rozšíření přesouvání prízvuku brání, zatímco kvalitativní ablaut je vyvolává. V této souvislosti si vzpomeňme na ona tři litev-ská slovesa, v nichž jsou oba jevy přítomny zároveň, skreňda, breňda, kreňta (4.1.3 sub 2). Při setkání protichůdných sil, kvalitatívího ablautu a kmenového rozšíření, převáží ablaut, takže dotyčná slovesa svůj přízvuk přesouvají (v prézentním kmeni, v préteritním tomu brání formant -o-), cf. iš-skre-n-d-a vs. iš-skrid-o 'odletěl', pä--bre-n-d-a vs. pa-brid-o 'kus přebrodil', nu-kre-n-t-a nu-kňt-o 'odpadl'; alomorf nu-kri-ň-t-a výmluvně předvádí, že bez ablautu k přesunutí nedojde. 4.2.7 Jak vyplývá z porovnání jejich distribucí (4.2.3-5), pokrývají kmenová rozšíření -n-(v pozici R4) a -st-, vzata dohromady, všechna kořenová schémata. (Schéma PV-, které jediné v tomto úhrnu nenajdeme, je krajně vzácné, doložené pouze v /'dě-d-a/ > dě-d-a.) Pomo- 10 Pozor na intonační odlišení vůči /'miřš-&-st-a/ > miřšta miřšo miřšti 'zapomínal', kde cirkumfíex charakterizuje intonaci kořenové slabiky. 194 Verbum Liber II cí AtgDLKŽ, což je retrográdní soupis k jednosvazkovému slovníku moderní spisovné litev-štiny, lze napočítat přes dvě stě kořenů, jež ona rozšíření přijímají (a to nezapočítáváme lexikální jednotky rozlišené prefixy). Další ještě přibudou ze starých památek a dialektálních sběrů, z nichž vychází dvacetisvazkový thesaurus LKŽ. Musíme uzavřít, že v panchronním záběru přes půltisíciletí textově doložené litevské existence představují rozšíření -n- a -st-produktívní prostředek, byť jej už nepotkáme v neologismech současné doby. Jaký je jeho význam? Christian Stang (1942, 1966) v indoevropeistické perspektivě svého výkladu hodnotí tato slovesa jako «mediální - intransitívní». Pro panchronní pohled vycházející ze současného stavu navrhujeme slovotvorné séma "nezáměrný děj" (podmět děje je podán jako jeho nositel bez vědomé vůle; nezáměrný děj se často pojímá coby «počína-vý») — vedle dějů podávaných jako "stavové", či "intensivní" (podmět je jejich vědomým nositelem; intensíva se často ještě upřesňují jako «iteratíva», «faktitíva», «efektíva»). Tradiční dělení sloves na «dějová» a «stavová» se odvolává na ontológii «procesu» a «ne-procesu». V našem pojetí je obsah každého slovesa dějem definitoricky a stavové, stejně jako intensivní (či možná lépe "intensitní") podání slovesného obsahu (děje) představují jen dva příznakové - a opačně polarizované - případy, kdy v jazykovém systému (zde litevštiny) slovotvornými prostředky vyznačujeme, že podmět slovesa se coby konatel příslušného děje musí hodně starat, aby děj proběhl (příznak intensity, včetně speciálních podob výše zmíněných), nebo naopak že se (teď) starat vlastně ani nemusí a děj běží bez jeho zjevných zásahů (příznak stavovosti). Oba příznaky vyložíme v části 4.4.1 sub (-o-, -é-). Zde si pouze uvědomme, že na uvedeném mor-fologickém zařazení nic nezmění, vymyslíme-li text, jehož hrdina usilovně leží v posteli a odtamtud ledabyle řídí chod světa. Nezáměrnost dokládáme diferenčně. Předvedeme ji na příkladech, jejichž cílem není «nade vši pochybnost* dokázat, že "nezáměrnost" je coby «objektívní realita» přítomna všude tam, kde se vyskytují morfy -n-ll-st-, nýbrž ukázat, jak se "nezáměrnost" - při apriorním záměru ji v jednotlivých výskytech deduktivní cestou najít - dá (a snad i má) v rámci diferenčního zkoumání jazyka interpretovat. • Slovesa gim-st-a 'rodí se', mir-št-a 'umírá' patří jistě k nej starší a nejzákladnější slovní zásobě. Nezáměrnost jejich podání, pro niž nyní ani nevidíme zvláštní důvod, se přinejmenším dobře snáší s kontrastem k intensivnímu gim-d-o 'rodí (žena dítě)', což je faktití-vum, popřípadě ke stavovému mér-d-i 'skomírá, leží na smrtelné posteli' (všimněme si kvalitativního ablautu mezi lexikálními jednotkami a kmenotvorného rozšíření -d-). • Stejně tak už nyní nevidíme důvod vyznačovat nezáměrnost u lyj-a 'prší', ale uznáme, že déšť představuje nezáměrné podání děje ve srovnání s ablautově spřízněnými slovesy líej-a 'vylévá (kdo co kam)', liěj-a 'odlévá (kdo co z čeho)'. • Sloveso žin-o 'zná, ví' vyjadřuje uvědomělou intelektuální činnost (člověk získal jisté poznatky a teď s nimi nějak nakládá), zatímco nezáměrné pa-žíst-a, at-si-žíst-a 'pozná (člověka, jehož má před sebou, místo, kde právě je)' vyjadřuje událost, kdy «kouknu a vidím» jaksi naráz, aniž musím vědomě nakládat se svými vědomostmi. • Oproti stavově podanému uvědomělému vnímání u sloves giřd-i 'slyší', rěg-i 'vidí' vynikne nezáměrnost sloves pra-re-ň-g-a 'prohlédne' (kotěti se otevřou oči, člověk konečně pochopí), /iš-'giřd-&-st-a/ > išgiřsta 'zaslechne' (kdo co, aniž to chtěl, ba aniž měl). • Transitivita se s nezáměraostí nevylučuje, byť není běžná. Stavově podané mýl-i 'miluje (kdo koho)' označuje uvědomělý cit, zatímco pa-mil-st-a 'zamiluje se (kdo do koho)' vyjadřuje cit, který na člověka bez jakéhokoliv jeho záměru zničehonic odkudsi spadne; předmět lásky je přitom u obou litevských sloves vyjádřen v akuzativu. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 195 • Počínavost či krátkodobost, jak ji obsahují příklady pamllsta a išgiřsta, není trvalým rysem nezáměrnosti. Slovesa kyl-a 'zvedá se, povstává' vs. kělia 'zvedá (kdo co)', býr-a 'sype se (odkud co samo)' vs. běria 'sype (kdo co kam)' (znovu si všimněme kvalitativního ablautu mezi lexikálními jednotkami) předvádějí nezáměrný děj obecně dlohodobého trvání. • Mnoho příznakově nezáměrných sloves je spřízněno se jmény. Adjektiva bál-t-as 'bílý', šál-t-as 'studený', šil-t-as 'teplý' jsou formálně totožná s perfektívními deagentívními participii sloves bäl-a 'vybělává (plátno na slunci)', šal-a 'mrzne, je zima', šýl-a '(venku pěkně) hřeje, je teplo'. Adjektiva plk-t-as 'zlostný, vzteklý', sěn-as 'starý', mäi-as 'malý', raud-ón-as 'červený' souvisí s nezáměrnými slovesy pýk-st-a 'jímá ho vztek' (litevské sloveso má nositele zlosti v podmětu), sén-st-a 'stárne', mäžta 'zmenšuje se, ustupuje, ubývá ho', /'raúd-&-st-a/ > raústa '(už) červenají (jablka na stromě, mraky na obloze)'. • Podobně k substantivu rukas 'mlha' je nezáměrné sloveso ruk-st-a 'valí se (kouř z komína, pára z lesů)', k lôb-is 'majetek, bohatství' je pra-lôb-st-a 'bohatne, přijde si k majetku', ke skuřd-as 'bída' zase nu-skuřs-t-a < /-skurd-&-st-/ 'upadá do bídy'. Se substantivem barzd-á 'plnovous' souvisí su-bařz-t-a < /-barzd-&-st-/ 'zarůstá (muž plnovousem)'; tulž-is je 'žluč', a když širdis 'srdce' tulž-t-a < /-tulž-&-st-/, pak se 'zalévá zlostí'. Ve všech uvedených denominatívních slovesech nezáměrně, sc. bez vědomé vůle a přání podmětu vzniká to, co je vyjádřeno výchozím jménem, přídavným či podstatným. Takto nezáměrný děj lze dále modifikovat předponami, jež upřesňují Aktionsart, či reflexívem, jež zdůrazňuje, že děj postihuje svého konatele, cf. kalt-as 'vinen', kaít-ě 'vina' -» nu-si--kaí-st-a 'proviňuje se' (na podmět padá vina). 4.2.8 Poté, co jsme předvedli, že plnovýznamová kmenová rozšíření -n- a -st- si jsou séma-ticky i prosodicky rovnocenná (to druhé vzhledem k prosodické charakteristice kmene I. druhu), připomeňme jeden morfologický kontext, který obě rozšíření rozlišuje: výskyt -n- ve kmeni prézentním je podmínkou pro to, aby v neosobě futura mohlo dojít ke krácení kmenové samohlásky, jež je totožná se samohláskou lemmatického kmene infinitívního. Jak jsme vyložili v 3.4.3, končí-li infinitívní kmen dlouhou akútovou slabikou, pak přidáme-li k němu kmenotvorné rozšíření -s s nulovou koncovkou, čímž se vyjadřuje non-pers fut, změní se jistý prosodém této slabiky. Dojde buď (A) ke krácení, nebo (B) k meta-tonii. Případ (B), změna akútové intonace na cirkumflexovou, je většinový: nastává vždy, když nenastává případ (A). Případ (A) nastává při splnění dvou podmínek: 1° slovesný kořen - a jde nutně o kořen typu (i) - končí na dlouhou krajní samohlásku /i, ú/, přičemž je splněn ještě obecný předpoklad prosodických změn, že totiž slabika touto dlouho samohláskou vytvářená má akútovou intonaci; 2° do prézentnflio kmene se vkládá rozšíření -n-, což vyžaduje disociaci kořenové samohlásky lil > /i-j/, lul > /u-v/. Podmínka 2° vysvětluje, proč máme vyti -* vys 'požene', siúti -> siús 'ušije', přestože obě slovesa splňují podmínku 1°: v prézentu sice dochází k disociaci, leč nepřibírá se -n-. Pro krácení bati -» bus 'bude' se odvoláváme na prézentní alomorfy /'búva/ < /'bu-fl-v-a/ a /'búna/ s redundantním zopakováním lni na místě původního NI, nikoliv na yrä, ěsti (cf. 3.2.2). Krácení lýti -» lis 'zaprší' vykládá zcela přímočaře prézens /'hja/ < /'li-ň-j-a/. Při krácení džiúti -» džiús 'uschne, zvadne' musíme argumentovat, že na splnění podmínky 2° (prézens džiúv-a < /'3'u-fi-v-a/ opravdu existuje) nemá vliv existence konkurenčního alomor-fu dziust-a < /'3'u-st-a/. 196 Verbum Liber II Výše uvedenou charakteristiku, korelující krácení ve futúru s nasálním rozšířením v prézentu, jsem v žádném popisu litevštiny výslovně nenašel. Opírá se o rozbor příkladů, které uvádějí litevské gramatiky s normativní ambicí: Ambraška et Žiugžda (1937: 103), Senn (1966: §341), DLKG (§938), k nimž nyní přidáme i LKRS (§5). Ze starších gramatik uvádějí Ambraška et Žiugžda navíc případy krácení dýgti -> digs 'vyroste', plýšti -» pliš 'roztrhne se, praskne', Senn a spolu s ním Otrebski (1956: §462) k tomu ještě přidávají lúžti -» lúš 'zlomí se', rúgti -> rúgs 'zkysne', slúgti -» slúgs 'ztratí se, zmizí'. Tyto příklady nesplňují podmínku 1°, protože jejich kořen končí na souhlásku, a ani podmínku 2°, protože místo -n- přibírají -st-. Futurální tvary digs, pliš, lúš, rugs jsou doloženy i v LKŽ (11:530 pouze digs, nikoliv *dýgs; VII:717-720 s variantami lúš i lúš; X:248-250, kde nacházíme přímo dvojici lúš ar pliš 'děj se co děj, stůj co stůj' vedle tvaru neparplýš 'neroztrhá se'; XI:904-909 s doklady na rúgs i rugs; ve svazku XIII:52-54 jsem našel pouze futura nu-slúgs bez značené intonace a nu-slúgs dokonce s akútem). Soudobá DLKG se o futurech sloves dýgti, plýšti, lúiti, rugti, slúgti vůbec nezmiňuje, soudobá LKRS předepisuje aygs, plyš, lúš, rúgs (tedy ve shodě s námi uvedenými pravidly). Příklady digs, pliš, lúš, rúgs, slúgs nevyvracejí pravidla 1° a 2° v tom logickém smyslu, že by jejich předpoklady byly splněny, leč závěr, či následek nenastal. Upozorňují pouze, že případ (A) může nastat i za jiných podmínek, než jsme vyjmenovali. Za jakých? Ad 1° zůstává kořenový vokalismus /I, ú7 spolu s akútovou intonací příslušné slabiky, leč připouští se, aby kořen měl i konsonantický uzávěr. Ad 2° požaduje se prézens se sématic-kým příznakem "nezáměrně podaný děj", přičemž vedle -n- se připouští i jeho alomorf -st-. Musíme z toho vyvodit, že krácení přímo nesouvisí s disociací dlouhé kořenové samohlásky. 4.3 Kmenotvorné sufixy V této kapitole pracujeme s dvojím vymezením kořene, (i) se striktním, omezeným na lem-matické troj kmeni jediné slovesné lexikální jednotky, a (ii) s vágním, pokrývajícím všechny kmeny, mezi nimiž uznáváme lexikálně-sémantickou blízkost v plánu obsahovém a morfoné-matickou blízkost v plánu výrazovém (4.0.3). Pro vyčerpávající popis kořene při vágním vymezení nemáme prostředky. Přesto se do tohoto prostoru musíme vypravovat. Budeme se v něm pohybovat s nejvyšší obezřetností, omezujíce se na přechody od zkoumané lexikální jednotky slovesné k lexikální jednotce obecně jakéhokoliv slovního druhu, jíž lze sloveso motivovat. To proto, že chceme vyložit sufixy, synchronně produktivní prostředky slovesné kmenotvorby. 4.3.1 Za SUFix pokládáme každý kmenotvorný morf, který výchozí kmen rozšiřuje o další slabiku. Litevská slovesná kmenotvorba se opírá - nejen v synchronním, ale vůbec v pan-chronním záběru - o sedm sufixů SAMOSTATNÝch a dále pak o dva jasné a o několik nejasných sufixů NESAMOSTATNÝch. Samostatné sufixy třídíme podle jejich morfonématických schémat: -V- -y-, -o-, -é--VV- -uo-, -au--VR- -en-, -in- Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 197 Oba nesamostatné sufixy výše označené za «jasné» mají po dvou alomorfech: -tel-ll-ter- a -ul-ll-ur-. Nesamostatnost sufixu znamená, že při kmenotvorbě nevystupuje sám, nýbrž ve dvojici s jiným sufixem; -tel-ll-ter- se pojí s -é-, takže ve kmenech potkáváme soustavně -tel-ě- (-ter-é-), -ul-ll-ur- se pojí s -uo- přes palatalizační prvek, takže ve kmenech potkáváme -ul-i-uo- (-ur-i-uo-). Dodejme, že sufix -in-je jak samostatný, tak nesamostatný; nesamostatně vystupuje ve dvojici s -é-, dávaje -in-ě-. Jasnost, jež se vztahuje i na -in-é-, spočívá v tom, že ony sufixy nesou jednoznačný slovotvorný význam, což jim zaručuje produktivitu. Uvedené sufixy dále rozdělíme na stabilní a nestabilní. Stabilní sufix je prostředkem kmenotvorby v definičním oboru kořene typu (ii), vágním, takže slouží kmenotvorbě lexikální, nestabilní je prostředkem kmenotvorby v definičním oboru kořene typu (i), striktním, a slouží kmenotvorbě gramatické. Při tomto vymezení může být týž sufix jak stabilní, tak nestabilní: záleží na tom, které sloveso zkoumáme v kterém definičním oboru. Všechny výše uvedené sufixy, samostatné i nesamostatné (z nesamostatných pak jasné i nejasné), dokáží být kmenotvorně stabilní, sc. jsou přítomny ve všech členech lemmatického trojkmení nějaké slovesné lexikální jednotky a svou přítomností tuto jednotku odlišují od kmene jiné lexikální jednotky, jež vychází z téhož kořene (při vágním vymezení definičního oboru). Jedině samostatné sufixy o schématu -V- dokáží být též nestabilní, podílejíce se na gramatické kmenotvorbě některých sloves. Nestabilní sufixy -o-, -ě- společně poznamenávají kmen préteritní a infinitívní oproti nepříznakovému kmeni prézentnímu, nestabilní sufix -y- příznakově poznamenává kmen infinitívní oproti společně nepříznakovým kmenům prézentnímu a préteritnímu. Výskyt nestabilního sufixu -y- představuje v litevské lemmatické kmenotvorbě jediný případ, kdy jsou společně nepříznakové kmeny prézentní a préteritní oproti příznakovému infinitivu (nehledíme k druhotným úpravám fonématické stavby kmene). 4.3.2 Vyložíme si nejdříve, jak uvedené sufixy interagují s koncovkami a morfy druhotné kmenotvorby (cf. 2.3.1). Připomeňme, že koncovkové i druhotně kmenotvorné morfy přidávané za lemmatické kmeny prézentní a préteritní začínají vždy samohláskou, kdežto gramatické morfy přidávané v derivačním okruhu infinitívním začínají vždy souhláskou. • U sufixů o schématu -V- není žádný rozdíl, jsou-li v daném slovese stabilní či nestabilní. Gramatické morfy infinitívního okruhu, začínající souhláskově, se připojují přímo a nevyvolávají žádné změny. Naopak v derivačních okruzích prézentním i préteritním, kde gramatické morfy začínají vždy samohláskově, je nutné předejít hiátu v konkatenaci -V-&-V-. Setkáváme se přitom s dvojím morfonologickým chováním. Sufixy -o-, -é-, tvořené nekrajní-mi samohláskami, přijímají v obou lemmatických kmenech epenthetické -j-, cf. /ži'n-&-o--&-o/ > /ži'no-j-o/ 'věděl', /'nor-&-é-&-o/ > /'noré-j-o/ 'chtěl'. V tomto ohledu se slovesné sufixy chovají stejně jako slovesné kořeny téhož vokalického zakončení, cf. /'I0-&-0/ > /'lo-j-o/ 'štěkal', /'sé-&-o/ > /'sé-j-o/ 'sel'. Sufix -y-, o samohlásce krajní, se disociuje podle vzorce /!/ > /i-i/ > /i-j/, cf. /da'l-&-í-&-o/ > /da'l-i-i-&-o/ > /da'li-j-o/ 'dělil'. I v tomto ohledu se sufix chová stejně jako slovesný kořen končící na -y-, cf. /'I1-&-0/ > /'li-i-&-o/ > /'li-j-o/ 'pršelo'. • Sufixy o schématu -VV- se při konkatenaci chovají jinak v kmeni prézentním a jinak v préteritním. V prézentním přijímají jak -uo-, tak -au- epenthetické -j-, cf. /dai'n-&-uo-&--a/ > /dai'n-uo-j-a/ 'zpívá', /tar'n-&-au-&-a/ > /tar'n-au-j-a/ 'slouží'. Kořeny zakončené na -uo- se chovají stejně, cf. /'šluo-&-a/ > /'šluo-j-a/ 'zametá' (s výjimkou dúo-d-a), kořeny zakončené na -au- nikoliv. Ty totiž vždy přibírají epenthetické -n-, e.g. gáu-n-a, aú-n-a, 198 Verbum Liber II káu-n-a, pouze pro liáu-n-a máme spisovný alomorf liáu-j-a, cf. 4.2.1, 4.1.2 sub 2. Ve kmeni préteritním se sufix -au- disociuje podle vzorce /au/ > /a-u/ > /a-v/, cf. /tar'n-&-au-&--o/ > /tar'n-a-u-&-o/ > /tar'n-a-v-o/'sloužil', kdežto sufix -uo- podstupuje dvoukrokovou proměnu /uo/ > /au/ > /a-v/, cf. /dai'n-&-uo-&-o/ > /dai'n-au-&-o/ > /dai'n-a-v-o/ 'zpíval'. Kořeny na -au- i -uo- se v préteritu chovají stejně, cf. /'gau-&-o/ > /'ga-v-o/ 'dostal', /'šluo-&-é/ > /'šlau-&-é/ > /'šla-v-é/ 'zametal'. • Sufixy o schématu -VR- se při konkatenaci fonématicky nijak nemění ani v infinitívním, ani v prézentním a préteritním okruhu. • Nesamostatné sufixy se sledovaných procesů pochopitelně neúčastní. 4.3.3 Vedle fonématické musíme samozřejmě popsat i prosodématickou stránku sufixů. Tam spadá jak intonace sufixů slabičné dlouhých, tak přízvukové chování sufixů vůbec všech. • Sufixy o schématech -V- a -VV- jsou všechny intonovány akútově. Při disociaci intonace zaniká, cf. dal-i-j-a dal-i-j-o dal-ý-ti 'dělil'. Krátká středová samohláska, která při disociaci může vzniknout, se pod přízvukem druhotně dlouží, nabývajíc intonace cirkumflexo-vé, cf. dain-úo-j-a dain-ä-v-o dain-úo-ti 'zpíval', tarn-áu-j-a tam-ä-v-o tarn-áu-ti 'sloužil'. • Sufixy o schématu -VR- vytvářejí dlouhou slabiku pouze ve kmeni infinitívním, kde za ně přistupuje další souhláska. Tato délka je vždy akútová, cf. vad-ln-ti 'nazýval, jmenoval', gyv-én-ti 'žil, bydlel'. • Nesamostatný sufix -tel-ll-ter- nikdy nenese přízvuk, který by jeho samohlásku mohl prodloužit, ani za sebe nepřibírá konsonant, který by v něm vytvořil smíšenou dvojhlásku, takže jeho slabika je vždy krátká, bez intonace. Vždy krátká je i slabika tvořená nesamostatným sufixem -ul-ll-ur-, ani ona totiž nikdy nepřibírá konsonant, který by v ní vytvořil smíšenou dvojhlásku. Akútová intonace je historickým zdrojem prosodické charakteristiky b (zákon de Saussurův, cf. 3.1.6). Můžeme i u sufixů o schématech -V- a -VV- mluvit o přetahování prízvuku z předchozí, kořenové slabiky, tak jako jsme vykládali přetahování prízvuku ze slovesného kmene na koncovku? Především si uvědomme, že jediný definiční obor, kde je taková otázka vůbec legitimní, skýtají nestabilní sufixy. Jenom ty se totiž připojují ke kořenovému kmeni téže lexikální jednotky podobně jako koncovky — a navíc kořenový kmen je v celém lemmatickém trojkmení totožný. Stabilní sufix je prostředkem lexikální kmenotvorby a nová, jím vytvořená lexikální jednotka má vlastní kmen, o vlastních prosodických charakteristikách, nezávislých na charakteristikách jednotky výchozí, nemluvě o tom, že není vždy jasné, která lexikální jednotka vůbec je výchozí. Dále pak stabilní sufixy (s výjimkou -é- a -o-) vykazují v lemmatickém trojkmení několik alomorfů, některé o slabice dlouhé akútové, jiné však o slabice cirkumflexové, či dokonce krátké, cf. -ä j v- vs. -áu-, vs. -ý-. Prosodickou charakteristiku b lze z nestabilních sufixů jistě připsat morfu -y-, cf. sák--o säk-é sak-ý-ti 'řekl' (kořenová slabika je neakútová a sufix si na sebe přízvuk přetáhne) vs. mók-o mók-é mók-y-ti 'učil' (kořenová slabika je akútová a sufix na sebe přízvuk nepře-tahuje). Připoj íme-li však k témuž kořeni MóK- sufix -é-, přízvuk na něj přejde, cf. mók--a mok-é'-j-o mok-e-ti 'uměl'; podobně mýl-i myl-ě-j-o myl-e-ti 'miloval', čiúlb-a čiulb-e-j-o čiulb-e-ti 'švitořil (pták)'. Nestabilní sufix -é- totiž nese přízvuk vždy. Mezi slovesy s nestabilním sufixem -o- pak nalezneme několik derivačné nemotivovaných, jež se chovají různě, cf. sáug-o sáug-o-j-o sáug-o-ti 'hlídal' (přízvuk zůstává na akútové slabice kořenové) vs. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 199 íešk-o iešk-ó-j-o iešk-ó-ti 'hledal' (přízvuk přechází z akútové slabiky kořenové na akútovou slabiku příponovou), a potom slovesa motivovaná, u nichž lze polohu prízvuku vysvětlit jeho přetažením z neakútové (a právě jen neakútové) slabiky kořenové na akútovou příponovou, cf. kýb-o kýb-o-j-o kýb-o-ti 'zůstal viset' (kořen akútový, přípona bez prízvuku) vs. kryps-o kryps-ó-j-o kryps-ó-ti 'zůstal nachýlený' (kořen cirkumflexový, přípona na sebe bere prízvuk). U žádného z nestabilních sufixů nenajdeme případ, který by charakteristiku b vyvracel,11 nestabilní sufixy -o- a především -ě- však nabízejí případy, kdy polohu prízvuku na příponě rysem b vysvětlit nelze. závěr: Je zvláštní charakteristikou kmenotvorného sufixu, zda přízvuk v kmeni jím vytvořeném zůstane na slabice kořenové nebo přejde na příponovou. Dodejme nakonec, že slovesné kmeny opatřené slabičným sufixem nikdy nenabízejí svůj přízvuk předkořenovým morfům. Přesouvání prízvuku dopředu je tedy možné jedině u sloves se sufixem nestabilním, a to ve kmenech bez sufixu. 4.3.4 Zbývá vyložit to nejdůležitější, sémantiku kmenotvorných sufixů. Musíme předeslat, že kmenotvorba při širokém, jak jsme výše říkali «vágním», vymezení kořene je doprovázena řadou dalších morfologických jevů. Ve slabičném vrcholu kořene dochází k nejrůznějším proměnám vokalismu, a to i k jiným, než jaké jsme vyložili v oddíle 4.1, a rovněž intonace dlouhé kořenové slabiky se mezi jednotlivými lexikálními kmeny mění. Před kmenotvorným sufixem se může vyskytnout neslabičné kmenové rozšíření i nesamostatný sufix přidávající další slabiku. V obou případech přitom rozlišujeme mezi morfy «jasnými», sémanticky inter-pretovatelnými, a v důsledku toho produktivními, a nejasnými, jež sémanticky interpretovat nelze. Všechny tyto doprovodné morfologické jevy však lze doložit pouze v definičním oboru vágního vymezení; ve striktním definičním oboru, pokrývajícím jedinou slovesnou lexikální jednotku, lze vymezit jedině nestabilní sufix, nelze však mluvit o ablautu, metatonii ani o jakémkoliv jiném zvětšování kmene: dotyčné morfologické příznaky jsou přítomny vždy ve všech třech složkách lemmatického trojkmení současně. 4.3.5 Protože všechny samostatné sufixy jsou - v jistém definičním oboru - stabilní, začneme sémantickou charakteristikou stabilních sufixů. Materiálově se opíráme o to, co shromáždili a utřídili autoři DLKG (§§ 1028-1078), Jan Otrebski (1965:307-416) a Pranas Skardžius (1943), sématický popis navrhujeme vlastní. Znovu připomínáme (cf. 4.2.7), že takový popis má smysl pouze při diferenčním uchopení lexikálních jednotek, přičemž zde můžeme dát jen několik návodných příkladů. Náš sématický aparát pracuje s různým "podáním děje". Postulujeme, že každé sloveso nějak označuje děj (včetně sloves jako spí, je a prší), nezajímá nás dějovost samotná, nýbrž rozdíl mezi dějem slovesa odvozeného a dějem slovesa výchozího, případně vztah mezi dějem slovesa odvozeného a ne-dějem výchozího jména. Nejprve rozlišíme, jaký je "postoj konatele" ke slovesnému ději. Bude nás zajímat jednak to, zda a jak je konatel odvozeného slovesa spojen s designátem výchozího slova, jednak to, 11 Pro vyvrácení je třeba, aby se naplnily předpoklady (přízvuk spočívá na kořenové slabice neakútové), a nenastal závěr (akútový sufix jej na sebe nepřetáhne), což potkáme u nemála sloves se sufixy stabilními, e.g. pin-a pýn-é pin-ti 'pletl' -*■ pyn-io-j-a pyn-io-j-o pyn-io-ti 'splétal', keřš-t-as 'msta' -» keřš-ij-a keřš-ij-o keřš-y-ti 'mstil se'. 200 Verbum Liber II zda působí uvědoměle, záměrně, či naopak neuvědoměle, nezáměrné (cf. "nezáměrnost" děje v 4.2.7). Speciální podání obsahu přirozeně závisí na sémantických oborech výchozích lexikálních jednotek. • Sufix -in- je typickým prostředkem takového podání děje, kdy konatel působí vědomě, leč není nositelem designátu, ba přímo se od designátu distancuje, cf. plat-ús 'široký' -» plät-ina 'šíří, rozšiřuje' (=» způsobuje u čeho jiného šířku), áug-a áug-o 'roste' -> aug-in-a 'pěstuje, vychovává' ovlivňuje, jak kdo jiný či co jiného roste). Ve spojení s rozšířením -d- vytváří sufix -in- uerba causatíua, jak jsme předvedli v 3.7.2, cf. skěsta skeňdo skisti 'topil se' -» skan-d-in-o 'po-, u-topiľ (=» způsobil, že se někdo jiný utopil, něco jiného potopilo). • Sufix -é- je typickým prostředkem podání děje při nevědomém, nezáměrném působení konatele, který nejen že je nositelem designátu, aleje s ním navíc pevně spojen, cf. lietúv-is 'Litevec' -»lietuv-é-j-a "stává se Litevcem, ztotožňuje se s litevským prostředím" vs. lietuv--in-a ' politevšťuje (slovo, člověka) ', plat-ús 'široký' ->plat-é-j-a 'rozšiřují se (komu obzory)' vs. plät-in-a 'rozšiřuje', daůž-ia daúž-ě daúž-ti 'udeřil (do čeho, aby to puklo)' -> dáuz-é-j-a dáui-é-j-o dáui-é-ti 'rozpraskalo (co samo od sebe)'. • Sufix -uo- vyjadřuje neutralitu oproti oběma předchozím krajnostem. Konatel může působit vědomě (záměrně) i nevědomě (nezáměrné) a od designátu se nedištancuje: přinejmenším s ním nakládá; může být i jeho nositelem, leč ve spojení spíše povrchním, dočasném. Srovnejme bált-as 'bílý' -» bált-in-a 'natírá na bílo' (konatel je s «bílým designátem» spojen v záměrné činnosti, jeho nositelem přitom není) vs. balt-e-j-a 'zbělel, vybledl (a teď je takový bílý)'12 (konatel je s «bílým designátem» spojen nezáměrné, ale pevně jako nositel běloby) vs. balt-úo-j-a 'bělá se (co ve zvláštním světle; krajina, když napadl sníh)' (konatel je zde s «bílým designátem» spojen sice též nezáměrné a jako jeho nositel, leč jde o spojení přechodné); lietúv-is 'Litevec' -» lietúv-in-a ' politevšťuje ' (konatel jedná záměrně, litevs-kosti nenabývá on sám, ale předmět jeho působení) vs. lietuv-é-j-a "stává se Litevcem" (konatel prošel vnitřním ztotožněním) vs. lietuv-iúo-j-a 'mluví, vyslovuje na litevský způsob' (konatel "působí navenek jako Litevec", což může dělat vědomě i nevědomě, záměrně i nezáměrné); did-ús 'velký' -» did-in-a 'zvětšuje (co jiného)' vs. did-é-j-a 'zvětšuje se (co samo)' vs. /di'd-&-iúo-j-a-si/ > didžiúojasi 'chlubí se čím, je na co hrdý' (činí sebe sama velkým, ale jen tak, že se hlásí k něčemu, co má za velké). Přidejme ting-ús 'líný' -> ting-úo-j-a 'lenoší' (užívá si dočasně nicnedělání) vs. ting-st-a ting-o ting-ti 'zlenivěl' (ztratil chuť či schopnost něco dělat; jde o sloveso příznakově nezáměrné, cf. 4.2.7). Sufixem -uo- se produktivně vytvářejí nová slovesa, cf. sport-as -* sport-úo-j-a 'sportuje' (konatel se na čas - třeba i pravidelně a opakovaně - stává nositelem designátu), komplěkt-as -> komplekt-úo-j-a 'kompletuje' (konatel nějak nakládá s designá-tem). Přitom si sufix -uo- někdy konkuruje s -in-, jak dokládají kulturní europeismy sistem-a 'systém' -* sistěm-in-a et sistem-at-iz-úo-j-a 'systematizuje', kolektyv-ús 'kolektivní' -» kolektyv-in-a et kolektyv-iz-úo-ja 'kolektivizuje'. Poučná je distribuce kmenů: -in- se pojí s kmenem, jenž v litevštině existuje i u jiného slova (sistem-, ko-lektyv-), kdežto -uo- s kmeny, jaké jsou v litevštině morfologicky neinterpretovatelné 12 Litevský prézens zde i jinde překládáme ad hoc českým préteritem, chceme-li se vyhnout vidovým interferencím, jimiž je české sloveso - na rozdíl od litevského - v prézentu postiženo (cf. 1.2.1-2). V celé práci se pak bráníme tomu, abychom slovesnou lexikální jednotku lemmatizovali infinitivem. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 201 {sistem-at-iz-, kolektyv-iz-, kde segmenty -at-iz- ani -iz- nemají žádnou vnitřně litev- skou systémovou motivaci). • Sufix -au- je prostředkem takového podání děje, kdy konatel se usilovně zabývá desig-nátem, takže jeho působení je na rozdíl od případu -é- vědomé, záměrné, na rozdíl od případu -in- se konatel od designátu nedištancuje a na rozdíl od případu -uo- není jeho spojení s designátem jen nahodilé, dočasné. Nemálo příkladů jsme podali již v 3.7.2, cf. karäl-ius 'kráľ -*■ karal-iáu-j-a 'kraluje' (vykonává roli krále, což je činnost vědomá a soustavná), kár-as 'válka' -» kar-iáu-j-a 'bije se, bojuje, válčí' (zabývá se válkou vědomě a soustavně), karn-á 'lýko, lýčí' -» karn-áu-j-a 'sbírá lýčí' (sbírá lýčí vědomě a soustavně, nejspíš proto, že se jeho zpracováním živí), rěk-ia rěk-é rěk-ti 'vzkřikl, zakřičel' -* rék-au-j-a rék-av-o rek-au-ti 'křičíval, často a hodně křičel'. Doložit přímou slovotvorbu s -au- není těžké. Pozastavíme se ale nad tím, jak těžké je v současné spisovné litevštině najít přímé slovotvorné opozice mezi -au- a -uo-.13 Příklad med-ús 'med' -> med-áu-j-a 'sbírá med' vs. med-úo-j-a 'potírá medem' se sice opírá o produktivní slovotvorné vzorce, leč vzhledem ke své speciální sémantice je výjimečný a sotva opakovatelný u jiných lexikálních jednotek. Lze předvést řadu dokladů na diachrónni posuny, e.g. k júod-as 'černý' bylo v xvi století júod-au-j-a, nyní již jen juod-úo-j-a 'černá se (mrak na obloze)', synchronně však nemáme po ruce o mnoho víc než vymezení úsu. Diferenční rozbor -au- vs. -uo- tak můžeme opřít vlastně jenom o distribuci vzhledem k výchozím lexémům, cf. kěl-ias 'cesta' -> kel-iáu-j-a 'cestuje, putuje' (konatel se intensivně zabývá cestou, přinejmenším v tom smyslu, že se na ni vydal a teď na ní je) vs. važ-iúo-j-a 'cestuje, jede' *- věž-a 'veze, vozí' (konatel je dočasně spojen s vezením), gudr-ús 'chytrý' -> gudr-áu-j-a 'chytračí' (konatel intensivně uplatňuje svou chytrost) vs. ting-úo-j-a 'lenoší' «- ting-ús 'líný' (konatel je s leností spojen jen dočasně). Ke gudr-ús 'chytrý' -» gudr-áu-j-a 'chytračí' přidejme pro srovnání opozice gudr-é-j-a '(už) dostává rozum' a gúdr-in-a 'poučuje' (radí jinému, jak na co//koho vyzrát). Poznámka metodologická. V této části naplňujeme to, co jsme ohlásili na počátku oddílu 4.3 i na počátku 4. kapitoly: pouštíme se do lexikální sémantiky. Při diferenční práci s jazykovým znakem, již jsme si v 1/1 vytkli za program, nemůžeme postupovat jinak než výlučně onomasiologicky — a čtenář už jistě pocítil následky. Na místo intuitivně jasných mimojazy-kových obsahů, které si s lexikálními jednotkami běžně spojujeme, musíme pracovat s často protiintuitívními apriorními pojmy, které nelze spojovat s žádným obsahem, leč pouze s rozdíly mezi obsahy. DÍLČÍ shrnutí. Vztahy mezi čtyřmi morfémy, jimiž jsme se zatím zabývali, můžeme uzavřít následujícím vymezením. Hodnotově (jde o saussurovskou valeur) nejširší a nejméně příznakové je -uo-. Vůči němu stojí z jedné strany -in- nesoucí rysy "záměrný děj" a "distance konatele od designátu", z druhé strany pak -é- nesoucí rys "nezáměrný děj" a "ztotožnění konatele s designátem". V jiném rozměru pak vůči -uo- stojí -au-, jež nese rysy "záměrný děj" a "silné spojení konatele s designátem". Dále upotřebíme pojem "míra děje". Sufix -en- je typickým prostředkem pro vyjádření míry jen malé, cf. byr-a bir-o 'sype se' -> byr-ěn-a 'od-, u-sypává se (trošičku)', šäl-a šal-o Nezapomeňme na formální ztotožnění obou sufixů v préteritním kmeni. 202 Verbum Liber II 'ochlazuje se' -> šal-ěn-a 'nepatrně se ochlazuje', dulk-ia duík-é 'drobně prší' -» dulk-ěn--a 'poprchává'.14 Zajímavou speciální podobou malé míry děje je pak pouze vydávat zvuk takového děje, cf. käl-a käl-é 'kuje' -* kal-ěn-a 'klape, cvaká'. Sufixu se hojně využívá v de-verbatívech «onomatopoických»,15 kde vytváří obecně jakýkoliv děj, jenž vyvolává výchozí zvuk, cf. plást "zvuk mávnutí křídel" -»plazd-ěn-a 'zamával křídly', duř "zvuk malého proudu vody" -* čiur(l)-ěn-a 'teče čurkem'; pořád je však přítomen rys malé míry děje. Míru tak malou, že se sotva dočkáme završení děje, vyjadřuje nesamostatný sufix -ur-ll-ul-, cf. dirb-a ďirb-o 'pracuje' -» dirb-ul-iúo-j-a "občas trochu popracuje", sc. 'rýpe se (v čem), nimrá se (s čím)' (a výsledek pořád není vidět), láuk-ia láuk-ě 'čeká' -* lúk-ur-iuo-j-a 'ještě chvilku posečká' (perspektiva kontinuity: už čeká a ještě bude čekat a kdovíkdy se dočká).16 Naopak míru takovou, že je děj naráz jednou provždy vyřízený, vyjadřuje nesamostatný sufix -tel-ll-ter-, cf. láuk-ia láuk-ě 'čeká' -» lúk-tel-ě-j-a 'jen chvilku počká' (perspektiva diskontinuity: čekání bude mít brzy konec), pyk-st-apyk-o 'zlobí se' -»pýk-tel-é-j-a 'najednou se tak rozzlobí'.17 S "mírou děje" úzce souvisí i jeho "časové rozložení". Děj hojný vyjadřuje obecně sufix -o-, povětšinou ve spojení s palatalizačním prvkem či kmenovým rozšířením, cf. bég-a bég-o 'běží' -> běg-ió-j-a 'běhá, pobíhá', lěk-ia lěk-ě 'letí' -» lak-ió-j-a 'létá, poletuje', tik "zvuk hodin" -»tik-n-ó-j-alltik-č-ió-j-a 'tiká'. Důraz se klade na trvalost v opakování; že jednotlivé úkony jsou míry jen malé, k tomu přistupuje až druhotně, cf. gěr-ia gér-ě 'pije' -> gér-ió--j-a 'popíjí, upíjí'. Naopak důraz kladený na drobnost opakovaných úkonů vyjadřuje nesamostatný sufix -in-, cf. kláus-ia kláus-é 'ptá se' -> klaus-in-e-j-a 'vyptává se' (dopodrobna), dirb-a dirb-o 'pracuje' -> dirb-in-e-j-a 'pořád má co dělat' (neustále ho cosi zaměstnává; jednotlivosti jsou drobné, často ani nestojí za řeč). Srovnejme váik-šč-io-j-a 'chodí' (je pořád v pohybu, byť nejde o jediný kontinuální pohyb) a vaik-št-in-e-j-a 'popochází' (jednotlivé dílčí pohyby jsou drobné), což oboje jsou sémanticky osamostatnělo deriváty slovesa veľk-ia veík-ě 'je činný, je v chodu' (s ablautem a kmenovým rozšířením). Poučná je též konkurence sloves blus-áu-j-a a blus-in-ě-j-a odvozených od substantiva blus-á 'blecha'. Obě označují vybírání blech, sufix -au- je motivován rysem "intensivně se zabývá designátem" (cf. gryb-as 'houba' -» gryb-áu-j-a 'sbírá houby'), dvojsufix -in-ě- zase rysem "opakuje drobné 14 Pokud zde u výchozího slovesa uvádíme více kmenů, pak hlavně proto, abychom upozornili na případný ablautový rozdíl mezi kořenovou slabikou výchozího a odvozeného slovesa. 15 Litevština je mimořádně bohatá na «citoslovce», obzvláště onomatopoická, ba má pro ně i zvláštní morfologii (vyložíme ve druhém svazku). Syntakticky vystupují nejčastěji jako větný ekvivalent, leckdy však i přímo jako větný a větotvorný predikát. Připomínám, že slovní druh «citoslovce» jsme záměrně nezaváděli (1/2.4.4). 16 Alomorf -ul- se přidává ke kořenům obsahujícím -r-, alomorf -ur- naopak ke kořenům obsahujícím -/-. Pro kořeny neobsahující ani jednu z těchto sonor nelze stanovit jasnou distribuci. 17 DLKŽ a s ním svázaný AtgDLKŽ, z něhožpředevším získáváme příklady, užívají jenom alomorfu -tel-. Jak dokládá namátková kontrola v LKŽ, k němuž neexistuje retrográdní soupis, prakticky ve všech případech lze uplatnit i alomorf -ter-. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 203 dílčí úkony" — a díky tomu se právě blus-in-e-j-a používá přeneseně jako ' šťourá se (v čem) ', ' hledá (na čem) hnidy '. 4.3.6 V pojmech "postoje k ději" a "míry děje" (včetně "časového rozložení") jsme dosud podali diferenčně sémantickou charakteristiku všech stabilních sufixů, samostatných i nesamostatných, s výjimkou -y-, jehož slovotvorný potenciál se plně uplatní až v podobě sufixu nestabilního. Musíme však uznat, že pro kmenotvorné sufixy existuje vedle motivace sémantické i motivace formální. Zvlášť dobře to vidíme u sloves denominatívních. • Sufix -o- se uplatňuje u slovesných derivátů jmen, jež v litevštině odpovídají indoev-ropské ä-deklinaci (v III/2 je pak - s odvoláním na 1/3.5 - vyložíme schématem vokalického rozvoje o «* a), cf. galv-á 'hlava' -» galv-ó-j-a 'přemýšlí' (používá své hlavy), väsar-a 'léto' -> vasar-ó-j-a 'tráví (kde) léto'. Dodejme, že užití sufixu -o- vedle sufixu -uo- může být prostředkem formální diversi-fikace, když potřebujeme víc různých derivátů, cf. káin-a 'cena' -» káin-o-j-a 'oceňuje (co kolik)' (dává čemu cenu) vs. kain-úo-j-a 'stojí (kolik)' (má svou cenu). • Sufix -y- se uplatňuje u slovesných derivátů jmen, jež v litevštině odpovídají indoev-ropské í-deklinaci (později vyložíme jako schéma vokalického rozvoje i<* f** ié), šakn-is 'kořen' -» šakn-ij-a 'zakořenil' (strom zapouští kořeny), dant-is 'zub' -»■ dant-ij-a "nějak nakládá se zuby" (bobr kácí strom, člověk spravuje zuby hrábí, ostří zuby pilky). Toto jsou ostatně právě ony vzácné případy, kdy sufix -y- kmenotvorně vystupuje jako stabilní. Opět dodejme, že sufix motivovaný formálně se může objevit vedle sufixu motivovaného sémanticky i jen proto, aby se zvětšil derivační potenciál. K víceznačnému substantivu ak-ís 'oko' máme jednak ak-ij-a, jednak ak-(i)úo-j-a. Sloveso ak-(i)úo-j-a obecně znamená "nakládá s oky, očky", třeba tak, že konatel roubuje stromy (přenáší "očka", což zná i čeština), nebo když včely zaplňují plástve medem (prázdné buňce říká litevština rovněž "očko"). Tato sémantická šíře připomíná sloveso dant-ij-a rozebrané výše, leč musíme uznat, že se zde řádně uplatňuje sémantická charakteristika sufixu -uo- (dočasné spojení konatele s designátem, neurčitost záměrnosti a nezáměr-nosti děje). Sloveso ak-ij-a pak znamená 'dělají se kde oka' (konatelem je místo, kde se ona oka, bubliny, póry, či jiné volné prostory tvoří), což je zhruba hodnota sufixu -é-, leč toho použít nelze, protože sloveso ak-e-j-a existuje a znamená 'kypří půdu' (stále s vazbou na "oka" coby póry, vzdušné kapsy, tentokrát v tvrdé hlíně). • Sufixu -é- se nikdy nepoužívá při motivaci pouze formální, přestože litevština má zvláštní ě-deklinaci; formálně se v takových případech uplatňuje -io-, což odpovídá blízkosti iä- a ě-deklinací, cf. mešker-ě 'udice' -» mešker-ió-j-a 'chytá na udici'. Poznámka empirická. V tabulce formální motivovanosti derivačnflio prostředku výchozím jmenným paradigmatem lze spojovat sufix -uo- s tím, co v litevštině odpovídá indoevropské thematické ě/o-deklinaci (v našem výkladu půjde o schéma heterogenního vokalického rozvoje). Vzhledem k široké a nepříznakové sémantice sufixu -uo- však budeme těžko prokazovat, že jeho užití v tom kterém denominatívním slovese je motivováno pouze formální korespondencí morfů bez ohledu na sématický obsah morfému, cf. (1) měl-as 'lež' -» mel-úo-j-a 'lže', (2) kraú-jas 'krev' krau-júo-j-a 'krvácí', (3) véln-ias 'čerť (nadávka, klení) -» veln-iúo-j-a 'kleje' (má plnou pusu nadávek); vždy zde jde o dočasné spojení konatele s designátem. Naopak analogické deriváty vycházející od substantiv jiných deklinačních tříd nás přesvědčí, že -uo- je zde všude dobře motivováno sémanticky, cf. ad (1) dain-á 'píseň' -> dain-úo-j-a 'zpívá', ad (2) vanduô, vänd-en-i 'voda' -» vanden-úo-j-a 'pouští vodu (jak je 204 Verbum Liber II moc nasáklý)', ad (3) kal-ě 'čuba' -> kal-iúo-j-a 'nadává komu do čub'. Pozitivně lze tedy prokazovat spíše odklon od sémantické motivace k formální motivaci sufixů při uchování sémantického vztahu, e.g. säpn-as 'sen' -> sapn-úo-j-a 'sní' vs. sva-já 'velký sen' -> sva-jó--j-a 'toužebně sní', gär-as 'pára' -» gar-úo-j-a 'zvedá se pára' (to, z čeho se pára zvedá, je v podmetu, cf. čes. zapařil se) vs. ras-á 'rosa' -> ras-ó-ja 'orosil se' (na podmětu se vy-srážela rosa).18 Přitom musíme konstatovat, že v některých (stále jen denominatívních) derivátech se objevují stabilní sufixy -o- a -y- (a právě jenom ony), které v sémantické funkci nahrazují su-fix -uo- a přitom nejsou motivovány formální shodou: lap-as 'list' -> lap-ó-j-a 'zelená se' (zde může působit analogie k šak-á 'větev' -» šak-ó-j-a 'větví se'; spojení obou sloves vytváří folklórní topos "roste a prospívá"), baln-as 'sedlo' -> baln-ó-j-a 'sedlá' (i zde existuje folklórní topos baln-ó-j-a _&_jó-j-a "sedlá koně a jede"), keřšt-as 'msta' -» keřš-ij-a 'mstí se' (vs. keršt-áu-j-a 'vyhrožuje pomstou'), giňč-as 'spor' -* giňč-ij-a 'vede spor', kňkšt-as 'křest' kňkšt-ij-a 'křtí'.19 4.3.7 Shrňme: • Nesamostatné (a vždy stabilní) sufixy -tel-//-ter-&-ě-, -ul-//-ur-&-iuo-, -in-Sc-é- jsou vždy sémanticky specifické. • Samostatné sufixy -au-, -in- (vždy stabilní), stejně jako -ě- (pokud je stabilní) jsou vždy sémanticky specifické. • Samostatný (a vždy stabilní) sufix -uo- je sémanticky tak málo příznakový, že se v systému může uplatnit téměř universálně, a těžko se u něho prokazuje, že nemá sémantickou motivaci. • Samostatné (a zde stabilní) sufixy -o- a -y- se u denominatívních sloves uplatňují pouze jako alomorfní náhrada za -uo-. U deverbatívních sloves je stabilní -o- sémanticky specifické, stabilní -y- se vůbec nevyskytuje. • Samostatný (a vždy stabilní) sufix -en- je u deverbatív specifický (a díky tomu tvoří i četná slovesa od onomatopoií); jeho denominatívní užití je nejasné a hlavně marginální.20 18 Znovu připomínáme, že český ekvivalent slouží k výkladu morfologických příkladů, nikoliv překladu (neexistujících) textů, takže ne vždy ctíme čas a mnohdy svévolně dodáváme vid. 19 Tato formálně nemotivovaná denominatíva představují - vedle formálně motivovaných, zmíněných výše - druhou, rovněž však nepočetnou skupinu slovesných derivátů se stabilním sufixem -y-. Všimněme si, že v infinitivech keřš-y-ti, giňč-y-ti, krikšt-y-ti je u morfii -y- výslovně popřena prosodická charakteristika \> (kterou stabilní sufix -au- respektuje, cf. keršt-áu-ti). 20 Jde o několik málo nemotivovaných, či možná demotivovaných případů: gyv-ěn-a 'žije, bydli", cf. gyv-as 'živý'; gab-ěn-a 'shromažďuje (co kde)', cf. gab-us 'schopný, nadaný' (kdo je gab-us, dokáže co po-chopit, u-chopit a nakládat s tím; kdo gab-ěn-a, ten u-chopuje věci a snáší je najedno místo); kur-ěn-a 'topí' (rozdělává, udržuje oheň), cf. kur-as 'topivo'. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 205 4.4 Konjugační typy, jejich sémantika a prosodické charakteristiky Z předchozího oddílu nám zbývá dluh podat sémantickou charakteristiku kmenotvorných sufi-xů nestabilních. Vyložíme ji až zde současně s popisem posledního kmenotvorného prostředku, volby konjugačních schémat. Kmenotvorba konversí je v litevštině jak gramatická, tak slovotvorná. Její rozsah je mimořádně velký, užití jednotlivých schémat přitom úzce souvisí s užitím jiných kmenotvorných prostředků, střídy, rozšíření, přípon. Pro české sloveso gramatickou konversi předvést vůbec nelze. Lexikální konversi bez doprovodných morfologických jevů dokládá snad jen běž-í :: běh-á (odhlédneme-li od druhotné proměny kmenové finály, jež provází i lexikální synonyma skáč-e et skák-á) a na pozadí kmenové homonymie ještě děl-í\s. děl-á). Povětšinou ji nalézáme s ablautem, cf. vez-e :: voz-í, skoč-í :: skáč-e, s rozšířením, cf. pad-á :: pad-n-e, běh-á :: (vy)-běh-n-e, s příponou, cf. usn-e :: us-í-n-á, chod-í:: chod-í-v-á. Není-li výslovně řečeno jinak, rozumíme v dalším textu kořenem jedině kořen ve striktním definičním oboru, pokrývající lemmatické trojkmení jediné lexikální jednotky. Sufixem je v důsledku toho vždy sufix nestabilní, rozšířením pak pouze to, co jsme vyložili ve 4.2, a ablaut je ablautem oddílu 4.1. 4.4.1 Čtenáře prosím, aby si nejprve osvěžil výklad konjugačních schémat podaný v oddíle 3.1 a výklad konjugačního typu z části 3.2.1 předchozí kapitoly. Konverse, čili změna morfématické kategorie vyjádřená změnou paradigmatického zařazení, může být v litevštině prostředkem gramatické kmenotvorby jedině díky tomu, že prézens a préteritum užívají koncovkových schémat, jež jsou strukturně paralelní. Pro ind.praes jde o schémata -a-, -ia-, -i-, -o-, pro ind.praet pak -o-, -é- (schéma -o- tedy obsluhuje prézens i préteritum). Konjugační typ je uspořádanou dvojicí schémat, z nichž první charakterizuje ind.praes a druhé ind.praet. Takových dvojic je matematicky možných 4x2 = 8. Předvedeme si je. Typ (-a-, -o-) je ze všech nejhojnější. To proto, že schéma -a- je výlučným vyjádřením prézentu u kmene se slabičným sufixem (zde stabilním, nestabilní se prézentu vyhýbají) i s neslabičným rozšířením (jde o ta čtyři vyložená ve 4.1, ostatní se vyskytují jedině ve stabilním spojení se stabilními sufixy, cf. 4.3.4) a -o- výlučným vyjádřením préterita u kmene se sufixem (kmenová rozšíření příznakově vázaná na préteritum se nevyskytují). Typ (-a-, -o-) tedy najdeme u všech sloves se stabilním kmenotvorným sufixem (bez výjimky a bez ohledu na jejich vnitřní morfologickou strukturu) i u všech sloves s panchronně produktivními kmenovými rozšířeními -n- a -st- (s toliko dvěma výjimkami glmst-a gím-é, miršt-a mir-é, cf. 4.2.6). Dále je (-a-, -o-) typem sloves s ablautem kvalitativním (až na tři výjimky vér-d-a vi-ré, gén-a gin-é, měn-a min-é, cf. 4.1.3), leč pouze dvou sloves s ablautem kvantitativním {děda dejo, eina éjo, cf. 4.1.2). U sloves bez morfologických příznaků v lemmatickém trojkmení rozhoduje o příslušnosti k typu (-a-, -o-) fonématická struktura jejich prostokořenného kmene. Především jde o slovesa s kořenem zakončeným dlouhou samohláskou, sc. sé-j-a sě-j-o 'seje', ló-j-a ló-j-o 'štěká'. Taková slovesa patří k typu (-a-, -o-), dokonce i když v jejich kořeni dochází ke kmenotvorné disociaci, případně i s následným -n-rozšířením, či s kvalitativním ablautem, e.g. siúv-a siúv-o vs. siu-ti 'šije', búv-a búv-o vs. bú-ti 'bývá', lyj-a lij-o vs. lý-ti 'prší', věj-a vij-o vs. vý-ti 'žene' (cf. 2.3.1). Z kořenů zakončených na vokalickou dvojhlásku patří k (-a-, -o-) slovesa s ie (8 kořenů), ui (4 kořeny) a ei (jedině ei-n-a éj-o, sloveso výjimečné 206 Verbum Liber II i kvantitativním ablautem), přičemž kořen zakončený vrcholem ai se vůbec nevyskytuje. Z kořenů na au je tohoto typu pouze gáu-n-a gäv-o 'dostal'; ostatní, sc. aú-n-a áv-ě 'obul si' a slovesa s kvantitativním ablautem vzoru káu-n-a kóv-é 'pobíjel' jsou typu (-a-, -é-). K témuž typu patří i obě prostokořenná slovesa zakončená na uo, sc. dúo-d-a dův-é 'dal' a šlúo-j-a šläv-é 'zametal'. Ze sloves o kořenovém schématu P_V_C- (C = T, S) jsou typu (-a-, -o-) ta, jejichž vokalický vrchol tvoří krajní samohláska, cf. lip-a llp-o 'leze', kiš-a kiš-o 'strká, zasouvá', súk-a súk-o 'točí', skút-a skút-o 'holí' (výjimka: múš-a múš-ě 'bije'). Slovesa s kořenovým vrcholem dlouhým (ať již dlouhou samohláskou či dvojhláskou, sc. P_V_C-, PVVC-, PVRC-) jsou u tohoto typu početně vzácná, leč patří k velmi běžným, takže je dobré se je naučit jako «čestné výjimky», e.g. áug-a áug-o 'roste', bég-a beg-o 'běží', sed-a sed-o 'usedá', šók-a šók-o 'skáče, tančí', dirb-a dirb-o 'pracuje'; z ne tak běžných lze přidat grád-a grud-o 'roztloukl, namačkal', gnýb-a gnýb-o 'sevřel' (vedle pravidelného gnýb-ia gnýb-é a analogického žnýb-ia žnýb-é 'sevřel, štípl'), zind-a zind-o 'sál'. Všechna tato slovesa se vyznačují kořeny s dlouhou akútovou slabikou a nestředovým, povětšinou přímo krajním vokalismem.21 K typu (-a-, -o-) dále patří i oba slovesné kořeny s akútovým dvojhláskovým vrcholem _an_, sc. kánd-a kánd-o kqs-ti 'kouše' a galánd-a galánd-o galás-ti 'ostří, brousí' (kořen výjimečně dvojslabičný, cf. 1/3.6.1, n.49).22 Z nestabilních sufixů se s typem (-a-, -o-) pojí -é-, cf. kalb-a kalb-ě-j-o kalb-é-ti 'mluví' (a velmi mnoho dalších), zato nestabilní sufix -o- se u tohoto typu objeví jedině ve třech případech: gíed-a gied-ó-j-o gied-ó-ti 'zpíval', miěg-a mieg-ó-j-o mieg-ó-ti 'spal', ráud-a raud-ó-j-o raud-ó-ti 'hořce plakal'. Typ (-a-, -é-) je v několikerém ohledu doplňkový k předchozímu. Nevyskytuje se u sloves se sufixy, ať již stabilními či nestabilními, a ze sloves s neslabičným rozšířením se pojí právě s těmi, jež nejsou typu (-a-, -o-), tedy s výjimkami uvedenými výše. Ze sloves o kořenovém schématu P_V_C- (C = T, S) pak jsou typu (-a-, -é-) ta, jejichž vokalický vrchol tvoří středová samohláska, což je opět komplementární distribuce k (-a-, -o-), cf. läk-a läk-é 'lízal', věd-a věd-é 'vedl', käs-a käs-é 'kopal', věž-a věž-é 'vezl'; patří sem i výše zmíněná výjimka múš-a múš-ě 'bije' a pro C = X dodejme mězg-a mězg-é 'splétal (sítě)', rězg-a rězg-ě quasi idem. Dále patří k typu (-a-, -é-) neablautová slovesa o kořenovém schématu P_V_R-, a to jak při vokalismu středovém, cf. bär-a bár-é 'hubuje', mäl-a mál-é 'mele (obilí)', käl-a käl-é 'kuje' (příklady s e nejsou), tak krajním, sc. gúl-a gúl-ě 'lehá si', púol-apúol-é 'padá' (zde dvojhláska uo, příklady s i nejsou) — spolu s některými slovesy ablautovými, pokud jejich kořen rovněž končí sonorou. Pro kvantitativní ablaut jde o schéma P_i_n- *> P_í_n-(vzor gin-a gýn-é, cf. 4.1.2), k němuž přidáme pll-a pýl-ě 'sypal, naléval' a im-a ém-é 21 Pozorného čtenáře může překvapit, že mezi kořeny s nestředovým vokalismem řadíme i sloveso áug-a áug-o áug-ti, jehož první kořenová složka _a_ je jistě středová. Připomeňme si, že dvojhláska /au/ je morfonologicky obojetná (1/3.4), a uvažme, že v daném kořeni se podílí na krajní ablautové řadě /u ** u ** au/ {1/3.5), cf. úg-d-o ug-d-ě ug-d-ý-ti 'vychovává, chová, pěstuje' (způsobuje, aby co zdárně rostlo), úg-is '(vz)růsť. 22 I sloveso nu-si-gQ-st-a nu-si-gaňd-o nu-si-gas-ti 'polekal se' má v kořeni _an_, byť s cirkumfle-xovou intonací. Je typu (-a-, -o-) již proto, že v prézentu přijímá produktivní rozšíření -st-. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 207 'vzal', a potom ještě o schéma Pau- *» Pov- (vzor káu-n-a kóv-é). Přidejme neablautové aú-n-a äv-é 'obul si'. Pro kvalitatívni ablaut jde o tři výjimky uvedené v 4.1.3, sc. vér-d-a vir-é 'vařil', gěn-a gin-é 'hnal', měn-a min-é 'připomínal si'. Prostokořenná slovesa s dlouhým vokalismem jsou u tohoto typu ještě vzácnější než u předchozího: máme jediný příklad é'd-a e'd-ě 'žere'. Typ (-ia-, -o-) se vyskytuje u jednoho jediného prostokořenného slovesa léidž-ia léid-o léis--ti 'pustil, dovolil' a u tří sloves s nestabilním sufixem -é-, sc. keňč-ia kent-e-j-o kent-é-ti 'trpěl', reík-ia reik-é-j-o reik-é'-ti 'bylo potřeba', kvěp-ia kvep-e-j-o kvep-ě-ti 'vonělo'. O slabosti typu (-ia-, -o-) svědčí dále skutečnost, že z oněch tří sloves první dvě mají k sobě lemmatické alomorfy bez nestabilního sufixů -ě-, jež sledují typ (-ia-, -é-), cf. keňč-ia keňt-ě kěs-ti, reik-ia reik-é reik-ti. Sloveso kvěp-ia kvep-ě-j-o kvep-ě-ti takový lemmatický alomorf nemá. Od jeho kořene KVeP- se odvozuje příbuzné a v prézentu homonymní sloveso kvěp-ia kvép-é kvép-ti 'vdechoval a vydechoval' (nechal pomalu proudit dech), jež je typu (-ia-, -é-), a dále kvemp-a kvěp-o kvěp-ti, alomorfhí lemma, citované pouze v LKŽ (VI: 1073), ne však v DLKŽ, ke standardnímu slovesu kvimp-a kvip-o kvlp-ti 'šířil kolem sebe vůni'. Typ (-ia-, -é-) je mezi prostokořennými slovesy (bez sufixů a rozšíření) nejhojnější. Doprovází kvantitativní ablaut (s výjimkou sloves uvedených u (-a-, -é-) a s výjimkou dvou ablau-tových sloves typu (-a-, -o-), sc. děda dejo deti, eina éjo elti, cf. 4.1.3). Patří k němu i naprostá většina (prostokořenných) sloves bez dalších morfologických příznaků, jejichž kořenové schéma se vyznačuje dlouhou slabikou (jednohláskovou i dvojhláskovou) a neprázdným finálním svahem, e.g. juôk-ia-si juôk-é-si 'smál se', veřk-ia veřk-é 'plakal', bréz-ia bréz-é 'črtal, škrtal', glób-ia glób-ě 'přikryl, objal'; výjimky jsme uvedli výše u (-a-, -o-) a (-a-, -é-). Krátká kořenová slabika, nepodstupující ablautové dloužení, je výjimkou: můžeme doložit dvě slova stilově neutrální (tär-ia tär-é 'řekl, pravil', är-ia är-é 'oral', kde existuje i ablautový alomorf ór-é, což sloveso převádí na pravidelný případ) a jedno hovorové (žäg-ia žäg-é 'ulizoval, užíral'); dloužení kořenového a pod přízvukem je v těchto třech výjimkách pouze druhotné, cf. ár-iu. Typ (-i-, -o-) se vyskytuje výlučně ve spojení s nestabilním sufixem -é- v préteritu (a infinitivu), cf. tur-i tur-é-j-o 'má, drží', tyl-i tyl-e-j-o 'mlčí'. Kořen může mít nejrůznější strukturu, ablaut i kmenová rozšíření jsou v lemmatickém trojkmení vyloučeny. Typ (-i-, -o-) je nositelem sémantického rysu "stavové pojetí děje" a je prostředkem lexikální slovotvorby. Uvedené séma lze doložit jedině v kontrastu. Snadno uznáme, že «polohová» slovesa gúl-i gul-é-j-o 'leží', séd-i séd-é-j-o 'sedí', stóv-i stov-é-j-o 'stojí' vyjadřují "stavové pojetí" dějů gúl-a gúl-é 'lehá si', sed-a sed-o 'usedá', stó-j-a stó-j-o 'postavil se', stejně jako slovesa «nošení na sobě» äv-i av-é-j-o 'nosí (obuto), chodí v čem (na nohou)', děv-i dev-ě-j-o 'odívá se (jak, do čeho)', vilk-i vilk-é-j-o 'obléká se (jak, do čeho)' pojímají stavově děje aú-n-a äv-é 'obul si', děda dejo 'položil (na sebe)', veík-a vilk-o 'oblékl'. Na-učíme-li se tuto významovou diferenci vnímat na podobně jasných případech, dokážeme ji pak interpretovat - a strukturní sémantika nemůže být jiná než interpretační - i v kontrastech stavového a nezáměrného podání děje, cf. nór-i nor-é-j-o ' chce ' :: pa-nôr-st-a pa-nôr-o ' zachtělo se mu, dostal chuť ', gäl-i gal-é-j-o ' může ' :: i-gál-st-a i-gäl-o ' dostal možnost ', tyl-i tyl-é-j-o ' mlčí ' :: nu-tyl-a nu-ňl-o ' utichl ' (další kontrasty jsme předváděli v 4.2.7 při objasňování sématu "nezáměrné podání děje"). 208 Verbum Liber II K typu (-i-, -o-) patří i denominatíva, cf. dom-é 'pozornosť ** dôm-i-si dom-é'-j-o-si 'zajímá se (o co)' (udržuje svou pozornost vzhledem k čemu), pa-gálb-a 'pomoc' ** gélb-i gélb-ě-j-o 'pomáhá', galia "vyjádření lítosti" ** gaíl-i gail-é-j-o 'lituje'. Zde lze argumentovat jenom tím, že lexikální sémantika příslušných sloves se s rysem "stavové pojetí děje" přinejmenším nevylučuje a že jejich slovotvorná struktura je právě taková, jaká je, byť v inventáři odvozovacích prostředků je řada jiných možností (včetně velmi širokého sufixu -uo-). Typ (-i-, -o-) nemusí být ve všech instancích aktuálně motivován (třeba spojení tur-i tur-é-j-o 'má, drží' se slovesem tvěr-ia tvér-é 'popadl, uchopil' je neaktuální). Deaktuali-zovaný prostředek se však může aktualizovat znovu a jinak. Dokládají to deriváty označující jednorázový malý děj, jež charakterizuje předpona pa-, cf. beg-a bég-o 'běží' -» pa-bég-i pa-bég-é-j-o 'popoběhl', sed-ased-o 'usedá' -»pa-sed-ipa-séd-é-j-o 'poseděl (si)', láuk-ia láuk-é 'čeká' -> pa-lúk-i pa-luk-é-j-o 'chvilku posečkal' (cf. supra lúk-tel-é-j-a), kyl-a kll-o 'zvedá se', kěl-ia kéí-é 'zdvihá' -* pa-kyl-i pa-kyl-ě-j-o 'kousek se zdvihl // zvedl'. Zde všude se hodnota odvozovacflio morfému přeorientovala od stavu vyvolaného malou činností - "kousek běžel a pak zůstal stát", "chvíli poseděl, či počkal a zase šel" - k činnosti samotné. Zůstává však zaměření na následky onoho malého děje, cf. pa-lúk-e-j-o 'chvilku posečkal' (a vyřídili jsme to) vs. lúk-tel-é-j-o 'jen chvilku počkal' (a pak šel a nechal věc nevyřízenou). Typ (-i-, -é-) se v litevském systému vůbec nevyskytuje. Typ (-0-, -o-) se vyskytuje jedině s nestabilním sufixem -o- v préteritu (a infinitivu), cf. iin--o zin-ó-j-o 'ví, zná', bij-o bij-ó-j-o 'bojí se', íešk-o iešk-ó-j-o 'hledá', sáug-o sáug-o-j-o 'hlídá'. Tato čtyři ukázková slovesa jsou sémanticky nemotivovaná (či spíše demotivovaná). Jinak je ovšem typ (-0-, -o-) sémanticky specifický. I on představuje jisté "stavové pojetí děje", leč na rozdíl od předchozího typu s důrazem na dlouhé trvání a neuzavřenost, či přímo nemožnost uzavření, cf. käb-a kab-e-j-o 'visí', kimb-a kib-o 'zavěsil se, ulpěl' -> kýb-o kýb--o-j-o 'uvízl, zůstal viset', breňd-a brido 'brodí se' -> brýd-o (spisovně nyní též brýd-o-j-a) brýd-o-j-o 'zabředl', kiš-a kiš-o 'zastrčil (co kam)' -> kýš-o kýš-o-j-o 'vyčníval' (jakoby zůstal trčet nedozastrčen), rěm-ia rém-é 'opřel, podepřel' -» rým-o rým-o-j-o "sedí (u stolu), hlavu opřenou o ruce". Derivační síla tohoto typu je zvlášť dobře vidět tam, kde výchozím slovem je citoslovce, lexikální jednotka negramatikalizované imprese (a takových má litevština mnoho), cf. telkš "čvacht" (zabřednutí do mokrého) -> telkš-o telkš-ó-j-o 'rozlévá se (jezero), rozléhá se (bažina)' (voda či bahno se kde shromáždily a zůstaly tak), šypt "chicht" (tichý smích) -> šyps-o šyps-ó-j-o 'usmívá se' (na tváři se rozhostil úsměv a zůstal tak), vépt "hm" (tupý výraz) -> véps-o veps-ó-j-o 'civěl, čučel' (zůstal s tupým výrazem ve tváři), múrkt (kočičí předení) -» muřks-o murks-ó-j-o 'přede (kočka), zasněně sedí (člověk)'. Typ (-0-, -é-) se vyskytuje jedině s nestabilním sufixem -y- v infinitivu, cf. där-o där-é dar-ý-ti 'dělal', válg-o válg-é válg-y-ti 'jedl'. Je nositelem sémantického rysu "intensitní pojetí děje", přičemž intensita může být ještě upřesněna jako kauzatívní, či iterativní. Tento typ je velmi hojný. Sémantickou motivaci většiny derivátů lze systémově rekonstruovat, nelze ji však vždy pokládat za aktuální: intensitní pojetí děje u slovesa mók-o mók-é mók-y-ti 'učil' spočívá v tom, že konatel způsobuje, že jeho svěřenec mók-a mok-e-j-o mok-e-ti 'umí', intensitní pojetí laik-o laľk-é laik-ý-ti 'drží' spočívá v konatelově snaze, aby mu (v ruce) něco Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 209 liěk-a lik-o lik-ti 'zůstalo'; srovnejme dále plaúk-o plaúk-é plauk-ý-ti 'plave (sem a tam), pluje' (cestuje po vodě) vs. plaúk-ia plaúk-é plaúk-ti 'plave' (drží se na vodě), žvalg-o Žvalg-é žvalg-ý-ti 'pozoroval, pátral' vs. žveíg-ia žveíg-é žvelg-ti 'hledí'.23 Vzhledem k jeho hojnosti označíme konjugační typ (-0-, -é-) za derivační prostředek panchronně produktívni, ne však synchronně aktuální. Kauzativitu upřesňuje kmenové rozšíření -d-, jež v lemmatickém trojkmení «není vi-dět», protože je stále přítomno, a vynikne jen ve srovnání s výchozím slovem, tedy při širším pojetí definičního oboru kmene, cf. gim-d-o gim-d-é gim-d-ý-ti 'porodila' vs. gim-st-a gim-é gim-ti 'narodilo se', gý-d-o gý-d-é gý-d-y-ti 'léčil, uzdravoval' vs. gýj-a gij-o gý-ti 'zahojilo se, uzdravil se', výk-d-o výk-d-é výk-d-y-ti 'uvedl v činnost, platnost' vs. velk-ia veik-é veík-ti 'je činný, je v chodu'. Další příklady jsme rozebrali v 3.7.2, kde jsme též upozornili, že produktivně se kauzatíva nyní vytvářejí rozšířeným stabilním sufixem -d-in- (cf. 4.3.5). Iterativitu upřesňuje kmenové rozšíření -st-, opět «viditelné» jedině v širším definičním oboru, cf. läk-st-o läk-st-é lak-st-ý-ti 'poletuje' vs. lěk-ia lék-é lék-ti 'letí, létá', de-st-o dě-st-ě de-st-y-ti 'vy-, roz-kláda' vs. dě-d-a de-j-o de-ti 'klade', káu-st-o káu-st-é káu-st-y-ti 'okovává (koně)' vs. káu-n-a kóv-ě káu-ti 'bije'. I tyto deriváty jsou hojné a můžeme doložit, že litevština jimi - stejně jako předchozími - v počátcích své literární existence vydatně rozhojňovala slovní zásobu; nemůžeme je však označit za produktivní aktuálně, pouze panchronně. 4.4.2 Při podrobné charakteristice j ednotlivých konjugačních typů j sme vždy uváděli i kme-notvornou spoluúčast nestabilních sufixů -y-, -0-, -é-. Porovnejme je nyní celkově s postavením jejich stabilních protějšků -y-, -0-, -é- v plánu výrazovém i obsahovém. SUFIX -y- se dá jasně uchopit jen jako nestabilní. V tomto postavení se vyznačuje prosodic-kým rysem b, takže na sebe přetahuje prízvuk z kořenové slabiky kmene (a podaří se mu to, je-li tato neakútová). Uplatňuje se právě a výlučně v konjugačním typu (-0-, -é-), který jsme coby kmenotvorný prostředek charakterizovali sématem "intensitní pojetí děje". U nestabilního sufixů nelze pozorovat disociaci /!/ > /i-i/, protože se vyskytuje jedině ve kmeni infinitiv -ním, kde pro disociaci nejsou důvody. Stabilní sufix se v prézentním i préteritním kmeni di-sociuje pravidelně. Zatímco nestabilní -y- je spolunositelem (ale pouze spolunositelem) jednoznačného slovotvorného sématu, nedá se stabilní -y- slovotvorné nijak interpretovat: je málo rozšířený, u deverbatívních sloves se vůbec nevyskytuje, u denominatívních funguje fakticky jen jako alomorf nejméně příznakového sufixů -uo-. Pro použití stabilního -y- lze vysledovat nanejvýš formální motivaci deklinačním typem výchozího jména. Vytváří-li druhotné sloveso k substantivu i-deklinace, vykazuje stabilní sufix -y- prosodický rys b, bez této formální motivace však rys b nevykazuje, ba přímo popírá (cf. 4.3.6, n.19).24 23 Ablaut žvalg-é :: žveíg-é odlišuje dvě lexikální jednotky uvnitř kmene v širším, vágním vymezení, nepřítomnost ablautu naopak způsobuje homonymii préterit plaúk-é a plaúk-é. 24 Formální motivace přitom nemusí být vždy derivačné aktuální. Sloveso liúd-ij-a liúd-ij-o liúd-y-ti 'svědčí' lze jistě spojovat se substantivem liáud-is 'lid' (T-deklinace), přičemž se v plánu výrazovém odvoláme na ablautovou shodu uvnitř kořene L'_au/u_D- a v plánu obsahovém na obraz, že ten, kdo svědčí, veřejně, čili před lidmi říká, jak co bylo, nicméně prosodická charakteristika slovesa odpovídá derivátu nemotivovanému (rys b je popřen). 210 Verbum Liber II Protože v našem výkladu stojí totožnost morfu jak na jeho fonématické stavbě, tak na jeho prosodických charakteristikách, nemůžeme oba prosodicky odlišné stabilní sufixy -y-(s rysem b a bez něho) přímočaře ztotožnit, a to tím spíš, že nám chybí i jasně sjednocující rys sématický. Aby byl zmatek ještě větší, dodejme, že v panchronním pohledu na kontinuum litevského národního jazyka se sufix -y- leckdy alomorfně překrývá se sufixem -in-. V moderním spisovném jazyce máme dublety dal-ij-a dal-ij-o dal-ý-ti a dal-\n-a dal--in-o dal-ln-ti 'dělí', gräs-o gräs-é gras-ý-ti a gras-\n-a gras-in-o gras-in-ti 'hrozí, vyhrožuje' (obě dokládá DLKŽ), kde sufix -in-, v derivátech obvykle nepřízvukova-ný (a v produktivně odvozených slovesech denominatívních nepřízvukovaný zcela důsledně), nese přízvuk ve shodě se sufixem -y-b. Ten je v prvním případě stabilní, motivován denominatívním vztahem k výchozímu i-substantívu dal-is, ve druhém případě nestabilním a motivován deverbatívním vztahem ke grěs-ia grés-é grěs-ti 'hrozí, vyvstává nebezpečí'.25 Poučná je obousměrná zástupnost sufixů -y-b a -in-: v denominatívním případě je -in- jistě motivovanější, protože na rozdíl od -y-b nese séma speciálního podání děje, v deverbatívním případě je naopak sématický lépe motivován nestabilní -y-b coby součást konjugačního typu (-0-, -é-). Vidíme-li přenos prosodic-kého rysu b z -y-b na -in-, lze jistě - právě s ohledem na dvousměrnou zástupnost -i v opačném směru vykládat jeho porušení v některých derivátech se sufixem -y-b jako přenesení přízvukové charakteristiky sufixu -in- na sufix -y-b.26 Uzavřeme, že v systému litevského jazyka lze sufix -y-, jasně vy dělitelný komutacemi v kořenech typu (i) i (ii), znakově uchopit pouze jako pomocný, doprovodný prostředek: v podobě nestabilní je spolunositelem specifického slovotvorného sématu vázaného na konjugační typ, jehož je -y- exklusivní součástí, v podobě stabilní je pak pouze prostředkem formálně slovotvorným bez sématické specifikace. Sufix -o- je jasně interpretovatelný jak coby stabilní, tak coby nestabilní. V obou případech tvoří sématický specifická deverbatíva. Stabilní -o- přináší rys "děj rozložený do opakovaných úkonů", nestabilní tvoří préteritní a infinitívní kmen konjugačního typu (-0-, -o-) se slovotvorné specifickým rysem "stav uvízlého, zadrženého děje". Obě charakteristiky lze společně uchopit rysem "protrahovanost" (děj spěje ke svému završení, na rozdíl od děje "stavového",27 leč nedospěje, což zakládá rozdíl i vzhledem k pojetí "intesitnímu"). Kromě konjugačního typu (-0-, -o-) se nestabilní sufix -o- vyskytuje ještě u tří sloves konjugačního typu (-a-, -o-), kde spoluvytváří prosté préteritum, na což by obecně stačil prostý přechod od schématu -a- ke schématu -0-, jak se v tomto typu většinově i děje.28 Protrahovanost se s préteritem jistě nevylučuje, ale silnější sémantickou mo- 25 Podobně ke slovesu vad-in-a vad-in-o vad-in-ti 'jmenuje, nazývá' lze doložit okrajové väd-o väd-é vad-ý-ti idem (LKŽ XVIL792) a sloveso aug-in-a aug-in-o aug-in-ti 'pěstuje, chová' je blízce příbuzné s ug-d-o úg-d-ě ug-d-ý-ti 'pěstuje, vychovává'. 26 Vedle toho musíme přiznat, že spisovná norma v některých případech kolísá, což se nejsnáze vysvětluje nářeční různorodostí slov a tvarů, jež kdy byly za spisovné přijaty, cf. viln-is 'vlna' 0-dekli-nace) -» viln-ij-a viln-lj-o viln-ý-ti 'vlní se' (prosodicky rys b platí) et viln-ij-a viín-ij-o viín-y-ti idem (rys b popřen), přičemž LKŽ i DLKŽ uvádějí obě lemmata jako rovnocenná. Ke slovesu liúdija s popřeným rysem b však LKŽ žádnou dubletu *liud-ij-a Uud-ij-o liud-ý-ti nedokládá. 27 Připomeňme, že obsah libovolného slovesa pokládáme za děj, cf. 4.2.7. 28 Jde o slovesa gíed-a gied-ó-j-o gied-ó-ti 'zpíval', miěg-a mieg-ó-j-o mieg-ó-ti 'spal', ráud-a raud- Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 211 tivovanost prokázat nemůžeme. Za formální užití uznejme i ty čtyři nemotivované případy zmíněné u typu (-0-, -o-) v předchozí části. Stabilního sufixu se okrajově užívá i při slov(es)otvorbě denominatívní, zde však vystupuje spíš jen jako alomorf sufixu -uo-, umožňující případně rozhojnit počet derivátů, cf. 4.3.6. Stabilní i nestabilní sufix -o- nese prosodický rys b. Ten je v několika málo případech se stabilním sufixem popřen (cf. 4.3.3 n.ll), leč s ohledem na jasnou sématickou totožnost, to lze pokládat jen za kolísání spisovné normy.29 Za těchto okolností můžeme stabilní i nestabilní sufix pokládat za jediný morfém, jenž ve dvou různých morfologických kontextech podstoupil jistou specializaci. Sufix -é- má jako stabilní jasný sématický obsah a při žádném svém užití nevyvrací prosodický rys b (byť to, že sufix nese přízvuk, se pouze oním rysem v mnoha případech vysvětlit nedá). Jeho deriváty lze charakterizovat rysem "děj pojatý (ze strany konatele) jako nezáměr-ný", u denominatív jsme navíc upozorňovali na ztotožnění konatele s designátem výchozího jména. Je nápadné, že stabilní sufix -é- masivně tvoří právě denominatíva, kdežto deverbatív-ní derivace je výjimečná.30 Navíc se vůbec nevyskytují denominatíva motivovaná čistě formálně, přestože v litevštině existuje i dobře rozvinutá ě-deklinace.31 Nestabilní přípona -ě-nese přízvuk vždy (k tomu u stabilního sufixu pozorujeme jen náběh). Tvoří préteritní a infi-nitívní kmen v konjugačních typech (-i-, -o-), (-ia-, -o-) a (-a-, -o-). V typu (-i-, -o-) představuje nestabilní sufix -ě- výlučný prostředek lemmatické kme-notvorby: tvoří préteritum a infinitiv všech sloves sem přiřazených. Typ jsme v předchozí části charakterizovali slovotvorným sématem "stavové pojetí děje". Uvědomme si, že tato charakteristika se vylučuje s charakteristikou "děj s nevědomým, nezáměrným působením konatele", již jsme použili pro slovesa se stabilním sufixem -ě-. Vždyť právě stavová slovesa konjugačního typu (-i-, -o-) jsme stavěli do kontrastu k nezáměrným slovesům o kmenových rozšířeních -n-ll-st-, představujícím svého druhu deverbatívní protějšek denominatívních sloves se stabilním sufixem -é-. Musíme tedy nestabilní sufix, nositele préterita, od stabilního sématický odlišit. Typ (-ia-, -o-) je mimořádně slabý. Bez pomocného, nestabilního sufixu se podle něho časuje jediné sloveso, s nestabilním sufixem -é- pak ještě další tři, kvěp-ia kvep-e-j-o 'vonělo', keňč-ia kent-e-j-o 'trpěl', reík-ia reik-é-j-o 'bylo potřeba', přičemž poslední dvě mají k sobě préteritní (a infinitívní) alomorfy bez -é-, sc. keňt-é, reik-é. Rys "stavové pojetí -ó-j-o raud-ó-ti 'hořce plakal'. Všechna tři jsou historicky doložena i jako athematická, což byl v xvi a xvil století prostředek slovotvorby. Rysy iterativity či protrahovanosti se s lexikálním obsahem o-něch sloves dobře spojuje: zpívá se jedna píseň za druhou, nářek propuká v opakovaných vlnách, ba i spánek má své cyklické fase. 29 Dobře si to uvědomíme na dvojicích jako lěk-ia lék-é 'letí' -» lak-ió-j-a 'létá, poletuje', kde rys b platí, a gúodž-ia gúod-ě 'utěšuje' -> guôdž-io-j-a 'konejší, chová (dítě v náručí)', kde je popřen. 30 Téměř jako «čestnou výjimku* lze uvádět daúi-ia daúž-é daúž-ti 'udeřil (do čeho, aby to puklo)' -» dáuz-ě-j-a dáuž-é-j-o dáuz-ě-ti 'rozpraskalo', deverbatívum se stabilním sufixem. 31 Pouze ojediněle narazíme na slovesa, jejichž derivační motivace se ztratila, cf. ak-e-j-a 'kypří (půdu)', pro které jsme vazbu mak-is 'oko' objasňovali v 4.3.6, nebo vel-e-j-a 'pere (prádlo tloukem)', což je historicko-etnografická stopa po světě, který už pominul. 212 Verbum Liber II děje" se s lexikálním obsahem oněch tří sloves sice nevylučuje, zvláštní motivaci však nelze prokázat. U typu (-a-, -o-) představuje nestabilní sufix -ě- přídatný a přísně vzato redundantní prostředek lemmatické kmenotvorby (stačilo by přece prostě přejít od schématu -a- ke schématu -o-). Uplatnění sufixu -ě- není vzácné, leč s ohledem na početní velikost typu zůstává okrajové. Sufix potkáváme u sloves mluvení a vůbec vydávání zvuků, cf. kaíb-a kalb-ě-j-o 'mluvil', šněk-a šnek-é-j-o idem, čéršk-a čeršk-ě-j-o 'řinčel', žváng-a žvang-e-j-o idem, žäd-a žad-é-j-o 'slíbil' (dal slovo, cf. žôd-is), a u sloves pohybu, cf. júd-a jud-e-j-o 'pohybovalo se', dréb-a dreb-e-j-o 'chvělo se', vařv-a varv-e-j-o 'kapalo', žib-a žib-ě-j-o 'třpytilo se'. Obě skupiny můžeme shrnout pod sématický rys "plynulé setrvávání v ději". Ten by ostatně šlo vztáhnout i na préteritní -é- u stavových sloves typu (-i-, -o-), stejně jako na ona tři nahodilá slovesa typu (-ia-, -o-). Nevylučuje se snad ani s jinými slovesy typu (-a-, -o-), jež redundantně tvoří préteritum nestabilním sufixem -é-, e.g. mók-a mok-é-j-o 'dovedl, uměl', skaůd-a skaud-e-j-o 'bolelo', děr-a der-e-j-o 'dařilo se'. Stabilní sufix -é- jsme vůči jiným stabilním sufixům vymezili jasnou charakteristikou sématickou. Vybavili jsme jej i dobrou charakteristikou prosodickou: nese rys b, nikdy jej nepopírá (na rozdíl od -y- i -o-), ba spíše má snahu přebírat kmenový přízvuk jaksi «nad plán», totiž i v případech, na které mechanismus b sám o sobě nestačí. Nestabilní sufix -é-dospěl do té prosodické charakteristiky, že nese přízvuk vždy. Nemůžeme jej brát za přímého nositele slovotvorného rysu "stavové pojetí děje", jenž se pojí s konjugačním typem, kde se sufix -é- povinně uplatňuje v lemmatické kmenotvorbě, nicméně rys "plynulé setrvávání v ději" se nevylučuje ani s nezáměrným pojetím děje při ztotožnění konatele s designátem výchozího jména, jak jsme charakterizovali sufix stabilní. Shrňme. V této části 4.4.2. jsme se pokusili shromáždit důvody pro ztotožnění či naopak odlišení stabilních a nestabilních sufixů -y-, -o-, -é-, které v podobě stabilní slouží kmenotvorbě lexikální a v podobě nestabilní kmenotvorbě lemmatické, gramatické. Větné usouvztažnění a slovotvorba se v apriorním vidění jazykového systému chápou jako zásadně odlišné záležitosti. Při konkrétním popisu konkrétního jazyka je však lze navzájem odlišovat různě: otevírá se prostor pro (v rozumné míře) libovolné rozhodnutí jazykovědce. Předvedli jsme, že redundantní prostředky větného usouvztažnění - v daném případě volba mezi několika konjugační-mi typy - v sobě nesou jistý slovotvorný potenciál, a právě toto propojení posloužilo za důvod i základ naší otázky. Můžeme říci, že: • sledované sufixy vykazují ve stabilním i nestabilním případě vedle zjevné shody foné-matické i shodné morfonologické chování při konkatenaci morfů. U sufixu -y- to vzhledem k omezené distribuci nelze v plnosti prokázat, nic však nesvědčí proti; • příslušné stabilní a nestabilní sufixy se ve velké míře, nikoliv však naprosto shodují v prosodických charakteristikách. Obecně platí, že nestabilní, gramatické sufixy jsou proso-dicky pevně ustálené, kdežto stabilní, lexikální sufixy vykazují jisté kolísání; • sufix -y- je ve stabilním i nestabilním případě pomocný a nelze na něj vázat žádnou sématickou charakteristiku; • sufixy -o- a -é- lze vybavit sématickou charakteristikou jak pro stabilní, tak pro nestabilní případ a tyto charakteristiky jsou navzájem kompatibilní. Rozdíly lze vysvětlit jako specializaci ve dvou prostředích (a definičních oborech), kde se ony sufixy coby jazykové znaky uplatňují. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 213 Rozprava k metodě. Pokusili jsme se o co nejhlubší sondu vedenou prostředky čistě diferenční stmktúrní morfologie. Výsledky ne každého přesvědčí. Nešlo nám o to zjistit, jako «to vlastně bylo», když se utvářelo litevské préteritum. Zajímá nás, jak ještě (pokud vůbec) lze ve stávajícím systému sémanticky motivovat dva konkurenční a přitom shodně redundantní prostředky odvozování příznakového času ind.praet. Chceme pouze ukázat, že příznaky "protrahovanost" (děje, jenž pro neustálé obnovování svých úkonů nemůže dospět ke svému završení) a "plynulé setrvání" (v ději, který tak nedojde završení) jsou disponovány k tomu, aby vůči nepříznakovému bezčasí (což je vlastní poloha prézentu, cf. 1.2.1) mohly postihnout minulost. Nevyjadřují minulost samy od sebe, ale v kontrastu ke stavu nepříznakovému a nevyjadřují minulost samy přímo a rovnou pro všechna slovesa, nýbrž každý zvlášť a jen pro některá slovesa. Pokud čtenář uzná, že to vseje racionální, totiž logicky konsistentní spekulace, budeme spokojeni. Víc čtenáře ani přesvědčit nechceme. Věda je spekulativní ze své podstaty, strukturní jazykověda to o sobě ví a nezakrývá to. Pro autora má předvedená spekulace význam ten, že v redundantních prostředcích gramatických vidí stopy flexe derivační, starší fase flexe paradigmatické. V plné šíři tyto pojmy osvětluje v jiné své práci (1999, 2002). 4.4.3 Poslední, co nám zbývá, je popsat prosodické charakteristiky slovesného kmene v souvislosti s jeho morfovou stavbou. Polohu prízvuku ve slovním tvaru vyložíme jako výslednici jistého «vektorového kalkulu», poskládání dílčích prosodických sil, vázaných na dílčí morfy, jež se sřetězují do jednoho společného fonotaktického slova. 4.4.3.1 Rozlišujeme prosodické síly centrifugální, při nichž morf svůj přízvuk přesouvá ze sebe pryč (nepřesouvá jej kamkoliv pryč, ale nabízí vždy zcela konkrétnímu morfu, a pokud takový morf v celku fonotaktického slova chybí, k přesunutí nedojde), a centripetální, při nichž morf na sebe přetahuje přízvuk, který nemá (nepřetahuje jej odkudkoliv, ale jen ze slabiky bezprostředně předcházející, ať už ta náleží jakémukoliv morfu). Dílčí morfy podléhající sřetězení dělíme do následujících úseků (cf. 2.4.0): (i) vlastní kmen, který může mít velmi složitou vnitřní stavbu, zahrnující (zleva doprava) případný deaktualizovaný prefix (4.4.3.7), kmen kořenový (nebo kmeny kořenové, jde-li o sloveso druhotně odvozené od jmenného komposita) a kmenotvorné formanty, kam řadíme jak neslabičná rozšíření, tak slabičné sufixy. Ve výchozím kroku morfové konkatenace klademe přízvuk vždy na něj.32 Vlastní kmen je schopen dvojí centrifugální akce: nabízí svůj přízvuk 1° dozadu, 2° dopředu (v tomto pořadí). Základní prosodickou charakteristikou kmene je to, zda centrifugální akce skutečně vyvíjí, zda svůj přízvuk nabízí ven. Druhou charakteristikou kmene je to, jak reaguje na centripetální sílu (akci) koncovky, tedy zda se o svůj přízvuk dá či nedá zvenčí obrat; (ii) koncovka, která se napojuje za kmen. Je slovesná pro Vf, jmenná pro Part. Jmenná koncovka - a pouze ona - může být příjemcem prízvuku nabízeného centrifugální silou vlastního kmene a je její individuální charakteristikou, zda nabízený přízvuk přijme či nikoliv (reakce koncovky na akci kmene). Jmenná i slovesná koncovka mohou být nadány centripetální silou, mohou se snažit přetáhnout přízvuk z kmene na sebe. Zda tuto sílu skutečně mají, je základní prosodickou charakteristikou každé jednotlivé koncovky; 32 Na které z obecně vícero slabik vlastního kmene přízvuk spočívá, zde neupřesňujeme. Některá pozorování jsme podali v předchozím oddíle 4.3, v plných systémových souvislostech tuto otázku otevřeme až ve třetím, lexikologickém svazku této práce. 214 Verbum Liber II (iii) zakončení, které je morfonologickým ekvivalentem specifického kmenotvorného formantu a specifické koncovky, jsou-li tyto uchopeny společně jako příznakový segment přidávaný za nepříznakový segment kmene. Pro Vf s nimi pracujeme v případě «optatívu» (3.2.6) a u příznakových kategorií modálně-temporálních (3.4-7), pro part v jistých kongruenčních případech Pl (3.2.5,111/8.1). Jsou příjemci prízvuku nabízeného 1° centrifugální silou vlastního kmene. Nabízený přízvuk - na rozdíl od některých koncovek - nikdy neodmítají; (iv) Úsek prefixový, v němž se mohou vyskytnou (aktualizační) předklonky (nejvýše dvě) -&- (aktuální) předpona (nejvýše jedna) -&- zvratný morf (předchází-li alespoň jedna předklonka či předpona). Jsou příjemci prízvuku nabízeného 2° centrifugální silou vlastního kmene. Nabízený přízvuk nikdy neodmítají. • Stranou tohoto dělení ponecháváme specifické formanty Inf, Sup, Bud. Úmluva. Není-li výslovně uvedeno jinak, znamená v dalším «kmen» vždy jen vlastní kmen slovesa. 4.4.3.2 Vlastní kmen může vyvinout dvě různé centrifugální síly, neboť svůj přízvuk nabízí 1° dozadu, 2° dopředu. Čísla uvádějí pořadí. Dostane-li se přízvuk pryč z kmene již silou 1°, síla 2° se vůbec neuplatní. Je individuální charakteristikou kmene, zda centrifugálními silami disponuje, záleží na morfologickém kontextu, v jakém rozsahu je uplatňuje. Předvedeme všechny možné případy. • Centrifugální síly kmenů Part jsou složkou širšího pole prosodických sil specifických pro jmennou flexi. Celý jejich aparát vyložíme později (III/2.3). Centrifugální sílu, disponují-li jí vůbec, uplatňují kmeny P2 v rozsahu 1° + 2° (projeví se v kongruenčních případech, kdy koncovka nabízený přízvuk nepřijme a ten se pak přesune před vlastní kmen), Pl Vi pouze v rozsahu 1° (takže odmítne-li některá koncovka nabízený přízvuk, ten skončí na vlastním kmeni, 3.8.4), Pl převážně v podobě 2° (vystupuje-li jako holý kmen vůbec bez koncovky, či naopak plně kongruentní se všemi koncovkami), sílu 1° uplatní Pl jen vůči kondensova-ným zakončením, jež nahrazují segment kmenotvorného formantu a koncovky (3.2.5, 3.2.7); uplatní-li se u Pl síla 1°, síla 2° už nemůže vstoupit do hry. • Centrifugální síly Vf se vyskytují jenom u derivátů lemmatického kmene prézentního a préteritnflio. Podokruhy fut, imp, cond, freq, odvozené od lemmatického kmene infini-tívního, žádnou centrifugální silou nedisponují (3.4-7). Síla 1° se projeví jedině vůči zakončení «optatívu» (3.2.6) a je vždy úspěšná, takže sílu 2° nelze v tomto kontextu vůbec prokázat (proběhne-li 1°, přízvuk spočine na zakončení, tedy mimo kmen, a pro 2° už nezbude uplatnění). V kategoriích ind.praes a ind.praet se uplatňuje výlučně 2°, tedy přesouvání prízvuku z vlastního kmene na prefixový úsek, a síla 1° vůbec nepůsobí. • V podokruhu Praed se může uplatnit jedině centrifugální síla 2° (3.2.3, 3.8.1). • V kategoriích INF a SUP se žádné centrifugální síly neprojevují. Pro BÚD lze konstatovat centrifugální sílu 1° při «širší», modernější z obou spisovných norem (3.3.3 (ii)), síla 2° je vyloučena už proto, že búdinýs nikdy nemá prefixový úsek. Centripetální sílu koncovky zapisujeme prosodickým rysem b, jejž jsme vyložili v oddíle 3.1, zvláště pak v části 3.1.6. Spočívá ve snaze koncovky přetáhnout na sebe přízvuk z kmenové slabiky bezprostředně předcházející. Kmen reaguje tak, že si svůj přízvuk A) nedá, B) dá vzít. Případ B nastává tehdy, když kmen nese přízvuk na své poslední slabice (bezprostředně před koncovkou) a ta je neakútová, sc. krátká či dlouhá cirkumflexová. Případ A nastává, nenastane-li případ B, tedy spočívá-li přízvuk na jiné než poslední slabice kmene, či je-li poslední slabika sice přizvukovaná, leč dlouhá akútová. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 215 Právě podaný výklad je vázán na konkrétni morfologický kontext, v případě Vf na sřetězení kmene a koncovky v ind.praes a ind.praet (příklady jsme předvedli ve 2.4.3, 3.1.3-5). Pro ty kategorie VF, jejichž specifické, druhotné kmeny vycházejí z derivačního okruhu kmene infinitívního, sc. fut, imper, cond, freq, platí ještě silnější prosodická charakteristika: přetahování prízvuku ze strany koncovky odolává každý kmen, nehledě na jeho vnitřní strukturu (cf. 3.4.2 n.23 pro fut). Mimo Vf doložíme prosodický rys b u dvou derivátů lemmatického kmene infinitívního: (a) pro búdinýs podle starší spisovné normy, kdy se u kmene znovu rozlišují případy A a B (3.3.3 (i)); (p) pro ř-participia (P2 perf), kdy sice též rozlišujeme u kmene případy A a B, nicméně centripetální akce koncovky nastupuje až ve druhém kroku, po centrifugální akci kmene, takže celý mechanismus je třeba vykládat aparátem jmenné flexe (III/2.3, 8.2). Prosodickým rysem b lze vybavit i jiné dílčí morfy, najmě kmenotvorné složky vlastního kmene. Ptali jsme se na něj u kmenotvorných sufixů (4.4.2) a můžeme o něm uvažovat i u kořenového morfu (4.4.3.4): dáme-li totiž do charakteristiky kmenů disponujících centrifugální silou 2° podmínku, že jsou jednoslabičné neakútové, lze celý mechanismus popisovat i tak, že tuto sílu vyvíjejí též (jednoslabičné) kmeny akútové, jenomže jejich akútová slabika zároveň vyvíjí sílu centripetální, jež účinek centrifugální síly nakonec vyruší.33 A připomeňme, že předpona per-, jež se jinak zapojuje do prefixového úseku poslušná všech kombinatorických pravidel (2.3.5-6), je nositelkou tak výjimečné centripetální síly, že nese slovní prízvuk v každém tvaru, ve kterém se objeví (příklad 2.4.3), ať již jde o lexikálně-gramatický okruh slovesa či jména. Vždy za ní následuje slabičná hranice, byť by i navazoval úsek samohláskový. Ve výslovnosti se to projevuje rázem ['], cf. {péraugo} = ['per j 'au J go] 'přerostl', {péreiga} = ['perj eijga] 'přechod'.34 Úmluva. Budeme-li v dalším mluvit o prefixovém úseku, máme na mysli jen takové úseky, které neobsahují per-. Přítomnost tohoto vždy prízvučného dílčího morfu činí zbytečným jakýkoliv výklad prosodických mechanismů. 4.4.3.3 V této části shrneme charakteristiky kmenů, jež vyvíjejí centrifugální akci, kromě ind.praes a ind.praet. Tyto dva kmeny ošetříme vzápětí (4.4.3.4). V mechanismu, jímž vykládáme polohu prízvuku ve fonotaktickém slově, působí centrifugální síly kmene (1° i 2°) vždy dřív, než mohou zasáhnout případné centripetální síly koncovky (příklady jsme předváděli v 2.4.3). Charakteristiky kmenů podle jejich reakce na centripetální akci koncovek (A, B) jsme podali výše (4.4.3.2). Místo «vyvíjí centrifugální akce» budeme jednoduše říkat, že kmen svým přízvukem pohybuje, případně že jej nabízí. Z derivátů prézentnflio kmene mohou svým přízvukem pohybovat: • Praed proč, procesuálni predikatív (3.2.3). Přízvuk nabízí dopředu (centrifugální síla 2°), a to právě tehdy, když tak činí ind.praes; • Pl proč, procesuálni agentívní participium (3.2.5). Přízvuk nabízí dopředu, vystupu-je-li jako holý kmen, či naopak s řádnou deklinační koncovkou (paradigmatické rozsahy 33 Historickou souvislost akútu s rysem b jsme vyložili 3.1.6. Jednoslabičnost je zárukou, že vlastní kmen neobsahuje sufix: ty jsou v okruhu Verbvm inhibitorem jakékoliv centrifugálnosti. 34 Neplatí to ale pro indoevropsky příbuzné přepony per- a peň- ve slovech latinského či řeckého původu, jež litevština přejala coby kultúrni evropeismy, cf. per-foräcija, per-spektyvä, peri-metras, peri-skôpas (překládat netřeba). 216 Verbum Liber II Pl(l) a P 1(3), cf. m/8.1.1), a nabízí jej dopředu právě tehdy, když tak činí ind.praes. Svůj přízvuk může nabízet i dozadu, ale jenom za té morfologické podmínky, že místo participiálního kmenového formantu a kongruenční koncovky stojí za kmenem prézentním kondensova-né zakončení. Podle staré spisovné normy tak činí právě tehdy, když odpovídající kmen ind_ praes sám nabízí svůj přízvuk dopředu. Podle soudobého spisovného úsu nabízí svůj přízvuk zakončení každý prézentní kmen, který neobsahuje sufix a nepojí se se schématem -o- (nicméně od podmínky vylučující schéma -o- se často upouští). • P2 proč, procesuálni participium deagentívní (3.2.4). Nabízí přízvuk 1° dozadu koncovce, 2° dopředu prefixovému úseku. Směrem 1° nabízí svůj přízvuk každý prézentní kmen, který neobsahuje sufix a nepojí se v ind.praes se schématem -o-, směrem 2° pak každý, který stejnou akci vyvíjí v ind.praes. Je-li splněna podmínka pro 2°, je splněna i podmínka pro 1°, opačně to však neplatí; • «optatív» (3.2.6). Nabízí kmenový přízvuk svému specifickému zakončení a činí tak právě tehdy, když prézentní kmen neobsahuje sufix a nepojí se se schématem -o-. Z derivátů préteritnflio kmene může svým přízvukem pohybovat jedině ind.praet (vyložíme vzpětí). Agentívní participium perfektívní (Pl perf), které se od onoho kmene odvozuje, svým přízvukem nepohybuje nikdy (takže ten vždy spočívá na vlastním kmeni) a přízvuk nenabízí ani žádné slovesné substantivu, které se od préteritního kmene odvozuje (v některých případech je však možné přetažení prízvuku centripetální silou koncovky, cf. III/8.4.4). Z derivátů kmene infinitívního pohybuje svým přízvukem: • Praed perf, perfektívní predikatív (3.8.1). Svůj přízvuk nabízí jedině dopředu a činí tak vždy, když infinitívní kmen neobsahuje sufix a jeho (nutně jediná) slabika je neakútová; • P2 perf, deagentívní participium perfektívní (3.8.2). Přízvuk nabízí 1° dozadu, jmenným koncovkám, 2° dopředu, prefixovému úseku. Směrem 1° nabízí přízvuk každý infinitívní kmen, který neobsahuje sufix, směrem 2° pak každý, který je bez sufixu a jehož (nutně jediná) slabika je neakútová (shodně s Praed perf); • P ľ/2, participium contemporäle (3.8.4). Svůj přízvuk nabízí jedině dozadu, koncovkám, a sice za stejných podmínek, jak to stejným směrem činí P2 perf, tedy je-li infinitívní kmen bez sufixu. Směrem dopředu (2°) svůj přízvuk nenabízí nikdy. • P3', P3, adiectiua uerbälia (3.4.4, 3.8.3). Svůj přízvuk nabízejí jedině dozadu, jmenným koncovkám, a to za stejných podmínek jako P2 perf či P ľ/2, tedy je-li infinitívní kmen bez sufixu. Dopředu svůj přízvuk - stejně jako Pľ/2 - nenabízejí (cf. 3.4.4 n.26). Právě danými podmínkami lze vysvětlit i prosodické charakteristiky některých litev-ských substantiv, jež se coby nômina uerbälia odvozují od infinitívního kmene (III/ 8.4.2,4). Jména na -tojas svůj přízvuk zásadně nenabízejí (ani 1° ani 2°): odvozují se od těch sloves, jež mají v infinitívním kmeni sufix; jména na -tis nabízejí svůj přízvuk dopředu i dozadu (1° i 2°): odvozují se od sloves, jež v infinitívním kmeni sufix nemají, a navíc při odvození dochází k metatonii kmenového akútu na cirkumflex. Další deriváty, e.g. -sena, -uvés, jsou však už lexikálně-gramatickému okruhu Ver-bvm vzdáleny natolik, že prosodická charakteristika jejich jmenného kmene nijak nezávisí na stavbě infinitívního kmene, od něhož fonématicky vycházejí. 4.4.3.4 Zbývá charakterizovat kmeny, jež vyvíjejí centrifugální akci v nejméně příznakových kategoriích Vf (a svým způsobem v nejtypičtějších kategoriích lexikálně-gramatického okruhu verbvm), totiž v ind.praes a ind.praet. Tyto kmeny vůbec nedisponují silou 1°, takže Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 217 svůj přízvuk nikdy nenabízejí koncovkám. Může se u nich vyskytnout jedině síla 2°, přesouvající prízvuku z vlastního kmene na prefixový úsek. Centrifugální síla kmene se vždy uplatní dřív než centripetální síla koncovky. Kmeny ind.praes a ind.praet vymezíme nejprve negativně: • Obsahuje-li kmen stabilní sufix, přízvuk nepřesouvá. • Obsahuje-li kmen nestabilní sufix, přízvuk nepřesouvá. Přesouvání prízvuku je tedy možné jedině v kmenech bez přípony. • Pojí-li se kmen s konjugačním schématem -o-, přízvuk nepřesouvá. • Je-li sloveso konjugačního typu (-o-, -o-) nebo (-o-, -é-), přízvuk nepřesouvá, a to ani v kmenech neobsahujících nestabilní sufix.35 • Je-li sloveso konjugačního typu (-i-, -o-) (typ (-i-, -é-) se vůbec nevyskytuje), je přesouvání prízvuku možné jedině v prézentním kmeni (v préteritním tomu brání nestabilní sufix -é-). V prézentu pak spisovná norma kolísá, umožňujíc ně-tur-i i ne-tur-i 'nemá', ne--gäl-i, ale nú-gal-i 'nemůže, přemůže'. Obecná tendence však je přízvuk přesouvat ve shodě s následujícími pravidly pozitivními, přičemž tvary ne-tur-i 'nemá', ne-gál-i 'nemůže', ne--gúl-i 'neleží' zůstávají spisovnými výjimkami. Po vymezení negativním můžeme pro ind.praes a ind.praet přistoupit k vymezení pozitivnímu. Víme již, že přesouvání se týká kmenů bez přípony u sloves deklinačních typů (-a-, -o-), (-a-, -é-), (-ia-, -o-), (-ia-, -é-), (-i-, -o-), přičemž se vylučuje s préteritem na -o-. • Přízvuk se přesouvá z kmenů obsahujících krátkou slabiku. To se týká především typů (-a-, -o-) (pouze v praes) a (-a-, -é-) (v praes i praet), leč platí i pro typy (-i-, -o-) (s výjimkami uvedenými výše) a (-ia-, -é-) (zde naopak s rozšířením platnosti pomocí dalšího pravidla), ba dokonce i pro marginální typ (-ia-, -o-) (zde se týká jedině praes slovesa kvěp-ia), cf. sú-siuv-a vs. su-siuv-o 'sešil', nú-vej-a vs. nu-vij-o 'zahnal' (-o-préteritum), pá-de-d-a vs. pa-dé-j-o 'položil' (dlouhá slabika a ještě k tomu -o-préteritum), ati-dúo-d-a vs. ati-dav-é 'odevzdal', iš-šlúo-j-a vs. iš-šlav-é 'vymetl' (v praes vadí dlouhá slabika), át-gul-a et át-gul-ě 'šel spát', át-gem-a et át-gim-é 'znovu ožil', ne však at-gim-st-a (rozšíření vytváří dlouhou slabiku), su-vér-d-a vs. sú-vir-é 'uvařil' (ablaut nevadí, vadí dlouhá slabika), ně-gin-a vs. ne-gýn-é 'nehájil', pri-si-men-a et pri-si-min-é 'připomněl si', iš-tar-ia et iš-tar-é 'vyslovil', pá-kel-ia 'pozvedá' vs. pa-kyl-i 'popozdvihuje' (kmen obsahuje dlouhou slabiku), pá-tik-i vs. pa-tik-e-j-o 'uvěřil' (zde má praes slabiku krátkou), nebě--kvep-ia vs. nebe-kvep-é-j-o 'už nevonělo', ale též iš-lek-ia et iš-lék-é 'vyletěl', pá-im-a et pá-ém-é 'vzal, uchopil' (přesouvání v praet jde nad rámec tohoto bodu, cf. ínfrä). • Přízvuk se přesouvá z kmenů o jediné dlouhé slabice tvořené dvojhláskou -eR-, pokud taje účastna kvalitativního ablautu. Týká se praes konjugačního typu (-a-, -o-), cf. ap-si--velk-a vs. ap-si-vilk-o 'oblékl se', sú-serg-a vs. su-siřg-o 'onemocněl', nu-kre-n-t-a vs. nu-krit-o 'spadl'. • Přízvuk se přesouvá z kmenů préterit na -é- (préteritum na -o- veškerému přesouvání brání) i tehdy, když jejich slabika je dlouhá, pokud je intonována cirkumflexově. Týká se 35 Kromě prosodické charakteristiky préterita v typu (-o-, -é-, -v-ti) jsou všechny ostatní body tohoto tvrzení ošetřeny obsahem bodů předchozích a znalostí jejich vazby na nestabilní sufixy. Pokládáme však za názorné promítnout předchozí distribuční omezení do celých konjugačních typů. 218 Verbum Liber II především typu (-ia-, -é-), v malém rozsahu též typu (-a-, -é-), cf. iš-lek-ia et iš-lék-é 'vyletěl', pá-im-a etpá-ém-é 'vzal' (přesouvání v praes umožňuje krátká slabika), ap-veřk--ia vs. áp-verk-é 'oplakal', ap-deňg-ia vs. áp-deng-é 'pokryl', pa-baíg-ia vs. pá-baig-ě 'dokončil' (přesouvání v praes možné není), leč pa-skélb-ia et pa-skélb-é 'vyhlásil' (přesouvání v praet brání akútová intonace). Právě zde lze výklad rozložit do dvou kroků: (i) při dodržení ostatních podmínek přesouvají svůj přízvuk všechny kmeny s dlouhou slabikou, (ii) kmeny intonované akúto-vě uplatní vůči prefixovému úseku prosodicky rys b a přesunutý přízvuk znovu přetáhnou na sebe. Uvědomme si, že cirkumflexová podmínka je splněna i v praes s vrcholy -eR-, protože kvalitativní ablaut je důsledně vázán na cirkumflexovou intonaci — s výjimkou vérda, kde k přesunu nedochází, cf. su-vér-d-a vs. su-vir-é. • V praes typu (-a-, -o-) se přízvuk přesouvá i z kmenů o jediné dlouhé slabice tvořené kořenovou dvojhláskou -aR-. Ve všech známých případech je tato slabika cirkumflexová, cf. áp-kalb-a vs. ap-kalb-é-j-o 'probral, pomluvil', sú-dard-a vs. su-dard-e-j-o 'zarachotilo', ne však su-ta-m-p-a et su-táp-o (dvojhláska am není kořenová, nýbrž vznikla z kmenového rozšíření). Přesouvání prízvuku z prézentního kmene vykazuje u typu (-ia-, -é-) též kořen SKaĹB- (rovněž cirkumflexově intonovaný), cf. nú-skalb-ia et nú-skalb-é 'vypral' (v praet jde o obecnou prosodickou vlastnost tohoto typu). Ostatní slovesa typu (-ia-, -é-) vyznačující se cirkumflexovou délkou v kořenové slabice o vrcholu -aR však kmenový přízvuk přesouvají pouze v praet ve shodě s předchozím bodem, cf. už-pařp-ia vs. úi-parp-é 'odfrkl si (kůň)', su-knařk-ia vs. su-knark-ě 'zachrápal (člověk)', su-kvařk-ia vs. sú-kvark-é 'zakvákaly (žáby)'. 4.4.3.5 Porovnejme právě uvedené negativní i pozitivní podmínky pro přesouvání prízvuku s tím, co jsme v prvních dvou oddílech této kapitoly podávali jako prosodickou charakteristiku kmene II. druhu (4.1.5, 4.2.6). • Především si uvědomme, že plnovýznamová kmenová rozšíření -n- i -st- vždy vedou na dlouhou kmenovou slabiku v praes, což kmen z přesouvání vylučuje. V praet pak přesouvání brání konjugační schéma -o-, takže k němu dochází jedině ve dvou výjimečných -é-préteritech, cf. i-gim-st-a i-gim-é i-gim-ti 'měl vrozené', nu-mir-št-a nú-mir-é nu-miř-ti 'zemřel'. U pomocných kmenových rozšíření se hledí jedině na délku kmenové slabiky. K příkladům již rozebraným (pá-de-d-a, ati-dúo-d-a, su-vérd-d) přidejme ne-gáu-n-a vs. ne-gäv-o 'nedostal', ap-aú-n-a vs. áp-av-é 'obul'. • O přesouvání v centrálních případech kvalitativního ablautu lze říci toto: v krátkém stupni prézentním k němu dochází vždy, v dlouhém préteritním jen tehdy, nebrání-li akút. Z periferních případů to platí i pro /'dě-&-d-&-a/ > dě-d-a ** (dé-j-o et dé-ti) 'kladl', ne však pro ei-n-a ** éj-o (brání dvojhláska v praes a konjugační schéma v praet) ani pro vzor káu-n-a *> kóv-é (brání dvojhláska v praes a akút v praet). Ze zvláštních ablautových případů pak im-a *> ém-é vyhovuje pozitivním podmínkám přesouvání, kdežto liěk-a <* llk-o ne (dvojhláska v praes, -o-schéma v praet). 4.4.3.6 Porovnáme-li charakteristiky dané v předchozích dvou částech, vidíme, že podmínky pro přesouvání prízvuku jsou přísnější v ind.praes než v ind.praet: vyloučení kmenotvor-ných sufixů, schématu -o- a konjugačního typu (-o-, -é-) platí v obou případech, krátká kmenová slabika, požadovaná v praes, je jistě neakútová, jak požaduje praet, a spolehlivě ne-akútové jsou i všechny ty cirkumflexové slabiky, jež výjimečně připouští praes. Na druhou Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 219 stranu však jsou podmínky pro ind.praet přísnější než v řadě ostatních kategorií: vyloučení sufixů, schématu -o- a konjugačního typu (-0-, -é-) platí všude,36 leč mnohde se připouštějí i akútové kmeny. Dále si uvědomme, že může-li kmen svůj přízvuk odsunout oběma směry (netýká se ind.praes ani ind.praet), jsou podmínky pro 2° (odsouvání dopředu) přísnější než pro 1° (odsouvání dozadu), takže proběhne-li 1° a cílový morf přízvuk přijme (nepřijmout jej mohou pouze některé participiální koncovky), k akci 2° vůbec nedojde. 4.4.3.7 Diskuse. Pojem «prefixový úsek» je terminologickou zkratkou. Zahrnuje jak skutečné předpony, tak předklonky, ba za jistých podmínek i zvratný morf (2.4.0 n. 11). Předklon-ky charakterizujeme jako «aktualizační» (1.4.6, 2.2.3), u předpon rozlišujeme «aktuální» a «deaktualizované» (2.2.2, 2.3.5). Důvodem pro takové rozlišení jsou kombinační a prosodic-ké zvláštnosti: deaktualizované předpony se při vhodném vokalismu pod přízvukem dlouží, e.g. pä-sakojo, bě-pročiavo (vedle běžnějšího be-pročiävó), připouštějí druhý, aktuální prefix, zatímco běžné sloveso prefixy kumulovat nemůže, e.g. pri-pa-žísta, iš-par-dúoda, a mezi aktuální a deaktualizovaný prefix může vstoupit zvratný morf, e.g. pri-si-pa-žísta, iš-si-par-dúoda. S ohledem na tyto skutečnosti jsme vždy zdůrazňovali, že deaktualizovaný prefix je součástí vlastního kmene (2.4.0). Zato při charakteristikách kmenů s pohyblivým přízvukem jsme k deaktualizovaným předponám nehleděli, ba naopak chovali se, jako by neexistovaly: zdůrazňovali jsme, že svůj přízvuk směrem dopředu nabízejí kmeny, které neobsahují sufix a svou jedinou slabiku mají neakútovou, cf. Praed perf, P2 perf. Ano, již dávno víme, že základní, sc. morfologicky neredukovatelný slovesný kmen je jednoslabičný, kdežto mnohé základní kmeny jmenné jsou dvojslabičné (1/1.3.6).37 Zavedeme-li však do vlastního kmene deaktualizovaný prefix, mohou být víceslabičné i některé kmeny bez sufixu. Jak je to u nich s pohyblivostí prízvuku? Rozlišujme: • sloveso druhotné, odvozené od jména, které samo již obsahuje prefix, případně záporný aktualizační morf ne-. Takové sloveso má vždy kmenotvorný sufix, a už z toho důvodu svým přízvukem nepohybuje, e.g. ne-ram-ús 'neklidný' -> su-ne-ram-in-a su-ne-ram-in-o su--ne-ram-ln-ti 'zneklidnil', be-diěv-is 'neznaboh, ateista' -* su-be-diev-e-j-a su-be-diev-e-j-o su-be-diev-ě-ti 'ztratil víru, stal se ateistou'; • sloveso prvotní, odvozené přímo z kořene, jehož prefixová varianta došla druhotně takového sémantického osamostatnění, že připouští další prefixaci. Toto sloveso svým přízvukem pohybovat může, pokud jeho kmen, nahlížený bez všech prefixů, splňuje obecné podmínky, e.g. dúoda dävé dúoti 'dává' -> par-dúoda pař-davé par-dúoti 'prodává' et iš-par--dúoda iš-pař-davé iš-par-dúoti 'rozprodává' et iš-si-par-dúoda iš-si-pař-davě iš-si-par-dúoti 'rozprodává vše, co má', kde základní kmen pohyb prízvuku umožňuje,38 vs. pa-žísta pa- 36 Pohybujeme-li se v derivačním podokruhu infinitívního kmene, pak z podmínky vylučující jakýkoliv sufix už vyplývá vyloučení konjugačního typu (-o-, -é-), protože ten je pevně svázán s nestabilním sufixem -y- v Inf (4.4.1). 37 Jedinou výjimkou je galánda galándo galqsti 'brousil ostří' (n.49), které svůj přízvuk z kmene nepřesouvá. 38 Morfová posloupnost iš-si-pař-davě je sice nezvyklá uspořádáním prefixového úseku (zvratný morf 220 Verbum Liber II -Zino pa-žísti 'poznal' -> pri-pa-žísta pri-pa-žino pri-pa-žísti 'uznal' et pri-si-pa-žísta pri--si-pa-žino pri-si-pa-žisti 'přiznal se', kde základní kmen svou stavbou pohyb prízvuku znemožňuje;39 • a druhotné sloveso lze odvodit i od slovesa, jež se se svým prefixem sémanticky osamostatnilo, a i to pak může přibírat další prefix. Znám jediný příklad, kauzatívumpa-žin-din--apa-žin-din-opa-žin-din-ti 'seznámil' «-pa-žístapa-žinopa-žísti 'zná', cf. su-pa-žin-din-a su-pa-žin-din-o su-pa-žin-din-ti 'seznámil (kdo koho s kým/čím)' *» su-si-pa-žísta su-si-pa--žlno su-si-pa-žísti 'seznámil se (kdo s kým/čím)'. Z uvedeného srovnání vyplývá, že pojem «deaktualizovaný prefix», jak jsem je dosud používali, nepopisuje jednotnou morfologickou skutečnost a vyžaduje zpřesnění: z kombinatorické zvláštnosti morfů ještě neplyne zvláštnost prosodická.40 Ve vlastním kmeni opravdu potřebujeme vyhradit místo pro deaktualizované prefixy, případně předklonky, leč pouze u sloves druhotně odvozených od jmen, jež takový prefix či předklonku už obsahovaly.41 Nebudeme však do vlastního kmene klást prefixy těch prvotních sloves, jež se v prefixové podobě druhotně sémanticky osamostatnily, ba ani druhotných sloves od takových prvotních sloves odvozených. Sloveso, které má ve vlastním kmeni prefix, svůj přízvuk nikdy nepřesouvá, protože vzhledem k okolnostem svého vzniku už musí obsahovat kmenotvorný sufix. Deaktualizovaný prefix může, ale nemusí uvnitř vlastního kmene přízvuk nést. Nese-li jej a má patřičný voka-lismus, jeho slabika se pod přízvukem dlouží, cf. pä-sak-a 'pohádka, vyprávění' ->pä-sak-o--j-a 'vypráví', pa-mat-aí 'základy' -» pa-mat-úo-j-a 'staví základy'. Jde však jen o přenesení prosodické zvláštnosti jmenného kmene. Sloveso, které bylo prvotně odvozeno hned s prefixem, jej pod přízvukem nedlouzí.42 nestojí na jeho pravém konci, v čemž právě vidíme deaktualizovanost prefixu par-), respektuje však zásadu, že ve víceslabičném prefixovém úseku stojí přízvuk vždy na poslední slabice vpravo (2.4.3). 39 Sloveso pa-žísta pa-žino pa-žísti je zvláštní svým sémantickým osamostatněním, jež připouští druhý prefix. Není však nic zvláštního na tom, že je ze svého kořene odvozeno přímo s prefixem. Přímo s prefixem, ba dokonce i přímo s reflexívem je od téhož kořene odvozeno i at-si-žísta at-si-žino at-si--žísti 'pozná, kde je' (paralelně k žin-o žin-ó-j-o žin-ó-ti 'ví'). Právě v lexikálněsémantické třídě sloves "nezáměrných" (4.2.7) najdeme prefixových derivátů, jež k sobě ani nemají protějšky bez prefixu, velmi mnoho, cf. iš-giřsta iš-giřdo iš-giřsti 'zaslechne' vs. giřdi gird-e-j-o gird-e-ti 'slyší', pra-reňgapra-rěgo pra-rěgti 'prohlédne' vs. rěgi reg-e-j-o reg-e-ti 'vidí'. 40 Na druhou stranu si uvědomme, že prosodicky naprosto mimořádná předpona per- se kombinatoricky chová úplně řádně (4.4.3.2). 41 Ostatně jen kvůli druhotným slovesům odvozeným od jmenných komposit musíme ve vlastním kmeni ponechat prostor pro dva kmeny kořenové, byť v naprosté většině případů vystačíme s jediným, e.g. sen-á 'stará' -&- merg-a 'děva, děvečka' -» sén-merg-ě 'stará panna' -*■ sen-merg-iáu-j-a sen--merg-iäv-o sen-merg-iáu-ti 'zůstala na ocet'. 42 Žel nemohu dát přímý příklad. Sloveso par-dúoda pař-davé par-dúoti, které dokáže přízvuk na předponu přesunout, má předponu již slabičné dlouhou, sloveso pa-žísta pa-žino pa-žísti s předponou slabičné krátkou na ní přízvuk mít nemůže. Nezbývá než se opřít o analogie, e.g. at-gímsta at-gimě at-glmti, které je svou morfologickou strukturu velmi blízké slovesu pa-žísta pa-žino pa-žísti, předponu pod přízvukem nedlouzí. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 221 4.4.3.8 Poznámka. Morfologický jev přesouvání kmenového prízvuku, jež jsme právě vyložili, imponuje svou samoúčelnou elegancí. Ať již přízvuk spočívá kdekoliv, kulminatívní funkci plní stále stejnou. Najdeme distinktívní funkci, která by souvisela s přesouváním? Gramatické povahy být nemůže. Distinkci lexikální znám jedinou. Je vázána na dvojici plaúk-ia plaúk-é plaúk-ti 'plul' vs. plaúk-o plaúk-ě plauk-ý-ti 'plaval' (uerbum intěnsTuum). První člen v praet přízvuk přesouvá, druhý nikoliv. Jsou-li tedy préteritní simplexy homonymní, komplexy nejsou, cf. iš-plauk-ě 'vyplaval (z hloubky na hladinu)' vs. iš-plaúk-é 'vyplul (na dalekou cestu)'. závěr 4. kapitoly. Litevské uerbum íiriitum se vyznačuje nápadně jednotnou strukturou kongruenčních koncovek. Za takového stavu se rozdíly modálně-temporální musí vyjadřovat především kmenem. V derivačním okruhu kmene infinitívího, což je oblast druhotné kmeno-tvorby, to platí jednoznačně a bezvýjimečně (cf. 3.3-8). Pouze v derivačních okruzích kmenů prézentnflio a préteritního je jistá volnost. Nositelem oné volnosti je ten úsek slovesných koncovek, který bezprostředně neslouží syntaktické kongruenci, totiž formant konjugačně-para-digmatický. Formant, jenž umožňuje jednoznačně uchopit celé konjugační paradigma (a ve dvojici pak přímo konjugační typ), se vyskytuje ve zvláštních distribučních vztazích s ostatními morfologickými příznaky, které nesou lemmatickou kmenotvorbu: s proměnami vokálů ve slabičném vrcholu kmene, s neslabičnými přídavky do finálního konsonantického svahu kmene, i s příponami, jež kmen obohacují o další slabiky; na to vseje pak vázána prosodická charakteristika kmene. Celá tato sféra morfologických aktivit, již označujeme za prvotní slovesnou kmenotvorbu, je značně redundantní, pokud jde o striktní úkol vyjádřit gramatické vztahy slovesné jednotky, a nápadně se odchyluje od «aglutinačnflio ideálu», jejž jsme předvedli na derivačním okruhu litevského kmene infinitívnflio. Na druhou stranu ona redundantní gramatická morfologie s sebou nese obrovský potenciál slovotvorný — a litevský jazykový systém z ní bohatě čerpá. Čtenáři, který se podle našeho výkladu snaží litevštině i naučit, může tato 4. kapitola poskytout jen nepřímou duševní podporu: předvádí, že všechny ty záludné «schválnosti» litevské morfologie též podléhají jistému řádu.