FONETIKA A FONOLOGTE Fonetika a fonologie jsou vědní disciplíny, které studují a popisují 1 zvukovou složku lidské komunikace tvořenou za pomoci mluvních orgánů, každá z nich väak z poněkud jiného hlediska. Fonetika studuje činnost mluvních orgánů při řeči, charakter výsledného zvuku a jeho sluchové hodnocení. Fonologie se zaměřuje jen na ty složky zvukového signálu, které jsou v daném jazyce významotvomé, hodnotí tedy zvukový materiál z lingvistického hlediska. Obé disciplíny se ve svých poznatcích dopiňují. ZÁKLADNÍ FONETICKÉ POJMY Zvuková forma každého jazyka vzniká koordinovanou činnosti mluv- 2 nich orgánů, artíkulací (článkováním). Při ní vzniká v hlasovém ústrojí základní tón řeči, který je upravován artikulačními orgány v užším slova smyslu, ústrojím modifikačním. V něm se hlas přetváří v řeč. Hlasové ústrojí a jeho činnost Hlasové ústrojí je uloženo v hrtanu. Ne (důležitější částí jsou hlasí v- 3 ky, mezi nimiž se vytváří při řeči hlasivková štěrbina (glottis). Hlasivkové valy se v procesu foiiacc přibližují a oddalují a tak mění výdechový proud vycházející z plic v „základní tón" lidské řeči. Počátek fonace je buď postupný (měkký), nebo se hlasivky pevněji sevrou a při jejich přechodu do fonace vzniká tvrdý hlasový začátek. V češtině je využíván jako prostředek signalizující hranice slabiky před vokálem. V této funkci se nazývá ráž; užití rázu v češtině viz § 47,50, 58,59. V hlasivkách se tvoří i české [h]. V tomto ústrojí se vytváří síla a základní výska 22/FQNETtKA A FONOLOGIE hlasu, barva a její proměny vznikají průchodem zvuku nadhrtanovými prostorami, kde se přidávají různé rezonance. Ústrojí modi fikat ní. Činnost mluvních orgánů 4 M [uvní orgány patřící k modi fi kačnímu ústroj í se děl í na aktivní a pasivní. Aktivní (rty, jazyk, hlasivky) mění svou pozici, pasivní jsou místa, kde vznikají souhlásky (viz dále). Artikulu ční podstata samohlásek je v apertuře (otevřenosti); v mluvním ústrojí při nich nevzniká překážka. Rozlišení probíhá dík posunu jazyka v ústní dutině, dokresluje je činnost rtů. Kromě toho se samohlásky liší trváním, kvantitou. Artikulařní podstatu souhlásek tvoří přehrada (striktura); znění souhlásky závisí nejen na artikulujícím orgánu a místě vytvoření přehrady, ale í na jejím typu. Způsobem tvoření souhlásek je: závěr (okluze), úplná překážka výdechovému proudu, při níž vlastní zvuk vzniká až při zrušení překážky (např. [/>], [/], [ti], [g], [n]); úžina (konstrikce), při níž je překážka neúplná a zvuk vzniká průchodem mezi artikulujícími orgány (např. [/), [s], [f], [ch], [/J, [uj, ale také [í] s úžinou napříč ústy); zvláštní konstrikcí se tvoří hlásky kmitavé, vibrující (např, [r], [ř\); polozávčr (semí okluze), krátký závěr plvnulc přecházející v úžinu (tiapf. m m. Aktŕvním artikulačním orgánem je pro vfitSinu souhlásek jazyk; rty a hlasivky jsou orgánem aktivním a pasivním zároveň. Místem tvoření souhlásek (pasivním aitikiilačním orgánem) jsou v česlině rty, oblast dásní u kořenů řezáků označovaná jako alveoly, tvrdé patro (pa-latum), měkké patro (velům) a pro hlásku [h] hlasivková štěrbina (glot-tis). Místo a způsob tvoření se využívá pro systematizaci souhlásek (viz § 27, 33). Doplňuje je Činnost měkkého patra uvolňující průchod do nosní dutiny u souhlásek nosních (např. [mj, [«]) a činnost hlasivek u znělých souhlásek. Akustická stavba řečí 5 Samohlásky jsou hlásky tónové, jsou to tóny složené. Díky tomu mohou být v souvislé řeči nositeli prozodických vlastností, především síly, výšky a barvy zvuku, a jsou jádrem slabiky (viz § 37). Pro souhlas- FONETJKA A FON01.OC.7TE/23 ky je naopak typická existence specifického sumo, který má určitou výšku, trvání a strukturu. Přesné údaje o akustice hlásek se získávají rozborem s využitím metod akustické fyziky. Běžně se hlásky posuzují spíše podle sluchového dojmu (viz § 27 a 33). Pradiem rozlišení na samohlásky a souhlásky nepostihuje složitost zvukové stavby řeči. Vedle pravých (šumových) souhlásek existují i hlásky pomezní. Jsou jimi sonory [í\, [r], [m], [n], [ň\ a jejích obměny; viz § 32-35. Se souhláskami mají společný způsob tvoření, a tím i jistou míru šumu, se samohláskami je spojuje tónová složka vzniklá rezonancí. Zvláštnosti pozorujeme také u hlásek, které nemají plně rozvinutý šum typický pro konsonanty, ale ani tónovou složku. Taková hláska se nazývá klouzavá. V češtině je to [/] a [uj; viz § 36. Fonetické jevy na úrovni celků promluvy (intonace, barva a sila hlasu, řečové tempo) jsou zatím méně prozkoumány nežjednotlivé hlásky. Jsou komplexní povahy a podílí se na nich celé artikulační ústrojí. Fonetická transkripce Zvukový signál řeči, který budeme dále sledovat, lze sice dnes za- 6 chytit v úplnosti např, magnetofonem, pro potřeby souvislých psaných textuje však nutno užít přepisu, fonetické transkripce. Umísťuje se do hranatých závorek [,..]: ty signalizují čtenáři, že záznam odráží v mezích možností skutečnou výslovnost. Zde zvolená transkripce využívá principu a speciálních značek transkripčního systému Mezinárodní fonetické asociace (IľA). V přepisu pm přehlednost oddělujeme jednotlivé výrazy, i když výslovnost bývá u slov patřících k jednomu slovnímu prízvuku spojitá. Pokud je to možné, užíváme pro transkripci běžných písmen: a, á, e, é, i, /, o, ó, u, «; b, c, d, ď, / g, h, J, *, /, m, ti, ň, p, r, ř, s, š, /, ťt v, z, i. Ustálenou spfežku ch v zápisech ponecháváme, přepisujeme vsak cizí grafémy x, w nebo q. Přepis se samozřejmé odlišuje od pravopisu, neboť při transkripci jsme povinni zaznamenat pouze to, co se skutečně spisovně vyslovuje: [stájka] - stávka, \mňekň\ - měkká, \m'iški\ - nůiky. Písmena stávající abecedy někdy záznamu zvuku nestačí, a proto je nutno nŠít dalších značek: U = „zadní«", hláska vyskytující se ve skupinách n + A, n +g: {henka] - Hanka; [tango] - tango (viz § 62); 24 / FONETIKA A FONOLOGIE / = „neznělé ř", hláska vznikající spodobou znčlosti, je-li v sousedství ŕ nezjiělá souhláska; vyslovuje se tak j f pfed pauzou: [tří] - tři, [keř] -*er{viz§6l); ' = „ráz", hlasivková závorová hláska předcházející v pečlivější výslovnosti samohlásku na počátku slabiky: [sluchem] - s uchem (viz § 27, 47 50, 58, 59); V = zvuk tvořící druhou, nevokalickau součást dvojhlásky: [lo itka] -huka, [automat] - automat (viz § 23); / - .slabikolvomé ľ': [vlita] - vlna, \nesf] - nesl (viz § 37); r = „slabikotvorné f*i [trch] - trh, [bratr] - bratr {víz & 37); (a obdobní zcela ojedinělé rp: [osip] - osm (viz § 37); Y - „znělé c/)", hláska vznikající spodobou znčlosti, výslovnost cit pfed zně- lou párovou souhláskou: \hroy dovede] - hroch dovede (viz § 26); H - „retozubné trí\ vyskytující se ve skupinách w + v, m + / [rrw/nw/] -tramvaj; viz § 62; 1 = „ znělé ^, hláska bčžnějsí v cizích slovech, v českých výslovností? před znělou souhláskou nebo spojitá výslovnost d(f)+ř; \Je.t] - džez, [lu^ba] - lu£ba, [najimtňí] i [nadživotní] - nadživotní; viz § 28; 3 = „znělé c", hláska vznikající spodobou c k následující znčlc souhlásce nebo při spojité výslovnosti a\t)+z: [jif)k] - drink, [popm] i [podzim] -podzim; viz § 28. Hlavní slovní prízvuk označujeme ' pfed prízvučnou slabikou, vedlejší ', a to pouze ve víceslovných příkladech; u jednotlivých slov je totiž prízvuk vždy na první slabice; viz § 44. Hranice slabik označujeme v nutných případech spo-jovnikem: [spo-jav-ňi-kem]. Fonetické proměny řečového tempa, hlasové barvy, výsky hlasu nebo jeho síly nelze běžně reprodukovatelnými způsoby transkribovat. Intonaci zobrazujeme Šipkou naznačující průběh zvuku: i = klcsavá intonace; T - stoupavá intonace; —> = intonace nckoncovélio úseku; viz § 52-55. Srov. rozdíly mezi pravopisem a fonetickou transkripcí: Pravopis: Kráva i vůl knihy mají, a pfece číst neumějí. Transkripce: \-h-uva 9i 'vúl 'kňihi 'mqjí-^ '>a 'přece 'čist 'nejumněji i\ Záznam pomocí fonetické transkripce je nezvyklý. Pokud to povaha výkladu dovoluje, dáváme přednost zápisu se zachováním pravopisných zásad. Od transkripce je nutno odlišovat translitcraci, přepis z jednoho hláskového písma do jiného (zazbuky nebo řeckého písma do české verze latinky apod.). Viz § 845. FONETIKA A FONOLOGIE /25 ZÁKLADNÍ POJMY Z FONOLOGIE Fonologie se zabývá těmi složkami zvukového signálu řeči, které 7 jsou v daném jazyce vyznamotvorné, tj. jsou schopny diferencovat slova a slovní tvary, ale i výpovedi s různou komunikační funkcí. Např. změna znčlosti tvoří v češtině nové slovo: pere - bere; změna intonace mění komunikační funkci, např. při poklesu hlasu na konci jde o konstatování {Rozumíš.), sc stoupáním hlasuje tatáž posloupnost slabik otázkou [Rozumíš?), Složek zvukového signálu řečí, které jsou v daném jazyce takto relevantní, je omezený počet, Foném Foném je minimální zvukový prvek schopný rozlišovat samostatné 8 jednotky významové (slova, tvary slov). Souvislá řeč se skládá z posloupnosti takových jednotek, lze ji na nč segmentovat, proto se mluví o to n é mech segmentnlnich. Hodnocení, zda určitý jazykový zvuk je či není významotvomý, je záležitostí konkrétního jazyka. Přitom zjistíme, že nč které foném y jsou značně využívány, a tvoří tedy centrum inventáře fonémů; na periferii stojí fonémy využívané minimálne (v češtině např. IfJ) nebo plnící rozlišovací roli pouze u slov přejatých nebo u ex-presiv (v současné spisovné češtině např. dlouhé lól; viz § 18), Foném jako íjbstraktní jednotka se realizuje v promluvách v podobě 9 fónů, konkrétních zvuků jazyka, hlásek. Fóny, které jsou realizaci jednoho fonému, se nazývají alofony tohoto fonému. Je jich mnoho, při popisech jazyka se obvykle postihují jen obměny pravidelné, související se spojováním realizací fonémů v řetězce souvislé řeči. Tyto alofony označujeme jako poziční; viz § 60. Ten z alofonů, který je nejméně ovlivněn hláskovým okolím, nazýváme základním. Z jeho vlastností vycházíme při systemizaci fonémů. Hranice vyšších celků v rámci promluvy a jejich komunikační funkce se obvykle vyjadřují silovou a výškovou modulací celku (viz § 51-55); vytvářejí se lak fonémy suprasegmeittálnf. Fono logická opozice Fonémy jazyka mohou plnit svou rozlišovací funkci jen díky tomu, 10 že mezi nimi existuje vztah fonologickč opozice, tj. podobnosti a rozdílnosti. 261 FONETIKA A FONOLOGTE Jde o tyto základní opozice: 1. vokál nosí - nevokálnost: při vokálnosti je ve zvuku fonému přítomna tónová složka, artikulačně je vokálnost spojena s aperturou; 2. konsonantnosl - nekonsonantnost: při konsonantnosti je ve zvuku foněmu přítomna šumová složka vznikající v průběhu strtktury nebo při jejím zrušení. Odlišení jednotlivých skupin fonémů můžeme zobrazit takto: nekonsonantnost / \ nevokálnost vokál nost konsonantnost / \ nevokálnost vokálnost klouzavé souhlásky tj\il samohlásky l aeiou l i áěióů! pravé souhlásky íbpdtďťkgl ! v/z s Ě š ch h ř í /j'e:Jď sonory lir! /m n ň / 11 Osla (ní odlišující akustické vlastnosti se uplatňují jen u částí fonémů. Jejich analýza je předmětem práce teoretické fonologic, V praxi se zatím často využívá pojmosloví klasické fonetiky a pozornost se soustřeďuje na ty opozice, které odlišují fonémy artikul ačně i zvukově poměrně blízké. Základem jsou pak vzlahy korelační, tj. častěji využité vztahy dvojic fonémů lišících se jen jediným fonologieky relevantním rysem. Takovým vztahem je u samohlásek opozice kvantity (viz § 16), u pravých souhlásek opozice znělosti (víz § 261. Ostatní vztahy, i když nikoli nedůležité, se odsouvají do pozadí. Fonologieky relevantní korelační opozice znělosd se neuplatňuje ve všech pozicích: před pauzou je mořnájen neznělá realizace (víz § 57), ve skupinách pravých souhlásek je výslovnost ovlivněna asimilací (viz § (51); znělost, fenologický významná vlastnost Českých souhlásek, podléhá v tlchto pfípadecli neutralizaci. JVIorfoném 12 Fonologickástavhavýznamovéjednofkynemusíbýtstálá,Včeštině se např. mění podoba morfému při ohýhání nebo odvozování: rak- rad - váček; len - lnu - Ifíůttá, láska - laskavá; sůl - soli-slaná. Účastníci komunikace však spojují tyto obměny do intuitivné chápaného celku FONETIKA A FONOLOOÍE / 27 a fonémy, které se v nich střídají, do jediného morfonému. Morfbné-mem tedy rozumíme množinu fonémů, které se střídají v rámci léhoí morfému, tj. v kmeni slova, předponě nebo příponě: v mluvnicích se v těchto případech obvykle mluví o střídání hlásek, hláskových alternacích. Vznikly v historickém vývoji jazyka a jsou v daném typu odvozování nebo ohýbám' závadné. Za alternaci lze pokládat i střídání znělých a neznělých fonémů, to však neproniklo do písma, a proto uniká pozornosti: llájkal - tlávek!, fmtiSf - /mužem/, tod domu! - lot tebeL FnitoLogiťká transkripce Fenologická stavba feíi není totožná 3 jejím pravopisným záznamem (víz 13 i § ó8-7u). Proto bylo nutno vytvořit fenologickou transkripci. Umisťuje se mezí Šikmé závorky {/.../). Pro zápis fonému lze užít běžných písmen (včetně vžitého ch) podle skutečného fonologíckého složení výrazů, tedy: fňicf, lumeká!, Ihttetf, fk&hrtkaS, /kůže!, neboť y, é nebo w jsou v současné češtině pouze písmenem; viz 5 15 a 68. Ve!ká písmena se neužívají. Ze zvláštních značek se upíatnf pouze /J/ a /j/, neboť jen fnném tzr>Ě!é c" a ,ji\$lé c" nemá v ěeštinč vlastní písmeno, st 7načka a pro foném tvořící druhou složku diftongů. Pro fenologické člťtiřtii celku prnmluvy užíváme tyto značky: # pro terminálni předěl (hranice výpovědí a jejich úseků; viz $ 51-55), + pro vnějJÍ předěl (v podstate hraníce slov; viz 5 44), = pro vnitřní předěl (hranice menších jednotek; viz § 49). Větný přízvuk je označen tuěnými písmeny prízvučné slabiky slova tvořícího intonační centrum; vizí 52, Relevantní průběh intonace je značen podobnými šipkami jako u zápisu fonetického, tj.: 4- = klesavá intonace; Ť = stoupavá intonace; —► = intonace nekoncověho úseku; viz S, 52-55. Výrazy pri přepisu oddělujeme kvůli přehlednosti podobně jako v písmu, i když to fonologickému čicnčoí neodpovídá, Srov, rozdíly mezi pravopisem a fenologickou transkripcí: Pravopis: Kráva i vůl knihy maji, a přece řísf neumějí. Transkripce: /# kráva+i+vúl+kňihi+majf —* # a+přece+čísf+?ie=iiTnfičji X #/ ORTOFONIE A ORTOEPIE Zvuková stavba ěešliny se utváří v každodenní komunikaci. Výslovnost postačující v nenáročné denní praxi nevyhovuje v projevech veřej- 14 2S /FQNRTTK A A FONOLOOTE ných. Jejich nároky můře splňovat pouze kultivovaná výslovnost, or-tocpic. Kodifikace ortoepte, tj. závazná pravidla spisovného znění češtiny, se týká jednak ortofouie, správného znění hlásek, jednak spojováni hlásek v proudu řeči a její modulace, ortoepie v uíiím smyslu. Pravidla jsou formulována v závislosti na psané podobě jazyka, což odpovídá zejména u č esky ch siov v zasadí fono logickém u způsobu psaní; viz g 66. U cizích slov je vzlah písma a výslovnosti nejednotný; viz § 65, Údaje o spisovné výslovnosti Českých slov najdeme v příručce Výslovnost spisovné češtiny I (] 967), pro cizí slova mohou být pomocníkem (kromě knfíky Výslovnost spisovné češtiny 11, 1978) i Pravidla českého pravopisu nebo sl u vniky cizich siov. Výslovnost je diferencována: obvykle se připomíná perlivá (slavnostní, explicitní), kdy zřetelní vyslovujeme hlásky v souhláskových skupinách, dodržujeme délka sainohlásek a dbáme o to, aby nesplývaía slova, dále neutrální, náležitá v projevech sice jazykově kultivovaných, ale nikoli reprezentativních (očekáváme ji např. u hlasatelů rozhlasu a televize nebo u řečníků obsahově závažných projevů), a konečně zběžná (běžná, implicitní) v nepřipravených veřejných mluvených projevech; tam je zjednodušování některých skupin souhlásek obvyklé. V rámci kultivované výslovnosti musíme tedy počítat s existencí dublet. SAMOHLÁSKY (VOKÁLY) Inventář vokalických íonémů češtiny 15 Čeština má 10 vokalických fonémů: lat, let, til, lol, lul, lál, féf, lil, lál, lůL Všechny samohlásky mají společný příznak nekonsonantnosti a vokál nosti (tj. mají tónovou strukturu bez doplňujících šumů); liší se vzájemně výškou a vztahem jednotlivých tónů, tzv. formantů, ze kterých jsou složeny. Těmto fonémům odpovídá 14 graftmu: písmena^, ý jsou způsobem psaní fonémů Hl a lil po pravopisně tvrdých souhláskách a po souhláskách pravopisně ohojetných (viz § 27 a 68); písmeno h se užívá pro záznam dlouhého lúl uvnitř českých slov a v koncovkách (viz § 68); písmeno é tvoří jednotu s předcházejícím souhláskovým písmenem a podle toho značí hnď Ijí + lei ve slabikách bi,pé, vi,je {Ibježil, řpjetf, Ivjedai, lharfief), Iňf + lei v psaném mé {Imfielal), nebo mění platnost předcházející souhlásky ve slabikách dě, tě, ně (Iďelál, ffefol, Iňecaf); viz § 6(5. V prípadě_y.ý. &, íjde tedy v dnešní češtině o pouhé grafémy. FONETIKA A FONOľOCíE ! 29 Jednotu tvoři v domácích slovech také písmeno i, i s předcházejícím d, i, n,: íďivnňl, Iťichol, lnicí; viz § (56. Opozice kvantity Opozice kvantity, tedy vztah mezi krátkým a odpovídajícím dlouhým vokalickým fonémem, je důležitým rysem češtiny; na jejím podkladá se vytváří pět korelačních dvojic: lat-lól, let-léljil-lil, lol-lóljul-lúl. Pomocí nich se odlišují dvojice slov zvukově podobných, ale s rozdílným významem: láska - laská, peče - péče, psi-psi, ustup - ústup (k opozici hl-íňl viz § 18). Volba dlouhého nebo krátkého vokálu je v češtině součástí pevné zvukové stavby slova, počet dubletuích forem je v kořenech domácích slov velmi malý: napf. dveře - dvéře, pero -péro; častejší je u odvozenin: vypočitatelný i vypočitatelný., vypravěč í vyprávěč, nepostradatelný i nepostiádatelný, obkladači obkladačapod. V o kalíc k v trojúhelník Tradičně se systém českých vokalických fonrmů zobrazuje ve formě 17 trojúhelníku, který naznačuje rozdíly založené na pohybu jazyka při tvoření jednotlivých samohlásek: jde o posun horizontální (foném přední -střední - *adní) a vertikální (foném vysoký - středový - nízký). Zaokrouhlení rtů (labializace) doprovází všechny zadní samohlásky. krátké dlouhé A/ /a/ vysoké /á/ /<>/ fof ■ středové féJ ■ /óf nízké m přední střední j zadní přední střední zadní Využití vokalických fonémil Jednotlivé fonémy jsou využívány nestejnou měrou. Zejména dlou- 18 há /(í/jc řídké. Jako samostatný foném se objeví vlastně jen ve slovech přejatých: móda,próza, tónovat; velmi často není v grafice označováno a výslovnost kolísá: telefon [-onJ i [~ón], auditorium [—li>-] i [-íó-J;