Daniela Krejčí

                                                                                             262349


                                           REFLEXE DÍLA

                                    Jiří Weil: Život s hvězdou


Všichni víme, jak nelidské věci se děly v průběhu druhé světové války, všichni víme, jak strašlivý
byl holokaust. Dílo Jiřího Weila se však, dle mého názoru, vymyká obvyklému způsobu ztvárnění
obrazu tehdejšího života pronásledovaných Židů.

Čtenář je prakticky okamžitě vržen do děje a prostřednictvím ich-formy vše prožívá daleko
intenzivněji – osamělost, bezmoc, stesk, hledání klidu uprostřed chaosu (život na hřbitově).

Kniha na mě působila jako soubor kontrastů. Hlavní hrdina vystřídal mnoho postojů ke své svízelné
situaci. Od absolutní apatie a odevzdanosti přes snahu o drobnou rebelii až po vzepření se cíli
svých utlačovatelů. Střídají se také pasáže, v nichž je možné si oddechnout (vzpomínky na Růženu) a
situace extrémně vypjaté (čtení jmen lidí určených k transportu), často řazené bezprostředně vedle
sebe.

Děj působí chvílemi až absurdně, až se zdá, že je vše pouze pozorováno v bezpečí za tlustým sklem a
odtrženo od reality. Skutečnost je však o to absurdnější, že je vystavena na uměle vytvořených
pravidlech, podle nichž se lidé řídí bez ohledu na to, zda mají smysl či nikoliv. Weilova postava
přirovnává celý tento mechanismus k cirkusu a odmítá být jeho součástí.

Zde mi vyvstává na mysl otázka paralely se současností. Samozřejmě se i my pohybujeme dle určitých
pravidel, ale víme jistě, že jsou správná? Že nikomu neubližují? [l1] Že jsou s nimi všichni (ne
pouze většina) spokojeni? Že se z jejich strany nejedná jen o smíření s osudem? Právě to jsou
patrně nejvýraznější myšlenky, které mám s knihou Jiřího Weila spojeny.





________________________________

 [l1]Možná až příliš velká paralela; pravidla, která jsou uvalena na Roubíčka jsou většinou na
první pohled absurdní, svévolná a likvidační. V dnešní době jsou „vedlejší úmysly“ spojené
s pravidly spíše zastřené.