XIV
Znal jsem dobře cirkus. Několikrát mé vzali strýc s tetou do cirku. Snad myslili, že se tak sluši nebo že to patří k jejich povinnostem. Nebo to byla záminka, aby se mohli sami na něj podívat. Obdivoval jsem se uniformám uva-děčů a sledoval napjatě krasojezdkyně a provazolezce, chodil jsem se také dívat na cizokrajná zvířata o přestávce, byla to zvířata, která jsem neznal, a divala se zoufale a teskně. Nikdy jsem na to nemyslil, protože vždy byla vyhnána do arény (já jsem si myslil, že tam šla sama); bylo to všechno jiné, to už hrála jen pro mne,
y protože chodila, tančila, skákala a pitvořila se v umělém světle, za břeskné hudby a křiku krotitelů. Nemyslil jsem nikdy, jak je těžké být zvířetem v cirku, protože jsem seděl na dřevěné lavici a nade mnou se rozprostíralo plátno, díval jsem se na piliny, jimiž byla posypána
y podlaha, a na kotlíky s řeřavým uhlím. Nevěděl jsem, že je to špatné být zvířetem v cirku, když jsem se díval / na tuleně, jak odstrkávají nosy míče, nemyslil jsem nikdy na to, že to tuleni obyčejně nedělají. Neviděl jsem také nikdy, že by pes chodil po dvou nohou, měl na hlavě lovecký klobouček a na rameni pušku. Ale bylo to zábavné dívat se na něho, jak chodí po aréně cirku. Byla to krásná a vznešená věc, takový cirkus, když se tu děly věci, které jsem nikdy neviděl. Bylo to velmi napínavé sedět pohodlně dole na dřevěné lavici a dívat se na provazolezce. J     Avšak když jsem měl sám vystoupit v cirku, nechtělo
se mi vzpomínat na svištění bičů a na křik krotitelů. jV Nechtělo se mi vzpomínat na koně uhánějící stále v kruhu ani na psa skákajícího do obruče zalepené papírem. Nemohl jsem přece zvrátit hlavu a dívat se do stropu na provaziště, když sám jsem musil chodit po provaze a dívat se dolů do rozjívených tváři. /
Nechtělo se mi vystupovat v cirku s oholenou hlavou šaška a dávat si uštědřovat kopance. Věděl jsem nyní ^ najednou mnoho o cirku, když jsem byl na druhé straně bariéry.
Nemyslil jsem, že by donutili Tomáše nebo Maternu, aby vystupovali v cirku, leda kdyby to bylo na jejich vlastní přání, ale věděl jsem, že mě k tomu donutí, až mi pověsí pořadové číslo na krk. Musil jsem jezdit kolem radiotrhu a viděl jsem všelicos, \ jsem stál v tramvaji, zatím co druzí lidé seděli, l trochu přes plot na volný prostor, který byl viděl jsem také vrata, kterými vcházeli lidé r:>tfsly zavěšenými na krku, shrbeni pod tíhou batohů; videi jsem jejich strážníka rozkročeného široce v bráně. A slyšel jsem také ticho, když jela tramvaj kolem radiotrhu, ano, slyšel jsem ticho, ačkoli tramvaj řinčela a kola vozů drkotala po dlažbě. Leželo na tváři lidi, když se dívali napjatě na salto mortale v provazišti, pamatoval ^ jsem se na ticho a na pohledy ztrnulé v napětí hrůzy.
Lidí na hřbitově začalo ubývat. Někdy se loučili a někdy prostě mizeli. Neměnilo se nic, leda přibývalo zimy.
Seděli jsme u rozžhavených kamínek, nebylo nám zima, protože na hřbitově bylo vždy dosti dřeva. Pálili jsme také kostelní lavice, když jsme byli líní řezat stromy, kostelní lavice byly staré a hořely dobře. Viděl jsem, jak věci měni cenu, když Robert směnil malý perský koberec za dva prameny česneku. Slyšeli jsme vyprávění o měněných špercích na cestě na východ za citrony. Bylo dobré mít spací pytel, jídelní misku, svetr s dlouhými rukávy, lyžařské boty, vitaminové tabletky, kapesní nůž s různými součástkami, holicí strojek a zásobu čepelek. Bylo třeba, /
108
109
aby zavazadlo bylo připraveno pro každou hodinu, protože někdy byly transporty svolávány náhle, aby lidé neměli možnost se dobře vypravit, aby musili mnoho věcí zanechat v bytech.
Stál jsem zase před brankou vily a zase padal sníh, znal jsem již celý obřad a nebylo třeba, abych byl poučován. Bylo ticho ve vile, ačkoli tu byly tentokrát i děti, byly sepisovány celé rodiny. Rodiny byly spoutány v pevné celky řetězy dotazníků a viděl jsem mezi některými rodi-
/■ nami ostré hroty nenávisti, s kterými půjdou do cirku a
s čertova mlýna, viděl jsem také, jak se vzájemně podpírali staří manželé. Nebyla to dobrá společnost, bylo tu všechno pomícháno v dlouhém, tíživém čase čekáni, jak tu stály rodiny svírající v rukou papíry, jejichž smyslu nerozuměly. V papírech byl sepsán jejich majetek, ale nestaraly se již o majetek, který plul kamsi do rukou cizích lidí. Majetkem byly přece batohy, spací pytle, stroužky česneku a sádlo vypuštěné do tub zubních past. Byl jsem uprostřed rodin a v rukou jsem měl také papíry. Bylo třeba, aby měl každý papíry, i když neměl žádný majetek. Měl jsem zato spací pytel, jídelní misku, měl jsem ty věci již dlouho a nemusil je shánět. Ano, byl jsem na tom lépe než ostatní, protože
/ jsem byl sám a kromě toho jsem měl schován cípek
I naděje.
Prostál jsem ve vile celé ráno, musil jsem z ní vyjít o poledni, musil jsem protlouci několik hodin, protože nás vyhnali v čas oběda ven. Nepadal již sníh, ale krápal s déšť, ulice byly plny rozbředlého bláta. Vyšel jsem současně s člověkem, který stál přede mnou v řadě, byl to starší, silný člověk s tváří ošlehanou větrem.
»Vy jste také z venkova a nemůžete jit domů na, těch pár hodin?* zeptal se, když jsme vycházeli.
»Bydlím daleko, až na druhém konci města,« řekl jsem, »ani nevím, co bych doma dělal. Mám lam zimu a na ar zatápěni nemámí kdy.«
•Pojďte se mnou, najdeme něco, kde bychom se mohli najíst.*
Avšak v této čtvrtí byly všechny restaurace nepřístupné. Nemohli jsme také zajít do domu, protože zde byly jen vily, pečlivě uzavřené a dobře hlídané. A kdybychom šli trochu dále, do městské čtvrti, kde byly již činžovní domy, byly by to domy jejich, kde by na nás poštvali strážníka. ^
Uviděli jsme v dálce cihelnu.
»Můžeme jít do cihelny?* zeptal se člověk z venkova.
»Snad,« řekl jsem. »Nečetl jsem ještě nikdy nic v žádné vyhlášce o cihelnách. Ale nečetl jsem také všechny vyhlášky, nemohu za nic ručit.«
»V cihelnách jsou jen žebráci a tuláci, proč by nás udávali?*
»Do cihelen také chodi prohlídky, ale myslím si, že tam nikdo nepůjde dnes v poledne, když jsou všichni lidé pryč a když maji strážníci také chuť na oběd.*
Bylo nám zima a déšť vytrvale krápal. Sli jsme do cihelny, ale nikoli daleko, neviděli jsme nikoho, snad byli lidé někde na žebrotě nebo zalezli dovnitř. Seděli jsme na harampátí a člověk z venkova mi nabídl chléb se sádlem, / Jedli jsme chvilku mlčky a jedli. Potom řekl člověk z venkova:
»Vy to máte ve městě lepší.*
»Proč?« řekl jsem. Bylo nesmyslné hádat se, kdo je na tom lépe, ale bylo moudřejší se přít než mluvit o vile a čekání na transport. »Seženete si tam venku přece něco k jídlu. A potom je tam zdravější vzduch. Ten vám přece nemohou vzit.«
»Proč by nám měli brát vzduch? Nestojí o něj, jdou jen za majetkem. Přišli a dívají se na knihy. „To nic, to je svinstvo, to si můžete vzít." Co bych dělal s knihami v dnešní době? A když mi brali Brunu, tak jsem plakal. Víte, vychoval jsem ji vlastníma rukama, dostal jsem ji, když to bylo hříbě. A když si pomyslím, že ji bude někdo mlátit bičem...«
•Nebojte se, k zvířatům nejsou krutí, mají dokonce zákony, které to zakazuji. Nemohou býl současně krutí k zvířatům a k lidem. Bylo by to příliš sloiité.«
no
111
»Tak abych se vrátil k Brůně, věřte mi, na mou duši plakala, vy mi to nevěříte?* »Věřím vám všechno. Kdybyste mi řekl, že plakaly ka-^ meny vašeho zápraží, také bych tomu věřil.«
»Ten chleba, co jíte, ten je ještě z mouky z mého mlýna. Vite, měl jsem mlýn, u nás se dědila živnost v rodině. s~ A měl jsem také pole, bylo hezkých pár strychů. A teď nastěhovali všechny, co bydlili v kraji, do takového opuštěného zámku. Je tam spousta rodin a všechno se to hádá. Žijeme tam jako ve vězeni, hlídají nás na každém kroku. A to není to nejhorší, tomu člověk zvykne. Ale celou dobu, / co lam jsem, jsem nezamhouřil ani oko. Víle, jak je to ve mlýně, celou noc tam všechno klape, ale to ještě nic není, •< nejvíc mi schází mlýnské kolo, jak voda šplíchá, když teče ' z vantrok. A vy si tu ve městě můžete chodit ještě po ulicích.*
»To nebude dlouho trvat a palt si člověk nevybere.« — Přešla mi nálada se přít. Viděl jsem venkovský mlýn. Byla s to dobrá věc, ležet u mlýnské strouhy a dívat se, jak se voda dere do vantrok. Byla to dobrá věc, naslouchat klapotu mlýna.
Měli jsme ještě dosti času, ale seděli jsme mlčky. Pak jsme se zvedli a šli jsme zpátky do vily.
čekali jsme zase v dlouhé řadě hlídáni strážníkem. Nemluvili jsme mezi sebou, měli jsme nařízeno, abychom byli tiše, i chodit jsme museli po špičkách. Ve velké síni jsme musili i tentokrát odpovídat na otázky o špercích, y hypotékách, zlatě a bursovních papírech. Otázky byly tiché a odpovědi také. Když se skončil obřad a když jsem se zase octl na dvorku, věděl jsem, že v pekle musi být ticho. Jistě tam nesténají hříšníci, protože pak by byla jejich bolest .._ nepatrná. Jistě Bruna plakala, když se loučila se svým pá-^ nem, nechtělo se jí do cizího chomoutu. Snad také zařičela, jako by ji píchli do slabin, ačkoli mi to nevypravoval její pán.
Nevím, co by dělala Bruna, kdyby musela stát tiše tolik hodin. Přestože jsme procházeli šustěním papíru a ciframi
pořadí, přestože jsme viděli, jak se měníme v čísla, nesměli jsme ani plakat, svíjet se v křeči, tlouci hlavou, nesměli jsme ani zpívat žalmy a hrát smuteční pochody. \\
Seděl jsem zase na hřbitově u rozžhavených kamen. Lidé odcházeli nebo mizeli. Lidé se také zabíjeli jedem nebo skokem s vysokých domů. Věšeli se také na smyčkách a topili v řece. Nespletli tím nikomu účty, jen některá čísla byla nahrazena čísly jinými. Lidé měli čísla a transporty měly čísla, ve stavbách z latěk mrzla čísla na slámě. Bylo e jen divné, že čísla jedla, nosili jim na radiotrh z obce jídlo. Jídlonoši chodili do radiotrhu s bázní, stávalo se někdy, že se proměnili v čísla, když se nedostávalo předepsaného, počtu v účetních knihách. Avšak na všechny práce, se našlo dost lidí, našli se i hlídači, kteří dávali pozor na čísla, uklizeči, kteří odstraňovali odpadky a vyměňovali slámu, na kterých spala čísla. Byli lidé, kteří vozili nemocné na ruč- / nich vozících, byli lidé v úloze honicich psů, kteří pátraJi po zmizelých a pomáhali zastrašovat vzpouzející se.
Těžkým krokem a bez pozdravu vstoupili do arény gladiátoři. Tento název jim byl úředně přidělen, měli svá shromaždiště a své velitele, jediní ze všech dostávali zvláštní příděly, dokonce i maso. Neboť musili být silní, aby mohli hrát v cirku úlohu gladiátorů. Bylo dobré být gladiátorem, ale bylo to těžké řemeslo, ke kterému bylo třeba velké sily. Bylo dobré být gladiátorem, ale bylo třeba mít pevné nohy a tvrdé srdce, aby bylo možno zůstat v cirku až do posledního představení.
Pomáhal jsem balit zavazadla strýcovi a tetě, když dostali předvoláni. Vzkázali mi, abych k nim přišel, ale pak mi řekl strýc:
»Má krev padne na tvou hlavu, nevděčníku, tys nás do toho dostal. Copak ses nemohl smilovat nad starými lidmi? Copak jsi nás nemohl vytáhnout a poslat za nás někoho jiného?*
»Byl jsi vždycky zlý člověk, zkažený a nepřející. Kdyby f se toho byla dožila teta Klára...,« řekla teta. »Pracuji na hřbitově,* řekl jsem, »v létě tam sázíme ze-
112
leninu a na podzim shrabu jeme listí, V zimě sedíme v obřadní síni u kamen a pijeme čaj z lipového květu.«
»Vida, takovou práci sis opatřil, a vlastnímu strýci jsi nemohl opatřit nic? Jen když sis zachránil kůži, a strýc, který tě šatil, živil a opatroval v nemoci, může klidně pojit, viď?« plakala teta.
Sklonil jsem hlavu a rozhlédl se po pokoji. Věci byly rozházeny po celém bytě, viděl jsem také napodobeninu y spacího pytle, spíchnutou neuměle z nějakých cárů. Viděl / jsem také staré, polámané, pokažené, ošuntělé, rozbité věci, y vytažené z harampáti, které byly připraveny, aby byly uloženy do batohů a pytlů. Byly to věci nesmyslné — byly s mezi nimi zrezivělé formy na vyřezáváni keksů z těsta, „ starý kalamář s ulomeným víčkem, nůž bez střenky, mo-sazné knoflíky a dřevěné špejle. Všechno bylo neužitečné a bezcenné, byly to předměty, které se válely v starých koutech a které strýc s tetou stále schovávali. Znal jsem mnohé z těchto věcí z dětstvi, již tehdy byly polámané a neužitečné, bylo mi jen divné, že se s nimi shledávám po tolika letech, kdy měly putovat na východ.
»Co to s sebou taháte,« řekl jsem, »vždyť vám to nebude nic platné, kde máte jídlo, teplé prádlo, jídelní misky, pracovní obuv a dobré ponožky?« ^ »Go je ti do toho, ty uličníku, ty vrahu 1« osopil se na mne strýc, »jako by nestačilo, že jsi nás dostal do transportu, a ještě bys nás chtěl připravit o majetek?*
»Co je mi do vašich věcí, říkám vám jen, že si máte vzít nejlepší šaty a nejlepší prádlo, aby vám to vydrželo. Je to j přece jedno, když to s sebou nevezmete, tak vám to sebe-• rou jiní.«
»A to se zase mýlíš,« křičel strýc. »Nedostanou nic. Schovám všechno, co má cenu, u dobrých lidí, ale tobě neřeknu adresy, abys to nevybral.*
»Už jsem vám řekl, že nestojím o vaše věci. Nestojím vůbec o žádné věci. Budu muset jít stejně do transportu, tak nač bych potřeboval harampáti? «
Strýc s tetou se na sebe výsměšně podívali. Bylo jim
zřejmé, že chci z nich vylákat majetek, že se přetvařuji, protože mám již všechno zařízeno, mám přece takové místo, které mě chrání. Bylo zbytečné je přemlouvat, aby neschovávali věci u lidi, kteří pláčí nad jejich osudem. Věděl jsem přece, že se po poušti toulají šakalové a prolévají hořké slzy. »Jak je nám lito, že lidé padají žízní a vysílením na okraji karavanních cest! Proklínáme slunce, které vysušilo jejich hrdla, proklínáme lupiče, kteří číhají za přesypy a vraždí opozdilce. Jsme pohřebním, milosrd- ' ným bratrstvem, nemáme však lopaty ani rýče, abychom mohli vykopat hroby. Nemáme ani vodu, abychom mohli omýt zesnulé, můžeme jim však prokázat poslední službu, velkou a cennou službu — ohlodat jejich kosti, aby byly -pěkně bílé a slunce je mohlo vysušit.« Šakalové jsou vlídní a laskaví, dovedou litovat a plakat, umějí spoustu krásných slov. Slibují také blízký návrat a šťastné pořízení. * Ne, nepřátelil jsem se s šakaly, byl jsem rád, že mě nevyhledávali.
»Proě nejdeš s námi,« bručel strýc, »jak to, že ses z toho vytáhl, když jdou celé rodiny?«
»fi.ekl jste mi, že se k vám nesmím hlásit a že nesmím nikde uvádět, že jsem váš příbuzný, protože přechovávám protizákonně kocoura Tomáše. Báli jste se, že vás budou potahovat k odpovědnosti.« S
»Stejně jsi nás tam dostal se svým kocourem.«
Neodpověděl jsem. Nemělo smyslu odpovídat na výčitky, kterým snad ani strýc nevěřil, musil přece stále někomu něco vyčítat a na někoho svalovat vinu.
»Abys věděl, vrátím se za dva měsíce. Ta paní, u které jsem si schoval peřiny, nám řekla, že je určitě do dvou měsíců konec, ta má vždy dobré zprávy, nikdy nás nestraší jako ty.«
»Dobře, když tomu věříte, tak proč si aspoň nevezmete s sebou jídló?«
»A to by bylo pěkné, to bychom se pak museli dělit s ostatními, a takhle se budou muset ti ostatní dělit s námi.«
»Musím už jit domů,« řekl jsem. »Brzy bude osm hodin,
114
115
přijdu vám pomoci, až budete nastupovat, doprovodím vás na radiotrh.*
Musili nastupovat v neděli, a to bylo špatné, protože v neděli nesměl nikdo z nás jezdit tramvají. Lidé museli putovat ze všech čtvrtí s batohy a těžkými zavazadly pěšky.
Šel jsem také pěšky k strýci, byl bych musel projít celým městem, ale sešel jsem jen s kopce a počkal si tam na tramvaj, zakryl jsem si hvězdu aktovkou. Pomohl jsem strýci a tetě naložit batohy a sám jsem sí hodil na záda těžký pytel. Strýc a teta měli na krku zavěšena čisla, šli těžce shrbeni pod tíhou zavazadel. Teta měla na batohu přivázanou formu na bábovku, znal jsem tuto formu dobře, vždy jsem z ni vyškraboval těsto, když z ní vyklopila bábovku. Pamatoval jsem si, jak voněla bábovka citrónovou kůrou, přál jsem si, abych zase seděl v kuchyni na stoličce a čekal, až teta vyklopí bábovku na prkýnko. Forma na bábovku se houpala na batohu, byla špatně připevněna, stále tloukla tetu do zad. Bylo mi líto strýce - a tety, jak se plahočili po ulicích s čísly zavěšenými na krku v rozbitých botách a v chatrných šatech.
»Vrátíme se určitě za dva měsíce, ta paní nám to zase dnes říkala.*
Nevyčítali mi již nic, jen tiše pro sebe vzlykali a plakali. Řekl jsem jim také, že se určitě vrátí za dva měsíce, co jiného jsem jim měl říkat? Nevypravoval jsem jim o cirku, ačkoliv jsem si v některých okamžicích vyčítal, že jsem je nepřipravil, ale byli by mi nevěřili. Třeba bylo dobře, že nevěděli, jakou úlohu jim přisoudili v cirku, třeba bylo dobře, že nevěděli o slámě a zimě v pavilonech z latěk.
Když jsme docházeli k radiotrhu, setkávali jsme se s proudy lidi, viděli jsme také nemocné, jak je vezou na ručních vozících, a děti ověšené zavazadly. Měly také přišity hvězdy a čísla se jim houpala na krku. Šli jsme jízdní drahou, protože nás bylo mnoho, a chodci se na nás dívali s chodníku. Nevšímali jsme si chodců, nevěděli jsme, zdali nás litují, nebo se nám smějí. Ale bezpochyby jsme
pro ně již nebyli, protože si přáli, abychom nebyli, aby 1 se na nás nemuseli dívat, protože rychle přecházeli kolem | nás a odvraceli tváře, bylo přece nutno všechno rychle l zapomenout a nikdy nic nevědět.
Viděl jsem v průvodu několik lidí, které jsem znal, ale nechtěl jsem se k nim hlásit. Byli by si museli všimnout, že nemám číslo a že s nimi nevstoupím do brány. Byli by mi snad záviděli, nemohl bych se na nic vymluvit a nemohl bych jim také říci žádné slovo útěchy. Nebyli by stejně poslouchali žádná slova útěchy, nebyli by mě snad ani poznali, protože jejich oči byly již skelné, viděli jen otevřenou bránu a před ní rozkročeného strážníka.
»Na shledanou,* řekl jsem strýci a tetě, když jsme byli blízko brány, a odevzdával jsem jim pytel. Nesměl jsem jít až k bráně, protože se již mnohokrát stalo, že strážník chytil doprovázejícího a hodil ho mezi ostatní, i když neměl číslo. » Vraťte se brzy zdrávi.*
»Sbohem, Pepíku,« řekl strýc, »viď, že se na mne nezlobíš, za všechno, co jsem ti řekl?«
»Sbohem, Pepíku,« políbila mě teta, »snad aspoň ty to přežiješ.*
» Přežijeme to všichni a všichni se zase sejdeme, všechno bude zase krásné, až se sejdeme,* řekl jsem.
Díval jsem se na ně s chodníku, jak vstupovali těžce do brány, ale nemohl jsem se dívat dlouho, protože na chodnících hlídkovali strážníci.
Šel jsem pomalu domů a potkával jsem cestou stále lidi, naložené batohy a s čísly zavěšenými na krku. Slyšel jsem vřískavý zvuk píšťal a temný hřmot bubnů, myslil jsem, že před nimi kráči Smrt, doprovázená pištci a hudebníky, jak je to jejím zvykem. Z nedalekého sadu se vynořil oddíl jejich vojska, v jehož čele kráčel člověk s koňským ohonem na holi.
116
117
XV
iSyla inírná zima onoho roku, ale lidem v cirku to málo prospělo, mrzli na slámě v pavilonech z latěk. Některé transporty byly posílány na východ, některé do pevnostního města, kde byl zřizován zvěřinec. Bylo velkým štěstím stát se zvířetem a dostat se do zvěřince, ale jen málo lidí se udrželo v pevnostním městě. Ostatní byli posíláni i odtamtud stejně na východ. I v tomto městě byl pořádán cirkus, i v tomto městě bylo nutno chodit po provaze bez ochranné sítě a skákat přes vysoké překážky.
Bylo to však město, které leželo uprostřed rodné země. Protékala jím řeka a blížily se k němu louky. Vítr k němu zanášel vůni meruňkových květů a ptáci usedali na jeho telegrafní tyče. Bylo dobrou věcí, žít v tomto městě, i když to bylo ve zvěřinci za drátěnou sítí. Bylo dobrou věcí, jít do cirku s nadějí, neboť bylo možné, že někdo zůstane v tomto městě jako umývač mrtvol. Chodily zprávy z tohoto města, překračovaly jeho drátěnou síť hlídanou strážníky, cestovaly v brašnách železničářů a v bandaskách trhovkyň. Říkalo se, že peníze neztratily moc v tomto městě, že dokonce i tam vítězí nad hladem a smrti. Byly to však velké peníze, takové, které z nás nikdo neměl. Říkalo se také, že věci mají v tomto městě cenu, že je možno se jimi měřit s mrazem a nemocemi, ftíkalo se, že příbuzenství a přátelství velmi pomáhá v tomto městě, vypravovalo se o doporučujících dopisech, o synech, kteří zachránili své otce, 0 bratrancích, kteří obstarali místa jídlonošů nebo stáj-
niků. Pro ty, kteří neměli peníze, věci nebo příbuzné, bylo velké štěstí, když zůstali v tomto městě jako tahouni. Bylo tam mnoho tahounů a dostávali málo jídla, vlekli těžké káry, secí a žací stroje, stěhovací vozy a válce. Neboť v tomto zvěřinci nesmělo být jiných zvířat než lidí.
Vypravovali jsme si u kamen" o pevnostním městě. Mělo svou známku, na které bylo namalováno uprostřed lip, mělo i své peníze, na nichž byl zpodobněn tvůrce Desatera. Desatero platilo nyní jen pro zvířata, ale nebylo dáno zvířatům, aby podle něho zařídila svůj život. Bylo jim dáno jen na obrázku, kde je držel muž s dlouhým vousem, který kdysi vodil svůj národ pouští.
Na hřbitově byla nyní většina nových lidí. Ti, kdož odešli do transportu, byli vystřídáni jinými. Nebylo v tom rozdílu, kamna zůstala stejná, nebylo vidět do tváře lidí, když se dívali do prachu, kterým se vinula stejná cesta. Nevadilo přiliš, že zmizel Robert, který žil prý nyní v pevnostním městě, vždy se našel někdo jiný, kdo měl plno zpráv. Byl tu obchodník se střižním zbožím, který vypravoval o zázraku. Bylo nyní možné, že se přiházely zázraky, když lidé dostávali tvářnost a podobu zvířat, šelmy biblické mohly vylézat z děr a mlýnské kameny zápraží se mohly potit krví. Komety mohly zvěstovat černý mor a proroctví mohla být čtena jako návod k životu příštích dnů. Stalo se tedy, že byl dopraven na radiotrh starý, ochromený člověk, který po dvacet let žil ve dne na pojízdné židli a v noci ležel na lůžku. Bylo těžko pohnout takového člověka, aby hrál úlohu, která mu byla nyní přiřčena. Především bylo třeba, aby měl lebku čistě vyholenu, jinak nemohl vystupovat v cirku. Nebylo dovoleno nikomu, aby byl holen v kotci, ve kterém spal, každý se musel odebrat do holírny, jež byla ve zvláštním pavilonu. Musel kráčet přes velké prostranství, aby bylo možno potěšit zrak jeho poskoky a přískoky. Jenže onen ochromený člověk nechtěl poskakovat a přisedat, nechtěl tančit a pohazovat rukama. Seděl na židli, jako na ní vždy seděl po dvacet let. Holič byl nucen oznámit tuto neposlušnost strážníkovi. Strážník se
118
119
vypravil ke kotci, ve kterém seděl ochromený člověk (neměl již pojízdnou židli, sedel na stoličce). Poručil mu, aby vstal a chodil, ale tohoto rozkazu nebylo poslechnuto. / Vstřelil mu do ucha a opakoval rozkaz. A tehdy se stal skutečný zázrak. Ochromený člověk po prvé po dvaceti letech vstal a učinil několik kroků. Pak se svalil na slámu a zemřel. Ani další rána z revolveru ho nemohla probudit k životu.
í    Neměli jsme důvodu, abychom nevěřili tomuto zázraku, i protože obchodník střižnim zbožím byl oním holičem, který j byl nucen zavolat strážníka. Obchodníkovi byla za trest ostříhána hlava a musil se účastnit několika výstupů v cirku, měl však štěstí, že tentokrát byl dosti velký počet čísel, a nemusel tedy odcestovat na východ. Nebylo však příjemné chodit v zimě s oholenou hlavou, ale pomohlo /- mu to, že se zbavil holičského řemesla.
Seděli jsme na stoličkách u kamen a přemýšleli o zázraku. Kdysi jsme všichni snili o zázracích, ale nyní nám nebylo příjemné, když k nim docházelo. Bylo by nám milejší, kdybychom mohli žít rovně a hladce, bez poskoků a přisedávání. Nemluvili jsme tedy o zázraku, ale o věcech - obyčejných a blízkých, o masti proti vším a o vitaminových tabletkách. Někteří lidé mluvili také o sebevraždách a zatčeních, ale i to byly věci obyčejné. A pak jsme se také hádali, skončí-li všechno do dvou měsíců. Šel jsem k stanici tramvaje a díval se do země. Nemělo -■■ smysl chodit se vztyčenou hlavou, bylo nutno přivykat nákladu. Zastavila mě starší pani. »Neznáte paní Bejkovskou?« zeptala se. »Neznám,« odpověděl jsem.
»Byla to hodná pani. Teď je tam v tom městě, co jsou ti vaši.«
»Ano,« řekl jsem. »Sbohem, paní, zavřou vás.« »Ježíš Kristus je tam také, viďte, ten byl přece z vašich?*
»Ano,« řekl jsem, »možná, že tam je.«
»To je dobře, vždyť jsem věděla, že tam je, mockrát vám děkuji za tu zprávu.* »Není zač,« řekl jsem.
»Až tam budete, řekněte mu, že se k němu modlím, prosím vás, vyřiďte mu to, jmenuji se Maňáková a můj muž je u pošty.«
*Vyřídím,« řekl jsem, »jenže se bojim, že ho tam již nezastihnu.«
»Setkáte se s ním určitě, on tam bude třeba tajně, budu se za vás modlit, jak se jmenujete křestním jménem?* »Josef,« řekl jsem.
Nechtělo se mi sedět doma, šel jsem k Maternovi. Býval jsem nyní u něho často od té doby, co bylo zima. Nemusil jsem si párat hvězdu, protože noci byly temné a já jsem se plížil humny, zvykli mi tam již, zvykli si také, že nemluvím. Bylo mi dobře, když jsem seděl a poslouchal, bylo mi dobře, protože u Materny bylo teplo a já jsem nemusil doma rozdělávat oheň. Vypravoval jsem jim tentokrát o zázraku.
»Revolver — to je dobrá věc,« řekl Materna, »nevíš, jaká to byla značka?« — »Nevím,« řekl jsem, »bezpochyby jejich armádní pistole. Nosí ji vždy u sebe.«
»Mají dobré armádní pistole,« řekl Franta, »hodily by se.«
Začali mluvit o zbraních. Mlčel jsem. Nerozuměl jsem zbraním.
»Ještě si pro tebe neposlali?* zeptal se po chvilce Materna.
»Ještě ne,« řekl jsem. »Snad házejí čísla do klobouku a pak je vytahují. Nebo měří nosy a počítají písmena. Nebo se dívají do hvězd a zkoumají horoskopy. Nevím, jsou to snad blázni. Budou nyní vraždit zvířata.«
»Jaká zvířata?«
»Naše zvířata. Každé zvíře v naší domácnosti musí být utraceno. Ještě dobře, že nevědí o Tomášovi, nepřihlásil jsem ho.*
»Jaký zločin spáchal Tomáš?«
»Něco by se určitě našlo. Je jisté, že překračoval zákony
120
121
a předpisy. Vycházel často po osmé hodine a chodil po zakázaných ulicích. Je také jislé, že rušil řízené hospodářství, jednak tím, že jedl můj chléb a vaše zbytky jídla, jednak že se sám zásoboval masem myší a zpěvného ptactva, přestože neměl nárok na maso.«
»Mají pěkné starosti za té své války,« řekl Franta.
»Jsou velmi vynalézaví,« řekl jsem, »nevadí jim vůbec válka.«
Pak mluvili všichni dlouho o válce a o místech na mapách. Vplížil jsem se do svého pokoje a vklouzl do spacího pytle. Tomáš nebyl doma. Nevím, co mohl shánět v zimní noci, když všechny myši zalezly a ptáci odletěli na jih.
Přišel jsem jednoho dne na hřbitov. Byla ještě stále zima, ale jaro se již blížilo. Cirkus pokračoval s přestávkami — jednou většími, jednou menšími. Když byly přestávky dlouhé, říkali lidé, že již nebude žádné představeni, že nikdo, na koho se nedostalo, nebude povolán.
A byla to marná naděje. Transporty byly opět obnoveny. Velké stěhovací vozy svážely předměty a nábytek do skladišť. Každého rána odcházely z obce skupiny, jejichž úkoly byly různé — některé spisovaly domácí zařízení, jiné je odvážely, jiné zase čistily byty, myly podlahy a leštily parkety pro nové obyvatele.
Skupiny chodily za tmy a zá tmy se vracely domů, nic nemohlo přerušit jejich práci, ani mrznoucí ruce a ledová voda, ani tíha velikých skříní. I předměty byly číslovány, polámaná vařečka dostala stejně číslo jako vysoký koberec. Lidé putovali na východ a do pevnostního města a po nich putovaly věci z bytů do skladišť a ze skladišť do jiných bytů. Zdálo se, že nikdo nemůže zastavit tento pohyb, spojený s hemžením, postáváním na ulicích, skřípáním kol, křikem a modlením. Odněkud z velké dálky přicházely rozkazy, tajemné, vzájemně se křížící. Někdy se zdály nesmyslné, většinou v nich lidé hledali tajný smysl a také jej našli. Všechny tyto rozkazy byly provedeny, byť se i zdálo, že je to nemožné. Stávalo se, že práce jednoho
týdne byla provedena za jeden den a práce jednoho dne za jednu hodinu. Celé dny a noci bez přestávky pracovali lidé, někdy i bez jídla, protože strach obcházel jejich stoly a Smrt chodila kolem doprovázena bubeníky a pištci. Byla to její hudba, kterou řídili své kroky.
Seděl jsem na stoličce a obchodník se střižním zbožím řekl:
»Roubíčkové jdou.« »Jak to?« zeptal jsem se.
»Před třemi nedělemi šli Kohnové, teď půjdou Roubíč-kové, již je vypisují na obci. Je to taková zábava. Strážník vykřikne „Roubíček" a nahrne se třeba padesát Roubíčků. Dovedou si vymýšlet zábavy.«
Věděl jsem, že si dovedou vymýšlet zábavy, aby bylo představení v cirku po každé jiné, bylo mi těžko a mdlo a nechtělo se mi s nikým mluvit. Trčel jsem celý den na stoličce a díval se do prachu, ve kterém se klikatila má cesta. Přišel nyní čas, kdy si mám zavěsit číslo a čekat jen žlutou obsilku, v níž bude určeno mé pořadí. Věděl jsem vždy, že přijde tato hodina, ale stále jsem jí pohazoval, vznášela se a kroužila jako vlček. Byl to takový dřevěný špalík ze hry diabolo, byla to dobrá hra, protože jak jinak bych byl mohl vydržet čekat, chodit na hřbitov, jíst, spát . a mluvit s lidmi. Byl bych musil křičet, plakat a tlouci hlavou do stěny, svíjet se na zemi. Byl bych musil tisíckrát za den volat smrt, aby si pospíšila, protože již nemohu vydržet tak dlouhou nejistotu. Byl bych musil zahřívat a nafukovat naději, že se dostanu do pevnostního města a že se mi tam dostane vznešeného úkolu metaře nebo že se tam stanu aspoň tahounem. Byl bych musil po celé dny běhat a někoho zapřísahat, aby se nade mnou smiloval, a při tom bych byl věděl, že to není nic platné, protože bych nikdy nebyl našel člověka, který rozhoduje o mém osudu. Byl bych procházel desítkami kanceláři a na prahu každé bych byl stál jako prosebník, všude by mě byli odháněli a nikdy bych se byl nedověděl, kde je pravá kancelář. A kdybych se byl o ní dověděl nějakým poselstvím nebo z taj-
122
123
neho rozhovoru, který bych náhodou byl vyslechl, nebylo ■' by mi to bývalo nic platné, protože bych se nikdy nebyl odvážil vstoupit do oné kanceláře bez doporučujícího listu, j    Měl jsem, ovšem, cípek naděje. Materna řekl, že se ještě : uvidí. Materna a jeho přátelé chodili se vztyčenou hlavou í po chodníku a dívali se strážníkům do očí. Pili čaj a vypravovali si anekdoty, smáli se také a mluvili o značkách zbraní. Nekrčili se, neproplétali se průchodními domy, ne-^- postávali v tramvajích a netiskli se ke sklu přední plošiny. Mohl jsem k nim jít a prosit je o pomoc, když jsem k nim nepatřil, když jsem jim nebyl rovný ani v chůzi ani v držení těla? Ne, nikdy jsem se na jejich pomoc nespoléhal, jen jsem se těšil nadějí, hřál jsem se jí jen tak pro sebe, pro své potěšení. Čekal jsem na posla z obce. Věděl jsem, že nejdříve při-/ jde posel z obce, aby první zvěstoval zprávu jako herold, za ním že přijdou pak jiní lidé, jejichž úkolem bude spisovat nábytek a dávat ponaučení. Pak přijdou ještě lidé, jejichž úkolem bude dohlédnout na zavazadla, aby byla správně zvážena a sbalena. Ale posel z obce nepřicházel. Dověděl jsem se však, že jména těch, kdož mají nastoupit, jsou vyhlašována v modlitební síni. Šel jsem do modlitební síně v určený den.
Byla to temná modlitební síň, kde po celý den hořela, světla, byla dole v podzemí, neboť z hlubokosti je nutno vzývat Pána. Byly v ní jen holé stěny a kostelní lavice, místo, kde stávala archa úmluvy, bylo prázdné. S toho místa byla vyhlašována jména, jež byla napsána na dlouhých arších, četl je člověk, obyčejně oblečený, sedící na stolku. Lidé seděli v kostelních lavicích a poslouchali jména. Doprovázeli každé jméno vzdechy, jména byla odříká -vána. pomalu, aby je každý mohl slyšet.
Pomalu kapala jména. Z hlubokosti k tobě voláme, Pane, ze dna bolesti a zoufalství. Šli Ábelesové, Aškena-ziové, Bendové, pomalu se vlekly Anny, Marie, Hedviky, Alžběty a Josefiny, kráčeli Josefové, Robertové, Egonové, Janové a Pavlové. Z hlubokosti voláme k tobě, Pane, pro-
124
tože již přešli, zapadli do tmy a nyní se vynoří nová jména. Nebylo možno poznat, jsou-li vyvolaní mezi přítomnými, v modlitební síni bylo příliš mnoho lidi. Nebylo dětí v této ^, síni, ačkoli i dětská jména byla čtena. Ženy se mísily / s muži v této síni, ačkoli jim byla určena zvláštní galerie. Na zdi této síně byly krvavé skvrny, nesměly být zabíleny. Nikdy neoschla krev na stěně této síně, jen někdy zčernala, ale jindy zase, za časů zlých, nabyla barvy červeně. Do tmy a stínů zapadala jména, zeď byla zakryta zády lidi, nikdo nemohl pozorovat, zdali nemokvá zeď. Stál jsem u zdi, protože se na mne nedostalo místo v kostelní lavici, bylo dobře, že jsem se mohl o něco opřít. Bylo dobře, že za mnou byla zeď s krvavými skvrnami, protože jsem je neviděl. Díval jsem se jen na čtoucího. Byla ještě dlouhá cesta k Roubíčkům, bylo na ní mnoho zastávek — Kohnů, Krausů, Kopeckých, Langrů a Ledererů. Bylo nutno pomalu číst tato jména, aby nedošlo k omylu, bylo nutno dávat pozor na adresy. V síni bylo mnoho lidí stejných jmen a příjmení, byli to příbuzní i lidé vzdálení. Byla tu i jména neobvyklá, u těch nebylo třeba číst adresy pomalu. Poslouchal jsem, jak se jména měnila v slova modlitby za mučedníky, byla to jen jména a adresy obyčejných čtvrtí a ulic, jak padala s kazatelny, stoupala až k zčernalému'" kružboví stropu. Čekal jsem na své jméno, čekal jsem^ dlouho, protože mé jméno bylo až na konci abecedy. Z hlubokosti voláme k tobě, Pane, listiny zašuměly, jak byly obraceny v rukou čtoucího, a šumot obracených listů se měnil v šustot listů odlétajících s větrem v předjaří. Vznášely se k nebesům a padaly kdesi dolů k zemi, byly zašlapávány do bláLa, smísily se s hlínou a popelem. Šli Popperové, Porgesové a Pražákové, brzy již dojde na Roubíčky. První nastoupil Roubíček Abraham. Představoval jsem si ho jako starce, s dlouhým, šedým vousem, opírajícího se o berle. Viděl jsem, jak se vleče o berlích, jak pokulhává za průvodem, popoháněn kopáním, viděl jsem jeho zpocenou tvář a obličej naklánějící se k zemi, viděl jsem, jak polyká nadávky, jak padá
125
do příkopu a jak mu slzy stékají do vousů. Roubíček Abraham zapadl do tmy se svou adresou a za ním kráčeli druzi Roubíčkové, jejich adresy byly čteny v pořadí čtvrti, bylo čteno mnoho Roubíčků a mnoho Josefů, pak skočilo písmeno na Saluse, Stamiee, Steiny a Steinery, již se neobjevil v šustotu listin žádný Roubíček. Vydechl jsem prudce a zatočila se mi hlava. Nemohl jsem již vydržet v modlitební síni. Nemohl jsem již poslouchat, jak zvolna kapala jména. Řikal jsem si znovu nesmyslná jména »ku-rakere«, »tucivod« a »parketový vosk*. Prošel jsem temnou chodbou na ulici, byl jsem pojednou oslepen denním světlem, zapotácel jsem se, byl bych snad upadl, kdyby mě byl nezachytil nějaký člověk. Byl to dosti vysoký úředník z obce, kterého jsem trochu znal, protože mu podléhala správa hřbitova a někdy k nám chodil na kontrolu.
» Vyšel jsem s vámi,« řekl, »byl jsem tam také, spadl tam můj Švagr. Jmenuje se František Roubíček.* » Já...,« koktal jsem, »já tam nejsem, viďte?« »Nejste, máte veliké štěstí. Neslýchané, nesmírné štěstí. Je to náhoda, jedna z tisíce. Viděl jsem listiny již na obci. Jsou tam všichni Josefové Roubíčkové, jen vy tam nejste. Budete jediným Josefem Roubíčkem ve městě, ačkoliv je snad nějaký Josef Roubíček, který je nepostradatelný a půjde naposled. Věřte mi, máte veliké štěstí, ani o tom nevíte. Nyní máte Čas nejméně půl roku, možná také, že rok.« »Jak to?« zeptal jsem se. »Nerozumim ničemu.* »To je tak. Vyhodili všechny Roubíčky z kartotéky, myslí si, že poslali všechny a váš listek tam zapomněli. Nebudou dlouho hledat žádného Roubíčka, zůstanete pěkně v kartotéce, až přijde konečné losování, kdy budou prohledávat lístky. A to bude již na konci.«
Šel jsem ulicí. Nedával jsem pozor a každou chvíli jsem zapadal do bláta. Protože všichni věděli, že jdou Roubíčkové, mohl jsem s tímto dnem učinit cokoli, ale nevěděl jsem, co bych si s ním počal. Byl mi darován jako spousta jiných dnů, má-li pravdu úředník z obce. Věděl jsem, že pravdu má, protože úředníci z obce vědí mnoho, jen se ne-
odvažují to prozradit obyčejným lidem, střeží svá tajemství, protože se bojí, aby nebyli prozrazeni a nemusili nastoupit do transportu. Věděl jsem, že nesmím nikomu povědět o svém zázračném štěstí, protože je mnoho lidi závistivých, kteří by mi toto štěstí nepřáli. Jistě by nebyli spokojeni ostatní Roubíčkové, kdyby věděli, že nejsem mezi nimi pro pouhou náhodu, jistě by chtěli, abych se i já vzdal svého jména a nabyl tváře a podoby čísla. Nikdy se nedovědí Roubíčkové, že jeden z nich se ztratil, že byl omylem ponechán v krabici s lístky. Snad se skrčil tento Roubíček, když po něm sahala ruka, nebo se dostal pod ostatní Roubíčky na dno krabice, takže nemohl být zpozorován. Bylo dobře vyjit ze dna zoufalství, ze zčernalých stěn, nikdy nebílených, ježto nesou stopy krve, bylo dobře vyjít na ulici do sychravého dne předjaří a dýchat svěží vzduch bez čpavého dýmu voskovic. Bylo dobře vyjit z bran ' smrti, vstát v den vzkříšení, vystoupit z hlubokosti na vysokou horu a křičet do větru »aleluja«.
Ale nekřičel jsem »aleluja«, protože jsem vyšel z modlitební síně, kde četli jména mužů, žen a dětí — li všichni si již nyní, v tomto okamžiku, chystali rubáš a připravovali se k smrti, dívali se na mne prázdnýma očima a kývali mi, abych se k nim připojil. Nepřipojil jsem se k jejich průvodu, bylo nesmírné štěstí, že jsem se nemusil připojit, vyšel jsem pouze z modlitební síně, údolí stínů, osvětleného září blikajících voskovic, na blátivou ulici. Nebude již Roubíčků, říkal člověk z obce, nebudou již Roubíčkové chodit, jíst, spát a milovat se s ženami, mají-li nějaké, jen já, Josef Roubíček, budu žít nějakou chvíli, snad půl roku, snad rok,* protože se někdo spletl, když vytahoval Roubíčky z kartotéky. Nikdy se nedovím, proč jsem nebyl čten mezi ostatními, a přece tento nesmyslný omyl, neuvěřitelný a nemožný, mi dal dnešní den.
» Růženo,* mluvil jsem s ní zase po dlouhé době, »musim ti říci, že mi byl dán život, když jsem již klesal do dna propasti. Zachytila mě ve vzduchu ruka a vytáhla mě na vysokou horu, nyní na ní stojím a vypravuji tí o tom, pro-
126
127
tože vím, že tě to bude těšit, chci, abys byla nyní se mnou, když kráčím ulicí a zapadám každou chvíli do bláta, když se dívám, jak odcházejí ledy po řece, když vydechuji chladný vzduch a strkám ruce v roztrhaných rukavicích do kapes. Patří mi ještě tyto ruce, patří mi mnoho, protože se stal zázrak, když Houbičkové odešli v rubáších do tmy za světla voskovic, a já jsem zůstal na ulici v nepohodě.«
Probouzel jsem se po dlouhé nemoci a u postele stála Růžena, přinesla mi kytičku fialek a sedla si na postel. »Růženo, lékaři říkali, že nevydržím operaci, byla to těžká operace, na kterou umírají téměř všichni lidé, lékaři říkali, že jsem měl jen jedno procento naděje ze sta, je dobře, Růženo, že se mohu na tebe dívat.« — »Jsi bledý,« řekla Růžena, »musíš se šetřit, nemáš ještě vyhráno.« — »Ne-umřu, Růženo, půjdeme někam za město a natáhneme se na trávu, půjdeme někam, kde je vysoká hora, abychom se mohli dívat na město, a já ti ukáži nemocnici, kde 'jsem umíral, kde mě vezli na operaci...« — »Nesmíš tak dlouho mluvit,« řekla Růžena, »lež a spi, musíš dlouho spát a musíš hodně jíst, abys zesílil.* — »Budu spát, Růženo, bude se mi zdát o tobě, jak jdeme po husté trávě a stoupáme na horu, budu vidět komíny, jak trčí ze dna města, budeme vidět kouř, jak stoupá do nebes, neumřel jsem, Růženo.* — »Odcházím,« řekla Růžena, »nesmíš tolik mluvit, musíš být tichý, když jsi vyvázl ze smrti.*
Sel jsem ulici a nevěděl jsem, kam jdu, mluvil jsem s Růženou a zapadal do bláta. Mrzly mi ruce v roztrhaných rukavicích, a když jsem je chtěl hluboko zastrčit do kapes, narazila má pravá ruka na něco studeného. Vzpomněl jsem si, že mám v kapse cibuli; dostal jsem ji minulého dne na hřbitově od člověka, který mi řekl, že jdou Roubíčkové. Věděl jsem nyní, že nemám právo na tuto cibuli, protože nenastoupím do transportu. Vzpomínal jsem si, zda jsem nezaslechl známé jméno za čtení v modlitebni síni, nakonec jsem si vzpomněl na jméno člověka, s kterým jsem kdysi nocoval v pohotovostní službě. Měl jsem již nyní cíl cesty, šel jsem mu odevzdat cibuli.
XVI
Ohmatával jsem stále cibuli, až se zahřála, držel jsem na ní ruku, když jsem vstoupil do temného domu a když jsem druhou rukou tiskl několikrát tlačítko zvonku.
»To je dobře, že se se mnou jdete rozloučit,* řekl můj známý. »Byla tady již spousta lidi a všichni chtěli, abych jim něco nechal na památku. Byli tu také lidé, kteří si to sami brali.«
»Já nechci nic,* řekl jsem,»přinesl jsem vám něco. Je to maličkost, ale bude se vám hodit. Je to cibule.*
»Nebude se mi hodit, já totiž do žádného transportu nepůjdu.*
Nevěděl jsem, co mu mám říci. Snad nechtěl nastoupit, snad chtěl uprchnout, žít pod falešným jménem, skrývat se. To by mi však nic o tom neříkal. Vždyť mě ani dobře neznal, aby mi mohl důvěřovat, jistě věděl, že bych ho neudal, ale nemohl vědět, zdali nebudu žvanit. Takové věci se musely dělat tajně a s velkou opatrností.
»Aha, nemusíte nastoupit, vyžádali si vás jako nepostradatelného.*
Takové případy se stávaly, bylo však třeba, aby onen člověk měl mnoho známostí na nejvyšších místech obce. Nevěřil jsem, že můj známý je tak významný člověk, ježto byl topičem v kancelářích obce a neuděloval žádné rozkazy. Bylo by přece těžko dokazovat, že tato práce je nepostradatelná.
»Ale ne,« řekl můj známý, »zabiji se. Je to hloupá věc,
128
129
nemohu sehnat žádný jed. Na Černém trhu je velká poptávka po jedech, nemám tolik peněz, abych si jej mohl dovolit. Zkusím to s plynem, ale i to je obtížné, když jej nyní často uzavírají. Bojím se, že se budu muset pověsit nebo skočit do řeky nebo si podřezat žíly. Ale i to se někdy nepovede. Je možné, že mě uříznou nebo vytáhnou z řeky nebo že si nenajdu tepny a lékaři mě dají zase dohromady. Co byste mi radil?«
»Ještě jsem to nezkoušely řekl jsem, »ale vezměte si cibuli, bude to vzácná věc i v tom pevnostním městě i na východě. Lékaři říkají, že je zdravá.*
»Vy mi nevěříte, ale já to myslím vážně, nestojím o tu vaši cibuli.«
» Nezlobte se na mne, ale slyšel jsem už mnoho lidí mluvit o sebevraždě. Já na ni také myslím, ale kdyby došlo k nejhoršímu, tak bych ji asi neprovedl. Kdybych měl jed tak asi ano. Někdo mi řekl, že po cyankáli je lehká smrt.«
»Nevěřte tomu, není to pravda. Je to ošklivá a ohavná smrt.«
^Podívejte se,« řekl jsem, »snad je ještě naděje, všichni přece nezahynou. Některým lidem se prý daří dost dobře i v pevnostním městě.«
» Nemyslil jsem, že mě budete přemlouvat, je to také zbytečné, nevím, zdali vám to již někdo vypravoval, ví o tom mnoho lidi. Se mnou se žena rozvedla, dala se k nim, ale stále jí vadí, že jsem na živu. Vyčítají jí to. Vzkázala mi, že by bylo nejlépe, kdybych se zabil. Ale to by tak nevadilo. Ale přeje si to také má dcera. Napsaly mi, že jsem špinavý sobec, že nemyslím na rodinu. A vidíte, jed mi neposlaly.*
»Snad nechtějí, abyste zemřel lehce, snad vás chtějí potrestat za vaše sobectví.*
»Ano, tak to asi bude. Lidé jsou teď příliš ušlechtilí a chtějí si hrát na soudce. Vážně, dal hych vám něco, kdybyste chtěl. Nechcete tlustou cigaretu „Zuban"?«
»Budete potřebovat každou cigaretu, až se budete rozhodovat.*
»Mám jich dost. Vezměte si aspoň tři.«
»Nemohu od vás přijímat žádné dary,« řekl jsem, »ledaže byste si vzal cibuli. Hodila by se vám třeba jako poslední jídlo. Byla by to pro mne výhodná výměna.*
»Nebudu již nic vyměňovat, uznejte přece, že na to mám právo. Nijak mi nepomůže vaše cibule, až budu umírat, snězte si ji sám, když zůstanete na živu.«
»Víte, já nemohu, já jsem ji dostal, protože si lidé myslili, že půjdu do transportu. Ale nepovolali mě, nejsem v seznamu.«
»Schovejte si ji, jednou tam přece půjdete.*
Zapálil jsem si cigaretu »Zuban«. Byla patrně vyrobena z trávy, ale byla tlustá a já jsem měl velkou chuť na kouření. Mlčeli jsme chvíli.
»Žili jsme dříve docela šťastně,* řekl můj známý, >byl jsem u mezinárodní špeditérské firmy a měli jsme dost peněz. Jezdili jsme do ciziny a také k moři. Mám tady spoustu fotografických alb. Jsme na nich, jak se koupáme v moři. Potom jsme tam s velkou společnosti, jak stojíme ve vodě a házíme míčem. Nevěděl jsem, že to takhle skončí. A ženě se vůbec nedivím, žili jsme dobře a teď chce zase žit dobře. Když jsme se rozváděli, říkala, že chce zachránit peníze a nábytek. Pak se dala k nim a nechali jí všechno. Měli jsme také vilu na venkově, i tu jí nechali. Já se jí vůbec nedivím, že jí bylo líto majetku. Byla vždy praktická, a když nyní myslí, že se musím zabít, má k tomu asi dobré důvody. Nechtěla by to, kdyby to bylo zbytečné, nevěřte tomu, to byste ji špatně znal. Ale co nemohu pochopit, je, že to chce také má dcera. Měl jsem ji vždy rád a nikdy jsem jí neublížil. Měla od malička všechno, co chtěla.«
»Snad se za vás stydí,« řekl jsem. »Ano, asi je to tak, stydí se za mne, chodí do společnosti a tam se jí vysmívají. Myslím, že se vždy za mne styděla. Nelíbilo se jí také mé jméno Robitschek.*
»A přece byste se nemusel zabíjet. Nemohly by vás k tomu donutit.*
130
131
»Ne, to je rozhodnuto, zabiji se, jenže si myslím, že je to všechno nesmyslné. Tak jsem žil, jako žijí ostatní lidé, měl jsem domácnost, chodili jsme do divadla a do biografu, jezdili jsme do ciziny a scházeli se s takovými lidmi, s kterými nás fotografovali na pláži. A teď jsem najednou sám a musím se zabít. A ti ostatní lidé žijí stále, jako jsme žili, to se rozumí, že trochu hůře, když je nyni válka, ale pak zase budou žít tak jako dříve, jen já musím zemřít. Řekněte mi, má to nějaký smysl? «
»Nevím,« řekl jsem, »stále o tom přemýšlím, snad na to jednou přijdu. Jednou jsem si myslil, že je to proto, že jsme měli příliš rádi věci. Ale ti druzi je mají rádi ještě víc. Opravdu, nemohu vám to říci.«
Odnášel jsem cibuli a zase ji hřál v ruce. Někam zmizela radost, s kterou jsem se potácel po ulicích. Sel jsem nyní jako jindy s hlavou skloněnou k zemi, rozhlížel jsem se zase na všechny strany, zdali někde nečíhá nebezpečí.
Rozhodl jsem se, že půjdu na hřbitov, bylo tam teplo a já jsem neměl kam jít.
Ale nejdříve jsem se musil někde najíst. Nechtělo se mi do hostince, ve kterém jsem byl kdysi s Wienerem, nebyl jsem tam od té doby ani jednou. Ale byla tu jídelna, kde bylo možno poobědvat, bylo však třeba k tomu vyplnit spoustu dotazníků a žádat o povolení v několika kancelářích, ale doufal jsem, že mi tam dovolí se najíst, dám-li vedoucímu jednu cigaretu »Zuban«.
V jídelně seděli úředníci z obce, jedli vodovou polévku a vařenou zeleninu a brambory. Bylo to jediné jidlo, které mohla jídelna poskytnout, zelenina byla z našeho hřbitova. Jídlo si musel každý přinést sám od okénka, byly tam hrubé dřevěné stoly, pokryté linoleem, které zřejmě nikdo neuklízel. Ale jídlo bylo teplé, bylo příjemné sedět na dřevěné židli v bezpečí a klidu.
Úředníci z obce, kteři seděli u mého stolu, mluvili o transportech a balíčcích posílaných příbuzným do pevnostního města; nezajímal jsem se o tyto rozhovory, neměl jsem nikoho v pevnostním městě. Četl jsem jediné
noviny, které byly vyvěšeny v jídelně a které jsem směl číst, byl to úřední věstník, kde byly na jedné straně vy- / hlášky a na druhé úmrtní oznámeni. Nebyla to příjemná četba, nevěděl jsem, čemu mám dát přednost — z vyhlášek jsem se nemohl ničemu naučit, protože to byly jen nové zákazy a vyhrůžky těm, kdož neodevzdají v pořádku majetek. Byla tam také vyhláška, která hrozila trestem smrti j každému, kdo pomáhá osobám skrývajícím se před stíhá- i ním, a ještě jedna vyhláška slibující smrt těm, kdož se nepřihlásí. Třetí vyhláška byla mírná, bylo v ní stanoveno, j jak se má používat plynu a jaké jsou tresty za překročení kvóty. Byly to jediné vyhlášky, které platily i pro všechny ostatní. V úmrtních oznámeních se neuvádělo, nač lidé zemřeli, ale nebylo toho ani třeba. Nebyla tu úmrtní oznámení lidí, kteří odešli do transportu, ti přece již neměli jména. Zemřít se jménem mohli jen ti, kteří ještě žili v bytech. Snad bylo dobře zemřít v bytě, protože pak bylo jméno oznámeno ve věstníku a tělo zakopáno na hřbitově.
Nemohl jsem se dlouho zdržet v jídelně, na každé volné místo čekal další host. Ostatně jsem již přečetl celý věstník.
Vyšel jsem z jídelny a díval se, jak svážejí lidé s hvězdami do domu hadry pečlivě slisované a svázané provazy, ' viděl jsem, že se nic neztratí z majetku zemřelých, že každého hadru se dá použít. Věděl jsem, že to jsou pečliví hospodáři, hlídají dobře svůj majetek, který ještě do nedávna zahříval těla zesnulých.
Vstoupil jsem do tramvaje, přitiskl se ke sklu přední plošiny a uvažoval jsem, jak bych odpověděl na otázku] známého Robitschka, jehož jméno bude uvedeno ve věst- J niku. i
Nedávalo to stále smysl, i když byly sváženy slisované 1 ' hadry do skladišť, aby se proměnily ve vojenskou látku. Nedávalo smysl, že výslednicí má být smrt, i když věci \ tak levně nabyté hřály srdce a těšily duši. Bylo možno olu-povat lidi bez zabíjení, i když byla touha po věcech tak \ silná. J)
132
133
y    Uvažoval jsem pak o oběti. Oškubaní lidé vstupují s čísly
/" do cirku. Jsou vydáni různým protivenstvím. Musí poskakovat, přisedávat a naslouchat, jak sviští bič. Jací pak jsou to jen mučedníci! Nechtějí přijímat utrpení a nenapadá je vůbec bojovat
, o korunu mučednickou. Spokojili by se slejškami, zápla-tovanými oděvy a rozkřáplými botami. Spálili kostelní lavice a spálili by i archu úmluvy, kdyby ji měli po ruce.
y Chodili by po hlavách, kdyby jim to přikázali, a měnili by třeba třikrát týdně vyznání. Chtějí jen žít, a to nebylo kdysi tak mnoho. A přece byli zvoleni, aby byli oběťmi, aby umírali pro věc, která nebyla vůbec jejich věcí. Patřil jsem k nim a nevěděl jsem také dobře, pro co mám vlastně zemřít. Bylo by to snadnější, kdybych to byl věděl. Pyšnil bych se svou smrtí, oblekl bych ji do purpurového hávu, doprovázel bych ji písní nebo výkřikem na rozloučenou.
Nedivil jsem se již lidem na hřbitově, že mě nechtěli poslouchat. Nedivil jsem se jim, že nechtěli hledat cestu, kterou by unikli. Dívali se na zemětřesení, viděli, jak se boří jejich domy a jak požáry stravují jejich majetek, dí-, valí se na potopu, jak zaplavuje půdu, na které stáli. Byli f již otupělí čekáním, když se den od dne třásli, až je zavolají. Bylo směšné křičet na mrtvé, aby povstali, nebylo by to nic platné, fj    Avšak jejich i má oběť musila přece mít nějaký smysl. Bylo těžko si představit, že je možno proměnit lidi ve zví-
r řata soupisem majetku a zabavením jejich osobních papírů. Ludvík Porges zemřel, protože přednášel Hamleta, nikoli proto, že měl chutné maso, jiní umírali pro Beetho-vena, a nikoli pro jemnou a teplou kožišinu. Někteří lidé se modlili, když leželi na slámě, jiní si opakovali básně ze školních let, jiní se zase učili anglicky a někteří si dávali vatu do uší. Nedávalo to stále smysl, i když byli poníženi [ ve stav zvířecí.
Dojel jsem konečně na hřbitov a sedl si na stoličku mezi ostatní. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo nemluvil. Po chvíli řekl obchodník se střižním zbožím:
»Máte štěstí. Nejste v transportu.«
»Ano,« řekl jsem. »Byl jsem dnes v modlitebni síni.«
»Nebojte se,« řekl člověk, který seděl vedle mne, »na f všechny dojde.*
»Jak to vlastně je?« zeptal jsem se. »Vždy ť jim všechno vlastně obstaráváme. Svoláváme jim lidi, natiskneme čisla, .-*"* dovezeme nemocné, stěhujeme věci do skladišť. To je přece jasné, že všichni lidé, kteří to dělají, půjdou nakonec do transportu také.«
»Vite,« řekl obchodník se střižním zbožím, »když jsem byl ještě ve škole, četl jsem knížku. Vypravovalo se tam, že nějaký tyran nebo vojevůdce zajal lidi, poručil jim, aby si vykopali hroby a pak je dal všechny povraždit. Vždycky jsem se ptal, proč se vlastně ti lidé dřeli, když věděli, že budou stejně zabiti. Nyní tomu rozumím.* 1
»Kdyby nebylo naděje,* řekl jsem, »tak by člověk asi bojovala
»A lidé si myslí vždy, že je naděje, i když stoji nad vykopaným hrobem,« řekl obchodník se střižním zbožím.
»Nechte těch řečí,« řekl člověk, který seděl vedle mne, »k ničemu to nevede.* ■
Začali jsme zase mluvit o věcech obyčejných a o jídle. Dali jsme se do hraní karet, mohli jsme dnes hrát karty, protože jsme věděli, že v době transportů nechodí žádná kontrola. Stáhli jsme rolety zatemnění a bouchali prudce kartami o stůl. Byla to dobrá věc, hrát v karty, když v obřadní siní bylo teplo a když jsme se nemusili bát, že někdo vrazí do místnosti. Měl jsem stále v kapse svrchníku cibuli, vzpomněl jsem si na ni, když jsem přebíjel kartu. / Rozhodl jsem se, že ji nakrájím na tenké plátky na chléb. Byla to dobrá věc, ta cibule, i když ji Tomáš asi nebude chtít jíst.
Avšak nemohl jsem zachránit cibulí Robitschka. Nemohl " jsem zachránit ani sebe. Seděl jsem u bubínku a snažil se ohřát ruce. Tomáš ležel pod bubínkem. Zpohodlněl nyní a miloval teplo, přestal se toulat a čekal na mne vždy, když jsem přicházel z hřbitova. Dokonce ztloustl a nabyl
134
135
pěkné srsti, nemohlo to být proto, že by si byl polepšil na stravě, nemohl jsem mu dát nic jiného než zbytky jídla od Materny a chleba, nemohl jsem mu dát ani krev, protože jsem nebyl nikdy doma, když platily mé nákupní hodiny. Ale nějak jsem nehladověl s Tomášem, asi jsme si zvykli a pak jsme dlouho a dlouho leželi a nic nedělali, abychom ušetřili uhli a utloukli čas.
Nechtělo se mi jíst cibuli, musil jsem stále myslit na Robitschka, jak sedí na židli s hlavou opřenou o ruku a jak druhou rukou přejíždí po stole, pokrytém zelenou pokrývkou. Avšak bylo nesmyslné myslit na Robitschka, když ostatní Roubíčkové půjdou dobrovolně do cirku a na východ.
Pojednou mi napadlo, že jeden Roubíček bude scházet. Vlastně nikoli Roubíček, ale číslo. A protože počet musí souhlasit, půjde za Robitschka někdo jiný, nějaké jiné číslo. Jakmile se Robitschek zabije, musí nové číslo nastoupit. Protože mrtvý Robitschek již není číslo, proměnil se smrtí v člověka a má právo, aby jeho jméno bylo oznámeno ve věstníku.
Mohl bych to být také já, kdo by přestal být Josefem Roubíčkem, kdyby se Robitschek zabil, na okamžik se mě zmocnil zase strach, ne, nebudu to já, který nastoupl, vždyť mne již přešli a kromě toho byli již jistě určení náhradníci, protože bylo vždy počítáno s dobrovolnou smrtí, dokonce byla odměňována úmrtním oznámením.
A tedy bylo jasné, že člověk, který se zabije nebo nenastoupí, bere na sebe vinu, že strhne druhého. Bylo jasné, že onen druhý chce také žít, nebyla to dobrá věc, brát druhému život, ačkoli bylo možno si říci, že by musel stejně nastoupit. Jen kdyby nebylo jednoho slova.
A toto slovo bylo naděje. Kopali hroby a počítali každou minutu, která je dělila od smrti. Dokud ruka držela násadu a dokud se prsty svíraly, dokud záblo pod nehty a kůže na dlani byla sdírána, dotud žil člověk. Zhasil jsem světlo a vytáhl roletu zatemnění. Otevřel jsem okno a vyhlédl ven. Kolem byla tma, nikde neprosvítal paprsek
světla, ačkoliv lidé ještě bděli. Když průvod jde tmou a když dupot okovaných bot doprovází šoupavé kroky shrbe-ných lidí, jsou okna v ulicích, kterými průvod prochází, slepá a temná. Lidé sedí za oněmi okny, čtou knihy, ukládají děti ke spánku a hrají v karty. Pijí také a smějí se, vypravují si veselé příběhy a poslouchají taneční hudbu z gramofonu nebo ze skřínky radia.
Díval jsem se do tmy, věděl jsem, že mou ulicí, ulici předměstské čtvrti, nikdy neprojde průvod. Nebylo hvězd na nebi, krápal drobný déšť, slyšel jsem jej jako tiché šelestění, jako obracení stránek knihy. Snad to byla ruka, která přejížděla po desce stolu, pokrytém zelenou pokryv- ? kou se vzory listů, snad listy šelestily, když se jich dotýkala. Snad má také Smrt vlídný a laskavý hlas a snad I dovede také hladit vlasy tvrdou, upracovanou rukou. \
Nebylo čteno mé jméno v modlitební síni, když jména ostatních zapadala do tmy a rudé skvrny vystoupily na bílé stěně. Z hlubokosti jsem vystoupil na vysokou skálu, abych uviděl v dešti a blátě nádheru světa.
Spustil jsem opět roletu zatemnění a rozsvítil světlo. Na umyvadle, jež mi bylo stolem, se leskla cibule.
136
137
XVII
Zjazvonil jsem u obyčejného domu. Byl to zchátralý, starý dům, dávno neomítnutý, ale v této ulici byly všechny domy zchátralé. Vypadal stejně jako ostatní domy, bylo by možno si pomyslit, že v něm bydlí nájemnici a vyhlížejí z oken na smutnou ulici. Na domu nebyl žádný nápis, ale věděl jsem, že je to nemocnice a že v ní leží Robitschek.
Dověděl jsem se, že se mu sebevražda nepovedla, bylo by se mu snad podařilo zemřít, kdyby se byl nadýchal dosti plynu, šetřili však plynem v oné době a přísně jej odměřovali. Snad by se to bylo přesto Robitschkovi podařilo, i při tak nedostatečném množství, ale do bytu vtrhli úředníci obce, jejichž úkolem bylo sepisovat nábytek a věci. Měli klíče od bytu, a to byla další příčina neúspěchu Ro-bitschkova, protože by snad přece byl měl naději zemřít, než by se jim bylo podařilo sehnat zámečníka.
Přišel mi otevřít vrátný. Podíval se nejdříve na hvězdu / a pak řekl úsečně tak, jako mluví všichni vrátní:
»Co si přejete?*
»Je tady Robitschek?«
»Jaký Roubíček?«
»Ne, Robitschek, píše se to a vyslovuje takhle.« »Podívám se do seznamu,« řekl vrátný. »Nemusíte se dívat do seznamu, je to ten, co se otrávil plynem.«
»Lidí, kteří se otráví plynem, je spousta.«
138
»Přivezli ho předevčírem,« řekl jsem, »našli ho úředníci obce.«
»Hm,« zabručel vrátný, »to bylo přece před transportem, to se všichni tráví. Vždycky připravujeme nové postele, když jde transport, to je vždycky u nás horký den.«
Věděl jsem, že dobře ví, o jakém Robitschkovi mluvím, věděl jsem, že ví, i v jakém pokoji leží.
Avšak bylo třeba, aby vykonával nějakou úřední činnost, bylo třeba, aby si pozorně prohlédl všechna jména v seznamu a pak řekl suchým tónem.
»Pokoj číslo pětatřicet ve třetím poschodí.«
Třetí poschodí bylo poslední patro a nebylo jistě pohodlné odnášet tak vysoko sebevrahy, když v domě nebyla zdviž a márnice byla ve sklepě. Avšak bylo snad třeba, aby byli až u střechy, snad se jim lépe umíralo v nej-vyšším patře, nebo snad to bylo proto, aby je neviděli umírat obyčejní nemocní. Avšak Robitschek byl živ a nebylo již nebezpečí, že ho budou musit odtáhnout po příkrých schodech do márnice.
Zaklepal jsem a vstoupil do pokoje. Nebyl to velký pokoj, byla to místnost, která byla kdysi části bytu, snad spíže nebo koupelna, bytu, který se již dávno rozplynul v nemocničním pachu a v bíle natřených stěnách. Postele byly těsně namačkány vedle sebe, mezi postelemi nebylo ani místo pro židli, musil jsem si sednout na pelest. Robitschek byl bledý, ale mluvil zcela plynně:
»Mám smůlu,« řekl, »dostali mě z toho, mám prokletou smůlu. Neměl jsem to zkoušet s plynem, mohl jsem přece vědět, jak to dopadne, když jím tak šetří. Ale nechtělo se mi skočit do vody, když je teď ještě zima, a věšet se mi také nechtělo, jednou jsem někde četl, že oběšenec vyplazuje jazyk a zmodrá v obličeji,«
»Jste živ,« řekl jsem, »je to dobrá věc, být na živu, že ano?«
»Ba ne, vy se náramně mýlite, není to dobrá věc. Víte, chyba byla, že jsem věřil vyhlášce. Podle lé vyhlášky má plyn fungovat v době oběda, aby mohly hospodyně uvařit,
139
a vidíte, nefungoval. A kromě toho se bojím, že mě budou stíhat, protože jsem překročil kvótu. Je to také ve vyhlášce.*
»Nemohou vás stíhat, když jste nyní číslem. Co by si vzali na čísle, které nemá dokumenty ani majetek?«
»Máte pravdu, to jste mě skutečně potěšil. Ale to není má jediná smůla. Horší je, že se teď nemohu zabít. Hlídají mě tady, ručí za mne, že mě odevzdají v pořádku do transportu. Nedostanu se odtud ani domů ani na ulici. Budou mě tady držet tak dlouho, až pojede příští transport. Vzali mi také šaty, takže nemohu na ulici.«
»Podívejte se,« řekl jsem, »vždyť se nemusíte zabíjet. Říkám vám to ještě jednou — je přece naděje.«
»Nechci ani vaši cibuli ani vaši naději. Včera tady byla žena. Nechtěli ji sem pustit, protože mě právě vytáhli z nejhoršiho a já jsem byl ještě omámený, ale křičela a vyhrožovala, takže ji musili poslechnout. Hrozně zuřila. Říkala mi, že jsem to udělal schválně, že jsem se vůbec nechtěl zabít. Bědovala, že jsem ji přivedl do velkých nesnází, protože si opatřila s velkou námahou černé šaty a dala si přebarvit na černo své nej lepší punčochy. Byla by mi snad prominula černé šaty, protože se dají nosit také při jiných příležitostech, ale nechtěla mi prominout punčochy.*
»Vždyť by mohla dělat stejně ze sebe vdovu, až odejdete s transportem.«
»Říkal jsem jí to také, ale nedala si říci. Prý potřebuje míl černé na bílém, že jsem mrtev — úmrtní list potvrzený okresním lékařem a tak dále.*
»Budu vám raději vypravovat o kocouru Tomášovi, pusťte to z hlavy. Přechovávám tajně kocoura Tomáše, tuhle mi přinesl myš a vážně mi ji nabídl. Ale ještě jsem se nenaučil jíst myši, a tak jsem odmítl jeho dar. Sežral ji tedy sám, ale byl jistě velmi zklamán. Jenže Tomáš má takovou povahu, že se ničím dlouho netrápí. Závidím mu jeho povahu.«
»Já mám*také rád zvířata. Jednou jsem přivedl domů
140
psa, víte, byl to takový černý smeták, jak jim říkají. Ale ^ žena řekla: „Dáš pryč tu potvoru, žere to a dělá to jen škodu," tak jsem ho musel zase vrátit. Víte, žena dbala na pořádek, to jí zase musím přiznat, u nás se všechno lesklo jako za výkladní skříní. Ale snad byste mi mohl poradit, jak se mám zabít. Tady mě hlídají, a kdyby se mi to podařilo na radiotrhu, nebude to nic platné, protože žena nedostane úmrtní list ověřený okresním lékařem.«
»Nemohu vám poradit, neznám to tady, ještě jsem tu neležel. Chodím jen do ambulatoria a pak na prohlídky, kde zkoumají mou pracovní schopnost. Volají mě každé tři měsíce. Patrně si myslí, že se za ty tři měsíce ze mne stane silák.«
»Nedivte se jim, musí přece vykazovat nějakou činnost. Propustili by je z úřadu a poslali by je třeba kopat kryty. Nebo by je mohli poslat do transportu.«
»Kdo tady s vámi všechno leží?« zeptal jsem se tiše. »To jsou všichni sebevrahové?«
»Jen jeden,* řekl Robitschek, »spolkl asi dvacet tabletek luminalu, ale nemyslil asi na sebevraždu vážně, asi si chtěl jen odložit na nějaký týden transport. Pak jsou tady ještě jiní sebevrahové ve vedlejším velkém sále. Ale řeknu vám, to nejsou poctiví sebevrahové. Ani byste nevěřili, jak je teď ve všem podvod. Jsou tu lidé, kteří si úmyslně zlomí nohu nebo uříznou prsty, vymýšlejí se všelijaké věci, jen aby získali několik dnů. Myslí si, že ten jejich transport je poslední, že by mohli vyhrát, kdyby se do něho nedostali. Někdy se stane, že se přepočítají a zemřou doopravdy. A zrovna já, který jsem to myslil vážně, musím zůstat na živu. Ale řeknu vám, že mě neuhlídají. Stejně se zabiji.«
»Konec návštěvní doby,« řekla ošetřovatelka. »Přijdu vás ještě navštívit,« řekl jsem, »mám to na cestě k domovu.«
»Pospěšte si, abyste mě tu ještě zastal,« volal na mne -/ Robitschek.
Nebylo mi dobře v nemocnici, ačkoli tam bylo teplo, byl
141
tam příliš těžký vzduch. Cítil jsem tupou odevzdanost, patrně všichni lidé, kteří tam leželi, byli rádi, že jsou nemocni a nechtěli se uzdravovat. Bylo lépe ležet v nemoc-/ nici v těžkém vzduchu a jist kaši z jáhel než chodit po ulicích s hvězdou nebo vystupovat v cirku.
Avšak věděl jsem stejně, jako to věděli i nemocní, že tento útěk nevede nikam. Odváželi přece na smrt nemocné / do transportu na ručních vozících, bylo jim jedno, odve-zou-li někoho z bytu nebo z nemocnice. Byli lidé, kteří předstírali šílenství nebo byli opravdu šíleni, i ti musili nastoupit, třeba ve svěracích kazajkách. Vážili si dokonce šílenců, protože jejich čísla byla v cirku neobyčejně zá-' bavná a jejich hra přirozená. Snad měl přece jen pravdu i Robitschek, že je výhodnější ušetřit si cestu a baleni za-i vazadel. Avšak prozatím jsem žil a bylo dobré žít a spoléhat se na naději, že bude dlouho a dlouho trvat, než mě , zavolají. Všelicos se může přihodit v oné době, mohli přece prohrát válku nebo zastavit transporty pro nedostatek va-I gonů. »Někdo vyvázne,* říkali lidé na hřbitově, proč bych I to nemohl být zrovna já, Josef Roubíček, který nebyl po-t volán, když šli ostatní Roubíčkové.
Brzy již bude jaro, budeme sázet zeleninu na hřbitově a hřát se na jarním slunci, nebudu již muset mrznout v bytě a trápit se s polámaným bubínkem. A snad se ještě dočkám léta a pak to nebude tak strašné, povolaji-li mě v létě, protože se nebudu již klepat na slámě v radiotrhu. Všechno bude jiné, dočkám-li se jara a léta, A třeba najdu odvahu, abych utekl. Budu mít dosti času, abych prekonal strach a postavil se proti všem, kteří pokorně na-; stupují. Musím se naučit odvaze přijmout na sebe vinu, , musím odrazit natažené ruce, které se po mně vztahují, : abych se připojil k jejich průvodu nahrbených zad. Pak asi tak za týden jsem se dověděl, že se Robitschek přece jen zabil. Hloupě a nesmyslně. Skočil s třetího patra na ulici, když pro něho přišli, aby nastoupil do dalšího transportu.
Šel jsem na jeho pohřeb. Nemusil jsem chodit daleko,
konal se na našem hřbitově, byl stejně hloupý a nesmyslný jako Robitschkova smrt Nebylo při něm žádných obřadů, Robitschek byl katolík, ale nesměl být pohřben na katolickém hřbitove, protože to zakazovala jedna z vyhlášek. A kromě toho byl sebevrah. Nebylo příbuzných, když byla rakev spouštěna do rozbředlé jarní země, nepřišla žena ani dcera. Jen my jsme sláli, opřeni o lopaty a motyky, hrstka lidí, jak jsme přišli ze zahradnické práce. Obraceli jsme zrovna půdu, když nesli Robitschkovu rakev po hřbitovní aleji, a kráčeli jsme za ní až k otevřenému hrobu. Měli jsme dosti času, nebylo nám proti mysli účastnit se tohoto pohřbu, byli jsme rádi, že jsme byli vytrženi z práce. Lidé, kteří přinesli Robitschkovu rakev, položili ji na chvíli na zem a odpočívali. Vypravovali nám, že Robitschek neměl lehkou smrt, umíral dlouho se zpřerážený-mi údy, bylo velmi hloupé, že nemocnice měla jen tři patra. Nebylo dobře, že skočil do ulice, mohl přece skočit do dvorka. Upozornil svým pádem na nemocnici a vyvolal sběh lidi, lékaři se báli, že nemocnice bude uzavřena nebo zahnána někam do dřevěných baráků na periferii, dívali se nenávistně na Robitschkovo zpřerážené tělo a dávali mu se zlobou morfiové injekce, vyhrožovali ošetřovatelkám, které měly Robitschka hlídat, že je vyženou z nemocnice. Ošetřovatelky se třásly a s nechutí strhávaly zakrvácené šaty s Robitschka; věděly přece, že propuštění znamená transport. Potom přišla večer Robitschkova žena a nadávala lékaři, který konal nočni službu a který o ničem nevěděl, vyhrožovala mu, protože si přála, aby její muž zemřel tichou a nenápadnou smrtí. Lékař ji poslouchal tiše a neodpovídal jí, protože mluvila řeči cizí a patřila k nim; začal jí teprve odporovat, když mu rozkazovala, aby Robitschka nějak rychle odpravil, ježto si nepřeje, aby dlouho trpěl, a ježto by chtěla, aby se věc rychle skončila. »My tady nezabíjíme lidi,* řekl lékař mírně, »snažíme se je jen zachránit.* — »Vaše lidi zachránit,* křičela Robitschkova žena, »kdo to jakživ slyšel takový nesmysl, všichni půjdete ke všem čertům a vy také, vy mastičkáři a podvodníku.*
142
143
Lékař mlčel. Věděl dobře, že čekala, že řekne nějaké ostré slovo, aby mohla zavolat strážníka, lékař věděl, že ji nesmí odporovat. Křičela tak dlouho, až jí došel dech, pak odešla a ještě si odplivla u budky vrátnice. Robitschek zemřel tedy jako smolař, jeho smrt byla stejná jako jeho život j v posledních letech. 2 otevřeného hrobu, který jsme po-/ mohli zasypávat, doléhala stále ke mně jeho otázka. Mohl /   jsem na ni odpovědět jen lopatou hlíny, která tupě pleskla na rakev, na ubohou dřevěnou rakev, podobající se bedně, kterou vyrobili naši řemeslníci. To byli lidé, kteří předtím
s nevěděli nic o rakvářském řemesle, rakev byla neohrabaná a špatně vyměřena, nebyla ani jednoduchá jako rakev vesnického truhláře, kterou vyrobil na útraty obce pro míst-
S ního chudého. Byla to prostě špatně seříznutá bedna, ve
f které chrastily Robitschkovy zpřerážené údy.
Lidé, kteří ji vyrobili, nechtěli nikdy v životě vyrábět rakve, nemilovali toto řemeslo, vykonávali je z donuceni. Byli mezi nimi bankovní ředitelé, majitelé obchodů a
/ jeden hudebník, který hrával kdysi v hráčových kapelách a bál se, že mu hrubá práce pokazí ruce. Proklínali všichni práci o Robitschkově rakvi, přišla jim nevhod a musili ji vykonat v přesčasových hodinách, za které nic nedostali; měli i tak dosti práce, protože mnoho lidí umíralo. Možná, že se jejich zloba a nenávist projevila na Robitschkově rakvi.
Nyní byl Robitschek mrtev a patrně mu bylo jedno, že jeho smrt vyvolala bezesné noci ošetřovatelek, zlobu lé-
y karů a rakvářů a zavilou nenávist ženy. Patrně mu bylo jedno, že byl zakopán bez obřadů v koutě hřbitova, že lidé, kteří nesli jeho rakev, podobající se bedně, hodili ji na zem, zapálili si cigarety a pomlouvali ho u otevřeného hrobu. Nikdo z nás ani nesmekl klobouk nebo čepici. Když byl hrob zasypán, šli jsme vypít čaj a zahřát se do obřadní síně. Nosiči rakve šli s námi, byli rádi, že si mohou odpočinout, neměli rádi tuto práci, stejně jako rakváři a nesnášeli se mezi sebou nějak zvlášť dobře, ježto každý z nich měl kdysi jiné povoláni. Jeden z nich byl kdysi soudcem,
druhý hodinářem, třetí bookmakerem a poslední učitelem talmudu. Byli také velmi mrzutí a bylo jisté, že půjdou brzy do transportu, protože práce nosičů rakví nebyla vůbec ceněna, byla považována za práci z trestu pro ty, kteří se nepohodli v nějakém jiném odděleni.
»Je to neodpovědné od toho Robitschka,« řekl obchodník se střižním zbožím, když jsme seděli na stoličkách u kamen, »je to neodpovědné skákat s okna v nemocnici. Všichni lidé v obci byli pobouřeni, rada starších svolala mimořádnou schůzi a její předseda musil prosit pokorně za odpuštění, musil při tom snést řadu nadávek a možná, že ho při tom také bili. Mohli nás potrestat tím, že by urychlili transporty, mohli nám vzít potravinové lístky a omezit hodiny, ve kterých smíme vycházet na ulici. To všechno mohl způsobit Robitschek svou hloupou smrtí. Nebyl to váš příbuzný?« obrátil se na mne.
»Nebyl,« řekl jsem, »byl to můj známý. Nabízel jsem mu cibuli a vymlouval mu sebevraždu, nechtěl si vzít cibuli a nechtěl si dát rozmluvit sebevraždu, protože miloval svou dceru a chtěl jí vyhovět, když si přála jeho smrt. Říkal, že vyhovoval všem jejím přáním již od malička, bylo to jeho jediné dítě. Máte pravdu, měl zemřít tiše, pokoušel se o to, ale nepovedlo se mu to, protože úřady nezachovávají vlastní vyhlášky. Musil se zabít v nemocnici, v ra-diotrhu by nebyla sebevražda jeho dceři nic platná, protože by nedostala úmrtní list podepsaný okresním lékařem. Já ho neomlouvám, jen vysvětluji, že Robitschek neměl zlé úmysly a že nás nechtěl poškodit. Byl to, zkrátka řečeno, smolař.*
»Jsme všichni smolaři, to ho neomlouvá,* řekl člověk, který seděl vedle obchodníka, »měl se ohlížet na ostatní, měl si být vědom, jaké neštěstí může způsobit.*
» Podívejte se,« řekl jsem, »nedávno jste tady vypravovali, že jsou takové doby, kdy se člověk ohlíží jen na sebe. Jistě bych s vámi také proklínal Robilschka, kdybych za něho musel trpět, ale tim bych si sotva pomohl. Možná, že je vinen Robitschek, ale ještě vice jsou vinni tamti. Ro-
144
145
bitschek nemohl stále pochopit, jak se do všeho dostal, žil zcela spokojené. Nikdy ho nenapadlo ani ve snu, že by mohla nějaká věc, kterou provede jako soukromá osoba, /postihnout tisíce lidí. Kdyby byl tenkrát ukradl peníze a pak se zabil, bylo by to postihlo jen jeho ženu a dceru. Robitschek nebyl zvyklý jinak uvažovat.«
»Ne, tím ho neomIuvíte,« řekl jeden z nosičů rakve, učitel talmudu, »lidé jsou na sebe jako vlci. Jak já k tomu přijdu, abych se dřel s jeho rakví? Začalo to tím, když jsme ji vezli na ručním vozíku přes město. Když jsem táhl, tak povídal ten, co tlačil, že nic nedělám, že se musí na mne dřít. A když jsme si to prohodili, tak mi zase nadával, že se jen věsím a nechám se táhnout s vozíkem. Copak já za to mohu, že nejsem gladiátor? Nikdy jsem žádnou fysickou práci nedělal.*
»Mlčte,« ozval se bookmaker, bylo zřejmé, že to byl onen nosič, se kterým se střídal, »na vašem místě bych se tady ^ nechlubil. Jste tchoř a ulejvák, chcete, aby za vás odieli jiní vaši práci.«
»Pane,« odpověděl zlostně nosič, »já jsem byl učitelem talmudu, a to je vznešené povoláni. Lidé, kteři studují talmud, nikdy nedělají žádnou špinavou práci, každý si pokládá za čest je živit, protože slouží vznešenému cíli, vy dostihová kryso s vašimi koníčky.*
»Já že jsem krysa?« křičel bookmaker. »Já jsem se vždy poctivě živil, ale vy jste si cpal břicho na cizí útraty, vy přízi vníku.«
»A kdo pokousal Sterna?« vyskočil se stoličky učitel talmudu. »Koho vyhodili, protože pokousal Sterna?*
»Ano, já jsem pokousal Sterna, když to chcete vědět,* vyskočil rovněž bookmaker, »nevyhodili mě, protože jsem nechtěl dělat. Víte, Stern byl můj vedoucí, zasedl si na y mne, byl to takový špinavec, který žral práci a proháněl mě. Tak jsem se jednoho dne dopálil, začal jsem dělat jako blázna a pokousal jsem ho. Ale neuvěřili mi, že jsem blázen, vyhodili mě a teď musím pracovat s tímhle parasitem.*
»Já že jsem parasit?* křičel učitel talmudu. Zdálo se, že dojde ke rvačce, ale zakročil bývalý soudce. »Nechte toho, nehrajte tady žádnou komedii,* řekl klidně, »jaký pak to má smysl hádat se, kdo čím byl? Víte, že jim tím uděláte radost, když se hádáte? To by se jim přece líbilo, kdybyste se rvali a mlátili, jaká by to byla pro ně pěkná podívaná, ušetřili by si tím práci a nemusili by nás sami mlátit. Už je toho dost, půjdeme domů.*
»Že jsem tak smělý,* řekl uctivě obchodník se střižním zbožím, »jak jste se vy dostal do téhle kumpanie?«
»Byl jsem v matrice,« řekl rozmrzele soudce, »vypisovali jsme tam rodné listy a sestavovali rodokmeny. Je to hloupá a nimravá práce, musíte se probírat ve starých listinách, plných prachu. To by mi nevadilo, byl jsem zvyklý starým listinám. Ale je to taková stará sklepní místnost, je tam stále tma, i ve dne. Stále mi slzely oči a bál jsem se, že vůbec oslepnu, víte, mám slabý zrak. A tak jsem je poprosil, aby mě přeložili. Hodili mě na tuhle práci. Nu, jsem aspoň často na vzduchu, nemusím namáhat oči a do transportu musím tak nebo onak, takže to vyjde na stej-no. Sbohem a těšilo mě, pánové.*
Nosiči odešli, byli jsme zase sami v obřadní siní. Vyšli jsme také ven, vzali jsme nářadí a kráčeli pomalu aleji na konec hřbitova, blízko Robitschkova Hrobu, kde jsme obraceli a čistili půdu pro záhony. Šli jsme kolem pyšných pomníků z černého a bílého mramoru. Zlacené nápisy zvěstovaly hodnosti zesnulých. U žádného z hrobů neležely ani zvadlé květiny, nikdo se zřejmě nestaral o tyto vznešené hroby. Ale nepotřebovaly žádné ošetření. Byly postaveny na věčné časy poctivě a důkladně, mohly tu stát a dívat se lhostejně na nás, jak jsme šli pomalu na konec hřbitova, kde byly kopečky navršené, rozbředlé hlíny na nových hrobech, opatřené jen dřevěnou tabulkou s nápisem v řeči, které nikdo nerozuměl. Mohli jsme si přečíst jen letopočet, ale ty byly nové, byla to poslední léta, ve kterých jsme žili. Neměli jsme rádi tato léta, a proto jsme kráčeli lhostejně i kolem těchto chudých hrobů. Bylo lépe
14©
147
sklonit se nad zemí, dýchat její vmkost a přehazovat ji lopatou než se dívat na hroby. Bylo lépe, kopat motykou a nabírat hlínu lopatou než nosit neohrabanou rakev s Ro-bitschkovým zpřeráženým tělem. Lopata a motyka byly věci prosté, byly to obyčejné věci, kterým člověk zvykl, které mohl mít rád, a hlína se tolik nebránila; když byla ..zkypřena deštěm, dala se dobře obracet a dýchala vlhkem do tváře. Nebylo třeba přit se nad hlínou, protože nebylo třeba spěchat při této práci a nebylo možno svalovat dřinu na druhého, neboť každý měl vymezen svůj záhon. Byla to práce dobrá, obyčejná. Nezáleželo na povoláni lidi, kteří ji konali. Bylo možno být při ni soudcem i učitelem talmudu, bylo možno být při ní i Josefem Roubíčkem.
Nemluvili jsme již o Robitscbkovi. Byl pohřben a jeho hrob byl zasypán, nebude již nikdy Robitschka. Snad ani nikdy nebyl, protože zítra bude upevněno na jeho hrobě dřevěné prkénko s nápisem namalovaným dehtem, kde bude uvedeno jeho jméno písmeny, které nikdo nedovede přečíst. Nikdo si nevšimne, až smyje déšť tento nápis, a nebude ani třeba, aby si všiml, protože lidé, kteří Robitschka znali, již nebudou na hřbitově, odejdou již zatím do pevnostního města a na východ.
Bylo dobře, že jsme obraceli hlinu a čistili záhon, protože budeme již brzy sázet zeleninu a nikdo již nebude myslit na Robitschka, všichni již zapomenou, že skočil s třetího poschodí a že musila být svolána zvláštní schůze rady starších, bude již dávno zapomenuta tato schůze, když vyjdou zatím již nové vyhlášky a budou hrozit nová nebezpečí. Bylo dobře, že jsme pracovali lopatami a motykami a obraceli hlínu, protože to byla skutečná práce a opravdu na tom nezáleželo, že nedaleko leží pohřben Robitschek, protože Robitschka nebude již nikdo znát, ale zeleninu, která vyroste, budeme jíst nebo ji budou jíst jiní. Nebudou ji jíst oni, protože nemají rádi zeleninu, která vyrostla na hřbitově, nechutná jim tato zelenina, která vyrůstá blízko hrobů, mají rádi smrt a zeleninu, ale nemají rádi zeleninu, která dostává živné látky z pohřbených těl.
148
XVIII
Bylo nám dobře na hřbitově, když svítilo jarni slunce, sázeli jsme zeleninu a vyhrabávali dřívky jamky, bylo nám dobře, když jsme viděli, jak se dere rostlina ze země tak prudce, že trhá zemi, radovali jsme se z její síly, věděli jsme, že chce žít. Bylo dobře, že jsme se mohli dívat na něco, co chtělo žít. Zalévali jsme rostliny, měli jsme radost z proudu vody, které kypřily zemi, měli jsme radost, když jsme se dívali na kapky zachycené na listcich, bylo nám dobře, když jsme přicházeli na hřbitov a viděli, že naše rostliny rostou stále do výše. Byli jsme svobodni, bylo nám dobře, že jsme svobodni, abychom mohli rozhodovat, která rostlina má růst. Vytrhávali jsme býlí a pálili je mezi záhony, byli jsme rádi, když půda byla čistá a když naše rostliny nemusily zápasit s příživníky, byli jsme mocní, protože jsme rozhodovali o životě a smrti, protože jsme se stále skláněli nad zemí a protože nám svítilo do zad slunce. Nepřekážely nám vůbec náhrobní kameny se zlacenými nápisy, nepřekážely nám ani čerstvě vykopané hroby s dřevěnými tabulkami, bylo nám dobře, když jsme čichali těžký zápach kompostu, bylo nám dobře, když jsme měli ruce olepené hlínou.
A v poledne jsme se natáhli na slunci, ačkoli půda byla vlhká a tráva mokrá. Leželi jsme vedle svých záhonů a dívali se na naši práci, byla to dobrá práce a byli jsme pyšní, protože řádky byly dobře vyrovnány a protože se našim rostlinám dařilo dobře na hřbitově. Nemyslili jsme na to,
H9