d)
Zdeněk, Jiří, Pepík Nervózně přešlapují. Přichází Miloš. Skrývá vzrušení
PEPÍK: Člověče, šílence! Už jsme mysleli . . . JIŘÍ: Není čas. Rozluč se a jdem. Starý Schulze už čeká._
MILOŠ (rozčileně): Počkejte ještě! Půlhodiny, čtvrt! Mám se tu sejít s Ernou, snad se to povede. Tam na druhej straně.
ZDENĚK: Blázen. (Opět přechází, aniž si jich ■všímá,
německý parťák) JIŘÍ: Počkejte tady. (Vmísí se do zástupu, jde chvíli
za parťákem, pak po jeho boku, potom se vrátí) PEPÍK: Tak co ř
JIŘÍ: Za čtvrt hodiny tady. Ale vy se už rozlučte. Já tu zůstanu sám. Čím míň nás bude, tím lip. (Pepík a Zdeněk podávají Milošovi ruce)
MILOŠ: Co tak obřadně? V koncentráku snad neskončím. (Ale má na krajíčku) (Všechny pohltí vřava)
e)
Na jiném místě stojí čekající Ema von Lutzgendorf. Elegancí se nápadně odráží od bídného davu cizinců. Rozhlíží se. Přichází medik ERNAj Proč tady? _ MILOŠ: Ztratíme se v tom množství. A měljsem tu
schůzku s kamarády. ERNA: Každý si mě všimne. Měla jsem si na sebe
vzít něco jiného. MILOŠ: Pozdě, Erno. ERNA: Pozdě.
( Samomluva)
Pozdě,
na všechno pozdě.
Měla jsem koně a služky
a dny se vlekly líně, nic se nedalo zmeškat.
A byl to všechno čas popela,
nic z něho nezbylo pro další život
než samá hustá šeď.
Z několika týdnů, jichž nelituji a nebudu litovat,
zbývá
nyní
několik minut. A přece:
byť na jedinou noc, chci ještě-abys zůstal, je zlé tu stát tak za soumraku dne a vědět, že vše pomine . . . (Konec samomluvy) MILOŠ: Všecko zapři.
ERNA: Zbytečné. Slídilů bylo příliš. Muž na tebe poštval policii. Vím to. Nemůžeš se vrátit do lágru ani zítra do práce.
MILOŠ: Vím.
ERNAj Kam půjdeš ?
MILOŠ: Neboj se. Vím, kam jít. Ale neuvidíme se už. ERNA: Ale mám tě ráda a chtěla bych, abys tu zůstal. Zůstaň. MILOŠ: Nepros mě o to. ERNAj Polib mě.
MILOŠ: Nač se líbat ? Víc než několik okamžiků už
nám není dáno. ERNA: Není dobře odcházet, když je válka. MILOŠ: Musím opravdu jít. Sama to víš. ERNA: Vím to a nevím to. Zůstaň. Je zcela lhostejné,
co se stane. Nedopadne to dobře, neznáš válku — MILOŠ: Znám.
ERNA: Ale neznáš ty, kteří ji dělají. Není dobré odloučit se od sebe ani na minutu, není-li to nutné.
MILOŠ: Je to nutné, pochop přece.
ERNA: Tak mi dovol, abych šla s tebou.
MILOŠ: Ne, ne. (Pomlka. Zdánlivé klidně, ale s nej-většim napětím) Doufám, že v noci bude nálet. Velký a dlouhý nálet.
(Hemžení válečného Alexanderplatzu oba pohltí)
PROTILETECKÝ KRYT
Nic nežli zeď a na ní spleť potrubí. Před zdi sedí i postávají Češi mezi německým civilním obyvatelstvem. Starci, ženy, děti. Muž s páskou. Dolmeč se svým „mamelukem" sedí trochu izolovaně. Drnčeni. Vzdálené exploze.
JIŘÍ: Teda ne že bych se nebál, ale dneska je mi to jedno.
PŔÍRUČÍ (ukáže na mnohá potrubí): Jestli se to na
nás vyvalí.. . PEPÍK: Je to dobrý. (Mne si ruce. Všichni kromě
Jiřího se tváři udiveně. Další série zásahů) Ješti
lepší. Ale kde jsou děvčata ? RUDOLF: Co to žvaníš ? Dobrý, ještě lepší! Kdyby
tomu tihleti kolem nás rozuměli, tak tě zlynčujou, PEPÍK: Osvojil jsem si jejich nordickou lest a vím,
že mně nerozumějí a tudíž mě zlynčovat nemůžou.
— Jo, viděl jsi medika, jak zůstal vzadu, když jame
sem utíkali ? RUDOLF: Ne, já Miloše neviděl. JIŘÍ: Já jo.
PŘÍRUČÍ: Co vykládáš ? Vždyť s náma vůbec neseli PEPÍK: Pane přlručí, pane Franc, nebo jak ti doma v tom kšefte říkali, jste tady mezi náma příliš krátko, nemůžete ani vědět, jak náš lágrový svůdnít vypadal! (Příruči kroutí nechápavě hlavou)
JIŘÍ: Viděl jsem, jak na něho spadla celá stěna,; (Někteří vrtí hlavou. Bližší zásah. Teolog, sedíc dosud nečinně s rukama v klíně, sepne ruce a začni drmolit modlitbu)
PEPÍK: Vzpomněl sis na svýho bývalýho šéfa, na pámbíčka ? Jak je libo, ale nevzpomínej tak nahlas, faráři, nás to dneska ruší. — Je to přesně tak, jal říkal Jirka. Miloš byl s náma, opozdil se a zůstáu tam pod tou stěnou.
CESTÁŘ: A to říkáš tak klidně?
HRÁČ: Blboune. (Klepne se do čela) To je zkouška' na divadlo. Tam pro toho. (Ukáže na dolmeče.. Blízký zásah. Světlo zakolísá, ale vydrží. Panika. Nářek žen a děti. Dolmeč obejme „mameluka"' a tiskni hlavu ke zdi. Odmlka)
CESTÁŘ: Neprojde kruhem kolem Berlina. To oni vědí lip než my, že se po náletech utíká.
PEPÍK: Sakra, ale kde jsou děvčata?
JIŘÍ (pomalu); Náhodou, odsud se dostane. To má v kapse.
PEPÍK; Jen jestli dojde tam, kam by měl dojít, to nevím. To nezaručí nikdo. (Další zásah, světli zhasne, zbývá modré světélko lampičky. Až se vřavd utiší) Já se zblázním! Jestli z toho kluka jednou bude partyzán jen proto, že se spustil s německou baronkou, nebo co to bylo zač. (Ticho, odeznívád\ náletu, pak normální světlo. Pepík přejde k dolmečoviX S hranou laskavostí) Už je po tom! A na měřeni' lebek jsi byl, dolmeči ? My už máme obsílku. í Na pozítří.
DOLMEČ (WWJ.-Cotomábýti
PEPÍK (s naprosto věcnou o předvolán! na vědecké meŕtof; musí podrobit všichni cizinci v f děleni do tři skupin. Kdo bude v totálním nepořádku, ten | i jakž takž, ten tady zůstane. A jaksepatří, bude cizinec prohlisr^ manství a poslán na frontu, na ' A abych nezapomněl: pro talr výjimečné germánské íistokre vysoký nad metr devadesát, mOi a tak dál - pro takové bude jeSdf Ti půjdou rovnou do SS. (Cir
DOLMEČ (pochopi).- Žvanili! i Marie a Eliška. FydlStd Hlt
PŘÍRUČÍ: Co je, slečinky! V«. sebou. Čtyřiadvacet bodin bud:
MARIE: Pepíku, Jarmila...
PEPÍK: Co? (Hlouček)
ELIŠKA: Tam u kostela - da spánku.
TEOLOG (vstane a <uícnl, >P"*m nim zájmem si ptá); Skonala! Jtl němě prikývne. Pepii st '.yřiti W«M (Siréna kouká konec náletu. Tma) 'M
ROZPRÁV (připouští možnost imp
j   V popředí Mouček. CESTÁŘ (Jiřímu); Hajlovals? 1 IpŘIRUČÍ: A co má bytí 5nWJ
Dělal jsem edy minuly týden vciiE j.JIŘÍ: Hajlovaljsem.kdyitodli^™ ' |  si roztrhl Co jsem měl dělat? i  fflhrer by mi dřeváky jinak n j  svých jediných botu urvanou ] z domova ještě nedošly. M '-'y i CESTÁŘ: Měl. ZDENĚK: A pracku jsi zved ak JIŘÍ: Nezved. Jen jsem zamua 1  sím o dreváky.