© Ladislav Fuks 1980 IÍIustrations © Michal Houba 1980
MZK-UK B,
Motto:
PŘED DÁVNÝMI ČASY, BYLO MU DVANÁCT LET, BÝVAL KLINGSQREM S DESETI ŽIVOTY. CHLAPCI SI HRÁLI NA LUPIČE A KAŽDÝ LUPIČ MĚL DESET ŽIVOTU, Z NICHŽ POKAŽDÉ JEDEN ZTRATIL, KDYŽ SE HO PRONÁSLEDOVATEL DOTKL RUKOU NEBO OŠTĚPEM. S ŠESTI, S TŘEMI, S JEDNÍM JEDINÝM ŽIVOTEM JSI JEŠTĚ VYVÁZL A UNIKL. TEPRVE S DESÁTÝM BYLO ZTRACENO VŠE...
Hermann Hesse: KLINGSOROVO POSLEDNÍ LÉTO
4.
2619836697
(I)
JE TO UŽ DÁVNO, velmi dávno, když jsem poslal z Prahy dopis Danieli Potockému, který měl rád jídlo a víno, aby si udělal v sobotu a v neděli čas a přijel za mnou na chatu. Dopis jsem napsal schválně dost nejasně, avšak naléhavě, a zakončil dodatkem, že kdyby přijel, jistě by nelitoval. A načrtl jsem mu ještě plánek, jak se ke mně dostane, když odbočí ze státní silnice před Benešovem.
Předpokládal jsem, že se pochlubí Janě, která ho rozumem mnohonásobně převyšovala, a skutečně. Volala mi to na chatu k sousedům, kteří měli telefon j já tam neměl ani elektriku a svítil jsem tam baterkou a petrolejovou lampou.
„Byl nadšen," sdělila Jana, „co prý o tom soudím. Oč prý půjde. Řekla jsem, že to vypadá, jako bys chystal nějaký táborák či nody, víš přece, jak rád jí, a že holt z příčin záhadných chceš, aby byl u toho."
Jana nikdy psychologii nestudovala, byla chemičkou v Ústavu pro soudní pitvu, ale její dušezpytný odhad býval občas zajímavý. Go řekla Potockému o mém dopisu, mi připadalo moudré.
Ta památná červnová sobota byla nesmírně horká a dusná jako všechny dny předchozí, lidé si stěžovali na tlak a malátnost, koupaliště byla přeplněna a začínal i nedostatek piva, sodovek a limonád. „Kdyby tak aspoň trochu sprchlo," říkali tehdy lidé a vždy k večeru toužebně vzhlíželi k nebi, které se zamlžovalo. Avšak déšť z toho nikdy nevzešel. Na chatě jsem pivo, sodovky a limonády nemel, jen ve studni obyčejnou vodu a pak deset lahví vína, dvě sedmičky řeckého koňaku, láhev whisky průměrné jakosti a vynikající banánový bols. Měl jsem ještě tři vodky, čtyři konzervy rajské Šťávy
a pepře mnoho. „Jestli mu to postupně smíchám," myslil jsem si tu sobotu, co měl přijet, „bude hotov. Hotov dřív, než budu chtít, a to právě dnes nechci. Bude pít jen víno, které dobře snáší." Před jeho příjezdem jsem přehlédl láhve a věci k večeři. Pak jsem šel do podkroví chaty, kde jsem měl jakousi pracovníčku, byl tam navíc í nízký kulatý stůl a pohodlná křesla, a přichystal jsem si pistoli. Byla to belgická pistole FN z roku 1935 pro náboje ráže 9 mm Parabellum s dvouřadovým zásobníkem na 14 nábojů, s bicím mechanismem kohoutkovým. Byla to pistole vojenská, mimořádně výkonná, byla však v jistém směru směsná, ale to se nepostřehlo, byla to pistole. Pohodil jsem ji na kulatý stůl, ale tak, aby byla vidět, až se mi to bude hodit. Dal jsem na ni pár popsaných stránek, které se daly poodsunout. Daniel Potocký neměl nic společného s polským hra-běcím rodem Potockých. Navzdor svému krásnému a šlechetnému jménu to byl lump.
Přijel v pět hodin odpoledne, kdy ještě byli u mne sousedé.
Byl bez saka, jen v tričku, avšak v nádherném — bezovém a bílém, jaké u nás tehdy rozhodně nebylo k máni, a na očích měl přepychové brýle proti slunci, jaké nosí filmoví režiséři, které však brzy sejmul.
Otevřel jsem mu velká vrátka, aby mohl projet autem na zahradu ■ měl Tatru 57 — a pak jsem ho zavedl do přízemního pokoje, jemuž jsem říkal „obytný" a jenž sousedil s kuchyňkou, pokojíkem, chodbičkou a verandou.
„Tak to je pan Daniel Potocký," řekl jsem v tom obytném pokoji inženýru Machovi, plukovníku Nyklasovi a Evě Jarné, která byla mladá, svěží a krásná, „pan Potocký je, jak jistě víte, známý autor románků milostných." Ovšemže jsem věděl, že se neurazí, když to takto řeknu, Potocký se málokdy
urážel, jednak proto, že z nedostatku rozumu leccos nepostřehl, jednak proto, že měl i jakousi hroší kůži, ale tou jsem si nebyl tak jist. Zato postřehl hned mladost, svěžest a krásu Evy Jarné a zakrátko — ještě ani nedopil fřappé — začal se jí dvořit. Jeho dvoření spočívalo v úsměvech a v těchto větách: „Tak vy zde máte také chatu. Je tu krásně." „Jistě máte i krásnou zahradu." „Máte stromky a krásné květiny jako vaše jméno." Dělal přesně to, co jsem předvídal, a stejně tak se tvářil žoviálne, bezstarostně a vesele. A přesně tak i pohasl, když viděl, že se sousedé u mne nezdrží, ale odejdou domů do svých chat. Na rozchodnou jsem jim řekl — ale platilo to hlavně plukovníku Nyklasovi — že pan Potocký je čtyřicátník, vdovec, bydlí v Libni v Rožnovské ulici 12, měří 170 cm, postava střední, obličej oválný, vlasy má — jak vidí — středně plavé, obočí hnědé, oči tmavohnědé, nos v celku přímý. Přijel sem s okrovou Tatrou 57 a zůstane tu do zítřka do oběda. Pak odjede, protože musí být odpoledne kolem třetí v Praze.
„Rád bych vám ukázal chatu, "řekljsem mu ihned po odchodu hostí, „ukázal, než se setmí. Nemám tu elektriku a svítím tu jen baterkou a petrolejovými lampami... nejezdím sem často. Dokonce jen velmi, velmi zřídka. Večeři," řekl jsem, „večeři dám za chvilku. Myslím, že se tam nějak předčasně šeří."
Vyhlédl z okna a já věděl proč, ten lotr byl průhledný jak síto. Ale Evu už spatřit nemohl. Sousedy již zakryla zeleň zahrádek. Zvedl tedy v okně hlavu, jako že hledí k nebi, a řekl, že dnes večer Či v noci konečně už doopravdy přijde bouřka.
„Myslím vskutku, že přijde," kývl jsem a provedl jsem ho přízemím.
Snad se mu teď Jarná trochu vytratila z mysli a převážila zvědavost, proč jsem ho zval. Co se skrývá za tím, že cesty ke mně
LADISLAV FUKS
nebude litovat. Rozhodl jsem se, že se toho dotknu co nejdřív. Aby nežil v mylných představách o táboráku a hodech, jak mu vtipně namluvila Jana, jejíž muž byl prokurátor, který se tenkrát v těch létech hlavně zabýval vrahy. V obytném pokoji a přilehlém pokojíku se zajímal o obrazy, které jsem tam měl na stěnách. I to jsem předpokládal. Neboť i při svém nedostatku rozumu Potocký obrazy jaksi chápal. Snad měl ten talent po otci, který se živil barvením černobílých fotografií a vyráběním papírových skládaček. Potocký dovedl dokonce i posoudit, jaký rám či pas-parta se na který obraz hodí.
„Tady mám jen reprodukce," řekl jsem, „pár kreseb a tři originály málo známých malířů. Heleďte..." Na jednom obrázku byla obnažená žena s poněkud větším poprsím.
„Není to pro chatu škoda, když jseš tu jen zřídka," podotkl, „chata se dá i lehko vykrást." _
„To je holt riziko," kývl jsem, „ani nejsem pojištěn. Jednou to tu můžou vykrást všechno. Pojďte se kouknout nahoru."
Zavedl jsem ho po schůdkách nahoru do podkroví, do té své pracovníčky.
„Asi se divíte, proč jsem vás zval," podotkl jsem v pracovně téměř hned na jejím prahu, „jste zvědav?"
„Podle pravdy," přiznal, „jsem."
V pracovně visely dva originály, tentokrát malířů známých a již slavných, které jsem na tuto sobotu a neděli dovezl z Prahy.
Byl to obrázek Jana Zrzavého a zátiší německého secesního malíře, u nás téměř neznámého, Saschy Schneidera, obrázek zcela výjimečný, protože tento malíř zátiší nedělával. Visel v secesním, avšak dost prostém rámu.
Pak tam visela další reprodukce, a to „Žena na divanu". Byla nahá a trochu se podobala Jarné.
„To je pěkný," řekl a pozorně hleděl a já
si teď představil, že kdyby byl krátkozraký, sáhl by asi do kapsy a nasadil si cvikr. „To je opravdu pěkný. Vypadá jak moderní Venuše..."
„A teď se koukněte semhle," vyzval jsem ho a zavedl k oknu, u něhož stál psací stůl s petrolejovou lampou.
Visel tam portrét asi šestnáctiletého hocha.
Byl to velice krásný portrét.
Hezká jemná tvář chlapce byla zděšena, avšak mírně. Zato v hlubokých šedých očích a u mírně pootevřených rtů se zračila hrůza strašlivá. Protože však tvář s očima a ústy tvoří nerozpojitelný celek a jedno se obráží v druhém, mohlo se zdát, že buď celý chlapcův výraz je krajně zděšený anebo naopak, že ona hrůza v očích a u rtů tak strašná není. Záleželo na tom, jak se člověk na ten portrét díval. V tom byla jeho obdivuhodná dvojznačnost a kouzlo. I tento obraz jsem odvezl sem na chatu z Prahy na tuto sobotu a neděli, abych si jej pak opět, až bude po všem, vzal domů.
Daniel Potocký pohlédl na obraz, jako se člověk koukne na hodinky, a jistě by se byl zas odvrátil... avšak neučinil to. A já přesně věděl, proč.
Jen zcela tupý člověk by byl totiž nepostřehl, čím byl ten obraz nápadný, a Daniel Potocký — navzdor své hlouposti — přece jen tak tupý nebyl, když šlo o obrazy.
„Ano,!' kývl jsem, „poznal j ste. J e to olej na plátně a je kupodivu pod sklem. Avšak hlavní je, že ten portrét nemá pozadí. Poznal jste, že pozadí je čistý bílý křídový papír, který s barevným olejem nejde dohromady. Je to skoro nevkusné," řekl jsem, „ale není pomoci. Já jsem pozadí odstřihl a poprsí jsem nalepil na ten nesourodý papír." . „Ale proč," zavrtěl hlavou, a tu jsem tomu lotru řekl polovinu pravdy.
10*11
LADISLAV FUKS
„V tom je tragédie, kvůli níž jsem vás pozval. Nepozval jsem vás totiž kvůli hodům, ale kvůli tragédii. Kterou jsem dosud nikomu nesvěřil. Portrét jsem si předmiaulý týden přivezl.. * z ciziny." A jako bych neviděl jeho údiv, nebo spíše zklamání, pohlédl jsem na kulatý stolek s křesly^ který stál pět kroků od okna a na němž pod popsanými listy ležela má pistole. A pak jsem řekl:
„Nicméně teď znovu sejdeme dolů a připravím večeři. Po večeři se sem vrátíme a já vám všechno povím."
Měl jsem k večeři šest smažených řízků. Stačilo je dát nad páru či na kapku tuku, aby se ohřály. Nemohl jsem se s jejich přípravou zdržovat, chtěl-li jsem s lotrem skončit do půlnoci. K tomu jsem mel dnešní chléb a mísu zeleniny. Hlávkový salát, karfióL strouhané zelí, rajčata, papriku, okurky a hrušky. V tom kousky šunky a trochu sladké studené rýže. Vše osoleno, opepřeno, ocitronováno, ve strouhaném sýru a v trošce olivového oleje. Měl zřejmě — navzdor vedru — hlad a jedl s chutí, ovšem, jedl rád. Bohatost salátu chválil. „Měl jsem tam dát ještě cibuli a natvrdo vařená vejce," odvětil jsem, „ale zato k tomu chlebu, co je k řízkům, je kus estragonového másla..." a v duchu, jak tak jedl, jsem si myslil: „Jen jez. Ani nevíš, že je to tvá večeře poslední..." Avšak což to. Právě teď, u večeře, jsem poznal, jak je zvědav. Právě teď, když už věděl, že jsem ho nepozval kvůli hodům a byl tedy zpočátku snad i zklamán. Už když jsem ohříval v kuchyňce řízky, opřel se žoviálne o dveře a ptal se, oč jde. A jakouže tragédii se to dozví. A při jídle se pokusil vyzvídat podruhé.
Ještě jsme ani nedojedli,když se zjevila taková malá drobnost, která ho však skvěle charakterizovala. Totiž jeho literární schopnost. Venku začal vát slabší větřík i se ochla-
dilo, zaplať pánbů za to, a on pohlédl k oknu a řekl, že se nebe mračí. A pak řekl doslova:
„Možná že přijde bouřka."
Jak totiž mluvä, tak i psal. Jeho milostné románky vždycky postrádaly pointy. Pointy kromě té nej trapnější, že ti dva se spřáhíi proti překážkám a že je — jako v starosvetskych idylkách — ruku v ruce přemohli. Jednou to byl továrničky synek a ona byla myčkou nádobí v předválečném bufetu na Žižkově, podruhé to byl syn majitele velkostatku v jižních Cechách a ona prostou dcerkou venkovského chalupníka. Když všechno zdolali, vzali se a končili u oltáře svaté Ludmily na Vinohradech. Takové knížky vydal za války dvě. Třetí vydal dva roky po válce a tato poválečná byla i dojemná. On byl dělníkem v hutích, přišel o ruku, takže jí
— vedoucí v závodní kantýně — nemohl psát milostné lístky... a nekončili u oltáře, ale před poslancem na národním výboru. Před chvílí, když hleděl z okna za Jarnou, podotkl, že dnes večer či v noci doopravdy přijde bouřka. Od té doby utekla asi půlhodinka a ted — ač se zatím navíc ještě více zešeřilo a začal větřík, který předtím nebyl
— řekl, že možná přijde bouřka. Kdyby tohle napsal v knížce, stačilo málo a bylo to v pořádku. Stačilo napsat něco podobného, jako že: „Opravdu dnes přijde bouřka." Nebo: „Vskutku myslím^ že přijde bouřka." Jenže jemu chyběl cit pro návaznost. Cit pro nutnost třeba jediného slova. Dovedl jakžtakž stupňovat děj, jen když naznačoval tělesný akt, což ho ovšem nenaučil literární cit, ale zřejmě jeho vlastní praxe — když psal ty dva kýčky ve válce, měl teprve něco přes pětadvacet. Avšak už pouhý dialog partnerů při seznámení stupňovat nedokázal. Ke konci ti dva říkali něco, co s pomocí boží mohli tlachat na začátku. A co říkali na za-
12*13
LADISLAV FUKS
čátku, už dál nově vystupňovat neuměl. Bylo to především hloupé a plytké, všechno to stálo na hlavě stejně jako to, co právě řekl o bouřce. :
Zavřel jsem v přízemí okna, zamkl dveře u verandy a klíč dal do kapsy, vzal dvě láhve vína a sklenky a vyzval ho, aby se se mnou vrátil nahoru do té mé malé podkrovní pracovny, v níž visel nad psacím stolem u okna chlapcův portrét. V pracovně jsem zatím okno nezavřel. Větřík, který venku začal, byl zatím stále ještě slabý a jen mírně hýbal záclonkou. Rozsvítil jsem petrolejovou lampu, která stála u okna na psacím stole, měla načervenalé stínidlo, a nabídl mu křeslo u kulatého stolku. Tím se stalo, že měl před sebou na stěně tu nahou „Zenu na divane", zatímco Zrzavý a Schneider nebyli v jeho dohledu stejně jako obraz u okna, a protože já u stolku seděl přesně proti němu — čelem ke dveřím — měl jsem tu dost kýčovitou bledou reprodukci Venuše za svými zády a to tedy mohlo být příjemné oběma. Mně protop že jsem ji neviděl, jemu proto, že ji viděl. Pakjsem'nalil víno. Bylo jen průměrné, ale to bylo jedno. Neboť ač víno pil rád, nikdy nebyl s to posoudit, jaké je. Napili jsme se a zapálili si cigarety. Do půlnoci bylo spousty času. Pak jsem začal.
„Možná že co vám povím,Vás ani tak moč nezaujme," řekl jsem tak trochu s předstíranou lhostejností, „chtěl jsem vám vyprávět něco, co jsem ještě nikomu nevyprávěl a co se týká támhletoho obrazu, jak jsem jíž před chvílí podotkl. Možná že vám to, co povím, připadne banální. Móžnáj takové všední, obyčejné, nezáživné, trochu fakta, bez nichž se to neobejde, trochu sladáček... avšakjmožná že v tom něco najdete...' A tak jsem si myslil..." a na chvíli jsem zmlkl a sledoval ho. Kouřil, hleděl velíce tázavě a mlčelj jako by nevěděl, na co se zeptat.
„Inu, tak jsem si myslil," pokračoval jsem, „že byste to, co vám povím, mohl použít. Literárně dotvořit. Umělecky ztvárnit. Chtěl jsem vám prostě dát námět."
Teď povytáhl obočí a žertovně se zašklebil.
Tohle občas dělával, občas při něčem příjemném, dával tím najevo potěšení, například i při dobrém jídle, a aniž co předstíral, řekl:
„Dát mi námět! To bys byl laskav. To bys byl velmi laskav."
„Ano," kývl jsem, „když v tom něco najdete, můžete z toho vytvořit novelu. Na povídku by snad bylo toho námětu škoda. Je velice mimořádný a zvláštní a má navíc jednu přednost. Ze v něm není ani slovo vymyšleno. Že vše, co vám povím, se skutečně stalo. Což lze dotvrdit nakonec právě i támhletím portrétem. Dnes se přece po realismu volá, to snad víte, a nejlepší náměty skýtá sám život."
Ochotně přiznal, že je tomu tak. Ze se po realismu volá, že nejlepší náměty skýtá život.. . a já si myslil: „Jestli ses tím řídil i ty, když jsi psal své milostné románky, musil být ten život dost ubohý a hloupý." A ještě řekl, že už od roku 1947 nic nenapsal, protože nemá řádný námět... jako by ty předtím byly řádné... bylo vůbec s podivem, že to tehdy dotyčný nakladatel vydával, snad proto, že se našli lidé, kteří to Četli, a pak se ještě zeptal, jak jsem k tomu námětu přišel. Zda mi ho někdo nevyprávěl...
„Nikdo mi ho nevyprávěl, je to story, kterou jsem sám prožil. Máte to mít z první ru-ky."
„Ale proč pak tedy..." lépe se v křesle opřel, dal nohu přes nohu a vydechl kouř ke stropu, „pročpak to tedy nenapíšeš sám? Říkáš, že je to napínavé..."
„Mimořádné azvláštní, "poopravil jsemho.
„Mimořádné a zvláštní," opakoval, „ale proč..."
14*15
LADISLAV FOKS
„Proč," zasmál jsem se, ač mi právě moc do smíchu nebylo, 5íproč. To se lehko vysvětlí. Jsou případy, které když sám prožijete, nemůžete Éterárně ztvárnit. Jste jimi tak stržen, že nenacházíte rozvahu, které je ke kloudné tvorbě přece jenom trochu třeba. Doléhají na vás tak mocně, že nenacházíte nejen rozvahu, ale ani odvahu, a přitom cítíte, že by napsány být měly. Pak zbývá jediná možnost. Dát to někomu jinému."
Chvíli jsem se pásl na výrazu jeho tváře. Na jeho bezděčných pohybech, jak tak seděl pohodlně v křesle se zkříženou nohou naproti a hleděl i na zeď za mými zády na bídnou nahou Venuši, a myslil jsem si: „Jestlipak tomu, lotr, co jsem právě řekl, věří? Je to však vlastně jedno. Uvěří ve svém vlastním zájmu. Chytne námět a věří, že ho zpracuje." Mezi námi byl ten kulatý stolek, na němž pod stránkami ležela má pistole. Na stolku však byly i dva popelníčky, víno, sklenky, sirky, ale byl tam pohozen i starý jízdní řád , a pár obálek, aby stůl nebyl tak prázdný, ne-| boť čím je víc věcí na stole, tím těžší je na něm vidět, co nechceme. Kývl, chopil se sklenky a napil se. A já řekl:
„Ovšem, jedné věci si buďte vědom hned na začátku. Mohu vám totiž vyprávět jen jakousi kostru námětu. Vy si musíte sám vymyslit další detaily, ovšem odpovídající ději. Vy si sám  musíte dosadit patřičné dialogy a hlavně zachytit psychologii jednotlivých postav. Ovšem psychologii přesvědčivou. Tohle všechno bude věc vaše," řekl jsem, „aby totiž nakonec nedošlo k nedorozumění. Aby z toho nebyl pečlivostí nějakého seriózního kritika literární malér. Výslovně říkám, že nabídnu jen schémaj kostru... proto se to může zdát i všední, bez života... zato však je to něco, co se doopravdy stalo a je zvláštní..."
Souhlasil. Opět beze všeho souhlasil. Řekl,
že chápe. Že mu dám jen schéma bez života, kostru... a já si v duchu myslil: „Ode dneška za pár let, ty lotře, bude kostra z tebe... přesně za kolik, nevím pouze já, ale ani chemičky z Ústavu pro soudní pitvu," a pak ještě ujistil, že si promyslí i detaily a dialogy, a řekl: „Aby toho bylo víc," a zvolí i psychologii postav, kterou mu nepovím... a mně .bylo na chvilku nevolno.
„Aby vás vskutku nemohl napadnout nějaký kritik, zeje to kýč," dodal jsem s předstíranou péčí a bylo' mi nevolno ještě
.VÍC. r fo
Venku za oknem šero trochu houstlo, větřík trošínku sílil, zatím však ještě záclonka nelátala, ba ani ještě nepršelo, ani z dálky nehřmělo a já nechal okno místnosti stále otevřené. Zhasil jsem cigaretu, dolil sklenky a pak jsem promluvil znovu.
„Nuže," řekl jsem a viděl, že je velmi zvědav, „nuže... musím začít rokem 1938, kdy mi bylo patnáct let a chodil jsem do gymnázia. Musím začít podzimem onoho roku 1938, to jest dobou po záboru Sudet říšskou brannou mocí. Hitlerem."
Nehnul ani brvou a poslouchal.
„Byli jsme tři jako v pohádce," pokračoval jsem, „tři patnáctiletí spolužáci anebo lépe, bylo nás pět jako ve známé knížce Poláčkově. Jenda, Prokop a já, to jsme byli my tři, a ti dva další byl Martin a Romuald..." anapadlo mě: „Tajména si za chvíli poplete. Musím mu to líčit trochu po lopatě. Asi jako v nějaké primitivní synopsi, aby to nesplet aspoň na začátku..." A pokračoval jsem v tom duchu:
„Bylo nám patnáct, jak jsem řekl, i tomu Martinovi bylo patnáct. Jedinou výjimkou, komu patnáct nebylo, byl Romuald, a to byl Martinův bratr, ten měl bezmála už dvacet a začínal chodit na Akademii výtvarných umění. Ted musím říci, že byly doby, tehdy
16* 17
LADISLAV FUKS
v té době tak před rokem, kdy jsme se přeli, totiž my tři, Jenda, Prokop a já, kdo je z těch dvou lepší. Zda Romuald nebo jeho bratr Martin, stejně starý s námi. Jenda tvrdil, že Romuald, za chvíli poznáte proč, Prokop byl neutrální, to souviselo s jeho rozumovým založením, za chvíli vám to vysvětlím, já hlasoval bez výhrad pro Martina. Cím to asi je," přerušil jsem vyprávění a zeptal se, „čím to je, že někoho máme radši, někoho méně a někdo je nám lhostejný? Anebo že někoho máme rádi, o jiném neuvažujeme a jiný jě nám dokonce protivný? A že jiný na našem místě to zas cítí třeba úplně jinak?"
Samozřejmě, tuto otázku mohl zodpovědět lehce, sám jsem mu právě odpověď poněkud naznačil, ale vyjádřil to jinak.
„Každý z nás má třeba nějaký důvod mít k někomu jiný vztah než někdo jiný," řekl s nohou přes nohu a usmál se.
„A čím to asi je," zeptal jsem se znovu, „že někoho musíme dokonce nenávidět,'* a on řekl:
„Třeba že nám uškodil. Třeba že je to gangster," pokrčil rameny a znovu se usmál a já v duchu kývl. Tohle řekl dobře, i když příčiny nevyčerpal. Tohle bylo to nejmoud-řejší, co až dosud na mé chatě řekl. Když viděl můj souhlas, otázal se:
j    „A jak to dopadlo? Totiž ten spor, kdo
' z těch dvou je lepší..."
„Nijak. Prostě, všichni jsme byli dobří kamarádi. My tři a oni dva, nás pět navzájem. My jsme pocházeli, jak se tak říkalo, z dobrých rodin, Jenda navíc z rodiny velmi bohaté. Jeho otec byl architekt. Kdybych vám jmenoval, co před válkou v Praze postavil, viděl byste, že to byl velmi slavný architekt. Měl vilu se zahradou, se zahradou velmi krásnou... a Jenda byl nadán po otci, i když o tom právě jeho školní prospěch nesvědčil. Ale školní prospěch, jak je dávno známo, není
průkazný pro skutečnou inteligenci žáka. Opravdové nadání či schopnost žáka nemusí být z vysvědčení patrny. Já míval prospěch o něco lepší než Jenda, ale zato jsem byl mnohem hloupější než Prokop, který z nás jediný měl stále samé jedničky, mluvím o prospěchu na gymnáziu. Prokop podle známek byl z nás nejchytřejší, ale v tom případe vysvědčení nelhalo. Prokop byl vskutku nadprůměrně inteligentní, i když například postrádal nějaký opravdový talent. Měl chladný rozum, který převažoval tak, že se z něho nikdy nemohl stát umělec. Mohl vyniknout v oboru vědním, třeba ve fyzice, zde talent měl, ale už nikoli například v architektuře, která se bez uměleckého cítění neobejde. Lze tedy jaksi chápat, že tento Prokop byl v hodnocení Romualďa a Martina neutrální. Chladný rozum je v takových věcech pokaždé nakloněn k tomu, čemu se říká objektivnost. Přesto však tento Prokop bez citu nebyl. Naznačil jsem, že byl dobrý kamarád i k Romualdovi a Martinovi, a já vám tohle říkám proto, abyste měl přece jen o nás nějakou představu, až při psaní novely budete myslit na psychologii postav." A v duchu jsem si myslil: „Pokud bys to nesplet. Pokud by sis to vůbec pamatoval. Hlavně, pokud bys byl schopen tyto suché údaje doložit dějem a vdechnout jim život, lotře." A pokračoval jsem dál:
„Dávno před záborem Sudet jsme například společně chodili, nás pět, na studentská představení do Národního divadla, která bývala vždy v sobotu odpoledne. Chodilo na ně nejen nás pět, chodili i jiní ze třídy a z celé školy, ale my se dost drželi pospolu. Ač... a to dosud nevíte a ted dejte pozor... ač Martin vlastně s námi do třídy nechodil. Jeho starší bratr samozřejmě rovněž ne, ten začal dělat tu Akademii, ale nechodil s námi ani Martin. A nejen do třídy, ale ani do
18*19
Školy. Studoval totiž na zcela jiné škole než my..
Na tomto místě mě jaksi žoviálne přerušil. : Napil se vína a chtěl se na něco zeptat. Vše svědčilo o tom, že se zeptá, na jakou tu zcela jinou školu ten Martin chodil, když nechodil s námi do gymnázia, ale zeptal se na něco jiného.
„Když ti dva chodili na jinou Školu," řekl bohorovně klidně, „tak odkud jste se znali?"
„Znali jsme se z místa bydliště. Bydlili jsme totiž kousek od sebe. Jenda v té vile se zahradou, já v menším dvoupatrovém domě, velmi hezkém, a Prokop v nedalekém činžáku, jeho otec byl úředník na magistrátu hlavního města Prahy, který se ted po válce jmenuje Ústřední národní výbor. No a ti dva, Martin a Romuald, bydlili ve čtyřpokojo-vém bytě v domě, který stál kousek od vily stavitele. V tom domě byla hospoda, a když naše Barča předstírala, že má závrať a že by všechno, co by v ruce držela, upustila, sám jsem tam chodíval navečer se džbánkem pro pivo. Čímž chci říci, že jsme se tam s Martinem či Romualdem potkávali před výčepním pultem. I oni totiž chodívali večer pr© pivo. Vzpomínám si, jak jsme vždycky před hospodou upíjeli ze džbámr a vždycky tam chvíli ještě lelkovali. Když byli na střední škole jako my, jezdívali kus cesty toutéž tramvají, takže jsme se vídávali i na stanici a v elektrice. Začátek školy jsme totiž měli stejný. V osm hodin. Jestliže jsme vyjížděli ve stejnou dobu, mělo by z toho plynout, že naše rozdílné školy byly od našich domovů přibližně stejně daleko... Ale dávno předtím jsme se vídávali na hřišti, které bylo za rohem. Tam přicházely děti z celého blízkého* okolí. Ty nej menší si hrály na písku. Když jsme byli malí, houpali jsme se tam na houpačkách a vozili se na takovém malém dřevěném kolotoči. Když jsme povyrostli.
hrávali jsme tam diabolo a na peška a posléze jsme tam hráli i kopanou. Myli jsme se pod pumpou v rohu hřiště, jeden z nás vždycky pumpoval a ostatní si myli ruce a pili. Jak to hřiště vlastně vypadalo, co jsme pritom říkali, na co jsme myslili, čemu jsme se smáli... to všechno..." připomněl jsem mu zas, „to všechno si musíte sám představit, vymyslit a napsat. Snad se přece vžijete do takových klukovských manýru," řekl jsem, „vzpomeňte si na sebe, když vám bylo tolik let..." a na chvíli jsem zmlkl.
Seděl v křesle stále s nohou přes nohu, poslouchal a kouřil. Dalo se čekat, že se tečí zeptá, o jaký věk šlo. Tento věk totiž nemohl vědět. Tohle, co jsem mu vyprávěl o chození pro pivo a pak o hrávání fotbalu na hřišti, klidně mohlo podle toho vyprávění předcházet dobu, než jsme chodili na střední školu a potkávali se v tramvaji, avšak v každém případě to předcházelo těch našich patnáct let, to mu musilo být jasné; ale kolik nám tedy v tom čase bylo let, se nezeptal. Asi se mu to pro domýšlení manýru a psychiky nezdálo významné. A já jsem pokračoval:
„Někdy mne a Jendu doprovázel z toho hřiště k domu Romuald a Martin, častěji však provázeli Jendu než mě, protože je lákala jejich zahrada u vily. Časem se to však měnilo. Totiž když jsme začali poněkud dospívat. Jendu začal doprovázet Romuald anebo obráceně a mne čím dál více Martin. Samozřejmě, že to mělo důvod. Bez důvodu či příčiny se málokdy co děje, byť se to třeba napohled zdá, a kdybyste chtěl být velmi přesný, na tomhle místě byste příčinu a důvod rozlišil, jsou to dvě různé věci. Ale nechrne to být. Jenda se totiž nadchl Romualdem, a to proto, že Romuald už tehdy vynikal v malířství. Já se nadchl Martinem z důvodů a příčin zase jiných. Abych se však vrátil
22*23
; k Romualdovi. Měl proste malířský talent ' už na střední škole. Jednou Jenda oba bratry
pozval na zahradu, nás samozřejmě též, já" i s Prokopem jsme ostatně tam na tu zahradu
chodívali často, ale Martin a Romuald tam
■ tehdy byli poprvé. Bylo to na začátku školního roku. Toho památného roku 1938 před
; záborem Sudet..."
Zde by mě býval měl přerušit, kdyby byl býval chytrý, a namítnout, jak to, že teprve \ tehdy — tak pozdě — byli bratři na Jendově j zahradě poprvé, když jsme se znávali od dět-, s tví, ale nepřerušil, a tak jsem pokračoval: „Zahrada Jendova otce u vily byla ovšem \ jiná, než je tahle má zde u chaty," řekl jsem, i „tahle má je divoká a zanedbaná, člověk i nemá čas, aby si s ní dokonale pohrál, Jendo-: vu otci se o zahradu staral vysloužilý zahrad-! nik, výtečný a vzdělaný člověk. Nicméně ta jejich zahrada nebyl žádný přičesaný par-čík. Jendův otec měl vkus i smysl pro pravou : přírodu, a tak tam v té zahradě byl i jeden plácek trochu pustší s křovisky a divokými stromky a uprostřed toho malého zákoutí ve vysoké trávě stála nízká pískovcová socha ' mořské panny. Byl to dost vzácný barokní kousek... ano, barokní mořská panna..." a myslil jsem si: „Na tom nezáleží, že to byla podivná pravda, protože o námětech barokních sochařů nemá zdání," a pokračoval jsem:|
„V tomto zákoutí se tehdy při'návštěvě zahrady oba bratři rozhlíželi. Ano, i Martin.
■ Martin byl okouzlen a cítil se tam náhle jako ve svém živlu. Romuald však požádal Jendu,
: nemá-li doma kus nějaké čtvrtky, tužku a gumu, snad i ořezávátko. Jenda to donesl, a zatímco Martin jen tak němě stál, prohlížel si ten zahradní kout, ty stromky, trávu a křoviska, snad i pískovcovou sochu, ä stále1 se od toho nemohl odtrhnout, Romuald ten kout kreslil. Udělal črtu, kterou měl za chvílii
ale jakou... Na stromcích a křoviskách ne-vykreslil takřka jediný lísteček, a přece jste viděl, jak jsou bohatě listnaté a jak bujná je tráva — bylo to na samém začátku podzimu — a kam v té chvíli svítí slunce a kám dopadá stín, stín silnější či slabší, a že v popředí je socha, která musí být stará a z pískovce. To byla kresba! A všechno v přesných proporcích a v pozadí kousíček vily. Romuald "pak občas kreslíval i další věci. Měl prostě talent a nebyl div, že šel po maturitě na Akademii. Uměl i dobře fotografovat, ale to uměl Martin též..."     - ;
Odmlčel jsem se a napil se vína. On koukal za má záda na zeď na tu Venuši.
„Vykládám mu to jasně," myslil jsem si, „osoby si snad už nepoplete. Ale neví, co; s- tím. Kam mířím. Kde je vlastně skryt ten námět. Ten mimořádný a zvláštní, který jsem mu slíbil. Sedí a mlčí, chvílemi' kouká na mě, chvílemi za má záda na tu bídnou reprodukci Venuše, ale pozorný kupodivu je. Ví, že se něco dít bude." Pohlédl jsem k oknu a pohlédl tam i on. Vítr opět zesílil, ale pořád ještě nepršelo ani nezahrmelo, okno jsem nechal stále otevřené. Pak se napu vína i on, zapálir si novou cigaretu a já pokračoval:
„Po návštěvě zahrady, a to už bylo pár týdnů po záboru Sudet, bylo to v jednu listopadovou sobotu roku 1938,. jsme šli na odpolední představení do Národního divadla jen my tři, já, Jenda a Prokop, bez Martina a Romualda. Dávali Verdiho Aidu. Zpíval Richard Kubla. Po představeni jsme se pomalu ubírali domů Národní třídou, Václavským náměstím a pak vzhôru k Riegrovým sadům. Na ulicích už' svítily lampy a výkladní skříně — v listopadu jsou dni krátké a je brzy tma. Zpočátku jsme byli trochu zamlklí. Opera, jak jistě víte, čerpá děj ze starého Egypta a její závěr — scéna v hrobě —
LADISLAV FUKS
dojímá. Radames je kvůli Aidě odsouzen za vlastizradu k zazdění zaživa v hrobě, Aida tam za ním tajně vnikne a dobrovolně s ním zemře. Martin a Romuald ovšem Aidu znalL Znali Aidu stejně jako my, ale tenkrát prostě s námi na ní nebyli." A tady mě opět přerušil.
„Proč s vámi tenkrát nebyli," zeptal se opět bohorovně klidně, „protože tu Aidu znali?"
„Proto ne," zavrtěl jsem hlavou, „nejdeme přece na některou operu jen proto, že ji ještě neznáme, a jdeme na ni, i když jsme ji viděli třeba už víckrát. Studentská mládež před válkou nebyla ještě tak pod vlivem moderní taneční hudby a na opery často chodívala. Jisté si to pamatujete. Nešli s námi tenkrát proto, že jim prostě do toho něco vlezlo, možná že k nim přijela tetičkaAste-rová z Liberce, měh* skutečně v Liberci tetu. Důležité bylo, že s námi tenkrát tu listopadovou sobotu, pár týdnů po záboru_ Sudet, nešli a že my, cestou domů, jsme o nich přirozeně mluvili. Vzpomněli jsme si hlavně na Martina, či hlavně jsem si na něj vzpomněl já," A zde jsem udělal delší pauzu. Zde jsem se skutečně odmlčel.
Uvědomil jsem si, že se čím dál více vyprávěním blížím tomu, co se dá nazvat počátkem hlavního děje. Že se již za chvilku dotknu toho, co se dá nazvat první citlivou strunou. Že se už za chvilku octnu poblíž . podstat, pro něž jsem ho sem na chatu pozval. Nikoli proto, abych mu ten zvláštní a pravdivý námět skutečně daroval — přece jsem věděl, co by asi z něho zplodil, a vůbec ne proto, že by to v dobrém případě i dokázal a uskutečnil, vždyť od půlnoci to nepřicházelo v úvahu... ale pozval jsem ho, aby to slyšel. Aby to slyšel a došlo mu to. Aspoň pro tu chvíli, i když pak mu to už mělo být platné jako nebožtíku věnec na jeho rakvi. Avšak
aby tomu skutečně rozuměl a pochopil to... tohle nebyla maličkost. Udělal jsem delší pauzu, skutečně jsem se odmlčel, abych přece jen ještě uvážil další postup...
„Rekl jsem mu," v duchu jsem přemítal, „že mu dám schéma, kostru... vše ostatní si musí vymyslit a doplnit sám, psychologii a život mu já do toho vdechovat nebudu. Klidně s tím souhlasu, že sám, protože je hlupák, protože si myslí, že je to maličkost, má přece zkušenost z těch svých milostných Tománkových opičáren. Avšak při jeho nedostatku rozumu a citu nikde není záruky, že něco vskutku pochopí a pozná, když bude lapat jen pouhou suchou kostru, schéma..." a napadlo mě, že bych mu to měl snad přece podat trochu niterněji a lépe. Pak bych ovšem musil další vyprávění trochu změnit. Totiž jeho formu a aspoň v některých pasážích... „Blížím se ke křižovatce," řekl jsem si, „prostě k tomu, co se dá nazvat začátkem hlavního děje, a musím se rozhodnout..."
Toto moje přemítání zabralo zřejmě víc času, než jsem si sám v té chvíli představil. Zmerčil jsem, že na mě hledí, snad trochu nedočkavě, snad trochu pátravé — ovšem, tak hledíme na někoho, kdo se náhle odmlčí na dobu, kterou nečekáme. Pak se dokonce ozval.
„Co je."
Nebylo třeba mu odpovídat.
Pohlédl jsem na láhev, kolik je v ní vína. Nebylo ho tam už mnoho. Pohlédl jsem na svou a jeho sklenku, ani v těch už nebylo mnoho vína.
„Otevřu novou láhev," řekl jsem, „tohle však ještě dopijeme." A rozlil jsem zbytek z láhve do sklenek. Poděkoval a kývl. S přehozenou nohou teď už delší dobu neseděl. Seděl zas normálně. Zhasil cigaretu, stáhl trochu čelo s pohledem na kulatou stolní desku a já se rozhodl. Že za chvíli změním
26*27
LADISLAV FUKS
formu vyprávění a jeho první struny se dotknu trochu živěji.
..Přece jen k povaze těch postav," řekl jsem, ale tohle jsem zatím řekl bezbarvě, „přece aspoň trochu, až budete tu novelu psát a psychologii si sám budete musit domýšlet... tak tedy Martin. Martin byl, aby se tak řeklo, takový přátelský, velmi jemný a citlivý hoch a měl, stejně jako jeho bratr, dobré vychování. Samozřejmě z domova. Ale nebyl žádný jelimánek. Býval i veselý a neposedný, někdy dokonce i hašterivý a uměl še irozdivočit, ovšem ne nějak hrubě a vztekle, ale z legrace, a někdy jsme se spolu například mlátili, a rád hrál fotbal, už od malička, rád si aspoň s míčem pohrál, třeba i do kamínku kopl, až se před ním zaprášilo, a sbíral znaky fotbalových klubů, jak bývávaly natisklé na kartičkách v čokoládách, a chodil na zápasy na Spartu a Slávii, také na Bohemians a Viktorku Žižkov a obdivoval Pláničku, Zámoru a Combiho, ten snad tenkrát chytal za Juventus či Ambro-síanu. Ale stejně jako jeho bratr, i on se dokázal v jistých zvláštních chvílích zamýšlet a pak nebyl ani veselý, neposedný, hašterivý, ale spíš vážný, posmutnělý a zamlklý. Uměl se ukáznit, podřídit, uposlechnout, to Je důležité, řekl jsem, že měl dobré vychování a byl velmi citlivý a jemný. Ale míval i svou vzdorovitou hlavu a dovedl se vzepřít, a nikdy nebyl rozmazlený a strašpytel. To je tak zhruba jeho povaha. Neměla by se vám zdát moc složitá, řekl jsem Potockému a snažil se, aby to neznělo ironicky, „povaha je vždycky vrstevnatá, žádný člověk není upředen z jedné jediné nitě, v jedné rovině se pohybují jenom amoeby. Velmi citlivý a jemný hoch. nemusí být ještě přecitlivělý a změkčilý — a veselý a neposedný může být í zamlklý a vážný. Konečně ani schopnost kázně a podřízení nevylučuje odvahu k vze-
pření a vzdoru, To si myslí jen lidé, kteří nevidí hlouběji do lidských psychik a myslí, že nemohou být než jednobarevné. Zaměňují povahu lidskou za šaty k pohřbu nebo k svatbě. Tak tuhle povahu Martina byste měl v novele zachytit," řekl jsem Potockému a opět se snažil, aby to neznělo výsměšně, „tak tu byste měl zachytit, máte-li mu vdechnout duši, ale ne tak, že byste ji prostě popsal, jak vám ji ted popisuji já. Musíte Martina předvést v nějakém zajímavém ději, v nějaké příslušné situaci, v nějaké akci, z které by ta jeho povaha byla zřejmá, aniž byste o ní výslovně psal, a to je velký literární kumšt," řekl jsem. „Bez něho hocha nepředstavíte životně a skutečně, ale papírově a nevěrohodně. Ale napovím vám ještě víc.f< A řekl jsem:
„Drobnůstka. Bude-Ii vás ovšem zajímat. Mně se zdá, že je významná."
Zapálil si cigaretu, kývl a opět přehodil nohu přes nohu a spokojeně se opřel o opěradlo křesla. Touhle polohou ze sebe tak trochu dělal jakéhosi laskavého sečtělého suveréna, čekal jsem jen, kdy hlupák ještě vydechne kouř ke stropu. Kývl a já řekl:
„Martin sice nikdy nebyl rozmazlený, změkčilý a ustrašený, nanejvýš chvílemi jen zaražený, zmlklý a vážný... ale v jednom případě tak trochu přecitlivělý byl. Ze totiž těžko snášel, či vůbec nesnášel některé... tak říkajíc věci, které by ho byly nějak tísnily, spoutávaly, dusily. Ne třeba učení, škorní řád, rodiče... nebyly to snad ani nějaké řetězy, železa a pouta... měl, jak jsem již řekL i když se uměl ukáznit a podřídit, i svůj vzdor a dovedl se vzepřít. V čem byl přecitlivělý a co ho tísnilo, spoutávalo a dusilo, bylo něco zcela jiného. Byl to prostor."
„Prostor?" povytähl obočí a zašklebil se, jak činil, když byl potěšen, ale snad i příjemně udiven, a stále s nohou přes nohu op ako-
val: „Prostor?" a já se ted musil trochu zapřít, neboť mi opět bylo jaksi špatně. Z něho, z lotra, ale nedal jsem to na sobě znát.
„Prostor," řekl jsem suše k oknu, „a já to jednou pochopil. Pochopil jsem, proč ho tak dojímá ta závěrečná scéna z Aidy, Nás sice dojímala také, koho ne, hlavně hudebně, ale jeho, Martina, ještě navíc jinak. Ona jím otřásala. Měl rád pohyb, vzduch, slunce, přírodu, měl rád lesy, parky, zahrady... ta Jendova zahrada ho okouzlila, tam se vskutku cítil jako ve svém živlu, ale nesnášel — a snad právě proto — tmavý, uzavřený prostor. To bylo to, co ho tísnilo, spoutávalo a dusilo a v čem byl přecitlivělý, to bylo to, proč ho tak dojímala anebo jím otřásala závěrečná scéna z Aidy. Kdo má trochu psychologických znalostí," řekl jsem suše, „může se zeptat, jak k této vlastnosti přišel. Rozhodně ji nezdědil, protože vlastnosti se nededí, leda jen jisté dispozice, a stejně tak mu nemohla být ani vrozena. Jak k ní tedy přišel? Jednou mi to svěřil. Věřím, že to nikdy nikomu neřekl, jen mně. Ani Jendovi a Prokopovi a věřím, že ani svému bratru, až teprve později. Vlastně věřím..." poopravil jsem se, „vím to. Mám to potvrzeno. Z předminulého týdne... Ale co," řekl jsem náhle, náhle totiž jako bych se byl poněkud probral ze své vlastní náhlé tísně a pohlédl na Daniela Potockého v křesle, který na mě napjatě hleděl, „nic. To ještě vědět nemusíte. Když, tak až později. Proč ho, Martina, dojímala závěrečná scéna z Aidy, proč ho tísnil tmavý uzavřený prostor. Napohled to zavinila hloupost, ovšem nevyzpytatelná bývá lidská duše, a tato napohled hloupost měla dalekosáhlý následek. Ted se radši vrátím tam, kde jsem přestal. Jak jsme šli tu sobotu v listopadu pár týdnů po záboru Sudet s Jendou a š Prokopem z divadla a jak jsme tak šli, připomněli si Martina, hlavně já. A tehdy, tehdy se to-
tiž prostě a z ničeho nic ozval Prokop. Ten, který měl vždycky chladný rozum. Který byl střízlivý a věcný. Který byl neutrální a objektivní... ozval se. Kdo se první ozval po něm, byl Jenda..." A na tomto místě jsem vstal z křesla.
Vstal z křesla, abych — jak jsem si usmyslil — kousek svého vyprávění změnil. Tu jeho formu. Abych mu vyprávění trochu přiblížil, oživil, protože teď jsme vskutku docházeli k tomu, co se dá nazvat začátkem hlavního děje, tou první citlivou stranou. Vstal jsem a šel pár kroků k oknu. Venku se téměř nic nezměnilo. Pořád bylo stejné šero, stejný větřík, nic víc. Chvilku jsem postál nad petrolejkou s červeným stínidlem a opět se vrátil ke křeslu — ta jedna vzdálenost byla přesně pět kroků — a to jsem párkrát opakoval, zatímco on seděl a zřejmě na mne hleděl. Měl-li ještě nohu přes nohu, jsem nevěděl, nedíval jsem se na něho ani koutkem oka, cítil jsem však, že je zaujat. Snad nějak vytušil, že se blížím k hlavnímu ději... A mezitím, co jsem tak chodil od křesla k oknu a zpět, jsem říkal, jako bych to četl v knížce:
„To už jsme snad z toho divadla šli po Václavském náměstí, a co Jenda vyslovil, platilo právě Prokopovi. ,Go je nám do toho, co se děje,' řekl tehdy Jenda, ,já vím, něco nám do toho je a hodně, jako všem, ale jak? My za to nemůžeme. My to nezměníme. A oni přece za to nemůžou taky. Copak oni za to můžou? Takoví kluci?'
,Taky si to myslím,' řekl jsem, ,Prokope, neblázni. Copak ten chudák Martin odpovídá za to, že nám vzali pohraničí? On za to může? Vždyť je to kluk jako my. Vždyť jsme kamarádi/
,A Romuald to samý,' kývl Jenda, ,copak on odpovídá za to, že nám vzali Sudety? Copak vyvolává nějaké třenice a výtržnosti? Copak tě ohrožuje a napadá?'
prokop šel chvíli mlčky a my jsme cítili, že se to v něm vaří.. A pak řekl:
,Tak se koukni. Koukni třeba na;.ty uprchlíky. Kolika lidem v pohraničí vzaU domovy. Snad miliónům. Kdyby Blasko-witzovi žni v pohraničí, tak by tam dnes zůstali. Ale kdybysme tam žili my, tak bysme musili odtamtud prchnout sem do vnitrozemí jako ty tisíce uprchlíků, a to jen s pinglem na zádech a všechno tam nechat. Martin a Romuald by tam, kde bydlí, bydlili furt, ale ty, kdybys bydlil v jejich sousedství jako oni tady v Praze, bys musil vzít ranec a byl by z tebe nejen uprchlík a bezdomovec, ale i žebrák'. " - _N
Když jsem tuto scénku dopověděl, jako bych ji byl četl, ustal jsem v chůzi, shlédl na Daniela Potockého, který teď v křesle jen klidně kouřil, a dodal jsem:
„Blaskowitzovi byli totiž německá rodina a Martin a Romuald chodili odjakživa v Praze do německých škol."
(II)
JIŽ VÍC JAK hodinu jsme seděli v podkrovní pracovničce při zavřeném okně, zavřeném proto, že konečně přišla bouřka. Strhl se vítr, déšť a hromobití. Přesto však to nebyla žádná zběsilá vichřice, která by tloukla do střechy chaty a oken, lámala stromy a metala blesky do proudů nebeských vod, byla to běžná letní bouřka, ale právě proto, po všech těch dnech úmorného vedra a dusna zaplať pán-bů za ni. Zato skutečná smršť přišla v mém dalším vyprávění Danieli Potockému.
Lotr musil tuto smršť čekat. Jestliže vůbec mé vyprávění dokázal sledovat, musil tuto smršť čekat. Musil ji čekat přesně od té chvíle, kdy zvěděl, že se děj odehrává v roce 1938 a náš milý Martin a Romuald jsou Němci, Ale tehdy nehnul ani brvou, stejně jako předtím, když jsem mu oznámil, že vyprávění musím začít dobou, kdy Hitler zabral Sudety. V obou těch momentech jsem sledoval jeho tvář, čelo i oči velmi pozorně, aniž jsem přímo na něho hleděli, byl to hlupák, který to nepoznal, avšak slyšel dobře a nehnul ani brvou. A nehnul ani brvou, když jsem mu pak znovu připomněl, že v mém vyprávění bohužel budou i historická fakta, bez nichž se to — bohužel — neobejde. Teď přišla v mém vyprávění smršť, jež byla historickým faktem, a on ji musil čekat.
„Půl roku po záboru našich Sudet," řekl jsem v křesle naproti němu u kulatého stolku, přičemž on jen seděl, kouřil, pil, hleděl a poslouchal, „půl roku po Sudetách nastal ten den nejčernější, 15. březen 1939. Němci vtrhli do toho zbytku naší okleštěné republiky, zřídili protektorát a byl konec samostatnosti české." Pak jsem se odmlčel a pak pokračoval:
„Na  pražském   hradě   zavlál hákový
32*33
LADISLAV FUKS
kříž..." a když jsem tuto větu vyřkl, načínali jsme již třetí láhev vína.
Protože jsem původně bral nahoru do podkroví jen dvě láhve, musil jsem pro tuto třetí sejít dolů do kuchyňky. Byl jsem si předem vědom, že se tedy na chvíli vzdálím a nechám ho v pracovně samotného. Chvíli předtím, než jsem s baterkou v ruce odešel, udělal jsem na stole malé opatření, které ovšem pro samotnou věc nemusilo být nic platné. Před-stíraljsem, že na stole dělám více místa, a ten starý jízdní řád a obálky, které se tam válely, jsem vzal a položil na těch pár popsaných stránek, které skrývaly pistoli. Pojistil jsem se, kdyby ho snad bylo napadlo v mé krátké nepřítomnosti slídit. Jednu obálku jsem položil na jízdní řád tak, aby se dotýkala rohem dvou jeho jistých písmen na deskách. Pistoli mohl zjistit, jen kdyby byl pohnul — byť jen o chloupek — vším, co leželo na ní. Obálka by se byla pohnula a to stačilo, abych věděl, že zarejdil dospod. Ostatně s možností odkrytí pistole jsem musil počítat v průběhu delšího večera, i kdybych byl nešel dolů právě jen pro nové víno. Nahoře v podkroví nebylo totiž WC. Když jsem se však vrátil s vínem — vzal jsem hned opět láhve dvě — obálka ležela nedotčena, z čehož plynulo, že o pistoli neví.
„Tedy," opakoval jsem podruhé, když jsme'poprvé upili z třetí láhve, „patnáctého března 1939 zavlál na hradě pražském hákový kříž a co se dělo v příštích dnech, víte. Co vám mám líčit," řekl jsem a pak jsem pohlédl k petrolej ce, která svítila od prvé chvíle na stole u okna a jejíž svědo bylo téměř červené jako světlo výstrahy či varování, a já věděl, že ted musím být navíc už í velmi opatrný.
„Ano," myslil jsem si, „ano. V mém vyprávění přišla smršť, kterou musil čekat, avšak to zároveň znamená, že musím být
současně i opatrný." Uvažoval jsem o této chvíli už v Praze, ještě než jsem ho pozval na chatu. Svůj názor či lépe plán jsem sdělil Janě, chemičce z Ústavu pro soudní pitvu, jejíž muž byl prokurátor a odborník na vraždy. „Pár fakt po 15. březnu mu prostě připomenout musím," řekl jsem tehdy Janě, „í>ez toho by to nemělo smysl. Musím mu připomenout něco i z dalších hrůz německé okupace, kterou jsme zažili, aby při svém slabším rozumu aspoň trochu chápal iragičnost námětu, který mu údajně dávám, a aby si to nepopletl s nějakým tím muchlováním, které má ve svých spiskách. Musím mu to však připomenout jen tak literárně, jen jako pozadí a ne víc, protože jinak bych ho mohl předčasně zastrašit. Vyvolat v něm podezření, že mířím ještě jinam než na ten literární námět." Jana se zasmála, byla dobrým psychologem a vřele souhlasila. Připojila jen pár nabádavých poznámek, jež se měly týkat mého chování, až k okupaci dojdu. „Až k ní dojdeš," řekla se smíchem, „musíš být naprosto klidný. Nesmíš se vzrušovat a zvyšovat hlas. Mám za to, že míň zábran můžeš před ním mít, když mu budeš líčit vlastní děj a prožitky vás pěti, nikoli politické pozadí. V tom bodě bud spíš ležérní a lhostejný, abys u něho nevzbudil dojem, že si s ním hraješ jako kočka s myší. Pak by se mohl vskutku předčasně polekat. Tihle lidé, ať jsou sebevíc hloupí, jedno mají: instinkt. Sám víš dobře," zasmála někdy například... úspěš-
ným zločincům lehce připíše zvýšená inteligence a že je to omyl. Nejde o vyšší inteligenci, ale o dobře fungující primitivní instinkt, jaký mají třeba divoké šelmy, jednou jsi sám o tom psal. Abys ho tedy předčasně nespla-šil, což by byla škodaneodčinitelná..." A tak jsem teď s Danielem Potockým začal mluvit opatrně a místy v množném čísle.
„Ano, co vám mám líčit," opakoval jsem
34*35
v křesílku proti němu Lhostejně a lehce, jako bych mluvil o přípravě salátu, do něhož jsem nedal vejce, „vždyť si na tu dobu oba vzpomínáme. Vždyť si na to pamatujem vy i já... Hned po 15. březnu, co sem vtrhli, obsadili všechny klíčové úřady a ministerstva a zatkli všechny nejnebezpečnější lidi, které právě v ten čas zatknout mohli. Hned po 15. březnu, co sem vtrhli, vydali mnohé nové zákony, vyhlášky, předpisy, nařízení a zákazy. A hned po 15. březnu, co sem vtrhli... zatímco novináři musí psát..." řekl jsem velice, velice opatrně, „jak Berlín slavně vítá vůdce po jeho návratu z obsazené Prahy, koná se v Praze na Václavském náměstí velká německá přehlídka. Desítky lehkých a těžkých děl, oddíly motoristů, pancéřových vozů, tanků, kolony aut, úderné oddíly zákopníků, vojska SS a policie... vše v pachu gumy, benzínu a nafty, za víření píšťal a bubnů, přehlídka železné síly třetí říše k zastrašení národa, nás všech... před tehdejším vrchním velitelem třetí armádní skupiny, který stojí na tribuně někde před hotelem Sroubek v čele svého štábu, generálem pěchoty Blaskowitzem..."
„Tehdejší velitel německé armádní skupiny generál Blaskowitz," odvětil jsem, „neměl nic společného s německou rodinou pražských Blaskowitzů. Ptali jsme se na to Martina a Romualda za pár dní po přehlídce, když jsme se trochu probrat, to je asi za deset dní po 15. březnu. Romuald řekl: ,Ale kdepak, chlapci. Naše rodina má tu čest, že nemá nic společného s generálem Blaskowitzem.' A Martin vyštěkl, vzpomínám si, zhurta: ,Kdepak, kdepak. To je jen shoda jmen'." — „Ale dál," řekl jsem lehce, „nemusíme si připomínat, ani co bylo dál, víme to oba, oba, vy i já, oba jsme to prožili stejně..." a v duchu jsem si myslil: „Stejně, ty lumpe. Stejně určitě ne," ale nedal jsem na
sobě nic znát, abych ho nesplašíl, a napil jsem se vína. A pak jsem znovu lhostejně a lehce řekl, jako bych mluvil o nej blaženější věci:
„Netřeba si však ani pnpomínat, co teprve přijít mělo. Za pár měsíců přepadli Polsko a rozpoutali druhou světovou válku. Zavřeli české vysoké školy a zastřelili mnoho českých studentů. Zřídili koncentrační tábory, plynové komory..." a chtěl jsem říci: „a od-vlékali naše lidi na práci do říše," ale právě tohle jsem nevyřkl, chtěl jsem být opatrný, a pokračoval jsem: „Den co den někoho zatýkali, vyslýchali, popravovali. Vyvraždili Lidice, Ležáky... nařídili..." a řekl jsem velmi opatrně: „rasový průzkum Cechů. Vypracovali přesný plán na jejích likvidaci. Zatlačit český živel v protektoráte a všemi prostředky zde posilovat živel německý. Konfiskovat českou půdu a dávat ji německým osídlencům. Každý Čech v protektorátu si musí uvědomit, že veškerá moc a bohatství země je pouze a'výlučne v německých rukou. Nakonec národ po všech stránkách zničit. Cechy v protektorátu vystěhovat na východ k Baltu a na Ukrajinu. Čechy určené k poněmčení do říše a tam je rozptýlit. No a ten zbytek, který se nehodil pro to ani ono, prostě fyzicky|likyidovat. Tojbyly vyhlídky, viďte," řekl jsemTstále*nedbale*a lehce, „to byly vyhlídky, vyhlídky vaše, spisovatele a redaktora Daniela** Potockého,; vyhlídky mé, vyhlídky nás všech, všech, bez rozdílu..." řekl jsem" klidně, nevzrušivě a ted skoro až unaveně, jako bych mluvil o obouvání bot nebo o jeho autu, které stálo u chaty, a pátral jsem v jeho tváři, co si asi myslí, prožívá .ted... zda vskutku mluvím opatrně, zda jsem stále nevzbudil podezření, že mířím ještě někam jinam, nehraji-H si s ním jako kočka s myší... Podle toho, jak seděl naproti mně, upíjel víno a nakonec si zas zapálil cigaretu,
LADISLAV FUKS
se nezdálo, že ho plaším. Upíjel víno, kouřil, a hleděl, jako by neposlouchal nic jiného než opravdu jen pouhý námět, i když vzatý ze skutečnosti, jeden pouhý námět, který mu nabízím k zpracování, a zas nehnul ani brvou... ba'chvílemi dokonce civěl zas na tu unylou Venuši za mnou na zdí, a tak jsem se vrátil k vlastní story,
„Tak to byly naše vyhlídky," řekl jsem, „vyhlídky nás Cechů. Oni měli být pány, my měli^být otroci. Oni měli vládnout nám a Evropě a my měli být zničeni. Oni byli..." a z opatrnosti jsem řekl dost nejasně, ba spíš než řekl, si to myslil: „...byli nadřazenou rasou, nadlidmi, my méněcennými podlidmi. A teď si jen představte," řekl jsem naoko s povzdechem a sklesle, a stejně sklesle jsem shlédl k zemi, „teď si představte, že máte dva dobré kamarády, kteří k nim patří. Kteří k nim patří pokrevně, přímo pokrevně, poutem vlastní krve, těla, duše, tak jako vy Cech patříte k tomuto národu nebo orel k ptákům, strom k rostlinám a křemen ke kameni, kteří jsou jedněmi z nich, víte, co to značí? Jednomu je Šestnáct jako vám, druhý je o čtyři roky starší, od dětství se spolu znáte, od dětství spolu kamarádíte, od dětství se máte rádi, my jsme se opravdu měli s Martinem a Romualdem rádi, jmenovitě třeba já a Martin, to bylo vskutku velké přátelství... to byla láska, jaká se v tom věku cítí doslova a do písmene, to se nemylte..." řekl jsem a ostře pohlédl na lotra, z něhož se mi teď náhle zas skoro udělalo špatně, „a teď náhle... náhle se spolu octnete... to je těžko říci..." chvilku jsem zatápal, „náhle se spolu octnete v úplně jiné rovině, v úplně jiné sféře, v úplně jiné dimenzi, jako orel u rostlin nebo člověk u kamene, zkrátka někde úplně jinde a vše se náhle propadne do zcela jiného světla... Můžete tedy tušit," řekl jsem už zas velmi klidně a sáhl jsem po cigaretě, „jak se
asi teď, po tomhle všem, vyvíjelo přátelství nás tří s nimi dvěma, bratry Blaskowitzo-vými."
Zde se na chvilku zamyslil. Skutečně zamyslil, skutečně a doopravdy, všiml jsem si toho dobře. Teď by mi nebyl unikl jediný záchvěv jeho ničemné tváře, jediný zákmit jeho zhnědlých očí, avšak zamyslil se jen na chvilku a zůstal nadále klidný.
„Přestali jste se spolu stýkat," řekl po tomto zamyšlení, a protože už zas kouřil, vydechl kouř ke stropu, „rozešli jste se."
„Nerozešli jsme se," odvětil jsem.
„Nerozešli jsme se," řekl jsem znovu a zapálil si cigaretu, „nerozešel se s nimi dokonce ani ten Prokop, ten chladný racionalista, který se proti nim ozval už po záboru Sudet, když jsme se vraceli z Aidy a pak i později proti nim mluvil. Až to budete psát," podotkl jsem, „musíte zvážit ještě jednu věc. Ze skutečné hrůzy, z nichž jsem právě část naznačil, začaly až na podzim 1939, až během války s Polskem a po ní a pak hlavně za Heydricha, prostě nejdřív až po prázdninách. Já jsem však ve svém vyprávění zatím ještě v roce 1939 před prázdninami, za pana von Neuratha, a to zatím byla jen pouhá předzvěst, nic víc. Takže se nedivte, ale my jsme se s nimi, s Martinem a Romualdem, nerozešli. Naopak. Asi vás to překvapí, ale my jsme s nimi dokonce ještě společně strávili jeden týden těchto jmenovaných prázdnin..." a teď, snad potřetí za tento večer, povytáhl obočí a žertovně se zašklebil, jak dělával, když dával najevo potěšení anebo i příjemný údiv...
Nejdřív mě napadlo, že tohle gesto uspo-kojeností z toho, že jsme se nerozešli, neměl dělat. Že se tím bezděčně prozradil. Avšak hned další má myšlenka to popřela. 2e vlastně dělá dobře. Kdyby byl projevil nesouhlas s naším dalším kamarádstvím a od-
38*39
LADISLAV FUKS
póroval, mohl jsem ho podezřívat naopak mnohem více, že předstírá a hraje. Takhle ukázal naivnost, a protože pro svou hloupost nedokázal — jak jsem byl zcela přesvědčen — simulovat, natož se uchýlit k disimulaci, byla jeho naivita skutečná. Dal mi vlastně důkaz, že stále neví, kam mířím, a neplaší se, tudíž že jednám obezřetně. Napil se vína jako debil, dal v křesle zas nohu přes nohu a řekl, že by se na něco zeptal.
Vše nasvědčovalo tomu, že se otáže, kde a jak jsme s Martinem a Romualdem trávili ten společný týden prázdnin, ale zeptal se zas na něco jiného.
„Cím byli rodiče těch bratrů," zeptal se a sklepl popel z cigarety, „znali jste je?"
„Znali jsme je. Já, Jenda i Prokop. Otec Martina a Romualda se jmenoval Josef a pocházel z Lipska. Původem byl tedy říšský Nemecľ Matka však byla pražská Němka. Seznámili se v Praze a tady zůstali. Otec byl obchodník. Neměl však živnost, nějaký krám, obchodoval na papíře. Něco jako samostatný zástupce. Měli hezký čtyřpokojový byt. Párkrát jsem u Blaskowitzů byl, stejně i Jenda a Prokop. Martinka Romuald rovněž bývávali u nás, vždyť jsme bydlili takřka vedle Sebe." Na chvíli jsem opět zmlkl a vyčkával. Měl nejlepší možnost, zeptat se dál. Samozřejmě na to, jaký ten pan Blasko-wítz byl. Zda to byl slušný člověk, či co... a co matka... ale nezeptal se. Seděl s cigaretou v ruce a hleděl kamsi vedle mého křesla, a tak jsem mu to řekl bez výzvy.
„Pan Blaskowitz byl slušný člověk, paní taky. Takový běžný slušný člověk, který si na nic nehrál, nic nepředstíral, prostě normálně pracoval a staral se o rodinu jako každý jiný. Jeho vystupování bylo korektní, velmi společenské, ale zcela přirozené. Ani nevím, že by byl, když to začlo v Sudetách, vstoupil do Henleinovy strany, což pražští
Němci — pokud tam už nebyli — dělávali, ani nevím, když předtím byly volby, koho voliL zda tu sudetoněmeckou stranu, sociální demokraty — snad volil živnostníky. Ani nevím, zda jako Němec vstoupil po okupaci do NSDAP a stal se nacistou, myslím tedy nacistou v tom smyslu, že vstoupil do NSDAP, u Blaskowitzů se nikdy před námi o politice nemluvilo. Ale možné je, že do NSDAP vstoupil. Hitlerovi na protektorátních Němcích velmi záleželo. Tito Němci totiž znali české lidí, české poměry, českou řeč, byli německým živlem v národě, který měl být zničen. Všude měli přednost, dostávali výhodná místa, vysoké úřady, vedoucí postavení. Přesto nevím, zda pan Blaskowitz vstoupil do NSDAP. Něco však vím v tom směru o Martinovi a Romualdovi," řekl jsem a uhasil cigaretu, „o Martinovi a Romualdovi něco vím, ale to později, až k tomu dojdu..." A ještě jsem řekl:
„Matka byla milá vlídná žena, měla krásné rty a oči, Martin to zřejmě zdědil po ní a měla... sestru. Sestru, takže chlapci měli tetu. Jmenovala se Asterová," řekl jsem, „ale nebydlila v Praze, nýbrž v Liberci. Když bylo Martinovi pět let, strávil u ní měsíc, Liberec tehdy samozřejmě ještě nebyl sude-ťáckou baštou, bylo to dávno před Hitlerovým nástupem a v našem pohraničí byl klid a mír. My jsme tuto tetu osobně neznali, ale... musila to být žena velmi nerozvážná a... divná," řekl jsem a pak jsem na chvíli povstal z křesla a rychle odvrátil tvář k oknu... Potocký se ozval.
„Jak divná," zeptal se naivně, „zvláštní..." a já cítil, že na mne zespodu zvědavě hledí.
Opět jsem si sedl a na rozdíl od něho jsem si cigaretu zapálil, ač jsem přestal kouřit před chvilkou.
„Byla pravý opak paní Blaskowitzové," odvětil jsem a napil se. „Mohu vám nazna-
40*41
LADISLAV FUKS
čit snad už trochu předem," řekl jsem pomalu a trochu váhal, mám-Ii to učinit, „že na ten svůj pobyt u ní Martin později velice doplatil. Velice, převelice doplatil. Ale to ted nechrne," řekl jsem krátce, „teď ne. Paní Blaskowitzová byla starostlivá, pečlivá, na to si vzpomínám, dobrá kuchařka, znalá českých jídel a na synech lpěla. Zvláště na Martinovi."
„U nich v rodině se mluvilo česky?" zeptal se opět dost naivně a já odvětil:
„To víte, že ne. Vždyť to byli stoprocentní Němci. Kdyby býval byl jeden z rodičů Čech, mohlo se v rodině mluvit i česky. Ale oba rodiče byli stoprocentní Němci."
„I oni však musili umět česky," podotkl s gestem, jako by byl objevil Ameriku, a já odpověděl:
„Samozřejmě, že uměli česky. Nejen matka, která pocházela z Prahy a žila tu tedy odjakživa, ale i otec, který sem přišel z Lipska. Když vy budete žít v Německu čtvrt století jako on zde, budete také umět německy.. ." a myslil jsem si: „Ty ses asi tu řeč nenaučil nikdy. Ty jsi vždycky asi potřeboval tlumočníka... U rodičů," pokračoval jsem, „byl ovšem znát německý 'prízvuk. Ale u Martina a Romualda, kteří se v Praze narodili, nečeský přízvuk téměř znát nebyl, či lépe, vůbec nebyl. Nevím," řekl jsem a opravdu to nevěděl, „mám dojem, že jen zkušený člověk by byl poznal v jejich češtině německý přízvuk. A to tedy navzdor i tomu, že od kolébky mluvili doma německy a od první třídy chodili do německých škol. Je to zvláštní?" zeptal jsem se a ted se mohl tázat, jak k takové výtečné výslovnosti přišli. Zda jen tím, že se stýkali s českými kamarády a vůbec s Čechy, ale tato otázka jeho hloupé hlavě nenapadla, neptal se a já pokračoval.
„Prostě, prázdniny, které následovaly po 15. březnu, tedy už prázdniny v protektorá-
tu 1939, jsme strávili společně. Totiž jeden týden. My tři Češi a oni dva Němci. Možná že by vás zajímalo, jak k tomu vlastně došlo. Když se nad tím zamyslím, cítím to tak trochu jako ironii osudu. Jakkoli ustavičně jsme se po celá minulá léta stýkali, jakkoli jsme společně chodili na hřiště, do divadla, na vzájemné návštěvy, občas i na fotbal, hlavně na Viktorku Žižkov, nikdy jsme spolu nebyli na prázdninách. Nikdy, ani jednou. A ted, po okupaci, po 15. březnu, kdy se začala vést ostrá Čára mezi Čechy a Němci, ted spolu trávíme jeden týden prázdnin. Řeknu, co tomu společnému týdnu prázdnin předcházelo, ač v tom nic zvláštního není."
Měli jsme dopité sklenky, a tak jsem vzal láhev a znovu nalil. Pak jsem se obrátil k oknu. Nebylo to poprvé. Už několikrát jsem se za tu dobu obrátil k oknu, a to proto, abych viděl, jak je venku. Zda je tam pořád ten vítr, déšť a bouřka. Teď tam byl už jen slabší vítr a déšť, ale velká tma. Obloha musila být velmi zatažená. V chatě plukovníka Nyklase a u Evy Jarné se svítilo. Na mých hodinkách bylo deset hodin, do půlnoci tedy zbývaly dvě hodiny a v jizbě bylo nakouřeno.
„Moc tam neprší, a tak když dovolíte," řekl jsem jakoby slušně, „pootevřu okno." A vstal jsem z křesla a šel pootevřít okno. Do místnosti ihned vnikl čerstvý vzduch, jaký bývá v létě při dešti, a všechen kouř z našich cigaret se začal táhnout k oknu. Potoc-ký to zpozoroval a řekl:
„Je'to zvláštní. Když se kouří a otevře se okno, tak'se kouř netlačí zpět, ale proudí ven. To je nějaký fyzikální zákon."
„Zřejmě ne jiný," přikývl jsem, „ale není to tak vždycky. Asi záleží na síle přetlaku," a blesklo mi, zda ten lump vůbec poslouchá, co mu vypravují, a sleduje to, avšak vše svědčilo o tom, že poslouchá a sleduje. A ta-
42*43
LADISLAV
FUXS
ké jsem si byl teď už zcela jist, že jsem ho předčasně nezneklidnil, když jsem mluvil o těch historických faktech. Hleděl pozorně, zřejmě stále nevěděl, co s námětem dělat, co si z toho vybrat, čekal na pointu. A já se vrátil do křesla a pokračoval.
„Co tedy předcházelo týdnu našich společných prázdnin, vskutku nic zvláštního, a přece! Ten společný týden nebyl na začátku prázdnin, ale na konci, prostě poslední srpnový týden 1939. Domluva však byla před koncem školního roku. Jedno odpoledne jsme trávili na zahradě u Jendovy vily, my tři a Martin. Romuald tam tehdy s námi nebyl. Romuald měl v té poslední době vůbec občas nějaké zástoje, ale politického v tom nic nebylo. Já se na to neptal, ani Jenda ani Prokop, ale Martin mi jednou naznačil, že Romuald má nějakou holku. Zkrátka, tehdy na té Jendově zahradě nebyl. V zákoutí u mořské panny jsme jedli jahody v jogurtu, ten tehdy ještě byl k máni, každý z nás měl dost velikou mísu a lžičku a jak jsme tak pomalu jedli, Jenda prohlásil, že otec řekl, že nejkrásnější hvězdné nebe je koncem srpna. Nevěděli jsme, kam míří. ,Inu,' řekl Jenda, ,přece snad víte, že máme v Ondřejově Koubkovy...' a to jsme opravdu věděh. Jendovi rodiče měli v Ondřejově Koubkovy. Pan Jakub Koubek byl hajný, avšak nebydlil v lesní hájovně, nýbrž v chalupě na kraji Ondřejova a při ní měl malé hospodářství. Měli dvě krávy, prase, husy, králíky a slepice, trávy bylo všude dost a pan Koubek jako hajný měl i dostatek krmení jiného, prostě mohl si to zvířectvo držet. Když pak přišly potravinové lístky, byl samozásobi-tel. Koubkovi měli syna a dceru, avšak už starší. Syn byl ženat a pracoval jako mechanik na ondřejovské hvězdárně, jmenoval se po otci Jakub, dcera měla asi pětadvacet let, jmenovala se Růžena, byla ještě svobodná a na
rozdíl od bratra bydlila s rodiči v chalupě. ,Nejkrásnější hvězdné nebe je koncem srpna,' řekl tehdy na zahradě Jenda, ,a my bychom je mohli pohodlně vídat z ondřejovské hvězdárny. Otec říkal, že můžeme na týden ke Koubkům. Ze se s nimi domluví. Chalupu mají prostornou, na půdě jednu úplně volnou jizbu a tam můžeme bydlit. Paní Koubková nám bude vařit, když mají jídla dost, otec říkal, ať se ještě vykrmíme, dokud to jde, kdoví co bude a otec to sám i vyrovná. Za nás všechny. Je to jeho věc a bere si to na svůj účet.' Ani jsme se nerozmýšleli a byli okamžitě pro. Totiž, abych to teď řekl přesně," přerušil jsem se a pohlédl na Daniela Potockého, který si právě zapaloval novou cigaretu, „byli jsme okamžitě pro my dva, Prokop a jÚ. Martin totiž mlčel. Vzpomínám si na to jako dnes, jak na té zahradě u sochy stál, dojídal jahody a mlčel. Měl oči sklopené, hleděl na svou lžičku a mlčel. Budete-li to literárně zpracovávat, měl byste tento moment vyzdvihnout," řekl jsem Potockému, „je to jeden z těch momentů, z nichž můžete spřádat jeho psychologii. Nebo... z nichž ji můžete zpětně vyvodit. Prostě Martin po Jendově pozvání jen tak stál, hleděl na lžičku a mlčel." A zeptal jsem se: „Víte proč?"
„Proč," řekl, s pohledem na strop vydechl kouř a trochu se zamyslil, jak to někdy udělají velmi inteligentní lidé, „ten Martin byl snad... snad nějak nejistý."
„Ale proč nejistý..." zeptal jsem se a zde ten hlupák nechápal. Tohle bylo na něho složité. Avšak mohla to být i má vina, že jsem mu ne dosti názorně naznačil jisté souvislosti. A tak jsem řekl:
„Martin prostě jen stál, hleděl na svou lžičku, protože byl nejistý a styděl se to přiznat, z téhož důvodu i mlčel. ,A co, Martine, že mlčíš,' zeptal se Jenda, ,ty s náma nechceš? Nebo nemáš koncem srpna čas?'
LADISLAV FUKS
a teprve teď Martin oživl. Řekl, že ano, že má čas a že by jel také. Dejte pozor," řekl jsem Potockému, „Martin odpověděl, že by jel také. Slyšíte ten konjunktiv? Napíšete-li po předchozí scénce: pojedu', budete vedle. Martin vám proklouzne skrz prsty a celá ta scénka ztratí smysl. Teď snad už víte," zeptal jsem se Potockého, „co tím naznačuji, co tím chci říci?" a protože jsem byl nadále jist, že nepochopil, sdělil jsem mu to sám. „Prostě Martin, když Jenda přišel s návrhem na Ondrejov a zval nás a navíc ještě s tím, že to bude otec táhnout, prostě Martin si nebyl jist, zda se to vztahuje i na něho. Chápete to? Náš odvěký kamarád si najednou není jist, zda se to vztahuje i na něho. Nebo řečeno ještě lip, náš starý Martin si najednou netroufá — to je to správné slovo — netroufá pozvání vztáhnout i na sebe. Jet na týden na prázdniny ke Koubkům na Ondrejov a navíc, když to bude platit Jendův otec. Už tomu rozumíte?" zeptal jsem se a on kývl.
„Ano," odvětil, „byl už protektorát, vy jste byli Ceši a on Němec. Proto."
„Proto," kývl jsem, „ale to je jen vnější stránka věci. Ta vnitřní, důležitá, je v tom, že si Martin najednou netroufá a z té příčiny se od nás odtáhne a stáhne se do pozadí. Martin, který nebyl žádný jelimánek a nikdy nic podobného by byl býval před námi neudělal. Znenáhla a plíživě jak had se mezi nás dostávala nějaká hradba. Představil jsem si to tehdy velmi obrazně. Sedíme někde vedle sebe, mluvíme, hledíme a zatím za našimi zády se mezi nás plíží zmije. Náš někdejší vztah začínal být narušován, čím asi..." řekl jsem, „nějakou nedůvěrou. My češi a on Němec. Věděl přece, jak Češi nenávidí nacistické okupanty, brání "se všemu, co je německé, vzdorují... nutně může u něho vznikat pocit, že i náš vztah k němu jakožto Němci chladne, že se mu zvolna odcizujeme,
přestáváme s ním počítat, snad dokonce mu i věřit a on že se znenáhla už nesmí spoléhat na nás, že si zvolna začínáme nerozumět. Když na to dnes myslím," řekl jsem, „tak vidím, že se právě zde na té zahradě před koncem školního roku navenek zjevila část z tragédie, kterou vám chci sdělit. Takovou drobností. Mlčením, pohledem na lžíci, nejistotou. Jak se lidé rozdělují, aniž si to třeba přejí. Je to nebezpečný podvědomý anebo vědomý mechanismus, jehož příčinou je had. Když však Martin viděl, že pozvání na Ondrejov platí i pro něho, že platí samozřejmě, jako by z něho vše spadlo, oživl a byl to zase on, starý Martin. Jenda pak připomněl, že pozvání platí i pro jeho bráchu, a u toho zůstalo. Nevzpomínám si, kde ty tehdejší prázdniny trávil Martin a Romuald, myslím, že v Liberci u tety rozhodně ne, spíš byli- pár týdnů v Lipsku, pro děj je to bezvýznamné. Ale před posledním srpnovým týdnem byli oba už v Praze a všichni jsme jeli ke Koubkům do Ondřejova na chalupu."
„Vlakem?" zeptal se s pohledem na reprodukci Venuše a já zavrtěl hlavou.
„Ne vlakem, vlak tam nikdy nejezdil, a ani autobusem, ale na kolech. Dosud jsem nepověděl, že všichni, všech nás pět, jsme měli kola a rádi jsme na nich jezdívali. Tehdy nebyly silnice tak plné aut jako dnes a na kolech se dalo dobře jezdit, vždyť si na to vzpomínáte. Tehdejší mládež, když ještě nebylo tolik aut, jezdila na kole, kolo byl takový běžný cestovní prostředek. A já měl, na tehdejší dobu, obzvlášť vzácné kolo. Byl to francouzský Siker, už ani nevím, jak se to správně psalo, koupila mi ho babička za něco, snad za jedno zdařilejší vysvědčení, chudák, měl jsem i přehazovačku, tu měl i Jenda a taky Romuald. Prokop a Martin přehazovačku neměli. Jejich kola byla cestovní, to Jendovo, Romualdovo a mé polozávodní.
46*47
LADISLAV FUKS
Stačilo však vyměnit řídítka a bylo, podle tehdejších představ, závodní. Prostě, vzali jsme si rance, takové ruksaky na záda a ještě tornu na rám, Romuald navíc i fotoaparát a spoustu čtvrtek a tužek a jeli jsme. Ondrejov je směrem na Říčany a daleko od Prahy není, ale my jsme jeli pomalu, žádné dostihy a předhánění a dělali jsme různé zastávky, když se nám líbilo místo, kterým jsme právě projížděli. Vyjeli jsme dopoledne a pozdě odpoledne jsme byli na místě. Koubkovi z nás měli radost..." řekl jsem a ted se lotr zasmál. Mínil to zřejmě jako žert. Zasmál se a napil se vína.
„Měli radost opravdu," pokračoval jsem, „paní nám hned donesla mléko a dcera, ta pětadvacetiletá Růženka, nám namazala chleba s máslem, to bylo tak na uvítanou po cestě, později k večeru dala dobrou polívku, každému ukrojila kus naloženého vepřového masa a usmažila vejce. Druhý den zabili tři králíky. Slepice žádné, pochopitelně, byl konec srpna a slepice nesly. Ale měli jsme i ryby a také houby, které jsme sami v lese nasbírali, ale paní Koubková dostala u řezníka i maso, tehdy to pořád ještě šlo, ostatně ondřejovský řezník byl jejich dobrý známý, jak by ne, když pan Koubek byl hajný, a paní Koubková nebo její dcera také pekla, vdolky a koláče, dělala bramborové placky a knedlíky, vůbec se z brambor u Koubků často vařilo, dělala však i ovocné knedlíky, ovoce měli Koubkovi víc než dost, u chalupy byla velikánská zahrada, samé jabloně, hrušky, jedna stará hruška stála i v rohu dvora, třešně už v srpnu nebyly a švestky ještě nedozrály — ale dělala knedlíky i s borůvkami a jahodami, ty měl obzvlášť rád Martin a slečna Růžena mu je schválně hodně sladila a mastila a říkávala, že jí krvácí srdce.,To jako, pane Martine, abyste jedl za mne,' říkávala a smála se, ,já si to žel dovolit nemohu, proto jsem
smutná,' vážila metrák a chudák se domnívala, že by tloustla... a jedli jsme i rybíz a angrešt a hodně zeleniny, hlávkový salát, špenát, zelí, rajčata, to slečna Růžena jíst mohla, a jedli jsme Í kukuřičné klasy, ty nám moc chutnaly, zkrátka, o jídlo nebyla nouze a dobře jsme se měli. Koubkovi se k nám chovali příkladně. Paní Koubková í pan Koubek, i jejich syn Jakub, který bydlil se ženou opodál, i jejich dcera Růžena..." a ted mě opět přerušil. Dotazem. Dal se čekat dvojí. Ze se zeptá, zda Koubkovi věděli, že ten Martin a Romuald jsou Němci, anebo že odbočí a bude se pídit po dceři Růžence. Nemusilo ho napadnout nic lepšího než se zeptat na ni. Kupodivu se však nezeptal, možná proto, že vážila metrák. Jako dosud se vždy ptal na něco jiného, tak i tentokrát. Rekl:
„A co ta hvězdárna. Byli jste tam..."
„Byli," odvětil jsem, „hned druhý den. Vzal nás tam ten Koubkových syn, který tam pracoval jako mechanik. Na hvězdárně se nás však ujal navíc jeden pan docent, provedl nás, vysvětlil nám všechno a samozřejmě nám umožnil dívat se do různých dalekohledů, které tehdy na Ondřejově byly. A to bylo na tom našem týdnu prázdnin krásné. Ale..." na tomto místě jsem se přerušil ted já. „Je to hlupák, který nikdy můj námět nezpracuje," myslil jsem si v duchu, „avšak znovu mu ještě naznačím, jak si má autor počínat. Aby teď viděl, jak se literární práce pointuje. To, čeho on nikdy ve svých spiscích nebyl schopen." A tak jsem řekl:
„Byli jsme sice na hvězdárně hned druhý den, ale kdybych tento námět zpracovával, nechal bych hvězdárnu až na konec. Proto, že tvořila jakousi pointu. Jen si to představte. Nebe, hvězdy, vesmír, víte, co všechno se dá o tom napsat? Co všechno se dá o tom říct? V dialogu? Celý svůj životní postoj můžete
48*'
na konto vesmíru rozebrat. Různé své názory na život, na vážné otázky lidského bytí, své představy, touhy a přání... a podle pravdy, v tom týdnu v Ondřejově k takovému dialogu skutečně došlo. Mezi mnou a Martinem. Leccos z toho, co každý z nás měl na srdci, jsme si skutečně vyříkali. Já vám z toho něco povím. Je to však vskutku jedna z menších point, a proto to neřeknu teď, ale až nakonec," a v duchu jsem si myslil: „Něco mu z toho opravdu povím, byť zdaleka ne všechno. Takové věci se kdekomu nesvěřují."
Sklenky byly už opět téměř prázdné, a tak jsem je dolil a pokračoval:
„Protože pan Koubek byl hajný, vzal nás i na obchůzku do lesa. Chodíval s flintou, příčně zavěšenou na zádech, později ve vzpomínce jsem si uvědomil, že to byla dvouhlavňová brokovnice systému Lefaucheux ráže 16-16, které se dnes užívá jen velmi zřídka, ale to vy vědět nemusíte. Pan Koubek chodíval s taškou patron a samozřejmě se psem. Koubkovi měli psa. Jmenoval se Rex. Velmi si na nás zvykl, hlavně na Romualda. Snad proto, že ho Romuald také párkrát kreslil... Pan Koubek nám v lese ledacos vykládal o stromech, rostlinách a zvěří, V lesích kolem Ondřejova žila tehdy i vysoká, nevím, zdali je tam dodnes. Bylo tam hodně divokých králíků, v polích dost koroptví, samozřejmě i zajíci, Prokop se tenkrát ptal, jak je to s pytláky a zda pana Koubka někdo někdy v lese přepadl. Doma nám pan Koubek ukázal mechanismus brokovnice, když ji rozebral, aby ji čistil. Vysvětlil, že se lefoš-ka vyznačuje zvláštním způsobem zapalování, takzvaným jehlovým zápalem, že zápalná slož je umístěna v náboji a zasahuje do ní jehla, druhý konec vyčnívá z nábojnice, úder kohoutku se přenáší jehlou na zápalku a tím nastane odpálení... Prokop pak
později řekl mně a Jendovi, zda jsme si všimli, jak právě tohle zajímalo Romualda a Martina, prostě zbraň... ale myslím, že si to spíš domýšlel než skutečně pozoroval. Pokud jde o Martina, ten byl hlavně šťasten v tom lese. Jak jsem už předtím podotkl, Martin měl lesy rád, stejně i zahrady a různé parky, a vůbec měl rád volnou a otevřenou přírodu. Pan Koubek nás také naučil poznávat nové druhy zeleniny, o nichž jsme nikdy v životě neslyšeli. Brokolici, která se sklízí v září, pokliček, který se seje koncem srpna, černý kořen, který se sklízí na podzim, a patison, který se dá jíst syrový stejně jako polníček a černý kořen, a také nám vyložil orientování v přírodě podle slunce a hodinek, to jsme však již znali.
Chodili jsme se koupat do říčky. Plavat se tam moc nedalo, avšak bylo to dobré aspoň pro osvěžení. Poslední srpnový týden roku 1939 byl asi tak parný jako tenhle náš týden červnový. Dvakrát večer jsme byli i ^ondřejovském fcinu. Jako dnes si pamatuji, co tehdy dávali. „Děvče ze zlatého západu" s Mac Donaldovou a Eddym a „Holka nebo kluk" s Adinou Mandlovou a Václavem Tréglem. Před tím prvním filmem v kinu prodávali „ledo", něco jako dnešní nanuk, a my to ani nepostřehli a hoši nám koupili. Romuald Jendovi a Prokopovi, Martin mně, zřejmě to tak chtěl. Při českém filmu už zmrzlinu neměli, avšak na něm jsme už nebylí f sami, ale s několika místními hochy, s nimiž jsme se zatím seznámili. Jako dnes si na to seznámení vzpomínám. S li jsme do !esa kolem fotbalového hřiště. Ondřejovské hřiště tehdy — to byla obyčejná louka, porostlá nízkou trávou a plevelem, jen před brankami byly nezarostlé škvárovité plácky ušlapané, jak to běžně bývá, a když jsme šli kolem, tak tam právě pár místních hochů kopalo. Martin se z nás zastavil první, vždyc-
LADISLAV FUSS
ky měl fotbal rád, párkrát míč odkopl, když zaletel k nám, pak jsme všichni přešli k brance a pak už netrvalo dlouho a zahráli jsme si s nimi. Jeden z těch místních hochů se jmenoval Apeit a jeho otec byl učitel. Asi dvakrát za ten týden jsme vzali kola a vyjeli si do ondřejovského okolí. Ten Pepík Apelt s námi. Chodil do Benešova na nějakou průmyslovku a byl stejně stár jako my. Byli jsme v Pyšelích, ve Stříbrné Skalici, kde tenkrát měli dobrou zmrzlinu, a hlavně jsme byli na Sázavě, kde jsme se pořádně vykoupali. Dojeli jsme až k sázavskému klášteru a tam jsme si v příjemné zahradní restautaci dali pivo velkopopovické. Nikdo z nás příliš na pivo nebyl — doby, kdy jsme upíjeli pivo doma před hospodou, byly již ty tam — ale v tom horku nám přišlo k chuti. Vzpomínám si, že tehdy v oné sázavské restauraci u stolku, který stál ve stínu košaté lípy — myslím, že to byla lípa — si Apelt stěžoval na povinnou němčinu ve škole... ,Pomalu bude víc hodin němčiny než češtiny,' řekl, ,a mě to vůbec nebaví,' z toho je vidno, že vůbec netušil, že Martin a Romuald jsou Němci, že je jejich přízvuk neprozradil... a Prokop se tam pak trochu rozpovídal o historii sázavského kláštera, který založil za času knížete Oldřicha poustevník svatý Prokop, první jeho opat, který přemohl samotného čerta, zapřáhl ho do pluhu a oral s ním okolní pole. Prokop to znal a my s Jendou jsme pochopili, kam míří. Sázavský klášter, to je kus historie české a od zábom Sudet, našeho potomního návratu ze studentského představení Aidy, sí Prokop málokdy dal ujít příležitost, aby něco podobného přeď Romuaídem a Martinem neprohodil. Stejně tak něco připomínal u románského kostelíka v Rovné a u kostela v rodišti malíře Josefa Lady, kde je románsky portál se svatým Vojtěchem a Václavem. Na zpáteční cestě domů do Ondřejova jsme se stavěli v jednom
skalnatém lesíku, mech, vřes, kameny a slunce, a na chvilku si sedli. Před námi bylo hezké zelené houští a v pozadí vysoké borovice. Náhle se poblíž mě a Martina objevila zmije. Martin ji viděl první, vykřikl na mě a chytil klacek a začal ji mlátit. Nakonec polomrtvou odehnal. Později mi řekl, kde se v něm v té chvíli vzalo tolik síly..." a v duchu — aniž jsem to řekl nahlas — jsem si vzpomněl. „Mohla tě uštknout," řekl... „Na zpáteční cestě domů do Ondřejova
Íotkala však Martina i malá nepříjemnost, ak řezal jednu hrbolatou zatáčku na okresní cestě, dostal smyk a slítl z kola. Samozřejmě jsme všichni chodili v krátkých kalhotách a Martin si dost zle odřel koleno. V závěsní taštičce pod sedlem jsem míval kromě lepidla, gumiček na duši a francouzáku i vatu a jodovou tinkturu, snad i čistý líh, a Martinovi jsem koleno očistil. Jistě ho to pálilo, ale Martin tenkrát schválně křičel víc, než bylo zdrávo, prostě pro legraci, což pochopil zakrátko i Apelt. Jak jsem již řekl, Martin byl sice jemný, ale žádný mazánek a uměl tropit i klukoviny. Prostě, společný týden prázdnin v Ondřejově u Koubků a vy..." řekl jsem Potockému, „vy, když to budete psát, si k těmto skutečným příhodám vymyslete ještě další. Takové, které by odpovídaly létu a nám pěti, upozornil jsem na to už na začátku. Hlavně aby se v nich obrazila psychologie každého z nás, zvláště Martina a Romualda. Psychologie z jejich jednání a Činů. Nezapomeňte také na to," připomenul jsem mu znovu, „že hoši meh fotoaparát a dělali snímky, například právě na výletě k Sázavě, a Romuald navíc kreslil. Všude si s sebou brával Čtvrtky, gumu a tužky. Kreslil v lese, u říčky, u Sázavy, kreslil románský kostelík v Rovné i se hřbitovem, kreslil doma u Koubků a mimoto načrtával i portrétky, naše, i Pepíka Apelta, paní a pana Koubka,
54*55
jejich, dcery Růženy i toho psa Rexe. Něco z toho hned vzápětí roztrhal a zahodil, ač jsme mu vždy za to spílali. Něco z toho nám daroval a také Koubkovým, kteří si toho opravdu a velice vážili, něco si nechal. Všechno bylo výtečné. V šestnácti létech jsem sice nebyl žádný znalec, ale tohle jsem poznal. Dal mi to prostý cit. Už tehdy z Ro-mualda rostl malíř. No a teď ta hvězdárna, ty hvězdy," řekl jsem Potockému a zde jsme udělali pauzu.
Poprvé za tu dost dlouhou dobu, co jsme seděli v podkrovní světničce, požádal, že by si odskočil dolů.
Dal jsem mu tedy baterku a zároveň i po-pelníčky, aby je tam vysypal, a šel.
A já přemýšlel.
Především jsem znovu uvážil čas.
Do půlnoci zbývalo půldruhé hodiny.
Pak jsem uvážil pití.
Končili jsme třetí láhev vína.
Byly to sice litrovky, nikoli sedmičky, ale i tak jsme toho vlastně příliš za tu dobu nevypili.
Pak jsem zjistil, jak je venku.
Oknem, které bylo pootevřené, jsem viděl, že už není ani ten slabší vítr ani déšť, že je tam pouze jen stále ta velká tma. Plukovník Nyklas stále ještě svítil, v jednom okně, byl na chatě sám, a snad studoval nějaký závažný materiál. Když byl na chatě bez rodiny, to dělával. Svítila i Jarná, ta však ve třech oknech, protože měla s sebou manžela a dcerku, byla vdaná. K chatě inženýra Macha jsem neviděl ani od okna, byla vzdálenější a zakrývaly ji stromy.
A pak jsem si v duchu rychle udělal malou rekapitulaci.
„Do půlnoci zbývá půldruhé hodiny," řekl jsem si, „dlouho už tady s ním sedím a vykládám mu námět. Je pravda, pozorně poslouchá a snad to i chápe, ale rozhodně ho
to příliš nebaví. Tohle přece není jeho námět. Jo, kdybych mu líčil nějaké věcičky milostné, kdyby v tom byly nějaké paničky, třeba i taková Eva Jarná... jestlipak na ni ještě myslí... to by bylo jiné. Ale tohle, o partě kluků... možná že ho to otravuje moc, ale protože je lačný tupec, říká si, kdoví... hlavně čeká, co se z toho vyklube. Jakáže to bude tragédie, po které pásl už při večeři. Tragédie bude," myslil jsem si, „dočkáš se. Ale kromě ní ještě jiná, lotře. To však nebude tragédie, ale tvůj konec." A ač mi do smíchu nebylo, usmál jsem se na tu hromádku, co ležela na mé výtečné pistoli, a dolil jsem si zbytek vína z třetí láhve. Pak jsem přistoupil ke dveřím. Byl právě čas. Dole blikala baterka a zněly kroky, už se vracel.
„Hej," zvolal jsem na něho dolů, „když už tam jste, vemte ještě láhev. Jděte do kuchyňky a posviťte si tam pod dřez."
Odvětil, že ano, a za chvíli pak dolezl nahoru s popelníky a s pátou láhví. Neboť čtvrtou nenačatou jsme měli ještě nahoře.
„Tedy ta hvězdárna, ty hvězdy," opakoval jsem a otevřel láhev, když si sedl, „šli jsme tam se synem pana Koubka druhý den k večeru, když se začalo stmívat. Na hvězdárně, jak jsem se již zmínil, se nás ujal jeden pan docent. Nebe bylo jasné, jako vymetené, a jak temnělo, hvězdy naskakovaly jedna za druhou, to jsme samozřejmě viděli pouhýma očima. No a když jsme pak hleděn dalekohledy ... Nevím už, čím pan docent začal výklad, měsícem ne, ten na nebí právě nebyl, myslím, že začal meteority a řekl, že jich teď ke konci srpna ubývá na rozdíl ode dní mezi červencem a srpnem, kdy je jich nejvíce, ale, vzpomínám si, že brzy na začátku se zmínil o tom, že letošek, tedy rok 1939, je velmi příznivý pro výskyt vlasatic. Úlomky komety, nazvané Lyridy, bylo vidět letos v dubnu. V posledních cínech Června se objevily roje
LADISLAV FUKS
jiné, od komety zvané Pons-Winneckova a kometa sama byla vidět v červenci. Ted v srpnu bývají zřetelné Perseidy neboli Slzy svatého Vavřince... Někdo z nás připomněl, snad Martin, že když se vidí padat hvězda, má se myslit přání... a my jsme vskutku viděli takových meteoritů dost. Nejen na hvězdárně, ale i jindy. Pan docent nám vyložil pár nejjasnějších hvězd, Vegu v nadhlavníku, Arctums načervenalý jako stínidlo té petrolejky, co hoří u okna na psacím stole, hvězda, která je v průměru třiadvacetkrát větší než Slunce, a pak další jako Kassiopeiu, Polárku a souhvězdí Lyry, Velkého a Malého vozu a překrásnou Mléčnou dráhu, která zářila na sametově temném nebi jako nádherný stříbrný pás, a pak opět to další... co to bylo?"
Dopil víno, které měl ve sklence ještě z třetí láhve, a já mu nalil ze čtvrté. Teprve teď jsem měl dojem, že na něho víno znenáhla začíná působit. Ale teprve začíná. Daniel Potocký víno snášel, a proto jsem mu ho nabízel. Daniel Potocký se nesměl opít. Musil mě vyslechnout až do konce v naprosté střízlivosti. Jen střízlivý Potocký mohl být po zásluze trestán. Každý sebemenší útlum jeho vědomí alkoholem znamenal jeho vysmeknutí z trestu. Znamenal vyproštění. Měl jsem dole ty dvě láhve koňaku, láhev whisky, bob; vodku, rajskou šťávu, pepř. Mohl se pořádně zpít, kdybych mu byl nalil něco z toho, tvrdý alkohol moc nesnášel — pouze víno. A já ho potřeboval střízlivého. „Zatím je to s ním v pořádku," řekl jsem si, „zatím se mu jen trochu zvedá nálada. Ale vnímá a vydrží bezpečně, než mu dovyprávím příběh."
„To další," přikývl, „ano, co to bylo? Viděli jste na nebi něco zvláštního?"
„Viděli jsme na nebi to, co tam lidstvo vídá snad od počátku své existence," odvě-
til jsem, „a to je zvláštní. Za statisíce let, co v nějaké předpodobě lidstvo existuje, se nesčíslněkráte změnila příroda kolem něho, noví tvoři, nové rostliny, nová řečiště řek, a vznikaly nové osady a zase zanikaly, byly káceny části různých lesů a zase vyrostly, vznikala nová města a nové kultury a civilizace a zase zanikaly, všechno se měnilo, kam oko pohlédlo, ale jedno zůstávalo stejné. Stejné pro veškeré lidstvo, jak se na zemi střídalo, a to bylo hvězdné nebe nad ním. Viděli jsme některé planety naší sluneční soustavy a ty hvězdy, které zdobí naše srpnové nebe, pokud právě byly nad obzorem, viděli jsme, jak jsem již řekl, i překrásnou Mléčnou dráhu, zkrátka všechno to, co vídalo lidstvo odpradávna, ale vídalo pouhým okem. Avšak oproti lidstvu pradávnému jsme viděli navíc to, co se vidět pouhým okem nedá. Co nám mohly přiblížit jen dalekohledy, které tehdy před válkou ondřejovská observatoř vlastnila, ale co tam nahoře na nebi bylo stejně od pradávna, i když to minulé lidstvo do vynálezu dalekohledu vidět nemohlo. Teď mě právě napadá..." řekl jsem, ač tohle jsem Potockému říkat nemusil, ,,že skutečnost je mnohem obsáhlejší, než my ji vnímáme. Je zřejmě nesmírný počet věd, které nevnímáme a o nichž vůbec nevíme, právě proto, že je nevnímáme. Jsoucna, která existují bez ohledu na naši znalost Či neznalost. Nazýváme je objektivní skutečností, která existuje nezávisle na našem vědomí, a tudíž, co my všechno ještě nevíme? Různá tajemství mezi nebem a zemí, jak se říká, mezi životem a smrtí, mezi smrtí a životem..." řekl jsem a pohlédl na Potockého. „Ostatně je naprosto jisté," řekl jsem, „že za pár let, v druhé polovici našeho století... uvidíme nebe ještě bohatší než dnes, protože vznikají stále větší a dokonalejší dalekohledy, k-teré budou pronikat čím
58*59
dál víc do větších hloubek vesmíru. Ale už tehdy v tom létě 1939 jsme viděli ve sklíčkách ondřejovských dalekohledů podivné, prapodivné útvary, které nás nesmírně vzrušily. Totiž hlavně Martina a mě. Samozřejmě i ostatní, Jendu, malíře Romualda i chladný rozum Prokopův, avšak Martina a mě vzrušily nejvíce a ve zcela stejném smyslu," řekl jsem a poprvé odklepl cigaretu do prázdného popelníčku a poprvé se napil vína ze čtvrté láhve. A pak jsem pokračoval:
„Ve sklíčkách ondřejovských dalekohledů jsme totiž viděli takové titěrné slabounké mlžinky, musili jsme i tak hodně napínat zrak, abychom je vůbec v oku zachytili, byly to jen takové pouhé bílé stínky, taková pá-pěříčka jako husí chmýří, kterých, kdyby ležela někde na cestě, byste si ani nevšiml, takové drobounké pablesky, které se pouhým mrknutím oka znova a znova ztrácely, jako by je byla poztrácela sítnice... byly tai malé jako mikroby v kapce vody, tak malinké, že se vešly na plošku jednoho čtverečního centimetru sklíčka. A čím vlastně tyto nicotné mlžinky byly? Byly to celé gigantické vesmír/ s miliardami hvězd, celé přeobrov-ské galaxie, z nichž každá je tak velká, že světlo z jednoho jejího konce na druhý letí statisíce let. Pan docent nám ukázal jednu takovou nepatrnou mlhovinku a řekl, že to je jedna galaxie z těch, které jsou té naší, to jest i naší sluneční soustavě, nej bližší. ,Tato galaxie je od nás v kosmickém měřítku vzdálena tak nepatrně, jako by na ploše celé naší zeměkoule byly dva kamínky na centimetr od sebe/ řekl, ,pouze šest miliónů světelných let. Pouze šest miliónů let k nám na Zem letí její světlo,' řekl, ,taková, jak ji teď právě vidíte, byla tedy před šesti milióny léty a teprve za šest miliónů let ji ze Země uvidí takovou, jaká je právě teď v této chvíli. Známe však galaxie s miliardami hvězd, vzdá-
lené od nás stamilióny světelných let, celé miliardy...' a vzpomínám si, že na naši otázku onen pan docent odpověděl, že vše zatím nasvědčuje tomu, že je vesmír nekonečný a že se stále na všechny strany rozpíná. Tehdy, ve třicátých létech, snad toto mínění mezi vědci převládalo, dnes někteří zastávají názor, že vesmír je spíše konečný, ale neomezený, ale již tehdy onen pan docent podotkl, že tyhle milióny, miliardy galaxií, vzdálené od nás miliardy světelných let, mohou dohromady tvořit pouze jeden jediný vesmír, ten vesmír náš, ten z jisté části pro nás viditelný a jinak jen tušený, ale že kromě něho mohou být v nekonečných hloubkách prostoru milióny dalších vesmírů jiných, složených z miliard dalších galaxií, jejichž světlo jsme nikdy nespatřili, protože k nám nikdy nedolétlo a které nikdy nespatříme, neboť než k nám dolétne, bude už naše sluneční soustava biliony let vyhaslá a mrtvá, A pak řekl, kolik v takových množstvích vesmírů a galaxií může být planet, jako je naše, s živými bytostmi. ,Myslit, že lidstvo na'zemi je v takových nekonečných prostorech jediné,' řekl pan docent, ,to by byla stejná nesmyslná domýšlivá pýcha, jako když se kdysi věřilo, že země je středem vše-homíra.' To všechno, o čem pan docent mluvil, dokládal tak obrovskými čísly, že už vlastně —jak řekl — nemají pro matematiku praktický význam, a nakonec dodal: ,A teď si to představte, hoši. Co je proti tomuhle všemu, co vám tu vykládám, celá naše hvězdná soustava, co je proti tomu naše sluneční soustava a co je proti tomu planeta, kterou nazýváme Zemí? A co je proti tomu jeden pouhý člověk? Byť třeba milionář, císař, imperátor, pán světa nebo Evropy... a jestliže všechno trvá biliony let, co je proti tomu, hoši, jeden pozemský život?' Točila se nám všem z toho hlava jako opilým. Opilým ča-
LADISLAV FUKS
sem, prostorem, věčností, takže když nám pan docent ještě úplně na závěr řekl, že ve vesmíru jsou i hvězdy tak nesmírně obrovské, že jejich vlastní průměr se rovná vzdálenosti Země od Slunce, už jsme to ani nevnímali. Tak to byla," řeki jsem Danieli Potockému, „naše návštěva hvězdárny. A ted vám řeknu závěr našeho týdne prázdnin onoho roku..
Odmlčel jsem se, a jak jsem si zapaloval další cigaretu, pátral jsem zas v jeho tváři. Zdála se mi nějak podivně spokojená. Dosud byl celkem klidný, chvílemi žoviálni, bohorovný, kladl nohu přes nohu, se zády pohodlně opřenými v křesle a pouštěl i kouř z cigarety ke stropu, ale ted byl Í podivně spokojen. Výklad mohl být nasnadě. Lotr si je vědom svých hříchů, aniž je doznal, a teď tímto výkladem vesmíru se cítí uklidněn a omluven. Protože sí říká: „Když je to tak všechno nekonečné a věčné, co pak mé hříchy znamenají? Nic. Jako by nikdy ani nebyly." Pokyvoval hlavou, zapálil si cigaretu a napil se. Dolil jsem sklenky, pořád se držel, i když víno na něho pomalu už působilo, a projevil zvědavost na ten závěr prázdnin.
„Cestou z hvězdárny domů," řekl jsem, „jsme si vyprávěli, co jsme viděli a slyšeli. Pochopili jsme pana docenta, když mluvil o nicotnosti ímperátorů a všech těch pánů světa, pochopili jsme, koho mínil pánem Evropy, ale o tom jsme před Martinem a Ro-mualdem nemluvili. Zřejmě to pochopili též, nebyli hloupí. Já a Martin jsme se drželi část zpáteční cesty pár kroků pozadu. ,Mám z toho úplnou závrať,' řekl mi tehdy Martin vážně, už jsem upozornil na to, že měl chvíle, kdy byl vážný a přemýšlivý, teď tu jedna-z těch chvil byla., Jsem z toho omámen a točí se mi hlava,' řekl mi, aniž to ostatní slyšeli, a já ho trochu vedl, protože přitom hleděl vzhůru na nebe, nespatří-li padat hvězdu... Doma nám paní Koubková nabízela ještě
něco k snědku, ale vzal si jen Jenda, my už nejedli, jen se napili, a pak jsme se odebrali do hořejší jizby, kde jsme spali. Musím teď podotknout, co jsem dosud neřekL Bylo nás pět a ve světnici byla jen tři lůžka. Původně tam byla dvě, ale Koubkovi tam kvůli nám donesli ještě otoman a chtěli donést i jednu skládací postel, ale my jsme jednak nechtěli obtěžovat a jednak by bylo bývalo ve světnici, i když dost velké, málo místa a to bylo zbytečné. Vždyť přece byla hned vedle půda, obrovská půda se slámou a senem, kde se dalo dobře spát a spát tam jsem toužil hlavně já. ,Prosím, paní Koubková,' řekl jsem tehdy zdvořile, ,víte, postel mám doma, ale půdu, kde tak sladce voní seno, ne, a kdybych si tam dal deku, spal bych tam rád.' A paní Koubková po jistém zdráhání nakonec s úsměvem kývla. Nebyl jsem však sám, kdo chtěl spát na půdě. Také Jenda, ten z nás nej-bohatší, z krásné pražské vily, a snad Í Prokop. Nakonec to však dopadlo tak, že jistou Martinovou lstí tam nespal ani Jenda ani Prokop, nýbrž já s ním. Ještě bych měl podotknout, že když se šlo z půdy dolů, bylo to v sousední světnici slyšet. Dřevěné schody trošíčku praskaly. Snad se vám to nezdá důležité..." pohlédl jsem na Potockého, nikdy neměl smysl pro funkční detail, a aniž jsem čekal, co řekne, pokračoval jsem: „Tento detail měl totiž v noci po návštěvě hvězdárny svůj význam. Zkrátka, Jenda, Romuald a Prokop si po návštěvě hvězdárny lehli do své jizby, my s Martinem na tu půdu, z minulé noci jsme tam již měli vylezené místo a také různé deky, které nám tam paní Koubková starostlivě naskládala, ač právě na půdě vůbec zima nebyla, nýbrž naopak teplo, a samozřejmě, teď po takovém zážitku z hvězdného nebe jsme hned neusnuli. Nejdřív jsme se párkrát vleže zdvihli, protože jsme zaslechli šramot, mohla to být myš ane-
62*63
LADISLAV FUK5
bo kočka, a také třepotání vzduchu, to mohl být netopýr, aspoň Martin tvrdil, že je to netopýr, a pak jsme si na té slámě povídali. O vesmíru, galaxiích, hvězdách, i o živých bytostech na jiných, planetách a také o kometách a meteorech. ,Go si myslíš, když vidíš padat hvězdu," zeptal se Martin a já mu tehdy žertem řekl, že tohle si musím ještě rozmyslit. Trochu na mne naléhal, ale pak ustal. Neboť hlava se mu točila Čím dál víc, byla to vskutku závrať. Avšak ted v noci na té půdní slámě to neříkal jako básnický obrat, neříkal, že má závrať z hvězd či z vesmíru, on skutečně závrať měl a já se začal obávat, zda neonemocněl. Když jsme sem ' minulý den jeli na kolech, bylo vedro, chvíli jel polonahý s tričkem uvázaným v pase, a mě napadlo, zda nechytil úžeh. Avšak chlad jeho čela o tom nesvědčil. Ještě chvíli jsme si tiše povídali, ale pak se náhle Martin 2vedl a řekl, že se mu chce zvracet. A tak jsem s ním šel po těch praskajících schodech, dolů na dvůr a tam skutečně trochu zvracel. Trochu se mu ulevilo, ale hned jsme se na půdu nevrátili, nýbrž zůstali na dvoře, kdyby snad za chvíli to zvracení přišlo znovu. Koubkovic dvůr byl dost velký a hezký. Měl své zvláštnosti, která nám, chlapcům z města, připadaly romantické, například v rohu za psí boudou stála stará hruška a pod ní dva objemné balvany blízko proti sobě, na nichž se dalo sedět, a tam jsme si s Martinem sedli. Na balvany pod hrušku v rohu dvora, kousek za psí boudou. Rex nás ovšem okamžitě zmerčil, ale ani neštěkl, když jsme vyřkli jeho jméno, již nás znal, proběhl se jen párkrát kolem boudy a zachrastil řetězem. Všichni spali, na dvoře bylo ticho a naprosté bezvětří, nikde se nepohnul lísteček a to vše protkával svit hvězd, noc byla podivuhodně jasná, a tam mi Martin přiznal, co a jak vlastně cítí a co prožívá. On jako Němec ted
po naší okupaci. Něco vám i toho povím," řekl jsem.
„Něco..." řekl teď Potocký a napil se vína.
„Něco," opakoval jsem, aniž jsem na něho pohlédl, a jasně jsem cítil, že co mu teď povím, řeknu tomu nejméně povolanému posluchači. Někomu, kdo^toho není hoden. Chtel-li jsem však, abys mému námětu rozuměl, aby pří svém slabším rozumu pochopil alespoň jeho klíčová místa a mohl jsem pak nakonec — nejpozději jak v půlnoci — udělat svědomitou tečku, musil jsem mu z naší sedánky pod hruškou na Koubkovic dvoře něco říci. „Něco," opakoval jsem do třetice a ted jsem na něho dost ostře pohlédl, t „samozřejmě, nečekejte nějaké přílišné podrobnosti. Všechno nevyříkám. Sám si to musíte promyslit a na leccos přijít, tak jsme se předem dohodli." A pak jsem od něho odvrátil zrak a řekl jsem:
„ ,Já vím, že nás nemáte rádi,' podotkl tehdy pod tou hruškou Martin, ,sám jsem to viděl v červnu, když tu proti mužstvu Prahy hrálo mužstvo Berlína. Já na tom fotbalu byl a viděl jsem, jak obecenstvo pískalo, když Berlíňáci zdravili zdviženou rukou, a dokonce po nich házeli lahvemi. To není pravda, co noviny píšou, že se vaši lidé zastavují s našimi vojáky a besedují s nimi, stejně jako nebyla pravda, že 15. a 16. března stáfi ve frontě před našimi polními kuchyněmi s ešusy na eintopf. Octli jste se jakoby v porobě,' řekl Martin, ,ale jak hlásí rádio a píší noviny, poroba to přece být nemá. Vždyť máte být samostatní jako dříve, vždyť máte mít velkou autonomii,' řekl skoro vyčítavě, ,v čele státu máte prezidenta a vládu, existují české úřady a školy, to jen že ty nápisy jsou dvojjazyčné a na prvním místě německé, ale to je asi proto, že protektorát patří k říši..Tak asi Martin začal, ale hned poznal, že vlastně popírá, co řekl předtím. ,Co se rozpustilo, to
64*6Š
je jen armáda,' řekl, ,ale snad má vzniknout vládní vojsko či už vzniká a také policie je i nadále česká, a také četnictvo,' ale zas zaváhal a tak rychle a jaksi omluvně řekl: ,Já vím, je tu i policie naše, říká se jí gestapo, ale to přece nebude nic zlého dělat...' a pak se poopravil do třetice. Věděl totiž, -že to gestapo od svého příchodu již teď do konce prázdnin zatklo hezkých pár Čechů... jednou, ještě v Praze, se toho před ním a Ro-mualdem dotkl Prokop... a tak nakonec zmlkl. Zmlkl jako někdo, kdo začal hrát a porazil sainsebe. Seděl tiše a vážně, s lokty na kolenou, s'hlavou svěšenou a hleděl k zemi a já samozřejmě vycítil, že na jedné straně . by rád o tom ještě mluvil, snad aby se ospravedlnil anebo jen proto, aby začal intimnější rozhovor, ale že na druhé straně by 1 radši o tom mluvit nechtěl, aby snad nevy- j volal nějaký můj odpor, nějakou — jak se dnes říká — diskusi, či nedej bože hádku, musím totiž poznamenat, že se Martin, stejně jako jeho bratr, s námi nikdy od záboru Sudet nepřeli, nic nám nevyvraceli, dokonce , i různé občasné poznámky Prokopovy ne- ; chávali bez odezvy, a rozhodně by se byl j Martin nikdy nechtěl přít se mnou, a navíc 1 ještě teď, v té tiché požehnané noci, na bal- | vanech pod hruškou v koutě dvora na prázdninách v Ondřejově. To mi bylo jasné, a kdybyste to necítil, nikdy byste Martina nepochopil. Vylíčil byste ho v novele," řekl jsem Potockému, „nevěrohodně a špatně. Zkrátka, Martin se octl ve vnitřním speru. , Chtít něco a zároveň to nechtít — to je — j jak se říká — volní ambivalence. A když znovu opakoval: ,Já vím, že nás nemáte ! rádi,' viděl jsem, že"je už" ťa nejpHEoanějšf ~ chvíle, abych promluvil sám.
„Nemáme Němce rádi,' řekl jsem tiše, ,ale Martine, to je přece rozdíl. To nemáme rádi okupanty a Hitlera. Fašisty.'
,Bane, Michale,' odvětil mi,, to nemáte rádi Němce. Nejen okupanty a Hitlera. Nemáte rádi celý národ, protože...' a ani ne-dořekl.
,Protože celý národ jde za Hitlerem a okupanty, myslíš,' řekl jsem, ,protože celý národ se radoval z připojení Rakouska k říši, z připojení Sudet, z obsazení republiky, a kdyby Hitler tak úspěšně pokračoval ve výbojích dál, bude se národ radovat opět. Není to tak, Martine. Já nevěřím, že všichni Němci jdou za Hitlerem. To jen v novinách, to se jen tak zdá. To je propaganda. Jsou Němci, kteří s Hitlerem nejdou, a o těch se nepíše. O těch se mlčí. Jsou Němci, kteří proti němu snad dokonce bojují. Proč by je jinak Hitler zavíral? Nechrne toho, Martine, hlavní je, že jednotlivce máme rádi. Hlavní je, že máme rádi vás dva, tebe a Romualda, a že já mám rád tebe. Rád, jako jsem měl odjakživa, vždyť to víš, copak jsem se někdy k tobě změnil, copak jsem ti někdy něco vyčítal, přece to víš, Martine, jak tě mám pořád rád a to se nikdy nezmění...'
,Martine, já vím, že si můžeš myslit, že mezi námi začíná vznikat hradba, ta, co dnes dělí Čechy a Němce, že se to plíží i mezi nás jako had, jako zmije... víš, uvědomil jsem si to před prázdninami na zahradě u Jendy, když nás zval sem do Ondřejova... tys byl tenkrát nejistý, zda to platí i pro tebe a bráchu... ale tak to tedy ne. Opravdu věř, ty budeš f. stále mým nejlepším kamarádem a přítelem. Vždyť já vím, že ty za nic nemůžeš stejně jako Romuald, jednou jsme o tom hovořili s Prokopem a Jendou... Mezi námi je přece pouto mnohem hlubší, než aby_ nás mohlo rozdělit, že ty jsi Němec a já Čech a že nás Hitler zabral a chce zničit. Ano, 'Martine, zničit, zničit nás chce... nevěř na řeči ...'a tehdy, po všech těchto a podobných mých slovech byl Martin dojat. Nebyl roz-
LADISLAV FUKS
mazlený, nebyl přemrštěně útlocitný, býval jen jemný, ale uměl být i uličník, však jsem jeho povahu zbytečně již dříve nenaznačil, ale teď byl tak dojat, že mu^zvlhly očí." A v duchu, aniž jsem to svému lotrovskému hostu naproti mně v křesle přiznal, jsem si jasně vybavil, jakjsme^tarnza toupsí boudou v nočním tichu vedle 'sebe, seděli,|nad^námi se třpytily .miliardy hvězd, Jzjaichž jsme pouhým zrakem neviděli ani tisícinu... plál ten nekonečný vesmír s milióny galaxií, seděli tam pod tím všehomírem a já si uvědomoval: ,Co jeä člověk a jeden jeho život proti nekonečnu a věčnosti, co jsem já a ten Martin, který tu sedí vedle mne a skoro pláče, protože nás nějaký Hitler okupuje, gestapo zatýká, chtějí nás zničit a udělat z nás otroky...' tenkrát koncem prázdnin jsme vlastně ještě všechno nevěděE, co se na nás chystá, řítí... ,ale proto se snad máme my dva sobě odci-zovat nebo dokonce se rozejít? Máme my se opouštět, že přišel nějaký Hitler? Že zvítězil fašismus, máme snad my dva přestat být přátelé? Přece teď jsme tady spolu, v tomto jednom našem životě, a co by to bylo za dobro, aby nějaká politická  moc, která ovládá Evropu, nás směla v tomto jednom našem pozemském bytí rozdělit?' A pomyslil jsem si, proč vlastně jen stále hledět kolem sebe, aie podívat se také nahoru! A nahlas jsem Potockému řekl: „Seděli jsme a mlčeli pod hvězdami, a pak došlo k přísaze. To víte," řekl jsem Potockému, kterého jsem teď téměř nevnímal, ale zřejmě nehybně seděl, kouřil a civěl, „to víte, na tohle se nezapomíná. To se pamatuje celý život. Vidím to všechno jako dnes. ,Nic nás nerozdělí nikdy,' řekl Martin v noci na Koubkovíc dvoře, ,nikdy v životě do nejdelší smrti. Na to přísahám. Kdybych tě ztratil, byl by to můj konec,' řekl s poněkud romantickou nadsázkou, vlastní onomu věku, ale myslil to sku-
tečně, ,přísahám, Michale, tady pod nebem/ řekl, bylo nám šestnáct a bylo to v poslední týden školních prázdnin roku 1939. Byl to jeden z nejhezčích okamžiků mého života a vím, že i jeho," řekl jsem Potockému a měl jsem opět pocit, že je mi z něho špatně. Člověk může mít lehko pocit nevolnosti, zpo-vídá-li se debilovi či přednáší-li vepřům básně. Koukal, kouřil a mlčel a já si myslil: „Ty lumpe, se svými zamilovanými pitomostmi, jak ty bys mohl zpracovávat tento námět," a bezděčně jsem položil ruku na jízdní řád a obálky, pod nimiž bylo pár popsaných stránek a na dně ležela má pistole. A pocítil jsem, že ještě zbývá čas, než se lump opije vínem, avšak že já sám bych byl rád, kdybych už mohl své vyprávění skončit.
„Pak se objevil dole na dvoře Romuald," řekl jsem ostře, „teď jsme u detailu těch schodů. Asi slyšel, když jsme odcházeli z půdy, a když se nemohl dočkat našeho návratu, šel se kouknout dolů, co se stalo. Našel nás v rohu dvora na balvanech a dělal jakoby nic. Na chvíli si k nám přisedl. ,Nemůžete spát, no ani se nedivím,' řekl prostě, ,kluci spí jak zabití,' a myslil Jendu a Prokopa. ,Mluvili jsme o hvězdárně,' řekl Martin suše. ,To nejde, Romualde,' řekl jsem já, ,zachytit tužkou hvězdné nebe?' — ,Já myslím, že sotva,' řekl Martin. A Romuald řekl: ,Leda barevnou, podle toho... Pozadí je temné, skoro černé,' pohlédl na nebe, ,měsíc není, svítí jen hvězdy , a přesto je noc jasná jako v Betlémě o narození Páně. To je mi divné.' — ,Tak třeba svítí něj aký?reflektor z hvězdárny,' bezbarvě podotkl Martin. ,Prosím tě,' řekl Romuald, ,že trochu nepřemýšlíš. Copak nějaký reflektor může způsobit jasnou noc? Ten může tak leda vrhnout do vzduchu proud světla. Osvětlit kousek krajiny. Pás. Ale tohle je jas z nebe.' — ,A nakreslil^bys to tedy?' zeptal jsem se a Romuald řekl: ,Kaž-
68*69
mm
dá hvězda svítí jinak barevně a silně jako člověk a prosvítá pás Mléčné dráhy nestejné intenzity. Normální tužkou nevím, barvy by snad byly lepší. Nakreslit tmu je snadné, ale nakreslit světlo... to je těžké. Musil bych si to vyzkoušet. Že pan Koubek přivazuje toho Rexe na noc na řetěz,' řekl s pohledem k boudě, která byla nedaleko a před níž Rex ležel, ,že ho nenechá volně běhat po dvoře? Rexi, jdi do boudy,' zašeptal tiše, a pes se ihned zvedl, zřejmě zaslechl své jméno, a za-řinčel řetězem. ,Asi tě ta bouda tísní, že je malá/ dodal Romuald a v té chvíli se na mě Martin kradmo podíval. Vytušil jsem, proč. Myslil na sebe. Nesnášel malý tmavý prostor. .. a já se musil usmát. ,-Tak vidíš, Martine, nejsi sám,' řekl jsem mu, ,jsi jako ten psík.' — ,Nejsem jako psík,' namítl Martin, ,psík je jako já/... bylo mu už dobře. Pominula závrať i nutkání jeho žaludku a snad mu bylo už i trochu chladno, a tak jsem sám navrhl, abychom se vrátili do chalupy. A tak jsme se zvedli a šli. Na chvilku jsme stanuli u Rexe a pohladili ho. Na chvilku jsme se zastavili uprostřed dvora, kde stála pumpa. ,Nevím, co to je/ řekl Romuald a jeho hlas zněl dosti vážně, ,co to je... ale mám nějaký divný pocit. Když slyším zprávy, čtu noviny, nevím... mám pocit něčeho... nedobrého.' I já se zarazil. Na mé naléhání řekl, že prostě má nějakou předtuchu. Předtuchu, že něco přijde. ,Ne/ řekl rázně, ,nic zlého tady u Koubkových, ale v tom dnešním politickém dění. Kdoví, co nás ještě čeká. Ale to nic. Ted zrovna na to myslit nebudeme. Pojďte spát/ Než jsme s Martinem na půdě usnuli, Martin řekl: ,Kupodivu, kupodivu, nepřestávám žasnout. Že měl zase jednou pravdu.' —',Myslíš s tou předtuchou? Že se něco chystá?' zeptal jsem se, ale Martin zavrtěl hlavou. ,S tím Rexem,' řekl, ,že ho pan Koubek na noc váže.' Oba jsme se za-
smáli a pak Martin řekl: ,Na tom dvoře skrz hrušku jsem v jedny chvíli zahlíd padat hvězdu. Víš, co jsem si myslil?' Dal jsem mu hlavou znamení, že vím. ,1 já si už rozmyslil, co si mám přát, když uvidím padat hvězdu,' řekl jsem mu," avšak tohle jsem Potockému nevykládal. Potockému jsem řekl, že už jsme pak brzy usnuli. „Druhý den nás vzbudilo ranní srpnové slunce, pronikající na půdu dvěma malými okénky. Otevřeli jsme oči jako do nebeské svatozáře. Oběma nám bylo blaženě a lehko, jako bychom se vznášeli na perutích andělů. Jako po dobře vykonané zpovědi, kdy je duše zbavena všech nejistot a tíží. Když jsme už oba stáli na nohou na dekách na slámě a senu, ukázal Martin pod střechu. Opodál na trámu viselo hlavami dolů pět netopýrů... A teď dejte laskavě pozor,'' vyzval jsem Potockého a za chvíli jsem řekl:
„Předposlední srpnový den jsme se vraceli do Prahy. Škola nám začínala prvního září. Romualdovi asi o tři neděle později. Odjížděli jsme po obědě. Koubkovi nás nechtěli bez oběda pustit. Těsně před odjezdem, když si na dvoře někdo - z nás zpevňoval na kole tornu či připumpovával duši, vpadl na dvůr Pepík Apelt. Rozloučili jsme se s ním již včera, ale teď přišel kupodivu znovu. Byl bledý a ztrhaný, jako by byl prohýřil noc. ,Před hodinou zatkli otce/ řekl. ,BylÍ tu pro něho z Benešova. Gestapo.' " A pak jsem řekl Potockému: '
„Přijeli jsme tedy do Prahy 30. srpna. Za dva dm na to, kdy jsme šli do školy, vtrhli Němci do Polska, což byl počátek druhé světové války." A pak jsem ještě dodal:
„Tak to byly naše první a zároveň poslední společné prázdniny. To je pointa prázdnin. Před ni dejte tu hvězdárnu, i když ve skutečnosti, byla hned druhý den. Avšak pointa celého případu teprv přijde a já budu hned pokračovat. Napijte se."
I dá hvězda svítí jinak barevně a silně jako člověk a prosvítá pás Mléčné dráhy nestejné intenzity. Normální tužkou nevím, barvy by snad byly lepší. Nakreslit tmu je snadné, ale nakreslit světlo... to je těžké. Musil bych si to vyzkoušet. Že pan Koubek přivazuje toho Rexe na noc na řetěz,' řekl s pohledem k boudě, která byla nedaleko a před níž Rex ležel, ,že ho nenechá volně běhat po dvoře? Rexi, jdi do boudy,' zašeptal tiše* a pes se ihned zvedl, zřejmě zaslechl své jméno, a za-řinčel řetězem. ,Así tě ta bouda tísní, že je malá,' dodal Romuald a v té chvíli se na mě Martin kradmo podíval. Vytušil jsem, proč. Myslil na sebe. Nesnášel malý tmavý prostor. .. a já se musil usmát. ,Tak vidíš, Martine, nejsi sám,' řekl jsem mu, jsi jako ten psík.' — ,Nejsem jako psík,' namítl Martin, ,psík je jako já,£... bylo mu už dobře. Pominula závrať i nutkání jeho žaludku a snad mu bylo už i trochu chladno, a tak jsem sám navrhl, abychom se vrátili do chalupy. A tak jsme se zvedli a Šli. Na chvilku jsme stanuli u Rexe a pohladili ho. Na chvilku jsme se zastavili uprostřed dvora, kde stála pumpa. ,Nevím, co to je,' řekl Romuald a jeho hlas zněl dosti vážně, ,co to je... ale mám nějaký divný pocit. Když slyším zprávy, čtu noviny, nevím... mám pocit něčeho... nedobrého.' I já se zarazil. Na mé naléhání řekl, že prostě má nějakou předtuchu. Předtuchu, že něco přijde. ,Ne,' řekl rázně, ,nic zlého tady u Koubkových, ale v tom dnešním politickém dění. Kdoví, co nás ještě čeká. Ale to nic. Teď zrovna na to myslit nebudeme. Pojďte spát.1 Než jsme s Martinem na půdě usnuli, Martin řekl: ,Kupodivu, kupodivu, nepřestávám žasnout. Že měl zase jednou pravdu.' — ,Myslíš s tou předtuchou? Že se něco chystá?' zeptal jsem se, ale Martin zavrtěl hlavou. ,S tím Rexem,' řekl, ,že ho pan Koubek na noc váže.' Oba jsme se za-
smáli a pak Martin řekl: ,Na tom dvoře skrz hrušku jsem v jedny chvíli zahlíd padat hvězdu. Víš, co jsem si myslil?' Dal jsem mu hlavou znamení, že vím. ,1 já si už rozmyslil, co si mám přát, když uvidím padat hvězdu,' řekl jsem mu," avšak tohle jsem Potockému nevykládal. Potockému jsem řekl, že už jsme pak brzy usnuli. „Druhý den nás vzbudilo ranní srpnové slunce, pronikající na půdu dvěma malými okénky. Otevřeli jsme oči jako do nebeské svatozáře. Oběma nám bylo blaženě a lehko, jako bychom se vznášeli na perutích andělů. Jako po dobře vykonané zpovědi, kdy je duše zbavena všech nejistot a tíží. Když jsme už oba stáli na nohou na dekách na slámě a senu, ukázal Martin pod střechu. Opodál na trámu viselo hlavami dolů pět netopýrů... A teď dejte laskavě pozor," vyzval jsem Potockého a za chvíli jsem řekl:
„Předposlední srpnový den jsme se vraceli do Prahy. Škola nám začínala prvního září. Romualdovi asi o tři neděle později. Odjížděli jsme po obědě. Koubkovi nás nechtěli bez oběda pustit. Těsně před odjezdem, když si na dvoře někdo-z nás zpevňoval na kole tornu či připumpovával duši, vpadl na dvůr Pepík Apelt. Rozloučili jsme se s ním již včera, ale teď přišel kupodivu znovu. Byl bledý a ztrhaný, jako by byl prohýřil noc. ,Před hodinou zatkli otce,' řekl. ,Byli tu pro něho z Benešova. Gestapo.' " A pak jsem řekl Potockému: '
„Přijeli jsme tedy do Prahy 30. srpna. Za dva dm na to, kdy jsme šli do školy, vtrhli Němci do Polska, což byl počátek druhé světové války." A pak jsem ještě dodal:
„Tak to byly naše první a zároveň poslední společné prázdniny. To je pointa prázdnin. Před ni dejte tu hvězdárnu, i když ve skutečnosti byla hned druhý den. Avšak pointa celého případu teprv přijde a já budu hned pokračovat. Napijte se."
70*71
Napil se vína, které snad na něho začínalo zvolna působit, ale opravdu jen zvolna a málo a mně bylo jasné, že otevřu další láhev. Zatím však byl čas. Vstal jsem a více pootevřel okno. Venku bylo bezvětří a na rozdíl od nedávna, kdy byl Potocký s baterkou a popelníky dole, už nebylo po tmě ani stopy. Noční mraky se během té doby musily rozplynout a nebe vyjasnit, svítily hvězdy. U plukovníka Nyklase a Evy Jarné se stále svítilo. Ta světla byla vlastně vidět i od kulatého stolku, ale já je vnímal dobře, jen když jsem byl u okna. Když jsem se vracel ke stolku, všiml jsem si znovu jeho tváře. Stále jsem měl dojem, že příběh poslouchá, místy i pozorně poslouchá, zřejmě proto, že byl stale zvědav, kam mířim a jak to vše skončí. Nicméně však naprostou jistotu, že ho to zároveň i opravdu zajímá, jsem pořád ještě neměl. Sotva jsem si znovu sedl, zeptal se.
„Co říkali Němci, když vám ten Apelt na dvoře oznámil zatčení otce..."
„Nic," odvětil jsem. „Velmi se zarazili, zvláště Martin, ovšem, samozřejmě... ale neříkali nic."
„A co ten Apelt," zeptal se, „to se na ně ani křivě nepodíval?"
„Nevěděl přece, že Romuald a Martin jsou Němci."
„Vy jste mu to nikdy neřekli," podivil se, „to snad není možné. Za celý ten týden, když s vámi jezdil na kole a tak..." a já řekl:
„Prostě neřekli, a vy to takhle držte. Jinak si tu celou prázdninovou pasáž literárně zkomplikujete a to je zbytečné. Rozpadne se vám to mezi prsty," řekl jsem, aniž zněl můj hlas výsměšně.
^ „Ale tu svou přísahu z noci jste asi nespl-niÚ," podotkl ještě, „asi jste se přece jen rozešlí. A v tom asi byla ta tragédie. >."
„Omyl," zavrtěl jsem hlavou, „bylo to úplně jinak. Neuvěřitelně jinak. Přijeli jsme
do Prahy, přijeli dost skleslí ze zatčení pana Apelta, po válce jsem se dozvěděl, že gesta-jpo pár dní před válkou s Polskem a pak znovu yjsryní den této krátké války zatklo tisíce GecTruTIbšm tisící a mezi nimi byl tedy i pan Apelt. Vzpomínám si, že při té zpáteční cestě z Ondřejova nás co chvíli předjížděla různá německá vojenská auta, všechna jela odněkud z jihu na Prahu a jednou dokonce, u Říčan, celá kolona, a my musili zastavit, slézt z kol a stoupnout si do příkopu. Představte si," řekl jsem, „dost komické. Tři Češi a dva Němci jsme stáli s koly v příkopu u silnice a hleděli na přejíždějící německou kolonu v oblacích benzínového nebo naftového dýmu a prachu, nad námi burácela i letadla... a vzpomínám si ještě na něco. Že když vojenská kolona přejela a my jsme opět sedli na kola, ani jsme se ještě jaksepatří nerozjeli a musili jsme zastavit znovu a z kol slézt."
„Prasklá duše," podotkl a napil se vína.
„Ne duše," zavrtěl jsem hlavou a odvrátil se k oknu, „pouze jen oko." Když jsem na něho opět pohlédl, měl jsem dojem, že je trochu zmaten.
„Prostě Romualdovi něco padlo do oka," řekl jsem a opět se odvrátil k oknu, a on podotkl:
„Nějaká dívka..." a já v té chvíli shledal, že se Daniel Potocký náhle pokouší žertovat.
„Nějaké smítko," řekl jsem suše, „stěžoval si, že ho to v oku tlačí a pálí. Ale nikdo z nás v jeho oku nic neviděl. Pokoušeli jsme se jeden po druhém s kapesníkem v ruce v jeho oku něco najít, ale kromě silného slzení, jak tak tomu bývá, jsme nenašli nic. Romuald si pak přiložil na zavřené oko kapesník, zelený kapesník, jako dnes to vidím a chvíli tak stál v klidu, zatímco my jsme se radili, co dělat. Prokop koukal dost nevrle,
rněljsem dojem, že si skoro myslí, ,Pán bůh tě trestá'... snad jsem dosti nezdůraznil," řekl jsem Potockému, „že Prokop na té zpáteční cestě prohodil i několik narážek, byl velmi popuzen zatčením Pepíkova otce a kromě těch narážek vlastně za celou cestu ani nepromluvil. Ale zkraťme to," řekl jsem, „naštěstí brzy přestalo oko Romualda pálit. Jak náhle to přišlo, tak náhle to odešlo. Snad to byla snítka, která se sama slzami vyplavila a zřejmě mu padla do oka v tom prachu a dýmu z německé vojenské kolony. Vzpomínám si, že abych trochu pozvedl náladu a obrátil myšlenky nás všech jinam, jsem se tehdy Romualda zeptal, zda může malíř malovat jen jedním okem, a že se Romuald zeptal, jak to myslím. Zda kdyby jedno oko mhouřil, to prý malíři dělají často, anebo zda kdyby ho měl zraněné, a pak s úsměvem řekl: ,Malíř může malovat i s jedním okem. K perspektivnímu vidění jemu — malíři — dvou očí už netřeba, má perspektivu v hlavě. Možná že naopak,' řekl tehdy Romuald, ,že jedním okem by viděl tím jasněji a ostřeji. Ostatně...' vzpomínám si, že řekl, ,gotické obrazy jsou krásné a přitom perspektivy postrádají. Ale bez obou očí by to asi nešlo, nevím, zda se někdy vyskytli slepí malíři, snad takoví jsou mezi slepci, avšak jistě by to nešlo bez obou rukou. Jednou rukou malíř malovat může, ale nemít obě ruce, to nejde ..No, jestli chcete," řekl jsem Potockému s pohledem k oknu, „můžete si tuto příhodu pamatovat. Možná že se vám bude třeba i později hodit. Stala se u Říčan na zpáteční cestě z Ondřejova, když přejela vojenská kolona. Prostě, dojeli jsme..." přerušil jsem rázně další vyprávění, Potocký se zřejmě chtěl na něco zeptat... „dojeli jsme domů a pak jsme dál chodili do svých škol, ale teď, po prázdninách 1939, jak jsem již podotkl, skutečně nastávaly hrůzy. Romual-
dova předtucha z ondřejovské noci se začínala vyplňovat..."
„Říkáš hrůzy," vpadl a pohlédl na bídnou Venuši za mými zády, „dovol jeden dotaz. Vy jste mluvili o těch hrůzách s nimi? Anebo jste nemluviU a taktně před nimi mlčeli...?" a já si teď v duchu řekl, že tato jeho otázka nejhloupější není. A tak jsem odvětil:
„Mluvili. Jak bychom o nich nemluvili, když o nich mluvil každý. Když o tom mluvilo i rádio a noviny... jenže každý jinak. Vzpomínám na demonstrace, stávky a zatýkání kolem 28. října. Na patnáctý listopad v Praze, kdy byl pohřeb studenta Opletala, zraněného esesákem, a na další demonstrace kolem pohřbu, na obsazení českých vysokých Škol a kolejí v Praze a v Brně a zatčení 1300 studentů. Další den bez soudu postříleli všechny jejich funkcionáře, ostatní odvezli do koncentráků a zavřeli české vysoké školy údajně na tři roky. Však si na to oba vzpomínáme," řekl jsem opět bezbarvě a v množném čísle, „jak bychom bývali o tom nemluvili? Musíte mít stále na mysli," řekl jsem, „že jsme se i teď v této době s Martinem a Romualdem stýkali jako dřív a že při těch setkáních jsme nemohli nemluvit zvláště o popravách studentů a o zavření vysokých škol, nejen proto, že toho byly plné noviny, ale že my sami jsme byli studenti, sice zatím jen na školách středních, ale Romuald na Mademii výtvarných umění, tedy škole vysoké a české, uvědomte si to," řekl jsem Potockému, „české, protože v Praze německá Akademie nebyla. Asi se chcete zeptat, jak Martin a Romuald reagovali právě na pogrom českých studentů..." a odmlčel jsem se. Zeptal se, a tentokrát nikoli na něco jiného, ale právě na to. Jak Martin a Romuald reagovali na pogrom českých studentů, co říkali, a znovu se napil vína.
LADISLAV FUKS
„Tak to je opět místo," odvětil jsem, „které sí musíte domyslit. Abyste mohl načrtnout dialog nás tří a jích dvou, jinak novelka"ne-přesvědčí. Naznačil jsem jejich povahu, hlavně Martinovu i našeho Prokopa, který byl z nás tří nejprudší, tak podle toho pište. Ale abych vás neochudil o Romualda, o němž jsem toho vlastně moc nesdělil; tak tedy ještě on... Nikdy se moc o politiku nezajímal. Měl-li v noci na ondřejovském dvoře předtuchu zlých politických událostí, slyšel-li rádio a přečetl noviny, neznamenalo to, že politickým děním žil."
„Ale říkáš, o studentském masakru s vámi mluvil," usmál se po delší době opět tak, jako by něco objevil, a na slovo „masakr" dal dokonce jakýsi důraz. Tvářil jsem se, že jsem to přehlédl, a odpověděl:
„Samozřejmě mluvil a vy si to musíte promyslit. Ale že o tom mluvil, neznamená, že ho politické události strhávaly. Prokop měl na Romualda názor jiný, ale to povím až za chvilku. Pravda je, že co se dělo, Sudety, 15. březen, protektorát... to vše Romuald jaksi nevnímal... nevnímal je špatné slovo, samozřejmě, že vnímal, ale šlo to jaksi kolem něho, avšak abych byl ještě přesnější. Neřekl jsem vám dosud jednu zajímavou věc. Romuald na začátku okupace načrtl pár karikatur německé přítomnosti."
„Karikatur?" zeptal se a překvapeně zavrtěl hlavou, „to jsi vskutku neřekl. Karikatura čili výsměch?"
„Ano," kývl jsem, „pár karikatur, ale je těžko říci, jestli to byl výsměch. Tak dalece bych to tvrdit nechtěl. Nejlíp si vzpomínám na jeden jeho obrázek a to na ten, jak se Hitler vrací z dobyté Prahy do Berlína a jak ho město nadšeně vítá. Abych byl však ještě přesnější..." řekl jsem, „já si už tenkrát pamatoval i na samotný článek o vítání Hitlera v Berlíně, který byl v novinách a podle něhož
Romuald ten obrázek kreslil. Ale ten článek mi Romuald připomenul ještě i později a v souvislostech zcela jiných a tak zatím o něm nemluvme. Zatím jen k vaší informaci
0 těch jeho karikaturách. Hitler se^vracel do Berlína hrdě vztyčen v^autě vzáři řeckých ohňů, ohňostrojů, vlajek,* pozdravován^sta-tisíci^Hdmi. Romuald ho na tom autě na tříděJJnter den^Linden^vykreslil tak,",že^se škrábe za uchem... Ale abych se ještě vrátil k samotnému .Romualdovi... Motivace lidského jednání a^čmu je stejně tak složitá, jako lidská povaha. Někdo okamžitě ví, proč tenhle člověk to či ono dělá... ale to může být
1 velký nesmysl a omyl. Někdo tesá sochu sudičky a řekne se, proto, že je sochař. Ale kde je motivace nebo důvod nebo příčina tohoto tesání? To je tak, jako když řeknete, že ubožák nevidí, protože je slepý. Romual-dův nezájem o politiku jsem si vykládal tím, že je především zaujat malířstvím. 2e je to především malíř, čímž chci říci, že teprve na druhém místě Němec. Ovšem, není to přesné," podotkl jsem, .skutečně to zcela přesné nebylo, avšak nebylo ani nutno to přesněji Po-tockému vykládat, protože to bylo jedno, můj námět neměl stejně nikdy zpracovat. Avšak přece jen jsem mu chtěl říci pár slov i o povaze přítele Romualda, a tak jsem pokračoval ...
„Musíte zas postřehnout jeden jemný rozdíl. Rekl jsem, že se Romuald o politiku nezajímal, že ho tyto události nestrhávaly. Je nutno se však ptát, zda ho strhávaly či nikoli hrůzné důsledky té nacistické politiky, ta zvěrstva, jak se říká, a v tom je ten rozdíl. Nezajímá vás, jaký postoj zaujímá muž ke své ženě, ale zajímá vás, když nemůžete nevidět, že je ta žena samá modřina. Jenže vy jste to zřejmě na mysli měl, když jste se ptal, zda s námi Romuald mluvil o masakru..." a Potocký teď s úsměvem kývl a já měl
76*77
dojem, že jsem mu zalichotil. A řekl jsem: „Mohl byste se držet asi takovéhle myšlenky: Že při rozhovoru o zatýkání studentů a zavření vysokých škol byl Romuald pasivní. Že když třeba Prokop mluvil o popravách — a ty nešly zapírat, protože nacisti to nedělali tajně — Romuald se přemýšlivě nebo sklesle díval stranou. Asi jako v Ondřejově, když nám Pepík Apelt sdělil, že gestapo z Benešova zatklo jeho otce. Souhlasí to s tím, co už jsem snad jednou podotkl. Ze nám on, stejně jako bratr, nikdy nic nevyvracel, nikdy se s námi nepřel, nic nám nevnucoval a že naopak mnohé Prokopovy poznámky přecházel mlčením. Bylo však jasné, že se s nacistickým barbarstvím ne-ztotožnil a že ho hluboce trápí. Že je cítí skoro jako svou vinu vlastní, protože Němec je i on. A že se s ním vnitřně těžce potýká. Taková asi byla povaha Romualda, či spíš reakce, a tou se podobal Martinovi. Pak nám třem též začínalo být jasné, že se Romuald ve svém nitru nezabývá jen malířstvím, ale zřejmě i nějakou dívkou, s níž začal chodit přibližně před prázdninami. Ostatně, jednou mi to naznačil sám Martin, a teď, právě koncem roku, mi to řekl znovu. ,On mi o tom nevypráví,' řekl tehdy Martin, ,ale já to vím. Jednak má doma různý črty její hlavy uhlem, a pak jsem ji i jednou za-hlíd před barákem, když jsem byl ve sklepě pro uhlí. Je hrozná. Připadá mi jako teta Asterová. Ty jsi ji sice nikdy neviděl, ale snad ti tohle stačí. Ne hrozná, ale strašná. Podobá se hlavonožce.' Co ještě říci k povaze Romualda," řekl jsem, „snad tohle stačí. Na rozdíl od Martina nebyl tak výrazný a roztomilý, byl o čtyři roky starší a o půl hlavy větší, Martin k němu míval občas různé připomínky, sem tam mu provedl nějakou intriku, občas se s ním i hašteřil, ovšem v samých drobných a nevinných věcech. A teď
abych pokračoval dál," řekl jsem, „čas se přece nezastavil rokem 1939!" Na chvilku jsem se odmlčel a pak jsem pokračoval... f.j „Polsko padlo v roce 1939 a v roce 1940 obsadili Němci Dánsko a Belgii. Brusel padl 18. května 1940, přibližně v té době prolomili Maginotovu linii v délce 100 kilometrů, tahle data znám dost přesně, a 10. června kapitulovalo Norsko. Den na to se k Německu přidala do války s Anglií a Francií Itálie, 14. června padla Paříž a zpráva vrchního velitelství branné moci hrdě oznámila, že nad zámkem ve Versailles, v němž se roku 1871 utvořil německý osud a v roce 1919 byla zpečetěna německá potupa, zavlála říšská válečná vlajka. Za dva dni dobyli Němci pevnost Verdun, na dalších místech prorazili Maginotovu linii a rozklad francouzské armády je neodvratný. Co?" zeptal jsem se, protože se zas v křesle lépe opřel, zas dal nohu přes nohu a usmál se.
„To," řekl a vydechl kouř ke stropu... „to, že tohle musilo ty německé hochy velmi povzbudit. Pád Belgie, Norska, Francie..." a já kývl.
„Stálá vítězství pochopitelně Němce povzbuzovala. Jestli ještě před záborem Rakouska a československa se našli mezi vysokými důstojníky, zvláště v generálním štábu, Hitlerovi odpůrci, a co vím, nebylo jich málo, teď — v roce 1940 — když viděli všechny ty úspěchy, mnozí již proti němu nebyli. A tak i Němci v Praze. S jídlem roste chuť a také odhodlanost a síla. A znovu si to představte," vybídl jsem Potockého. „V Praze máte dva kamarády Němce. Příslušníky vyšší rasy. Jejich národ slaví triumfy. V rádiu a novinách, se dennodenně hlásá: Nezdolná síla německého národa. Úderná síla říšské branné moci láme každý odpor. Hákový kříž téměř nad celou Evropou... to slyšíte, to čtete, a přitom... to je to nejhorší, je to
LADISLAV FUKS
pravda. Máte dva kamarády, kteří patrí k vítězům a jsou předurčeni k vládě, a vy jako Cech k poraženým ka jste předurčen k otroctví. K poněmčení, vystěhování nebo zničení. A"_slyšíte i další věci: Anglie má těžké ztráty na moři. Anglie zbavená iluzí. Meče Anglie na pevnině zpřelámány. Německá děla namířena na Anglii. Letecké útoky na Anglii vytrvale^pokračují. Anglické letecké ztráty rostou den ze dne. Bytí a nebytí Anglie v sázce. Smrtelně vystrašená Anglie ještě řeční... Později, když se stále nevzdávala a stále marně zněl pochod Wir fahren gegen Engeland, řekl na její adresu Hitler; ,Osud půjde nyní svou cestou — soud bude strašlivý.' A dále: ,Vybojujeme osud národa na tisíc let. Konečné vítězství na dosah.' ...A všude se konají obrovské vojenské přehlídky. Pronášejí se projevy k desetitisícovým davům. Mluví Adolf Hitler ve Sport-palastu v Berlíně a noviny píší: ,Vůdce promluvil jménem evropské pevniny, která bojuje proti anglické tyranii. Anglie musí být rozdrcena. Tak mluví muž, věřící ve vítězství.' Reční Goebbels, maršál Goering. Joa-chimvon Ribbentrop, ten spíš jen do rozhlasu a před diplomaty... do Berlína dojíždí slovenský prezident Tiso, Tuka, Chvalkov-ský, Karmazín, na druhé straně zas Maďaři a ovšem i Italové, Mussolini, jeho zeť a ministr zahraničí hrabě Galeazzo Giano, kterého pak dal Mussolini popravit, zní německé pochody, žel bohu i Pochod Radeckého, který kdysi dávno ještě za Rakouska napsal Johann Strauss a dnes u nás toto vrcholné dílko ne zcela právem nehrajeme, protože ho hrávali žel i nacisté...", ovšem, že jsem si ho dobře všiml po této své poslední větě o Straussově pochodu, po slovech „ne zcela právem", upřímně kývl a přisvědčil a já pokračoval :
„Tu a tam čtete například, že prezident
1
Roosevelt žádá další zbrojení. Aby americký kongres schválil na výzbroj 1182 miliónů dolarů. Tu a tam se dozvídáte, že kardinál Faulhaber v katedrále v Kolíně nad Rýnem pronesl kázání o křesťanské výchově mládeže, které vzalo přítomným nacistickým provokatérům dech. Tu a tam se dovídáte pár slov o německých komunistech. Ale vy žijete v Praze, v srdci německé říše, jak se občas říkávalo, v německém moři, které se vzdouvá nadšením a pýchou, jedním vítězstvím za druhým, potkáváte samé německé důstojníky nebo hrdé, tvrdé, povýšené esesáky ve vyleštěných holinkách, samé hochy z Hitlerovy mládeže v krátkých černých manšestrovkách, bílých punčochách a hnědých košilích s nožem za pasem, moře zaplavuje kde co, ulice a chodníky, pouliční tlampače, nápisy, a máte dva německé přátele, Romualda a nějakého Martina, kterým toto moře vlastně patří, kdežto vy se v něm už bezmála cítíte jako trosečník, vyvržený z domu na pustý ostrov do osamění, izolace, zkázy, zániku... víte, co tím chci říct? Na tohle dbejte, když to budete psát," řekl jsem lotrovi, a pak jsem pokračoval:
„V této slavné pyšné době poněkud řídly naše styky s Martinem, ale hlavně s Romual-dem. Bohužel nikoli kvůli malování nebo té dívce. Nikdy nejevil zájem o politické dění, jak jsem zdůraznil, ale byl Němec a teď začínal být zaneprázdněn jakýmisi povinnostmi, které vyplývaly právě z jeho německé příslušnosti. Chodil do nějakých organizací. Bylo mu nabídnuto, že když se zavřela pražská Akademie, může dostudovat na Akademii výtvarných umění v Berlíně nebo v Mnichově. Mnichovská Akademie byla odjakživa slavná. Ti, co tam učili, měli slavná jména. Podroboval se však i vojenskému výcviku, bylo mu už jednadvacet let, byl už dokonale dospělý, ve věku, kdy Němci ru-
; kovali, to byl ten nejlepší věk sudeťáckých ordnerů, kteří před záborem našeho pohraničí tloukli a stříleli Cechy, Romuald už neměl tolik času chodit s námi, sedmnáctiletými, do biografu. Zatím byl však stále v Praze u rodičů. A přibližně v této době, snad po pádu Paříže, přece jen nastal mezi námi jakýsi konflikt..."
Lotr v křesle naproti mně, stále ještě pohodlně opřen a s nohou přes nohu, opět po-vytáhl obočí a žertovně se zašklebil, čímž dával najevo radost. Ovšemže mě v duchu napadlo, že je to maska. Podle všech pravidel logiky si musil přát, aby mezi námi a německými přáteli ke konfliktu nedošlo. Dával najevo potěšení, aby se přede mnou ukázal hezkým. Současně mě však napadlo, co jsem si o něm myslil už dříve, že je totiž přespříliš hloupý, aby uměl simulovat, anebo lépe, simulovat v ten pravý čas, kdy je toho třeba — konečně předstírat dokáže i tupý negramotný grázl, záleží však na tom, kdy a jak — a tady jsem se octl sám se sebou v jakémsi | sporu. Bylo to však příliš malicherné, abych na to myslil, a tak jsem mu dolil zbytek vína z láhve, pohlédl na lampu u okna, která teď tak trochu začala skomírat, a řekl jsem:
„Ano, přece jen konflikt. Odtrhl se to tíž Prokop." Pak jsem řekl:
„Dalo se to vlastně čekat. Dokázal naším německým přátelům dávat najevo odpor už dřív, ale to vždy zůstával jen u slov a dal se námi, to je mnou a Jendou přesvědčovat^ že Martin a Romuald za nic nemohou. Jak k tomu konfliktu došlo... Řekl jsem snad, že Prokopův otec byl úředníkem na magistrátu hlavního města Prahy. Magistráty řídily vydávání potravinových lístků našim občanům. Naše příděly potravin byly menší než příděly Němců. A zřejmě začátkem června 1940 něco v potravinových lístcích na magistrátu neklaplo a Prokopův otec se do-
stal do jakéhosi sporu s německým představeným, který se jmenoval doktor Hanisch. Podrobnosti jsem již zapomněl..." řekl jsem Potockému schválně, ač jsem je znal dobře... „vím jen, že si nám Prokop velmi stěžoval a byl rozezlen. Shodou okolností, právě v té době... zatímco Romuald docházel do nějaké německé organizace a prodělával jakýsi vojenský výcvik... Martin se stal členem Hitlerovy mládeže."
„Tak," řekl Potocký naproti mně v křesle a s chutí dopil sklenku, „tak! Už je to tu ä Už jsem čekal, že řekneš, že|stálímimo. To přece nebylo možné." A aniž jsem mohl promluvit, řekl: „Cekal jsem to. Vždyť jsem zde žil a na dobu si pamatuji. Chodil v krátkých černých manšestrovkách a bílých punčochách, v hnědé košili a za opaskem měl nůž. Vždyť mu bylo sedmnáct, ne?"
„Martin nás předem na vstup do Hitlerovy mládeže upozornil," řekl jsem a předstíral, že nevidím jeho úsměv, z tohohle měl bídák radost a tu nemaskoval, „upozornil nás, mě, Jendu Í Prokopa v Riegrových sadech a nebylo to po pádu Paříže, ale dřív, začátkem června 1940. Řekl na lavičce v Riegráku, že rodiče byli vyzváni, aby vstoupil do Hitlerjugend. A že on jako syn německých rodičů to nemůže neudělat. Vstoupili všichni jeho spolužáci. ,V Praze není už jediný zdravý německý chlapec v příslušném věku/ " řekl nám tehdy v Riegráku, ,který by nebyl v hájot. Je to nutnost a kdo se jí smí vzepřít? Je to lavina.' Vzpomínám si, že jako naschvál se právě v té chvíli ozvaly z ulice tlampače, které oznamovaly další vítězství říšské branné moci a zazněly slavnostní takty z Llsztových Preludií. My tři, totiž já, Jenda a Prokop, jsme si pak řekli, že Martin před námi vlastně neměl ani takhle mluvit, že kdyby ho byl slyšel nějaký německý činitel, mohl být trestán... jenže vlastně... to jsme si už ne-
i
říkali my tři, Jenda, Prokop a já, nýbrž jen já a Jenda. Prokop tentokrát zavrtěl hlavou rozhodně a s platností konečnou. Vzpomínám si, že to bylo druhý den, když jsme se po škole vraceli jednou postranní tichou vinohradskou ulicí domů. Vzpomínám si, že tam v té chvíli — zřejmě aby se vyhnul frekvenci — táhl nějaký učeň za uzdu koníka a koník zas táhl vozík s nějakými černě natřenými prkny. ,Otec má toho plné zuby,' prohlásil tehdy Prokop chladně, ,Němec na radnici řádí kvůli lístkům a chtěl volat policii, víte, co z takové věci může vzejít? Narušování válečného zásobování. Podlamování německého hospodářství. Sabotáž. Vojáci na frontách hrdinně bojují, životy obětují, a v zázemí sabotáž? Za to se dnes dává trest smrti. A já teď mám snad chodit v Praze po ulici s klukem v uniformě Hiderovy mládeže? Není na tom dost, že zavřeli toho pana Apelta? Chodit s klukem z hájot, jehož biblí se stal Hitlerův Meín Kampf? Který čte Alfreda Rosenberga a doma na mapě sleduje postup jejich armád a zabodává špendlčky?' Pokusil jsem se Martina hájit. ,Když Martin takto mluvil, když mluvil o nutnosti, které se jeho rodiče nemohou vzepřít, je přece jasné, že s tím nesouhlasí,' řekl jsem tehdy, ,a Rosenberga nečetl on, ale Romuald...' vskutku nám jednou Romuald přiznal, že si něco přečetl z Rosenberga... ,a že zabodává špendlíčky, to přece nevíme,' ale Prokop to briskně odmítl. ,Prosím tě,' řekl, .a to tě nenapadá, že to před námi jen tak může hrát.,. že je nucen, že musí... třeba proto, že se stydí, třeba proto, aby se nám mohl podívat do očí, ale na to já mu, na rozdíl od tebe, nesednu.' A pak mí řekl ještě něco: ,Prosím tě, nemluv. Kdyby měl být zatčen tvůj otec anebo dokonce ho už gestapo zavřelo, bys snad, doufám, takhle nemluvil. Nestačí ti, že ti vyhodili ze školy tři tvý židovský
spolužáky?'...  což ovšem byla pravda."
„Vzal to zkrátka," přerušil mě teď Potoč-ký a rozvážně pokýval hlavou jako radní na malém městě, „já se musím ještě napít," a rychle sáhl po sklence... a já náhle viděl, že je — navzdor té chuti a rozvážným gestům — vzrušen. Potocký byl teď náhle vzrušen. Jestliže ho snad příliš nebavily zážitky naší pětice, jestliže nehnul brvou, když jsem v množném čísle připomínal krutá historická fakta, pak teď, při líčení konfliktu, byl najednou vzrušen. Chtěl jsem být však v úsudku opatrný. Mohla k tomu přispět i jeho dosavadní dávka vína. To, že znenáhla začínal mít náladu. Mohl-li být sebemenší útlum jeho vědomí alkoholem vyváznutí z trestu, musil jsem být nyní už opatrný i v nalévání vína. Napadlo mě, že bych měl uvařit kávu a přinést něco k jídlu... avšak co naplat, Potocký byl vzrušen. A řekl jsem:
„Ano, vzal to tenkrát Prokop hopem. Namítl jsem, že má jistě pravdu, ale že ji nelze zevšeobecnit. Řekl jsem mu to snad trochu jinak, bylo mi sedmnáct a takhle jsem se asi sotva dokázal, na rozdíl od něho, vyjádřit, ale Prokop odmítl i to. ,Ty zevšeobecňuješ,' zvolal, ,ty, ne já. Máte-li se s Martinem rádi, nedělej z toho vašeho citu obecnou zásadu, kterou bys omlouval německá zvěrstva. Ty máš klapky na očích, ty máš živočišný reflex, ne já. A jeho rodiče...?' řekl Prokop, ,co vlastně dnes o nich víme? Bývali slušní lidé, o politiku se nestarali, bezmála bychom ani nevěděli, že jsou Němci, ale jací jsou dnes? V téhle dnešní době? Víš, že pan Blaskowitz není nacistický funkcionář? Víš, že nezdraví Heil Hitler? A co...' řekl Prokop, ,byl obchodník. Ty víš, že třeba právě dnes on není nějakým hospodářským vedoucím, který hlídá válečné zásobování, narušování a podlamování, jak se říká, a nepře-dává-li naše lidi, třeba právě kvůli potráví-
1ADISLAV FUSS
novým lístkům, soudům na smrt?' A řekl: ,Jsou to Němci a já s nimi už nadále nechci nic mít. Mám dost českých kamarádů/ řekl rázně, memusím se s nimi stýkat jen proto, že se známe od dětství. Jsou to Němci a my žijeme pod jejich knutou. Já jim otročit nebudu a bratři Blaskowitzové pro mne přestali existovat.' Tak tehdy promluvil Prokop Slavík, jehož otec byl nacistou napaden a ohrožen na magistrátu, Prokop s chladným rozumem, nadprůměrně inteligentní, nejlepší žák ve třídě, a co jsem mu měl na to říci? Co?" Pohlédl jsem na Potockého, který seděl a_ napjatě poslouchal, „co jsem mu měl říci? Rekl jsem mu, řekl, i na tohle jsem mu něco řekl. Že prostě Martinovi věřím. Že věřím Martinovi a také Romualdovi, a že Martinovi věřím na život a na smrt. Nevím, co jsem ještě Prokopovi řekl, ale jedno vím přesně. Ze jsem se čestně Martina zastal, postavil se za něho tělem a duší. Jak bych to byl mohl neudělat, když jsme si v Ondřejově přísahali? Vždyť jsme si přísahali." A pak, aniž jsem na Potockého v protějším křesle pohlédl, rychle jsem si zapálil cigaretu a naráz dopil víno, které jsem měl ve sklence. Neboť jsem si nemohl v duchu nevzpomenout, co mi tehdy Prokop řekl do třetice, tváří v tvář v té tiché vinohradské ulici na chodníku, když jsme se vraceli ze školy domů a učeň s koníkem a vozíkem s černými prkny už zajížděl za roh směrem k Fochově třídě, v té době Schwerinově, co mi řekl docela nakonec... to jsem však Potockému nesdělil.
Ještě něco/ řekl tehdy Prokop, ,ještě něco. Ještě ten Martin. Ten tvůj líbezný Martin. Je členem Hitlerovy mládeže, říkáš, protože musil. Protože je to lavina. Tak já ti k tomu něco povím, co asi nevíš, ale já to vím. Já totiž o tom četl. Černé na bílém. Víš, co je to přísaha? Der Eid?' A když jsem zřejmě mlčel, Prokop řekl: ,Když ho do Hitlerjugend
brali, tak abys věděl, určitě musel na něco slavnostně přísahat. Na hákový kříž, na svou krev, na bezvýhradnou poslušnost vůdci... Adolf Hitler je náš vzor a my s ním chceme žit a bojovat za svůj nejvyšší cíl, za svatou německou germánskou říši... tak musil Martin přisahat, když ho brali... ne žít s rodiči, s bratrem, s tebou, ale s Adolfem Hiderem... přisahat jemu a německému národu na slepou oddanost a věrnost na život a na smrt, tělem a duší. A víš/ zeptal se Prokop znovu, ,víš, co je taková přísaha? Co to je přísaha? Když přísahají oni? To pak jdou radši na smrt, fanatici, ten kluk, co tady před chvilkou táh toho koně, vez prkna na rakev... Tak to je tvůj drahý milovaný Martin/ řekl a já se tehdy v duši propadl. Martin přísahal, já se tehdy téměř zhroutil. Snad něco na mně poznali, Jenda i Prokop, snad jsem zbledl, snad mi zvlhly oči... ale rozhodně si to vykládali jinak. Myslili, že se hroutím proto, že mi Prokop vyhrožoval Martinovou smrtí, což ovšem vůbec nebyla pravda, a Jenda se mě tehdy zastal. ,Prokope, tohle jsi snad říkat nemusil../ a Prokop se opravdu zmírnil. ,Nezlob se, Michale/ řekl mi poněkud omluvně, mezlob se/ ale co to bylo platné? Jednou to řekl a já se z toho probíral tři dni. Martin přísahal! Byla to strašná rána. Jistě jedna z nejhorších, kterou jsem do svých sedmnácti let stržil. Vzpomínka na to mě zabolela ještě ted, po tolika létech... ted, zde na chatě, ještě anebo už i jinak.. .-Potoc-ký naproti mně seděl a netušil, na co myslím, proč j sem se tak náhle odmlčel, proč jsem poklesl na mysli. To mu asi neušlo, že jsem poklesl na mysli, ledaže byl větší debil, než jsem se domníval. Pohlédl jsem na hodinky a nahlas řekl:
„Ještě vám povím pár vět na závěr této kapitolky a pak ještě skočím naposled pro víno. Tak se mi zdá, že budu musit donýst
LADISLAV FUKS
í petrolej. Protože nám tu dohořívá lampa." A pak jsem řekl:
„Prostě, tak jsme začali mít kamaráda, který se stal členem hájot, jen my dva, Jenda a já. 2a pár dní po odchodu Prokopa z naší pětky, tedy stále někdy začátkem Června 1940, sdělil nám Martin a Rcmualdt to jest Jendovi a mně, nečekanou zprávu. Ze otec byl povolán do Lipska, kde od září toho roku nastupuje v tamní hospodářské složce či v bance, už nevím přesně... Martinův otec, jak víte, pocházel odtamtud, a že asi za mě-síc^ v červenci, se budou do Lipska stěhovat. Pan Blaskowitz opouštěl Prahu a s ním celá rodina. I jeho žena a oba synové, naši kamarádi Romuald a Martin. A ted uděláme pauzu."
(III)
TENTOKRÁT JSME sestoupili dolů do přízemí společně. Já proto, abych uvařil kávu, usmažil pár vajec s cibulkou na slanině, což bylo hotovo za chvilku, nasypal jsem na to strouhaný sýr, který zbyl ve zvláštní misce od večeře, a přichystal petrolej a dvě láhve vína. Mohl jsem dát i řízky, bylo jich původně šest a zbyly dva, a pak jsem si i vzpomněl, že vlastně mám i uherák, dobrých třicet deka a takovou konzervu loupaných burských oříšků, která se tehdy začala v Praze prodávat, ale vzdal jsem se toho, abych snad množstvím jídla neodváděl jeho pozornost od svého vyprávění. Venku byla už dlouho jasná letní noc, jen mírné ochlazení, což bylo vítáno, a tak jsem v kuchyňce pootevřel okno, ač jsem to vlastně z jistých důvodů učinit nemírni. Potocký stál v té chvíli v kuchyňských dveřích a já měl dojem, že mě pozoruje. Měl jsem dojem, že mě jaksi podivně pozoruje, už když jsem vařil vodu na kávu. „Co je," řekl jsem. — J5Nic," odpověděl a koukl na zem. Pak podotkl:
„Tak oni odjížděli z Prahy."
„Odjížděli z Prahy," kývl jsem, „ale tec! o tom zatím nemluvme. Až nahoře. Musím se trochu napít vody."
„Tak tedy dobře," kývl a pohlédl oknem u dveří do zahrady, „tak se mi zdá, jako... jako kdyby támhlefněkdo 'stál..." A ukázal ke křovisku v koutě u plotu.
Přistoupil jsem k oknu a podíval se.
„Nikdo tam není. Kdo by tam taky byl? Je tam tma a nic se tam nehýbá."
„Dnes hodně vykrádají chaty," poznamenal, „nebylo by divu, kdyby někdo Číhal."
„Dnes by nikdo nečíhal," musil jsem se zasmát, „přece by viděl, že jsou tu lidé.
90*91-