ladislav fuks
i petrolej. Protože nám tu doliořívá lampa," A pak jsem řekl:
„Prostě, tak jsme začali mít kamaráda, který se stal členem hájot, jen my dva, Jenda a já. Za pár dní po odchodu Prokopa z naši pětky, tedy stále někdy začátkem června 1940, sdělil nám Martin a Romuald, to jest Jendovi a mně, nečekanou zprávu. Že otec byl povolán do Lipska, kde od září toho roku nastupuje v tamní hospodářské složce či v bance, už nevím přesně... Martinův otec, jak víte, pocházel odtamtud, a že asi za měsíc, v červenci, se budou do Lipska stěhovat. Pan Blaskowitz opouštěl Prahu a s ním celá rodina. I jeho žena a oba synové, naši kamarádi Romuald a Martin. A teď uděláme pauzu."
( III )
TENTOKRÁT JSME j sestoupili dolů do přízemí ! společně. Já proto, abych uvařil kávu, j usmažil pár vajec s cibulkou na slanině, což bylo hotovo za chvilku, nasypal jsem na to strouhaný sýr, který zbyl ve zvláštní misce od večeře, a přichystal petrolej a dvě láhve vína. Mohl jsem dát i řízky, bylo jich původně šest a zbyly dva, a pak jsem si i vzpomněl, že vlastně mám i uherák, dobrých třicet deka a takovou konzervu loupaných burských oříšků, která se tehdy 2ačala v Praze prodávat, ale vzdal jsem se toho, abych snad množstvím jídla neodváděl jeho pozornost od svého vyprávění. Venku byla už dlouho jasná letní noc, jen mírné ochlazení, což bylo vítáno, a tak jsem v kuchyňce pootevřel okno, ač jsem to vlastně z jistých důvodů učinit nemínil. Potocký stál v té chvíli v kuchyňských dveřích a já měl dojem, že mě pozoruje. Měl jsem dojem, že mě jaksi podivně pozoruje, už když jsem vařil vodu na kávu. „Co je," řekl jsem. — „Nic," odpověděl a koukl na zem. Pak podotkl:
„Tak oni odjížděli z Prahy."
„Odjížděli z Prahy," kývl jsem, „ale teď o tom zatím nemluvme. Až nahoře. Musím se trochu napít vody."
„Tak tedy dobře," kývl a pohlédl oknem u dveří do zahrady, „tak se mi zdá, jako... jako kdyby támhlefněkdo 'stál..." A ukázal ke křovisku v koutě u plotu.
Přistoupil jsem k oknu a podíval se.
„Nikdo tam není. Kdo by tam taky byl? Je tam tma a nic se tam nehýbá."
„Dnes hodně vykrádají chaty," poznamenal, „nebylo by divu, kdyby někdo číhal."
„Dnes by nikdo nečíhal," musil jsem se zasmát, „přece by viděl, že jsou tu lidé.
90*91
I Vždyť přece svítíme. A pak by si všiml i vašeho auta. Je pravda, že to tu někdy někdo vykrást může, nemám to tu ani, jak jsem řekl, pojištěné, ale dnes zloděj nepřijde. Loupí se tehdy, když není majitel přítomen. Naproti tomu," zasmál jsem se, „pouze a jen tehdy, když je oběť přítomna, se vraždí. V tom je nápadný rozdíl," zasmál jsem se, „mezi vraždou a loupeží. Vy snad máte taky chatu, někde u Řevnic..ale zavrtěl hlavou.
„Vlastně," poopravil se, „mám a nemám. Mám tam spíš jen parcelku. Chata mi před osmi léty vyhořela. Ale byla to jen taková malá dřevěná bouda. Někdo ji podpálil."
„Ale..." podivil jsem se, „to jsem nevěděl. A vy jste ji pojištěnou měl?" a Potocký zavrtěl hlavou.
„Také neměl." A pak řekl:
„Ale což to. Dřevěná bouda. Kdyby člověk v životě přišel jen o to..." a já si myslil: „To máš, lumpe, pravdu. Kdyby člověk přišel jen o to, ale o co já přišel ty, že vzdycháš ..." stál pořád u okna, ale ted zády k němu, a já jsem znenáhla začínal mít zcela zvláštní nový dojem...
„Nemohl bych si trochu umýt ruce?" otá-, zal se a já ukázal na dřez, u něhož ležel i ručník a mýdlo. Umyl si tlapy a kývl a já měl zcela zvláštní nový dojem.
„Půjdeme?" řekl jsem.
Nemohl jsem z jeho zraku nic vyčíst, protože v kuchyňce bylo jen velmi slabé světlo. Když jsme sem vešli, a to jsme si svítili baterkou, zapálil jsem zdejší svíčku a nikoli petrolejku, která visela na stropě, takže jsme tu vlastně byli při svíčce. Neviděl jsem mu dost dobře do očí, ale měl jsem zvláštní nový dojem.
Nahoru jsem mu dal nést víno, petrolej a baterku. Talířky s vejci, chlebem, konývku kávy, šálky a cukr jsem nesl sám, aby snad na schodech nezakopl a nerozbil to. Stoupal
přede mnou zatím stále dost bezpečně a svítil. Víno na něho jistě už působilo, ale vědomí utlumeno neměl a já věřil, že vydrží a že se nevysmekne. Avšak měl jsem zvláštní nový dojem a ten spočíval v pocitu, že se náhle nějak změnil. Teď, v těchto posledních chvílích, co jsme byli v kuchyni anebo už chvilku předtím. Snad tehdy, když jsem náhle zjistil, že je poněkud rozrušen, což se stalo, když jsem mu líčil, jak se Prokop trhl od naší pětky. Jako by se nějak vnitřně ztišil a pohroužil se do sebe. Jako by na něco narazil, co se ho dotklo. Ale co, na to jsem zatím nepřišel, i když se jistý výklad nabízel. Třeba výklad, že sám se v životě od někoho trhl anebo někdo od něj, výklad pro jeho případ velmi dobře možný, ale zatím jsem na to dál nemyslil. Nicméně jsem měl zvláštní dojem.
Nahoře v pracovně jsem nejprve dolit petrolej do načervenalé lampy a povytáhl knot. V pracovničce bylo ihned více světla. Protože jsem stál u okna, zjistil jsem, že se na chatě plukovníka Nyklase a Evy Jarné stále ještě svítí. Z přízemí to vidět nebylo, jen odsud z podkroví. Pak jsem šel ke stolku a nalil jsem kávu. Nejprve jsme snědli vejce. Přitom řekl jen pár slov a jinak mlčel. Pochválil strouhaný sýr, který s vejci chutná, a to, že je jídlo přiměřeně osolené a opepřené. Pak jsem otevřel první ze dvou donesených láhví a všiml si ještě jedné nenačaté, která tu vybyla. Stála na zemi u stolku. Pohlédl na kávu a dal si do ní kostku cukru. A já měl stále zvláštní dojem... Pak začal, začal on a začal otázkami. Dvě z nich předbíhaly děj. Ptal se, jak jsme vysvětlili Němcům, že už s námi Prokop nechodí, a co dělalo to Romualdovo děvče, když se rodina stěhovala do Lipska. Třetí jeho otázka byla velice kuriózní, ptal se zas na něco, co bych byl vůbec nečekal, ba na co jsem teď už sám zapomněl.
„Co prosím tě ten Martin myslil," zeptal se a poprvé se napil kávy, která zatím trochu vychladla, „co myslil, když o té bratrově dívce řekl, že je jako hiavonožka..a já se musil zasmát. Musil jsem se, ač nerad, zasmát, On to samozřejmě kvitoval s uspokojením, ale sám se nezasmál...
„Myslil tím," odvětil jsem, „že když šla, chodívala v jakémsi mírném předklonu. Hlavu vpředu a nohy vzadu."
„Ten Martin ji asi rád neměl," podotkl a já pokrčil rameny. Pak jsem nalil z nové láhve víno a pokračoval jsem ve vyprávění, k jehož závěru jsme docházeli.
„Přeložení pana Blaskowitze uprostřed roku 1940 z Prahy do Lipska byla zvláštní věc, velmi nezvyklá, tohle asi vědět nebudete. Sám jsem na to přišel až po válce. Němci neměli zájem překládat své soukmenovce, usídlené v protektorátu, do říše, nýbrž naopak. Jejich cílem byla radikální germanizace českých zemí, k níž přispíval takzvaný Rasový a osidlovací úřad v Berlíně. Jestliže chtěli rasově vhodné Cechy poněmčit depor-tací do Německa, jiné vysídlit a opozici postřílet či zničit v koncentrácích, jestliže chtěli zničit Čechy hospodářsky, finančně a sociálně, zbavovat je českých škol a stavět německé, likvidovat českou vědu, zvláště archeologii a historii, jak jsem se později dočetl, a úplně převést veřejnou správu do německých rukou, k tomu všemu a dalším plánům potřebovali mít v protektorátu co nejvíce Němců. Proto hleděli získat pro ně-mectví co nejvíce lidí, ale též překládat k nám říšské Němce a nikoli je odsud odvolávat do říše. Když byl tedy pan Blaskowitz překládán z Prahy do Lipska, byla to spíše výjimka než pravidlo. Ovšem," podotkl jsem, „tohle není třeba nutně vědět, aspoň ne pro novelku. Vy se můžete spokojit se zjištěním, že se Blaskowitzovi v červenci í 940 stěhovali
do Lipska. Asi týden předtím, než přijel I stěhovák před jejich dům, jsme se sešli na Jendově zahradě, totiž oni dva, já a Jenda. Romuald měl s sebou fotoaparát a jakési větší desky. Sedli jsme si na onom divočejším plácku, v tom zákoutí, kde stála mořská panna; kterou kdysi Romuald kreslil a kde se obzvlášť líbilo Martinovi. Na tomto místě s vysokou trávou, křovisky a stromky stála ted již delší dobu lavička, která tam předtím nebývala. Samozřejmě, že jim byío divné, proč nepřišel Prokop. My jsme se s Jendou na to předem připravili."
„Asi jste řekli, že je nemocný," nadhodil Potocký tiše, ale zavrtěl jsem hlavou.
„Neřekli," odvětil jsem, „přišil jsme na to, že by to mohlo být riskantní. Byli by ho určitě chtěli navštívit. Řekli jsme, že Prokop nutně musil do Vítkova, moravského městečka, kde žila jeho babička, protože to s ní vypadá zle. I to byla výmluva naivní, výmluva na babiččinu nemoc, ale na nic lepšího jsme nepřišli a tak aspoň na tohle. A že Prokop o jejích odjezdu do Lipska ví a pokusí se ještě zavčas přijet. Jinak že jim do Lipska napíše..
„Což tedy pravda nebyla," podotkl a velmi mírně upil vína, „a copak tohle riskantní nebylo? Vždyť ho mohli potkat na ulici," řekl a tady jsem mu v duchu musil dát za pravdu. Tady se ukázal poněkud chytřejší, než jakým ve skutečnosti byl. Ano, myslil jsem si v duchu, původně jsme dokonce Prokopa přemlouvali, aby z Prahy odejel, vždyť už začínaly prázdniny, ale Prokop prohlásil, že jejich rodina ještě na prázdniny neodjíždí a on nebude před Němci prchat. Byla to situace velmi svízelná a těžká. Nakonec si dal říci aspoň v tom, že se nebude zbytečně ukazovat na ulici, a kdyby jen je přece potkal, že se zapře a bude dělat jakoby nic. Ale tento Prokopův ústupek stál Jendu a mě
i.ad1sj.av fíjks
velké přemlouvání a Prokop nám to nakonec slíbil ne kvůli nim, ale kvůli nám. Aby nezasadil ránu našemu přátelství od dětství teď na samotný konec, když už stejně z Prahy odjížděli. Byl chladný a neústupný a stále měl na mysli otce a potravinové lístky. O rok později, když přišel do zemí českých nový pán, zastupující říšský protektor Heydrich, jsme poznali, co ty lístky vlastně značí. ,Vyšetřováním se prokázalo/ psaly tehdy noviny, ,že protektora tni rozdělovači organizace nejen úplně zklamaly, ale že nepořádky v zásobování byly namnoze způsobovány uměle a záměrně. Rozvratníci totiž prováděli promyšlený ďábelský plán a vlnu za nefungování zásobovacího aparátu svalovali na Němce, aby tak proti nim vyvolávali a stupňovali zášť a nenávist. Tento plán byl však prohlédnut a zastupující říšský protektor učinil již rázná opatření k zavedení železného pořádku v zásobování.' Vedle článku byl seznam patnácti osob, odsouzených pro zásobovací a hospodářskou sabotáž k smrti zastřelením...
„Tak abych pokračoval," řekl jsem nahlas s pohledem na hodinky, „na Jendově zahradě Romuald vzal fotoaparát a udělal pár našich posledních snímků. V tom zarostlém zahradním zákoutí u mořské panny. Nebudu vám popisovat tuto naši poslední schůzku," řekl jsem, „snad pro tu novelu ani tak významná není. Totiž..." poopravil jsem se, „byla by významná, kdybych býval nebyl s Martinem domluven, že my dva, on a já, se ještě sejdeme sami. Mělo to být pozítří ve Stromovce. Martin měl Stromovku ze všech parků v Praze nejradši, snad proto, že byla největší a co do stromů, keřů, květin nej-pestřejší. Při té příležitosti jsme se chtěli kouknout i do zoo. Ale jednu věc vám o schůzce v Jendově zahradě povím. Na této poslední schůzce vyňal Romuald z desek
čtvrtku a podal mi ji. Na té čtvrtce byl malinký zázrak."
„Kresba na památku," podotkl naproti mně v křesle jaksi tiše a já kývl.
„Kresba na památku. Jendovi dal také, ale jinou. Přinesl i pro Prokopa, ovšem zbytečně. Na té mé kresbě bylo hvězdné nebe. ,Ptal ses tenkrát v noci v Ondřejově na dvoře,' řekl mi Romuald, ,zda jde noční nebe kreslit tužkou. Toto je kresba tužkou barevnou, je to pastel. Má to být to nebe, co tehdy zářilo nad Koubkovic dvorem.' " A vzpomněl jsem si, aniž jsem to teď Potoc-kému řekl, že mě bodlo v duši. Připomněl jsem si Martinovu přísahu, kterou měla podle Prokopa přebít ta, již učinil Hitlerovi. Martin stál vedle mne, ale tvářil se zcela normálně, nechápal. Ovšem, jak by mohl. Jen se na mě bodře usmál a já se snad trochu pootočil.
„,Je to krásné,' řekl jsem Romualdovi," — a nahlas i Potockému, „ ,krásné, jak jsi jen tužkou dokázal ten třpyt a hloubku, ty hvězdy a Mléčnou dráhu, belavou mlhovinu do ztracena...' a už ani nevím, co jsem ještě o kresbě řekl, ale byla vskutku krásná. Zářící nebe s tmavě sametovým pozadím, v pravém dolním rohu podpis a včerejší datum. A Romuald řekl:
jKreslil jsem to podle hvězdného atlasu, takže ty hvězdy jsou přibližně správně rozmístěny a zachovávají poměr svých velikostí. Barvy jsem si ovšem vyvolal vzpomínkou na skutečnou noční oblohu. Ale musím ti říci ještě něco," řekl Romuald, ,něco, co s tím vlastně nesouvisí, nýbrž jen s technikou kresby. Vzpomínáš na článek s několika fotografiemi, jak se objevil v českých novinách a také ve Völkischer Beobachtru, myslím 21. března loňského roku, když se Hitler vrátil z Prahy do Berlína. To myslím bylo o den dřív...' a já si ovšem na ten článek vzpo-
96*97
mněl. Už jsem se vám o něm jednou zmínil," řekl jsem Potockému, „byl to ten článek, podle něhož udělal Romuald tu Hitlerovu karikaturu. Noviny psaly o triumfálním uvítání Hitlera v hlavním německém městě, o bouřlivém díku a lásce miliónových mas Berlína. A Romuald řekl: ,Noviny psaly a fotografie to zachytily, také filmový žurnál ... všechna okna v městě byla osvětlena, na fasádách domů zdravily vůdce girlandy, transparenty a nápisy: Děkujeme svému Vůdci! Podél hlavních tříd a ulic,' připomínal Romuald, ,stály vysoké pylóny, z nichž šlehaly k nočnímu nebi plameny řeckých ohňů. Nad třídou Pod lipami vytvořily nesčetné světlomety obrovský světelný tunel... slavný vjezd do Berlína se konal navečer... a na jeho začátku a konci byl vypalován velkolepý ohňostroj. Všude na ulicích,' připo-poinínal Romuald, ,stály vojenské hudební sbory, a svými pochody zkracovaly statisícovým čekajícím davům čas. Když pak Hitler projížděl vstoje vedle šoféra v otevřené mer-cedesce špalíry světel, hudby, praporů a ohňů, neznal jásot lidí mezí. Jejich volání bylo přehlušováno hřměním děl a salvami, tak to noviny psaly/ připomněl Romuald. , Já si to hleděl živě představit a říkal jsem si, jak by asi ta noční světla a ohňostroje namaloval malíř. Samozřejmě, že jsem to nemaloval, ale přemýšlel jsem o tom, když jsem kreslil tohle nebe. Kvůli malířské technice. Přišel jsem i na to, že xná-B to být pastel, musím i uvážlivě volit papír.' Tak to tedy řekl Romuald na naší schůzce na rozloučenou v Jendově zahradě a jestli máte zájem, tak si to pamatujte," řekl jsem Potockému. „Ještě jste se však ptal," řekl jsem, „jak se tvářila ta Romualdova dívka, když se dozvěděla, že Blaskowitzovi odjedou z Prahy... inu, to mně Romuald nesvěřil, to mi prozradil opět zas Martin, samozřejmě
tajně. jPříšerná,' řekl a mínil to děvče, ,to nechce chápat. Přemlouvala bráchu, aby zůstal v Praze. Dokonce navrhla, ať otec to Lipsko odřekne, představ si, aby mohla dál s bráchou chodit, jako kdyby něco takového vůbec bylo možné, no prostě, mozek slepičí,' řekl. Ale toho už nechrne," mávl jsem rukou k Potockému a pak jsem se napil vína a pokusil se stručně načrtnout naši potomní konečnou schůzku s Martinem ve Stromovce.
„Prostě na té schůzce jsme si s Martinem slíbili, že á budeme psát. Jejich lipskou adresu jsme pochopitelně už měli. Schlegel-strasse 12, Leipzig, tak se to psalo, to stačilo, jen ještě se mělo připsat Deutsches Reich. sBudeme si stále psát,' řekl Martin a pak se zeptal, co vlastně chci dělat, až skončím gympl. ,Půjdeš na vysokou,' řekl, ,ale na co?' a já si v duchu myslil: ,Snad půjdu, ale to značí, že až po válce. Protože naše vysoké školy jsou zavřeny a otevřou se, až skončí válka a Hitler padne. Jinak to totiž není možné...' ale nahlas jsem to Martinovi neřekl. Raději jsem se zeptal, co bude dělat on. Zda se už rozhodl. Protože jsem už z dřívějška věděl, že mu v tomhle stále nebývalo jasno. ,Michale,f řekl Martin ve Stromovce, ,já nevím a nevím. Co budu dělat, až vyjdu střední školu anebo co bych dělat měl. Brácha je na tom podstatně lip. Ten ví, že bude umělec, mahr. Někteří mí spolužáci také už vědí, co budou dělat. Představ si, že je mezi nimi i pár, kteří touží sloužit v řadách SS. Ale já? Já nejsem od přírody ani umělec a být voják, to mě nebaví. Ale já nejsem ani obchodník a ani vědec. A nejsem ani stavitel a ani dělník. A úředník nejsem už vůbec. Leda trochu fotbalista/ zasmál se, ,ale to je málo. To bych musil být leda takovým Pláničkou.'
,Tak víš co, Martine,' napadlo mě, ,tak nemysli na to, co budeš dělat nebo co bys dělat
měL, ale na to, co bys dělat chtěl. A tak na to přijdeš,' a Martin, se zasmál a řekl: ,Máš pravdu. Nejspíš zahradničit. Zahradníkem bych chtěl být,' ukázal na květinové záhony a pěstěné stromy, které byly kolem nás, ,zahradníkem. Anebo lesníkem jako pan Koubek,' ano, takové povolání odpovídalo Martinovým zájmům a pak ještě vyřkl jednu podivuhodnou představu."
Protože jsem se na tomto místě trochu odmlčel, Potocký poněkud zdvihl hlavu a zeptal se, jaká to představa byla...
„Tu řekl zcela vážně," odvětil jsem, „ale vyslovil ji ve zvláštní souvislosti, vzpomínám si nato samozřejmě jako dnes. Mluvilo tom, že vlastně ani neví, co si má od života slibovat a jak si ho vlastně představit, ač to jiní v jeho věku vědí. Někoho citoval, německy, vzpomínám si na to jako dnes, Gott hat seine Aufgabe nicht darin gesehen, uns das Leben leicht zu machen... což znamená..." pro jistotu jsem to Potockému přeložil, „že pánbůh nevidí svůj úkol v tom, aby nám dělal život lehkým. ,Víš, Michale,' řekl, ,když mudrci čili kmeti tvrdí, že život je těžký, proč si ho ještě ztěžovat, a když pánbůh příHš nechce nám ho ulehčit, proč bychom to nezkusili my sami? A tak víš, Michale, co bych chtěl?' řekl Martin, ,bude to znít hloupě jako z nějaké čítanky, ale já bych chtěl pomáhat ...'A když jsem ihned nechápal, co myslí, řekl: ,No, jaksi tak nějak pomáhat lidem. Mně by to bylo příjemné a milé.' Víte..." řekl jsem Potockému a pohlédl jsem na něho, „jako dnes si pamatuji, kde v té Stromovce mi tohle Martin řekl. Ve Stromovce, jak jistě víte, je pár rybníčků, spojených potůčky, přes něž vedou lávky. Tak tohle, že by rád pomáhal lidem, že by mu to bylo příjemné a milé, mi Martin prozradil u jednoho takového rybníka, kde byla opodál lávka a na rybníku plavaly divoké kachny a labuť. Měl
byste si to pamatovat," řekl jsem Potockému, „za ta dlouhá léta totiž, co jsme se s Martinem znali, jsme si vyprávěli o všem možném, dokonce i o německých barokních básničkách, jaké psal Simon Dach, Johann Klaj a Paul Fleming, ale nikdy jsme si my dva neřekli, jaký máme vztah k lidem, a Martin to připomněl. Já tehdy odpověděl, že i když jsme si to nikdy neřekli, to o sobě víme, protože jsme to jeden na druhém vycítili, nicméně však tehdy u rybníka se Martin o svém vztahu k lidem podrobněji rozhovořil. Vyřkl ještě jednu závažnou myšlenku... Ale," řekl jsem Potockému, „nechrne to být."
„Snad bys mi právě tohle měl říct," namítl lehce a jaksi udiveně a já viděl, že má ted opět pravdu. Ze právě tohle bych mu měl říci a že mu to vskutku řeknu, protože jsem s tím dokonce počítal, ale až později... Napil jsem se vína a pokračoval jsem.
„Zatím něco jiného. Martin ve Stromovce se nedotkl jen života, ale i smrti. Už jsem vás párkrát upozornil na to," řekl jsem, „že míval i chvíle, kdy dovedl být přemýšlivý a vážný, například v tom Ondřejově, a takovou chvíli měl i v té Stromovce, nedovedu si smrt představit, Michale,' řekl mi, ,ty ano?' A protože jsem si ji rovněž nedovedl představit, řekl: ,Těžko si představit život a co si od něho slibovat, ale ještě tíze-ji představit si smrt a co si slibovat od ní.ť Co Martin právě tehdy vyslovil," řekl jsem Potockému, „mi připadlo velmi zvláštní a moudré. Bůhvíjak vůbec na tuto větu přišel, ale měl jsem dojem, že je jeho a nikoli vyčtená. ,Martine,' řekl jsem mu a jsem jist, že jsem se přitom na něho usmál, ,musíme o tom dumat a navíc právě ted? Máme přece ještě dost jiných věcí, o kterých bychom měli spolu mluvit, nemyslíš?' a Martin souhlasil. ,To víš,' řekl, ,ale já vím, proč mě to napadlo. Já vím proč.." a ted Potocký naproti mně
i
i
ladislav fuks
v křesle mírně upil vína a přerušil mne.
„Proč..." řekl tak bezbarvě, jako já jsem mluvil, když jsem líčil nacistické hrůzy, „proč ho to napadlo. Protože byla válka?"
„Ne proto," zavrtěl jsem hlavou, „proto ne. Vysvětlil mi to úplně jinak." A rychle jsem' se napil vína, a zatímco jsem si zapaloval cigaretu, jsem mu to sdělil.
„V domě, kde Blaskowitzovi bydlili, zemřel právě v těch dnech jeden nájemník, nějaký pan Šrobař. Znával jsem ho podle jména, bydlil na tomtéž patře a snad ještě déle než rodina Blaskowitzů, bydlil tam snad odjakživa, snad více jak půl století, bylo mu osmdesát let. V posledních létech těžce chodil, spíš jen polehával, a o domácnost se mu starala jakási jeho příbuzná, také už dost stará paní. Martin mu občas přinesl uhlí ze sklepa, bylo-H to třeba, a také kus něčeho, co paní Blaskowitzová právě upekla. A ten právě zemřel. Dole v domě viselo jeho parte. ,V posledních měsících,' řekl mi Martin ve Stromovce, ,tak od konce letošní zimy, už skoro ani nevnímal, co se s ním děje. Měl velice lehkou smrt,' řekl Martin, ,žádné soužení, žádné bolesti, vlastně ani žádnou nemoc, zemřel prostě stářím, usnul, a to bylo dobré, myslím... proto mě napadla smrt.' Víte..." řekl jsem Potockému a pozorně se na něho zadíval, „myslím, že měl Martin pravdu. Může být smrt velice lehká, jsou-li splněny dvě podmínky. Že člověka nic nebolí a že netuší, že zemře. Takovou smrt mají třeba oběti, které jsou náhle zastřeleny. Mohou být mezi nimi lidé, kteří si tak lehkou smrt ani nezaslouží a ti by' pak měli být předtím trochu trápeni." Chtěl mě zas přerušit, hleděl jsem na něho pozorně... chtěl snad namítnout něco o sadismu, ale nedopřál jsem mu času.
„Kdo ví," rychle jsem řekl, „zda pro lotra není bolestná smrt dobrodiním větším než
smrt bezbolestná. Zda bolestnou smrtí nevykoupí svou duši z hříchů a snáze dojde spásy. Ale nechrne to," zasmál jsem se, ač mně právě teď vůbec do smíchu nebylo jako dosud nikdy za celý večer, a zas jsem se rychle napil vína, „chtěl jsem vám ještě něco sdělit k té Stromovce." A když jsem viděl, že je klidný, viděl zřejmě, že jakoby žertuji, pokračoval jsem:
„S|Martinem ve Stromovce jsme se ještě domlouvali, kdy se zas uvidíme. ,Asi to závisí na tom,' řekl jsem^tehdy Martinovi, jkdy^skončí válka .Bojí m sej že dokud potrvá, se nespatříme. Ty se nedostaneš^do Prahy a ani já do lipska. Kdy asi ta válka skončí...' To neměla být otázka," řekl jsem Potocké-,to byl spíš můj povzdech a Martin to
102* 103
mu,
snad vycítil. Naše poslední setkání bylo v době vrchoKcích^německých vítězství," řekl jsem Potockému, „takřka nad celou Evropou vskutku už vlál hákový kříž a nacisté nemluvili o ničem — jak jsem se již zmínil — než o konečném vítězství, které je na dosah. Brzký konec války v nacistických myslích v oné době znamenal jejich konečné vítězství a obráceně, jejich konečné vítězství znamenalo v té době brzký konec války. Kdyby byl býval Martin tenkrát ve Stromovce řekl: jNeboj se, Michale, sejdeme se brzy, válka skončí co nevidět,' mohlo to pak tedy znít, jako že věří, že zvítězí. Neřekl to tak, ale třeba si to v duchu myslil. Řekl to poněkud jinak a to proto, aby mě potěšil, že se zas brzy uvidíme... a v tom je opět ten jeden jemný rozdíl, který byste měl," řekl jsem Potockému, „v novele vystihnout. Pak by tahle pasáž měla odpovídající psychiku a byla věrohodná. Zcela tentýž jemný rozdíl byste měl vystihnout, když jsme s Martinem mluvili o tom, že až skončíme gyrnpl,_ půjdu na vysokou. Nemohl bych býval jít, já jako Čech, dokud by válka neskončila. Že se naše
ladislav fuks
vysoké školy otevřou, teprve až Hitler padne, to jsme přece my Češi tušili, a kdyby býval neměl Hitler padnout, nikdy bych býval nemohl jít na českou vysokou školu. Nemůže být dobrý autor, kdo nemá cit pro podobné nuance či je dokonce vůbec neobjeví," řekl jsem Fotockému a v té chvíli Potocký zcela nečekaně vstal z křesla.
„Co je?" zeptal jsem se a sledoval ho, byl to zřejmě jakýsi bezděčný pohyb.
„Nic," řekl, jak už jednou odpověděl v kuchyni, když jsem tam otvíral okno, a opět si sedl, byl to vskutku zřejmě bezděčný pohyb... a pak upnul zrak na černou kávu, kterou zatím nikdo z nás nedopil, a prohodil:
„V té zoo jste byli?"
„Nebyli. Tam jsme se už nedostali. Prochodili jsme to ve Stromovce."
„A to chodil v uniformě hájot?"
„Ale..." zasmál se jsem, „ani nápad. Šel normálně jako já. V normálních šortkách, sice manšestrových, ale světlých, bez bílých punčoch, bez nože za opaskem, v bílém tričku jako já. A to je vlastně všechno, co se týká naší poslední schůzky."
„Všechno," opakoval zamyšleně a jako by nevěřil, „a co ta vaše přísaha z Ondřejova? Ta, která měla být překryta přísahou při vstupu Martina v hájot? Ta připomenuta nebyla, když tohle byla vaše poslední schůzka.. řekl a já mu opět musil dát v duchu za pravdu. Zřejmě se přece jen dokázal vžít do toho mého vyprávění, když mu tohle neuteklo, a kupodivu, ještě něco... Připomínkou přísahy na tomto závěrečném místě vlastně náhle ukázal, že tak zcela hloupý a necitlivý není. Že nějaký smysl pro lidskou psychiku má a že vlastně není ani bez schopnosti domýšlet situace. Nedal jsem však na sobě nic znát a jen jsem kývl.
„Přísaha připomenuta byla," řekl jsem.
„No a co," zeptal se, „co..." a čekal.
„Nic," řekl jsem.
„Nic," opakoval, „nic... to není možné. To snad není možné, když to byla vaše poslední schůzka, "a já tedy řekl:
„Přísaha byla potvrzena. Přísaha na život a na smrt," a.protože jsem se jen klidně usmál a mlčel, zmlkl i on.
„ ,1 když je doba rušná,' řekl Martin, ,ži-vot je před námi. Co máme před sebou, bude taky radostné a hezké, já tomu věřím. Já to totiž tuším,' řekl Martin. ,Mám předtuchu.' "
„To řekl hezky," kývllump a zeptal se, zda jsme si dali něco na památku. A pak, když jsem přisvědčil, se stalo něco neuvěřitelného.
Pak se stalo něco, co by mě nebylo napadlo ani ve snu.
Začalo to tím, že chvíH hleděl na stůl, na všechny ty věci, co tam stály, na sklenky a láhev vína, na šálky s kávou, na popelníky, teď už zas dost plné, na talířky od vajec trochu mastné, na chléb, který zbyl, že hleděl i na obálku, která ležela na strojových stránkách a dotýkala se několika písmen na deskách jízdního řádu... a byl ted náhle kupodivu skleslý. Tak to začalo.
Vzal jsem talířky od vajec, lžičky, cukr a chléb a přenesl jsem to ze stolku jinam, aby to nepřekáželo. Na takovou malou komodu, která stála u dveří. A myslil jsem si:
„Divné. Divné. Mám se tím obírat anebo ne?" A myslil jsem si:
Předtím než jsme sešli dolů, se náhle vzrušil. Ano, snad tehdy, když jsem líčil, jak se Prokop trhl od naší pětice. Dole v kuchyni jsem měl zvláštní dojem, že mě pozoruje, a pak jsem začínal mít zcela zvláštní nový dojem, z něho samého. Jako by se nějak vnitřně ztišil, pohroužil se do sebe, ale zatím jsem to nezkoumal, i když jsem výklad po ruce měl. Měl jsem dojem, jako by se byl zřejmě znenáhla a přece jen
104* 105
značně náhle změnil, to tedy všechno bylo. A teď to všechno vlastně trvá, ten všecek jeho nový stav a ty všechny mé nové dojmy, uvědomuji si, že stále vše trvá, i když na to přímo nemyslím a spíš se upínám na své vyprávění... stále vše trvá, ale teď k tomu — a opět zcela náhle — přistupuje sklesiost. Daniel Potocký je ted kupodivu skleslý.
Usedl jsem znovu do křesla a byl zvědav, co bude dál. Neboť něco musilo být dál... cítil jsem to... něco viselo ve vzduchu. Chvíli jsem mlčel a bezděčně hleděl na to jeho výtečné béžové triko, které měl na sobě a zřejmě ho měl odněkud z ciziny, chvíli mlčel i on, snad jako by přemýšlel, hledal slova, váhal... a pak prornfuvil.
„Ano. Jistě je to tak," mlhavě řekl a nešlo přesně určit, co myslí, snad tu Martinovu předtuchu či dárek na památku, neboť toho jsme se dotkli naposled, „ano, jistě." A pak promluvil znovu:
„Ještě jsi tu story nedokončil, ale mně jsi už pověděl kolem ní dost a já myslím, že chápu."
Teď jsem to trochu zahrál já. Ovšemže mi blesklo, že přece jen, navzdor veškeré mé bdělosti, vycítil, kam mířím, a že bych pak v tom případě musil rychle, velmi rychle rozhodnout, jak dál. Účel byl, aby slyšel historku celou. Celou až do jejího posledního konce. Takhle by sice mohl leccos chápat též, ale bylo by to poznání na poloviční cestě. Tragická pointa příběhu dosud zdaleka vyřčena nebyla. A tak jsem naoko udiveně řekl:
„Já vám dobře nerozumím. Co máte na mysli, že jsem už kolem story řekl a že chápete.. ." a on se rychle napil vína a odpověděl:
„To, že si myslíš... že to nesleduji nebo mě to nezajímá. Asi se neumím dost vhodně tvářit..." a já si lehce oddychl. Z toho, co
právě vyřkl, se dalo soudit, že přece jen nepoznal, kam mířím, a že mu o tohle nejde.
„Nemyslím si, že vás to nezajímá," podotkl jsem, „jak jste na to přišel? Naopak si myslím, že to sledujete a že vás to zajímá. Vždyť vám to vyprávím..." a tady mi bleskl výtečný obrat. Chvílemi jsem totiž cítil, že mu vyprávím i to, co jsem mu původně vyprávět nechtěl. Že ve svém vyprávění jdu do přílišné hloubky. I když jsem mu mnohé zamlčel a nesděHL přece jen jsem mu tu a tam řekl víc, než jsem původně chtěl, snad jsem se sám dal příliš strhnout dějem. A tak jsem dodal:
„Vždyť vám to vyprávím značně podrobně, dokonce i tu psychiku postav líčím, a to bych dělal, kdybych si myslil, že vás to nezajímá? Dělal bych to, kdybych viděl, že to nesledujete?"
Viděl jsem, že ho argument přesvědčil. Ale to hlavní, co zřejmě chtěl říci, teprve mělo přijít a tohle všechno byla jen předehra. Daniel Potocký totiž stočil zrak kamsi k oknu, bezděčně si sáhl na čelo, a když pak vzápětí zas promluvil, viděl jsem, že k jeho náhlé skleslosti přibyla i jakási nervozita. Řekl:
„Abych se k něčemu přiznal. Já přece jen mám o sobě jistou představu. Přece jen nějakou mám, i když není nová, mám už ji řadu let, ale komu bych ji vykládal, s kým o ní mluvit, jít s ní na trh bych si ani netroufal. Já totiž vím, že co jsem ve válce napsal, dobré není. Já totiž vím, že jsou to kýče a teď tady u tebe, co tu sedím... jako bych dostával za vyučenou. Ty to tak nemyslíš, ale já to tak chápu a chtěj nechtěj to beru a přijímám. A taky vím, kdy není autor dobrý a že já jsem špatný. Špatný, velmi špatný," vzdychl a mávl rukou, „ale prosím tě, nenech se tím mýlit a vypravuj a dopověz to."
Když jsem se trochu probral z jeho zcela
ladislav fuks
nečekaného přiznání, provázeného změnou chování a výrazu hlasu a tváře, měl jsem pocit, že bych měl vše ostatní už opravdu, teď už opravdu velmi zkrátit. To byl pocit první. Druhý byl, že mě cosi v mém vlastním nitru varuje. Abych se nespokojoval s povrchním úsudkem, nýbrž vše zkoumal hlouběji a lépe. Třetí pocit byl vlastně jakýsi příkaz: abych byl velmi ostražitý.
Pohlédl jsem k pootevřenému oknu, pohlédl jsem na papíry, zakrývající pistoli, a pak na něho a rukou jsem mávl. Jako bych totiž jeho nečekané přiznání nebral na vědomí. Ale též, jako by mě v nejmenším nepřekvapilo. Též však, jako bych mu nedával za pravdu. Byly to tři různé možnosti a mohl si z nich vybrat, co chtěl. Prostě jsem to přešel a chytil se jeho poslední věty. Abych to dovyprávěl.
„Odjeli," řekl jsem naoko zcela klidně, „odjeli do Lipska. Toto bylo tedy v roce 1940, válka skončila za pět let později. Za tu dobu jsme si s Martinem psali desetkrát. Martin mi za rok poslal knížku, která právě vyšla v nakladatelství W. Scheuermanna ve Vídni a v Lipsku a jmenovala se Útěcha u Goetha. Trost bei Goethe. Musím teď podotknout, že mi Martin z Lipska psal německy a já jemu z Prahy česky. Napsal mi například: ,Zřídka se utkávám se svým srdcem, avšak ještě řidčeji s ním souhlasím. To znamená, že se vydáváme za dobré přátele, ač zároveň nejsme téhož mínění.' To mi psal německy a byl to Goethe," řekl jsem. „Nebo: ,Wir rufen keine Stunde zurück; lasst uns zusammennehmen, was geblieben, was geworden ist, und es nutzen und gemessen, eh' der Abend kommt.'V podstatě jeto asi to," řekl jsem, „že žádnou hodinu zpět nepřivoláme. Ať tedy můžeme posbírat vše, co zůstalo, co se stalo, a použít, užít to, dřív než přijde večer... a to mi připadlo od Martina jako
výzva. I to byl Goethe. A pak mi též napsal, k svátku svatého Michaela:
,Man sieht die Blumen welken und die Blätter fallen, aber man sieht auch Früchte reifen und neue Knospen keimen. Das Leben gehört den Lebendigen an, und wer lebt, muss auf Wechsel gefasst sein.' Podepsán Johann Wolfgang von Goethe."
„Kdyby se to volně přeložilo," řekl jsem, „znělo by to asi takto: Vidíme, jak vadnou květiny a jak padá listí, ale vidíme též, jak zrají plody a klíčí nové pupence. Život náleží živoucím a kdo žije, musí být připraven na změnu... Tento citát," řekl jsem, „nebyla výzva, ale výpověď o skutečnosti, krásná výpověď a Martin mi ji poslal k jmeninám. Dlouho jsem o ní přemýšlel, zvláště o tom jejím konci, který mi připadal znepokojivě dvojsmyslný. Kdo žije, musí^ být připraven na změnu... napsal mi Martin k jmeninám, zatímco žil daleko v Lipsku... poslyšte," řekl jsem Potockému kvapně, „snad právě tyto citáty byste měl v novele uvést. Víte proč..." a Potocký kývl. „Proto, abyste ukázal, že měl Martin rád básně," řekl jsem suše. „Prostě měl rád básně. Ne že by je stále četl a opíjel se jimi, ale měl je rád a měl pro ně cit. Odpovídalo to jeho povaze, jak jsem vám ji dříve nastínil." Pak jsem pokračoval:
„Romuald v Německu Akademii nedokončil, protože rukoval. Ale nešel hned na frontu, nýbrž k nějakému pomocnému sboru. Poslal nám — totiž Jendovi, Prokopovi a mně — dva lístky, jeden z Norska a druhý z Hamburku. , Viděl jsem zde vzácnou věc,' psal z Hamburku. ,Byl jsem svědkem, když v přístavu vykládali africké lvy a tygry, kteří se dostali v této době války bez poškození až sem. Jsou určeni pro cirkus. Na malování mi čas téměř nezbývá.' Byl pak odvelen na^ruskou frontu a kromě lístku na začátku už nepsal. Martin chodil do lipského gymnázia,
108*109
a jak jsem již podotkl, psali jsme si desetkrát. Avšak vzdálenost mezi Prahou a Lipskem nás skutečně dělila a snad víc, než jsme si zprvu myslili. Nikoli, když jsme byli všichni v Praze, ale teď, teprve teď j sem měl chvílemi pocit, že se začínáme odcizovat. Jak válka pokračovala a nacisté ještě vítězili, jak potom za dva roky vypálili Lidice, jak vtrhl Hitler do Sovětského svazu a posléze, když se karta jeho válečných úspěchů začínala obracet, když přišla invaze a Němci na východě i západe začínali ustupovat... měl jsem pocit, že se s Martinem odcizujeme. Náhle jsem nevěděl, co mu mám vlastně z té Prahy psát. O tom, co dělám, co dělá Jenda a Prokop... co škola, co divadlo... Prozatímní v Karlině, protože Národní bylo zavřeno... a jak se má on, co bratr a rodiče... to lze dvakrát třikrát psát, ale psát totéž po osmé a znovu... připadalo mi to povrchní a plytké. Avšak nevědět, co komu psát,- s nímž jsme kdysi trávili léta, měsíce a týdny, to je smutné. Jako by to svědčilo o postupujícím usychání citů, avšak přece jen tomu tak nebylo."
„Rád bych se na něco zeptal," podotkl Potocký a já kývl.
„Mluvil jsi o tom třeba s tím Jendou? Anebo s Prokopem?"
Ani tato otázka nebyla hloupá a já se okamžik rozmýšlel. A ač otázka byla vhodná a trefná, odvětil jsem:
„Mluvil a nemluvil, na tom nesejde. Pro novelu to nemá význam. O tom nepište..." a v duchu jsem si znovu připomenul, že přirozeně psát nebude. O tomhle anifčemkoli jiném. Námět přece zpracovat neměl.
„Nicméně," pokračoval jsem, „na Martina jsem myslil, stejně i Jenda, prohlížel jsem si snímky naší pětky i jeho samotného, za celou tu dlouhou dobu jsem jich měl pět plných alb a přicházely chvíle, kdy mi ho
bylo líto. Které to byly chvíle..." řekl jsem j 110* 111 Potockému, „vždycky kolem vánoc a kolem svátku svatého Martina. K těmto dvěma příležitostem jsem mu psal vždy. A chvíle další, kdy jsem ho litoval... obzvlášť ty, když německé armády na frontách začaly pořádně zkoušet a ustupovat, třeba v kruté ruské zimě před Leningradem a Moskvou, u Stalingradu, na Ukrajině a já si představoval, že i on je někde s puškou v ruce v jejich řadách, sviští kolem něho šrapnely a vybuchují miny, on přece za nic nemohl, vždyť to byl hoch jako já, Jenda a Prokop... a bylo mi ho líto, když jsem si vzpomněl, že chtěl dělat život lehčím a pomáhat lidem... na ten jeho vztah k nim, jak mi jej svěřil na schůzce ve Stromovce a já vám jej," řekl jsem Potockému, „v úplné podstatě nesdělil. To byly chvíle, kdy mi bylo Martina líto, ale teď jděme dál... V době, kdy začali nacisté prohrávat, Blas-kowitzovi změnili adresu podruhé. Martinův otec byl z Lipska přeložen jinam. Zkazil bych pointu," řekl jsem, „kdybych vám teď sdělil podrobností. Řeknu zatím jen to, že brzy po přeložení z Lipska byl pan Blas-kowitz povolán do armády a tak tedy vlastně doma zůstal jen sám Martin s matkou. Ku konci války jsme si s Martinem už nepsali."
Pohlédl na me tázavě.
„Takže tím byl mezi vámi konec..." řekl tiše.
„Nikoli," odvětil jsem, „dalo se to chápat. Koncem války byly spoje už velmi narušeny. Německé obklíčení den ode dne sílilo a Německo bylo v jednom ohni. Bomby, smršť z děl, trosky..."
Dopili jsme kávu a upili vína. Potocký pil již vskutku rninimálně. Už dávno nedával v křesle nohu přes nohu, nepovytahoval obočí ani se žertovně nešklebil, už dávno nebyl žoviálni ani bohorovný. Potocký byl opravdu změněn. Neměl jsem čas o tom uva-
žovat ani teď. Neuvažoval jsem ani o tom, když jsem mu právě řekl, že koncem války byly spoje už velmi narušeny, ač právě tato poznámka se ho citelně týkala. O hodinu dřív bych ji byl neřekl, abych ho předčasně nepolekal, nevyvolal podezření, že svým vyprávěním mířím ještě jinam, ale teď jsem již na to nedbal a vyprávění jsem chtěl co nejvíc zkrátit. Potocký prostě byl opravdu pohroužen v sebe a byl skleslý. Ovšemže mě napadlo, že to může být únavou z vína. Vypil ho za celý ten večer dost. Člověk se stále drží a je čilý a najednou přijde chvíle, kdy to na něho spadne. Avšak to případ Potockého nebyl. Svědčilo o tom jeho údivné přiznání, které tak náhle a sebekriticky před okamžikem vyřkl, svědčilo vskutku, protože je nepronesl v opilosti. Potocký zcela bezpečně opilý nebyl.
„Takže koncem války jste si s tím Martinem už nepsali," opakoval zamyšleně a pak pomalu řekl:
„A co po válce?"
V jeho skleslé tváři se vskutku zračila zvědavost.
Po chvíli ticha jsem řekl:
„Ani po válce. Ani po válce jsem nedostal od Martina jediný dopis, jediný lístek. Ani od Romualda..." a Potocký kývl a řekl:
„Takže je to jasné."
„Ne tak, jak si myslíte," zavrtěl jsem hlavou, „naprosto ne, to by byl omyl. Nikdo z nich tak, jak si myslíte, nezahynul. Dopovím..."A pak jsem řekl:
„Není tomu tak dávno, je tomu vlastně čtrnáct dní... co jsem byl v Německu. Teď, osm let po válce, poprvé. Jel jsem vlakem. Kdybych byl jel autem, možná že to, co řeknu, se nestalo. Anebo by se to bylo stalo, ale jinak. Jel jsem do Berlína a odtamtud do Lipska. Odtamtud do města, které se jmenuje Riesa, Proč jsem tam jel? Zcela zane-
dbatelné a pro novelu bezvýznamné. Když to budete psát, nechte to bez povšimnutí anebo si něco vymyslete, proč. V tomhle vás žádný seriózní literární kritik nenapadne. Prostě jsem jel do Riesy. Z toho města jsem se pak vracel do Prahy..." _ "0
Dolil jsem si víno, on je v číši ještě měl a pokračoval jsem:
. „Z Riesy do Prahy, pane Potocký, se musí přes Drážďany. V Drážďanech se musí přestoupit. Rychlík do Prahy jel za pět hodin. Měl jsem tedy v Drážďanech čas. Nechal jsem kufr na nádraží v úschovně a vyšel se podívat na to hrůzně vybombardované město. Jistěže za pár let bude opět stát. Ale bude to nadlidská práce. Lipsko bylo válkou rovněž značně postiženo, avšak... aspoň si to myslím.. . s Drážďany se to nedá srovnat. Onen poslední anglo-americký nálet z února 1945 prakticky srovnal Drážďany se zemí. Trosky musily být nepředstavitelné. Dnes jsou již odstraněny, avšak mnohé se tam zatím nechávají záměrně. Ovšem pár domů zůstalo a mnohé byly již znovu postaveny. Poblíž Zwingru stál dům s pasáží a nad ní na bílé plátěné transparente visel žlutý nápis, který Tni náhle, jak jsem tak šel kolem, připadl j ako takový problesk naděje, předzvěst nového života, taková klíčící zeleň, jako když najdete ve vyprahlé spálené trávě žlutobílý kvítek, a samozřejmě, že mě okamžitě upoutal. Nápis totiž oznamoval, že se tu pořádá výstava obrazů mladých malířů a grafiků s námětem „Jíž nikdy válku". Samozřejmě, že mě ihned napadl Romuald. Co dělá, zda vůbec žije, nemá-li tu i on nějaký obraz nebo grafiku. Vpadl jsem dovnitř a pak jsem strnul."
Nyní jsem si musil opět zapálit cigaretu. Viděl jsem, jak mě Potocký v protějším křesle pozoruje. Jak ze mne nespouští zrak. Jak je napnutý.
„Je to vůbec zvláštní," myslil jsem si v té
ladislav fuks
chvilce, když jsem škrtal zápalku, „zvláštní, jak člověk, který je tak evidentně skleslý jako právě on, může být současně i tak napnutý. Skleslost — stav, který vyvolává pohroužení v sebe sama, a na druhé straně napjatá zvědavost, která je vždy něčím, co obráceno navenek a jaksi pohroužení v sebe vylučuje..." můj host sledoval i mé ruce. Všiml jsem si dobře. Musil však poznat, že se mi sebeméně nezachvěly. Nikdy se mi sebeméně nezachvěly ruce, když jsem si zapaloval cigaretu, avšak také se mi nikdy nezachvěly, když jsem držel pistoli. Pistola, která ležela na dosah pod papíry a starým jízdním řádem. Zapálil jsem si cigaretu, znovu se napil vína a pak jsem pokračoval:
„Ano. Vešel jsem do výstavní síně a strnul jsem. Poznal jsem okamžitě. Obraz, který nemohl malovat nikdo jiný než Romuald. Visel na zvláštním panelu na čelném místě. Byl Uavním exponátem výstavy mladých německých malířů a grafiků. Byl vidět-už na prahu dveří." A pak jsem řekl:
„Je to támhleten obraz. Ten, který visí u okna nad psacím stolem."
Potocký stál před obrazem, na který dopadala červeň ze stínidla petrolejky, a mně připadal jako zdrcený člověk.
Hezká jemná tvář chlapce na obraze, která na něho hleděla, byla zděšena, avšak mírně. Zato v hlubokých šedých očích a u mírně pootevřených rtů se zračila hrůza strašlivá. Protože však tvář s očima a ústy tvoří nerozpojitelný celek a jedno se obráží v druhém, mohlo se zdát, že bud celý chlapcův výraz je krajně zděšený anebo naopak, že ona hrůza v očích a u rtů tak strašná není. Záleželo na tom, jak se Člověk na ten portrét díval... A ač to byl olej na plátně, byl pod sklem a byl přilepen na bílém papíru — neměl pozadí.
„Tři hodiny před odjezdem vlaku do Pra-
hy," řekl jsem Potockému před obrazem, „tři hodiny před odjezdem jsme se stačili s Ro-mualdem sejít. V telefonu mi odpověděl, že přijede taxíkem do výstavní síně, abych tam na něhojen klidně počkal, že přijede co nejdřív. Čekal jsem na něho nejprv v kanceláři síně, a když stále nejely vyšel jsem a čekal u Martinova portrétu. Do síně vešel mladší muž v pěkném letním obleku se žlutou vázankou a kapesníčkem a vlídně se usmíval. Avšak záhy jsem poznal, že to Romuald není. Pak vešel jiný, starší, bledý, trochu shrbený, v tmavě zelených brýlích a s nehybným rukávem haleny, ten člověk snad neměl jednu ruku. Ale to Romuald rovněž nemohl být. Zabočil kamsi za Martinův panel a zřejmě mě ani nevnímal. Pak se objevil opět jeden mladší muž, osmahlý a blahobytný, zřejmě dbalý na svůj zevnějšek, na rameni mu visel fotografický přístroj a vedle něho šla krásná, asi dvacetiletá dívka. Oba se usmívali už na dálku, jakoby vcházeli do svatební síně. Odtrhl jsem se od panelu a poněkud jím vykročil vstříc. Ale byl to omyl. Byl to nějaký pan Dolfi, neboť tak ho oslovila úřednice, která právě vyšla z kanceláře. Ovšem," kývl jsem na Potockého, „nesmíte zapomínat, že jsme se s Romualdem neviděli třináct let. Prakticky od července 1940, a za třináct let se může člověk i trochu změnit, nemyslíte? Za Martinovým panelem se opět objevil ten starší, bledý, trochu shrbený člověk v tmavých zelených brýlích a snad bez ruky, a to byl Romuald...
,Už mě ani nepoznáváš,' řekl, ale já zavrtěl hlavou a podal jsem mu ruku, ale co to bylo platné, nepoznal jsem ho a on si to zřejmě záměrně a chytře ověřil. Válka na něm vskutku zanechala strašlivé stopy. Zestárl, vybledl, shrbil se. Avšak Martin," řekl jsem Potockému před obrazem, „Martin nezestárl. Je to stále ten Martin z Prahy, z Jen-
114*115
.ladislav fues
dovy zahrady, ze Stromovky... je to..." ukázal jsem na obraz, „stále on, nezměněný, mladý, výrazný, tak trochu Obraz Doriana Greye." Pak jsem pokračoval:
„V ten tragický den 14. února 1945, kdy Drážďany postihl nejkrutější nálet, který vůbec za války byl — kromě atomové bomby v Japonsku — v ten tragický den Romuald v Drážďanech nebyl. Snad je vám již jasné," řekl jsem Potockému před Martinovým portrétem, „že pan Blaskovritz byl z Lipska přeložen právě do Drážďan a rodina se tam tedy přestěhovala..." a Potocký kývl. Kývl a nemluvil, byl zdrcen. 1-4
„,Nebyl jsem už u pomocného sboru,' řekl mi Romuald ve výstavní síni, ,byi jsem na frontě. Co se dělo v Drážďanech, jsme se ovšem dozvěděli i tam, utajit to nešlo. Go se dělo s Martinem, jsem se dozvěděl až později, po návratu z fronty, od jednoho nájemníka z domu, v kterém jsme zde v Drážďanech bydlili. Náš otec padl půl roku předtím u Lvova, koncem srpna 1944, v boji s vojsky maršála Koněva. Zdejší lidé v poslední rok války nálety už ani nevnímali. Sirén, které oznamovaly, že nepřátelská letadla jsou nad naším územím, bylo už tolik, že mnozí lidé už ani nescházeli do sklepů či krytů a zůstávali v bytech. Upozorňování na nebezpečí náletu přicházelo mnohokrát denně a Hdé se stali otrlými. Avšak letecký poplach toho 14. února v Drážďanech snad prý ani vyhlášen nebyl. Viktor Zechner z našeho domu to tvrdil. Prostě prý na vyhlášení poplachu už nebyl čas. První eskadry přilétly na město příliš náhle a rychle. Zechner tvrdí, že lidé sebíhalí do sklepů a krytů, až když začaly padat první bomby. Martinovi v té době bylo necelých 22 let. Go chvíli měl nastoupit k domobraně, ne-3i na frontu. V tom ohledu byl dost šťastnou výjimkou, protože jeho vrstevníci tam už dávno byli. Ovšemže
byí nasazen, nasazen ve zbrojovce na dost těžké a namáhavé práci, ale zde v Drážďanech, a bydlil tedy stále doma s matkou, která pomáhala v Červeném kříži. Pár hodin před náletem měl chvilku volna, a představ si, Michale,' řekl mi Romuald, ,pár hodin předtím si pohrál s míčem na ulici.' Já jsem pochyboval," řekl jsem Potockému před obrazem, „ale Romuald mi sdělil, že mi tlumočí, co mu řekl ten Zechner z domu. ,Ten Zechner totiž,' pokračoval Romuald, ,nebyl dospělý člověk. Byl to syn. sousedů a měl tehdy šestnáct, proto nebyl na frontě, ale doma. Rekl mi, že Martin ten osudný den vyšel z bytu na unci, aby vynesl popel do popelnice, v té době stávaly před domem, nikoli na dvoře, a ač byl únor, sníh nebyl, mrzlo, a právě v tu chvíli si přeď domem pár hochů pohrávalo míčem. Zechner je dokonce jmenoval, všichni byli ze sousedství, nejmladší, asi dvanáctiletý, byl syn primáře drážďanské nemocnice. No a Martina pozdravili veselým křikem a Martin si párkrát kopl. Ovšem, to byl on..Víte," řekl jsem Potockému, „víte, jak rád hrál fotbal. Avšak to je to, co jsem neuměl pochopit, taková doba, samý nálet a někdo si na ulici pohrává s míčem. Romuald mě však ujistil, že na tom nic divného nebylo, že to bylo přirozené a možné, i v krutých podmínkách hleděl jít život v drobnostech dál, vždyť hrála i kina, aspoň odpoledne, kdy nebylo třeba zatemnění, ba zpočátku hrály i cirkusy, a Martin si prostě kopl. ,Pak vzal kyblík a vrátil se nahoru k matce,' řekl mi Romuald. Asi za hodinu zazvonil u Zechnerů, nemají-li kapku octa. Martin měl žízeň, řekl Zechner a nebylo co do vody. Dával si tam tedy ocet a trochu práškového cukru. Pak Zechner tvrdil, že si na chvilku lehl a poslouchal rádio, takovou všehochuť, hrál orchestr Barnabase von Geczy, pak zpívala Zarah Leander a Gepo-
ladislav
fuks
tari. Když začaly padat první bomby, seběhl s matkou do domovního sklepa. A tam to začalo..."
Potocký stále stál před Martinovým portrétem u okna mé pracovníčky, poslouchal a díval se a dělal dojem člověka, který je zhroucen.
„Martin ye sklepě nevydržel," řekl jsem mu, „chápete proč. Vzpomínáte, že ho dojímal závěr Aidy, scéna v hrobě, kde zaživa zazděn Radames umírá! Martin nesnášel uzavření. Stísnění v zavřeném prostoru. Nebyla to u něho klaustrofobie v lékařském smyslu, na to byl příliš zdráv, avšak přece jen tohle nesnášel a tak také již víte, proč jsem se o Aidě na začátku svého vyprávění zmínil. Tady to máte," řekl jsem Potockému, ale na tom místě mě přerušil.
„Řekl jsi, že mi povíš, jak Martin k té citlivostí na prostor přišel."
„Ano," vzpomněl jsem si. „Citlivost na tmavý uzavřený prostor. Hloupost, která měla dalekosáhlý následek a tedy vlastně vůbec hloupostí nebyla. Zavinila to jeho teta Asterová v Liberci. Když u ní Martin v pěti létech pár týdnů byl. Zavinila vlastně věc strašlivou a hroznou. Ona si toho tenkrát nebyla vědoma, co z toho jednou vzejde, za patnáct let a vy," řekl jsem Potockému, „o tom zatím rovněž nemůžete mít nejmenší tušení. Řekl jsem o té tetě, že to musil být člověk velmi neuvážlivý a divný. Martin totiž, když byl malý, na rozdíl od pozdějška, zrovna nejlépe nejedl. Doma s ním měli potíže — takové to dětské nechutenství — a nakonec s ním šli i k lékaři. Martin chodil na horské sluníčko a dostával rybí tuk v bílé emulzi, snad také nějaké železité víno. Jenže teta Asterová v Liberci postupovala proti jeho nechutenství jinak. Nutila Martina k jídlu násilím. Vyhrožovala mu, jestli nebude jíst, že ho zavře na noc k psu do boudy nebo do chlívku
k praseti. Nakonec neudělala jedno ani druhé, nýbrž něco třetího. Zavřela ho na noc do sklepa..."
Potocký byl velice rozrušen. Chtěl o tom ještě něco vědět, ale mně se už o tom nechtělo mluvit.
„Přece to chápete," řekl jsem, „není třeba k tomu co dodat. Ten malý Martin dostal z toho sklepa šok."
Chtěl vědět, zda byl ve sklepě celou noc, anebo zda teta pro něho za chvíli přišla a odvedla ho.
„To je ta hrůza," odvětil jsem, „nechala ho tam až do rána. Proto říkám, neuvážlivá a divná ženská. Snad trochu blázen. Normální člověk by to snad neudělal. Pětileté děcko zavřít na celou noc samotné do sklepa, jediné, co udělala, že mu tam dala deky, aby si mohl lehnout a přikrýt se. Bála se, aby nenastyd." Pak jsem řekl:
„Bála se o jeho tělesné zdraví. Aby nenastyd a nedostal zápal plic. Toho se blázen bál. Ale že může daleko spíš ublížit jeho zdraví duševnímu, to jí nedošlo." A Potocký řekl:
„To opravdu věřila, že ho napraví..." a já kývl.
„Chtělaho... aby jedl... zastrašit. Postrašit. Vyvolat u něho šok. Ovšem, s tím šokem... to. slovo jí jistě na mysl nepřišlo, protože je neznala. Musil to být velmi primitivní člověk, jemuž prostě nedošlo, že může vyvolat šok, i když chodila v kožichu a náušnicích. Ona ve svém hloupém mozku myslila na zastrašení. Nepředstavovala si důsledky, které to může mít, v tom smyslu to byla husa. V důsledcích, které to mělo po patnácti letech, byla zločincem. Ovšem, ovšem," řekl jsem, když Potocký téměř vyvalil oči, „nevědomým a nechtěným. V tom je ta potíž. Že by bývala nemohla před soud a když ne na špagát, tak aspoň do doživotního kriminálu. Však to za chvíli pochopíte," řekl jsem
120*121
a taěl jsem dojem, že Potocký vidi, že jsem teď náhle a nápadně prudký. „Člověk," řekl jsem klidněji, „člověk je bytost složitá a v podstatě citlivá a jemná, i když to třeba na pohled vidět není. Opatrnost je nutná, Í když jde o dospělého, natož pak o pětileté dítě. Ten chudák se tam pomočil a celou noc plakal. Ráno se třásl na celém těle. Prostě," řekl jsem rychle a rázně, „už máte jasno. Martinovi nebývalo dobře ve sklepích a krytech ani pak později při leteckých -náletech* tohle se s ním táhlo stále a stále, on chtěl prostě vždycky ven,- do volna, na vzduch, do přírody, a tak běžel í tentokrát, při náletu na Drážďany. Romuald mi sdělil asi toto:
,Když vzrůstalo bombardování německých měst, naši občané začínali uvažovat — smí-li se tak říci — zda spíš než v domovních sklepích není bezpečněji ve volné přírodě, na ulicích, v parcích. Tam totiž že nemůže být člověk zaživa zasypán, jestliže dům dostane zásah. Ovšem na druhé straně na ulicích čekalo nebezpečí opačné a ve sklepě mohla být naděje na přežití mnohem lepší, když. dům zásah nedostane. Ono snad vždy záleželo na náhodě a rozsahu náletu, ale ten se nikdy dopředu odhadnout nedal. Zde v Drážďanech, když toho 14. února strašný nálet nepřestával,' řekl Romuald, ,začali mnozí lidé ve chvilkách přestávek opouštět sklepy a prchat ven. Martin byl ovšem jeden z prvních, protože představa, že by měl být někde zaživa zazděn a zasypán, byla pro něho šílená. Toho se opravdu nesrnírně bál. Ještě ve svých jednadvaceti letech. Matka vyběhla ze sklepa samozřejmě za ním a běžel i Viktor Zechner, který Martina obdivoval, a jeho rodiče a prchali do parku. Jestliže byly málo bezpečné sklepy i ulice, pak parky se jevily relativně nejjistější. Nic se tam nemohlo sesypat, žádné kusy domovních zdí padat, člověk se tam nemohl udusit. Lidé prchali
do parku pod bezlisté stromy a suché keře, na chladnou ztvrdlou zem a tam se právě asi Martin cítil nejlépe. Právě tam v parku, v městských sadech, vždycky byl rád v zahradách a parcích. A tam taky, poblíž jedné okrasné sochy... je mi hrozně těžko to říci, šlo prý o nějakou barokní nymfu... spolu s matkou zahynul."
Vyzval jsem Potockého, aby se vrátil od obrazu ke stolku do křesla. Vrátil se a napil se vína, dřív než se posadil, byl zcela zdrcen. Já otevřel psací stůl, na němž svítila načerve-nalá petrolejka, a vyňal jsem z něho jedny černé desky.
Daniel Potocký kouřil a znovu začal více pít. Byl na dně. Samozřejmě, že jsem se znovu sám sebe ptal, proč. Proč je na dně. Proč je skleslý. Proč je zdrcen. Takový stav v závěru svého vyprávění jsem u něho nečekal. Blížila se půlnoc, přicházela jeho chvíle. Na stolku skryta ležela má pistole na dosah ruky, která se mi nikdy nechvěla, když jsem ji svíral, a on vydržel, opilý nebyl, vnímal, vnímal až moc. Avšak něco se změnilo. Změnilo se již dávno, ale teď nanovo, změnilo se, co jsem čekal nejmíň, a já se znovu ptal sám sebe. Proč. Proč je tak zdrcen, na dne. I zde mohl být výklad prostý. Že jho totiž závěr vyprávění dojal. Že přece jen tak zcela nemá hroší kůži, jíž jsem si ostatně už hned na začátku nebyl tak zcela jíst, avšak byl to nějaký výklad? Byl to výklad podobného druhu, ako že slepec nevidí, protože je slepý. Ta dívka nemluví proto, že je němá, jak řekl doktor rodičům v jedné starofirancouzské hře. Chtě nechtě jsem musil mít dojem, že Potocký je závěrem dojat proto, že v něm vyvolal nějaké vlastní mučivé vzpomínky a zážitky. Avšak došli jsme k závěru a děj nepřipouštěl úvah. Otázku, kterou Potocký, teď už opět u stolku, vyřkl, vyslovil téměř neslyšně. S pohledem na stůl. A já odpověděl:
ladislav fuks
„Jak mi to Romuald líčil, tak to jemu vypověděl onen mladý Zechner. V tom městském parku ležel vedle Martina a matky. Nálet se stupňoval. Nebe prý bylo pokryto letadly. Odlepovaly se z nich bomby, tmavé obrovité doutníky, a pršely na město jako déšť. Domy se řítily a celé ulice začínaly hořet. ,Něco podobného,' řekl Romuald, Jako když před šesti léty vítal večerní Berlín vítězného vůdce po zabrání Cech a Moravy. Všechna okna v městě byla osvětlena. Ale ted ne elektrikou, ale ohni, jak hořely vnitřky domů. K nebi šlehaly plameny jako tenkrát v Berlíně, ale ne z pylonů a jejich řeckých ohňů, ale plameny ničeného drceného města. Na všech stranách v ulicích obrovské světelné tunely, ale ne ze slavnostních světlometů, ale od vrhaných světelných bomb. Tohle už nebyly velkolepé ohňostroje jako v Berlíně před šesti léty, tohle už nebyl ohlušující hluk z vojenských pochodů a z hřmění čestných salv, ale strašné rány z explozí a řítících se budov. Už nikdo nevolal Heil Hitler a Děkujeme svému vůdci. Tady zněl křik hrůzy a kletby. Jaký to vzalo obrat za necelých šest let,' řekl mi Romuald, Jaké strašné propadliště to jen fungovalo, že se všechno, všechno z nejvyšších vrcholů vítězství a slávy ocitlo v infernu.. v Přilétávaly stále nové a nové svazy bombardéru jako z nějakých nekonečných zásobáren... záře ohňů však prý byla chvílemi tak silná, že je nebylo vidět... nebylo vidět, co se na nebi děje, dalo se to jen tušit a lidé umírali v tisících. I na březích řeky, kam se mnozí uchýlili v posledních chvílích, protože doufali, že blízkost vody je uchrání před ohněm... holá tvrdá zmrzlá země parku, kde s tváří k ní přitisklou spolu se sty jiných ležel Martin s matkou^ se prý chvěla a duněla a pálila jako žhavé uhlí. Avšak matka a Martin stejně jako Zechner první hodiny náletů přežili, ač už kolem nich le-
želo bezpočet mrtvol, i Zechnerovi rodiče.' " „Martinovi bylo tehdy jednadvacet?" přerušil mě a já kývl. Pokračoval jsem až za chvíli... ?■> „ ,Tihle lidé v parku kolem nich/ řekl mi Romuald, ,nezemřeli uhořením, udušením, přirozeně ani pádem trosek, před tím je volné prostranství vskutku chránilo. Tihle lidé v parku prý byli postříleni kulomety z letadel, svištícími nízko nad zemí. Matka a Martin přežili, ač kolem nich už leželo bezpočet mrtvol. Mezi tím bezpočtem,' řekl Romuald, ,se vyskytovali ještě živí nebo položiví lidé, kulomety přímo nedotčeni... a pak vlny náletů ustaly. Nebe nahoře ztichlo. Peklo bylo na zemi, ale nahoře byl už klid. A pak se po té hrůzné noci blížilo ráno. Ráno se dalo tušit skrz mračna kouře a dýmů nad hořícím městem, a Marián se nadzdvihl na zemi a něco říkal, i matka promluvila.,. pravé ráno vsak ještě nenastalo, když to začalo nanovo. Letadla, která přilétávala, se opět začala snášet hluboko k zemi a nalétávat nad parky a volná prostranství na lidi, kteří tam leželi. Zechner přísahal, že v rozbřesku dne viděl nad sebou letce tak zřetelně, jako by byli jen pár metrů nad ním, přímo jejich helmy, brýle a tváře, kteří mířili a stříleli z kulometů na živé i mrtvé a kosili nekonečné koberce těl. Kdo nezemřel v parcích při kosení prvém, zemřel teď, takže mezi tisíci mrtvolami z noci se ted k ránu už nevyskytl téměř nikdo, kdo by se byl ještě hýbal. A teprve tady, k ránu, zahynula i matka a Martin. Zechner vedle něho zůstal živ. Když však válka skončila, ztratil rozum a byl dva roky v psychiatrické léčebně. Neví, jak matka zemřela. Ležela až za Martinem. Ale Martin byl vedle něho, a jak zemřel on, ví. Kulomet z nízko letícího letadla ho prý zasáhl do týlu, jak ležel celou tu noc obličejem k zemi, posléze se prý už snad ani ne-
124*125
chvěl a neplakal, snad z vyčerpání, a když byl zasažen, byl snad v mdlobách. Snad byl zasažen i do zad, ale zcela jistě do týlu a smrt to prý byla rychlá, snad ani sám o ní nevěděl.,.'"
Potocký seděl a mlčel.
Seděl a mlčel dlouho.
Pak potřásl hlavou s očima, upřenýma na stůl.
Pak si bezděčně, s očima upřenýma na stůl, zapálil cigaretu a já mu podal černé desky z psacího stolu.
Venku byla stále ještě tma světlé letní noci, v chatě plukovníka Nyklase a Evy Jarné bylo však už zhasnuto, už spali, už dávno spali a Daniel Potocký s černými deskami v křesle stále ještě hleděl na červené, rudé a fialové barvy, smíšené se žlutí světlometů a ohňů, s černí bomb a vržených stínů, s hnědí gejzírů země, zdiv, chrámů, věží a s šedí stromů, keřů, soch a uliční dlažby. Stále ještě hleděl na tvary velice miniaturních lidí, zmítajících se mezi tím vším, prchajících, volajících, padajících, klečících, řítících se z výšek, ruce spínajících, stále ještě hleděl na zdrobnělé ležící muže, ženy, děti s roztrhanými těly, na ohořelé kostry a také na lidi s hlavami úplně rozstřílenými, rozdrcenými, takže to už nebyly hlavy, ale rozteklé šedo-rudé barvy pastelové s příměsí běloby, z nichž trčely modři kostí a zeleně svalovín.
Daniel Potocký na to stále hleděl a dávno sám pochopil, aniž se ptal, proč jsem odstřihl z portrétu toto jeho symbolicko-epické pozadí a skryl je.,
^ „Je to děsné," řekl velice stísněně, „děsné. Zažil peklo."
„Zažil peklo. Zažil poslední soud."
„Snad kdyby," řekl velice stísněně, „nebyli museli do těch Drážďan, snad by byl víe přežil."
„Snad by byl vše přežil i v Drážďanech."
„Snad by byl přežil i v Drážďanech," opakoval jsem. Pak jsem řekl:
„Co mě totiž na té strašné tragédii nejvíce dojalo, bylo, když mi Romuald ve výstavní síni řekl, že mohl být zachráněn. Ano," kývl jsem a Potockého skoro nevnímal, „Martin mohl být zachráněn. Kdyby býval zůstal s matkou v domovním sklepě."
„Dům totiž, v němž bydlili, byl právě jedním z těch domů v městě, které nedostaly zásah, a všichni nájemníci, kteří byli ve sklepě, přežili. Martin mohl být zachráněn, kdyby nebyl býval v pěti létech u bláznivé liberecké stvůry. Teď to ovšem už chápete dokonale..." řekl jsem a Potocký kývl.
„Víte," řekl jsem po době značně dlouhé, „...ony snad v životě nějaké zanedbatelné věci neexistují. Řekneme o něčem, že je to hloupost, nedomyšlenost, bláznovství... že to nemá význam. A náhle, třeba po deseti, dvaceti létech, nás to zničí. Víte," řekl jsem po době značně dlouhé, „jsme podmíněni vším, co s námi v životě bylo a co s námi udělali jiní. A jiní jsou podmíněni vším, co s nimi bylo v životě jejich a co jsme s nimi udělali my. Tak mám skoro za to," řekl jsem, „že něco, co se zdá, jako že nic není, může po mnoha létech nabýt i povahy zločinu. Ve svých důsledcích. Ale v důsledcích, když se předtím zdálo, jako že to nic není, se zločin neuznává, a tedy ani nesoudí a neodsoudí." A zatímco jsem to říkal, myslil jsem i na něho... Seděl, kouřil a stále držel na klíně desky s odstřiženým pozadím obrazu.
„Ještě něco mi Romuald sdělil," pokračoval jsem, „sdělil v té výstavní síni. Že totiž matka ani MaTtin nebyli pohřbeni. Byli ohořelí a spálení jako všechna těla v parku, k nepoznání. Došlo k tomu při posledních ranních náletech. Zechner tvrdil, že tehdy letci na ně už jen nestříleli, ale spalovali je i z plameňometu. Neexistuje žádný Martinův
ladislav fuks "
aby to bylojiLe_£řv^ vša"
hrob, než společný hrob tisíců kdesi na území Drážďan. , Možná že bratr,£ sdělil mi Romu-ald, ,je pohřben kdesi v tom parku.." a v duchu jsem si připomněl, co mi ještě Romuald říkal, aniž jsem to Potockému sdělil.
„ ,Není tedy Martinův hrob, Michale,' řekl mi Romuald, ,není hrob, který bys mohl navštívit, u něho postát, kytičku na něj položit. Ale musím ti něco říci. Martin byl hodný hoch,' řekl mi Romuald, ,měl velmi rád rodiče i mě, svého bratra. Ale nejraději mel tebe. Já to věděl dávno, už dávno v Praze, když jsme ještě chodili v pěti, ale nežárlil jsem. Takový je život. Měl tě rád jako nikoho na světě a nikoho ani pak v Lipsku a v Drážďanech na konci svého života. Já to vím. Jsem jist, že celou tu dobu do své smrti ne-nemyslil na nikoho jiného tolik jako na tebe a na konec války se těšil hlavně proto, že se zase sejdete'." A nahlas jsem Potockému pravil: „Martinův hrob tedy není, leda jen společný na území Drážďan,. í> kéž by bůh dal,
chu město že lidé set začaly padaf^|fijl době bylo necerj^^ji§ stoupit k domobrar^ ~ ohledu byl dost šťastí jeho vrstevníci tam už
arku. Romuald ■p je vlastně po '.stejně jako na Wa jihu, v ně-v horách, ře-lch a polích, Ý v německé Wých obětí kdy neměla V>muald ve Ty nemáš i, sdělil mi, W téměř l:,AMÍ-
\l desky \ velice ■zeptat, a něco
ptal, a skutečně se mi povedlo, že jsem ho předešel.
„Rád bych se vás teď nakonec na něco zeptal," prohodil jsem a napil se vína, „jak sé vám teď, když jsem vám to dopověděl, jak se vám ten Martin jeví. Co o něm řeknete. Byl dobrý nebo.špatný, byl hodný nebo zlý, byl vinen Či nevinen, chtěl lidem pomáhat či ubližovat," a Daniel Potocký odvětil:
„Byl dobrý, hodný a chtěl lidem pomáhat. Byl nevinný."
. „Ano," kývl jsem a znovu se napil vína. „Vylíčil jsem vám, jak jste sám řekl,, peklo nevinného chlapce. Poslední soud chlapce, který byl dobrý, hodný, chtěl lidem pomáhat a byl nevinný. Jaký asi by měl být poslední soud těch, kteří jsou vinni, pomoci lidem se zdráhali a přežili."
Právě v té chvíli, kdy jsem to vyřkl, chtěl někam z klína odložit pozadí obrazu. Na stolek to nešlo, byl plný sklenek, zbytku nádobí, mohl je však dát na zem ke svému křeslu, to však neučinil. Nechal si ho dál před sebou na klíně a velmi zaražen na mne pohlédl. Tím bylo vše dokonáno.
Tím bylo vše dokonáno, co jsem zamýšlel učinit do půlnoci a v půlnoci pak s tím vším skončit. Skutečně sledoval mé vyprávění, o tom dávno nebylo pochyb. Mnohé, přemnohé jsem mu nesdělil, přemnohé obešel, úmyslně, záměrně, mnohé z toho, co jsem přímo slovy nesdělil, mohl vytušit anebo s.e na to zeptat, na mnohé se nezeptal. Ale vyprávění chápal a rozuměl mu, o tom rovněž nebylo .pochyb. Celou tu dobu netušil, že mířím ještě jinam, a předčasně se nevylekal, ani o tom už nebylo pochyb. A skutečně už nebylo pochyb ani o tom, že vydržel při plném vědomí a neopil se, ba dokonce i věřil, že mu dávám námět. Vše, co jsem měl na chatě v plánu, se splnilo a teď zbýval, už jen závěr. Závěr s Danielem Potockým. Jediné,
128*129
ladislav fuks
hrob, než společný hrob tisíců kdesi na území Drážďan. ,Možná že bratr/ sdělil mi Romuald, ,je pohřben kdesi v tom parku...5" a v duchu jsem si připomněl, co mi ještě Romuald říkal, aniž jsem to Potockému sdělil.
„ ,Není tedy Martinův hrob, Michale/ řekl mi Romuald, ,není hrob, který bys mohl navštívit, u něho postát, kytičku na něj položit. Ale musím ti něco říci. Martin byl hodný hoch,' řekl mi Romuald, ,měl velmi rád rodiče i mě, svého bratra. Ale nejraději měl tebe. Já to věděl dávno, už dávno v Praze, když jsme ještě chodili v pěti, ale nežárlil jsem. Takový je život. Měl tě rád jako nikoho na světě a nikoho ani pak v Lipsku a v Drážďanech na konci svého života. Já to vím. Jsem jist, že celou tu dobu do své smrti ne-nemyslil na nikoho jiného tolik jako na tebe a na konec války se těšil hlavně proto, že se zase sejdete5." A nahlas jsem Potockému pravil:
„Martinův hrob tedy není, leda jen společný na území Drážďan, a kéž by bůh daL aby to bylo alespoň v tom parku. Romuald však dodal, že Martinův hrob je vlastně po celém Německu. Na východě stejně jako na západě, na severu stejně jako na jihu, v německých městech, vesnicích, v horách, řekách, lesích, na cestách, lukách a polích, všude. Martin je všudypřítomný v německé zemi jako oběť, jako milióny mrtvých obětí ostatních a snad proto by už nikdy neměla být válka. , Michale/ řekl mi Romuald ve výstavní síni, ,bylo to hrozné. Ty nemáš představu, jak to bylo hrozné.' A sdělil ml, jak na válku doplatil on. Že ztratil téměř všechno. Matku, otce i bratra. A řekl: ,A Michale, nemám jednu ruku a oko.' "
Stále seděl, kouřil a na klíně měl desky s odstřiženým pozadím obrazu. Byl velice stísněn. Zdálo se, že se chce na něco zeptat. Avšak já nechtěl, aby se právě teď na něco
ptal, a skutečně se mi povedlo, že jsem ho předešel.
„Rád bych se vás teď nakonec na něco zeptal," prohodil jsem a napil se vína, „jak se vám teď, když jsem vám to dopověděl, jak se vám ten Martin jeví. Co o něm řeknete. Byl dobrý nebo špatný, byl hodný nebo zlý, byl vinen či nevinen, chtěi lidem pomáhat či ubližovat/'" a Daniel Potocký odvětil:
„Byl dobrý, hodný a chtěl lidem pomáhat. Byl nevinný."
„Ano," kývl jsem a znovu se napil vína. „Vylíčil jsem vám, jak jste sám řekl,, peklo nevinného chlapce. Poslední soud chlapce, který byl dobrý, hodný, chtěl lidem pomáhat a byl nevinný. Jaký asi by měl být poslední soud těch, kteří jsou vinni, pomoci lidem se zdráhali a přežili."
Právě v té chvíli, kdy jsem to vyřkl, chtěl někam z klína odložit pozadí obrazu. Na stolek to nešlo, byl plný sklenek, zbytku nádobí, mohl je však dát na zem ke svému křeslu, to však neučinil. Nechal si ho dál před sebou na klíně a velmi zaražen na mne pohlédl. Tím bylo vše dokonáno.
Tím bylo vše dokonáno, co jsem zamýšlel učinit do půlnoci a v půlnoci pak s tím vším skončit. Skutečně sledoval mé vyprávění, o tom dávno nebylo pochyb. Mnohé, přemnohé jsem mu nesdělil, přemnohé obešel, úmyslně, záměrně, mnohé z toho, co jsem přímo slovy nesdělil, mohl vytušit anebo se na to zeptat, na mnohé se nezeptal. Ale vyprávění chápal a rozuměl mu, o tom rovněž nebylo pochyb. Celou tu dobu netušil, že mířím ještě jinam, a předčasně se nevylekal, ani o tom už nebylo pochyb. A skutečně už nebylo pochyb ani o tom, že vydržel při plném vědomí a neopil se, ba dokonce i věřil, že mu dávám námět. Vše, co jsem měl na chatě v plánu, se splnilo a teď zbýval, už jen závěr. Závěr s Danielem Potockým. Jediné,
128*129
co nevyšlo, byl čas. Měl jsem s ním skoncovat do půlnoci a teď již pomalu, pomalu mělo začít svítat. Protáhlo se to, avšak na tom už nesešlo. Nyní jsem měl vytáhnout pistoli a začít...
„Tak abychom si řekli, pane Potocký, teď nakonec pár slov," tak jsem měl začít v křesle naproti němu tváří v tvář a s pistolí v ruce, „aby bylo konečně už, pane Potocký, jasno. Samozřejmě vám, mně jasno je. Abyste si vy ještě do morku kostí uvědomil své nepotrestané hříchy. V roce 1942, idy začínaly odcházet židovské transporty do koncentráků, dostal jistý váš známý, jehož jméno teď úmyslně neřeknu, od rodiny Feldsteinovy do úschovy pár vzácných věcí. Byly to tři obrazy, pět perských koberců, dvanáct kusů šperků a tucet zlatých mincí. Vše ostatní, co rodina měla, nestálo za řeč. Toto byl její majetek. Po válce, když se z rodiny vrátil pouze jeden její člen, váš známý úschovu zapřel. Artur neměl doklad a odvolal se na vaše svědectví, vy jste byl při tom. Vy jste však svědectví odmítl a úschovu jste popřel. Za věnování Slavíčkova obrazu, který dodnes visí ve vašem bytě v Libni, v Rožnovské ulici 12. Za války jste jako redaktor napsal pod šifrou ABC článek do novin, v němž chválíte čistotu rasy a pohrdáte lidmi, kteří právě tehdy zasloužili nej větší pomoci a šetrnosti, protože byli masově vyhlazováni v plynových komorách a váš známý sám uschovával, lépe řečeno už vlastnil majetek jedné z těch rodin, neboť žil v pevné víře, stejně jako vy, že se z nich nikdo nevrátí. Za války jste napsal pod značkou -by- tirádu na německý pořádek a organizaci. V noci je bombardováno nádraží, zničeny koleje, lokomotivy a vozy, ale za pár hodin se učiní náprava a ráno už zas vlaky jezdí. Jaké pracovní hrdinství a síla německého ducha! Je válka, napsal jste dále pod značkou -by-,
avšak ať je zásobování sebenáročnější, svůj příděl potravin, který má český občan dostat, vždy bezpečně dostane. Díky německým úřadům, které právem zakročí proti všem sabotérům lístkového systému a díky německému železnému pořádku. Nikdo nebude hladovět ani napříště. Nic z toho jste tenkrát v českém tisku psát neměl, protože to nahrávalo nepříteli, ale po válce vás z toho neobvinil nikdo, protože se o to zasadil váš známý, jemuž jste křivou výpovědí pomohl k majetku a který ještě tehdy zastával velmi vysoké místo. Sekretářku vašeho šéfredaktora Jiřinu Tondlovou jste znemožnil tak, že musila opustit redakci, ač jste mohl předpokládat, že jitím vystavujete nebezpečí. Ze bude musit do továrny na práci, na niž nebyla zvyklá, a to jen proto, že se vám znelíbila, že odmítla být vám po vůli. Ve vašem domě v-Rožnovské bydlil na začátku války jistý pan Kurt Knoor, který pocházel ze Sudet, přesně z české Lípy, a později vešlo ve známost, že je členem gestapa. S ním jste besedoval tak často, srdečně a důvěrně, až vaše druhá žena se z toho zhroutila. Nejen tím, ale i svým nepokrytým záletnictvím jste ji utrápil a předčasně přivedl do hrobu. Kdybych nevěřil v serióznost a schopnost tehdejší kriminálky a policejního lékaře, který byl náhodou Němec, mohl bych váhat, zda dokonce nešlo o sebevraždu. Po válce jste svědčil proti gestapáku Kurtu Knoorovi jako udavači a židovskému katu. Přispěl jste k tomu, aby jeden redaktor v jistém nakladatelství, Karel Zeman, byl nasazen do říše, protože nechtěl tisknout jakousi jednu vaši povídku, nadepsanou Na úsvitu příštího dne, v níž popisujete politicky tak nebezpečně lásku Němky a Čecha, že to byla přímá propagace převýchovy našich lidí. Dostal jste se do rodiny pana Pavla Jeřábka, úředníka tehdejšího pozemkového úřadu, Bodenamtu
Ladislav fuks
v Bubenči;, který měl dvě dcery, ale byl jste odmítnut, a pak jste se snažil, naštěstí marně, učinit potíž otci v sekretariátu Waltra Bert-sche, který byl tehdy šéfem onoho úřadu, a byl vám na hony vzdálen, protože jste tam nikdy nepůsobil. Mému příteli z gymnázia J. T., bytem v Karlině, na něhož vzpomínám s věrností a láskou, jste zas působil potíže, když byl jako mnozí jiní z jeho třídy jisté dny v týdnu pracovně nasazen v Praze, důvod mi není dodneška znám. V případě Jaromíra Červenky, Karla Stachovského a Kamily Blažkové jste vystupoval tak, abyste u nich vyvolal strach a dosáhl svého. U Blažkové postele, u předchozích falešná svědectví, která měla zakrýt vaši prostopášnost. Bohužel, dnes jsou už všichni tři mrtví. Jednou jste projevil v tehdejší Národní politice velikou lítost nad zničenými uměleckými díly v některých německých galeriích, které byly postiženy náletem, avšak slzy za zničená umělecká díla německými bombami v Londýně, Leningradu a Charkově jste neronil a mlčel o všech těch krádežích obrazů, soch a šperků, které nacisté uloupili v zabraných zemích a celými vlaky je odváželi do říše. A konečně to poslední, pane Potocký, to nej otřesnější. V lednu 1943 jste s velkým zájmem studoval na magistrátu města Prahy přehlednou  statistiku  občanů národnosti české s pražským bydlištěm podle ročníku narození a pohlaví. Nikoli statistiku pohlaví ženského, ale mužského a nikoli ročníků dejme tomu 1921 či 1922, ale ročníků 1926 a 1927, která tedy tenkrát obsahovala seznam hochů, jimž bylo v té době šestnáct a sedmnáct let. Zjišťoval jste, kolik z nich je učňů v učebním poměru a kolik z nich je studentů na středních školách, to jest před maturitou. Vím, proč jste to dělal, pane Potocký, pro jejich krásné oči ne. Měl-li být nasazen na práci do říše čtyřicetiletý redaktor naklada-
telství, protože vám nechtěl tisknout povídku, to vzbudit lítost ve vás nemusilo. Ale že jste chtěl vědět, kolik bude v čase co možná krátkém k dispozici pro bombardované Německo šestnáctiletých a sedmnáctiletých českých hochů, kteří vám nikdy neublížili a kterými se napojí pracovní síly nacistické bestie, to volalo do nebe a vaším svědomím pohnulo tak málo, jako byste počítal v drůbežárně, kolik dorostlo už kuřat, která mohou jít pod nůž. Umínil jste si o tom promluvit se zástupcem tehdejšího tiskového šéfa u úřadu říšského protektora, to už byl Heydrich mrtev, a skutečně jste s ním mluvil. Chtěl jste nalézt způsob, jak nasazení tak mladých Českých hochů v říši veřejnosti v novinách co nejpřijatelněji podat. Možná že i proto, abyste ukázal svou literární schopnost aspoň v novinářství. Už k tomu nedošlo, protože onen zástupce byl zatím z Prahy odvolán a vaše vlídná nabídka zapadla, zapadla — asi to sám víte — kupodivu kdesi v šuplíku samotného úřadu říšského protektora v Černínském paláci. Na magistrátu v Praze tehdy působil, jak víte, otec našeho Prokopa, jehož jsem ve vyprávění schválně pojmenoval Slavík, abych vás předčasně nepolekal. Ten toto všechno přesně věděl a mohl to dosvědčit, kdyby nebyl popraven za hospodářskou sabotáž v prosinci 1944, stejně tak jako jeho syn, náš přítel Prokop, tehdy dvacet dva let stár, o dva měsíce později, v únoru 1945, téměř na den přesně, co zahynul Martin Blaskowitz v Drážďanech. Tudíž v době nejvyššího ohrožem národa, kdy bezpočet lidí bojoval v ilegalitě a byl popravován, vy jste jednal tak, jak jste jednal, chtěl jste dokonce obětovat mládež, a já vám to právě ted připomněl. Ted přišlo účtováni. Podstoupil poslední soud nevinný chlapec, který chtěl pomáhat lidem. Teď však podstoupíte soud vy, vinný člověk, na něhož
132*133
mířím pistolí. Jedinou vaší polehčující okolností je to, že jste chtěl obětovat mládež chlapeckou a ne dívčí, vy prase. Tak co na to ještě naposledy odpovíte.".
Byl jsem ovšem připraven na jeho obranu.
Že Artur Feldstein musil být po návratu z koncentráku hospitalizován na psychiatrii — a mohl dodat, jako ten drážďanský Zech-ner - - protože trpěl stihomamem, a že si úschovu majetku vsugeroval a operoval vymyšleným svědkem. Ze sekretářku šéfredaktora Tondlovou neznemožnil, aby musila do fabriky. Musila tam proto, že ji šéfredaktor nemohl dále udržet v redakci před německým úřadem, neboť vyšlo najevo, že její předek byl žid jménem Schwarz a podřadné místo v továrně ji mělo ukrýt před slídivým zrakem Němců. Sám jí spolu se šéfredaktorem Vrbou takové nenápadné místo našel v žižkovské papírně a ona mu za to byla vděčná a on s ní nikdy nic neměl. Ovšem Jiřina Tondlová žila už pět let v cizině a nebyla k dosažení. Redaktor Zeman nebyl nasazen v říši proto, že nechtěl tisknout jeho povídku, ale proto, že podporoval vydávání překladů-knih anglických klasiků, které sice výslovně na indexu nebyly, ale nacistům se přesto nelíbily a navíc tím podporoval překladatele, jejichž rodiny byly v té době postiženy různou persekucí. Což nebyla takto postižena rodina Heleny Ště-pánové-Malé anebo Jamese Pilarczika? Červinku, Stachovského a Blažkovou nezastra-šoval. Upozorňoval je pouze zastřenou formou na nebezpečí, které jim hrozí, a chtěl dosáhnout toho, aby upustili od neuvážeností a neriskovali zcela zbytečně a marně. Totéž platí o rodině pana Jeřábka z pozemkového úřadu v Praze, který měl na starosti jižní Moravu. Když hrozilo prozrazení, že si dává posílat mouku a zabijačky načerno správou statku v Cejči, požádal jako redaktor pozem-
kový úřad o umožnění napsat článek o vrchní správě statků v Hodoníně, pod niž Gejč spadal, jmenovat pozemkový úřad jako vzorného organizátora a v tom smyslu pochválit i úředníka. Ostatně to učinil, formou malé reportáže, a Čejč mu poděkoval. Nebylo-li v článku uvedeno jméno úředníka, bylo to proto, že korektor je škrtl jako neúčelné či zbytečné. Mému spolužáku z gymnázia J. T. nikdy nezkřížil ani vlas, sám jsem řekl, že nevím, proč by to byl dělal... ano, tohle mohl prostě licoxněrně popřít, postiženého naštěstí nebylo. Článek o čistotě rasy pod značkou ABC napsal stejně jako článek o německém pořádku ve spojích a v zásobování pod značkou -by-, ale to jen proto, aby vůbec taky něco napsal a aby tím spíše mohl pomoci sekretářce s židovským předkem, vůbec varovat všechny ty, kteří jsou jmenováni. Což ostatně potvrdil i tehdejší ministerský rada, jehož viním z krádeže židovského majetku. Témuž účelu sloužila i občasná debata s Kurtem Knoorem a též tomu, aby se od něho něco dozvěděl. Ze proti němu po válce svědčil, to mu snad nebudu přičítat k tíži. Jeho ženu připravily do hrobu žaludeční vředy, na něž se sice neumírá, ale nastala komplikace a srdeční infarkt. Cožpak to není napsáno na jejím úmrtním listě, nehledě k tak vážné věci, že ho vlastně skrytě viním z vraždy? Ze litoval rozbombardovaných uměleckých děl v německých galeriích, bylo upřímné. Cožpak vzdělaný člověk nelituje, jsou-li ničena nenahraditelná umělecká díla, ať jsou kdekoli, v Německu, v Americe, v Rusku ? Litoval ničení děl a tím odkrýval i svou nenávist k válce. Ze neplakal nad zničenými díly v Londýně, Leningradu a Charkově — toho přece nebylo třeba. Nebylo jich tak moc, protože Angličané a Rusové zabezpečili moudře a včas tato díla před zkázou. A konečně, psát o krádežích a loupežích nacistů
ladislav fuks
v okupovaných zemích vůbec nešlo, to přece každý soudný člověk jistě uzná. No a pokud jde o to studium statistiky na magistrátu města Prahy... tady se mohl vykroutit dokonce způsoby mnohými. Předně mohl tvrdit, že neměl v nejmenším úmyslu upozornit na nějaké skryté pracovní rezervy z řad nedospělé mládeže pražské, ostatně jaké upozorňování, Němci přece ty rezervy znali sami nejlépe a nikdo je nemusil na ně navádět... za druhé statistiku studoval z příčin právě opačných, aby totiž viděl, jak početné by mohlo být nebezpečí, kdyby k nasazení učňů a studentů došlo, a mohl mu v novinách předcházet a čelit jmenovitě poukazem na nutný počet mladých pracovníků pro město Prahu, nezbytně řádně vyučených nebo s maturitou... a konečně, že byl příliš malý pán, než aby mohl Němcům, natož pak dokonce osobně náměstku šéfa tiskové služby u říšského protektora, nabízet recept, jak přijatelně formulovat v tisku nepopulární zvěsti, cožpak nejlepším důkazem, že podobnou myšlenku nikdy nepojal, není to, že nikdy nenapsal ani jednu oportunní řádku po studentských tragédiích v listopadu 1939, po smrti Reinharda Heydricha v roce 1942 a po vypálení Lidic téhož roku? Dokonce nenapsal ani posmrtnou vzpomínku na redaktora Lažnovského, jak Němci říkali „zavražděného zákeřně", s nímž se jako novinář znal? Vždyť přece právě naopak. Copak jedny z prvních článků po 9. květnu 1945, oslavující naše osvobození, nevyšly právě z jeho péra? A naopak vůbec, když jsme ještě u té mládeže. Neumožnil právě on jako redaktor v roce 1943 a 1944 dvěma bývalým mladým posluchačům právnické fakulty obživu v tiskárně a tím je zachránil před nasazením v říši? Neprojevil snad dostatečně svůj odpor k nacismu a Hitlerovi, Heydrichovi a Frankovi v sou-
kromí? Měl to snad křičet veřejně na Václavském náměstí u sochy svatého Václava? Kdyby se býval byl opravdu provinil, zdaž by nebyl býval po válce potrestán jako mnozí kolaboranti a škůdci? Copak by byl nedostal aspoň „malý dekret" jako tito hdé? A copak se dosud nenajdou někteří svědci, kteří jeho nevinu mohou prokázat?
Tato obrana více méně věrohodně vypadala na pohled, přesvědčivou se zdála. Ve skutečnosti směšovala pravdu se lží, pololež s polopravdou a místy užívala pravidla, že když soudce předvede zloději tři svědky, kteří ho viděli při krádeži, obžalovaný se hájí, že může předvést svědků pět, kteří ho při krádeži neviděli.
„Pane Potocký, že tohle budete říkat, jsem předem věděl, ale je to marné." A byl bych řekl:
„Pane Potocký, teď nerozhodne, co vy říkáte, ale co já držím v ruce. Teď neplatí vaše slova, ale tahle má pistole, kterou na vás mířím."
Vpravdě bych ho byl nezastrelil. Nikoli proto, že bych byl nechtěl — tak slabou, bídnou vůli jsem neměl — ale nebyl bych ho zastřelil proto, že jsem nechtěl být vrahem. A také proto, že Potocký nestál za to, abych přidělával práci kriminálce. I když by byl případ z hlediska taktického vyšetřování jasný, přece by byla musila podniknout mnohá šetření, například už hned prohlídku místa trestného činu, protože upustit od prohlídky a mnoha dalších věcí, i když je případ jasný, je v kriminalistice naprosto nepřípustné. Byl bych jim však ulehčil práci jako dosud nikdy nikdo. Otázku, jaký trestný čin byl spáchán, kde a jak, jakými prostředky a na kom, vše bych byl sdělil a protokol sám náležitě vypracoval. Rekonstrukci děje a způsobu provedení bych byl udělal a předtím bych byl ulehčil ohledám a popis místa
136*137
ladislav fuks
nálezu mrtvoly í okolí, chaty a zahrady. Před prohlídkou bych byl zajistil stopy před poškozením, v pokojíku bych byl nic neměnil, nic z něho neodstranil a nic neohmatal, ani mrtvoly ani čehokoli na ní a okolo ní bych se byl nedotkl, dokud by nebylo vše důkladně prohlédnuto, podrobně popsáno, nakresleno a ofotografováno a nebývali by měli ani potíže s mrtvolou. Stopy zapasu a násilí by na ní nebyly, žádná předsmrtná křeč, protože bych byl Potockého skolil náhle a hned. Nemusili hledat nábojnice, střely, náboje,  identifikovat zbraň podle stop na střele, byl bych ho skolil vlastní pistolí jedinou ranou. Jako by nemusili zjišťovat počet střelných ran, nemusili si ani ověřovat, že jsem střelil na krátkou vzdálenost, dráha střely by byla přímka a její směr by dosvědčil, že jsem pálil z protějšího křesla. Poloha hlavy, trupu, paží, rukou Potockého by byla závisela na chvíli, kdy bych byl střelil. Snad bych byl střelil ve chvíli, kdy se napil a držel sklenku poblíž úst, poslední doušek bych mu byl dopřál. Žádná kaluž krve na zemí by se byla nenašla ani stříkání na jeho krásném bezovém tričku. Žádné pruhy krve by nestékaly různými směry a ani by se byly nekřížily, což by byl důkaz, že byl mrtev hned, bez agónie a že ani po smrti Jsem s ním nehnul. Byl bych trefil přesně doprostřed jeho čela, kde je takzvaný lobus fřontalis, sídlo jeho ničemného rozumu a duše.
Avšak, co by to bylo bývalo plátno. Podle mého soudu by se byli mohli omezit jen na otázku motivace činu a eventuálního spolu-pachatelství. Spolupachatelství neexistovalo a motivace — ta by ovšem byla oříškem. V té souvislosti by byli museli^vyzdvihnout, co měl Potocký na klíně, jakési odstřižené pozadí obrazu s jakýmsi peklem, Posledním soudem. Avšak který psycholog pohnutky
jednání by byl pochopil do nejhlubší hloubky a všech složitých jemností, byl jsem si jist, že téměř žádný, nicméně motivaci by bývali zjišťovat musili, jedině s ní by bývali měli práci, velkou práci, prokurátor by byl protokol bez ní nepřijal. K otázce spolupachatelství by si byli určitě vyžádali expertízy, asi daktyloskopické laboratoře doktora Ondruš-ky, protože to první, co by bylo vyšetřovatele napadlo, zvlášť kdyby to býval byl kapitán Potúžil, by bylo, zda v pokojíku kromě mne a oběti byl ještě někdo. Mohl mít též podezření, zda oběť nebyla současně i otrávena, a byl by nařídil chemický rozbor zbytků potravin — vína, lógru z kávy, stop vajec a slaniny na talířku, ač by byl věděl, že na to stačí pitva. Nakonec by se bylo prokázalo, že všechny výsledky pátrání a zjišťování souhlasí navlas s výpověclmi pachatele, že se ušetřilo i za služebního psa, ale co naplat. Práci by bývali měli a také nepříjemnost lidé, svědci, kteří byli na místě trestného Činu těsně před ním a viděli pachatele i oběť, to jest v chatě inženýr Mach a Eva Jamá, a třetí — plukovník Nyklas — by se byl třeba případu sám ujal a v nocí by byl zhasínal světlo v protější chatě ještě později, než činil dosud. Ne, nebyl bych Potockého zastřelil.
Belgická pistole FN z roku 1935, ráže 9 mm s dvoj řadovým zásobníkem na 14 nábojů, kterou jsem á vzal na chatu, byla provrtána a nestřílela. To ovšem nebylo vidět a Potocký se to zatím neměl dozvědět. Vzal jsem si ji úmyslně, abych ho mohl — kdyby k něčemu došlo — navíc ještě shodit. Dokonce jsem počítal, že až se mu přiznám, půjčím mu tu veselou pistoli do ruky, aby na ní byl otisk jeho prstů. Smysl jeho pozvání na chatu a tudíž celé této noci tkvěl v něčem jiném. Předvést Potockému jeho spornou minulost válečnou, vyčíslit Potockému vše-
P
chna jeho provinění, představit Potockému jeho vlastní bídu, doložit mu jeho ubohou neschopnost literární a obnažit mu pochybný styl jeho vlastního života. Ukázat mu to názorně a věcně na životě jiném, vzácnějším, cennějším, čistším a nevinném, jako člověk, který právě líčí dvojí jakost předmětu, dvojí druh věci, dva způsoby bytí, a zastrašit ho tak, aby dostal šok. Aby dostal šok a pamatoval si to celý život. Věděl jsem, že se tím nikdy nikomu nepochlubí a ponese to sám na vlastních bedrech, což obojí bylo důležité. Jana, chemička z Ústavu pro soudní pitvu, jejíž muž byl prokurátor a která, ač nikdy nestudovala psychologii, mívala dobré duše-zpytné odhady, tohle dokonale pochopila. V Praze před návštěvou Potockého jsem jí řekl: „Vždy se musí pro případ, jako je tento, volit takový způsob, aby jeho utajení bylo zcela jisté a byla jsi kryta. Toho lze dosáhnout jen tím, že záruka utajení bude v onom člověku samotném. Životem se s tím potáhne jako s železnou koulí a bude mlčet," To měl být trest, poslední soud s Danielem Po-tockým, a pak ještě drobnost. S hloupým necitlivým lotrem.
Proč právě já jsem chtěl toto vše udělat a provést?
„Když mě zastřelíš," mohl se Potocký zmoci na taková slova před namířenou pistolí — a člověku mohla připadnout jako . opožděný, vyřízený výkřik — „když mě cvakneš, skončíš i ty. Půjdeš před soud jako vrah."
„O to se vy už starat nemusíte," byl bych řekl se smíchem, „to vám už může být jedno. Spravedlnosti bude učiněno zadost."
Avšak nebylo pravděpodobné, že Potocký před ústím pistole takto promluví. Bylo mnohem jistější, že bude říkat, abych nebláznil. Tak se v takových případech — aby se odvrátila smrt — mluví. Abych tu pistoH
odložil. Ze za nic nemůže — i tak se v takových případech mluví a nejen před hrozbou smrtí, ale i u normálních soudů. Že mi přece řekl, jak to všechno bylo. „Prosím tě, přestaň a vzpamatuj se," mohl prosit a mohl mě zapřísahat, že mluví pravdu, a mohl mě zapřísahat, že to myslil dobře — tak se mluví nejčastěji — a mohl se pokusit volat o pomoc a mohl se pokusit o útěk dveřmi, nikdy statečností nevynikal, ač pokus o útěk dveřmi by si byl jistě statečnosti žádal, protože mohl myslit, že jak se pohne, začnu střílet. Pro případ, že by byl volal o pomoc, ač by to bývalo objektivně nesmyslné, jsem chtěl pár minut před výstupem znovu zavřít v pra-covničce okno. Nemusil být slyšet jeho pokřik v sousedních chatách. Kdyby byl utíkal z místnosti, byl bych ho dostihl ještě na schodech anebo dole v přízemí. Z chaty ven nemohl, byla uzamčena, a čas na vyskočení oknem — třeba tím, které jsem otevřel v kuchyňce - by byl neměl. Kdyby byl však přece jen vyskočil, byl bych ho už zcela jistě chytil na zahrádce, než by byl přelezl plot. Hbitost jeho těla, ač bylo štíhlé, byla prabídná. „Kdyby volal o pomoc venku na zahradě, kam by se mu případně podařilo prchnout, a vzbudil sousedy," řekla Jana v Praze před jeho návštěvou na chatě, „klidně jim řekneš, že se zřejmě pan Potocký zbláznil. Kdyby tvrdil, žes ho ohrožoval zbraní... kdo by mu to věřil? Tím spíš by uvěřili, že se zbláznil, a mohl bys dokonce požádat sousedy s telefonem, aby zavolali z Benešova záchranku. Aby jim navíc ještě vykládal tvou žalobu, to vůbec v úvahu nepřijde. To by si rozmyslil vskutku."
Proč právě já jsem toto vše chtěl podniknout a provést?
Pak bych byl ovšem nechal Daniela Potockého vyspat dole v „obýváku" a ráno bych mu byl nabídl snídani. Asi by býval
nebyl schopen sousta, by d i rád jedl, asi by sé bylo dostavilo nechutenství. Pak bych mu byl ukázal provrtanou pistoli, ba mu ji dal i do ruky kvůli těm otiskům, ale současně ho upozornil, aby celou tu noc nebral na lehkou váhu jako nějaký zlomyslný či nejapný žert. Ze při jeho obvinění jsem v nejmen-ším nežertoval. A že ať se to zdá sebepodiv-nější, dávám mu jednu možnost, jak se vykoupit.
„Dávám vám jednu a jedinou možnost, jak se, pane Potocký, vykoupit, ať se vám zdá sebepodivnější," chtěl jsem mu říci ráno, až bych mu byl ukázal provrtanou pistoli, upozornil jej však, že jsem nežertoval, a poskytl mu snídaní, které by se ani netknul, „jedinou. 2e si v Praze co nejdříve sednete, vezmete stroj a vše, co jsem vám vylíčil, Martinův námět, zpracujete jako novelu, jak vám vnucuji od první chvíle. Jako novelu, avšak co hlavně, pane Potocký, a to je podmínka. 2e bude mít jednu hlavní ideu." A byl bych řekl:
„Teď vám to už mohu svěřit. Co mi sdělil ten hoch ve Stromovce u rybníka v den poslední schůzky, když mi líčil svůj vztah k Lidem, který jsem vám nahoře v pracovně jen nakousl a nedořekl a vy sám jste to chtěl slyšet podrobně. Řekl totiž nejen to, že by lidem rád pomáhal, že by mu to bylo příjemné a milé. Vím, mohl byste se pozastavit nad tím, že by to pak tak velká zásluha nebyla, kdyby to dělal pro vlastní potěchu a radost, ale to je věc jiná a Martin byl mladý upřímný hoch, který bodře řekl, jak co cítil. Martin však ještě v té Stromovce u rybníka řekl: ,Jako by se mi cosi zadíralo v duši. Jako by mě něco tlačilo. Jako bych se dusil v uzavřeném hrobě... Tak je to podobné, když vidím, třeba v hitlerjugend, že nevinní doplácejí a trpí a grázlové se vytahují, veselí a žijou si dobře dál. Tak je to podobné a tak
mě to tlačí.' Tak, pane Potocký, tohle. Teď víte i to poslední, co vědět smíte, a tohle do té novely dáte. Jako její hlavní ideu. Že nevinní doplácejí a trpí a grázlové se vytahují, veselí a žijou si klidně dál. Ze se vám to zadírá v duši, jako byste bylzaživa zazděn v hrobě. Víte, to bude taková pouhá básnická metafora, aby^to vyznělo trochu poeticky. A nakonec, že na grázly nemusí vždy platit soud, protože není takového paragrafu." Věděl jsem ovšem, že to nikdy nedokáže napsat, a to měla být jeho potupa.
Proč jsem chtěl to vše připravit a provést? Pak bych ho byl nechal odjet do Prahy.
Daniel Potocký odložil pozadí obrazu přece jen na zem, protože na stolku nebylo místo, vnímal má slova, jaký by asi měl být Poslední soud těch, kteří jsou vinni a přežili, a velmi zaraženě na mne pohlédl.
Byl pohnut. Byl zdrcen a na dně. A snad dokonce na jeho tváři byla i jakási pokora. Ač jsem mu neřekl jediné slovo obvinění, jedinou větu žaloby.
Pak si rukou, která se mírně chvěla, podal víno a napil se.
Venku za oknem uplývala světlá letní noc neslyšně a tiše a na konci její vlečky jako by se již chvělo svítání.
„Jaksi se mi zdálo," řekl jsem, „že jsem vás přerušil. Jaksi se mi zdálo," usmál jsem se, „že jste se chtěl ještě na něco zeptat..." a on zaraženě kývl.
To, nač se ptal, mohlo být vskutku žádoucí, aspoň pro literární kritiky, kdyby bývala měla být celá ta smutná story o Martinovi napsána. Romuald mi skutečně dal Martinův portrét na výstavě mladých německých malířů a grafiků, konané pod heslem „Již nikdy válku". Romuald musil tedy jít ve výstavní síni k panelu a obraz svěsit, a navíc právě obraz, který byl středem této expozice. To se vskutku na výstavách nedělá.
„Snad jsem opomenul říci," odvětil jsem k protějšímu křeslu, „že druhý den výstava mladých malířů končila. Zastihl jsem ji právě v poslední chvíli, a k tomu ještě pozdě odpoledne, vlak z Drážďan do Prahy jel kvečeru. Snad tedy i proto," řekl jsem, „mohl autor obraz svěsit a na místě mi ho dát. V novele podotkněte," řekl jsem a snažil se, aby můj hlas nezněl ironicky či výsměšně, „v novele napište, že Romuald měl doma ještě tohoto dua... repliku."
Znovu rukou, která se chvěla, sáhl po vínu á napil se. Teď už zas pil skutečně víc a velmi rychle sáhl i po cigaretě. A zeptal se naposled ...
„Dokážu pochopit," řekl zaraženě, dojatě a sklesle, „že v posledním roce války či ještě o něco dřív ustala vaše vzájemná korespondence. Chápu, že tobě Romuald psát nemohl, když byl na frontě. Mohl však více psát Martin, když na tebe nepřestával myslit. Ale nedokážu pochopit, že Romuald nenapsal ani po válce anebo že ses o to nepokusil ty. Vždyť snad to první, co měl ten Romuald po válce udělat, mělo být, že by ti byl napsal, že Martin zahynul. Neumím pochopit, že jste se odmlčeli i po válce, když jste byh takoví přátelé, a teprve po osmi létech jste se s Romualdem sešli a to ještě navíc čirou náhodou."
Ani tato poslední otázka Potockého zdaleka nebyla nemoudrá, byla dokonce významnější než ta o svěšení obrazu ve výstavní síni. A nejen pro literární kritiky, kdyby býval měl námět napsán, ale hlavně pro čtenáře. Skutečně, nebyl Potocký tak hloupý a v závěru vyprávění to již párkrát dokázal,
„Odpověď nechávám vaší úvaze, i když je významná," řekl jsem a opět se snažil, aby můj hlas nezněl ironicky, „budete-li ji v novele Čtenáři dlužen, Čtenář se zarazí a pocítí
to jako velkou vadu. Vskutku to není napohled věrohodné, že za dobu osmi let se Romuald neozval. A jak pak navíc se s tím mám vyrovnat já, že ani já jsem nepátral po Martinovi, když se neozýval on. Byly nějaké překážky, pro něž by náš občan jako já nebyl býval mohl v uplynulých osmi létech napsat svým přátelům do Drážďan, když znal jejich adresu a stejně tak naopak oni jemu do Prahy, když rovněž znali adresu? Co vím, tak nebyly. Že jsme se domluvili až po osmi létech, je divné a vymyká se to psychologii děje."
„A tak tedy proč," opakoval, „mám o tom přemýšlet sám, který si s tím neví rady a rozhodně na nic kloudného nepřijde? Nejsem spisovatel, ale jsem ještě horší psycholog. Ale ja to nechci vědět jako autor, nýbrž tak vůbec. Proč jste se neozvali... a nemůžeme otevřít ještě tohle víno?"
Ano. První ze dvou posledních lahví byla dopita a Potocký se ted chtěl znovu ještě napít. Otevřel jsem láhev a nalil do sklenek. Lpěl na mně jeho tázavý pohled, opět ta napjatá zvědavost, ač byl stále skleslý a dojat.
„Dám vám radu, jak byste to měl čtenáři vysvětlit," řekl jsem s pohledem k otevřenému oknu, za nímž se chystalo svítat, ale znovu mě přerušil.
„Není třeba radu, jak čtenáři..." podotkl úporně, „jak to však bylo skutečně."
„Můžete napsat..." řekl jsem, úmyslně přehlížeje jeho slova, „že jsem třeba do Drážďan po válce vícekrát psal, ale dopis asi nedošel, když nepřišla odpověď, a že jsem si mohl myslit, že oba bratři zahynuli. Stejně tak on, Romuald, mohl vícekrát psát do Prahy a také to nedošlo a on si pak mohl myslit, že už nemám zájem a dál se nepokoušel, zvláště když byl Martin mrtev. Nezapomínejte, že jsem zdaleka nebyl s Romualdem
ladislav fuks
v tom vztahu jako s jeho bratrem. Pak by to šlo podle pravidla, že když zemře hlava rodiny, pozůstalí si již nepíší s bratry jeho*zetě. To by bylo vysvětlení i dost přijatelné a snad by je mnohýfcčtenář uznal. V podstatě by byla všechno zavinila pošta. Ale přesto by to bylo vysvětlení... svést to na poštu... nadmíru banální. A tak tedyLne. Můžete napsat, že Romuald Blaskowitz můj dopis dostal, byť byl adresován spíše Martinovi, nevěděl jsem přece, že je mrtev, ale úmyslně odpověď neposlal. Aby mi ono neštěstí nemusil sdělit. Třeba proto, aby mě neranil. Jakkoliv banální bylo vysvětlení prvé, tak zase toto druhé je krajně nepravděpodobné psychologicky. Tak vážné věci se po válce takto neřešily. Romuald by to byl neudělal, nechat mě v nevědomí, a já bych byl přece nějakou zprávu vymáhal. Vždyť lidé po válce se v těchto případech obraceli i k zprostředkování Mezinárodního červeného kříže. Můžete však podat ještě vysvětlení třetí. Mohl jsem si po válce myslit, že mezi mnou a Martinem vskutku došlo k hlubokému odcizení a že si oba myslíme stejně, on v Drážďanech, já v Praze, že co bylo, bylo, a co je totam, je totam a nemá cenu vyvolávat staré duchy, jako nemá cenu křísit mrtvé. Na začátku války nám bylo šestnáct sedmnáct let a po válce dvaadvacet a každý další rok nám bylo o rok víc, každý z nás má nové přátele — tak bych byl uvažoval u sebe a totéž přisuzoval Martinovi — máme snad i své vážné známosti anebo dokonce rodiny, a proč tedy křísit city z času našeho dětství a dospívám, když život jde už jiným řečištěm? Pak by bývalo vskutku stačilo, aby jeden z nás druhému napsal a dopis nedošel, tudíž druhá strana by dopis nedostala a prvá strana nedostala tedy ani odpověď, a máte konec jasný."
Potocký pil, kouřil a přemýšlel. Nějak se
mu to nezdálo. A já si v duchu myslil: „Jistěže to\tak nebylo, když byl Martin mrtev. Kdyby byl živ, byl by se ozval, copak se netěšil, že se zas shledáme ? Co všechno mi jen Romuald ve výstavní síni řekl, co všechno ml pověděl..." a pak jsem zdvihl hlavu a prohodil:
„Nuže, ve skutečnosti to přece jenom bylo trochu jinak. Romuald mě ve výstavní síni velmi překvapil jistým sdělením. Nebylo myslitelné, že když jsme se po osmi létech shledali, byli bychom si neřekli, jak to vlastně po válce bylo, a Romuald mi řekl svůj případ, který mě udivil a zároveň i jaksi dojal. Bylo mi totiž záhy jasné, že se za ním skrýval jeho jistý komplex. Romuald záhy po válce odjel do Afriky."
„Ano," kývl jsem a chtě nechtě se musil usmát. Potocký téměř vyvalil oči, „ano. Já tomu také nechtěl věřit, jak mě to udivilo, ale bylo to tak. ProČ by mi to byl Romuald vykládal, abych ho obdivoval nebo aby mi mohl říci, že mi psal z Afriky a já to nedostal? Prostě Romuald skutečně do Afriky jel. Válka skončila v květnu 1945 a on jel v září. Bylo to v době, kdy mělo Německo takzvaný okupační statut čili omezenou suverenitu a ještě neexistovala Demokratická ani Spolková republika. K tomu došlo až v září 1949, tedy za čtyři roky. Nemá cenu líčit, jak se tam dostal, jel tam legálně, přes hranice ne-prchal, aspoň tak mi to líčil, ale něco podstoupit musil, jen tak ho tam nepustili. ,Musili napřed zjistit,' řekl mi Romuald, ,že jsem nebyl u SS a že nejsem válečný zločinec. Vrátil jsem se z fronty bez ruky a oka a mohl jsem být válečný zločinec,' posteskl ,tak tohle musili zjistit.' Nemá cenu líčit
146*147
si,
podrobnosti," řekl jsem Potockému, „hodil byste tu novelu někam jinam, než kde má být. Nemá cenu líčit ani to, kde vzal na cestu prachy. Můžete klidně napsat, že tam
jel dost bídně; a budete mít pravdu. Rovněž nemá cenu psát, kudy jel. Jel přes nás, přes Prahu... ne, nestavěl se," zavrtěl jsem hlavou, Potocký se mě už chystal přerušit... „přes Prahu a Rakousko do Itálie, ze sicilské Gatanie na Maltu a odtamtud do Tripolisu, to je v Libyi. Z Libye cestoval přes Tunis, Alžír, Maroko, španělskou Saharu, Mauretánii, vesměs francouzské kolonie, kde se domluvil, Romuald totiž francouzsky obstojně uměl už z Prahy, a dospěl až do Senegalu a Guineje, kde se rovněž mluví francouzsky. Tato cesta mu prý trvala rok."
„A proč tam proboha jel," vpadl teď Potocký a napil se, „co tam probůh dělal..." a já.odpověděl:
„Jak mi to líčil, octl se prostě na konci války v těžké krizi. Mluvil o krizi, ale zřejmě tím mínil i různé deprese a stressy. Vrátil se z fronty — přesněji řečeno z vojenské nemocnice — do zpustošené vlasti a neměl ani matku, ani otce, ani bratra. Přišel o rodinu, o těch pár příbuzných, co měli, nevěděl — na tetičku Asperovou jsem se neptal, a přišel o ruku a oko. ,Mrzák bez zázemí,' řekl mi doslovně v kanceláři výstavní síně, kde jsme pili kávu a Hetreide Kúmmel z Cottbusu, ,hrozně postižený člověk.' " — „To víte," řekl jsem Potockému, „že jsem se snažil mu to vyvrátit, to by na mém místě dělal každý, ale on jen mávl rukou. ,Nebyl jsem sám, kdo byl postižen. Takových lidí byly snad statisíce, vlastně celý národ. Každý jinak a navíc všichni společně. Postiženi byli, co se vraceli z fronty nebo z koncentráků, co se vrátili jakžtakž v pořádku či s nadějí na uzdravení anebo se vraceli j ako mrzáci, postižení byli i ti, co zůstali doma, ale nikdo se jim nevrátil, rodiče, kteří ztratili syny — děti, které ztratily rodiče, kolik takových znám jen tady v :Dráždanech z nejbližšího okolí, například právě z příbuzenstva Zechnerových, já to
dotáhl na leutnanta, ač jsem byl mladý, ale byl jsem vysokoškolák a na frontě se důstoj-nické šarže získávaly rychleji, na ústupu u městečka Lunince na Bílé Rusi, což byl železniční uzel, padl pár kroků ode mne mladý hrabě Bentinck, také poručík a výtečný kamarád, postižení byli lidé bez domova, bez skutečných čtyř zdí a střechy nad hlavou. Německá města byla zničena, vypálena, rozbombardovaná, Německo bylo v troskách. Neumíš si představit, jak hrozná byla válka,' řekl mí Romuald, ,ale neumíš si ani představit, jak hrozný byl její konec. Co se v nás dělo, když jsme se vraceli a vrátili, zatím ještě nikdo nezachytil, nepopsal, ne-vypsal. Zde na této výstavě,' řekl Romuald, ,je pár obrazů, které to naznačují aspoň výtvarně.' ... Víte," řekl jsem Potockému, „Romuald měl velkou pravdu. My stále myslíme na hrozbu či nebezpečí nové války, na to, jak by byla strašná. Ale uniká nám, že stejně hrozný by byl její konec, začátek míru. Ostatně Romuald to řekl: ,Lidé se na celém světě mohli radovat, že už je mír. My jsme se musili hroutit.' Napil jsem se a pokračoval: „Prostě, Romuald byl po válce na dně. Mluvil o zklamání, zbídačení, zoufalství. Kam pohlédl, všude rozvaliny, bída, podvý-živa, nářek, pláč, smutek, nemoc a hluboké deprese a beznaděje. Co jen Hitler udělal z národa, do jaké zkázy ho vrhl, a on se zapřísahal, že už nikdy, nikdy v životě na nic nenaletí, na žádné osoby, na žádné ideje, že se už nikdy, nikdy nikým nedá zlákat a svést, že nějaká politika pro něho už nikdy nebude existovat a že může udělat jen jedno. Odejít z tohoto světa někam pryč, někam daleko, někam, kde ho nikdo nezná — prostě, dokonale se odpoutat a nic nechtít vědět a slyšet. Zařídit si život, bude-li na to mít ještě sil, podle svého. ,Mám ještě jednu ruku a jedno oko,' řekl mi na výstavě, ,a to malíři stačí.
ladislav FtJKS
Druhou ruku potřebuje, jen aby si držel paletu, ta se však může položit na stůl. Druhého oka je třeba na lepší videní, ale to se jen tak říká. Že k vidění, i té perspektivy, stačí jedno oko, vím dávno. Předsevzal jsem si, že odjedu do Afriky a tam budu malovat krajiny, v nichž jsem v životě nebyl, kde nejsou trosky, hroby, váleční mrzáci, zoufalí lidé, ale kde nejsou ani zločinci. Budu malovat palmy, kaktusy, pralesy, stepi, savany a pouště. A také řeky, jezera, hory, sopky a z živých bytostí pouze zvěř. Slony, nosorožce, antilopy, žirafy, zebry a pštrosy, ale také lvy, levharty, leopardy a pantery, z těch nikdo válku nevyvolal a nevedl a nikdo z nich neměl svého Hitlera, NSDAP a jiná zařízení.' Pvomuald se chteľusadit u některého afrického národního parku, u přírodní rezervace, kde by vystavoval své obrazy a grafiky, protože tam se sjíždějí turisté z celého světa. Sám ty obrazy prodávat nechtěl, nýbrž jen malovat. Chtěl si tam najmout prodavače a sám zůstat skryt. ,Za rohoží nebo^bambu-sovým závěsem,' řekl mí, ,tak jsem si to představoval.' "
„No a došlo k tomu?" zeptal se Potocký a já přisvědčil.
„Došlo k tomu a já měl z jeho výpovědi dojem, že měl úspěch. Samozřejmě, těžkostí přemnoho, ale nakonec přece jen úspěch. Romuald byl skutečný malíř a nedělal žádné kýče, což byľse při|malování krajinek a zvířat, zvláště exotických a v podstatě suvenýrů, vnucovalo. Myslím však, že přece jen i tam, v Senegalu a|v Guineji; udělal na zakázku pár portrétů lidských. Vzdělaní návštěvníci musili vidět, že je skutečný mistr. Vůbec jsem měl z jeho vyprávění dojem, že tam tak odloučen qd lidí a světa — jak původně chtěl — nebyl. 2e Četl dostupné noviny, poslouchal rádio a zřejmě se seznámil i s řadou zajímavých cizinců, kteří tam zavítali anebo půso-
bili v tamní koloniální správě. Svěřil mi, že po jistý čas, naštěstí však krátký, ho mělo pár místních činitelů za uprchlého válečného zločince, který se tam skrývá, což nebyl div, takových případů bylo dost, ale byli to samí bývalí nacističtí pohlaváři a jejich cesta vedla spíše do Jižní Ameriky... kdo uměl jen tak lehce pochopit důvody, proč Romuald prchl do těchto afrických hlubin? Ale k té poště..." řekl jsem, „k poště! Romuald mi sdělil, že mi psal. Jednak z Maroka, totiž z Casablanky, a jednak ze Senegalu, města jménem Kao-lack. V tom případě už uvedl zpáteční adresu, totiž adresu pošty, na známce byla — dodal — žlutá ještěrka. Samozřejmě, že jsem to nedostal. A víte, co teď zbývá dodat..." řekl jsem Potockému, který se teď zdál méně zdrcený a skleslý, jako by se byl trochu tou Afrikou probral, a řekl jsem:
„Kdyby byl psal z Drážďan, z Rakouska, z Itálie, třeba ze Sicílie, kde nastupoval na loď, anebo snad dokonce z Malty, nebylo snad pravděpodobné, že dopis dojde? Anebo kdyby byl dal lístek do schránky na nádraží v Praze, kterou jen projížděl, jak sděliL nebylo snad jisté, že ho dostanu? Proč psal až z Afriky... Máte snad pro toto nějaké vysvětlení...'^ Potocký se zamyslil. Nenechal jsem ho tápat.
„Nějaký důvod měl," řekl jsem, „nic bez důvodů či příčin není. Ze neměl čas napsat dřív, ba ani cestou, že měl plnou hlavu starostí... to dobře neobstojí, ač i to je možné, člověk sedí doma v Praze v teple a za celý den se nedostane k tomu, aby vytočil číslo a někoho zavolal. Že neměl chuť, náladu... to může být pravdě podobnější, nejsou to však pravá slova, nálada či chul Mám. za to, že neměl odvahu. Chtěl utéci světu a skrýt se, a teprve když cítil, že se skryl, utekl, teprve pak napsal. Na velím velkou dálku, přes hory a moře, a když se opomine Maroko, tedy
150*151
až takříkajíc z africké džungle. Teprve pak totiž k napsání odvahu našel. Ovšem ještě ani to," řekl jsem, „není výklad úplný."
„Jak tam byl dlouho," zeptal se Potocký a já kývl.
„To je právě ono. Byl tam téměř pět let. Vrátil se do Drážďan koncem ledna 1950. Nevydržel tam a všechno ho táhlo domů. Ve vyprahlé africké zemi, která je nedaleko rovníku, nemohl přece Romuald Blaskowitz, narozený v Praze a bytem v Drážďanech, nalézt svou druhou vlast. Romuald, který s námi chodil do Národního divadla, do Riegro-vých sadů, byl s námi v Ondřejově, copak to bylo možné? Nejen žít v cizině, ale ani v Evropě, nýbrž na africkém kontinentu, vždyť je to hloupost, nebyl přece Robinson. Samozřejmě, že tomu bránilo Í podnebí, na které si těžko zvykal. Byl německý občan, nebyl emigrant a z války měl čistý štít. Mohl se klidně vrátit. Ovšem,_ mohl odjet jinam. Třeba do Španělska, Řecka nebo malířské metropole — do Paříže. Ale vrátil se domů. To už tehdy pominul v Německu okupační statut a vznikla jak Spolková, tak Demokratická republika. Romuald poznal, že je marné chtít za sebou spálit všechny^ mosty, dát hlavu do písku a utéci před lidmi, že je marné zavřít se do sebe a nic nevědět a neslyšet, že to prostě nejde. Můžeme se na čas stáhnout, uzavřít a izolovat, třeba proto, že se musíme soustředit na práci nebo si hojit rány, ale nemůžeme se vyloučit. Vyloučit ze svého společenství trvale a jednou provždy. Podzemní pouta existují dál a zdravý člověk je nepřetne. Romuald byl v krizi, depresi a stressu, neměl ruku a oko, ale byl zdráv. Vrátil se domů k mrtvým rodičům a bratrovi, do své zničené vlasti, protože snad cítil, že tam je jeho místo, a dal se strhnout myšlenkou, že musí přispět k její obnově. Tak mi to sice v té výstavní síni nevykládal, ale já to
vycítil, zvláště když mluvil o Martinově hrobě, který je vlastně všude v německé zemi. Po příjezdu do Drážďan pokládali jeho africkou cestu za studijní a Romuald dokončil i Akademii. Ovšem," řekl jsem, „otázka, proč nenapsal aspoň pak, když se vrátil a dostal se z krize, zůstává otevřena. Tuto africkou epizodu jsem vám vlastně vůbec nechtěl vyprávět," řekl jsem Potockému, a skutečně mi ani ve snu nenapadlo, že bych mu ji vyprávěl, „je to jakýsi přívěsek vlastního děje a z hlediska jednoty a kompozice díla by to byla spíše vada než přednost, kdybyste o ní v novele psal. Je to jako nastavovaná kaše," řekl jsem, „nepíšete o Romualdu, ale Martinovi, tak o tom nepište. Vyprávěl jsem vám to jen kvůli těm poválečným stykům. Jak však vidíte, ani tento dodatek věc nerozřešil, nýbrž ji nanejvýš jen učinil trochu pochopitelnější. Málo platné, je tomu skutečně tak. Lidská duše je skutečně složitá a její život — všechny ty pochody a děje v ní, její výšiny a hlubiny, její roviny a strže... kdo může do toho pokaždé vidět? Duše se nedá strčit pod mikroskop jako otisk prstu nebo pod rentgen jako plíce, kdo ji pokaždé pochopí, absolutně porozumí? Za vším je něco a všechno má smysl. Smyslu může postrádat jen chování šílence či výjimečné jednání v prudkém hnutí mysli. Třeba když hoří dům a někdo vyhazuje porculán z prvního patra. Je to asi tak..." řekl jsem Potockému a měl pocit, že jsem se trochu rozpovídal, „naše odpovědi jsou závislé na otázkách, které si klademe, a zde byla otázka poválečných styků, otázka, proč Romuald nepsal, nepsal ani Jendovi, to je snad jasné, ovšem..." řekl jsem rychle, „i proč jsem nepátral já. Leccos můžeme vysvětlit. Nic však nemůžeme vysvětlit beze zbytku, leccos můžeme vysvětlit jen tak, aby nám to stačilo. Otázka pak zní, co stačí. Takže. .."řekl jsem,
LADISLAV
fuks
„proč jsme si po válce nepsali, sešli se až po osmi létech a to vlastně jen čirou náhodou, je vysvětleno jen z části, je-li to ovšem vysvětleno vůbec. Držte se v novele té třetí verze. Té třetí, kterou jsem vám dal, ale hned ukažte, že byla pouhou domněnkou a vůbec ne pravdou, že byla jen smutnou úvahou smutného člověka ajníčím jiným. Snad to čtenář pochopí a uzná." Pak jsem řekl:
„Tak to je vše, co jsem vám chtěl sdělit."
A pak jsem vstal a šel k obrazu Martina Blaskowitze.
Potocký byl již vskutku mnohem méně skleslý, tou Afrikou se odpoutal a probral, teď jen kouřil a pil. Venku začínalo svítat a on snad nebyl ani unaven. Ale to jsem spíš tušil než viděl. Skončil jsem své vyprávění, teď skončil skutečně, venku začínalo svítat a já musil znovu stát před obrazem a hledět na něj. Proč? Snad proto, že jsem skončil azačínalo svítat, a snad i proto, že jsem věděl, že brzy, snad za "pár minut, začnou zpívat první ranní ptáci. A čím více jsem na ten obraz hleděl, na hezkou jemnou tvář, která zářila nevinností a půvabem svého věku, a do těch Šedých očí, které byly zděšeny, a k těm mírně pootevřeným rtům, u nichž se zračila hrůza strašlivá... a čím víc jsem se snažil namluvit sám sobě, že ona hrůza v očích a u rtů tak strašná není a vlastně záleží jen na pohledu, kterým se díváme... čím víc jsem hleděl na ten obraz a víc a víc se do něho nořil a vpíjel... jen jako z dálky jsem slyšel Potockého hlas.
Slyšel jsem, že mí děkuje. Nechápal jsem zprvu, proč. Za]|svou'{obžalobu^ za^ svůj Poslední soud, za'namířenou pistolí, z čehož jsem ve skutečnosti zatím neprovedl nic... pak jsem poznal, že mi děkuje za námět. Který nikdy neměl zpracovat. „Chtěl jsi mi dát námět..." slyšel jsem, jak říká, říká z křesla u kulatého stolku, „námět... snad
abych také jednou psal o řádnějších věcech... chtěl jsi mě názorně poučit o některých literárních tajích, už jsem přiznal, že jsem pochopil... ale já ten námět... nikdy nezpra-cuju. Nedokáži. Nemohu. Bylo by4ho pro měškoda. Ale já si myslím," slyšel jsem, jak říká, ,jže když jsi to uměl tak dobře vyprávět, budeš to umět jistě i vypsat. Navzdor jitření citů, stržení, nedostatku odvahy, jak jsi sdělil na začátku, když jsem se ptal, proč to nepíšeš sám... jistě to uděláš a jen ty a nikdo jiný..." slyšel jsem, jak říká z křesla u kulatého stolku, a bylo to, jako by mluvil z druhého břehu Labe. A čím víc jsem se nořil a vpíjel do portrétu Martina Blaskowitze, před nímž jsem stál, tím více a jasněji jsem v naléhavých vzpomínkách slyšel hlas jeho a viděl jeho zrak, kterým na mne hledíval, naposled ještě ve Stromovce, a náhle jsem shledal, jako bych se už nenořil a nevpíjel do jeho obrazu, ale do něho samotného, do jeho srdce, do jeho duše, do jeho nitra, do všech kapilár jeho bytostí, kterou jsem tak důvěrně znal... a náhle jsem pochopil, že to už nejsou vzpomínky, v nichž slyším jeho hlas, ale že to snad mluví on sám...
„Michale. Zdalipak si vzpomínáš, kdy jsme se stah skutečnými přáteli? Znali jsme se od dětství, zvykli jsme si na sebe skoro od malička, trávili jsme společný čas na hřišti, chodili jsme na opery... vzájemně se poznávali, ledacos á sdělovali, dokonce se i různě škádlili... kdy jsme se stali skutečnými přáteli, se dá říci stejně těžko jako říci, kde začíná kruh nebo kde končí stromeček a začíná strom. Možná však že tehdy, kdy nám bylo čtrnáct a ty jsi mi řekl: Martine, nebreč. Když jsi mi to řekl jinak: Neplač. Možná že tehdy o něco dřív, když já ti řekl: Michale, jsi hloupý. Když jsem ti to řekl rovněž jinak: Michálku, nebuď voslík. Možná že tenkrát, možná však, že ne. Nebylo začátku, ne-
154* 155
bylo předělu, nebylo impulsu. Michale, proč jsi to jemu všechno dělal. Proč jsi to na něho chystal. Proč jsi to chtěí učinit..."
„Nemohu," slyšel jsem Potockého jakoby z druhého břehu, seděl, kouřil a pil, ale já ho neviděl, „nemohu, nemohu, avšak je to vžití stejně zvláštní, na mně zvláštní, j á totiž vlastně nikdy neměl v mládí skutečného přítele a kamaráda... jednou jsem četl Budden-brooky Thomase Manna a Nowakowského Mys Dobré naděje a jednou jsem četl i Hermanna Hesse... nejdřív Narcise a Goldmun-da a pak Demiana a tedy v němčině, česky to přece zatím nevyšlo..." a slyšel jsem Martina a viděl, jak se na mne dívá a říká:
„.. .proč jsi to jen, Michale, chtěl provést. Postrašit ho, vystrašit, způsobit mu šok, s .nímž by se táhl jak s železnou koulí celý svůj život, jak s prokletím... ale proč? Což by to nebyla také jako vražda? Jsou strašnější vraždy než vraždy těla, Michale, jsou to vraždy duše. Máš právo ho soudit, být rozhodčím jeho života, skoncovat s ním jednou provždy, když snad ani nevíš, jak to tenkrát přesně bylo... zlomit navždy nad někým hůl a vrhnout ho do propasti... copak tolikrát žijeme v tomto světě, abychom si tak těžké břímě vkládali na svá bedra? Michale, člověk se dá lehko ohnout, ale těžko narovnávat, člověk se lehko zničí, ale těžko křísí... a pak ani nevíš, jak se s čím rval. Uvnitř sama sebe. Vzpomeň si na mě, když jsme ještě byli v Praze a přišli nacisté. Copak jsem se já s tím nerval? Copak požadavky a povinnosti, s nimiž jsem se střetával jako Němec, nerozbouřily můj dosavadní chlapecký život a svět, neuvrhávaly mě do krizí a různých duševních tísní, strastí a bojů... neměl jsem bolestný strach z vašeho zavržení, nenesl jsem jako své neštěstí Hitlerovu mládež, která mě uchvátila a strhla jako bezmocnou mouchu před pavučinou, když na ni pustí
vítr... netopiljsem se zoufalstvím sám v sobě ve vlastní krvi... tys mu tohle všechno nevyprávěl, nelíčil, ty jsi mu jen něco z toho naznačil, ať si domýšlí sám, ale ty to víš, co bylo ve mně..." a slyšel jsem Potockého jakoby z dálky strašlivé, ne z druhého břehu Labe, ale mnohem dál, jakoby z druhých břehů Zambezi, a říkal:
„.. .já si dokonce nikdy nerozuměl ani se spolužáky. My jsme si byli vždycky na hony vzdáleni a neprožil jsem nic... možná právě proto nejsem tak citlivý a nemohu být umělcem... ten můj život byl spíš jen chudoba a bída..." a Martin se usmál a řekl:
„Michale, co si to namlouváš. Proč klameš sám sebe. yždyí tobě o spravedlnost nešlo, Michale. Šlo ti o úlevu vlastní duše a o pomstu. Já vím, já vím," řekl uznale a vlídně, „nevinní doplácejí a grázlové si vesele žijí. Špatný zůstal, dobrý musil jít. Dobrý, a já jeho smrt nesu na svých bedrech. Na svých bedrech, protože ho už nikdy neuvidím, už nikdy mu neřeknu pár milých slov, už nikdy mu nemohu připomenout přísahu z Ondřejova a říci mu: ,Tys ji dodržel' a dokonce nikdy v životě nenajdu jeho hrob a ani to poslední, co lidem zbývá, položit kytičku, ani to nemohu... jeho smrt nesu na svých bedrech'pf oto, že jsem se s ním nerozloučil. Ta náhlost smrti bez stisku ruky, ta náhlost smrti bez posledního sbohem, ta náhlost smrti v dalekém městě, aniž jsme o sobě věděli... to je to, s čím se potáhnu jako s železnou koulí ve vlastní duši, jako s prokletím, které mě bude celý život trýznit, bolet a pálit... to je má tragédie... ale nebude. Protože mám oběť. Ne tragédie má a můj soud, ale poslední soud a neštěstí Daniela Potockého..." a zatímco to Martin říkal, měl jsem dojem, jako by to neříkal on přede mnou, ale ve mně, v mé vlastní du-
81.
Venku už svítalo a začali zpívat první ranní ptáci.
Potocký v křesle kouřil a pil a neměl o mém hnutí mysli ani zdání.
„Chudoba a bída," říkal, „to víš, otec barvil fotografie. Míval zvláštní barvy, takové ty anilínky, samé světié pastely. Růžové na ženské tváře, blankytné na šaty, žluté na zlaté náušnice. Když mi bylo dvacet, byl jsem v jedné partě, byli to baroví muzikanti, já. sám nikdy nehrál, trochu taky vyděrači, vdané paničky a falešní svědci, trochu taky žižkovské bufety a uličky Starýho Města, trhl jsem se od nich, trhl, pak se mi hleděli pomstít. Snad mi pak zapálili i tu řevnickou boudu, ale to nic. To byly jen klukoviny, recese," říkal, a i když jsem ho slyšel jako ze strašlivé dálky, jako z cizího světa, měl jsem pocit, zda snad už není trochu opilý... a říkal: „Neštěstí však taký* neštěstí taky... ztratil jsem dvě ženy, první vlastní vinou, to byl rozvod, druhá zemřela. Ale ztratil jsem i pětileté děcko..."
Venku už zpívali první ranní ptáci a Martin Blaskowitz promluvil naposled.
„Já vím, Michale," řekl skoro něžně, omluvně a chlácholivě, jak někdy mluvíval v Praze, „chtěl jsi nejen odlehčit své duši, chtěl jsi mě i pomstít a pomstít i sebe. Ale Michale, nemsti se. Msta mezi nás nepatří, msta nás nikdy nepojila. Nastav mi zrcadlo před tvář, kterou jsi měl rád, Michale, jaký jsem byl já? Nastav si, Michale, zrcadlo před sebe, kterého jsem měl rád já, jací jsme byli? A ty by ses teď chtěl za nás mstít, a možná že na chudákovi? Tím," lehce potřásl hlavou, „nevzkřísíš sebe ani mne, Michale. Msti se na kameni nebo na uschlém dřevě, msti se na myšlenkách na válku nebo na šeredných sochách, ale nemsti se na živých tvorech. Nás oba vzkřísíš tím, co skutečně bylo mezi námi, ne zlem a po-
mstou, ale tím, co jedině přetrvá i smrt. Na to pamatuj, to si uchovej, to si chraň. Žádnou hodinu, Michale, už víc nepřivoláme zpátky. Ale co se stalo a zůstalo, to užívejme, dokud nepřijde večer, vzpornínáš, to je Goethe. Pak se rozplyne a zmizí jako nicotný mráček, že jsme si neřekli poslední sbohem, že nemůžeš navštívit můj hrob. Protože nebylo třeba se loučit a hrob není... Michale," usmál se téměř v soustrasti, „jen si přece vzpomeň. Vidíme vadnout květy a padat listí, ale i klíčit a zrát plody. Život náleží živým, a kdo žije, musí počítat se změnou, i to je Goethe..." a já pochopil. Pochopil, že Martin Blaskowitz nezemřel, ale žije, žije ve mně a bude živ, dokud budu živ já. A až zemřu jako on, budeme na tom stejně — i pak bude živ ještě dál a věčně a nikdy, nikdy se nemineme ve věčnosti času a nekonečnosti vesmíru a nikdy se neztratíme. Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života. Venku svítalo a zpívali ptáci a červená zář petrolejky na stole pod jeho úsměvnou tváří bledla, a Daniel Potocký u stolku se omlouval, že námět nezpracuje a připravil mě o jednu noc, začínal být přece jen už trochu opilý, avšak na tom už vůbec, vůbec nesešlo. Poznal jsem, že vskutku nebylo třeba se loučit a oplakávat jeho ztracený hrob, protože žije ve mně a já v něm navždy. Odstoupil jsem od obrazu svého Do-riana Greye a vrátil se ke kulatému stolku.
Potocký v křesle zpola ležel, kouřil a hleděl na strop.
„Tak mi napadá," řekl, „jak se asi staví takový táborák. Je to hranice, a když vzplane, je to jako by hořel Čínský chrám. Jana si myslila, že jsi chtěl pořádat zábavu..." a já
si v-'duchu myslil, co by asi tomu konci řekla. Nebyla zlá. Vůbec nebyla zlá. Ona a její muž prokurátor byli slušní lidé. Zatímco však prokurátor neměl smysl pro výstupy, jako měl být tento můj s Potockým, Jana smysl měla. Proto mi byla bližší než její muž.
„Zábavu," opakoval jsem po svém hostu, „zábavu. Co asi tomuhle řekne, když jí to budu vyprávět... asi že jsme měli jít dřív spát."
Ulehl za rozbřesku nedělního rána, dole v onom „obýváku", kde před mnoha hodinami se pokoušel flirtovat s Evou Jarnou. Po obědě musil být v Praze.
Když jsem se vrátil nahoru do své podkrovní světničky, zhasil jsem nejprve bledou petrolejku a přivřel okno. Pak jsem vzal zpod papírů a obálek pistoli a dal ji do tašky, která celou tu dobu stála u komodky u dveří. Pak jsem sebral z koberce černé desky s pozadím a uložil je zpátky do psacího stolu. Daniel Potocký se provinil, to jsem přece jenom cítil, ale byl jsem to opravdu já, kdo měl být jeho soudcem? Myslil jsem na to ještě chvíli, když jsem uklidil pokojík a v kuchyňce umyl nádobí.
V jednu odpoledne jsem Potockému otevřel velká vrátka, aby mohl projet autem, což učinil s novým díkem za hezkou sobotu a neděli. Právě míjel chatu inženýr Mach a plukovník Nyklas, měli torny a zřejmě šli do lesa. „Nechtěls ho zabít," řekl mi. plukovník, když auto bylo z dohledu, a já kývl.
„Bude zase vedro jako včera," řekl jsem s pohledem k nebi. „Někdo se k vám chtěl vánoci vloupat," zasmál jsem se, „víte to? Já mu to rozmluvil, že jste ještě vzhůru."
Je tomu dávno, velmi dávno, co byla na chatě tato sobotní noc, a já byl ještě velice mlád, ale když na ni vzpomínám, zdá se mi, jako by to bylo včera...
Gbraa Martina
Btekowitze
Ilustroval, přebal a vazbu navrhl a grafický upravil Michal Houba. Vydalo nakfadatdství Melantrica, Praha 1980. Odpovědná redaktorka Marie Petdová. Technická redaktorka Vlasta Machová, Vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 6, Praha. AA 7,13; VA8,22 (il. 0,42). Náklad 10 000 výtisků. Prvnívydání.
13/33  32-012-80  Kčs 18,-