STRUKTURALISMUS V ČESKÉM A SLOVENSKÉM MYŠLENÍ
VÝVOJ ČESKÉHO STRUKTURÁLNÍHO MYŠLENÍ DO ROKU 1930")
JOSEF ZUMR
Lze říci, že problematika strukturalismu je dána krizi vědy 19. století. Vyrůstá z vědy, problematikou vědeckého bádání je určována a filosofie tu nehraje nějakou hlavní iniciační úlohu. Tato krize je dána krizí dvou hlavních principů, na nichž věda 19. stol. stavěla, a to za prvé krizí principu evolučního historismu a za druhé krizí mechanické kauzality. Nedomnívám se, že by tato krize byla podmíněna celkovou krizí pozitivismu jako takového, jak se někdy interpretuje. Myslím, že šlo především o tyto dva principy, které se ocitly v krizi. Víme, že pokusy o překonání této krize se dály mimo jiné i na půdě pozitivismu, jak reformou některých jeho stanovisek, tak potom později celé koncepce pozitivistické, měnící se v modernější koncepci novopozitivismu, s níž některé aspekty strukturální jsou v jisté korelaci.
Tato krize propuká intenzivně v 90. letech minulého století a v prvních desetiletích našeho století. Projevuje se téměř ve všech vědách, soustřeďuje se především do fyziky, do biologie, psychologie a některých společenských věd.
Včera zde byla pronesena věta o matematice, jež se podobá krejčímu, který šije své šaty do zásoby. V jistém smyslu tato věta platí i o filosofii. Filosofie Dřes určité sepětí s vědami, určité podněty, které přijímá z vědeckého poznání, i vědecké metodologie, má svůj vlastní vývoj, svou vlastní zákonitost, která se lekryje s vývojem věd, a často tento vývoj předbíhá. Vztah mezi metodologií řěd a filosofickými tezemi se často podobá tomu, jak probíhá absorbování histo-ické zkušenosti v životě člověka a společnosti. Nenastane-li určitá existenciální situace v životě jednotlivce nebo v životě společnosti, je určitá historická zkuše-íost nesdělitelná z generace na generaci a žije jen jako lhostejný fakt v obec-lém povědomí nebo ve starých letopisech. Podobně je tomu i s přejímáním filo-lofických postulátů jednotlivými vědami, a proto lze tedy uplatňovat zde onen loznatek o určitých zásobách, které filosofie vyprodukovala a které často leží elá léta nepovšimnuty. Tak je tomu i s některými filosofickými předpoklady trukturalismu.
Ve filosofii se odehrál pokus o překonání oněch dvou krizových principů ještě .ávno před tím, než se ve vědách jejich krize v plné intenzitě projevila. Pokus
překonání evolučního historismu podnikl Hegel v době, kdy tento princip ještě ebyl v plné krizi v konkrétním historickém bádání, svou koncepcí dialektiky, 'íme, že Hegelova dialektika ve své původní formulaci byla vystavena kritice ž v době svého vzniku, že mnozí vědci pracující v konkrétních vědách ji odlítali jako mystiku, jako něco, co jim nemůže ve vědecké práci konkrétně omoci. Ovšem je zároveň skutečností, že Marxovým zásahem se z Hegelovy ialektiky stala konkrétní vědecká metodologie, že Hegelova abstraktní dialek-ka byla přeměněna Marxem v konkrétní dialektiku a univerzální princip kon-rétní totality, který dále rozpracovali ve 20. století Lukács a jiní marxističtí loretikové. Je také faktem, že ve vlastní teoretické rovině dosáhl princip kon-rétní totality stupně, kam dosud Strukturalismus s výjimkou některých disciplín íské a slovenské vědy ve svém celku ve vědách ani ve filosofii nedospěl,
*) Stať je přepisem magnetofonového záznamu přednášky.
i když v jistém ohledu tenduje k pojetí skutečnosti jako konkrétní totality a často pracně objevuje tento princip z vlastní dílčí badatelské práce. Je to jeden z projevů paradoxní dialektiky vědeckého a filosofického poznání.
Druhý princip, který ve vědě dospěl do krize koncem 19. století, byl princip mechanické kauzality. O jeho překonání na půdě filosofie byl však podniknut pokus v téže době jako u principu prvního, tj. počátkem 19. století, a to podle mého názoru Herbartovou metodou vztahů. I když význam této metody zdaleka nebyl takový jako pokus, kterým Marx překonal Hegelovu dialektiku a vytvořil základy nové metodologie věd, a tato metoda byla v rámci štrukturalistické metodologie časem překonána, přesto se domnívám, že sehrála ve vývoji právě při překonávání oné krize určitou, a nikoliv nepodstatnou úlohu.
V čem spočíval pokus Herbartův metodou vztahů překonat klasické pojetí kauzality? Herbart vycházel z toho, že klasická formulace kauzality o rovnosti účinku a příčiny je pro vysvětlení vzniku kvalit nepřijatelná, a zároveň vycházel z odmítnutí principu absolutního dění, tak jak jej formulovala německá idealistická filosofie na přelomu 18. a 19. století. Herbartova metoda vztahů stavěla jednak na ontologickém kvalitativním pluralismu, jednak na některých principech matematických, zejména na infinitezimálním počtu. V této metodo je pojem příčiny a účinku relativizován. Příčina i účinek jsou chápány jako komplexy příčin a komplexy účinků. Podmínkou změny, tedy podmínkou vzniku nového není kauzální nexus mezi příčinou a účinkem, nýbrž vztah souhrnné příčiny a souhrnného účinku, kde žádná z příčin nepůsobí izolovaně. U Herbarta jsou ovšem kvality ontologický dány. V jistém slova smyslu by tedy nic nového nemělo vznikat. Avšak zkušenost učí, že se přece jen objevuje nový účinek, který nebyl v žádné z jednotlivých příčin dán. Kdybychom chtěli tuto závislost vyjádřit poněkud modernějším způsobem, než to učinil kdysi Herbart, mohli bychom říci, že účinek je funkcí příčiny. Herbart tak vytvořil koncepci, kterou bychom mohli nazvat mechanický funkcionalismus. V metodo vztahů, i když to Herbart takto neformuluje, je již potenciálně obsažen dvojí význam funkce: fyzikálně matematický i teleologický, vyplývající ze vztahu k celku; tím se zároveň klade základ pro strukturální myšlení. Je to pochopitelné, neboť Her-bartovo řešení vycházelo z tradice leibnizovské, z Leibnizova pluralismu, ovšem z tradice modifikované tím, že Herbart odmítl princip předurčené harmonie, který u Leibnize zajišťoval účelný vztah mezi jednotlivými jsoucny, a nahradil jej funkční závislostí.
Filosofie tedy připravila již na počátku 19. století do zásoby určitá řešení,, zatímco vývoj, který probíhal v jednotlivých vědách, se s těmito řešeními dostával do styku jen občasného a nebyl jimi podstatně determinován, i když se odehrával potenciálně v intencích těchto řešení.
*   * *
Nyní dovolte stručně se zmínit o situaci v některých vědách v době, kdy v nich po krizovém období dochází k formulaci nových metodologických principů, v době, kterou jsem vymezil právě rokem 1930, jenž u nás uzavírá první etapu ve vývoji strukturalismu. Badatelé z konkrétních disciplín nechť prominou, pokud můj přehled, týkající se sfér jejich činnosti, nebude zcela přesný, nebude vyčerpávající, a budou-li v něm případně i nějaké omyly. Jde mi spíše o podání globálního přehledu problematiky, jak vyúsťuje postupně clo nových štrukturalistických metodických hledisek.
>
lingvistice se datují počátky nového nazíráni na jazykové jevy 80. léty tol. — činností Baudouina de Courtenay, jeho kritikou mladogramatického irismu a koncepcí psychofonetiky. Pokud jde o 80. léta, uvádí se ještě mož-rochu s nadsázkou, ale přece jenom jako zajímavý poznatek, určitá teze irykova z roku 1885, na kterou svého času upozornil Jakobson a jež postu-jednotu synchronního a diachronního zkoumám jazykových jevů, čímž do
míry předjala specifický přístup české strukturální lingvistiky, korigující jstranné pojetí této problematiky u de Saussura. Stalo se tak dávno před než byl tento požadavek v konkrétním lingvistickém bádání vysloven. Zde
vidíme disparátnost mezi vývojem metodologických postulátů vyslovova-
z hlediska filosofie a z hlediska konkrétních disciplín. Konečně se v této Islosti uvádějí starší práce Viléma Mathesia a některých dalších autorů, istní metodologické pozice lingvistického strukturalismu se formují v uce-
podobě v druhé polovině 20. let, zejména po založení a v době založení ského lingvistického kroužku roku 1926. První ucelenou a kolektivně vypranou metodologickou pozici obsahují dnes již slavné teze pro pražský sla-:ký kongres v roce 1929. Připomeňme si některé hlavní formulace, které kají obecného pojetí metodologických zásad, jak jsou zachyceny v těchto ti.
mí teze říká, že „jazyk je chápán jako systém výrazových prostředků za-ných k určitému cíli". Je tedy funkční, a proto nelze pochopit žádný jazy-
jev, aniž se vezme v úvahu systém, k němuž náleží. Tato teze je tedy [ obecná a ještě nepropracovaná, nediferencovaná metodologicky do po-
v jaké se potom dalším bádáním upřesnila. Snad pro konfrontaci by bylo é uvést bohatší definici, kterou o 11 let později podává B. Havránek a která í o tom, že v rámci strukturalismu se jazyk chápe „jako struktura [stavba, :vost) výrazových prostředků, ustálených a účelných (protože ustáleně, enčně plní jisté úkoly neboli funkce) anebo stručněji řečeno chápe jazyk strukturu znaků jazykových, tj. základní rady z říše znaků vyznačené pří-vztahem k realitě. Tato struktura daného jazyka je ovšem institucí sociální funkční". (Viz Ottův slovník naučný, Dodatky, VI, 1, str. 455, Praha 1940.) ihá teze zdůrazňuje, že podstatu a charakter jazyka lze nejlépe poznat ironní analýzou, přičemž se upozorňuje, že nelze klást nepřekročitelné 'ady mezi touto analýzou a metodou diachronickou, jak to činí např. želá škola. To je jeden z hlavních metodologických principů, odlišující praž-školu od ostatních; o jeho historické paralele jsem se už zmínil, ití z obecných tezí mluví o tom, že srovnávací metodu je třeba zaměřit i na hledání společného prazákladu jazyků, ale na vysledování jazykových tur a jejich vývoje.
ší teze odmítá mechanickou koncepci jazykového vývoje a zdůrazňuje, že jazyka je závislý na aktivitě jeho nositelů. Ostatní teze, zčásti velmi po-Lě propracované, se týkají konkrétních dílčích jazykových jevů a pro náš ed nemají takovou důležitost.
tezích z r. 1929 je tedy charakteristické to, že je v nich poměrně nízký ň zobecnění metodologických principů a jejich malá diferencovanost, ž pro daný obor nesporně znamenaly novou kvalitu. Další velký pokrok todologii by bylo možné pro srovnání opět doložit na pojetí Havránkově dž pramene, kde je jazyk chápán jako složitá, celostne uspořádaná stavba ových jevů, spojených vzájemnými vztahy, hierarchicky uspořádaných tříděných do několika plánů. Jednotlivé jazykové prostředky mají hodnotu
jen vzhledem k svému místu v celkové struktuře, přičemž „strukturní vztahy jevů jazykových jsou různorodé: jde obecně o alternující opozice, dále o korelace (s členy řady příznakové a bezpříznakové), o vztahy závislosti a o poměr znaku a jevu označeného a označujícího" (tamtéž, str. 456). Podstatná metodologická diferenciace, patrná z této definice, svědčí již o vyspělých metodologických pozicích a zároveň o podstatném obohacení těchto pozic v konkrétním bádání, zřejmě také vlivem jiných vodních disciplín a snad i filosofie, i když přesné souvislosti by bylo třeba ještě doložit.
#   # *
Jak se staví estetika k této problematice? V české estetice existuje asimilovaná herbartovská tradice, daná jmény Durdik, Hostinský, z části i Zich, která se vyznačuje v pojímání estetična určitými strukturálně funkcionálními prvky, vycházejícími z metodologických pozic Herbartova pojetí kauzality, o němž byla řeč. Je tu určitá tradice německé vědy o uměni, která ve svých počátcích byla rovněž zasažena herbartovskou estetikou (stačí uvést například Hanslicka a Konráda Fiedlera), a i když později v Dessoirovi a Utiztovi se vyvíjela jiným směrem, přesto výrazný objektivisticky zřetel ji do jisté míry stále spojuje s herbartovskou tradicí. Je tu rovněž skutečnost moderního umění, vůči němuž je přírodovědecká, naturalistická, ale i subjektivistická psychologizující estetika zcela bezmocná. Dále je tu i prudký rozmach strukturní lingvistiky, který v této době ovlivňuje metodologické pozice estetiky a konečně dochází také k setkání s ruskou formální školou, která sama je úzce spjata s lingvistikou. To jsou základní předpoklady, z nichž česká estetika konce 20. let vychází, s nimiž se konfrontuje a k nimž zaujímá stanovisko.
Všimněme si, jak na tuto situaci reaguje Mukařovský jako průkopník strukturálního myšlení v české estetice. V roce 1928 Mukařovský v podstatě přijímá teoretická východiska ruské formální školy, ovšem s určitým historickým vědomím souvislosti a českou estetickou tradicí. Mukařovský tehdy svou pozici shrnuje v úvodu k studii o Máchově Máji do těchto metodologických požadavků: Za prvé zdůrazňuje, že umělecké dílo je třeba chápat jako svébytný nereduko-vatelný útvar. Za druhé mechanistický protiklad obsahu a formy je nutno překonat dosazením dvojice téma a jazyk (pro literaturu) jako rovnoprávných složek materiálu, nebo potom v širším smyslu pojetím dvojice materiál—tvárný postup. Za třetí dochází Mukařovský k zjištění, že estetická účinnost díla spočívá ve způsobu organizace materiálu, organizace prvků a částí, z nichž se dílo skládá.
Nad toto pojetí Mukařovský na přelomu 30. let v podstatě nejde, i když se tu objevuji ojediněle další prvky vyšších pojetí jako například definice estetické hodnoty, v níž říká, že „estetická hodnota kterékoliv složky uměleckého díla je dána nikoliv její kvalitou jakožto stálá její vlastnost, nýbrž jejím poměrem ke struktuře daného celku". (Varianty a stylistika, 1930; viz Kapitoly, I, str. 207.) V roce 1931 zavádí pojem uměleckého díla jako znaku, tj. určitého sociálního faktu, sloužícího k nadindividuálnimu dorozumění (Umělcova osobnost v zrcadle díla, Akord IV, 1931). Ovšem vlastní Mukařovského teoretická pozice, jeho vlastní estetickoteoretický badatelský přínos krystalizuje až kolem poloviny 30. let, kdežto v roce, který nás především zajímá, v roce 1930, zůstává hlavní teoretik českého strukturalismu ještě v podstato na stanovisku ruské formální školy, jak nedávno konkrétno doložil Květoslav Chvatík ve svém doslovu k Mukařovského studiím z estetiky.
69
všimněme si nyní, ]ak se objevovaly elementy strukturalismu v psychologii. laky určitého strukturního pojetí psychologických jevů se objevují paralelně gvistikou rovněž v 80. letech minulého století a v této souvislosti bývá při-ínán Ernst Mach. První zdůvodnění principu strukturního pojetí podává však stian von Ehrenfels ve studii Über Gestaltqualitäten v roce 1890, který při crétním psychologickém zkoumání počitkových komplexů tónů a melodií lází k tomuto zjištění: „Je mimo pochybnost, že podobnost prostorových nových tvarů spočívá na něčem jiném než na podobnosti elementů. Proto ejí být ony tvary také něco jiného nežli suma elementů" (viz: Vierteljahrs-für wissensch. Philosophie, XIV, 1890, str. 260). To jiné, co odlišuje tyto 3 tvary, nazývá Ehrenfels tvarovými kvalitami. Jen na okraj chci podotknout, Ihrenfels jako žák Brentanův je koneckonců určitým způsobem spjat s leib-vskou tradicí moderní evropské filosofie a že zřejmě tato tradice měla vliv formulaci tohoto jeho stanoviska, alší, daleko ucelenější formulace najdeme o čtvrt století později v díle člena ínské psychologické školy Koffky, který ve své Psychologie der Wahr-mung z roku 1914 přichází už s celkovou principiální změnou metodické šumné organizace, v níž požaduje nikoliv výklad vjemů jako syntézy po-ů, ale postuluje nutnost vycházet z bezprostředních daností a odvozovat itky z vjemů. V roce 1915 upřesňuje tento metodologický program na celou ist vjemové psychologie a shrnuje jej do těchto požadavků, do těchto^ tezí: prvé, vjemové zážitky jsou dány v určitých celcích neboli tvarech, jež jsou ně bezprostřední jako elementy a ve vnímání často elementy předcházejí, ch části jsou uspořádány hierarchicky. Za druhé, z hlediska funkce neplatí ?ý vztah, popud-počitek, ale vztah mezi popudem a výsledným zážitkem je něž vzájemným poměrem různých psychických útvarů. Za třetí, stejný vztah, jný princip se vztahuje i na fyziologickou podmíněnost duševních zážitků, ly ve všech případech neplatí již přímý kauzální nexus mezi podnětem ločitkem a místo toho je postulován princip jakési širší vzájemné podmíně-iti a souvislosti.
J podobném duchu a s podobnými metodologickými stanovisky pracuje i lip-í psychologická škola tvarové psychologie, která je reprezentována především legerem. _ _
/edle toho je nutno upozornit i na jiné směry, které ovlivňovaly formováni ■děrních strukturních psychologických hledisek a které nesouvisí bezprostřed-s oběma zmíněnými školami tvarové psychologie. Jde hlavně o Diltheye, jrý k obdobným principům, nikoliv ovšem na základě psychologie vnímání, spívá v roce 1894 ve své práci Ideen über eine beschreibende und zerglie-rnde Psychologie. Význam Diltheyových metodologických pozic spočívá pře-vším v kritice experimentální přírodovědecké psychologie, která pro svou imizující empiričnost nemůže rozumět psychologickým jevům, je pouze porna, nikoliv rozumějící. Tato psychologie, tak jak se pěstovala v druhé polo-íě 19. století, je na přírodovědě závislá hlavně v tom, že nekriticky přejímá du přírodovědeckých hypotéz, které směr jejího bádání podstatně ovlivňují, e zejména o hypotézu přírodovědecké kauzality v klasickém fyzikálním vý-amu, hypotézu psychofyzického paralelismu, o postulát konstrukce vyšších zevních jevů z elementů nebo redukce vyšších jevů na asociační procesy, nebo mečně o názor na fyziologické dispozice duševních jevů. Dilthey vytýká této ychologii, že nebere za předmět svého bádání celou lidskou přirozenost. Proti mto atomizujícím metodologickým zásadám zdůrazňuje, že primárně je v du-
ševním dění prožívána spojitost, strukturální vazba všech duševních jevů. Duševní život je spojitost, říká Dilthey, a rozlišování jednotlivých článků je až sekundární záležitost. V pozitivním řešení metodologického problému přejímá však Dilthey místo principu funkcionálně strukturálního princip porozumění, který je zřejmým iracionalistickým prvkem v jeho koncepci, a proto také nebyl v dalším vývoji této disciplíny nějak podstatně uplatňován, i když sám o sobě značný vliv měl (např. v literární kritice).
Ve 20. letech našeho století je již významný proud evropské psychologie orientován antimechanisticky a antinaturalisticky. Všeobecně se přijímá, že za prvé duševní proces je určitá jednota, jež se nedá pochopit rozložením na atomizované elementy, za druhé, že psychické jevy nejsou uspořádány podle mechanické asociační závislosti, ale na principu organické nebo strukturální souvislosti, a proto pojem psychické struktury se stává základním pojmem, za třetí, že místo mechanicky kauzálně je nutné vysvětlovat duševní jevy ze stanoviska genetickoteleologického a funkčního v rámci příslušných struktur. Vedle toho ovšem existuje dosti velká koncepční diferenciace, jsou tu různé biologi-zující kon&epce pracující s entelechií, jsou tu duchovědně personalistické koncepce, jsou tu i určité novohegelovské směry pracující s pojmem objektivního ducha atd. Je však nutné zdůraznit, že nejstřízlivějším a nej exaktnějším směrem v psychologickém bádání je právě tvarová psychologie, reprezentovaná oběma zmíněnými školami, berlínskou a lipskou. U nás na ni navazují hlavně badatelé Mihajlo Rostohar a Ferdinand Kratina, působící na brněnské universitě, kteří ovšem v době, o kterou nám jde, tj. konec 20. let, nepřinášejí metodicky podstatně nic nového k obohacení koncepcí tvarové psychologie. Jejich význam spočívá jednak v uvedení tohoto směru do našeho vědeckého života a jednak v jeho aplikaci na konkrétní psychologický výzkum.
Závěrem lze konstatovat, že psychologie ze všech disciplín, které se snažily překonat krizi vědy z konce 19. a začátku 20. století, dospívá v metodologickém ohledu nejdále. Vyvíjí také největší vliv na ostatní vědy, které se ubírají podobným směrem a zajímavé je, že zpětně působí i na filosofické koncepce, které budují na pojmu struktury (jako u nás např. J. L. Fischer).
*   * #
Zastavme se ještě stručně u sociologie. Je dáno už povahou věci, že k strukturálnímu pojetí v sociologii mohly dospět spíše směry orientované objektivisticky nebo organisticky než směry subjektivně psychologické nebo popisně empirické. Jelikož tomuto tématu je věnován referát doc. Macků, nechci zde zabíhat do žádných podrobností. Jenom si dovolím udělat malý exkurs do dějin české sociologie, a to ke G. A. Lindnerovi.
Lindnera lze řadit mezi předchůdce českého funkcionálního myšlení v sociologii. Lindner totiž uplatňuje určité organicistické pojetí společnosti, které je zřetelným vykročením za mechanicismus a v němž se u něho projevuje zejména vliv Darwina a Spencera. Za druhé se jeví předchůdcem snah moderní české sociologie i svým pojetím vzniku společenských jevů. V této otázce vychází bezprostředně z Herbartovy psychologie, a tím zprostředkovaně i z metafyziky, kterou ovšem Lidner jinak nepřijímá, jako v podstato většina herbartovců, působících ve filosofii, psychologii nebo v jiných odvětvích společenských věd v druhé polovině 19. století, nicméně tyto ontologické a metafyzické předpoklady jsou implicite obsaženy v některých jejich metodologických pozicích. Lindnerův pojem společenského, nebo jak Lindner říká, sociálního vědomí nevychází z prin-
I
71
., že sociální vědomí vzniká jako součet individuálních vědomí, a neextra-ije tedy beze zbytku zákonitosti individuální psychiky na celé společenské jmi, ale chápe sociální vědomí jako produkt vztahů, vzájemných styků viduálních vědomí, jako to, co stojí nad prahem sociálního vědomí. Pře-3no do moderní terminologie dalo by se říci, že Lindner chápe sociální Dmi jako určitou funkci vědomí individuálních. Je si vědom kvalitativní šnosti obou jevů a neredukuje je na sebe navzájem, aniž ovšem ještě dospívá jich pojetí jakožto samostatných struktur. Lindner vidí určitou funkcionální slost, nikoliv však ještě v mezích strukturální zákonitosti, i ovšem zajímavé, že na rozdíl od české estetiky, od českého estetického kturalismu nebyl si český sociologický strukturalismus vědom své genea-cké souvislosti s českým herbartismem. Toho dokladem může být například mze J. L. Fischera na Lindnerovy Myšlenky k psychologii společnosti jako ladu společenské vědy, které vyšly v roce 1929 v českém překladu po prvé Sociol. revue, 1, 1930, 307—312). Fischer Lindnerovu metodologickou pozici lítá jako historicky překonanou. Lze to snad vysvětlit tím, že Herbartova afyzlka a psychologie byla již dávno ve vědeckém povědomí zasuta a po-jvána za překonanou etapu, kdežto v tradici české estetiky byly některé jartovské přístupy ještě živé.
Dkud jde o prehistorii nových metodologických hledisek v české sociologii, t se jen krátce zmínit, a to na základě výzkumů, které v poslední době pro-la Dr. Obrdlíková a doc. Macků, o předpokladech strukturálně funkcionál-j pojetí u Arnošta Bláhy, které lze vidět ve dvou skutečnostech: Jednak ve tění, že sociální skutečnost je vyšším typem skutečnosti, tedy určitý princip redukcionismu formulovaný u Bláhy už v roce 1919 (viz Předmět sociologie, ká mysl, 1919), a za druhé pojem sociální situace, částečně inspirovaný .ologií Durkheimovou, jako označení pro specifičnost sociální skutečnosti, ity sui generis, který Bláha rozpracovává sociologicky v roce 1925 v Socio-i dětství. Ovšem vlastní Bláhův strukturálně funkcionální systém, který ozna-! jako federativni funkcionalismus, se formuje, ať už z podnětů domácích o cizích i z vlastní vývojové logiky, až později a do ucelené podoby dospívá ice 1937 v Sociologii inteligence.
alší český badatel, který přispěl podstatně k formulaci nových principů kturálně funkcionální sociologie, byl Josef Ludvík Fischer. Fischer v r. 1927 tuje, že „dosavadní vrcholný metodický princip vědecké práce, žádající lad složitějších útvarů nižšími, resp. převedení prvých na druhé, bude na-sen principem právě opačným, který by v útvarech nejsložitějších spatřoval
k výkladu všech skutečnostních útvarů ostatních" (viz: Budoucnost evrop-
kultury). Toto zjištění vychází samozřejmě z analýzy stavu vědy té doby.
opět se zde projevuje disproporce mezi metodologickým vývojem vychá-cím z jednotlivých věd a obecně metodologickými pozicemi formulovanými půdě filosofie. Konfrontujeme-li tento závěr J. L. Fischera s velmi starou •xovou poučkou o anatomii člověka jakožto klíči k anatomii opice, vyslove-
v duchu Hegelovy dialektiky. Je to nový důkaz toho, o čem byla řeč už na átku. Fischer dále upřesňuje své pojetí sociologie v duchu nových principů cem roku 1929 (viz: Dvě kapitoly k Masarykově sociologii, Sociol. revue, 1, 3, 21—40), kdy rozšiřuje platnost starého Comtova pojmu sociální konsensus
vlivem moderního strukturálního bádání a definuje ho zcela novým způ-sm. Fischer zdůrazňuje odlišnost sféry anorganické, organické a zejména lečenské a ve snaze pochopit specifičnost společenských jevů, odmítá při
výkladu sociálních jevů princip redukce nebo mechanické kauzality a zjišťuje pluralitu podmínek v rámci pojmu sociální konsensus, který je zároveň určitým jednotícím principem všech společenských jevů, předpokládajícím už určité strukturální uspořádání. Směřuje tedy zcela jasně k pojetí struktury, chybí zde ovšem v této době ještě rozpracovaný pojem funkce.
Věnujme nakonec pozornost filosofii samé. Některé metodologické principy, o nichž zde již byla řeč, vznikaly současně i v rámci úvah filosofických. Připomeňme v této souvislosti znovu Diltheye. K tomu přistupuje ještě celá řada myslitelů, kteří se od 90. let snažili nějakým způsobem na půdě filosofie vyrovnat s mechanistickými principy, ať už to byl Bergson, Driesch, James, u nás Rádi nebo zčásti i Masaryk. Všichni tito myslitelé jsou však silní spíše v kritice starých metodologických požadavků, než v pozitivních řešeních. Boj proti naturalismu a mechanicismu má v této době někdy také vyhraněné ideologické aspekty s intencí krajně pravicovou. Za příklad může sloužit Othmar Spann, jenž vycházeje z některých, dalo by se říci, štrukturalistických hledisek, odmítá v rámci boje proti naturalismu velmi ostře marxismus, který považuje za typický případ ideologicky nebezpečné naturalistické redukce.
Na český filosofický strukturalismus působí v období do roku 1930 především podněty vycházející z vědy, z konkrétních věd, a to zejména psychologie tvarové. Hrají zde ovšem úlohu i jednotlivé teze různých filosofických odpůrců pozitivismu, kteří se vyslovovali kriticky k mechanickým koncepcím, působí zde v určitém vymezeném úseku, zejména pokud jde o pojem smyslu a významu, i fenomenologie zprostředkovaná především Husserlem a Maxem Sche-lerem. Nepůsobí však v této době například myšlenky Mannheimovy, ani holis-mus, i když hlavní práce Smutsova Holism and Evolution vyšla už v roce 1926 (do roku 1930 nenalezneme žádné podstatné ohlasy na tuto knihu, nebo na koncepce s ní spojené), nepůsobí také ani Spann, který svou „strukturální" koncepci rozvíjí právě bezprostředně před rokem 1930 a v druhé polovině 30. let. Strukturální filosofie jako soubor metodologických pravidel se v této době začíná formovat tak, jako se formovaly tyto principy v ostatních vědách, o nichž byla řeč.
Kvalitativním zlomem ve formulaci těchto principů je únor 1930, kdy vzniká první ucelená strukturální teorie na půdě české filosofie, a to v tezích J. L. Fischera nazvaných O dvojím řádu. Profesor Fischer ve svém referátu, který nám dal k dispozici, se zmiňuje o této práci, avšak myslím, že nezdůrazňuje význam, jaký podle mého soudu tato práce v té době i z hlediska dnešního měla. I když šlo ještě o tezovité vyjádření určitých principů, nikoliv o jejich vlastní rozpracování, přece jenom je nutno vidět, že se tu objevila nová koncepce, shrnující stav dosavadních výzkumů v této oblasti a vytvářející základ pro jejich další rozvoj. Nové je především to, že chápe strukturalismus jako určitou novou kulturní orientaci. Nejde už tedy jenom o úzký metodologický princip, ale jeho platnost se rozšiřuje na celou oblast filosofickou a světonázorovou. Dovolte, abych na závěr podstatnou část těchto tezí pro jejich význam ocitoval.
„Podstatným znakem kulturní orientace strukturální je její skladebnost a vyplývající odsud spojitost jednotlivých kulturních útvarů i jednotlivých částí kulturního a sociálního celku. Teoretickým výrazem této orientace jsou zásady vědeckého a filosofického strukturalismu. Tyto zásady jsou:
73
skutečností dění jest utvářeno tak, že jednotlivé jeho částice jsou určovány sřeteli celostními, tj. zapadají jako víceméně samostatné částice do hierarchicky vrstvených celků; ,
'ůzné útvary skutečnostnívdlužnb považovat za podstatně heterogenní a navzájem nepřevoditelné; ^
;ýklad útvarů složitější''stane se proto základem pro výklad útvarů jedno-lušších;
pojitost těchto útvarů jest právě celostní a celostními zřeteli jest určován jejich rozvoj, přičemž doposud danými útvary nevyčerpáva se možnost ných, nově vznikajících.
cutečnost ve strukturalismu jest řádovou skladbou jednotlivých částic, hie-hicky vršených a celostne utvářených, schopnou trvalého růstu (vývoje.) — m „smyslu" dění nabývá v ní svého oprávnění, pokud jen vůbec dovedeme otlivé útvary a vrstvy skutečnostní vykládati jako smyslu plné. Kde není
možnosti, nutno se spokojiti s pouze formálním vyjádřením skutečnosti
rganické), aniž i zde přestává podřízení částí celku.
ciálním výrazem této orientace je v oblasti hospodářské ekonomický struk-ismus, splňující nároky tzv. socialismu. Jeho zásady jsou:
ispodářské dění zařazuje se jako relativně samostatná součást do celku ciálních vztahů a podléhá zřetelům tohoto celku, takže výroba hospodář-ých statků jest určována těmito zřeteli, nikoliv ohledem na maximum iku: ekonomický zřetel kapitalismu se socializuje;
Dstředkem k tomuto cíli zůstává strojová výroba',1 avšak podřízená zřetelům icujícího subjektu;
spojitost kvanta vyrobitelných statků jednoho a téhož druhu, jakož i růz-ch druhů se sociální potřebou jest výsledkem plánovitého rozvrstvení vyty vzhledem k potřebám sociálního celku.
ipodářský řád socialismu jest skladbou, určovanou lidskými zřeteli, a to j stránce pracujících subjektů, spoluvytvářejících hospodářské styky, tak ■ánce konzumujících subjektů, tvořících vlastní síly výroby.
iálním výrazem této orientace je v oblasti politické politický strukturalis-)znáčitělný jako štrukturálni demokracie. Jeho zásady jsou:
iální dění utvářeno jest společenskou skladbou individuí jako subjektu 3 dění;
> individua třeba považovati za sociálně rovnocenná;
ální vztahy mezi těmito subjekty jsou určovány jejich sociální funkcí;
itost těchto organizovaných funkcionálních vztahů se sociální skladbou udržována a spoluregulována hierarchicky vrstvenými orgány (demo-ické) kontroly.
ílní řád ve strukturální demokracii vzniká skladbou částečných sociál-mkcí, jejichž nositeli jsou jednotlivé subjekty, tato skladba pak podléhá ! jejich kontrole...
(dkem tohoto funkcionálního systému stane se uvolnění všech sociálních ilovaných jejich plánovitou organizací, takže sociální zřetele vtisknou Pe této epochy specifický ráz a dovedou k platnosti i k sociální účinnosti
individuální tvůrčí přínos, na každém stupni sociální hierarchie zaručovaný a podporovaný veskrze uplatňovaným principem „demokratického sebeurčení". S tím nabude v každém ohledu převahy lidský zřetel, sloužící za vedoucí výkladový princip teoretického strukturalismu stejně jako za vedoucí princip celé sociální skladby..." (Předneseno ve Filosofické jednotě dne 4. 2. 1930, otištěno v České mysli, roč. 1930, 347—353].
Význam těchto tezí spočívá v tom, že se tu poprvé v českém kulturním kontextu formuluje problém strukturalismu nejen jako problém metodologický, noetický a ontologický, ale přímo jako otázka světonázorová, jako nástin ideologie socialistické levice. Tím zároveň význam těchto tezí překračuje hranice české kultury a stává se problémem evropským. J. L. Fischerovi tu náleží nesporný primát.
Česká strukturální filosofie spolu s lingvistikou, estetikou a sociologií se 1930 dostávají do čela vědeckých a ideových snah své doby.
v r.
0 STRUKTURE A STRUKTURALISMU
ROBERT KALIVODA 1
I
lám nejprve několik připomínek k pojmovému vymezení resp. ke způsobu J páni struktury. Především bych se chtěl vrátit k tomu, co zde bylo včera i sno o pojmech „struktura" a „systém", jak jich užívat, čemu dát přednost, ihlasím s tím, že je jich možno užívat třeba synonymicky — to ostatně od- l ídá určitému konsenzu, který je možný právě u jazyka; jazyk je totiž systé- ' n znaků, není přímým zrcadlením reality a vyjadřuje tedy realitu jenom j kove. Nicméně sám bych dával přednost pojetí Havránkovu, které bylo už j ra zmíněno, a které určitým pojmovým vymezením termínů struktura a sy- I n spíše odpovídá povaze a smyslu strukturalismu. Tzn., že pojem systém je ' '
ycky spjat více s určitým modelováním skutečnosti, než s vyjadřováním ítých objektivních skutečností, které jsou nějakým způsobem strukturovány. omto smyslu je dle mého názoru pojem struktury nadřazen pojmu systém i ení náhodou, že Strukturalismus se nazývá právě Strukturalismus a nikoliv aká systemologie. Ještě se k tomu vrátím v dalším výkladu.
iruhá poznámka se týká pojímání struktur, toho, jak vůbec přistupovat rčité h.erarchizaci strukturních vrstev. Kolega Kamarýt tady předložil pojetí [ vrstev, ve kterých je možno rozlišovat určitá strukturní seskupení. Já bych J hlásil, ovšem s jistým obměněním. Domnívám se, že je především třeba brát vědomí určitý účelový systém, který je přímo určitým účelovým mechanis-n. Kamarýt tady mluvil například o kybernetickém modelu. Domnívám se, ( kybernetický model je třeba chápat jako účelový systém, jako účelový :hanismus; ačkoliv je dnes asi vůbec nejsložitější systémovou účelovou struk-Du, tak v jistém smyslu — právě v hierarchii struktur — je článkem nejniž-a nejjednodušším. Měříme-li totiž strukturnost skutečnosti stupněm dlalek-wsti, tak zde je právě k dialektice nejdále; dialektičnost — a to se týká dniky vůbec — se projevuje teprve ve fungování společenském, ke kterému ( jřirozeně každý lidský účelový systém a účelový mechanismus určen.
'ale je tu sféra mechanické struktury. Jestliže určitý proud myšlení chápe
iktury převážně mechanisticky, pak je třeba vidět, že se tento typ myšlení
e k jistým skutečnostním realitám, kde skutečně prvky dialektiky nejsou >
opředí nebo neexistují; proto je lze označit za struktury mechanické. Myslím,
právě to, co zde na topografii demonstroval kol. Materna, tedy topografické
hycení skutečnosti, vyjadřuje určitou vztahovou strukturu, ve které je možno
kojit se s jistými vymezeními, která sice odpovídají některým formálně
ickým vazbám, kde ale právě dialektičnost nemá více méně místa. Ačkoliv \
n k topografii vřelý vztah, domnívám se, že topografii je nutno nějakým «
ovým způsobem hodnotit. Ty vazby, které byly Maternou uváděny, jsou vztahy
Iného řádu jako třeba výroky „máma má Evu" nebo „my máme mámu"; jsou
skutečnosti jistého řádu, v nichž lze těžko objevit hlubší, složitější vztahy,
ré ve skutečnostech dialekticky strukturovaných už existují. Je ovšem jisté,
L v jazykově gramaticky systemisovaných větách se nacházejí prvky dialek- ' ^ '
r, neboť jazyk nevyjadřuje jen skutečnost v topografické rovině. Například
i „máma jí maso" představuje už postižení jiné kvality skutečnosti, kde
lektický moment vstupuje mnohem výrazněji do popředí; neboť Freud při '
ilýze lidské existence ukázal výstižně, že prineiy inkorporace a princip des- '
trukce jsou základními dialektickými principy, které vytvářejí lidskou skutečnost. To vyjadřuje velice výrazně právě věta „máma jí maso".
Čili i tady jsou rozdíly, které je třeba respektovat; jazyk, protože musí zachycovat i ty složitější vztahy, které jsou ve skutečnosti, tím, že musí celostne vyjadřovat vztah k realitě, je už dialektickou strukturou; je však dialektickou strukturou i svým vztahem ke společnosti, jejíž je součástí.
Je tady ovšem problém, který je doposud nerozřešen, a který je stále v diskusi, totiž problém, do jaké míry je subjekt — predikátový vztah, který se projevuje v přiřazování, v používání spony „jest", do jaké míry je prvkem dialektickým nebo nedialektickým. O tom se dnes rozvíjí diskuse mezi našimi moderními logiky a kol. Javůrkem, jak můžeme sledovat ve Filosofickém časopise. Tato diskuse zatím ještě není uzavřená; i když jsem původně měl a mám stále rezervu k tomu dialektizovat tuto sponu a sympatizoval jsem v tom s logiky, myslím, že argumentace Javůrkova, který zastává leninskou koncepci dialektické logiky včetně chápání spony „jest" a snaží se ji dál rozvíjet, má svoji racionalitu a má své otevřené možnosti. Myslím sám, ačkoliv se v této oblasti považuji za laika, že dialektičnost jazyka vynikne mnohem více tehdy, až se začne logicky uvažovat nikoliv jen nad neplnocennými, subsumativními slovesy „míti", „býti", nýbrž i nad slovesy plnocennými, skutečnými a nad jejich funkcí lexikální i syntaktickou.
„Skrze jazyk" se tak dostáváme k vrstvě dialektických struktur, v nichž jde především o rozpornost, která je však zároveň jednotou, dále o princip negace a negativity a konečně o princip dialektické proměny. To jsou, zdá se mi, základní rysy, které dialekticky strukturovanou skutečnost charakterizují.
Myslím, že takto je třeba hierarchizovať strukturní vrstvy skutečnosti; a je třeba si přitom položit otázku, do jaké míry právě dialektické strukturní vrstvy jsou v celku skutečnosti tou rozhodující, centrální veličinou a do jaké míry ne. Já se domnívám, že jsou a že právě český Strukturalismus — víme z posledního vývoje, že francouzský Strukturalismus jde snad v těchto věcech ve šlépějích strukturalismu českého — tíhne a tenduje ke zcela vědomému chápání celkové struktury skutečnosti jako struktury dialektické; toto stanovisko je patrně adekvátní hierarchickým vztahům mezi jednotlivými vrstvami struktur, které ve skutečnosti existují.
Další poznámka se týká problému funkcionalismu a chápání funkce. Myslím, že zde je třeba rozlišovat dva významy, které je nutno v používání pojmu funkce a fungování respektovat. Jednak jde o teleogický smysl, o kterém zde již byla řeč, o Jinalistický smysl, který je úzce spjat právě s lidskou skutečností a lidskými strukturami. Ovšem pojem funkce má ještě další význam, význam fungování ve struktuře. To je významově něco jiného, protože fungování ve struktuře musíme zjišťovat a zjišťujeme i v mimblidských strukturách, kam onen specificky lidský finalismus nelze přirozeně vkládat. Tento význam fungování ve struktuře se přirozeně vztahuje i k lidskému jednání a k lidským strukturám; ani v lidských strukturách nevystačíme zdaleka s pouhým „čistým finalismem". Je třeba tedy vidět, že pojmu funkce jakožto centrálnímu pojmu štrukturalistického chápání skutečnosti, je třeba rozumět v této jeho dvojakosti, přičemž pohyb od lidské skutečnosti k mimolidské je zároveň pohybem, v němž onen teleologický aspekt ustupuje, mizl, aby ve vrstvách mimolidské skutečnosti živé hmotě nejvíce vzdálených ustoupil zcela prostému fungování ve struktuře.
Přitom je třeba si být vědom podvojnosti finality a kauzality. Zde je právě jeden z nejcennějších rysů strukturalismu. Strukturalismus, přestože včlenil
115
znávacího systému pojem finality jako pojem klíčový, nezůstal na této :ě, na čistém teleologismu, nýbrž pokusil se chápat tuto finalitu i ve i kauzálním, tj. vypracoval určitý kauzálně funkcionální přistup ke sku-sti. Mukařovského koncepce estetická je vysvětlitelná jedině tehdy, když šdomíme, že u Mukařovského nejde zdaleka o finalismus v onom úzkém smyslu, nýbrž o kauzálně funkcionální analýzu skutečnosti, ukturalistický funkcionalismus je tedy něčím zcela jiným, než určitým m použitím aristotelského typu teleologismu, který vede k antropomorf-výkladu skutečnosti, který vnáší lidské elementy, artificiální elementy hápání světa a který se v jakési nové podobě a v určitém specifickém ílu objevuje v moderní době ve fenomenologickém přístupu ke skutečnosti, ozdíl od chápání činné lidské subjektivity, která svou projekcí konstituuje dokázal například podle mého názoru Freud ve svém chápání činného lid-10 subjektu mistrovským způsobem rozvinout výše zmíněný kauzálně funk-ální a kauzálně teleologický výklad lidské existence; a proto právě tyto adní freudovské analýzy lidské existence spadají určitým způsobem do idu štrukturalistického myšlení.
ukud pak jde o český a československý Strukturalismus, jehož hlavními před-Iteli jsou nesporně Fischer, Hrušovský a Mukařovský, vysvitlo již z jednání
proběhlého, že právě na československé půdě byl rozvinut určitý struktura-Ický přístup ke skutečnosti a štrukturalistické chápání skutečnosti do určité la specifické podoby. Do podoby, která vede, a už přímo dovedla k onomu lektickému chápání struktury skutečnosti, které zároveň přivádí své tvůrce levici. Na myšlenkovou levici a do konceptu marxistického. To je věc, která
mimořádný význam nejenom na půdě domácí, nýbrž má mimořádný význam zinárodní.
Zajímavá je přitom určitá věc, kterou by se měla současná česká filosofie speciálně česká historiografie filosofie zabývat. Zatím převládají v našem irxistickém myšlení, tedy v myšlení po XX. sjezdu, v tom myšlení, které je ležitou součástí našeho regeneračního procesu, přístupy, budující na určité incepci, kterou by bylo možno nazvat lukácsovsko-fenomenologickou. To bylo itrno i z referátů, které byly dnes předneseny. Z toho se také vyvinula „filo-ifie praxe".
Tento přístup velice zrelativizoval a někdy odmítl to, o co usilovala filosofie ledávna a o co v marxistickém stadiu usiloval zejména Engels: vybudovat atologii, která by nebyla jenom humanitní filosofií, filosofií člověka, nýbrž rčitým pokusem o filosofii světa, usilující formulovat obecné principy veškeré kutečnosti. A je přitom charakteristické, i když doposud naprosto nedoceněné, e tento ontologický trend se vytváří právě v československém strukturalismu. íledisko, které zde bylo vysloveno, že totiž nesmíme směšovat filosofii se struk-uralismem, bylo by třeba přezkoumat třeba na díle Igora Hrušovského, který e, zdá se mi, filosofem „par excellence", a který štrukturalistické principy ■ozvedl zcela evidentně na filosofické rovině. Právě do polohy filosofie jako antologie. Nebo J. L. Fischer. Jeho filosofická práce prochází dvěma fázemi. \l první předválečné jsou již přirozeně obsaženy základní filosofickoontologické prvky jeho koncepce, ale tato koncepce se aplikuje a projektuje především na sociální skutečnosti; ovšem v druhé, současné fázi krystalizuje již Fischerova koncepce do klasické ontologické podoby. Fischer je další významný československý — a nejen československý — filosof, který svou tvůrčí, myslitelskou prací přivádí Strukturalismus do nejnáročnější filosoficko polohy.
A konečně Mukařovský není vůbec jen pouhý literární teoretik a estetik, filosofický estetik. Největší přínos, který podle mého názoru přináší Mukařovského estetika, spočívá v tom, že Mukařovský rozbil metafyzická pojetí krásna, které bylo důležitou stavebnou součástí metafyzické filosofie jako celku, i když se různým způsobem variovalo. Mukařovského pojetí estetična je filosofický výdobytek mimořádného filosofického významu. Je třeba prostě vidět, že nej-významnější představitelé našeho strukturalismu jsou tvůrci nových filosofických hodnot, že patří mezi nejvýznamnější představitele československé filosofie XX. století; na této konkrétní skutečnosti bude muset naše současná filosofie budovat své soudy o vztahu strukturalismu k filosofii.
Další poznámka se týká vztahu synchronního a diachronního momentu v marxismu a ve strukturalismu. Určitá linie strukturálně genetického chápání marxismu byla rozvinuta v pojetí lukácsovském. V této linii to byl zejména Goldmann, který formuloval pojetí marxismu jako strukturálně genetického myšlenkového systému. Na Goldmanna navazuje Kosík ve své Dialektice konkrétního, který ovšem nešťastným způsobem staví onen strukturálně genetický marxismus proti českému strukturalismu. Tato interpretace není ovšem adekvátní. Je třeba vidět, že právě v českém a československém strukturalismu se formuje pojetí teorie jakožto geneticko-strukturální názorové soustavy, i když je často uloženo v konkrétních analýzách a nikoliv v heslech.
Pro československý Strukturalismus je charakteristické a specifické, že vyrůstá z konkrétních věd a z konkrétního vědeckého bádání, zatímco ona lukác-sovská linie má ke konkrétnímu vědnímu bádání a ke konkrétnímu životu poněkud dále. To je vidět například na tom, co zde již bylo řečeno o Lukácsovi. Lukács vykládá buržoázni společnost a buržoázni kulturu z kategorie „odcizu-jícího" zboží; tím se řada marxistů dala svést, „odcizující" zboží se jím stává jakousi ontologickou esencí, ze které chtějí vysvětlit celé buržoázni vědomí a celou buržoázni skutečnost. Analyzujeme-li konkrétně kapitalismus a jeho vývoj, pak se brzy ukáže, že takový předpoklad je nepřijatelný. Těch několik poznámek o fetišismu, které jsou v Marxově Kapitálu, je absolutizováno, „prázdná" abstraktnost buržoazního vědomi je uváděna do krátkého spojení s kapitalistickým fungováním zboží. Není bráno na vědomí, jak složitým způsobem tzv. „prázdná abstraktnost" vzniká a funguje právě v buržoázni společnosti. To ovšem chce konkrétní analýzu. Když mluvíme o dějinách, tak konkrétní analýzu dějin. A je to, jak se domnívám, právě československý Strukturalismus, který již přispěl významně ke konkrétní analýze skutečnosti i ve směru diachronicko-historickém a zasloužil se tak velmi podstatně o odhalení řady významných souvislostí lidské skutečnosti.
Nejzákladnější filosofický přínos strukturalismu — navazuji tak na úvodní poznámku svého referátu — spatřuji v tom, že vyzvedl strukturu jako základní ontologickou kvalitu. Struktura prostě překonala metafyzickou subtanci. Objektivní skutečnost, svět jsou pochopeny jako struktura, v hierarchii filosofických kategorií získává struktura místo ústřední. Zejména u Hrušovského je výrazně rozvinut tento pohled a obecné strukturální chápání skutečnosti, jak bylo patrné i z jeho referátu, který přednesl na této konferenci. U Fischera je tomu přirozeně taktéž. V tomto ohledu se pojem struktury stává přímo klíčovou hodnotou nikoliv jen ve věcném slova smyslu, nýbrž i ve smyslu filosofickém, stává se jedním z nemnohých filosofických výdobytků, které vývoj moderního filosofického myšlení přinesl.
117
sávěr ještě poznámku k tomu, o čem tady včera hovořil kolega Chvatík, >ji Mukařovského ve čtyřicátých letech. Myslím, že o Mukařovského stu-le čtyřicátých let, kdy fenomenologie na Mukařovského velmi silně působí, o dobře uspořádat nějakou speciální diskusi; tam by se dal ozřejmit cha-
těchto textů. Myslím, že podrobnější analýza by ukázala, že v těchto h, speciálně ve studii o místě estetické funkce mezi ostatními, je způsob mí magické, praktické, teoretické a estetické funkce poněkud nekonkrétní Dgický; i na řadě dalších problémů by se dalo ukázat, že zde existuje
spornost.
ikturalismus přinesl dle mého názoru estetice základní nové poznání tím, chopil dialektiku mimoestetických a estetických kvalit. Zatím nevím, že fenomenologickém systému bylo možno tuto dialektiku nějak postihnout; irakteristické, že třeba talentovaná práce Mokrejšova, která u nás nedávno a která se pokouší o určitou estetiku, budovanou právě s využitím feno-logicko-existencialistických hledisek, se dostává do jisté slepé uličky ve , kdy přistupuje k základní výpovědi o tom, co je to umělecké dílo a co estetický artefakt; a pokud pracuje s určitými kategoriemi, tak jsou to orie štrukturalistické. Nejde o znak — neboť tento pojem má ve fenome-ii své domovské právo. Ovšem trojpólný princip kategorií znaku, artefaktu kce, který Mokrejš uplatňuje, představuje základní jádro a výtěžek struk-stické estetiky. Může se stát, že se v estetické linii našeho současného 3ní vytvoří nějaký fenomenologický systém, který v tomto směru přinese hodnoty, ale to bude záviset od další práce na tomto poli. ak se ovšem domnívám, že fenomenologie může plodně působit na součas-strukturální literární teorii a vědu tím, že klade důraz na otázku smyslu, cturalistická literární věda a teorie neudržuje dnes, jak se mi zdá, plně •monii to, co Strukturalismus považuje za základní, totiž všestranný séman-rozbor uměleckého artefaktu, speciálně pokud jde o začlenění tohoto aktu do struktury sociální. Mukařovského základní požadavek a princip, )tiž estetická teorie se musí dostat do naprosto organické souvislosti se ilogií umění, není zatím dnešní strukturální literární vědou plně realizován jevují se naopak určité tendence k návratu k formalističtějšímu chápání cturalismu. Naplnit sémantický rozbor literatury a uměleckého díla vůbec aená přejít k analýze širších významových souvislostí, tzn. k organickému aění analýzy sociologicko-antropologické do analýzy estetickonoetické. Zde e fenomenologie podnětně působit na další rozvoj strukturalismu, neboť e otázku smyslu jako základní. Absorbovat tento vliv ovšem neznamená omenologizovat" Strukturalismus. Neboť literární a uměnovědný struktu-»mus si již vypracoval vlastní koncepci a otázku smyslu umění musí hlou-a všestranněji řešit důslednějším rozvinutím a použitím specifických hle-k a prostředků, které již sám zformuloval a teoreticky zdůvodnil.
O H1STRORISMU A STRUKTURACI JAKO DIALEKTICKOLOGICKÝCH
PRINCIPECH")
LUDVÍK TOŠENOVSKÝ
V posledních letech se znovu stal strukturalismus zásluhou většího počtu francouzských (také marxistických) speciálních vědců a filosofů předmětem živých diskusí. Snad nejživěji se o těchto otázkách diskutuje v Československu, tj. v zemi s bohatou štrukturalistickou (speciálně vědní i filosofickou) tradicí. Většina československých diskutujících filosofů jako marxistů se zamýšlí současně i nad vývojovým hlediskem těžko odmyslitelným od marxistické metodologie.
Náš příspěvek k analýze pojmů „historismus" a „strukturace" je třeba považovat za součást zmíněných diskusí, bude však zaměřen poměrně dost úzce. Budeme v něm o těchto pojmech uvažovat jen jako o dialektickologických principech, a to ještě hlavně o jejich vzájemném vztahu.
1. O dialektickologických principech
Pod „principem" zde rozumíme rámcovou zásadu, která se od pravidla logiky (formální logiky) liší hlavně tím, že konkrétní její podoba je v každém jednotlivém případě jiná (přitom vždy výraznější nebo méně výraznou úlohu faktoru, který ji obměňuje, hraje to, čeho se týká), kdežto pravidlo logiky je určité, platí obecně a jeho podoba se nemění v každém jednotlivém případě; je nezávislá na myšlenkovém obsahu.
Dialektickologické principy budeme dále pojímat jako zásady, s nimiž člověk, usilující o dialektickou myšlenkovou reprodukci jsoucna, přistupuje ke skutečnosti. K jsoucnu pochopitelně nemůže nepatřit také myšlení jako jsoucí. Teorie dialektické stránky myšlení jako něčeho jsoucího není totéž jako teorie dialektického myšlenkového reprodukčního procesu, i když jde o teorie vzájemně velmi těsně spjaté; prvá má převážně charakter ontologický, druhá dialekticko-logický. Dialektickologickou teorii je pak záhodno odlišovat od dialektickologické metodologie. Prvá zkoumá některé tendence, některé stránky až zákonitosti dialektického myšlení jako reprodukčního procesu, kdežto druhé jde především o rozbor principů i jejich vzájemných vztahů, jakož i těch rámcových doporučení, která lze odvodit z různých stránek a zákonitostí veškeré teorie dialektického myšlení.
Dále budeme vycházet z toho, že obsah učení o jsoucnu, tedy obsah ontológie, pojímané především jako „prima dialectica", je dán na prvním místě samým jsoucnem a na druhém místě (i když zcela nevyhnutelně také) našimi metodami jeho poznání, zvláště jeho myšlenkové reprodukce, kdežto ve vztahu teorie a metodologie dialektického myšlení je tomu naopak: zde jde především o dialektickologickou metodologii, i když také o dialektickologickou teorii. Zvolili jsme toto východisko proto, že jsoucnem, tedy i jsoucími objekty filosofických úvah, se člověk obírá za tím účelem, aby je teoreticky vysvětlil (poznal) a jako poznané měnil podle svých potřeb a zájmů, kdežto dialektickou myšlenkovou reprodukci studuje nejen proto, aby vybudoval její teorii, ale především proto, aby z ní odvodil rámcový návod, metodu, jak myslit. Přitom existence onto-
*) Pozn. red.: Tento referát autor na žádost red. podstatně rozšířil, aby spolu s dalšími statěmi, uveřejněnými ve PČ ČSAV a v bratislavské Filozofii SAV, mohl být dán k dispozici bělehradské red. časopisu Filozofija pro připravované Československé číslo.
119