Tvorba jako problém odpovědnosti (Nad dílem J. Mukařovského v letech 1945-1948) Zatímco autoři odcházejí a díla zůstávají, přicházejí dějiny se svými nároky: osobnost promění v nositele myšlenky, dramata hledání a poznávání znehybní na příslušném místě historického vývoje, neuspořadatelné zarovnají do zákrytu, neuchopitelné polapí v síti pochopitelných příčin a logických následků, a je-li to jen trochu možné, zasejí semínko budoucích legend a mýtů. Také díky tomu je dnes dílo Jaha Mukařovského vnímáno jako základ české moderní literární vědy a estetiky, zatímco v kontextu evropského uměnovědného strukturalismu se považuje za jeden z jeho nej výraznějších raných projevů. Způsob edičního uspořádání i odborné komentáře k nim však naznačují, že těmto představám odpovídá a že rovněž tak živou součástí literární vědy zůstává jen to, co bylo napsáno do roku 1948. Mukařovského kritika strukturalismu v roce 1951 otevřela v jeho působení novou kapitolu. Její historická interpretace, započatá v 60. letech, poukazuje hlavně na vnější politické a ideologické okolnosti poúnorového režimu, pod jejichž vlivem měl Mukařovský dospět až k revizi své předcházející práce. Zatímco lidská dimenze této proměny po desítkách let už dávno vybledla, dílo jako trvalá hodnota zůstává na domácí půdě ušetřeno dokonce i zásadní kritické reflexe. Třebaže se v něm zřetelně rýsuje několik - Mukařovským stále znovu a z různých stran nahlížených - problémů, je vnímáno jako koncepčně homogenní celek, který byl jen v určité době narušen pod tlakem vnějších vlivů.; Takto stabilizovaný obraz autorova vědeckého odkazu evokuje také otázku, zda právě souborem prací z let 1945-1948 neprochází hranice, oddělující na jedné straně články s těžištěm v od- (282) m borné tematice od projevů, v nichž reakce na aktuální dobovou situaci převažuje nad akademicky nezaujatým pojednáním daného tématu. Potíž je ale v tom, že takovému dělení, jež by umožnilo zabývat se pouze tou podstatnou a z hlediska teoretické koncepce relevantní částí, odporuje samotná povaha jedněch i druhých textů. Vše naopak svědčí o jejich vnitřní provázanosti, a to i navzdory rozdílným cílům, které vznik jednotlivých článků předurčovaly: jako by texty, vztahující se k vlastní doméně Mukařovského myšlení, prostupovalo echo společenských událostí, a naopak, vyjádření reflexe dobového dění bylo spoluurčováno paradigmatem vědeckého poznání. Tato zvláštní situace se dožaduje pozornosti a zároveň i poněkud jinak kladených otázek. Především se lze ptát, zda je opravdu nutné nechat autora odejít a reflektovat jen věcnost díla. A dále: není snad možné chápat obě složky - tvůrce a dílo, člověka a vědce - jako jednotu, která různými cestami hledá způsob, jak vyjádřit svůj postoj ke světu? Složení a charakter textů Mukařovského z let 1945-1948 naznačují, že projevy tohoto vztahu jsou výraznější a jeho důsledky, zvláště v následujících letech, dalekosáhlejší, než bývá v „odosobněném" vědeckém poznání obvyklé. Odtud vyplývá otázka, která povede celou následující úvahu: jakáje souvislost mezi noetickými východisky badatele a jeho eticko-spolecenskou orientací? K tomu je třeba dodat, že tuto vazbu nebudu sledovat jako bezprostřední, přímočarou kauzalitu nadřazující jednu složku druhé. Vycházím z představy dvou paralelních linií, jež se mohou za určitých okolností protnout a tím změnit i svou dosavadní orientaci a hodnotové akcenty. V tomto přístupu není místo ani pro hledání psychologických a jiných motivací, a tím méně pro hodnotící soudy. Zmíněný aspekt komplexního pojetí tvůrčí osobnosti nebyl ostatně cizí ani Mukařovskému. V analýzách díla Vladislava Vančury, jednoho z jeho nejbližších přátel, uplatňuje se dosti výrazně zřetel k osobnostním složkám tvorby. Vančurova tragická smrt tento aspekt v Mukařovského úvahách ještě posílila. V článku 0 básníku a člověku z roku 1945 se Mukařovský soustředil přímo k vysvětlení jednoty zákonitosti Vančurovy tvorby s etickými základy jeho postoje ke světu. Vycházeje z analýzy díla a veden současně intimněji podloženým vnímáním osobnosti dochází k zá- (283) věru, který nepoukazuje na prosté biografické, psychologické nebo ideologické příčiny, nýbrž vyjadřuje obecnější, ke kořenům bytí směřující pochopení vztahů mezi životem a tvorbou: „Motivy jeho činů, způsob, jakým se dával do podniků, které pokládal za obecně užitečné, to vše bylo neseno oním patosem a řízeno oním řádem, které vyzařovaly z jeho díla."1 Otevřít tentýž ontologický aspekt pro porozumění vztahu člověk - vědec v případě Mukařovského předpokládá pokusit se alespoň naznačit, v čem se jeví „řád jeho díla", a to především v textech ze sledovaného období. Vodítkem při tom budou některá z klíčových témat štrukturalistické koncepce umění. Nepůjde však přímo o analýzu způsobů, jimiž byly dané problémy řešeny, nýbrž o interpretaci těchto postupů jako projevů onoho hledaného „řádu". Z let 1946 a 1947 pocházejí dva články - 0 strukturalismu a K pojmosloví československé teoňe umění - určené pro zahraniční odbornou veřejnost. Oba mají charakter informativního výkladu zaměřeného k základním pojmům jako struktura, znakovost,funkce a vývoj umění. Tím, že nejsou vztaženy k žádné speciální problémové otázce, ale naopak jsou zachyceny v jisté statičnosti, vystupují do popředí jejich konstitutivní rysy, které vyznačují směřování konceptu k postižení způsobu existence umění v aspektu individuálním (tvůrce, vnímate!), společenském a časovém. Přitom vlastním předmětem zkoumání je zde logika funkčního propojení těchto činitelů a východiskem k tomu předpoklad, že existuje princip, jenž udržuje jednotu struktury a zároveň umožňuje její proměny. Mukařovský ho shledává v empiricky doložitelných dialektických vztazích, jako je například vytváření a porušování estetických norem, prolínání individuálního a nadosobního, zákonitého a náhodného. S odvoláním na noetický materialismu, který označuje za „druhou bytostnou vlastnost strukturního myšlení", vyjadřuje přesvědčení, že „diferencovaná skutečnost existuje nezávisle na poznávajícím subjektu a že vztahy mezi složkami struktury mají platnost reálnou".8 Bez ohledu na to, v jakých konkrétních po- 1 Srov.J. Mukařovský, Kapitoly k českí poetiky II (194.8, s. 418). 2 Srov.J. Mukařovský, Studie z estetiky (1966, s. 117). dobách se tyto vztahy projevují - zda jde o strukturu jednotlivého díla nebo národní literatury, o strukturu vývoje verše či celku umění, vždy je cílem takto založeného paradigmatu poznání určit sledované jevy jako součásti funkčního mechanismu, jehož pohyb má zdroj ve vyrovnávání protikladů. Poznání, obracející pozornost k funkci jednotlivých složek a ke kauzalitě, která konstituuje daný systém, aniž by ho vázala k jedné podobě, neboť „... to, co podléhá stálým proměnám, jsou jejich souvztažnosti, ne však složky samy" (tamtéž, s. 118), umožňuje vidět uspořádanost, vnímat řád. Podobá se však také bodovému reflektoru, jenž nasvítí sledovanou věc do podoby, v jaké ji chce vidět. To, co přitom zůstane skryto ve stínu, nepřestává existovat, pouze se v tomto aranžmá nemůže uplatnit. Štrukturalistická koncepce ponechává v temných koutech zejména nároky subjektu v umění. Třebaže se Mukařovský neúnavně snažil vtáhnout do světla svých „reflektorů" i tyto jevy, nakonec se vždy ukázala jejich nenasvititelnost z daného noetického úhlu. Lze říci, že v pojmu individua vymezovaného vztahem k dílu, k hodnotě a k vývoji umění se rýsuje mez štrukturalistické uměnovědy. Tím však právě tato problematika může, zřetelněji nežjiné, odkrýt kritická místa noetických východisek strukturalismu. Přeměně v součástku strukturního mechanismu se individuum vzpírá zejména ve vztahu k „objektivnímu vývoji umění", který -jak říká Mukařovský ve stati Individuum v umění z roku 1937 - je autonomní a „je řízen imanentní zákonitostí, jejímž pramenem je směřování k vlastní struktuře". Nicméně z hlediska funkčních vztahů není tato skutečnost překážkou, protože „... imanentní zákonitost vyžaduje za svůj nutný protiklad náhodu vycházející vždy zvenčí, aby vyvolala pohyb. A úlohu této náhody přijímá právě individuum, především tak, že se stává nositelem různých vnějších vlivů (sociálních, ideologických), představujících nárazy, jež otřásají strukturou umění" (tamtéž, s. 1223). K téže otázce se Mukařovský znovu vrátil kolem poloviny 40. let. Ve stati Individuum a literární vývoj připomíná „dynamické pojetí osobnosti jako síly, která nepřetržitě uvádí vývoj literatury v pohyb", ale hlavně zdůrazňuje, že „... za touto zákonitostí stále a nepřetržitě, jako její rub, působí skrytě náhoda, representovaná individuem, čímž je pro nás pojem (284) (285) zákonitosti zbaven posledních stop kauzality"(tamtéž, s. 234). Třebaže tato formulace odkazuje ještě k polemice s pozitivistickým hledáním mimouměleckých příčin historického vývoje, samotné domyšlení funkce náhody je možné chápat také jako pokus o uvolnění prostoru osobnosti a o vyjádření určité míry „nesystémovosti" individua. V dalších studiích na toto téma však opět sílí akcent na zákonitost struktury a mechanismus jejího fungování. V přednášce z let 1946-1947 Proplémy individua v umění je patrná snaha zapojit náhodu do systému nejen v dialektickém vztahu k vývojové imanenci, ale převést ji až na pozici objektivního činitele -na nutnost („... to, co se jevilo ze stanoviska vyvíjející se řady jako náhoda, je ze stanoviska širšího vývoje nutností").3 Vztah mezi náhodou a nutností ve vývoji je pro Mukařovského noetickým problémem, jehož řešení vyžaduje určit jeden z obou pólů za základní: „Nuže, tento pól - bezpříznakové východisko - je zřejmě vývoj. Bez jeho zákonitosti nejsou dějiny vůbec možné. Individuum, to je druhý pól, příznakový, směrem k němuž vždy vývoj osciluje..." (1971, s. 80). Podstatné na tomto určení je, že už vytváří hierarchii, podle níž se na lidskou individualitu v uméní nahlíží jako na složku podřízenou odosobněnému konstruktu vývoje.- S tím koresponduje i nadindividuální pojetí struktury umění a odosobněné chápání individua - vnímatele, jenž je pouhý člen kolektiva, jednotka nemající jiné individualizující určení než svou početní singulárnost" (tamtéž, s. 58). Všechna podobná zjištění odpovídají na otázky „co individuum dělá?, na čem je závislé?, co může způsobit?" - ponechávají však stranou otázku základní: „čím je individuum samo o sobě?" Mukařovský si je tohoto problému vědom, neboť se ptá: - „Jaký je vlastní základ, vlastní kořen individua?" V odpovědi postihuje to, čím se bytí individua jeví věcně - to znamená „... v čistě lidském, antropologickém základu, který člověka řadí mezi ostatní oživené skutečnosti". Hledané podstatě však v zápětí dodá smysl ještě její funkce: „Jedinečné individuum slouží jako pojítko mezi objektivním vývojem umění a stabilní, neproměnnou lidskou přirozeností, antropologickou organizací člověka" (tamtéž, s. 81). Ve 3 Srov. J. Mukařovský, Cestami poetiky a estetiky (1971, s. 51). (286) stejném smyslu, jen s větší určitostí mluví o roli individua také v přednášce z poloviny 40. let Básník a dílo: „Každému individuu připadá ve vývoji básnictví jistá funkce, z jedné strany určená nadosobním vývojem, z druhé však určována silou individua, které se této funkce ujme, i kvalitou schopností, které individuum do služeb této funkce staví (tamtéž, s. 168). Ve světle takto natočeného „reflektoru" ukazuje se individuum (ať již tvořící, či recipujícf) jako popsatelná a zařaditelná věc (je „pojítkem", které „slouží"), jež vyvolává stejným způsobem uchopitelné události. Ani náhoda, jež je výrazem individuality, není o nic méně určitá, neboť se vyjevuje ve všem, co nemá povahu zákonitosti a není projevem objektivní vývojové tendence. Ostatně v této podobě je náhoda stejně jen surovinou, jež dříve či později ponese pečeť uspořádání, zákonitosti. Cosi však stále padá přes okraj této šablony a mizí ve stínu: náhoda, jež by mohla být „beznadějná a bezvýchodná", individuum, jež by mohlo být „osamělým bodem" nebo „romanticky jedinečné". Mukařovský těmito charakteristikami nepřímo reaguje na jiná pojetí náhody a individua. Třebaže jsou dosti neurčité, lze za nimi vytušit vědomí jevů a událostí, jež se nějakým způsobem stále vymykají dialektickému algoritmu struktury. Mukařovského koncepce sice individuálnost nepopírá ani nevylučuje, avšak tím, že ji zapřahá do soukolí svého mechanismu, vyprazdňuje ji a proměňuje v abstraktní kategorii, jež se může identifikovat zase jen prostřednictvím jevů sociálních, psychologických či antropologických. V tom, co se ale tímto způsobem postihnout a zařadit nedá, vyjevuje se druhý pól lidské osobnosti, na němž - jak vysvětluje Paul Ricoeur - lidské jednání souvisí spíše s motivacemi než s příčinami. Subjekt, jehož identitou je možnost volby a nepředvídatelných proměn v čase (tedy nikoli změn z „nutnosti"), nese v sobě, ve svém „osobnostním jádře", počátek všech svých činů. V tomto smyslu nabývá individuum etický rozměr, z něhož vyplývá i odpovědnost za jednání.4