pochopitelné, že podobně jako se měnil onen společenský stiitus (mčnil se objednavatel, pripadne majitel zfeka] nové postavení, nebo byl povýšen ve stavovské hierarchii), proměňovala se též funkce takového sídla v čase. Licehtenstcinský zámek ve Valticích byl tak na příklad zprvu středověkým hradem a opevněným sídlem, později byl budován jako rezidence vládnoucích knížat jednoho z nejhohatších a najvýznamnejších .středoevropských knížecích rodů, poté byl každodenně obývaným palácovým obydlím a nakonec sc z něj stal památkový objekt: zámek, jenž je každoročně navštěvován množstvím návštěvníku. Brněnský historik architektury Václav Richter kdysi v podobné situaci
řekl:.....nemění se však jen jeho obsah, mění se i z.púsoh,
jak byl tento předmět dán..". Domnívám sc, že právě zjištění a posléze porozumění tomuto měnícímu se způsobu je jedním z ncjdúležitějších úkolu historie uměm.;
Pod stejným zorným úhlem můžeme sledovat též pozoruhodné stavební dějiny lednického zámku. Jak však máme takové, složitě v různých dobách vzniklé stavební struktuře porozumět? Při všestranné analýze a interpretaci prakticky každé zámecké stavby a jejích dějin bychom si mohli zvolit vlastně dvojí způsob našeho výkladu:
a) na zámecké stavbě můžeme postupně vyhledávat a objasňovat jednotlivé vi/.uálné působivé části a ukázat, jak dovedné byly nakonec propojeny do dnes existujícího, avšak pouze zdánlivě jednotného architektonického celku;
b) můžeme naopak „vypreparovat" ve struktuře dnešní architektury vždy tu podobu, která byla jistým nesplněným „snem" jeho jednotlivých stavebníků -objednavatelů a pokusit sc tento „sen" zpřítomnit Í návštěvníkům zámku, našim současníkům.
Osobně jsem by! vždy přesvědčen, že můžeme používat obou zmíněných přístupů ve vzájemné kombinaci a přitom se pokusit o interpretaci významu architektonického díla na základě historických skutečností - faktů. Svou práci začneme tedy také v Lednici jako
při běžném uméleckohistorickém výzkumu vždy pokud možno přesným „objektivním" sledováním konkrétního průběhu dějin, při němž se nám postupné odhaluje (podobné jako při archeologickém průzkumu) několik Časových vrstev. Situaci zde máme do jisté míry ztíženou, jindy vsak zjednodušenou, /tíženou proto, že původně budovaný zámek byl nakonec velmi důkladně přestaven. Archiválie ke stavebním dějinám v Lednici z ltcehtensteinského archivu se přitom snažili vyhledávat a zveřejňovat již dříve především domácí knížecí archiváři a později sc postarali o nové objevy zvláště rakouští historikové umění. Bohužel mohli nakonec velmi často jen konstatovat, že prameny k dějinám zámku jsou mnohdy uchovány se zřetelnými mezerami. Nadto se mnohokrát můžeme jen dohadovat, s jakými stavbami nebo sc kterými konkrétními stavebními úkoly mohou být jednotlivé písemné zprávy spojovány.3
Naopak jistým zjednodušením naší pozice může být to, že osudy lednického zámku byly vždy velmi úzce spojeny s dejinami liechtenstcinské rezidence ve Valticích. Lednický zámek byl vždy v 17. a 18. století chápán jako určité doplnění valtické rezidence, jako „druhá strana téže mince'1. Zatímco hlavní funkce valtického zámku byla a zůstávala rezidenční, lednický zámek představoval vlastně buď doplnění, anebo rozšířeni této hlavní rezidence o funkci převážné leto-hrádkovou a voluptární. Proto se ve stavebních dějinách Lednice i Valtic setkáváme takřka pravidelné sc stejnými objednavateli a často též i se stejnými umělci, kteří pracovali na obou místech. Někdy se tak dělo společně a ve vzájemném souladu, jindy se akcenty ve stavebních dějinách obou zámků střídají: po dokončení stavby ve Valticích bylo později pokračováno na stavbě v Lednici. Tuto propojenost dvou od sebe ne příliš vzdálených staveb můžeme snad označit za typicky rezidenční. Zámecké areály vc Valticích i v Lednici byly totiž od počátku 17. století úzce propojeny do jednoho velkého funkčního areálu. ■
356
Počátky lednické okrasné zahiadv
Lednice patřila původně (zhruba od roku 1322) k seniorskému liechtenstcinskému majetku v Mikulově a podobně jako celý tento majetek byla na počátku 60. let 16. století za finančních potíži tehdejšího majitele prodána/Již od středověku zde stávalo panské sídlo - tvrz („dvůr s věží"), jak je tvrz označována v pramenech ještě roku 1582. O jejím původním umístění však dodnes nemáme věrohodnější zprávy. S největší pravděpodobností však mohlo toto původní panské sídlo stát někde v blízkosti pozdějšího hospodářského
dvora, to znamená, že již tehdy byla jeho poloha v určité blízké vázanosti na dnešní zámecký areál. Nedaleko od něj (směrem na jihozápad) pravděpodobně stával i původní lednický kostel, který máme zachycen ještě na kreslené vedutě městečka z první polovinv 18. století. Víme o něm, že zde byl roku 1552 pohřben Jan VI. z Liechtcnsteina a roku 1579 jej nechal důkladně ji obnovit a přestavět Hartmann II. z Liechtenstcina. Nápisové desky, které tyto skutečnosti dokumentují, byly po zbořeni kostela druhotné umístěny na fasádě lednického zámku (na vnějšku křídla s kostelem)-
Obr. 1 - Lednice ;i okolí na prvním vo jenské m mapování Moravy. 1764-17fi8. SOkA MikulovJAľ 982 - sbírka poziti-
357 —
Po ztrátě mikulovského a lednického panství se rod Liechtensteinů poměrné brzy snažil tyto své původní rezidenční majetky na Moravě získat zpět. To se sice tak zcela nepodařilo, nicméně Hartmann II. z Liechtensteina získal prostřednictvím habsburského císaře alespoň malou část tohoto majetku s městečkem Lednicí.5 Lednický statek přitom sousedil přes hranici s panstvím valtickým, jež Hartmann II. již dříve držel v Dolních Rakousích. Podařilo sc mu tak vytvořit pozoruhodný, byť měně obvyklý majetkový celek, spojující majetek jednoho rodu po obou stranách hranice Dolního Rakouska a Moravy. Tuto zvláštnost můžeme zjevně vysvětlit stálým zájmem Liechtensteinů o svůj starý rezidenční majetek na jižní Moravě. TitulatU-ru, v níž je zmiňováno vlastnictví mikulovského panství, ani později Li edi ten Steinové již nikdy nezměnili. Rovněž z téže rodově tradice vyplývalo do budoucnosti, že senior mnohdy značně rozvětveného rodu měl mít svůj vlastnický základ zejména v majetkové držbě v jihomoravském prostředí. Lze proto předpokládat, že Hartmann II. z Liechtensteina právě tím, že připojil ke svému do lno rakouské mu majetku přes hranice rovněž jihomoravskou Lednici, si chtěl současně upevnit svou seniorskou pozici uprostřed celého rodu také symbolickými prostředky. S týmž symbolickým zřetelem později rovněž pokračoval ve výstavbě odpovídajících rezidenčních staveb na obou místech zakladatel liechtensteinského hospodářského a politického vzestupu, ílartmannův syn Karel z Liechtensteina na počátku 17. století a také jeho další nástupci na licch-tensteinském trůnu.
Kníže Karel z Liechtensteina (1569-1627) ovsem od počátku 17. století nejprve zahájil především budování své knížecí rezidence ve Valticích. Přitom se však již v této době objevují v pramenech dílčí zmínky o jakési okrasné zahradě v Lednici. Roku 1611 kníže kupříkladu objednal „vodní dílo" (Wasserwerk) pro svou zahrada u Antona Prunrzlera z Lince. Později je zachována další zpráva o tom, že do Lednice roku 1617 přijel z Brna architekt Giovanni Maria Filippi (po
1560-kol. 1630). Ten v té době pro Liechtensteiny vypracoval projekt poutního chrámu s rodovou hrobkou ve Vranově u Brna. Je mimochodem pozoruhodné, že tento architekt, dříve tak významně činný na pražském manýristickém dvoře císaře Rudolfa II., působil v téže době rovněž při přestavbách císařského zámku v Linci. Odtud přišel do Lednice původně i onen „Wasscr-kunstlcr", což by snad mohlo naznačovat rovněž dřívější Filippiho angažovanost v Lednici. Naposledy je architekt Giovanni Maria Fdippi zmiňován roku 1626 jako lieehtensteinský knížecí architekt, později sc však z pramenů vytrácí a neznáme ani jeho darům úmrtí. Je však současné nutné bohužel říci, žc uměleckou úlohu tohoto předního středoevropského architekta pře chodnč doby manýrismu a počínajícího baroku v Lednici dnes také neznáme. Snad mohlo být onou úlohou zařízení v pramenech zmiňované okrasné zahrad), případně nová výstavba lednického hospodářského dvora. Kromě Filippiho v Lednici pracoval ještě stavitel Mano dc Mano a architekt Giovanni Battista Carlone.
Jistou zvláštností původní zahradní dispozice v Lednici byla ta skutečnost, že zde byly až do konce 19. století vlastně zahrady dvě. Byly od sebe oddělené dlouhou městskou ulicí, která směřovala k Podivínu. Postupem času se městský urbanismus Lednice zcela zásadné proměnil, takže si dnes musíme pro porozumení původní stavební situace pomoci již jen staršími dobovými mapami. Zjistíme potom, že v jihovýchodním cípu v nároží dvou k sobe připojených částí městečka Lednice byla založena pravidelná zahrada (užitková?) přibližně na půdorysu čtverce, oddělená ulicí od pozdějšího zámeckého areálu. Při jejím západním okraji byly rozmístěny některé menší vrchnostenské budovy. Teprve v pozdější době, na konci 19. století, byla tato zahrada postupné integrována do celku zámeckých zahrad. Naopak nová okrasná zahrada byla stavěna asi hned od počátku na svahu směrem k řece, snad nejdříve v horní části - tam, kde byl později postaven letohrádek - a přiléhala tak k původnímu (?) panskému sídlu.
Po smrti knížete Karla 2 Liechtensteina se stal roku 1627 poručníkem jeho tehdy nezletilého syna Karla Kusebia Karlův mladší bratr kníže Maximiidn % Liechtensteina (1578-1643).Ten se opčt soustřeďoval především na výstavbu rezidenčních Valtic, nicméně právě jeho zásluhou bylo započato též s důležitějšími novostavbami i v Lednici. Stalo sc tak nejspíše těsně před rokem 1632, tj, ještě dříve, než se plnoletý kníže Karel Eusebius z Liechtensteina začal plně starat o svůj majetek. Ve Valticích i na dalších místech pro knížete tehdy pracoval severoitalský štukatér a architekt Giovanni Giacomo Tencalla, jemuž přisuzuje dů-
ležitou roli v prosazování rané barokní architektury v podunajské architektuře znalec architektury středoevropského „seicenta" Petr fidler/' Teneallovým prostřednictvím se na jižní Moravě ve 30. letech 17. století prosazovala zejména kamenická a štukatér ská práce v prntobarokním a raně barokním stylu.
Vita v tajuplné zahradě
Pozdější kníže Karel Eusebius z Liechtensteina, znalec architektury a umění a současné sám též diletu-jící projektant, sc na sklonku svého života o lednických stavbách nevyjadřoval příliš příznivě. Za nejvýznam-
hiT||.-:!_.::..(; ;< ,,|-'|;.....,-■„„■„\<vd^C-b,vk\<?i'^ndi in. f. ■■#<»:■<■»'.Vpf/.m^ ir/ww^ŕi-,-/fčówrw/> íf! t(v><
llliíllrťn (llUÜ.ii u,'li J.Vifi-. li.ú.m:.                                                        i'/>,hWi.w .','.■'/■■.'■'.■ LVV.-.-rrrrt-r,/..,/,. k, lc-f cl • hi',\-ít<hk>>ii-<'<
■ 11.......|i.N..!L '..  •   *l  na . :  ..,*..  i , V...-, II.., í, , ......i„, .Mi.il l.iirťM lüjlMlIW                             5 tlínrw .inr.-rT:- h ,'\ :,„,-:■ ,;■,„■■.■„ I   . ./ ----.     /   .    .-.   ',-.f'r „..rôwrnŕ.rw, ,'r..
- t—m..*-*.:      -p.uV.iJ T                                                        •>          r--''-----rř.*,;,.,*^^,!. v-,..™. ' jvwJe-
Obr. 2 - Johann Adam Odenbach. Pohled na lednický zámek se zahradou, kol. 1720 (Zdcnčk Kudélka a kol., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 184). Reprofoto V. Hortvík.
nější práce zde považoval své vlastní zahradní úpravy, které realizoval sc značnými náklady. Přitom nabádal svého syna, aby v Lednici něco v architektuře skutečně podnikl, neboť zde dosud údajně nebylo žádné „real ptdatuan". To by snad mohlo znamenat, že původní myšlenka - jak na stavbu lednického* .kasína" v zahradě, tak i na další stavby při něm - souvisela stále ještě s nějakým stavebním děním za vlády jeho předchůdce. Této domněnce byl nakloněn především brněnské historik umění Václav Richter, jenž připisoval raně barokní novostavbu^ letohrádku a zahrady v Lcdniq právě architektu knížete Maxiiniliána 2 Liechtenstcina Giovanni Giacomo Tencallovi (kol. 1600-kol. 1650). V poslední době tento Tcneallúv podíl na stavbě ještě blíže specifikoval Petr ľidler.7 Ten upozornil zvláště na tu skutečnost, že Giovanni Giacomo Tcncalla již od roku 1632 dodával modely pro kamenické práce, na nichž pracoval kameník a sochař Pietro Maino Moderno a štukatér Bernarde Bianchi. O něco později k nim přibyl ještě Tencallův mladší bratr Giovanni Tencalla,jenž přišel na jižní Mora™ poté, co skončil prúci v Polsku. Na sklonku roku 1632 tak bylo v Lednici objednáno šest kašen podle určených modelů, následujícího roku byly zhotoveny kamenné balustrády. K roku 1635 se nadto hovoří o další osmiboké kašně, vytvořené podle voskového modelu, a o dvou fontánách; přitom měla být rovněž zahájena stavba „letohrádku".
Skupina rcmeslníků,Tctěri pracovali v lednické zahradě, byla svázána svým původem i četnými příbuzenskými svazky mezi sebou a tvořila družinu kolem svého vedoucího (capomaestra) Giovanni Giacomo Tencally. Byla to družina značně typická pro stavební a štukatérské podnikání severoitalských řemeslníků první poloviny 17. století. Sám capomaestro Giovanni Giacomo Tencalla pracoval pro knížete Maximiliána z Liechtenstcina na řadé stavebních podniků od roku 1630 do roku 1638. Kníže jej doporučil vídeňskvm do-minikánúm pro výstavbu jejich kostela Santa Maria Rotonda, jednoho z prvních, nejvýznamnčjších raně barokních chrámů ve středoevropském prostředí. Pro
knížecí rodinu Giovanni Giacomo Tencalla pracoval na líechteustcinských zámcích v Moravském Krumlově, v Uherském Ostrohu, Bučovicích a snad také ve Zdánicích. V bbzkosti valticko-lednické činnosti byl zaměstnán dokonce mikulovskými Dietrichsteiny, pro něž projektoval roku 1636 loretánský kostel s memori-álními kaplemi v Mikulově.
V rezidenčních Valticích budoval Giovanni Giacomo Tencalla především opět významnou chrámovou stavbu - monumentální farní chrám jako součást rozrůstajícího se rezidenčního areálu. Roku 1638 se však zřítila jím projektovaná klenba valtické kopule a stavitel byl z knížecích služeb okamžitě propuštěn. S jeho jménem sc již na Moravě a v Podunají nesetkáme, byť se o jeho pobyt o něco později zajímal ještě moravskokrumlovsky kníže Gundakar z Liechtenstcina.1 V architektonické a štukatérské práci na valtickém kostele, ale též na dalších místech, pokračoval jako vedoucí oné „tencallovské" družiny julii, mladší bratr, štukatér, dekoratér (ale též stavitel) Giovanni Tencalla. Skutečnost, že nejen dokončoval práce podle svého bratra, ale rovněž samostatně projektoval, máme doloženu smlouvami například při stavbě mikulovské Lorety.
Po roce 1638 vedl lednické stavbyjiž sám Giovanni Tencalla (činný na Moravě v letech 1632-1662J jako „capornaestro" a štukatér. Roku 1643 byl vyzdobován zdejší letohrádek v interiéru chrářosčurovyřní nästén-nými malbami- licehtensteinským dvorním malířem Giovanni Battistou Ghidonitn (údajně zde vymaloval celkem devatenáct pokojů). Okruh řemeslníku se v té době dále rozšířil. Roku 1642 přišel za Pietro Maino Madernou ze severní Itálie do Vídně jeho mladší kameník (a současné čerstvě ženatý zeť) Francesco Carat-ti. Oba dva pracovali v Lednici roku 1645 a vytvořili zde dvě nové kašny. Pro Carattiho znamenala tato spíše jen kamenická práce první krůček k jeho pozdější skvělé kariéře. Poté, co se ve Vídni dostal o několik let později do služeb knížat Lobkovtcú, začal pracovat na architektonických projektech pro významné realizace raného baroku v Cechách včetně posléze svého nej-
známéjšího velkolepého projektu pro Černínský palác v Praze."
Zdá sc, že Giovanni Tencalla se chtěl opřít o kvalitní zkušenosti stavebních řemeslníků, aby se vyhnul možných chyb, které vedly k propuštěni jeho staršího bratra. Proto sc vedle příslušníků severoitalské družiny nyní v Lednici objevují také mistři zdomácnělí: od počátku 40. let 17. století zde stavěl brněnský zednický mistr Ondřej Erna, který v Lednici a ve Valticích pracoval od roku 1643 spolu se svým synem Janem Křtitelem Ernou.To, že Ondřej Ema, jenž byl rovněž severoitalského původu, stavěl pro Liechtensteiny, nebyla jistě žádná náhoda. Jeho první prací na Moravě byla totiž stavba liechtensteinského poutního chrámu ve Vranově u Brna podle projektu Giovanni Maria Fdippiho, později tam dále pokračoval ve výstavbě přilehlého paulánského kláštera podle projektu Giovanni Giacomo Tencally. Ve 30. a 40. letech 17. století v Brně vykonával zednické řemeslo již samostatně a stal se posléze jedním z nejvýznamnějších mistrů raného baroka na jižní Moravě.
Jak je z těchto spíše sporých údajů patrné, autorský problém tvůrců projektu zahrady a letohrádku v Lednici je výčtem různých jmen tvůrčích osobností poměrně složitý. Ještě roku 1653 byl do Lednice například povolán nejmenovaný italský zahradník, který měl za úkol provést další úpravy zahrady. Navíc ještě v době, kdy oba brněnští Ernové byli placeni za zednickou práci, pro Karla Eusebia z Liechtensteina pracoval i nadále ještě Giovanni Tencalla. Roku 1654 na-, vrhl například projekt pro „oratorium" (drobnou kapli - s křížem) na začátku valtické cesty. Konečně je třeba zmínit, že ve starší literatuře se opakovaně objevuje datum 1666, případně 60. léta 17. století jako období nějakých dalších úpray lednického letohrádku. S tím by mohla snad souviset i práce dalších TencsUových pokračovatelů po jeho odchodu z knížecích služeb roku 1662: Jobann Haptist Rtiebcr a Jacob SctloartZ měli vyzdobit (či pouze opravit?) před rokem 1686 v podzemí letohrádku dlouhou grottu, v níž vytvořili iluzi pod-
zemních jeskyň při užití skutečných přírodních kráp níkň z prostředí Moravského krasu. Tato grotta musela být však zjevně již součástí původní stavby. Shodou okolnosti pouze_tato__část původní raně barokní vily v zahradě je 'dodnes zachovaná.'"
Podobu raně barokního zahradního areálu v Led-nici.a vily v něm (zejména její poměrné teatrálně pú sobícrfásády) známe dodnes pouze ze dvou dochovaných kreslených zdrojů. Prvním je planimctrieká kresba průčelí, kterou zaznamenal ve svém traktátu o soudobé architektuře rťóljj^ang W. Průměr (jeho kresby vznikly před rokem 1676). Druhým vizuálním zdrojem je veduta lednického zámku s okolím, zachycená od zahradní části kreslířem a grafikem Jobamum Adamem Dehenbachem (z doby mezi lety 1718-1721). Tato veduta zachycuje již pozdější stav lednického letohrádku za vlády knížete Antonína Floriána, nicméně průčelí ústřední stavby v ose se do značné míry shoduje s Praemerovou kresbou.1
Lednický letohrádek měl podle těchto kreseb směrem do zahrady podobu půdorysného obdélníka o třinácti okenních osách. Byla to přizemní stavba. Pouze uprostřed v ose dispozice byl zbudován trojosý vestibul a nad ním byl vystavěn dvoupatrový šál s otevřenými vyío1cyrnŤT5fcn7"do zahrady. Po stranách fasády byly do nároží zasazeny věže zřejmé bez interiérového vybavení (na Praemerově kresbě nemají okna - místo nich jsou na fasádě pouze štukové slepé obdélníky). Přízemní okenní osy byly zasazeny do slepých arkád, před jejichž pilíři byly představeny pilastry (v centru a na bocích zdvojené). Obě věže i ústřední trojo sá část byly oproti ostatním architektonickým částem výrazněji dekorovány pilastry ve tvaru manýristických „beimovek" a naturalistickými girlandami. Před takto tvarovanou zahradní fasádou bylo před zánikem vytvořeno 'stupňovitě zahradní „amfiteátra", po obou stranách ohraničené kulisovitými, sedmiosými fasádami o dvou štítech. V jejich přízemí byly vždy dvojice postranních vchodů. Jedním z těchto vchodů se vstupovalo do vedlejších prostor koleny ústřední vily, druhým
360
361
Obr. 3 - Wöifeang W. Praemer Průčelí lednického zámku stahem da zahrady, 70. léta 17. století (Hans Sedlmayr, Johann Bernard Fischer von Erlach. Wien 1976, obr. 306). Reprofoto V. Horlvik-
(umistěným směrem k dolní části zahrady) se vcházelo na východní straně do budovy míčovny a do stavebně obdobné, avšak v pramenech hlíze neoznačené budovy na protilehlé západní straně.
Nepochybně hlavním centrem vilové dispozice v Lednici vsak byla stupňovitá zahrada v severní části areálu nad řekou Dyjí. Zde se před architektonickou kulisou vily svažovala zámecká zahrada terasovité k protékající řece. Ta se pod ní v oblouku otáčela a vytvářela v tomto ohybu takřka jezírkovou plochu a ^po-
int de 'uiit celé zahrady. Spodní zahradní parter není na Delsenbachové rytině zachycen celý Je zde patrná kašna, která je symetricky z obou stran lemována dvěma zahradními „teatry". Lze předpokládat, že pod ní byly ještě další části parteru s kašnami a že se zahrada navíc rozšiřovala smérem na východ podél toku řeky Dyje. Takto vyznačený parter byl jasné oddělen od horní části dekorativními architektonickými útvary (ty byly sestavené z úseků zdi s otevřenými průhledy a z edikul s lizénami, které rámovaly niky pro soehař-
362
skou výzdobu).Tyto architektonické útvary hyly vystaveny kolem nádrží s vodními hříčkami a vodotrysky a na každé straně byly ukončeny nárožními, otevřenými belvedéry. Mezi nimi stála o něco výše jediná osmiboká kašna. Zjevně právě tyto stavby měi na mysli knižt Karel Eusebius z LiechtciiKteinTrrkd^ž Lc>koiiei svého života kritizovíjl „letohrád^bf (Lusthaus), Který prý je špatně postaveny ä zälľŕánújFíyWeŕíu zc zaKrady do přírodního okolí.
Velká zahradní plocha oddělená do stupňovitých parterů vznikala nepochybně podle dobových vzorů italských a francouzských zahrad. Lze upozornit, že „amfiteátra1 před zámeckou budovou vzniklo jistě inspirací podle florentské manýristické rezidenční zahrady Boboli při včvodském Palazzo Pitti. Obdobně rovněž pro vybudované terasy a dekorativní architektury s grottami a belvedéry můžeme hledat jejich vzory v manýristických francouzských zahradách (např. Saint-Gcrmain-en Laye měl v téže době zbudovanou drobnou vilu, před níž se rozkládala rozsáhlá terasovitá zahradu, sestupující směrem k řece). Nejvýše postavený letohrádek v Lednici ostatně svou stavební a typologickou strukturou velmi dobře odpovídá rovněž francouzským grottám s pavilony v manýristických zahradách.
Jak ovšem vypadala budova lednické vily v interiéru, to se dnes můžeme pouze dohadovat. Zjevně však můžeme předpokládat, že základní struktura původní stavby tvoří dodnes stavební jádro dnešního zámku. Obě nárožní věže mají dosud vlastně zachovanou sub-strukci v podobě takřka čtvercových salonů, v interiéru. Můžeme tedy hypoteticky usuzovat, že se celkově jednalo o dvoutraktové obydlí, propojené dvojicí enft-lád v každém traktu. Ústřední sál v patře měl půdorys zhruba čtverce a zabíral celou šíři dvoutraktu. O dispozici stavby v nádvorní části směrem k městu ovšem nejsme již nijak informováni. Existuje pouze možný předpoklad, že zde kc zmiňovanému dvoutraktu přiléhala vstupní otevřená arkáda. Její existence by snad odpovídala slepým arkádám zahradní části. K východ-
nímu nároží bylo asi navíc přistaveno směrem k jihu krátké přízemní boční křídlo opět s arkádovou chodbou.12 Letohrádek by tedy mohl mít pravděpodobné půdorysnou podobu písmene L.
Na západní straně stála v těsné blízkosti před zámkem ještě jedna, patrné starší stavba. Na Delsenbacho-vě grafickém listu je zachycena jako příčně postavená dvoupatrová budova s malou věží, která vyčnívá vzadu za budovou. To by mohla být snad přestavená část v pramenech několikrát zmiňovaného dvora sc věží, případně část panského sídla s kaplí. Na Delsenbachové listu jsou ovšem znát ještě další stavby kolem zahrady; některé z nich jsou sice zřetelně pozdější (např. konírny a oranžérie), jiné mohly být možná i staršího původu.
Představit si tedy původní podobu letohrádku je dnes jistě obtížné. Díváme-li se však na stavbu lednického zámku v současnosti, můžeme si přece jen s jistou dávkou fantazie rekonstruovat původní strukturu přízemní vilové stavby zejména pod historizující zahradní fasádou. Navíc můžeme naší fantazii pomoci alespoň původní grottou v zámeckém suterénu a kašnou v blízkém zámeckém okolí, což jsou jediné pozůstatky z doby, kdy byla v Lednici vybudována „vila v zahradě".
Vraťme se vsak ještě jednou k hledání tvůrců raně barokní vilové dispozice v Lednici a k vysvětlení jejího významu. Bylo již řečeno, že autorství lednického letohrádku a jeho okolí je vzhledem U absenci původně zachovaných reálných částí poměrně složité. Václav Richter považoval za autora ústřední vily Giovanni Gi-acomo Tencallu, nicméně přece jen - vzhledem k dekorativní fasádě horních částí letohrádku - uvažoval o její možné úpravě v pozdějších šedesátých letech 17. století." Na druhé straně za autora v pramenech zmiňovaného „letohrádku" určil jednoznačně brněnského stavitele Ondřeje Ernu. Ztotožnil totiž onen v pramenech zmiňovaný „letohrádek" s drobnými stavbami v dolní ěásti zahrady.
Přesto se mi zdá, že novější vyhodnoceni přirozeně
363
ne zcela úplných a jasných archiválií by mohlo napovídat přece jen poněkud odlišnému předpokladu: totiž tomu, že hlavní budova spolu s horní částí zahrady byla intenzivně budována teprve po roce 1638, tj. že autorem nové koncepce byl asi mnohem pravděpodobněji mladší bratr původního Uechtensteinského architekta Giovanni Tencaila. Ten se sice mohl řídit základní ideou svého bratra a původního stavebníka Maximi* liána z Licchtensteina, ale stavbu letohrádku obohatil především o dekorativně působivou fasádu i o magicky působivou koncepci výzdoby interiérů. Tyto zvláštní stylové formy zapadají UŽ mnohem spise do myšlení Karla Kusebi.i z Liechtensteinu.
Zdá se mi tedy, že v Lednici musíme počítat se dvěma základními stavebními etapami. V prvé etapě vznikala nejprve asi spodní část 'zahrady. Bohužel však oněch Šest kašen nu Delsenbachovč rytině nenalezneme. Jak jsem však naznačil, mohlo by to znamenat, že původní zahrada pokračovala ještě dále v ose západ -východ podél řek)' Dyje. Horní část zahrady s balustrádami, tj. pravděpodobně oněmi dvěma otevřenými stavbami s belvedéry spolu s osmihokou kašnou, je datována usi poměrné spolehlivě teprve do roku 1635. Tato část je vidět na Delsenbachovč rytině jako prostřední zahradní terasa. Z pramenů můžeme v tomto případe současně usoudit, že autorem této části byl již několikrát zmiňovaný Giovanni Giacomo Tencaila sc svou družinou. Pro tuto domněnku by snad mohlo svědčit také to, že kníže Karel Kuscbius z Liechten-steina si - jak jsem zmínil - stěžoval, že tyto tavby omezují krásný výhled do okolí lednické zahrady a doporučoval svému nástupci je odstranit. Jeho výrok je srozumitelný přirozeně pouze tehdy, pokud by tyto části v době, kdy on sám pokračoval v budování okolí zámku, již stály a on nemohl o jejich jiné podobě rozhodovat. Současné by to znamenalo, že původně byla v Lednici budována pouze rozšířená zahrada s belvedery otevřenými do volné krajiny. Ta snad původní navazovala na starší okrasnou zahradu z počátku 17. století.
Kníže Kare! Ľusehiits z Liechtensteinu (1611-1684) si záliv po svém nástupu na trůn nechal zhotovit osobní impresii s obrazem nezničitelného drahého kamene, ztělesňujícího magickou, přírodní sílu. Sám měl nejen hluboký zájem o architekturu a umění, ale též o alchymii a přírodní magii. Zachované inventáře z jeho doby dokládají, že např. „gttrtfeivfoa", kterou si kníže nechal zařídit Giovanniiii Tencallou na valtickém zámku, byla jakousi magicky působící místností, naplněnou drahými předmět}', přírodninu raritami a alchymickými tabulemi. Mohli jsme tedy již dříve předpokládat, že prostorová a do jisté míry i magická idea ztělesněná v jeho hlavní valtické rezidenci byl a spojena s knížecím zájmem a citem pro zázračné (thaumaturgické) působení zámeckého areálu."
Totéž lze asi rovněž říci o lednické zahradě, případně o vilové stavbe v ní. Teprve totiž za vlády Karla Eusebia byl asi budován oběma brněnskými staviteli Justhaus", tj. podle mého mínění skutečně ona nová budova vily v horní části zahrady. Původním autorem této stavby by mohl být asi rovněž starší Tencaila, otázkou však je, zda měla již od počátku onu podobu, ktc rou vidíme dokumentovánu na starých kresbách. Mohla být totiž založena původně jen jako přízemní galerie, která uzavírala celou zahradu od ostatních panských budov a od městečka. Nej důležitějším prvkem nové zahrady však byla voda, kámen a příroda: denní i podzemní. Zpodobení přírodních živlů a pozoruhodností, vodní hříčky, kamenické i štukarérské práce - to vše mělo působit magicky a thaumaturgicky nejen na návštěvníky areálu, ale zejména na samotného knížete. S tím souvisela i celková uzavřenost „magického" areálu. V jeho horní části byla dokončena zahradní vila, jejíž novou dekorativní fasádu spolu s kulisami, které zakrývaly starší, již vystavené objekty v okolí, projektoval v tom případě asi teprve Giovanni Tencaila na počátku druhé půle 17. století. Jistou indicií pro pozdější vznik této fasády by mohla být v této souvislosti mimo jiné právě ta okolnost, že Wolfgang VY. Praemer tuto fasádu zveřejnil v 70. letech 17. století jako příklad tehdy
moderní vilové tasády. V podzemí vily byla zjevné již v té době projektována Jedová grotta" s alluzí najméno místa vily, i když dokončena (nebo znovu upravena?) byla teprve později.
V okolí lednické víly byly budované další stavby a zahrady. Oba Ernové v Lednici stavěli bažantnici, Giovanni Tencaila nakonec asi zasáhl ještě do podoby druhé zahrady, která sc rozkládala na čtvercovém půdorysu mimo nově budovaný vilový areál na jižním okraji Lednice. Můžeme snad předpokládat, že tato vstupní zahrada hyla původně zahradou zčásti užitkovou, zčásti okrasnou a měla snad rovněž pro svého objednavatele jistou magickou funkci. Dodnes z ní zůstala zachována dekorativně podivuhodná kašna s li-echtensteinskými erby (patrně vytvořená podle projektu Giovanniho Tcncally teprve ve 40. a 50. letech 17. století).
v.-
Obr. 4 - Giovanni Tencaila (>). Kašna v lednickém zámku. 2003. Futo E. Kordiovský.
„Zámek koní"
Od roku 1684 vlastnil valticko-Iednické panství kníže johann Adam z Liecbtensteina (1662—1712), jenž byl kolem roku 1700 pravděpodobné jedním z nejvý-znamnéjších uměleckých mecenášů v habsburské monarchii. V Lednici sc staly symbolem jeho mecenáš-ské činnosti nově postavené velké konírny vybudované na západě v tčsné blízkosti zámku. Rakouský historik umění Hans Sedlmayer a po něm rovněž Hcllmut Lorenz nazvali jejich monumentální stavbu „zámkem kont" (Stbloss der Rok?) a tím vyjádřili umělecký i společenský význam této novostavby. V současné době jsou jejich dějiny velmi dobře zpracované zejména díky pracím vídeňského historika umění I Iellmuta Loren-ze.15 Proto je možné se o výsledky jeho studia spolehlivě opřít při interpretaci jejich významu.
Vztah nového knížete k umělecké tvorbě na licch-tcn.stcinských panstvích nejen ve Vídni a v Dolním Rakousku, ale též na Moravě a ve Slezsku, se všeobecné dá rozlišit do několika časových období:
a) Zpočátku se mohlo zdát, že nový kníže přesně sleduje „architektonickou závěť" svého otce. Lze si na příklad vzpomenout, žľ především budoval podle poněkud bizarního projektu knížete Karla Kusebia z Licchtensteina novostavbu zámku v Plumlové. Rovněž práce nového knížete ve valtické rezidenci sledovaly zprvu původní instrukce jeho otce a konec konců rovněž rozhodnuli budovat rozlehlé konírny v Lednici bylo v podstatě spojeno s architektonickým a společenským ideálem knížete Karla Luscbia.
b) Po roce 1690 došlo ovšem k výrazné proměně liechtensteinského mecenátu. Kníže Johann Adam se nyní odklonil od tradičního typu mecenášství a estetiky svého otce, který byt zakotven v tradici 17. století; naopak se nyní evidentná hlásil k vrcholně barokním proje\aim italského akadeniismu (jak v architektuře, tak v malířství i v sochařství). Začal budovat esteticky dokonalé barokní stavby jako v jistém slova smyslu vzory knížecího, aristokratického kulturního mecenáš-
364
365
-
s tví v rezidenční Vídni (srov. oba liĽchtenstcinskč p.i lácc ve Vídni spolu s jejich zahradní i umeleckou výbavou). l<
c) Kdy/ si však ke konci života kníže borce uvědomoval, že nemá vlastního dědice a jeho následníkem na liechtensteinském trůnu bude pro něj málo přijatelný příbuzný kníže Antonín Florián z Liechtcnsteina, pokusil se mu jeho dědictví -/nepřijemnit. Své nejmi-lcjší paláce a sbírky jako i nově utvořené liechtenstein-ské knížectví odkázal sekundogenituře a o původně hlavní rezidenční stavby ve Valticích a v Lednici se na opak přestal zajímat. Pro oba hlavní zámecké areály to mělo své neblahé důsledky. Je však třeba říci, že pro Lednici přece jen snad o něco menší, neboť mezitím zde byl již dostavěn onen umělecky riesrnímě hodnotný „zámek koní".
Jak tedy bylo naznačeno, nový kníže se při úvaze o své stavební činnosti v Lednici mohl zpočátku opírat zejména o architektonickou závěť svého otce ze 70. let 17. století. Ten počítal mezi ncjvýznamnéjŠí architektonické a společenské úlohy dokonale vybavené konírny v blízkosti rezidence. Ostatně chov koní patřil k dalším, velmi podstatným šlechtickým zálibám tohoto knížete. Ilellmut Lorenz si při analýze architektonického traktátu knížete Karla Eusebia povšiml, že mnoho z knížecích úvah o vzhledu dokonalých koníren se takřka zrcadlí v později postavených lednických stavbách (včetně napr. užité dekorace v exteriéru či výšky koníren v interiéru).
Jak je patrné z popisů na Delsenbachově vedutě zámeckého areálu, původně starší konírny byly umístěny v dlouhém křidle starého hospodářského dvora. V pozdější době jedna jeho část sloužila stále jako „zimní konírny". Jižně od nich byly asi ještě další menší stavby koníren, neboť v době pokračující novostavby se v pramenech hovoří o jejich stržení. Právě na jejich místě byly nakonec stavěny nové velké konírny s jízdárnou a s centrálním pravoúhlým dvorem (spolu s bazénem pro koupání koní uprostřed). O jejich výstavbě bylo rozhodnuto již ve druhé polovině roku 1687, z roku
1688 pocházejí první kontrakt)' na zhotovení kamenických článku s olomouckým kameníkem a stavitelem Martinem Mickou a se zednickým mistrem Andre-asem Kiosc {první v téže době zpracovával kamenické práce rovněž v interiérech valtického zámku, druhý ještě o něco později rovněž ve Valticích stavěl).
Konírny byly budovány v následujících letech po roku 1688. Přitom jistou zvláštnosti celé realizace byla postupná výstavbajed no tlivých křídel po částech tak, aby bylo vždy dokončeno určité křídlo v celku a mohlo by být tak hned využíváno. Nejprve byla roku 1690 postavena hrubá stavba vstupního (jižního) krídla, v následujících dvou letech však bylo toto křídlo znovu upraveno podle odlišného projektu.'loto křídlo bylo „nejvzneše-nější": byly do něj umístěny na každé straně od vstupu dvě jízdárny. Roku 1693 bylo stavěno východní křídlo (směrem k zámecké zahradě) se dvěma velkými stájemi a teprve roku 1695 byla zahájena výstavba protilehlého západního křídla s prostory pro obsluhující personál. Do roku 1701 byly nakonec všechny vstupní portály osazeny sochařskou výzdobou, nicméně poslední (severní) křídlo již postaveno nebylo. V něm původně měly být asi umístěny ještě další stáje.
Knížecím architektem a tvůrcem počátečního projektu se stal Johann Bernhani Fischer von Etiúck (1656-1723), který vypracoval první projekt koníren zřejmě hned na přelomu let 1687/1688.Toto datum je poměrné důležité, neboť nám připomíná, že zhotovení lednického projektu patří mezi nejrančjší Fischerovy práce v habsburské monarchii (vedle projektu na tzv. sál předků rodu Althanů na zámku ve Vranově nad Dyjí a vedle neprovedeného projektu na zahradní Licch-tensteinský palác ve Vídni). Srovnání uvedených architektur přitom může přinést značné překvapení. Vedle ostatních uvedených projektů, jejichž hlavní inspirací je dokonalá znalost moderního římského „beminismiŕ (tj. římské akademické architektury jako dědictví Gian Lorenzo Berniniho), působí lednické konírny jak svým půdorysným rozvrhem, tak strukturou fasádových článků přece jen poněkud konzervativně. Vrcholné barokní
366
UMfcri*^Pn^+m.^ m M PrcJiíičrc^ColIcctioa^
££TÄÄ»»"""""
je zde ovšem přirozené určité „přepracování" jednotlivých architektonických Torem na stavbě a samozřejmě „barokní" monumentalita celé realizované stavby.
V původní Fischerově koncepci byly konírny projektovány jako monumentální blok na půdorysu čcyřú-helníka postavený na ose starých koníren a hospodářského dvora. Hlavní křídlo bylo proto umístěno proti tomuto hospodářskému dvoru. Co bylo však od počátku asi nejpozoruhodnéjší: vnitřní dvůr koníren se svými lasádami je koncipován vlastně významněji než jejich vnější fasády (!). Nádvorní fasády jsou svým architektonickým členěním totiž pozoruhodně zdůrazněné.
Stejné tak zajímavou pozoruhodností je pro dnešního návštěvníka jistě rovněž ta skutečnost, že každá fasáda koníren byla řešena odlišným tvaroslovím užitých forem, které odkazují na funkci jednotlivých křídel:
a) nejkvalitnější dekorativní formy byly užité v nádvorní ch tasádách kotem centrálního dvora;
b) hlavní vstupní fasáda směrem k budovám hospodářského dvora měla obdobné tektonické články jako nádvoří - její význam byl nyní vyznačen především dvěma výrazně hlubokými rizality v nárožích průčelí;
c) fasáda stájí byla směrem k zámecké zahradě velmi prostá; „hospodářská" fasáda bez jakéhokoli archi-
367
Obr. 6 - Johann Adam Dedenbach. Nádvoří velkých koníren « jízdárny v J éífc J*h*n* Bernard Rscber von Krku:h. Wien 1976, obr. 23). Reprofot, V. Horrvfk
íci, kol. 1720 (Hans Sedlmayr,
tektonického členení dokumentovala především utilitární rozměr tohoto křídla a pouze v její střední ose do zahnuly byl obrácen monumentální vstupní portál;
d) na protilehlém západním průčelí nebylo využito žádného kamenického prvku {ani portálu), zato však jeho vnější fasáda obdržela architektonické články obytné budovy (uvnitř byly místnosti a byty personálu), ovšem ne kamenické, ale malované do omítky.
Každé křídlo koníren má tedy fasádu odpovídající jeho parciální funkci, přičemž hlavní a nejdůležítější fasáda jc umístěna uvnitř dvora. Takové řešení je nato lik vzdálené od moderních projevů barokního akade-rnismu a naopak natolik blízké teoretickému myslení
diktujícího architekta Karla Eusebia z Lieehtensteina, že se při jeho interpretaci vkrádá na mysl neodbytný závěr. Může byt snad vyloučeno, že by Fischerův projekt vznikl dokonce podle nějakého původního modelu knížete Karla Eusebia? Zdá se taková myšlenka nadsazená, když konírny byly budovány až dlouho po jeho smrti? Rada základních strukturálních prvků, které jsou na konírnách použity, vsak skutečně odpovídá spíše výtvarnému myšlení diktujícího šlechtického architekta raně barokní doby. Zdůrazněme zde na příklad zejména onen prvořadý význam vnitřních íasád oproti mnohem jednoduššímu členění vnějšku, případné systém sřctěžení okenních os (vysoké edikulové okno
■ 368 -
a menší mezanínové okno nad ním): tento systém je velmi nápadně podobný takřka totožnému systému, který byl použit na vnitřní fasádě liechtenstcinského zámku v Plumlově. Nakonec i motiv mezanmového okna, které zasahuje do lizénového rámu, patří spíše do rané barokního stadia ve středoevropské architektuře. Nezní proto snad ani tak mnoho nadneseně, pokud rakouský historik umění označil knížete Karla Eusebia za určitého „spolutvůrce" monumentální novostavby. Starý kníže velmi precizně definoval uměleckou, architektonickou úlohu, kterou posléze ve svém projektu konkretizoval j eden z vůdčích architektů působících ve střední Evropě těsně před rokem 1700. Na druhé straně právě srovnání diktujícího projektu plumlovských fasád s fasádami lednických koníren nám ovšem okamžitě ukáže vysokou kvalitu mirčího výkonu Johanna Bernharda Fischera von Erlach.
První, vstupní křídlo koníren bylo budováno tři roky, po které pro knížete z Lieehtensteina pracoval architekt Fischer. Roku 1690 vsak vstoupil do císařských služeb u vídeňského dvora a naopak u Liechtensteinů ustoupil do pozadí. Máiuc dokonce zprávu o tom, že kníže Johana Adam si jej přestával cenit jako moderně tvořícího architekta. Když se vsak ve Vídni v téže dobč, na přelomu let 1690/1691, objevil italský projektant a akademik z prostředí proslulé římské Academia di San Luca Dotrunko Marťindli (1650-1718), stal se velmi záhy vyhledávaným projektantem vídeňské aristokracie. Přitom jedním z jeho hlavních a neJGuležitěj-ších mecenášů v habsburské monarchii se takřka ihned stal kníže Johanu Adam z Liechtensteina.
Nový architekt začal pro Johanna Adama okamžité korigovat starší projekty ve smyslu stylových prostředků užívaných moderním římským akademismem kolem Academia di San Luca. Tak pro knížete přepracoval původní plány pro Licchtenstcinský městský palác ve Vídni na Bankgasse (původně od Enrico Zue-cíiliho) i projekty rezidenčního předměstského Liech-tensteinského paláce ve Vídni - Rossau (první projekt od Johanna Bernharda Fischera von Erlach, resp. de-
finitivní projekt od Domenico Egklio Rosstho). Nebylo tedy divu, žc slavný italský architekt takřka ihned zasáhl dílčími korekturami rovněž do projektu rozestavěných koníren v Lednici. Jeho zásahy sice nebyly tak podstatné jako u obou vídeňských paláců, ale také v lednickém výkresu vedly ke zvýšení „barokní", akademické reprezentativnosti celé architektury.1
V Lednici především Domenieo Martinelli upravil hlavní vstup do koníren přepracováním ústřední části hlavní fasády: namísto stále stejného vstupu jako na ostatních stranách ve Fischerově projektu zde nový architekt vytvořil monumentální sloupovou předsíň, kterou byly ještě více zdůrazněny konírny ve svém rezidenčním charakteru. Na druhé Straně připojil ke všem portálům plasticky výrazné štíty se sochařskou výzdobou. Sochy představují dvojice spřízněných bohů a bohyň (Herku les-Hébé, Apollo—Diana, Neptun—Venužé, Jupiter-Jimo), alegorické personifikace čtyř světadílu (Evropa-Asie, Afrika-Amerika) a personifikace čtyř ročních období (Jaro-Léto, Podzim-Zima). Tyto sochařské práce zhotovil italský virtuóz Giovanni Giuliani spolu se svým spolupracovníkem Benediktem Sondermayerem v letech 1700-1701. Domenico Martinelli ostatně v této dobé s Giulianim spolupracoval Í na jiných místech: napři při stavbě kounicovskéhc zámku ve Slavkově u Brna a také v interiérech městského Liechtenstcinského paláce ve Vídni. Hcllmut Lorenz konečně za Martinelliho stylový prvek pokládá i plastické kamenné Šambrány oken jízdárny. Naopak na Delsenbachově rytině patrný, svými rormanü spíše „radikálně barokní", bazén uprostřed nádvoří bývá považován za nespornou práci Fischerovou; jak ještě později naznačíme, nemáme ovsem jistotu, že bazén skutečně pochází z této doby (nemáme ovsem ani jistotu, zda byl skutečně vybudován).
Interiéry stájí jsou dodnes takřka charakteristickým příkladem předem definované architektonické úlohy. Sály jsou vysokými toskánskými sloupy rozděleny do trojlodí složených z křížových kleneb.Toto řešení působí vznešeným, klasizujícím a vrcholně harok-
369
I
ním dojmem. Presto jc však třeba říci, že architekti zde nemohli využít mnoho ze své tvůrčí fantazie, neboť základní půdorysná podoba se zdůrazněním širokého průchodu uprostřed, výška sálů i zdůrazněná kvalita kamenického provedení sloupů (které nesměly být v interiéru potlačeny dřevěným stáním pro koně) byla doporučována již v původní „architektonické závěti" knížete Karla Eusebia z Lácchrcnstcina.
Na Delsenbachovývli rytinách je zachyceno i celé severní křídlo koníren. To však již nebylo postaveni), i když základy k němu byly připraveny. Namísto něj byla teprve na sklonku 80. let 18. století přistavěna k východnímu a západnímu křídlu dvě krátká křídla, která celou stavbu dnes částečně uzavírají. Jejich pro-
jekt vytvořil architekt Karl Rudczinský, který přitom použil totožného architektonického členění, jako je na starších částech koníren. Na několika zaměřeních zámeckého areálu z konce 18. století je severní křídlo stále alespoň naznačené, což dokládá, že i v pozdějších dobách byla skutečnost považována spíše za přerušený, přechodný stav. Na počátku 18. století vsak podobně jako ve Valticích i zde v Lednici ztratil kníže Johann Adam z Liechtensteina nakonec zájem na úplné dokončení stavby koníren a ponechal je rozestavěné.
Při této příležitosti je nutné říci, že při úvahách nad prvořadým významem koníren se mnohdy zapomíná na jednu důležitou realizací, která by snad urbanisticky mohla souviset s ieiich »*>+■—      ** >ku 1692 byl
' Bit
grub,
''<<■- R. n
■"™ v Lednici, kol. 1720 Hf n K,1™°>- Reprofoto V Hor
't Lori
"rrvrk.
proti dosud budovaným konírnám na severovýchodě za řekou založen nový „hvězdicový bosket" (S/ern) v tzv. Dolním lese. Měl podobu oktogonu, v němž sc hvězdicově křížily vysázené stromové aleje. Uprostřed křížení byla ponechána volná mýtina v podobě bosketo-vého salonu". O sto let později byl do tohoto prostoru umístěn malý letohrádek, Zjevně však není vyloučeno, že podobná drobná stavba (snad na půdorysu centra-ly-pcntagonu?) zde byla projektována již v 90. letech 17. století. V takovém případě by byla namístě otázka, zda snad i toto řešení nebylo rovněž součástí projektů Domenico Martinclliho. Mohlo by totiž velmi dobře odpovídat určité akademické inspiraci na Academií di San Luca v Římě. Později, od počátku následujícího století se rozšířil podobný typ loveckého, jezdeckého letohrádku v módní podobí francouzských a německých zámečků uprostřed lesa (v němčině příznačně na-zývaných Jagrfítem").13
Od zahradní vily k rezidenčnímu letohrádku
Koku 1712 zdědil seniorský Hechtensteinský majetek dosavadní příslušník rodové sekundogeniturv kníže Anton Florian z Liechtensteina (1656-1721).Ten byl na rozdíl od pohádkové bohatého, esteticky kultivovaného a aristokraticky uzavřeného Johanna Adama 7. Liechtensteina především vzdělaným diplomatem a nesmírně sebevědomým grandem, pohybujícím se v centru císařského dvora. Jím nově objednávaná architektura venkovského sídla měla toto sebevědomí symbolizovat ncpochvbne mnohem zřetelněji než tomu bylo dosud. Nový kníže sc ovšem opět soustřeďoval na budování především své „rezidence španělského granda" ve Valticích.
Již ve Valticích bylo zřetelné, že vytvoření rezidence pochopil kníže Anton Florian spolu se svým architektem jako velkorysý urbanistický záměr, který měl zapojit do rezidenčního areálu široké okolí původního zámku. Bylo tedy jen otázkou času, kdy bude valtická rezidence rozšířena ještě o lednický letohrádek. Takové spojení ústředního zámku se vzdáleným letohrádkem
nebylo v době kolem roku 1700 něčím výjimečným (vzpomeňme např. na v téže době budovanou rezidenci bavorského kurfiřta Schleissheim-Lusthcim, apod.) K propojení obou míst skutečně došlo roku 1715, kdy byla nově opravena valtická cesta do Lednice a přebu dována v rovnou, knížecí stromovou alej, přímo spojující obě místa.
O rok později, roku 1716, byl navíc do Lednice vyslán liechtensteinský architekt Anton Ospel s dalšími dvěma významnými vídeňskými stavebními experty a projektanty Christianem Alexandrem Ocdtlem a Franzem Jángglem, aby společně zjistili, zda by bylo možné zdejší letohrádek nadstavit o jedno patro a přestavět. Výsledek porady sice neznáme, byl však asi negativní. Záhy poté byl totiž letohrádek těžce poškozen bleskem i architekt Anton Ospef(1677-1756) byl nyní knížetem vyzván, aby budovu obnovil do původního stavu. Současně měl roku 1716 zahájit stavbu nové velké oranžérie východně vedle zámku. V architektově zprávě z roku 1717 jsou zmiňovány především úpravy v zámeckých interiérech, zatímco vnějšek byl obnovován takřka beze změny v původní podobě. Dokládá to navíc rovněž ona námi zmiňovaná Delsenbachova rytina z počátku 20. let 18. století, na níž je letohrádek zakreslen skutečně v původním stavu. Letohrádek tedy nebyl přestavován, ale jen obnovován; to by znamenalo, že stavební komise ani dříve nedoporučila větší stavební proměny.1" Pokud ovšem můžeme věřit zakresleným detailům na rytině, v přízemí letohrádku byly asi odstraněny archaicky působící slepé arkády původní fasády.
Na východní straně letohrádku, na protilehlé straně proti velkým konírnám a hospodářskému dvoru můžeme navíc vidět obdobně monumentální budovu velké oranžérie. Její suhstrukce byla Ospelem skutečně vystavěna (a je dodnes v pozdějších přestavbách alespoň částečné dochována), jaký však byl definitivní stav oranžérie, nevíme. V pozdější době jc zdůrazňována vždy její velikost a ohromující délka, hovoří se však rovněž o skleníku dřevěném.
371
Vyznám Ospclova architektonického zásahu tak můžeme spatřovat především v jeho urbanistické koncepci. Lednický areál byl rozšířen do tří velkých stavebních jednotek, směrujících od jihu k severu vedle sebe. Uprostřed stála původní vila sc zahradou směrem k údolí řeky Dyje. Zdá se, že Anton Ospc.l v této části upravil především nástupní prostor v městečku spolu s novou cestou, která procházela skrze něj a napojovala sc na nově vybudovanou valtickou alej. Západně od vily stála hospodářská část spolu s konírnami. Ty sice nebyly zcela dokončeny, ale rád bych v této souvislosti upozornil ještě jednou na tvar onoho nakresleného bazénu uprostřed jejich dvora. Na jeho bizarní, bor-rominiovskč formy upozornil již Hans Sedlmayr, jenž je však považoval za typické pro římské Školení Jo-hanna Bemharda Fischera z Erlachu. Mohlo by tomu tak skutečné být; osobně mám však určité pochybnosti, zda by mu obecně berniniovské Fischerovo východisko na počátku jeho tvůrčí činnosti dovolovalo tak bizarní motiv použít. Naopak tento tvar by mohl být velmi dobře ve shodě se známými borrominismy Antona Ospela (a přirozeně také s jeho návrhy dokonale ztvárněných kamenických prací ve valtickém areálu).20 Naproti, východně od vily, byla vybudována do budoucna nová stavební část, v níž hrála významnou roli velká oranžérie. Byla obrácena, stejně jako oba předchozí objekty, směrem severním, do říčního údolí. Před její jižní fasádou byla proto založena velká zahrada pro „pomerančovníky a jiné vzácné plody". Není vyloučeno, že i ji můžeme hyp o tetiek)' přiřadit k oněm úpravám, které mél Anton Gspel v Lednici na starosti.
Shmenic-li nyní naše dosavadní znalosti, můžeme v epoše panování knížete Antona Floriana z Liech-tensteina vysledovat tyto nové základní funkční prvky lednického areálu:
a) areál venkovské vily se zahradou se stal rezidenčním letohrádkem a byl aleji přímo spojen s velkolepě budovanou valtickou rezidencí jako součást urbanistického celku;
b) kníže se rozhodl pietně uchovat původní budovu
vity jako centrum budoucího zahradního a hospodářského areálu;
c) celý lednický areál začal kníže pozvolna urbanisticky rozšiřovat do okolní krajiny.
Rozdíl proti předchozí koncepci ranč barokní vily v zahradě je jednoznačný. Zatímco kníže Karel Eu-sebius z I-áechtensteina vytvořil z Lednice magické místo, určitou do sebe uzavřenou, magickou zahradu - „hortus conclusus", kníže Anton Florián z Ltech-tensteina naopak začal rozšiřovat přírodní okolí původní vily do koncepce místa života na venkově - ve smyslu Jim de plaisance". Lednický letohrádek se tak měl stát vedle rezidenčního valtického centra určitým paralelním dvorským centrem aristokratického života v přírodě. Zřejmě asi v tomto smyslu můžeme pokládat knížete Antona Floriána za jakéhosi „zakladatele" později proslulého valticko-lednického areálu. Kníže ovšem nezapomněl ani prezentovat své zásluhy a ideje veřejnosti. V letech 1718-1721 se vjeho blízkosti pohyboval kreslíř a grafik Jobann Adam Delsenbach, díky němuž máme zachycenu mimo jiné právě tehdejší podobu lednického areálu včetně jeho pozoruhodných koníren.
Lovecký zámek: „palladianismus" na Moravě?
V průběhu 18. století byla původní vila v lednické zahradě přestavěna ve větší trojkřídlý zámek. Kdy se však tak stalo? Takřka pro celé období 18. století nám bohužel chybí odpovídající obrazový, ale též archivní materiál, Jsme odkázáni pouze na dílčí a nadto vzájemně si protiřečící údaje starších autorů zpráv o lednickém zámku. V dosavadní literatuře jsou dodnes zmiňována k uvedené přestavbě v podstatě dvě časová období: 30. a 70. léta 18. století.
Prvním z dat je doba kolem roku 1731. Objevuje sc u moravského topografa Řehoře Wolného, který ve své topografii napsal: „Když kníže Václav roku 1731 rozšiřoval zAmek, nechal strhnout starý kostel a jeho nástupce kníže František vystavěl nynější farní a současně zámecký kostel, jenž tvoři ztípadní křídlo zámku".21 Problém to-
hoto textu přirozeně spočívá v tom,že jména knížecích majitelů Lednice neodpovídají uvedenému datování; oba Liechtensteinové vládli teprve mnohem později. Z textu bychtíin totiž mohli vyrozumět, že nejprve jeden z majitelů začal přestavovat zámek a jeho nástupce v této činnosti pokračoval po jeho smrti. To se však mohlo stát jedine v okamžiku, kdy zemřelého knížete Josefa Václava z Liechtensteina vystřídal nový kníže František Josef I.; to se však stalo teprve roku 1772! Přesto se však uvedené datum v literatuře udrželo i nadále. Užil jej (i když s otazníkem) August Prokop, jenž současně zopakoval jméno knížete Joseta Václava jako objednavatele stavby a přitom popsal celou přestavbu lednické vily na trojkřídlý lovecký zámek. Se stejným datem pracovali ještě v nejnovější době Wolfgang Ge-org Rizzi (jenž uvažoval o možné projekční práci Antonia Beduzziho v této dobé) a Zdenek Kudělka (ten spiše počítal s opožděně provedeným původním projektem Johanna Bemharda Fischera von Erlach).32 V těchto novějších pracích byla ovšem přestavba časové správněji položena do doby vlády knížete Josefa Johanna Adama z Liechtensteina.
Důvod k takovému zařazení je jistě nasnadě: kníže Josejjohann z Liechtensteina (1690-1732) byl zaníceným lovcem a na radě svých venkovských statcích budoval (případně si nechal projektovat) síť letohrádků a loveckých zámečků. Bylo by proto velmi logické, kdyby to byl právě on, kdo by si zvolil pro přestavbu lednické vily novou uměleckou úlohu: lovecký zámek. Nesnáz takové úvahy ovšem způsobuje přesnější stanovení doby, kdy se kníže mohl pro nový lednický projekt rozhodnout. Zprvu se totiž musel především postarat o finančně nákladnou přestavbu valtického zámku. Ve Valticích se stavělo po celá 20. léta 18. století až do roku 1729 podle projektu Antonia Beduzziho, přičemž přestavba byla skutečně velmi náročná. Je asi takřka nemyslitelné, že by tehdy byl na úpravy v lednickém areálu čas, případné volné finanční prostředky. Teprve na počátku 30. let 18. století se tempo prací ve Valticích zvolnilo, ale tehdy právě zahájil kníže
další náročnou novostavbu v severomoravském loveckém areálu v Nových Zámcích u Litovle.
Přesto však je zajímavé, že datum 1731, které uvádí Řehoř VVolný a s otazníkem rovněž August Prokop by se pro zhotoveni nového projektu do jisté míry přece jen „hodilo"'. Ovšem již následujícího roku kníže Jo-scljohann z Liechtensteina zemřel a jím financované zámecké i kostelní projekty zůstávaly většinou neprovedené, případně byly rychle a jednodušeji dokončované. Architektem zemřelého knížete byl divadelní inženýr a dekoratér Antonio Maria Nicolao Beduzzi (1675-1735), autor oné umělecky dokonalé, závěrečné přestavby valtické rezidence. V jeho pozůstalosti je dodnes uchováno množství návrhů na venkovské Letohrádky typu „maison deplaisance", které zjevně vznikaly pro knížete Josefa Johanna z Liechtensteina. Nemůže být proto vyloučeno, že přinejmenším některé z nich mohly být přece jen určeny také pro Lednici.
Za nesmírně pozoruhodné můžeme pokládat zejména dva návrhy na jednopatrovou „palladiamkou vilu" na půdorysu jednoduchého obdélníka s bočními zakřivenými galeriemi, zakončenými pavilony.31 Její půdorys, obdélník o dvou traktech s ústředním čtvercovým sálem, se totiž velmi nápadné blíží původní podobě lednické vily v zahradě. Dokonce i počty okenních os by našemu předpokladu mohly do jisté míry odpovídat. Pokud tyto projekty patří skutečně k.Led-
Obr. 8 - Antonio Bcduzsl Půdorys „palludiánské" vily, kol. 1730. Moravská galerie v Brno, grafická sbírka Foto K. Pones.
372
373
1
r.ici, znamenalo by to ovšeín, že kníže nechtěl postavit nový zámek (jako např. na severní Moravě nebo v Břeclavi), ale lovecky zámek „palladiánské inspirace" jako modernější náhradu za starší ranč barokní vilu. Je mimochodem pozoruhodné, že v prvním čtvrtletí 18. století se ve střední Evropě setkáváme s palladia-nismy li několika významných architektů při projektování loveckých a venkovských zámků. Na Moravě jsme se dosud s podobným projevem nesetkali. O to významnější by podobné zjištění mohlo být pro místní dějiny. Projektovaný zámek měl mít podobnou velikost jako dřívější lednická vila, a měl být proto stále stejně urbanisticky propojován s valtickou rezidencí jako tomu bylo v době knížete Antona Floriana. Na druhé straně přece jen musím připomenout, že dosud nemáme dostatečný důkaz k tvrzení, že by byl tento projekt skutečně pro Lednici určen. Lze si ovšem velmi dobře představit, že i kdyby Antonio Beduzzi pro lednický areál něco podobného projektoval, k realizaci jeho projektu již nedošlo. V liechtensteinské domácí tradici však přetrvávalo povědomí o tom, že kníže roku 1731 přestavbu opravdu zamýšlel
Vrchnostenské sídlo: „mnison de plaísuncc"
Skutečné stavební dění v Lednici musíme tedy s nejvétší pravděpodobností posunout až do závěrečných let života knížete Josefa Václava z Lkchíensteina (1696-1772). Ten se zprvu jako poručník a správce Kcchtensteinského majetku staral o dokončení valtické rezidence. To se mu skutečně podařilo, ale od roku 1748, kdy se stal definitivně vládnoucím knížetem, žil převážně ve svých vídeňských palácích. Ve studii o valtickém zámku jsem před časem vyslovil hypotézu, že zahradní fasáda valtického zámku získala při své dostavbě funkci letohrádku před nově vybudovanou zahradou. V tom případě by nejméně zpočátku za vlády knížete byl význam Lednice podstatní potlačen. Takřka v téže době (roku 1747) zemřel architekt a zednický mistr Anton Erhorto Martinelli (nástupce Be-duzziho u Liechtensteinů) a jak se zdá, místo jediného
knížecího hechtensteinského architekta zůstalo poté dlouho neobsazeno.
Kníže Josef Václav z Licehtensteina se ostatně zajímal mnohem více o sbírání uměleckých děl než o architekturu. O tom svědčí zejména jeho zájem o vybudování soukromé obrazárny v městském vídeňském paláci a současné zveřejnění katalogu majoritní obrazárny v liechtensteinském rezidenčním paláci v Ros-sau. Roku 1767 vydal jeho ředitel obrazárny a kreslíř, dekoratér Vincent Anton Joseph /<};«//(1719-1776) tištěný katalog, první katalog významné vídeňské sbírky. Historikové hechtensteinského rodu přitom zdůrazňují rovněž knížecí zálibu pro malbu vedut svých paláců: kníže na příklad pověřil Bernarda Bellotta zhotovením vedut svého rezidenčního paláce v Rossau (1759-1760).2J Naopak tak trochu symptomaticky vyznívá jeho nezájem o zhotovení vedut valtického a led-nického zámku. Do Valtic kníže jezdíval spíše pouze k letnímu pobytu, a zřejmé i proto zůstávala stejně tak lednická vila v jeho době stále ve své původní podobě.
Stavební data,jež se vztahují ke skutečné, tentokrát důkladně přestavbě lednické vily v závěrečné dobé panování knížete Josefa Václava z Liechtenstein!, se dodnes opět mnohdy různí. Nejčastěji bývají uváděna léta 1766 (od počátku jara) do roku 1772. Určitá jednota mezi badateli, kteří tato data uvádějí, však přece jen existuje: v této době v Lednici vznikla skutečně nová stavba. Stala se jí jedna a půl patrová zámecká budova o třech křídlech na půdorysu U. Připomeňme si nyní znovu poněkud zmatené líčení této přestavby u Řehoře Wolného. Pokud vyjdeme z možné hypotézy, že v jeho popisu situace došlo k záměně číslovek (rokem 1731 v liechtensteinské tradici zaměnil správné datum 1771?), potom jeho výklad náhle nabude jisté pravděpodobnosti a věrohodnosti. Zopakujme si jej: když blíže Josef Václav rozšiřoval zámek, nechal nejprve roku 1771 strhnout starý kostel a jeho nástupce kníže František Josef (rozuměj: nástupce od roku 1772) vystavěl nynější farní a současně zámecký kostel, jenž tvoři západní křídlo zámku...
U Augusta Prokopa se navíc dozvíme, že při přestavbě bylo zprvu upraveno zejména horní patro hlavního traktu, poté bylo východní křidlo rozšířeno o „druhý" koridor a nakonec bylo postaveno západní křídlo, do něhož byl umístěn nový kostel. Dodejme ještě, že kromě toho byla zbořena také hospodářská budova v těsné blízkosti tohoto křídla a jako její náhrada bylo postaveno ještě jedno přízemní, paralelní správní, „oficírské" křídlo vedle nového „kostelního" křídla. Projekt nově přestavěného zámku zveřejnil jako faksimile jeho půdorysu rovněž August Prokop. Je na něm znát především nově vybudovaný vestibul a velké schodiště, vedoucí do horního společenského patra. Trojkřídlá dispozice zámku přitom poměrně dobře odpovídá tehdy modernímu typu .maison deplaisance" - původně letohrádku na venkově, který byl v polovině 18. století ve střední Evropě funkčně spojován s vrchnostenským sídlem moderního aristokrata.
Pokud hledáme funkční zdůvodnění důkladné
lednické přestavby, můžeme ji snad spatřovat ve snaze knížete Josefa Václava zajistit nástupnictví svému synovci a jeho rodině z moravsko-krumluvské rodové větve. Budoucí majorátní pán rodu, kníže František Josefz Liecbtensteina (1726-1781) byl svým strýcem systematicky protěžován a uváděn do společnosti jako nový dědic rodového majetku. Navíc měl od konce 50. let 18. století stále se rozrůstající rodinu, která saturovala do budoucna další pokračování Hechtensteinského dědictví v majorátni linii. Je tedy nepochybné, že nový lednický zámek byl budován především jako vrchnostenské sídlo budoucího majorátního pána a jeho širší rodiny; snad dokonce byl stavěn i pod jeho přímou objednávkou.
Kolem nového předpokládaného majitele sc na přelomu 60. a 70. let 18. století objevují stejně tak noví architekti. Údajně byl již od roku 1765 jako liechten-steinský dvorní architekt ve Vídní zaměstnáván Isidor Canevale-Ganneval. Ten byl však teprve roku 1768
Obr. 9-Fudurys lednického zámku, kol. 1770 (August Prokop, Die Markgrafsdiaft Mähren in kunst-geschichtlicker Beziehungen IV, 1904, s. HIS). Reprofoto V. Hortvik.
374
375
jmenován „ředitelem lednické a Vidtické zahrady"}* Od roku 1771 byl ve službách Františka Josefa z Liechtenstein;! Cancvalův vrstevník a jeho spolupracovník, vídeňsky- stavitel Josef Meissl st., jenž se po Canevalově smrti stal jeho nástupcem jako hlavní knížecí architekt. Konečně Zdenek Kudělka pokládal vůbec za prvního stálého architekta liechtcnsteinského stavebního úřadu ještě v 70. letech 18. století Jana Kryštofa Fabicha (ten i později pracoval pro obě liechtensteinské verve na jižní Moravě a zejména ve Slezsku).26 Dostáváme sc tak do situace, která nás zjevně v dějinách lednického zámku již ani nemůže překvapit: hledáme autora jen sporadicky zachovaných architektonických částí.
Z nečetných dokladu víme, že v letech 1770 a 1771 se v Lednici skutečné zdržoval významný architekt radikálně nového stylového zaměření Isidore Marcel Amandus Canevale (Ganneval), (1730-1786), který v téže době pracoval také pro mladšího knížecího bratra v Moravském Krumlově i vc Vídni (vnitřní úpravy nově získaného liechtcnsteinského paláce, Paláce Ca-prara vc Vídni).Tento francouzský architekt a dekoratér přijel původně do Vidně roku 1760 spolu sc svým starším kolegou a učitelem Giovanni Nicolo Scrvan-donim,aby "ha připravili slaví n »stní dekorace na počeši sňatku následníka trůnu Josefa s Isabelou Parmskou i ke dvacetiletému výročí panování Marie Terezie. Canevale ve Vídni poté zůstal a stal se oblíbeným architektem císaře Josefa II. a jeho blízkého okruhu. Nebylo asi divu, že architekt protěžovaný Josefem 11., pracoval pro oba liechtensteinské dědice, pro knížete Františka Josefa a knížete Karla Boromejského z Li-echtensteina: oba totiž patřili spolu se svými manželkami k ncjiižšímu císařovu okruhu. Kromě rokokově--klasicistních dekorací v císařském Schonbrunnu, jež zhotovil na počátku své kariéry u císařského dvora,je mimo jiné doložen již roku 1763 na Moravě, když projektoval zámek v Rájei nad Svitavou pro hofmistra Isabely Parmské hraběte Antonína Karla ze Salm-Reih-erscheidtu. Pracoval pro další významné knížecí rodiny v monarchií a navíc roku 1775 byl jmenován jedním
ze tří dvorních, císařských archirckrii. Kromě architektonických projektu triumfálních oblouků a letohrádku zpracovával ve dvorských službách až do konce svého života též velké množství projektů zahrad a parků. Ve své tvorbě patři mezi předchůdce tzv. revoluční architektury: pozvolna přitom přecházel od rokokově klasicistního dědictví doby Ludvíka XV. k radikálně puristické B klasicistní architektuře. Právě toto jeho výrazné svébytné, až radikálně stylové směřování však na druhé straně tak trochu problcmatizuje jeho předpokládanou tvůrčí aktivitu v Lednici.
Je přitom nesporné, že Isidor Canevale byl ve velmi úzkých stycích s knížecí rodinou. Roku 1772 projektoval smuteční castrum dohře za zemřelého knížete Josefa Václava z Liechtenstcina. Nakreslil je Vincent Anton Fanti a posléze vydal v grafické reprodukci.Tentýž ředitel liechtensteinské obrazárny přitom kreslil pro Canevala několikrát. Starší literatura současně zaznamenává nedoloženou, ale pravdepodobnou zprávu o tom, Že Vincent Anton Fanti nakreslil první projekty na přeměnu lednické zahrady. Nemáme k tomu dosud významnější dokumenty, ale Fanti mohl být skutečné kreslířem, jenz spolu sc zahradním architektem Canevalem pozměnil v 70. letech 18. století terasovitou zahradu před lednickým letohrádkem.Tyto úpravy známe zřejmě z několika takřka identických zaměření z 80. a 90. let 1S. století. Povšimneme si přitom, že zahradní „amfiteátr" před zámkem byl podstatně rozšířen. Na něj navazovaly další části zahrady sjednocované paprskovitými alejemi. Podobně jako jinde ve svých zahradních plánech přitom Isidor Canevale propojoval části racionálně střižené „francouzské" zahrady s neformálním parkem „anglo-čínským".
Pohled na lednický zámek za touto zahradou po přestavbě ze 70. let 18. století (ale též po dalších úpravách) máme zachován na vedutách ze druhého desetiletí 19. století. Je přitom zajímavé, že z těchto vedut zjistíme, že se dvorní, vstupní část zámku nápadně odlišovala od podoby zahradní zámecké fasády.Ta - jak ještě uvidíme - byla totiž zjevné 0 málo později ještě
Obr. 10 - Vstup do lednického zámku v prvni čtvrtině 19. století (Gustav VVilhelm, loseph Hinltnmth VVien 1990/nďi-l 2). Reprofoto V. Hortvik.
jednou přestavěna. Nový zámek na půdorysu písmene U byl otevřen směrem k městu vstupním nádvořím. Fasády v této části měly v přízemí půlkruhová okna, oddělená od sebe pilastry. Ta svým výskytem snad sledovala původní arkády starší vily. V patře a v me-zaninovém polopatře byly fasády členěné především ušlechtilými kamennými ostěními oken. Po délce bočních křídel to byla jediná dekorace fasád, zatímco v průčelních plochách byly okenní osy od sebe ještě navíc oddělovány lizénovými rámy. Ústřední trojdílný rizalit byl ukončen trojúhclným frontoncm s klasici-zujíeími kapkami.
Nádvorní zámeckou fasádu lze povšechně datovat skutečně do 70. let 18. století a je možné ji dokonce zařadit do určité linie středoevropské pozdně barok-
ní architektury.2' V Canevalově tvorbě by této realizaci byl asi nejblížc projekt Paláce Hatzfeld vc Vratislavi, který byl vytvořen roku 1764. Nelze však nezmínit, že v tamním projektu působí Canevale ve svém „archery-pickém" purismu mnohem radikálněji. Zdá se tedy, že v Lednici byl (ostatně tak jak sc tomu stalo v Canevalově případě i na jiných místech vícekrát) pravděpodobný Canevalův projekt konfrontován s jinými návrhy a v konečné redakci upravován. Jeho dílem zde byla asi především nová půdorysná dispozice, především velké schodiště a návrh úpravy společenských interiérů v patře. Při zahradních úpravách před zámkem spolu s Vincentem Fantim přestavěl rovněž bývalou budovu míčovny na nové divadlo.
V dnešním horním zámeckém patře jsou docho-
r
vány knížecí sály, jejichž štuková výzdoba s rokokově-- klasicistními detaily by mohla souviset s Canevalovou tehdejší prací v Lednici. Nejvýznamnčjším z těchto sálů je hlavní „rodinný" sál s krbem, jenž se k jeho dekorativní tvorbě poměrně úzce hlásí-Tato dekorace (kterou však měl „opravovat" později ještě Josef Kornhäusel) by mohla být v tomto smyslu asi nejnápadnější Canevalovou prací, která je dodnes na lednickém zámku z této stavební etapy zachována.
Přesto však i tak Canevalova zmiňovaná činnost v Lednici vyvolává určité rozpaky. Stylový způsob dodnes zachovaných částí i toho, co zníme z obrazových vedut, by mohl být ovšem vyřešen úvahou o případné Canevalově spolupráci s Josefem Meisslemst. (1730— 1790), případně s Janem Kryštofem Fabichem na počátku 80. let 18. století. Zejména v jejích okruhu bychom asi měli hledat toho architekta, který' provedl redakci Canevalova projektu směrem k rokokově klasicistnímu stylu bližšímu středoevropským uměleckým zvyklostem.
Zdá se, že v této dobé ještě nebyla dokončena zahradní fasáda a byla ponechána pouze v hrubém stavn. Na konci 80. let pokračovali v práci na zámku a zahradě jednak novy- knížecí architekt Josef'Meissist., jednak zahradní inženýr - architekt Kare! Rudczinsíý. Jejich tvůrčí práci neumíme zcela přesně stylově určit, navíc Josef Meissl poměrně brzy.již roku 1790 zemřel. Můžeme však předpokládat, ž.e oba tito architekti v jistém slova smyslu pokračovali v Canevalově dědictví, avšak současně byli mnohem více spjati s domácí architektonickou pozdně barokní tradicí. Můžeme navíc předpokládat, že používali zjednodušená fasádová schémata pozdního baroku, jako bylo projektování ve stereometrických blocích, jako byla planimetrická práce s lizénami a lizénové rámy, s armováním přízemí, apod. Dovedli rovněž užívat různé starší formální prvky v určitém eklektickém spojení. Karel Rudczin-ský kupříkladu dokončoval roku 1789 poslední, severní křídlo Fischerových koníren. Přistavil zde pouze dvě krátká křídla, na nichž užil původní Fischerovo tvaro-
sloví. Zdá se,že on byl rovněž autorem spojujícího přízemního křídla mezi konírnami a zámkem. Současně s tím uzavřel vedlejší, „menší" dvůr obdobným spojením hospodářského zámeckého křídla s hlavním zámeckým tělesem. Toto propojení, které zůstalo zachováno i po neogotické přestavbě, nacházíme nejprve na plánech Lednice od konce 80. let 19. století.
Lednický „sentimentální" park
Roku 1781 již nový kníže Alois I. z Liechtemteina (1759-1S05) pověřil Canevala „hlavním dozorem nad všemi knížecími domy a zahradami". Tuto funkci si architekt podržel do konce svého života, neboť podle instrukce -z roku 1786, která nově uspořádala knížecí dvorní úřad, měly „vídeňské domy i všechny zámecké stavby na panstvích spolu se zahradami podléhat - jako dosud - dvornímu architektu Caneva/ovi". Je pro nás ovšem dosud jistou záhadou, že se na rozsáhlých li-echtenstemských panstvích na Moravě a ve Slezsku v 80. letech 18. stoletís jeho tvorbou dosud nesetkáváme. Není však ani vyloučeno, že se sám architekt v této době soustředil zejména na projekční práci v oblasti zahrad. Ve Vídni upravoval zahradu v Augartenu a realizoval svůj starší projekt na císařskou zahradu v La-xenburgu. Také v Lednici jej můžeme přirozeně spojovat s novými projekty na úpravy zahrady.
Lze proto uvažovat rovněž o tom, že to byl právě on, kdo zahájil do budoucna tak důležité úpravy parku „Hvězda" v Dolním lese, naproti zámku. Zdejší aleje byly prodlouženy hluboko do dalších partií parku a současně propojeny se zahradami v bezprostřední blízkosti zámku. Roku 1788 je ve Hvězdě poprvé zmiňován chátrající letohrádek, který byl právě v tomto roku opravován. Jeho autorem mohl být rovněž již dříve Isidor Canevale; ten však ještě roku 1786 zemřel ajeho velký projekt na přestavbu lednického parku již nebyl proveden (podle vyjádření knížecího úřadu byl tento projekt „nepraktický").
Po smrti Josefa Meisla st. se stal roku 1790 novým knížecím architektem u knížat Liechtensteinů jeho sy-
novec Josef Hardtmutb (1758-1816).is Ten se u svého strýce vyučil a krátce u něj pracoval též jako kreslíř. Nepochybně se touto cestou seznámil i s Canevalovými „revolučními" idejemi a ty mu posléze mohly přinést vhodnou inspiraci pro jeho další stavby v lednické zahradě. Zpočátku Josef Hardtmutb. projektoval zejména pro severomoravská liechtensteinská panství a dokončoval (a posléze i sám projektoval) Meisslem původně zahájenou přestavbu druhého městského paláce ve Vídni na Herrengasse. Po dokončení tohoto úkolu kníže Alois 1. z Liechtemteina provedl novou úpravu kompetencí svých hlavních architektů. Dosavadní architekt lednicko-valtického areálu Karel Rudczin-ský byl roku 1794 přeložen do Brna a byla mu svěřena stavební činnost na moravských panstvích; naopak Josef Hardtmuth dostal pod svůj dohled nejvýznamnější zámky: Břeclav, Lednici a Valtice a všechna rakouská panství. Okamžitě začal s projektem přestavby starého hospodářského dvora spolu s budovou hospodářského úřadu jižně od koníren. Použil zde zjevně stylových prvků Cuncvslovy^revohicm architektury" a hned od počátku se tehdy svým radikálním purismem podstatně odchýlil od pozdně barokní tradice, v níž byli zakotveni jeho dosavadní ledničtí spolupracovníci.
Radikálnost tohoto řešení předznamenala ostatně celou první etapu velkorysého přebudování parku v těsném okolí lednického zámku. Zpočátku v Lednici Josef Hardmuth pokračoval v budování Canevalova „sentimentálního" parku. I když byl tehdy Canevalův generální projekt již odložen, lze asi uvažovat o možnosti, že nově budovaný park byl i nadále založen na nějaké původní koncepci „revolučního" architekta. Stále totiž zahrnoval v sobě něco z geometricky daného schématu francouzských „revolučních" architektů, kteří vkládali do svých zahrad obelisky, pyramidy, architektonické pozoruhodnosti a belvedéry. Starší letohrádek ve „Hvězdě" byl ovšem zbořen a na jeho místě Hardtmuth vybudoval nový Chrám slunce (1794; roku 1838 byl stržen): antikizující dórský chrámek na kruhovém půdorysu s vyhlídkou do okolí, Chrám nesl ná-
pisové motto: „Kerum prodactůri, Enúmn conser-vatori." Symbolicky tak vyjadřoval význam slunce a jeho paprsků v přírodě a dějinách.
Nová podoba lednické hvězdicové zahrady byla představena v článcích o lednické zahradě v listu Patriotisches Tageblatt v letech 1804 a 1805. Tento list brněnských pozdních osvícenců popisoval i v jiných svých číslech soudobé „anglo-čínské zahrady" na Moravě a lednické zahradě se věnoval dokonce dvakrát.
V jednom z článkuje popisována především architek-tonicko-parková úprava kolem chrámku Slunce. Od něj původně vycházelo celkem osm alejí, které vedly k různorodým stavebním monumentům: k inženýrskému mostu přes Dyji, k antické zřícenině akvaduktu (dedikovaného božskému Juliánovi), ke světnicím ve skládce dříví („slowakische Bauernzimmer"), ke gotické budově s věžemi, k vesnici Lednice; k zámecké jízdárně, k Labutímu rybníku, k mešitě a minaretu.
V příloze k článkům byly i grafické listy brněnských autorů: chrámek Slunce od Johanna G. Pokorného a minaret od Karla Rudczinského.
Zdá se mi, že pod dohledem knížete Aloise I. z Liechtensteina tak vznikala v blízkosti lednického zámku, v jeho zahradě něco na způsob „sbírky" architektonických dokladů staveb různých dob a různých společenských vrstev. V mnohém ji můžeme srovnat s obdobnou tématikou souborů „historické architektury" doby baroku a pozdního baroku.
« tomuto základnímu jádru, které vždy v sentimentálních zahradách představovalo podstatnou myšlenku celé zahrady a v jistém slova smyslu odhalovalo dobovým termínem „duši objednavatele"podobných parků, připojil Josef Hardtmuth poblíž zámku ještě další zahradní oblast „ang/o-chittoise" s ústřednám Čínským pavilónem (1795, 1848 přestavěn, 1891 zbořen) a brzy poté další stavby, z nichž některé byly stavěny na počest významných událostí, jiné doplňovaly stávající katalog stavebních kuriozit: lázně (1794, 1805 byly zbořeny), obelisk (1798, na paměť míru v Campo Formio), holandský rybářský dům (1799) apod. Vyvr-
378
379
í
cholciiím této stavební aktivity se stala přirozené výstavba jedné z nejznámějších atrakcí sentimentálního parku, vybudování Turecké véže - minaretu s mešitou (1797-1804), jednoho z mála monumentů, který je 7 této první etapy přestavby dodnes zachován.
Zahrada v této podobě byla stále především onou pozdně-osvícenskou zahradou sentimentální, „anglo--činskou", symbolickou, kterou ve své pozdní tvorbě prosazoval ještě Isidor Canevale. Měla prostřednic tvím budovaných rozmanitých architektur představovat ideály hospodářského zvelebování krajiny, osvícenské přírodovědy, tolerance a historického myšlení včetně významu vzdělaného a osvíceného vládce na poli moderního myšlení. Tato skutečnost byla zjevně v souladu s osobnosti knížete Aloise I.z Liechtenstei na v tom smyslu, jak ji známe prostřednictvím jeho životopisů a zálib: jako národohospodáře, zaníceného sběratele přírodnin, zájemce o dějiny, hudbu a kulturu, vychovaného v duchu pozdního osvícenství.
Krajinářský „uialebiiv" park
Již v době panování knížete Aloise 1. z Licchten-steina byly jednou z možných inspirací Hechtcnstcin-ských architektur v Lednici tehdy často vydávané sbírky architektonických návrhů „anglo-činských" zahrad. Ty byly svými majiteli a jejich architekty často sbírány, kopírovány a překreslovány v různých variacích. Mezi nimi se staly velmi často zveřejňovanými reprodukce monumentů spojených sc symbolikou panství Apol-lónova a Dianina v zahradě, která znázorňovala dobu osvíceného „zlatého věku" falckraběte na Rýně, kurfiřta Karla Theodora ve Schwctzingcnu. Tam byly různorodé architektonické památky kolem centrálního slunečního chrámu Apollonova (od antických zřícenin a auuaduktu až po mešitu s minaretem) budovány nejprve jako součást rozšířeni původní francouzské zahrady ve druhé polovině 18. století a posléze bylv zařazeny do celkové koncepce „anglo-čínské" zahrady vystavěné v širším okolí kolem původní zahrady. Tato konkrétní inspirace pro knížete Aloise I. byla v Lednici posléze
v jistém slova smyslu proměněna a zevšeobecněna při druhé etapě výstavby parku. Jejím iniciátorem byl nový z držitelů knížecího titulu, kníže Johanu I. Josef z í.i-echtensteina (1760-1836). Je nesmírně zvláštní, že s jeho nástupem se objevuje zcela nový koncept lednického parku, a to přesto, že on sám byl pouze o rok mladší než byl jeho bratr. Proměna architektonické úlohy od pozdně osvícenské zahrady v Lednici k přírodnímu „malebnému" parku byla při tom takřka generační.30
Krátce po svém nastoupení jmenoval nový kníže Josefa Hardtmutha „stavebním ředitelem"'a dal mu rozsáhlé pravomoci, neboť chtěl urychlit stavbu různorodých monumentů v přírodním areálu. V průběhu roku 1805 nový kníže navíc povolal do Lednice zahradního architekta, jenž byl synem spoluautora zahrady vc Schwctzingcnu, Bemharda Petři (1767-1853). Ten spolu se zahradníkem a botanikem Heinrichem van der Schottem a s architektem Josefem Hardmu-them začal rozšiřovat park do rozsáhlých krajinárskych rozměrů. Jeho součástí byly především rozsáhlé krajinářské úpravy: změna koryta řek a říčních ramen, vytváření nových rybníků a ostrovů na nich, výsadba nových dřevin a rostlin. S tím souvisel rovněž ústup od některých starších „alegorických monumentů" a naopak větší příklon k budování samostatně stojících letohrádků, které vyznačovaly centra nově upravených přírodních celků a plnily přitom funkci vyhlídkových belvedérů a loveckých „zastavení na cestě" v přírodě: lovecký letohrádek (1806), římský akvadukt (1806), chrám Múz (poblíž oranžérie, 1807-1808), Janův hrad (1807-1810), Nový dvůr (1809-1810), obelisk v aleji do Schrattenbcrgu (1810).
Pavel Zatloukal ve své výborné monografii o architektuře 19. století na Moravě nazval tento koncept velmi výstižně „krajinou chrámu'. Základním hlediskem vznikáni těchto památek již nebyla jednoznačně formulovaná alegorická struktura (navíc dosažitelná pěší procházkou v přírodě), jako tomu bylo v první fázi budování parku. Nyní se jednotlivé stavby - letohrádky stávají ohnisky - místy pobytu v přírodě. Mezi nimi
jsou podstatné větší vzdálenosti dané tentokrát časem stráveným v sedle koní při parfnrsnim honu.
Přestože výčet stavěných objektů zvyšoval uměleckou prestiž architekta, Hardtmuthňv vztah k novému knížeti byl zcela jiný než byl krátce předtím k jeho staršímu bratrovi. Architekt nebyl spokojen s hektickou výstavbou nových a nových objektů a domníval sc, že rychlost jejich vznikání není v příčinné souvislosti s kvalitou výstavby. Pozvolna se schylovalo k roztržce...
Na počátku roku 1812 Josef Hardtmuth definitivně opustil lieehrenstcinské služby. Přitom si neodpustil kritickou poznámku na adresu knížete Johanna I. Josefa z Liechtenstcina, tykající se jeho úprav lednického zámku. Ten prý nechal vybudovat nový průjezd zámkem a atikovou balustrádu na zahradní straně diletant-ským způsobem. Hardmuth sepsal doslova následující výtky: „... kdo jiný než Vaše Jasnost nese vinu, že mnoho tak nákladně provedených staveb jsou zčásti podrobovány velké' kritice, zčásti slouží k nedobrému ohlasu pro stavebníka i stavitele. Který znalec mítže ku příkladu chválit provedení průjezdu v lednickém zámku? Proč musel být chrámek Múz zjušováu vynecháním horního osvětlení? Neodebralo zmenšení janohradu jeho největši a nejkrásněji} působivost? ...
Je zjevné, že Hardtmuth si přestal s knížetem rozumět již dříve. Je totiž poněkud zvláštní, že sc jeho kritika týká stavebního dění již mnohem staršího, vlastně ještě z doby počátků vlády knížete. Opět jako mnohokrát v dějinách lednického zámku jsme však o tehdejších pracích informováni jen velmi málo. Kníže totiž zřejmé již roku 1806 prováděl různé změny na lednickém zámku. Nechal vybudovat nový průjezd v ose zámku, před obě fasády předsadil trojosý balkon a pozměnil zahradní fasádu. Nad korunní římsu nechal postavit balustrádu sc svými vojenskými trolejemi. Kdo vsak byl projektantem? Josef Hardtmuth sc ke svému projektu hlásí pouze zčásti, ten byl totiž někým pozměněn.Tak to interpretuje i Gustav Wilhehn. Všechny tyto stavební zásahy dobře známe díky vedutám Ferdinanda Runka z druhého desetiletí 19. stole-
tí. Je však třeba dodat, že mezi archivními prameny je zachován nárys zahradního průčelí v Lednici, ovšem tento nárys zcela jisté nepochází z ruky Hardtmutbo-vy. Je to onen nárys, který August Prokop i Zdeněk Kudělka kladli již do 30. let 18. století. Zdeněk Kudél-ka na něm na.cha.zcl formální prvky, blížící sc detailům starých Fischerových koníren. Nemohli bychom však autora této eklektické fasády hledat stále ješec v Karlu Rudczinském?
Určité tímto autorem nebyl nikdo z blízkých 1 Iard-tmuthových spolupracovníků a tak jeho tvrzení v dopisu můžeme spojovat s určitou obranou proti zásahu nevítaného konkurenta. Na koho však Hardmuth ve svém dopisu narážel, přece jen nevíme. V každém případě roztržka mezi knížetem a jeho architektem byla trvalá. Kníže Joluiin I. Josef z Liechtenstcina totiž po jeho odchodu neužíval projektů Ilardtmuthcm preferovaného spolupracovníka a jím navrhovaného nástupce, architekta Josefa Poppelacka (1780-1859). Do svých služeb naopak přijal architekty Josefa Kom-háusela (1782-1860) a později Jvsefa Františka F.ngela (1776-1827).
Josef Kornháusel především znovu po určité době pokračoval v úpravách lednického zámku: v letech 1S1.S-1S17 stavěl tzv. společenské křidlo. Při úvaze nad významem této stavební části si přitom uvědomíme, žc určitým smyslem této dostavby bylo'navázat a doplnit starší lednickou práci při zahradním průčelí od Karla Rudczmského.Tcn totiž vystavěl v západní části spojující úřednické, „oficírské" křídlo mezi hospodářským traktem a konírnami. Nyní symetricky k tomu bylo stavěno ono společenské křidlo jako podobný způsob propojení zámku a oranžérie na opačné straně.
Společenské křidlo známe z dobových popisů, takže jej můžeme dobře rekonstruovat. Navíc jc ukryto i v dnešní novogotické přestavbě východní části. Těsně k zámecké budově byl v tomto křídle vybudován nejprve obdélný „hudební sáľ s nikami se sochami šestí Múz a sc třemi okenními osami otevřenými k zahradě u oranžérie. Na něj navázala velká, takřka čtverco-
380
■
	M f				JHÍ í	1U -		
II	. Ca i-	§ i	I.	i	RJ			1-
Obr. 11 - Návrh m úpravu průčelí lednického sámku, kul. 1800 (August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgesrhichtli-cher Beziehungen IV, 1904, s. 1115). Reprofoto V. Hortvík.
vá místnost - Jídelní' saľ s otevřenými okenními osami směrem na terasu zahradního zámeckého nádvoří, na druhé straně byla místnost otevřená opět k zahradě U oranžérie. Z jídelny se vcházelo do kruhového společenského sólu", jehož pozoruhodností údajně byla zejména podoba centrální rotundy: její kopule byla nesená osmi sloupy s invenčné vytvořenými dekorativními hlavicemi. Z tohoto sálu bylo možné na východě přejit k tzv. květinovému säht" a do Cancvalova zámeckého divadla. Celou řadu společenského traktu ukončoval „kraci, společenský sát {Rzumons-AÚ) na čtvercovém půdorysu s prosklenou vyhlídkou na zahradu s Hvězdou v severní části.'2
Zatímco interiéry společenského křídla jsou v dobové literatuře popisovány vždy poměrně důkladně s akcentem položeným na bohatou dekorativní vnitř ní výzdobu, exteriéry byly řešeny naopak poměrně
úsporně. Jejich funkcí bylo především architektonicky uzavřít malé nádvoří směrem do zahrady. Za určitou funkční pozoruhodnost v rámci celého areálu můžeme ovšem považovat to, že v jádru společenského křidla se ukrýval přízemní letohrádek - palladiánské zahradní kasíno v těsné blízkosti lednické zahrady.
Architekt Josef Kornháusel budoval kromě toho ještě další stavby v lednicko-valtickém areálu. Nejprve dokončoval některé Hardtmuthovy JME rozestavěné stavby a projektoval nové při stálém rozšiřování parkového areálu, např. v oblasti rybníků mezi Lednicí a Valticemi (Rybniční zámek 1814, Apollónúv chrám 1817), přičemž stále užíval inspirace francouzské „revoluční architektury" a převáděl je nyní do neoklasicistického stylu. V temže duchu pracoval i Josef František Engel, jenž upravil původně puristický Hardtmuthúv Nový dvůr přestavbou jeho ústřední části do podo-
by rotundy vystupující z bloku stavby (1820) a v blízkosti lednického zámku přestavěl Canevalovo divadlo (1821)- V parku vybudoval chrámek - kolonádu Tří Grácií (1824-1825), určenou pro již dříve v zahradě stojící sousoší sochaře Johanna Martina Fischera,,a noví projektoval Hraniční zámek (1824-1827). V těchto projektech vlastně končí „revoluční" neopalladianis-mus celého parku.31
Drobné architektury v parku zůstaly zachovány dodnes a také v současnosti svedčí o aristokratickém využití původně zemědělského a národohospodářského „palladianismu" ve prospěch koncipování anglického, loveckého přírodního areálu. To, co mají tyto projekty společného, je zřejmé neopalladiánská redakce původních idejí „revoluční architektury'1. Zdá se mi, že kníže Johanu I.Josef z Liechtcnsteina koncipoval svou představu lednicko-valtického přírodního, pitoreskního („malebného") areálu v podobném duchu „anglického snobismu" jako jeho takřka o sto let starší vzor Richard Roylc, Earl of Burlington. Ten užil neopal-
ladianismu ke zdůrazněni aristokratického životního stylu uprostřed „pieturesquc gardens" - obrazové přetvářené krajiny svých statků. V Lednici došlo k něčc mu podobnému za užiti tehdy nových architektonických prostředků.Malebná krajina byla dále rozšiřována do dalších oblasti: kolem již zmíněné soustavy rybníků mezi Lednicí a Valticemi, do Boříbo lesa, uzavřeného pro určit)' druh honitby vysokou zdí a zasvěceného loveckému sdružení vysoké aristokracie „Diana ca-chitrke" (Dianin chrám - „Rendcz-vous" 1812), až do blízkého okolí Břeckwi (Pohansko 1810-1811, Lány 1810-1811) a do Valtic (Belvedere při valtické bažantnici 1802, kolonáda na Rajstně 1812) apod. Ovšem individuální životní styl aristokracie se v průběhu 19. století měnil. Nástupce a nový majitel lednicko-valtického majetku kníže Alois II. z Liechtcnsteina byl sice rovněž anglofilsky založený jako jeho předchůdce, ovsem jeho zájem se přesunul od staršího neopailadiá-nismu k ncogoticc: právě on zahájil tentokrát již definitivní přestavbu lednického zámku.
Poznámky:
1 KROUPA, Jifi: Zámek Valtice v 17. a 18. století. In; Emil Kordiuvský (cd.), Město Valtice. Valtice 2001, s. 155-196. Nynější článek lze pokládat za jakési zrcadlové doplnění teto větší studie o dějinách valtického zámku.
2 Je vcelku přirozené, že v dějinách lednického :\ valtického zámku nalézáme množství styčných hodů j;ik s ohledem na objednavatele, tak na jejich architekt)'. Abych sc proto vyhnul stálému opakování, odkazuji na svůj uvedený Článek o valtickém zámku v baroku vždy i v dalším textu tarn, kde případně nebude výslovně naznačený primy odkaz.
3 K lednickému zámku dosud vyšla velmi početná literatura. Je proto možněji zmínit pouze výběrové. Ke standardním a klasickým pracím patří především následující tituly: WO LNY, Gregor: Die Markgrafschaft Mahren, topographisch, statistisch und historisch geschildert. IIA. Krünner Kreit. Brünn, s. 306-342; PROKOP, August: Die Markgrafschaft Mähren in kimstgcschichtli-cher Beváchungen.IV.Wien 1904,s. 1102,1115-1116 (barokní přestavba),s. 1371-1381 (historismus 19.století); FLEISCHER, Viktor: Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunst*ammler. Wien/Leipzig 1910; WILHELM, Fr.: Bauherr und Architekt des Reitstallgebaudes zu Eisgrub. In: Wiener Jahrbuch fur Kunstgeschichte 7, 1930, s. 224-231; WILHELM. Gustav: Die Fürsten von Liechtenstein und ihre Beziehungen zu Kunst und Wissenschaft. In: Jahrbuch der Liechtensteinischen Kunstgesellschaft 1,1976 (zvi. otisk); WILHELM, Gustav: Baugcschichtc des Schlosses Fctdsbcrg. Brünn 1944; WILHELM. Gustav: Joseph Hardtmuth 1758-1816. Architekt und Erfinder. Wien-Köln 1990.
Novější uméleckohisioncká zpracování dílčích témat rovněž prozkoumávala archivní prameny k lednickým stavbám, srov. např.: RIZZI, Wilhelm Georg: Antonio Beduzzi und die Schlossbauten der Fürsten Liechtenstein in Mähren. In: Frank Büttner-Christian Lenz (hrsg. von), Intuition und Darstellung. Erich Hubala zum 24 Marz 1985. München 1985, s. 211-222; LORENZ, Hellmut: Fischer von Erlachs „Schloss der Rosse" in Eisgrub. In: Reinhold Baumstark (ed.) Joseph Wenzel von Liechtenstein. Fürst und Diplomat im Europa des Iii. Jahrhunderts. Vaduz 1990,s. 71-81.
V nasi literature lze upozornit zejména na tyto publikace: STEHLÍK, Miloš: Lednice-Valtice. Praha 1986; Miloš Stehlik,
382
$83
r
Lednice (Narudni památkový ústav, ptůvodce.s.d., /2003/1; KRSEK, Ivo-KUDELKA, Zdenék-STF.HI.fK, Miloš-VÁLKA, Josef: Uměni baroka na Moravě a ve Stala. Praha 1996, s 181-185 (zámek), 216-220 (konírny), 330-333 (kašna v zahradě); ZATLOUKAL, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002.
4 Nejstarší dějiny Lednice počínaj! většinou datem 1222, kdy M objevuje první zmínka o majitelích „de Isgnibi". Od roku 1322 byla lednice již zřejmé součásti mikulovského panství. Stov. napr. WOI.NÝ, Gregor: Die Markgrafschaft Mahren... 11/1. Brunn 1836; SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska, J-N. Praha 1999, s, 315 passim.
5 Od téže doby je Lednice označována za městečko, i když datum jejího povýšení přesně neznáme. Stručné a přehledné dějiny knížat z Liechtenstcina a jejich knížectví nalezneme dosnil především ve velmi zdařilých studiích Volkera Presse. Budiž mi dovoleno na tomto místě vzpomenout na tohoto výborného historika, dnes již bohužel zemřelého.
6 Dokud nevyjde dosud vynikající habilitační dizertace o architektuře rakouského „seiccnta",je stále důležitý zveřejněný základní stručný sumář znalosti o Tencalluvč tvorbě: FIDLER, Petr: Giovjnni Giacomo Tencalla. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, F 37-39, 1993-1995, s. 85-104.
7 Srov, Petr Fidler, art. cit. (pozn.č. 6), o Lednici srov. zejména s. 98-99,
8 Srov. Petr Fidler, art. cit. (pozn.č. 6), s. 87: roku 1639 žádá Gundackar z Liechtenstcina po obou bratrech Tencallových návrh, jak nahradit propuštěného Pietľa Colomba v Moravském Kruinlově jinou italskou silou.
9 Ke Carattimu nejnověji srov. pasáže, napsané M. Horynou in: HORYNA, Mnjmir-ZAHRADNÍK, Pavel-PREISS, Pavel: Černínský1 palác v Praze. Praha 2001 (zejména s. 81).
10 SAMEK^ Bohumil: Umělecké památky Moravy i Sle-zska, J-N. Praha 1999, s. 316.
11 Grafika Johanna Adama Dclsenbacha byla již několikrát zveřejněna; srov. např: KRSEK, Ivo-Kl IOĚLKA, Zdeněk-STEHI.IK, Miloš-VÁLKA, Josef: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996; kresbu W. W. Praemcra přebírám z: SED1.MAYR, Hans: Johano Bernhard Fischer von Erlach.VVien 1976, obr. 306.
12 'lakové konfiguraci by zřejmě odpovídala jednak skutečnost, že malíř Ghidoni měl vyzdobit v zámku devatenáct místností, jednak i pozdější tradice, kfetou uvádí August Prokop, když hovoří o pozdější přístavbě druhého (!) koridoru k východnímu krid-
nica Martinelliho na Moravě. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity.
lu.
13 UJCIITER, Václav: Náčrt činnosti Do F 7,1963,8.49-88 (k Lednici s. 59-60).
14 Jiří Kroupa, art. cit. (puzu. č. 1), s. 152.
15 LORENZ, Flcllmut: Fischet von Erlachs „Schloss der Rosse" in Eisgrub. In: Reinhold Baumstark (ed.) Joseph Wenzel von Liechtenstein. Fürst und Diplomat im Europa des 18. Jahrhunderts. Vaduz 1990, s. 71-81.
16 1 ,ORENZ, Flellmut: Ein „excmplimi" fürstlichen Mäzenatentums der Barockzeit - Bau und Austattung der Gartenpalastes Liechtenstein in Wien. Zeitschrift des deutschen Vereins für Kunstwissenschaft 43,1989, s, 7-24.
17 Hellmut Lorenz, art. cit. (p07.n. č. 15).
18 Typickým příkladem loveckých hvězdicových zámečku (na rozdíl od Lednice ovšem s dalším architektonickým vybavením, s menšími budovami kolem ústřední stavby) jsou v evropské architektuře nejznámnější: Bouchcfort (Germain Boffrand, zveřejněný roku 1745) a zámek Clenienswerth (Johann Conrad Schlaun, 1737-1747). U nás nejstarším příkladem je Pachtovský KarlovvPávově-Stříteži na česko-moravské hranici u Jihlavy (vystavěný snad již 1685, upravovaný roku 1723 Antonio Beduzzim) a o něco po-zdější ve Valdštejnsko u Mladé Boleslava (1725).
19 Údaje z liechtensteinského archivu uvádí: R1ZZ1, Wilhelm Georg: Antonio Beduzzi und die Schlossbauten der Fürsten Liechtenstein in Mähren. In: Frank Büttner-Christian Lenz (hrss;. von), Intuition und Darstellung. Erich Hubala zum 24 Marz 1985. München 1985, s. 220.
20 Srov. J iři Kroupa art. cit. (pozn. č. 1).
21 WOLNY, Gregor: Kirchliche Topographie 11/2. Brünn 1858, s. 173; August Prokop, op. cit., s. 1102 (uváděn kníže Josef Václav jako stavebník zámku), s. 1115-1116 (popisována přestavba s datací 1731 a otazníkem).
22 Wilhelm Georg Rizzi, Antonio Beduzzi, art. cit. (pozn. č. 19) připisuje hypoteticky jeden z Beduzziho návrhu na fasádu (dnes grafická sbírka zámku Rájec nail Svitavou). Zdeněk Kudělka op. cit. (pozn.č. 3) popisuje fotografii plánu zahradní fasády v Lednici, kterou mezitím již zveřejnil August Prokop: Johanu Bernhard Fischer z Bruchu, no 1731 (?) podle plánu z doby mezi 1688-1691 (?).
- 384 --.
23 K Beduzzimu stov. Wilhelm Georg Ri«ä, op. cit., případné KROUPA, Jiří: Moravská léta Antonia Beduzziho. Studia cotne-niana et historíca, 1990, 20, č. 40, s. 74 an. Plán je umístěn mezi neurčenými plány v tzv. Grimmovskě sbírce. Moravská galerie
24 Šrov. PRESS, Volker: Fürst Joseph Wenzel von Liechtenstein (1696-1772), in: Reinhold Baumstark (ed.) Joseph Wenzel von Liechtenstein. Fürst und Diplomat im Europa des 18. Jahrhunderts. Vaduz 1990, s. 11-23.
25 Ke Canevalovi a jeho příchodu k Liechtensteinům srov. BIBÖ, lstván: Säur - Allgemeines Kunstlerlexikon, Bd. 16. Munchen-U-ipzig 1997, s. 136 (heslo Canevale, Isidor), kde bez citace pramenů odkazuje přímo na rok 1765. Naopak pozdější datum uvádějí RIZZL Wilhelm Georg-SCHWARZ, Mario: Die Architektur zur Zeit Josephs II. In (kat.) Österreich zur Zeit Kaiser Josephs II. Melk 1980, s. 200-210 (zejména srov. jejich pozn. 24). Miloä Stehlík (Lednice. Národní památkový ústav Brno, s.d.
siniaci popisuje takto:.....další stavební činnost spojená s knížecím architektem I. M. A. Cancvalcm se na zámku rozvíjela od
jara 1766 do roku 1785". .
26 KUDĚLKA, Zdeněk: Drobnosti k barokní architektúre Moravy lil. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, r to, 1981, s. 63-71 (heslo Krnov,s.65).
27 Boční čistá křídla nádvorní fasády můžeme zařadit do onoho proudu rokokového klasicismu, který nejlépe na Morave reprezentuje dietrichstcinský architekt František Antonin Grimm ve svém pozdním období. Na rozclil od něj byla okenní ostení ovšem více klasicistní - rovněž, užité oddělující lizénové rámy tomuto architektovi příliš neodpovídají. Na druhé straué zde ovšem nalezneme nápadnou příbuznost s tvorbou I Ieinricha I láucka, který pro Liechtensteiny pracoval na severní Moravě a ve Slezsku ve spolupráci s Janem Kryštofem Fabichem. Plán zahradní fasády zveřejnil poprvé August Prokop, op. cit., • jako ťaksimile, nejnověji Zdeněk Kudělka, op.cit. jako fotografii.
>H"WILHFl M,Gustav: Joseph Hatdtmiirh 1758-1816. Architekt und Erfinder. Wien-Köln 1990. V českém dějepiscem obšírna analýza Hardtmuthova dila na Moravě je in: ZATLOUKAI., Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architeknira let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 47-76.
29 Popis lednického parku kolem Hvězdy in: VVOLNY, Gregor: Die Markgrafschait Mahren II/l. Brünn 1836, s. 321; Pavel Zatloukal, op. cit., s. 50-51. .....
30 Úkolem tohoto článku nemělo být pojednat o stavbách v lednicko-valtickém areálu; k jejich dějinám sc vazi jine príspevky. Základní údaje uvádím jen pro na-značeni souvislosti s hlavním děním na zámku a vědomé je zmiňuji pouze ve stručném výcni objektů. Pro důkladnější poučení je možné využit zejména monumentální práci: Pavel Zatloukal, op.cit., passim.
31 Gustav Wilhelm, op. dt. (pozn. č. 28), s. 104
32 WOLNY, Gregor: Die Markgrafschaft Mahren U/l. Brünn 1836, s. 317-319.
33 Ke Kornhäiiselovi a Engclovi opět srov.: Pavel Zatloukal, op. cit. 87-121.
1115-1116, fig. 1397 ctví obšírná
385
L