Joris Karl Huysmans Naruby
„ Nutno bych byl povznesen ve své radosti nad čas ... byt svět z ní se děstl a bytJeho hrubost nevěděla, co chci řícL "
Ruysbrocck, Podivuhodný.
Soudíc podle několika podobizen, zachovaných na zámku Lourpském. skládá se rodina Floressasů des Esseintes za dřívějších dob z atletických válečníků, drsných rejtarů. Sevřeni těsně ve starých rámech, jež vyplňovali mohutnými rameny, děsili upřenými zraky, kníry jako jatagany a prsy. jejichž vzedmutý oblouk vyplňoval ohromnou skořepinu brnění.
To byli předkové; podobizen jejich potomků chybělo; byla mezera v sledu obličejů tohoto rodu. jediný obraz sloužil za přechod, tvořil bod spojitosti mezi minulostí a přítomností, tajemná potměšilá hlava vymřelých a strnulých rysů, tváří skropených pruhem líčidla, napuštěných a perlami propletených vlasů, napjaté a zbarvené šíje. vystupující ze záhybů naškrobeného španělského límce.
Již v tomto obraze jednoho z nejintimnějších důvěrníků vévody d'Epernon a markýze ďO se jevily vady vysáté konstituce, převaha lymfy v krvi.
Úpadek tohoto starodávného rodu šel bez veškeré pochyby pravidelně svou drahou: zchabění mužů stále se zesilovalo; jaksi aby doplnili dílo věků. ženili se Esseintesové po dvě století se svými dětmi mezi sebou, maříce zbytek síly v pokrevních svazcích.
Z této rodiny, nedávno tak četné, že zaujímala skoro všechna území v lle-de-France a La Brie. žil jediný výhonek, vévoda Jan. štíhlý mladý muž o třiceti letech, anemický a nervózní, vpadlých lící. očí studené modré ocele, odstávajícího, a přece rovného nosu a suchých a útlých rukou. Zvláštním úkazem atavismu se podobal poslední potomek dávnému předku, mi-lostníku. po němž měl vousy do špičky, neobyčejné bledé plavosti. a dvojaký výraz, zároveň mdlý a zchytralý.
Jeho mládí bylo chmurné. Ačkoli bylo ohrožováno krticemi. hněteno tvrdošíjnými horečkami, podařilo se mu nicméně pomocí volného vzduchu a ošetřování překonati příboje dospělosti, a tu nabyly nervy převahy, zeslabily malátnosti a ochablosti bledničky. dovedly pokroky vzrůstu až k úplnému vývinu.
Matka, vytáhlá žena, mlčenlivá a bílá, zemřela vysílením. Otec pak zemřel neurčitou chorobou; des Esseintes dosáhl tehdy svého sedmnáctého roku.
Neuchoval si po rodičích leč ustrašenou vzpomínku, bez vděčnosti, bez lásky. Svého otce, zdržujícího se obyčejně v Paříži, sotva znal; svou matku pamatoval nehybnou a ležící na lůžku v temném pokoji na zámku Lourpském. Zřídka byli manžel s chotí pospolu, a z těchto dnů připomínal si bezbarvá setkání otce a matky, sedících naproti sobě před kulatým stolkem, jenž byl jediný osvětlen lampou s velikým stínidlem. stáhnutým hluboko, neboť vévodkyně nesnesla bez nervových krizí jasu a hluku; ve stínu vyměnili sotva dvě slova, potom se vzdálil vévoda, lhostejný, a vskoěil nejrychleji do nejbližšího vlaku.
U jezuitů, kam byl Jan vypraven do škol. byl jeho život laskavější a něžnější. Otcové pečovali bedlivě o hocha, jehož inteligence je překvapovala: nicméně přes námahy své nemohli dosíci. by se oddal řádným studiím; zabral se do některých prací, byl předčasně kován v řeči latinské, ale naproti tomu byl naprosto neschopen vysvétliti dvě slova z řečtiny, nejevil naprosto schopnosti pro živé řeči a prokázal se bytostí dokonale tupou, jakmile se vynasnažili, aby mu vštípili první základy věd. Hoch. odkázaný sám na sebe,
hrabal se za deštivých dnů v knihách; za krásných odpůldnů se toulal po polích. Velkou jeho radostí bylo sestoupiti do údolí, doraziti do Jutigny. vesnice, rozložené na úpatí pahorků, malé skupiny domečků, vyzdobených slaměnými čepci, posetými chomáči netřesku a kyticemi mechů. Lehl do louky ve stínu vysokých kup. naslouchaje temnému hrčení vodních mlýnů a lokaje čerstvý vánek Voulzie. Často zaběhl až k rašeliništím, až k zelené a černé vesničce Longuevilleské. nebo zase vylézal na stráně, šlehané větrem, odkud byla rozloha nesmírná. Tam měl na jedné straně pod sebou údolí Seiny, prchající v nedohledno a splývající s modří nebe. zavřeného v dáli: na druhé straně docela nahoře na obzoru kostely a věž Provinse. jež. jak se zdálo, chvěly se na slunci v zlatém poprašku vzduchovém.
Četl nebo snil. prosycoval se až do noci samotou: následkem uvažování o stejných myšlenkách se soustředil jeho duch a jeho ideje, ještě neurčité, dozrávaly. Po každých prázdninách se navracel ke svým učitelům rozvážnější a tvrdošíjnější; tyto změny jim neušly; bystrozrací a vychytralí, zvyklí svým zaměstnáním pronikat! až do největší hloubi duší. nebyli nijak oklamáni touto probudilou, ale neučenlivou inteligencí; pozna-
Žil takto, úplně šťasten, pociťuje sotva otcovského jha kněží; pokračoval v latinských a francouzských studiích po své chuti, a ačkoli teologie nebyla v programu jeho tříd. doplňoval si učení této vědy. jež započal na zámku Lourpském v knihovně, odkázané jeho praujcem Domem Prosperem. bývalým převorem řádových kanovníků svatého Rufa.
Nicméně nastoupil okamžik, kdy bylo mu opustit! ústav jezuitů; dosáhl plnoletosti a stal se pánem svého jmění: jeho strýc a poručník hrabě de Montchevrel složil mu účty. Vztahy, jež navázali, byly krátkého trvání, neboť nemohlo býti styčného bodu mezi těmito dvěma muži. z nichž ten byl stár a onen mlád. Ze zvědavosti, ze zahálky, ze zdvořilosti navštěvoval des Esseintes tuto rodinu a přetrpěl několikrát v jejím paláci v ulici de la Chaise zdrcující večírky, kde příbuzní, staří jako svět. se zabývali šlechtickým sousedstvem, heraldickými vrtochy a zastaralými ceremoniemi.
Ještě více než tyto staré dámy jevili se mu mužští, seskupení kolem whistu. neměnným! a nicotnými tvory; tam se objevovali potomci starých hrdinů, poslední ratolesti feudálních rodů Esseintesovi v podobách osob. trpících slizotokem. a maniaků, přežvykujících nechutné řeči. stoleté fráze. Stejně jako v utrženém stonku kapradiny byla jediná lilie, jak se zdálo, vytlačena v rozměklém mozku těchto starých lebek.
Nevýslovný soucit se zmocnil mladého muže k těmto mumiím. pohřbeným v jejich pompadourských kryptách s vydeskováním a lasturovým vykládáním, k těmto nevrlým ospalcům. žijícím se zrakem, neustále upřeným na neurčitý Kanaan. na vymyšlenou Palestinu.
Po několikerém pobytu v tomto prostředí se rozhodl, přes pozvání a výčitky, že tam nevkročí již nikdy.
Tu jal se stýkati s mladými lidmi svého věku a své třídy.
Již
snil o rafinované thebaidě, o pohodlné poušti, o nehybné a teplé arše. kam by se uchýlil daleko od neustálé potopy lidské hlouposti.
Jediná vášeň. žena. byla by jej mohla udržeti v tomto všeobecném opovržení, které jím pronikalo, ale i ta byla opotřebována. Okusil tělesných hodů s chutí vrtošivého člověka, zachváceného chorobnými chtíči, posedlého zámorem, jehož ponebí rychle se otupuje a znechucuje: v době. kdy se kamarádil s kobylkáři, zúčastnil se oněch dlouhých večírků, za nichž opilé ženy se rozpínají za desertu a tlukou hlavami o stoly; proběhl také kulisami, zkusil herečky a zpěvačky, zažil, mimo hloupost vrozenou ženám, delirující ješitnost komediantů: potom vydržoval již proslavené nevěstky a přispíval k bohatství dohazovačství. která zjednávají za mzdu pochybné rozkoše: konečně přejeden, unaven tímto stejnoměrným přepychem, těmito identickými pocely. pohřížil se do nejnižších vrstev, doufaje, že občerství své choutky opakem, hodlaje podrážditi své ztupělé smysly rozněcující nečistotou bídy.
Nechť se však pokusil o cokoli, svírala ho nesmírná nuda. Rozhořčil se. uchýlil se k nebezpečným pocelňm virtuosek. ale tu jeho zdraví se oslabilo a jeho nervový systém se rozjitřil: jeho šije se stala již citlivou a ruka se třásla, pevná sice, když uchopila těžký předmět, ale poskakující a svislá, když držela nějakou lehkou věc. jako třeba malou sklenici.
Rozhodl se prodati zámek Lourpský. kam již nechodil a kde nezanechal za sebou žádné poutavé vzpomínky, žádné lítosti; zpeněžil také své ostatní statky, koupil státní renty, shromáždil tak roční důchod padesáti tisíc franků a uložil si nad to okrouhlou sumu na zákup a zařízení nábytkem domku, kde si umínil nořiti se v konečném poklidu.
Prozkoumal okolí hlavního města a nalezl hnízdečko na prodej nahoře ve Fontenay-aux-Roses. vodlehlém zákoutí, bez sousedů, bezmála pevnňstku: jeho sen byl vyplněn: v tomto kraji, málo pustošeném Pařížany. byl jistě v ústraní: obtížnost spojení, špatně zajištěných směšnou železnicí, položenou na kraji města, a malými tramvajemi, odjíždějícími a přijíždějícími dle libosti, ho tím ubezpečovala.
Již odedávna se vyznal v upřímnostech a uskocích tónů. Druhdy, když u sebe přijímal ženy, zřídil budoár, kde uprostřed drobného nábytku, řezaného z bledého japonského kaf-rovníku, pod Jakýmsi stanem z indického růžového saténu se zabarvovaly pleti jemně umělými světly, jež látka prosívala.
Tato komnata, kde zrcadla se činila svými ohlasy a odrážela clo nedohledna ve zdech řady růžových budoárů, byla slavná mezi nevěstkami, které rády ponořovaly svou nahotu do této lázně teplého nachu, jejž aromatizovala vůně máty, linoucí sc z dřeva nábytku.
Ale nehledě k dobrodiním tohoto nalíčeného ovzduší, jež, jak se zdálo, vlévalo novou krev pod kůže, povadlé a opotřebované užíváním běloby a zneužíváním nocí, chutnal na svůj vlastní řád v tomto nyvém prostředí zvláštní rozkoše, radosti, jež činily svrchovanými a jež uváděly jistou měrou v činnost vzpomínky minulých zel, pohřbených nepříjemností.
Tak z nenávisti, z pohrdání svým mládím zavěsil na strop této místnosti malou klec ze stříbrného drátu, kde zavřený cvrček cvrkal jako v popelu krbů zámku Lourpského; když naslouchal tomuto zvuku, tolikrát slyšenému, vířily nad ním všechny nucené a němé večery u jeho matky, všechna opuštěnost trpícího a potlačovaného mlácli, a tu za záchvěvů ženy, již mechanicky celoval a jejíž slova nebo smích bořily jeho vizi a uváděly jej náhle do skutečnosti, do budoáni. na zemi. zdvihala se vzpoura v jeho duši, potřeba pomsty za vytrpěné smutky, vztek pokáleti hanebnostmi vzpomínky na rodinu, zuřivá touha supě ti na poduškách těla, vyčerpati až do posledních krůpěji nejprudší a nejostřejší tělesné šílenosti.
Jindy opět, když ho svíral splin. když ho zachvacovala za deštivého počasí podzimu ošklivost k ulici, k domovu, k obloze jako žluté bláto, k mrakům jako makadam, utekl se do tohoto ústraní, rozkolébal lehce klec a díval se na ni, jak donekonečna se odráží v sledu zrcadel, až jeho opojené oči zpozorovaly, že klec již se nehýbe, nýbrž že celý budoár se zmítá a otáčí, naplňuje dům růžovým valčíkem.
Pak v době, kdy uznal za nutné buditi pozornost, des Esseintes si upravil také nádherně zvláštní zařízení, rozděliv svůj salón v řadu výklenků, různě vyčalotměných a mohoucích se spojití subtilní analogií, neurčitou shodou veselých nebo zasmušilých, delikátních nebo barbarských barev s povahou latinských a francouzských děl, která miloval. Uvelebil se tedy v onom z výklenků, jehož výzdoba, jak se mu zdálo, nejvíce odpovídala samé podstatě dila, které čisti jej přiměl jeho okamžikový rozmar.
Nabyl pověsti výstředníka, kterou dovršil, oblékaje se v oděvy z bílého sametu, ve vesty zlatem vyšívané, zastrkuje si místo nákrčníku kytici parmských fialek do odhaleného výstřihu košile, dávaje spisovatelům hlučné hostiny, jednu mimo Jiné, obnovenou z XVIII. století, kdy vystrojil, aby oslavil nej nepatrnejší nehodu, smuteční hodokvas.
Část polici, podepřených na zdi jeho oranžově a modré pracovny, byla pokryta výlučně latinskými díly, oněmi, jež inteligence, které ochočily žalostně, opětovně přesívané přednášky vSorbonách, označuji generickým jménem: .dekadence".
Mezi jinými zdál se mu sladký Virgilius, kterému školometi přezdívají mantovské labuti, bezpochyby proto, že se nenarodil v tomto městě, jedním z nejhroznějších zkostnatělých pedantů, jedním z nejhorších žvanilů, jež starověk kdy zplodil:
Autor, jejž opravdu miloval, jenž jej pohnul, že navždy vyloučil ze svých četeb zvučné obratnosti Lucanovy, byl Petronius.
Byl pronikavým pozorovatelem, delikátním analytikem, podivuhodným malířem; klidně, bez stranictví, bez nenávisti popisoval denni život v Ř imě, vypravoval ve svých čilých kapitolách Saíťriconií mravy své doby.
Zaznamenávaje postupně fakta, konstatuje je v definitivní formě, rozvíjel nepatrnou existenci lidu, její epizody, její bestiality, její říje.
Od noci, za níž vyvolal bez patrné príčiny melancholickou vzpomínku na Augusta Langloisa, prožil celý svůj život.
Byl nyní neschopen, aby pochopil jediného slova ze svazku, které pročítal; ani jeho oči jtž nečetly; zdálo se mu, že jeho duch, nasycený literaturou a uměním, se zdráhá jimi dále se zabýva ti.
Žil sám ze sebe, živil se ze své vlastní podstaty, jsa podoben strnulým zvířatům, skrčeným v doupěti za zimy; samota působila na jeho mozek jako narkotický prostředek. Když ho byla celého nejprve zchabila a napjala, přivodila ztuhlost, zmítanou neurčitým sněním; ničila všecky jeho plány, lámala jeho vůli, řídila průvod snů, jemuž se poddával trpně, nepokoušeje se vůbec, aby z toho se vymanil.
Zmatená hromada četby, uměleckých úvah, jež byl nakupil od doby své odloučenosti jako hrázi, by zastavil proud dávných vzpomínek, byla náhle stržena a příval se řítil, povaliv přítomnost i budoucnost, potopiv se pod hladinu minulosti, naplniv mysl jeho nesmírným rozsahem smutku, na němž pluly, podobny směšným troskám, epizody bez zájmu z jeho bytí, absurdní nicoty. Kniha, již držel v ruce, klesla mu na kolena; poddal se, dívaje se pln nechutí a úzkosti, jak defiluji léta jeho pohřbeného života; kroužila, plynula nyní kolem vzpomínky na madame I^auru a Augusta, pohroužené do těchto vlnění jako pevný kůl, jako určitý fakt. Jaká doba tehdyl
Po několik dní trval tak vjeho mozku ševel paradoxů, subti-!it, vír mnohokrát rozštípených vlasů, pásmo pravidel, komplikovaných jako články zákoníků, podávajících se všem smyslům, všem slovním hříčkám, končících se nebeskou prá-vovědou, nejjemnější a nejbaroknější: pak abstraktní stránka rovněž vybledla a následovala po ní veskrze plastická stránka pod vlivem Gustavů Moreauů, pověšených na zdech.
Od svého nejkrajnčjšiho mládí byl trápen nevysvětlitelnými odpoiy, teteleními, jež mu mrazila páteř, svírala zuby, například, když viděl namočené prádlo, jež služka zrovna ždímala; tyto účinky stále trvaly; dnes ještě trpěl skutečně, slyše trhatl látku, škrábnuv prstem po zlomku křídy, dotknuv se rukou kousku moaré.
Výstřednosti jeho mládeneckého života, přehnaná napěti jeho mozku neobyčejně zhoršila jeho původní nervózu, vyčerpala již zužitou krev jeho rodu; v Paříži bylo mu podřídili se hydroterapeutické léčbě proti třeseni prstů, proti strašným bolestem, neuralgiím, jež mu roztinaly tvář vedví, bušily neustálými ranami do spánku, píchaly ve víčcích, vyvolávaly ošklivosti, jichž nemohl přemoci, leč natáhnuv se na záda ve tmě,
Zanechal alkoholu, kávy. Čaje, pil mléko, uchýlil se opět k poléváním studenou vodou, přecpal se assou foetidou, odolenem a chininem; chtěl dokonce vycházeti z domu, procházel se trochu po krajině, když přišly deštivě dny, které ji činí němou a pustou; nutil se kráčeti, koná ti pohyby; a posledního prostředku užil a vzdal se prozatímně četby, a sžírán nudou ustanovil se, by zaměstnával svůj život, stavší se lenošným, že uskutečni úmysl, jejž bez ustání odkládal z lenosti, z nenávisti k vyrušeni, co byl se usídlil ve Fontenayi.
Tyto můry se obnovovaly; bál se usnouti. Trval natažen na posteli po celé hodiny, brzy v neustávajících bezesnostech a horečných rozrušeních, brzy v ohavných snech, které přerývala vyjevená probtizení člověka, ztrácejícího půdu, kulícího se s hořejšku schodů, řítícího se clo propasti, aniž může se zadrželi.
.Nervóza, umrtvena po několik dnů, nabývala vrchu, jevila se prudší a tvrdošíjnější, v nových formách.
Nyní mu vadily přikrývky; dusil se pod peřinami a měl mravenčení v celém těle, krevní pálčivosti, bleší štípnutí po nohou; k těmto symptomům se přidružila brzy temná bolest v čelistech a pocit, že mu šroubovna svírá spánky.
Jeho nepokoje se přiostřily; naneštěstí chybělo prostředků ukrotili neúprosnou nemoc. Pokoušel se bez úspěchu zaříditi v toaletním pokoji hydroteraplckě přístroje.
Jeho omrzelost se stala bezmeznou; radost, že má báječné rostliny, vyschla; byl již znuděnjejich seřaděním ajejich odstíny; pak přes péči, jíž je zahrnul, většina zjeho rostlin zhynula; dal je odnéstl ze svých pokojů a došed stavu krajní drážlivosti rozčiloval se, že jich již nevidí, maje zrak uražený prázdnem míst, která zaujímaly.
Aby se povyrazil a zabil nekonečně hodiny, uchýlil se ke svým pouzdrům na rytiny a rovnal své Goyy; první otisky některých rytín z Rozmarů, ob tahy, poznatelné podle svého červenavého tónu, kdysi zakoupené na veřejných dražbách za drahé peníze, ho rozveselily, a zahloubal se do nich, sleduje fantazie malířovy, uchvácen jeho závratnými výjevy, jeho čarodějnicemi, jedoucími na kočkách, jeho ženami, usilujícími vytrhnouti zuby oběšenci, jeho loupežníky, jeho succuby, jeho démony a jeho trpaslíky.
Divoká verva, drsný, prudký talent Goyťiv jej uchvacovaly; ale všeobecný podiv, jehož si jeho díla získala, odvracoval ho nicméně poněkud, zřekl se již před léty zarámovati je ze strachu, kdyby je ukázal, aby první naskytnuvší se hlupec nepokládal za nutno proněsti oslovin}' a nadchnouti se před nimi naprosto naučeným způsobem.
Stejně tomu bylo s jeho Rembrandty. jež prohlížel občas úkradkern; a skutečně, jestliže se nejkrásnější nápěv na světě stane vulgárním, nesnesitelným, Jakmile jej obecenstvo trylku-je, jakmile se ho zmocní kolovrátky, umělecké dílo. které nezůstane lhostejným falešným umělcům.
Tato promiskuita v podivu byla ostatně jedním z největších žalů jeho života, nepochopitelné úspěchy mu navždy zkazily druhdy drahé obrazy a knihy; za souhlasu množství na nich nakonec nalézal nepostřehnutelné vady a zavrhoval je, tázaje se sebe, zda se neotupuje jeho čich, zda se neklame.
Zavřel svá pouzdra a upadl poznovu zmaten do splínu. Aby změnil běh svých myšlenek, pokusil se o změkčovaci četby, zkusil vzhledem k tomu, by si ochladil mozek, potměchuti uměni, četl ony knihy, tak rozkošné pro rekonvalescenty a postonávajici. které by unavila díla tetanlčtějš: nebo bohatší fosfáty - romány Dickensovy.
Ale tyto svazky měly opačný účinek, než jakého očekával; tito cudní milenci, tyto protestantské rekyně, upjaté až po krk, milovali se ve hvězdách, omezovali se klopiti oči, červenati se, plakat! štěstím, tisknouce si ruce. Toto přepětí čistoty ho uvrhlo ihned clo protilehlé výstřednosti; následkem zákona o kontrastech skočil z této krajnosti clo opačné krajnosti, připomínal si vibrujících a jadrných scén, myslil na lidské úkony párů, na smíšeně polibky, na holubici polibky, jak je označuje církevní stud, když vniknou mezi rty.
Všechen kvas poblouzenosti, jejž mohl obsahovat! mozek, předrážděný nervózou, kypěl; a libuje si tak v těchto vzpomínkách, v léto trudné slasti, jak nazývá teologie toto útočiště starých haneb, vměšoval do fyzických vidin duševní žáiy, bičované bývalou četbou kazuistů, Busembaumů a Dianu, Liguoriů a Sanchezů, jednajících o hříších proti šestému a devátému ustanovení Desatera.
V přítomnosti vycházel z těchto zasnénosti zničen, zlomen, téměř umírající, a rozžíhal ihned svíce a svítilny, zaplavuje se ]asem, domníva|e se, že takto slyší měně zřetelně než ve tmě temný, neutuchající, nesnesitelný šum tepen, bijících mu zdvojenými údery pod krční koží.
Sledoval všechny fáze tohoto žalostného podzimu, zře na lidského tvora, ochotného popuzovat se, obratného podváděli se, nutícího své myšlenky, by se klamaly navzájem, aby lépe trpěl, hubě předem, dík analýze a pozorování, každou možnou radosl.
Pak viděl v této rozdrážděné citlivosti duše, v této krutosti reflexe, která zapuzuje překážející horoucnost oddaností, blahovolné pohany milosrdí, ponenáhlu vystupovali hrůzu oněch letitých vášní, oněch zralých lásek, kde jeden se ještě oddává, co druhý se má již na pozoru, kde mdloba žádá po párech dětinských pocelů, jejichž zdánlivá mladost se zdá novou, mateřských prostosrdečnosťr, jejichž něha utišuje a povoluje, takořka, zajímavé výčitky neurčitého krvesmilstva.
Na skvělých stranách vyložil své míšenecké lásky, rozjitřené neschopností, že nemohou se vyvršiti. nebezpečné lži omamu-jicích prostředků a jedů, zavolaných na pomoc, aby uspaly útrapy a umrtvily omrzelost. V období, kde literatura téměř výlučně přičítala bolesl žiti nehodám zneuznané lásky nebo žárlivostem cizoložstva, opomenul těchto dětských nemocí a studoval nevyléčitelnější, živější, hlubší rány, jež jsou vyryly sytostí, rozčarováním, opovržením do duší v troskách, jež přítomnost mučí, jež minulost odpuzuje, jež budoucnost děsí a uvádí v zoufalství.
A čím častěji des Esseintes čítal Baudelalra, tím více nalézal nevýslovné kouzlo u tohoto spisovatele, jenž v době, kdy verše sloužily již jen malbě vnějšího vzhledu bvtostí a věci, dospěl vyjádřili nevyjádřitelné, dík svalnatému a masitému jazyku, jenž více než kterýkolijiný měl podivuhodnou schopnost vymezili zvláštní zdravostí výrazů nejprchavějši, nejnadechnulějši choroblivé stavy vy čerpaných duchů a smutných duší.
Bauclelaire šel dále; sestoupil až na dno nevyčerpatelného dolu, dal Se opuštěnými nebo neznámými chodbami, došel okrsků duše, kde se rozvětvují obludně vegetace myšlenky.
Zde, u těchto končin, kde dli poblouzněnost a nemoci, mystické tetany, horká zimnice vilnosti, tyfoidy a vomita zločinu, nalezl, sedě pod chmurným zvonem nudy, děsná léta překvětu citů a myšlenek.
Odkryl choroblivou psychologii ducha, jenž dosáhl října svých pocitů; vypracoval symptomy duší, vzácných bolesti, výsadných splínem; ukázal vzrůstající kostižer dojmů, kdyžlě nadšení, víiy mládí vyschly, kdyžtě nezbývá již leč vyprahlá vzpomínka snesených běd, vytrpěných intoleranci, pretrpených příkoří inteligencemi, které utlačuje absurdní osud.