John Keats
ÓDA NA MELANCHOLII
Ne, k Léthé nechoď, nelisuj si lék z oměje, jedovatý nápoj vinný, a nestrp na svém čele polibek rulíku, révy z vinic Proserpiny. Z kuliček tisu nechtěj růženec, ať není brouk anebo smrtihlav tvou tesknou Psýché, ani noční výr svědkem tvých tajných smutků nakonec. Stin na stínu, jak příliš temný háv, by bdělou úzkost duše oslepil.
Když melancholie tě přepadne, jak liják z mraku náhle spuštěný, jenž zvedá květům hlavy povadlé a halí kopec jarní zelení, syť smutek duhou v slané písčině, rozmarnou pýchou oblých pivoněk, svěžestí růže ráno na úbočí. A když té milá hněvem zahrne za ruku chyť ji, vyčítat si nech, ponoř se hloub v ty dokonalé oči.
Provází krásu - krásu před smrtí, a radost, jež si provždy na rtech hraje
s posledním sbohem - včelí bodnutí měnící v jed, co bylo darem ráje. Ba v samém středu chrámu rozkoše melancholie za závoji trůní. Uzři ji jenom ten, kdo na patře radosti hrozny jemně drtit umí. Tam s žezlem smutku duše najde ji a bude její bledou trofejí.
ÓDA NA ZAHÁLKU
1 ři postavy jsem spatřil jednou zrána, stály tu bokem se skloněnou šíji, kráčela každá vznešeně a sama, v sandálech tichých, v dlouhých rouchách bílých. Plynuly kolem mne tak zadumaně, jako když řeckou vázou otáčí se, a přišly zpět, jako bych přednost dával při otáčení oné první straně. Váhal jsem nad tím feidiovským vlysem a žádnou z nich jsem vskutku nepoznával.
Vy mlžné stíny, kdo vás donutí odložit masku, která tolik mate? Bylo to tiché tajné spiknutí, jak odkrást se a zanechat mě v drápech mé lenosti? Čas uměl opájet, nádherný závoj lhostejná mne halil. Puls téměř výhost dal své lopotě, bolest ztratila osten, radost květ. Proč nezmizely jste a nenechaly mě mému poklidu - a nicotě?
Potřetí vrátily sc, ale proč?
Můj spánek protkáván byl bledým zdáním,
má duše byla jako kolotoč
s paprsky, květy, stínů mihotáním.
Ač rosu máje mělo na víčkách,
podmračenému jitra déšť se zpozdil,
po rámu okna stoupal hádek drzý
letošní révy s hymnem písně drozdí.
Ó stíny! Čas by byl si sbohem dát!
Na vaše roucha neštěkly mé slzy.
Při třetím návratu své spanilé
tváře stočily ke mně a šly dál,
pak zmizely - já ale zpozdile
toužil mít křídla, neboť jsem je znal.
Ta nejhezčí, Láska prý jméno její,
ta druhá, bledá, to je Ambice
s rudými vičky, jimiž bdělost kryje.
Ta třetí, kterou mnozí urážejí,
já ale miluji, ta vzpurnice,
vim, že to je můj démon, Poezie.
Zmizely a já toužil po křídlech, ó bláznovství! Co láska je, kam s ní? Chudáček Ambice! Má krátký věk, je v lidském srdci záchvat horečný. A poezie? Na tom nedosti, že nezná blaho jiter ospalých a liných večerů na prahu snů. Kéž bych se navždy zbavil starostí, dny nepočítal, jež se přehnaly, neslyšel všetečný hlas rozumu!
Sbohem, vy přeludy! Já kvůli vám nezvednu hlavu, uloženou sladce; nechci být krmen chválou, odmítám být beránkem v sentimentální frašce. Vplyňte zas do postav na řecké váze, zjevením budte, které vznosně kráčí. Už sbohem! Noc dost krásných představ mívá i jasný den těch, s nimiž je mi blaze. Přízraky, jděte z cesty, co vám zbývá? Nevracejte se, rozplyňte se v mracích.
U en odešel i všechna jeho krása!
Sladkost rtů, ňader, sladký hlasu dar,
teplý dech, šepot, něžnost polohlasná,
lesk očí, těla dokonalý tvar.
Opadal květ, který byl nad květy,
krása sytící oči po okraj
i její dotyk z mého objetí,
vymizel hlas i teplo, úběf, ráj.
Jak nevhod vytratil se tentokrát,
právě když svatvečer - či svatá noc
voňavý závěs lásky začly tkát
z nejhustší tmy pro svoji čaromoc.
Já misál lásky četl do setmění,
mám půst - kéž aspoň spánek dopřeje mi.
Mi DUŠE TEMNÁ JE
Má duše temná je — ó do strun sáhni, jen ještě harfu toužím poslouchat, kéž uslyším ten zvuk, tak pro mne vábný, až vzbudíš tóny tiše ve strunách. Jestli bdí v srdci naděje mi drahá, kouzlem těch zvuků znovu zaplane, a pakli v očích ukryta je vláha, vytryskne s písní, mučit přestane.
Divoce začni, z hloubky žalu v duši, nespěchej chválil radost písněmi, říkám li, pěvce, nejdřív plakat musí mé těžké srdce, jinak pukne mi. Vždyť bylo jenom smutkem odchováno, muselo ve zlých nocích samo bdít; teď shůry nejhorší mu bylo dáno, teď zlomí se — či v písni najde klid.
Nikolaus Lenau
Podzimní píseň,
K.ol smutně stromy stoji, list vítr chladný svál, jen jedle tmavou chvojí se ještě chlubí dál.
Když pták si hnízdo zjedná, je svěží jedle chvůj, í když zvěř hrabe bědná si v ledu pokrm svůj.
Však zřím, jak buk již schází v tom mrazu, k žití mdlý, jak v chladné větry hází svůj lístek poslední.
K mé duši smutkem šeré buk lip se hodí dnes, že si tak k srdci bere té zimy bol a děs.
Albigenští
lárása mvsitaniknmti, to neskvělejší odvanouti, poženu náfekznívždy dál; lažwéakinrtvémíti Immtapoplete a vznítí nejtrpčípléč, nejhlvbší iaL
Byron
S a m 6 t a. I.
Zda byl jsi někdy sám a sám tak zcela bez lásky, boha v pustém, širém kraji a rány sudby zlé jsi nesl v taji se hněvným, dusným bolem, pýchou čela?
Když každá naděj svěží odletěla, ti- jako lovci skály na pokraji psfi ztrativších se hlasy umírají, jak pták, jenž letí, než se zima bělá.
Když byl jsi sám tak v pustém kraji kdes, pak víš, jak láká to, by člověk jal v své lokty kámen, na zem k němu kles'. By polekaný svojí samotou a zděšen, vskočil od ztrnulých skal a teskně větru rozpjal náruč svou. II.
Je vítr cizí, jak jej obejmouti? a kámen mrtvý, chladný leží v pláni, u něho marně útěcha se shání, i nad růží tě samota tvá rmoutí.
Co dbá tě? záhy zříš, jak ve zákoutí,
v svůj skon se noříc, bledne, hlavu sklání.
Jdi dále, dále, všude umírám,
kdé stvoření jdou dlouhé, tmavé pouti
Když tu tam zříš, jak hledí okny s plesem, pak zavrou tobě okna u chaty, zabouchnou chýže, a ty chvíš se děsem.
Bez lásky, boha! Cesta hrůzná velí, a v cestách vítr chladný je; a ty r Až k zoufání je smutný svět ten celý.
Smutek nebes.
Po tváři nebe myšlénka se plíží, ten tmavý mrak tam těžce, tesklivě; jak chorý duchem v loži s bolnou tíží se větrem zmítá křoví na nivě.
A rachot těžký, temný, duní s mraku, ty tmavé brvy blýsknou zas a zas, tak, když se k pláči má, to blýskne v zraku, a slabý paprsk vyšlehne ven z řas.
Ted chladná hráza stoupá ze močálu, a stepí táhne tiché mlhy proud, a nebe dalo, zamyšlené v žalu, i slunci z ruky volně vypadnout.
PAMĚŤ
Já ve snách jasně viděl, co mě čeká.
Už nadějí můj zítřek nepřetéká,
hrstka mých šťastných dnů je na přelomu.
Mně úsvit žili temná mračna cloní,
mrazivý vítr neštěstí mě honí,
naděje, láska, radost jdou mi z domu.
Kéž mohu paměť ještě přidat k tomu!
VERŠE PSANÉ POD JILMEM NA HŘBITOVE V HARROW
Ty svědku mého mládí! Oddechuje tvých větví koruna, když nad ní větřík pluje, kde sám teď přemítám, já, jenž tu běhal všude s milými přáteli po slinné, zvlhlé půdě, s těmi, jimž v paměti snad jako mně se mih blažený záblesk chvil společně prožitých. Ó jilme, útěšně zde nade mnou jsi bděl stínem svých haluzí, když soumrak nadcházel, jako se skláníš teď, když znovu ležím tady, žel, bez těch myšlenek, jež těšily mě v mládí. Tvé větve výmluvné, jako by byly živé, šeptají: Vzpomeň si na to, co bylo dříve, a jejich něžný vzkaz tajemně ke mně slét: Rozluč se, už je čas, rozluč se naposled.
Až osud sejme mí horečné touhy břímě
a přání vyvanou a vášeň opustí mne,
pak — říkal jsem si vždy — že by mi ulehčilo
mé chvíle poslední, kdyby tak možno bylo,
abych tu nalezl útulek skrovný, těsný,
pod stromem, který mě zkolébat uměl ve sny.
S tím pomyšlením smrt už by mě neděsila,
kde srdce rádo dlí, zem by mu lehká byla.
Zde bych chtěl navždy spát, kde velké sny jsem sníval,
hýčkal své naděje a šťastně odpočíval.
Rád bych tu spočinul v útulku stinných šer,
přitiskly pod hlínou s otisky dětských her,
pod zemí, kryjící místo, jež měl jsem rád
a v kterém dosud jsou stopy mých kroků snad,
konejšen šuměním, jež v mládí miloval jsem,
a želen těmi jen, které tu kdysi znal jsem —
z nich leckdo truchlil by, památkou mládí spjat.
A svět by zapomněl: co lepšího si přát!
Mickiewicz
Lermontov
RÁNO I VEČER
Ve věnci žhoucích chmur vychází slunce zemi a bledá luny tvář se mračí na západě; za sluncem točí se růže rozvitá mladě, fialka sklání se pod rosy krůpějemi.
Zjev Laury v okně vzplál. Já poklekl v té chvíli, a ona, hladíc si své vlasy ve vrkoči, řekla: „Proč máte vždy ráno tak smutné oči: měsíc i fialka i ty, můj dávno milý?"
Pro nové pohledy jsem přišel za soumraku. Měsíc se navracel, svou rudou tváří jistý, a šerem vzkříšená fialka zdvihla listy.
Zas v okně stanula má milená, ó ano,
a v šatě krásnějším a veselejších zraků...
Zas k nožkám jsem jí klek - však smutný jako ráno.
BACHČISARAJ
Ač ještě veliké, již pusté sídlo chánů! Síň, zametaná kdys jen čely bašů, za ní lehátka, chodby, trůn, koutky pro milování teď pro saranče jsou, had ovine jek ránu.
Skrz okna barevná dere se svlačec tiše, po klenbách, po stěnách se všude plazit vidí; ve jménu přírody zabírá dílo lidí a balsazarovské RUINA tady píše.
Uprostřed dvorany je mísa mramorová: "' fontána harému: je dosud jako nová, a plačíc perly slz, do pustin volá dlouze:
Kde jsi, ó lásko, moc a slávo, v zdejším chvatu? Vy věčně máte žít a pramen plynout pouze! Však, hanbo, zašly jste a pramen zůstává tu.
ZŘÍCENINY ZÁMKU V BALAKLAVĚ
Ty zámky sesuté do trosek bez souladu střehly tě, zdobily, ó nevděčný ty Kryme! . Dnes trčí na horách jak lebky obrů přímé; had žije v nich a též člověk podlejší hadů.
Já na věž vystoupil a hledám erbů zbytky. Hle, tady nápis je, snad jméno bohatýra, kdys postrach vojsk, a teď v zapomenutí zmírá a zavinuto je jak v révy list červ plytký.
Rek do zdí tesal tu athénskou krásu, svoji, Mongolům Ital zas tu sbíjel pouta dvojí a z Mekky přibylý zpíval své písně denní.
Dnes hroby oblétnou tu černým křídlem supi. Tak v městě, které už mor vyhubil až k dřeni, prapory smuteční vlají a věčně úpí.
Chci žít své smutky i své žaly navzdory štěstí, lásce, všem! Ty právě rozum rozhýčkaly, shladily vrásky v čele mém.
Je čas, by výsměšnými slovy mhy dusný klid byl rozerván: lze bez strastí žít básníkovi ? Cím bez bouře je okeán! —
On žít chce, žít za cenu muky, a raděj trpí nastokrát, by vykoupil si nebe zvuky, — však darem slávu nechce brát.
MONOLOG
Věř, marnost nad marnost je štěstí v tomto světě!
K čemu je hluboké vědění, žízeň slávy,
talent a vřelá láska k svobodě,
když použiti jich, žel, nemůžem?
My, děti severu, podobny zdejším stromům,
kveteme nedlouho a rychle uvadáme...
Jak zimní slunce to na šedém nebesklonu,
tak pochmurný je též náš život a tak krátká
je jeho jednotvárná pouť...
A dusno připadá ti ve vlasti
a srdci těžko, v srdci plno stesku...
Neznajíc lásky, bez přátelství sladkých,
za pustých bouří trpí naše mládí,
a zloby jed v ně rychle vsakuje,
číš života nás hořce na rtech chladí
a nic už duši nerozraduje.
1829
MONOLOG
Věř, marnost nad marnost je štěstí v tomto světě!
K čemu je hluboké vědění, žízeň slávy,
talent a vřelá láska k svobodě,
když použiti jich, žel, nemůžem?
My, děti severu, podobny zdejším stromům,
kveteme nedlouho a rychle uvadáme...
Jak zimní slunce to na šedém nebesklonu,
tak pochmurný je též náš život a tak krátká
je jeho jednotvárná pouť...
A dusno připadá ti ve vlasti
a srdci těžko, v srdci plno stesku...
Neznajíc lásky, bez přátelství sladkých,
za pustých bouří trpí naše mládí,
a zloby jed v ně rychle vsakuje,
číš života nás hořce na rtech chladí
a nic už duši nerozraduie.
I NUDNO I TESKNO!
I nudno i teskno! — a nikdo, komu ruku bys tisk
ve chvíli rozladěné duše... Touha!... K čemu marný a věčný tvé touhy je trysk?
A roky ty tam... jde čas, ty nejlepší ruše!
Milovat... Koho však?... na čas — toť marno je,
a věčně nemůžem mít rádi. A v sebe hledíš-li? — v minulu prázdno je:
i radost i muka, vše v nicotu pádí.
Co vášně? — zejtra či dnes odplyne sladký jich žal,
slovo jak rozumu zazní, a život když na váhy chladného soudu jsi dal,
je jenom žert — hloupý a prázdný.
1840