MĚŠŤÁCKÉ TVÁŘE
V některých venkovských městech jsou domy, které svým vzhledem probouzejí stejnou melancholii jako nejtmavší kláštery, nejpustší stepi nebo nejsmutnější trosky. Snad je v těch domech-zároveň ticho kláštera, vyprahlost stepí i zbytky zřícenin. Život, pohyb v nich je tak klidný, že by se cizímu člověku zdály neobydlené, kdyby se najednou nesetkal v okně s nevýrazným, chladným pohledem nehybné postavy, jejíž polo-mnišská tvář se vykloní přes parapet, ozve-li se dole neznámý krok. Takový melancholický vzhled má'v Saumuru jeden dům na konci hrbolaté ulice, která vede přes horní část města k zámku. Tato ulice, nyní málo rušná, v létě horká, v zimě studená, místy tmavá, upoutává pozornost svou zvonivou dlažbou z drobných oblázků, vždy čistou a suchou, svou úzkou, kíivolakou jízdní dráhou, mírem svých domů, které patří ke starému městu a nad nimiž se vypínají hradby. Třistaleté stavby jsou ještě pevné, ačkoli jsou dřevěné, a jejich malebný vzhled zvyšuje osobitost, pro niž je tato část Saumuru vyhledávána milovníky minulosti i umělci. Je nesnadné projít kolem těchto domů a neobdivovat se obrovským trámům, na jejichž konci jsou vyřezány bizarní tváře, zdobící přízemí většiny staveb černými basreliéfy. Zde třeba příčné trámce, pokryté břidlicí, kreslí modré čáry na křehkých stěnách domu ukončeného itřechou se štítem z hrazeného zdiva, která se lety prohnula .1 prohnilé šindele se střídavým působením deště a slunce {kroutily, tam zas spatříme otlučené, zčernalé parapety, jejichž Itmné sochařské ozdoby je stěží vidět, zdají se příliš lehké pro hlinéný květináč, z něhož vyrážejí karafiáty nebo růže nějaké ubohé dělnice. O něco dál jsou dveře s ohromnými hřeby, kde tvořivý duch našich předků vyryl domácí hieroglyfy, jejichž •.myslu se nikdy nedopátrame. Tady nějaký protestant vepsal /ii.inicní své víry, tam zas člen Ligy proklel Jindřicha IV. Kte-iv i měšťák do nich vyřezal odznak svého měšťanského šlech-tli i\i, slávu svého zapomenutého konšelství. Jsou tu celé fran-. ou/.lké dějiny. Vedle chvějícího se domu s kusy hrubě omít-
9
A
nutých zdí, kde řemeslník zvěčnil svůj hoblík, stoj! šlechtický palác, na jehož kamenné obloukové klenbě dveří můžeme ještě spatřit stopy po jeho erbu, zničeném za několika revolucí, které od roku 1789 otřásly krajem. V této ulici nejsou v přízemí obchodních domů ani krámy, ani skladiště, přátelé středověku by tam našli dílny našich otců v celé jejich naivní prostotě. Ty nízké síně, které nemají ani průčelí krámů, ani výkladní skříň, ani okna, jsou hluboké, tmavé, bez vnějších i vnitřních ozdob. Dveře mají dvě hladké, hrubě okované části, z nichž horní se otvírá dovnitř a dolní se zvonkem na pružném péru se ustavičně pohybuje sem tam. Vzduch a denní světlo vniká do tohoto vlhkého brlohu buď hořejškem dveří, nebo prostorem mezi klenbou, podlahou a zídkou ve výši loktů, do níž se zasazují pevné okenice; ráno se sundají, večer se opět nasadí a zajistí železnými, nýtovanými pásy. Na této zdi vykládá obchodník zboží. Není tu nic šarlatánskeho. Podle toho, o jaký obchod jde, jsou tu vystaveny dva tři džbery plné soli a tresek, několik balíků plachtoviny, provazy, mosaz zavěšená na stropních trámech, obruče rozmístěné podél stěn nebo několik kusů sukna v přihrádkách. Vstupte. Čisté, mladistvě půvabné děvče s bílým šátkem a růžovými pažemi přestane plést, zavolá otce nebo matku, ti přijdou a prodají vám podle vašeho přání zboží za dva sou nebo za dvacet tisíc franků; lhostejně, úslužně nebo drze, podle své povahy. Uvidíte obchodníka s dužinami, který sedí u dveří a za hovoru se sousedem si točí palci, zdá* se, že má jen špatná prkna a dva tři svazky latí, ale jeho plný sklad v přístavu zásobuje všecky bednáře v anjou-ském kraji; ví skoro navlas přesně, kolik udělá sudů, bude-li dobrá úroda; sluneční žár ho obohacuje, deštivý čas ho přivádí na mizinu: za jediné dopoledne může cena sudu vystoupit na jedenáct franků nebo klesnout na šest liber. V tomto kraji, stejně jako v Touraine, ovládá vrtkavost počasí obchodní život. Vinaři, statkáři, obchodníci dřívím, bednáři, hostinští, námořníci, všichni číhají na sluneční paprsek; třesou se, když jdou večer spát, aby druhého dne ráno nezjistili, že v noci mrzlo; bojí se deště, větru, sucha a chtějí vodu, teplo či mraky, jak kdo. Je tu stálý souboj mezi nebem a pozemskými zájmy. Tlakoměr tváře zdejších lidí střídavě rozesmutní, rozjasní, rozveselí. V celičké bývalé hlavní saumurskč ulici se slova: „To je zlatý čas!" mění ode dveří ke dveřím v čísla. Proto každý
odpovídá sousedovi: „Prší louisdory," neboť ví, kolik mu jich sluneční paprsek, příznivý déšť přinese. Na jaře kolem časného sobotního odpoledne nedostanete u těchto hodných obchodníků ani za sou zboží. Každý má vinici, malou usedlost a odjede na dva dny na venkov. A poněvadž se o všem předem ví, ať je to koupě, prodej nebo zisk, mohou obchodníci deset hodin z dvanácti věnovat veselým zábavám, pozorování, poznámkám, ustavičnému slídění. Hospodyně koupí koroptev, a už se sousedé ptají manžela, jestli byla dost upečená. Dívka se vykloní z okna, a už ji vidí všecky ty skupiny zahálejících mužů. Tady je vidět do každého svědomí, stejně jako ty neproniknutelné, tmavé, mlčenlivč domy nemají tajemství. Žije se téměř stále venku: každá rodina se usadí přede dveřmi, obědvá tam, večeří, hádá se zde. Nikdo neprojde ulicí, aby nebyl skrznaskrz, prozkoumán. Když přišel kdysi cizí člověk do venkovského města, posmívali se mu ode dveří ke dveřím. Odtud ty povídačky, odtud přezdívka „posměváčkové" pro obyvatele Angersu, kteří obzvlášť vynikali v těchto městských žertech. Bývalé paláce starého města stojí na horním konci této ulice, kde bydlila kdysi zdejší šlechta. Dům probouzející melancholii, kde se zběhly události tohoto příběhu, byl právě jedním / oněch paláců, úctyhodných pozůstatků století, kdy věci i lidé měli onu prostotu, kterou francouzské mravy den ze dne ztrácejí. Projdete-li zatáčkami té malebné cesty, kde i nejmenší výstupky a prolákliny probouzejí vzpomínky a jejíž celkový dojem nutí k jakémusi mechanickému snění, uvidíte dosti tmavé vyztužení zdi, uprostřed něhož jsou skryty dveře Gran-detovic domu. Nepochopíte význam tohoto venkovského vý-1.1/n, nebudete-li znát životopis pana Grandeta.
Pan Grandet se těšil v Saumuru vážnosti, jejíž příčiny a ná-lledky nepochopí zplna lidé, kteří nežili, nebo jen krátce, na nosem venkově. Pan Grandet, jemuž někteří říkali ještě otec Grandet, ale těchto starců bylo stále míň, byl v roce 1789 vi lnu zámožným bednářským mistrem; uměl číst, psát a počí-i.H Když dala Francouzská republika v saumurském okrese do
l.....Icjc církevní statky, bednář se právě oženil s dcerou boha-
i' ho obchodníka s prkny, bylo mu tehdy čtyřicet lei. Graiidet v/,il ivé peníze i věno, a vyzbrojen dvěma tisíci louisdorů, šel .....kres, kde dal jeho tchán čtyři stá louisdorů z,uřivému republikánovi, který dohlížel na prodej národních statků, a tak
11
získal Grandet podle zákona, i když ne snad tak docela, skoro zadarmo nejkrásnčjší vinice na okrese, staré opatství a několik dvorců. Obyvatelé Saumuru byli málo revoluční, a proto pokládali pana Grandeta za odvážného člověka, republikána, vlastence, za muže, který propadl novým myšlenkám, zatímco bednář propadl prostě vinicím. Byl jmenován členem saumur-ské okresní správy a jeho mírumilovný vliv se tam projevil
fioliticky i obchodně. Po stránce politické chránil stoupence rancouzského království, a vší svou mocí bránil, aby se rozprodával majetek emigrantů; po stránce obchodní dodal republikánským armádám jeden nebo dva tisíce sudů bílého vína a dal si je zaplatit nádhernými lukami, patřícími k ženskému klášteru, který byl ponechán jako poslední pozemková rezerva. Za konzulátu se stal dobrák Grandet starostou, spravoval obec moudře, těžil z ní ještě lip; za císařství byl panem Grandetem. Napoleon neměl republikány rád: nahradil pana Grandeta, o němž se říkalo, že nosil rudou čapku, jedním velkostatkářem, mužem se šlechtickým přídomkem, budoucím císařským baronem. Pan Grandet opustil městský úřad bez lítosti. Dal postavit v zájmu města skvělé cesty, které vedly k jeho statkům. Ze svého domu a Statků, velmi výhodně zaknihovaných, platil mírné daně. Po roztřídění několika jeho pozemků staly se jeho pečlivě ošetřované vinice „klasou" kraje, což je běžný odborný výraz pro označení vinohradů, rodících nejlepší víno. Mohl se ucházet o kříž Čestné legie; k tomu došlo v roce 1806. Panu Grandetovi bylo tenkrát sedmapadesát let a jeho ženě kolem šestatřiceti. Jediné dceři, plodu jejich zákonité lásky, bylo deset. Pan Grandet, kterého chtěla pravděpodobně Prozřetelnost utěšil, když. upadl v úřadě v ne-milost, dědil toho roku postupně po paní de la Gaudiniěre, rozené La Bertelliěre, matce paní Grandetové; pak po starém panu La Bertelliěre, otci zesnulé; a navíc po paní Gentilletové, babičce z matčiny strany: trojí dědictví, jehož, výši nikdo neznal. Lakota těch tří starých lidí byla tak náruživá, že už dávno hromadili peníze, jen aby se na ně mohli potají dívat. Starý pan La Bertelliěre nazýval ukládání peněz marnotratností, soudil, že větší úroky nese podívaná na zlato než lichvářský zisk. Město Saumur odhadovalo tedy výši úspor podle viditelného majetku. Pan Grandet dostal tehdy nový šlechtický titul, který naše zběsilé rovnostářství nikdy nezruší; stal se největším po-
platníkem na okrese. Obdělával sto jiter vinic, které mu v úrodných letech dávaly sedm až osm set sudů vína. Měl třináct dvorů, staré opatství, kde ze šetrnosti zazdil okna, lomené oblouky i kostelní okna, takže se uchovaly; a navíc sto dvacet sedm jiter luk, kde rostlo a sílilo tři tisíce topolů, zasazených v roce 1793. Konečně mu patřil i dům, ve kterém bydlel; tak zjišťovali jeho viditelný majetek. Pokud jde o peníze, mohli jejich výši přibližně odhadnout jen dva lidé: jedním z nich byl pan Cruchot, notář pověřený lichvářským obchodem pana Grandeta; druhým byl pan des Grassins, nejbohatší saumurský bankéř, na jehož zisku se vinař s užitkem tajně podílel. Ačkoli starý Cruchot a pan des Grassins zachovávali naprostou mlčelivost, která plodí na venkově důvěru i jmění, prokazovali na veřejnosti panu Grandetovi tak velkou úctu, že pozorovatelé mohli změřit výši kapitálu bývalého starosty podle přehnané pozornosti, jaké se těšil. V Saumuru nebylo nikoho, kdo by nebyl přesvědčen, že má pan Grandet tajný poklad, skrýši plnou louisdorů, a že si v noci dopřává nevýslovného potěšení, jaké poskytuje pohled na velkou hromadu zla-ta. Lakomci si tím byli téměř jisti, když viděli oči toho dobráka, na něž jako by žlutý kov přenášel svou barvu. Stejně jako pohled rozkošníka, hráče nebo záletníka má i pohled člověka, zvyklého brát ze svých peněz obrovské úroky, jisté nedefino-vatelné návyky, kradmá, chtivá, tajemná hnutí, která neujdou jeho souvěrcům. Tato tajná řeč vytváří jakési svobodné zednářovi vášní. Pan Grandet tedy budil uctivou vážnost, na niž měl právo jako muž, který nebyl nikdy nikomu nic dlužen a který jal o starý bednář a starý vinař předvídal s přesností astronoma, kdy má pro svou úrodu vyrobit tisíc sudů nebo jenom pět set: iii/meškal jedinou spekulaci, měl vždy sudy na prodej, když mely větší cenu než jejich obsah, mohl uložit sklizeň do sklepli .1 vyčkat chvíle, kdy bude moci prodat sud za dvě stě fran-I n, /.iiímco ho malí vinaři prodávali za pět louisdorů. Jeho l'Mľ.lulá sklizeň z roku 1811, kterou moudře uschoval a potom ■Volna prodával, mu vynesla přes dvě stě čtyřicet tisíc liber. I iiunúiíci by řekli, že je v panu Grandetovi něco z tygra i hada: dovedl si lehnout, skrčit se, číhat dlouho na kořist, I "i n íli ni, pak otevřel tlamu svého měšce, pohltil spoustu i "líni ,i lehl si klidně jako had, který tráví; necitelně, chladně, i in hulil ky. Každý, kdo ho viděl jít kolem, cítil obdiv smíšený
12
13
s úctou a hrůzou. Či nezakusil kdekdo v Saumuru jemnou drásavost jeho ocelových drápů? Jednomu obstaral notář Cru-chot peníze na koupi usedlosti, ale na jedenáct procent; jinému pan des Grassins odkoupil směnky, ale srazil si přitom strašné úroky. Nebylo téměř dne, aby se jméno pana Grandeta nevyslovilo buď na trhu, nebo při večerních besedách v městě. Pro některé lidi bylo jmění starého vinaře předmětem vlastenecké pýchy. Nejeden obchodník, nejeden hostinský říkával cizincům s jistým uspokojením: „Pane, máme tu dva tři milionárske domy, ale co se týče pana Grandeta, ten ani sám neví, jaké má jmění!" Roku 1816 odhadovali nejobratnější saumur-ští počtáři pozemkový majetek toho dobráka asi na čtyři milióny; poněvadž však v letech 1793 až 1817 vytěžil ze svých statků průměrně sto tisíc franků ročně, bylo možno předpokládat, že má v penězích téměř stejnou částku jako v nemovitostech. Když se po partii bostonu nebo v nějakém hovoru o vinicích mluvilo náhodou o Grandetovi, říkali proto schopní lidé: „Starý Grandet?... Tatík Grandet musí mít takových pět šest miliónů." — „To jste šikovnější než já, já jsem nikdy nemohl vypátrat, kolik to dělá celkem," odpovídal pan Cru-chot nebo pan des Grassins, když slyšeli takové řeči. A když nějaký Pařížan mluvil o Rothschildovi nebo panu Laffittovi, ptali se saumurští občané, jsou-li ti lidé tak bohatí jako pan Grandet. Jestliže jim Pařížan s úsměvem pohrdavé přisvědčil, dívali se na sebe a kroutili nedůvěřivě hlavou. Tak velké jmění přikrývalo zlatým pláštěm všecky skutky tohoto člověka. Jestliže zprvu některé zvláštnosti jeho života vyvolávaly úšklebky a výsměch, začas výsměch i úšklebky zevšedněly. I ve svých nejmenších skutcích měl pan Grandet autoritu vyplývající z uvážlivosti. Jeho slova, oděv, gesta, mrkání byly zákonem y kraji, kde každý, kdo ho studoval, jako přírodopisec studuje účinky instinktu u zvířat, mohl rozpoznat hlubokou a mlčeli-vou moudrost jeho sebemenšího pohybu. „Bude tuhá zima," říkali, „pan Grandet si navlékl podšívanč rukavice: musíme sbírat hrozny." — „Starý Grandet bere hodně dužin, bude letos hodně vína." Pan Grandet nekupoval nikdy ani maso, ani chléb. Jeho nájemci mu přinášeli každý týden dostatečnou zásobu kapounů, kuřat, vajec, másla a deputátního obilí. Měl mlýn, jehož nájemce si musil kromě nájemného přijít pro určité množství obilí a odvést mu z toho otruby a mouku.
Velká Nanon, jeho jediná služka, pekla sama každou sobotu chléb pro celý dům, ačkoli už nebyla mladá. Pan Grandet se dohodl se zelináři, svými nájemci, že ho budou zásobovat zeleninou. Co se týče ovoce, sklízel ho tolik, že z něho dal velkou část prodat na trhu. Dříví na topení se řezalo z plotů nebo se bralo ze starých, napolo shnilých pahýlů, které dobýval na okraji svých pozemků, a jeho nájemci mu je přiváželi do města už rozštípané, ochotně je ukládali do dřevníku, ale dočkali se vždycky jen poděkování. Jediné známé vydání, které měl, byl svěcený chléb, šaty pro ženu, dceru a poplatek za jejich sedadla v kostele; světlo, služné velké Nanon, cínování kastrolů; daňové poplatky, opravy budov a výdaje na hospodářství. Měl šest set jiter lesa, který nedávno koupil, dozíral mu tam sousedův hlídač, jemuž slíbil odměnu. Teprve od té doby, co koupil les, jedl zvěřinu. Chování tohoto muže bylo velmi prosté. Mluvil málo. Obyčejně vyjadřoval své myšlenky krátkými mravoučnými větami, které pronášel mírným hlasem. Od Revoluce, kdy na sebe upozornil, ten lišák únavně koktal, kdykoli měl dlouho hovořit nebo udržovat rozhovor. Toto koktání, nesouvislost vět, příval slov, v němž utápěl svou myšlenku, zdánlivý nedostatek logiky, což se přičítalo chatrnému vzdělání, to vše jen předstíral; objasní to dostatečně některé příhody léto historie. Ostatně stačily mu obvykle čtyři věty, přesné jako algebraické vzorce, aby obsáhl nebo rozřešil všechny životní i obchodní nesnáze: „Nevím. Nemohu. Nechci. Uvidíme." Neříkal nikdy ani ano, ani ne, a vůbec nepsal. Když s ním někdo mluvil, poslouchal chladně, držel si bradu v pravé ruce, opíraje se pravým loktem o hřbet levé ruky, a tvořil si o každé věci úsudek, od něhož už neustoupil. Přemýšlel dlouho o sebemenším obchodu. Když mu po obratném rozhovoru svěřil jeho protivník tajemství svých záměrů, domnívaje se, že ho už zaujal, odpověděl mu: „Nemohu nic ujednávat, dokud se neporadím se ženou. " Jeho žena, kterou si úplně zotročil, byla n m v obchodních věcech nejpohodlnější zástenou. Nikdy ni-I oho nenavštívil, nepřijímal ani nezval na večeři; nedělal ni-I .lv hluk, zdálo se, že vším šetří, i pohybem. Nepokazil nic ,ľ,i.iiním, vedla ho k tomu stálá úcta k vlastnictví. I tak se přes |i ho mírný hlas a obezřetné chování prodírala navenek řeč ,! /|Hisoby bednáře, obzvlášť když byl doma, kde se přemáhal ,,,,)<<  než jinde. Co do vzhledu byl Grandet muž pět stop
M
15
vysoký, zavalitý, hranatý, jeho objem lýtek činil dvanáct palců, čéšky měl sukovité, ramena široká; obličej byl kulatý, opálený, s důlky po neštovicích; bradu měl rovnou, rty souměrné a zuby bilč; oči měly klidný, hltavý výraz, jaký lid připisuje baziliškovi, čelo, plné příčných vrásek, nebylo bez výrazných hrbolů; nažloutlé, šedivějící vlasy byly samé stříbro a zlato, jak říkali někteří mladí lidé, kteří si neuvědomovali závažnost žertu šitého na pana Grandeta; nos byl na konci tlustý, znetvořený žilkovaným nádorem, o němž lid ne bez důvodu říkal, že je plný zloby. Tato tvář prozrazovala nebezpečný důvtip, chladnou počestnost, sobectví člověka zvyklého soustřeďovat své city na rozkoš z lakoty a na jedinou bytost, která pro něho skutečně něco znamenala, na svou dceru Evženii, jedinou dědičku. Chování, způsoby, chůze, všecko u něho ostatně svědčilo o sebevědomí, jaké mívají lidé, zvyklí mít ve všem úspěch. Však měl také pan Grandet železnou povahu, i když jeho mravy byly zdánlivě jemné a přizpůsobivé. Oblékal se stále stejně, kdo ho viděl dnes, viděl ho tak, jak chodil od roku 1791. V těžkých střevících měl kožené řemínky; za každého počasí nosil silné vlněné punčochy; krátké kalhoty z hrubého hnědého sukna se stříbrnými přezkami, sametovou vestu s pruhy střídavě žlutými, červenohnědými a s knoflíky přišitými do čtverce, široký kaštanový kabát s dlouhými šosy, černou kravatu a kvakerský klobouk. Rukavice, pevné jako rukavice četnic-kč, mu vydržely dvacet měsíců, a aby je uchoval čisté, kladl je vždy na okraj klobouku na stejné místo, stejným pohybem. To je všecko, co se o něm v Saumuru vědělo.
Jen šest obyvatel mělo právo chodit do jeho domu. Nejvý-znamnější ze tří prvních byl synovec pana Cruchota. Od té doby, co byl jmenován předsedou soudu první instance v Saumuru, připojil ten mladý muž k jménu Cruchot jméno de Bonfons a snažil se, aby Bonfons zvítězil nad Cruchotem. Podpisoval se už C. de Bonfons. Sudič, který byl natolik nerozvážný, že mu říkal pane Cruchote, poznal brzy při přelíčení, že provedl hloupost. Soudce protežoval ty, kteří ho oslovovali pane předsedo, ale nejlaskavější úsměvy měl pro lichotníky, kteří mu říkali pane de Bonfons. Panu předsedovi bylo třiatřicet let a patřilo mu panství Bonfons (Boni Fontis), které mu vynášelo sedm tisíc liber renty; čekal na dědictví po svém strýci notáři a po svém strýci abbé Cruchotovi, hodnostáři kapituly sv. Mar-
16
tina v Toursu; o obou se soudilo, že jsou dosti bohatí. Ti tři Cruchotové, podporovaní hezkým počtem bratranců a spříznění s dvaceti rodinami v městě, tvořili stranu jako kdysi ve Florencii rod Medicejských; a stejně jako Medicejští měli i Cruchotové své Pazzi. Paní des Grassins, matka třiadvacetiletého syna, navštěvovala velmi horlivě paní Grandetovou, doufala, že ožení svého drahého Adolfa se slečnou Evženií. Pan des Grassins, bankéř, podporoval statečně ženiny manévry vytrvalými službičkami, které potají prokazoval starému lakomci, a přicházel vždy včas na bojiště. Ti tři des Grassins měli rovněž své přívržence, bratránky, věrné spojence. Ze strany Cru-chotů abbé, Talleyrand rodiny, pevně podporovaný svým bratrem notářem, neústupně bojoval s paní bankéřovou a snažil se zachovat bohaté dědictví pro svého synovce předsedu. Tento tajný boj mezi Cruchoty a Grassinsi, kde byla cenou ruka Evženie Grandetové, zajímal vášnivě některé saumurské společenské skupiny. Provdá se Evženie Grandetová za pana předsedu, nebo za pana Adolfa des Grassins? Jedni odpovídali, že pan Grandet nedá svou dceru ani jednomu, ani druhému. Bývalý bednář, sžíraný ctižádostí, hledá jistě za zetě nějakého francouzského paira, který by za tři sta tisíc liber renty nehleděl na všecky ty sudy, které se u Grandetů vyráběly, vyrábějí nebo budou vyrábět. Jiní namítali, že pan a paní des Grassins jsou urození, velmi bohatí, že Adolf je roztomilý kavalír a že lak vhodný sňatek jistě uspokojí člověka, kterého celý Saumur vídal se širočinou v ruce, ostatně nosil kdysi rudou čapku; ledaže by měl v hrsti nějakého papežova synovce. Nejrozum-nější upozorňovali na to, že pan Cruchot de Bonfons může přijít kdykoli do domu, zatímco jeho soka přijímají jen v neděli. Jedni tvrdili, že paní des Grassins, která je v užším styku se ženami Grandetová domu než. Cruchotovi, jim může vnuknout jisté myšlenky, jež jí dřív či později zajistí úspěch. Druzí /;is odpovídali, že abbé Cruchot je největší lichometník na světě a že protivníci jsou si rovni, stojí-li žena proti mnichovi. „Jsou na tom stejně," říkal jeden saumurský estét. Staří domá-i i lidé, kteří byli poučenější, tvrdili, že Grandetovi jsou příliš i hyiří, aby pustili majetek z rodového vlastnictví, slečna Evženie Grandetová ze Saumuru se provdá za syna pana Grandeta / Paříže, bohatého velkoobchodníka s vínem. Stoupenci Cru-' Imtu a Grassinsů odpovídali na takové řeči: „Přcdné/^VbaN.
£ Ví 3