MÉŠTÁCKÉ POSTAVY
V některých venkovských městech jsou takové domy, že nám z nich je smutno; takový smutek na nás jde z temných klášterů, z bezútešných stepí a zádumčivých zřícenin. Snad je v těchto domech i ticho klášterů i suchopár stepí i hrobovost zřícenin; život a pohyb v nich je klidný; někdo cizí by řekl, že v nich nikdo nebydlí, kdyby se z čistá jasna nesetkal s bledým a chladným pohledem nehybné osoby, jejíž polomnišská tvář se vyklání nad okenní římsu, zazní-li dole neznámý krok.
Tyto rysy melancholie lpí na jednom domu v Saumu-ru na konci nerovné ulice, která vede k zámku v horní části města. Tahle ulice, nyní liduprázdná, v létě horká, v zimě studená, místy temná, je zvláštní zvonivostí své kamenité dlažbičky, vždy čisté a suché, svou uzoulinkou křivolakostí, mírem svých domů, které náleží k starému městu a nad nimiž se rozkládají hradby.
Věkovité stavby jsou tu ještě pevné, ač jsou dřevěné, a jejich rozmanité podoby přispívají k rázovitosti, pro kterou se tato čtvrť doporučuje pozornosti starožitníků a umělců. Je těžko projít kolem těchto domů a neobdivovat se obrovským fošnám, na jejichž koncích jsou vyřezány podivné podoby, takže je přízemí většinou zdobeno začernalým reliéfem.
Zde jsou příčná břevna kryta břidlicí a kreslí modré čáry po křehkých zdech domů, které jsou zakončeny brázděným svrškem, jehož střecha se stářím schýlila, jehož zetlelý šindel se zprohýbal střídavým vlivem deš-
..kdy; jtnrtvé, | jtoii ne f 'lim, li tl4ti /I tli, Utl n< plľ-l, ■ ,
h tt, y krá nm
tě a slunce. Tam zase pozorujeme otlučené, začernalé okenní římsy, jejichž jemnou skulpturu lze stěží rozeznat a které jako by byly příliš slabé, aby mohly unést hliněný květináč, z něhož vyrážejí karafiáty a růže nějaké chudé dělnice. O něco dále jsou dveře zdobené ohromnými hřeby, kam důvtip našich předků vryl domovní hieroglyfy, jejichž smyslu se nikdy nedopátrame. Jednou tam nějaký protestant vepsal svou víru, jindy tam člen Ligy proklel Jindřicha IV. Nějaký měšťan tam vryl odznaky svého měšťanského šlechtictví, slávu svého zapomenutého konšelství. Celá francouzská historie tady je. Vedle třesoucího se domu s hrubé omítnutými zdmi, kde řemeslník postavil svůj hoblík, stojí stavení panské, kde lze v půloblouku kamenných dveří ještě vidět sled jeho erbu, rozbitého v rozličných revolucích, které od roku 1789 otřásly krajem.
V této ulici nejsou v obchodních přízemcích ani krámky, ani velké obchody, přátelé starověku by tam našli dílny našich otců ve vší jejich naivní prostotě. Ty nízké síně, které nemají ani výkladních skříní, žádné vykládce, žádné skleněné tabule, jsou hluboké, temné a bez výzdoby uvnitř i vně. Dveře mají dvě plné části, hrubě kované, z nichž hořejší je otevřena dovnitř a dolejší, se zvonečkem na pružném peru, neustále se kývá sem a tam. Vzduch a světlo vchází do těchto vlhkých brlohů bud hořejškem dveří, nebo prostorem mezi klenbou, podlahou a malou zídkou ve výšce rukou, do níž se vsazují důkladné okenice; ráno se sundají, večer se zase nasadí a přichytí nýtovanými železnými tyčemi. Na tu zídku obchodník bez chytračení vykládá zboží. Podle toho, jaký je to obchod, výklad se skládá bud z dvou tří kádí tresek a soli, nebo z několika balíků plachtoviny, z provazů, z mosazi zavěšené na stropních trámech, z obručí podél stěn nebo z několika kusů sukna na policích.
Vejdete. Čisté děvče, jiskřící mládím, s bílým šátkem,
I
s červenýma rukama, nechá pletení, zavolá otce nebo matku; přijdou a prodají vám, co poručíte, podle své povahy buď lhostejně, úslužně nebo nadutě; prodají vám zboží i za dva pětníky i za dvacet tisíc franků.
Spatříte tu obchodníka s dýhami; sedí ve dveřích a točí si palci na břiše, rozmlouvaje se svým sousedem; na pohled se vám zdá, že má jen několik špatných kazových prken a dva nebo tři svazky latí; ale jeho nabité skladiště v přístavu zásobuje všechny bečváře v Anjou; ví skoro navlas, kolik sudů udělá, bude-li sklizeň dobrá; sluneční žár ho obohacuje, deštivý čas ho ničí; v jediném dopoledni může bečka stát jedenáct franků nebo klesnout na šest liber.
V tomto kraji, tak jako v Touraine, vrtkavost počasí ovládá obchodní život. Vinaři, statkáři, obchodníci s dřívím, bečváři, hospodští, námořníci, všichni číhají na sluneční paprsek; když jdou večer spat, bojí se, aby ráno neshledali, že v noci mrzlo; bojí se deště, větru, sucha a chtějí vodu, teplo, mraky, podle toho jak kdo. Tam se bojuje nepřetržitý souboj mezi nebem a pozemskými zájmy. Tlakoměr je hned zachmuřuje, hned rozjasňuje nebo rozveseluje.
Z jednoho konce této ulice na druhý - je to bývalá hlavni třída saumurská - nesou se ode dveří ke dveřím slova: „Máme zlatý čas." A každý odpovídá sousedovi: „To prší dukáty," poněvadž ví, co mu dává sluneční paprsek a příznivý déšť. V sobotu k polednímu, |e li pěkné počasí, nedostanete ani za krejcar zboží ii těchto bodrých obchodníků. Každý z nich má svou vinici, svůj stateček a tráví dva dny v týdnu na venkově. A poněvadž o koupi, prodeji a zisku vědí už všechnu předem, mohou tu obchodníci strávit deset hodin /c dvanácti veselými zábavami, pozorováním, klábosením a ustavičným vyzvídáním. Kdepak by tu hospodyně koupila koroptev, aby se sousedé manžela nezeptali, ■ 'l.ili ji dobře upekla! Dívka tu nevykoukne z okna,
10
11
Ml/re, jstiil m ( nrlot
R tt 14ti
H /Ir, VM1 'jii
II,'' '/
Um.,,,,
llltfir I, f H r
krii mu
aby ji hned tady a tamhle nezpozorovali. Tady je svědomí každého na denním světle, stejně tak jako nemají žádné tajemství neproniknutelné, černé a tiché domy.
Žije se skoro stále venku: každá rodina se usadí přede dveřmi, snídá tam, obědvá a hádá se tam. Ulicí nepřejde nikdo, aby nebyl bedlivě pozorován. Vždyť dříve, když přišel do venkovského městečka někdo cizí, ode všech dveří si z něho tropili šašky. Odtud pochází spousta povedených historek. Tady povstala i přezdívka „poštiváčkové" pro obyvatele Angcrs, kteří vynikali vtipkařením.
Starobylé paláce starého města stojí nahoře v této hlavní ulici, kde bydlila dříve místní šlechta. Dům plný melancholie, v němž se zběhly události tohoto příběhu, je právě jedním z takových obydlí; byla to ctihodná památka na století, kdy věci i lidé měli ještě onu prostotu, kterou francouzské mravy ztrácejí den co den.
Když projdete všemi zatáčkami této malebné ulice, kde každá maličkost probouzí vzpomínky a jejíž celkový ráz nás uvede mimovolnč do jakéhosi zasnění, zpozorujete, jak tam průčelí tvoří dosti temný ústupek, v němž se tají vchod: to je sídlo Grandetových.
Nemůžeme však pochopit odstín tohoto maloměstského pojmenování, neznáme-li život páně Grandetův.
Pan Grandet se těšil v Saumuru vážnosti, jejíž příčiny a následky nepochopí zcela lidé, kteří aspoň trochu nežili na venkově. Panu Grandetovi ještě někteří říkali starý Grandet, ale počet těchto starých lidí se stále zmenšoval. Pan Grandet byl v roce 1789 zámožným mistrem bečvářským: uměl číst, psát a počítat. Když dala Francouzská republika rozprodat církevní statky v okrese saumurském, oženil se zrovna tento bečvář -bylo mu právě čtyřicet let - s dcerou bohatého obchodníka s prkny. Grandet šel tehdy se svou hotovostí a s věnem, se svými dvěma tisíci louisdory na okres; pomocí dvou set dvoulouisdorů, které jeho tchán dal
1
zuřivému republikánovi, jenž dozíral na prodej národních statků, dostal Grandet po právu, třebas ne po spravedlnosti, za babku nejkrásnější vinice z okresu, staré opatství a několik dvorů.
Poněvadž byli saumurští obyvatelé málo revolucio-nářští, pokládali starého Grandeta za odvážného chlapíka, republikána a vlastence, za muže holdujícího novým myšlenkám, kdežto bečvář prostě holdoval svým vinicím. Jmenovali ho členem okresní správy saumurské a jeho mírumilovný vliv se uplatňoval v životě politickém i obchodním.
Po stránce politické chránil bývalou šlechtu a stavěl se vší svou mocí proti prodeji statků vystěhovalců. Po stránce obchodní dodával republikánské armádě jeden nebo dva tisíce sudů bílého vína; dal si je zaplatit překrásnými loukami ženského řádu, který byl ušetřen až pro poslední zábor.
Za konzulátu se stal tatík Grandet starostou; starostoval velmi moudře, vinařil ještě moudřeji. Za císařství se stal panem Grandetem, Napoleon ne něl republikány v lásce. Nahradil pana Grandeta, o němž se říkalo, že nosil rudou čapku, velkostatkářem, který měl přídomek a měl se stát císařským baronem. Pan Grandet opustil obecní slávu beze vší lítosti. Dal už zbudovat v zájmu města výborné silnice, které vedly k jeho statkům. Ze svého domu a statků, velmi výhodně zaknihovaných, platil mírné daně. Po roztřídění pozemků podle výnosu staly se jeho vinice, protože jim věnoval stálou péči, hlavou kraje (běžný odborný výraz k označení vinic, které nesou nejlepší víno). Mohl se ucházet o kříž Čestné legie.
Ta věc se uskutečnila v roce 1806. Panu Grandetovi tehdy bylo sedmapadesát let a jeho ženě asi šestatřicet. Jediné dceři, plodu jejich zákonité lásky, bylo deset let.
Prozřetelnost snad chtěla pana Grandeta ušetřit za |eho neúspěchy ve správních úřadech: pan Grandet dě-
12
13
dil toho roku postupně po paní de la Gaudiniěre, rozené de la Bertelliěre, matce paní Grandetové; pak po starém panu de la Bertelliěre, otci zemřelé; a potom po paní Gentilletové, babičce z matčiny strany: troje dědictví, a jeho výše nebyla nikomu známa. Lakota těch tří starých lidí byla tak zarytá, že už dávno hromadili peníze, aby se na ně mohli potají dívat. Starý pan dc la Bertelliěre nazýval obchodování s penězi marnotratností; soudil, že je větší užitek z pohledu na zlato než z lichvářských výdělků. V městě Saumuru se tedy dohadovali velikosti jeho úspor podle výnosu jeho viditelného majetku.
Tenkrát se panu Grandetovi dostalo nového šlechtického znaku, který mu ani naše posedlé rovnostářství nikdy nevezme: stal se nej větším poplatníkem na okrese. Hospodařil na sto jitrech vinic, které mu v úrodných letech vynášely sedm až osm set sudů vína. Měl třináct dvorů, staré opatství, kde ze šetrnosti zazdil okna, lomené oblouky i kostelní okna, takže se uchovala. Měl sto sedmadvacet jiter luk, kde rostly a sílily tři tisíce topolů, vysázených roku 1793. Konečně mu náležel i dům, ve kterém bydlil.
Tak se cenil jeho viditelný majetek. Co se pak týče jeho jmění, mohly jeho velikost tušit jakž takž jen dvě osoby: jednou z nich byl pan Cruchot, notář, jenž měl na starosti lichvářský obchod páně Grandetův; druhý byl pan des Grassins, nejbohatší bankéř saumurský, na jehož zisku bral vinař podle libosti a tajně podíl. Ačkoliv starý Cruchot i pan des Grassins byli mlčcnliví jako hrob, což na venkově plodí důvěru a bohatství, prokazovali na veřejnosti Grandetovi tak velkou úctu, že pozorovatelé mohli měřit rozsah majetku bývalého starosty velikostí jejich patolízalství.
V Saumuru nebylo člověka, který by nebyl přesvědčen, že má pan Grandct tajný poklad, skrýši plnou louisdorů, kde v noci prožívá nevýslovné rozkoše, jaké
14
poskytuje pohled na veliké hromady zlata. Lakomci si tím byli skoro jisti, když pohlíželi do očí tohoto muže, jimž jako by žlutý kov dal svou barvu. Jako pohled roz-košníka, hráče nebo záletníka má i pohled člověka, který těží ohromný zisk ze svého jmění, určité nevyslovitelné znaky, kradmá hnutí, chamtivá a tajemná, která neujdou jeho souvěrcům. Tato tajemná mluva tvoří jakési svobodné zednářství vášní.
Pan Grandet tedy budil všeobecnou vážnost jako
j člověk, který nebyl nikomu nikdy nic dlužen, který,
jakožto starý bečvář a starý vinař, viděl s přesností hvězdáře, kdy má připravit pro sklizeň tisíc sudů a kdy stačí jenom pět set. Neminul se s úspěchem ani
, v jedné spekulaci, měl vždy sudy na prodej, když měly
větší cenu než jejich obsah, mohl uložit sklizeň do svých sklepů a čekat, až bečku prodá za dvě stě franků, zatím co ji malí vinaři prodávali za pět louisdorů. Jeho proslulá sklizeň z roku 1811, kterou moudře uschoval a pomalu rozprodával, vynesla mu více než dvě stě čtyřicet tisíc liber. Peněžnicky řečeno, v panu Grandetovi byl tygr i had: dovedl se položit, skrčit, číhat dlouho na kořist, skočit na ni; potom rozevřel tlamu svého měšce, pohltil hromadu dukátů a klidně si lehl jako had, který tráví, klidně, chladně, promyšleně.
Každý, kdo šel kolem, pocítil obdiv a trochu úcty a hrůzy. Což nezakusil kdekdo v Saumuru sám na sobě jemnou řezavost jeho ocelových drápů? Tomuhle opatřil pan Cruchot peníze na koupi usedlosti - ale na jedenáct ze sta; tomu zas odkoupil pan Grassins směnku, ale dal si zaplatit strašné úroky. Bylo málo dní, aby se jméno páně Grandetovo nevyslovilo buď na trhu, nebo při večerních besedách ve městě. U některých lidí budilo bohatství starého vinaře vlasteneckou pýchu. Nejeden kupec a nejeden hospodský říkával s jakýmsi uspoko-|i linii cizincům:
„Máme tu, pane, dva nebo tři milionárske domy.
„Kl imli
(*"<
'ŕ
H,l Im ■
nm
//#/■
k // h..
Ale co se pana Grandeta týče, ten ani sám nezná své jmění!"
Roku 1816 cenili nejobratnější počtáři saumurští pozemkový majetek starého Grandeta na nějaké čtyři milióny. Ale poněvadž od roku 1793 do roku 1817 vytěžil průměrně asi sto tisíc franku ročně ze svého majetku, dalo se soudit, že má na penězích asi stejnou částku jako v nemovitostech. Když také po partii bostonu nebo po rozhovoru o vinicích přišla náhodou řeč na pana Grandeta, říkali zkušení lidé: „Starý Grandet...? Starý Grandct musí mít nějakých pět šest miliónů."
„Jste obratnější než já. Nikdy jsem se nemohl dopátrat, kolik mu to dělá dohromady," odpovídal pan Cruchot nebo pan des Grassins, když zaslechli takovou řeč.
Když některý Pařížan mluvil o Rotschildovi nebo o Laffittovi, ptali se ho Saumurští, jsou-li ti lidé tak bohatí jako pan Grandet. Přisvědčil-li jim Pařížan s opovržlivým ohrnutím rtů, podívali se na sebe a vrtěli nedůvěřivě hlavou.
Obrovské jmění pokrývalo zlatým pláštěm všechny činy tohoto člověka. Z počátku některé zvláštnosti jeho života dávaly podnět k posměchu a k pošklebkům, ale posměch i pošklebky časem zevšedněly. Ve všem počínání, i v sebenepatrnějším, měl pan Grandet autoritu rozšafné rozvážlivosti. Jeho slova, jeho šaty, jeho pohyby a mrkání očima udávaly v kraji tón; každý, kdo ho studoval, jako studuje přírodopisec pudová hnutí u zvířat, mohl poznat hloubku a němou moudrost jeho nej-nepatrnějších činů.
„Budeme mít tuhou zimu," říkali, „starý Grandet si navlékl podšívané rukavice; musíme začít s vinobraním." - „Starý Grandet bere hodně dýhoviny, to bude letos hodně vína!"
Pan Grandet nekupoval nikdy maso ani chléb. Jeho nájemci mu přinášeli každý týden dostatečnou zásobu
16
pachtovních kapounů, kuřat, vajec, másla i obilí. Měl mlýn a nájemce platil nejen pacht, ale musil si přijít pro určité množství obilí a odvést mu z toho mouku i otruby. Veliká Nanon, jeho jediná služka, pekla sama každou sobotu chléb pro dům, třebas už nebyla mladá. Pan Grandet si vyjednal se svými nájemci-zelináři, že ho budou zásobovat zeleninou. A ovoce sklízel tolik, že ho spoustu prodával na trh. Dříví k topení dal řezat /e svých plotů nebo se bralo ze starého roští, napolo shnilého, které nasbíral kolem svých polí. Nájemci mu je přiváželi do města zcela rozštípané, složili je z ochoty do dřevníku a on jim poděkoval. Jediné jeho známé vydání byl svěcený chléb, šaty jeho ženy a dcery a placení jejich sedadel v kostele, světlo, služné velké Nanon, cínování kastrolů, daně, opravy domů a výdaje na hospodářství. Měl šest set jiter lesa; koupil ho nedávno a dal ho hlídat sousedovým hlídačem, kterému slíbil odměnu. Teprve od této koupě jedl zvěřinu.
Způsoby tohoto muže byly velmi prosté. Mluvil málo. Myšlenky vyjadřoval obecně krátkými úslovími, která pronášel sladkým hlasem. Od revoluce, kdy na sebe upozornil, koktal vždycky unaveně, jakmile měl o něčem dlouho hovořit nebo udržovat hovor. Toto zakoktá-vání, nesouvislost vět a příval slov, v nichž utápěl svou myšlenku, a zdánlivý nedostatek logiky, což všechno bylo přičítáno malému vzdělání, bylo předstírané a některé příhody této historie to dostatečně objasní. Ostatně čtyři věty, přesné jako algebraické formulky, stačily mu obyčejně k tomu, aby rozřešil všechny životní i obchodní nesnáze: „Nevím. Nemohu. Nechci. Uvidíme."
Neříkal nikdy ani ano, ani ne a vůbec nepsal. Když s ním někdo mluvil, chladně poslouchal, podpíral si bradu pravou rukou, jejíž loket opřel o hřbet ruky levé.
0 všem si tvořil určité mínění a to nikdy neměnil.
1 o každém sebemenším obchůdku dlouho uvažoval. Když mu po vypočítavém rozhovoru svěřil jeho pro-
17
Knihovna Jiřího Mahena v Brně Kobližná 4,601 50 BRNO
tivník tajemství svých záměrů, domnívaje se, že ho tím upoutá, odpovídal:
„Nemohu o ničem rozhodovat, dokud se neporadím se ženou."
Jeho žena, kterou uvedl do naprostého otroctví, byla mu v obchodních věcech velmi pohodlnou zástenou. Nikdy nikoho nenavštěvoval, nepřijímal návštěv, nezval na večeři. Nikdy nedělal žádný hluk; šetřil vším, i pohybem. Nepřekážel nikdy u nikoho, protože si vážil vlastnictví.
Přece však se přes mírnost v hlase, přes jeho obezřelé chování prodírala na povrch jeho bečvářská řeč i způsoby, zvláště doma, kde se ovládal méně než jinde.
Po tělesné stránce byl Grandet; muž pět stop vysoký, zavalitý a hranatý; jeho lýtka měla dvanáct palců v objemu; měl uzlovité kolenní klouby a široká ramena. Obličej kulatý, osmahlý a dolíčkovatý. Měl rovnou bradu, rty bez vykrojení a bílé zuby. V očích klidný a hltavý výraz, jaký lid připisuje baziliškovi; čelo, pokryté příčnými vráskami, měl plné výrazných hrbolů. Vlasy, žlutavé a šedivějící, byly zlato a stříbro, jak říkali někteří mladí lidé, kteří nevěděli, jakou závažnost má tento vtip na pana Grandeta. Na nose, ke konci tlustém, byl žilkovitý hrbol, o kterém lid ne bez důvodu soudil, že je plný zloby. Tato tvář prozrazovala nebezpečnou zchytralost, chladnou počestnost a sobectví člověka, jenž si navykl všechny své city soustřeďovat na lakotu a na jedinou bytost, která pro něj opravdu něco znamenala, na svou dceru Evženii, jedinou svou dědičku. Jeho chování a způsoby a všechno na něm svědčilo o sebejistotě, jakou mívají lidé ve všem svém podnikání vždycky úspěšní. Ačkoliv navenek vypadal vlídně a přístupně, měl pan Grandet povahu ze železa.
Byl stále stejně oblečen; jak ho vidíme dnes, tak ho vídali už od roku 1791. Důkladné střevíce zavazoval koženými šňůrkami; za každého počasí nosil vlně-
né punčochy, krátké kalhoty z tlustého hnědého sukna se stříbrnými přezkami, aksamitovou vestu se žlutými a hnědými pruhy a s knoflíky do čtverce, široký kaštanový kabát s dlouhými šosy, černou kravatu a kvaker-ský klobouk. Rukavice, pevné jako rukavice četníků, vydržely mu dvacet měsíců. Aby je uchoval čisté, kladl je vždy puntičkárskym způsobem na okraj klobouku na totéž místo.
To je všecko, co Saumur věděl o jeho osobě. Jen šest občanů mělo právo chodit do jeho domu. Nejvý-znamnčjší ze tří prvých byl synovec pana Cruchota. Po svém jmenování předsedou soudu první instance v Sau-muru připojil tento mladý muž k svému jménu Cruchot ještě de Bonfos a snažil se, aby de Bonfos zvítězilo nad Cruchotem. Podpisoval se už C. de Bonfos. Strana, která nebyla dosti zasvěcena a nazývala ho „panem Cruchotem", poznala brzy při přelíčení, že se dopustila hlouposti. Soudce stranil těm, kteří mu říkali „pane předsedo", ale nejlaskavější úsměvy měl pro lichotníky, kteří ho jmenovali „pane de Bonfos". Panu předsedovi bylo třiatřicet let a měl panství Bonfos (Boni Fontes), které mu vynášelo sedm tisíc liber renty. Čekal na dědictví po svém strýci notáři a po strýci abbém Crucho-lovi, který byl hodnostářem kapituly sv. Martina v Tours.
Oba strýcové byli považováni za boháče. Tihle tři (Inichotové s oporou hezkého počtu bratranců a ve spojenectví s dvaceti domy v městě tvořili celou stranu -juko kdysi Medicejští ve Florencii. A jako Medicejští měli i Cruchotové své Pazzi.
ľaní des Grassins, matka třiadvacetiletého syna, navštěvovala velmi často paní Grandetovou: doufala, že OŽcnl svého drahého Adolfa se slečnou Evženií. Pan dei Grassins, bankéř, podporoval statečné manévry své lOM v vytrvalými tajnými službami, které prokazoval •.línému lakomci, a objevoval se na bojišti vždy v pravý
18
19