terni dvema zakony emu je velmi hluboka, patheticka a zakladni
souvislost. »Ano,« vykfikl ze vsech sil, »vinim tohoto cloveka, ze
pohrbival svou matku s lehkym, zlocineckym srdcem.« Toto
prohlaseni ucinilo, zdalo se, na porotu i na obecenstvo mocny
dojem. Muj advokat pokrcil rameny a osusil si pot, pokryvajici
mu celo. Ale sam se zdal take zviklan, a ja jsem poznal, ze se to
nevyviji pro mne dobre.
Potom slo vse velice rychle. Prelicem bylo preruseno. Kdyz
jsem vysel z palace spravedlnosti a sel k separacnimu vozu, rozpoznal
jsem na kratkou chvili znova vuni a barvu letniho vecera.
Ve svem temnem vezeni na koleckach jsem se pak postupne
zase shledaval, jakoby z hloubi sve unavy, se vsemi dobre mi znamymi
zvuky mesta, ktere jsem mel tak rad, a jiste chvile, kdy se
mi prihazelo, ze jsem se cftival fasten. Krik kamelotu v ustalenem,
jiz prochladleni vzduchu, posledni ptaci v parku, volani
prodavacu oblozenych chlebicku, kvileni tramvajl ve stoupajicich
zatackach mesta a jitrene nebe, nez se na pnstavu rozhoupa noc,
vsechno to mi znova sestavovalo jakysi jizdni rad pro slepce,
jizdni rad, ktery jsem pred svym zatcenim velmi dobre znal.
Ano, byla to hodina, kdy jsem se citival, ted je tomu jiz hezky
dlouho, nesmirne fasten. Tu m^ cekal vzdycky liby spanek bez
nejmensiho snu. A prece se tu neco zmenilo, nebo^ jsem se
v ocekavani pristiho dne shledaval se svou kobkou. Jako by
zname cesty, vyznacene na letnich oblohach, mohly vest stejne
dobre k zalarum jako k nevinnym spankum.
90
L.
r
f°i<ii-.
f^^fie^L.
IV
Olyset o sobe je zajimave i tehdy, sedi-li clovek na lavici obzalovanych.
Mohu nci, ze v plaidoyerech prokuratorovych i
v plaidoyerech meho advokata se o mne hodne mluvilo, ao mne
mozna vice nez o mem zlocinu. Ale byly ty plaidoyery tak
rozdilne? Advokat zvedal paze a uznaval me za vinneho, ale
s polehcujicimi okolnostmi. Prokurator naprahal ruce a hlasal
moji vinu, ale bez polehcujicich okolnostf. Nez jedna vec mi
nicmene ponekud vadila. Pres vsechnu svoji zdrzenlivost jsem
byl mnohdy pokousen, abych do nzeni zasahl, ale muj advokat
me vzdycky zadrzel. »Mlcte,« nkal, »to je pro vasi vec lepsi.«
Zdalo se tak trochu, jako by tu vec projednavali bez ohledu na
91
mne. Vse se rozvijelo bez me ucasti. Muj osud se utvafel, aniz se
prihlizelo k memu mineni. Mel jsem chvilemi sto chuti vsechny
prerusitanci: »Ale kdo tujeviastne obzalovanym? Byt obzalovanym
je vazna vec. A ja mam hodne co nci!« Ale nakonec,
kdyz jsem vsechno uvazil, jsem nemel, co bych rekl. Musim
ostatne pfiznat, ze zajem, ktery jevime, kdyz se lide nami zabyvaji,
netrva dlouho. Prokuratorovy reel me na pnklad velmi
brzo unavily. Ze vseho dohromady me prekvapovaly nebo budily
mou pozornost jenom nektere uryvky, posunky nebo tirady,
ale s podstatou veci nijak nesouvisici.
Jestlize jsem dobre rozumel, zakladem prokuratorovy myslenky
bylo, ze jsem svuj cm predem uvazil. Alespon se to snazil dokazat,
jak to sam take prohlasil: »Podam toho dukaz, panove,
a podam toho dukaz dvojnasobny. Predne v oslnivem svetle fakt
a pak v temnem osvetleni, ktere mi skyta psychologic teto zlocinne
duse.« Uvedl strucne fakta od maminciny smrti. Vzpomnel me
necitelnosti, toho, ze jsem nevedel, jak byla maminka stara, meho
koupani den po pohrbu v zenske spolecnosti, biografu, Fernandela
a konecne navratu s Marii. Z pocatku jsem mu dobre nerozumel,
nebof nkal »jeho milenka«, a pro mne to byla proste
Marie. Potom dosel k Rajmundovu pribehu. V duchu jsem uznal,
ze zpusobu jeho naziram na udalosti nechybi bystrosti. Vsechno,
co rikal, bylo pravdepodobne. Napsal jsem v dohode s Rajmundem
dopis, abych privabil jeho milenku a vydal ji hrubemu
nakladani cloveka »pochybne mravnosti«. Popichoval jsem na
plazi Rajmundovy protivniky. Rajmund byl ranen. Vyzadal
jsem si na nem revolver. Vratil jsem se sam. S umyslem pouzit
ho. Skolil jsem Araba, jak jsem to zamyslel. Vypalil jsem jednu
ranu. Pak jsem cekal. Abych byl jist, ze »dilo bylo provedeno
dobre«, vypalil jsem jeste ctyri rany, pomalu, s jistou rozvahou.
92
»Prosim, panove,« rekl statni navladni. »Nastinil jsem vam tu
prubeh udalosti, ktery privedl toho cloveka k tomu, ze zabijel
za pine rozvahy. A na torn trvam,« rekl, »nebot tu nejde o vrazdu
prostou, o nerozvazeny cin, jemuz byste mohli priznat polehcujici
okolnosti. Tento clovek, panove, tento clovek je inteligentni.
Slyseli jste ho, nem-liz pravda? Dovede odpovidat. Zna
vahu slov. A nelze nci, ze jednal, aniz si uvedomoval, co cini.«
Naslouchal jsem a slysel jsem, ze me pokladaji za inteligentniho.
Ale nechapal jsem dobre, jak se vlastnosti obycejneho cloveka
mohly stat drtivym svedectvim proti vinniku. Kdyz uz nic
jineho, tohle me nesmirne udivovalo, a ja jsem pfestal prokuratora
poslouchat. Znova jsem mu venoval pozornost teprvetehdy,
kdyz jsem ho slysel nci: »Projevuje alespon litost? Nikdy, panove!
Behem celeho dlouheho vysetrovam se tento muz nezdal
ani jednou pohnut svym ohavnym zlocinem.« Tu se ke mne
obratil, a ukazuje na mne prstem, pokracoval ve vypadech proti
mne, aniz jsem ja vskutku dobre chapal proc. Ale musil jsem chtej
nechtej uznat, ze mel pravdu. Sveho cinu jsem tuze nelitoval. Mne
vsak tolik zavilosti udivovalo. Velice rad bych se pokusil srdecne
a snad dokonce vrele mu vylozit, ze jsem v zivote nikdy nebyl
s to opravdu neceho litovat. Vzdycky jsem byl zaujat tim, co
melo prijit, dneskem nebo zitrkem. Ale v postavenf, do nehoz
jsem se dostal, jsem ovsem nemohlsnikym timto tonem hovorit.
Nemel jsem pravo se jevit vrelym, mit dobrou vuli. A snazil
jsem se dale naslouchat, nebot prokurator mluvil o me dusi.
Rekl, ze se nad ni sklonil a nic ze nenalezl, pani porotcove.
Rekl, ze po pravde vubec zadnou dusi nemam, ze nejsem pristupen
nicemu lidskemu, ani jedine z mravnich zasad, ktere ochranuji
lidske srdce. »Snad bychom mu to ani nevytykali,« dodal.
»Nemuzeme si stezovat, ze se mu nedostava, echo neni s to na-
93
byt. Ale kdyz jde o tento dvur, musi se dokonale zaporna ctnost
tolerance zmenit v mene pnvetivou, ale vznesenejsi, ctnost spravedlnosti.
Zvlaste tehdy, stane-li se prazdnota takoveho srdce,
jako ji spatrujeme u tohoto cloveka, bezednou propastl, do ktere
se muze spolecnost zritit.« A tu se prave rozhovoril o mem chovani
k mamince. Znova opakoval, co byl jiz nkal za preliceni.
Ale byl daleko rozvlacnejsi, nez kdyz mluvil o mem zlocinu, tak
rozvlacny, ze jsem nakonec necitil nic jineho nez vedro toho
horkeho dopoledne. Pri nejmensim do toho okamziku, kdy statni
navladni se nahle odmlcel a po chvili mlcem velmi tichym, ale
presto pronikavym hlasem pravil: »Tento soudni dvur, panove,
bude zitra soudit nejohavnejsi zlocin zlocinu: otcovrazdu.« Podle
jeho slov predstava pred timto hroznym ukladem ustupovala.
Pevne veril, ze spravedlnost lidi bude trestat tvrde. Ale hruza,
nebal se to nci, hruza, kterou mu ten zlocin vnukal, nedosahovala
temer desu, ktery pocifoval pred mou necitelnosti. Clovek, ktery
moraine zabil svou matku, se podle jeho slov vyrad'oval z lidske
spolecnosti tymz pravem jako ten, jenz pozvedl vrazednou ruku
na puvodce svych dnu. Ale v kazdem pnpade pripravoval prvni
ciny druheho, jaksi je naznacoval a legitimoval. »Jsem presvedcen,
panove,« dodal pozvedaje Was, »ze neshledate moji myslenku
prilis smelou, kdyz tu reknu, ze clovek, sedici na teto lavici,
je vinen take vrazdou, kterou bude tento dvur soudit zitra. Musi
tedy byt podle toho potrestan.« Tu si prokurator osusil oblicej,
lesknouci se mu potem. Nakonec rekl, ze jeho povinnost je sice
bolestna, ale ze ji vykona svedomite. Prohlasil, ze ve spolecnosti,
jejiz nejzakladnejsi rady neuznavam, nemam co pohledavat a ze
se nemohu dovolavat lidskeho srdce, jehoz" nejelementarnejsi reakce
jsou mi neznamy. »2adam na vas hlavu toho cloveka,« rekl,
»a zddam ji na vas s lehkym srdcem, nebo^ jestli se mi za me,
94
dnes jiz dlouhe, soudcovske kariery nekdy prihodilo, ze jsem se
musil dozadovat pro vinnika nejvyssiho trestu, nikdy jsem jeste
necitil, ze je tato trudna povinnost vyrovnana, vyvazena a osvetlena
vedomim svrchovaneho, posvatneho prikazu a hruzou, kterou
pocituji pred tvari cloveka, v niz £tu jenom zvrhlost, nikdy
jsem to jeste necitil tak dobre, jako to citim dnes.«
Kdyz se prokurator opet posadil, bylo drahnou chvili ticho.
Ja jsem byl vsecek zpitomely, jednak horkem, jednak udivem.
Predseda lehce zakaslal a velmi tichym hlasem se me zeptal, nechci-li
snad neco podotknout. Pomalu jsem vstal, a protoze jsem
mel chut mluvit, rekl jsem, ale tak trochu nazdafbuh, ze jsem
nemel v umyslu Araba zabit. Predseda odpovedel, ze je to pouhe
tvrzeni, ze az dosud spatne chapal muj zpusob obhajoby a ze
bude fasten, kdyz me pred slysenim meho advokata primeje
k tomu, abych presne udal pohnutky, ktere mi vnukly muj cin.
Pleta si trochu slova a vedom si sve smesnosti, rychle jsem ze
sebe vysypal, ze vsim bylo vinno slunce. V soudni smi se ozval
smich. Muj advokat pokrcil rameny, a hned pote mu bylo udeleno
slovo. Ale prohlasil, ze je jiz pozde, ze bude k obhajovaci
reci potfebovat nekolika hodin a ze zada za odroceni na odpoledne.
A soudni dvur k tomu svolil.
Odpoledne promichavaly velike vetraky bez ustani husty
vzduch soudni sine a pestrobarevne vejirky porotcu se vsechny
pohybovaly tymz smerem. Obhajovaci rec meho advokata se mi
zdala nekonecnou. Jednu chvili jsem nicmene naslouchal, nebof
nkal: »Je pravda, ze jsem zabil.« A potom hovoril timto tonem
dale, mluve vzdycky, kdyz se zminoval o mne, v prvni osobe.
Velmi jsem se tomu divil. Naklonil jsem se k jednomu z cetniku
a tise jsem se ho zeptal, proc" to. Napomenul me, abych mlcel, a
po chvilce dodal: »To delaj vsichni advokati.« Ja .jsem si po-
95
myslil, ze to pomijeni me osoby a v jistem smyslu staveni na
moje misto, me jeste vice vzdaluje od meho pripadu. Ale mam
zato, ze jsem byl z teto soudni sine jiz hodne daleko. Ostatne
muj advokat mi pfipadal smesnym. Mluvil velmi rychle o provokovani
a pote rovnez hovoril o me dusi. Ale zdalo se mi, ze ma
mnohem me"ne ducha nez prokurator. »Ja,« rikal, »ja jsem se nad
tuto dusi take sklonil, ale na rozdil od toho, co shledal slovutny
zastupce statniho navladnictvi, jsem cosi nasel, a mohu rici, ze
jsem z ni cetl jako z otevrene knihy.« Cetl z ni, ze jsem pocestny
muz, radny a pilny pracovnik, verny firme, ktera me zamestnavala,
vseobecne oblibeny a majici porozumeni pro cizi bidu.
V jeho ocich jsem byl vzornym synem, ktery podporoval matku
tak dlouho, pokud mohl. Posleze jsem doufal, ze starobinec poskytne
stare zene pohodli, ktere ji moje prostredky nemohly zajistit.
»Ja se veru divim, panove, ze se tu s tim utulkem delalo
tolik hluku. Neboi: je-li konecne tfeba podat dukaz o prospesnosti
a dulezitosti techto ustavu, bude nutno fici, ze je podporuje sam
stat.« O pohfbu vsak nemluvil, a ja jsem citil, ze to v jeho plaidoyeru
chybelo. Ale mne se nasledkem vsech tech dlouhych frazi,
vsech tech nekonecnych hodin a dnu, behem nichz se povidalo
o me dusi, zdalo, ze se vsechno menilo jakoby v bezbarvou vodu,
a pocifoval jsem nad ni zavra^.
Nakonec si vzpominam pouze na to, ze mezitim co pokracoval
muj advokat v me obhajobe, zaznelo z ulice a doletelo veskerym
tim prostorem, mistnosti a sini az k memu uchu zatroubeni prodavace
mrazene smetany. Byl jsem pfepaden vzpominkou na
zivot, ktery mi jiz nenalezel, ale v nemz jsem nachazel svoje nejvsednejsi,
nejstalejsi radosti: vune leta, ctvrf, kterou jsem mel
rad, to nebo ono vecerni nebe a smich a saty Mariiny. V te
chvili mi stoupla do hrdla veskera ta zbytecnosr meho prodlevani
96
na tomto miste, takze jsem spechal jenom na to, aby se to vsechno
jiz skoncilo a ja se znova shledal se svou kobkou s libym
spankem. A tak jsem potom jen taktak slysel sveho advokata
k zaveru feci zvolat, ze pani porotci jiste neposlou na smrt pocestneho
pracovnika, propadnuvsiho chvilkovemu zatemneni
mysli, a zadat pro ten zlocin, za ktery jiz nesu jako nejjistejsi
svuj trest vecnou vycitku, o pfiznani polehcujicich okolnosti.
Soud pferusil zasedani a advokat se zfejme vycerpan znova posadil.
Ale jeho druhove k nemu bezeli a tiskli mu ruku. A ja
jsem zaslechl, jak mu fikali: »Byl jste skvely, pane kolego!«
Jeden z nich si me dokonce bral za svedka nkaje mi: »2e?« Pfisvedcil
jsem, ale ma poklona nebyla upnmna, nebof jsem byl
pfilis unaven.
Zatim se venku pfipozdivalo a zar pomalu ochaboval. Podle
nekolika zvuku ulice, ktere jsem postfehl, jsem tusil poklidny
vecer. Vsichni jsme tu cekali. Ale vsechno to, na co jsme spolecne
cekali, se vlastne tykalo pouze mne. Rozhledl jsem se
jeste po soudni sini. Vse bylovtemz stavu jako prvniho dne.
Setkal jsem se s pohledem novinafe v sedive kazajce a zeny se
strojovymi pohyby. To mi pfipominalo, ze jsem behem celeho
procesu ani jednou nezabloudil ocima k Marii. Nezapommal
jsem na ni, ale mel jsem mnoho co delat. Spatfil jsem ji mezi
Celestem a mezi Rajmundem. Pokynula mi plochym posunkem,
jako by nkala: »To je dost!« A ja jsem videl jeji hezky, ponekud
lizkostny oblicej se usmivat. Ale citil jsem, ze mam srdce
na zapad, a nemohl jsem na jeji usmev nicim odpovedet.
Soudni dvur se vratil. Porotcum byla velmi rychle pfectena
fada otazek. Slysel jsem »vinen vrazdou« ... »provokovani« .. .
»polehcujici okolnost« . . . Porotci se vzdalili a mne odvedli cetnici
do male mistnosti, kde jsem jednou jiz cekal. Muj advokat
97
prisel za mnou: mel plno reci a mluvil se mnou duverneji a
srdecneji nez kdy predtim.. . Mel za to, ze vsechno dobre dopadne
a ze z toho vyjdu s nekolika roky vezeni nebo kaznice.
Zeptal jsem se ho, je-li tu v pnpade nepnzniveho vyroku nadeje
na jeho zruseni. Rekl mi, ze ne. Jeho taktikou bylo, nezdrzovat
konecne navrhy, aby neuvadel porotce do spatne nalady. Vysvetlil
mi, ze rozsudek se jen tak pro nic za nic nerusi. To se mi
zdalo jasnym, a proto jsem se poddal jeho duvodum. Kdyz se
vec chladne uvazila, bylo to docela samozrejme. V opacnem
pripade by tu bylo pnlis zbytecneho popsaneho papiru. »Ale
v kazdem pfipade,« rekl mi muj advokat, »tu je odvolani. Ja
jsem vsak presvedcen, ze vyrok bude priznivy.«
Cekali jsme velmi dlouho, myslim asi tri ctvrti hodiny. Po
teto dobe se ozvalo zazvonenf. Muj advokat se se mnou rozloucil
a rekl: »Predseda poroty bude cist odpovedi. Vpusti vas
dovnitr az na vyneseni rozsudku.« A dvere zapadly. Po schodistich,
o kterych jsem nevedel, jsou-li blizko nebo daleko, behali
lide. Potom jsem slysel cisi duty hlas v sini cosi cist.
A kdyz se znova ozvalo zazvoneni a dvere oddeleni se otevfely,
zavanulo ke mne mrazive ticho soudni sine a podivny pock,
ktery jsem mel, kdyz jsem videl, ze mlady novinar odvratil oci.
K Marii jsem nepohledl. Nemel jsem na to vubec kdy, nebof
predseda mi jakousi podivnou formou oznamil, ze mi bude jmenem
francouzskeho naroda sfeta na vefejnem miste hlava. V te
chvili se mi zdalo, ze poznavam citeni, ktere jsem cetl na vsech
tvafich. Myslim, ^e to bylo oduvodneno. Cetnici byli ke mne
velmi vlidni. Advokat mi polozil ruku na zapesti. Ja jsem na
nic jiz nemyslil. Ale predseda se me otazal, nepfeji-li si neco
podotknout. Zamyslil jsem se a rekl jsem: »Ne.« Hned pote
me odvedli.
98
z po tfeti jsem odmitl pfijmout duchovniho. Nemam, co
bych mu rekl, nemam chut mluvit, a stejne ho hodne brzo uvidim.
V teto dobe mam starost jenom o to, abych unikl te mechanice,
abych se dovedel, je-li tu z neodvratneho nejake vychodisko.
Pfestehovali me do jine cely. Z nynejsi vidim, natahnu-li
se, nebe, a vidim jenom je. Travim vsechny svoje dny tim, ze
pozoruji na jeho lici vytraceni barev, ktere doprovazi den k noci.
Kdyz si lehnu, dam si ruce pod hlavu a cekam. Nevim, kolikrdt
jsem se v duchu jiz tazal, zda se kdy stale, ze odsouzenci
k smrti tomu neoblomnemu mechanismu unikli, zmizeli pfed
popravou, prolomili fetezy strazniku. Stale si vycitam, ze jsem
99