sepsal
VIKTOR HUGO
Z francouzského přeložil
~V. "V áyra - Haštalský
Část třetí.
MARIUS.
V Praze, 1863.
Nákladem knihkupectví: I. L. Kober.
■
L
Parvulus.
Paříž má děcko své a les svého ptáčka. Ptáček zove se vrabec, dítě zove se gamin (uličník).
Sdružme tyto dvě idey, z nichž jedna obsahuje tavírnu, druhá ranní červánky, spojme obě jiskry, Paříž a dětství, i vznikne z toho malá bytost. Ho-muncio řekl by Plautus.
Malá tato bytost je veselá. Nejí každý den, a jde do divadla, kdy se jí zlíbí. Nemá na těle košile, na nohou střevíců, nad hlavou přístřeší, podobá se mouchám nebes, které též všeho toho nemají. Je jí 7 až do 13 let, žije v spolcích, pobíhá ulicemi, bydlí pod šírým nebem, nosí staré kalhoty svého otce, jež mu jdou až na paty, starý klobouk jakéhos jiného otce, jenž mu spadá přes uši, a jedi-nou žlutě olemovanou kšandu : běhá, Čumí, žebrá, maří cas, nakuřuje dýmky,  kleje,  potlouká  se po
■i
krčmách, zná všechny zloděje, tyká si s nevěstkami, mluví hantýrkou, zpívá oplzlé písně a nemá přece Špatnosti v srdci, poněvadž má v duši perlu, nevin-
t
nost, a perle se v baling -nerozpustí. Pokud Člověk jest dítětem, chce tomu bůh, aby byl nevinným.
Kdybychom   se  ptali   ohromného   města: Kdo jest to? odpovědělo by: můj maličký.
II.
Některé zvláštní známky.
Gamin pařížský je trpaslík obrovkyně.
Jen nic přehnaného.    Týž   andělíček strouhy má někdy kosili, ale tu pak zajisté jen jednu; máť mnohdy střevíce, ale tu zajisté nemají podešvů, mát kdysi   obydlí, jež  miluj e,   poněvadž  v něm najde svou matku, ale ulice je  mu  milejší,  poněvadž tu nalézá volnost.    Máť své zvláštní hry,  své zvláštní zlomyslnosti, v nichž se hlavně osvědčuje jeho záští k sosákům, máť také zvláštní zaměstnání,  běhá pra fiakry, spouští stupátka u kočárů, v deštivém počasí staví stezky napříč ulice, což nazývá stavbou umělých mostů, provolává řeci vládou pronesené, v prospěch národa francouzského, vyhrabuje ztracené věci mezi dlážděním; máť také své zvláštní peníze, sestávající z všelikých kousků mědi,  jež  po ulicích nasbíral.    Podivné tyto peníze, jimž  se  říká loques (cáry), mají mezi těmito cikáňaty stálou pevně upravenou měnu 5   máť  také svou  mluvu,  umřít vyznačuj e pořekadlem „zakousnutí se do kořene pampelišky". Konečně má i své vlastní zvířectvo, jež pilně v za-
9
koutích zpytuje, bedruňku, msici, pavouka, „čerta", černého hmyza, jenž svým dvourohým ohonem hrozí. Máť svou báječnou obludu se Šupinami, pod břichem ale nikoli ještěrku, a s bradavicemi na hřbetu, ale nikoli ropuchu; obluda ta mešká v děrách starých kachlových kamen a vyschlých studnic, jestiť Černá, chlupatá, lepká, plazí se brzo čerstvěji, brzo zdlouhavěji, nekřičí, ale pohlíží na člověka a je tak hrozná, že jí ještě nikdo neviděl. Gamin nazývá jí „němá." Vyhledávati němých mezi kamením je mu náramnou rozkoší. Jinou radost má v tom, že dláždění vytrhuje, aby zahlídl stonožky. Každý kout v Paříži je znamenitý ledaČíms zajímavým, jež tam se může nalezti. Zde najdeš škvory, onde stonožky, neb pulce.
Co se slov týče, podobá se toto dítě Talleyran-dovi. Není méně cynické, ale poctivější. Jestiť nadáno jakousi nepředvídanou veselostí a poděšuje kramáře svým nezbedným smíchem.
Průvod pohřební ubírá se kolem. V průvodu nalézá se též lékař. „Hej," zvolá gamin, „ode kdy odnášejí lékaři svá díla?"
Jiný octnul se v tlačenici. Vážný muž s brejlenu a se závěsky u hodinek v nevoli se ohlídne:
*
„NiČemniku, ty8 se chopil ramena mé paní." — „Já, pane? Prohledejte mne."
i *
t
t . '
Bidnici III. 2
t
m
10
I
III.
J e s t i f príjemný.
Večer odebírá se homuncio do divadla, neb několik  sous   dovede   sobě vždy   sehnati. Překročiv tajemný týž prah, celý se promění 5  byltě gaminem, i stal se nyní Titim.   Divadla jsou jaksi převracené lodi, mající podlodí nahoře.    V tomto podlodí scházejí se „Titi" v celých tlupách.    Titi má se ku ga-minovi jako motýl  k ponravce; jestiť tatáž bytost, uletěvší a vznášející se.    Třeba toliko,  aby  tu byl, blahem svým ozářen , náramným nadšením a radostí uchvácen, rukama tleskaje, jakby křídloma třepetal; a  toto  tesné,   smrduté,   tmavé,   špinavé, nezdravé, ošklivé, ohavné podlodí zove se rájem.
Dejte bytosti jakési vše neužitečné  a odejmete jí vše nutné, a máte gamina.
Gamin není beze všeho literárního tušení. Ovšem klasický vkus není mu po chuti, pravíme to s litostí úplně příslušnou. Přirozenost jeho je málo akademická. Takto na příklad byla obliba paní Maršové v tomto bouřlivém dětském obecenstvu poněkud ironií okořeněna.    Gamin nazýval ji paní Muche.
*
Gamin křičí, posmívá se, pošťuchuje, pere se, má hadry na sobě jak nemluvně a všeliké haram-patí u sebe jak filosof, chytá ryby v strouze, a honí zvěř v stokách, v smetích s radostí se hrabe, jásavě huláká po náměstích, cení zuby a kouše, píská a zpívá, tleská na pochvalu, vysmívá se, mírní Hale-lujah hanlivou písní, zpívá vše,  budiž  si   to žalm
11
tle profundis neb píseíi uliČnická; najde, aniž by hledal 5 ví, o Čemž mu nic není známo; je Spartan až ku krádeži, blázen až k moudrosti, lyrikem až ku špíně, schoulil by se na Olympu, válí se v hnoji a hvězdami pokryt z něho vylízá. Gamin pařížský je malý Rabelais.
S kalhotami svými není nikterak spokojen, není-li u nich kapsa na hodinky.
Málo Čemu se diví, bojí se jesté méně, posmívá se pověrám, vyplazuje jazyk na strašidla, stírá chůdám básnický nátěr a uvádí karikaturu do prehnaností epických. Není vsak proto prosaickým, bůh uchovej ; avšak nahrazuje slavné vidění fraskařskými přeludy.
IV.
Může býti užitečným.
Paříž zapocíná u otevřhubů a konci gaminem. Toť jsou dva tvory, jimiž žádné jiné město osvěd-Čiti se nemůže, trpné přijímání všeho, uspokojující se díváním, a nevyčerpatelná samoČinnost. Jediná Paříž má oba v svém přírodozpytu. V otevřhubovi spočívá veškerá monarchie, v gamiuovi veškeré bezvládí.
Týž bledý syn předměstí pařížských žije a vyvinuje se, zauzluje a rozuzluje se v utrpení, v pří-
2*
tomnosti společenských skutečností a lidských záležitostí, co soudný svědek* Má se za bezstarostného^ ale není jím. Pohlíží a chtěl by se smát, než může i něco jiného. Kdožkoli zovete se předsudek, zlořád,, potupa, potlačování, nespravedlnost, despotismus, fanatismus, tyranstvo, mějte se na pozoru před zevlujícím: gaminem.
Maličký doroste.
Z jaké hlíny je uhněten? Z jakého bláta? Přehrstí prachu a trochu dechu, a máme Adama. Třeba aby bůh ubíral se kolem. Bůh vždy dotknul se gamina. Štěstí vykonává své dílo na tomto maličkém. Slovem štěstí vyrozumíváme i poněkud dobrodružství. Ci stane se týž z hrubé sprosté prsti uhnětený, nevědomý, nevzdělaný, sprosťácký trpaslík kdysi Jonanem neb Bootiem? Jen trpělivost! currit rota, kolo se otáčí, duch Paříže, týž démon, tvořící deti náhody a muže osudův delá, právě opak hrnčíři latinskému, ze džbánku nádobu.
V.
Meze jeho.
G-amin miluje město, miluje ale taktéž osamělost venkova, poněvadž jest jaksi mudrcem. Urbis amator, podobně Fuscovi, ruris amator, podobně Flaccovi.
13
Blouditi zamyslene, cili lelkovati, jest filosofovi překrásné trávení Času, zejména v této poněkud zvrhlé, notné ošklivé, ale podivné a z dvojí přirozenosti sestavené krajině, jakáž velká města a zejména Paříž obklopuje. Zpytovat! poclkrají města značí tolik, jako zpytovati obojživelníka. Pomíjení stromu, zapocíuání střech, pomíjení trávy, zapocínání dlažby, pomíjení brázd, zapocínání krámů, pomíjení kolejí, zapocínání vášní, pomíjení božského Šustu, zapocínání lidského hluku , tož vše zajisté je nadoby-cejně zajímavé. Proto se myslitel na oko bez xičele procházívá v těchto málo vábivých místech, jež okolojdoucí vždy za smutné vyhlašuje.
Spisovatel těchto řádek po dlouhou dobu tou-lával se okolo bran a závor pařížských, a doba tato je mu zdrojem vážných upomínek. Nízký trávník, kamennité stezky, křída, stín, sádra, drsná jednotvárnost iihorů, ranné plodiny zelinářů znenáhla se objevivší, směsice divokého a šosáckého, velké pusté roviny, kde bubeníci posádky Školní své cvičení mají a takřka bitvu odkoktávají, jeskyně za dne, doupata vrahův v noci, polámaný větrný mlýn, páky v lomech, krčmy vedle hřbitovů, tajemný půvab velkých tmavých zdí, jímž přervány jsou ohromné plochy, září sluneční osvětlené a motýly naplněné — vše to je nad míru vábivé.
Téměř nikdo nezná těch zvláštních míst, jakož jsou Glaciěre, Cunette, kulemi zproužovaná ošklivá zed grenellská, Mont-Parnasse, la Fosse-aux-Loups, Mont-Souris,   la  Tombe-Issoire,   la  Pierre-Plate de
14
Chátilloti, kde je starý úplne prokopaný lom, jenž: k ničemu již není, leda že tu rostou liřib}^ a jejž pokrýva poklop ze shnilých prken. Campagna rímska je vidinou, podkrají parížske je jí neméně. Kdo nevidí v tom, co se mu na obzoru naskytuje, nic jiného než domy a stromy, týž utkvěl toliko na povrchu. Všechny zjevy vecí jsou myšlenky boží. Místo, kde se planina s městem slučuje, jest vždy zastřeno jakousi nevýslovnou pronikavou zádumčivostí. Příroda a lidskost oslovují nás zároveň, a místní zvláštnosti se objevují.
Kdokoli jako já bloudil v těchto pustinách, hra* ničících s pařížskými předměstími, jež by právem mohly se nazývati předpeklím pařížským, dojista tu a onde, na místě nejvíce osamělém, a když se toho nejméně byl nadál, spatřil za některou nepatrnou krovinou, aneb v rohu tmavé zdi tlupy nelibě zapáchajících, špinavých, poprášených, roztrhaných, nečesaných dětí, jež chrpami ověnčené sobě pohrávaly.
Jsou to děti chudých rodin, jež dozoru se uhnuly. Zevní boulevard je jim nejmilejŠí, podkrají města jim náleží. Sem povždy za školu ubíhají. Zde zpívají své nestoudné písničky. Zde meškají cili lip řečeno, zde žijí, vzdálené všeho dohledu v přívětivém jasnu květnovém neb červnovém a klečíce okolo jamky v zemi, Šoupají palcem kuličky, hádají se o trojnicky, jsou zde neodpovědné, uletělé, puštěné, Šťastné. Zpozorovavše kohosi, kolem se ubí-rajícího, zpomenou sobě, že mají svůj průmysl, že sobě musí něco   vydělat  i   nabízejí  nám  ku koupí
15
starou punčochu plnou, chroustů aneb kytičku bezu. Toto setkání se s cizími dětmi je jedna z nejpříje-maejsích ale zároveň i nejbolestnějších půvabů okolí pařížského.
Mnohdy jsou v těchto tlupách chlapců i malé dívčiny — jsou to snad jejich sestry? — téměř panny, hubené, horečné, osmáhlé, píhovaté, majíce chrpami a pukavci vlasy vyšňořené, veselé, zdivočilé, bosé. Mnohé jedí třešně v obilí. Večer slyšíš, jak se smějí. Tlupy tyto pozorované v plné záři poledni, aneb nejasně rozeznávané za soumraku, dlouho utkvějí v paměti myslitele, ba i ve snách jeho se objevují.
Paříž co střediště, a podkrají co okolí, jsou těmto dětem celým světem, Dále se nikdy neodváží. Nemohou vyjiti ze vzduchu pařížského, jako ryba nemůže vyjití z vody. Dvě hodiny za závorami není více pro ně světu, Ivry, Gentilly, Arceuil, Belleville, Aubervilliers, Ménilmontant, Choisy-le-Roi, Billancourt, Meudon, Issy, Vauvre, Sěvres, Puteaux, Neuilly, Gennevilliers, Colombes, Romainville, Chaton, Asniěres, Bougival, Nanterre, Enghien, Noisy-le-Sec, Nogent, Gournay, Drancy, Gonesse — tu končí svět.
ví.
Trochu historie.
V době  nám téměř  současné,  v  níž   koná se děj této knihy, nestával ještě jako nyní na každém
16
■
f
rohu ulice městský sergent; dobrodiní, o němž tuto uvažovat nezbývá nám Času: a proto pobíhalo Paříží mnoho detí. Statistika udává v průměru dvě stě Šedesát dětí bez domovu, jež ponůcky do roka sebraly bud! v neuzavřených prostraništích, buď v rozestavených domech, aneb pod oblouky mostův. Jedno z těchto hnizd, jehož povést potrvala, provolalo „vlaštovky na moste arcolském". Ostatně jest to jeden z nejtrudnejŠích zjevů našich poměrů společenských. • Všechny zločiny mužovy vznikají tuláctvím dítěte.
Nicméně Paříž vyjímáme. Jesti, jaksi navzdor tomu, o Čem jsme právě připomněli, opravdovou výjimkou. Kdežto v každém jiném velkém městě tulácke dítě stává se mužem ztraceným, kdežto téměř všude dítě sobě samému zůstavené takřka nutně strženo bývá proudem neřestí, v nichž se počestnost a svědomí utápějí, tož jest gamin pařížský — tvrdíme to s dobrou rozvahou — jakkoli na povrchu je nahnilý, přece uvnitř téměř nedotknut. Jestiť to přerozkošná věc poukázati k tomu i osvědčuje se to v skvělé poctivosti revolucí našeho lidu; jakási neporušitelnost jest výsledkem idey, jež se nalézá ve vzduchu pařížském podobně soli ve vodě mořské. Vdechati Paříž, značí zachovati si duši.
Co tuto pravíme, ani v nej menším neulehČuje bolu srdce, jejž vždy pociťujeme, setkavše se s některým dítětem, okolo něhož potrhané svazky rodinné poletují. V nynejší; posud tak nedokonalé, civilisací není to něco tak neobyčejného a neslýchaného, že rodiny  rozpadávají se,   v temnotách zaní-
17
kajíce; aniž by věděly co se z jejích dětí bylo stalo, ponechávajíce útroby své po veřejných ulicích roztroušené. Takto vznikají desné osudy. Říká se o tom, neb smutné stalo se pořekadlem: býti vystrčenu na dláždění pařížské.
Mimochodem řečeno, toto opouštění dětí nebylo za starého mocnářství tak zavrhováno. Trochu ci-kánství v nižších vrstvách hodilo se vyšším a mocným kruhům. Nenávist vyučování dětí z lidu byla článkem víry. K Čemu polovičaté vzdělání? Tak znelo heslo válečné. Nuže, dítě tulácke jest pouhý doklad dítěte nevědomého.
Ostatně potřebovala-li monarchie někdy dětí, tož sebrala pěnu dětskou z ulice.
Za Ludvíka XIV., abychom více nazad se nevracovali, chtěl král, a to právem, zříditi loďstvo. Zámysl byl dobrý. Než vizme prostředek! Loďstvo není možné, pakliže vedle plachtové lodi, této hřiČky větru, aby v potřebě mohla býti vlečena, není lodi, jež se ubírá tam, kam chceme, bud pomocí vesel, bud pomocí páry. Graleje, lodi veselní, měly v námořnictví týž úkol, jaký mají nyní lodi parní. Bylo tudíž třeba galejí, ale galeje nemohou se hýbat bez ga-lejních otroků. Colbert dal skrze dozorce nad provincemi a parlamenty sehnati tolik káranců, nmoho-li jen bylo možno. Soudcové velmi ochotně se v té věci osvedčili. Nechal-li některý Člověk před procesím klobouk na hlavě, tož bylo to chování huge-notské a ubožák poslán jest na galeje. Postíhlo-li se dítě na ulici, jemuž bylo patnáct let a jež nevě-
18
delo, kde by melo spát, posláno jest na galeje. Veliká vláda! veliké století!
Za Ludvíka XV. zmizely děti z Paříže; policie je unášela, neví se k jakým tajným účelům. Šeptalo se s hrůzou o hrozných domněnkách stran králových lázní purpurových. Barbier mluví prostomyslně o těchto věcech. Mnohdy se stalo, že biřicové na své honbě po dětech zmocnili se i takových, jež měli rodiče. Otcové v zoufalosti stíhaly biřice. V takovém případě zakročily soudy a daly pověsit snad — biřice?    Nikoli, otce.
VII.
Gamin mohl by býti umístěn v roztřídění indickém.
Pařížský gamin je téměř třída. Může se říci, že nemťiže býti každý gaminem, kdo jím býti chce. Slovo gamin bylo poprvé tištěno a octnulo se v jazyku písemním roku 1834. V malém díle „Claude Gŕueux" objevilo se toto slovo. Pohoršení bylo veliké, ale slovo se udrželo.
Živly, jež vážnost gaminů mezi sebou ustanovují, jsou rozličné. Znali jsme jakéhosi, jenž byl velmi vážen a obdivován, poněvadž byl viděl spad-nouti Člověka s věži Notre - Dámské 5 jiného, že vnikl do zadního nádvoří, kde na nějaký Čas rozestaveny byly sochy z chrámu vysloužilcův a že z nich byl ukradl olovo; třetího, poněvadž byl viděl
19
zvrhnout! poštovský vůz, a Čtvrtého konečně, pone* vadž znal vojáka, jenž nemohl vyrazit oko měšťákovi.
Tím se vysvětluje výkřik pařížského gamina, jemuž se lid obecní směje, aniž by ho byl pochopil: „Pane bože, mám neštěstí! Neviděl jsem nikoho ani z pátého okna spadnouti,"
Zajisté překrásná je následní řeč rolníkova: „Otče — vaše paní zemřela následkem své choroby* ProČ jste nezavolal žádného lékaře?" — »Inu, vidíte, my chudí umíráme sami sebou." Než spoČí-vala-li celá trpná bytost rolníkova v tomto slově, tož zase jeví se v gaminovi všecko svobodověrecké bez* vládí předměstských cechův. K smrti odsouzený poslouchá na káře svého zpovědníka, a pařížský ga-min volá: „A hle, týž mluví se svým Černokabatní-kem.   Je to ferina !tt
Vůbec jakási smělost ve věcech náboženských vyznačuje gamina. Býti svobodověrcem, toť dodává vážnosti.
Přítomnost u poprav je povinností. Okazují sobě vespolek guillotinu a smějí se. Přezdívají jí všelijak: Konec polívky, poslední polívka, a t. d. Aby jim pranic z toho neušlo, vylízají na zdi, vysoukají se na pavlány, a na stromy, zavěšují se na zábradlí a na komíny, Gamin je zrozený pokrývač, jako i námořník. Nebojí se střechy právě tak, jako stěžně. Žádná slavnost nevyrovná se popravě. Jména katův jsou nejvíce známá. Ubohému odsouzenci se posmívají, aby mu dodali  zmužilosti,    Lacenaire co
248
jakousi micenost, nepokojnost a pokornost. Drzost je hanbou.
Nemohlo býti nic děsnějšího nad pohled, jak deva tato po světnici takřka poletuje, podobně ptákovi, jejž světlo děsí aneb kterýž má peruti chromé. Tušil již, že jiným vychováním a v jiných poměrech veselé a volné chování děvčete by bylo mohlo bý-vati milé a pfivabné. Ve zvířectvu ovšem se nezmění nikdy holubice v sovu. Toť přihází se toliko mezi lidmi. Marius byl zamýšlen a nechal delati devČe, co se mu líbilo.
Přiblížila se k jeho stolu.
„Ah," pravila, „tuf jsou knihy!"
A v mdlém oku jejím se zjevil lehký třpyt. Hlasem, v němž jevila se blaženost, že může se ně-čím pochlubit, čehož žádné stvoření se nezříká, dodala:
„Umím také Čisti."
I sáhla prudce po otevřené knize a Čtla dosti hlasitě: Jenerál Baudin obdržel rozkaz, aby s pěti prapory své brigády iitokem vzal zámek hougomont-ský, jenž leží uprostřed roviny waterlooské ..."
I ustála, zvolavŠí :   „ Ah, Waterloo !   To znám.
■
Tam byla bitva. Můj otec byl též při tom. Otec můj sloužil ve vojště. My jsme věrní bonapartisté. Waterloo bylo proti Angličanům."
I položivši knihu, vzala do ruky pero a pravila
„Psát umím také."
Namočila pero do ingoustu a obrátila se k Mariovi.
249
„Chcete to vidět? Nuž napíši váni něco, abyste se přesvědčil."
A dříve než mohl odvětit, napsala na list bílého papíru, jenž ležel na stole:  „Biřicové jsou tu."
A odhodivši pero pokračovala:
„Nejsou v tom chyby pravopisné. Můžete se podívat. Byli jsme, já a sestra má, pečlivě vychovány. Nebyly jsme vždy tak, jak jsme nyní. Nebyly jsme k tomu ..."
I umlkla, a upřevši vyhaslý zrak svůj na Maria dala se do smíchu a pravila hlasem, jevícím veškerou úzkost, v cynismu potlačenou:
„Bah!"
I začala po té zpívati veselým nápěvem:
J'ai faim, mon pere. Pas de fricot. J'ai froid, ma íněre. Pas de tricot. Grelotte,
Lolotte!
Sanglotte,
Jacquot!
A jedva dokončivši písničku, zvolala: „Chodíváte někdy do divadla, pane Marie? Já tam chodívám. Mám bratra malého, kterýž je přítelem umělcův a někdy mi lístky dává. Ale na lavicích na galerii nerada bývám. Sedí se tam Špatně. Jsou tam někdy lidé, již jsou příliš tlustí aneb nepříjemně zapáchají."
Po té pohlížela na Maria, a zrak její nabyl výrazu podivného i pravila:
Bídníci IIL 27
Pinistere.
Homer Hogu, mouřenín.
Mardisoir.
Dépcche.
Pautleroy, zvaný téz Bouquětiere. Glorieux, propuštěný káranec.
Barrecarrosse, zvaný téz pan Dupont.
Lesplanade-du-Sud.
Poussagrive.
Carmagnolet.
Kruideniers, zvaný Bizarro.
Mangedentelle.
Les-pieds-en-1'air.
Demi-liard, zvaný Dix-Milliard atd.
Pomlčíme o ostatní cli. Všechna tato jména jsou přezdívky,   neznačící   pouze   osobnosti,   alebrž celé
■
druhy. Každé jméno je v sliodŠ* některou odrůdou zpotvořených těchto hub v civilisaci společenské.
Bytosti tyto, jichž tváře zřídka kdy bylo vidět, nenáležely k těm, jakéž vídáváme plahociti se po ulicích. Noc byla je zemdlela, za dne spali buď v pecech na sádru, bud! v opuštěných lomech, mnohdy i v stokách.   Zalízali do země.
*
Co se stalo z těchto lidí? Jsoutě jeste mezi námi, bývali vždy v společenstvu. Již Horac rozpráví o nich. Ambubaiarum collegia, pharmacopolae, mendici, mimae, a pokud společenstvo potrvá tak, jak nyní jest, budou vždy tím, Čím jsou nyní. Vznikají v tmavých doupatech prosákáváním společenstva.
99Q
m m %J
Vracejí se vždy co tytéž příšery, jen že nemívají íechže jmen a že nevězí v tétéž kůži.
I třebas jednotlivci jsou vyhlazení, rod trvá dále.
Majíť stále tytéž schopnosti. Uhodnou, že má někdo váček v kapse a cují hodinky ve vestách. Zlato a stříbro má pro ně zápach. Jsoute lidé pro-stí, o nichž by se mohlo říci, že se k okrádání právě hodí. Za takovými lidmi ubírají se zbojníci trpělivě. Lotři tito,  shlídnuvše  cizince   neb  venkovana, za-
■
chvějí se jak pavouk, uzřev mouchu v pavučině.
Setkáme-li se s nimi okolo půlnoci na pustém boulevardu aneb shlídneme-li je zdaleka, tož vypadají děsné, Nezdají se býti lidmi, alebrž živoucí postavy mlhové; člověk by řekl, že splývají s temnotou, že nelze jich od ní rozeznat, že nemají duše kromě temnoty a že toliko na okamžik, a aby žili několik chvíli způsobem hrozným, byli se odloučili od noci.
Jak lze příšery tyto zapudit? Světlem, jasným světlem. Žádný netopýr neodolá svítání. Osvětletež tudíž společenstvo v jeho hlubinách.
27b
Courfeyrac kdys byl okázal a jenž v čtvrti platil za nebezpečného procházeČe nočního. My jsme již v předešlé knize o tomto jméně slyšeli. Týž Pan-chaud, zvaný Printannier či Bigernaille, objevil se později v několika přech hrdelních a stal se slavným ničemou. Tehcláž byl toliko ničemou pověstným. Nyní žije v podání mezi loupežníky a vrahy. Koku 1843 byl se účastnil v pověstném útěku třiceti lotrův, byl při tom naškrábal své jméno Panchaud do výšky nad stokou, kterouž byli uprchli. Roku 1832 byl již pod dohlídkou policie, nebylť ale ještě opravdovým pokusem se vyznačil.
XI.
■
Chudoba nabízí bolesti své služby.
Marius kráčel zvolna po schodech; právě au chtěl vcházet do své světničky, spozoroval za sebou v chodbě starší dceru Jondrette*ovu, jež za ním se ubírala. Děvče toto bylo mu nyní protivné, neb mělo jeho pět frankův; žádati je zpět bylo by již pozdě, neb fiakr a drožka byly již ty tam. Kromě toho by mu jich také nevrátilo. Také by bylo zby-tečno, aby se jí vyptával po bytu osob, jež právě u ní byly dlely, neb patrně sama jich neznala, poněvadž pan Fabantou byl své psaní nadepsal dobročinnému muži v kostele svatojakubskéni.
■
Marius vesel  do  své  světnice  a přitáhl dveře
279
t
za sebou. Nebyl jich ale na zámek zavřel, i obráti v se, spatřil ruku, jež dvéře pootevírala.
„Co má být?" tázal se mrzutě.    „Kdo je to?"
Byla to starší dcera Jondrette-ova.
»Vy jste to?" pravil Marius zhurta. „Neustále vy!   Co mi chcete?"
Nepohlídla naří; bylať zamyšlena; nebyla také již tak smělá, jako ráno. Nevešla a stála v stínu chodby.
„Nuž, odpovězte?" pokračoval Marius, „co mně chcete ?u
Ona pozvedla k němu zkalené své oko, v němž
jakási jasnost rozžehnouti se chtěla a pravila:
„Pane Marie, vy jste tak zkormoucen. Co je vám?"
„Mně?"
„Ano, vám."
„Nic mi není."
„Přece!"
„Nikoli."
„Pravím vám, že ano!" „Nechte mne na pokoji."
Marius chtěl znova přivříti dvéře, dívka ale nepustila kliku z ruky.
„Vidíte," pravila, „vy nemáte dobře. Ačkoli nejste bohat, byl jste přece dnes ráno dobrým. Chcete jím býti ještě jednou? Dal jste mi, abych se najedla, řekněte mně nyní, co vám chybí. Vás cosi rmoutí, toť je patrno. Přála bych sobe, abyste neměl   zármutku.    Co   se  má   stát?    Mohu vám
280.
v nČČem posloužit ? Poroučejte se mnou. Nechci znát vaše tajemství, nemusíte mi je povědit, ale užitečnou vám moliu přece být. Mohu vám býti nápomocnou, jako i svému otci napomáhám. Mám-li vám donésti kamsi psaní, mám-li někam dojít, obydlí nějaké vypátrat, někoho následovat, tož se k tomu hodím. Kekněte mně co chcete, a já promluvím s těmi lidmi. Mnohdy stačí s těmi osobami promluvit a vše je v pořádku.    Užijte  mých služeb."
Mariovi zableskla myšlenka. Které větve bychom se neuchopili, cítíce, že spadáme?
Přistoupil k děvčeti a pravil jí :
7. Poslyš .. ."
V očích děvčete se zajiskřilo radostí, i vskočivsi
mu do řečí, pravila:
„Ach ano, tykejte mi, to je mne milejší."
„Dobrá!" odvětil Marius, „tys přivedla toho starého pána s jeho dcerou?"
„Ano."
„Vis o jejím obydlí?" „Nevím."
„Vyhledej mi ho."
Oko děvčete, jež se bylo vyjasnilo, zakalilo se
na novo.
„Toho si tedy přejete?"
„Ano." „Znáte je?" „Neznám."
„To jest," pokračovalo děvče živě, „vy je ne-znáte, ale rád by jste je seznal."
V slově ji spočívalo cosi trpkého a významného. „Dovedla bys to?u
„Máte se dovedít obydlí krásné slečinky."
Slova „krásné slečinky" pronesla zase takovým přízvukem, že to Maria rozmrzelo. Nicméně pokračoval :
„Je mně to vše jedno. Obydlí otcovo neb dceřino.   Obydlí obou."
Děvče upřelo naň zrak.
r
„Co mně dáte?" „Vše, co budeš chtít." „Co budu chtít?" „Ano."
„Dovíte se o tom obydlí."
I svěsila hlavu a prudce přivřela dvéře.
Marius zůstal o samotě.
Sklesnul na židli a opíral hlavu a oba lokte o postel, pohřížen v myšlénky, jež nemohl zadržet 5 i byl jako závratí uchvácen. Vše co od rána se bylo událo, zjevení anděla, zmizení jeho, to co roztrhané děvče mu bylo pravilo, zakmitání naděje v nesmírné zoufalosti, vše to vířilo mu v hlavě.
Najednou byl ze svého snění vyburcován.
Zaslechl silný a surový hlas Jondrette-a, jenž pronesl tato podivná slova:
„Pravím ti, že jsem si toho jist a že jsem ho poznal."
O kom mluvil Jondrette? koho byl poznal? pana Leblanca, otce „jehou Voršily? Jondrette je tedy znal.   Marius by tedy tímto způsobem neo^e-
Bidnici III.
19
302
„Ano," odvetila žena, „Kolik je hodin?" „Hnedle šest, půl byla již odbila." „I u Čerta!" zvolal Jondrette, „tof musí holČice na Žíhanou.    Pojďte sem a poslyšte."
I nastal   šepot,   načež  pak  Jondrette hlasitěji
promluvil:
„Odešla již Bourgonova i „Ano."
„Víš dojista, že nikdo není u souseda?" „Nebyl  celý  den  domů se  vrátil,  a nyní jak víš, je doba jeho k obědu.
„Víš to dozajista?" „Ovšem."
„Nuž," odvětil Jondrette, „lip bude, když se tam podíváme. Dcero, vezmi svíčku a jdi tam se podívat!"
Marius vlezl po rukou a kolenou zticha pod svou postel. Jedva se tam byl schoulil, spatřil skrze skuliny svých dvéří svetlo.
„Otče," zvolal hlas, „není doma."
Marius poznal hlas starší dcery.
„Bylas tam?" tázal se otec.
„Nebyla," odvětila dcera. „Ale poněvadž je klíč ve dvéřích, tož jistě není doma."
„Jen tam vejdi" kázal otec.
Dvéře se otevřely a Marius spatřil vcházeti starší Jondrette-ovic se svíčkou v ruce.
Vypadalať jako z rána, jen že ještě hroznější při
záři svíčky.    81a přímo  k posteli   a Mariu bylo na
303
chvíli teskno. Než u postele viselo na zdi zrcadlo a k tomu přistoupila dívka. Zpřímila se na prsty a dívala se do něho. Ve vedlejší světnici bylo sly-šeti řinčet staré železo. Dívka uhladila si vlasy dlaní svou a usmívajíc se do zrcadla, zpívala drsným a chraptivým svým hlasem:
Nos amours ont dur é toute une šemaine, Mais que du bonheur les instants sont courts! S'adorer huit jours. c'était bien la peine! Le temps des amours devrait durer toujours! Devrait durer toujours! devrait durer toujours!
(Láska naše trvala po celý týden. Ale jak krátké jsou okamžiky blaha! Milovati se osm dní, toť věru Škoda jest Času. Doba lásky měla by trvati vždy, mela by trvati vždy, měla by trvati vždy!)
Marius se mezi tím chvěl, myslel, že musí slyšet jeho dech. Po té přistoupila k oknu a pohlížejíc ven, mluvila nahlas na polo bláznivě, jak to mívala ve zvyku:
„Je ta Paříž hnusná, ošklivá, majíc na sobě bílou košili;" i vrátila se k zrcadlu, prohlížejíc sebe v něm zevšad.
■
„Nuž," zvolal otec, „co tam tropíš?"
„Dívám se pod postel a pod nářadí," odpověděla, neustále si vlasy přihlazujíc.    „Není tu nikoho,"
„Nuže," vzkřikl otec, „tedy se hned vrať!"
„Již jdu," odvětila, „v té jejich dírek ničemu nemá Člověk Času!" A pohlednuvši ještě jednou do zrcadla, vyšla ze světnice a zavřela dvéře za sebou.   Hned po té zaslechl Marius po chodbě Šust
SCO
XVI.
Oblíbená píseň z r. 1832 na nápěv anglický.
Marius posadil se na postel. Mohlo býti as pui šesté. Toliko půlhodinka delila ho od tolio, co se melo přihodit. I slyšel tlukot žil na svých skráních jako slýcháváme po trne tíkání hodin. Přemítal o dvojím výkonu, jenž za chvíli mel se uskutečnit, jednak zločin, jednak spravedlnost. Nestrachov a! se, nicméně nemohl přece bez jakéhosi zachvení zpomínati věcíT jež se mely přihodit. Celý týž den mel naň účinek snu, jakož vůbec děje se každému, kohož z nenadání potká překvapující dobrodružství, i aby nemyslel že můra ho tlačí, musel ve svých kapsách ohmatávati studené bambitlsy. Sníh již nepadal, měsíc vždy jasnější vystupoval z mlh a záře jeho splývajíc s bílým odleskem sněhu napadlého, rozlévala po světnici Mariové, zvláštní svit. V světnici Jondrette-ově bylo jasno. Marius videi, otvorem u stropu, vnikati rudou zář, jež zdála se mu býti krvavou. Patrně nemohla tato záře pocházeti od svíčky. Ostatne se u Jon-drettovic nic nehýbalo, nikdo nemluvil, byloť tam hluboké a mrazivé ticho, a bez oné záře byl by Člověk za to měl, že dlí vedle hrobu. Marius zul zticha své boty a strčil je pod svou postel. Několik minut uplynulo, Marius slyšel vrata domu otáceti se v jejich stěžejích. Těžký a rychlý krok ozýval se po schodech a po chodbě. Klika u dvéří doupěte hlučně byla stisknuta, Jondrette vracel se domů. Ihned ozvalo se několik hlasů, celá rodina byla po-
301
hromade. Bylať pouze mlčela v nepřítomnosti svého velitele, jako vlčata v nepřítomnosti vlka.
..Já jsem to," pravil.
„Dobrý večer, tatínku!" zvolala děvčata. „Nuže ?" tázala se matka.
„Všechno v pořádku," odvětil Jondrette, „ale jsem celý promrznut; dobře, že jsi oblečena, třeba, aby si vzbudila důvěru."
*ávě jsem chtěla vyjít."
„Nezapomeneš přec nic, co jsem ti pravil, zařídíš všechno ?" .
„Buď bez starosti."
„Ano vidíš . . ." pravil Jondrette, nedokončiv svou řeč.
Marius zaslechl jak cosi těžkého na stůl se klade, bezpochyby dláto, jež byl koupil.
„Ah!" zvolal Jondrette, „zde se hodovalo."
„Ano!" odvětila matka. „Snědli jsme tři veliké brambory se solí, poněvadž byl oheií rozdělán, uvařila jsem je."
_ \ _. *
„Dobrá," zvolal Jondrette, „zítra povedu já vás na oběd. Bu dou kachničky a vše, co k tomu přísluší. Jak Karel X. máte stolovat. Vše daří se dobře." A po té dodal, ztišiv poněkud hlas: „Pasť na myši jest otevřena, kočky jsou zde." A ještě tišeji dodal:   „Polož to do ohne!"
Marius zaslechl klapání uhlí, jež kleštěmi neb jakýmsi železem do kamen se přikládalo.
Jondrette-pokračoval: „Namydlila jsi stěžeje dvéří, aby ne vrzaly?"