Ať už je forma románu jakákoliv, je převozníkem[P1]  mezi zkušenostmi, a podle M. Ozouf je právě
díky němu revoluce završena. Dozvěděli jsme se, že ctností románu je jeho schopnost zahrnout
nerovnoměrnost doby lépe, než kterýkoli jiný literární žánr a lépe než dějiny samotné. Román
protestuje proti utopickému snažení, které chce vystoupit z toku času, a pokouší se o to, aby
stvořil opravdový svět příběhem a zápletkami, v časové posloupnosti často chaotické a nikdy ne
zcela přímočaré. A tak ve svém čtenáři vzbuzuje přesvědčení o spletitosti světa, a o náročnosti se
kterou se setkáme, když chceme znovu zaplést nitky času, přesvědčí nás o pomalém přerodu a změně, a
o moci, kterou čas má. V ústraní přispívá k ukončení revoluce, která svůj vliv rozprostřela na celé
století.  Dává čtenáři po kapkách povědomí o tom, že sjednané uspořádání společnosti je žádoucí a
přímo nezbytné. A také o tom, že musíme opustit požadavek, aby se lidé změnili, aniž by se podívali
na svoji minulost.

Ve Svědectví románu se Mona Ozouf zabývá překvapivým jevem. Nelehký kompromis mezi bývalým režimem
a revolucí v 19. století ve Francii, byl umožněn díky práci, kterou vykonal právě román.  Román byl
observatoří boje mezi dvěma pojetími světa v jedné společnosti. Sledoval smíření, ke kterému
nakonec došlo, ještě předtím [P2] než Dreyfusova aféra odhalila nedostatky tohoto zdánlivého smíru
ve společnosti a díky níž vypukla nová vlna revoluce.[P3]

Tato originální práce má schopnost sloučit vyprávění zápletek v románu s radostí z četby, s
přesností důkazů a analýzou. Může nabídnout nezvyklou formu historického díla, ale také určitý
prostor k neobvyklému bádání na pomezí disciplín. A konečně, můžeme říci, že z něj dýchá radost, se
kterou jej autorka tvořila[P4] .


Jana Vojtová
________________________________

 [P1]příliš obrazné, až nejasné

 [P2]dokud

 [P3]ne, smír skončil/ selhal..

 [P4]hezký závěr