Osnova[P1] : Mona Ozouf, Doznání románu Historička Mona Ozouf specializující se na studium francouzské Revoluce, republikánské školy[P2] a republikánského smýšlení, která je dnes ředitelkou výzkumu v Národním výzkumném centru[P3] (C.N.R.S.), zasvětila své poslední dílo studiu přímých vazeb mezi dějinami a literaturou. Dílo Doznání románu ve skutečnosti ukazuje, jakým způsobem byl v 19. století ve Francii román přednostním místem pozorování[P4] boje mezi Starým režimem a Revolucí, který poznamenal celé století. Pozorování [P5] takto líčí těžký začátek společnosti založené na rovnosti při studiu [P6] čtrnácti románů od známých autorů tohoto století jeden po druhém[P7] : Balzac, Sandová, Hugo, Zola,… Pozorování[P8] tak osvětluje způsob, jakým romaneskní žánr svědčí o vytrvalosti dávného světa, zároveň jako o práci rovnosti ve společnosti a konečně dovoluje dojít k vyjednávání dvou protichůdných světů. Za své dílo ověnčené úspěchy obdržela v roce 2002 literární cenu Guizot. K rozchodu, který vyprovokovala Francouzská revoluce obětující[P9] princip rovnosti a stejně tak podrývající základy výsad aristokratické společnosti, nemohlo dojít jasným a definitivním způsobem. Podle Mony Ouzof společnost bývalého režimu a hodnoty, které rozšiřuje, i nadále poznamenávají století a román je toho důkazem. Starý svět, ačkoli je znatelně oslabený, přežívá občas, jako by se nic nestalo. Existovalo něco, čemu autor[P10] říkal „vnitřní emigranti“, kteří žili mimo vývoj dějin a věřili ještě na [P11] moc aristokracie. Venkov [P12] je nejčastěji místo pobytu těchto osob, hraje roli tlumiče politických šoků[P13] a vítá[P14] opět částečně ochromenou [P15] společnost. Autor označuje[P16] přítomnost tohoto typu společnosti ve Stendhalově díle Lucien Leuwen. Toto dílo představuje postavy, které si neustále znovu a znovu vybavují minulost, neměnné v konverzacích stáčejících se neustále ke stejným steskům a které i nadále uplatňují jistou více symbolickou, než politickou nadvládu nad jejich městysem. Díky románu si člověk uvědomí, že způsoby a mravy jsou mnohem odolnější, než názory a že dokonce i ve společnosti oddané egalitářským teoriím existuje ještě přitažlivost vůči[P17] aristokracii. Ta neustále vzbuzuje obdiv pro krásu jejích způsobů a povinnost, za kterou si klade [P18] zpříjemnit a učinit lidské vztahy galantnějšími. Takto přetrvává v buržoazních nebo republikánských společnostech [P19] umění konverzace, vytříbenost v postojích, koketérie ve vystupování. Toto kouzlo, které vyzařuje aristokracie, se dotýká samotných romanopisců, kteří jsou si vědomi toho, že jejich námět tkví [P20] v tomto doplňku společenského života, jakým jsou vybrané způsoby. Literatura žije ve skutečnosti z forem a tradic, obětuje[P21] navíc výjimečnost některých, a učiní z nich hrdiny. Popírá možnost tabula rasa [P22] a vzývá přitom minulost a předchůdce [P23] a tedy důležitost dědičnosti. [P24] Literatura se tedy nemůže úplně snoubit s ideologickým převratem demokracie[P25] a je připoutána k některým formám minulosti. Z toho titulu je zajímavé podívat se, jak poukazuje autor, jaký může být rozdíl mezi výhodou představ [P26] a výhodou chápání společenských vztahů. George Sandová[P27] ve svém díle Hřích pana Antonína přichází s myšlenkou budování utopické společnosti, která si paradoxně klade za cíl nastolení aristokratického způsobu života pro všechny a myslí si tak, že význam dobrého chování v demokratickém světě přetrvává[P28] . Odpor vůči příchodu nového světa vychází najevo v románech prostřednictvím dvou hlavních vektorů: náboženství a žen. Katolicismus byl po Revoluci paradoxně obnoven a staví svůj pevný převis proti[P29] opojení, které Revoluce vyvolala. On také šíří svůj vliv prostřednictvím aristokracie, která obnovuje své zanícení vykonávat bohoslužbu[P30] , tváří se soucitně a předstírá, že přináší útěchu nešťastníkům. Moc katolicismu může zasáhnout i do politické oblasti, nastolit pořádkové síly [P31] a je nástrojem pro všeobecnou poslušnost. V Zolově románu Dobytí Plassansu je znázorněn rostoucí vliv Církve na ovečky a ukazuje, jakým způsobem se Církev může vmísit do politických záležitostí až do té míry, že nad nimi převezme kontrolu. Navíc podle Mony Ouzof hraje ženská část populace významnou roli v odboji, který panuje mezi starým a novým světem. Právě ženská populace je nejvnímavější vůči náboženství, zachovává tradice a nesouhlasí s tím, aby se minulost zcela opustila. Historička vidí v románu madame Germaine de Staël Delphine přesvědčení, kterým .... jeho autorka[P32] , a to, že jsou ženy soucitnými bytostmi a vědí lépe než muži, jak musí být člověk umírněný. Brání se tak vážným následkům, které přináší příliš ukvapené změny. Pokud román svědčí o vytrvalosti historie, osvětluje také neustálou práci [P33] rovnoprávnosti, která se pozvolna prosazuje v měnící se společnosti pro některé ve smyslu protikladů a pro jiné ve smyslu uniformizace. Navzdory přetrvávání starého světa panuje všude přesvědčení, že demokracie je určená k vítězství nad společností starého režimu. Sami monarchisté vidí svoji moc v ohrožení a zakouší práci[P34] , která je poznenáhlým výsledkem Revoluce ve společnosti. Mona Ozouf spatřuje v díle Stará panna a Kabinet starožitností od Balzaca „příběh o dosažení očekávaného vítězství Republiky nad šlechtou“. Zatímco jsou autority podrývány zejména přetržením pout s předky, kteří teď už ztělesňují despotismus a z toho titulu nepředávají nic závratného, rovnost se šíří, od teď je možné mít ambice nezávislé na svém původu podle Napoleonova vzoru, který silně ovlivňuje mladé lidi v různých románech. Ve francouzské společnosti se tedy naplňuje fenomén křížení, z něhož se rodí nekonečný počet nově umožněných osudů. Tento nový svět je podroben[P35] urputnému boji za získání společenského postavení a Mona Ozouf tady znovu zdůrazňuje vliv, kterého dosahují [P36] peníze, teoreticky osvobozující a zrovnoprávňující, ale ve skutečnosti diskriminující a kastující. Na společenské scéně se objevují nové postavy: chudí šlechtici, neurození lidé obdaření velkým jměním... Galejník Jean Valjean z Hugova díla Bídníci, který se stal významným továrníkem[P37] a politikem, je sám o sobě nejlepším důkazem tohoto fenoménu v románu. Na rozdíl od tohoto protichůdného procesu můžeme vidět jako výsledek zrovnoprávňující práce úžasnou uniformizaci společnosti. Ve skutečnosti [P38] se demokratický svět zdá být světem podobnosti a fádnosti v románu[P39] . Popírá jedinečnost a vede k zániku hrdinů, k neutralizaci názorů a vykonává tedy opravdu bezvýznamnou práci[P40] . Alespoň tohle vyvozuje autorka z Flaubertova rozhodnutí realizovat [P41] antihrdiny, například v díle Bouvard a Pécuchet, kterým se zabývá a které považuje za pokleslé, [P42] ustrnulé a s nedostatkem výjimečnosti. Jestliže se opravdu uplatňuje proces rozlišení, je román způsobem vyjádření, který odpovídá době. Pokud jde o proces uniformizace, román je v ohrožení a musí se změnit. Tento literární žánr je nejlepší k obnovení [P43] spletitost skutečna, věnuje se [P44] všem protikladům, neboť je jeho podoba ohebná[P45] a dovoluje mu uvažovat o všech možnostech. Může tak vystihnout chaotickou časovou linii a obnovit podobu dějin, kterou nejsou schopni vytvořit historikové. Tedy příběh detailů, které se zapisují do rodinných kronik a přinášejí to, čemuž říkáme morální pravda. Pro Monu Ozoufovou „je román (...) režisérem základní nestálosti věcí“, „výsadní pozorovatelnou vyvíjejícího se lidstva“. Zato pokud zvítězí uniformizace, bude románový žánr ohrožen, protože nebude moci líčit výjimečné osudy. Vznešeno[P46] se tedy vyskytuje pouze u postav na okraji společnosti, nebo je nezbytné vzdát se hrdinů a zajímat se o průměrné bytosti, způsob[P47] , který zavádí Gustav Flaubert. Mezi starým světem, který nehodlá zmizet, a světem novým, který způsobuje zvraty ve společnosti, vidí Mona Ozoufová v románu místo pro nezbytné vyjednávání. Výsledkem této stoleté války[P48] není jednoznačné vítezství té či oné strany, ale kompromisy a smír po[P49] zdlouhavém boji a dlouhotrvající námaze. Nebylo možné vytvořit nový svět, musíme tedy žít s tím, co již existuje a postupně se přizpůsobit. Ti z románů, kteří byli poraženi, jsou ve skutečnosti ti, co odmítají cokoli vidět a uzavírají se do povýšeného opovržení. Oproti tomu většina ostatních postav, ačkoli k tomu nejsou náchylné, jsou pro otevřít oči a přijmout diskuzi. Román dle autorky vychází z přesvědčení, že lidská bytost je plná[P50] historie a neexistuje tedy nepřekonatelný zlom, ve který jsme mohli věřit. Pro Anatola France se Revoluce zrodila z bývalého režimu a je jeho dědičkou. Je zde jistá časová souvislost. Pro Germainu de Staëlovou má minulost nárok[P51] na přítomnost a aby byl stanoven nový zákon, musí počítat s minulostí. Autoři jsou obvykle přesvědčeni o tom, že spojení mezi dobami je nutné a nezbytné. To je důvod, proč román nabízí možnost překonat dřívější zaměření novým, které jej nebude popírat, ale zahrne jej. K takovému spojení dojde tehdy, když se v literatuře objeví nějaká nová tendence. „Zcela nová vlast, ve které se dají úspěšně prožívat rozdíly v rovnosti“. Ta nová vláda, kterou uvádí madame de Staëlová ve svém díle Delphine se zrodila z nerovnosti talentů a ručí za rozmanitost a potěšení společenského života. Román sjednává, ať už jakoukoli formou, smír a podle Mony Ozoufové jím končí Revoluce. Viděli jsme, že mezi jeho klady patří to, že přijal nevhodnost doby lépe, než jakýkoli jiný literární žánr a lépe než samotné dějiny. Protestuje proti utopické snaze vystoupit mimo časovou linii a snaží se o obnovu skutečného světa v dějinách a obnovu příčin [P52] v často chaotické a nikdy dokonale lineární souvislosti. Takto rozvíjí u svého čtenáře přesvědčení o složitosti věcí, o obtížnosti, kterou musí člověk překonat při pokusu o rychlé spojení časových momentů, o zdlouhavosti změn a moci plynoucího času. Přispívá tedy nenápadně k ukončení Revoluce, která rozšířila svoje působení po dobu celého století a pozvolna přiměla čtenáře uvědomit si, že vyjednaná změna je žádoucí a nutná a že od požadavku na proměnu lidí, bez toho aniž bychom se dívali na jejich minulost, musíme upustit. Mona Ozoufová se vrhá ve svém díle Doznání románu do překvapivých projevů[P53] : k obtížnému kompromisu mezi starým režimem a Revolucí v 19. století ve Francii mohlo dojít dílem románu. Tento byl zároveň pozorovatelnou boje probíhajícím mezi dvěma pojetími světa v jedné společnosti, a činitelem smíru, ke kterému nakonec došlo před tím, [P54] než Dreyfussova aféra odhalila jeho chyby a vše [P55] prasklo. Tato původní práce má ve své moci [P56] spojit líčení zápletek románu a tedy také potěšení z četby s přesností projevu a jeho analýzou. Přichází s formou neobvyklou pro historické dílo, ale také s neobvyklým polem bádání na hranici vědních oborů. Zkrátka z něj dýchá radost, kterou pocítila autorka při jeho započetí.[P57] ________________________________ [P1]lépe referát/recenze [P2]školství [P3]vědeckého výzkumu [P4]lépe třeba dokumentování [P5]ne, autorka [P6]rozborem [P7]lépe postupně, nebo vynechat [P8]viz P5 [P9]pozor, naopak [P10]autorka [P11]v/ 3. pád [P12]lépe: maloměsto a slovosled [P13]nárazů [P14]lépe: poskytuje životní prostor [P15]dočasně ustrnulé/ zakonzervované [P16]nachází [P17]D, ...ie/ má arist. stále svou přitažl. [P18]to nejde [P19]lépe: kruzích [P20]zkuste volněji [P21]viz P9 [P22]lze skloňovat + uvozovky [P23]předky [P24]tento termín lépe jako „předávání hodnot“ [P25]shodný přívlast. [P26]pokrokovostí myšlenek [P27]přechylujete-li, pak i Ozoufová [P28]ano, hezky řečeno [P29]stabilní/ spolehlivý přesah [P30]nábožesnky praktikovat/ účastnit se obřadů [P31]to je přímo policie, „být silou prosazující řád“ [P32]autorčino přesvědčení, že... [P33]působení/ vliv [P34]cítí působení/ vliv [P35]lépe: je dějištěm [P36]který získávají [P37]raději průmyslníkem [P38]Opravdu/ vskutku, [P39]slovosled, dopředu [P40]ne, působí bezvýznamnost/ vede k... [P41]lépe: ukazovat/ předvádět [P42]za knihu o (lidské) malosti [P43]přetlumočení [P44]je schopen vystihnout... [P45]zde bude srozumitelnější: forma je proměnlivá/ přizpůsobitelná [P46]to je hodně zvláštní, stačilo by „to vzešené“ [P47]což je [P48]uvozovky [P49]vzešlé z [P50]zatížená/ nese v sobě... [P51]nároky – tedy něco po ní chce [P52]to znamená přijít jim na kloub, odhalit je = restituer [P53]asi tak: chce dokázat zvláštní věc [P54]lépe rozdělit; ..pak ale D. aféra odhalila...a... [P55]smír selhal/ skočil [P56]má ten klad, že spojuje... [P57]nejen, když ho kocipovala, tedy tvořila/ psala