Snaží se tedy opět nad sebou převzít kontrolu. Zbytečně/Marně.  Pocity, které ji při pohledu
na kníže[P1]  de Nemours nebo jen při pouhé zmínce jeho jména zaplavují, jsou takovými
neúspěchy/porážkami její vůle. Vždy se proti své vůli a téměř neúmyslně prozradí a chová se tak, že
na sebe upozorní. Ani jasnozřivost, kterou projevuje, jí nijak nepomáhá/není žádnou
pomocí/podporou.

            Její matka, Madame de Chartres, si všímá této náklonnosti, ale smrtelně onemocní. Proto
si nechává svou dceru přivolat k lůžku. „Jste na hraně propasti“, povídá[P2] /říká jí. A poté, co
jí připomněla, jaké povinnosti má ke svému muži a k ní [P3] samotné, uchýlila se k závislosti
na své vlastní dceři, k její zodpovědnosti/a věřila v její zodpovědnost. Najednou vážnost v ní
převáží pomíjiost[P4] /něžnost/křehkost a rozhodne se odevzdat svůj věčný život do rukou princezny
Clèvské/de Clèves: „Pokud by vás k tomu, co si přeji, mohly nutit jiné důvody než (je) ctnost a
povinnost/úkol, pravím vám, jestli něco může zničit štěstí, ve které věřím, (teď) když opouštím
tento svět, je to právě vidět vás padnout/selhat [P5] jako ostatní ženy.“ Taková jsou poslední
slova Madame de Chartres. Madame de Clèves je těmito slovy rozrušená. Nemusí zrovna věřit
v posmrtný život, aby se cítila zavázána zesnulé/nebožce, a jelikož se zarmoucenou/smutnou
prozíravostí vidí, že nad ní stále vítězí a převládá její náklonnost, učiní neobvyklé rozhodnutí.

            Vzdává se, spoléhá se na svého manžela a svěřuje se mu, že je zamilovaná do/miluje
jiného: „Je pravda, že mám důvody k odchodu od dvora a že se chci vyhnout nebezpečím, které s sebou
občas přinášejí [P6] osoby mého věku. Nikdy jsem neprojevila sebemenší známku slabosti a nebála
bych se ji ukázat/ji nechat vyvstat, pokud byste mi dovolil odejít ze dvora nebo pokud bych ještě
měla Madame de Chartre, která by mi pomohla a vedla mě. Ať bude mé rozhodnutí jakkoliv nebezpečné,
činím tak s radostí, abych vás zůstala hodna. Moc se omlouvám a žádám vás o prominutí, pokud se vám
mé city protiví, přinejmenším se vám už nebudu protivit svými činy. Myslete na to, že učinit, co
činím já, vyžaduje více laskavosti a úcty k manželovi, než bylo třeba kdy předtím; veďte mne,
smilujte se nade mnou a stále mne milujte, můžete-li/pokud můžete.“. Tato scéna při uvedení románu
na trh každého ohromila. Dokonce způsobila skandál. Hádalo se v salonech. Periodikum Mercure Galant
vydalo velkou anketu, jakýsi druh průzkumu mínění, sestavený jeho rozvleklým ředitelem Donneau de
Viséem: „Ptám se, jestli by ctnostná žena, která si svého dokonale čestného muže váží, jak jen to
jde, a která nepodléhá milneci a nenechává se přemoci velmi silnou vášní, již se snaží všemi
způsoby potlačit; ptám se, říkám vám, jestli by tato žena, která se chce uchýlit tam, kde bude
naprosto z dohledu tohoto milence, o němž ví, že ji miluje a netuší, že ona mu lásku opětuje,
jestli by tato žena, která nemůže nutit svého muže, aby souhlasil s takovým odchodem, aniž by mu
odhalila své city k milenci, kterému se snaží uniknout, neudělala lépe, kdyby se nesvěřovala se
svou vášní manželovi a raději ji zatajila a podstoupila riziko bojů, které bude muset neustále
svádět kvůli nezbytným příležitostem, kdy se uvidí s milencem, jejž nelze opustit jinak, než skrze
tajemství, [P7] o kterém je řeč.“

             Tento neobvykle složitý a nejasný styl otázky o dvorní [P8] kazuistice nijak neodradil
čtenáře Mercuru. Ba naopak. Pod rozmanitými a  úžasnými pseudonymy jako Céleste Allobroge, le
Berger des rives de la Juine nebo le Géomètre de Guyenne[P9]  se hrnou odpovědi. Le Géomètre de
Guyenne, o němž se domníváme, že je stejnou osobou jako de Fontenelle, je pro knihu i její sporný
závěr [P10] nadšený. Ale většina čtenářů je nespokojená. Přiznání princezny[P11]  de Clèves pro ně
bylo nemístné a škodlivé/zničující, protože narušovalo chod/mír/stabilitu v domácnostech.
[P12] Toto výstřední přiznání neporušilo podle de Bussy-Rabutina ani tak pravidla slušnosti jako
spíš pravděpodobnost. To přiznání nastat němělo a nemohlo. Takto se (prostě) lidé nechovali.
L´Insensible de Beauvais/Bezcitný [P13] Beauvais, který se jal vyjádřit jednohlasný názor svých
přátel, tvrdí, že žena musí (raději) „neustále bojovat a ve svém boji musí i zemřít“, než aby
zarmoutila svého muže/manžela.

            Dělí/odděluje nás propast těchto rozhořčených úvah. [P14] Ne mír, ale štěstí má nyní
svrchovanou/nejvyšší hodnotu. Podle Rousseaua byla slušnost sesazena upřímností. Vývoj
rovnosti/rovnoprávnosti podmínek způsobuje, že manžel už není hlavou vztahu. [P15] Zkrátka a dobře
jsme byli vychováni velkou/důležitou/významnou literaturou, obzvláště[P16]  Kněžnou de Clèves, a je
na nás, [P17] abychom posoudili pravděpodobnost textu ve světle, které vrhá na nejednoznačnost
lidských záležitostí. Madame de Clèves svým přiznáním nechce pouto, které ji pojí s manželem,
zlomit, ale naopak ho posílit.


posun významu P17 i P7, jinak zlepšit stylizaci
________________________________

 [P1]to je krásně archaické! Dnes bychom určitě řekli na „knížete“

 [P2]hovorové

 [P3]sobě

 [P4]lépe: nad

 [P5]ano, obojí je možné

 [P6]lépe: která hrozí + dativ/ v nichž se ocitají apod.

 [P7]lépe např. : za  pomoci toho doznání

 [P8]z dvorské

 [P9]jména přeložit

 [P10]jde o tu scénu

 [P11]kněžny

 [P12]manželstvích

 [P13]dobře, ale „z“

 [P14]slovosled

 [P15]D

 [P16]zde je to „jmenovitě/ konkrétně“

 [P17]POZOR, „k tomu, aby...“